16. Společně
„Haló!“ volala Ellen notně unaveným hlasem. „Je to snad příliš, když žádám zastávku?“
„Jo, to je!“ odsekl Wesley. „A přestaň pořád ječet, ano?“
„Ječet? Jdeme celé dopoledne, včera jsme šli skoro celý den, na tom nevidím nic normálního,“ stála si za svým.
Ačkoliv uvedla pravdivá fakta a ten dlouhý pochod se zdál opravdu nesnesitelný, nikdo ji nepodpořil. Také ale včera pozdě večer překročili hranici, blízko které se nacházeli, opustili Wyoming a ocitli se na území státu Montana.
To se líbilo obzvláště Dannymu a vlévalo mu to do žil optimismus, který ostatním rozhodně chyběl.
Danny Larabi měl ale před očima konkrétní plán.
To také způsobovalo, že šel neustále v čele a Wesley za ním, s pevně zaťatou čelistí, jak už ho zase bolela ruka, i když byla pevně utažená plátnem a zavěšená za krk provizorním šátkem.
Anne mu byla neustále skoro v patách a Ellen kdesi vzadu se hodinu od hodiny vzdalovala.
„Danny!“ houkla Anne směrem kupředu a otřela si z čela prach smíšený s potem. „Neměli bysme ještě přidat? Třeba bysme mohli běžet!“
Danny se k ní pootočil a jejím ironickým poznámkám se jen usmál.
„Pojď sem,“ řekl jí.
„Proč?“
Když nevypadala, že by ho chtěla poslechnout, vzal jí za zápěstí a přitáhl k sobě. „Podívej se támhle do dálky. Vidíš tam něco?“
Napjala zrak.
„Jo. Co to je?“
„Jezdí tudy dostavník,“ vysvětloval Danny. „Tohle je jeho zastávka. Je to dřevěná bouda, je tam voda, jídlo a koně. Rozumíš?“
Anne se na něj podívala.
„Rozumím,“ kývla.
„Výborně,“ stanul vedle nich Wesley. „Už bylo na čase.“
„Nebývaj tam taky lidi?“ napadlo Anne.
„Jistěže ano,“ přikývl Danny. „Musí tam bejt.“
Ellen se konečně dovlekla k nim.
„A co chcete dělat? Přepadnout je, nebo co?“ ušklíbla se.
Odpověď nalezla v jejich obličejích a nefalšovaně se vyděsila.
„To snad ne! Vy je opravdu chcete přepadnout?!“
* * *
Chuck Flynn se zrovna natáhl na kavalec a chystal se usnout, což byla jeho oblíbená činnost, když se ozvalo bušení na dveře. Bylo drobné, ale vytrvalé a poplašné.
„Jdi se tam kouknout!“ houkl na svého spolupracovníka Buddyho.
„Proč já?“ zašklebil se Buddy a nesouhlasně si uhladil svůj mohutný knír.
„Jsi blíž. A já jsem si zrovna lehnul,“ vysvětlil Chuck a důkaz svého tvrzení přes sebe hodil vlněnou deku.
Buddy se tedy neochotně vydal ke dveřím, cestou sáhl spíš ze zvyku po pušce a vykoukl ven úzkým průhledem.
Bušení se ozvalo znovu, tentokrát ještě naléhavěji a Buddy průhledem uviděl jeho původce.
Tedy spíš původkyni.
Stála na schodech až těsně u dveří, nižšího vzrůstu, ale úctyhodných rozměrů ve všech ostatních částech těla. Podle uprášeného obličeje byla velmi mladá a podle jeho výrazu velmi zoufalá.
A nikoho s ní neviděl.
Dáma v nesnázích! ušklíbl se potěšeně. Tak se ukaž, Buddy!
Odsunul západku a otevřel dveře.
„Pomoc!“ vrhla se k němu Ellen okamžitě. „Pomozte mi, prosím!“
Než se stačil muž vůbec nadechnout, aby něco řekl, zaplavila ho litanií neuvěřitelně rychlých slov, ze kterých sotva postřehl cosi o medvědovi, o sestře a smrtelném zranění.
„C-co-co prosím?“ vykoktal ze sebe. Všiml si, že za dívkou se odkudsi vynořil tmavovlasý muž, svírající v náručí bezvládnou ženu. Sevřel pušku silněji a zatvářil se podezřívavě, ovšem dívka v nesnázích pokračovala téměř bez přestávky.
„Moje sestra je smrtelně zraněná, potřebujeme vaši pomoc!“ přiblížila se k němu natolik, že se téměř tiskla k jeho paži svými ňadry a dopřávala mu štědrého výhledu.
A nutno říci, že Buddy se něčemu takovému vůbec nebránil, přesněji řečeno zíral do jejího výstřihu s pootevřenou pusou.
„Pane!“ promluvil Danny a postoupil o několik kroků k Buddymu. „Potřebujeme vaši pomoc, napadl nás medvěd!“
Buddy se zahleděl na bezvládnou ženu v mužově náruči, ale žádné zranění na ní neviděl. Možná proto, že celý její obličej i hrudník zakrývaly její husté černé vlasy.
Poněkud podezřívavě couvl aspoň o krok.
„Medvěd…?“ zopakoval, ale Ellen mu opět zacloumala paží a přitiskla se k němu ještě víc.
„Pane, přece nenecháte mou ubohou sestru napospas smrtelnému zranění, na první pohled vidím, že jste čestný muž a takovou věc byste nikdy neudělal, Bůh vám zaplať vaši dobrotu,“ vychrlila na něj, až Danny zíral.
Muž opět jen polkl.
Jak si mám rozmyslet, co mám říct, když nemůžu kloudně myslet! zavrčel si v duchu a hodlal už konečně odpovědět něco, co bude dohromady dávat alespoň nějakou smysluplnou větu.
„Pane,“ zaprosil Danny znovu a postoupil opět o něco blíž, až byl téměř na krok od Buddyho. Ten se na okamžik zahleděl do Dannyho tmavých očí a chystal se konečně něco odpovědět.
Ať už to mělo být cokoliv, nikdy to nevyslovil.
Nemohl.
Vlastně v první chvíli nevěděl, co že se to přihodilo, jen mu do hrudi náhle udeřilo cosi těžkého a tvrdého a on se zřítil na zem, zcela neovladatelně pouštěje svojí pušku.
Podruhé se udeřil tvrdě do zad o zem a vyrazil si téměř dech.
To těžké, co upadlo na něj, se nevybíravě odrazilo a odkutálelo se z něho pryč.
Ani se mu v první chvíli nechtělo uvěřit tomu nesmyslu, že to byla ta žena, která ještě před chvílí tak bezvládně visela v náruči toho mladíka.
Sotva si stačil utřídit podobné myšlenky a sípavě se nadechl, zíral do dvojité hlavně brokovnice. O něco výše se nacházela usměvavá tvář Dannyho Larabiho.
„Ani hnout. Tedy doporučoval bych to,“ řekl tónem, který spíš připomínal vlídný pozdrav, než výhružku.
Buddy se ale pro jistotu opravdu ani nehnul.
Vedle něj vyskočila na nohy černovlasá dívka a oklepávala si písek z oblečení i z vlasů.
„Danny, probůh, jsem snad balík slámy?“ vydechla s legračním dotčením. Dannyho úsměv se lehce prohloubil.
„Hlavně jsi šikovná holka!“
Úsměv mu opětovala a pochvala ji zahřála u srdce.
„Co, do prdele, chcete?!“ podařila se konečně Buddymu ta smysluplná věta, i když si ji sám představoval poněkud jinak. Taky si nepředstavoval, že jeho hlas bude znít tak stísněně a vysoce.
„To si snad myslíte, že jsem tu sám? Můj parťák na tebe už z okna míří a vystřelí to mozek z hlavy, ty hajzle!“
Dveře dřevěného domku lehce vrzly a na zápraží se objevil zavalitě působící muž s rukama za hlavou a s vyděšeným výrazem zhlédl dění před sebou.
„To je on?“ prohlásil Danny nevinně.
Za zády Chucka Flynna se vynořil Wesley, pousmál se na Dannyho a zaryl hlaveň koltu do Chuckových zad o něco víc.
„Do hajzlu!“ odplivl si Buddy.
„Nikdo jinej tam není,“ řekl Wesley. „Co kdybys tu jenom tak nestála a šla se podívat dovnitř, čím bysme je mohli svázat?“ obořil se na Anne.
„Promiň, ale před chvílí jsem se vyválela na zemi!“ odsekla.
„Děláš to tak často, že jsem myslel, že tě to baví.“
Na to neodpověděla, vydala se směrem k domku, a když Wesleyho míjela, nakopla ho do holeně.
Domek skrýval slušnou zásobu jídla, vodu a dva koně, což sečteno dohromady bylo dost dobré. Oběma hlídačům svázali Danny s Anne pevně ruce a navíc je ještě přivázali k sobě navzájem.
Nutno říct, že příliš neprotestovali.
Vyvedli koně ven a Danny pak mezi nimi pobíhal, přemýšlivě se mračil, přehazoval zvířatům přes hřbety zaprášené tkané deky a na sedla se ani nepodíval.
„Už tak ponesou dvojnásobnou váhu,“ otočil se na Wesleyho. „Nevíme, jak dlouho je budeme potřebovat v plný síle.“
Wesley souhlasně kývl a připevňoval sedlové brašny na koňské tělo po Dannyho vzoru opasky a provazy. Bolestivě tepajícího předloktí si okázale nevšímal.
„Musíme sebou hodit!“ zavelel, když práci dokončil. „Nerad bych se tady potkal s tím dostavníkem.“
Ellen si zhluboka povzdechla.
Upřímně řečeno jí bylo v tuto chvíli úplně jedno, jestli kůň má nebo nemá sedlo. Jediné, co si ze srdce přála, bylo do toho dostavníku nasednout.
S neskrývanou záští se dívala na velké zvíře před sebou a zkoušela si představit ty nejbližší hodiny, které na něm bude trávit.
Nebo snad raději nezkoušela.
„Měli bychom se vážně vydat na cestu,“ promluvil k ní laskavě Danny. „Nejsi ráda, že už nepůjdeme pěšky?“
To byla trochu rána pod pás.
„Ano, ale… prostě ta zvířata nesnáším!“
Rezavý kůň se k ní obrátil, jako by snad rozuměl, co říká a šťouchl do ní nosem. Neovládla se a lehce uskočila.
Danny se pobaveně rozesmál.
„Nic naplat, musíme nasedat,“ prohlásil, popadl ji a vysadil na koňský hřbet, aniž stihla cokoliv říct. Sám se vyhoupl za ni a uchopil otěže do rukou.
Ellen zatajila dech, jak ji obklopila Dannyho blízkost, ale neměla možnost se tím dlouze zabývat, protože kůň začal pod neobvyklou zátěží poskakovat.
Anne stála nerozhodně vedle druhého koně a neodvažovala se zvednout pohled směrem k Wesleymu.
Ani jednomu se nechtělo nasednout společně.
Nemohl se na ní už ani podívat, natož si jenom představit, jak sedí těsně za ní, protože kdykoli chtěl – nebo spíš nechtěl – do detailů si vybavil probuzení ve skalách, kdy se k němu tisklo její spící tělo.
„Vy dva půjdete dál pěšky?“ přetrhl Wesleyho myšlenky Dannyho hlas.
Naštěstí.
„Jen se neboj, Danny,“ zašklebil se na něj neochotně.
Anne usoudila, že jsou věci, které jsou nevyhnutelné a s povzdechem se mezitím vyhoupla na koně.
„Já jenom, jestli se tam dostaneš s tou rukou.“
„O mojí ruku se starat nemusíš!“ odsekl Wesley ostřeji a vytáhl si zraněnou paži ze závěsného šátku. Opřel se o koňský hřbet, vyskočil na něj a ostrá bolest mu na okamžik úplně zatměla mysl.
Měl tolik důvodů, proč nadávat z plných plic, ale tiskl k sobě zuby, až ho bolely a mlčel.
„Pusť ty otěže,“ přikázal Anne, když mu ustupující bolest dovolila použít hlas.
„Ne,“ odpověděla a pokusila se posunout alespoň o píď dopředu.
„Jaký ne?! Prostě to sem dej!“ zavrčel a pokusil se jí je odebrat násilím.
„Ne!“ bránila se. „Jdi do háje!“
Když zjistila, že ho nepřetlačí, ačkoliv má zraněnou paži, vrazila paty do koňských slabin. Kůň pochopitelně vyrazil skokem kupředu, ale vzápětí byl zbržděn Wesleyho silným zatažením za otěže.
Znovu koně pobídla.
Znovu trhl otěžemi.
Nebohému zvířeti se to pochopitelně přestalo líbit, zakoulel očima, přitiskl uši k hlavě a začal vyhazovat, ve snaze zbavit se nepříjemné zátěže na hřbetě.
„Vidíš, co děláš?“ vyjekla a jen díky Wesleyho silným pažím, kterými ji pevně držel, neskončila pod kopyty.
„Je to tvoje vina!“ osočil ji.
„Já jsem na tom koni seděla první!“
„To je mi úplně jedno, sakra!“ zařval.
„Hej, co je? Máte problém?“ volal Danny už z dálky.
„Jistě, že máme problém!“ zuřil Wesley. „Celá tahle výprava je jeden velkej problém!“
Danny ho pochopitelně slyšet nemohl.
Nakonec se jim podařilo přimět protestujícího koně k nepravidelnému cvalu. Se zarytým mlčením se přetahovali nejen o otěže, ale oba se pokoušeli ovládat koně nohama.
Tohle se opravdu dlouho vydržet nedalo, to věděl kůň, Wesley i Anne.
A taky Danny Larabi.
Asi po dvaceti minutách téhle jízdy zastavil a počkal na ně s výrazem, který nevěštil nic dobrého.
„Wesley, vážně tě mám rád,“ spustil zostra, „ale jsou chvíle, kdy bych tě nejradši nakopal do zadku!“
„Cože?“
Danny seskočil, přešel ke druhému koni a položil mu ruku na krk.
„Je mokrej, jako by neběžel půl hodinky, ale půl dne! Co si proboha vybíjíš na tom zvířeti?“
Wesley mírně zalapal po dechu.
„Proč řveš na mě?“
„Bezdůvodně to není!“ odsekl Danny. „Mě je jasný, o co tady běží, a nechápu, proč jí ty otěže nepřenecháš. Annie by to určitě zvládla a ty bys nezatěžoval tu svou zraněnou ruku!“
Wesley vší silou svého sebeovládání polykal vztek. Kohokoli jiného by už držel pod krkem, ale Danny byl výjimka.
Ten znovu něžně pohladil koně a zamračil se ještě víc.
„Jestli nemůžeš něco překousnout,“ promluvil znovu k Wesleymu a tentokrát už klidně, „tak z toho koně slez a vyměníme se. Já s tím problém nemám.“
Wesley mlčel, ale promluvila Anne.
„Vem si je,“ pustila otěže, aniž se na Wesleyho podívala.
Odvrátil hlavu a ignoroval ji.
Fakt skvělý! pomyslela si zuřivě, přehodila předem nohu přes hřbet a seskočila, až jí zabolelo v kolenou. Vyhnula se Dannymu a vyhoupla se zpátky na koně, ale za Wesleyho.
Proč tohle dělám, sakra?
Ale věděla to moc dobře. Danny způsobil, že se opravdu zastyděla a byl to velmi nepříjemný pocit.
„Tak jo,“ řekl Danny smířlivě, nasedl zpátky a věnoval Anne kradmý povzbudivý úsměv.
Wesleymu nezbylo nic jiného, než se chopit otěží a poddat se rezignovanému, ale pevnému stisku Anniných paží.
V nekonečných hodinách cvalu a prašného větru v obličeji cítil Danny, jak mu Ellen v náruči klesá a poddává se únavě. Přál jí alespoň takový spánek, sevřel ji pevněji a ona skutečně spala. Kdyby jí někdo ještě nedávno řekl, že bude schopná usnout i na koňském hřbetě, nejspíš by se mu upřímně vysmála.
Nebe už se barvilo do oranžova, když Danny zastavil a počkal, až ho Wesley dojede.
„Zůstaneme tady,“ řekl mu polohlasem, aby ještě chvíli neprobudil Ellen.
„To je docela dobrá zpráva,“ vzdychla Anne a konečně rozpojila zdřevěnělé ruce, pevně semknuté kolem Wesleyho pasu po celou dobu jízdy.
Byla opravdu unavená, nejvíc však z toho, jak se všemožně bránila, aby se neopřela o pevná záda před sebou a nepoložila si tvář na hrubou látku jeho košile.
Byla ráda, že může slézt z toho koně.
Danny se podíval na kopec před sebou, po kterém tančilo oranžovějící světlo objal pažemi spící Ellen a jemně ji k sobě přitiskl. Když si uvědomil, co právě učinil, podivil se, nakolik to bylo přirozené gesto.
„Ellen,“ budil ji. „Táboříme.“
Otevřela oči a zamračila se, jak ji všechno bolelo.
„Usnula jsem?“ pronesla poněkud zmateně.
„Ano,“ usmál se. „Tak pojď, slezeme.“
Příprava tábořiště a večeře odpovídala svou rychlostí všeobecnému hladu a tak když skončili spokojeně sytí, bylo ještě podvečerní světlo.
Anne tak dlouho lákal blízký ledový potůček, až se k němu vydala, zula si boty, vyhrnula sukni a ponořila si do chladivé vody unavené nohy.
Když na ni padl stín, ohlédla se.
„Danny…?“
„Ahoj,“ řekl a posadil se vedle ní. „Neruším tě?“
„Ani ne,“ pokrčila rameny. „Jen odpočívám.“
Ponořil ruku do vody a tvářil se zamyšleně.
„To bylo… moudrý,“ řekl po chvíli.
„Co?“ nerozuměla.
„To, co jsi dneska udělala na tom koni.“
Pozorně a ostražitě se mu zahleděla do tváře a hledala v ní známku toho, že se jí nějakým způsobem vysmívá, jeho obličej byl ale klidný a vážný.
„Proč to říkáš?“
„Proč bych to nemohl říkat?“ opáčil. „Ty jsi ustoupila. Něco mi říká, že to moc často neděláš,“ usmál se šibalsky.
Uhnula pohledem, čímž mu dala tichý souhlas a zároveň možnost beztrestně si ji prohlédnout, od rozcuchaných zaprášených vlasů, přes nepadnoucí šaty až k vysoko odhaleným nohám. U jejich bledé kůže se zastavil nejdéle, jako by čekal, až si jeho pohledu všimne a vynadá mu za něj.
Nic takového se ale nestalo.
„Proč vlastně tak zarytě neustupuješ?“ zeptal se tedy a Anne k němu opět otočila pohled. „Myslíš, že je to správnej způsob?“
„To nevím,“ odsekla, ale díky jeho tónu se na něj víc zlobit nedokázala. „Nejspíš prostě nejsem správná holka, jak jsem si dřív myslela,“ vzdychla.
„Jsi tvrdohlavá holka,“ pousmál se. „Ale správná taky.“
Mlčela.
„Wesley se někdy chová jako blbec a má taky pořádně tvrdou hlavu, ale rozhodně není zlej,“ řekl Danny, ale žádné reakce se nedočkal. Pouze semkla rty a zatvářila se opravdu odmítavě.
Pravděpodobně jí to ale přivedlo k otázce.
„Jak dlouho ještě pojedeme takhle na dvou koních?“
„Není to pohodlný?“ zakřenil se.
„Ne!“
„Víš,“ naklonil se k ní blíž, „támhle za tím kopcem je farma. Teče k ní ten potok.“
Podívala se na něj lehce udiveně.
„Jak to víš?“
„No... řekněme, že se pohybujeme v kraji, kterej znám. Na tý farmě jsem totiž kdysi pracoval,“ řekl.
Překvapeně pootevřela rty.
„Vedeš nás sem schválně?“
„Ano.“
„Ví to Wesley?“
„Ovšem.“
„Aha. Takže tam si opatříme další koně?“ zeptala se, ačkoliv odpověď už znala.
„Opatříme je hezký slovo,“ přikývl vesele. „Přesně tak. Dva koně a čtyři sedla. Potřebujeme přece cestovat rychle.“
„Ukradneš je,“ upřesnila tvrdě.
„Jo.“
„Říkáš to jen tak!“ vydechla, udivená jeho souhlasem.
„Já nevím, jak bych to měl říkat jinak,“ pokrčil rameny.
„Mluvíme přece o zločinu!“
„Jo, jasně. Já vím. Ale to slovo má víc významů, než se zdá, Annie. Já nechci nikoho obhajovat, tím méně sebe, ale jsem to, co jsem. A proč to tak je, to je akorát otázka na zamyšlení.“
Pozorovala ho, dlouze a s přivřenýma očima, jak se jí jeho slova převalovala v hlavě. Ačkoliv často bývala průhledná jako sklo, teď vůbec netušil, co si myslí.
Přiblížil obličej k chladné vodě, ponořil do ní dlaň, ale z její napjaté tváře oči nespustil.
Naklonila lehce hlavu ke straně, ještě víc přivřela oči a pak prudce vyhodila nohy zpod hladiny. Dannyho zasáhl proud vody, vnikl mu do očí a do pootevřených úst a ztlumil jeho překvapený výkřik.
„Co to... mělo znamenat?“ vykoktal a vyplivl vodu. Víc nestihl, protože Anne to znovu zopakovala, kopala nohama ve zpěněném proudu vody, ale Danny už to tentokrát čekal. Ponořil obě paže do vody a cákal proti ní, dokud z obou netekla voda.
Přestali, dívali se na sebe a smáli se, Dannyho hluboký smích se smísil s Anniným sytě zvonivým a dohromady to tvořilo velmi příjemný souzvuk.
„Proč se směješ?“ ptal se Danny a sám nemohl zastavit ten bezstarostný smích, který mu bublal v hrudi.
„Já nevím,“ smála se Anne. „Asi že vypadáš tak hrozně.“
„Jo,“ přikývl. „To ty taky.“
Náhle pocítil v zádech ostrý a nepřívětivý pohled od ohniště.
Vydechl, přestal se smát a sundal si klobouk, aby z jeho krempy vyklepal vodu.
„Myslím, že jediný, co mi zbejvá, je jít se usušit k ohni,“ prohlásil a nasadil svůj klobouk na Anniny vlhké vlasy. „Abych vypadal aspoň trochu přijatelně.“
Zvedl se ze země a obrátil se směrem k ohništi a vykročil.
„Danny?“
Obrátil se.
„Ano?“
Prameny vlasů jí visely zpod jeho klobouku, mokré nohy jí koukaly z vyhrnuté sukně, tvářila se jako poplašené a rozpačité zvířátko a vypadala v tu chvíli naprosto neodolatelně.
„Děkuju ti.“
Věděl moc dobře, za co mu děkuje. Taky asi věděl, proč to řekla až teď a ne hned, když jí vytáhl z toho sklepa. Ve skutečnosti si toho teď cenil mnohem víc.
„Rádo se stalo, Annie.“
Vydal se k Wesleymu, který až příliš pečlivě urovnával kameny kolem ohniště. Danny se posadil poblíž, ale nic neřekl. Chvíli pozoroval Ellen, zabalenou v dece a tvrdě spící poblíž, než Wesley promluvil sám.
„Tak co, je to fajn, Danny?“ řekl sarkasticky, aniž však odtrhl oči od ohniště, na kterém stále pracoval.
„Co?“ zeptal se Danny bezelstně.
„Jistě, že to je fajn!“ odpověděl si Wesley sám vztekleji.
„Ale co?“ pokračoval Danny ve stejném duchu.
„Nedělej ze sebe pitomce!“ sykl Wesley a křísl jedním kamenem o druhý. „Já jsem to viděl moc dobře, tak mě nechtěj naštvat!“
„Wesley-“
„Ukazovala ti ty svoje nohy a tobě málem kapaly sliny! No každopádně je to dobrej začátek, teď máme dokonce i nějaký prachy, tak si jí třeba budeš moct koupit!“ skoro zařval a podíval se Dannymu přímo do tváře.
Danny by se měl naštvat, Wesley to taky tak chtěl. Jenže Danny měl co dělat, aby se nezačal nahlas smát.
„Wesi, někdy jsi fakt děsnej!“ vzdychl přívětivě.
„Řekni, že kecám!“ ušklíbl se Wesley. „Ty nohy-“
„Má nádherný, ano!“ přerušil ho Danny. „Ale to víš stejně dobře, jako já, ne?“
Wesley vzal do ruky jeden oblý balvan a hodil ho přímo do ohně, až se k soumračnému nebi vznesl ohňostroj oranžových jisker.
Danny se díval na Wesova záda.
„Je to jen děvka. Nic víc,“ pronesl skrz sevřené zuby.
„Nevím. Ale vůbec netuší, že by někoho mohly okouzlovat její nohy. Ani ji to nenapadne,“ řekl Danny vážně. „Zdá se mi to trochu neobvyklý.“
„Tvoje domněnky mě vůbec nezajímají!“ odsekl Wesley.
„Zajímají. A ona tě taky zajímá,“ řekl Danny s krutou upřímností, připraven čelit následkům.
„Sklapni, Danny!“ varoval ho Wesley ostře.
„Není nic špatnýho na tom, že se ti líbí, proč tě to štve?“
„Štveš mě ty! Chtěl jsi mě vyprovokovat? Tak se ti to povedlo! Ale buď už zticha!“
Danny poslechl, tiše stál a pozorně sledoval kamarádovu tvář. Bylo mu ho skoro líto.
„Wesley,“ usmál se smířlivě a chtěl mu položit dlaň na rameno, Wesley však ucukl.
Nic netušící Anne se vracela od potoka s úsměvem, v rozšněrovaných botách a s trochou vody v dlaních, kterou s radostí a bez váhání chrstla Dannymu do obličeje, sotva jí stačil oplatit úsměv, který patřil jemu.
„Něco jsem ti asi dlužila,“ culila se.
„Mám dojem,“ vydechl a utíral si obličej. „Že tě hodím do toho potoka celou, ty divoženko!“
„I s tím kloboukem?“ zamrkala nevinně. „Tvým kloboukem?“
Popadl ji v pase a zvedl, až vypískla. Jí samotné se zvuk vlastního bezstarostného smíchu líbil, ani si už tenhle pocit nepamatovala... možná, když byla ještě malá.
Wesley se zvedl, nakopl opodál ležící kotlík a odkráčel pryč.
„Ach jo,“ povzdechl si Danny nahlas a doprovázel ho pohledem.
„Co je?“ nerozumněla Anne.
„Ale nic,“ stáhl jí klobouk do očí.
Sedla si na srolovanou deku a ve stále ještě velmi dobré náladě si začala navlékat punčochy.
Ellen spala vedle a naprosto nic ji nevzbudilo.
* * *
Spali bez ohně a s uklizeným tábořištěm, aby mohli vyjet na cestu ještě za tmy.
„Vstávej, Annie.“
Procitla, zabalená do deky, s Dannyho kloboukem na hlavě. Její oči mžouraly do úplné tmy, protože mraky na obloze zakrývaly i měsíc.
„Jo,“ kývla do temnoty.
Pro Ellen bylo vstávání téměř nadlidským úkonem.
„Kolik je hodin?“ ptala se zpomaleně.
„Podle slunce něco po půlnoci,“ odpověděl Danny. Ellen se otřásla chladem a na vtipy neměla ani pomyšlení.
Smotali obě deky, které přehodili přes koňské hřbety a byli připraveni k odjezdu.
„Pojedete přes potok, podél upatí kopce,“ vysvětloval Danny dívkám. „Dostanete se k vysokýmu stromu, stojí tam osamoceně. Tam se pak sejdeme.“
Ellen sotva kývla, což ve tmě stejně nebylo vidět. Sama na koni bez sedla měla spoustu jiných starostí, obzvlášť, když Danny poplácal jejího koně po zadku.
„Danny?“ ozval se ze tmy Annin hlas.
„Copak?“ obrátil se k ní, i když ji ve tmě skoro neviděl.
„Já...“ odkašlala si a polkla. „Chci jít s váma.“
„Cože?“ nepochopil Danny.
„Že... že chci jít s váma!“ řekla mnohem hlasitěji a napřímila se v sedle.
„No to mě podrž!“ prohlásil Wesley ironicky. „Co se ještě nedozvím? Nechceš tam jít náhodou třeba sama, že bychom to nechali na tobě?“
„Buď zticha!“ okřikla ho. „S tvojí rukou si nemůžeš moc vyskakovat, tak bys neměl odmítat mojí pomoc.“
„Moje ruka je v pořádku!“ odsekl a na důkaz toho se strhl závěsný kus plátna. „Nikdo nepotřebuje tvou pomoc!“
„Ty seš vážně idiot, Shane!“ vyštěkla. „Měla jsem dojem, že jsme nedávno mluvili o spolupráci, ale asi jsem se spletla!“
Danny k ní přistoupil blíž a chytil jejího koně za ohlávku.
„Jasně, že mluvili, Annie,“ řekl mírně. „Každej má ale v tý spolupráci svůj úkol, o tom to přece je.“
Ušklíbla se. „Takže ten můj díl práce spočívá v tom, že budu hlídat strom? To jsem ale šikovná!“
„No tak, klid,“ snažil se Danny. „Je to taky důležitý, tak to, prosím, udělej!“
„Jak myslíš,“ řekla ledově. „Jo a Danny! Tady sis něco zapomněl.“
Pod nohama mu přistál jeho vlastní klobouk.
„Můžeš si ho ještě-“ začal, ale Anne pobídla koně a zmizela ve tmě.
„Tak fajn,“ dořekl tiše a sebral klobouk ze země. Pak poplácal Ellenina koně.
„Drž se s ní,“ pokývl směrem, kterým tušil Anne. „Za chvíli se uvidíme.“
Viděl na ní, jak je napjatá do posledního nervu, ale přesto přikývla a s prsty vnořenými do koňské hřívy se vydala za Anne.
Danny vzdychl a plácl tiše zuřícího Wesleyho po zádech.
„Tak jdeme na to.“
„Jistě!“
„Nezuř,“ dloubl do něj přátelsky. „Já vím, proč to udělala.“
„Ta holka je prostě magor a já absolutně nerozumím ničemu, co dělá!“ zvolal Wesley.
„Ono to není tak těžký.“
„Nebudeš mi tu teď filozofovat, že ne?“ obrátil Wesley oči v sloup. „Máme ještě práci a fakt na to není vhodná chvíle!“
„Ano, práci máme,“ souhlasil poslušně Danny a už mlčky se vydali po temné cestě. Někde v polovině kopce se Danny zadíval na oblohu, na které jen sem tam cípy mraků ukázaly bledé hvězdy a neodpustil si promluvit.
„Víš, ona se prostě rve. Nejspíš musela celej život a jinak to neumí.“
Tentokrát se žádná odmítavá, ani ironická odpověď. Měsíc na okamžik vylezl zpoza mračné clony a odrazil se ve Wesleyho vážných očích.
Danny se do nich podíval a viděl tam víc, než měsíční zář, viděl tam také dva jiné rváče se životem, ne zas tak dávno dva malé, otrhané kluky.
Pochopil.
„Přesně tak,“ řekl velmi tichým, skoro neslyšným hlasem.
Bok po boku se blížili k farmě a občas se dotkli rameny.
„Haló!“ volala Ellen notně unaveným hlasem. „Je to snad příliš, když žádám zastávku?“
„Jo, to je!“ odsekl Wesley. „A přestaň pořád ječet, ano?“
„Ječet? Jdeme celé dopoledne, včera jsme šli skoro celý den, na tom nevidím nic normálního,“ stála si za svým.
Ačkoliv uvedla pravdivá fakta a ten dlouhý pochod se zdál opravdu nesnesitelný, nikdo ji nepodpořil. Také ale včera pozdě večer překročili hranici, blízko které se nacházeli, opustili Wyoming a ocitli se na území státu Montana.
To se líbilo obzvláště Dannymu a vlévalo mu to do žil optimismus, který ostatním rozhodně chyběl.
Danny Larabi měl ale před očima konkrétní plán.
To také způsobovalo, že šel neustále v čele a Wesley za ním, s pevně zaťatou čelistí, jak už ho zase bolela ruka, i když byla pevně utažená plátnem a zavěšená za krk provizorním šátkem.
Anne mu byla neustále skoro v patách a Ellen kdesi vzadu se hodinu od hodiny vzdalovala.
„Danny!“ houkla Anne směrem kupředu a otřela si z čela prach smíšený s potem. „Neměli bysme ještě přidat? Třeba bysme mohli běžet!“
Danny se k ní pootočil a jejím ironickým poznámkám se jen usmál.
„Pojď sem,“ řekl jí.
„Proč?“
Když nevypadala, že by ho chtěla poslechnout, vzal jí za zápěstí a přitáhl k sobě. „Podívej se támhle do dálky. Vidíš tam něco?“
Napjala zrak.
„Jo. Co to je?“
„Jezdí tudy dostavník,“ vysvětloval Danny. „Tohle je jeho zastávka. Je to dřevěná bouda, je tam voda, jídlo a koně. Rozumíš?“
Anne se na něj podívala.
„Rozumím,“ kývla.
„Výborně,“ stanul vedle nich Wesley. „Už bylo na čase.“
„Nebývaj tam taky lidi?“ napadlo Anne.
„Jistěže ano,“ přikývl Danny. „Musí tam bejt.“
Ellen se konečně dovlekla k nim.
„A co chcete dělat? Přepadnout je, nebo co?“ ušklíbla se.
Odpověď nalezla v jejich obličejích a nefalšovaně se vyděsila.
„To snad ne! Vy je opravdu chcete přepadnout?!“
* * *
Chuck Flynn se zrovna natáhl na kavalec a chystal se usnout, což byla jeho oblíbená činnost, když se ozvalo bušení na dveře. Bylo drobné, ale vytrvalé a poplašné.
„Jdi se tam kouknout!“ houkl na svého spolupracovníka Buddyho.
„Proč já?“ zašklebil se Buddy a nesouhlasně si uhladil svůj mohutný knír.
„Jsi blíž. A já jsem si zrovna lehnul,“ vysvětlil Chuck a důkaz svého tvrzení přes sebe hodil vlněnou deku.
Buddy se tedy neochotně vydal ke dveřím, cestou sáhl spíš ze zvyku po pušce a vykoukl ven úzkým průhledem.
Bušení se ozvalo znovu, tentokrát ještě naléhavěji a Buddy průhledem uviděl jeho původce.
Tedy spíš původkyni.
Stála na schodech až těsně u dveří, nižšího vzrůstu, ale úctyhodných rozměrů ve všech ostatních částech těla. Podle uprášeného obličeje byla velmi mladá a podle jeho výrazu velmi zoufalá.
A nikoho s ní neviděl.
Dáma v nesnázích! ušklíbl se potěšeně. Tak se ukaž, Buddy!
Odsunul západku a otevřel dveře.
„Pomoc!“ vrhla se k němu Ellen okamžitě. „Pomozte mi, prosím!“
Než se stačil muž vůbec nadechnout, aby něco řekl, zaplavila ho litanií neuvěřitelně rychlých slov, ze kterých sotva postřehl cosi o medvědovi, o sestře a smrtelném zranění.
„C-co-co prosím?“ vykoktal ze sebe. Všiml si, že za dívkou se odkudsi vynořil tmavovlasý muž, svírající v náručí bezvládnou ženu. Sevřel pušku silněji a zatvářil se podezřívavě, ovšem dívka v nesnázích pokračovala téměř bez přestávky.
„Moje sestra je smrtelně zraněná, potřebujeme vaši pomoc!“ přiblížila se k němu natolik, že se téměř tiskla k jeho paži svými ňadry a dopřávala mu štědrého výhledu.
A nutno říci, že Buddy se něčemu takovému vůbec nebránil, přesněji řečeno zíral do jejího výstřihu s pootevřenou pusou.
„Pane!“ promluvil Danny a postoupil o několik kroků k Buddymu. „Potřebujeme vaši pomoc, napadl nás medvěd!“
Buddy se zahleděl na bezvládnou ženu v mužově náruči, ale žádné zranění na ní neviděl. Možná proto, že celý její obličej i hrudník zakrývaly její husté černé vlasy.
Poněkud podezřívavě couvl aspoň o krok.
„Medvěd…?“ zopakoval, ale Ellen mu opět zacloumala paží a přitiskla se k němu ještě víc.
„Pane, přece nenecháte mou ubohou sestru napospas smrtelnému zranění, na první pohled vidím, že jste čestný muž a takovou věc byste nikdy neudělal, Bůh vám zaplať vaši dobrotu,“ vychrlila na něj, až Danny zíral.
Muž opět jen polkl.
Jak si mám rozmyslet, co mám říct, když nemůžu kloudně myslet! zavrčel si v duchu a hodlal už konečně odpovědět něco, co bude dohromady dávat alespoň nějakou smysluplnou větu.
„Pane,“ zaprosil Danny znovu a postoupil opět o něco blíž, až byl téměř na krok od Buddyho. Ten se na okamžik zahleděl do Dannyho tmavých očí a chystal se konečně něco odpovědět.
Ať už to mělo být cokoliv, nikdy to nevyslovil.
Nemohl.
Vlastně v první chvíli nevěděl, co že se to přihodilo, jen mu do hrudi náhle udeřilo cosi těžkého a tvrdého a on se zřítil na zem, zcela neovladatelně pouštěje svojí pušku.
Podruhé se udeřil tvrdě do zad o zem a vyrazil si téměř dech.
To těžké, co upadlo na něj, se nevybíravě odrazilo a odkutálelo se z něho pryč.
Ani se mu v první chvíli nechtělo uvěřit tomu nesmyslu, že to byla ta žena, která ještě před chvílí tak bezvládně visela v náruči toho mladíka.
Sotva si stačil utřídit podobné myšlenky a sípavě se nadechl, zíral do dvojité hlavně brokovnice. O něco výše se nacházela usměvavá tvář Dannyho Larabiho.
„Ani hnout. Tedy doporučoval bych to,“ řekl tónem, který spíš připomínal vlídný pozdrav, než výhružku.
Buddy se ale pro jistotu opravdu ani nehnul.
Vedle něj vyskočila na nohy černovlasá dívka a oklepávala si písek z oblečení i z vlasů.
„Danny, probůh, jsem snad balík slámy?“ vydechla s legračním dotčením. Dannyho úsměv se lehce prohloubil.
„Hlavně jsi šikovná holka!“
Úsměv mu opětovala a pochvala ji zahřála u srdce.
„Co, do prdele, chcete?!“ podařila se konečně Buddymu ta smysluplná věta, i když si ji sám představoval poněkud jinak. Taky si nepředstavoval, že jeho hlas bude znít tak stísněně a vysoce.
„To si snad myslíte, že jsem tu sám? Můj parťák na tebe už z okna míří a vystřelí to mozek z hlavy, ty hajzle!“
Dveře dřevěného domku lehce vrzly a na zápraží se objevil zavalitě působící muž s rukama za hlavou a s vyděšeným výrazem zhlédl dění před sebou.
„To je on?“ prohlásil Danny nevinně.
Za zády Chucka Flynna se vynořil Wesley, pousmál se na Dannyho a zaryl hlaveň koltu do Chuckových zad o něco víc.
„Do hajzlu!“ odplivl si Buddy.
„Nikdo jinej tam není,“ řekl Wesley. „Co kdybys tu jenom tak nestála a šla se podívat dovnitř, čím bysme je mohli svázat?“ obořil se na Anne.
„Promiň, ale před chvílí jsem se vyválela na zemi!“ odsekla.
„Děláš to tak často, že jsem myslel, že tě to baví.“
Na to neodpověděla, vydala se směrem k domku, a když Wesleyho míjela, nakopla ho do holeně.
Domek skrýval slušnou zásobu jídla, vodu a dva koně, což sečteno dohromady bylo dost dobré. Oběma hlídačům svázali Danny s Anne pevně ruce a navíc je ještě přivázali k sobě navzájem.
Nutno říct, že příliš neprotestovali.
Vyvedli koně ven a Danny pak mezi nimi pobíhal, přemýšlivě se mračil, přehazoval zvířatům přes hřbety zaprášené tkané deky a na sedla se ani nepodíval.
„Už tak ponesou dvojnásobnou váhu,“ otočil se na Wesleyho. „Nevíme, jak dlouho je budeme potřebovat v plný síle.“
Wesley souhlasně kývl a připevňoval sedlové brašny na koňské tělo po Dannyho vzoru opasky a provazy. Bolestivě tepajícího předloktí si okázale nevšímal.
„Musíme sebou hodit!“ zavelel, když práci dokončil. „Nerad bych se tady potkal s tím dostavníkem.“
Ellen si zhluboka povzdechla.
Upřímně řečeno jí bylo v tuto chvíli úplně jedno, jestli kůň má nebo nemá sedlo. Jediné, co si ze srdce přála, bylo do toho dostavníku nasednout.
S neskrývanou záští se dívala na velké zvíře před sebou a zkoušela si představit ty nejbližší hodiny, které na něm bude trávit.
Nebo snad raději nezkoušela.
„Měli bychom se vážně vydat na cestu,“ promluvil k ní laskavě Danny. „Nejsi ráda, že už nepůjdeme pěšky?“
To byla trochu rána pod pás.
„Ano, ale… prostě ta zvířata nesnáším!“
Rezavý kůň se k ní obrátil, jako by snad rozuměl, co říká a šťouchl do ní nosem. Neovládla se a lehce uskočila.
Danny se pobaveně rozesmál.
„Nic naplat, musíme nasedat,“ prohlásil, popadl ji a vysadil na koňský hřbet, aniž stihla cokoliv říct. Sám se vyhoupl za ni a uchopil otěže do rukou.
Ellen zatajila dech, jak ji obklopila Dannyho blízkost, ale neměla možnost se tím dlouze zabývat, protože kůň začal pod neobvyklou zátěží poskakovat.
Anne stála nerozhodně vedle druhého koně a neodvažovala se zvednout pohled směrem k Wesleymu.
Ani jednomu se nechtělo nasednout společně.
Nemohl se na ní už ani podívat, natož si jenom představit, jak sedí těsně za ní, protože kdykoli chtěl – nebo spíš nechtěl – do detailů si vybavil probuzení ve skalách, kdy se k němu tisklo její spící tělo.
„Vy dva půjdete dál pěšky?“ přetrhl Wesleyho myšlenky Dannyho hlas.
Naštěstí.
„Jen se neboj, Danny,“ zašklebil se na něj neochotně.
Anne usoudila, že jsou věci, které jsou nevyhnutelné a s povzdechem se mezitím vyhoupla na koně.
„Já jenom, jestli se tam dostaneš s tou rukou.“
„O mojí ruku se starat nemusíš!“ odsekl Wesley ostřeji a vytáhl si zraněnou paži ze závěsného šátku. Opřel se o koňský hřbet, vyskočil na něj a ostrá bolest mu na okamžik úplně zatměla mysl.
Měl tolik důvodů, proč nadávat z plných plic, ale tiskl k sobě zuby, až ho bolely a mlčel.
„Pusť ty otěže,“ přikázal Anne, když mu ustupující bolest dovolila použít hlas.
„Ne,“ odpověděla a pokusila se posunout alespoň o píď dopředu.
„Jaký ne?! Prostě to sem dej!“ zavrčel a pokusil se jí je odebrat násilím.
„Ne!“ bránila se. „Jdi do háje!“
Když zjistila, že ho nepřetlačí, ačkoliv má zraněnou paži, vrazila paty do koňských slabin. Kůň pochopitelně vyrazil skokem kupředu, ale vzápětí byl zbržděn Wesleyho silným zatažením za otěže.
Znovu koně pobídla.
Znovu trhl otěžemi.
Nebohému zvířeti se to pochopitelně přestalo líbit, zakoulel očima, přitiskl uši k hlavě a začal vyhazovat, ve snaze zbavit se nepříjemné zátěže na hřbetě.
„Vidíš, co děláš?“ vyjekla a jen díky Wesleyho silným pažím, kterými ji pevně držel, neskončila pod kopyty.
„Je to tvoje vina!“ osočil ji.
„Já jsem na tom koni seděla první!“
„To je mi úplně jedno, sakra!“ zařval.
„Hej, co je? Máte problém?“ volal Danny už z dálky.
„Jistě, že máme problém!“ zuřil Wesley. „Celá tahle výprava je jeden velkej problém!“
Danny ho pochopitelně slyšet nemohl.
Nakonec se jim podařilo přimět protestujícího koně k nepravidelnému cvalu. Se zarytým mlčením se přetahovali nejen o otěže, ale oba se pokoušeli ovládat koně nohama.
Tohle se opravdu dlouho vydržet nedalo, to věděl kůň, Wesley i Anne.
A taky Danny Larabi.
Asi po dvaceti minutách téhle jízdy zastavil a počkal na ně s výrazem, který nevěštil nic dobrého.
„Wesley, vážně tě mám rád,“ spustil zostra, „ale jsou chvíle, kdy bych tě nejradši nakopal do zadku!“
„Cože?“
Danny seskočil, přešel ke druhému koni a položil mu ruku na krk.
„Je mokrej, jako by neběžel půl hodinky, ale půl dne! Co si proboha vybíjíš na tom zvířeti?“
Wesley mírně zalapal po dechu.
„Proč řveš na mě?“
„Bezdůvodně to není!“ odsekl Danny. „Mě je jasný, o co tady běží, a nechápu, proč jí ty otěže nepřenecháš. Annie by to určitě zvládla a ty bys nezatěžoval tu svou zraněnou ruku!“
Wesley vší silou svého sebeovládání polykal vztek. Kohokoli jiného by už držel pod krkem, ale Danny byl výjimka.
Ten znovu něžně pohladil koně a zamračil se ještě víc.
„Jestli nemůžeš něco překousnout,“ promluvil znovu k Wesleymu a tentokrát už klidně, „tak z toho koně slez a vyměníme se. Já s tím problém nemám.“
Wesley mlčel, ale promluvila Anne.
„Vem si je,“ pustila otěže, aniž se na Wesleyho podívala.
Odvrátil hlavu a ignoroval ji.
Fakt skvělý! pomyslela si zuřivě, přehodila předem nohu přes hřbet a seskočila, až jí zabolelo v kolenou. Vyhnula se Dannymu a vyhoupla se zpátky na koně, ale za Wesleyho.
Proč tohle dělám, sakra?
Ale věděla to moc dobře. Danny způsobil, že se opravdu zastyděla a byl to velmi nepříjemný pocit.
„Tak jo,“ řekl Danny smířlivě, nasedl zpátky a věnoval Anne kradmý povzbudivý úsměv.
Wesleymu nezbylo nic jiného, než se chopit otěží a poddat se rezignovanému, ale pevnému stisku Anniných paží.
V nekonečných hodinách cvalu a prašného větru v obličeji cítil Danny, jak mu Ellen v náruči klesá a poddává se únavě. Přál jí alespoň takový spánek, sevřel ji pevněji a ona skutečně spala. Kdyby jí někdo ještě nedávno řekl, že bude schopná usnout i na koňském hřbetě, nejspíš by se mu upřímně vysmála.
Nebe už se barvilo do oranžova, když Danny zastavil a počkal, až ho Wesley dojede.
„Zůstaneme tady,“ řekl mu polohlasem, aby ještě chvíli neprobudil Ellen.
„To je docela dobrá zpráva,“ vzdychla Anne a konečně rozpojila zdřevěnělé ruce, pevně semknuté kolem Wesleyho pasu po celou dobu jízdy.
Byla opravdu unavená, nejvíc však z toho, jak se všemožně bránila, aby se neopřela o pevná záda před sebou a nepoložila si tvář na hrubou látku jeho košile.
Byla ráda, že může slézt z toho koně.
Danny se podíval na kopec před sebou, po kterém tančilo oranžovějící světlo objal pažemi spící Ellen a jemně ji k sobě přitiskl. Když si uvědomil, co právě učinil, podivil se, nakolik to bylo přirozené gesto.
„Ellen,“ budil ji. „Táboříme.“
Otevřela oči a zamračila se, jak ji všechno bolelo.
„Usnula jsem?“ pronesla poněkud zmateně.
„Ano,“ usmál se. „Tak pojď, slezeme.“
Příprava tábořiště a večeře odpovídala svou rychlostí všeobecnému hladu a tak když skončili spokojeně sytí, bylo ještě podvečerní světlo.
Anne tak dlouho lákal blízký ledový potůček, až se k němu vydala, zula si boty, vyhrnula sukni a ponořila si do chladivé vody unavené nohy.
Když na ni padl stín, ohlédla se.
„Danny…?“
„Ahoj,“ řekl a posadil se vedle ní. „Neruším tě?“
„Ani ne,“ pokrčila rameny. „Jen odpočívám.“
Ponořil ruku do vody a tvářil se zamyšleně.
„To bylo… moudrý,“ řekl po chvíli.
„Co?“ nerozuměla.
„To, co jsi dneska udělala na tom koni.“
Pozorně a ostražitě se mu zahleděla do tváře a hledala v ní známku toho, že se jí nějakým způsobem vysmívá, jeho obličej byl ale klidný a vážný.
„Proč to říkáš?“
„Proč bych to nemohl říkat?“ opáčil. „Ty jsi ustoupila. Něco mi říká, že to moc často neděláš,“ usmál se šibalsky.
Uhnula pohledem, čímž mu dala tichý souhlas a zároveň možnost beztrestně si ji prohlédnout, od rozcuchaných zaprášených vlasů, přes nepadnoucí šaty až k vysoko odhaleným nohám. U jejich bledé kůže se zastavil nejdéle, jako by čekal, až si jeho pohledu všimne a vynadá mu za něj.
Nic takového se ale nestalo.
„Proč vlastně tak zarytě neustupuješ?“ zeptal se tedy a Anne k němu opět otočila pohled. „Myslíš, že je to správnej způsob?“
„To nevím,“ odsekla, ale díky jeho tónu se na něj víc zlobit nedokázala. „Nejspíš prostě nejsem správná holka, jak jsem si dřív myslela,“ vzdychla.
„Jsi tvrdohlavá holka,“ pousmál se. „Ale správná taky.“
Mlčela.
„Wesley se někdy chová jako blbec a má taky pořádně tvrdou hlavu, ale rozhodně není zlej,“ řekl Danny, ale žádné reakce se nedočkal. Pouze semkla rty a zatvářila se opravdu odmítavě.
Pravděpodobně jí to ale přivedlo k otázce.
„Jak dlouho ještě pojedeme takhle na dvou koních?“
„Není to pohodlný?“ zakřenil se.
„Ne!“
„Víš,“ naklonil se k ní blíž, „támhle za tím kopcem je farma. Teče k ní ten potok.“
Podívala se na něj lehce udiveně.
„Jak to víš?“
„No... řekněme, že se pohybujeme v kraji, kterej znám. Na tý farmě jsem totiž kdysi pracoval,“ řekl.
Překvapeně pootevřela rty.
„Vedeš nás sem schválně?“
„Ano.“
„Ví to Wesley?“
„Ovšem.“
„Aha. Takže tam si opatříme další koně?“ zeptala se, ačkoliv odpověď už znala.
„Opatříme je hezký slovo,“ přikývl vesele. „Přesně tak. Dva koně a čtyři sedla. Potřebujeme přece cestovat rychle.“
„Ukradneš je,“ upřesnila tvrdě.
„Jo.“
„Říkáš to jen tak!“ vydechla, udivená jeho souhlasem.
„Já nevím, jak bych to měl říkat jinak,“ pokrčil rameny.
„Mluvíme přece o zločinu!“
„Jo, jasně. Já vím. Ale to slovo má víc významů, než se zdá, Annie. Já nechci nikoho obhajovat, tím méně sebe, ale jsem to, co jsem. A proč to tak je, to je akorát otázka na zamyšlení.“
Pozorovala ho, dlouze a s přivřenýma očima, jak se jí jeho slova převalovala v hlavě. Ačkoliv často bývala průhledná jako sklo, teď vůbec netušil, co si myslí.
Přiblížil obličej k chladné vodě, ponořil do ní dlaň, ale z její napjaté tváře oči nespustil.
Naklonila lehce hlavu ke straně, ještě víc přivřela oči a pak prudce vyhodila nohy zpod hladiny. Dannyho zasáhl proud vody, vnikl mu do očí a do pootevřených úst a ztlumil jeho překvapený výkřik.
„Co to... mělo znamenat?“ vykoktal a vyplivl vodu. Víc nestihl, protože Anne to znovu zopakovala, kopala nohama ve zpěněném proudu vody, ale Danny už to tentokrát čekal. Ponořil obě paže do vody a cákal proti ní, dokud z obou netekla voda.
Přestali, dívali se na sebe a smáli se, Dannyho hluboký smích se smísil s Anniným sytě zvonivým a dohromady to tvořilo velmi příjemný souzvuk.
„Proč se směješ?“ ptal se Danny a sám nemohl zastavit ten bezstarostný smích, který mu bublal v hrudi.
„Já nevím,“ smála se Anne. „Asi že vypadáš tak hrozně.“
„Jo,“ přikývl. „To ty taky.“
Náhle pocítil v zádech ostrý a nepřívětivý pohled od ohniště.
Vydechl, přestal se smát a sundal si klobouk, aby z jeho krempy vyklepal vodu.
„Myslím, že jediný, co mi zbejvá, je jít se usušit k ohni,“ prohlásil a nasadil svůj klobouk na Anniny vlhké vlasy. „Abych vypadal aspoň trochu přijatelně.“
Zvedl se ze země a obrátil se směrem k ohništi a vykročil.
„Danny?“
Obrátil se.
„Ano?“
Prameny vlasů jí visely zpod jeho klobouku, mokré nohy jí koukaly z vyhrnuté sukně, tvářila se jako poplašené a rozpačité zvířátko a vypadala v tu chvíli naprosto neodolatelně.
„Děkuju ti.“
Věděl moc dobře, za co mu děkuje. Taky asi věděl, proč to řekla až teď a ne hned, když jí vytáhl z toho sklepa. Ve skutečnosti si toho teď cenil mnohem víc.
„Rádo se stalo, Annie.“
Vydal se k Wesleymu, který až příliš pečlivě urovnával kameny kolem ohniště. Danny se posadil poblíž, ale nic neřekl. Chvíli pozoroval Ellen, zabalenou v dece a tvrdě spící poblíž, než Wesley promluvil sám.
„Tak co, je to fajn, Danny?“ řekl sarkasticky, aniž však odtrhl oči od ohniště, na kterém stále pracoval.
„Co?“ zeptal se Danny bezelstně.
„Jistě, že to je fajn!“ odpověděl si Wesley sám vztekleji.
„Ale co?“ pokračoval Danny ve stejném duchu.
„Nedělej ze sebe pitomce!“ sykl Wesley a křísl jedním kamenem o druhý. „Já jsem to viděl moc dobře, tak mě nechtěj naštvat!“
„Wesley-“
„Ukazovala ti ty svoje nohy a tobě málem kapaly sliny! No každopádně je to dobrej začátek, teď máme dokonce i nějaký prachy, tak si jí třeba budeš moct koupit!“ skoro zařval a podíval se Dannymu přímo do tváře.
Danny by se měl naštvat, Wesley to taky tak chtěl. Jenže Danny měl co dělat, aby se nezačal nahlas smát.
„Wesi, někdy jsi fakt děsnej!“ vzdychl přívětivě.
„Řekni, že kecám!“ ušklíbl se Wesley. „Ty nohy-“
„Má nádherný, ano!“ přerušil ho Danny. „Ale to víš stejně dobře, jako já, ne?“
Wesley vzal do ruky jeden oblý balvan a hodil ho přímo do ohně, až se k soumračnému nebi vznesl ohňostroj oranžových jisker.
Danny se díval na Wesova záda.
„Je to jen děvka. Nic víc,“ pronesl skrz sevřené zuby.
„Nevím. Ale vůbec netuší, že by někoho mohly okouzlovat její nohy. Ani ji to nenapadne,“ řekl Danny vážně. „Zdá se mi to trochu neobvyklý.“
„Tvoje domněnky mě vůbec nezajímají!“ odsekl Wesley.
„Zajímají. A ona tě taky zajímá,“ řekl Danny s krutou upřímností, připraven čelit následkům.
„Sklapni, Danny!“ varoval ho Wesley ostře.
„Není nic špatnýho na tom, že se ti líbí, proč tě to štve?“
„Štveš mě ty! Chtěl jsi mě vyprovokovat? Tak se ti to povedlo! Ale buď už zticha!“
Danny poslechl, tiše stál a pozorně sledoval kamarádovu tvář. Bylo mu ho skoro líto.
„Wesley,“ usmál se smířlivě a chtěl mu položit dlaň na rameno, Wesley však ucukl.
Nic netušící Anne se vracela od potoka s úsměvem, v rozšněrovaných botách a s trochou vody v dlaních, kterou s radostí a bez váhání chrstla Dannymu do obličeje, sotva jí stačil oplatit úsměv, který patřil jemu.
„Něco jsem ti asi dlužila,“ culila se.
„Mám dojem,“ vydechl a utíral si obličej. „Že tě hodím do toho potoka celou, ty divoženko!“
„I s tím kloboukem?“ zamrkala nevinně. „Tvým kloboukem?“
Popadl ji v pase a zvedl, až vypískla. Jí samotné se zvuk vlastního bezstarostného smíchu líbil, ani si už tenhle pocit nepamatovala... možná, když byla ještě malá.
Wesley se zvedl, nakopl opodál ležící kotlík a odkráčel pryč.
„Ach jo,“ povzdechl si Danny nahlas a doprovázel ho pohledem.
„Co je?“ nerozumněla Anne.
„Ale nic,“ stáhl jí klobouk do očí.
Sedla si na srolovanou deku a ve stále ještě velmi dobré náladě si začala navlékat punčochy.
Ellen spala vedle a naprosto nic ji nevzbudilo.
* * *
Spali bez ohně a s uklizeným tábořištěm, aby mohli vyjet na cestu ještě za tmy.
„Vstávej, Annie.“
Procitla, zabalená do deky, s Dannyho kloboukem na hlavě. Její oči mžouraly do úplné tmy, protože mraky na obloze zakrývaly i měsíc.
„Jo,“ kývla do temnoty.
Pro Ellen bylo vstávání téměř nadlidským úkonem.
„Kolik je hodin?“ ptala se zpomaleně.
„Podle slunce něco po půlnoci,“ odpověděl Danny. Ellen se otřásla chladem a na vtipy neměla ani pomyšlení.
Smotali obě deky, které přehodili přes koňské hřbety a byli připraveni k odjezdu.
„Pojedete přes potok, podél upatí kopce,“ vysvětloval Danny dívkám. „Dostanete se k vysokýmu stromu, stojí tam osamoceně. Tam se pak sejdeme.“
Ellen sotva kývla, což ve tmě stejně nebylo vidět. Sama na koni bez sedla měla spoustu jiných starostí, obzvlášť, když Danny poplácal jejího koně po zadku.
„Danny?“ ozval se ze tmy Annin hlas.
„Copak?“ obrátil se k ní, i když ji ve tmě skoro neviděl.
„Já...“ odkašlala si a polkla. „Chci jít s váma.“
„Cože?“ nepochopil Danny.
„Že... že chci jít s váma!“ řekla mnohem hlasitěji a napřímila se v sedle.
„No to mě podrž!“ prohlásil Wesley ironicky. „Co se ještě nedozvím? Nechceš tam jít náhodou třeba sama, že bychom to nechali na tobě?“
„Buď zticha!“ okřikla ho. „S tvojí rukou si nemůžeš moc vyskakovat, tak bys neměl odmítat mojí pomoc.“
„Moje ruka je v pořádku!“ odsekl a na důkaz toho se strhl závěsný kus plátna. „Nikdo nepotřebuje tvou pomoc!“
„Ty seš vážně idiot, Shane!“ vyštěkla. „Měla jsem dojem, že jsme nedávno mluvili o spolupráci, ale asi jsem se spletla!“
Danny k ní přistoupil blíž a chytil jejího koně za ohlávku.
„Jasně, že mluvili, Annie,“ řekl mírně. „Každej má ale v tý spolupráci svůj úkol, o tom to přece je.“
Ušklíbla se. „Takže ten můj díl práce spočívá v tom, že budu hlídat strom? To jsem ale šikovná!“
„No tak, klid,“ snažil se Danny. „Je to taky důležitý, tak to, prosím, udělej!“
„Jak myslíš,“ řekla ledově. „Jo a Danny! Tady sis něco zapomněl.“
Pod nohama mu přistál jeho vlastní klobouk.
„Můžeš si ho ještě-“ začal, ale Anne pobídla koně a zmizela ve tmě.
„Tak fajn,“ dořekl tiše a sebral klobouk ze země. Pak poplácal Ellenina koně.
„Drž se s ní,“ pokývl směrem, kterým tušil Anne. „Za chvíli se uvidíme.“
Viděl na ní, jak je napjatá do posledního nervu, ale přesto přikývla a s prsty vnořenými do koňské hřívy se vydala za Anne.
Danny vzdychl a plácl tiše zuřícího Wesleyho po zádech.
„Tak jdeme na to.“
„Jistě!“
„Nezuř,“ dloubl do něj přátelsky. „Já vím, proč to udělala.“
„Ta holka je prostě magor a já absolutně nerozumím ničemu, co dělá!“ zvolal Wesley.
„Ono to není tak těžký.“
„Nebudeš mi tu teď filozofovat, že ne?“ obrátil Wesley oči v sloup. „Máme ještě práci a fakt na to není vhodná chvíle!“
„Ano, práci máme,“ souhlasil poslušně Danny a už mlčky se vydali po temné cestě. Někde v polovině kopce se Danny zadíval na oblohu, na které jen sem tam cípy mraků ukázaly bledé hvězdy a neodpustil si promluvit.
„Víš, ona se prostě rve. Nejspíš musela celej život a jinak to neumí.“
Tentokrát se žádná odmítavá, ani ironická odpověď. Měsíc na okamžik vylezl zpoza mračné clony a odrazil se ve Wesleyho vážných očích.
Danny se do nich podíval a viděl tam víc, než měsíční zář, viděl tam také dva jiné rváče se životem, ne zas tak dávno dva malé, otrhané kluky.
Pochopil.
„Přesně tak,“ řekl velmi tichým, skoro neslyšným hlasem.
Bok po boku se blížili k farmě a občas se dotkli rameny.