12. Countdown
Do města Countdown by se Sugarhill vešel třikrát, možná dokonce čtyřikrát. V ulicích se ještě povalovalo ranní šero, když Wesley a Danny spolu s dívkami vjížděli do města mírným klusem.
Dostali se na hlavní ulici, a i když bylo tak brzo, sem tam potkávali pár lidí. U hotelu Gold Nuget, který měli vybraný předem, seskočili z koní a přivázali je.
„Tak jo, rozdělíme se,“ řekl Danny a vložil do Elleniny dlaně část peněz, které u sebe ještě měli.
„Přesně v šest hodin se sejdeme zase tady, jo?“
„Jo,“ zahučela Anne. „Slyšely jsme to už mockrát, Danny, pamatujeme si všechny rozkazy.“
„Tak se jimi řiďte,“ upozornil ji Wesley.
„Neměj strach,“ vrátila mu stejný tón. „Odveďte si svou práci.“
„O to ty se starat nemusíš.“
„Můžeme už jít?“ ozvala se Ellen s netrpělivým pohledem na Anne, která neustále zdržovala. Měla špatnou náladu, protože stávat takhle brzy před rozedněním pro ni bylo doslova utrpení a už se nemohla dočkat, až si tu náladu spraví.
„Tak šťastné pořízení, dámy!“ řekl Danny vesele a obřadně si nadzdvihl klobouk. Anne na něj zamávala a Ellen se musela v duchu napomenout, aby nezamávala taky, protože jí k tomu přirozenost nutila.
Ale rozhodně ne důstojná přirozenost!
„Tak jdeme!“ zavelela nahlas, když jim Wesley i s Dannym zmizeli z dohledu. V Countdownu nebyla poprvé a i když těch jejích návštěv, kdy doprovázela otce, nebylo moc, nepřepokládala, že by tu zabloudila.
Šla skoro středem ulice a vtahovala do sebe atmosféru města, jak nejvíc to šlo. Chvíli nepotřebovala nic jiného, jen dýchat.
Chvíli.
Pak se zastavila a rukou si zaclonila oči proti sluníčku a hbitě se rozhlížela po okolí.
„Summer House,“ přečetla tiše velký dřevěný nápis na dvoupatrovém dřevěném domě.
„Cože?“ nerozuměla jí Anne.
„Jdeme támhle,“ vzala jí Ellen za rukáv a popotáhla směrem ke svému právě zvolenému cíli.
„Co to je?“ zvedla Anne hlavu a zatvářila se nedůvěřivě.
„To je hotel,“ odtušila Ellen. „Ne moc luxusní, to je tedy pravda,“ sjela ho kritickým pohledem. „Ale domnívám se, že bude k našemu účelu docela dobře stačit.“
„K účelu? K jakýmu účelu?“ nerozuměla Anne a vzepřela se, aby ji Ellen nemohla táhnout dál.
„Ke koupeli. Hodlám se vykoupat. Za každou cenu!“ upozornila ji důrazně a opřela se do dveří, aniž pustila její zápěstí.
„V hotelu?!“
„Ano. Najmeme si pokoj na dvě hodiny a koupíme si koupel. Nehodlám se do nových šatů oblékat takhle špinavá a nenechám to udělat ani tebe, i když je ti to úplně jedno, jak se tak dívám,“ ušklíbla se a důrazně zazvonila na malý zvoneček v předsíni.
Anne se stihla jenom udiveně nadechovat, když se ocitly v pokoji a vzápětí v horké vaně. Ne, že by to bylo tak úplně nepříjemné, ale Anne si u toho připadala jako v nějakém snu a nevěřícně sledovala naprosto spokojenou Ellen, která skoro nezavřela pusu.
Bylo jí ale nejspíš úplně jedno, jestli jí Anne poslouchá, nebo ne.
Jen s odporem se oblékala zpátky do špinavých šatů, ale věděla, že to musí vydržet.
„Tak, teď si nejdřív ze všeho zajdeme koupit šaty, doufám, že tu najdu nějaký kvalitní obchod, už si to nějak nepamatuji.“
„Ty to s těma šatama myslíš fakt vážně?“ zeptala se Anne a přes rameno si odhodila ještě mokré vlasy.
„Jistě. Vypadala jsem snad, že žertuji?“ odpověděla Ellen a ani se na ni nepodívala. „Ze všeho nejdříve šaty, pak se půjdeme někam dobře najíst a pak… pak ještě nakoupíme něco na cestu.“
Po tváři se jí rozlil blažený úsměv, ale Anne její nadšení nesdílela ani v nejmenším.
„Se mnou teda nepočítej,“ svraštila čelo.
Ellen se zastavila.
„Tak to ne. Máme se tu pohybovat nenápadně. Ty jsi snad přesvědčená o tom, že když si tu chodíš po ulici v mužských šatech, mimochodem dost nepadnoucích, že jsi nenápadná? Že já v těchto cárech – možná i to je příliš vznešený název pro tu věc, co mám na sobě – jsem nenápadná? Že si můžu jen tak přijít do banky takhle a chtít si vybrat peníze? Ne. Tohle by si snad nemohl myslet nikdo.“
Anne se zatvářila vzpurně, ale tolik logických argumentů jí drželo v šachu.
„Já žádný šaty nechci, rozumíš?“ prohlásila přesto.
„Tak to máš asi smůlu,“ odsekla Ellen rozkazovačně. „Bohužel alespoň dneska musíš předstírat, že jsi slušná dívka, tak se laskavě uklidni a pojď se mnou.“
„Blbý město!“ posteskla si Anne alespoň, když už jí evidentně nezbývalo nic jiného, než následovat Ellen.
V módním salónu RENOIR je uvítala vůně látek, pracího prášku, parfémů a také paní majitelka – asi padesátiletá malá francouzka s vlasy obarvenými na agresivní odstín zrzavé. Nejdřív je obě nepřivítala zrovna vlídně a kvůli jejich vzhledu ani nebylo divu. Ale její sympatie si nejdříve získaly peníze, které jí Ellen diplomaticky ukázala a také Ellenino umění hovořit francouzsky, což jí vyloženě nadchlo. Za pár chvilek kolem nich korpulentní dáma ochotně poskakovala a vesele švitořila.
Rozebírala s Ellen módu, kvalitu látek, střihy šatů, protože to bylo i Ellenino oblíbené téma. Anne pochopitelně nerozuměla ani slovo a o to víc si přála odtud zmizet.
Měla však tušení, že kdyby jim rozuměla, nudila by se úplně stejně.
Ellen byla sice odmalička zvyklá na osobní švadlenu a nenapadlo ji, že by si někdy měla kupovat hotové šaty, ovšem v tuto chvíli jí na tom nepobuřovalo vůbec nic. Bylo to také proto, že madame Renoir tu měla docela slušný výběr, který seděl její postavě, stačilo jen pár maličkých úprav. Nedivila se tomu, protože sama madame byla také malá a dosti baculatá.
Ellen si nakonec vybrala elegantní tmavě vínové šaty se širokou sukní a dlouhými rukávy. Měly jemně špičatý výstřih lemovaný límcem ze smetanové krajky a stejné krajkové manžety. Nedovedla popsat ten příjemný pocit, když jí madame stáhla kolem těla korzet, jen se velmi široce usmívala.
Do brašny, kterou sebou měly (a kterou pochopitelně nesla Anne) naskládala ještě jedny podobné šaty a jednu sukni.
Anne tam seděla na měkkém křesle a z té švitořivé francouzštiny jí už bolela hlava.
Ellen jí netrpělivě pokynula, aby si stoupla.
„Jémine, ta dívenka je ale hubená!“ spráskla ruce madame Renoir. Pochopitelně to řekla ve své rodné řeči, takže jí Anne nerozuměla, ale přesto se ušklíbala, jak si jí prohlížely obě dvě ze všech stran. Ten zaujatý výraz v Ellenině tváři se jí vůbec nelíbil.
„To by chtělo něco světlého a veselého,“ prohlásila madame.
„Ne, ne, potřebujeme naopak něco tlumeného a elegantního,“ oponovala Ellen.
„Jak si přejete… co modrá barva? Má nádherné modré oči, bude to vypadat skvěle! A když tmavá, tak tmavá,“ navrhla madame a Ellen souhlasila. Ani tomuhle Anne pochopitelně nerozuměla, ale už předem protestovala.
Bylo to ale marné.
Stáhly jí do korzetu a posléze navlékly do hebkých tmavě modrých šatů s decentním čtvercovým výstřihem, který lemovala jen úzká bílá krajka, stejná, jako byla na rukávech k loktům. Madame kolem ní párkrát proběhla s jehlou a nití a šaty jí padly dokonale.
„To bude stačit,“ pokývla Ellen spokojeně a usmála se na madame Renoir.
„Jsou velmi levné,“ zašvitořila madame zpěvavě. „Máme ještě na výběr spoustu dalších.“
„Ne, děkuji, myslím, že jedny jí postačí,“ odpověděla Ellen a pozorovala Anne, jak nepřívětivě hledí na svůj obraz v zrcadle. Ale nakonec se zamračeně podvolila a košili a kalhoty nacpala do brašny, protože se jich nehodlala vzdát. Pak se jen dívala, jak si Ellen vybírá boty a tak si alespoň prosadila docela praktické vysoké šněrovací boty na nízkém širokém podpatku a kožený opasek. Ten se bude hodit.
Na ty boty z černé kůže se dívala jako na zjevení, na rozdíl od těch ostatních věcí. Nikdy pořádné boty neměla a tyhle vypadaly jako z nějakého snu. Ještě, když vycházely z obchodu o značných pár dolarů lehčí, měla tendence si nadzdvihávat dlouhou sukni šatů a boty pozorovat.
„Nech toho!“ okřikla ji Ellen. „Chovej se alespoň trochu slušně. A ty boty se k tomu vůbec nehodí, tak je moc neukazuj.“
Anne nepovažovala za nutné ani odpovědět, ale přestala Ellen tou sukní provokovat.
To si můžu nechat na později.
Ellen si navlékla téměř pavučinkové jemné smetanové rukavičky a jedny tmavě modré vnutila i Anne.
„Kolik jsme tam tak utratily?“ zeptala se Anne nevinně.
„Nevím přesně, nepočítala jsem to,“ odpověděla Ellen. „Záleží snad na tom?“
„No… to přece nebyly tvoje prachy.“
„Že zrovna tebe to zajímá!“ ušklíbla se Ellen. „To sice jako nebyly mé peníze, ale já za pár hodin vyberu ze svého konta tolik, že si to zrovna ty ani neumíš představit. Takže s tímto obnosem si můžu dělat, co uznám za vhodné, protože za peníze tady zodpovídám já. Už je to jasné? Protože tyhle úpravy tedy byly víc než nutné a naznačil mi to i Danny, když mi ty peníze svěřoval.“
„Vážně?“ podivila se Anne, ale už ničemu neoponovala. Šly se nasnídat do doporučené hospůdky a měly se v jejích očích přímo královsky. I Ellen jen zářila.
„Možná bychom mohly nakoupit i nějaké jídlo sebou,“ řekla.
„Hele, o jídlo na cestu se nemáme starat my,“ upozornila ji Anne a docela překvapeně se dívala na Elleninu rychle mizející porci. „Co s tím jídlem děláš? Nejedla jsi snad měsíc?“
„Týden!“
Anne vyprskla smíchy a skoro vylila svou sklenku mléka.
„Vždyť jsme hlady netrpěli.“
„Já nepovažuji to, co jsme jedli, za jídlo,“ prohlásila Ellen a způsobně dopravila do úst další sousto.
„Aha,“ kývla Anne a dál se tvářila pobaveně.
Po vydatné snídani dospěla Ellen k rozhodnutí, že jim ještě zbylo dost peněz na další „nezbytné úpravy“, protože se z okna hospůdky celou dobu dívala na vývěsní štít kadeřnictví.
Poté, co jí Ellen rozhodně ukázala z okna, Anne vstala, také se podívala a prohlásila: „Jasně.“
Ellen ji zkoumavě pozorovala, protože jí bylo okamžitě divné, proč souhlasí tak brzo. Ale Anne se tvářila skoro mile. Při jídle si totiž uvědomila, že ty šaty a boty se Wesleymu vůbec nebudou líbit. Sice netušila, co ji přesně u kadeřníka čeká, ale to se taky Wesleymu líbit nebude.
Bude zuřit. Nakonec by to mohla bejt docela legrace!
„Vlastně vůbec nechápu, proč bychom nemohli cestovat na úrovni,“ uvažovala Ellen, když obě seděly v kadeřnických křeslech.
„Teď už nikam neutíkáme, takže klidně můžeme,“ usoudila. „Zbyde nám spousta času, takže bychom možná mohly vše zjistit a rovnou zamluvit kočár!“
„Nějak ti otrnulo,“ popíchla jí Anne, ale Ellen nereagovala, příliš se nechala unášet tou představou.
Anne jí to nerozmlouvala.
Tak to bych teda umřela smíchy, kdyby se ti dva dozvěděli, že jsme nepřinesly celou domluvenou částku, protože jsme najaly kočár! To by Wesley asi prasknul...usmívala se škodolibě.
„A to s tím jídlem,“ pokračovala Ellen směle v plánech.
„Ty si nedáš pokoj! Však oni nakoupí zásoby.“
„Ale jsem si jistá, že to zase budou fazole, chleba, sýr a sušené maso!“
Anne se zasmála jejímu znechucenému tónu.
„Nemůžeš si na cestu zabalit koláče.“
Ellen se zatvářila povzneseně.
„Já chápu, že tobě to stačí, ale mě tedy rozhodně ne.“
„Jenže se s tím budeš muset smířit, ty princezno!“ odsekla Anne už vztekle.
„Jsi hloupá,“ odtušila Ellen.
„Hloupá jsi ty!“
„Hotovo, slečno,“ oznámila kadeřnice trochu nesměle a tím přerušila hádku. Celou dobu si hrála s Anninými dlouhými hustými vlasy a konečně se dobrala kýženého výsledku.
„Máte krásné vlasy, slečno, ale to vám asi opakují pořád.“
Anne se na ni zmateně ohlédla a chtěla jí říct, že jí to nikdy nikdo neřekl, ale nakonec jen lehce zrůžověla a obrátila se k zrcadlu.
Nejdřív se skoro lekla, protože měla dojem, že na ni těma modrýma udivenýma očima hledí někdo jiný.
Ale byla to pořád ona.
Měla kolem obličeje pár kratších pramínků nakroucených, vlasy nad ušima zapletené do úzkých copánků a všechny vlasy stočené do velkého drdolu v týle. V kombinaci s těmi šaty a rukavičkami to vypadalo docela působivě.
No jo. Nikdy bych nevěřila, co udělá pár takovejch nesmyslů…a jak to člověka může změnit.
Ellen se zdála být docela spokojená se svými vysoko vyčesanými vlasy, ačkoliv nezapomněla upozornit kadeřnici, že by to příště neuškodilo, kdyby to v místech nad ušima více utáhla.
Byl akorát čas na oběd.
Poobědvaly tam, kde předtím snídaly a dospěly ke zjištění, že jim z přidělených peněz skoro nic nezbylo.
„Dojdeme do banky už teď,“ rozhodla Ellen.
„Pane jo,“ ušklíbla se Anne. „Pokud si dobře vzpomínám, tak neustále opakovaný rozkaz zněl: vyzvednout peníze těsně před šestou hodinou. To byl plán.“
„Já vím,“ řekla Ellen nespokojeně, jako by na to nechtěla myslet. „Ale to přece není tak důležité, ne? Vždyť se nedozví, jestli jsme je vyzvedly v šest, nebo ve dvě. A navíc jsou to přece moje peníze.“
„No, to se asi nedozví,“ souhlasila Anne s dalším ze svých škodolibých úsměvů.
Čím to, že mě tak těší jenom ta představa nesplnění těch pitomejch příkazů?
Nadhodila si brašnu na rameni a spolu s Ellen se vydaly směrem ke Countdownské centrální bance.
* * *
Wesley a Danny se ze všeho nejdřív pořádně najedli. Město Countdown nebylo úplně náhodnou volbou, protože splňovalo hned několik aspektů, které potřebovali k dalšímu pokračování své cesty.
Jednak byl jedním z míst, kde měla Ellen Sinclairová své konto a jednak tu Wesley také nebyl poprvé.
Herna U Seamuse bylo takové zajímavé místo v severní části města, kde se scházelo opravdu zajímavé spektrum lidí.
Nacházela se ve sklepě jinak docela počestného domu, ve kterém sídlil obchod s tabákem a sám Seamus O´Gaily byl veskrze zajímavý člověk.
Jeho rodiče se sem přistěhovali z Irska, ale on sám se považoval za čistokrevného Američana. Nevysoký a podsaditý Seamus byl mazanější, než vypadal a na to také vsázel celých těch čtyřicet let, co byl na světě.
Pohyb mezi nebezpečnými muži považoval za zábavu a neustálé vzrušení, protože – jak sám říkal – nikdy nevíte, kdo vám střelí kulku do zad.
Countdown nebyl velký, ale křížil mnohé cesty a jestli byl někdo informovaný, byl to Seamus O´Gaily.
A Wesley to moc dobře věděl.
„Hej, Seamusi, otevři!“ zabušil Wesley na nízké postranní dveře. Bylo kolem poledne, a tak doufal, že se na něj vůbec dobuší. Nebyla to typická doba pro návštěvu tohoto místa, i když Seamuse neudivilo snad vůbec nic.
Až po chvíli se ozvaly šouravé kroky a za dveřmi zabručel odmítavý hluboký hlas. „Co je?“
„Jen otevři, starouši, to jsem já!“ odpověděl mu Wesley a ještě jednou zabušil.
„Kdo já?!“
„Shane!“
Zámek zaskřípal a dveře se s vrznutím otevřely jen na několikacentimetrovou škvíru, ve které se objevila část obličeje s rezavým knírem a podezřívavé hnědé oko.
Během okamžiku se však Seamusův obličej rozjasnil.
„Shane! Namouduši Shane!“ vykřikl radostně. „Co tě sem přivádí, chlape?“
„Žízeň,“ usmál se Wesley.
Seamus energicky otevřel dveře, podal Wesleymu rozmáchlým gestem ruku a v tu chvíli si všiml Dannyho, stojícího za ním.
„A tohle je kdo?“ řekl ostře.
„Přítel. Danny Larabi,“ odpověděl Wesley.
„Nikdy jsem ho s tebou neviděl,“ prohlížel si ho Seamus zvědavě a Danny mu pohled oplácel.
„Řekl jsem někdy o někom, že je přítel?“ zašklebil se Wesley.
„Ne,“ kývl Seamus. „Vítej, Larabi!“ plácl Dannyho přes rameno a oba vtáhl dovnitř. Prošli úzkou tmavou chodbou a ocitli se v místnosti, která vypadala zakouřeně i teď, v době, kdy tu nikdo nebyl.
Nejspíš už je tu takovej vzduch pořád, pomyslel si Danny, když se usazoval na vysokou barovou židli. Wesley se vyhoupl vedle něj a Seamus před ně rychle postavil dvě sklenky.
„Na účet podniku,“ naplnil je medově zbarvenou tekutinou. „Zdržíte se dlouho? Večer bude jízda,“ mrknul na Wesleyho.
„Ostatně jako každej večer, že jo Seamusi,“ ušklíbl se Wesley přátelsky.
„Ale divil by ses, hochu, nedávno tu bylo pár docela klidných večerů,“ oznámil mu Seamus pobaveně.
„Bohužel se nezdržíme,“ řekl Wesley a zazněla v tom lehká omluva. „Právě, že docela spěcháme. Nepřipiješ si s náma, Seamusi? Na účet podniku.“
Seamus se rozesmál hlubokým smíchem, naklonil se přes bar a plácl Wesleyho po rameni. Protože to bylo levé rameno, musel ze všech sil stisknout zuby, aby nahlas nezaúpěl a Danny do sebe honem vyklopil whisky, která ho zapálila v krku jako oheň a zabránila mu se smát.
Seamuse k pití nemuseli přemlouvat, ťukl si s Wesleym a hodil do sebe obsah skleničky rychleji, než Danny.
Wesley vydechl, ještě ho whisky hřála v krku a pohlédl přímo na Seamuse.
„Něco bychom od tebe potřebovali, O´Gaily, “ řekl.
„To mě nepřekvapuje, Shane,“ odpověděl Seamus klidně. „Povídej. Uvidím, co bude v mejch silách.“
* * *
„Děláte si ze mě legraci?“ prohlásila chladně Ellen a upírala mrazivý pohled na bankovního úředníka za přepážkou.
„Nikoli, slečno,“ odpověděl úředník nepříjemně skřehotavým hlasem, ale pod Elleniným pohledem se ošíval. „Nemohu vám vydat vaše peníze, pokud mi nepředložíte příslušnou listinu.“
„Pane,“ řekla povýšeně. „Já vám žádnou listinu předkládat nemusím, když si chci své peníze vyzvednout osobně. Okamžitě mi zavolejte pana Bishopa! Jemu se rozhodně nebude líbit, že pochybujete o tom, že jsem Ellen Sinclairová!“
Úředník se nesympaticky zašklebil, ale dál zachovával úřednickou zdvořilost, přestože se s tou slečnou dohadoval dobrou čtvrt hodinu.
„Pan Bishop přijede až večer, slečno.“
„Až večer? V kolik hodin?“ zeptala se Ellen ostře.
„Asi tak kolem půl sedmé.“
„No dobře,“ prohlásila Ellen ledově. „Přijdu sem večer znovu a pamatujte si, že si na vás budu stěžovat. Budete moci mluvit o štěstí, jestli ta stížnost zůstane jen u pana Bishopa!“
Hubený vytáhlý úřední polkl a zatvářil se, jako by měl v krku citron.
„Slečno, doufám, že mi tím nechcete naznačit, že to mám brát jako výhružku?“
„To jste řekl vy!“ řekla Ellen a důstojně se obrátila k odchodu. Anne sice postávala u východových dvěří, ale velkou většinu jejich rozhovoru docela dobře slyšela.
Vida, to vypadá na komplikaci. To se jim asi taky líbit nebude.
„Jdeme,“ kývla na ni Ellen a sama zamířila ven z banky.
„Vypadá to na problém, co?“ podívala se po ní pátravě.
„Malý,“ odpověděla Ellen škrobeně.
„Jsi naštvaná,“ konstatovala Anne a skoro jí to pobavilo.
„Nejsem naštvaná, já nikdy nejsem naštvaná,“ vysvětlila s klidem.
„Ne? A co teda teď jsi?“
„Jsem spravedlivě rozhořčená!“
„Aha!“ řekla Anne a tentokrát smích netajila.
„Vlastně na tom nezáleží, protože tenhle úředníček by mi ty peníze nejspíš nevydal ani před šestou stejně jako teď. Však já mu to pěkně osladím!“ sykla.
To se teda nedivím, pomyslela si Anne. Já už bych toho zmetka nejspíš držela pod krkem, bejt na jejím místě.
Byly poněkud rozladěné, Ellen ještě o něco víc a jen tak bez cíle se procházely městem. Anne se měla na co dívat, protože nikdy žádné jiné město než Sugarhill neviděla a na Deadwood, kde se narodila, si už vůbec nevzpomínala. Tohle všechno kolem ní jí připadalo nové a nové věci ji většinou lákaly a tak se rozhlížela a sbírala dojmy.
Cítila se jinak, tak, jak ještě nikdy. Ani si neuvědomila, že jí z tváře postupně mizí ten obranný nepřátelský pohled, kterým byla zvyklá čelit případným urážkám nebo posměškům, protože tady nic takového nebylo třeba.
Tady nebyla Anne Retlowová, opilcova holka, drzý spratek, bosé děvče v potrhané sukni. Byla cizí slečna v hezkých šatech, na kterou se kolemjdoucí usmívali.
Ten pocit byl nový, trochu se ho bála a trochu se jí líbil. Po dvou samotných mladých dívkách se ohlédl nejeden muž, ale ony myslely obě spíš na to, jak budou v šest hodin u hotelu Gold Nuget vysvětlovat, že do banky se teprve musí dojít.
„Pan Bishop mě zná a hned dá tomu ukňouranému úředníčkovi za vyučenou, aby si to zapamatoval! Jak se zachází s někým takovým, jako jsem já!“
Anne už neustálé omílání podobných vět nebavilo, ani na ně nereagovala a těkala zrakem všude kolem. Našel si cíl na tlustém sloupu, který byl celý polepený zatykači hledaných osob, zločinců, vrahů a podvodníků.
Zatajila dech a přestala Ellen úplně poslouchat. Pocítila podivné vzrušení spojené se spravedlivým hněvem a nevědomky změnila směr chůze, aby se ke sloupu přiblížila.
Vězení nebo oprátka. Tohle všem těm patří a oni si klidně chodí po světě! Je to skoro neuvěřitelný… vidět to pohromadě.
Pátrala po něčem konkrétním a brzy to našla, uprostřed sloupu, nejsilněji orámovaný černou barvou, s docela nejvyšší sumou.
John Flash.
Hleděla na nakreslenou podobiznu, jako by se z ní snažila něco vyčíst, prohlédnout skrze načrtnuté rysy jeho tváře, které zobrazovaly ostrou vážnou tvář bez vousů.
Cítila, jak se jí třesou ruce, když si představila osobní setkání s tímto člověkem. Ale lze se setkat s ďáblem? S legendou zla?
Stojí mi to vůbec za to?
Tady, před jeho obrázkem zaváhala natolik, že měla chuť se obrátit a odejít z Countdownu nejkratší cestou pryč. Donutila se raději zaměřit svou pozornost na jiné zatykače, zvědavě, ale raději letmo prolétla očima členy Flashovi bandy a tiskla ruce do pěstí, aby se jí konečně přestaly třást.
Ellen, která teď stála někde vedle ní, znovu něco říkala, ale Anne vnímala pouze zvuk jejího hlasu.
Obešla sloup a okraje zažloutlých listů obkreslila prsty v rukavičce, když jí do očí uhodilo jméno, pár písmen poskládaných do známého slova, které na ní zaútočilo naprosto nečekaně.
Shane.
WESLEY SHANE.
Ohromeně zírala na ten cár papíru, jako by tím mohla něco změnit. Ale nemohla. Bylo to tady a bylo to tak evidentní, že se jí udělalo špatně od žaludku. Zírala na nalepený zatykač na hledaného vlakového lupiče Wesleyho Shanea.
„Můj bože!“ vydechla jen cizím, chraptivým hlasem.
Ellen se na ni podívala.
„Co se děje?“
Anne ji nevnímala, opřela se o sloup a sevřela ruku v pěst.
„Tak co je?“ opakovala Ellen.
„Já… asi budu ječet,“ řekla Anne pomalu. Ellen stále vůbec ničemu nerozuměla.
„Nech toho,“ řekla jí nevrle. V následující chvíli sebou trhla leknutím, když ze sebe Anne vydala krátký zlostný výkřik a sevřenou pěstí udeřila do sloupu.
„Co to děláš? Lidi se po nás dívají!“
„To mě právě teď ale vůbec nezajímá!“ odsekla Anne a s posledním slovem nakopla sloup špičkou boty, až se otřásl.
„Okamžitě přestaň!“ rozkázala Ellen.
Anne se na ni podívala a začala se hořce a ironicky smát. Ellen začala uvažovat o tom, že jí snad přeskočilo.
„Jo, já přestanu!“ ušklíbla se Anne. „Jenom ti nejdřív něco ukážu, je to vážně zajímavý! Mám takovej pocit,“ zasmála se znovu, „že rozhodně nemusíš objednávat kočár!“
Popadla Ellen, která na ni stále hleděla s vyděšeným údivem, za loket a přistrčila ji ke sloupu.
„Tady!“ ukázala prstem, aby nebylo pochyb.
Podobizny na zatykačích nebyly nijak přesné, ale i tak bylo jasné oběma, že o žádný omyl nejde.
Cestovaly s bandity.
Spolčily se s bandity!
„Omdlím!“ zaskuhrala Ellen. Skutečně byla bledá jako stěna a přestože na mdlobu nikdy dřív netrpěla, teď se jí lehce protočily oči a povážlivě se zakymácela.
„To si zkus!“ zhrozila se Anne a přiskočila, aby ji podepřela. Představa, že Ellen skutečně omdlí a Anne jí bude muset držet nebyla příliš splnitelná, nejspíš by skončily na zemi obě.
„Ellen! Okamžitě s tím přestaň, hned!“
Když její ostřejší tón nepomohl, uchopila ji za bradu, obrátila k sobě její obličej a vrazila jí dvě lehké facky.
Ellen prudce zamrkala, ale neobvyklá terapie jí pomohla uvědomit si, že stojí na ulici.
„Co si to dovoluješ?!“ osočila se na Anne.
„Jestli se chceš radši vyválet v prachu, tak prosím! Tvejm novejm šatům to asi nebude připadat moc důstojný!“ odsekla Anne a s úlevou zaznamenala Elleniny růžovějící tváře. Ovšem možná to mohlo být těmi fackami.
Ellen stiskla rty. Anne se skoro proti své vůli znovu podívala na sloup a celá se doslova roztřásla.
„Myslím, že budu znova ječet!“
Ellen jí to bez výhrad věřila.
„Jestli začneš, tak já omdlím doopravdy,“ řekla vážně.
Vyměnily si dlouhý, mlčenlivý pohled.
„Necháme toho a vypadnem odtud,“ prohlásila Anne.
„Ano,“ kývla Ellen a vykročila.
* * *
„Víte co, to je fakt těžká otázka hoši a nemá přímou odpověď,“ kývl Seamus vyfoukl kouř z úst. „Nikdo neví, kde přesně je. Ale pokud o to vážně stojíte… jako že asi jo… neptejte se mě, odkud to vím, ale Flashe hledejte v Montaně.“
Chvíli se na sebe jenom tak dívali, Seamus, Wesley i Danny, jako by se snažili přečíst myšlenky toho druhého.
„I když děkujeme za informace, Montana je docela širokej pojem, to snad uznáš, Seamusi,“ namítl Wesley skoro opatrně.
„No jo, to je,“ pokýval Seamus a znovu popotáhl z dýmky.
„Máme s ním určitý jednání,“ řekl Danny.
„Tak to hodně štěstí, hoši!“ zasmál se Seamus pokřiveně.
„Znáš se s ním?“ zajímalo Wesleyho.
„Osobně ne, a abych řekl pravdu, nijak mě to nermoutí, i když znám lecjaký parchanty,“ odplivl si Seamus. „Ale když vás to zajímá, občas se tu stavuje jeden z nich, David Knife. Kdysi jsme se znali… ale to je trochu jinej příběh.“
V herně už nebyli sami, postupně se tu objevovalo víc lidí, hluku i kouře. Wesley usrkl ze své druhé whisky, ale její chuť vůbec necítil, jak se soustředil na Seamusova slova.
„No a co?“ pobídl ho vyčkávavě.
„Ty seš hrozně nedočkavej, Shane!“ zašklebil se Seamus.
Wesley se ošil, ale neodporoval.
Danny si poposedl na židli a naklonil se blíž přes bar.
„Mohl bys třeba aspoň naznačit, O´Gaily, i to by dost možná stačilo.“
Seamus se usmál.
„Red Lodge. Přepadli poštovní vůz, asi tak před tejdnem. Je to jeho rajón, hoši, tam někde na jihovýchodě Montany. Víc nevím a pochybuju, že někdo jinej ví. Zbytek je na vás.“
„Díky, Seamusi,“ řekl Wesley a dopil.
„Neptám se, o co jde,“ řekl Seamus a ladně naučeným pohybem si v ruce nadhodil nově otevřenou flašku whisky. „Někdy je lepší nevědět. Jen ještě jednu věc, pánové: soustřeďte se na Šajeny, tudy vede cesta. Ať při vás stojí Bůh i ďábel, pánové.“
„Abych řekl pravdu, doufám, že budou,“ řekl zamyšleně Wesley. „Oba dva.“
* * *
Dívky seděly u bílého kulatého stolku v jakési zahradní restauraci, jejíž název ani jedna nevzala na zřetel. Objednaly si černou kávu, která Anne vůbec nechutnala, a dívaly se kamsi do prázdna.
„Nevím, na co ty si stěžuješ!“ prohlásila Anne ostře. „Ty se přece můžeš kdykoliv sebrat a odejít, ještě máš navíc hromadu peněz, můžeš si najmout ten svůj kočár a nechat se odvézt domů!“
„Já už domov nemám!“ upozornila ji Ellen mírně ukřivděně.
„No dobře!“ rozhodila Anne zoufale ruce. „Já ale bez toho přívěšku prostě nemůžu nikam!“
„Já s nimi taky nemůžu nikam, nepojedu přece dál s někým takovým!“ prohlásila Ellen a stiskla rty do úzké čárky.
Anne zamrkala a zatvářila se opravdu nešťastně.
„Já vím…“ řekla.
„Ne, to nevíš!“ odsekla Ellen. „Mezi námi je totiž podstatný rozdíl. Ty jsi pořád svým způsobem mezi svými.“
Anne se zamračila a oči se jí zaleskly zlobou.
„Tak to tedy nejsem!“
„Nevíš, o čem mluvíš!“ zvedla Ellen nos.
„To teda sakra vím!“
Ellen se od ní odvrátila a pevně se rozhodla, že ji bude ignorovat a Anne jí v tom rozhodně bránit nehodlala. Dívaly se každá na jinou stranu a zarytě mlčely, lehký letní větřík si pohrával s nakadeřenými pramínky jejich vlasů a na stole stydla skoro netknutá káva.
Byly natolik ponořené do svých chmurných a beznadějných myšlenek, že si ani nevšimly, jak je od jiného stolu už delší dobu pozorují dva páry zaujatých očí. Proto byli také velmi překvapené, když najednou u jejich stolu stáli dva mladí muži.
„Dobré odpoledne,“ řekl ten vyšší a mile se usmál Anne přímo do očí. Dočkal se ale jen podezřívavého, mírně zamračeného pohledu.
„Dobré odpoledne,“ odpověděla mu Ellen zdvořile, ale neubránila se lehkému otazníku na konci věty. „Přejete si?“
„Doufám, že nerušíme,“ řekl ten druhý skoro s omluvou. Oba drželi své klobouky v rukou, jako by považovali takovou slušnost za samozřejmost. To Ellen v duchu trošku obměkčilo.
„Víme, že to není úplně vhodné, ale rádi bychom si k vám s vašim dovolením přisedli a na něco vás pozvali. Pokud by vám to tedy nevadilo.“
„To by teda vadilo!“ odsekla Anne upřímně, protože něco takového bylo to poslední, na co právě teď měla náladu a navíc si s žádnou zdvořilostí hlavu nelámala. Řekla to přímo do očí tazatele. Ten si ale tak neslušnou odpověď, nad kterou Ellen zadržela hlasitě dech, evidentně vůbec nevzal osobně.
Naopak pobaveně se usmál a přivřel oči.
„Prosím,“ dodal měkce jeho společník a zadíval se upřeně na mírně šokovanou Ellen.
Samozřejmě věděla, že se to nehodí, byly samotné ženy a ti dva byli naprosto cizí muži v cizím městě. Ale copak na tom poslední dobou záleželo? A copak neměla tak strašnou chuť na něco opravdu dobrého? A copak se někdo nechoval po dlouhé době tak mile?
„Tak dobře,“ slyšela sama sebe. „Máte pravdu, úplně vhodné to není, ale… budeme rády, když nám budete dělat společnost,“ uzavřela a také se zdvořile usmála.
Anne po ní střelila nesouhlasným pohledem, který se ani nepokoušela skrývat.
Jí snad přeskočilo, nebo co? Teď jsme si to teda zavařily!
„To je skvělé!“ řekl ten vyšší vesele a chytl Anninu dlaň dřív, než mu v tom stihla jakkoliv zabránit.
„Jsem Mathew Donnovan, slečno,“ představil se, mrkl na ni a vtiskl jí jemný polibek na hřbet ruky.
„Anne… Anne Retlowová,“ vypravila ze sebe a podívala se na něj užasle rozšířenýma očima, jak jí jeho rty ještě stále pálily na kůži.
„Elijah Woodward,“ představil se i ten druhý a pro změnu nejdřív políbil Elleninu ruku. Další zdvořilá věc, která jí mile překvapila.
„Ellen Sinclairová.“
„Naše jména začínají na stejné písmeno,“ řekl Elijah. „Není to hezké?“
„Jistě,“ odvětila Ellen a pokradmu si ho prohlédla. Byl na muže docela malý, ale to jí rozhodně nevadilo. Za to měl oči, které musely zákonitě zaujmout každého, dokonce i Ellen, opravdu velké a nádherně modrozelené. Vlnité hnědé vlasy se určitě snažil usměrnit, ale stejně vypadaly příliš rošťácky.
Mathew byl o kus vyšší, s temně modrýma očima, které měl stále jako by lehce přivřené a usměvavé a s medově plavými vlasy sčesanými hladce ke straně.
Přisedli a objednali všem čerstvou kávu se smetanou a dva velké sladké koláče, jablkový a jahodový. Anne seděla chvíli úplně tiše a třela si hřbet pravé ruky. Nenapadlo jí, že vůbec někdy přijde situace, kdy ji někdo políbí na ruku.
Taky bych to nikomu nedovolila! Jenže teď si jen pamatovala příjemný dotyk rtů přes krajku rukavičky. Ještě, že ten krajkovej nesmysl mám.
Zamračila se, jak se zlobila sama na sebe a prudce se napila kávy. Pochopitelně si nepříjemně spálila rty i jazyk.
Tak, to mám za trest!
„Dávejte pozor,“ řekl Mathew, kterému to neuniklo.
„Proč?“
„Chutnější je trochu vychladlá, věřte mi,“ usmál se na ni. Chvíli na sebe hleděli zvědavě i vyzývavě zároveň a Anne cítila, jak se její vztek pomalu odplavuje. Nevěděla proč, ale byl to příjemný pocit a tak ho neřešila. Prohlížela si ty tmavě modré oči před sebou, ten lehce pokřivený úsměv, který patřil v tuto chvíli jí.
Zasmála se, upřímně a lehce.
„No jo, teď už to nezjistím. Úplně jsem si spálila jazyk.“
„Ukažte!“ zamračil se vážně a dvěma prsty jí chytil za bradu. Neváhala a vyplázla na něj růžový jazyk.
„To je opravdu vážné!“ usoudil, ale zasmál se znovu spolu s ní.
Elijah a Ellen jejich podivné a velmi nekonvenční chování sledovali s jistým údivem a lehkým despektem a měli velmi podobný výraz.
„Ehm…“ odkašlala si Ellen rozpačitě, Elijah se k ní okamžitě obrátil a ona se v okamžiku rozhodla, že si těch dvou vedle sebe radši nebude moc všímat. Právě měla tu nejlepší možnost si poprvé vyzkoušet společenskou konverzaci v praxi. Teoreticky poučená byla dokonale, ale v Sugarhillu s ní žádný mladý muž konverzovat nechtěl a hovořit s otcovými přáteli bylo také něco jiného, nemluvě o tom, že flirtování znala jen ze Sofiiných vyprávění.
To bylo ale natolik barvité, že velmi dobře věděla, že s ní Elijah Woodward při rozhovoru flirtuje, že z ní nespustí své modrozelené oči, jako by byla nějaký velmi hezký obrázek. Vyčítala si v duchu, jak moc ji to vlastně těší. Sama sobě se sice líbila, ale líbit se někomu jinému je mnohem lepší pocit.
Rozhovor plynul na obou stranách a koláče mizely rychleji, než by se prve zdálo. Jahodový koláč byl to nejlepší, co Anne v životě jedla a také se přesně tak tvářila.
A Mathew Donnovan se tváří tak, jako by chtěl ze všeho nejvíc sníst Anne, pomyslela si Ellen, ale kupodivu jí to víc pobavilo, než pohoršilo.
Už se ale neubránila hořkému úšklebku při pohledu na Anniny návyky u stolování, jako například její přílišná gestikulace a lokty na stole, nadšeném hltání nemluvě. Mathewovi, jak se zdálo, to však nevadilo ani v nejmenším.
Anne si strčila do úst poslední kus jahodové dobroty a na horním rtu jí zůstal bílý cukrový poprašek. Ellen ji chtěla nenápadně upozornit, ale Mathew ji předběhl. Udělal to první, co ho napadlo, drze a beze slov vzal Anne za bradu a palcem cukr setřel.
Zůstala na něj zírat s ústy pootevřenými údivem, znehybněl jí prsty na tváři a očima zrcadlil její užaslý pohled. Věděl, že by jí měl pustit nebo se dokonce omluvit, ale dokázal myslet jen na to, jak malá vzdálenost dělí jejich obličeje, jen na to, jak moc by jí chtěl políbit na pootevřená ústa teď a tady, u toho stolu před Elijahem a Ellen, před kýmkoliv…
Kdyby to Elijahovi nezakazovalo slušné vychování, nakopl by Mathewa pod stolem do holeně. Skoro mu v noze cuklo, ale neudělal to.
Anne samozřejmě neměla tušení, co Mathewův výraz znamená, ale intimita okamžiku jí projela jako šíp. Nedávalo to smysl, toho mladého muže před sebou znala sotva hodinu, ale nenacházela v něm vůbec nic z toho, co ji obvykle děsilo. Jako by postrádal veškerou nebezpečnou moc a sílu, kterou jí muži většinou odpuzovali.
Ve chvíli, kdy se Mathew pohnul jen o malý kousíček blíž k Annině obličeji, Elijah potlačil své vychování a ťukl jej pod stolem lehce nohou do boty.
„Ehm…“ odkašlal si Mathew. „Já jen… já jen, abyste nebyla ještě sladší, než teď. To už by se dalo těžko snést,“ usmál se na Anne a Elijaha pod stolem lehce kopl také.
Ten se rychle otočil k Ellen.
„Na co myslíte, Ellen?“ zeptal se, využívaje toho, že si navzájem začali říkat křestními jmény.
„Já?“ zopakovala překvapeně. „Já… ani nevím, jen tak si přemýšlím… na co myslíte vy?“
„Na vás.“
Přinutila se vydržet pohled upřených modrozelených očí.
„To vaše myšlenky neutíkají příliš daleko,“ řekla mu s úsměvem.
„Jak by mohly, Ellen,“ opětoval úsměv. „Dnešní odpoledne už jsem odsoudil jako nudné, dokud jsem neuviděl u stolu vás.“
„Vy ale nejste z Countdownu, že?“ zeptal se Mathew a přerušil Elijahovy romantické výlevy.
„Ne, to nejsme,“ odpověděla Anne a rychle dodala: „Vy ano?“
„Ne, my také ne,“ odpověděl Elijah. „Ale čas od času se tu objevíme.“
„Jsme totiž s Elijahem bratranci,“ doplnil Mathew. „Bydlí tu jedna z mých sester s manželem, jsme tu u ní na návštěvě.“
„Vy máte sestry?“ usmála se Anne.
„Ano, čtyři.“
„Za to já jsem jedináček,“ povzdychl si Elijah nevážně. „Takže jsem tak trochu adoptoval ty své sestřenice a udělal z nich své sestry.“
„Také jsem jedináček,“ řekla Ellen.
„No vidíte, to je další věc, kterou máme společnou,“ usmál se. „Ale v Countdownu musíte být poprvé, jinak bychom si vás už museli všimnout.“
„Jsme tu poprvé,“ přikývla Ellen a v duchu horečně přemýšlela.
„U příbuzných,“ doplnila ji Anne, než stihla něco vymyslet.
„Jsou to její příbuzní!“ vyslala Ellen rychle směrem k zaskočené Anne oslnivý úsměv a výhrůžný pohled zároveň, kdyby se snad pokusila protestovat.
„Co…“ zakoktala Anne. „Totiž… ano. To jsou moji… moji bratranci,“ dodala a Ellen vražedný pohled vrátila.
„Pevně doufám, že tu nejste naposled,“ řekl Mathew a zjistil, že oba talíře po koláčích jsou už prázdné.
„Myslím, že bychom měli objednat ještě medový koláč, to by byl hřích odejít odtud bez toho, abychom ho ochutnali, je výborný!“ rozhodl Elijah.
„Mám nápad, objednáme ten největší a sníme ho dohromady!“ připojil rozjařeně Mathew.
Anne ani Ellen nedokázaly důrazně protestovat a když se koláč ocitl na stole a rozvoněl se, zmizely úplně i ty chabé protesty.
Byl výtečný.
Mathew bral trojúhelníky koláče rovnou do ruky a krmil jimi střídavě sebe a střídavě smějící se Anne a Elijah zase vybíral a krájel pro Ellen ty nejlepší kousky.
„Kolik je hodin?“ zeptala se Ellen do té veselé a uvolněné atmosféry. Elijah sáhl do vesty pro hodinky a odpověděl:
„Tři čtvrtě na šest.“
Atmosféra byla rázem pryč.
Anne zaskočilo její poslední sousto, takže jí musel Mathew dvakrát praštit do zad, aby se neudusila. Vyměnila si s Ellen polekaný pohled.
„Musíme jít,“ řekla pak Ellen. „Máme domluvenou schůzku s těmi… s našimi… totiž samozřejmě Anninými bratranci.“
„Skutečně? To je ale škoda!“ prohlásil Elijah upřímně.
„Doprovodíme vás,“ navrhl Mathew a nabídl Anne rámě.
„To nejde!“ zvolala Anne a pohledem hledala oporu u Ellen.
„Trváme na tom!“ prohlásil Elijah. „Budeme platit, prosím.“
„Tak snad kousek,“ připustila Ellen.
Anne hlasitě vydechla. Já tu holku něčím praštím, sakra! Ona zešílela úplně!
Ale nemohla s tím dělat nic jiného, než se váhavě zavěsit do Mathewa.
Dvě dvojice se pomalým krokem vydaly směrem k hotelu Gold Nuget.
Zajímalo by mě, jak tohle dopadne! pomyslela si Anne. Protože mám pocit, že nijak dobře.
A vůbec se jí ten pocit nelíbil.
Do města Countdown by se Sugarhill vešel třikrát, možná dokonce čtyřikrát. V ulicích se ještě povalovalo ranní šero, když Wesley a Danny spolu s dívkami vjížděli do města mírným klusem.
Dostali se na hlavní ulici, a i když bylo tak brzo, sem tam potkávali pár lidí. U hotelu Gold Nuget, který měli vybraný předem, seskočili z koní a přivázali je.
„Tak jo, rozdělíme se,“ řekl Danny a vložil do Elleniny dlaně část peněz, které u sebe ještě měli.
„Přesně v šest hodin se sejdeme zase tady, jo?“
„Jo,“ zahučela Anne. „Slyšely jsme to už mockrát, Danny, pamatujeme si všechny rozkazy.“
„Tak se jimi řiďte,“ upozornil ji Wesley.
„Neměj strach,“ vrátila mu stejný tón. „Odveďte si svou práci.“
„O to ty se starat nemusíš.“
„Můžeme už jít?“ ozvala se Ellen s netrpělivým pohledem na Anne, která neustále zdržovala. Měla špatnou náladu, protože stávat takhle brzy před rozedněním pro ni bylo doslova utrpení a už se nemohla dočkat, až si tu náladu spraví.
„Tak šťastné pořízení, dámy!“ řekl Danny vesele a obřadně si nadzdvihl klobouk. Anne na něj zamávala a Ellen se musela v duchu napomenout, aby nezamávala taky, protože jí k tomu přirozenost nutila.
Ale rozhodně ne důstojná přirozenost!
„Tak jdeme!“ zavelela nahlas, když jim Wesley i s Dannym zmizeli z dohledu. V Countdownu nebyla poprvé a i když těch jejích návštěv, kdy doprovázela otce, nebylo moc, nepřepokládala, že by tu zabloudila.
Šla skoro středem ulice a vtahovala do sebe atmosféru města, jak nejvíc to šlo. Chvíli nepotřebovala nic jiného, jen dýchat.
Chvíli.
Pak se zastavila a rukou si zaclonila oči proti sluníčku a hbitě se rozhlížela po okolí.
„Summer House,“ přečetla tiše velký dřevěný nápis na dvoupatrovém dřevěném domě.
„Cože?“ nerozuměla jí Anne.
„Jdeme támhle,“ vzala jí Ellen za rukáv a popotáhla směrem ke svému právě zvolenému cíli.
„Co to je?“ zvedla Anne hlavu a zatvářila se nedůvěřivě.
„To je hotel,“ odtušila Ellen. „Ne moc luxusní, to je tedy pravda,“ sjela ho kritickým pohledem. „Ale domnívám se, že bude k našemu účelu docela dobře stačit.“
„K účelu? K jakýmu účelu?“ nerozuměla Anne a vzepřela se, aby ji Ellen nemohla táhnout dál.
„Ke koupeli. Hodlám se vykoupat. Za každou cenu!“ upozornila ji důrazně a opřela se do dveří, aniž pustila její zápěstí.
„V hotelu?!“
„Ano. Najmeme si pokoj na dvě hodiny a koupíme si koupel. Nehodlám se do nových šatů oblékat takhle špinavá a nenechám to udělat ani tebe, i když je ti to úplně jedno, jak se tak dívám,“ ušklíbla se a důrazně zazvonila na malý zvoneček v předsíni.
Anne se stihla jenom udiveně nadechovat, když se ocitly v pokoji a vzápětí v horké vaně. Ne, že by to bylo tak úplně nepříjemné, ale Anne si u toho připadala jako v nějakém snu a nevěřícně sledovala naprosto spokojenou Ellen, která skoro nezavřela pusu.
Bylo jí ale nejspíš úplně jedno, jestli jí Anne poslouchá, nebo ne.
Jen s odporem se oblékala zpátky do špinavých šatů, ale věděla, že to musí vydržet.
„Tak, teď si nejdřív ze všeho zajdeme koupit šaty, doufám, že tu najdu nějaký kvalitní obchod, už si to nějak nepamatuji.“
„Ty to s těma šatama myslíš fakt vážně?“ zeptala se Anne a přes rameno si odhodila ještě mokré vlasy.
„Jistě. Vypadala jsem snad, že žertuji?“ odpověděla Ellen a ani se na ni nepodívala. „Ze všeho nejdříve šaty, pak se půjdeme někam dobře najíst a pak… pak ještě nakoupíme něco na cestu.“
Po tváři se jí rozlil blažený úsměv, ale Anne její nadšení nesdílela ani v nejmenším.
„Se mnou teda nepočítej,“ svraštila čelo.
Ellen se zastavila.
„Tak to ne. Máme se tu pohybovat nenápadně. Ty jsi snad přesvědčená o tom, že když si tu chodíš po ulici v mužských šatech, mimochodem dost nepadnoucích, že jsi nenápadná? Že já v těchto cárech – možná i to je příliš vznešený název pro tu věc, co mám na sobě – jsem nenápadná? Že si můžu jen tak přijít do banky takhle a chtít si vybrat peníze? Ne. Tohle by si snad nemohl myslet nikdo.“
Anne se zatvářila vzpurně, ale tolik logických argumentů jí drželo v šachu.
„Já žádný šaty nechci, rozumíš?“ prohlásila přesto.
„Tak to máš asi smůlu,“ odsekla Ellen rozkazovačně. „Bohužel alespoň dneska musíš předstírat, že jsi slušná dívka, tak se laskavě uklidni a pojď se mnou.“
„Blbý město!“ posteskla si Anne alespoň, když už jí evidentně nezbývalo nic jiného, než následovat Ellen.
V módním salónu RENOIR je uvítala vůně látek, pracího prášku, parfémů a také paní majitelka – asi padesátiletá malá francouzka s vlasy obarvenými na agresivní odstín zrzavé. Nejdřív je obě nepřivítala zrovna vlídně a kvůli jejich vzhledu ani nebylo divu. Ale její sympatie si nejdříve získaly peníze, které jí Ellen diplomaticky ukázala a také Ellenino umění hovořit francouzsky, což jí vyloženě nadchlo. Za pár chvilek kolem nich korpulentní dáma ochotně poskakovala a vesele švitořila.
Rozebírala s Ellen módu, kvalitu látek, střihy šatů, protože to bylo i Ellenino oblíbené téma. Anne pochopitelně nerozuměla ani slovo a o to víc si přála odtud zmizet.
Měla však tušení, že kdyby jim rozuměla, nudila by se úplně stejně.
Ellen byla sice odmalička zvyklá na osobní švadlenu a nenapadlo ji, že by si někdy měla kupovat hotové šaty, ovšem v tuto chvíli jí na tom nepobuřovalo vůbec nic. Bylo to také proto, že madame Renoir tu měla docela slušný výběr, který seděl její postavě, stačilo jen pár maličkých úprav. Nedivila se tomu, protože sama madame byla také malá a dosti baculatá.
Ellen si nakonec vybrala elegantní tmavě vínové šaty se širokou sukní a dlouhými rukávy. Měly jemně špičatý výstřih lemovaný límcem ze smetanové krajky a stejné krajkové manžety. Nedovedla popsat ten příjemný pocit, když jí madame stáhla kolem těla korzet, jen se velmi široce usmívala.
Do brašny, kterou sebou měly (a kterou pochopitelně nesla Anne) naskládala ještě jedny podobné šaty a jednu sukni.
Anne tam seděla na měkkém křesle a z té švitořivé francouzštiny jí už bolela hlava.
Ellen jí netrpělivě pokynula, aby si stoupla.
„Jémine, ta dívenka je ale hubená!“ spráskla ruce madame Renoir. Pochopitelně to řekla ve své rodné řeči, takže jí Anne nerozuměla, ale přesto se ušklíbala, jak si jí prohlížely obě dvě ze všech stran. Ten zaujatý výraz v Ellenině tváři se jí vůbec nelíbil.
„To by chtělo něco světlého a veselého,“ prohlásila madame.
„Ne, ne, potřebujeme naopak něco tlumeného a elegantního,“ oponovala Ellen.
„Jak si přejete… co modrá barva? Má nádherné modré oči, bude to vypadat skvěle! A když tmavá, tak tmavá,“ navrhla madame a Ellen souhlasila. Ani tomuhle Anne pochopitelně nerozuměla, ale už předem protestovala.
Bylo to ale marné.
Stáhly jí do korzetu a posléze navlékly do hebkých tmavě modrých šatů s decentním čtvercovým výstřihem, který lemovala jen úzká bílá krajka, stejná, jako byla na rukávech k loktům. Madame kolem ní párkrát proběhla s jehlou a nití a šaty jí padly dokonale.
„To bude stačit,“ pokývla Ellen spokojeně a usmála se na madame Renoir.
„Jsou velmi levné,“ zašvitořila madame zpěvavě. „Máme ještě na výběr spoustu dalších.“
„Ne, děkuji, myslím, že jedny jí postačí,“ odpověděla Ellen a pozorovala Anne, jak nepřívětivě hledí na svůj obraz v zrcadle. Ale nakonec se zamračeně podvolila a košili a kalhoty nacpala do brašny, protože se jich nehodlala vzdát. Pak se jen dívala, jak si Ellen vybírá boty a tak si alespoň prosadila docela praktické vysoké šněrovací boty na nízkém širokém podpatku a kožený opasek. Ten se bude hodit.
Na ty boty z černé kůže se dívala jako na zjevení, na rozdíl od těch ostatních věcí. Nikdy pořádné boty neměla a tyhle vypadaly jako z nějakého snu. Ještě, když vycházely z obchodu o značných pár dolarů lehčí, měla tendence si nadzdvihávat dlouhou sukni šatů a boty pozorovat.
„Nech toho!“ okřikla ji Ellen. „Chovej se alespoň trochu slušně. A ty boty se k tomu vůbec nehodí, tak je moc neukazuj.“
Anne nepovažovala za nutné ani odpovědět, ale přestala Ellen tou sukní provokovat.
To si můžu nechat na později.
Ellen si navlékla téměř pavučinkové jemné smetanové rukavičky a jedny tmavě modré vnutila i Anne.
„Kolik jsme tam tak utratily?“ zeptala se Anne nevinně.
„Nevím přesně, nepočítala jsem to,“ odpověděla Ellen. „Záleží snad na tom?“
„No… to přece nebyly tvoje prachy.“
„Že zrovna tebe to zajímá!“ ušklíbla se Ellen. „To sice jako nebyly mé peníze, ale já za pár hodin vyberu ze svého konta tolik, že si to zrovna ty ani neumíš představit. Takže s tímto obnosem si můžu dělat, co uznám za vhodné, protože za peníze tady zodpovídám já. Už je to jasné? Protože tyhle úpravy tedy byly víc než nutné a naznačil mi to i Danny, když mi ty peníze svěřoval.“
„Vážně?“ podivila se Anne, ale už ničemu neoponovala. Šly se nasnídat do doporučené hospůdky a měly se v jejích očích přímo královsky. I Ellen jen zářila.
„Možná bychom mohly nakoupit i nějaké jídlo sebou,“ řekla.
„Hele, o jídlo na cestu se nemáme starat my,“ upozornila ji Anne a docela překvapeně se dívala na Elleninu rychle mizející porci. „Co s tím jídlem děláš? Nejedla jsi snad měsíc?“
„Týden!“
Anne vyprskla smíchy a skoro vylila svou sklenku mléka.
„Vždyť jsme hlady netrpěli.“
„Já nepovažuji to, co jsme jedli, za jídlo,“ prohlásila Ellen a způsobně dopravila do úst další sousto.
„Aha,“ kývla Anne a dál se tvářila pobaveně.
Po vydatné snídani dospěla Ellen k rozhodnutí, že jim ještě zbylo dost peněz na další „nezbytné úpravy“, protože se z okna hospůdky celou dobu dívala na vývěsní štít kadeřnictví.
Poté, co jí Ellen rozhodně ukázala z okna, Anne vstala, také se podívala a prohlásila: „Jasně.“
Ellen ji zkoumavě pozorovala, protože jí bylo okamžitě divné, proč souhlasí tak brzo. Ale Anne se tvářila skoro mile. Při jídle si totiž uvědomila, že ty šaty a boty se Wesleymu vůbec nebudou líbit. Sice netušila, co ji přesně u kadeřníka čeká, ale to se taky Wesleymu líbit nebude.
Bude zuřit. Nakonec by to mohla bejt docela legrace!
„Vlastně vůbec nechápu, proč bychom nemohli cestovat na úrovni,“ uvažovala Ellen, když obě seděly v kadeřnických křeslech.
„Teď už nikam neutíkáme, takže klidně můžeme,“ usoudila. „Zbyde nám spousta času, takže bychom možná mohly vše zjistit a rovnou zamluvit kočár!“
„Nějak ti otrnulo,“ popíchla jí Anne, ale Ellen nereagovala, příliš se nechala unášet tou představou.
Anne jí to nerozmlouvala.
Tak to bych teda umřela smíchy, kdyby se ti dva dozvěděli, že jsme nepřinesly celou domluvenou částku, protože jsme najaly kočár! To by Wesley asi prasknul...usmívala se škodolibě.
„A to s tím jídlem,“ pokračovala Ellen směle v plánech.
„Ty si nedáš pokoj! Však oni nakoupí zásoby.“
„Ale jsem si jistá, že to zase budou fazole, chleba, sýr a sušené maso!“
Anne se zasmála jejímu znechucenému tónu.
„Nemůžeš si na cestu zabalit koláče.“
Ellen se zatvářila povzneseně.
„Já chápu, že tobě to stačí, ale mě tedy rozhodně ne.“
„Jenže se s tím budeš muset smířit, ty princezno!“ odsekla Anne už vztekle.
„Jsi hloupá,“ odtušila Ellen.
„Hloupá jsi ty!“
„Hotovo, slečno,“ oznámila kadeřnice trochu nesměle a tím přerušila hádku. Celou dobu si hrála s Anninými dlouhými hustými vlasy a konečně se dobrala kýženého výsledku.
„Máte krásné vlasy, slečno, ale to vám asi opakují pořád.“
Anne se na ni zmateně ohlédla a chtěla jí říct, že jí to nikdy nikdo neřekl, ale nakonec jen lehce zrůžověla a obrátila se k zrcadlu.
Nejdřív se skoro lekla, protože měla dojem, že na ni těma modrýma udivenýma očima hledí někdo jiný.
Ale byla to pořád ona.
Měla kolem obličeje pár kratších pramínků nakroucených, vlasy nad ušima zapletené do úzkých copánků a všechny vlasy stočené do velkého drdolu v týle. V kombinaci s těmi šaty a rukavičkami to vypadalo docela působivě.
No jo. Nikdy bych nevěřila, co udělá pár takovejch nesmyslů…a jak to člověka může změnit.
Ellen se zdála být docela spokojená se svými vysoko vyčesanými vlasy, ačkoliv nezapomněla upozornit kadeřnici, že by to příště neuškodilo, kdyby to v místech nad ušima více utáhla.
Byl akorát čas na oběd.
Poobědvaly tam, kde předtím snídaly a dospěly ke zjištění, že jim z přidělených peněz skoro nic nezbylo.
„Dojdeme do banky už teď,“ rozhodla Ellen.
„Pane jo,“ ušklíbla se Anne. „Pokud si dobře vzpomínám, tak neustále opakovaný rozkaz zněl: vyzvednout peníze těsně před šestou hodinou. To byl plán.“
„Já vím,“ řekla Ellen nespokojeně, jako by na to nechtěla myslet. „Ale to přece není tak důležité, ne? Vždyť se nedozví, jestli jsme je vyzvedly v šest, nebo ve dvě. A navíc jsou to přece moje peníze.“
„No, to se asi nedozví,“ souhlasila Anne s dalším ze svých škodolibých úsměvů.
Čím to, že mě tak těší jenom ta představa nesplnění těch pitomejch příkazů?
Nadhodila si brašnu na rameni a spolu s Ellen se vydaly směrem ke Countdownské centrální bance.
* * *
Wesley a Danny se ze všeho nejdřív pořádně najedli. Město Countdown nebylo úplně náhodnou volbou, protože splňovalo hned několik aspektů, které potřebovali k dalšímu pokračování své cesty.
Jednak byl jedním z míst, kde měla Ellen Sinclairová své konto a jednak tu Wesley také nebyl poprvé.
Herna U Seamuse bylo takové zajímavé místo v severní části města, kde se scházelo opravdu zajímavé spektrum lidí.
Nacházela se ve sklepě jinak docela počestného domu, ve kterém sídlil obchod s tabákem a sám Seamus O´Gaily byl veskrze zajímavý člověk.
Jeho rodiče se sem přistěhovali z Irska, ale on sám se považoval za čistokrevného Američana. Nevysoký a podsaditý Seamus byl mazanější, než vypadal a na to také vsázel celých těch čtyřicet let, co byl na světě.
Pohyb mezi nebezpečnými muži považoval za zábavu a neustálé vzrušení, protože – jak sám říkal – nikdy nevíte, kdo vám střelí kulku do zad.
Countdown nebyl velký, ale křížil mnohé cesty a jestli byl někdo informovaný, byl to Seamus O´Gaily.
A Wesley to moc dobře věděl.
„Hej, Seamusi, otevři!“ zabušil Wesley na nízké postranní dveře. Bylo kolem poledne, a tak doufal, že se na něj vůbec dobuší. Nebyla to typická doba pro návštěvu tohoto místa, i když Seamuse neudivilo snad vůbec nic.
Až po chvíli se ozvaly šouravé kroky a za dveřmi zabručel odmítavý hluboký hlas. „Co je?“
„Jen otevři, starouši, to jsem já!“ odpověděl mu Wesley a ještě jednou zabušil.
„Kdo já?!“
„Shane!“
Zámek zaskřípal a dveře se s vrznutím otevřely jen na několikacentimetrovou škvíru, ve které se objevila část obličeje s rezavým knírem a podezřívavé hnědé oko.
Během okamžiku se však Seamusův obličej rozjasnil.
„Shane! Namouduši Shane!“ vykřikl radostně. „Co tě sem přivádí, chlape?“
„Žízeň,“ usmál se Wesley.
Seamus energicky otevřel dveře, podal Wesleymu rozmáchlým gestem ruku a v tu chvíli si všiml Dannyho, stojícího za ním.
„A tohle je kdo?“ řekl ostře.
„Přítel. Danny Larabi,“ odpověděl Wesley.
„Nikdy jsem ho s tebou neviděl,“ prohlížel si ho Seamus zvědavě a Danny mu pohled oplácel.
„Řekl jsem někdy o někom, že je přítel?“ zašklebil se Wesley.
„Ne,“ kývl Seamus. „Vítej, Larabi!“ plácl Dannyho přes rameno a oba vtáhl dovnitř. Prošli úzkou tmavou chodbou a ocitli se v místnosti, která vypadala zakouřeně i teď, v době, kdy tu nikdo nebyl.
Nejspíš už je tu takovej vzduch pořád, pomyslel si Danny, když se usazoval na vysokou barovou židli. Wesley se vyhoupl vedle něj a Seamus před ně rychle postavil dvě sklenky.
„Na účet podniku,“ naplnil je medově zbarvenou tekutinou. „Zdržíte se dlouho? Večer bude jízda,“ mrknul na Wesleyho.
„Ostatně jako každej večer, že jo Seamusi,“ ušklíbl se Wesley přátelsky.
„Ale divil by ses, hochu, nedávno tu bylo pár docela klidných večerů,“ oznámil mu Seamus pobaveně.
„Bohužel se nezdržíme,“ řekl Wesley a zazněla v tom lehká omluva. „Právě, že docela spěcháme. Nepřipiješ si s náma, Seamusi? Na účet podniku.“
Seamus se rozesmál hlubokým smíchem, naklonil se přes bar a plácl Wesleyho po rameni. Protože to bylo levé rameno, musel ze všech sil stisknout zuby, aby nahlas nezaúpěl a Danny do sebe honem vyklopil whisky, která ho zapálila v krku jako oheň a zabránila mu se smát.
Seamuse k pití nemuseli přemlouvat, ťukl si s Wesleym a hodil do sebe obsah skleničky rychleji, než Danny.
Wesley vydechl, ještě ho whisky hřála v krku a pohlédl přímo na Seamuse.
„Něco bychom od tebe potřebovali, O´Gaily, “ řekl.
„To mě nepřekvapuje, Shane,“ odpověděl Seamus klidně. „Povídej. Uvidím, co bude v mejch silách.“
* * *
„Děláte si ze mě legraci?“ prohlásila chladně Ellen a upírala mrazivý pohled na bankovního úředníka za přepážkou.
„Nikoli, slečno,“ odpověděl úředník nepříjemně skřehotavým hlasem, ale pod Elleniným pohledem se ošíval. „Nemohu vám vydat vaše peníze, pokud mi nepředložíte příslušnou listinu.“
„Pane,“ řekla povýšeně. „Já vám žádnou listinu předkládat nemusím, když si chci své peníze vyzvednout osobně. Okamžitě mi zavolejte pana Bishopa! Jemu se rozhodně nebude líbit, že pochybujete o tom, že jsem Ellen Sinclairová!“
Úředník se nesympaticky zašklebil, ale dál zachovával úřednickou zdvořilost, přestože se s tou slečnou dohadoval dobrou čtvrt hodinu.
„Pan Bishop přijede až večer, slečno.“
„Až večer? V kolik hodin?“ zeptala se Ellen ostře.
„Asi tak kolem půl sedmé.“
„No dobře,“ prohlásila Ellen ledově. „Přijdu sem večer znovu a pamatujte si, že si na vás budu stěžovat. Budete moci mluvit o štěstí, jestli ta stížnost zůstane jen u pana Bishopa!“
Hubený vytáhlý úřední polkl a zatvářil se, jako by měl v krku citron.
„Slečno, doufám, že mi tím nechcete naznačit, že to mám brát jako výhružku?“
„To jste řekl vy!“ řekla Ellen a důstojně se obrátila k odchodu. Anne sice postávala u východových dvěří, ale velkou většinu jejich rozhovoru docela dobře slyšela.
Vida, to vypadá na komplikaci. To se jim asi taky líbit nebude.
„Jdeme,“ kývla na ni Ellen a sama zamířila ven z banky.
„Vypadá to na problém, co?“ podívala se po ní pátravě.
„Malý,“ odpověděla Ellen škrobeně.
„Jsi naštvaná,“ konstatovala Anne a skoro jí to pobavilo.
„Nejsem naštvaná, já nikdy nejsem naštvaná,“ vysvětlila s klidem.
„Ne? A co teda teď jsi?“
„Jsem spravedlivě rozhořčená!“
„Aha!“ řekla Anne a tentokrát smích netajila.
„Vlastně na tom nezáleží, protože tenhle úředníček by mi ty peníze nejspíš nevydal ani před šestou stejně jako teď. Však já mu to pěkně osladím!“ sykla.
To se teda nedivím, pomyslela si Anne. Já už bych toho zmetka nejspíš držela pod krkem, bejt na jejím místě.
Byly poněkud rozladěné, Ellen ještě o něco víc a jen tak bez cíle se procházely městem. Anne se měla na co dívat, protože nikdy žádné jiné město než Sugarhill neviděla a na Deadwood, kde se narodila, si už vůbec nevzpomínala. Tohle všechno kolem ní jí připadalo nové a nové věci ji většinou lákaly a tak se rozhlížela a sbírala dojmy.
Cítila se jinak, tak, jak ještě nikdy. Ani si neuvědomila, že jí z tváře postupně mizí ten obranný nepřátelský pohled, kterým byla zvyklá čelit případným urážkám nebo posměškům, protože tady nic takového nebylo třeba.
Tady nebyla Anne Retlowová, opilcova holka, drzý spratek, bosé děvče v potrhané sukni. Byla cizí slečna v hezkých šatech, na kterou se kolemjdoucí usmívali.
Ten pocit byl nový, trochu se ho bála a trochu se jí líbil. Po dvou samotných mladých dívkách se ohlédl nejeden muž, ale ony myslely obě spíš na to, jak budou v šest hodin u hotelu Gold Nuget vysvětlovat, že do banky se teprve musí dojít.
„Pan Bishop mě zná a hned dá tomu ukňouranému úředníčkovi za vyučenou, aby si to zapamatoval! Jak se zachází s někým takovým, jako jsem já!“
Anne už neustálé omílání podobných vět nebavilo, ani na ně nereagovala a těkala zrakem všude kolem. Našel si cíl na tlustém sloupu, který byl celý polepený zatykači hledaných osob, zločinců, vrahů a podvodníků.
Zatajila dech a přestala Ellen úplně poslouchat. Pocítila podivné vzrušení spojené se spravedlivým hněvem a nevědomky změnila směr chůze, aby se ke sloupu přiblížila.
Vězení nebo oprátka. Tohle všem těm patří a oni si klidně chodí po světě! Je to skoro neuvěřitelný… vidět to pohromadě.
Pátrala po něčem konkrétním a brzy to našla, uprostřed sloupu, nejsilněji orámovaný černou barvou, s docela nejvyšší sumou.
John Flash.
Hleděla na nakreslenou podobiznu, jako by se z ní snažila něco vyčíst, prohlédnout skrze načrtnuté rysy jeho tváře, které zobrazovaly ostrou vážnou tvář bez vousů.
Cítila, jak se jí třesou ruce, když si představila osobní setkání s tímto člověkem. Ale lze se setkat s ďáblem? S legendou zla?
Stojí mi to vůbec za to?
Tady, před jeho obrázkem zaváhala natolik, že měla chuť se obrátit a odejít z Countdownu nejkratší cestou pryč. Donutila se raději zaměřit svou pozornost na jiné zatykače, zvědavě, ale raději letmo prolétla očima členy Flashovi bandy a tiskla ruce do pěstí, aby se jí konečně přestaly třást.
Ellen, která teď stála někde vedle ní, znovu něco říkala, ale Anne vnímala pouze zvuk jejího hlasu.
Obešla sloup a okraje zažloutlých listů obkreslila prsty v rukavičce, když jí do očí uhodilo jméno, pár písmen poskládaných do známého slova, které na ní zaútočilo naprosto nečekaně.
Shane.
WESLEY SHANE.
Ohromeně zírala na ten cár papíru, jako by tím mohla něco změnit. Ale nemohla. Bylo to tady a bylo to tak evidentní, že se jí udělalo špatně od žaludku. Zírala na nalepený zatykač na hledaného vlakového lupiče Wesleyho Shanea.
„Můj bože!“ vydechla jen cizím, chraptivým hlasem.
Ellen se na ni podívala.
„Co se děje?“
Anne ji nevnímala, opřela se o sloup a sevřela ruku v pěst.
„Tak co je?“ opakovala Ellen.
„Já… asi budu ječet,“ řekla Anne pomalu. Ellen stále vůbec ničemu nerozuměla.
„Nech toho,“ řekla jí nevrle. V následující chvíli sebou trhla leknutím, když ze sebe Anne vydala krátký zlostný výkřik a sevřenou pěstí udeřila do sloupu.
„Co to děláš? Lidi se po nás dívají!“
„To mě právě teď ale vůbec nezajímá!“ odsekla Anne a s posledním slovem nakopla sloup špičkou boty, až se otřásl.
„Okamžitě přestaň!“ rozkázala Ellen.
Anne se na ni podívala a začala se hořce a ironicky smát. Ellen začala uvažovat o tom, že jí snad přeskočilo.
„Jo, já přestanu!“ ušklíbla se Anne. „Jenom ti nejdřív něco ukážu, je to vážně zajímavý! Mám takovej pocit,“ zasmála se znovu, „že rozhodně nemusíš objednávat kočár!“
Popadla Ellen, která na ni stále hleděla s vyděšeným údivem, za loket a přistrčila ji ke sloupu.
„Tady!“ ukázala prstem, aby nebylo pochyb.
Podobizny na zatykačích nebyly nijak přesné, ale i tak bylo jasné oběma, že o žádný omyl nejde.
Cestovaly s bandity.
Spolčily se s bandity!
„Omdlím!“ zaskuhrala Ellen. Skutečně byla bledá jako stěna a přestože na mdlobu nikdy dřív netrpěla, teď se jí lehce protočily oči a povážlivě se zakymácela.
„To si zkus!“ zhrozila se Anne a přiskočila, aby ji podepřela. Představa, že Ellen skutečně omdlí a Anne jí bude muset držet nebyla příliš splnitelná, nejspíš by skončily na zemi obě.
„Ellen! Okamžitě s tím přestaň, hned!“
Když její ostřejší tón nepomohl, uchopila ji za bradu, obrátila k sobě její obličej a vrazila jí dvě lehké facky.
Ellen prudce zamrkala, ale neobvyklá terapie jí pomohla uvědomit si, že stojí na ulici.
„Co si to dovoluješ?!“ osočila se na Anne.
„Jestli se chceš radši vyválet v prachu, tak prosím! Tvejm novejm šatům to asi nebude připadat moc důstojný!“ odsekla Anne a s úlevou zaznamenala Elleniny růžovějící tváře. Ovšem možná to mohlo být těmi fackami.
Ellen stiskla rty. Anne se skoro proti své vůli znovu podívala na sloup a celá se doslova roztřásla.
„Myslím, že budu znova ječet!“
Ellen jí to bez výhrad věřila.
„Jestli začneš, tak já omdlím doopravdy,“ řekla vážně.
Vyměnily si dlouhý, mlčenlivý pohled.
„Necháme toho a vypadnem odtud,“ prohlásila Anne.
„Ano,“ kývla Ellen a vykročila.
* * *
„Víte co, to je fakt těžká otázka hoši a nemá přímou odpověď,“ kývl Seamus vyfoukl kouř z úst. „Nikdo neví, kde přesně je. Ale pokud o to vážně stojíte… jako že asi jo… neptejte se mě, odkud to vím, ale Flashe hledejte v Montaně.“
Chvíli se na sebe jenom tak dívali, Seamus, Wesley i Danny, jako by se snažili přečíst myšlenky toho druhého.
„I když děkujeme za informace, Montana je docela širokej pojem, to snad uznáš, Seamusi,“ namítl Wesley skoro opatrně.
„No jo, to je,“ pokýval Seamus a znovu popotáhl z dýmky.
„Máme s ním určitý jednání,“ řekl Danny.
„Tak to hodně štěstí, hoši!“ zasmál se Seamus pokřiveně.
„Znáš se s ním?“ zajímalo Wesleyho.
„Osobně ne, a abych řekl pravdu, nijak mě to nermoutí, i když znám lecjaký parchanty,“ odplivl si Seamus. „Ale když vás to zajímá, občas se tu stavuje jeden z nich, David Knife. Kdysi jsme se znali… ale to je trochu jinej příběh.“
V herně už nebyli sami, postupně se tu objevovalo víc lidí, hluku i kouře. Wesley usrkl ze své druhé whisky, ale její chuť vůbec necítil, jak se soustředil na Seamusova slova.
„No a co?“ pobídl ho vyčkávavě.
„Ty seš hrozně nedočkavej, Shane!“ zašklebil se Seamus.
Wesley se ošil, ale neodporoval.
Danny si poposedl na židli a naklonil se blíž přes bar.
„Mohl bys třeba aspoň naznačit, O´Gaily, i to by dost možná stačilo.“
Seamus se usmál.
„Red Lodge. Přepadli poštovní vůz, asi tak před tejdnem. Je to jeho rajón, hoši, tam někde na jihovýchodě Montany. Víc nevím a pochybuju, že někdo jinej ví. Zbytek je na vás.“
„Díky, Seamusi,“ řekl Wesley a dopil.
„Neptám se, o co jde,“ řekl Seamus a ladně naučeným pohybem si v ruce nadhodil nově otevřenou flašku whisky. „Někdy je lepší nevědět. Jen ještě jednu věc, pánové: soustřeďte se na Šajeny, tudy vede cesta. Ať při vás stojí Bůh i ďábel, pánové.“
„Abych řekl pravdu, doufám, že budou,“ řekl zamyšleně Wesley. „Oba dva.“
* * *
Dívky seděly u bílého kulatého stolku v jakési zahradní restauraci, jejíž název ani jedna nevzala na zřetel. Objednaly si černou kávu, která Anne vůbec nechutnala, a dívaly se kamsi do prázdna.
„Nevím, na co ty si stěžuješ!“ prohlásila Anne ostře. „Ty se přece můžeš kdykoliv sebrat a odejít, ještě máš navíc hromadu peněz, můžeš si najmout ten svůj kočár a nechat se odvézt domů!“
„Já už domov nemám!“ upozornila ji Ellen mírně ukřivděně.
„No dobře!“ rozhodila Anne zoufale ruce. „Já ale bez toho přívěšku prostě nemůžu nikam!“
„Já s nimi taky nemůžu nikam, nepojedu přece dál s někým takovým!“ prohlásila Ellen a stiskla rty do úzké čárky.
Anne zamrkala a zatvářila se opravdu nešťastně.
„Já vím…“ řekla.
„Ne, to nevíš!“ odsekla Ellen. „Mezi námi je totiž podstatný rozdíl. Ty jsi pořád svým způsobem mezi svými.“
Anne se zamračila a oči se jí zaleskly zlobou.
„Tak to tedy nejsem!“
„Nevíš, o čem mluvíš!“ zvedla Ellen nos.
„To teda sakra vím!“
Ellen se od ní odvrátila a pevně se rozhodla, že ji bude ignorovat a Anne jí v tom rozhodně bránit nehodlala. Dívaly se každá na jinou stranu a zarytě mlčely, lehký letní větřík si pohrával s nakadeřenými pramínky jejich vlasů a na stole stydla skoro netknutá káva.
Byly natolik ponořené do svých chmurných a beznadějných myšlenek, že si ani nevšimly, jak je od jiného stolu už delší dobu pozorují dva páry zaujatých očí. Proto byli také velmi překvapené, když najednou u jejich stolu stáli dva mladí muži.
„Dobré odpoledne,“ řekl ten vyšší a mile se usmál Anne přímo do očí. Dočkal se ale jen podezřívavého, mírně zamračeného pohledu.
„Dobré odpoledne,“ odpověděla mu Ellen zdvořile, ale neubránila se lehkému otazníku na konci věty. „Přejete si?“
„Doufám, že nerušíme,“ řekl ten druhý skoro s omluvou. Oba drželi své klobouky v rukou, jako by považovali takovou slušnost za samozřejmost. To Ellen v duchu trošku obměkčilo.
„Víme, že to není úplně vhodné, ale rádi bychom si k vám s vašim dovolením přisedli a na něco vás pozvali. Pokud by vám to tedy nevadilo.“
„To by teda vadilo!“ odsekla Anne upřímně, protože něco takového bylo to poslední, na co právě teď měla náladu a navíc si s žádnou zdvořilostí hlavu nelámala. Řekla to přímo do očí tazatele. Ten si ale tak neslušnou odpověď, nad kterou Ellen zadržela hlasitě dech, evidentně vůbec nevzal osobně.
Naopak pobaveně se usmál a přivřel oči.
„Prosím,“ dodal měkce jeho společník a zadíval se upřeně na mírně šokovanou Ellen.
Samozřejmě věděla, že se to nehodí, byly samotné ženy a ti dva byli naprosto cizí muži v cizím městě. Ale copak na tom poslední dobou záleželo? A copak neměla tak strašnou chuť na něco opravdu dobrého? A copak se někdo nechoval po dlouhé době tak mile?
„Tak dobře,“ slyšela sama sebe. „Máte pravdu, úplně vhodné to není, ale… budeme rády, když nám budete dělat společnost,“ uzavřela a také se zdvořile usmála.
Anne po ní střelila nesouhlasným pohledem, který se ani nepokoušela skrývat.
Jí snad přeskočilo, nebo co? Teď jsme si to teda zavařily!
„To je skvělé!“ řekl ten vyšší vesele a chytl Anninu dlaň dřív, než mu v tom stihla jakkoliv zabránit.
„Jsem Mathew Donnovan, slečno,“ představil se, mrkl na ni a vtiskl jí jemný polibek na hřbet ruky.
„Anne… Anne Retlowová,“ vypravila ze sebe a podívala se na něj užasle rozšířenýma očima, jak jí jeho rty ještě stále pálily na kůži.
„Elijah Woodward,“ představil se i ten druhý a pro změnu nejdřív políbil Elleninu ruku. Další zdvořilá věc, která jí mile překvapila.
„Ellen Sinclairová.“
„Naše jména začínají na stejné písmeno,“ řekl Elijah. „Není to hezké?“
„Jistě,“ odvětila Ellen a pokradmu si ho prohlédla. Byl na muže docela malý, ale to jí rozhodně nevadilo. Za to měl oči, které musely zákonitě zaujmout každého, dokonce i Ellen, opravdu velké a nádherně modrozelené. Vlnité hnědé vlasy se určitě snažil usměrnit, ale stejně vypadaly příliš rošťácky.
Mathew byl o kus vyšší, s temně modrýma očima, které měl stále jako by lehce přivřené a usměvavé a s medově plavými vlasy sčesanými hladce ke straně.
Přisedli a objednali všem čerstvou kávu se smetanou a dva velké sladké koláče, jablkový a jahodový. Anne seděla chvíli úplně tiše a třela si hřbet pravé ruky. Nenapadlo jí, že vůbec někdy přijde situace, kdy ji někdo políbí na ruku.
Taky bych to nikomu nedovolila! Jenže teď si jen pamatovala příjemný dotyk rtů přes krajku rukavičky. Ještě, že ten krajkovej nesmysl mám.
Zamračila se, jak se zlobila sama na sebe a prudce se napila kávy. Pochopitelně si nepříjemně spálila rty i jazyk.
Tak, to mám za trest!
„Dávejte pozor,“ řekl Mathew, kterému to neuniklo.
„Proč?“
„Chutnější je trochu vychladlá, věřte mi,“ usmál se na ni. Chvíli na sebe hleděli zvědavě i vyzývavě zároveň a Anne cítila, jak se její vztek pomalu odplavuje. Nevěděla proč, ale byl to příjemný pocit a tak ho neřešila. Prohlížela si ty tmavě modré oči před sebou, ten lehce pokřivený úsměv, který patřil v tuto chvíli jí.
Zasmála se, upřímně a lehce.
„No jo, teď už to nezjistím. Úplně jsem si spálila jazyk.“
„Ukažte!“ zamračil se vážně a dvěma prsty jí chytil za bradu. Neváhala a vyplázla na něj růžový jazyk.
„To je opravdu vážné!“ usoudil, ale zasmál se znovu spolu s ní.
Elijah a Ellen jejich podivné a velmi nekonvenční chování sledovali s jistým údivem a lehkým despektem a měli velmi podobný výraz.
„Ehm…“ odkašlala si Ellen rozpačitě, Elijah se k ní okamžitě obrátil a ona se v okamžiku rozhodla, že si těch dvou vedle sebe radši nebude moc všímat. Právě měla tu nejlepší možnost si poprvé vyzkoušet společenskou konverzaci v praxi. Teoreticky poučená byla dokonale, ale v Sugarhillu s ní žádný mladý muž konverzovat nechtěl a hovořit s otcovými přáteli bylo také něco jiného, nemluvě o tom, že flirtování znala jen ze Sofiiných vyprávění.
To bylo ale natolik barvité, že velmi dobře věděla, že s ní Elijah Woodward při rozhovoru flirtuje, že z ní nespustí své modrozelené oči, jako by byla nějaký velmi hezký obrázek. Vyčítala si v duchu, jak moc ji to vlastně těší. Sama sobě se sice líbila, ale líbit se někomu jinému je mnohem lepší pocit.
Rozhovor plynul na obou stranách a koláče mizely rychleji, než by se prve zdálo. Jahodový koláč byl to nejlepší, co Anne v životě jedla a také se přesně tak tvářila.
A Mathew Donnovan se tváří tak, jako by chtěl ze všeho nejvíc sníst Anne, pomyslela si Ellen, ale kupodivu jí to víc pobavilo, než pohoršilo.
Už se ale neubránila hořkému úšklebku při pohledu na Anniny návyky u stolování, jako například její přílišná gestikulace a lokty na stole, nadšeném hltání nemluvě. Mathewovi, jak se zdálo, to však nevadilo ani v nejmenším.
Anne si strčila do úst poslední kus jahodové dobroty a na horním rtu jí zůstal bílý cukrový poprašek. Ellen ji chtěla nenápadně upozornit, ale Mathew ji předběhl. Udělal to první, co ho napadlo, drze a beze slov vzal Anne za bradu a palcem cukr setřel.
Zůstala na něj zírat s ústy pootevřenými údivem, znehybněl jí prsty na tváři a očima zrcadlil její užaslý pohled. Věděl, že by jí měl pustit nebo se dokonce omluvit, ale dokázal myslet jen na to, jak malá vzdálenost dělí jejich obličeje, jen na to, jak moc by jí chtěl políbit na pootevřená ústa teď a tady, u toho stolu před Elijahem a Ellen, před kýmkoliv…
Kdyby to Elijahovi nezakazovalo slušné vychování, nakopl by Mathewa pod stolem do holeně. Skoro mu v noze cuklo, ale neudělal to.
Anne samozřejmě neměla tušení, co Mathewův výraz znamená, ale intimita okamžiku jí projela jako šíp. Nedávalo to smysl, toho mladého muže před sebou znala sotva hodinu, ale nenacházela v něm vůbec nic z toho, co ji obvykle děsilo. Jako by postrádal veškerou nebezpečnou moc a sílu, kterou jí muži většinou odpuzovali.
Ve chvíli, kdy se Mathew pohnul jen o malý kousíček blíž k Annině obličeji, Elijah potlačil své vychování a ťukl jej pod stolem lehce nohou do boty.
„Ehm…“ odkašlal si Mathew. „Já jen… já jen, abyste nebyla ještě sladší, než teď. To už by se dalo těžko snést,“ usmál se na Anne a Elijaha pod stolem lehce kopl také.
Ten se rychle otočil k Ellen.
„Na co myslíte, Ellen?“ zeptal se, využívaje toho, že si navzájem začali říkat křestními jmény.
„Já?“ zopakovala překvapeně. „Já… ani nevím, jen tak si přemýšlím… na co myslíte vy?“
„Na vás.“
Přinutila se vydržet pohled upřených modrozelených očí.
„To vaše myšlenky neutíkají příliš daleko,“ řekla mu s úsměvem.
„Jak by mohly, Ellen,“ opětoval úsměv. „Dnešní odpoledne už jsem odsoudil jako nudné, dokud jsem neuviděl u stolu vás.“
„Vy ale nejste z Countdownu, že?“ zeptal se Mathew a přerušil Elijahovy romantické výlevy.
„Ne, to nejsme,“ odpověděla Anne a rychle dodala: „Vy ano?“
„Ne, my také ne,“ odpověděl Elijah. „Ale čas od času se tu objevíme.“
„Jsme totiž s Elijahem bratranci,“ doplnil Mathew. „Bydlí tu jedna z mých sester s manželem, jsme tu u ní na návštěvě.“
„Vy máte sestry?“ usmála se Anne.
„Ano, čtyři.“
„Za to já jsem jedináček,“ povzdychl si Elijah nevážně. „Takže jsem tak trochu adoptoval ty své sestřenice a udělal z nich své sestry.“
„Také jsem jedináček,“ řekla Ellen.
„No vidíte, to je další věc, kterou máme společnou,“ usmál se. „Ale v Countdownu musíte být poprvé, jinak bychom si vás už museli všimnout.“
„Jsme tu poprvé,“ přikývla Ellen a v duchu horečně přemýšlela.
„U příbuzných,“ doplnila ji Anne, než stihla něco vymyslet.
„Jsou to její příbuzní!“ vyslala Ellen rychle směrem k zaskočené Anne oslnivý úsměv a výhrůžný pohled zároveň, kdyby se snad pokusila protestovat.
„Co…“ zakoktala Anne. „Totiž… ano. To jsou moji… moji bratranci,“ dodala a Ellen vražedný pohled vrátila.
„Pevně doufám, že tu nejste naposled,“ řekl Mathew a zjistil, že oba talíře po koláčích jsou už prázdné.
„Myslím, že bychom měli objednat ještě medový koláč, to by byl hřích odejít odtud bez toho, abychom ho ochutnali, je výborný!“ rozhodl Elijah.
„Mám nápad, objednáme ten největší a sníme ho dohromady!“ připojil rozjařeně Mathew.
Anne ani Ellen nedokázaly důrazně protestovat a když se koláč ocitl na stole a rozvoněl se, zmizely úplně i ty chabé protesty.
Byl výtečný.
Mathew bral trojúhelníky koláče rovnou do ruky a krmil jimi střídavě sebe a střídavě smějící se Anne a Elijah zase vybíral a krájel pro Ellen ty nejlepší kousky.
„Kolik je hodin?“ zeptala se Ellen do té veselé a uvolněné atmosféry. Elijah sáhl do vesty pro hodinky a odpověděl:
„Tři čtvrtě na šest.“
Atmosféra byla rázem pryč.
Anne zaskočilo její poslední sousto, takže jí musel Mathew dvakrát praštit do zad, aby se neudusila. Vyměnila si s Ellen polekaný pohled.
„Musíme jít,“ řekla pak Ellen. „Máme domluvenou schůzku s těmi… s našimi… totiž samozřejmě Anninými bratranci.“
„Skutečně? To je ale škoda!“ prohlásil Elijah upřímně.
„Doprovodíme vás,“ navrhl Mathew a nabídl Anne rámě.
„To nejde!“ zvolala Anne a pohledem hledala oporu u Ellen.
„Trváme na tom!“ prohlásil Elijah. „Budeme platit, prosím.“
„Tak snad kousek,“ připustila Ellen.
Anne hlasitě vydechla. Já tu holku něčím praštím, sakra! Ona zešílela úplně!
Ale nemohla s tím dělat nic jiného, než se váhavě zavěsit do Mathewa.
Dvě dvojice se pomalým krokem vydaly směrem k hotelu Gold Nuget.
Zajímalo by mě, jak tohle dopadne! pomyslela si Anne. Protože mám pocit, že nijak dobře.
A vůbec se jí ten pocit nelíbil.