1. Sugarhillská rána
WYOMING, MĚSTEČKO SUGARHILL
1894
„Hej, Margot, hejbni tou svojí krásnou prdelkou!“
Margot Glaserová se za barovým pultem narovnala.
„Moc na mě nepokřikuj, Frankie, nebo nedostaneš nic!“ houkla varovně směrem ke stolu, odkud ta rozjařená věta zazněla.
„Máme žízeň, Margot!“
„Jo, chceme pivo!“
Margot důrazně postavila plné sklenice na stůl. „Mám jen jedny ruce, chlapi, nemůžete chtít zázraky!“
Muži o zázracích více nepřemýšleli a raději se chopili rázně a velmi nedočkavě svých sklenic.
Margot se rozhlédla po lokále. Dnes bylo obzvlášť plno a hlučno, ale předpokládala, že to bude probíhat jako každý jiný den - část návštěvníků se během večera či noci postupně pozvedá a většinou notně posilněna alkoholem se přesune za jinou radostí, kterou může život poskytovat – do proslulého veřejného domu Harryho Sinclaira, do Domu splněných přání.
Co také jiného v Sugarhillu.
A ti ostatní, co přece jen zůstávali u Margot, se vesele věnovali dalšímu pití a karetním hrám až do brzkých ranních hodin.
Margot mívala často plné ruce práce večer jí často bolely záda, ruce i nohy, ale nestěžovala si, nebo možná jen občas a malinko, protože žila svůj sen. Možná trošku neobvyklý sen uprostřed zakouřeného sálu za barem, obklopena hordou halasných buranů, ale bylo to tak.
Měla svůj hostinec spolu s manželem a nikdy se nestávalo, aby lokál zel prázdnotou a to bylo její zadostiučinění. A s burany – ať už místními nebo ne – se uměla dost dobře vypořádat. Ona ta rázná a veselá Margotina povaha byla také jedním z důvodů, proč se sem sugarhillští mužští stále vraceli a trávili tu svůj čas.
Margot nakoukla dozadu do kuchyně a Bobby Glaser se na ni láskyplně usmál.
Kuchyně byla zase Bobbyho království. Nikdo na něj neviděl a on se spokojeně věnoval tomu, co mu šlo nejlíp – vaření. O všechno ostatní se starala Margot, protože ona přece uměla zařídit všechno.
Převzala si od něho dva talíře plné horkého jídla a Bobby ji na okamžik lehce přitiskl k sobě a políbil na čelo. Usmála se na něj a spěchala donést jídlo hladovým zákazníkům.
Pro Franka Linetta bylo Margotino pozadí v kostkované látce šatů velmi silným lákadlem a když procházela uličkou mezi stoly s plnýma rukama, napřáhl se a plácl jí.
Prudce se ohlédla.
„Ještě jednou to uděláš, Franku Linette a poneseš si následky!“ pronesla klidně, ale výhružně.
„Co?“ zašklebil se. „Pošleš na mě Bobbyho?“
„Ne, ale to jídlo budeš mít na hlavě!“
Počkala, až odezní smích a dodala: „A ještě ho budeš platit.“
Odměnila úsměvem ty, co se uznale smáli a rázně kráčela zpět k baru. I Frankie Linett se smál, i když věděl, že Margot do větru nemluví, to jídlo by mu na hlavě docela dobře mohlo skončit.
* * *
Brzy k ránu, kdy nebe už začalo světlat, se prašnou cestou potácely dvě postavy.
Opíraly se o sebe, kličkovaly po rovině a občas snaživě hulákaly jakousi odrhovačku.
Scéna, kterou Sugarhill dobře znal: otec a syn, Bill Duffer a Guy Duffer se ubírali k domovu.
V dřevěném domku na okraji města, který byl cílem jejich cesty, se doposud spící oči prudce otevřely do tmy. Dívčí stín se prudce posadil a zaposlouchal se.
„Ach jo!“ vzdychla si Anne Retlowová tiše a zoufale.
Už se vracejí.
Přehlédla temnou neprostornou místnost a chvíli jen poslouchala klidné oddechování svých sourozenců. Spali pochopitelně dál, protože tyhle ranní návraty je ze snů vytrhnout nedokázaly. Žili v tom od svého narození a patřilo to prostě k jejich životu.
Anne se ale budila vždycky, už když k ní dolehly skoro nepatrné zvuky od cesty, které ale dokázala velmi dobře rozeznat.
Důvod byl v podstatě jediný – Guy s nimi spával v jedné místnosti a i když občas sotva dokázal dojít domů, někdy býval pořádně dotěrný. Ovšem už delší dobu se mu ani jednou nepodařilo zastihnou Anne v její posteli.
Otřásla se a skoro se jí při té myšlence zvedl žaludek. Guy byl ten nejodpornější člověk, jakého znala. Hned po Billu Dufferovi, jeho otci. Nebo to bylo naopak? Těžká volba.
Potichu vyklouzla zpod hrubé deky a přelezla spící bratry a sestru. Neměla strach, že by je vzbudila, měli tvrdý spánek.
Popaměti nahmatala v rohu svojí sukni a vklouzla do ní.
Radši uvidím vycházet slunce, než dva odporný opilce! pomyslela si. Jako už tisíckrát za svůj život v duchu nechápala matku, proč raději nezůstala sama a pustila si do domu něco takového, jako je Bill Duffer. A ještě k tomu s takovým prasetem, jako je Guy.
Znovu vzdychla, zastrkala si košili do sukně a pak se v duchu matce omluvila.
Asi to jinak nešlo, zkusila si říct.
Pořád ale cítila takový vztek, se kterým bylo těžké bojovat. Dotkla se rukou jedné rozbité okenice, která v tom okně ještě zbyla a s vrznutím jí otevřela. Lehce vylezla oknem a proklouzla kolem domku zrovna ve chvíli, kdy se otčím s Guyem snažili trefit do malých vchodových dveří.
Zahlédla v blednoucím světle matčinu štíhlou siluetu, vypadala tam tak drobná a slabá, jak se jim snažila pomáhat a Anne polila vlna horké bezmoci.
Zaťala ruce v pěst a zrychlila.
Hrubý prach a štěrk z cesty se dotýkal jejích bosých nohou. Byl v něm ještě noční chlad, ale jinak bylo teplo a ona to ani necítila, byla zvyklá. Brzy se dostala z okrajové chudinské části blíž do města, které ještě spalo.
Zamířila k Margotině hostinci, překročila huhlajícího opilce, který ležel přes cestu a ve kterém poznala Alberta Twikese z konírny a tiše se přikradla k hospodskému oknu.
V podstatě se za to styděla, ale vždy, když takhle brzy ráno byla nucena opustit dům, dělávala právě tohle. Tiskla se k chladnému sklu a dívala se dovnitř, kde stál trochu rozladěný klavír. Prsty Bobbyho Glasera po něm pluly lehce jako kdyby jej hladil, možná proto něžné tóny, které z něj vycházely, hladily Anne po její duši.
Margot většinou stála vedle něho nebo za ním a jen tak zlehka se opírala o ramena svého muže.
Hostinec byl zavřený a v neuklizeném sále byli jen oni dva v ranním šeru.
Bobby nikomu neřekl, že umí hrát, o tom věděla jen Margot.
A Anne.
Ta tiskla dlaň na sklo a dívala se se sevřeným hrdlem na lásku stejně prostou, jako byla Bobbyho hudba a vydržela by se na ni dívat hodiny.
To ale nebylo možné.
S povzdechem se odtrhla od okna, protože jí do úplného východu slunce zbývala skoro hodina, jak dokázala odhadnout.
Procházela se ještě ztemnělým městem a dívala se na spící domy. Byly to opravdové domy, ne jen dřevěné boudy.
Tam bych se netísnila s ostatními v jedné místnosti, pomyslela si. Možná bych i měla svůj pokoj, s dveřmi na klíč, do kterých by Guy mohl bušit jak chce.
Pocítila bodnutí závisti a ušklíbla se, její vlastní závist jí byla nepříjemná.
První, ještě nehřející paprsky slunce se dotkly její tváře. Obrátila se a zamířila zpátky k hostinci, aby pomohla Margot uklízet. Nebylo to nic příjemného, ale těch pár drobných, které z toho byly, Annina matka s radostí uvítala.
„Dobrý ráno, Margot!“ zdravila Anne už ode dveří. Margot sklízející sklenice ze stolů se ohlédla.
„Dobrý ráno, Anne,“ opětovala dívce úsměv.
Anne se rozhlédla po střepech, převržených židlích a politých stolech.
„Tady zase muselo bejt veselo!“ řekla hořce.
„Chlapům stačí plná sklenice a karty, aby se rozveselili,“ ušklíbla se Margot vesele.
„No jo, chlapi!“ odfrkla si Anne.
„Co ty víš o chlapech!“ rozesmála se Margot.
Anne zvedla hlavu. „Dost.“
Margot zvážněla. „Já vím, Anne, že to máš těžký. Tvůj otec zrovna není…“
„On ale není můj otec,“ ohradila se Anne. „Můj otec je mrtvej, zbylo mi po něm příjmení. Bill Duffer si jenom vzal mojí matku!“
„Promiň, Anne. Nemusíš tolik vyvádět,“ řekla Margot v mírných rozpacích.
„Byli včera tady?“ zeptala se Anne.
„Ne, tady ne,“ zakroutila Margot hlavou a dívala se raději do země, aby nemusela čelit těm ostrým modrým očím.
Anne pevně sevřela násadu koštěte, až jí zbělely klouby. Margot jí tiše sledovala, jak zametá tak vehementně, až se prach šíří kolem jejích kotníků, které odhalovala modrá sukně s roztřepeným okrajem.
Vyrostla z ní, stejně jako z kdysi bílého kabátku s vybledlým vzorkem poměnek.
Bylo jí jen sedmnáct a musela být tvrdší, než kdejaký chlap, to Margot věděla až příliš dobře, stejně tak jako věděla, že často opilý Duffer nejde pro žádnou ránu daleko.
Co Margot pamatovala, Dolores – Annina matka – přišla s maličkou Anne z Deadwoodu, kde byla provdaná za jakéhosi Retlowa, ale ten brzy zemřel. V Sugarhillu se jim vedlo opravdu špatně a když bylo Anne asi pět, provdala se Dolores za Billa Duffera, vdovce se šestnáctiletým synem, aby se dostala s té hrozné bídy, do které s Anne zabředly.
To se ale rozhodně nestalo. Margot si říkala, že ona sama by v takovém manželství nevydržela, utekla by, ale Dolores byla z jiného těsta.
Duffer si Anne nikdy plně neosvojil a tak jí zůstalo otcovo jméno. Z nedostatku si udělala přednost a hrdě jej nosila, dávalo jí to pocit, že má s Guyem a Billem společného jen málo.
„Jdu si lehnout, Anne,“ přerušila Margot násilím své úvahy. „Až to doděláš, vezmi si v kuchyni něco k jídlu, Bobby ti tam něco nechal.“
Anne jen pevně kývla, ale neodpověděla.
Když Margot vystoupala po schodech a zavřela za sebou dveře, Anne zuřivě praštila do dřevěné židle, až se s hlukem zřítila na zem.
* * *
Pro Ellen Sinclairovou den až několik hodin po svítání. Procitla v peřinách s hebkým povlečením a ještě se jí nechtělo vstávat. Slunce skrz závěsy pronikalo jen málo a Ellen znovu zavřela oči.
„Slečno!“ ozvalo se cvaknutí dveří a melodický hlas s francouzským přízvukem. „Slečno Ellen!“
Ellen si přikryla obličej ve snaze předstírat, že tu není.
„Slečno Ellen, už jste vzhůru?“
Malá ženská ruka chytila vršek peřiny a snaha byla marná.
„Sofie!“ zabručela Ellen, nicméně se posadila.
„Musíte vstávat! Váš otec si s vámi přeje mluvit ještě dřív, než půjdete do kostela.“
„Aha,“ řekla Ellen a přivřela hnědé oči před světlem, které proniklo oknem jakmile Sofie odhrnula závěsy.
„Tak pojďte,“ usmála se černovlasá a černooká Sofie, jejíž pleť byla stále hladká a skoro bez vrásek. „Dneska je venku opravdu krásně!“
Ellen se lhostejně vyhrabala z peřin. Počasí ji nikdy nijak nevzrušovalo.
„Nevíš, co mi otec chce?“ zeptala se a pomalu se protáhla. Sofie jí pomohla svléknout dlouhou noční košili fialkové barvy a zručně ji ustrojovala do šatů, které si Ellen zvolila. Činila to tak každé ráno už deset let, od té doby, do Ellen oslavila své sedmé narozeniny. Nepotřebovala už zbytečná slova, aby plnila některá Ellenina přání. Zašněrovala korzet tak, jak to Ellen vyhovovalo a vždy vybrala k šatům ty správné boty.
Věděla skoro všechno. A Ellen si, aniž o tom někdy přemýšlela, život bez Sofie nedokázala představit.
Ani nevěděla, odkud k ní Sofie vlastně přišla. Možná byla i jednou z otcových dívek, ale protože byla Francouzka, uměla dobře anglicky a navíc předtím byla učitelkou, nabídl jí Harry Sinclair docela jiné zaměstnání.
Oblečená a učesaná Ellen sešla schody a po měkkých kobercích zamířila do otcovy pracovny. Dvakrát krátce zaklepala na dubové zdobené dveře.
„Vstupte!“ ozval se pevný hlas.
Ellen otevřela dveře a vstoupila do prostorné místnosti, které vévodil obrovský pracovní stůl se spoustou šuplíků. Elleniny oči spočinuly na otci.
Vypadal jako pokaždé důstojně a sálala z něj umírněná autorita.
Nebyl nijak vysoký, spíš podsaditý, ale měl široká ramena a vždy vypjatou hruď, ukrytou pod oblekem z drahé látky. Tvář měl sice plnou vrásek, ale modré oči měl stále mladé a jasné a právě díky očím a energické chůzi se ani nezdálo, že už mu táhne na šedesátku.
„Dobré jitro, Ellen.“
„Dobré jitro, tati,“ usmála se dívka. „Chtěl jsi se mnou mluvit?“
„Ano, posaď se, prosím.“
Sledoval, jak se jeho dcera pomalu a způsobně posadila na okraj polstrované židle.
„Je to něco důležitého?“
„Vlastně ani ne,“ usoudil Harry Sinclair. „Chtěl jsem se jen zeptat, zda je pravda… zkrátka jsem se doslechl, že byl na tebe otec Wilcan zase nepříjemný.“
Ellen se krátce ušklíbla. „Ale ne. Jen měl ty své řeči, které mívá pokaždé, když na mě jednou do roka promluví. O hříšnících, věčném zatracení a tak.“
„Ach,“ udělal pouze pan Sinclair. „Nejspíš si s ním budu muset promluvit já.“
„To nebude třeba,“ potřásla Ellen hlavou. „Je to jen užvaněný nadutec… odpusť, že se takhle vyjadřuji o knězi, ale…“
Nechala větu nedokončenou a Harry se usmál sám pro sebe. Byl rád, že se mu dceru povedlo vychovat přesně tak, jak chtěl.
Ať jsi čím jsi, buď na to hrdá a ostatní se pak neodváží to nerespektovat, říkával jí to, čím se řídil skoro celý svůj život.
„Být po mém, vyhodil bych ho z města,“ řekl Harry klidně. „Je to hlupák. Ale přece jen duchovní osoba.“
Otec a dcera se na sebe usmáli s porozuměním.
„Ellen,“ zastavil ji, než vyšla ze dveří.
„Ano?“ obrátila se.
„Dnes ti to moc sluší, dceruško.“
Ellen se zatvářila potěšeně. Otec jí vždycky lichotil a nejlepší na tom bylo, že pro něj to nebyly jen lichotky, věděla, že pro něj je opravdu krásná.
Harry Sinclair ji miloval jako nikdy nikoho a chtěl jí dopřát víc, než rodiče obvykle dopřávají svým dětem. Od sedmi let ji učila Sofie nejen číst a psát, ale i francouzštinu a později také další předměty.
Ellen věděla, čeho se otcův podnik týká, velmi dobře znala všechny jeho účetní knihy a papíry kolem, ale s dívkami z Domu splněných přání se nesetkávala, nikdy.
Svůj život měla ráda, líbil se jí.
Měla přece všechno, co potřebovala.
* * *
„Otče Wilcane! Otče Wilcane, co děláte s mým bratrem?“
Anne přiběhla k postavě oděné do černého taláru, která svírala v kostnaté ruce ucho Dwaina Duffera. Chlapec se svíjel bolestí a snažil se kněze odstrčit.
„Ten spratek po mě házel kamení!“ stěžoval si otec a slunce se mu odráželo v brýlích s hranatými kovovými obroučkami.
„Neházel!“ vzpouzel se Dwaine. „Ne po vás!“
„Slyšíte?“ zvedla Anne hlavu. „Neházel je po vás, tak už ho pusťte!“
A než se Frank Wilcan vzpamatoval, Anne popadla bratra za ruku a ten se ponižujícímu sevření vytrhl.
„Anne Retlowová, jsi neuvěřitelně drzý fracek!“
„Co byste čekal, otče?“
„A skončíš v horoucím pekle, to si pamatuj, děvče!“ vyhrkl farář, až mu přeskočil hlas. „Ty i celá tvoje povedená rodina!“
Díval se na ní, jak tam stojí s rukama v bok a vedle ní ten drzoun.
„A to se mám bát? Nevěřím, že existujou horší místa, než Sugarhill,“ odpověděla, chytla Dwaina za ruku a byla pryč dřív, než Wilcanovi stačila zaklapnout ústa.
„Tohle rouhání je do nebe volající!“ zahrozil, ale nebylo mu to vůbec nic platné.
„Taky musíš trefit zrovna faráře?“ hubovala Anne svého nejmladšího bratra.
„Byla to náhoda,“ vykrucoval se. „Šel prostě kolem.“
„A na koho jsi vlastně ty kameny házel?“ zajímala se. Dwainovi se rozzářil obličej škodolibou radostí. „Na učitelku.“
„Na slečnu Wilcanovou?“ nadzdvihla Anne obočí. „To se ti zase tak nedivím…“ přiznala upřímně a láskyplně rozcuchala bratrovu čupřinu vlasů.
Katy Wilcanová byla farářovou sestrou a těžko by se dalo hádat, jestli mladší, nebo starší. Byla učitelkou v místní škole a se svým bratrem měla mnoho společného.
Anne ta žena skutečně rozčilovala, vždycky měla chuť do ní pořádně strčit, aby si ten svůj špičatý noc rozplácla o něco hodně tvrdého.
Těžko pak mohla Dwainovi vynadat.
* * *
Ve městě byl jen jediný, prostý kostel.
Ellen kráčela prašnou ulicí zavěšena do svého otce. Někteří lidé je upřímně zdravili, jiní už jen váhavě a většina na ně spíš civěla.
Oba se ale nesli s neuvěřitelným sebevědomím, jaké jim jejich bohatsví propůjčovalo a i přes všechnu špatnou pověst seděli v kostele v první lavici na úrovni šerifa Barnera a jeho rodiny. Otci Wilcanovi se to samozřejmě nelíbilo, ale nemohl s tím vlastně nic dělat.
Anne se jako vždy tlačila vzadu s těmi, na které už lavice nezbyly. Dnes v ní ještě dozníval vztek z dnešního, zatím opravdu nepovedeného dne a tak si prohlížela s očividným opovržením lidi sedící v prvních lavicích.
Pak vešel otec Wilcan se svými brýlemi a vlasy stříhanými podle pravítka. Byl dnes také v ráži, proto začal své kázání vzletně a energicky.
Ellen to ale trochu nudilo a po chvíli se zvolna a nenápadně otočila, jen aby si protáhla krk. Zarazilo jí, když se nabodla na jiskřivě modrý pohled a nenávistný úšklebek.
Podivně zaskočená se otočila zpět k otci Wilcanovi.
Cosi ji nutilo znovu se pomalu obrátit a ten drzý pohled plně oplatit. Měla ale smůlu, protože Anniny oči už bloudily někde jinde a tak s mírným zklamáním spočinula znovu na komicky vážné postavě v taláru.
WYOMING, MĚSTEČKO SUGARHILL
1894
„Hej, Margot, hejbni tou svojí krásnou prdelkou!“
Margot Glaserová se za barovým pultem narovnala.
„Moc na mě nepokřikuj, Frankie, nebo nedostaneš nic!“ houkla varovně směrem ke stolu, odkud ta rozjařená věta zazněla.
„Máme žízeň, Margot!“
„Jo, chceme pivo!“
Margot důrazně postavila plné sklenice na stůl. „Mám jen jedny ruce, chlapi, nemůžete chtít zázraky!“
Muži o zázracích více nepřemýšleli a raději se chopili rázně a velmi nedočkavě svých sklenic.
Margot se rozhlédla po lokále. Dnes bylo obzvlášť plno a hlučno, ale předpokládala, že to bude probíhat jako každý jiný den - část návštěvníků se během večera či noci postupně pozvedá a většinou notně posilněna alkoholem se přesune za jinou radostí, kterou může život poskytovat – do proslulého veřejného domu Harryho Sinclaira, do Domu splněných přání.
Co také jiného v Sugarhillu.
A ti ostatní, co přece jen zůstávali u Margot, se vesele věnovali dalšímu pití a karetním hrám až do brzkých ranních hodin.
Margot mívala často plné ruce práce večer jí často bolely záda, ruce i nohy, ale nestěžovala si, nebo možná jen občas a malinko, protože žila svůj sen. Možná trošku neobvyklý sen uprostřed zakouřeného sálu za barem, obklopena hordou halasných buranů, ale bylo to tak.
Měla svůj hostinec spolu s manželem a nikdy se nestávalo, aby lokál zel prázdnotou a to bylo její zadostiučinění. A s burany – ať už místními nebo ne – se uměla dost dobře vypořádat. Ona ta rázná a veselá Margotina povaha byla také jedním z důvodů, proč se sem sugarhillští mužští stále vraceli a trávili tu svůj čas.
Margot nakoukla dozadu do kuchyně a Bobby Glaser se na ni láskyplně usmál.
Kuchyně byla zase Bobbyho království. Nikdo na něj neviděl a on se spokojeně věnoval tomu, co mu šlo nejlíp – vaření. O všechno ostatní se starala Margot, protože ona přece uměla zařídit všechno.
Převzala si od něho dva talíře plné horkého jídla a Bobby ji na okamžik lehce přitiskl k sobě a políbil na čelo. Usmála se na něj a spěchala donést jídlo hladovým zákazníkům.
Pro Franka Linetta bylo Margotino pozadí v kostkované látce šatů velmi silným lákadlem a když procházela uličkou mezi stoly s plnýma rukama, napřáhl se a plácl jí.
Prudce se ohlédla.
„Ještě jednou to uděláš, Franku Linette a poneseš si následky!“ pronesla klidně, ale výhružně.
„Co?“ zašklebil se. „Pošleš na mě Bobbyho?“
„Ne, ale to jídlo budeš mít na hlavě!“
Počkala, až odezní smích a dodala: „A ještě ho budeš platit.“
Odměnila úsměvem ty, co se uznale smáli a rázně kráčela zpět k baru. I Frankie Linett se smál, i když věděl, že Margot do větru nemluví, to jídlo by mu na hlavě docela dobře mohlo skončit.
* * *
Brzy k ránu, kdy nebe už začalo světlat, se prašnou cestou potácely dvě postavy.
Opíraly se o sebe, kličkovaly po rovině a občas snaživě hulákaly jakousi odrhovačku.
Scéna, kterou Sugarhill dobře znal: otec a syn, Bill Duffer a Guy Duffer se ubírali k domovu.
V dřevěném domku na okraji města, který byl cílem jejich cesty, se doposud spící oči prudce otevřely do tmy. Dívčí stín se prudce posadil a zaposlouchal se.
„Ach jo!“ vzdychla si Anne Retlowová tiše a zoufale.
Už se vracejí.
Přehlédla temnou neprostornou místnost a chvíli jen poslouchala klidné oddechování svých sourozenců. Spali pochopitelně dál, protože tyhle ranní návraty je ze snů vytrhnout nedokázaly. Žili v tom od svého narození a patřilo to prostě k jejich životu.
Anne se ale budila vždycky, už když k ní dolehly skoro nepatrné zvuky od cesty, které ale dokázala velmi dobře rozeznat.
Důvod byl v podstatě jediný – Guy s nimi spával v jedné místnosti a i když občas sotva dokázal dojít domů, někdy býval pořádně dotěrný. Ovšem už delší dobu se mu ani jednou nepodařilo zastihnou Anne v její posteli.
Otřásla se a skoro se jí při té myšlence zvedl žaludek. Guy byl ten nejodpornější člověk, jakého znala. Hned po Billu Dufferovi, jeho otci. Nebo to bylo naopak? Těžká volba.
Potichu vyklouzla zpod hrubé deky a přelezla spící bratry a sestru. Neměla strach, že by je vzbudila, měli tvrdý spánek.
Popaměti nahmatala v rohu svojí sukni a vklouzla do ní.
Radši uvidím vycházet slunce, než dva odporný opilce! pomyslela si. Jako už tisíckrát za svůj život v duchu nechápala matku, proč raději nezůstala sama a pustila si do domu něco takového, jako je Bill Duffer. A ještě k tomu s takovým prasetem, jako je Guy.
Znovu vzdychla, zastrkala si košili do sukně a pak se v duchu matce omluvila.
Asi to jinak nešlo, zkusila si říct.
Pořád ale cítila takový vztek, se kterým bylo těžké bojovat. Dotkla se rukou jedné rozbité okenice, která v tom okně ještě zbyla a s vrznutím jí otevřela. Lehce vylezla oknem a proklouzla kolem domku zrovna ve chvíli, kdy se otčím s Guyem snažili trefit do malých vchodových dveří.
Zahlédla v blednoucím světle matčinu štíhlou siluetu, vypadala tam tak drobná a slabá, jak se jim snažila pomáhat a Anne polila vlna horké bezmoci.
Zaťala ruce v pěst a zrychlila.
Hrubý prach a štěrk z cesty se dotýkal jejích bosých nohou. Byl v něm ještě noční chlad, ale jinak bylo teplo a ona to ani necítila, byla zvyklá. Brzy se dostala z okrajové chudinské části blíž do města, které ještě spalo.
Zamířila k Margotině hostinci, překročila huhlajícího opilce, který ležel přes cestu a ve kterém poznala Alberta Twikese z konírny a tiše se přikradla k hospodskému oknu.
V podstatě se za to styděla, ale vždy, když takhle brzy ráno byla nucena opustit dům, dělávala právě tohle. Tiskla se k chladnému sklu a dívala se dovnitř, kde stál trochu rozladěný klavír. Prsty Bobbyho Glasera po něm pluly lehce jako kdyby jej hladil, možná proto něžné tóny, které z něj vycházely, hladily Anne po její duši.
Margot většinou stála vedle něho nebo za ním a jen tak zlehka se opírala o ramena svého muže.
Hostinec byl zavřený a v neuklizeném sále byli jen oni dva v ranním šeru.
Bobby nikomu neřekl, že umí hrát, o tom věděla jen Margot.
A Anne.
Ta tiskla dlaň na sklo a dívala se se sevřeným hrdlem na lásku stejně prostou, jako byla Bobbyho hudba a vydržela by se na ni dívat hodiny.
To ale nebylo možné.
S povzdechem se odtrhla od okna, protože jí do úplného východu slunce zbývala skoro hodina, jak dokázala odhadnout.
Procházela se ještě ztemnělým městem a dívala se na spící domy. Byly to opravdové domy, ne jen dřevěné boudy.
Tam bych se netísnila s ostatními v jedné místnosti, pomyslela si. Možná bych i měla svůj pokoj, s dveřmi na klíč, do kterých by Guy mohl bušit jak chce.
Pocítila bodnutí závisti a ušklíbla se, její vlastní závist jí byla nepříjemná.
První, ještě nehřející paprsky slunce se dotkly její tváře. Obrátila se a zamířila zpátky k hostinci, aby pomohla Margot uklízet. Nebylo to nic příjemného, ale těch pár drobných, které z toho byly, Annina matka s radostí uvítala.
„Dobrý ráno, Margot!“ zdravila Anne už ode dveří. Margot sklízející sklenice ze stolů se ohlédla.
„Dobrý ráno, Anne,“ opětovala dívce úsměv.
Anne se rozhlédla po střepech, převržených židlích a politých stolech.
„Tady zase muselo bejt veselo!“ řekla hořce.
„Chlapům stačí plná sklenice a karty, aby se rozveselili,“ ušklíbla se Margot vesele.
„No jo, chlapi!“ odfrkla si Anne.
„Co ty víš o chlapech!“ rozesmála se Margot.
Anne zvedla hlavu. „Dost.“
Margot zvážněla. „Já vím, Anne, že to máš těžký. Tvůj otec zrovna není…“
„On ale není můj otec,“ ohradila se Anne. „Můj otec je mrtvej, zbylo mi po něm příjmení. Bill Duffer si jenom vzal mojí matku!“
„Promiň, Anne. Nemusíš tolik vyvádět,“ řekla Margot v mírných rozpacích.
„Byli včera tady?“ zeptala se Anne.
„Ne, tady ne,“ zakroutila Margot hlavou a dívala se raději do země, aby nemusela čelit těm ostrým modrým očím.
Anne pevně sevřela násadu koštěte, až jí zbělely klouby. Margot jí tiše sledovala, jak zametá tak vehementně, až se prach šíří kolem jejích kotníků, které odhalovala modrá sukně s roztřepeným okrajem.
Vyrostla z ní, stejně jako z kdysi bílého kabátku s vybledlým vzorkem poměnek.
Bylo jí jen sedmnáct a musela být tvrdší, než kdejaký chlap, to Margot věděla až příliš dobře, stejně tak jako věděla, že často opilý Duffer nejde pro žádnou ránu daleko.
Co Margot pamatovala, Dolores – Annina matka – přišla s maličkou Anne z Deadwoodu, kde byla provdaná za jakéhosi Retlowa, ale ten brzy zemřel. V Sugarhillu se jim vedlo opravdu špatně a když bylo Anne asi pět, provdala se Dolores za Billa Duffera, vdovce se šestnáctiletým synem, aby se dostala s té hrozné bídy, do které s Anne zabředly.
To se ale rozhodně nestalo. Margot si říkala, že ona sama by v takovém manželství nevydržela, utekla by, ale Dolores byla z jiného těsta.
Duffer si Anne nikdy plně neosvojil a tak jí zůstalo otcovo jméno. Z nedostatku si udělala přednost a hrdě jej nosila, dávalo jí to pocit, že má s Guyem a Billem společného jen málo.
„Jdu si lehnout, Anne,“ přerušila Margot násilím své úvahy. „Až to doděláš, vezmi si v kuchyni něco k jídlu, Bobby ti tam něco nechal.“
Anne jen pevně kývla, ale neodpověděla.
Když Margot vystoupala po schodech a zavřela za sebou dveře, Anne zuřivě praštila do dřevěné židle, až se s hlukem zřítila na zem.
* * *
Pro Ellen Sinclairovou den až několik hodin po svítání. Procitla v peřinách s hebkým povlečením a ještě se jí nechtělo vstávat. Slunce skrz závěsy pronikalo jen málo a Ellen znovu zavřela oči.
„Slečno!“ ozvalo se cvaknutí dveří a melodický hlas s francouzským přízvukem. „Slečno Ellen!“
Ellen si přikryla obličej ve snaze předstírat, že tu není.
„Slečno Ellen, už jste vzhůru?“
Malá ženská ruka chytila vršek peřiny a snaha byla marná.
„Sofie!“ zabručela Ellen, nicméně se posadila.
„Musíte vstávat! Váš otec si s vámi přeje mluvit ještě dřív, než půjdete do kostela.“
„Aha,“ řekla Ellen a přivřela hnědé oči před světlem, které proniklo oknem jakmile Sofie odhrnula závěsy.
„Tak pojďte,“ usmála se černovlasá a černooká Sofie, jejíž pleť byla stále hladká a skoro bez vrásek. „Dneska je venku opravdu krásně!“
Ellen se lhostejně vyhrabala z peřin. Počasí ji nikdy nijak nevzrušovalo.
„Nevíš, co mi otec chce?“ zeptala se a pomalu se protáhla. Sofie jí pomohla svléknout dlouhou noční košili fialkové barvy a zručně ji ustrojovala do šatů, které si Ellen zvolila. Činila to tak každé ráno už deset let, od té doby, do Ellen oslavila své sedmé narozeniny. Nepotřebovala už zbytečná slova, aby plnila některá Ellenina přání. Zašněrovala korzet tak, jak to Ellen vyhovovalo a vždy vybrala k šatům ty správné boty.
Věděla skoro všechno. A Ellen si, aniž o tom někdy přemýšlela, život bez Sofie nedokázala představit.
Ani nevěděla, odkud k ní Sofie vlastně přišla. Možná byla i jednou z otcových dívek, ale protože byla Francouzka, uměla dobře anglicky a navíc předtím byla učitelkou, nabídl jí Harry Sinclair docela jiné zaměstnání.
Oblečená a učesaná Ellen sešla schody a po měkkých kobercích zamířila do otcovy pracovny. Dvakrát krátce zaklepala na dubové zdobené dveře.
„Vstupte!“ ozval se pevný hlas.
Ellen otevřela dveře a vstoupila do prostorné místnosti, které vévodil obrovský pracovní stůl se spoustou šuplíků. Elleniny oči spočinuly na otci.
Vypadal jako pokaždé důstojně a sálala z něj umírněná autorita.
Nebyl nijak vysoký, spíš podsaditý, ale měl široká ramena a vždy vypjatou hruď, ukrytou pod oblekem z drahé látky. Tvář měl sice plnou vrásek, ale modré oči měl stále mladé a jasné a právě díky očím a energické chůzi se ani nezdálo, že už mu táhne na šedesátku.
„Dobré jitro, Ellen.“
„Dobré jitro, tati,“ usmála se dívka. „Chtěl jsi se mnou mluvit?“
„Ano, posaď se, prosím.“
Sledoval, jak se jeho dcera pomalu a způsobně posadila na okraj polstrované židle.
„Je to něco důležitého?“
„Vlastně ani ne,“ usoudil Harry Sinclair. „Chtěl jsem se jen zeptat, zda je pravda… zkrátka jsem se doslechl, že byl na tebe otec Wilcan zase nepříjemný.“
Ellen se krátce ušklíbla. „Ale ne. Jen měl ty své řeči, které mívá pokaždé, když na mě jednou do roka promluví. O hříšnících, věčném zatracení a tak.“
„Ach,“ udělal pouze pan Sinclair. „Nejspíš si s ním budu muset promluvit já.“
„To nebude třeba,“ potřásla Ellen hlavou. „Je to jen užvaněný nadutec… odpusť, že se takhle vyjadřuji o knězi, ale…“
Nechala větu nedokončenou a Harry se usmál sám pro sebe. Byl rád, že se mu dceru povedlo vychovat přesně tak, jak chtěl.
Ať jsi čím jsi, buď na to hrdá a ostatní se pak neodváží to nerespektovat, říkával jí to, čím se řídil skoro celý svůj život.
„Být po mém, vyhodil bych ho z města,“ řekl Harry klidně. „Je to hlupák. Ale přece jen duchovní osoba.“
Otec a dcera se na sebe usmáli s porozuměním.
„Ellen,“ zastavil ji, než vyšla ze dveří.
„Ano?“ obrátila se.
„Dnes ti to moc sluší, dceruško.“
Ellen se zatvářila potěšeně. Otec jí vždycky lichotil a nejlepší na tom bylo, že pro něj to nebyly jen lichotky, věděla, že pro něj je opravdu krásná.
Harry Sinclair ji miloval jako nikdy nikoho a chtěl jí dopřát víc, než rodiče obvykle dopřávají svým dětem. Od sedmi let ji učila Sofie nejen číst a psát, ale i francouzštinu a později také další předměty.
Ellen věděla, čeho se otcův podnik týká, velmi dobře znala všechny jeho účetní knihy a papíry kolem, ale s dívkami z Domu splněných přání se nesetkávala, nikdy.
Svůj život měla ráda, líbil se jí.
Měla přece všechno, co potřebovala.
* * *
„Otče Wilcane! Otče Wilcane, co děláte s mým bratrem?“
Anne přiběhla k postavě oděné do černého taláru, která svírala v kostnaté ruce ucho Dwaina Duffera. Chlapec se svíjel bolestí a snažil se kněze odstrčit.
„Ten spratek po mě házel kamení!“ stěžoval si otec a slunce se mu odráželo v brýlích s hranatými kovovými obroučkami.
„Neházel!“ vzpouzel se Dwaine. „Ne po vás!“
„Slyšíte?“ zvedla Anne hlavu. „Neházel je po vás, tak už ho pusťte!“
A než se Frank Wilcan vzpamatoval, Anne popadla bratra za ruku a ten se ponižujícímu sevření vytrhl.
„Anne Retlowová, jsi neuvěřitelně drzý fracek!“
„Co byste čekal, otče?“
„A skončíš v horoucím pekle, to si pamatuj, děvče!“ vyhrkl farář, až mu přeskočil hlas. „Ty i celá tvoje povedená rodina!“
Díval se na ní, jak tam stojí s rukama v bok a vedle ní ten drzoun.
„A to se mám bát? Nevěřím, že existujou horší místa, než Sugarhill,“ odpověděla, chytla Dwaina za ruku a byla pryč dřív, než Wilcanovi stačila zaklapnout ústa.
„Tohle rouhání je do nebe volající!“ zahrozil, ale nebylo mu to vůbec nic platné.
„Taky musíš trefit zrovna faráře?“ hubovala Anne svého nejmladšího bratra.
„Byla to náhoda,“ vykrucoval se. „Šel prostě kolem.“
„A na koho jsi vlastně ty kameny házel?“ zajímala se. Dwainovi se rozzářil obličej škodolibou radostí. „Na učitelku.“
„Na slečnu Wilcanovou?“ nadzdvihla Anne obočí. „To se ti zase tak nedivím…“ přiznala upřímně a láskyplně rozcuchala bratrovu čupřinu vlasů.
Katy Wilcanová byla farářovou sestrou a těžko by se dalo hádat, jestli mladší, nebo starší. Byla učitelkou v místní škole a se svým bratrem měla mnoho společného.
Anne ta žena skutečně rozčilovala, vždycky měla chuť do ní pořádně strčit, aby si ten svůj špičatý noc rozplácla o něco hodně tvrdého.
Těžko pak mohla Dwainovi vynadat.
* * *
Ve městě byl jen jediný, prostý kostel.
Ellen kráčela prašnou ulicí zavěšena do svého otce. Někteří lidé je upřímně zdravili, jiní už jen váhavě a většina na ně spíš civěla.
Oba se ale nesli s neuvěřitelným sebevědomím, jaké jim jejich bohatsví propůjčovalo a i přes všechnu špatnou pověst seděli v kostele v první lavici na úrovni šerifa Barnera a jeho rodiny. Otci Wilcanovi se to samozřejmě nelíbilo, ale nemohl s tím vlastně nic dělat.
Anne se jako vždy tlačila vzadu s těmi, na které už lavice nezbyly. Dnes v ní ještě dozníval vztek z dnešního, zatím opravdu nepovedeného dne a tak si prohlížela s očividným opovržením lidi sedící v prvních lavicích.
Pak vešel otec Wilcan se svými brýlemi a vlasy stříhanými podle pravítka. Byl dnes také v ráži, proto začal své kázání vzletně a energicky.
Ellen to ale trochu nudilo a po chvíli se zvolna a nenápadně otočila, jen aby si protáhla krk. Zarazilo jí, když se nabodla na jiskřivě modrý pohled a nenávistný úšklebek.
Podivně zaskočená se otočila zpět k otci Wilcanovi.
Cosi ji nutilo znovu se pomalu obrátit a ten drzý pohled plně oplatit. Měla ale smůlu, protože Anniny oči už bloudily někde jinde a tak s mírným zklamáním spočinula znovu na komicky vážné postavě v taláru.