14. Pravý Elijah Craig
Rose Bridge nebylo zdaleka tak malebné, jak by mohl napovídat jeho název. Bylo to maloměsto s oprýskanými fasádami a opravovanými ploty, ospalé a šablonovité městečko, jakých jsou v Jižní Dakotě desítky.
Barbara Osbournová, rozená Woodsová, si to alespoň myslela. Ve skutečnosti neměla nic proti maloměstům, neměla nic ani proti Rose Bridge, jehož jméno se zřejmě odvozovalo od trsů divokých růží, které rostly v celém městě i okolí a na jaře vždy rozkvetly kulatými růžovými květy. Ve skutečnosti to ale byl spíš plevel, kterého se majitelé domků a zahrad většinou marně pokoušeli zbavit.
Barbara byla v Rose Bridge naposledy před čtyřmi lety, ale tehdy nebyla zavřená v dostavníku s dalšími třemi cizími lidmi, tehdy vedle ní seděl její muž a naproti obě její děti. Navštěvovala sestru mnohem méně, než by měla, věděla to; nežily tak daleko od sebe, aby se nemohly vídat častěji, aby jejich děti nemohly navázat rodinné vztahy, ale... Barbara nedovedla říct, co by mělo být za tím ale. Měla sestru ráda, v tom necítila žádné pochybnosti, ale cosi jako by jí nutilo neopouštět ten domek na okraji Little Creek, její vlastní malý svět, ve kterém měla každá věc své místo, který byl notoricky známý a bezpečný.
Dostavník zastavil, byli na místě.
Barbara cítila, jako by ji na prosezenou sedačku někdo přilepil a teplý vzduch v dostavníku s malými okny ještě zhoustl.
„Paní, jsme na místě!“ upozornil ji vozka a významně držel dvířka otevřená. Nevšimla si, že ostatní cestující už vystoupili.
Zatvářila se omluvně a zvedla se, aby sestoupila po přenosných rozvrzaných schůdkách, opírající se o nabízenou vozkovu ruku ve špinavé kožené rukavici. Zůstala potom stát uprostřed cesty, koženou kabelu se svými věcmi položenou u nohou na půdě ještě zvlhlé nedávným jarním deštěm a připadala si podivně zmatená.
A osamělá.
Už v dostavníku silně pociťovala to podivné odtržení, nemohla si vzpomenout, kdy naposledy kolem sebe neměla Edwina nebo děti.
Pocítila náhlý neracionální stesk.
Měla bych počkat na další dostavník a odjet hned zpátky, pomyslela si.
Edwin byl překvapený, když mu oznámila, že odjíždí navštívit svou sestru. Sama. Možná na pár dní.
Vybavila si jeho udivený pohled zpod hustého, šedivého obočí, jak nakonec zabručel souhlas. Samozřejmě jí v tom nebránil, snad si myslel, že jde o něco naléhavého, možná je Virginia nemocná... ale nezeptal se.
Na to ho to zajímalo příliš málo.
Musela si přiznat, že sama nebyla o nic méně překvapená sama ze sebe, když mu to oznamovala, přece pořád nebyla rozhodnutá sem jet, tak proč mu to říkala?
Tak proč tu teď stojím? Pořád přece nejsem rozhodnutá.
Nakonec se s velkým přemáháním sehnula a zvedla kabelu ze země. Dům Cartlandových byl jen kousek odtud, možná by měla Virginii alespoň pozdravit, třeba jen mezi dveřmi a říct jí, že-
„Hledáte někoho, paní?“
Vylekala se tak, že málem nahlas vykřikla a poplašeně se podívala do tváře dívky v podobném věku, jako byla její Isabell. Měla velké hnědé oči.
„A-ano, dům Cartlandových,“ vykoktala.
„To vím, kde je, je tam krejčovský salón!“ prohlásila dívka potěšeně. „Zavedu vás tam, je to opravdu jen kousek.“
„Děkuji,“ řekla Barbara, nechala se vést k domu, ke kterému ve skutečnosti cestu dobře znala.
A mlčela.
* * *
Henry zaklepal na pootevřené kuchyně a vzápětí si uvědomil, jaký nesmyslný úkon to právě provádí, na tyhle dveře se neklepalo. Nikdo to nedělal.
Doris, skloněná nad ohromným hrncem a ovinutá hustou párou si podle výrazu zjevně myslela totéž.
„Pane Henry?“ oslovila ho tázavě.
„Dobré ráno, Doris,“ pozdravil ji a vstoupil.
„Dobré ráno,“ odpověděla a narovnala se. Dál se na něj dívala s otazníky v očích, tvář zčervenalou a zpocenou a šedivé pramínky kolem obličej zvlhlé.
Zavřel za sebou dveře a protáhl se mezi pracovní deskou a bednami se zeleninou.
„Máte hlad?“ dovtípila se. „Teprve jsem začala dělat polívku, ale dám vám něco na zub,“ otřela si ruce o zástěru.
„Ne, nemám hlad, děkuji,“ odmítl. „Chtěl bych se vás na něco zeptat, Doris, měla byste chvilku?“
„No...“ zaváhala a pohled jí sklouzl k bublajícímu hrnci. Henry si toho nevšímal a považoval to za souhlas. Nikdo jiný v kuchyni nebyl, takže sáhl do kapsy saka.
„Tohle jste přece vy, je to tak?“
Doris nakrčila tenoučké, skoro neviditelné šedivé obočí a poslechla. Henry se při pohledu na její mhouřící oči obával, jestli stará kuchařka na vybledlém obrázku vůbec něco uvidí, ale neodvážil se to poznamenat.
„No ovšem!“ přikývla. „Pamatuju si, jak jsme se fotografovali, to už je panečku dávno, kde jste ten obrázek našel, pane Henry?“
„Jak dávno myslíte, že to je, Doris?“ vyhnul se odpovědi. Dorisina tvář byla jediná, kterou na obrázku poznal, stále stejně kulatá a s plnými tvářemi, jen vlasy vykukující z čepce byly tmavé, skoro černé a obličej vyhlazený.
„To už si nejsem jistá, pane Henry,“ zamračila se přemýšlivě. „Dost možná i dobrých dvacet let, seřadili nás tenkrát v nažehlených zástěrách a čepcích naškrobených tak moc, že krempy nešly skoro ohnout!“ rozesmála se upřímně, jako by to byla kdovíjak komická vzpomínka.
Henry se nepřipojil, ale nepřerušoval ji.
„No jo,“ vzdychla si nostalgicky a vrátila Henrymu zohýbanou fotografii.
„Doris,“ oslovil ji znovu, pomalu a opatrně, jako by každé písmeno vyslovoval zvlášť. „Pamatujete si ty ostatní?“
„Nikdo z nich už tu nepracuje, pane Henry.“
„Já vím, jen se ptám, jestli si vzpomínáte třeba na jejich jména.“
„Proč by vás něco takového mělo zajímat?“ nechápala. Hrnec začal vydávat bublavé zvuky a velká plechová poklice se rozskákala jako šílená. Doris okamžitě přiskočila, aby zabránila nejhoršímu, bleskurychle si omotala pravou dlaň zástěrou a posunula hrnec na plotně a zároveň poklici nadzvedla.
„Jděte radši stranou, pane Henry, ať se neopaříte,“ varovala ho starostlivě. Henry ustoupil, ale jen kousek. Doris znalecky nahlédla dovnitř, třikrát zamíchala obsah dlouhou dřevěnou vařečkou a Henry znovu zvedl ruku, ve které svíral fotografii.
„Pamatujete si na ni?“ šel rovnou k věci, palec přitištěný v těsné blízkosti té bílé dívčí tváře. Doris nechtěla fotografii zapatlat, tak jí do svých prstů znovu nevzala, ale přiblížila k ní poctivě oči.
Mlčela dlouho a polévka v hrnci bublala o to hlasitěji.
„Proč se ptáte zrovna na ni, pane Henry?“ odpověděla mu pak otázkou.
Něco v jejím tónu, v jejím pohledu mu zabrnkalo na jeho instinkty, které mu říkaly, že to všechno opravdu má nějaký význam, jenom ho ani vzdáleně nenapadalo jaký.
„Zkrátka se ptám zrovna na ni.“
„Myslím, že se jmenovala Amy Fieldsová,“ řekla Doris. Zdálo se mu to, nebo to řekla neochotně? Každopádně nebyl o nic moudřejší, to jméno slyšel poprvé.
„A co si o ní pamatujete?“
„Skoro nic,“ mávla rukou. „Byla dost mladičká, byla to hodná a tichá holka, možná trochu moc vážná,“ mluvila rychle a očima těkala, aby dala jasně najevo, že má v kuchyni opravdu dost práce a Henry ji zdržuje. Říct přímo si to ale nedovolila a tak to ignoroval.
„Proč tu přestala pracovat?“ ptal se dál. Věděl, že jsou to trochu jalové otázky, ale lepší ho nenapadaly, pokud nechtěl zmínit osobní bibli Priscilly Martenové.
Doris vzala do rukou utěrku a začala utírat pracovní desku zpola zaskládanou mrkví, kterou předtím krájela.
„Všichni se nějak rozprchli, někdo se provdal, někdo odešel za lepším, někdo umřel,“ vykládala.
„Ano, ale proč tu přestala pracovat ta Amy Fieldsová.“
„To už si nevzpomínám,“ rozmáchla se utěrkou kolem mrkve a celeru. „Jsem stará ženská a na nějaké dávné záležitosti už nemám v hlavě místo. Myslím, že se provdala nebo... nebo zemřela. Chuděra.“
Henrymu celý ten rozhovor začal připadat poněkud absurdní.
„Zemřela?“
„Pane Henry! Vidíte přece, že opravdu nemám čas na takové zbytečné řeči!“ obořila se na něj. „Mám plné ruce práce s obědem!“
Zůstal na ni překvapeně zírat.
Ne proto, že se opovážila na něj zvyšovat hlas, ale proto, co viděl v jejím výrazu. Byla naštvaná, nesvá a taky vyděšená.
Proboha proč?
Měl nejasný dojem, že se dotkl něčeho důležitého, ale vůbec nemohl pochopit, co by to mohlo být, ani proč si to vlastně myslí, snad pro tu Dorisinu nelogickou a přehnanou reakci.
„Doris, tak se uklidněte, nechtěl jsem vás rozčílit,“ pravil jemně.
„Já přece vůbec nejsem rozčílená!“
„Já vím,“ ujistil ji. „Nechám vás pokračovat v přípravě oběda,“ usmál se na ni a při tom zasunul fotografii zpět do vnitřní kapsy saka. Viděl, jak po ní loupla očima a zatvářila se provinile, jako by si uvědomila, že by se mu měla omluvit.
Odešel z kuchyně dřív, než to stačila udělat.
* * *
„Barbaro!“
Virginia stála mezi dveřmi, dlaň opřenou o futra a díky údivu se zatím vůbec nepohnula, aby sevřela svou sestru v měkkém náručí.
Pořád tloustne, uvědomila si Barbara a okamžitě se za svou myšlenku zastyděla. To by nemělo být to první, na co pomyslí, když po dlouhé době vidí svou vlastní krev.
„Virginie... vypadáš dobře,“ řekla proto nahlas.
„Nečekala jsem tě, vůbec jsi nenapsala!“ zvolala Virginia a konečně se odtrhla od dveří. „Proč jsi nenapsala?“
Protože jsem si to každou chvíli chtěla rozmyslet, ještě, když jsem se balila na cestu, ještě, když už jsem seděla v dostavníku. Zatraceně, ještě, když jsem před chvílí stála na hlavní ulici.
„Myslela jsem, že tě překvapím,“ prohlásila ale a opětovala sestřino objetí.
„To se ti povedlo,“ přikývla Virginia. „Jen pojď dál, pojď.“
„Ona je uvnitř?“
Ta jednoduchá věta jako by se zařízla do vzduchu jako ostrá pila do dřeva, Virginia by přísahala, že snad skutečně slyšela ten skřípavý zvuk.
„No... ano, je,“ souhlasila nejistě.
„Nechci ji vidět.“
„Ale... proč jsi tedy-“
„Zkrátka si chci po únavné cestě dát trochu čaje jen se svou sestrou, je to tak nesplnitelné přání??“
Koženou kabelu si tiskla k hrudi, jako by to bylo dítě a hlas jí skoro přeskočil. Virginia s pozvednutým obočím a pootevřenými rty o krok ustoupila, aby jí uvolnila vchod.
„Ovšem, že můžeš, Barbaro,“ řekla klidně. „Požádám Dolores, aby zůstala nahoře.“
Barbara krátce kývla, jak jí jen sevřené hrdlo dovolilo. Připadala si dětinsky a hloupě, ale v tu chvíli si prostě nedokázala pomoci.
Když procházela vchodovými dveřmi do předsíně, Virginia jí téměř mateřsky položila dlaň na záda a Barbara jí za to byla vděčná.
* * *
„Než půjdu, než půjdu na svou cestu poslední,
chci vypít všechnu whisky, než se rozední,
než tuhle dlouhou noc ukončí píseň skřivánčí,
ať holka tmavovlasá pro mě ještě zatančí!“
Thorstein, Shakespeare, Kit a Danny zjistili, že společně znají stejnou píseň, takže ji s plným nasazením zpívali.
U druhého opakování vytáhl David harmoniku a doprovázel je jednoduchou melodií a u třetího se ke zpěvu přidal i Spencer a Angličan.
Wesleymu to kupodivu nepřišlo otravné, ale docela zábavné. Ano, mohl na to mít vliv fakt, že skoro vypili celou láhev Thorsteinovy whisky, ale zase jich na to bylo jedenáct.
Ano, pila dokonce i Ellen, ačkoliv si pokaždé nejdřív otřela hrdlo láhve svým bílým kapesníčkem a lokla si jen opatrně. Ani to Wesleymu vlastně nelezlo na nervy. Kupodivu.
Nejspíš si na ni už nějak zvykl.
„Než na mě padne, na mě padne šibenice stín
chci jen zpívat, chci jen pít, chci jenom dívčí klín
než se noc na kalné ráno promění
chci líbat holku tmavovlasou do rozednění!“
Wesley se přistihl, že si pobrukuje s nimi. Nebylo divu, po tolika opakováních už uměl tu odrhovačku taky skoro nazpaměť. Když k němu po několikáté doputovala láhev, hlubokým douškem dopil zbytek zlatavé tekutiny.
Štípala na rtech, sládla na jazyku a příjemně hřála v hrudi a břiše.
„Pánové!“ zaznělo vesele. Thorstein zaznamenal prázdnou láhev a takřka okamžitě vytáhl další, úplně plnou, do té doby schovanou mezi složenými přikrývkami. „Pokračujeme!“
Možná to není zase takovej sebestřednej floutek, když má tak dobrej vkus na pití, pomyslel si Wesley skoro přátelsky. Nepamatoval si, kdy naposledy pil takhle dobrou whisky.
„Až mi kat, až mi kat smyčku uváže
ať se slunce na nebi ještě ukáže
Před pekelnou bránou má jediná spása
že mi srdce dala holka tmavovlasá!“
„Netušil jsem, že o tobě někdo složil písničku,“ prohlásil Thorstein a doprovodil svůj žert rozverným mrknutím na Anne. „Ale nedivím se, má tmavovlasá Annie.“
Wesleyho okamžitě přešly přátelské pocity a probodl ho ostrým varovným pohledem.
To je fakt blb!
„Myslím, že kdyby někdo složil písničku o Annie, měla by úplně jiný slova,“ oponoval mu Shakespeare.
„S tím musím souhlasit,“ přikývla Ellen. „Nejspíš by tam bylo více násilí.“
Shakespeara popadla okamžitá inspirace a bez přípravy zarecitoval:
„Je v světě mnoho dívek, žen a dam
z nichž často sotva svůj dech popadám
však jenom jedna – říkám varovně
dokáže dech vyrazit vám doslovně.
A pokud cos nekalého máš snad v plánu
dříve než naděješ se – schytáš ránu!"
Všichni se nahlas rozesmáli. Byl to tak upřímný, uvolněný a harmonický zvuk, že i Wesley cítil, jak se mu ústa roztáhla do úsměvu.
„To není píseň!“ bránila se Anne a smála se taky. Neviděl jí do tváře, protože se zády opírala o jeho hruď, stačilo mu, že to slyšel.
„To je báseň,“ souhlasil Shakespeare a užíval si okolní ovace.
„Ten Shakespeare je vážně umělec,“ potřásl hlavou Thorstein. „Na tebe, básníku!“ zahodil zátku, pozvedl láhev a vypil na Shakespearovu počest dva důkladné doušky pravého Elijaha Craiga.
David foukl do harmoniky, vytvořil čtyřtónovou fanfáru, jež Thorsteinův přípitek doprovodila, a natáhl se pro láhev, aby mohla opět putovat po kruhu, jak to činila ta první.
Dnes nikdo nemluvil o plánech, o strategii, o úkolech. Poslední večer u Wichita Lake se rozhodli strávit přesně takhle a Wesley měl čím dál tím větší dojem, že to byl opravdu dobrý nápad.
Danny se taky napil a zanotoval první slova písničky, ke které se okamžitě přidali skoro všichni, takže zpívali Holku tmavovlasou počtvrté.
„Bože, jste příšerní,“ protočil Wesley oči a do Anniiných vlasů vlhkých od vody z jezera schoval spokojený úsměv.
* * *
Vcházela pomalu, skoro váhavě, ale očima neuhýbala.
„Dolores, to je moje sestra Barbara Osbournová,“ promluvila Virginia. „Barbaro, Dolores Dufferová, moje přítelkyně z mládí.“
Dufferová, ne Retlowová.
Netušila, proč jí hlavou blesklo zrovna tohle a už vůbec nedokázala rozlišit, s jakým to bylo pocitem.
„Těší mě, že vás poznávám,“ řekla Dolores.
Když Barbara mlčela, chopila se slova opět Virginia, která tu podivnou atmosféru skoro nedokázala snést. Byla si jistá, že tohle celé byl jenom špatný nápad a v duchu spílala sama sobě, že ho pomohla uskutečnit.
„Přinesu další čaj,“ nabídla s přehnanou veselostí.
„Raději něco ostřejšího,“ řekla Barbara. Předstírala, že Virginiin udivený pohled nezaregistrovala, sama netušila, proč řekla právě tohle.
Když Virginia tiše odkráčela, stále stály proti sobě a studovaly jedna druhou. Barbara si její tvář vždy spíš jen představovala. Jistě, několikrát ji viděla s Virginií, když byly ještě dívky, ale znamenala pro ni jen nezapamatovatelný obličej, ničím nezajímavou drobnou dívku s tuctovými vlasy a stejně obyčejnýma očima.
Později, v mnoha bezesných nocích, v mnoha dlouhých dnech, kdy jen seděla a zírala před sebe, si znovu zkoušela vybavit, jak vypadá ta Dolores.
Teď ji tu měla, po mnoha letech, ve chvíli, kdy už na ni skoro zapomněla, kdy ji to už nezajímalo.
Kdy zapomněla na něj.
Nebo snad ne?
Viděla před sebou ženu, jejíž nezdravou vyhublost ještě podporovaly nepadnoucí šaty, s matnými, neurčitě světlými vlasy a úplně obyčejnýma očima přesně té nezajímavé hnědo-šedo-zelené barvy, jíž vlastní většina lidí. Snad jen rty měla vysloveně hezké, velké a souměrné, ačkoli působily v ostrých rysech pobledlého obličeje spíš rušivě.
Barbara ale dokázala vidět víc.
Mezi řádky vrásek, v nachýleném úhlu Doloresiných ramen, v pokleslých koutcích jejích úst, v těch docela obyčejných očích.
Poznala zlomenou ženu, protože jí sama kdysi také byla. A možná tam hluboko v nitru, kam nepouští ani sama sebe, jí pořád je.
Najednou ji zaplavil silný pocit, podobal se zadostiučinění, dokonce podivně chladné, ironické radosti.
Nejsem jediná žena, kterou John Retlow zničil.
„Neposadíme se?“ řekla Barbara hlasem tišším, než měla v úmyslu, právě ve chvíli, kdy se vrátila Virginia.
Nesla dvě broušené sklenky a velkou, ještě zapečetěnou láhev s medově zbarvenou tekutinou.
„Albert to má schované na zvláštní příležitosti, ale vysvětlím mu to,“ postavila sklenky na desku stolu. „Je to pravý Elijah Craig. Myslím, že nic ostřejšího už tu nemáme.“
Vzduch naplnila štiplavá, dřevitá vůně alkoholu.
Barbara se dívala, jak whisky zvolna zaplňuje dno její sklenky a najednou netoužila po ničem jiném, než se napít.
* * *
Henry se v životě opil jen jednou, když mu bylo šestnáct. Bylo mu potom dost špatně a navíc cítil několik týdnů takový stud, že si byl jistý, že už to nikdy nezopakuje.
Neměl to v plánu ani teď, jenom doufal, že mu trochu alkoholu pomůže usnout a nějak utlumí to víření myšlenek, z nichž ani jedna beztak nedávala smysl. Věděl, kam si otec ukládá nejlepší alkohol v domě tak si prostě zvolil jednu načatou láhev bez nějakého cílenějšího výběru a nalil si skleničku.
Zůstal v tiché, tmavé Martenově pracovně, osvětlené jen staženým plamínkem lampy, kterou si přinesl z pokoje. Předpokládal, že v tuhle hodinu už ho tu nikdo nenačapá a kdyby... bylo mu to skoro jedno.
To už určitě působil ten alkohol.
Cítil jeho účinky, příjemnou tíhu v končetinách a teplo v břiše, ale to hlavní, o co stál, zatím nepřicházelo. Mysl mu pořád z nějakého důvodu pracovala na plné obrátky, myšlenky mu prolétávaly hlavou jako roj zdivočelých včel, ale ať se snažil jak chtěl nedovedl ani jednu z nich zachytit.
Měl silný pocit, že mu něco podstatného uniká, ale vůbec netušil, co by to mělo být. Jako by mu napovídal nějaký šestý smysl, ale jaksi nedokonale, jen napůl.
Vzdychl nahlas, nalil si druhou skleničku a postavil hranatou láhev s etiketou Elijah Craig na roh Georgova pracovního stolu. Lampa svítila skrz sklo i průsvitný nápoj a vytvářela na tmavé lesklé desce drobnou hru světel. Dotkl se jich konečky prstů, napil se a než si to uvědomil, usadil se přímo do Georgovy židle.
Sotva se jeho záda dotkla vysokého, polstrovaného opěradla, měl nevysvětlitelnou chuť rychle vstát, jako by byl na nějakém zakázaném území, kde bude jeho přítomnost potrestána.
Potlačil ten iracionální pocit a zůstal sedět. Bylo zvláštní dívat se na svět, i když tmavý a spící, z tohoto místa.
Znovu usrkl, donutil napjaté svaly ramen se uvolnit a zabořil se do sametu.
Toho pocitu, že skoro na něco přišel, se pořád nemohl zbavit. Nechápal to.
Bible schovaná v Georgových věcech.
Fotografie.
Neobvyklé chování Doris.
Amy Fieldsová.
Jsou to nedůležité nesmysly. Navíc spolu vůbec nesouvisí. Nic neznamenají. Tak proč mi to pořád vrtá hlavou? Co mi na tom nesedí??
Dopil druhou sklenku, whisky mu chutnala čím dál víc.
Amy Fieldsová.
Napřímil se, jako by ho náhle něco napadlo. Chvilku mu trvalo, než přes postupující alkoholové opojení rozpoznal, o co jde.
Vstal.
Amy Fieldsová.
Jméno, které nikdy předtím neslyšel.
Ale pořád je to jméno.
Otevřel jednu ze skříní, nevnímal, že s lampou v jedné ruce na pomocných schůdkách dost balancuje. Lépe, než on sám, se v uspořádání téhle pracovny vyznal snad už jen George Marten, takže mu netrvalo dlouho, než vytáhl několik velkých, plochých sešitů s koženými deskami, které hodil na stůl.
Může to být skoro dvacet let, připomněl si Dorisina slova.
Trvalo další skleničku, než za soustředěného listování pod světlem lampy našel v pečlivě vedeném seznamu služebnictva její jméno.
Amy Fieldsová, sirotek, narozena v květnu roku 1859, do služby nastoupila roku 1872, četl si a kopíroval úhledná písmena prstem. Trochu mimo předkreslené kolonky byla vepsána jedna poznámka.
Zemřela 15. dubna 1874.
* * *
„A tak jsem mu řekl: Dobře, pane, vsadím svoje zlaté hodinky, rodinnou památku po svém dědečkovi, ale když prohrajete vy, zatančíte veselý taneček na stole gentlemanského klubu v době, kdy je tam nejvíc plno!“
„A vyhrál jsi?“ vyhrkl Spencer.
„Jak to dopadlo?“ přidal se Kit.
Thorstein rozpřáhl ruce a s teatrálním tajemným úsměvem si nechal krátkou dramatickou pauzu.
„Do té doby jsem hrál schválně průměrně, ale pak jsem mu ukázal, jak zatraceně dobrý je Thorstein Jakobson v pokeru! Neumíte si představit, jak vtipný výjev je vážený úředník tančící na stole ve Whisky & Smoke Club svou variaci na Hunt the Squirrel!“ rozesmál se Thorstein a všichni s ním.
Někteří z nich netušili, jak jmenovaný tanec vypadá, ale to nevadilo ani v nejmenším. Byla už tma, ale nevelký oheň bohatě stačil, aby osvětloval celou skupinu naskládanou kolem ohniště a čím blíž byli, tím lépe se podávala láhev. Teď už třetí, poslední.
Thorstein se ukázal být nadmíru zábavným vypravěčem, nešetřil historkami ze svého života, což v téhle společnosti nebylo úplně běžným jevem a všechny bavilo jej poslouchat.
„Vážně jsi tak dobrej v pokeru, nebo byl ten chlápek jen tak mizernej?“ zeptal se Spencer a zapálil si cigaretu. „Měli bychom si někdy dát partičku.“
„Jsem zatraceně dobrej,“ zopakoval Thorstein s rošťáckým úsměvem. „Už na Harvardu jsem obehrával všechny. Že jo, Davide?“
“ Jo.”
“Co ví David o Harvardu?” rýpl si Shakespeare.
Thorstein udiveně povytáhl obočí a podíval se nejdřív na Davida a pak po ostatních.
„Studoval tam,“ řekl nakonec, když David sám poklidně mlčel.
„Co?“ nechápal Shakespeare. „Kecáš!“
Všechny zraky se obrátily k Davidovi.
„Nekecá,“ připustil, když bylo jasné, že se odpovědi nevyhne.
„Tys jim to nikdy neřekl?“ smál se Thorstein.
David pokrčil rameny. „Neptali se.“
„Neptali se??“ rozhodil ruce Shakespeare.
„Stejně jsem nedostudoval,“ mávl rukou David.
„Vyhodili ho v prvním ročníku,“ upřesnil Thorstein.
„Co provedl? Mám několik tipů,“ hlásil se Kit.
„A všechny obsahujou létající nože,“ přidal se Shakespeare.
„Vedle,“ převezl je Thorstein. „Vy to vážně nevíte,“ bavil se čím dál víc. „Měl aférku s rektorovou ženou!“
Zatímco ostatní si vyměňovali smích a ohromené výkřiky, David jen obdařil Thorsteina dlouhým, lehce vyčítavým pohledem, ale nic nepopřel.
„Uznej, Davide, že teď prostě musíme znát podrobnosti,“ řekl John s úsměvem.
„To rozhodně musíte, rozhodně!“ souhlasil Thorstein a rozhlédl se po láhvi, kterou zřejmě nutně k vyprávění potřeboval.
„To už je dávno, už si ani nepamatuju, jak to bylo,“ bránil se David.
„Za to já to vidím jako dneska,“ rozesmál se znovu Thorstein, zatímco mu láhev doputovala do ruky. „Na univerzitě to dodnes koluje jako legendární historka.“
David potřásl hlavou. „Tys vždycky všechno dramatizoval, Thori.“
Thorsteina ale od vyprávění neodradilo nic.
„Byla to manželka rektora, který u nás přenášel matematiku, už si nevzpomínám, jak se jmenovala. Myslím, že Cornelia.“
„Constance,“ opravil ho David suše.
„Constance!“ zopakoval po něm Thorstein. „Constance Hutchersonová. Byla asi o třicet let mladší než rektor a byla... no, přinejmenším velmi půvabná,“ naznačil rukama před sebou objemné poprsí a podíval se potměšile po Davidovi, jestli ho zase opraví nebo nějak doplní, ale David významně mlčel.
„Blbci,“ pronesla Anne pobaveně.
„To víte, univerzita plná mladých mužů, polovina z nich ještě panicové, takže když šla paní Hutchersonová přes nádvoří kampusu, většina z nás si musela utírat sliny,“ pokračoval Thorstein. „Po pravdě vůbec netuším, čím a jak ji okouzlil zrovna David, protože on o tom tradičně tajuplně mlčí.“
„Já si pořád nemyslím, že by to byla zajímavá historka,“ pokusil se David, ale byl ostatními překřičen.
„No a tak David celý semestr obšťastňoval paní rektorovou-“
„Nebylo to celej semestr.“
„-zatímco já jsem mu kryl záda, když bylo potřeba, neboť to správní přátelé dělají. Jenomže jednoho krásného dubnového dne-“
„Bylo to v květnu.“
„Jednoho krásného květnového dne sedím na přednášce z matematiky, kde David není přítomen, protože je na... v... jak bych to nejlépe vyjádřil, abych nepohoršil dámy...“
„My to chápeme,“ ujistila ho Ellen.
„Profesor Hutcherson byl plně zabraný do své vlastní přednášky, když tu najednou obdržel nějaký písemný vzkaz, což bylo neobvyklé samo o sobě. Skutečně netuším, co tam bylo napsáno, ani kdo to psal, každopádně rektor musel mít už předtím nějaké podezření, protože v tu chvíli, aniž by cokoli vysvětlil, se sebral a takřka uprostřed své věty opustil přednáškový sál.“
Thorstein udělal dramatickou pauzu, kterou si vyplnil dalším douškem.
„Chtěl jsem se vyhrnout okamžitě za ním, protože jsem tušil průšvih.“
„Ale nevyhrnul ses,“ poznamenal David vyčítavě.
„Vyhrnul! Nicméně stejný nápad měla tři čtvrtina dalších studentů v přednáškovém sále, kteří sice netušili průšvih, ale doufali, že se bude dít něco zajímavého. Což se potom mimochodem dělo, ale k tomu se dostanu. U jediného východu vznikla taková tlačenice, že ačkoliv jsem se opravdu snažil, povedlo se mi dostat ven z budovy až mnohem později. Rektora už jsem nikde neviděl, což se dalo očekávat.“
Znovu pauza vyplněná pitím.
„Seberte mu to někdo!“ ozvala se Anne netrpělivě. „Nebo to nedovypráví.“
„Ono by se toho zas tak moc nestalo,“ utrousil David.
„Ty mi nedopřeješ žádné potěšení, Annie,“ usmál se Thorstein.
„Annie dopřává potěšení jen Wesleymu,“ neodpustil si Shakespeare.
„Já se chci jen dozvědět, jak to dopadlo!“ zpražila Anne Shaka pohledem.
“Nedostudoval,” poznamenala věcně Ellen.
„Zamířil jsem přes nádvoří k rektorovu domu,“ navázal Thorstein. „Nebylo to zrovna blízko, ale doufal jsem, že ho ještě doženu, kdyby tam náhodou doopravdy šel. Běžel jsem přes kampus se stále rostoucími obavami, jenže nestačilo to. Rektor dorazil do svého domu značnou rychlostí navzdory holi a svému dnou postiženému kotníku.“
„Koleni,“ opravil ho suše David.
„Teď bys měl vyprávět spíš ty, máš to z první ruky.“
„Ne, díky.“
„Dobře tedy, kdyžtak mě určitě opravíš. Rektor rozrazil dveře do domu, ale nic podezřelého v první chvíli nespatřil a ani nikoho neviděl. Teprve pak si uvědomil, že se po zemi válí dost ledabyle poházené svršky nejen jeho ženy, ale i mužské oblečení neznámého původu. A bylo jasno.“
Thorstein využil všeobecného smíchu a poznámek a napil se potřetí. Než si stihl přihnout pořádně, natáhl se Spencer s nečekanou hbitostí a láhev mu zabavil k vlastní potřebě, dbalý Anniných předešlých slov. Vypravěč si neodpustil komicky zklamaný výraz, ale pokračoval dál.
„Popadl kulovnici, vyrazil do patra po schodech tak rychle, jak mu jen jeho tělo dovolilo a rozhodně už tušil, co tam asi najde. David jen tak tak stihl utéct přímo z postele paní Hutchersonové a zabarikádovat se v komoře.“
„V koupelně.“
„Slyšel jsem z vnitřku domů výstřel, málem se mi zastavilo srdce! Naštěstí profesoři matematiky zřejmě nejsou dobří střelci.“
„Nebo nechtěl trefit paní manželku. Ono to míření bylo asi dost obtížný,“ usoudil Kit vesele.
„To se jenom pokoušel rozstřílet ty koupelnový dveře,“ uvedl to David značně nenadšeně na pravou míru.
„Takže David měl jenom jednu únikovou cestu,“ navázal Thorstein. „Měl jsem to ještě přes polovinu nádvoří, když jsem uviděl, jak z bočního okna vylézá kdosi opravdu podivně ustrojený a snaží se sešplhat dolů po okapu. Chvilku mi trvalo, než jsem rozpoznal, že je to David oblečený v růžovém župánku paní Hutchersonové. Jenom v růžovém župánku, což ostatně za chvíli dobře viděli všichni.“
„Nebyla to růžová, ale šeříková!“ zabručel David.
Část dalších Thorsteinových slov zanikla v halasném smíchu.
„Sešplhal jak růžová – tedy šeříková veverka a rozběhl se pryč. V tu chvíli nějak rektorovi došlo, co se asi děje, vynořil se z druhého okna i s kulovnicí a cosi vyřvával. Bylo to nepopsatelné divadlo!“
Thorstein vydechl, jako by byl smíchem a vyprávěním vyčerpaný.
„Díky Bohu nevystřelil, snad si uvědomil, že by snadno mohl zabít kohokoli na nádvoří, nebo mu zkrátka došly náboje. Než David doběhl na koleje, musela ho vidět snad polovina univerzity a mezi ty, co takové štěstí neměli, se to rozkřiklo během následující čtvrt hodiny. Dohnal jsem ho až na schodech k našemu pokoji, co jsme společně sdíleli. Pak už to šlo rychle, asi si to dovedete představit. Opuštění akademické půdy může být blesková záležitost, když si to přeje rektor. A že si to přál,“ dokončil a rozhlédl se, kam doputovala láhev. Byl v ní už poslední doušek a tak jej Thorstein skoro slavnostně dopil.
„Tak jo, vtipálci, měli bychom jít radši spát, nebo se některý z vás zejtra neudrží v sedle,“ poznamenal David a zvedl se na nohy.
„No dovol, Dave, snad něco vydržíme!“ bránil se Shakespeare.
„Má pravdu,“ usoudil John. „Vezmu si první hlídku,“ natáhl se po pušce, kterou měl položenou kdesi za sebou.
„Hele, Dave, nechceš nějakou hezčí deku?“ ozval se Kit. „Třeba šeříkovou.“
David obrátil oči v sloup. „Teď mi nedáte pokoj, že ne?“
„Ne!“ řehtal se Kit a vytvářel si improvizované lůžko z dek přímo tam, kde seděl.
„Nemám sice zrovna teď bohatý šatník, ale kdybys měl zájem, Davide, ráda ti nějaký kousek zapůjčím,“ pronesla Ellen škodolibě.
„To asi ne, neseděla by mu velikost... ale třeba bychom mohli taky něco zajímavýho zahlídnout!“ přidal se hned Danny.
“Zas nemusím vidět všechno!” ohradil se Kit.
„Vy jste dobráci,“ zahučel David. „Počkejte, vezmu si druhou hlídku a udusím vás ve spánku!“
„...šeříkovým županem!“ zašeptala hlasitě Anne a všechno se opět ztratilo ve výbuchu upřímného smíchu.
* * *
Dveře, které se náhle a zprudka otevřely, jí vytrhly ze spánku. Byla by vyjekla, kdyby nebyla tak zmatená.
Nečekaný vetřelec měl v ruce lampu, ale podivně s ní kymácel a její oslněné, ospalé oči nedokázaly v první chvíli nic rozeznat.
Stihla se posadit na posteli, deku přitisknutou až u krku.
Postava ve dveřích se ztěžka opřela o futra, jako by si potřebovala odpočinout.
„Probudil jsem vás, Doris?“
Poznala ten hlas.
„Pane Henry? Co to tady proboha děláte?“ vydechla šokovaně.
„Čekala jste jiného návštěvníka?“ zvedl lampu blíž ke své tváři, jako by chtěl na sebe posvítit. „I vy jedna!“
„Vy jste opilý??“
„Co myslíte?“ nadhodil a přiblížil ke světlu poloprázdnou láhev, kterou držel ve druhé ruce.
„Pomůžu vám do vašeho pokoje,“ prohlásila, spustila nohy na podlahu a po paměti hledala svůj dlouhý vlněný šál, aby ho přes sebe přehodila.
„Ne ne!“ protestoval. „Musíme si vážně promluvit, Doris.“
„Promluvit? Ale no tak, nebuďte-“
„Směšný?“ dokončil Henry.
„Myslela jsem-“
Henry vstoupil dovnitř a zabouchl za sebou dveře s teatrálním, opilým gestem. Doris zůstala zmateně stát vedle postele, jako by stále nemohla uvěřit tomu, co se to děje.
„Je už hluboká noc, pane Henry,“ řekla opatrně. „Bude lepší, když si promluvíme zítra.“
„Ne,“ rozhodl Henry a usadil se na její rozestlanou postel, aniž pustil lampu nebo láhev z ruky. „Bude lepší, když si promluvíme teď.“
„Pane Henry!“ zkusila to přísně. „Uvědomujete si, že tohle je naprosto... nevhodné??“
„Souhlasím, je to naprosto, naprosto nevhodné!“ přikývl důrazně a natáhl se, aby postavil lampu na noční stolek vedle postele.
Podařilo se mu to až na třetí pokus a Doris trnula hrůzou, že se lampa rozbije o podlahu a způsobí požár, ale neodvažovala mu do toho zasahovat.
„Takže,“ pokračoval, když konečně uspěl, „dokud nesvolíte k rozhovoru, budu sedět přímo tady,“ ukázal na postel. „Nehnu se odtud. Ani trochu. Jsem zvědavý, co budou říkat, až mě tady ráno někdo najde. A to mě určitě najde. Vaše pověst bude v háji, Doris.“
Volnou rukou si ostentativně rozepnul tři vrchní knoflíčky u košile, i když ho to stálo trochu koordinovaného soustředění.
„Proboha, to snad nemys-“ zakoktala se Doris a dál nedokázala pokračovat.
Zůstala jen zírat.
Vlastně to bylo velmi komické, buclatá Doris v dlouhé noční košili a bílém čepci zpoza kterého vykukovaly šedé vlasy, s krátkými pažemi zoufale sevřenými přes mohutná povislá ňadra a Henry Jacobs vyzývavě rozvalený na její posteli.
Jenže ani jeden z nich se nesmál.
Když Doris stále mlčela, Henry se na ni podíval zpoza vlasů spadlých do čela.
„Myslím to vážně,“ ujistil ji. „Nebo si mám rozepnout i kalhoty, abyste mi uvěřila?“ navrhl.
„Ne, proboha!“ zastavila ho. „Tohle je snad nějaká noční můra,“ přejela si dlaní přes čelo.
„Není,“ ujistil ji.
Kousla se do rtů a podívala se ke dveřím a zase zpátky, jako by se snažila přijít na způsob, jak ho bez rozruchu dostat ven.
Nenapadalo ji nic.
„A o čem, proboha, chcete teď v noci mluvit?“ zeptala se skoro šeptem. Napřímil se v zádech a najednou jako by byl mnohem střízlivější, ačkoli mu zbyly ty horečnatě lesklé oči.
„Myslím, že víte.“
„Pane Henry-“
„Dáme si druhé kolo rozhovoru o Amy Fieldsové, co říkáte? Tentokrát třeba zkusíte mluvit bez vytáček.“
„Co vás může tolik zajímat na-“ rozhodila rozhořčeně ruce a na okamžik zapomněla na svůj nedostatečný oděv.
Henry se naklonil a opřel si lokty o stehna, s pohledem vpáleným do Dorisiných očí.
„Protože mám pocit, že mi z nějakého důvodu nechcete říct pravdu. Proč? Nebo víte co? Můžete začít tím, proč ta tajemná Amy Fieldsová zemřela v ten samý den, kdy jsem se já narodil. Dáte si?“ natáhl ruku.
Zaváhala, ale pak láhev popadla a napila se.
* * *
Nad stolem viselo dlouhé ticho smíchané s vůní whisky. Pak Barbara konečně promluvila.
„Jestli jste mi chtěla říct, že je ten člověk po smrti, tak vám rovnou říkám, že mě to ani v nejmenším nezajímá.“
Dolores zvedla oči. „O ničem takovým nemám zprávy.“
Barbara na okamžik vypadala zaskočeně, než se jí na tvář znovu vrátila přezíravá sebejistota.
„Vy jste se ale znovu vdala,“ konstatovala se zdviženým obočím.
„To je pravda,“ kývla Dolores.
„Víte, že je to přinejmenším nezákonné?“ ušklíbla se. „O tom, že je to nemorální a proti Bohu raději nemluvím.“
„Pro mě John Retlow zemřel před šestnácti lety.“
Barbara se nadechla, snad se chtěla ohradit nebo říct něco jedovatého, ale nakonec jen zvedla sklenku a znovu upila.
Whisky byla silná, hustá a štiplavá.
A skvělá.
Dolores následovala jejího příkladu, jenom se napila o něco víc.
Barbara si přejela jazykem trnoucí dásně.
„To ale z vašich dětí nedělá manželské, to jistě víte.“
„Ano, to vím. Myslím, že jsem za to taky zaplatila. A nejen já.“
„Takže chcete, abych vás litovala?“ pronesla Barbara nepřátelsky.
„Ne,” upřela Dolores na její tvář pátravý pohled. „Jak se má Christopher?“
Barbara ztuhla, jako by jí někdo vyklopil na hlavu vědro ledové vody. V první chvíli chtěla tu příšernou ženskou udeřit, vychrstnout jí do očí tu palčivou whisky nebo jí jinak způsobit co největší bolest.
Hned teď. Jenže nedokázala pohnout ani prstem.
„Jmenuje se Christopher, že?“ pokračovala Dolores neúprosně.
„Ano. Christopher. Kit,“ hlesla Barbara tiše.
Měla pocit, že to řekl někdo úplně jiný, někdo koho nedokáže ovládat.
„Kit,“ zopakovala Dolores.
Barbara měla pocit, jako by jméno jejího syna nikdo nevyslovil věky, staletí.
„Nemáte právo o něm mluvit,“ řekla tak potichu, že se sotva sama slyšela.
„Ale vy ano.“
Konečně se Barbara dokázala pohnout, zvedla se a zamířila ke dveřím. Všechno se s ní točilo, snad kvůli whisky, která se jí náhle rozeběhla žilami, snad kvůli něčemu úplně jinému.
Zůstala stát s rukou položenou na klice.
„Nevím, jak se má,“ řekla s očima upřenýma na dveře. „Nevím, jestli žije. Proč vás to zajímá?“
“Přála byste si, aby vám odpustil?“
Barbara se znovu prudce otočila, podlaha se pod ní měkce zhoupla.
„Proč tady s vámi vůbec mluvím??“ sykla.
„Protože jsem vás o to požádala.“
„Vůbec nechápu, co jste tím chtěla získat!“
Dolores trhla rameny. “Pravdu.”
“Nikdo nestojí o pravdu!” ušklíbla se Barbara. “Pravda je obtěžující, bolestná a k ničemu.”
“Ale pořád je to pravda.”
“Nechte si ta moudra!” odsekla Barbara a udělala dva prudké kroky zpátky ke stolu.
“Omlouvám se,” hlesla Dolores. “Vím, že nemám žádný právo po vás něco chtít, paní Osbournová.”
“Ale stejně chcete. Co to tedy má být? Jakou pravdu po mě chcete, proč se vůbec staráte o mého… o…” slova se jí zadrhla v hrdle a tak se znovu napila, aby se zeptala na jedinou věc, na kterou dokázala myslet od chvíle, kdy Dolores vyslovila jméno jejího prvorozeného syna. “Vy o něm snad něco víte?... Cokoli?”
Sama slyšela, jsou zoufale, plačtivě to zní, jako by to říkala docela cizí žena. Nebo spíš mladá, vyděšená, k smrti nešťastná dívka. Snad proto se na ni Dolores podívala smutně, téměř bolestně. “Ne, to nevím.”
Barbara se vymrštila, jako by ji něco ostrého bodlo, už podruhé během krátké doby měla chuť ji skutečně udeřit, jakkoli iracionální to bylo.
“Vy-!” naklonila se přes stůl se zlostným syknutím, aniž věděla, co přesně chce říct. “Vy a... John… jste si jeden druhého fakt zasloužili!”
Rozmáchlým gestem popadla poloprázdnou láhev a práskla za sebou dveřmi tak prudce, až se zachvěly okenní tabulky.
Rose Bridge nebylo zdaleka tak malebné, jak by mohl napovídat jeho název. Bylo to maloměsto s oprýskanými fasádami a opravovanými ploty, ospalé a šablonovité městečko, jakých jsou v Jižní Dakotě desítky.
Barbara Osbournová, rozená Woodsová, si to alespoň myslela. Ve skutečnosti neměla nic proti maloměstům, neměla nic ani proti Rose Bridge, jehož jméno se zřejmě odvozovalo od trsů divokých růží, které rostly v celém městě i okolí a na jaře vždy rozkvetly kulatými růžovými květy. Ve skutečnosti to ale byl spíš plevel, kterého se majitelé domků a zahrad většinou marně pokoušeli zbavit.
Barbara byla v Rose Bridge naposledy před čtyřmi lety, ale tehdy nebyla zavřená v dostavníku s dalšími třemi cizími lidmi, tehdy vedle ní seděl její muž a naproti obě její děti. Navštěvovala sestru mnohem méně, než by měla, věděla to; nežily tak daleko od sebe, aby se nemohly vídat častěji, aby jejich děti nemohly navázat rodinné vztahy, ale... Barbara nedovedla říct, co by mělo být za tím ale. Měla sestru ráda, v tom necítila žádné pochybnosti, ale cosi jako by jí nutilo neopouštět ten domek na okraji Little Creek, její vlastní malý svět, ve kterém měla každá věc své místo, který byl notoricky známý a bezpečný.
Dostavník zastavil, byli na místě.
Barbara cítila, jako by ji na prosezenou sedačku někdo přilepil a teplý vzduch v dostavníku s malými okny ještě zhoustl.
„Paní, jsme na místě!“ upozornil ji vozka a významně držel dvířka otevřená. Nevšimla si, že ostatní cestující už vystoupili.
Zatvářila se omluvně a zvedla se, aby sestoupila po přenosných rozvrzaných schůdkách, opírající se o nabízenou vozkovu ruku ve špinavé kožené rukavici. Zůstala potom stát uprostřed cesty, koženou kabelu se svými věcmi položenou u nohou na půdě ještě zvlhlé nedávným jarním deštěm a připadala si podivně zmatená.
A osamělá.
Už v dostavníku silně pociťovala to podivné odtržení, nemohla si vzpomenout, kdy naposledy kolem sebe neměla Edwina nebo děti.
Pocítila náhlý neracionální stesk.
Měla bych počkat na další dostavník a odjet hned zpátky, pomyslela si.
Edwin byl překvapený, když mu oznámila, že odjíždí navštívit svou sestru. Sama. Možná na pár dní.
Vybavila si jeho udivený pohled zpod hustého, šedivého obočí, jak nakonec zabručel souhlas. Samozřejmě jí v tom nebránil, snad si myslel, že jde o něco naléhavého, možná je Virginia nemocná... ale nezeptal se.
Na to ho to zajímalo příliš málo.
Musela si přiznat, že sama nebyla o nic méně překvapená sama ze sebe, když mu to oznamovala, přece pořád nebyla rozhodnutá sem jet, tak proč mu to říkala?
Tak proč tu teď stojím? Pořád přece nejsem rozhodnutá.
Nakonec se s velkým přemáháním sehnula a zvedla kabelu ze země. Dům Cartlandových byl jen kousek odtud, možná by měla Virginii alespoň pozdravit, třeba jen mezi dveřmi a říct jí, že-
„Hledáte někoho, paní?“
Vylekala se tak, že málem nahlas vykřikla a poplašeně se podívala do tváře dívky v podobném věku, jako byla její Isabell. Měla velké hnědé oči.
„A-ano, dům Cartlandových,“ vykoktala.
„To vím, kde je, je tam krejčovský salón!“ prohlásila dívka potěšeně. „Zavedu vás tam, je to opravdu jen kousek.“
„Děkuji,“ řekla Barbara, nechala se vést k domu, ke kterému ve skutečnosti cestu dobře znala.
A mlčela.
* * *
Henry zaklepal na pootevřené kuchyně a vzápětí si uvědomil, jaký nesmyslný úkon to právě provádí, na tyhle dveře se neklepalo. Nikdo to nedělal.
Doris, skloněná nad ohromným hrncem a ovinutá hustou párou si podle výrazu zjevně myslela totéž.
„Pane Henry?“ oslovila ho tázavě.
„Dobré ráno, Doris,“ pozdravil ji a vstoupil.
„Dobré ráno,“ odpověděla a narovnala se. Dál se na něj dívala s otazníky v očích, tvář zčervenalou a zpocenou a šedivé pramínky kolem obličej zvlhlé.
Zavřel za sebou dveře a protáhl se mezi pracovní deskou a bednami se zeleninou.
„Máte hlad?“ dovtípila se. „Teprve jsem začala dělat polívku, ale dám vám něco na zub,“ otřela si ruce o zástěru.
„Ne, nemám hlad, děkuji,“ odmítl. „Chtěl bych se vás na něco zeptat, Doris, měla byste chvilku?“
„No...“ zaváhala a pohled jí sklouzl k bublajícímu hrnci. Henry si toho nevšímal a považoval to za souhlas. Nikdo jiný v kuchyni nebyl, takže sáhl do kapsy saka.
„Tohle jste přece vy, je to tak?“
Doris nakrčila tenoučké, skoro neviditelné šedivé obočí a poslechla. Henry se při pohledu na její mhouřící oči obával, jestli stará kuchařka na vybledlém obrázku vůbec něco uvidí, ale neodvážil se to poznamenat.
„No ovšem!“ přikývla. „Pamatuju si, jak jsme se fotografovali, to už je panečku dávno, kde jste ten obrázek našel, pane Henry?“
„Jak dávno myslíte, že to je, Doris?“ vyhnul se odpovědi. Dorisina tvář byla jediná, kterou na obrázku poznal, stále stejně kulatá a s plnými tvářemi, jen vlasy vykukující z čepce byly tmavé, skoro černé a obličej vyhlazený.
„To už si nejsem jistá, pane Henry,“ zamračila se přemýšlivě. „Dost možná i dobrých dvacet let, seřadili nás tenkrát v nažehlených zástěrách a čepcích naškrobených tak moc, že krempy nešly skoro ohnout!“ rozesmála se upřímně, jako by to byla kdovíjak komická vzpomínka.
Henry se nepřipojil, ale nepřerušoval ji.
„No jo,“ vzdychla si nostalgicky a vrátila Henrymu zohýbanou fotografii.
„Doris,“ oslovil ji znovu, pomalu a opatrně, jako by každé písmeno vyslovoval zvlášť. „Pamatujete si ty ostatní?“
„Nikdo z nich už tu nepracuje, pane Henry.“
„Já vím, jen se ptám, jestli si vzpomínáte třeba na jejich jména.“
„Proč by vás něco takového mělo zajímat?“ nechápala. Hrnec začal vydávat bublavé zvuky a velká plechová poklice se rozskákala jako šílená. Doris okamžitě přiskočila, aby zabránila nejhoršímu, bleskurychle si omotala pravou dlaň zástěrou a posunula hrnec na plotně a zároveň poklici nadzvedla.
„Jděte radši stranou, pane Henry, ať se neopaříte,“ varovala ho starostlivě. Henry ustoupil, ale jen kousek. Doris znalecky nahlédla dovnitř, třikrát zamíchala obsah dlouhou dřevěnou vařečkou a Henry znovu zvedl ruku, ve které svíral fotografii.
„Pamatujete si na ni?“ šel rovnou k věci, palec přitištěný v těsné blízkosti té bílé dívčí tváře. Doris nechtěla fotografii zapatlat, tak jí do svých prstů znovu nevzala, ale přiblížila k ní poctivě oči.
Mlčela dlouho a polévka v hrnci bublala o to hlasitěji.
„Proč se ptáte zrovna na ni, pane Henry?“ odpověděla mu pak otázkou.
Něco v jejím tónu, v jejím pohledu mu zabrnkalo na jeho instinkty, které mu říkaly, že to všechno opravdu má nějaký význam, jenom ho ani vzdáleně nenapadalo jaký.
„Zkrátka se ptám zrovna na ni.“
„Myslím, že se jmenovala Amy Fieldsová,“ řekla Doris. Zdálo se mu to, nebo to řekla neochotně? Každopádně nebyl o nic moudřejší, to jméno slyšel poprvé.
„A co si o ní pamatujete?“
„Skoro nic,“ mávla rukou. „Byla dost mladičká, byla to hodná a tichá holka, možná trochu moc vážná,“ mluvila rychle a očima těkala, aby dala jasně najevo, že má v kuchyni opravdu dost práce a Henry ji zdržuje. Říct přímo si to ale nedovolila a tak to ignoroval.
„Proč tu přestala pracovat?“ ptal se dál. Věděl, že jsou to trochu jalové otázky, ale lepší ho nenapadaly, pokud nechtěl zmínit osobní bibli Priscilly Martenové.
Doris vzala do rukou utěrku a začala utírat pracovní desku zpola zaskládanou mrkví, kterou předtím krájela.
„Všichni se nějak rozprchli, někdo se provdal, někdo odešel za lepším, někdo umřel,“ vykládala.
„Ano, ale proč tu přestala pracovat ta Amy Fieldsová.“
„To už si nevzpomínám,“ rozmáchla se utěrkou kolem mrkve a celeru. „Jsem stará ženská a na nějaké dávné záležitosti už nemám v hlavě místo. Myslím, že se provdala nebo... nebo zemřela. Chuděra.“
Henrymu celý ten rozhovor začal připadat poněkud absurdní.
„Zemřela?“
„Pane Henry! Vidíte přece, že opravdu nemám čas na takové zbytečné řeči!“ obořila se na něj. „Mám plné ruce práce s obědem!“
Zůstal na ni překvapeně zírat.
Ne proto, že se opovážila na něj zvyšovat hlas, ale proto, co viděl v jejím výrazu. Byla naštvaná, nesvá a taky vyděšená.
Proboha proč?
Měl nejasný dojem, že se dotkl něčeho důležitého, ale vůbec nemohl pochopit, co by to mohlo být, ani proč si to vlastně myslí, snad pro tu Dorisinu nelogickou a přehnanou reakci.
„Doris, tak se uklidněte, nechtěl jsem vás rozčílit,“ pravil jemně.
„Já přece vůbec nejsem rozčílená!“
„Já vím,“ ujistil ji. „Nechám vás pokračovat v přípravě oběda,“ usmál se na ni a při tom zasunul fotografii zpět do vnitřní kapsy saka. Viděl, jak po ní loupla očima a zatvářila se provinile, jako by si uvědomila, že by se mu měla omluvit.
Odešel z kuchyně dřív, než to stačila udělat.
* * *
„Barbaro!“
Virginia stála mezi dveřmi, dlaň opřenou o futra a díky údivu se zatím vůbec nepohnula, aby sevřela svou sestru v měkkém náručí.
Pořád tloustne, uvědomila si Barbara a okamžitě se za svou myšlenku zastyděla. To by nemělo být to první, na co pomyslí, když po dlouhé době vidí svou vlastní krev.
„Virginie... vypadáš dobře,“ řekla proto nahlas.
„Nečekala jsem tě, vůbec jsi nenapsala!“ zvolala Virginia a konečně se odtrhla od dveří. „Proč jsi nenapsala?“
Protože jsem si to každou chvíli chtěla rozmyslet, ještě, když jsem se balila na cestu, ještě, když už jsem seděla v dostavníku. Zatraceně, ještě, když jsem před chvílí stála na hlavní ulici.
„Myslela jsem, že tě překvapím,“ prohlásila ale a opětovala sestřino objetí.
„To se ti povedlo,“ přikývla Virginia. „Jen pojď dál, pojď.“
„Ona je uvnitř?“
Ta jednoduchá věta jako by se zařízla do vzduchu jako ostrá pila do dřeva, Virginia by přísahala, že snad skutečně slyšela ten skřípavý zvuk.
„No... ano, je,“ souhlasila nejistě.
„Nechci ji vidět.“
„Ale... proč jsi tedy-“
„Zkrátka si chci po únavné cestě dát trochu čaje jen se svou sestrou, je to tak nesplnitelné přání??“
Koženou kabelu si tiskla k hrudi, jako by to bylo dítě a hlas jí skoro přeskočil. Virginia s pozvednutým obočím a pootevřenými rty o krok ustoupila, aby jí uvolnila vchod.
„Ovšem, že můžeš, Barbaro,“ řekla klidně. „Požádám Dolores, aby zůstala nahoře.“
Barbara krátce kývla, jak jí jen sevřené hrdlo dovolilo. Připadala si dětinsky a hloupě, ale v tu chvíli si prostě nedokázala pomoci.
Když procházela vchodovými dveřmi do předsíně, Virginia jí téměř mateřsky položila dlaň na záda a Barbara jí za to byla vděčná.
* * *
„Než půjdu, než půjdu na svou cestu poslední,
chci vypít všechnu whisky, než se rozední,
než tuhle dlouhou noc ukončí píseň skřivánčí,
ať holka tmavovlasá pro mě ještě zatančí!“
Thorstein, Shakespeare, Kit a Danny zjistili, že společně znají stejnou píseň, takže ji s plným nasazením zpívali.
U druhého opakování vytáhl David harmoniku a doprovázel je jednoduchou melodií a u třetího se ke zpěvu přidal i Spencer a Angličan.
Wesleymu to kupodivu nepřišlo otravné, ale docela zábavné. Ano, mohl na to mít vliv fakt, že skoro vypili celou láhev Thorsteinovy whisky, ale zase jich na to bylo jedenáct.
Ano, pila dokonce i Ellen, ačkoliv si pokaždé nejdřív otřela hrdlo láhve svým bílým kapesníčkem a lokla si jen opatrně. Ani to Wesleymu vlastně nelezlo na nervy. Kupodivu.
Nejspíš si na ni už nějak zvykl.
„Než na mě padne, na mě padne šibenice stín
chci jen zpívat, chci jen pít, chci jenom dívčí klín
než se noc na kalné ráno promění
chci líbat holku tmavovlasou do rozednění!“
Wesley se přistihl, že si pobrukuje s nimi. Nebylo divu, po tolika opakováních už uměl tu odrhovačku taky skoro nazpaměť. Když k němu po několikáté doputovala láhev, hlubokým douškem dopil zbytek zlatavé tekutiny.
Štípala na rtech, sládla na jazyku a příjemně hřála v hrudi a břiše.
„Pánové!“ zaznělo vesele. Thorstein zaznamenal prázdnou láhev a takřka okamžitě vytáhl další, úplně plnou, do té doby schovanou mezi složenými přikrývkami. „Pokračujeme!“
Možná to není zase takovej sebestřednej floutek, když má tak dobrej vkus na pití, pomyslel si Wesley skoro přátelsky. Nepamatoval si, kdy naposledy pil takhle dobrou whisky.
„Až mi kat, až mi kat smyčku uváže
ať se slunce na nebi ještě ukáže
Před pekelnou bránou má jediná spása
že mi srdce dala holka tmavovlasá!“
„Netušil jsem, že o tobě někdo složil písničku,“ prohlásil Thorstein a doprovodil svůj žert rozverným mrknutím na Anne. „Ale nedivím se, má tmavovlasá Annie.“
Wesleyho okamžitě přešly přátelské pocity a probodl ho ostrým varovným pohledem.
To je fakt blb!
„Myslím, že kdyby někdo složil písničku o Annie, měla by úplně jiný slova,“ oponoval mu Shakespeare.
„S tím musím souhlasit,“ přikývla Ellen. „Nejspíš by tam bylo více násilí.“
Shakespeara popadla okamžitá inspirace a bez přípravy zarecitoval:
„Je v světě mnoho dívek, žen a dam
z nichž často sotva svůj dech popadám
však jenom jedna – říkám varovně
dokáže dech vyrazit vám doslovně.
A pokud cos nekalého máš snad v plánu
dříve než naděješ se – schytáš ránu!"
Všichni se nahlas rozesmáli. Byl to tak upřímný, uvolněný a harmonický zvuk, že i Wesley cítil, jak se mu ústa roztáhla do úsměvu.
„To není píseň!“ bránila se Anne a smála se taky. Neviděl jí do tváře, protože se zády opírala o jeho hruď, stačilo mu, že to slyšel.
„To je báseň,“ souhlasil Shakespeare a užíval si okolní ovace.
„Ten Shakespeare je vážně umělec,“ potřásl hlavou Thorstein. „Na tebe, básníku!“ zahodil zátku, pozvedl láhev a vypil na Shakespearovu počest dva důkladné doušky pravého Elijaha Craiga.
David foukl do harmoniky, vytvořil čtyřtónovou fanfáru, jež Thorsteinův přípitek doprovodila, a natáhl se pro láhev, aby mohla opět putovat po kruhu, jak to činila ta první.
Dnes nikdo nemluvil o plánech, o strategii, o úkolech. Poslední večer u Wichita Lake se rozhodli strávit přesně takhle a Wesley měl čím dál tím větší dojem, že to byl opravdu dobrý nápad.
Danny se taky napil a zanotoval první slova písničky, ke které se okamžitě přidali skoro všichni, takže zpívali Holku tmavovlasou počtvrté.
„Bože, jste příšerní,“ protočil Wesley oči a do Anniiných vlasů vlhkých od vody z jezera schoval spokojený úsměv.
* * *
Vcházela pomalu, skoro váhavě, ale očima neuhýbala.
„Dolores, to je moje sestra Barbara Osbournová,“ promluvila Virginia. „Barbaro, Dolores Dufferová, moje přítelkyně z mládí.“
Dufferová, ne Retlowová.
Netušila, proč jí hlavou blesklo zrovna tohle a už vůbec nedokázala rozlišit, s jakým to bylo pocitem.
„Těší mě, že vás poznávám,“ řekla Dolores.
Když Barbara mlčela, chopila se slova opět Virginia, která tu podivnou atmosféru skoro nedokázala snést. Byla si jistá, že tohle celé byl jenom špatný nápad a v duchu spílala sama sobě, že ho pomohla uskutečnit.
„Přinesu další čaj,“ nabídla s přehnanou veselostí.
„Raději něco ostřejšího,“ řekla Barbara. Předstírala, že Virginiin udivený pohled nezaregistrovala, sama netušila, proč řekla právě tohle.
Když Virginia tiše odkráčela, stále stály proti sobě a studovaly jedna druhou. Barbara si její tvář vždy spíš jen představovala. Jistě, několikrát ji viděla s Virginií, když byly ještě dívky, ale znamenala pro ni jen nezapamatovatelný obličej, ničím nezajímavou drobnou dívku s tuctovými vlasy a stejně obyčejnýma očima.
Později, v mnoha bezesných nocích, v mnoha dlouhých dnech, kdy jen seděla a zírala před sebe, si znovu zkoušela vybavit, jak vypadá ta Dolores.
Teď ji tu měla, po mnoha letech, ve chvíli, kdy už na ni skoro zapomněla, kdy ji to už nezajímalo.
Kdy zapomněla na něj.
Nebo snad ne?
Viděla před sebou ženu, jejíž nezdravou vyhublost ještě podporovaly nepadnoucí šaty, s matnými, neurčitě světlými vlasy a úplně obyčejnýma očima přesně té nezajímavé hnědo-šedo-zelené barvy, jíž vlastní většina lidí. Snad jen rty měla vysloveně hezké, velké a souměrné, ačkoli působily v ostrých rysech pobledlého obličeje spíš rušivě.
Barbara ale dokázala vidět víc.
Mezi řádky vrásek, v nachýleném úhlu Doloresiných ramen, v pokleslých koutcích jejích úst, v těch docela obyčejných očích.
Poznala zlomenou ženu, protože jí sama kdysi také byla. A možná tam hluboko v nitru, kam nepouští ani sama sebe, jí pořád je.
Najednou ji zaplavil silný pocit, podobal se zadostiučinění, dokonce podivně chladné, ironické radosti.
Nejsem jediná žena, kterou John Retlow zničil.
„Neposadíme se?“ řekla Barbara hlasem tišším, než měla v úmyslu, právě ve chvíli, kdy se vrátila Virginia.
Nesla dvě broušené sklenky a velkou, ještě zapečetěnou láhev s medově zbarvenou tekutinou.
„Albert to má schované na zvláštní příležitosti, ale vysvětlím mu to,“ postavila sklenky na desku stolu. „Je to pravý Elijah Craig. Myslím, že nic ostřejšího už tu nemáme.“
Vzduch naplnila štiplavá, dřevitá vůně alkoholu.
Barbara se dívala, jak whisky zvolna zaplňuje dno její sklenky a najednou netoužila po ničem jiném, než se napít.
* * *
Henry se v životě opil jen jednou, když mu bylo šestnáct. Bylo mu potom dost špatně a navíc cítil několik týdnů takový stud, že si byl jistý, že už to nikdy nezopakuje.
Neměl to v plánu ani teď, jenom doufal, že mu trochu alkoholu pomůže usnout a nějak utlumí to víření myšlenek, z nichž ani jedna beztak nedávala smysl. Věděl, kam si otec ukládá nejlepší alkohol v domě tak si prostě zvolil jednu načatou láhev bez nějakého cílenějšího výběru a nalil si skleničku.
Zůstal v tiché, tmavé Martenově pracovně, osvětlené jen staženým plamínkem lampy, kterou si přinesl z pokoje. Předpokládal, že v tuhle hodinu už ho tu nikdo nenačapá a kdyby... bylo mu to skoro jedno.
To už určitě působil ten alkohol.
Cítil jeho účinky, příjemnou tíhu v končetinách a teplo v břiše, ale to hlavní, o co stál, zatím nepřicházelo. Mysl mu pořád z nějakého důvodu pracovala na plné obrátky, myšlenky mu prolétávaly hlavou jako roj zdivočelých včel, ale ať se snažil jak chtěl nedovedl ani jednu z nich zachytit.
Měl silný pocit, že mu něco podstatného uniká, ale vůbec netušil, co by to mělo být. Jako by mu napovídal nějaký šestý smysl, ale jaksi nedokonale, jen napůl.
Vzdychl nahlas, nalil si druhou skleničku a postavil hranatou láhev s etiketou Elijah Craig na roh Georgova pracovního stolu. Lampa svítila skrz sklo i průsvitný nápoj a vytvářela na tmavé lesklé desce drobnou hru světel. Dotkl se jich konečky prstů, napil se a než si to uvědomil, usadil se přímo do Georgovy židle.
Sotva se jeho záda dotkla vysokého, polstrovaného opěradla, měl nevysvětlitelnou chuť rychle vstát, jako by byl na nějakém zakázaném území, kde bude jeho přítomnost potrestána.
Potlačil ten iracionální pocit a zůstal sedět. Bylo zvláštní dívat se na svět, i když tmavý a spící, z tohoto místa.
Znovu usrkl, donutil napjaté svaly ramen se uvolnit a zabořil se do sametu.
Toho pocitu, že skoro na něco přišel, se pořád nemohl zbavit. Nechápal to.
Bible schovaná v Georgových věcech.
Fotografie.
Neobvyklé chování Doris.
Amy Fieldsová.
Jsou to nedůležité nesmysly. Navíc spolu vůbec nesouvisí. Nic neznamenají. Tak proč mi to pořád vrtá hlavou? Co mi na tom nesedí??
Dopil druhou sklenku, whisky mu chutnala čím dál víc.
Amy Fieldsová.
Napřímil se, jako by ho náhle něco napadlo. Chvilku mu trvalo, než přes postupující alkoholové opojení rozpoznal, o co jde.
Vstal.
Amy Fieldsová.
Jméno, které nikdy předtím neslyšel.
Ale pořád je to jméno.
Otevřel jednu ze skříní, nevnímal, že s lampou v jedné ruce na pomocných schůdkách dost balancuje. Lépe, než on sám, se v uspořádání téhle pracovny vyznal snad už jen George Marten, takže mu netrvalo dlouho, než vytáhl několik velkých, plochých sešitů s koženými deskami, které hodil na stůl.
Může to být skoro dvacet let, připomněl si Dorisina slova.
Trvalo další skleničku, než za soustředěného listování pod světlem lampy našel v pečlivě vedeném seznamu služebnictva její jméno.
Amy Fieldsová, sirotek, narozena v květnu roku 1859, do služby nastoupila roku 1872, četl si a kopíroval úhledná písmena prstem. Trochu mimo předkreslené kolonky byla vepsána jedna poznámka.
Zemřela 15. dubna 1874.
* * *
„A tak jsem mu řekl: Dobře, pane, vsadím svoje zlaté hodinky, rodinnou památku po svém dědečkovi, ale když prohrajete vy, zatančíte veselý taneček na stole gentlemanského klubu v době, kdy je tam nejvíc plno!“
„A vyhrál jsi?“ vyhrkl Spencer.
„Jak to dopadlo?“ přidal se Kit.
Thorstein rozpřáhl ruce a s teatrálním tajemným úsměvem si nechal krátkou dramatickou pauzu.
„Do té doby jsem hrál schválně průměrně, ale pak jsem mu ukázal, jak zatraceně dobrý je Thorstein Jakobson v pokeru! Neumíte si představit, jak vtipný výjev je vážený úředník tančící na stole ve Whisky & Smoke Club svou variaci na Hunt the Squirrel!“ rozesmál se Thorstein a všichni s ním.
Někteří z nich netušili, jak jmenovaný tanec vypadá, ale to nevadilo ani v nejmenším. Byla už tma, ale nevelký oheň bohatě stačil, aby osvětloval celou skupinu naskládanou kolem ohniště a čím blíž byli, tím lépe se podávala láhev. Teď už třetí, poslední.
Thorstein se ukázal být nadmíru zábavným vypravěčem, nešetřil historkami ze svého života, což v téhle společnosti nebylo úplně běžným jevem a všechny bavilo jej poslouchat.
„Vážně jsi tak dobrej v pokeru, nebo byl ten chlápek jen tak mizernej?“ zeptal se Spencer a zapálil si cigaretu. „Měli bychom si někdy dát partičku.“
„Jsem zatraceně dobrej,“ zopakoval Thorstein s rošťáckým úsměvem. „Už na Harvardu jsem obehrával všechny. Že jo, Davide?“
“ Jo.”
“Co ví David o Harvardu?” rýpl si Shakespeare.
Thorstein udiveně povytáhl obočí a podíval se nejdřív na Davida a pak po ostatních.
„Studoval tam,“ řekl nakonec, když David sám poklidně mlčel.
„Co?“ nechápal Shakespeare. „Kecáš!“
Všechny zraky se obrátily k Davidovi.
„Nekecá,“ připustil, když bylo jasné, že se odpovědi nevyhne.
„Tys jim to nikdy neřekl?“ smál se Thorstein.
David pokrčil rameny. „Neptali se.“
„Neptali se??“ rozhodil ruce Shakespeare.
„Stejně jsem nedostudoval,“ mávl rukou David.
„Vyhodili ho v prvním ročníku,“ upřesnil Thorstein.
„Co provedl? Mám několik tipů,“ hlásil se Kit.
„A všechny obsahujou létající nože,“ přidal se Shakespeare.
„Vedle,“ převezl je Thorstein. „Vy to vážně nevíte,“ bavil se čím dál víc. „Měl aférku s rektorovou ženou!“
Zatímco ostatní si vyměňovali smích a ohromené výkřiky, David jen obdařil Thorsteina dlouhým, lehce vyčítavým pohledem, ale nic nepopřel.
„Uznej, Davide, že teď prostě musíme znát podrobnosti,“ řekl John s úsměvem.
„To rozhodně musíte, rozhodně!“ souhlasil Thorstein a rozhlédl se po láhvi, kterou zřejmě nutně k vyprávění potřeboval.
„To už je dávno, už si ani nepamatuju, jak to bylo,“ bránil se David.
„Za to já to vidím jako dneska,“ rozesmál se znovu Thorstein, zatímco mu láhev doputovala do ruky. „Na univerzitě to dodnes koluje jako legendární historka.“
David potřásl hlavou. „Tys vždycky všechno dramatizoval, Thori.“
Thorsteina ale od vyprávění neodradilo nic.
„Byla to manželka rektora, který u nás přenášel matematiku, už si nevzpomínám, jak se jmenovala. Myslím, že Cornelia.“
„Constance,“ opravil ho David suše.
„Constance!“ zopakoval po něm Thorstein. „Constance Hutchersonová. Byla asi o třicet let mladší než rektor a byla... no, přinejmenším velmi půvabná,“ naznačil rukama před sebou objemné poprsí a podíval se potměšile po Davidovi, jestli ho zase opraví nebo nějak doplní, ale David významně mlčel.
„Blbci,“ pronesla Anne pobaveně.
„To víte, univerzita plná mladých mužů, polovina z nich ještě panicové, takže když šla paní Hutchersonová přes nádvoří kampusu, většina z nás si musela utírat sliny,“ pokračoval Thorstein. „Po pravdě vůbec netuším, čím a jak ji okouzlil zrovna David, protože on o tom tradičně tajuplně mlčí.“
„Já si pořád nemyslím, že by to byla zajímavá historka,“ pokusil se David, ale byl ostatními překřičen.
„No a tak David celý semestr obšťastňoval paní rektorovou-“
„Nebylo to celej semestr.“
„-zatímco já jsem mu kryl záda, když bylo potřeba, neboť to správní přátelé dělají. Jenomže jednoho krásného dubnového dne-“
„Bylo to v květnu.“
„Jednoho krásného květnového dne sedím na přednášce z matematiky, kde David není přítomen, protože je na... v... jak bych to nejlépe vyjádřil, abych nepohoršil dámy...“
„My to chápeme,“ ujistila ho Ellen.
„Profesor Hutcherson byl plně zabraný do své vlastní přednášky, když tu najednou obdržel nějaký písemný vzkaz, což bylo neobvyklé samo o sobě. Skutečně netuším, co tam bylo napsáno, ani kdo to psal, každopádně rektor musel mít už předtím nějaké podezření, protože v tu chvíli, aniž by cokoli vysvětlil, se sebral a takřka uprostřed své věty opustil přednáškový sál.“
Thorstein udělal dramatickou pauzu, kterou si vyplnil dalším douškem.
„Chtěl jsem se vyhrnout okamžitě za ním, protože jsem tušil průšvih.“
„Ale nevyhrnul ses,“ poznamenal David vyčítavě.
„Vyhrnul! Nicméně stejný nápad měla tři čtvrtina dalších studentů v přednáškovém sále, kteří sice netušili průšvih, ale doufali, že se bude dít něco zajímavého. Což se potom mimochodem dělo, ale k tomu se dostanu. U jediného východu vznikla taková tlačenice, že ačkoliv jsem se opravdu snažil, povedlo se mi dostat ven z budovy až mnohem později. Rektora už jsem nikde neviděl, což se dalo očekávat.“
Znovu pauza vyplněná pitím.
„Seberte mu to někdo!“ ozvala se Anne netrpělivě. „Nebo to nedovypráví.“
„Ono by se toho zas tak moc nestalo,“ utrousil David.
„Ty mi nedopřeješ žádné potěšení, Annie,“ usmál se Thorstein.
„Annie dopřává potěšení jen Wesleymu,“ neodpustil si Shakespeare.
„Já se chci jen dozvědět, jak to dopadlo!“ zpražila Anne Shaka pohledem.
“Nedostudoval,” poznamenala věcně Ellen.
„Zamířil jsem přes nádvoří k rektorovu domu,“ navázal Thorstein. „Nebylo to zrovna blízko, ale doufal jsem, že ho ještě doženu, kdyby tam náhodou doopravdy šel. Běžel jsem přes kampus se stále rostoucími obavami, jenže nestačilo to. Rektor dorazil do svého domu značnou rychlostí navzdory holi a svému dnou postiženému kotníku.“
„Koleni,“ opravil ho suše David.
„Teď bys měl vyprávět spíš ty, máš to z první ruky.“
„Ne, díky.“
„Dobře tedy, kdyžtak mě určitě opravíš. Rektor rozrazil dveře do domu, ale nic podezřelého v první chvíli nespatřil a ani nikoho neviděl. Teprve pak si uvědomil, že se po zemi válí dost ledabyle poházené svršky nejen jeho ženy, ale i mužské oblečení neznámého původu. A bylo jasno.“
Thorstein využil všeobecného smíchu a poznámek a napil se potřetí. Než si stihl přihnout pořádně, natáhl se Spencer s nečekanou hbitostí a láhev mu zabavil k vlastní potřebě, dbalý Anniných předešlých slov. Vypravěč si neodpustil komicky zklamaný výraz, ale pokračoval dál.
„Popadl kulovnici, vyrazil do patra po schodech tak rychle, jak mu jen jeho tělo dovolilo a rozhodně už tušil, co tam asi najde. David jen tak tak stihl utéct přímo z postele paní Hutchersonové a zabarikádovat se v komoře.“
„V koupelně.“
„Slyšel jsem z vnitřku domů výstřel, málem se mi zastavilo srdce! Naštěstí profesoři matematiky zřejmě nejsou dobří střelci.“
„Nebo nechtěl trefit paní manželku. Ono to míření bylo asi dost obtížný,“ usoudil Kit vesele.
„To se jenom pokoušel rozstřílet ty koupelnový dveře,“ uvedl to David značně nenadšeně na pravou míru.
„Takže David měl jenom jednu únikovou cestu,“ navázal Thorstein. „Měl jsem to ještě přes polovinu nádvoří, když jsem uviděl, jak z bočního okna vylézá kdosi opravdu podivně ustrojený a snaží se sešplhat dolů po okapu. Chvilku mi trvalo, než jsem rozpoznal, že je to David oblečený v růžovém župánku paní Hutchersonové. Jenom v růžovém župánku, což ostatně za chvíli dobře viděli všichni.“
„Nebyla to růžová, ale šeříková!“ zabručel David.
Část dalších Thorsteinových slov zanikla v halasném smíchu.
„Sešplhal jak růžová – tedy šeříková veverka a rozběhl se pryč. V tu chvíli nějak rektorovi došlo, co se asi děje, vynořil se z druhého okna i s kulovnicí a cosi vyřvával. Bylo to nepopsatelné divadlo!“
Thorstein vydechl, jako by byl smíchem a vyprávěním vyčerpaný.
„Díky Bohu nevystřelil, snad si uvědomil, že by snadno mohl zabít kohokoli na nádvoří, nebo mu zkrátka došly náboje. Než David doběhl na koleje, musela ho vidět snad polovina univerzity a mezi ty, co takové štěstí neměli, se to rozkřiklo během následující čtvrt hodiny. Dohnal jsem ho až na schodech k našemu pokoji, co jsme společně sdíleli. Pak už to šlo rychle, asi si to dovedete představit. Opuštění akademické půdy může být blesková záležitost, když si to přeje rektor. A že si to přál,“ dokončil a rozhlédl se, kam doputovala láhev. Byl v ní už poslední doušek a tak jej Thorstein skoro slavnostně dopil.
„Tak jo, vtipálci, měli bychom jít radši spát, nebo se některý z vás zejtra neudrží v sedle,“ poznamenal David a zvedl se na nohy.
„No dovol, Dave, snad něco vydržíme!“ bránil se Shakespeare.
„Má pravdu,“ usoudil John. „Vezmu si první hlídku,“ natáhl se po pušce, kterou měl položenou kdesi za sebou.
„Hele, Dave, nechceš nějakou hezčí deku?“ ozval se Kit. „Třeba šeříkovou.“
David obrátil oči v sloup. „Teď mi nedáte pokoj, že ne?“
„Ne!“ řehtal se Kit a vytvářel si improvizované lůžko z dek přímo tam, kde seděl.
„Nemám sice zrovna teď bohatý šatník, ale kdybys měl zájem, Davide, ráda ti nějaký kousek zapůjčím,“ pronesla Ellen škodolibě.
„To asi ne, neseděla by mu velikost... ale třeba bychom mohli taky něco zajímavýho zahlídnout!“ přidal se hned Danny.
“Zas nemusím vidět všechno!” ohradil se Kit.
„Vy jste dobráci,“ zahučel David. „Počkejte, vezmu si druhou hlídku a udusím vás ve spánku!“
„...šeříkovým županem!“ zašeptala hlasitě Anne a všechno se opět ztratilo ve výbuchu upřímného smíchu.
* * *
Dveře, které se náhle a zprudka otevřely, jí vytrhly ze spánku. Byla by vyjekla, kdyby nebyla tak zmatená.
Nečekaný vetřelec měl v ruce lampu, ale podivně s ní kymácel a její oslněné, ospalé oči nedokázaly v první chvíli nic rozeznat.
Stihla se posadit na posteli, deku přitisknutou až u krku.
Postava ve dveřích se ztěžka opřela o futra, jako by si potřebovala odpočinout.
„Probudil jsem vás, Doris?“
Poznala ten hlas.
„Pane Henry? Co to tady proboha děláte?“ vydechla šokovaně.
„Čekala jste jiného návštěvníka?“ zvedl lampu blíž ke své tváři, jako by chtěl na sebe posvítit. „I vy jedna!“
„Vy jste opilý??“
„Co myslíte?“ nadhodil a přiblížil ke světlu poloprázdnou láhev, kterou držel ve druhé ruce.
„Pomůžu vám do vašeho pokoje,“ prohlásila, spustila nohy na podlahu a po paměti hledala svůj dlouhý vlněný šál, aby ho přes sebe přehodila.
„Ne ne!“ protestoval. „Musíme si vážně promluvit, Doris.“
„Promluvit? Ale no tak, nebuďte-“
„Směšný?“ dokončil Henry.
„Myslela jsem-“
Henry vstoupil dovnitř a zabouchl za sebou dveře s teatrálním, opilým gestem. Doris zůstala zmateně stát vedle postele, jako by stále nemohla uvěřit tomu, co se to děje.
„Je už hluboká noc, pane Henry,“ řekla opatrně. „Bude lepší, když si promluvíme zítra.“
„Ne,“ rozhodl Henry a usadil se na její rozestlanou postel, aniž pustil lampu nebo láhev z ruky. „Bude lepší, když si promluvíme teď.“
„Pane Henry!“ zkusila to přísně. „Uvědomujete si, že tohle je naprosto... nevhodné??“
„Souhlasím, je to naprosto, naprosto nevhodné!“ přikývl důrazně a natáhl se, aby postavil lampu na noční stolek vedle postele.
Podařilo se mu to až na třetí pokus a Doris trnula hrůzou, že se lampa rozbije o podlahu a způsobí požár, ale neodvažovala mu do toho zasahovat.
„Takže,“ pokračoval, když konečně uspěl, „dokud nesvolíte k rozhovoru, budu sedět přímo tady,“ ukázal na postel. „Nehnu se odtud. Ani trochu. Jsem zvědavý, co budou říkat, až mě tady ráno někdo najde. A to mě určitě najde. Vaše pověst bude v háji, Doris.“
Volnou rukou si ostentativně rozepnul tři vrchní knoflíčky u košile, i když ho to stálo trochu koordinovaného soustředění.
„Proboha, to snad nemys-“ zakoktala se Doris a dál nedokázala pokračovat.
Zůstala jen zírat.
Vlastně to bylo velmi komické, buclatá Doris v dlouhé noční košili a bílém čepci zpoza kterého vykukovaly šedé vlasy, s krátkými pažemi zoufale sevřenými přes mohutná povislá ňadra a Henry Jacobs vyzývavě rozvalený na její posteli.
Jenže ani jeden z nich se nesmál.
Když Doris stále mlčela, Henry se na ni podíval zpoza vlasů spadlých do čela.
„Myslím to vážně,“ ujistil ji. „Nebo si mám rozepnout i kalhoty, abyste mi uvěřila?“ navrhl.
„Ne, proboha!“ zastavila ho. „Tohle je snad nějaká noční můra,“ přejela si dlaní přes čelo.
„Není,“ ujistil ji.
Kousla se do rtů a podívala se ke dveřím a zase zpátky, jako by se snažila přijít na způsob, jak ho bez rozruchu dostat ven.
Nenapadalo ji nic.
„A o čem, proboha, chcete teď v noci mluvit?“ zeptala se skoro šeptem. Napřímil se v zádech a najednou jako by byl mnohem střízlivější, ačkoli mu zbyly ty horečnatě lesklé oči.
„Myslím, že víte.“
„Pane Henry-“
„Dáme si druhé kolo rozhovoru o Amy Fieldsové, co říkáte? Tentokrát třeba zkusíte mluvit bez vytáček.“
„Co vás může tolik zajímat na-“ rozhodila rozhořčeně ruce a na okamžik zapomněla na svůj nedostatečný oděv.
Henry se naklonil a opřel si lokty o stehna, s pohledem vpáleným do Dorisiných očí.
„Protože mám pocit, že mi z nějakého důvodu nechcete říct pravdu. Proč? Nebo víte co? Můžete začít tím, proč ta tajemná Amy Fieldsová zemřela v ten samý den, kdy jsem se já narodil. Dáte si?“ natáhl ruku.
Zaváhala, ale pak láhev popadla a napila se.
* * *
Nad stolem viselo dlouhé ticho smíchané s vůní whisky. Pak Barbara konečně promluvila.
„Jestli jste mi chtěla říct, že je ten člověk po smrti, tak vám rovnou říkám, že mě to ani v nejmenším nezajímá.“
Dolores zvedla oči. „O ničem takovým nemám zprávy.“
Barbara na okamžik vypadala zaskočeně, než se jí na tvář znovu vrátila přezíravá sebejistota.
„Vy jste se ale znovu vdala,“ konstatovala se zdviženým obočím.
„To je pravda,“ kývla Dolores.
„Víte, že je to přinejmenším nezákonné?“ ušklíbla se. „O tom, že je to nemorální a proti Bohu raději nemluvím.“
„Pro mě John Retlow zemřel před šestnácti lety.“
Barbara se nadechla, snad se chtěla ohradit nebo říct něco jedovatého, ale nakonec jen zvedla sklenku a znovu upila.
Whisky byla silná, hustá a štiplavá.
A skvělá.
Dolores následovala jejího příkladu, jenom se napila o něco víc.
Barbara si přejela jazykem trnoucí dásně.
„To ale z vašich dětí nedělá manželské, to jistě víte.“
„Ano, to vím. Myslím, že jsem za to taky zaplatila. A nejen já.“
„Takže chcete, abych vás litovala?“ pronesla Barbara nepřátelsky.
„Ne,” upřela Dolores na její tvář pátravý pohled. „Jak se má Christopher?“
Barbara ztuhla, jako by jí někdo vyklopil na hlavu vědro ledové vody. V první chvíli chtěla tu příšernou ženskou udeřit, vychrstnout jí do očí tu palčivou whisky nebo jí jinak způsobit co největší bolest.
Hned teď. Jenže nedokázala pohnout ani prstem.
„Jmenuje se Christopher, že?“ pokračovala Dolores neúprosně.
„Ano. Christopher. Kit,“ hlesla Barbara tiše.
Měla pocit, že to řekl někdo úplně jiný, někdo koho nedokáže ovládat.
„Kit,“ zopakovala Dolores.
Barbara měla pocit, jako by jméno jejího syna nikdo nevyslovil věky, staletí.
„Nemáte právo o něm mluvit,“ řekla tak potichu, že se sotva sama slyšela.
„Ale vy ano.“
Konečně se Barbara dokázala pohnout, zvedla se a zamířila ke dveřím. Všechno se s ní točilo, snad kvůli whisky, která se jí náhle rozeběhla žilami, snad kvůli něčemu úplně jinému.
Zůstala stát s rukou položenou na klice.
„Nevím, jak se má,“ řekla s očima upřenýma na dveře. „Nevím, jestli žije. Proč vás to zajímá?“
“Přála byste si, aby vám odpustil?“
Barbara se znovu prudce otočila, podlaha se pod ní měkce zhoupla.
„Proč tady s vámi vůbec mluvím??“ sykla.
„Protože jsem vás o to požádala.“
„Vůbec nechápu, co jste tím chtěla získat!“
Dolores trhla rameny. “Pravdu.”
“Nikdo nestojí o pravdu!” ušklíbla se Barbara. “Pravda je obtěžující, bolestná a k ničemu.”
“Ale pořád je to pravda.”
“Nechte si ta moudra!” odsekla Barbara a udělala dva prudké kroky zpátky ke stolu.
“Omlouvám se,” hlesla Dolores. “Vím, že nemám žádný právo po vás něco chtít, paní Osbournová.”
“Ale stejně chcete. Co to tedy má být? Jakou pravdu po mě chcete, proč se vůbec staráte o mého… o…” slova se jí zadrhla v hrdle a tak se znovu napila, aby se zeptala na jedinou věc, na kterou dokázala myslet od chvíle, kdy Dolores vyslovila jméno jejího prvorozeného syna. “Vy o něm snad něco víte?... Cokoli?”
Sama slyšela, jsou zoufale, plačtivě to zní, jako by to říkala docela cizí žena. Nebo spíš mladá, vyděšená, k smrti nešťastná dívka. Snad proto se na ni Dolores podívala smutně, téměř bolestně. “Ne, to nevím.”
Barbara se vymrštila, jako by ji něco ostrého bodlo, už podruhé během krátké doby měla chuť ji skutečně udeřit, jakkoli iracionální to bylo.
“Vy-!” naklonila se přes stůl se zlostným syknutím, aniž věděla, co přesně chce říct. “Vy a... John… jste si jeden druhého fakt zasloužili!”
Rozmáchlým gestem popadla poloprázdnou láhev a práskla za sebou dveřmi tak prudce, až se zachvěly okenní tabulky.