13. Rozhodnutí
Kéž by u toho hotelu nikdo nestál!
Obě věděly předem, že se to přání nesplní, i když si to přály opravdu silně.
Postávaly tam dvě osoby, které nešlo s nikým jiným zaměnit.
Anne ze sebe vydala jakýsi zoufalý povzdech a Ellen v té chvíli přesně věděla, co cítí.
Cítila totiž úplně to samé.
„Ehm… děkujeme za milý doprovod,“ řekla a zastavila se.
Anne to udělala také, aby bylo jasné, že dál už si doprovod nepřejí.
Elijah i Mathew pochopili.
Jejich zvědavé pohledy se ale nedaly ukočírovat natolik, aby co chvíli nevystřelovaly směrem k tajemným bratrancům.
„Neměli bychom se jít představit?“ navrhl Mathew.
„NE!“ zhrozila se Anne tak upřímně, až Mathew zvedl udiveně obočí.
„Oni… oni nemají moc rádi, když se pohybujeme v pánské společnosti… víte, mají takový silný ochranitelský pud, však to znáte…“ snažila se Ellen zachránit situaci.
„Opravdu?“ podivil se Elijah. „O to víc bychom je uklidnili, kdybychom se představili, ne?“
„Ne, ne,“ usmála se Ellen nervózně. „Lépe jim to vyložíme my samy.“
„Škoda,“ usoudil Mathew a stále tak trochu vypadal, že uvažuje o tom, že se přece jenom půjde představit.
„Půjdeme teď se švagrem něco zařizovat, opravdu mě mrzí, že už se musíme rozdělit.“
Podíval se na Anne a vzal ji za ruku. „Jste velmi milá a neobvyklá dívka, Anne, jsem rád, že jsem vás poznal.“
„Mám nápad,“ prohlásil Elijah a všichni se k němu otočili. Mathew však Anninu ruku nepustil.
„Co takhle společný zítřejší oběd?“ pokračoval Elijah.
„Ale to…“ začala Anne nesouhlasně, ale Ellen ji opět předběhla.
„To je výborný nápad,“ zvolala.
Elijah se usmál.
„To tedy je. Tak se sejdeme zítra ve dvanáct u té kavárny, kde jsme se dnes potkali, ano? Moc se těším.“
„Bude to nekonečně dlouhý čas,“ vzdychl rozverně Mathew. „Zatím tedy nashledanou, Anne.“
Anne se nadechovala k odpovědi, ale než stihla nějakou vyřknout, Mathew jí nečekaně hbitě stáhl jemnou modrou rukavičku z ruky.
„Co to… co to proboha děláte?!“ zamračila se.
„Já ani nevím…“ zašeptal a na obnažený hřbet její ruky jí přitiskl teplé rty. Zůstala stát jako socha z kamene, jen rychle zamrkala, jako by se snažila zaplašit ten pocit, který jí nutil cítit něco… něco… ale co?
„Mathew!“
Elijah ho sjel rychlým pohoršeným pohledem, ale Mathew si ho nevšímal. Přesto však Anninu dlaň pustil. Té to pomohlo se vzpamatovat a bez skrupulí dloubla Mathewa do žeber. Když se ještě pokusila dupnout mu na nohu, uhýbal jí a vesele se u toho smál.
Ellen zvedla oči v sloup.
Mě z chování té holky snad trefí šlak! Rozhodně by jí prospěly alespoň základy slušného chování!
Také Elijah se rozloučil polibkem na ruku, mnohem delším, než byl ten první na seznámení. Odcházely s příslibem na zítřejší oběd, který jim daly a o němž věděly, že se nikdy konat nebude.
Kdoví, co vlastně bude zítra.
A takhle to bylo tak nějak jednodušší.
„Proč jim lžeš?“ zeptala se Anne šeptem, když kráčely směrem k hotelu.
„Mám jim snad říct pravdu?“ odtušila Ellen.
„Tak jsem to nemyslela, ale proč jim slibuješ… ale to je fuk, stejně mi to nevysvětlíš, co?“ mávla rukou Anne.
„Má tvou rukavičku,“ řekla Ellen klidně.
„Cože?“
„Tvojí rukavičku. Nevrátil ti ji.“
Anne se podívala na svou levou ruku, kde jí rukavička skutečně scházela. Bezpochyby byla nyní ve vlastnictví Mathewa Donnovana.
„No a co? K ničemu mu nebude… a mě vlastně taky ne,“ pokrčila rameny a ohlédla se zpět, ve stejnou chvíli, kdy si Ellen vzdychla a pohlédla zpět také. Podívaly se na sebe přísně a jedna před druhou nasadily nevšímavý výraz. Už se dívaly jen kupředu, i když se jim nechtělo.
Wesley a Danny postávali před hotelem u přivázaných koní a nevypadali zrovna trpělivě. Obzvlášť Wesley. Obě pociťovaly, že čím víc se k nim přibližují, tím víc zpomalují svůj krok.
„Co to máte na sobě?“ zvolal Wesley nesouhlasně. „Děláte si ze mě srandu?!“
Danny se krátce zasmál.
„Nech toho, náhodou jim to sluší, moc. Oběma.“
„No to rozhodně! Aby ses mi tady nerozplynul!“ ušklíbl se Wesley, ale Danny se dál culil po svém, protože věděl své.
Wesley totiž neviděl svůj výraz, když poprvé uviděl přestrojenou Anne. Danny se už už chystal, že ho na to upozorní, když s dívkami uviděl dva cizí muže a protože opatrnost byla na místě, rozhodl se, že to nemůže jen tak přejít.
„Kdo to byl?“ zeptal se proto přímo.
„Nikdo!“ odsekla Anne.
„Jako nikdo nevypadali!“ připomněl jízlivě Wesley a udělal pár kroků vpřed. Anne, která stála blíž, sebou cukla směrem dozadu, jako by byla připravená dát se kdykoliv na útěk.
Proč jsem to vlastně ještě neudělala? Proč dovolím tomuhle člověku, aby se ke mně přibližoval?
Odstoupila od Wesleyho a rozepnula brašnu, aby se aspoň něčím mohla zabývat. Začala přendávat Elleniny šaty a sukni do sedlových brašen a posléze i svoje původní kalhoty a košili a dělala, že si Wesleyho nevšímá.
„Vykoupily jste snad obchod?!“ rozohnil se. „Ženský pitomý!“ odfrkl si.
Ellen ho probodla pohledem, ale ničeho jiného se neodvážila.
Byla napjatá jako struna.
„Vždyť to přece nevadí, Wesley,“ mávl rukou Danny. „Nemohly přece chodit po městě v roztrhanejch hadrech,“ přimhouřil oči, jak to dělal vždycky, když se usmíval.
Anne ho sledovala postranním pohledem. Dělá, jako by se vůbec nic nestalo! Jako by nebyli tím, kým jsou! Jasně, pro ně se zatím nezměnilo vůbec nic, myslí si, že to pořád nevíme!
Její pohyby se stávaly prudšími a zuřivějšími, když cpala věci dovnitř. Wesley ji pozoroval a jeho vztek se taky stupňoval.
Čím víc se jeho oči vracely k Anninu štíhlému pasu zdůrazněnému korzetem, k odhalené křivce šíje a čím víc měl chuť položit dlaně na její boky a ucítit hebkost té látky… tím víc měl chuť si nafackovat.
Anebo jí. Ta holka je příšerná!
Když si kolem boků připnula široký kožený opasek, který se k těm šatům absolutně nehodil, kupodivu ho to iritovalo ještě víc. Sevřel mimoděk ruce v pěst a ucítil nutkání něco říct.
„Vždycky, jakmile se navlečeš do šatů, necháváš si od každýho olizovat ruku?“
Šlehla po něm pohledem.
„Do toho tobě nic není!“
„Tak kdo to byl?“ zeptal se znovu.
„I kdyby to byl třeba prezident, je to moje věc!“ nedala se. Neustále však sledovala jeho sebemenší pohyb, kdyby se chtěl náhodou přiblížit.
„To teda není!“ prohlásil.
Zacouvala, ale zády narazila do stojícího koně.
„Ne? A proč ne?“
Na tuto stručnou otázku hledal Wesley marně odpověď a do toho všeho se Danny snažil neúspěšně maskovat smích neexistujícím kašlem.
„Hele,“ prohlásil proto raději, aby odvedl pozornost. „Radši nasednem a vyrazíme hned, ať ještě kus ujedeme, než se setmí.“ Ellen si vyměnila s Anne významný pohled a Dannymu došlo, že tu něco trochu nesedí.
„Kde jsou peníze?“ zeptal se udiveně s pohledem na prázdnou brašnu.
„No oni… nejsou,“ řekla Anne. Danny se znovu důkladněji podíval na ni a potom na Ellen. Vycítil, že něco není v pořádku, že se na ně obě dívají jako na nějaké dravce, kteří se na ně chystají každou chvíli vrhnout.
„Nejsou?“ vyhrkl Wesley dřív, než stihl něco říct kdokoliv jiný. „Jak to myslíš, nejsou?! Já to říkal od začátku, že nedokážou zařídit ani pitomý-“
„Wesi, počkej!“ zarazil ho Danny. „Co se stalo?“ obrátil se k Ellen a chtěl jí jen tak, možná nevědomky položit ruku na rameno, ale Ellen obezřetně ustoupila. Musela se ovládnout, aby přímo neuskočila.
„Copak se děje, snad jste něco neprovedly?“ pousmál se na ní nejistě.
„No my jsme nic neprovedly,“ odpověděla a uhnula pohledem. Pak mu stručně nezúčastněným hlasem převyprávěla, co se stalo v bance a co je tedy důvodem nepřítomných peněz.
„No výborně!“ posmíval se Wesley. „Hlavně, že jste si nakoupily šaty a stihly se promenádovat po městě s nějakejma hejskama! Nebo to byli snad zákazníci?“
„Co tím chceš říct?!“ obrátila se prudce Anne.
„No tak!“ mírnil je Danny „Vždyť se vůbec nic nestalo. Půjdeme do banky společně, moc nás to nezdrží a odjedeme v klidu z města, tak není třeba se rozčilovat.“
Wesley neodpověděl, ale ani se neomluvil. Danny si vzal brašnu od Anne a hodil si jí přes rameno.
„Tak jdeme, ať to máme za sebou,“ obdařil všechny povzbudivým usměvem, který se ale odezvy nedočkal. Danny se snažil negativní emoce ignorovat, vzal z jedné strany za loket Anne a z druhé Ellen.
Wesley se postavil na Anninu stranu a sevřel jí přeloktí natolik hrubě, až sykla bolestí. Podívala se po Ellen a narazila na její pohled plný skrytého zoufalství.
Kéž bych věděla, co mám dělat! Kéž bys ty věděla, co máš dělat, sakra! říkala si Anne při pohledu do Elleniných hnědých očí.
Klopýtaly s nimi mlčky až před banku, kde stál v uniformě oděný strážný a s významným důrazem hleděl na opasky se zbraněmi, které měli oba kolem boků.
Wesley ho sjel neskrývaným znechuceným pohledem a obrátil se na Dannyho.
„Počkám venku,“ řekl tiše. Danny kývl, rozepnul svůj opasek a podal ho Wesleymu.
Anne vykročila směrem ke vchodu, aby se od nich alespoň trochu vzdálila, ale zapletla se do své vlastní sukně a navíc ještě do kohosi vrazila, takže se blížila k nezadržitelnému pádu. S tlumeným výkřikem se snažila dát si alespoň ruce před tělo, aby si nenatloukla moc, ale místo tvrdé země se jí kolem pasu ovinula cizí paže.
„Proboha!“ zaklel tiše Wesley, který padací scénu zahlédl. „To se mi snad zdá.“
„Anne!“
Zvedla oči, když jí kolem pasu sevřela ještě druhá pevná paže a postavila ji zpět na nohy. Uviděla tmavě modré oči pod krempou klobouku.
„Mathew?“
„Jste v pořádku?“
„Já jo… jen jsem zakopla…trochu. Díky.“
Lehce se k ní naklonil, jako by se ujišťoval, že doopravdy nedošla k nějaké úhoně a zašeptal jí přímo do ucha: „A pak, že nemám štěstí!“
Nemohla si pomoci, aby jí přes ústa nepřeletěl letmý úsměv. Mrkl na ní a rychle se připojil ke dvěma mužům, se kterými přišel a vešel do banky. Jeden z nich byl Elijah, který se stále otáčel zpět s toužebným pohledem na bledou Ellen.
Anne vzdychla a úsměv zmizel.
„To bylo schválně?“ sykl jí Wesley do ucha.
„Ne! A kdyby?“ založila si ruce.
„Pojďme!“ postrčil Danny obě dívky do vchodu a na Wesleyho se jen přísně podíval.
V bance skoro před zavírací hodinou nebylo mnoho lidí, něco okolo deseti včetně právě příchozí trojice.
Danny se rozhlédl.
„No tak, Ellen,“ pobídl jí Danny. „Běž a vyber ty peníze,“ podal jí brašnu. „Anne půjde s tebou a já počkám tady u vchodu, jo?“ pousmál se.
Ellen váhavě vzala brašnu a vykročila s Anne po boku k volné přepážce. Bohužel, musela zase k tomu samému nepříjemnému úředníkovi. Ten, když uviděl, kdo se k němu pomalým krokem blíží, neubránil se velmi nenadšenému výrazu.
Ellen si ho zatím nevšímala a skoro neznatelně se obrátila k Anne.
„Úžasný nápad vletět na někoho jako na žíněnku,“ řekla studeně.
„No jistě!“ odsekla Anne, která už toho měla za celý den opravdu dost. „Jestli chceš, podrazím ti nohy, můžeš taky na někoho vletět. Třeba támhle,“ ukázala na vedlejší frontu, odkud je pozoroval Elijah.
„Neukazuj, proboha!“ sykla Ellen.
„Dobrý večer, slečno,“ pozdravil úředník kysele, dřív, než stihla odpovědět.
„Dobrý,“ odpověděla chladně. „Zavolejte mi pana Bishopa.“
„Bohužel,“ řekl úředník strojeně, „právě jsem se dozvěděl, že pan Bishop se zdržel a dostaví se až zítra odpoledne.“
„To snad nemyslíte vážně?“ procedila Ellen skrz zuby.
„Myslím.“
„V tom případě vyžaduji, abyste mi vydal moje peníze hned bez pana Bishopa, nebo přijdete o místo!“
Dnes už je toho na mě moc! Opravdu moc!
„Řekl jsem vám, že bez příslušné listiny nemám právo-“
„Nechcete jít už s tou listinou do háje?“ ozvala se Anne, které právě došla trpělivost. Úředník sklapl na prázdno, pak se podíval několikrát z jedné na druhou a ve tváři se mu objevil podezřívavý výraz.
„Jaké je vaše jméno?“ zeptala se Ellen tvrdě.
„Johnson,“ odpověděl tázaný neochotně a dál si je prohlížel.
„Takže pane Johnsone, naposledy vás žádám, abyste mi při dobrém jméně vaší banky vydal moje peníze!“
Johnson se zamračil a přešel do protiútoku. „Podívejte se, slečno, jestli opravdu jste slečna Sinclairová, nebude vám vadit, vyzvednete-li si své peníze zítra, aby vše proběhlo dle platných předpisů…“
„Po mém otci nikdy nikdo žádnou listinu nevyžadoval, pane Johnsone a já jsem zvyklá na zacházení vhodné pro moje postavení!“
„O tom nic nevím, madam, ale vy nemáte ani listinu, ani váš rodný list, tudíž mám právo se domnívat… ehm…“
Anne měla chuť ho popadnou za vázanku a přiškrtit a Ellen… Ellen už vlastně taky. Ta nesmírná urážka jí pálila jako žhavé železo.
„Nemohu čekat až do zítřka, pane,“ řekla mu nejmírnějším hlasem, jaký v té chvíli dokázala vyloudit.
* * *
Wesley stál venku vedle vchodu a netrpělivě přešlapoval. Zkoušel se uklidnit, všechno šlo přece skoro podle plánu a nebylo proč se tolik rozčilovat a provokovat… ji.
Proč nejsem radši zticha? Zbytečně ze sebe dělám idiota a Danny se akorát baví… vlastně se mu nedivím…
„Do hajzlu…“ zaúpěl si tiše a strážný, němě stojící u vchodu se po něm pohoršeně podíval. Wesley mu pohled drze vrátil a poodstoupil od něj, přičemž zůstal očima viset na dlouhé pušce ve strážcových rukou.
Pěkná, říkal si v duchu. Dokonce brokovnice. Colt Hammer, pokud vidím dobře. Jestlipak s tím vůbec umíš zacházet, dědo? ušklíbl se.
Strážný uhnul pohledem a předstíral, že Wesleyho nevidí. Wesley ho napodobil a zvedl oči k obloze, která byla ještě jasná a modrá. Na široké ulici nebyla momentálně ani noha a Wesley přivřel oči a poslouchal to ticho rušené jen vzdálenými lidskými hlasy a zvuky.
Dveře banky se otevřely a Danny Larabi se postavil vedle něj. Wesley se na něj tázavě ohlédl, ale viděl, že Danny se na něj nedívá, hledí jaksi nezúčastněně kamsi na druhou stranu ulice.
„Danny?“ zamračil se.
Danny se na něj nepodíval ani teď, jen sáhl do kapsy, vytáhl jednu z cigaret, které dostali od Seamuse, strčil si ji mezi rty a zapálil. Wesley na něj zůstal udiveně zírat, protože tohle se rozhodně nedalo považovat za Dannyho běžné chování.
A to rozhodně nevěstí nic dobrýho.
„Dáš si?“ podal Danny cigaretu Wesleymu. Ten si jí vzal a všiml si, jak se Dannymu lehce chvějí prsty.
„Máme problém, Wesi,“ řekl Danny tiše a stále se na něj ještě nepodíval.
Wesley vyfoukl kouř.
„Každej problém má řešení.“
„Někdy je to krajní řešení, že jo.“
„Přesně tak, Danny.“
Wesley ještě jednou pořádně natáhl z cigarety a potom ji odhodil na zem a zašlápl do prašného písku.
Strážný právě nejspíš přemýšlel o tom, že na něj za chvíli čeká doma teplá večeře, neslyšel ani těch pár slov, co si ti dva vyměňovali, ale i kdyby je slyšel, nejspíš by to nic nezměnilo.
„Pane strážný?“ obrátil se k němu jeden z těch postávajících mužů a přistoupil o něco blíž. „Moh bych se vás na něco zeptat?“
Strážný se nadechoval k odpovědi, ale nikdy na tu jednoduchou otázku neodpověděl. Poslední, co si pamatoval, byl Wesleyho skoro neznatelný pokřivený úsměv, který v tu chvíli vypadal nevyhnutelně a tak trochu omluvně.
Pak ho do břicha udeřila tvrdá bota, vzápětí dostal do hlavy pažbou vlastní brokovnice a sesunul se k zemi.
To všechno se odehrálo naprosto bezhlesně.
* * *
„Možná by vaše stížnost zajímala i countdownského šerifa, slečno!“ mluvil Johnson čím dál škrobeněji, pokud to ještě vůbec bylo možné a už se nebránil ironii.
„Vy mi vyhrožujete?“ opřela se Ellen významně o pult.
Dveře banky skoro neznatelně vrzly a nikdo se ani neotočil po nově příchozích, dokud nepromluvili.
„Dámy a pánové,“ ozvalo se ne hlasitě, ale velmi důrazně od vchodu.
Wesleyho tón donutil Anne se okamžitě obrátit po směru jeho hlasu, v tu kratinkou chvíli, než se na něj podívala, ji ovládlo tak zlé tušení, až se jí udělalo slabo.
Ale nebylo to nic proti tomu, jak se cítila, když ho tam uviděla stát s brokovnicí v ruce.
„Dámy a pánové, tohle je přepadení,“ zopakoval ještě důrazněji, než předtím. „Nikdo se ani nepohne a všichni dáte ruce pomalu pěkně za hlavu, jinak neručím za nic!“
Jak už bylo řečeno, v bance nebylo mnoho lidí, ale pořádně to zašumělo, jak se přehnala první vlna paniky.
Ellen ztuhla, jako by byla vytesaná z kamene a nedokázala ani pohnout prstem, natož se otočit.
Na rozdíl od Anne, která otevřela nevěřícně pusu.
„Cože?“ vydechla udiveně.
„Nikdo ani krok,“ přidal se Danny, který přešel za úřednické pulty tak nenápadně, že si ho nevšiml vůbec nikdo. Vytáhl revolver a postavil se tak, aby žádný z úředníků nemohl zmizet k případnému zadnímu východu.
„Postavte se všichni támhle doprostřed a hezky k sobě!“
Nastal další šum a jedna z přítomných dam omdlela.
A Ellen se stále ještě nepohnula.
„Vezmi ji,“ přikázal Wesley nejblíže stojícímu vousatému muži, který okamžitě bledou dámu podepřel.
„Všichni k sobě, a pomalu! Jakmile uvidím prudkej pohyb, budu střílet!“
Nikdo neměl nejmenší důvod o jeho slovech pochybovat a už vůbec ne Anne, která stále nevěřícně sledovala, jak tiskne brokovnici tak, až mu blednou klouby na rukou.
„Ne,“ slyšela se zašeptat chraptivě. „Ne!“ vykřikla a ten silný pocit s ní doslova mrštil přímo před Wesleyho, kde se zastavila a upřela mu šokovaný pohled přímo do očí. Dívala se přímo do nich a ony byly temné jako hluboká studená voda.
Wesley se nikdy v lidských očích moc nevyznal, ale z těchhle se snad dalo číst nejlépe na světě. Modré studánky plné nesouhlasu, křivdy, zlosti a strachu… ale Wesley Shane se jen tak něčeho nezalekl, natož dívčích očí.
„Nech toho!“ řekl tvrdě a uchopil ji za paži, aby ji odstrčil. Nebyl to příliš prudký pohyb, ale Anne se opět zamotala do své vlastní sukně a dopadla tvrdě na kolena, až zasyčela bolestí.
„Nech ji být!“ ozvalo se troufale z davu, kam Wesley ihned zaměřil svojí pozornost.
Mathew Donnovan lehce vystoupil z davu, jen natolik, aby si Wesley nemyslel, že se ukrývá v jeho anonymitě.
„Matte!“ varoval ho Elijah sykavým šepotem.
Wesley se jen pohrdavě usmál.
„Podívejme se, tady máme rytíře!“ řekl a zvedl brokovnici tak, aby mířila Mathewovi přímo na hlavu.
Anne, stále ještě klečící na zemi, uniklo ze rtů tiché zoufalé zasténání a Wesley stiskl zuřivě zuby. Hledal v mladíkově obličeji strach, který lidé mívají tváří v tvář kovové hlavni, strach, který by mu ulevil od zlosti, ale až na nepatrné zacukání mužových rtů se v jeho výrazu nezměnilo vůbec nic.
„Asi tě neučili, starat se o svý, že jo?“ sykl Wesley, popadl Mathewa za límec a přitáhl si ho blíž k sobě.
Nebránil se.
„Takže, kdo mě teď neposlechne a udělá něco, co se mi nebude líbit, zaviní jeho smrt. Jasný?“
Elijah stojící ve shromážděném davu, stiskl pěsti tak silně, až se mu začaly odkrvovat.
„Sakra…!“
Ellen, která tam pořád stála a nikam se neshromáždila, která stále zírala na Johnsona, jenž už tam ale dávno nebyl, si přála zůstat takhle navždy.
Ale nebylo jí to dopřáno už ani chvíli.
„Ellen, brašnu!“ uslyšela Dannyho nepříjemně blízko sebe. „Ellen!“
První pohyb byl zamrkání.
„Já?“ vypravila ze sebe ztuhlými ústy.
„Jo! Vezmi tu brašnu. A ty pojď sem,“ ukázal na Johnsona, který ho rychle poslechl. „Vyndej peníze a dávej je do tý brašny. Je něco nejasnýho?“
„Ne… pane,“ pípl Johnson.
„Tak rychle.“
Elleniny pohyby se rozhodně nedaly nazvat rychlými, vlastně trvalo dost dlouho, než vzala brašnu a povedlo se ji těma příšerně rozklepanýma rukama otevřít, aby do ní mohl Johnson házet doposud úhledně srovnané balíčky.
Jen jednou se ohlédla za sebe a narazila na oči Elijaha Woodwarda, takže už to raději znovu neudělala, ačkoliv jí to moc nepomohlo.
Jeho pronikavý pohled viděla v duchu pořád.
Anne se otočila na Dannyho, který se mezitím přemístil ke vchodu a pak zpět na Wesleyho. Ten si vyžádal dlouhý pevný provaz, a když už držel klubko v ruce, podíval se po Anne.
Nic horšího se snad nemůže stát…nic horšího…
Mýlila se.
„Pojď sem, Annie,“ řekl a ukázal bradou na místo vedle sebe.
Zaváhala, ale poslechla ho.
Vytáhl si z opasku jeden ze svých revolverů a k jejímu velkému údivu jí ho podal do ruky. Obemkl jí prsty kolem hladké rukojeti tak šikovně, aby držela prst na spoušti a natáhl kohoutek.
Nepříjemný zvuk jí projel až do morku kostí.
„Wesley-“ hlesla, ale víc nestihla. Přistrčil k ní Mathewa, chytil jí za pravé zápěstí a namířil přímo na jeho čelo.
„Kdyby se jenom pohnul, zmáčkni to,“ řekl dostatečně nahlas, aby to slyšeli úplně všichni.
„Tak, pomalu k tomuhle sloupu a ruce pěkně před sebe!“
Mathew se nepohnul, to ona se třásla jako v zimnici, třásla se jí kolena, třásla se jí ruka se zbraní, třásla se celá.
To ona měla strach, ne on.
Přála by si dívat se kamkoliv jinam, ale přesto se právě nikam jinam dívat nemohla, než do jeho očí, tmavě modrých, jiskřivých a tvrdých. Pod údivem se blýskalo pohrdání, které před ní nedokázal zakrýt a které ji bůhví proč bolelo, snad proto, že zrovna tyhle oči, tyhle skoro neznámé oči jí ještě před chvílí jako jedny z mála nepohrdaly vůbec.
„Anne,“ vydechl a byla to otázka a byla to výčitka a bylo to jen prosté vyslovení jejího jména.
„Ticho!“ chtěla ho okřiknout, ale vzniklo z toho jen těžko slyšitelné zoufalé zasípání, které víc než cokoliv znělo jako prosba.
Kdyby se mi aspoň ta zatracená ruka tolik netřásla! Aspoň ta ruka…
Sevřela si pravé zápěstí levou rukou, stiskla silou, ale nic nepomohlo.
Pak to bylo rychlé – Wesley všechny svázal ke sloupu a nakonec tam přidal i Johnsona s Mathewem.
Ten z ní ani teď nespustil oči.
„Annie?“ oslovil ji Danny a vytrhl jí tak z podivného tranzu. „Půjdeš se mnou pro koně.“
Přiměla se, aby přikývla, bez námitek se nechala vzít od Dannyho za ruku a Wesleymu vrátila jeho revolver.
Vyběhli ven.
Divila se, že znovu nezakopla o tu pitomou sukni, ale kupodivu držela s Dannym krok a ani chvíli ji za sebou nemusel táhnout. Letěli po prašné cestě jako vítr až k hotelu Gold Nuget. Cestou skoro zapomněla dýchat, takže se jí u hotelu tak zatočila hlava, že si málem dosedla na zem.
Ale jen málem. Vzhlédla ke čtyřem přivázaným koním, kteří jim patřili, odrazila se a vyskočila na toho svého.
Stiskla mu boky, až s nadskočením vyrazil a těsně následovala Dannyho, v rukou svírajíc otěže dalšího koně. Přede dveřmi banky už stál Wesley s Ellen, připraveni vyrazit.
Tedy, tak jednoduché to samozřejmě nebylo, dostat Ellen do sedla stálo Wesleyho mnoho sil a použil u toho mnoho sprostých nadávek, než se mu to povedlo, ale i tak bylo dílem okamžiku, než se koně, rozdivočení honičkou po městě, rozeběhli ulicí.
Jeli rychle, což ve městě nebylo zrovna bezpečné a ani jednoduché. Ellen bylo jedno, kudy jedou, nechala to zvíře pod sebou, ať si běží a držela se vší zbývající silou.
Anne, lehce zvednutá ve třmenech a nakloněná nad koňský krk, dýchala mělce a zrychleně, přes nepříjemný tlak korzetu na hrudi.
Jak dlouho to může trvat, než nás dostihnou? Než nás chytí a zavřou…
Neubránila se neustálému ohlížení vzad, ale neviděla tam nic. Jeli a prach je štípal do očí a mísil se s lepkavým potem, který jim stékal po tvářích.
Danny se snažil střídavě zpomalovat a střídavě zrychlovat, aby koně vydrželi co nejdéle a ostatní se ho jen drželi a soustředili se na to, aby zůstali v sedle.
Ještě na ně ani nepadlo večerní šero, když se za nimi v dálce a v oblaku prachu přece jen objevili pronásledovatelé.
„Zatraceně!“ zaklel Danny a otřel si zaprášené čelo.
„Musíme se dostat k lesu,“ ukázal Wesley.
„Stihneme to?“ pochyboval Danny a podíval se s obavami na křídově bledou vyčerpanou Ellen.
„Musíme!“ řekl Wesley. „Vidíš, kolik jich je?“
Danny se zahleděl do dálky.
„Nevím, snad šest a víc.“
Ellen už to nevydržela a znaveně se položila na upocený koňský krk.
„Jsi v pořádku?“ oslovil ji Danny okamžitě a v hlase mu zazněla skutečná starost. Ellen tím ovšem absolutně nedojal.
„Nech mě být!“ odpověděla ostře.
„Tak jedem, rychle! Heja!“ zvolal Wesley a sevřel koňské slabiny. Následovali ho směrem, který předtím ukázal, a po chvíli najeli na terén lesních stezek, který byl pro koně mnohem obtížnější, zato jim hustý lesní porost skýtal možnost úkrytu.
Anne seděla stále předkloněná, i když už nejeli tak rychle a její dech se nezklidnil ani o trochu. Celou dobu teď hleděla před sebe do šera, které přicházelo mezi větve stromů, celou dobu se bála, že každou vteřinou přijde ten konec odkudsi zezadu, ten výkřik, ten výstřel, co vše skončí.
Doufala, že to nebude bolet tolik, jak si představovala a věděla, že větší strach ještě nikdy nepocítila.
Nic z toho se nestalo. Za nekonečně dlouhou dobu zastavili, protože pronásledovatelé ztratili jejich stopu. Wesley seskočil ze svého úplně mokrého koně a rychlým krokem si prošel blízké okolí.
Tady v lese byla už skoro tma, ale byl na to zvyklý. Danny se ničím nezdržoval a začal koně zbavovat sedel.
Ellen stále seděla na koni a dívala se kamsi do té tmy.
„Všechno v pořádku?“ zeptal se Danny. „Teda aspoň v rámci možností... pomůžu vám dolů,“ natáhl ruce k Ellen a ta se okamžitě zatvářila, jak nejnepřístupněji uměla.
„Opovaž se mě dotknout!“
Překvapeně stáhl ruce zpět a nechal jí tedy slézt samotnou, což samozřejmě málem nedopadlo dobře, ale už se jí do toho nepletl. I Anne sesedla a zůstala stát těsně vedle koně.
„Chci vám něco říct,“ prohlásila Ellen důležitě, i když sotva stála na roztřesených nohou.
Wesley zvedl hlavu od právě vytvářeného malého ohniště.
„Jestli se ti po tom všem chce ještě mluvit, tak posloucháme. Jen doufám, že to nebude dlouhý.“
„Počkej, posaď se,“ vybídl ji Danny jemně, ale uskočila před jeho nabízenou rukou. Začínal chápat, že bláznivá riskantní akce, která proběhla před chvílí a ze které se ještě sám nestačil úplně vzpamatovat, bude mít ještě dohru.
Nedivil se.
Sám mám skoro chuť vyvádět... a sakra si nejsem jistý, že to bylo správný.
„Poslouchejte,“ řekl a bylo to míněno především na Ellen a Anne. „Vím, jak se teď cítíte. Můžeme to všechno probrat,“ pokusil se. Pokus mu překazila Ellen, která mu neurvale skočila do řeči.
„Já končím!“ pronesla významně. „Kompletně s vámi všemi končím a důrazně žádám, abyste mě už nikdy nevyhledávali! Necháte mě na pokoji, rozumíte?“
Wesley zvedl nad nečekaným výlevem hlavu zrovna, když se rozzářil první plamen a ozářil mu zaprášenou tvář.
„Můžeš přestat ječet?“ řekl znechuceně.
„Ellen, Ellen, rozumím ti, že máš takovej pocit, ale zkus chvíli vydechnout. Já vím, možná jsme mohli počkat do zítřka, ale ten chlap vypadal, že ne tebe pošle šerifa a to by nám vážně moc nepomohlo. Vím, že to bylo vážně trochu... šokující, ale není třeba-“
Anne odstoupila od koně a stanula před Dannym, aby jí dobře viděl do tváře. Už jenom to ho donutilo přestat mluvit.
Bude to ještě horší, než jsem myslel... pomyslel si a nadechl se.
„Tak podle tebe není třeba?!“ přistoupila ještě blíž. „Já taky ruším tu vaší pitomou smlouvu, rozumíš mi dost dobře?!“
„Annie, uklidni se,“ snažil se ještě Danny a pokusil se jí položit ruce na ramena, ale zaujala obrannou pozici.
„Chci jít pryč,“ řekla, jak nejklidněji dokázala. „Kamkoliv, ale pryč od vás! Můj přívěšek mi samozřejmě nedáte, ale víte co? Udavte se s ním!“
Wesley se zvedl.
„Tak dost!“ houkl.
„Jsou unavený a rozrušený,“ pokusil se Danny naposledy, protože teď už se opravdu obával přicházející bouře.
A pořádné.
„My to totiž víme,“ promluvila opět Ellen, ačkoliv jí něco uvnitř hlavy velmi důrazně varovalo, aby mlčela. Ale ten přetlak byl tak veliký, že to prostě musela říct.
Teď.
„Co víte?“ nerozuměl Danny.
„Co víme?!“ ušklíbla se Anne divoce. „Víme to, co mluví za všechno! A ten dnešní večer to jen korunoval!“
„Ale co?“
Měla bych mlčet, zatraceně mlčet a pokusit se odtud co nejtišeji zmizet, Bože, dej mi sílu, ať se ovládnu, ať se ovládnu a mlčím!
„Že tvůj ksicht visí na každým sloupu, Wesley Shane a že už jsi měl dávno viset i ty!“ vykřikla nenávistně a obrátila se na Wesleyho. „Možná si myslíte, že jsme jen tupý husy, ale ty husy přece jenom umějí číst!“
Wesley a Danny měli na okamžik téměř totožný výraz v obličeji, než se po sobě podívali a sklapli údivem pootevřená ústa.
„Tak... takhle,“ hlesl Danny ne zrovna moudře a znovu se podíval po Wesleym.
Ten nic nepopíral, ani to neměl v úmyslu.
Zkurvený vývěsky, vůbec jsem na to nemyslel.
„Do hajzlu!“ zaklel si pro sebe.
Ta realita tváří v tvář byla na Ellen už opravdu příliš.
„Odcházím!“ napřímila se a vykročila.
Myslela to naprosto vážně.
„Teď nemůžeš nikam jít!“ upozornil jí Danny.
„Ty mi nebudeš říkat, kdy co můžu dělat!“ sjela ho pohledem plným odporu. „To, že jsme tam neviděli tvoji tvář a tvé jméno je jistě jen nějaké nedopatření ty... ty ubožáku!“
„Ale to není-“ chtěl se Danny bránit, ale zmlkl. Copak na tom záleželo?
„Ellen!“ vzdychl, když viděl, že si ze své sedlové brašny vytahuje šaty, které si dneska koupila a v jakémsi transu si je balí do úhlednějšího balíčku, aby se jí lépe nesly. Přestože na sebe byla jinak velmi opatrná, teď byla ochotná odsud skutečně odejít po svých a to hned.
Přešel k ní a pevně jí sevřel rameno, aby jí v tom zabránil. Ruku setřásla, rychle a se skutečným opovržením.
„Už se mě nikdy nedotýkej!“ sykla. „Nepřipustím, aby se mě dotýkal nějaký sprostý zločinec! Nepřipustím, aby se mnou někdo takový jen setrvával v jedné místnosti!“
Znovu vykročila. A znovu ji zadržel.
„Ellen, nech si to vysvětlit!“
„Vysvětlit! Právě jste přímo před našima očima vykradli banku, tak co chceš ještě vysvětlovat?!“ vybuchla a po několikáté jeho ruku setřásla.
„Budeš se muset podívat pravdě do očí, slečinko, protože tu banku jste vykradly s náma!“ vložil se do toho zuřivě Wesley, kterému už začínala docházet trpělivost.
Danny zničeně zavřel oči.
Tak to Wesley říkat neměl, rozhodně ne takhle, sakra!
„COŽE?!“ vyletěla Anne jako rozbuška, zatímco Ellen stihla jen naprázdno zavřít a otevřít pusu. „Ty hnusnej hajzle, jak tohle jenom můžeš říct?!“
„Bohužel je to pravda, holčičko!“ pokračoval Wesley nabroušeně. „Je mi to líto, ale nic se s tím nedá už dělat, takže se s tím budeš muset nějak vyrovnat!“ utnul větu do velké významné tečky a pokračoval k sedlům, sebral brokovnici, která byla ještě donedávna vlastnictvím countdownského strážného a pokračoval zpět k ohništi, kde ji chtěl začít čistit, aby tak dal okázale najevo, že s debatou skončil.
Na Anne však žádné podobné náznaky neplatily, uvnitř ní naopak právě teď odstartoval hurikán emocí.
Bez varování se na Wesleyho vrhla, když jí míjel a začala mu bušit do ramene a do hrudi. „Ty parchante, tys mi klidně strčil revolver do ruky, tys mě nechal, abych mířila... abych mířila na jeho hlavu!“
Byly to malé, ale tvrdé rány a vzhledem k tomu, že se několikrát šikovně trefila do levého ramene, které stále ještě malinko cítil, nebylo to vůbec nic příjemného.
Volnou paží odstrčil její ruce a přimkl jí k sobě, aby zabránil dalším útokům.
„Věděl jsem, že nebudeš střílet, byl to jen takovej trik!“ zasyčel jí do ucha. „Myslíš snad, že já bych mu ustřelil hlavu? Je to jen způsob, jak vzbuzovat strach!“
„Tak v tom se asi vážně vyznáš!“ odsekla zoufale a podívala se mu z té blízkosti přímo do očí. „Až tě jednou budou věšet, já budu stát v první řadě a budu tleskat!“ sykla nenávistně.
Odstrčil jí tak prudce, až narazila do Dannyho.
„Sakra!“ odskočila od něho. „Hnusný zloději, vrazi, zrádci!“
To poslední slovo z ní vyšlo dřív, než si to stačila uvědomit. Nastalo ticho rušené jen rychlým oddechováním.
Proč? Proč jsem řekla zrádci? Protože to všechno byla lež...? Protože to bolí jako... zrada?
„Tak to by stačilo!“ zahřímal Wesley. „Pojď sem!“
„Nikdy!!“ zaječela a rozeběhla se směrem do temného lesa. Byl ale rychlejší, chytl jí za loket a prudkým trhnutím obrátil k sobě.
„Já vím, co ti nejvíc vadí, kvůli čemu tak vyvádíš!“ zavrčel a cítil, jak ztrácí poslední zbytky sebekontroly. „Nejvíc ti vadí, že u toho byl ten hezoun, že jo?! Nečekaně nalezený zákazník, co? Teď ví, že jsi nejen děvka, ale i lupička!“
„WESI!!“ zařval Danny vztekle. „Drž hubu, sakra!“
Wesley se k němu obrátil a na okamžik spustil Anne z očí.
Ta chvilka stačila. Napřáhla se a vrazila mu takovou facku, kterou by při její tělesné stavbě nikdo nečekal.
Wesley chytl za tvář a vytřeštil nevěřícně oči.
Ellen shledala tuto chvíli za nejvhodnější, aby docela tiše zmizela v lese. Tedy opravdu se snažila, aby to bylo tiše, ale jak už bylo známo, nebyla žádné lesní zvíře.
„Ellen!“ vyhrkl Danny, hned jak zahlédl pohyb.
Anne už na nic nečekala, využila toho, že už ji Wesley nedrží a rozeběhla se přesně na druhou stranu, než Ellen.
„Annie!“ zařval už opravdu zoufale. „Do háje! Dělej, běž za ní, jsou tam skály, někam spadne!“ strčil do Wesleyho a sám se rozeběhl za Ellen.
Wesley sprostě zaklel, ale poslechl Dannyho vrhl se do lesa, až ho přes obličej švihly větvičky.
* * *
„Ellen! Ellen, zastav se!“
Ohlédla se a najednou měla chuť zaklít stejně sprostě, jako to dělají ostatní.
Stiskla zuby a snažila se přidat na rychlosti, i když věděla, že to není možné.
Za chvíli jí Danny dožene, to bylo víc než jisté.
Kéž bych dokázala běžet rychleji, než on! přála si zoufale. V tu chvíli se jí noha zasekla mezi kameny a Ellen s vyděšeným výkřikem upadla.
Doběhl ji v okamžiku.
„Jsi v pořádku?“ sklonil se k ní. „Ellen!“
„Au! Moje koleno!“
„Nehýbej se, to bude dobrý,“ řekl konejšivě a nahmatal její paže, aby jí mohl pomoci vstát. Snažila se ho odstrkovat, ale její chabé snahy ignoroval.
„Zkus se posadit.“
„Au... nechci... chci jít pryč!“
„Teď to asi nepůjde,“ usoudil klidně.
„Já nechci, abys na mě sahal!“
Podíval se na ní, i když v temnotě lesa viděl jen její obrys. Cítila ale ten upřený pohled a byl jí krajně nepříjemný.
„Nejsem o nic špinavější ani horší, než předtím.“
„Jenže předtím... předtím...“
„Předtím jsi to nevěděla?“ doplnil ji.
Neodpověděla.
„Ty teda umíš rychle člověka odsoudit!“ řekl ironicky.
„Taková věc jako vývěska na sloupu hledaných je k tomu docela dobrý důvod!“ odsekla.
„A to jsi tam tu mojí ani neviděla.“
„To mi chceš tvrdit co? Že jsi jen jeho hodný kamarád?“ ušklíbla se ledově. „Ne, nechci slyšet žádné vysvětlování, děkuji!“ zarazila ho předem a sykla bolestí, protože právě prohmatával její koleno.
„Můžeš s tím hýbat?“
„Nevím!“
„Tak to vyzkoušíme,“ pokrčil rameny a opatrně jí nohu skrčil a zase natáhl.
„Au!“ prohlásila spíš uraženě, než bolestně.
„Je to jenom pohmožděný,“ usoudil.
„Jenom?!“ zhrozila se.
„Tys nikdy neměla nic pohmožděnýho?“
„Ne, to jsem tedy neměla!“ odsekla opět. „A sundej ty ruce z mé nohy!“
Pomalu ji poslechl a její chladný hlas naplněný skutečným opovržením mu vadil víc, než by si byl schopný přiznat.
„Jsi nejpyšnější osoba, jakou jsem kdy poznal,“ řekl a nevěděl, proč to říká nahlas zrovna teď. „Vidíš jen sama sebe.“
„Zrovna ty mě tedy neurazíš!“ odvětila a odvrátila se od něj. Teprve teď si uvědomila, v jak velké temnotě se nachází.
Co mě to proboha napadlo, běžet sem sama? Musela jsem se úplně zbláznit!
„Nechtěl jsem tě urážet,“ řekl Danny a najednou se cítil unavený. „Pojď, půjdeme zpátky k ohni, Ellen,“ dodal měkce.
Nechtěla s ním nikam jít, ale zároveň rozhodně nehodlala zůstat tady a bylo těžké odolat tomu měkkému hlubokému hlasu ve tmě, kam se ani měsíc nedokázal dostat.
Nahmatal její dlaň, aby jí mohl vést a podpírat a ruku měl velkou a teplou.
Ne, ten člověk je lhář a podvodník, lupič, pistolník a možná i vrah! Donutil mě cpát peníze do brašny v countdownské bance!
Příliš to nepomáhalo.
Ale pak si vzpomněla na Elijaha Woodwarda, toho milého mladíka, který na ní upíral své krásné oči a musel se dívat, jak ona, ona loupí v bance!
Už stála na nohou, když mu svou ruku vytrhla.
„Ne!“ prohlásila ostře, ať už to mělo znamenat cokoliv.
Poklidné noční zvuky lesa protrhl náhle řev tak strašlivý, až Dannymu naskočila husí kůže. Rozlehl se lesem, jako by neexistovalo nic, než ten zvuk všude kolem a zaryl se do kostí jako ostrá čepel.
Ellen neměla daleko k mdlobám.
Danny znovu nahmatal její ruku a v tom okamžiku se k němu tiskla a oběma dlaněmi svírala jeho paži.
„Proboha!“ zašeptala. „Co to bylo?“
Danny polkl.
„To byl velkej problém.“
„Cože?“ zajíkla se zoufale.
„Medvěd.“
* * *
Wesley zakopl a znovu sprostě zanadával. Při běhu mu překážela brokovnice, kterou si zapomněl v ruce, ale nemohl ji přece jen tak pohodit v lese, takže jí vláčel sebou.
„Stůj!“ řval už po několikáté před sebe do tmy, kde slyšel, jak jí pod podrážkami bot praskají větvičky a slyšel i její zrychlený dech.
„Zatracená hloupá ženská! Tak se zastav! ANNIE!“
Samozřejmě, že ho slyšela, nebylo možné ho neslyšet, ale rozhodně neměla v plánu ho poslechnout. Wesley Shane byl bezpochyby rychlý, ale ona běžela tak bezhlavě a zběsile, že měla šanci mu uniknout.
Napořád.
Vyběhla ze stínu stromů a osvítil jí bledý měsíc.
Skály.
Zaváhala jen chvilku a pak vrhla na nejbližší přístupně vypadající masiv kamene a pokoušela se vyšplhat nahoru, dlaněmi, prsty, podrážkami bot.
Pochopila, že to byla chyba už po pár vteřinách, že to měla zkusit celé oběhnout, ale už bylo pozdě, už ztratila drahocenný čas.
Jediná cesta byla vzhůru, pokud vůbec nějaká.
Ostré výčnělky kamene jí rozdíraly sotva zahojené dlaně, ale snažila se to nevnímat.
Wesley doběhl na mýtinu a na skále uviděl její siluetu v dlouhé sukni, jak se vší silou snaží vyšplhat nahoru.
Ona je prostě vážně šílená! pomyslel si užasle a chvíli jen zíral s otevřenou pusou.
„Okamžitě slez dolů!“ křičel vzápětí, jen co se vzpamatoval.
„Vypadni!“ štěkla vztekle a vyjekla, jak jí podjela podrážka boty.
„Ty jsi úplně pomatená!“ přiskočil ke skále, odložil pušku a prudce jí uchopil tam, kam zrovna dosáhl, což bylo už jen na její lýtka.
„NE!“
Nemohla se udržet, věděla, že co chvíli prohraje a spadne dolů, ale přesto si dál odírala podkluzující dlaně, lokty, kolena i tvář.
Padala.
Wesley nastavil náruč a ona spadla přímo do ní tak tvrdě, až mu málem vyrazila dech. Upadli na zem a zabolelo to podruhé, ale přesto jí nepustil, sevřel obě paže kolem jejího těla, protože další honičce v temnotě lesa se chtěl stůj co stůj vyvarovat.
Nádech a výdech, jen mělký a stlačovaný sevřením svalnatých paží.
„Pusť mě, ty hnusáku!“
„Já se z tebe doopravdy zblázním!“ vydechl poněkud přiškrceně, jak se mu začala v náručí cukat. Několikrát se převalili po zemi, ale k ničemu to nevedlo.
Dojdou jí vůbec někdy síly?
Jeho váha byla výhodou, kterou prostě využil, překulil se na ni a stlačil jí pod sebou silně, naplno, bezohledně.
„Co si sakra myslíš, že děláš?!“ zasyčel jí přímo do ucha. „Kam asi tak jdeš?!“
„Radši do... pekla, než... s VÁMA!“ vydechla namáhavě, jak jí jeho tvrdá hruď dusila.
„Jestli se chceš zabít, ty blázne, tak stačí říct, udělám to za tebe mnohem jednodušší cestou!“
Už to tu bylo zase, teď víc, než kdy jindy – mužské tělo, jeho neuvěřitelná síla, bezdechá hrůza, panika, prohra...
„Nenávidím tě, rozumíš?! Strašně tě nenávidím!!“ křičela zoufale a nejvíc ze všeho se chtěla hlasitě rozplakat jako malé dítě, plakat a mlátit kolem sebe. V tuhle chvíli ho nenáviděla víc než Billa, víc než Guye, víc než matku, která jí nechala tomu všemu napospas, víc než Ellen i celý její zatracený Dům.
Míra zoufalství jako by jí sebrala všechnu sílu, vydechla a znehybněla námahou. Unavený Wesley okamžitě povolil sevření, snad opravdu jen nevědomky, snad se domníval, že konečně přestala bojovat.
Byl to omyl, jako všechno, co se dosud vázalo k téhle dívce.
Sukně, vyhrnutá při zápase na zemi až někam ke stehnům, jí uvolnila nohy a ona se vzepřela proti jeho hrudi a vrazila mu vší zbývající silou koleno přímo do rozkroku.
„BOŽE!!“ zařval Wesley a pustil ji. Okamžitě se vyhrabala na nohy a rozeběhla se podél skal někam do tmy.
Wesley proklínal všechno, na co si právě vzpomněl a největší chuť měl vzít tu brokovnici a zastřelit ji, a pak jít co nejkratší cestou za Dannym a zastřelit i jeho, protože byl za tohle všechno zodpovědný!
Čert ví, proč se ale namáhavě zvedl, sebral pušku a prkenně se rozeběhl za ní, ačkoliv měl největší touhu držet se za postižené místo a skučet bolestí.
Vrhla se na první stezku, která vedla nahoru do skal, sukně si držela vysoko zdvižené a běžela. Utíkal za ní, to slyšela, ale přesto doufala, že se mu v kamenitém bludišti dokáže ztratit, když bude dost rychlá.
Vyběhla na skalní římsu, a protože ji docela dobře osvětloval měsíc, snažila se očima vybrat místo, kudy bude pokračovat.
Rychle.
Znovu se rozeběhla, když tu se před ní náhle něco pohnulo, něco velkého a tmavého, co jí najednou stálo v cestě.
Byl to medvěd.
Veliký, ohromný.
Samozřejmě, že zaječela.
Nemile překvapené zvíře se postavilo na zadní, otevřelo ohromnou tlamu a zařvalo jí v odpověď.
Kéž by u toho hotelu nikdo nestál!
Obě věděly předem, že se to přání nesplní, i když si to přály opravdu silně.
Postávaly tam dvě osoby, které nešlo s nikým jiným zaměnit.
Anne ze sebe vydala jakýsi zoufalý povzdech a Ellen v té chvíli přesně věděla, co cítí.
Cítila totiž úplně to samé.
„Ehm… děkujeme za milý doprovod,“ řekla a zastavila se.
Anne to udělala také, aby bylo jasné, že dál už si doprovod nepřejí.
Elijah i Mathew pochopili.
Jejich zvědavé pohledy se ale nedaly ukočírovat natolik, aby co chvíli nevystřelovaly směrem k tajemným bratrancům.
„Neměli bychom se jít představit?“ navrhl Mathew.
„NE!“ zhrozila se Anne tak upřímně, až Mathew zvedl udiveně obočí.
„Oni… oni nemají moc rádi, když se pohybujeme v pánské společnosti… víte, mají takový silný ochranitelský pud, však to znáte…“ snažila se Ellen zachránit situaci.
„Opravdu?“ podivil se Elijah. „O to víc bychom je uklidnili, kdybychom se představili, ne?“
„Ne, ne,“ usmála se Ellen nervózně. „Lépe jim to vyložíme my samy.“
„Škoda,“ usoudil Mathew a stále tak trochu vypadal, že uvažuje o tom, že se přece jenom půjde představit.
„Půjdeme teď se švagrem něco zařizovat, opravdu mě mrzí, že už se musíme rozdělit.“
Podíval se na Anne a vzal ji za ruku. „Jste velmi milá a neobvyklá dívka, Anne, jsem rád, že jsem vás poznal.“
„Mám nápad,“ prohlásil Elijah a všichni se k němu otočili. Mathew však Anninu ruku nepustil.
„Co takhle společný zítřejší oběd?“ pokračoval Elijah.
„Ale to…“ začala Anne nesouhlasně, ale Ellen ji opět předběhla.
„To je výborný nápad,“ zvolala.
Elijah se usmál.
„To tedy je. Tak se sejdeme zítra ve dvanáct u té kavárny, kde jsme se dnes potkali, ano? Moc se těším.“
„Bude to nekonečně dlouhý čas,“ vzdychl rozverně Mathew. „Zatím tedy nashledanou, Anne.“
Anne se nadechovala k odpovědi, ale než stihla nějakou vyřknout, Mathew jí nečekaně hbitě stáhl jemnou modrou rukavičku z ruky.
„Co to… co to proboha děláte?!“ zamračila se.
„Já ani nevím…“ zašeptal a na obnažený hřbet její ruky jí přitiskl teplé rty. Zůstala stát jako socha z kamene, jen rychle zamrkala, jako by se snažila zaplašit ten pocit, který jí nutil cítit něco… něco… ale co?
„Mathew!“
Elijah ho sjel rychlým pohoršeným pohledem, ale Mathew si ho nevšímal. Přesto však Anninu dlaň pustil. Té to pomohlo se vzpamatovat a bez skrupulí dloubla Mathewa do žeber. Když se ještě pokusila dupnout mu na nohu, uhýbal jí a vesele se u toho smál.
Ellen zvedla oči v sloup.
Mě z chování té holky snad trefí šlak! Rozhodně by jí prospěly alespoň základy slušného chování!
Také Elijah se rozloučil polibkem na ruku, mnohem delším, než byl ten první na seznámení. Odcházely s příslibem na zítřejší oběd, který jim daly a o němž věděly, že se nikdy konat nebude.
Kdoví, co vlastně bude zítra.
A takhle to bylo tak nějak jednodušší.
„Proč jim lžeš?“ zeptala se Anne šeptem, když kráčely směrem k hotelu.
„Mám jim snad říct pravdu?“ odtušila Ellen.
„Tak jsem to nemyslela, ale proč jim slibuješ… ale to je fuk, stejně mi to nevysvětlíš, co?“ mávla rukou Anne.
„Má tvou rukavičku,“ řekla Ellen klidně.
„Cože?“
„Tvojí rukavičku. Nevrátil ti ji.“
Anne se podívala na svou levou ruku, kde jí rukavička skutečně scházela. Bezpochyby byla nyní ve vlastnictví Mathewa Donnovana.
„No a co? K ničemu mu nebude… a mě vlastně taky ne,“ pokrčila rameny a ohlédla se zpět, ve stejnou chvíli, kdy si Ellen vzdychla a pohlédla zpět také. Podívaly se na sebe přísně a jedna před druhou nasadily nevšímavý výraz. Už se dívaly jen kupředu, i když se jim nechtělo.
Wesley a Danny postávali před hotelem u přivázaných koní a nevypadali zrovna trpělivě. Obzvlášť Wesley. Obě pociťovaly, že čím víc se k nim přibližují, tím víc zpomalují svůj krok.
„Co to máte na sobě?“ zvolal Wesley nesouhlasně. „Děláte si ze mě srandu?!“
Danny se krátce zasmál.
„Nech toho, náhodou jim to sluší, moc. Oběma.“
„No to rozhodně! Aby ses mi tady nerozplynul!“ ušklíbl se Wesley, ale Danny se dál culil po svém, protože věděl své.
Wesley totiž neviděl svůj výraz, když poprvé uviděl přestrojenou Anne. Danny se už už chystal, že ho na to upozorní, když s dívkami uviděl dva cizí muže a protože opatrnost byla na místě, rozhodl se, že to nemůže jen tak přejít.
„Kdo to byl?“ zeptal se proto přímo.
„Nikdo!“ odsekla Anne.
„Jako nikdo nevypadali!“ připomněl jízlivě Wesley a udělal pár kroků vpřed. Anne, která stála blíž, sebou cukla směrem dozadu, jako by byla připravená dát se kdykoliv na útěk.
Proč jsem to vlastně ještě neudělala? Proč dovolím tomuhle člověku, aby se ke mně přibližoval?
Odstoupila od Wesleyho a rozepnula brašnu, aby se aspoň něčím mohla zabývat. Začala přendávat Elleniny šaty a sukni do sedlových brašen a posléze i svoje původní kalhoty a košili a dělala, že si Wesleyho nevšímá.
„Vykoupily jste snad obchod?!“ rozohnil se. „Ženský pitomý!“ odfrkl si.
Ellen ho probodla pohledem, ale ničeho jiného se neodvážila.
Byla napjatá jako struna.
„Vždyť to přece nevadí, Wesley,“ mávl rukou Danny. „Nemohly přece chodit po městě v roztrhanejch hadrech,“ přimhouřil oči, jak to dělal vždycky, když se usmíval.
Anne ho sledovala postranním pohledem. Dělá, jako by se vůbec nic nestalo! Jako by nebyli tím, kým jsou! Jasně, pro ně se zatím nezměnilo vůbec nic, myslí si, že to pořád nevíme!
Její pohyby se stávaly prudšími a zuřivějšími, když cpala věci dovnitř. Wesley ji pozoroval a jeho vztek se taky stupňoval.
Čím víc se jeho oči vracely k Anninu štíhlému pasu zdůrazněnému korzetem, k odhalené křivce šíje a čím víc měl chuť položit dlaně na její boky a ucítit hebkost té látky… tím víc měl chuť si nafackovat.
Anebo jí. Ta holka je příšerná!
Když si kolem boků připnula široký kožený opasek, který se k těm šatům absolutně nehodil, kupodivu ho to iritovalo ještě víc. Sevřel mimoděk ruce v pěst a ucítil nutkání něco říct.
„Vždycky, jakmile se navlečeš do šatů, necháváš si od každýho olizovat ruku?“
Šlehla po něm pohledem.
„Do toho tobě nic není!“
„Tak kdo to byl?“ zeptal se znovu.
„I kdyby to byl třeba prezident, je to moje věc!“ nedala se. Neustále však sledovala jeho sebemenší pohyb, kdyby se chtěl náhodou přiblížit.
„To teda není!“ prohlásil.
Zacouvala, ale zády narazila do stojícího koně.
„Ne? A proč ne?“
Na tuto stručnou otázku hledal Wesley marně odpověď a do toho všeho se Danny snažil neúspěšně maskovat smích neexistujícím kašlem.
„Hele,“ prohlásil proto raději, aby odvedl pozornost. „Radši nasednem a vyrazíme hned, ať ještě kus ujedeme, než se setmí.“ Ellen si vyměnila s Anne významný pohled a Dannymu došlo, že tu něco trochu nesedí.
„Kde jsou peníze?“ zeptal se udiveně s pohledem na prázdnou brašnu.
„No oni… nejsou,“ řekla Anne. Danny se znovu důkladněji podíval na ni a potom na Ellen. Vycítil, že něco není v pořádku, že se na ně obě dívají jako na nějaké dravce, kteří se na ně chystají každou chvíli vrhnout.
„Nejsou?“ vyhrkl Wesley dřív, než stihl něco říct kdokoliv jiný. „Jak to myslíš, nejsou?! Já to říkal od začátku, že nedokážou zařídit ani pitomý-“
„Wesi, počkej!“ zarazil ho Danny. „Co se stalo?“ obrátil se k Ellen a chtěl jí jen tak, možná nevědomky položit ruku na rameno, ale Ellen obezřetně ustoupila. Musela se ovládnout, aby přímo neuskočila.
„Copak se děje, snad jste něco neprovedly?“ pousmál se na ní nejistě.
„No my jsme nic neprovedly,“ odpověděla a uhnula pohledem. Pak mu stručně nezúčastněným hlasem převyprávěla, co se stalo v bance a co je tedy důvodem nepřítomných peněz.
„No výborně!“ posmíval se Wesley. „Hlavně, že jste si nakoupily šaty a stihly se promenádovat po městě s nějakejma hejskama! Nebo to byli snad zákazníci?“
„Co tím chceš říct?!“ obrátila se prudce Anne.
„No tak!“ mírnil je Danny „Vždyť se vůbec nic nestalo. Půjdeme do banky společně, moc nás to nezdrží a odjedeme v klidu z města, tak není třeba se rozčilovat.“
Wesley neodpověděl, ale ani se neomluvil. Danny si vzal brašnu od Anne a hodil si jí přes rameno.
„Tak jdeme, ať to máme za sebou,“ obdařil všechny povzbudivým usměvem, který se ale odezvy nedočkal. Danny se snažil negativní emoce ignorovat, vzal z jedné strany za loket Anne a z druhé Ellen.
Wesley se postavil na Anninu stranu a sevřel jí přeloktí natolik hrubě, až sykla bolestí. Podívala se po Ellen a narazila na její pohled plný skrytého zoufalství.
Kéž bych věděla, co mám dělat! Kéž bys ty věděla, co máš dělat, sakra! říkala si Anne při pohledu do Elleniných hnědých očí.
Klopýtaly s nimi mlčky až před banku, kde stál v uniformě oděný strážný a s významným důrazem hleděl na opasky se zbraněmi, které měli oba kolem boků.
Wesley ho sjel neskrývaným znechuceným pohledem a obrátil se na Dannyho.
„Počkám venku,“ řekl tiše. Danny kývl, rozepnul svůj opasek a podal ho Wesleymu.
Anne vykročila směrem ke vchodu, aby se od nich alespoň trochu vzdálila, ale zapletla se do své vlastní sukně a navíc ještě do kohosi vrazila, takže se blížila k nezadržitelnému pádu. S tlumeným výkřikem se snažila dát si alespoň ruce před tělo, aby si nenatloukla moc, ale místo tvrdé země se jí kolem pasu ovinula cizí paže.
„Proboha!“ zaklel tiše Wesley, který padací scénu zahlédl. „To se mi snad zdá.“
„Anne!“
Zvedla oči, když jí kolem pasu sevřela ještě druhá pevná paže a postavila ji zpět na nohy. Uviděla tmavě modré oči pod krempou klobouku.
„Mathew?“
„Jste v pořádku?“
„Já jo… jen jsem zakopla…trochu. Díky.“
Lehce se k ní naklonil, jako by se ujišťoval, že doopravdy nedošla k nějaké úhoně a zašeptal jí přímo do ucha: „A pak, že nemám štěstí!“
Nemohla si pomoci, aby jí přes ústa nepřeletěl letmý úsměv. Mrkl na ní a rychle se připojil ke dvěma mužům, se kterými přišel a vešel do banky. Jeden z nich byl Elijah, který se stále otáčel zpět s toužebným pohledem na bledou Ellen.
Anne vzdychla a úsměv zmizel.
„To bylo schválně?“ sykl jí Wesley do ucha.
„Ne! A kdyby?“ založila si ruce.
„Pojďme!“ postrčil Danny obě dívky do vchodu a na Wesleyho se jen přísně podíval.
V bance skoro před zavírací hodinou nebylo mnoho lidí, něco okolo deseti včetně právě příchozí trojice.
Danny se rozhlédl.
„No tak, Ellen,“ pobídl jí Danny. „Běž a vyber ty peníze,“ podal jí brašnu. „Anne půjde s tebou a já počkám tady u vchodu, jo?“ pousmál se.
Ellen váhavě vzala brašnu a vykročila s Anne po boku k volné přepážce. Bohužel, musela zase k tomu samému nepříjemnému úředníkovi. Ten, když uviděl, kdo se k němu pomalým krokem blíží, neubránil se velmi nenadšenému výrazu.
Ellen si ho zatím nevšímala a skoro neznatelně se obrátila k Anne.
„Úžasný nápad vletět na někoho jako na žíněnku,“ řekla studeně.
„No jistě!“ odsekla Anne, která už toho měla za celý den opravdu dost. „Jestli chceš, podrazím ti nohy, můžeš taky na někoho vletět. Třeba támhle,“ ukázala na vedlejší frontu, odkud je pozoroval Elijah.
„Neukazuj, proboha!“ sykla Ellen.
„Dobrý večer, slečno,“ pozdravil úředník kysele, dřív, než stihla odpovědět.
„Dobrý,“ odpověděla chladně. „Zavolejte mi pana Bishopa.“
„Bohužel,“ řekl úředník strojeně, „právě jsem se dozvěděl, že pan Bishop se zdržel a dostaví se až zítra odpoledne.“
„To snad nemyslíte vážně?“ procedila Ellen skrz zuby.
„Myslím.“
„V tom případě vyžaduji, abyste mi vydal moje peníze hned bez pana Bishopa, nebo přijdete o místo!“
Dnes už je toho na mě moc! Opravdu moc!
„Řekl jsem vám, že bez příslušné listiny nemám právo-“
„Nechcete jít už s tou listinou do háje?“ ozvala se Anne, které právě došla trpělivost. Úředník sklapl na prázdno, pak se podíval několikrát z jedné na druhou a ve tváři se mu objevil podezřívavý výraz.
„Jaké je vaše jméno?“ zeptala se Ellen tvrdě.
„Johnson,“ odpověděl tázaný neochotně a dál si je prohlížel.
„Takže pane Johnsone, naposledy vás žádám, abyste mi při dobrém jméně vaší banky vydal moje peníze!“
Johnson se zamračil a přešel do protiútoku. „Podívejte se, slečno, jestli opravdu jste slečna Sinclairová, nebude vám vadit, vyzvednete-li si své peníze zítra, aby vše proběhlo dle platných předpisů…“
„Po mém otci nikdy nikdo žádnou listinu nevyžadoval, pane Johnsone a já jsem zvyklá na zacházení vhodné pro moje postavení!“
„O tom nic nevím, madam, ale vy nemáte ani listinu, ani váš rodný list, tudíž mám právo se domnívat… ehm…“
Anne měla chuť ho popadnou za vázanku a přiškrtit a Ellen… Ellen už vlastně taky. Ta nesmírná urážka jí pálila jako žhavé železo.
„Nemohu čekat až do zítřka, pane,“ řekla mu nejmírnějším hlasem, jaký v té chvíli dokázala vyloudit.
* * *
Wesley stál venku vedle vchodu a netrpělivě přešlapoval. Zkoušel se uklidnit, všechno šlo přece skoro podle plánu a nebylo proč se tolik rozčilovat a provokovat… ji.
Proč nejsem radši zticha? Zbytečně ze sebe dělám idiota a Danny se akorát baví… vlastně se mu nedivím…
„Do hajzlu…“ zaúpěl si tiše a strážný, němě stojící u vchodu se po něm pohoršeně podíval. Wesley mu pohled drze vrátil a poodstoupil od něj, přičemž zůstal očima viset na dlouhé pušce ve strážcových rukou.
Pěkná, říkal si v duchu. Dokonce brokovnice. Colt Hammer, pokud vidím dobře. Jestlipak s tím vůbec umíš zacházet, dědo? ušklíbl se.
Strážný uhnul pohledem a předstíral, že Wesleyho nevidí. Wesley ho napodobil a zvedl oči k obloze, která byla ještě jasná a modrá. Na široké ulici nebyla momentálně ani noha a Wesley přivřel oči a poslouchal to ticho rušené jen vzdálenými lidskými hlasy a zvuky.
Dveře banky se otevřely a Danny Larabi se postavil vedle něj. Wesley se na něj tázavě ohlédl, ale viděl, že Danny se na něj nedívá, hledí jaksi nezúčastněně kamsi na druhou stranu ulice.
„Danny?“ zamračil se.
Danny se na něj nepodíval ani teď, jen sáhl do kapsy, vytáhl jednu z cigaret, které dostali od Seamuse, strčil si ji mezi rty a zapálil. Wesley na něj zůstal udiveně zírat, protože tohle se rozhodně nedalo považovat za Dannyho běžné chování.
A to rozhodně nevěstí nic dobrýho.
„Dáš si?“ podal Danny cigaretu Wesleymu. Ten si jí vzal a všiml si, jak se Dannymu lehce chvějí prsty.
„Máme problém, Wesi,“ řekl Danny tiše a stále se na něj ještě nepodíval.
Wesley vyfoukl kouř.
„Každej problém má řešení.“
„Někdy je to krajní řešení, že jo.“
„Přesně tak, Danny.“
Wesley ještě jednou pořádně natáhl z cigarety a potom ji odhodil na zem a zašlápl do prašného písku.
Strážný právě nejspíš přemýšlel o tom, že na něj za chvíli čeká doma teplá večeře, neslyšel ani těch pár slov, co si ti dva vyměňovali, ale i kdyby je slyšel, nejspíš by to nic nezměnilo.
„Pane strážný?“ obrátil se k němu jeden z těch postávajících mužů a přistoupil o něco blíž. „Moh bych se vás na něco zeptat?“
Strážný se nadechoval k odpovědi, ale nikdy na tu jednoduchou otázku neodpověděl. Poslední, co si pamatoval, byl Wesleyho skoro neznatelný pokřivený úsměv, který v tu chvíli vypadal nevyhnutelně a tak trochu omluvně.
Pak ho do břicha udeřila tvrdá bota, vzápětí dostal do hlavy pažbou vlastní brokovnice a sesunul se k zemi.
To všechno se odehrálo naprosto bezhlesně.
* * *
„Možná by vaše stížnost zajímala i countdownského šerifa, slečno!“ mluvil Johnson čím dál škrobeněji, pokud to ještě vůbec bylo možné a už se nebránil ironii.
„Vy mi vyhrožujete?“ opřela se Ellen významně o pult.
Dveře banky skoro neznatelně vrzly a nikdo se ani neotočil po nově příchozích, dokud nepromluvili.
„Dámy a pánové,“ ozvalo se ne hlasitě, ale velmi důrazně od vchodu.
Wesleyho tón donutil Anne se okamžitě obrátit po směru jeho hlasu, v tu kratinkou chvíli, než se na něj podívala, ji ovládlo tak zlé tušení, až se jí udělalo slabo.
Ale nebylo to nic proti tomu, jak se cítila, když ho tam uviděla stát s brokovnicí v ruce.
„Dámy a pánové, tohle je přepadení,“ zopakoval ještě důrazněji, než předtím. „Nikdo se ani nepohne a všichni dáte ruce pomalu pěkně za hlavu, jinak neručím za nic!“
Jak už bylo řečeno, v bance nebylo mnoho lidí, ale pořádně to zašumělo, jak se přehnala první vlna paniky.
Ellen ztuhla, jako by byla vytesaná z kamene a nedokázala ani pohnout prstem, natož se otočit.
Na rozdíl od Anne, která otevřela nevěřícně pusu.
„Cože?“ vydechla udiveně.
„Nikdo ani krok,“ přidal se Danny, který přešel za úřednické pulty tak nenápadně, že si ho nevšiml vůbec nikdo. Vytáhl revolver a postavil se tak, aby žádný z úředníků nemohl zmizet k případnému zadnímu východu.
„Postavte se všichni támhle doprostřed a hezky k sobě!“
Nastal další šum a jedna z přítomných dam omdlela.
A Ellen se stále ještě nepohnula.
„Vezmi ji,“ přikázal Wesley nejblíže stojícímu vousatému muži, který okamžitě bledou dámu podepřel.
„Všichni k sobě, a pomalu! Jakmile uvidím prudkej pohyb, budu střílet!“
Nikdo neměl nejmenší důvod o jeho slovech pochybovat a už vůbec ne Anne, která stále nevěřícně sledovala, jak tiskne brokovnici tak, až mu blednou klouby na rukou.
„Ne,“ slyšela se zašeptat chraptivě. „Ne!“ vykřikla a ten silný pocit s ní doslova mrštil přímo před Wesleyho, kde se zastavila a upřela mu šokovaný pohled přímo do očí. Dívala se přímo do nich a ony byly temné jako hluboká studená voda.
Wesley se nikdy v lidských očích moc nevyznal, ale z těchhle se snad dalo číst nejlépe na světě. Modré studánky plné nesouhlasu, křivdy, zlosti a strachu… ale Wesley Shane se jen tak něčeho nezalekl, natož dívčích očí.
„Nech toho!“ řekl tvrdě a uchopil ji za paži, aby ji odstrčil. Nebyl to příliš prudký pohyb, ale Anne se opět zamotala do své vlastní sukně a dopadla tvrdě na kolena, až zasyčela bolestí.
„Nech ji být!“ ozvalo se troufale z davu, kam Wesley ihned zaměřil svojí pozornost.
Mathew Donnovan lehce vystoupil z davu, jen natolik, aby si Wesley nemyslel, že se ukrývá v jeho anonymitě.
„Matte!“ varoval ho Elijah sykavým šepotem.
Wesley se jen pohrdavě usmál.
„Podívejme se, tady máme rytíře!“ řekl a zvedl brokovnici tak, aby mířila Mathewovi přímo na hlavu.
Anne, stále ještě klečící na zemi, uniklo ze rtů tiché zoufalé zasténání a Wesley stiskl zuřivě zuby. Hledal v mladíkově obličeji strach, který lidé mívají tváří v tvář kovové hlavni, strach, který by mu ulevil od zlosti, ale až na nepatrné zacukání mužových rtů se v jeho výrazu nezměnilo vůbec nic.
„Asi tě neučili, starat se o svý, že jo?“ sykl Wesley, popadl Mathewa za límec a přitáhl si ho blíž k sobě.
Nebránil se.
„Takže, kdo mě teď neposlechne a udělá něco, co se mi nebude líbit, zaviní jeho smrt. Jasný?“
Elijah stojící ve shromážděném davu, stiskl pěsti tak silně, až se mu začaly odkrvovat.
„Sakra…!“
Ellen, která tam pořád stála a nikam se neshromáždila, která stále zírala na Johnsona, jenž už tam ale dávno nebyl, si přála zůstat takhle navždy.
Ale nebylo jí to dopřáno už ani chvíli.
„Ellen, brašnu!“ uslyšela Dannyho nepříjemně blízko sebe. „Ellen!“
První pohyb byl zamrkání.
„Já?“ vypravila ze sebe ztuhlými ústy.
„Jo! Vezmi tu brašnu. A ty pojď sem,“ ukázal na Johnsona, který ho rychle poslechl. „Vyndej peníze a dávej je do tý brašny. Je něco nejasnýho?“
„Ne… pane,“ pípl Johnson.
„Tak rychle.“
Elleniny pohyby se rozhodně nedaly nazvat rychlými, vlastně trvalo dost dlouho, než vzala brašnu a povedlo se ji těma příšerně rozklepanýma rukama otevřít, aby do ní mohl Johnson házet doposud úhledně srovnané balíčky.
Jen jednou se ohlédla za sebe a narazila na oči Elijaha Woodwarda, takže už to raději znovu neudělala, ačkoliv jí to moc nepomohlo.
Jeho pronikavý pohled viděla v duchu pořád.
Anne se otočila na Dannyho, který se mezitím přemístil ke vchodu a pak zpět na Wesleyho. Ten si vyžádal dlouhý pevný provaz, a když už držel klubko v ruce, podíval se po Anne.
Nic horšího se snad nemůže stát…nic horšího…
Mýlila se.
„Pojď sem, Annie,“ řekl a ukázal bradou na místo vedle sebe.
Zaváhala, ale poslechla ho.
Vytáhl si z opasku jeden ze svých revolverů a k jejímu velkému údivu jí ho podal do ruky. Obemkl jí prsty kolem hladké rukojeti tak šikovně, aby držela prst na spoušti a natáhl kohoutek.
Nepříjemný zvuk jí projel až do morku kostí.
„Wesley-“ hlesla, ale víc nestihla. Přistrčil k ní Mathewa, chytil jí za pravé zápěstí a namířil přímo na jeho čelo.
„Kdyby se jenom pohnul, zmáčkni to,“ řekl dostatečně nahlas, aby to slyšeli úplně všichni.
„Tak, pomalu k tomuhle sloupu a ruce pěkně před sebe!“
Mathew se nepohnul, to ona se třásla jako v zimnici, třásla se jí kolena, třásla se jí ruka se zbraní, třásla se celá.
To ona měla strach, ne on.
Přála by si dívat se kamkoliv jinam, ale přesto se právě nikam jinam dívat nemohla, než do jeho očí, tmavě modrých, jiskřivých a tvrdých. Pod údivem se blýskalo pohrdání, které před ní nedokázal zakrýt a které ji bůhví proč bolelo, snad proto, že zrovna tyhle oči, tyhle skoro neznámé oči jí ještě před chvílí jako jedny z mála nepohrdaly vůbec.
„Anne,“ vydechl a byla to otázka a byla to výčitka a bylo to jen prosté vyslovení jejího jména.
„Ticho!“ chtěla ho okřiknout, ale vzniklo z toho jen těžko slyšitelné zoufalé zasípání, které víc než cokoliv znělo jako prosba.
Kdyby se mi aspoň ta zatracená ruka tolik netřásla! Aspoň ta ruka…
Sevřela si pravé zápěstí levou rukou, stiskla silou, ale nic nepomohlo.
Pak to bylo rychlé – Wesley všechny svázal ke sloupu a nakonec tam přidal i Johnsona s Mathewem.
Ten z ní ani teď nespustil oči.
„Annie?“ oslovil ji Danny a vytrhl jí tak z podivného tranzu. „Půjdeš se mnou pro koně.“
Přiměla se, aby přikývla, bez námitek se nechala vzít od Dannyho za ruku a Wesleymu vrátila jeho revolver.
Vyběhli ven.
Divila se, že znovu nezakopla o tu pitomou sukni, ale kupodivu držela s Dannym krok a ani chvíli ji za sebou nemusel táhnout. Letěli po prašné cestě jako vítr až k hotelu Gold Nuget. Cestou skoro zapomněla dýchat, takže se jí u hotelu tak zatočila hlava, že si málem dosedla na zem.
Ale jen málem. Vzhlédla ke čtyřem přivázaným koním, kteří jim patřili, odrazila se a vyskočila na toho svého.
Stiskla mu boky, až s nadskočením vyrazil a těsně následovala Dannyho, v rukou svírajíc otěže dalšího koně. Přede dveřmi banky už stál Wesley s Ellen, připraveni vyrazit.
Tedy, tak jednoduché to samozřejmě nebylo, dostat Ellen do sedla stálo Wesleyho mnoho sil a použil u toho mnoho sprostých nadávek, než se mu to povedlo, ale i tak bylo dílem okamžiku, než se koně, rozdivočení honičkou po městě, rozeběhli ulicí.
Jeli rychle, což ve městě nebylo zrovna bezpečné a ani jednoduché. Ellen bylo jedno, kudy jedou, nechala to zvíře pod sebou, ať si běží a držela se vší zbývající silou.
Anne, lehce zvednutá ve třmenech a nakloněná nad koňský krk, dýchala mělce a zrychleně, přes nepříjemný tlak korzetu na hrudi.
Jak dlouho to může trvat, než nás dostihnou? Než nás chytí a zavřou…
Neubránila se neustálému ohlížení vzad, ale neviděla tam nic. Jeli a prach je štípal do očí a mísil se s lepkavým potem, který jim stékal po tvářích.
Danny se snažil střídavě zpomalovat a střídavě zrychlovat, aby koně vydrželi co nejdéle a ostatní se ho jen drželi a soustředili se na to, aby zůstali v sedle.
Ještě na ně ani nepadlo večerní šero, když se za nimi v dálce a v oblaku prachu přece jen objevili pronásledovatelé.
„Zatraceně!“ zaklel Danny a otřel si zaprášené čelo.
„Musíme se dostat k lesu,“ ukázal Wesley.
„Stihneme to?“ pochyboval Danny a podíval se s obavami na křídově bledou vyčerpanou Ellen.
„Musíme!“ řekl Wesley. „Vidíš, kolik jich je?“
Danny se zahleděl do dálky.
„Nevím, snad šest a víc.“
Ellen už to nevydržela a znaveně se položila na upocený koňský krk.
„Jsi v pořádku?“ oslovil ji Danny okamžitě a v hlase mu zazněla skutečná starost. Ellen tím ovšem absolutně nedojal.
„Nech mě být!“ odpověděla ostře.
„Tak jedem, rychle! Heja!“ zvolal Wesley a sevřel koňské slabiny. Následovali ho směrem, který předtím ukázal, a po chvíli najeli na terén lesních stezek, který byl pro koně mnohem obtížnější, zato jim hustý lesní porost skýtal možnost úkrytu.
Anne seděla stále předkloněná, i když už nejeli tak rychle a její dech se nezklidnil ani o trochu. Celou dobu teď hleděla před sebe do šera, které přicházelo mezi větve stromů, celou dobu se bála, že každou vteřinou přijde ten konec odkudsi zezadu, ten výkřik, ten výstřel, co vše skončí.
Doufala, že to nebude bolet tolik, jak si představovala a věděla, že větší strach ještě nikdy nepocítila.
Nic z toho se nestalo. Za nekonečně dlouhou dobu zastavili, protože pronásledovatelé ztratili jejich stopu. Wesley seskočil ze svého úplně mokrého koně a rychlým krokem si prošel blízké okolí.
Tady v lese byla už skoro tma, ale byl na to zvyklý. Danny se ničím nezdržoval a začal koně zbavovat sedel.
Ellen stále seděla na koni a dívala se kamsi do té tmy.
„Všechno v pořádku?“ zeptal se Danny. „Teda aspoň v rámci možností... pomůžu vám dolů,“ natáhl ruce k Ellen a ta se okamžitě zatvářila, jak nejnepřístupněji uměla.
„Opovaž se mě dotknout!“
Překvapeně stáhl ruce zpět a nechal jí tedy slézt samotnou, což samozřejmě málem nedopadlo dobře, ale už se jí do toho nepletl. I Anne sesedla a zůstala stát těsně vedle koně.
„Chci vám něco říct,“ prohlásila Ellen důležitě, i když sotva stála na roztřesených nohou.
Wesley zvedl hlavu od právě vytvářeného malého ohniště.
„Jestli se ti po tom všem chce ještě mluvit, tak posloucháme. Jen doufám, že to nebude dlouhý.“
„Počkej, posaď se,“ vybídl ji Danny jemně, ale uskočila před jeho nabízenou rukou. Začínal chápat, že bláznivá riskantní akce, která proběhla před chvílí a ze které se ještě sám nestačil úplně vzpamatovat, bude mít ještě dohru.
Nedivil se.
Sám mám skoro chuť vyvádět... a sakra si nejsem jistý, že to bylo správný.
„Poslouchejte,“ řekl a bylo to míněno především na Ellen a Anne. „Vím, jak se teď cítíte. Můžeme to všechno probrat,“ pokusil se. Pokus mu překazila Ellen, která mu neurvale skočila do řeči.
„Já končím!“ pronesla významně. „Kompletně s vámi všemi končím a důrazně žádám, abyste mě už nikdy nevyhledávali! Necháte mě na pokoji, rozumíte?“
Wesley zvedl nad nečekaným výlevem hlavu zrovna, když se rozzářil první plamen a ozářil mu zaprášenou tvář.
„Můžeš přestat ječet?“ řekl znechuceně.
„Ellen, Ellen, rozumím ti, že máš takovej pocit, ale zkus chvíli vydechnout. Já vím, možná jsme mohli počkat do zítřka, ale ten chlap vypadal, že ne tebe pošle šerifa a to by nám vážně moc nepomohlo. Vím, že to bylo vážně trochu... šokující, ale není třeba-“
Anne odstoupila od koně a stanula před Dannym, aby jí dobře viděl do tváře. Už jenom to ho donutilo přestat mluvit.
Bude to ještě horší, než jsem myslel... pomyslel si a nadechl se.
„Tak podle tebe není třeba?!“ přistoupila ještě blíž. „Já taky ruším tu vaší pitomou smlouvu, rozumíš mi dost dobře?!“
„Annie, uklidni se,“ snažil se ještě Danny a pokusil se jí položit ruce na ramena, ale zaujala obrannou pozici.
„Chci jít pryč,“ řekla, jak nejklidněji dokázala. „Kamkoliv, ale pryč od vás! Můj přívěšek mi samozřejmě nedáte, ale víte co? Udavte se s ním!“
Wesley se zvedl.
„Tak dost!“ houkl.
„Jsou unavený a rozrušený,“ pokusil se Danny naposledy, protože teď už se opravdu obával přicházející bouře.
A pořádné.
„My to totiž víme,“ promluvila opět Ellen, ačkoliv jí něco uvnitř hlavy velmi důrazně varovalo, aby mlčela. Ale ten přetlak byl tak veliký, že to prostě musela říct.
Teď.
„Co víte?“ nerozuměl Danny.
„Co víme?!“ ušklíbla se Anne divoce. „Víme to, co mluví za všechno! A ten dnešní večer to jen korunoval!“
„Ale co?“
Měla bych mlčet, zatraceně mlčet a pokusit se odtud co nejtišeji zmizet, Bože, dej mi sílu, ať se ovládnu, ať se ovládnu a mlčím!
„Že tvůj ksicht visí na každým sloupu, Wesley Shane a že už jsi měl dávno viset i ty!“ vykřikla nenávistně a obrátila se na Wesleyho. „Možná si myslíte, že jsme jen tupý husy, ale ty husy přece jenom umějí číst!“
Wesley a Danny měli na okamžik téměř totožný výraz v obličeji, než se po sobě podívali a sklapli údivem pootevřená ústa.
„Tak... takhle,“ hlesl Danny ne zrovna moudře a znovu se podíval po Wesleym.
Ten nic nepopíral, ani to neměl v úmyslu.
Zkurvený vývěsky, vůbec jsem na to nemyslel.
„Do hajzlu!“ zaklel si pro sebe.
Ta realita tváří v tvář byla na Ellen už opravdu příliš.
„Odcházím!“ napřímila se a vykročila.
Myslela to naprosto vážně.
„Teď nemůžeš nikam jít!“ upozornil jí Danny.
„Ty mi nebudeš říkat, kdy co můžu dělat!“ sjela ho pohledem plným odporu. „To, že jsme tam neviděli tvoji tvář a tvé jméno je jistě jen nějaké nedopatření ty... ty ubožáku!“
„Ale to není-“ chtěl se Danny bránit, ale zmlkl. Copak na tom záleželo?
„Ellen!“ vzdychl, když viděl, že si ze své sedlové brašny vytahuje šaty, které si dneska koupila a v jakémsi transu si je balí do úhlednějšího balíčku, aby se jí lépe nesly. Přestože na sebe byla jinak velmi opatrná, teď byla ochotná odsud skutečně odejít po svých a to hned.
Přešel k ní a pevně jí sevřel rameno, aby jí v tom zabránil. Ruku setřásla, rychle a se skutečným opovržením.
„Už se mě nikdy nedotýkej!“ sykla. „Nepřipustím, aby se mě dotýkal nějaký sprostý zločinec! Nepřipustím, aby se mnou někdo takový jen setrvával v jedné místnosti!“
Znovu vykročila. A znovu ji zadržel.
„Ellen, nech si to vysvětlit!“
„Vysvětlit! Právě jste přímo před našima očima vykradli banku, tak co chceš ještě vysvětlovat?!“ vybuchla a po několikáté jeho ruku setřásla.
„Budeš se muset podívat pravdě do očí, slečinko, protože tu banku jste vykradly s náma!“ vložil se do toho zuřivě Wesley, kterému už začínala docházet trpělivost.
Danny zničeně zavřel oči.
Tak to Wesley říkat neměl, rozhodně ne takhle, sakra!
„COŽE?!“ vyletěla Anne jako rozbuška, zatímco Ellen stihla jen naprázdno zavřít a otevřít pusu. „Ty hnusnej hajzle, jak tohle jenom můžeš říct?!“
„Bohužel je to pravda, holčičko!“ pokračoval Wesley nabroušeně. „Je mi to líto, ale nic se s tím nedá už dělat, takže se s tím budeš muset nějak vyrovnat!“ utnul větu do velké významné tečky a pokračoval k sedlům, sebral brokovnici, která byla ještě donedávna vlastnictvím countdownského strážného a pokračoval zpět k ohništi, kde ji chtěl začít čistit, aby tak dal okázale najevo, že s debatou skončil.
Na Anne však žádné podobné náznaky neplatily, uvnitř ní naopak právě teď odstartoval hurikán emocí.
Bez varování se na Wesleyho vrhla, když jí míjel a začala mu bušit do ramene a do hrudi. „Ty parchante, tys mi klidně strčil revolver do ruky, tys mě nechal, abych mířila... abych mířila na jeho hlavu!“
Byly to malé, ale tvrdé rány a vzhledem k tomu, že se několikrát šikovně trefila do levého ramene, které stále ještě malinko cítil, nebylo to vůbec nic příjemného.
Volnou paží odstrčil její ruce a přimkl jí k sobě, aby zabránil dalším útokům.
„Věděl jsem, že nebudeš střílet, byl to jen takovej trik!“ zasyčel jí do ucha. „Myslíš snad, že já bych mu ustřelil hlavu? Je to jen způsob, jak vzbuzovat strach!“
„Tak v tom se asi vážně vyznáš!“ odsekla zoufale a podívala se mu z té blízkosti přímo do očí. „Až tě jednou budou věšet, já budu stát v první řadě a budu tleskat!“ sykla nenávistně.
Odstrčil jí tak prudce, až narazila do Dannyho.
„Sakra!“ odskočila od něho. „Hnusný zloději, vrazi, zrádci!“
To poslední slovo z ní vyšlo dřív, než si to stačila uvědomit. Nastalo ticho rušené jen rychlým oddechováním.
Proč? Proč jsem řekla zrádci? Protože to všechno byla lež...? Protože to bolí jako... zrada?
„Tak to by stačilo!“ zahřímal Wesley. „Pojď sem!“
„Nikdy!!“ zaječela a rozeběhla se směrem do temného lesa. Byl ale rychlejší, chytl jí za loket a prudkým trhnutím obrátil k sobě.
„Já vím, co ti nejvíc vadí, kvůli čemu tak vyvádíš!“ zavrčel a cítil, jak ztrácí poslední zbytky sebekontroly. „Nejvíc ti vadí, že u toho byl ten hezoun, že jo?! Nečekaně nalezený zákazník, co? Teď ví, že jsi nejen děvka, ale i lupička!“
„WESI!!“ zařval Danny vztekle. „Drž hubu, sakra!“
Wesley se k němu obrátil a na okamžik spustil Anne z očí.
Ta chvilka stačila. Napřáhla se a vrazila mu takovou facku, kterou by při její tělesné stavbě nikdo nečekal.
Wesley chytl za tvář a vytřeštil nevěřícně oči.
Ellen shledala tuto chvíli za nejvhodnější, aby docela tiše zmizela v lese. Tedy opravdu se snažila, aby to bylo tiše, ale jak už bylo známo, nebyla žádné lesní zvíře.
„Ellen!“ vyhrkl Danny, hned jak zahlédl pohyb.
Anne už na nic nečekala, využila toho, že už ji Wesley nedrží a rozeběhla se přesně na druhou stranu, než Ellen.
„Annie!“ zařval už opravdu zoufale. „Do háje! Dělej, běž za ní, jsou tam skály, někam spadne!“ strčil do Wesleyho a sám se rozeběhl za Ellen.
Wesley sprostě zaklel, ale poslechl Dannyho vrhl se do lesa, až ho přes obličej švihly větvičky.
* * *
„Ellen! Ellen, zastav se!“
Ohlédla se a najednou měla chuť zaklít stejně sprostě, jako to dělají ostatní.
Stiskla zuby a snažila se přidat na rychlosti, i když věděla, že to není možné.
Za chvíli jí Danny dožene, to bylo víc než jisté.
Kéž bych dokázala běžet rychleji, než on! přála si zoufale. V tu chvíli se jí noha zasekla mezi kameny a Ellen s vyděšeným výkřikem upadla.
Doběhl ji v okamžiku.
„Jsi v pořádku?“ sklonil se k ní. „Ellen!“
„Au! Moje koleno!“
„Nehýbej se, to bude dobrý,“ řekl konejšivě a nahmatal její paže, aby jí mohl pomoci vstát. Snažila se ho odstrkovat, ale její chabé snahy ignoroval.
„Zkus se posadit.“
„Au... nechci... chci jít pryč!“
„Teď to asi nepůjde,“ usoudil klidně.
„Já nechci, abys na mě sahal!“
Podíval se na ní, i když v temnotě lesa viděl jen její obrys. Cítila ale ten upřený pohled a byl jí krajně nepříjemný.
„Nejsem o nic špinavější ani horší, než předtím.“
„Jenže předtím... předtím...“
„Předtím jsi to nevěděla?“ doplnil ji.
Neodpověděla.
„Ty teda umíš rychle člověka odsoudit!“ řekl ironicky.
„Taková věc jako vývěska na sloupu hledaných je k tomu docela dobrý důvod!“ odsekla.
„A to jsi tam tu mojí ani neviděla.“
„To mi chceš tvrdit co? Že jsi jen jeho hodný kamarád?“ ušklíbla se ledově. „Ne, nechci slyšet žádné vysvětlování, děkuji!“ zarazila ho předem a sykla bolestí, protože právě prohmatával její koleno.
„Můžeš s tím hýbat?“
„Nevím!“
„Tak to vyzkoušíme,“ pokrčil rameny a opatrně jí nohu skrčil a zase natáhl.
„Au!“ prohlásila spíš uraženě, než bolestně.
„Je to jenom pohmožděný,“ usoudil.
„Jenom?!“ zhrozila se.
„Tys nikdy neměla nic pohmožděnýho?“
„Ne, to jsem tedy neměla!“ odsekla opět. „A sundej ty ruce z mé nohy!“
Pomalu ji poslechl a její chladný hlas naplněný skutečným opovržením mu vadil víc, než by si byl schopný přiznat.
„Jsi nejpyšnější osoba, jakou jsem kdy poznal,“ řekl a nevěděl, proč to říká nahlas zrovna teď. „Vidíš jen sama sebe.“
„Zrovna ty mě tedy neurazíš!“ odvětila a odvrátila se od něj. Teprve teď si uvědomila, v jak velké temnotě se nachází.
Co mě to proboha napadlo, běžet sem sama? Musela jsem se úplně zbláznit!
„Nechtěl jsem tě urážet,“ řekl Danny a najednou se cítil unavený. „Pojď, půjdeme zpátky k ohni, Ellen,“ dodal měkce.
Nechtěla s ním nikam jít, ale zároveň rozhodně nehodlala zůstat tady a bylo těžké odolat tomu měkkému hlubokému hlasu ve tmě, kam se ani měsíc nedokázal dostat.
Nahmatal její dlaň, aby jí mohl vést a podpírat a ruku měl velkou a teplou.
Ne, ten člověk je lhář a podvodník, lupič, pistolník a možná i vrah! Donutil mě cpát peníze do brašny v countdownské bance!
Příliš to nepomáhalo.
Ale pak si vzpomněla na Elijaha Woodwarda, toho milého mladíka, který na ní upíral své krásné oči a musel se dívat, jak ona, ona loupí v bance!
Už stála na nohou, když mu svou ruku vytrhla.
„Ne!“ prohlásila ostře, ať už to mělo znamenat cokoliv.
Poklidné noční zvuky lesa protrhl náhle řev tak strašlivý, až Dannymu naskočila husí kůže. Rozlehl se lesem, jako by neexistovalo nic, než ten zvuk všude kolem a zaryl se do kostí jako ostrá čepel.
Ellen neměla daleko k mdlobám.
Danny znovu nahmatal její ruku a v tom okamžiku se k němu tiskla a oběma dlaněmi svírala jeho paži.
„Proboha!“ zašeptala. „Co to bylo?“
Danny polkl.
„To byl velkej problém.“
„Cože?“ zajíkla se zoufale.
„Medvěd.“
* * *
Wesley zakopl a znovu sprostě zanadával. Při běhu mu překážela brokovnice, kterou si zapomněl v ruce, ale nemohl ji přece jen tak pohodit v lese, takže jí vláčel sebou.
„Stůj!“ řval už po několikáté před sebe do tmy, kde slyšel, jak jí pod podrážkami bot praskají větvičky a slyšel i její zrychlený dech.
„Zatracená hloupá ženská! Tak se zastav! ANNIE!“
Samozřejmě, že ho slyšela, nebylo možné ho neslyšet, ale rozhodně neměla v plánu ho poslechnout. Wesley Shane byl bezpochyby rychlý, ale ona běžela tak bezhlavě a zběsile, že měla šanci mu uniknout.
Napořád.
Vyběhla ze stínu stromů a osvítil jí bledý měsíc.
Skály.
Zaváhala jen chvilku a pak vrhla na nejbližší přístupně vypadající masiv kamene a pokoušela se vyšplhat nahoru, dlaněmi, prsty, podrážkami bot.
Pochopila, že to byla chyba už po pár vteřinách, že to měla zkusit celé oběhnout, ale už bylo pozdě, už ztratila drahocenný čas.
Jediná cesta byla vzhůru, pokud vůbec nějaká.
Ostré výčnělky kamene jí rozdíraly sotva zahojené dlaně, ale snažila se to nevnímat.
Wesley doběhl na mýtinu a na skále uviděl její siluetu v dlouhé sukni, jak se vší silou snaží vyšplhat nahoru.
Ona je prostě vážně šílená! pomyslel si užasle a chvíli jen zíral s otevřenou pusou.
„Okamžitě slez dolů!“ křičel vzápětí, jen co se vzpamatoval.
„Vypadni!“ štěkla vztekle a vyjekla, jak jí podjela podrážka boty.
„Ty jsi úplně pomatená!“ přiskočil ke skále, odložil pušku a prudce jí uchopil tam, kam zrovna dosáhl, což bylo už jen na její lýtka.
„NE!“
Nemohla se udržet, věděla, že co chvíli prohraje a spadne dolů, ale přesto si dál odírala podkluzující dlaně, lokty, kolena i tvář.
Padala.
Wesley nastavil náruč a ona spadla přímo do ní tak tvrdě, až mu málem vyrazila dech. Upadli na zem a zabolelo to podruhé, ale přesto jí nepustil, sevřel obě paže kolem jejího těla, protože další honičce v temnotě lesa se chtěl stůj co stůj vyvarovat.
Nádech a výdech, jen mělký a stlačovaný sevřením svalnatých paží.
„Pusť mě, ty hnusáku!“
„Já se z tebe doopravdy zblázním!“ vydechl poněkud přiškrceně, jak se mu začala v náručí cukat. Několikrát se převalili po zemi, ale k ničemu to nevedlo.
Dojdou jí vůbec někdy síly?
Jeho váha byla výhodou, kterou prostě využil, překulil se na ni a stlačil jí pod sebou silně, naplno, bezohledně.
„Co si sakra myslíš, že děláš?!“ zasyčel jí přímo do ucha. „Kam asi tak jdeš?!“
„Radši do... pekla, než... s VÁMA!“ vydechla namáhavě, jak jí jeho tvrdá hruď dusila.
„Jestli se chceš zabít, ty blázne, tak stačí říct, udělám to za tebe mnohem jednodušší cestou!“
Už to tu bylo zase, teď víc, než kdy jindy – mužské tělo, jeho neuvěřitelná síla, bezdechá hrůza, panika, prohra...
„Nenávidím tě, rozumíš?! Strašně tě nenávidím!!“ křičela zoufale a nejvíc ze všeho se chtěla hlasitě rozplakat jako malé dítě, plakat a mlátit kolem sebe. V tuhle chvíli ho nenáviděla víc než Billa, víc než Guye, víc než matku, která jí nechala tomu všemu napospas, víc než Ellen i celý její zatracený Dům.
Míra zoufalství jako by jí sebrala všechnu sílu, vydechla a znehybněla námahou. Unavený Wesley okamžitě povolil sevření, snad opravdu jen nevědomky, snad se domníval, že konečně přestala bojovat.
Byl to omyl, jako všechno, co se dosud vázalo k téhle dívce.
Sukně, vyhrnutá při zápase na zemi až někam ke stehnům, jí uvolnila nohy a ona se vzepřela proti jeho hrudi a vrazila mu vší zbývající silou koleno přímo do rozkroku.
„BOŽE!!“ zařval Wesley a pustil ji. Okamžitě se vyhrabala na nohy a rozeběhla se podél skal někam do tmy.
Wesley proklínal všechno, na co si právě vzpomněl a největší chuť měl vzít tu brokovnici a zastřelit ji, a pak jít co nejkratší cestou za Dannym a zastřelit i jeho, protože byl za tohle všechno zodpovědný!
Čert ví, proč se ale namáhavě zvedl, sebral pušku a prkenně se rozeběhl za ní, ačkoliv měl největší touhu držet se za postižené místo a skučet bolestí.
Vrhla se na první stezku, která vedla nahoru do skal, sukně si držela vysoko zdvižené a běžela. Utíkal za ní, to slyšela, ale přesto doufala, že se mu v kamenitém bludišti dokáže ztratit, když bude dost rychlá.
Vyběhla na skalní římsu, a protože ji docela dobře osvětloval měsíc, snažila se očima vybrat místo, kudy bude pokračovat.
Rychle.
Znovu se rozeběhla, když tu se před ní náhle něco pohnulo, něco velkého a tmavého, co jí najednou stálo v cestě.
Byl to medvěd.
Veliký, ohromný.
Samozřejmě, že zaječela.
Nemile překvapené zvíře se postavilo na zadní, otevřelo ohromnou tlamu a zařvalo jí v odpověď.