10. Pár trpkých soust
“Támhle ji máš.”
Mathewův hlas byl jen stroze oznamovací, ale přesto se vtiskl více do výklenku vedle sloupu a doufal, že Elijah udělá totéž.
Nezmýlil se.
“Máš pravdu, to je ona!”
“Ty to musíš vědět líp, já o ní nesnívám po nocích.”
Elijah se na něj ostře podíval, ale nic k tomu neřekl. “Je sama,” konstatoval.
“Vypadá to tak.”
Ellen ve světlých šatech kráčela ulicí, pohled upřený na rozměrnou budovu hotelu Loch Morar, což byl rozhodně ten největší hotel v Yottentownu. Nerozhlížela se kolem, jenom kráčela ke svému cíli, aby bez váhání otevřela hlavní vchod a zmizela za dveřmi.
“To ale neznamená, že tady kolem nemá poschovávané hlídače,” dodal Mathew.
Například Larabiho se Shanem.
Elijaha už taková věc samozřejmě napadla také, ale trhl rameny.
“To je riziko, ale na druhou stranu, pozval jsem jí na soukromý rozhovor, nic jiného. Za to mě těžko může někdo pranýřovat.”
O tom by se dalo dost polemizovat, Mathew se do toho ale pouštět opravdu nechtěl.
“Dobrá, chvíli ještě počkáme a pak půjdeme nahoru,” rozhodl Elijah.
“Po schodech?”
“Cože?” nechápal Elijah otázku.
“Jestli půjdeme po schodech, nebo budeš šplhat přes balkón, jako Romeo.”
“Ty jsi fakt pitomec!”
Mathew zahodil nedopalek a neslyšně se odlepil od zdi.
“Tak pojďme.”
* * *
“Dobrý den znovu, pane,” usmál se plešatý recepční, který nedokázal potlačit potutelný úsměv. Elijah se snažil jeho výrazu nevšímat.
“Dobrý den,” odpověděl, jak nejzdvořileji v danou chvíli dokázal. “Děkuji za vaši ochotu, pane Geritssene,” sáhl do náprsní kapsy a diskrétně podal recepčnímu ještě pár dolarů navíc.
“Nemáte zač, pánové, já vždycky rád pomohu!” ujistil je, ale po penězích sáhl celkem hbitě.
“A diskrétnost,” dodal Elijah významně. “Slečna je tu sama a jak jistě chápete, mohlo by to vyvolat spoustu nepříjemností,” naklonil se přes pult a mluvil důvěrněji a tišeji.
“Ó, to se pletete pánové, slečna tu není sama,” ujistil pan Geritssen rozpustile a zamrkal na ně.
Oba ztuhli.
To snad není možné, co je to za idiota!
“Co prosím??” sykl nevěřícně Mathew. I Elijahovi už došly zdvořilostní fráze, dvěma kroky byl zpět a naklonil se přes dřevěný, naleštěný pult.
“Neřekl jsem vám úplně jasně, že pokud nebude slečna sama, nemáte se s ní vůbec bavit??” spustil na recepčního obviňujícím tónem.
“Řekl jste, že pokud s ní bude nějaký muž,” upřesnil Gerittsen.
“No ano!” docházela Elijahovi i trpělivost.
“Jenže s ní byla žena.”
Nastalo překvapené, téměř šokované ticho, ve kterém na sebe oba bratranci pouze zírali.
Ne, idioti jsme my dva! pomyslel si Mathew.
“Ta druhá žena,” obrátil se na recepčního. “Byla tmavovlasá? Měla výrazné oči? Modré?”
“Matte, snad nemyslíš-” začal Elijah.
“Tak měla?”
“Nejsem si úplně jistý, snad ano,” zrozpačitěl Gerittsen. “Každopádně obě byly přinejmenším velmi půvabné!” ujistil je s mnohoznačným úsměvem a naklonil se přes pult. “Jsem si jistý, že budete velmi spokojeni. Hned bych si to s vámi vyměnil,” olízl si úzké suché rty. “Ale každému, co jeho jest, nezávidím vám, nýbrž přeji, pánové!” zamrkal na ně podruhé. “Nikdo vás nebude vyrušovat, na to se můžete spolehnout.”
Mathew si nasadil klobouk a vyrazil ke schodišti okamžitě.
* * *
Elijah Woodward nezaklepal.
Vzal rovnou za kliku a otevřel dveře poněkud zprudka.
Ellen Sinclairová seděla na židli přímo proti dveřím, úhledné světle zelené šaty, malý slaměný klobouček se stuhou a ruce složené v klíně.
Vstala, jako by ho chtěla uvítat, rty pevně semknuté, tvář napjatou na nejvyšší míru.
Bez rozmyslu, aniž by cokoliv řekl, vykročil k ní, protože byla až na konci místnosti. V tu jednu chvíli, kdy jí měl konečně před sebou po tom všem, co se stalo, neměl v hlavě příliš myšlenek, které by se věnovaly tomu, kde je ta druhá.
Stěží vnímal svého bratrance, který mu šel těsně v zádech.
“Ellen,” řekl konečně alespoň něco, pozdrav se mu zdál v tuto chvíli nepatřičný.
Mathew si stihl pomyslet, že na umístění židle na konci místnosti u okna je něco divného, vlastně měl celkově v úmyslu Elijaha nějak zastavit, ale nestihl to.
Sotva za ním překročil práh, kdosi mu srazil z hlavy klobouk a do zátylku se mu zaryla hlaveň revolveru.
Byla studená.
Dveře se prudce zabouchly, jak do nich někdo kopl botou.
“Nikdo se ani nehne, nebo to do něj napálím.”
Musel se otočit, zkrátka musel, stejně tak Elijah.
Ellen nečekaně bleskurychlým pohybem překlusala místnost a postavila se do blízkosti Anne.
“Koukám, že jsme si nerozuměli!” přitiskla Anne Mathewovi hlaveň přímo pod čelist a opřela se mu dlaní o hrudník. Bylo to tak rychlé, že se na odpor nevzmohl a nechal se natlačit až ke zdi.
“Uklidněte se, Anne, prosím!” zvedl Elijah ruce, přestože na něj nemířila, snad chtěl dát najevo, že je ochoten poslouchat.
Mathew se poprvé podíval Anne Retlowové zpříma do očí, jak jen mu hlaveň nablýskaného Peacemakeru dovolila.
Neuhnula, naopak mu pohled drze oplácela, dokonce s určitou zvědavostí. Oba zažívali povědomý pocit a oba si ten okamžik pamatovali velmi přesně.
“Anne, položte tu zbraň,” vypravil ze sebe Mathew. “Nechceme ublížit ani jedné z vás.”
“Přišli jste dva. Dva na jednu ubohou bezbrannou dívku,” zatlačila ještě víc, bezohledně a drsně do měkkého místa pod čelistí. Bolelo to.
“V žádném případě nejsem ubohá,” ohradila se Ellen, která doposud mlčela.
“Proboha, mějte rozum!” obrátil se na ni Elijah, jako by doufal, že s ní se lépe domluví. “Neublížíme ani jedné z vás, jen jsem chtěl vědět… jen jsme chtěli vědět… prosím, odložte tu zbraň, Anne!”
“Vy odložte zbraň,” řekla Anne tvrdě.
“Já přece žádnou nemám,” odvětil Elijah.
“To určitě!” ušklíbla se Anne. Sjela levou rukou níž a rozepla Mathewovo sako, natolik nešetrně, že jeden knoflík odletěl.
Kutálel se chvíli po hladké podlaze a vytvářel nepříjemný zvuk. Anne se znovu podívala do Mattových očí a se zadostiučiněním mu vklouzla dlaní pod sako, rovnou na levou stranu žeber, kde očekávala zbraň. Nahmatala ale jen popruh.
“Hm,” ušklíbla se. “Levák?”
“Umím to… oběma…” vydechl.
Posunula svou dlaň na druhou stranu, kde rychle našla to, co hledala. Zatnul zuby a nechal se o svůj colt bez protestů připravit. Nebyla vůbec hloupá, přejela mu po zádech až dolů, kde našla vzadu za opaskem jeho malý, dvouranný derringer.
Usmála se tomu, studeně a škodolibě.
Pro jistotu pokračovala ještě dál, pevně tisknutou dlaní mu přejela oba boky i zatnuté pevné břicho, nic už ale nenašla.
Byla to ta nejabsurdnější situace, kterou si dovedl představit a přesto nedokázal zabránit reakci vlastního těla na vláčný a přitom nekompromisní pohyb její dlaně.
Modlil se, aby si toho nevšimla.
“Ellen, prohledej pana Woodwarda,” přikázala Anne.
“V žádném případě!” couvla Ellen.
“Hm,” zamračila se Anne přemýšlivě. “Máš pravdu,” poodstoupila.
Mathew si oddechl a potlačil nutkání přiložit si prsty na rozbolavělé místo na čelisti.
“Postavte se k sobě,” nařídila jim. “A sundejte si saka. Hned!” dodala, když se po sobě nejistě podívali. Elijah poslechl, odhodil tmavě zelené sako a i pouzdro s revolverem, který měl samozřejmě pod ním.
“Myslela jsem, že detektivové nelžou,” ušklíbla se Anne.
Neodpověděl.
“Pokračujte,” pobídla je, když oba stáli ve svých vestách ušitých na míru, saka na podlaze u nohou. “Boty, košile, kalhoty. Dolů.”
“To je naprosto směšné, Anne!” prohlásil Mathew nevěřícně.
“Směšný jste vy.”
To jsem, pomyslel si. To tedy zatraceně jsem.
Znovu se na sebe s Elijahem podívali, tentokrát byl jejich pohled mnohem delší.
“Stejně nevystřelíte, Anne,” řekl Mathew tichým, klidným hlasem.
“Vůbec mě neznáte!” procedila skrz zatnuté zuby. Začínal jí lézt na nervy.
Uvědomil si, že má pravdu, neznal jí. Z vyprávění znal jen dívku ze Sugarhillu, viděl její bezútěšný domov, znal rozkošnou bezprostřední Anne v modrých šatech z Countdownu, tu vyděšenou dívenku z banky, ale ne tuhle.
Tvrdou, sebejistou, s očima chladnýma jako ocel.
Nenápadně přenesl váhu na přední nohu, uvolnil ruce.
Proboha, jsme dva na jednu holku s revolverem! pomyslel si zlostně. Ellen vůbec nepovažoval za jakoukoli překážku, ačkoli mu krátce blesklo hlavou, že by možná neměl podceňovat někoho, kdo mu před nedávnem přerazil nos biblí.
Odzbrojím ji, pomyslel si. Stačí se sehnout, skočit kupředu, chytit její zápěstí zespoda.
Je to přece jen holka.
Jenže pak se znovu podíval Anne do očí a najednou pochopil, že ona vidí to přenesení váhy, sklon těla vpřed, napětí v pažích, jako by věděla, co přesně od něj čekat. Ne, nečetla mu myšlenky, prostě měla zkušenosti. Rozhodně nebyla jen holka.
Dívala se na něj výsměšně, provokativně, jako by se těšila, až se pokusí ukázat jí, kdo je tady pánem situace.
A až zklame.
Zhluboka vydechl, až mu ramena poraženecky klesla a neudělal nic.
* * *
„Jsi neskutečně laskavá.“
Virginia Cartlandová vzhlédla od drobných stehů, které sázela jeden za druhým na světle žlutou lněnou látku. Dolores Dufferová seděla naproti ní, přes klín přehozené bílé plátno, jehlu mezi prsty, ale nepracovala, dívala se upřeně na ní.
Virginia vzdychla.
„Dolores, už jsi to říkala tolikrát, že by to nespočítal ani náš malý Toby a ten má na čísla nějakou hlavu,“ řekla. „Opakuji ti, že jsem jen pomohla přítelkyni v nouzi. Udělala bys pro mě totéž.“
„Neviděly jsme se dvacet let.“
„Ano, ale psaly jsme si přece dopisy.“
„Poslední roky moc ne. Já jsem nepsala, mrzí mě to. Ale nějak nebylo... o čem.“
Sklopila hlavu a chvíli se dívala na rozešitou spodničku.
„Chtěla jsem říct, že si uvědomuji, jak neskutečně laskavá jsi. Jsem tady už dlouhé měsíce a ty jsi mi ani v nejmenším nenaznačila, že už je čas, abych odešla.“
„Protože si nic takového nemyslím!“
„A tvůj muž-“
„Albertovi tvá přítomnost nevadí ani v nejmenším,“ ujistila ji Virginia. Také ne poprvé.
„Máš hodného muže,“ řekla Dolores tiše. Virginia mlčela, protože nevěděla, co by jí na to měla říct.
Dolores se krátce zasmála a znělo to spíš, jako když křída skřípne o tabuli, k veselí to mělo na hony daleko.
„Kdybych se mohla vykoupat v tom množství soucitu, kterým mě všichni zahrnují, utopila bych se,“ řekla.
„Promiň,“ zamumlala Virginia, sklopila oči a její prsty naučeným pohybem udělaly několik stehů, jeden jako druhý.
„Ne, proboha!“ pohodila Dolores rukama. „Ty se mi už nikdy neomlouvej. To jen, že... nikdy jsem si nemyslela, že takhle dopadnu. Že jediné, co budu v lidech vzbuzovat, bude soucit, který si navíc vůbec nezasloužím.“
„Takhle to není,“ namítla Virginia, ale jistě to neznělo. „Navíc mi pomáháš se šitím.“
„Kolikrát jsi to po mě musela opravovat?“ pousmála se Dolores.
„Jen občas.“
„Už to dávno neumím tak dobře. Ty jsi byla vždycky lepší, i proto si tak dobře udržíš živnost.“
„To je spíš proto, že jsou ženské tak marnivé,“ prohlásila Virginia rozšafně. „Pořád chtějí nové šaty. Nebo alespoň upravovat ty staré.“
„Pamatuješ, když jsme sedávaly u té jedné malé svíčky a po nocích obšívaly knoflíkové dírky?“ řekla Dolores tiše.
„Ovšem,“ přikývla Virginia.
“Paní Stanfieldová na nás křičela pokaždé, když jsme to neudělaly dokonale a ty nejhorší případy švihala rákoskou přes dlaně,” dodala Dolores.
“Ano,” zasmála se Virginia. “Byly jsme tak mladé a natěšené, až odtamtud budeme moci odejít. Já jsem vážila o polovinu méně, než teď a ty-” odmlčela se a znovu zrozpačitěla.
A já? Chudý sirotek, co věřil ve světlé zítřky, které mě čekají.
V možnosti volby.
“Nemůžu tady takhle zůstat napořád, to víme obě,” zvedla znovu Dolores oči, unavené, matné, smutné.
“Zákazníci mi pořád přibývají, potřebuji schopnou pomocnici,” namítla Virginia jemně. “Jillian se jistě časem vdá, možná už brzy a já na to sama stačit nebudu.”
Dolores nic neříkala a skoro nehybně se dívala z okna, jako by se tam odehrávalo něco zajímavého a tak Virginia sebrala odvahu pokračovat.
“Možná i Anne by se mohla zapojit.”
Dolores ztuhla, jako by ji vytesali z kamene a jen drobný pohyb ramen při nádechu prozrazoval, že je živá bytost.
“Albert našemu Tobymu zařídil soukromého učitele, myslím, že bychom mohli vymyslet způsob, jak se můžou něco učit i chlapci a Mary,” dodala Virginia opatrně.
Čekala, že se Dolores zvedne a mlčky opustí místnost, což by byla její obvyklá reakce, ona se ale jen neznatelně pousmála.
“Nejsem si jistá, jestli bych Anne donutila sedět u stolu a přišívat knoflíky. Je to dost vzdorovitá holka, byla schopná se postavit všemu. Tolikrát jsem jí tu sílu vzdoru tajně záviděla.”
Virginia zcela odložila své šití a s údivem poslouchala Doloresin tichý hlas. O svých dětech nemluvila nikdy, kromě toho prvního rána, kdy ji Virginia našla na své verandě.
Možná konečně nastal ten čas, pomyslela si s úlevou a podívala se na svou přítelkyni téměř něžně. Po celou dobu se k ní chovala se soucitem a náklonností, jako k nemocné osobě a doufala, že se časem nějak zotaví, protože nevěděla, co jiného by pro ni mohla udělat.
Ale pokud se Dolores trochu vzchopí, nastane náhle spousta praktických záležitostí, které Virginia bude moci zařídit.
Praktické věci jí vždycky šly velmi dobře.
Odhodlaně se nadechovala se k dalším návrhům ohledně dětí, ať už byl jejich otec Duffer nebo Retlow.
Dolores jí ale opět přerušila tím tichým, poklidným hlasem.
“Chtěla bych mluvit s tvou sestrou.”
Virginia nedokázala skrýt zmatené překvapení.
“S Barbarou?”
“Nemáš přece jinou sestru.”
“To nemám, ale nejsem si jistá, jestli je to dobrý nápad.”
Dívala se na Dolores způsobem, jako by si spíš nebyla jistá, jestli přece jen nemluví z cesty.
Dolores pokrčila hubenými rameny, které už ale přece jenom vyplňovaly šaty víc, než když sem na konci léta dorazila.
“Nemívám dobré nápady,” řekla hořce.
“Nechci rozhodovat za ni, ale je možné, že ona s tebou třeba nebude chtít mluvit-”
“Ale mohla bys jí zkusit napsat, že?” podívala se na ni prosebně. Jenže už to nebyla ta odevzdaná, zoufala prosba jako vždy, bylo na ní něco jiného.
“Dolores,” rozhodila Virginia ruce. “Tomuhle nerozumím už vůbec. O čem bys s ní chtěla mluvit, vždyť se ani neznáte!”
“O Johnovi.”
“Cože??” vstala z křesla a popošla až k oknu, kde její přítelkyně stále skoro nehybně seděla. Nemohla být překvapená víc. “To je podle mě ten poslední, kdo by tě měl zajímat a už vůbec si nemyslím, že je dobré vyslovovat jeho jméno před mou sestrou. John je už přece dávno pryč!”
“Ano, to je.”
“Tak vidíš! Měla by ses soustředit na věci, které jsou skutečně důležité, na to, co můžeš udělat pro budoucnost, svojí a svých dětí a netahat nějaké kostlivce ze skříně a ještě ke všemu zrovna takové!”
Dolores vstala také a položila drobné dlaně na Virginiina široká kulatá ramena.
“Máš naprostou pravdu, moje drahá Virginie. Chci to udělat, tak strašně chci udělat konečně něco správně!”
“A já ti s tím pomůžu,” stiskla jí Virginia studenou ruku. “Ale-”
“Většinu života jsem se pravdy bála,” zarazila ji Dolores. “Lhala jsem. Sama sobě, svým dětem… hlavně Anne.”
Zamrkala a na okamžik se odmlčela, jako by neměla dostatek dechu.
“Už nechci lhát, chci mluvit o věcech, které jsou pravda,” pohladila tou studenou dlaní Virginii po tváři. “Bojíme se pravdy, protože je trpká, ale to jenom na začátku, jenom těch pár prvních soust. Jsme strašně hloupí. Já jsem.”
* * *
Mathew Donnovan se za svůj život ocitl v mnoha situacích, ale žádná se nepodobala téhle.
Konopný provaz, který držel jeho ruce za opěradlem židle se mu zařízl do zápěstí, jak ho Anne naposledy utáhla. Nešetřila ho a chtěla, aby to věděl.
“Vážně bylo tohle nutné?” dostal ze sebe.
Vstala z podřepu, udělala tři kroky a ocitla se tak v jeho zorném poli. Prohlédla si ho pomalu a důkladně, sjela pohledem od jeho tváře až k bosým nohám s provazy kolem kotníků a nevynechala jediné místo.
Ne, nedívala se na něj, aby si ho doopravdy prohlédla; dívala se na něj, aby ho ponížila.
Jako by to snad bylo možné ještě víc, ušklíbl se v duchu.
Pořád nemohl uvěřit, že ještě před chvílí kouřil svojí třetí cigaretu na rohu před hotelem a teď tu oba sedí přivázaní k židlím a jediné, co mají na sobě, jsou spodní kalhoty.
Nedobrovolný striptýz odhalil další derringer v Elijahově vestě a tlačný nůž v Mathewově botě a všechny zbraně byly pěkně seřazené v protějším rohu pokoje. Teď už u sebe neměli opravdu nic, Anne Retlowová mohla být spokojená.
Vcelku tak vypadala.
„El, můžeš,“ vybídla ji krátce a posadila se přímo tam, kde stála, na podlahu, aniž jí nějak překáželo, že má na sobě dlouhou světlou sukni. Zkřížila nohy, pravou ruku se zbraní si položila lehce doprostřed klína a začala trhat Mathewovu košili na pruhy.
Ellen udělala pár kroků, ale stále si udržovala určitou vzdálenost.
Postavila se před Elijaha. Konečně se tedy dočkal jejího přímého pohledu, který se snažil celou dobu zachytit, ale takhle si ho tedy nepředstavoval.
Probodla ho těma lehce zešikmenýma tmavýma očima velmi intenzivně.
„Proč mě pronásledujete?“ zeptala se ledově.
„Znovu opakuji, že jsme vám v žádném případě nechtěli ublížit,“ řekl Elijah naléhavým tónem. „Chtěl jsem vám pomoct, Ellen.“
Mathew měl chuť ho praštit.
“Pak byste měl zapracovat na svých písemných vyjadřovacích schopnostech, protože váš dopis rozhodně nezněl jako nabídka pomoci!” odsekla Ellen.
“Spíš jako vydírání,” dodala Anne a znovu trhla. Mathewa ten zvuk opravdu rozčiloval.
Trhla znovu a podívala se mu přitom do očí.
Začínal z toho šílet.
“Vím, že máte potíže,” zkusil to Elijah znovu a naléhavěji.
“Spíš vy máte potíže,” vysmála se mu Anne.
“Sakra, Anne!” nevydržel to Mathew. “Proč tohle děláte?”
Měl zlost. Na sebe, na ni, na toho blbce vedle sebe, na kterého se teď nemohl ani podívat, protože měl pocit, že kdyby se jejich pohledy setkaly, musel by se propadnout hanbou.
Vstala z té země ještě rychleji, než by čekal a v příští vteřině se mu opírala kolenem o stehno a revolverem o nahý hrudník.
„Ještě jsem neudělala nic!“ ujistila ho důrazně, i když mluvila potichu, obličej nakloněný k jeho.
Zdálo se mu, že nemůže dýchat, ale dost možná to bylo způsobené tím chladným kusem naleštěného kovu, který se mu právě pokoušel drtit hrudní kost.
„A co tedy máte v plánu... udělat?“
„Ellen si popovídá s panem Woodwardem, já na to dohlídnu a vy budete zticha! Zkusíme to?“
Pramínky jejích vlasů, které jí vypadly ze zapleteného copu ho lechtaly neuvěřitelně iritujícím způsobem na krku, když se naklonila ještě o kousek víc.
Neodpověděl vůbec nic.
„Fajn,“ brala to jako souhlas a lehce ho poplácala po tváři obzvláště degradujícím způsobem.
„Pro Martena už prý nepracujete, tak pro koho tedy?“ zvedla Ellen své elegantně vykreslené obočí.
„Nepracujeme teď pro nikoho,“ odpověděl Elijah. „Psal jsem vám to!“
„Takže mě pronásledujete ve svém volnu? Jinou zábavu byste si najít nemohli?“
„Ellen! Váš strýc vás hledá, chce se o vás postarat!“
Ellen zbledla, semkla rty a pevně doufala, že není poznat, jak se jí roztřásla kolena. Znovu se jí vybavil ten pocit paniky a bezmoci, když si v tom vlaku byla jistá, že neuteče a že jí Georgi Martenovi naservírují jako dezert.
„To je ono, že?“ ozval se Elijah tišeji. Vystřelil od boku a pečlivě sledoval její reakci, kterou přečetl docela správně. „Vy nechcete, aby vás našel on.“
„Především chci, abyste mě vy a váš bratranec laskavě přestali obtěžovat a psát mi nevyžádané dopisy s vyděračským tónem!“ odsekla. „Pokud mi opravdu chcete pomoci, ačkoliv vůbec nechápu, proč byste to dělal, zapomeňte, že jste mě kdy potkal, zapomeňte na moje jméno a na mou tvář.“
„To nemohu.“
Mathew se kousl do jazyka, aby nadále mlčel a kdyby neměl přivázané nohy, zcela určitě by do Elijaha kopl.
„Žádám okamžité vysvětlení, jak... jak jste tohle myslel,“ zakoktala se Ellen.
Anne je sledovala s podezřívavým zájmem a zamračila se.
„Jestli teď přijde vyznání lásky, budu zvracet,“ oznámila jim suše, když bylo příliš dlouhé ticho. Tentokrát jí probodli pohledem oba.
Mathew by se nejraději rozesmál a ještě raději by si dal tu whisky, na kterou myslel už venku před hotelem. Ironie všeho začínala nabírat nečekané obrátky.
„Záleží mi na tom, abyste byla v pořádku,“ řekl Elijah vážně.
„Nemáte k tomu důvod!“
„Nejspíš nemám.“
„Proč jste byla v tom vlaku?“ ozval se Mathew, který už nedokázal mlčet, protože bylo evidentní, že Elijahův způsob konverzace značně pokulhává. „Vy jste o tom přepadení dobře věděla, že? Máte něco společného s útoky na Martenovu železnici!“
„Už jste někdy měl v puse roubík z vlastní ponožky?“ otázala se ho Anne téměř konverzačním tónem, ovšem oči měla jako zuřivý modrý oheň.
Ellen Mathewova přímá trefná otázka donutila dvakrát naprázdno polknout. Ano, mohla tušit, že na něco takového dojde, že to nenechají jen tak.
Proto jsou přece v jejich stopách, chtějí informace.
Mathew se zatím k nejasnostem kolem ponožky nevyjádřil a tak ho ignorovala, zvedla bradu a s grácií anglické šlechtičny se zahleděla na Elijaha Woodwarda, muže, který pro ni byl vlastně velkou záhadou.
Ale nebyla doba vhodná na to, aby se zabývala záhadami.
„Pane Woodwarde,“ pronesla důstojně. „Při našem prvním setkání jsem vás považovala za dokonalého gentlemana a byla bych ráda, kdybyste mi dovolil zachovat si alespoň zlomek toho zdání,“ pokračovala. „Vy a váš bratranec mě urážíte svými nesmyslnými a naprosto nepodloženými domněnkami. Možná je to deformace, kterou vám způsobila vaše profese, nicméně to vás neopravňuje komplikovat můj život, o kterém nevíte zhola nic.“
„Utíkáte před svým strýcem, že ano?“
Stále se snažila tvářit jako ledová královna, ale to, co se jí mihlo očima mu dávalo jistou naději, že se trefil. „To proto jste se nevrátila do Sugarhillu?“
„Jak víte-!“ nadechla se, ale větu nedokončila.
Ovšem, že ví. Marten mě nechal hledat, takže jim o mě dal spoustu informací. Co všechno ještě ví?
Pocítila ke svému nevlastnímu strýci další vlnu nenávisti, ale to nebylo nic nového.
„Sugarhill je uzavřená kapitola,“ odtušila.
Anne po zmínce o jejich domovském městečku naposledy roztrhla bílou látku a pak ji odhodila na zem vedle sebe.
„Ellen.“ Elijah se naklonil, jak jen mu ruce svázané za zády dovolovaly, aby dodal svému oslovení na naléhavosti. Jeho hlas zněl konejšivě a skoro něžně. „Možná jste se do něčeho zapletla, pokud máte potíže, neodmítejte, prosím, mou pomocnou ruku.“
Anne mu nejvíc chtěla doporučit, aby si svou pomocnou ruku narval do svého gentlemanského zadku, ale ještě se ovládla.
Ellen polkla a snažila se Elijahovi nedívat do tváře. Do těch očí, co se zdály skutečně upřímné.
Vybavila si ty dny po požáru svého domu, ty strašné dny, kdy by dala cokoli za to, aby přišel někdo takový, jako Elijah Woodward a vytáhl ji z toho strašného zoufalství. Aby se o ni někdo postaral, když už otec nemohl.
To všechno bylo ale nenávratně pryč a ani ona nebyla už tím, kým dřív.
“Proč jste přestali pracovat pro Martena?” zeptala se napjatě.
To rozhodně nebylo to, co chtěl Elijah slyšet, téměř zoufale vydechl.
“Náš šéf Jim Morgan odstoupil od případu. Proto tedy.”
“Proč by to dělal?”
“Zastřelili ve vlaku jednoho z nás. Do zad,” odpověděl Elijah tišeji.
Mathew sebou trhl tak prudce, až jeho židle poskočila na podlaze. “Tak dost, sakra!” zařval vztekle. “Dost už!”
Anne vyskočila na nohy.
“Souhlasím!” zamířila na něj znovu. “Dost už. Myslím, že to Ellen řekla dost jasně, že to pochopil i pan Woodward. I vy.”
Matthew mlčel, rty pevně sevřené, ruce za zády v pěst, jak se mu chvěly.
“Nechte ji být, nebo to dopadne zle,” dodala.
“Anne-” nadechl se Elijah, ale zamířila na něj, tak raději zbytek věty spolkl. Anne si zasunula zbraň za opasek na zádech, aby ji nebránila v pohybu a sehnula se pro roztrhanou košili. Teprve teď začal chápat její smysl.
“Tohle je zcela nesmyslné řešení a vy to víte!” vyštěkl na ní Matthew s bezmocným vztekem. “Vy to moc dobře víte!”
Zastavila se v půli pohybu. “A vy moc dobře víte, že bych vás tady mohla zabít.”
“Zabít?” ušklíbl se. “Po prvním výstřelu se sem seběhne celý hotel! Hádám, že to si dovolit nemůžete, slečno!”
Malou chvíli vypadala, že mu jednu vrazí.
Přistoupila k němu, zvedla nohu a opřela si botu o jeho koleno. Měla zvláštní boty, vůbec ne dámské, ušité na míru, pevné a šněrovací až nad kotníky.
A s okovanými hranami podrážek.
Vysoko na stehně měla tenoučký opasek a na něm pouzdro s krátkým nožem, takže brzy už vůbec nemyslel na otisk podrážky z kvalitní kůže na nohavici svých spodních kalhot, měl jiné starosti.
Na klíně Anne Retlowovou a na krku zatraceně ostrou malou čepel.
“Smůla, že jsou i jiný způsoby zabíjení, že jo?” sykla.
“Annie!” neudržela se Ellen.
Mathewovi se zdálo, jako by mu někdo zesílil všechny fyzické pocity, byl zahlcen až k zbláznění tíhou Annina těla, chladnou čepelí na kůži, každým miniaturním pohybem své vlastní krční tepny, zadrženým dechem v plicích.
Naštěstí to trvalo sotva pár vteřin, pak nůž zahodila úsporným prudkým pohybem, až se zabodl do podlahy malý kousek od jeho bosé nohy. Na jeho klíně ale zůstala sedět, dokonce se zlehka zavrtěla, jako by si chtěla udělat pohodlí.
Opřela si loket o jeho rameno a klouby ruky si podepřela bradu, hlavu nakloněnou na stranu.
“Ten slizoun dole za pultem si myslí, že si to tady spolu rozdáváme,” pronesla škodolibě a s opovržením. “Zrovna teď.”
Mathew zarytě mlčel a Ellen pohoršeně obrátila oči v sloup.
“Tak to je rozhodně čas skončit a vypadnout, dýl by to totiž rozhodně netrvalo, viď že ne?” naklonila se k němu, až se jejich čela skoro dotkla.
Ta malá potvora ví moc dobře, že mě nechává vychutnat všechna ta trpká sousta úplně dosyta.
Zuřivě mlčel a nenáviděl ji.
Zase se najednou pohnula tak rychle, že si nestihl nic dalšího ani pomyslet a než se vůbec nadechl, omotávala mu pruh jeho vlastní košile kolem hlavy, přes oči. Moc dobře věděl, přes co mu uváže ten další.
“Anne! Počkejte! Váš bratr! Slíbil jsem mu, že se vrátíte zpátky do Sugarhillu!”
Poslední slovo sice už zamumlal přes látku, ale rozuměla mu dobře. Cítil, jak se celá napnula jako struna a ruce, které se chystaly začít utahovat, povolily.
Neměl tušení, jak ho to napadlo právě v tuhle chvíli, ale fungovalo to.
“Co jste to řekl?”
Hlas měla tichý, obezřetný, ale ruce jí pomalu klesaly z jeho tváře.
“Váš bratr,” zopakoval rychle, dokud mohl mluvit. “Má o vás strach, chce, abyste se vrátila domů.”
“Nevím, co to zkoušíte, ale okamžitě toho nechte!” varovala ho.
“Nic nezkouším, vyšetřovali jsme v Sugarhillu požár Domu splněných přání a vaše zmizení!” mluvil překotně dál.
Anne, stále sedící na klíně detektiva Donnovana se ohlédla na Ellen. Nezmohly se ale na nic jiného, než vyměnit si udivené, nevěřícné pohledy.
“Vy jste vyšetřovali ten požár?” zopakovala Ellen.
“Ano,” vstoupil do toho Elijah. “Ten případ byl uzavřen, požár způsobila Hannah Curwigenová, byla odsouzena a oběšena.”
Ellen se dvakrát nadechla a zase vydechla a vůbec nevěděla, co na to říct.
“Potkal jste mého bratra?” neubránila se Anne otázce, i když se za to nenáviděla, ale nemohla se ovládnout, nejraději by pokračovala.
Jak to zvládal? Měl na sobě nějaké stopy po bití? Jak se tvářil? Byl nešťastný? Myslel si, že jsem je taky zradila?
“Potkal jsem všechny vaše bratry,” potvrdil. “Vedl jsem výslechy, mluvil jsem s celou vaší rodinou-”
“Mlčte!” vyhrkla nelogicky a skoro zoufale.
“Martin. Martin Duffer za mnou přišel,” pokračoval přesto. Měla ruce položené na jeho ramenou, jako by byly těžké a on zřetelně cítil, jak se chvěje. “A já mu slíbil, že vás najdu a postarám se o to, abyste se vrátila k nim domů.”
Vyskočila z jeho klína.
„Držte hubu!“ vykřikla hlasitě.
„Tiše!“ vylekala se Ellen a ohlédla se ke dveřím.
„Chtěl to po mně a já mu to slíbil!“ mluvil Mathew dál navzdory Annině reakci. Nebo možná právě proto. Elijah na rozdíl od něj viděl, jak Anne zbledla, jak zuřivě svírá bílé pruhy plátna v obou rukou. „Byl to jen smutný, vyděšený kluk, Anne, nemohl jsem jinak-“
Pohnula se tak rychle, že Ellen znovu slabě vyjekla leknutím, omotala mu plátno z jeho vlastní košile kolem úst a utahovala hrubě a bezohledně.
Nebo možná zlostně a zoufale.
“Příště nedávejte sliby, který nikdy nemůžete dodržet, detektive Donnovane!” zašeptala mu z takové blízkosti, že se rty několikrát dotkla jeho tváře.
Ani smutným, vyděšeným klukům...
Pak od něj odstoupila. Tak strašně ráda by ho udeřila, ale ruce se jí třásly tolik, že měla obavy, že by ani ta facka za moc nestála.
Elijah jen bezmocně přihlížel a věděl, že už není možnost, jak tenhle plán zvrátit ve svůj prospěch. Nebo alespoň jakkoli zvrátit.
Cítil se hloupě, bezmocně a věděl, že je to z velké části právě jeho vina.
Naposledy se pokusil zachytit Ellenin pohled a snažit se nemusel, dívala se na něj sama.
“Ellen,” oslovil ji, dnes již po tolikáté, že by to ani nedokázal spočítat. “Děláte opravdu obrovskou chybu.”
“Annie?” řekla Ellen hlasem, který zněl věcně a klidně. “Udělala bys mi laskavost a umlčela bys také pana Woodwarda, prosím?”
Anne vydechla a obrátila se k ní. Nedokázala vyjádřit, jak moc je jí teď vděčná za její suchopárný, ledový klid, jakkoli byl z větší části hraný, za její ironii a za to, že je tu právě teď s ní.
Jen se ušklíbla a přikývla.
“S velkou radostí.”
* * *
Ulicí spěšně kráčely dvě dívky, malou chvíli šly po hlavní třídě a co nejdříve zahnuly do vedlejší uličky. Šly vedle sebe velmi těsně, lokty zaháknuté do sebe a nějakou dobu jen mlčely.
“Donutila jsi mě do výstřihu nacpat tu věc!” pronesla Ellen nevraživě.
“Derringer,” opravila ji Anne bezmyšlenkovitě.
“Ano!”
“Už jsem to neměla kam dát. Máš moc malou kabelku.”
Ušly pár drobných, rychlých kroků beze slov.
“Co jim řekneme?” prolomila ticho opět Ellen, tentokrát poněkud nejistě.
“Asi pravdu.”
“Pravda je velmi komplikovaná.”
“Tak část pravdy. Ale hlavně musíme vypadnout hned z města, snad to Angličan s Davidem pochopí,” vzdychla Anne. “Přinejhorším ztropíš nějakou tu svou hysterii.”
“No dovol!” ohradila se Ellen dotčeně.
“Víš, jak to myslím.”
Ellen stiskla rty. “Nejspíš ano, vím,” uznala.
Spěchaly dál, Anne svírala Ellenin loket čím dál tím pevněji, jak jí chtěla přimět k vyššímu tempu. Sama by se nejraději rozeběhla a nezastavila, až někde daleko za městem.
Velmi daleko.
“Annie?”
“Hm?”
“Ta věc s tvými sourozenci-”
“Nechci o tom mluvit.”
“Chtěla jsem jen říct, že-” nevzdávala to Ellen, ale neměla šanci.
“Myslím to vážně!”
Donutila se tedy zmlknout a tak šly dalších několik uspěchaných desítek metrů zase mlčky, vyhýbajíce se lidem v protisměru.
“Vybrali ten pokoj chytře, úplně nahoře, v rohu, z okny do dvora, kam nikdo nechodí,” promluvila zase Ellen, ve snaze říct něco uklidňujícího. “Domnívám se, že jsme si trochu času opravdu koupily.
“Vyhodit jim všechno oblečení z okna byl dobrej nápad, El,” řekla Anne.
“Děkuji. Myslím, že z tebe měli opravdu respekt, Annie.”
“Díky.”
Už jim zbývala jen poslední dlouhá úzká ulice vedoucí k jejich hotýlku na okraji města, Anne natáhla krok a nutila Ellen zvýšit tempo, jako by byla důležitá každá vteřina.
Možná doopravdy byla.
Ellen kupodivu neprotestovala, ačkoliv se jí nepříjemně zrychloval dech.
Do penzionu, ve kterém byli ubytovaní, vešly už umírněně, aby nebudily podezření nějakým splašeným běháním po schodech.
“Annie?”
“Co zas?”
“Musíš přiznat, že sis to svým způsobem užívala.”
Šly po schodech nahoru, vedle sebe, snad ze setrvačnosti se stále držely za lokty.
“Co?”
“Mít nad nimi tu naprostou moc.”
Vyšly poslední dva schody a zastavily se před dveřmi Angličanova a Davidova pokoje. Obě zíraly na oprýskané dřevo, jako by se nechtěly podívat jedna na druhou.
“Jo, užívala,” odtušila Anne. “Ty snad ne?”
“Ano, já také.”
Anne se skoro neznatelně nad tou absurditou pousmála a pak vzala za kliku.
“Támhle ji máš.”
Mathewův hlas byl jen stroze oznamovací, ale přesto se vtiskl více do výklenku vedle sloupu a doufal, že Elijah udělá totéž.
Nezmýlil se.
“Máš pravdu, to je ona!”
“Ty to musíš vědět líp, já o ní nesnívám po nocích.”
Elijah se na něj ostře podíval, ale nic k tomu neřekl. “Je sama,” konstatoval.
“Vypadá to tak.”
Ellen ve světlých šatech kráčela ulicí, pohled upřený na rozměrnou budovu hotelu Loch Morar, což byl rozhodně ten největší hotel v Yottentownu. Nerozhlížela se kolem, jenom kráčela ke svému cíli, aby bez váhání otevřela hlavní vchod a zmizela za dveřmi.
“To ale neznamená, že tady kolem nemá poschovávané hlídače,” dodal Mathew.
Například Larabiho se Shanem.
Elijaha už taková věc samozřejmě napadla také, ale trhl rameny.
“To je riziko, ale na druhou stranu, pozval jsem jí na soukromý rozhovor, nic jiného. Za to mě těžko může někdo pranýřovat.”
O tom by se dalo dost polemizovat, Mathew se do toho ale pouštět opravdu nechtěl.
“Dobrá, chvíli ještě počkáme a pak půjdeme nahoru,” rozhodl Elijah.
“Po schodech?”
“Cože?” nechápal Elijah otázku.
“Jestli půjdeme po schodech, nebo budeš šplhat přes balkón, jako Romeo.”
“Ty jsi fakt pitomec!”
Mathew zahodil nedopalek a neslyšně se odlepil od zdi.
“Tak pojďme.”
* * *
“Dobrý den znovu, pane,” usmál se plešatý recepční, který nedokázal potlačit potutelný úsměv. Elijah se snažil jeho výrazu nevšímat.
“Dobrý den,” odpověděl, jak nejzdvořileji v danou chvíli dokázal. “Děkuji za vaši ochotu, pane Geritssene,” sáhl do náprsní kapsy a diskrétně podal recepčnímu ještě pár dolarů navíc.
“Nemáte zač, pánové, já vždycky rád pomohu!” ujistil je, ale po penězích sáhl celkem hbitě.
“A diskrétnost,” dodal Elijah významně. “Slečna je tu sama a jak jistě chápete, mohlo by to vyvolat spoustu nepříjemností,” naklonil se přes pult a mluvil důvěrněji a tišeji.
“Ó, to se pletete pánové, slečna tu není sama,” ujistil pan Geritssen rozpustile a zamrkal na ně.
Oba ztuhli.
To snad není možné, co je to za idiota!
“Co prosím??” sykl nevěřícně Mathew. I Elijahovi už došly zdvořilostní fráze, dvěma kroky byl zpět a naklonil se přes dřevěný, naleštěný pult.
“Neřekl jsem vám úplně jasně, že pokud nebude slečna sama, nemáte se s ní vůbec bavit??” spustil na recepčního obviňujícím tónem.
“Řekl jste, že pokud s ní bude nějaký muž,” upřesnil Gerittsen.
“No ano!” docházela Elijahovi i trpělivost.
“Jenže s ní byla žena.”
Nastalo překvapené, téměř šokované ticho, ve kterém na sebe oba bratranci pouze zírali.
Ne, idioti jsme my dva! pomyslel si Mathew.
“Ta druhá žena,” obrátil se na recepčního. “Byla tmavovlasá? Měla výrazné oči? Modré?”
“Matte, snad nemyslíš-” začal Elijah.
“Tak měla?”
“Nejsem si úplně jistý, snad ano,” zrozpačitěl Gerittsen. “Každopádně obě byly přinejmenším velmi půvabné!” ujistil je s mnohoznačným úsměvem a naklonil se přes pult. “Jsem si jistý, že budete velmi spokojeni. Hned bych si to s vámi vyměnil,” olízl si úzké suché rty. “Ale každému, co jeho jest, nezávidím vám, nýbrž přeji, pánové!” zamrkal na ně podruhé. “Nikdo vás nebude vyrušovat, na to se můžete spolehnout.”
Mathew si nasadil klobouk a vyrazil ke schodišti okamžitě.
* * *
Elijah Woodward nezaklepal.
Vzal rovnou za kliku a otevřel dveře poněkud zprudka.
Ellen Sinclairová seděla na židli přímo proti dveřím, úhledné světle zelené šaty, malý slaměný klobouček se stuhou a ruce složené v klíně.
Vstala, jako by ho chtěla uvítat, rty pevně semknuté, tvář napjatou na nejvyšší míru.
Bez rozmyslu, aniž by cokoliv řekl, vykročil k ní, protože byla až na konci místnosti. V tu jednu chvíli, kdy jí měl konečně před sebou po tom všem, co se stalo, neměl v hlavě příliš myšlenek, které by se věnovaly tomu, kde je ta druhá.
Stěží vnímal svého bratrance, který mu šel těsně v zádech.
“Ellen,” řekl konečně alespoň něco, pozdrav se mu zdál v tuto chvíli nepatřičný.
Mathew si stihl pomyslet, že na umístění židle na konci místnosti u okna je něco divného, vlastně měl celkově v úmyslu Elijaha nějak zastavit, ale nestihl to.
Sotva za ním překročil práh, kdosi mu srazil z hlavy klobouk a do zátylku se mu zaryla hlaveň revolveru.
Byla studená.
Dveře se prudce zabouchly, jak do nich někdo kopl botou.
“Nikdo se ani nehne, nebo to do něj napálím.”
Musel se otočit, zkrátka musel, stejně tak Elijah.
Ellen nečekaně bleskurychlým pohybem překlusala místnost a postavila se do blízkosti Anne.
“Koukám, že jsme si nerozuměli!” přitiskla Anne Mathewovi hlaveň přímo pod čelist a opřela se mu dlaní o hrudník. Bylo to tak rychlé, že se na odpor nevzmohl a nechal se natlačit až ke zdi.
“Uklidněte se, Anne, prosím!” zvedl Elijah ruce, přestože na něj nemířila, snad chtěl dát najevo, že je ochoten poslouchat.
Mathew se poprvé podíval Anne Retlowové zpříma do očí, jak jen mu hlaveň nablýskaného Peacemakeru dovolila.
Neuhnula, naopak mu pohled drze oplácela, dokonce s určitou zvědavostí. Oba zažívali povědomý pocit a oba si ten okamžik pamatovali velmi přesně.
“Anne, položte tu zbraň,” vypravil ze sebe Mathew. “Nechceme ublížit ani jedné z vás.”
“Přišli jste dva. Dva na jednu ubohou bezbrannou dívku,” zatlačila ještě víc, bezohledně a drsně do měkkého místa pod čelistí. Bolelo to.
“V žádném případě nejsem ubohá,” ohradila se Ellen, která doposud mlčela.
“Proboha, mějte rozum!” obrátil se na ni Elijah, jako by doufal, že s ní se lépe domluví. “Neublížíme ani jedné z vás, jen jsem chtěl vědět… jen jsme chtěli vědět… prosím, odložte tu zbraň, Anne!”
“Vy odložte zbraň,” řekla Anne tvrdě.
“Já přece žádnou nemám,” odvětil Elijah.
“To určitě!” ušklíbla se Anne. Sjela levou rukou níž a rozepla Mathewovo sako, natolik nešetrně, že jeden knoflík odletěl.
Kutálel se chvíli po hladké podlaze a vytvářel nepříjemný zvuk. Anne se znovu podívala do Mattových očí a se zadostiučiněním mu vklouzla dlaní pod sako, rovnou na levou stranu žeber, kde očekávala zbraň. Nahmatala ale jen popruh.
“Hm,” ušklíbla se. “Levák?”
“Umím to… oběma…” vydechl.
Posunula svou dlaň na druhou stranu, kde rychle našla to, co hledala. Zatnul zuby a nechal se o svůj colt bez protestů připravit. Nebyla vůbec hloupá, přejela mu po zádech až dolů, kde našla vzadu za opaskem jeho malý, dvouranný derringer.
Usmála se tomu, studeně a škodolibě.
Pro jistotu pokračovala ještě dál, pevně tisknutou dlaní mu přejela oba boky i zatnuté pevné břicho, nic už ale nenašla.
Byla to ta nejabsurdnější situace, kterou si dovedl představit a přesto nedokázal zabránit reakci vlastního těla na vláčný a přitom nekompromisní pohyb její dlaně.
Modlil se, aby si toho nevšimla.
“Ellen, prohledej pana Woodwarda,” přikázala Anne.
“V žádném případě!” couvla Ellen.
“Hm,” zamračila se Anne přemýšlivě. “Máš pravdu,” poodstoupila.
Mathew si oddechl a potlačil nutkání přiložit si prsty na rozbolavělé místo na čelisti.
“Postavte se k sobě,” nařídila jim. “A sundejte si saka. Hned!” dodala, když se po sobě nejistě podívali. Elijah poslechl, odhodil tmavě zelené sako a i pouzdro s revolverem, který měl samozřejmě pod ním.
“Myslela jsem, že detektivové nelžou,” ušklíbla se Anne.
Neodpověděl.
“Pokračujte,” pobídla je, když oba stáli ve svých vestách ušitých na míru, saka na podlaze u nohou. “Boty, košile, kalhoty. Dolů.”
“To je naprosto směšné, Anne!” prohlásil Mathew nevěřícně.
“Směšný jste vy.”
To jsem, pomyslel si. To tedy zatraceně jsem.
Znovu se na sebe s Elijahem podívali, tentokrát byl jejich pohled mnohem delší.
“Stejně nevystřelíte, Anne,” řekl Mathew tichým, klidným hlasem.
“Vůbec mě neznáte!” procedila skrz zatnuté zuby. Začínal jí lézt na nervy.
Uvědomil si, že má pravdu, neznal jí. Z vyprávění znal jen dívku ze Sugarhillu, viděl její bezútěšný domov, znal rozkošnou bezprostřední Anne v modrých šatech z Countdownu, tu vyděšenou dívenku z banky, ale ne tuhle.
Tvrdou, sebejistou, s očima chladnýma jako ocel.
Nenápadně přenesl váhu na přední nohu, uvolnil ruce.
Proboha, jsme dva na jednu holku s revolverem! pomyslel si zlostně. Ellen vůbec nepovažoval za jakoukoli překážku, ačkoli mu krátce blesklo hlavou, že by možná neměl podceňovat někoho, kdo mu před nedávnem přerazil nos biblí.
Odzbrojím ji, pomyslel si. Stačí se sehnout, skočit kupředu, chytit její zápěstí zespoda.
Je to přece jen holka.
Jenže pak se znovu podíval Anne do očí a najednou pochopil, že ona vidí to přenesení váhy, sklon těla vpřed, napětí v pažích, jako by věděla, co přesně od něj čekat. Ne, nečetla mu myšlenky, prostě měla zkušenosti. Rozhodně nebyla jen holka.
Dívala se na něj výsměšně, provokativně, jako by se těšila, až se pokusí ukázat jí, kdo je tady pánem situace.
A až zklame.
Zhluboka vydechl, až mu ramena poraženecky klesla a neudělal nic.
* * *
„Jsi neskutečně laskavá.“
Virginia Cartlandová vzhlédla od drobných stehů, které sázela jeden za druhým na světle žlutou lněnou látku. Dolores Dufferová seděla naproti ní, přes klín přehozené bílé plátno, jehlu mezi prsty, ale nepracovala, dívala se upřeně na ní.
Virginia vzdychla.
„Dolores, už jsi to říkala tolikrát, že by to nespočítal ani náš malý Toby a ten má na čísla nějakou hlavu,“ řekla. „Opakuji ti, že jsem jen pomohla přítelkyni v nouzi. Udělala bys pro mě totéž.“
„Neviděly jsme se dvacet let.“
„Ano, ale psaly jsme si přece dopisy.“
„Poslední roky moc ne. Já jsem nepsala, mrzí mě to. Ale nějak nebylo... o čem.“
Sklopila hlavu a chvíli se dívala na rozešitou spodničku.
„Chtěla jsem říct, že si uvědomuji, jak neskutečně laskavá jsi. Jsem tady už dlouhé měsíce a ty jsi mi ani v nejmenším nenaznačila, že už je čas, abych odešla.“
„Protože si nic takového nemyslím!“
„A tvůj muž-“
„Albertovi tvá přítomnost nevadí ani v nejmenším,“ ujistila ji Virginia. Také ne poprvé.
„Máš hodného muže,“ řekla Dolores tiše. Virginia mlčela, protože nevěděla, co by jí na to měla říct.
Dolores se krátce zasmála a znělo to spíš, jako když křída skřípne o tabuli, k veselí to mělo na hony daleko.
„Kdybych se mohla vykoupat v tom množství soucitu, kterým mě všichni zahrnují, utopila bych se,“ řekla.
„Promiň,“ zamumlala Virginia, sklopila oči a její prsty naučeným pohybem udělaly několik stehů, jeden jako druhý.
„Ne, proboha!“ pohodila Dolores rukama. „Ty se mi už nikdy neomlouvej. To jen, že... nikdy jsem si nemyslela, že takhle dopadnu. Že jediné, co budu v lidech vzbuzovat, bude soucit, který si navíc vůbec nezasloužím.“
„Takhle to není,“ namítla Virginia, ale jistě to neznělo. „Navíc mi pomáháš se šitím.“
„Kolikrát jsi to po mě musela opravovat?“ pousmála se Dolores.
„Jen občas.“
„Už to dávno neumím tak dobře. Ty jsi byla vždycky lepší, i proto si tak dobře udržíš živnost.“
„To je spíš proto, že jsou ženské tak marnivé,“ prohlásila Virginia rozšafně. „Pořád chtějí nové šaty. Nebo alespoň upravovat ty staré.“
„Pamatuješ, když jsme sedávaly u té jedné malé svíčky a po nocích obšívaly knoflíkové dírky?“ řekla Dolores tiše.
„Ovšem,“ přikývla Virginia.
“Paní Stanfieldová na nás křičela pokaždé, když jsme to neudělaly dokonale a ty nejhorší případy švihala rákoskou přes dlaně,” dodala Dolores.
“Ano,” zasmála se Virginia. “Byly jsme tak mladé a natěšené, až odtamtud budeme moci odejít. Já jsem vážila o polovinu méně, než teď a ty-” odmlčela se a znovu zrozpačitěla.
A já? Chudý sirotek, co věřil ve světlé zítřky, které mě čekají.
V možnosti volby.
“Nemůžu tady takhle zůstat napořád, to víme obě,” zvedla znovu Dolores oči, unavené, matné, smutné.
“Zákazníci mi pořád přibývají, potřebuji schopnou pomocnici,” namítla Virginia jemně. “Jillian se jistě časem vdá, možná už brzy a já na to sama stačit nebudu.”
Dolores nic neříkala a skoro nehybně se dívala z okna, jako by se tam odehrávalo něco zajímavého a tak Virginia sebrala odvahu pokračovat.
“Možná i Anne by se mohla zapojit.”
Dolores ztuhla, jako by ji vytesali z kamene a jen drobný pohyb ramen při nádechu prozrazoval, že je živá bytost.
“Albert našemu Tobymu zařídil soukromého učitele, myslím, že bychom mohli vymyslet způsob, jak se můžou něco učit i chlapci a Mary,” dodala Virginia opatrně.
Čekala, že se Dolores zvedne a mlčky opustí místnost, což by byla její obvyklá reakce, ona se ale jen neznatelně pousmála.
“Nejsem si jistá, jestli bych Anne donutila sedět u stolu a přišívat knoflíky. Je to dost vzdorovitá holka, byla schopná se postavit všemu. Tolikrát jsem jí tu sílu vzdoru tajně záviděla.”
Virginia zcela odložila své šití a s údivem poslouchala Doloresin tichý hlas. O svých dětech nemluvila nikdy, kromě toho prvního rána, kdy ji Virginia našla na své verandě.
Možná konečně nastal ten čas, pomyslela si s úlevou a podívala se na svou přítelkyni téměř něžně. Po celou dobu se k ní chovala se soucitem a náklonností, jako k nemocné osobě a doufala, že se časem nějak zotaví, protože nevěděla, co jiného by pro ni mohla udělat.
Ale pokud se Dolores trochu vzchopí, nastane náhle spousta praktických záležitostí, které Virginia bude moci zařídit.
Praktické věci jí vždycky šly velmi dobře.
Odhodlaně se nadechovala se k dalším návrhům ohledně dětí, ať už byl jejich otec Duffer nebo Retlow.
Dolores jí ale opět přerušila tím tichým, poklidným hlasem.
“Chtěla bych mluvit s tvou sestrou.”
Virginia nedokázala skrýt zmatené překvapení.
“S Barbarou?”
“Nemáš přece jinou sestru.”
“To nemám, ale nejsem si jistá, jestli je to dobrý nápad.”
Dívala se na Dolores způsobem, jako by si spíš nebyla jistá, jestli přece jen nemluví z cesty.
Dolores pokrčila hubenými rameny, které už ale přece jenom vyplňovaly šaty víc, než když sem na konci léta dorazila.
“Nemívám dobré nápady,” řekla hořce.
“Nechci rozhodovat za ni, ale je možné, že ona s tebou třeba nebude chtít mluvit-”
“Ale mohla bys jí zkusit napsat, že?” podívala se na ni prosebně. Jenže už to nebyla ta odevzdaná, zoufala prosba jako vždy, bylo na ní něco jiného.
“Dolores,” rozhodila Virginia ruce. “Tomuhle nerozumím už vůbec. O čem bys s ní chtěla mluvit, vždyť se ani neznáte!”
“O Johnovi.”
“Cože??” vstala z křesla a popošla až k oknu, kde její přítelkyně stále skoro nehybně seděla. Nemohla být překvapená víc. “To je podle mě ten poslední, kdo by tě měl zajímat a už vůbec si nemyslím, že je dobré vyslovovat jeho jméno před mou sestrou. John je už přece dávno pryč!”
“Ano, to je.”
“Tak vidíš! Měla by ses soustředit na věci, které jsou skutečně důležité, na to, co můžeš udělat pro budoucnost, svojí a svých dětí a netahat nějaké kostlivce ze skříně a ještě ke všemu zrovna takové!”
Dolores vstala také a položila drobné dlaně na Virginiina široká kulatá ramena.
“Máš naprostou pravdu, moje drahá Virginie. Chci to udělat, tak strašně chci udělat konečně něco správně!”
“A já ti s tím pomůžu,” stiskla jí Virginia studenou ruku. “Ale-”
“Většinu života jsem se pravdy bála,” zarazila ji Dolores. “Lhala jsem. Sama sobě, svým dětem… hlavně Anne.”
Zamrkala a na okamžik se odmlčela, jako by neměla dostatek dechu.
“Už nechci lhát, chci mluvit o věcech, které jsou pravda,” pohladila tou studenou dlaní Virginii po tváři. “Bojíme se pravdy, protože je trpká, ale to jenom na začátku, jenom těch pár prvních soust. Jsme strašně hloupí. Já jsem.”
* * *
Mathew Donnovan se za svůj život ocitl v mnoha situacích, ale žádná se nepodobala téhle.
Konopný provaz, který držel jeho ruce za opěradlem židle se mu zařízl do zápěstí, jak ho Anne naposledy utáhla. Nešetřila ho a chtěla, aby to věděl.
“Vážně bylo tohle nutné?” dostal ze sebe.
Vstala z podřepu, udělala tři kroky a ocitla se tak v jeho zorném poli. Prohlédla si ho pomalu a důkladně, sjela pohledem od jeho tváře až k bosým nohám s provazy kolem kotníků a nevynechala jediné místo.
Ne, nedívala se na něj, aby si ho doopravdy prohlédla; dívala se na něj, aby ho ponížila.
Jako by to snad bylo možné ještě víc, ušklíbl se v duchu.
Pořád nemohl uvěřit, že ještě před chvílí kouřil svojí třetí cigaretu na rohu před hotelem a teď tu oba sedí přivázaní k židlím a jediné, co mají na sobě, jsou spodní kalhoty.
Nedobrovolný striptýz odhalil další derringer v Elijahově vestě a tlačný nůž v Mathewově botě a všechny zbraně byly pěkně seřazené v protějším rohu pokoje. Teď už u sebe neměli opravdu nic, Anne Retlowová mohla být spokojená.
Vcelku tak vypadala.
„El, můžeš,“ vybídla ji krátce a posadila se přímo tam, kde stála, na podlahu, aniž jí nějak překáželo, že má na sobě dlouhou světlou sukni. Zkřížila nohy, pravou ruku se zbraní si položila lehce doprostřed klína a začala trhat Mathewovu košili na pruhy.
Ellen udělala pár kroků, ale stále si udržovala určitou vzdálenost.
Postavila se před Elijaha. Konečně se tedy dočkal jejího přímého pohledu, který se snažil celou dobu zachytit, ale takhle si ho tedy nepředstavoval.
Probodla ho těma lehce zešikmenýma tmavýma očima velmi intenzivně.
„Proč mě pronásledujete?“ zeptala se ledově.
„Znovu opakuji, že jsme vám v žádném případě nechtěli ublížit,“ řekl Elijah naléhavým tónem. „Chtěl jsem vám pomoct, Ellen.“
Mathew měl chuť ho praštit.
“Pak byste měl zapracovat na svých písemných vyjadřovacích schopnostech, protože váš dopis rozhodně nezněl jako nabídka pomoci!” odsekla Ellen.
“Spíš jako vydírání,” dodala Anne a znovu trhla. Mathewa ten zvuk opravdu rozčiloval.
Trhla znovu a podívala se mu přitom do očí.
Začínal z toho šílet.
“Vím, že máte potíže,” zkusil to Elijah znovu a naléhavěji.
“Spíš vy máte potíže,” vysmála se mu Anne.
“Sakra, Anne!” nevydržel to Mathew. “Proč tohle děláte?”
Měl zlost. Na sebe, na ni, na toho blbce vedle sebe, na kterého se teď nemohl ani podívat, protože měl pocit, že kdyby se jejich pohledy setkaly, musel by se propadnout hanbou.
Vstala z té země ještě rychleji, než by čekal a v příští vteřině se mu opírala kolenem o stehno a revolverem o nahý hrudník.
„Ještě jsem neudělala nic!“ ujistila ho důrazně, i když mluvila potichu, obličej nakloněný k jeho.
Zdálo se mu, že nemůže dýchat, ale dost možná to bylo způsobené tím chladným kusem naleštěného kovu, který se mu právě pokoušel drtit hrudní kost.
„A co tedy máte v plánu... udělat?“
„Ellen si popovídá s panem Woodwardem, já na to dohlídnu a vy budete zticha! Zkusíme to?“
Pramínky jejích vlasů, které jí vypadly ze zapleteného copu ho lechtaly neuvěřitelně iritujícím způsobem na krku, když se naklonila ještě o kousek víc.
Neodpověděl vůbec nic.
„Fajn,“ brala to jako souhlas a lehce ho poplácala po tváři obzvláště degradujícím způsobem.
„Pro Martena už prý nepracujete, tak pro koho tedy?“ zvedla Ellen své elegantně vykreslené obočí.
„Nepracujeme teď pro nikoho,“ odpověděl Elijah. „Psal jsem vám to!“
„Takže mě pronásledujete ve svém volnu? Jinou zábavu byste si najít nemohli?“
„Ellen! Váš strýc vás hledá, chce se o vás postarat!“
Ellen zbledla, semkla rty a pevně doufala, že není poznat, jak se jí roztřásla kolena. Znovu se jí vybavil ten pocit paniky a bezmoci, když si v tom vlaku byla jistá, že neuteče a že jí Georgi Martenovi naservírují jako dezert.
„To je ono, že?“ ozval se Elijah tišeji. Vystřelil od boku a pečlivě sledoval její reakci, kterou přečetl docela správně. „Vy nechcete, aby vás našel on.“
„Především chci, abyste mě vy a váš bratranec laskavě přestali obtěžovat a psát mi nevyžádané dopisy s vyděračským tónem!“ odsekla. „Pokud mi opravdu chcete pomoci, ačkoliv vůbec nechápu, proč byste to dělal, zapomeňte, že jste mě kdy potkal, zapomeňte na moje jméno a na mou tvář.“
„To nemohu.“
Mathew se kousl do jazyka, aby nadále mlčel a kdyby neměl přivázané nohy, zcela určitě by do Elijaha kopl.
„Žádám okamžité vysvětlení, jak... jak jste tohle myslel,“ zakoktala se Ellen.
Anne je sledovala s podezřívavým zájmem a zamračila se.
„Jestli teď přijde vyznání lásky, budu zvracet,“ oznámila jim suše, když bylo příliš dlouhé ticho. Tentokrát jí probodli pohledem oba.
Mathew by se nejraději rozesmál a ještě raději by si dal tu whisky, na kterou myslel už venku před hotelem. Ironie všeho začínala nabírat nečekané obrátky.
„Záleží mi na tom, abyste byla v pořádku,“ řekl Elijah vážně.
„Nemáte k tomu důvod!“
„Nejspíš nemám.“
„Proč jste byla v tom vlaku?“ ozval se Mathew, který už nedokázal mlčet, protože bylo evidentní, že Elijahův způsob konverzace značně pokulhává. „Vy jste o tom přepadení dobře věděla, že? Máte něco společného s útoky na Martenovu železnici!“
„Už jste někdy měl v puse roubík z vlastní ponožky?“ otázala se ho Anne téměř konverzačním tónem, ovšem oči měla jako zuřivý modrý oheň.
Ellen Mathewova přímá trefná otázka donutila dvakrát naprázdno polknout. Ano, mohla tušit, že na něco takového dojde, že to nenechají jen tak.
Proto jsou přece v jejich stopách, chtějí informace.
Mathew se zatím k nejasnostem kolem ponožky nevyjádřil a tak ho ignorovala, zvedla bradu a s grácií anglické šlechtičny se zahleděla na Elijaha Woodwarda, muže, který pro ni byl vlastně velkou záhadou.
Ale nebyla doba vhodná na to, aby se zabývala záhadami.
„Pane Woodwarde,“ pronesla důstojně. „Při našem prvním setkání jsem vás považovala za dokonalého gentlemana a byla bych ráda, kdybyste mi dovolil zachovat si alespoň zlomek toho zdání,“ pokračovala. „Vy a váš bratranec mě urážíte svými nesmyslnými a naprosto nepodloženými domněnkami. Možná je to deformace, kterou vám způsobila vaše profese, nicméně to vás neopravňuje komplikovat můj život, o kterém nevíte zhola nic.“
„Utíkáte před svým strýcem, že ano?“
Stále se snažila tvářit jako ledová královna, ale to, co se jí mihlo očima mu dávalo jistou naději, že se trefil. „To proto jste se nevrátila do Sugarhillu?“
„Jak víte-!“ nadechla se, ale větu nedokončila.
Ovšem, že ví. Marten mě nechal hledat, takže jim o mě dal spoustu informací. Co všechno ještě ví?
Pocítila ke svému nevlastnímu strýci další vlnu nenávisti, ale to nebylo nic nového.
„Sugarhill je uzavřená kapitola,“ odtušila.
Anne po zmínce o jejich domovském městečku naposledy roztrhla bílou látku a pak ji odhodila na zem vedle sebe.
„Ellen.“ Elijah se naklonil, jak jen mu ruce svázané za zády dovolovaly, aby dodal svému oslovení na naléhavosti. Jeho hlas zněl konejšivě a skoro něžně. „Možná jste se do něčeho zapletla, pokud máte potíže, neodmítejte, prosím, mou pomocnou ruku.“
Anne mu nejvíc chtěla doporučit, aby si svou pomocnou ruku narval do svého gentlemanského zadku, ale ještě se ovládla.
Ellen polkla a snažila se Elijahovi nedívat do tváře. Do těch očí, co se zdály skutečně upřímné.
Vybavila si ty dny po požáru svého domu, ty strašné dny, kdy by dala cokoli za to, aby přišel někdo takový, jako Elijah Woodward a vytáhl ji z toho strašného zoufalství. Aby se o ni někdo postaral, když už otec nemohl.
To všechno bylo ale nenávratně pryč a ani ona nebyla už tím, kým dřív.
“Proč jste přestali pracovat pro Martena?” zeptala se napjatě.
To rozhodně nebylo to, co chtěl Elijah slyšet, téměř zoufale vydechl.
“Náš šéf Jim Morgan odstoupil od případu. Proto tedy.”
“Proč by to dělal?”
“Zastřelili ve vlaku jednoho z nás. Do zad,” odpověděl Elijah tišeji.
Mathew sebou trhl tak prudce, až jeho židle poskočila na podlaze. “Tak dost, sakra!” zařval vztekle. “Dost už!”
Anne vyskočila na nohy.
“Souhlasím!” zamířila na něj znovu. “Dost už. Myslím, že to Ellen řekla dost jasně, že to pochopil i pan Woodward. I vy.”
Matthew mlčel, rty pevně sevřené, ruce za zády v pěst, jak se mu chvěly.
“Nechte ji být, nebo to dopadne zle,” dodala.
“Anne-” nadechl se Elijah, ale zamířila na něj, tak raději zbytek věty spolkl. Anne si zasunula zbraň za opasek na zádech, aby ji nebránila v pohybu a sehnula se pro roztrhanou košili. Teprve teď začal chápat její smysl.
“Tohle je zcela nesmyslné řešení a vy to víte!” vyštěkl na ní Matthew s bezmocným vztekem. “Vy to moc dobře víte!”
Zastavila se v půli pohybu. “A vy moc dobře víte, že bych vás tady mohla zabít.”
“Zabít?” ušklíbl se. “Po prvním výstřelu se sem seběhne celý hotel! Hádám, že to si dovolit nemůžete, slečno!”
Malou chvíli vypadala, že mu jednu vrazí.
Přistoupila k němu, zvedla nohu a opřela si botu o jeho koleno. Měla zvláštní boty, vůbec ne dámské, ušité na míru, pevné a šněrovací až nad kotníky.
A s okovanými hranami podrážek.
Vysoko na stehně měla tenoučký opasek a na něm pouzdro s krátkým nožem, takže brzy už vůbec nemyslel na otisk podrážky z kvalitní kůže na nohavici svých spodních kalhot, měl jiné starosti.
Na klíně Anne Retlowovou a na krku zatraceně ostrou malou čepel.
“Smůla, že jsou i jiný způsoby zabíjení, že jo?” sykla.
“Annie!” neudržela se Ellen.
Mathewovi se zdálo, jako by mu někdo zesílil všechny fyzické pocity, byl zahlcen až k zbláznění tíhou Annina těla, chladnou čepelí na kůži, každým miniaturním pohybem své vlastní krční tepny, zadrženým dechem v plicích.
Naštěstí to trvalo sotva pár vteřin, pak nůž zahodila úsporným prudkým pohybem, až se zabodl do podlahy malý kousek od jeho bosé nohy. Na jeho klíně ale zůstala sedět, dokonce se zlehka zavrtěla, jako by si chtěla udělat pohodlí.
Opřela si loket o jeho rameno a klouby ruky si podepřela bradu, hlavu nakloněnou na stranu.
“Ten slizoun dole za pultem si myslí, že si to tady spolu rozdáváme,” pronesla škodolibě a s opovržením. “Zrovna teď.”
Mathew zarytě mlčel a Ellen pohoršeně obrátila oči v sloup.
“Tak to je rozhodně čas skončit a vypadnout, dýl by to totiž rozhodně netrvalo, viď že ne?” naklonila se k němu, až se jejich čela skoro dotkla.
Ta malá potvora ví moc dobře, že mě nechává vychutnat všechna ta trpká sousta úplně dosyta.
Zuřivě mlčel a nenáviděl ji.
Zase se najednou pohnula tak rychle, že si nestihl nic dalšího ani pomyslet a než se vůbec nadechl, omotávala mu pruh jeho vlastní košile kolem hlavy, přes oči. Moc dobře věděl, přes co mu uváže ten další.
“Anne! Počkejte! Váš bratr! Slíbil jsem mu, že se vrátíte zpátky do Sugarhillu!”
Poslední slovo sice už zamumlal přes látku, ale rozuměla mu dobře. Cítil, jak se celá napnula jako struna a ruce, které se chystaly začít utahovat, povolily.
Neměl tušení, jak ho to napadlo právě v tuhle chvíli, ale fungovalo to.
“Co jste to řekl?”
Hlas měla tichý, obezřetný, ale ruce jí pomalu klesaly z jeho tváře.
“Váš bratr,” zopakoval rychle, dokud mohl mluvit. “Má o vás strach, chce, abyste se vrátila domů.”
“Nevím, co to zkoušíte, ale okamžitě toho nechte!” varovala ho.
“Nic nezkouším, vyšetřovali jsme v Sugarhillu požár Domu splněných přání a vaše zmizení!” mluvil překotně dál.
Anne, stále sedící na klíně detektiva Donnovana se ohlédla na Ellen. Nezmohly se ale na nic jiného, než vyměnit si udivené, nevěřícné pohledy.
“Vy jste vyšetřovali ten požár?” zopakovala Ellen.
“Ano,” vstoupil do toho Elijah. “Ten případ byl uzavřen, požár způsobila Hannah Curwigenová, byla odsouzena a oběšena.”
Ellen se dvakrát nadechla a zase vydechla a vůbec nevěděla, co na to říct.
“Potkal jste mého bratra?” neubránila se Anne otázce, i když se za to nenáviděla, ale nemohla se ovládnout, nejraději by pokračovala.
Jak to zvládal? Měl na sobě nějaké stopy po bití? Jak se tvářil? Byl nešťastný? Myslel si, že jsem je taky zradila?
“Potkal jsem všechny vaše bratry,” potvrdil. “Vedl jsem výslechy, mluvil jsem s celou vaší rodinou-”
“Mlčte!” vyhrkla nelogicky a skoro zoufale.
“Martin. Martin Duffer za mnou přišel,” pokračoval přesto. Měla ruce položené na jeho ramenou, jako by byly těžké a on zřetelně cítil, jak se chvěje. “A já mu slíbil, že vás najdu a postarám se o to, abyste se vrátila k nim domů.”
Vyskočila z jeho klína.
„Držte hubu!“ vykřikla hlasitě.
„Tiše!“ vylekala se Ellen a ohlédla se ke dveřím.
„Chtěl to po mně a já mu to slíbil!“ mluvil Mathew dál navzdory Annině reakci. Nebo možná právě proto. Elijah na rozdíl od něj viděl, jak Anne zbledla, jak zuřivě svírá bílé pruhy plátna v obou rukou. „Byl to jen smutný, vyděšený kluk, Anne, nemohl jsem jinak-“
Pohnula se tak rychle, že Ellen znovu slabě vyjekla leknutím, omotala mu plátno z jeho vlastní košile kolem úst a utahovala hrubě a bezohledně.
Nebo možná zlostně a zoufale.
“Příště nedávejte sliby, který nikdy nemůžete dodržet, detektive Donnovane!” zašeptala mu z takové blízkosti, že se rty několikrát dotkla jeho tváře.
Ani smutným, vyděšeným klukům...
Pak od něj odstoupila. Tak strašně ráda by ho udeřila, ale ruce se jí třásly tolik, že měla obavy, že by ani ta facka za moc nestála.
Elijah jen bezmocně přihlížel a věděl, že už není možnost, jak tenhle plán zvrátit ve svůj prospěch. Nebo alespoň jakkoli zvrátit.
Cítil se hloupě, bezmocně a věděl, že je to z velké části právě jeho vina.
Naposledy se pokusil zachytit Ellenin pohled a snažit se nemusel, dívala se na něj sama.
“Ellen,” oslovil ji, dnes již po tolikáté, že by to ani nedokázal spočítat. “Děláte opravdu obrovskou chybu.”
“Annie?” řekla Ellen hlasem, který zněl věcně a klidně. “Udělala bys mi laskavost a umlčela bys také pana Woodwarda, prosím?”
Anne vydechla a obrátila se k ní. Nedokázala vyjádřit, jak moc je jí teď vděčná za její suchopárný, ledový klid, jakkoli byl z větší části hraný, za její ironii a za to, že je tu právě teď s ní.
Jen se ušklíbla a přikývla.
“S velkou radostí.”
* * *
Ulicí spěšně kráčely dvě dívky, malou chvíli šly po hlavní třídě a co nejdříve zahnuly do vedlejší uličky. Šly vedle sebe velmi těsně, lokty zaháknuté do sebe a nějakou dobu jen mlčely.
“Donutila jsi mě do výstřihu nacpat tu věc!” pronesla Ellen nevraživě.
“Derringer,” opravila ji Anne bezmyšlenkovitě.
“Ano!”
“Už jsem to neměla kam dát. Máš moc malou kabelku.”
Ušly pár drobných, rychlých kroků beze slov.
“Co jim řekneme?” prolomila ticho opět Ellen, tentokrát poněkud nejistě.
“Asi pravdu.”
“Pravda je velmi komplikovaná.”
“Tak část pravdy. Ale hlavně musíme vypadnout hned z města, snad to Angličan s Davidem pochopí,” vzdychla Anne. “Přinejhorším ztropíš nějakou tu svou hysterii.”
“No dovol!” ohradila se Ellen dotčeně.
“Víš, jak to myslím.”
Ellen stiskla rty. “Nejspíš ano, vím,” uznala.
Spěchaly dál, Anne svírala Ellenin loket čím dál tím pevněji, jak jí chtěla přimět k vyššímu tempu. Sama by se nejraději rozeběhla a nezastavila, až někde daleko za městem.
Velmi daleko.
“Annie?”
“Hm?”
“Ta věc s tvými sourozenci-”
“Nechci o tom mluvit.”
“Chtěla jsem jen říct, že-” nevzdávala to Ellen, ale neměla šanci.
“Myslím to vážně!”
Donutila se tedy zmlknout a tak šly dalších několik uspěchaných desítek metrů zase mlčky, vyhýbajíce se lidem v protisměru.
“Vybrali ten pokoj chytře, úplně nahoře, v rohu, z okny do dvora, kam nikdo nechodí,” promluvila zase Ellen, ve snaze říct něco uklidňujícího. “Domnívám se, že jsme si trochu času opravdu koupily.
“Vyhodit jim všechno oblečení z okna byl dobrej nápad, El,” řekla Anne.
“Děkuji. Myslím, že z tebe měli opravdu respekt, Annie.”
“Díky.”
Už jim zbývala jen poslední dlouhá úzká ulice vedoucí k jejich hotýlku na okraji města, Anne natáhla krok a nutila Ellen zvýšit tempo, jako by byla důležitá každá vteřina.
Možná doopravdy byla.
Ellen kupodivu neprotestovala, ačkoliv se jí nepříjemně zrychloval dech.
Do penzionu, ve kterém byli ubytovaní, vešly už umírněně, aby nebudily podezření nějakým splašeným běháním po schodech.
“Annie?”
“Co zas?”
“Musíš přiznat, že sis to svým způsobem užívala.”
Šly po schodech nahoru, vedle sebe, snad ze setrvačnosti se stále držely za lokty.
“Co?”
“Mít nad nimi tu naprostou moc.”
Vyšly poslední dva schody a zastavily se před dveřmi Angličanova a Davidova pokoje. Obě zíraly na oprýskané dřevo, jako by se nechtěly podívat jedna na druhou.
“Jo, užívala,” odtušila Anne. “Ty snad ne?”
“Ano, já také.”
Anne se skoro neznatelně nad tou absurditou pousmála a pak vzala za kliku.