11. Kam zapadá slunce
„Thomasi! Thomasi!“ zařval zuřivě George Marten, až se celý rozlehlý dům kdesi v centru Chicaga otřásl v základech.
Do prostorné pracovny nakoukl vysoký mohutný muž se širokými rameny.
„Šéfe?“
Na tváři se mu i přes drsné vzezření značily obavy a zmatek.
„Bertie!“ zahřímal George. „Sežeň Thomase a přijďte sem, hned!“
„Ano, šéfe,“ odpověděl Bertie a znovu zmizel za dveřmi. I když netušil, proč šéf zuří, doufal, že na tom nějakým způsobem nemá svůj podíl. To by opravdu nebylo příjemné.
Proto se Bertie McLoad snažil co nejrychleji splnit rozkaz a vejít do pracovny i s Thomasem Strawnem, jak pan Marten chtěl. Thomas byl nevysoký, pohublý a s trochu přihlouplým výrazem přivíral bledé modré oči, jako by měl pořád strach. Bertie byl vedle něj obzvlášť mohutný jako medvěd, téměř s výrazem zabijáka, čemuž pomáhala jeho úplně holá lebka.
George Marten zvedl hlavu. Už ho jejich fyzické rozdíly nebily do očí jako dřív, už si to skoro ani neuvědomoval. Věděl, že ti dva jsou na správném místě, protože loajálnější muže si těžko dovedl představit. Možná to bylo i tím, že ani jeden z nich příliš rozumu nepobral, ale právě proto snad vyplnili každý jeho rozkaz, aniž by o něm jedenkrát zapochybovali.
Byli mu naprosto věrní. A naprosto ho uznávali.
S ostatními to dělal jiným způsobem. Měl na to talent a věděl to. Vybrat si koho na co by mohl potřebovat a pak se ho šikovně zbavit. Dovedl lidi přimět, aby ho následovali, dovedl přimět lidi, aby věřili v něco, v co sám ve skutečnosti nevěřil, ale dovedl to dobře předstírat.
„Posaďte se,“ řekl jim a oba ihned poslechli. Čekali nějaké vysvětlení Martenovy zlosti, ale on jim místo toho beze slova rozmáchlým gestem předložil složené noviny.
„A přečtěte si to.“
Thomas vzal výtisk do ruky a opatrně jej rozložil, hledaje něco, co mohlo George tak naštvat a ani nemusel pátrat dlouho, protože to našel hned na první stránce. Byl to rozsáhlý článek o zmizení či spíše únosu Ellen Sinclairové, dědičky Harryho Sinclaira a také známého nevěstince zvaného Dům splněných přání. Dále tam byl také popis sugarhillského požáru a škod, které způsobil. Nebylo divu, že Marten zuřil, přišel o dům a majetek, který si plánoval získat.
„To je škoda… š-šéfe, co…?“ pokusil se Thomas vyjádřit soucit.
„Škoda? To tedy zatraceně je!“ zaťal George pěst a chtěl praštit do stolu, ale nakonec si to rozmyslel, ačkoliv teď zrovna potřeboval chvíli pořádně zuřit.
„Nesnáším, opravdu nesnáším, když mi cokoli kazí moje plány!“
Pak se prošel pokojem od okna ke dveřím a zase zpátky, a když vyhlédl přes sklo ven, pomalu se uklidňoval, alespoň do snesitelné formy.
„Co si myslíš, Bertie, že teď udělám?“ řekl pomalu.
Jmenovaný se zatvářil zmateně.
„…Nevím.“
„Nevíš?“
„Ne.“
George Marten se obrátil od okna ke svým dvěma společníkům, ale přesto to vypadalo, že mluví spíš někam do prázdna, než přímo k nim.
„Já teď vypíšu na únosce své jediné neteře tučnou odměnu a to by bylo, aby je nakonec nedopadli! Vystoupím v tisku jako milující a zoufalý strýček. Jen doufám, že bude do té doby ta holka ještě naživu.“
„Ale…“ ozval se Thomas nesměle. „…proč, šéfe?“
„Jak proč?!“
„No proč… když ten barák už stejně shořel… ne?“ zamrkal Thomas.
„Ano,“ zatvářil se George blahosklonně. „Ten sice shořel, ale ty si myslíš, ty si skutečně myslíš, že bych to všechno vymýšlel a dělal jenom pro nějaký hezky postavený bordel v pitomém zapadákově, i když byl prosperující? To mě máte za úplného idiota?!“
Zase tu byl ten vztek.
„Můj drahý zesnulý nevlastní bratříček – ať odpočívá v pokoji – byl bohatý člověk a taky pěkný tajnůstkař. Peníze, zlato, šperky, nemovitosti, umělecké sbírky… víc, než si vy dva blbci umíte představit, jenže nikdo netuší, kolik toho je a kde to všechno je! Proto nutně potřebuju tu holku, ona je můj klíč. Už to chápete? Na tom jeden vyhořelý dům nic nezmění!“
Oba seděli bez hnutí a neodvážili se ani hlasitěji nadechnout.
„Já jsem to chtěl úplně jinak. Ale Harry s tím nějak odmítl souhlasit, tak jsem si prostě uvolnil jinou cestu. Ale pořád se mi do ní staví nějaké překážky! Mrtvá Ellen mi je k ničemu.“
„Aha…“ prohlásil tiše Thomas.
„A nezvěstná taky,“ dodal Marten už zase klidněji. Poslední dobou se nějak hůře ovládal. „Jsem její jediný příbuzný, bude mi vděčně viset kolem krku, což už by v tuto chvíli dělala, kdyby nezmizela.“
Znovu vyhlédl z okna a pak sáhl do vesty obepínající jeho obtloustlé břicho, aby se podíval na ciferník zlatých hodinek.
„Napíšu to prohlášení o odměně a dohlédnete na to, ať se to dostane do všech důležitých novin.“
„Ano, šéfe,“ odpověděl Bertie.
„A pošlete mi sem Henryho Jacobse,“ přikázal jim, ještě než prošli dveřmi úplně.
Když osaměl, usedl za svůj stůl a protáhl se. Jeho pracovna byla možná zbytečně velká, zbytečně luxusně zařízená tak, aby pokud možno z každého kousku čišelo bohatství, protože tak to měl rád.
Tak ho to uklidňovalo.
Tak si to přece zasloužil.
A jako majitel stále se rozšiřující železnice si to také mohl dovolit, jenže ta jeho neklidná mysl mu i tak nepřála, aby byl plně spokojen. Stále věděl, že je spousta možností, jak mít víc a nedopustil, aby ty možnosti nevyzkoušel.
Ozvalo se krátké zaklepání na dveře.
„Vstupte,“ řekl.
Dveře se otevřely a vešel velmi mladý muž, asi sedmnáctiletý, oblečený střízlivě, ale střih jeho šatů i látky potvrzovaly, že si může vybírat.
Při pozdravu si sňal klobouk a usmál se.
„Volal jste mě, pane Martene? Na těch statistikách jsem už začal pracovat, půjde to rychle,“ uhladil si vlnité hnědé vlasy ke straně.
„To jistě. Nepochybuji o tvých schopnostech, Henry.“
Henry Jacobs na něj upřel pronikavě modrozelené oči a udělal krok dovnitř místnosti, aby mohl zavřít dveře.
„Stalo se něco, pane Martene?“ zeptal se s účastí.
V pohledu George Martena se objevilo něco, co tam nikdy nikdo nemohl spatřit – kromě Henryho Jacobse. Něco, o čem si kdysi dávno myslel, že toho nikdy nebude schopen.
„Nikdo kromě nás dvou tu není,“ podotkl jakoby beze smyslu, ale ve skutečnosti to mělo velkou důležitost.
„Ano,“ usmál se Henry. „Stalo se něco – otče?“ opravil svou otázku o stupeň tišším hlasem.
„Posaď se, Henry,“ pokynul Marten. „Mám starosti.“
„S tou novou dodávkou materiálu?“ vyhrkl Henry živě.
„Ale ne,“ mávl George rukou. „S mou neteří.“
Henry se zatvářil udiveně. „Opravdu? Co je s ní?“
Marten si povzdechl s hraným smutkem, který však Henry vnímal naprosto upřímně.
„Chudák dívenka, má neuvěřitelnou smůlu! Nejdřív to s Harrym a teď… ten dům, co zdědila, shořel na popel a jí při tom zmatku někdo unesl!“
Zabořil hlavu do dlaní. Henry chvíli mlčel, jak nedokázal najít správná slova.
„To je hrůza!“ pronesl s takovým upřímným soucitem, až to donutilo George vzhlédnout do jeho mladé tváře. „Chudinka.“
„Ano.“
Znovu oba mlčeli.
„Kdyby mě požádali o výkupné, dal bych cokoliv, jenže nikdo se mi neozval… alespoň vypíšu odměnu, třeba to pomůže…“
„Určitě ano,“ řekl Henry konejšivě a přešel k Martenovi, aby mu položil ruku na rameno.
„Víš,“ pokračoval Marten v roli, ve které se mu začínalo líbit. „jsem její jediný příbuzný, nikoho jiného nemá. Je to jen slabá osamělá dívka, jak rád bych jí pomohl.“
„Dopadne to dobře, otče, určitě. Jsi ten nejlepší strýček, jakého by si mohla přát,“ řekl Henry Jacobs a byl o tom přesvědčen celou svou duší.
* * *
Na sugarhillské policejní stanici seděl za stolem šerif Barner a mračil se.
„Nemám rád komplikované případy!“ vrčel nespokojeně. „Úmyslné žhářství, pak záhadné zmizení… vlastně snad únos. Dokud ta Retlowová byla považována za mrtvou, ještě to šlo, ale její tělo se nenašlo, ani zbytky jejího těla, jen vylomená mříž a zámek poškozený zvenčí! Rozbité okno! Takže snad další záhadné zmizení? A aby toho nebylo málo, ještě je tu svědectví Sofie Mauriceové – ta ženská taky nedá chvíli pokoj – o dvou neznámých a značně podezřelých mužích! Z čehož vyplývá nejmíň tucet dalších výslechů!“
Dva muži v uniformě, jímž byl šerifům výlev adresován, seděli mlčky naproti němu a občas po sobě hodili zneklidněným pohledem.
Šerif pokračoval.
„Celý týden vyslýcháme prostitutky a chlapy, co tam ten večer byli – a polovinu z nich musíme nutit, aby to vůbec přiznali! Plno mrtvejch a raněnejch… tak kde je ten zatracenej sugarhillskej klid!?“
Znovu se odmlčel.
I jeho muži mlčeli, protože samozřejmě nedokázali na jeho poslední otázku odpovědět. Taky věděli, že jim jí vlastně nepokládá, dokázal si na ni odpovědět sám a bylo to hodně sprosté.
„Nerad to říkám, ale zatím to vypadá, že by bylo nejlepší povolat na to detektivy,“ prohlásil šerif potemněle. „A to se mi vůbec nelíbí!“
* * *
Ve stejnou dobu leštila Margot Glaserová skleničky, ale ani trochu se na to nesoustředila.
„Celý je to víc než divný, víš?“ mluvila ke svému muži. „Já jsem si jistá, že by do toho domu nikdy nevkročila, ani kdyby tam měla něco jenom donýst, nikdy!“
„Třeba… třebas jí neznala tak, jak si myslíš,“ namítl Bobby tiše.
„To jsem jí tedy znala!!“ odsekla vztekle. „A ty přece taky, Bobby! Znal jsi jí natolik, abys to věděl. Nenechala by na sebe žádnýho chlapa ani sáhnout, to by radši umřela hlady nebo kradla nebo někam utekla nebo udělala nějakou jinou pitomost… ale do toho domu ne, Bobby, do toho domu ne!“
Bobby mlčky přikývl.
„Tejden se tady neukázala a to je samo o sobě dost divný, nemyslíš? A od toho požáru… zmizela. Slyšela jsem, že prej byla zavřená v tom bordelu dole ve sklepě. Chápeš to, zavřená ve sklepě! Ale utekla před tím ohněm a od tý doby jí nikdo neviděl, Bobby, něco se jí stalo!“
Bobby vstal a konejšivě Margot objal.
„Neboj se, dopadne to dobře.“
Margot potlačila slzy a znovu ji ovládl vztek. „Já to vím, že do toho domu nešla. A dala bych ruku do ohně za to, že v tom má prsty Bill! A vůbec mu nebaštím to jeho chlastání na žal za zmizelou ženu a dceru!“
„Říká se, že sem přijedou detektivové,“ poznamenal Bobby zamyšleně. „Hlavně kvůli Ellen Sinclairový. Prej jí snad někdo unesl nebo co.“
„A to mě zrovna vůbec nezajímá!“ dupla si Margot vztekle a přitom udělala se skleničkou tak neopatrný a prudký pohyb, že se o desku stolu rozdělila na dvě poloviny.
Na podlahu dopadly střepy a pronikavě zazvonily.
„Margot!“ vyskočil Bobby polekaně.
„Nic to není,“ vydechla Margot a sáhla po koštěti, aby nepořádek hned uklidila. Viděla, jak se jí třesou ruce, vztekem, strachem a… podivným pocitem viny, který si pořád odmítala připustit. Kvůli Anninu otci, kvůli stříbrnému přívěšku, co jí předala od Dolores a v neposlední řadě taky kvůli jednomu pohlednému cizinci.
Tomu, co odtud jedné rušné noci při požáru utíkal, co potřeboval její pomoc, oblečení a jídlo na cestu.
Nějak jí to do sebe začínalo až podezřele zapadat, přestože si to nechtěla připustit. A netušila, co bude dělat.
* * *
Anne si odhodila dlouhé vlasy z obličeje, aniž pustila nůž z ruky.
„Drž to pořádně!“ přikázala mrzutě a podívala se na Ellen, která klečela naproti ní. Byla čím dál tím mrzutější, protože tuhle větu už opakovala po několikáté.
„Budu zvracet,“ upozornila ji Ellen důrazně a taky to nebylo poprvé.
Anne vzhlédla od své práce a rukou potřísněných králičí krví. „Zvracet klidně můžeš, ale až potom! Teď to prostě drž pevně.“
Ellen i přes svůj odpor uchopila končetiny králíka napůl staženého z kůže o něco pevněji.
„Proč to musíme dělat my?“ řekla alespoň.
„Ty to jenom držíš, dělám to já,“ upozornila ji Anne. „Buď ráda, že máme k těm fazolím maso.“
Ellen se při vzpomínce na fazole zašklebila a Anne pochopila.
„No můžeš se radovat, dnešním dnem nám došly veškerý zásoby, takže i ty fazole,“ řekla pobaveně. „Podrž tu kůži tady.“
Ellen to sice udělala, ale tentokrát doopravdy zezelenala.
„Je mi špatně,“ prohlásila temně. Anne její tvář měnící barvu nijak nerozrušovala.
„Mohly bychom navrhnout, že maso budou stahovat oni,“ kývla hlavou někam do neurčitého směru, kde tušila Dannyho s Wesleym.
„To je výborný nápad!“ procedila Ellen skrz zuby.
„Jenomže,“ pokračovala Anne, „to bysme pak musely to maso obstarávat my. Umíš ulovit králíka?“
Ellen ji probodla tmavýma očima.
„Víš dobře, že ne!“
„Jo, to vím,“ uchechtla se Anne. „Ty toho totiž neumíš spoustu,“ provokovala.
„To ty taky!“ odsekla Ellen.
„Ale nijak mi to k životu neschází.“
„Ani mě.“
Anne znovu nařízla králičí kůži a zatáhla.
„Teď už jo, protože tady nejsi na zámku, ale v divočině, víš?“
„Na zámku,“ odfrkla si Ellen a zamračila se. Znovu si pomyslela, proč ta holka tak často říká něco, co nikdo nechce slyšet?
Dnes to byl sedmý den, co opustili Sugarhill, ale Ellen to připadalo jako celá věčnost. Slib spolupráce jí donutil to všechno kolem brát jako určitý druh oběti, kterou musí položit na oltář spravedlnosti. K tomu patřilo i najít v sobě sílu a ke svému vlastnímu údivu jí tam našla.
Už dokázala nefňukat a nestěžovat si, že jí všechno bolí, beze slova trávila hodiny na tom příšerném zvířeti a dokonce, aniž si to uvědomila, začala jízdě na koni pomalu přivykat. Spala na zemi, nosila potrhané šaty bez korzetu a živila se fazolemi.
Před nedávnem by jí jenom výčet těchto věcí uvedl do bezvědomého stavu, ale teď… teď byla situace trochu jiná.
Zdaleka se to ovšem nevyrovnalo tomu, co cítila Anne.
Vždycky považovala svou povahu za trochu divočejší, než je obvyklé a protože v matce nenacházela ani přibližné rysy, předpokládala, že je to spíš po otci. Teď ale každým dnem udivovala sama sebe.
Doslova milovala ten prudký prašný vítr v jejích vlasech, když jela tryskem na koni, zjišťovala, že jí nekonečné pláně, hluboké nebe a hvězdy, které visí kousek nad hlavou, čímsi naplňují.
Nevěděla jak to pojmenovat, ale bylo to silné.
Byla přece odvlečena dvěma cizími a nebezpečnými muži daleko od domova, neměla by pociťovat nic příjemného… jenže ti dva jí už tak nebezpeční nepřipadali a cizí už vlastně taky ne.
Skoro nic o nich pořád nevěděla, to je pravda a často jí napadala spousta otázek – kdo vlastně jsou, proč tolik touží po pomstě, jak dlouho se znají, co je svedlo dohromady – ale za nic na světě by se nezeptala nahlas. Pomalu od ní odcházel pocit svíravého strachu z toho, že jsou muži, protože občas na to úplně zapomínala.
Zdárně dokončily stahování králičí kůže, ale ještě bylo potřeba maso naporcovat a napíchat na klacek, aby se nad ohněm co nejdříve opeklo. Ellen se sice znechuceně dívala na svoje špinavé ruce, ale hrozba pozvracení už byla naštěstí pryč. Pozorovala Anne, která si s tím nelámala hlavu a své vlastní ruce si otřela o kalhoty, stejně jako ostří nože.
„Nevím, nad čím váháš,“ řekla, když zachytila Ellenin pohled. „Ty tvoje šaty už mají stejně doslouženo, klidně si do nich můžeš ty ruce utřít taky.“
Ellen už váhala jen chviličku, než to udělala.
„Zítra si v Countdownu koupím nové,“ prohlásila. Anne zase zaznamenala to rozzáření jejího obličeje, jako pokaždé když vyslovila slovo „Countdown“ nebo „město“.
„No jo,“ ušklíbla se, ale nijak zle. „Hlavně ať mají hodně těsnej korzet, spoustu krajek a… co by ještě mohly mít… našitý perly. Jo a nejmíň deset spodniček, že jo? V tom se ti bude na koni cestovat jedna báseň!“
„Mlč!“ ohradila se Ellen studeně. „Ničemu nerozumíš. Udivuje mě, že vůbec umíš vyslovit slovo „korzet“. Nevím, z čeho usuzuješ s takovou jistotou, že z Countdownu…“ rozzářila se opět, „…že z Countdownu budeme zase vyjíždět na těch příšerných zvířatech? Tak to vůbec nemusí být.“
„Ne? A jak asi pojedeme dál? Snad ne v kočáře?“ provokovala znovu Anne s lehkým posměchem.
„To klidně můžeme,“ odvětila Ellen důstojně. „Záleží, kam přesně potom pojedeme, ale nevidím důvod, proč bychom nemohli cestovat na úrovni, ostatně také nevidím důvod, proč jsi si tak jistá, že se budeme opět plahočit na těch herkách.“
Anne vyprskla smíchy.
„Co je?“ zeptala se jí Ellen zamračeně.
„Promiň, ale… je to legrační,“ přiznala Anne upřímně.
„A co?“
„No… to jak mluvíš… a vůbec,“ zazubila se znovu vesele. Představila si, jak se tísní s Wesleym a Dannym v jednom kočáře a jak se ti dva tváří.
Ellen vystrčila vzdorně bradu.
„Na tom jak já mluvím, není vůbec nic legračního! Naopak, já bych si měla stěžovat. Neustále musím poslouchat ty vaše příšerné způsoby řeči a sprosté kletby!“
Anne to nijak nerozrušilo, stále se tvářila stejně pobaveně.
„No jo, to musí bejt hrůza. A neříkej těm našim zvířátkům herky, kdyby tě slyšel Danny, asi by se naštval. Zbožňuje je.“
Ellen mávla rukou. „Je to blázen. Že mě to vůbec udivuje, že?“
„Tady něco hrozně voní,“ ozvalo se nad nimi. Než obě dívky zvedly oči a podívaly se na Wesleyho, přiskočil k masu a s nemaskovanou nespokojeností zjistil, že je ještě napůl syrové.
„Já už fakt umírám hlady!“
„To byla výhružka, nebo naděje?“ zvedla obočí Anne. Wesley po ní blýskl pohledem.
„Jak pro koho,“ odpověděl.
„Aha,“ řekla Anne. „Takže naděje.“
„Ale planá!“ odsekl. „Umřít se ještě nechystám, pro tvou informaci, Annie!“
Anne rozhořčeně odložila nůž z ruky. „Jsi snad úplně zabedněnej?“ obrátila se k němu. „Kolikrát ti budu opakovat, že nejsem žádná Annie?!“
Dívala se mu hrozivě do obličeje a při vší zuřivosti si povšimla, že má hladce oholenou tvář. Podvědomě si po ní přejel rukama a skrytě se usmál.
„Ještě hodněkrát. Nepochopím to,“ řekl jí a pootočil masem nad ohněm, protože se mu zdálo, že se už začíná připalovat. Když se otočil a rozhodl se odkráčet směrem ke koním, sebrala Anne ze země kamínek a mrštila ho před sebe. Musela by mířit hodně špatně, aby se mu netrefila do zad.
Ellen se ušklíbla. Tyhle jejich věčné šarvátky! Už by je mohly přestat bavit.
Wesley se zamračeně otočil.
„Co to mělo znamenat?“
„Co jako?“ pohodila drze hlavou oslovená osoba.
Wesley se skýbl k zemi.
„Něco ti upadlo!“
A kamínek putoval rychle zpátky, jen na poslední chvíli mu Anne stihla uskočit.
„A něco upadlo tobě!“ prskla jako divoká kočka. Nedala mu moc času, aby se vzpamatoval, sbírala všechny kamínky v dosahu a házela po něm jeden, druhý, třetí...
„Okamžitě toho nech!“ varoval jí, ale palbu směle opětoval. Ellen neměla jinou možnost, než se s povzneseným výrazem rychle odsunout z jejího dosahu. Danny však neměl stejnou intuici, protože se nic zlého netuše ocitl na nečekaném bitevním poli a koupil jednu přímo do nosu.
„Au! Co blbnete?!“ chytil se za nos.
Wesley a Anne se na sebe podívali a dlouhých několik vteřin vůbec nevěděli, co říct. A pak se rozesmáli. Najednou mezi nimi proběhla vlna sympatií, smáli se upřímně a smáli se na sebe, i když to trvalo jenom chvilku.
„Blbne tady jenom jeden z nás!“ prohlásil potom Wesley, ale zdaleka to nemělo takový tón, jaký chtěl.
„Jo,“ přikývla Anne. „Ale já to teda nejsem.“
„Kdo tady po kom hodil kámen?“ přivřel oči Wesley.
„Kámen,“ zopakovala Anne ironicky. „Ten byl tak velkej, že tě málem zabil!“
Wesley stiskl zuby. Na její drzost a rozčilující odpovědi se během týdne docela zvykl a dokonce ho někdy bavila. I tím, že se dala tak snadno vytočit.
„A pojď si laskavě vylovit ty oblázky z fazolí,“ dodala, když nic neřekl. Probodl ji pohledem, protože nic takového samozřejmě neměl v úmyslu.
Danny zjišťoval, jestli jeho zranění není vážné a opatrně si ohmatával nos.
„Už je jídlo?“ zajímal se.
„Výživné kamenné fazole,“ odpověděla mu Ellen sarkasticky. Danny se na ni usmál a stejně jako Wesley kontroloval pečící se maso.
„Vida,“ řekl jí. „A pak že neumíš bejt vtipná.“
Ellen to ovšem za lichotku nepovažovala, pouze poznamenala, že někdo by skutečně měl vybrat z toho jídla ty kameny, pokud možno ještě před večeří.
Samotná večeře proběhla celkem v klidu, až na to, že zrovna Wesley našel ve své porci jeden zbloudilý oblázek a málem ho spolkl, následkem čehož dostal Danny záchvat smíchu.
Nebe zrůžovělo a vzduch trošku ochladl.
Anne si rozpletla vlasy a dívala se soustředěně na oblohu. Myslela na své bratry a sestru, tak jak to dělávala skoro každý večer a zkoumala ve své mysli nesmělé plány, co udělá, až svého otce najde. Plány měly nejasné, roztřepené okraje, ale její otec v nich byl zářivým bodem, protože představu jemného a poctivého muže si v sobě hýčkala mnoho let.
Bezmyšlenkovitě došla ke stromu, dotkla se jeho kůry a zvedla hlavu. Přímo před ní se vinula malá stezka po kamnenitém srázu, nebo spíš skále. Anne se vydala vzhůru po ní, růžové slunce se jí dotýkalo a ona zrychlovala, aby jí neunikl nachový západ slunce, který tam nahoře očekávala. Stezka se začala ztrácet mezi kameny, ale nevadilo jí lézt po nich.
Vystoupala na vrchol skály a překvapeně se zamračila, protože proti krásnému monumentu zapadajícího slunce se černala nehybná silueta. Anne také znehybněla a pak se neochotně posunula směrem zpět, protože o společnost nestála.
„Není to krása?“ řekl Danny, aniž odtrhl zrak od oblohy, jako by si byl jistý, kdo za ním stojí.
Anne sebou trhla.
„To... je,“ zakoktala.
„Nechceš se posadit?“ vyzval jí prostě.
„Ne, já půjdu zpátky,“ řekla odmítavě.
„Proč? Nechtěla jsi snad vidět západ slunce?“
Obrátil se a přátelsky se na ni usmál. Zatvářila se rozpačitě a on jí rukou pokynul, aby zaujala místo naproti němu. Chtěla odmítnout, chtěla odseknout a už to skoro udělala, když nakonec ke svému vlastnímu údivu jemně kývla.
Posadila se na okraj skály, nohy spustila dolů a opřela se zády o tenký kmen stromu, který tu vyrůstal ze široké pukliny mezi kameny.
„Tam tím směrem je Countdown,“ ukázal před sebe Danny. „Vyrazíme ještě před svítáním.“
„Hm.“
Anne chvíli seděla s napjatými zády, ale po chvíli si sama uvědomila, jak jemně vydechla a uvolnila se.
„Podívej, jak to krásně barví ty kameny a stromy,“ ukázal Danny. „Vždycky jsem si říkal, jak to ta příroda dokáže, kdybychom tak měli aspoň zlomek jejího umění. Dokonalá krása… Co se culíš?“
Anne si ani neuvědomila, že se jí ústa roztáhla do rozpustilého úsměvu.
„Ale nic…“
„Nemám snad pravdu?“
„Máš… právě, že máš. Já jsem si taky o takových věcech přemejšlela.“
„Tak co je?“
„No… jenže já jsem… jsem holka a ty…“
Danny lehce zaklonil hlavu a zasmál se. „Aha! Takže pokud já jsem muž… neměl bych přemejšlet?“
Anne v rozpacích uhnula pohledem.
„Ale to asi… to jo,“ řekla nepříliš jistě. „Jenom ne o takovejch věcech.“
„Vážně?“ bavil se Danny. „A o jakejch věcech teda?“
„No… o penězích, chlastu, ženskejch a… pomstě,“ řekla.
Poslední slovo zasáhlo cíl víc, než měla v úmyslu, Danny rázem zvážněl a odvrátil pohled. Anne měla v tu chvíli skoro neodolatelnou chuť zeptat na toho tajemného Martena, na toho, kvůli kterému jim stojí za to dělat tohle všechno. Byla zvyklá vyhrknout to, co jí právě napadlo, ale v tuto chvíli nějak vycítila, že by měla všechny otázky spolknout.
„Tak dobře znáš muže?“ řekl Danny po chvíli.
„Znám je moc dobře,“ neváhala.
Zase se mu objevil na rtech úsměv.
„Páni, to znělo skoro jako rozsudek!“
„Nejspíš,“ trhla rameny.
Oranžový kotouč slunce kolem sebe šířil jemnou paletu oranžové, červené a modrofialové barvy, přesně jak Danny před chvílí řekl, dokonale krásnou.
„Jednou jsme se s Wesleym rozhodli, že se půjdeme podívat, kam slunce zapadá, protože nám to pořád leželo v hlavě,“ prohlásil Danny s úsměvnou vzpomínkou.
„Vážně?“ podivila se a nějak si je nedokázala představit jako malé kluky.
„Jo. Bylo nám asi šest – Wesovi teda o rok víc.“
V Annině tváři se objevil zájem.
„Tak dlouho se znáte?“
„Ještě dýl. Tenkrát jsme slunce nedostihli, akorát se setmělo a my se pochopitelně ztratili. Hledala nás tehdy celá osada a potom jsme oba dostali parádní výprask.“
Zasmála se. Ráda by viděla, jak Wesley dostává výprask, i když mu je jen šest.
„Jste příbuzný?“
„Pokrevně teda ne. Ale některý věci jsou silnější, než krev. Svým způsobem jsme bratři.“
„Já mám sourozence, bratry a sestru,“ poznamenala Anne a bezmyšlenkovitě utrhla stéblo trávy a strčila ho do pusy. „Mladší. Ale nejsou úplně vlastní. Taky mám ještě jednoho staršího a ten není naštěstí vlastní vůbec.“
Danny se ani nepohnul, aby náhodou nepřestala vyprávět. To bylo úplně poprvé, co o sobě něco řekla.
„Nikdy jsme si moc nehráli, nebyl na to nějak čas… občas jsem jim vyprávěla vymyšlený příběhy… pohádky… jako malá jsem měla kamarádku, bydlela nedaleko, jmenovala se Abigail Simonsová,“ pokračovala Anne. „Vždycky se všeho trochu bála a nechtěla se mnou ani krást jablka, ani hrát si na policajty a bandity, ani stavět a líčit pasti na našeho faráře…“
Tentokrát to Danny nevydržel a zazubil se. Docela dobře si dovedl představit mrňavou zlobivou Anne s copánky.
„Taky jsme si bez dovolení půjčovaly koně z ohrady, bez sedla a tak… teda jen dvakrát. Abigail ze mě měla málem zástavu srdce.“
„Koně z ohrady? Neříkej, že jste tu ohradu přeskakovaly… to bych měl zástavu srdce i já!“
„Ne, sundaly jsme kládu!“ zasmála se. Vzápětí zvážněla, a kolem úst se jí vyrýsovala hořká vráska. „Vdala se. Bylo jí patnáct a vzala si doktora asi o třicet let staršího. Od tý doby se na mě ani nepodívala, stala se z ní velká paní,“ ušklíbla se.
Kdysi dávno jí to bolelo. Teď už ne.
„Nikdo po mě nemůže chtít, abych věřila na přátelství na celej život.“
Danny chvilku mlčel a vypadal zamyšleně.
„Tak na to já věřím,“ řekl pak. „Anne, něco bych od tebe chtěl.“
„Co?“
„Dvě věci,“ pousmál se.
„Dvě věci? Proč?“
„Podej mi ruku.“
Podívala se na něj nedůvěřivě.
„Proč bych něco takovýho dělala?“
„To je ta první věc, chtěl bych, abys to udělala. Čeho se pořád bojíš?“ naklonil hlavu ke straně a díval se na ni.
„Nebojím se!“ odsekla rychle.
„Tak mi prostě podej ruku.“
Pokrčila trochu zmateně rameny.
„Když ti to k něčemu bude,“ řekla co nejlhostejněji a unyle natáhla pravou ruku. Když jí stiskl dlaň, chtělo se jí ucuknout, nechtěla, aby se jí někdo dotýkal. Ale ke svému údivu zjistila, že Dannyho teplá ruka jí není vůbec nepříjemná.
„A ta druhá věc?“ nadhodila po chvíli, když se pečlivě vyhýbala jeho pohledu, zatímco ho držela za ruku.
„Vím, že to asi zní nepatřičně, když vezmu v potaz ty okolnosti, se kterýma jsme začínali, ale chtěl bych tě poprosit o trochu tvojí důvěry.“
„Jak to myslíš?“ zamračila se zase a podívala se na jejich spojené ruce. „Něco takovýho jsme přece uzavřeli už před tejdnem, pokud si vzpomínám. Chtěl jsi spolupráci,“ odvětila.
„To jsem chtěl,“ kývl. „A vedeš si skvěle, vážně.“
Znovu uhnula pohledem, o takovou chválu teď zrovna nestála. „Fajn, takže nechápu, co chceš teď.“
„Důvěru. Nebo aspoň pokus o ní. A časem možná… přátelství. Pokud se ti podaří zapomenout na to, že jsem muž,“ dodal s vážnou tváří.
Zmateně sebou trhla a zamračila se mnohem víc.
„Jo, já vím, že na něj nevěříš,“ dodal rychle a stiskl jí ruku, aby se mu nevytrhla.
Ušklíbla se schválně ironicky a odmítavě.
„Nemá cenu se pokoušet…“
„Nemá cenu mě od toho odrazovat,“ zakřenil se. „Neodpovídej mi. Jen o tom trochu přemejšlej,“ přerušil ji.
* * *
Wesley měl opět vztek, tentokrát hlavně sám na sebe. Nejraději by si nafackoval, už když pozoroval tu zatracenou holku v mužské košili a kalhotách, jak se zamyšleně šplhá po kamenitém svahu, ale místo toho jí nenápadně následoval.
Možná ho prostě zajímalo, kam jde a co tam bude dělat, namlouval sám sobě, že se chce přesvědčit, že se nechystá utéct. A pak najednou seděl skoro na vrcholku skály zakrytý zelení a poslouchal, co si oba povídají, viděl jejich postavy jako stíny lemované oranžovým sluncem a slyšel jejich smích.
A taky měl zabodnutý pohled do jejich spojených rukou, které se stále ještě nerozpojily, a nevypadalo to, že by se v nejbližší době rozpojit chystaly.
Někde na neurčitém místě v hrudi pocítil slabé prázdno a rozhodně se mu to nelíbilo.
Vypadnu odtud. Měl jsem prostě normálně zůstat u ohniště!
Stiskl zuby a obrátil se, příliš prudce na takový terén, protože botou uvolnil lavinu drobných kamínků.
Hrklo v něm, a jak chtěl zabránit dalšímu hluku, ztratil rovnováhu. Bylo jen dílem okamžiku, než se zřítil přímo na křoví, za kterým se schovával.
„Do hajzlu!“ zaklel.
Anne i Danny se oba lekli, Anne vyskočila na nohy a konečně svou dlaň vytrhla.
„Co to sakra je?!“ vydechla.
„Velký divoký zvíře!“ rozřehtal se Danny.
Wesley byl okamžitě na nohou a oči mu plály vztekem, jako by opravdu nějakým takovým zvířetem byl.
„Ha ha!“ prohlásil vztekle.
„Co tady blbneš, Wesi?“ prohlásil Danny úplně obyčejným hlasem. „Pojď sem a sedni si k nám, než to slunce zapadne úplně.“
A než si něco uděláš, pomyslel si, ale nechal si to moudře pro sebe. Wesley ignoroval Annin podezřívavý pohled, posadil se mezi ně a nohy spustil taky dolů.
Taky se díval směrem na Countdown, jak Anne odhadla.
„Bude stačit, když v Countdownu strávíme maximálně jeden den,“ řekl. „Za tu dobu stihneme všechno, co potřebujeme.“
„Jasně,“ souhlasil Danny. „Zjistíme o Flashovi, co se dá, chytíme stopu a vyrazíme.“
„Panebože!“ odfrkla si Anne znechuceně, jako by ji naplňovala odporem jenom představa, že se něčeho takového zúčastní. „A vy víte, jak to máte zjistit?“
„Samozřejmě,“ řekl Wesley povzneseně. „A za tu dobu stihne „slečna“ vybrat dostatek peněz z banky. Aspoň doufám. Nemá ve zvyku spěchat.“
Danny se souhlasně usmál.
„Kde je vůbec teď?“
„Nevím,“ řekla Anne.
„Ani já.“
„Asi u ohniště,“ usoudil Danny. „Vsadil bych se, že sem stejně za chvilku přijde a najde nás, tohle místo má magickou přitažlivost.“
Wesley ho obdařil skeptickým pohledem.
„No a taky tam nechce bejt sama,“ dodal tedy Danny pragmaticky.
„Že by se snad bála?“ zažertoval Wesley.
Jejich odhad byl přesný, Ellen se brzy skutečně objevila. Byla poněkud roztrpčená a udýchaná, jak se snažila dostat nahoru. Dvakrát zakopla a to se jí vůbec nelíbilo. Neměla tušení, o čem si tu před chvílí povídali a už vůbec ji nenapadlo, že to bylo o ní, ale hledat se je skutečně vydala. Sama u ohniště měla dost divný pocit, který ale i sama sobě odmítla nazvat strachem.
Musela jsem se vláčet po té příšerné stezce, abych nakonec zjistila, že si tu pokojně sedí všichni tři a dívají se do dálky!
Mračila se, ale když se k ní obrátil Danny, na její oči narazily ty jeho hebké jak samet.
Samet? To přirovnání jsem určitě nevymyslela já! Takový nesmysl jsem musela někde vyčíst.
Měkce se na ní usmál a ona mu stejně nefalšovaně odpověděla lehkým úsměvem. V tu chvíli se mu líbila tak moc, až ho zašimralo v břiše, i když se to zdálo neuvěřitelné - její šaty už díky delšímu cestování nešly vůbec poznat, byla zčervenalá námahou, kterou pro ni zdolání cesty bylo a dva tenké pramínky vlasů jí visely do obličeje.
Ale on se na ni díval, jako by se chtěl dívat pořád, jako by nechtěl, aby se její obraz ještě někdy změnil.
Křehké kouzlo nevědomky přerušil Wesley, když sebral hrst jemného písku a bezmyšlenkovitě ji mrštil ze skály. Prudký vítr písek nabral a vrátil zpět poryvem, který zasypal Annin obličej a vlasy.
„Pitomče!“ vyhrkla. „Co děláš?“
„To udělal vítr, ne já,“ zamračil se Wesley.
Danny to komentoval pouhým pobaveným kývnutím hlavy, ačkoliv tentokrát v tom byl Wesley opravdu nevinně a znovu se podíval na Ellen.
„Čekali jsme jenom na tebe,“ řekl a lehce nakopl Wesleyho do stehna, aby se posunul.
Ellen samozřejmě plánovala odmítnout, ale zároveň věděla, že to neudělá. Najednou si prostě sedala mezi ně a už jí neuráželo sednout si na zem, kámen už jí nepřipadal tak špinavý, ani tak tvrdý, ani tak studený.
Nikdy v životě jí nenapadlo jen tak pozorovat slunce, tak obyčejnou a běžnou věc, jak zapadá. Ale teď spustila nohy taky dolů a nic k tomu večeru nepatřilo tak, jako ta barevná podívaná před nimi.
Obzor se už zbarvil do nachova, fialova a temněl a stále ještě barevně kreslil po jejich mlčenlivých tvářích.
Každý nechal probíhat hlavou své vlastní myšlenky, nikdo už nemluvil, ale dívali se všichni stejným směrem, a v očích každého z nich zůstal zlomek toho slunce, které právě zapadlo za hory.
„Thomasi! Thomasi!“ zařval zuřivě George Marten, až se celý rozlehlý dům kdesi v centru Chicaga otřásl v základech.
Do prostorné pracovny nakoukl vysoký mohutný muž se širokými rameny.
„Šéfe?“
Na tváři se mu i přes drsné vzezření značily obavy a zmatek.
„Bertie!“ zahřímal George. „Sežeň Thomase a přijďte sem, hned!“
„Ano, šéfe,“ odpověděl Bertie a znovu zmizel za dveřmi. I když netušil, proč šéf zuří, doufal, že na tom nějakým způsobem nemá svůj podíl. To by opravdu nebylo příjemné.
Proto se Bertie McLoad snažil co nejrychleji splnit rozkaz a vejít do pracovny i s Thomasem Strawnem, jak pan Marten chtěl. Thomas byl nevysoký, pohublý a s trochu přihlouplým výrazem přivíral bledé modré oči, jako by měl pořád strach. Bertie byl vedle něj obzvlášť mohutný jako medvěd, téměř s výrazem zabijáka, čemuž pomáhala jeho úplně holá lebka.
George Marten zvedl hlavu. Už ho jejich fyzické rozdíly nebily do očí jako dřív, už si to skoro ani neuvědomoval. Věděl, že ti dva jsou na správném místě, protože loajálnější muže si těžko dovedl představit. Možná to bylo i tím, že ani jeden z nich příliš rozumu nepobral, ale právě proto snad vyplnili každý jeho rozkaz, aniž by o něm jedenkrát zapochybovali.
Byli mu naprosto věrní. A naprosto ho uznávali.
S ostatními to dělal jiným způsobem. Měl na to talent a věděl to. Vybrat si koho na co by mohl potřebovat a pak se ho šikovně zbavit. Dovedl lidi přimět, aby ho následovali, dovedl přimět lidi, aby věřili v něco, v co sám ve skutečnosti nevěřil, ale dovedl to dobře předstírat.
„Posaďte se,“ řekl jim a oba ihned poslechli. Čekali nějaké vysvětlení Martenovy zlosti, ale on jim místo toho beze slova rozmáchlým gestem předložil složené noviny.
„A přečtěte si to.“
Thomas vzal výtisk do ruky a opatrně jej rozložil, hledaje něco, co mohlo George tak naštvat a ani nemusel pátrat dlouho, protože to našel hned na první stránce. Byl to rozsáhlý článek o zmizení či spíše únosu Ellen Sinclairové, dědičky Harryho Sinclaira a také známého nevěstince zvaného Dům splněných přání. Dále tam byl také popis sugarhillského požáru a škod, které způsobil. Nebylo divu, že Marten zuřil, přišel o dům a majetek, který si plánoval získat.
„To je škoda… š-šéfe, co…?“ pokusil se Thomas vyjádřit soucit.
„Škoda? To tedy zatraceně je!“ zaťal George pěst a chtěl praštit do stolu, ale nakonec si to rozmyslel, ačkoliv teď zrovna potřeboval chvíli pořádně zuřit.
„Nesnáším, opravdu nesnáším, když mi cokoli kazí moje plány!“
Pak se prošel pokojem od okna ke dveřím a zase zpátky, a když vyhlédl přes sklo ven, pomalu se uklidňoval, alespoň do snesitelné formy.
„Co si myslíš, Bertie, že teď udělám?“ řekl pomalu.
Jmenovaný se zatvářil zmateně.
„…Nevím.“
„Nevíš?“
„Ne.“
George Marten se obrátil od okna ke svým dvěma společníkům, ale přesto to vypadalo, že mluví spíš někam do prázdna, než přímo k nim.
„Já teď vypíšu na únosce své jediné neteře tučnou odměnu a to by bylo, aby je nakonec nedopadli! Vystoupím v tisku jako milující a zoufalý strýček. Jen doufám, že bude do té doby ta holka ještě naživu.“
„Ale…“ ozval se Thomas nesměle. „…proč, šéfe?“
„Jak proč?!“
„No proč… když ten barák už stejně shořel… ne?“ zamrkal Thomas.
„Ano,“ zatvářil se George blahosklonně. „Ten sice shořel, ale ty si myslíš, ty si skutečně myslíš, že bych to všechno vymýšlel a dělal jenom pro nějaký hezky postavený bordel v pitomém zapadákově, i když byl prosperující? To mě máte za úplného idiota?!“
Zase tu byl ten vztek.
„Můj drahý zesnulý nevlastní bratříček – ať odpočívá v pokoji – byl bohatý člověk a taky pěkný tajnůstkař. Peníze, zlato, šperky, nemovitosti, umělecké sbírky… víc, než si vy dva blbci umíte představit, jenže nikdo netuší, kolik toho je a kde to všechno je! Proto nutně potřebuju tu holku, ona je můj klíč. Už to chápete? Na tom jeden vyhořelý dům nic nezmění!“
Oba seděli bez hnutí a neodvážili se ani hlasitěji nadechnout.
„Já jsem to chtěl úplně jinak. Ale Harry s tím nějak odmítl souhlasit, tak jsem si prostě uvolnil jinou cestu. Ale pořád se mi do ní staví nějaké překážky! Mrtvá Ellen mi je k ničemu.“
„Aha…“ prohlásil tiše Thomas.
„A nezvěstná taky,“ dodal Marten už zase klidněji. Poslední dobou se nějak hůře ovládal. „Jsem její jediný příbuzný, bude mi vděčně viset kolem krku, což už by v tuto chvíli dělala, kdyby nezmizela.“
Znovu vyhlédl z okna a pak sáhl do vesty obepínající jeho obtloustlé břicho, aby se podíval na ciferník zlatých hodinek.
„Napíšu to prohlášení o odměně a dohlédnete na to, ať se to dostane do všech důležitých novin.“
„Ano, šéfe,“ odpověděl Bertie.
„A pošlete mi sem Henryho Jacobse,“ přikázal jim, ještě než prošli dveřmi úplně.
Když osaměl, usedl za svůj stůl a protáhl se. Jeho pracovna byla možná zbytečně velká, zbytečně luxusně zařízená tak, aby pokud možno z každého kousku čišelo bohatství, protože tak to měl rád.
Tak ho to uklidňovalo.
Tak si to přece zasloužil.
A jako majitel stále se rozšiřující železnice si to také mohl dovolit, jenže ta jeho neklidná mysl mu i tak nepřála, aby byl plně spokojen. Stále věděl, že je spousta možností, jak mít víc a nedopustil, aby ty možnosti nevyzkoušel.
Ozvalo se krátké zaklepání na dveře.
„Vstupte,“ řekl.
Dveře se otevřely a vešel velmi mladý muž, asi sedmnáctiletý, oblečený střízlivě, ale střih jeho šatů i látky potvrzovaly, že si může vybírat.
Při pozdravu si sňal klobouk a usmál se.
„Volal jste mě, pane Martene? Na těch statistikách jsem už začal pracovat, půjde to rychle,“ uhladil si vlnité hnědé vlasy ke straně.
„To jistě. Nepochybuji o tvých schopnostech, Henry.“
Henry Jacobs na něj upřel pronikavě modrozelené oči a udělal krok dovnitř místnosti, aby mohl zavřít dveře.
„Stalo se něco, pane Martene?“ zeptal se s účastí.
V pohledu George Martena se objevilo něco, co tam nikdy nikdo nemohl spatřit – kromě Henryho Jacobse. Něco, o čem si kdysi dávno myslel, že toho nikdy nebude schopen.
„Nikdo kromě nás dvou tu není,“ podotkl jakoby beze smyslu, ale ve skutečnosti to mělo velkou důležitost.
„Ano,“ usmál se Henry. „Stalo se něco – otče?“ opravil svou otázku o stupeň tišším hlasem.
„Posaď se, Henry,“ pokynul Marten. „Mám starosti.“
„S tou novou dodávkou materiálu?“ vyhrkl Henry živě.
„Ale ne,“ mávl George rukou. „S mou neteří.“
Henry se zatvářil udiveně. „Opravdu? Co je s ní?“
Marten si povzdechl s hraným smutkem, který však Henry vnímal naprosto upřímně.
„Chudák dívenka, má neuvěřitelnou smůlu! Nejdřív to s Harrym a teď… ten dům, co zdědila, shořel na popel a jí při tom zmatku někdo unesl!“
Zabořil hlavu do dlaní. Henry chvíli mlčel, jak nedokázal najít správná slova.
„To je hrůza!“ pronesl s takovým upřímným soucitem, až to donutilo George vzhlédnout do jeho mladé tváře. „Chudinka.“
„Ano.“
Znovu oba mlčeli.
„Kdyby mě požádali o výkupné, dal bych cokoliv, jenže nikdo se mi neozval… alespoň vypíšu odměnu, třeba to pomůže…“
„Určitě ano,“ řekl Henry konejšivě a přešel k Martenovi, aby mu položil ruku na rameno.
„Víš,“ pokračoval Marten v roli, ve které se mu začínalo líbit. „jsem její jediný příbuzný, nikoho jiného nemá. Je to jen slabá osamělá dívka, jak rád bych jí pomohl.“
„Dopadne to dobře, otče, určitě. Jsi ten nejlepší strýček, jakého by si mohla přát,“ řekl Henry Jacobs a byl o tom přesvědčen celou svou duší.
* * *
Na sugarhillské policejní stanici seděl za stolem šerif Barner a mračil se.
„Nemám rád komplikované případy!“ vrčel nespokojeně. „Úmyslné žhářství, pak záhadné zmizení… vlastně snad únos. Dokud ta Retlowová byla považována za mrtvou, ještě to šlo, ale její tělo se nenašlo, ani zbytky jejího těla, jen vylomená mříž a zámek poškozený zvenčí! Rozbité okno! Takže snad další záhadné zmizení? A aby toho nebylo málo, ještě je tu svědectví Sofie Mauriceové – ta ženská taky nedá chvíli pokoj – o dvou neznámých a značně podezřelých mužích! Z čehož vyplývá nejmíň tucet dalších výslechů!“
Dva muži v uniformě, jímž byl šerifům výlev adresován, seděli mlčky naproti němu a občas po sobě hodili zneklidněným pohledem.
Šerif pokračoval.
„Celý týden vyslýcháme prostitutky a chlapy, co tam ten večer byli – a polovinu z nich musíme nutit, aby to vůbec přiznali! Plno mrtvejch a raněnejch… tak kde je ten zatracenej sugarhillskej klid!?“
Znovu se odmlčel.
I jeho muži mlčeli, protože samozřejmě nedokázali na jeho poslední otázku odpovědět. Taky věděli, že jim jí vlastně nepokládá, dokázal si na ni odpovědět sám a bylo to hodně sprosté.
„Nerad to říkám, ale zatím to vypadá, že by bylo nejlepší povolat na to detektivy,“ prohlásil šerif potemněle. „A to se mi vůbec nelíbí!“
* * *
Ve stejnou dobu leštila Margot Glaserová skleničky, ale ani trochu se na to nesoustředila.
„Celý je to víc než divný, víš?“ mluvila ke svému muži. „Já jsem si jistá, že by do toho domu nikdy nevkročila, ani kdyby tam měla něco jenom donýst, nikdy!“
„Třeba… třebas jí neznala tak, jak si myslíš,“ namítl Bobby tiše.
„To jsem jí tedy znala!!“ odsekla vztekle. „A ty přece taky, Bobby! Znal jsi jí natolik, abys to věděl. Nenechala by na sebe žádnýho chlapa ani sáhnout, to by radši umřela hlady nebo kradla nebo někam utekla nebo udělala nějakou jinou pitomost… ale do toho domu ne, Bobby, do toho domu ne!“
Bobby mlčky přikývl.
„Tejden se tady neukázala a to je samo o sobě dost divný, nemyslíš? A od toho požáru… zmizela. Slyšela jsem, že prej byla zavřená v tom bordelu dole ve sklepě. Chápeš to, zavřená ve sklepě! Ale utekla před tím ohněm a od tý doby jí nikdo neviděl, Bobby, něco se jí stalo!“
Bobby vstal a konejšivě Margot objal.
„Neboj se, dopadne to dobře.“
Margot potlačila slzy a znovu ji ovládl vztek. „Já to vím, že do toho domu nešla. A dala bych ruku do ohně za to, že v tom má prsty Bill! A vůbec mu nebaštím to jeho chlastání na žal za zmizelou ženu a dceru!“
„Říká se, že sem přijedou detektivové,“ poznamenal Bobby zamyšleně. „Hlavně kvůli Ellen Sinclairový. Prej jí snad někdo unesl nebo co.“
„A to mě zrovna vůbec nezajímá!“ dupla si Margot vztekle a přitom udělala se skleničkou tak neopatrný a prudký pohyb, že se o desku stolu rozdělila na dvě poloviny.
Na podlahu dopadly střepy a pronikavě zazvonily.
„Margot!“ vyskočil Bobby polekaně.
„Nic to není,“ vydechla Margot a sáhla po koštěti, aby nepořádek hned uklidila. Viděla, jak se jí třesou ruce, vztekem, strachem a… podivným pocitem viny, který si pořád odmítala připustit. Kvůli Anninu otci, kvůli stříbrnému přívěšku, co jí předala od Dolores a v neposlední řadě taky kvůli jednomu pohlednému cizinci.
Tomu, co odtud jedné rušné noci při požáru utíkal, co potřeboval její pomoc, oblečení a jídlo na cestu.
Nějak jí to do sebe začínalo až podezřele zapadat, přestože si to nechtěla připustit. A netušila, co bude dělat.
* * *
Anne si odhodila dlouhé vlasy z obličeje, aniž pustila nůž z ruky.
„Drž to pořádně!“ přikázala mrzutě a podívala se na Ellen, která klečela naproti ní. Byla čím dál tím mrzutější, protože tuhle větu už opakovala po několikáté.
„Budu zvracet,“ upozornila ji Ellen důrazně a taky to nebylo poprvé.
Anne vzhlédla od své práce a rukou potřísněných králičí krví. „Zvracet klidně můžeš, ale až potom! Teď to prostě drž pevně.“
Ellen i přes svůj odpor uchopila končetiny králíka napůl staženého z kůže o něco pevněji.
„Proč to musíme dělat my?“ řekla alespoň.
„Ty to jenom držíš, dělám to já,“ upozornila ji Anne. „Buď ráda, že máme k těm fazolím maso.“
Ellen se při vzpomínce na fazole zašklebila a Anne pochopila.
„No můžeš se radovat, dnešním dnem nám došly veškerý zásoby, takže i ty fazole,“ řekla pobaveně. „Podrž tu kůži tady.“
Ellen to sice udělala, ale tentokrát doopravdy zezelenala.
„Je mi špatně,“ prohlásila temně. Anne její tvář měnící barvu nijak nerozrušovala.
„Mohly bychom navrhnout, že maso budou stahovat oni,“ kývla hlavou někam do neurčitého směru, kde tušila Dannyho s Wesleym.
„To je výborný nápad!“ procedila Ellen skrz zuby.
„Jenomže,“ pokračovala Anne, „to bysme pak musely to maso obstarávat my. Umíš ulovit králíka?“
Ellen ji probodla tmavýma očima.
„Víš dobře, že ne!“
„Jo, to vím,“ uchechtla se Anne. „Ty toho totiž neumíš spoustu,“ provokovala.
„To ty taky!“ odsekla Ellen.
„Ale nijak mi to k životu neschází.“
„Ani mě.“
Anne znovu nařízla králičí kůži a zatáhla.
„Teď už jo, protože tady nejsi na zámku, ale v divočině, víš?“
„Na zámku,“ odfrkla si Ellen a zamračila se. Znovu si pomyslela, proč ta holka tak často říká něco, co nikdo nechce slyšet?
Dnes to byl sedmý den, co opustili Sugarhill, ale Ellen to připadalo jako celá věčnost. Slib spolupráce jí donutil to všechno kolem brát jako určitý druh oběti, kterou musí položit na oltář spravedlnosti. K tomu patřilo i najít v sobě sílu a ke svému vlastnímu údivu jí tam našla.
Už dokázala nefňukat a nestěžovat si, že jí všechno bolí, beze slova trávila hodiny na tom příšerném zvířeti a dokonce, aniž si to uvědomila, začala jízdě na koni pomalu přivykat. Spala na zemi, nosila potrhané šaty bez korzetu a živila se fazolemi.
Před nedávnem by jí jenom výčet těchto věcí uvedl do bezvědomého stavu, ale teď… teď byla situace trochu jiná.
Zdaleka se to ovšem nevyrovnalo tomu, co cítila Anne.
Vždycky považovala svou povahu za trochu divočejší, než je obvyklé a protože v matce nenacházela ani přibližné rysy, předpokládala, že je to spíš po otci. Teď ale každým dnem udivovala sama sebe.
Doslova milovala ten prudký prašný vítr v jejích vlasech, když jela tryskem na koni, zjišťovala, že jí nekonečné pláně, hluboké nebe a hvězdy, které visí kousek nad hlavou, čímsi naplňují.
Nevěděla jak to pojmenovat, ale bylo to silné.
Byla přece odvlečena dvěma cizími a nebezpečnými muži daleko od domova, neměla by pociťovat nic příjemného… jenže ti dva jí už tak nebezpeční nepřipadali a cizí už vlastně taky ne.
Skoro nic o nich pořád nevěděla, to je pravda a často jí napadala spousta otázek – kdo vlastně jsou, proč tolik touží po pomstě, jak dlouho se znají, co je svedlo dohromady – ale za nic na světě by se nezeptala nahlas. Pomalu od ní odcházel pocit svíravého strachu z toho, že jsou muži, protože občas na to úplně zapomínala.
Zdárně dokončily stahování králičí kůže, ale ještě bylo potřeba maso naporcovat a napíchat na klacek, aby se nad ohněm co nejdříve opeklo. Ellen se sice znechuceně dívala na svoje špinavé ruce, ale hrozba pozvracení už byla naštěstí pryč. Pozorovala Anne, která si s tím nelámala hlavu a své vlastní ruce si otřela o kalhoty, stejně jako ostří nože.
„Nevím, nad čím váháš,“ řekla, když zachytila Ellenin pohled. „Ty tvoje šaty už mají stejně doslouženo, klidně si do nich můžeš ty ruce utřít taky.“
Ellen už váhala jen chviličku, než to udělala.
„Zítra si v Countdownu koupím nové,“ prohlásila. Anne zase zaznamenala to rozzáření jejího obličeje, jako pokaždé když vyslovila slovo „Countdown“ nebo „město“.
„No jo,“ ušklíbla se, ale nijak zle. „Hlavně ať mají hodně těsnej korzet, spoustu krajek a… co by ještě mohly mít… našitý perly. Jo a nejmíň deset spodniček, že jo? V tom se ti bude na koni cestovat jedna báseň!“
„Mlč!“ ohradila se Ellen studeně. „Ničemu nerozumíš. Udivuje mě, že vůbec umíš vyslovit slovo „korzet“. Nevím, z čeho usuzuješ s takovou jistotou, že z Countdownu…“ rozzářila se opět, „…že z Countdownu budeme zase vyjíždět na těch příšerných zvířatech? Tak to vůbec nemusí být.“
„Ne? A jak asi pojedeme dál? Snad ne v kočáře?“ provokovala znovu Anne s lehkým posměchem.
„To klidně můžeme,“ odvětila Ellen důstojně. „Záleží, kam přesně potom pojedeme, ale nevidím důvod, proč bychom nemohli cestovat na úrovni, ostatně také nevidím důvod, proč jsi si tak jistá, že se budeme opět plahočit na těch herkách.“
Anne vyprskla smíchy.
„Co je?“ zeptala se jí Ellen zamračeně.
„Promiň, ale… je to legrační,“ přiznala Anne upřímně.
„A co?“
„No… to jak mluvíš… a vůbec,“ zazubila se znovu vesele. Představila si, jak se tísní s Wesleym a Dannym v jednom kočáře a jak se ti dva tváří.
Ellen vystrčila vzdorně bradu.
„Na tom jak já mluvím, není vůbec nic legračního! Naopak, já bych si měla stěžovat. Neustále musím poslouchat ty vaše příšerné způsoby řeči a sprosté kletby!“
Anne to nijak nerozrušilo, stále se tvářila stejně pobaveně.
„No jo, to musí bejt hrůza. A neříkej těm našim zvířátkům herky, kdyby tě slyšel Danny, asi by se naštval. Zbožňuje je.“
Ellen mávla rukou. „Je to blázen. Že mě to vůbec udivuje, že?“
„Tady něco hrozně voní,“ ozvalo se nad nimi. Než obě dívky zvedly oči a podívaly se na Wesleyho, přiskočil k masu a s nemaskovanou nespokojeností zjistil, že je ještě napůl syrové.
„Já už fakt umírám hlady!“
„To byla výhružka, nebo naděje?“ zvedla obočí Anne. Wesley po ní blýskl pohledem.
„Jak pro koho,“ odpověděl.
„Aha,“ řekla Anne. „Takže naděje.“
„Ale planá!“ odsekl. „Umřít se ještě nechystám, pro tvou informaci, Annie!“
Anne rozhořčeně odložila nůž z ruky. „Jsi snad úplně zabedněnej?“ obrátila se k němu. „Kolikrát ti budu opakovat, že nejsem žádná Annie?!“
Dívala se mu hrozivě do obličeje a při vší zuřivosti si povšimla, že má hladce oholenou tvář. Podvědomě si po ní přejel rukama a skrytě se usmál.
„Ještě hodněkrát. Nepochopím to,“ řekl jí a pootočil masem nad ohněm, protože se mu zdálo, že se už začíná připalovat. Když se otočil a rozhodl se odkráčet směrem ke koním, sebrala Anne ze země kamínek a mrštila ho před sebe. Musela by mířit hodně špatně, aby se mu netrefila do zad.
Ellen se ušklíbla. Tyhle jejich věčné šarvátky! Už by je mohly přestat bavit.
Wesley se zamračeně otočil.
„Co to mělo znamenat?“
„Co jako?“ pohodila drze hlavou oslovená osoba.
Wesley se skýbl k zemi.
„Něco ti upadlo!“
A kamínek putoval rychle zpátky, jen na poslední chvíli mu Anne stihla uskočit.
„A něco upadlo tobě!“ prskla jako divoká kočka. Nedala mu moc času, aby se vzpamatoval, sbírala všechny kamínky v dosahu a házela po něm jeden, druhý, třetí...
„Okamžitě toho nech!“ varoval jí, ale palbu směle opětoval. Ellen neměla jinou možnost, než se s povzneseným výrazem rychle odsunout z jejího dosahu. Danny však neměl stejnou intuici, protože se nic zlého netuše ocitl na nečekaném bitevním poli a koupil jednu přímo do nosu.
„Au! Co blbnete?!“ chytil se za nos.
Wesley a Anne se na sebe podívali a dlouhých několik vteřin vůbec nevěděli, co říct. A pak se rozesmáli. Najednou mezi nimi proběhla vlna sympatií, smáli se upřímně a smáli se na sebe, i když to trvalo jenom chvilku.
„Blbne tady jenom jeden z nás!“ prohlásil potom Wesley, ale zdaleka to nemělo takový tón, jaký chtěl.
„Jo,“ přikývla Anne. „Ale já to teda nejsem.“
„Kdo tady po kom hodil kámen?“ přivřel oči Wesley.
„Kámen,“ zopakovala Anne ironicky. „Ten byl tak velkej, že tě málem zabil!“
Wesley stiskl zuby. Na její drzost a rozčilující odpovědi se během týdne docela zvykl a dokonce ho někdy bavila. I tím, že se dala tak snadno vytočit.
„A pojď si laskavě vylovit ty oblázky z fazolí,“ dodala, když nic neřekl. Probodl ji pohledem, protože nic takového samozřejmě neměl v úmyslu.
Danny zjišťoval, jestli jeho zranění není vážné a opatrně si ohmatával nos.
„Už je jídlo?“ zajímal se.
„Výživné kamenné fazole,“ odpověděla mu Ellen sarkasticky. Danny se na ni usmál a stejně jako Wesley kontroloval pečící se maso.
„Vida,“ řekl jí. „A pak že neumíš bejt vtipná.“
Ellen to ovšem za lichotku nepovažovala, pouze poznamenala, že někdo by skutečně měl vybrat z toho jídla ty kameny, pokud možno ještě před večeří.
Samotná večeře proběhla celkem v klidu, až na to, že zrovna Wesley našel ve své porci jeden zbloudilý oblázek a málem ho spolkl, následkem čehož dostal Danny záchvat smíchu.
Nebe zrůžovělo a vzduch trošku ochladl.
Anne si rozpletla vlasy a dívala se soustředěně na oblohu. Myslela na své bratry a sestru, tak jak to dělávala skoro každý večer a zkoumala ve své mysli nesmělé plány, co udělá, až svého otce najde. Plány měly nejasné, roztřepené okraje, ale její otec v nich byl zářivým bodem, protože představu jemného a poctivého muže si v sobě hýčkala mnoho let.
Bezmyšlenkovitě došla ke stromu, dotkla se jeho kůry a zvedla hlavu. Přímo před ní se vinula malá stezka po kamnenitém srázu, nebo spíš skále. Anne se vydala vzhůru po ní, růžové slunce se jí dotýkalo a ona zrychlovala, aby jí neunikl nachový západ slunce, který tam nahoře očekávala. Stezka se začala ztrácet mezi kameny, ale nevadilo jí lézt po nich.
Vystoupala na vrchol skály a překvapeně se zamračila, protože proti krásnému monumentu zapadajícího slunce se černala nehybná silueta. Anne také znehybněla a pak se neochotně posunula směrem zpět, protože o společnost nestála.
„Není to krása?“ řekl Danny, aniž odtrhl zrak od oblohy, jako by si byl jistý, kdo za ním stojí.
Anne sebou trhla.
„To... je,“ zakoktala.
„Nechceš se posadit?“ vyzval jí prostě.
„Ne, já půjdu zpátky,“ řekla odmítavě.
„Proč? Nechtěla jsi snad vidět západ slunce?“
Obrátil se a přátelsky se na ni usmál. Zatvářila se rozpačitě a on jí rukou pokynul, aby zaujala místo naproti němu. Chtěla odmítnout, chtěla odseknout a už to skoro udělala, když nakonec ke svému vlastnímu údivu jemně kývla.
Posadila se na okraj skály, nohy spustila dolů a opřela se zády o tenký kmen stromu, který tu vyrůstal ze široké pukliny mezi kameny.
„Tam tím směrem je Countdown,“ ukázal před sebe Danny. „Vyrazíme ještě před svítáním.“
„Hm.“
Anne chvíli seděla s napjatými zády, ale po chvíli si sama uvědomila, jak jemně vydechla a uvolnila se.
„Podívej, jak to krásně barví ty kameny a stromy,“ ukázal Danny. „Vždycky jsem si říkal, jak to ta příroda dokáže, kdybychom tak měli aspoň zlomek jejího umění. Dokonalá krása… Co se culíš?“
Anne si ani neuvědomila, že se jí ústa roztáhla do rozpustilého úsměvu.
„Ale nic…“
„Nemám snad pravdu?“
„Máš… právě, že máš. Já jsem si taky o takových věcech přemejšlela.“
„Tak co je?“
„No… jenže já jsem… jsem holka a ty…“
Danny lehce zaklonil hlavu a zasmál se. „Aha! Takže pokud já jsem muž… neměl bych přemejšlet?“
Anne v rozpacích uhnula pohledem.
„Ale to asi… to jo,“ řekla nepříliš jistě. „Jenom ne o takovejch věcech.“
„Vážně?“ bavil se Danny. „A o jakejch věcech teda?“
„No… o penězích, chlastu, ženskejch a… pomstě,“ řekla.
Poslední slovo zasáhlo cíl víc, než měla v úmyslu, Danny rázem zvážněl a odvrátil pohled. Anne měla v tu chvíli skoro neodolatelnou chuť zeptat na toho tajemného Martena, na toho, kvůli kterému jim stojí za to dělat tohle všechno. Byla zvyklá vyhrknout to, co jí právě napadlo, ale v tuto chvíli nějak vycítila, že by měla všechny otázky spolknout.
„Tak dobře znáš muže?“ řekl Danny po chvíli.
„Znám je moc dobře,“ neváhala.
Zase se mu objevil na rtech úsměv.
„Páni, to znělo skoro jako rozsudek!“
„Nejspíš,“ trhla rameny.
Oranžový kotouč slunce kolem sebe šířil jemnou paletu oranžové, červené a modrofialové barvy, přesně jak Danny před chvílí řekl, dokonale krásnou.
„Jednou jsme se s Wesleym rozhodli, že se půjdeme podívat, kam slunce zapadá, protože nám to pořád leželo v hlavě,“ prohlásil Danny s úsměvnou vzpomínkou.
„Vážně?“ podivila se a nějak si je nedokázala představit jako malé kluky.
„Jo. Bylo nám asi šest – Wesovi teda o rok víc.“
V Annině tváři se objevil zájem.
„Tak dlouho se znáte?“
„Ještě dýl. Tenkrát jsme slunce nedostihli, akorát se setmělo a my se pochopitelně ztratili. Hledala nás tehdy celá osada a potom jsme oba dostali parádní výprask.“
Zasmála se. Ráda by viděla, jak Wesley dostává výprask, i když mu je jen šest.
„Jste příbuzný?“
„Pokrevně teda ne. Ale některý věci jsou silnější, než krev. Svým způsobem jsme bratři.“
„Já mám sourozence, bratry a sestru,“ poznamenala Anne a bezmyšlenkovitě utrhla stéblo trávy a strčila ho do pusy. „Mladší. Ale nejsou úplně vlastní. Taky mám ještě jednoho staršího a ten není naštěstí vlastní vůbec.“
Danny se ani nepohnul, aby náhodou nepřestala vyprávět. To bylo úplně poprvé, co o sobě něco řekla.
„Nikdy jsme si moc nehráli, nebyl na to nějak čas… občas jsem jim vyprávěla vymyšlený příběhy… pohádky… jako malá jsem měla kamarádku, bydlela nedaleko, jmenovala se Abigail Simonsová,“ pokračovala Anne. „Vždycky se všeho trochu bála a nechtěla se mnou ani krást jablka, ani hrát si na policajty a bandity, ani stavět a líčit pasti na našeho faráře…“
Tentokrát to Danny nevydržel a zazubil se. Docela dobře si dovedl představit mrňavou zlobivou Anne s copánky.
„Taky jsme si bez dovolení půjčovaly koně z ohrady, bez sedla a tak… teda jen dvakrát. Abigail ze mě měla málem zástavu srdce.“
„Koně z ohrady? Neříkej, že jste tu ohradu přeskakovaly… to bych měl zástavu srdce i já!“
„Ne, sundaly jsme kládu!“ zasmála se. Vzápětí zvážněla, a kolem úst se jí vyrýsovala hořká vráska. „Vdala se. Bylo jí patnáct a vzala si doktora asi o třicet let staršího. Od tý doby se na mě ani nepodívala, stala se z ní velká paní,“ ušklíbla se.
Kdysi dávno jí to bolelo. Teď už ne.
„Nikdo po mě nemůže chtít, abych věřila na přátelství na celej život.“
Danny chvilku mlčel a vypadal zamyšleně.
„Tak na to já věřím,“ řekl pak. „Anne, něco bych od tebe chtěl.“
„Co?“
„Dvě věci,“ pousmál se.
„Dvě věci? Proč?“
„Podej mi ruku.“
Podívala se na něj nedůvěřivě.
„Proč bych něco takovýho dělala?“
„To je ta první věc, chtěl bych, abys to udělala. Čeho se pořád bojíš?“ naklonil hlavu ke straně a díval se na ni.
„Nebojím se!“ odsekla rychle.
„Tak mi prostě podej ruku.“
Pokrčila trochu zmateně rameny.
„Když ti to k něčemu bude,“ řekla co nejlhostejněji a unyle natáhla pravou ruku. Když jí stiskl dlaň, chtělo se jí ucuknout, nechtěla, aby se jí někdo dotýkal. Ale ke svému údivu zjistila, že Dannyho teplá ruka jí není vůbec nepříjemná.
„A ta druhá věc?“ nadhodila po chvíli, když se pečlivě vyhýbala jeho pohledu, zatímco ho držela za ruku.
„Vím, že to asi zní nepatřičně, když vezmu v potaz ty okolnosti, se kterýma jsme začínali, ale chtěl bych tě poprosit o trochu tvojí důvěry.“
„Jak to myslíš?“ zamračila se zase a podívala se na jejich spojené ruce. „Něco takovýho jsme přece uzavřeli už před tejdnem, pokud si vzpomínám. Chtěl jsi spolupráci,“ odvětila.
„To jsem chtěl,“ kývl. „A vedeš si skvěle, vážně.“
Znovu uhnula pohledem, o takovou chválu teď zrovna nestála. „Fajn, takže nechápu, co chceš teď.“
„Důvěru. Nebo aspoň pokus o ní. A časem možná… přátelství. Pokud se ti podaří zapomenout na to, že jsem muž,“ dodal s vážnou tváří.
Zmateně sebou trhla a zamračila se mnohem víc.
„Jo, já vím, že na něj nevěříš,“ dodal rychle a stiskl jí ruku, aby se mu nevytrhla.
Ušklíbla se schválně ironicky a odmítavě.
„Nemá cenu se pokoušet…“
„Nemá cenu mě od toho odrazovat,“ zakřenil se. „Neodpovídej mi. Jen o tom trochu přemejšlej,“ přerušil ji.
* * *
Wesley měl opět vztek, tentokrát hlavně sám na sebe. Nejraději by si nafackoval, už když pozoroval tu zatracenou holku v mužské košili a kalhotách, jak se zamyšleně šplhá po kamenitém svahu, ale místo toho jí nenápadně následoval.
Možná ho prostě zajímalo, kam jde a co tam bude dělat, namlouval sám sobě, že se chce přesvědčit, že se nechystá utéct. A pak najednou seděl skoro na vrcholku skály zakrytý zelení a poslouchal, co si oba povídají, viděl jejich postavy jako stíny lemované oranžovým sluncem a slyšel jejich smích.
A taky měl zabodnutý pohled do jejich spojených rukou, které se stále ještě nerozpojily, a nevypadalo to, že by se v nejbližší době rozpojit chystaly.
Někde na neurčitém místě v hrudi pocítil slabé prázdno a rozhodně se mu to nelíbilo.
Vypadnu odtud. Měl jsem prostě normálně zůstat u ohniště!
Stiskl zuby a obrátil se, příliš prudce na takový terén, protože botou uvolnil lavinu drobných kamínků.
Hrklo v něm, a jak chtěl zabránit dalšímu hluku, ztratil rovnováhu. Bylo jen dílem okamžiku, než se zřítil přímo na křoví, za kterým se schovával.
„Do hajzlu!“ zaklel.
Anne i Danny se oba lekli, Anne vyskočila na nohy a konečně svou dlaň vytrhla.
„Co to sakra je?!“ vydechla.
„Velký divoký zvíře!“ rozřehtal se Danny.
Wesley byl okamžitě na nohou a oči mu plály vztekem, jako by opravdu nějakým takovým zvířetem byl.
„Ha ha!“ prohlásil vztekle.
„Co tady blbneš, Wesi?“ prohlásil Danny úplně obyčejným hlasem. „Pojď sem a sedni si k nám, než to slunce zapadne úplně.“
A než si něco uděláš, pomyslel si, ale nechal si to moudře pro sebe. Wesley ignoroval Annin podezřívavý pohled, posadil se mezi ně a nohy spustil taky dolů.
Taky se díval směrem na Countdown, jak Anne odhadla.
„Bude stačit, když v Countdownu strávíme maximálně jeden den,“ řekl. „Za tu dobu stihneme všechno, co potřebujeme.“
„Jasně,“ souhlasil Danny. „Zjistíme o Flashovi, co se dá, chytíme stopu a vyrazíme.“
„Panebože!“ odfrkla si Anne znechuceně, jako by ji naplňovala odporem jenom představa, že se něčeho takového zúčastní. „A vy víte, jak to máte zjistit?“
„Samozřejmě,“ řekl Wesley povzneseně. „A za tu dobu stihne „slečna“ vybrat dostatek peněz z banky. Aspoň doufám. Nemá ve zvyku spěchat.“
Danny se souhlasně usmál.
„Kde je vůbec teď?“
„Nevím,“ řekla Anne.
„Ani já.“
„Asi u ohniště,“ usoudil Danny. „Vsadil bych se, že sem stejně za chvilku přijde a najde nás, tohle místo má magickou přitažlivost.“
Wesley ho obdařil skeptickým pohledem.
„No a taky tam nechce bejt sama,“ dodal tedy Danny pragmaticky.
„Že by se snad bála?“ zažertoval Wesley.
Jejich odhad byl přesný, Ellen se brzy skutečně objevila. Byla poněkud roztrpčená a udýchaná, jak se snažila dostat nahoru. Dvakrát zakopla a to se jí vůbec nelíbilo. Neměla tušení, o čem si tu před chvílí povídali a už vůbec ji nenapadlo, že to bylo o ní, ale hledat se je skutečně vydala. Sama u ohniště měla dost divný pocit, který ale i sama sobě odmítla nazvat strachem.
Musela jsem se vláčet po té příšerné stezce, abych nakonec zjistila, že si tu pokojně sedí všichni tři a dívají se do dálky!
Mračila se, ale když se k ní obrátil Danny, na její oči narazily ty jeho hebké jak samet.
Samet? To přirovnání jsem určitě nevymyslela já! Takový nesmysl jsem musela někde vyčíst.
Měkce se na ní usmál a ona mu stejně nefalšovaně odpověděla lehkým úsměvem. V tu chvíli se mu líbila tak moc, až ho zašimralo v břiše, i když se to zdálo neuvěřitelné - její šaty už díky delšímu cestování nešly vůbec poznat, byla zčervenalá námahou, kterou pro ni zdolání cesty bylo a dva tenké pramínky vlasů jí visely do obličeje.
Ale on se na ni díval, jako by se chtěl dívat pořád, jako by nechtěl, aby se její obraz ještě někdy změnil.
Křehké kouzlo nevědomky přerušil Wesley, když sebral hrst jemného písku a bezmyšlenkovitě ji mrštil ze skály. Prudký vítr písek nabral a vrátil zpět poryvem, který zasypal Annin obličej a vlasy.
„Pitomče!“ vyhrkla. „Co děláš?“
„To udělal vítr, ne já,“ zamračil se Wesley.
Danny to komentoval pouhým pobaveným kývnutím hlavy, ačkoliv tentokrát v tom byl Wesley opravdu nevinně a znovu se podíval na Ellen.
„Čekali jsme jenom na tebe,“ řekl a lehce nakopl Wesleyho do stehna, aby se posunul.
Ellen samozřejmě plánovala odmítnout, ale zároveň věděla, že to neudělá. Najednou si prostě sedala mezi ně a už jí neuráželo sednout si na zem, kámen už jí nepřipadal tak špinavý, ani tak tvrdý, ani tak studený.
Nikdy v životě jí nenapadlo jen tak pozorovat slunce, tak obyčejnou a běžnou věc, jak zapadá. Ale teď spustila nohy taky dolů a nic k tomu večeru nepatřilo tak, jako ta barevná podívaná před nimi.
Obzor se už zbarvil do nachova, fialova a temněl a stále ještě barevně kreslil po jejich mlčenlivých tvářích.
Každý nechal probíhat hlavou své vlastní myšlenky, nikdo už nemluvil, ale dívali se všichni stejným směrem, a v očích každého z nich zůstal zlomek toho slunce, které právě zapadlo za hory.