17. Malé náhody
Jim Morgan přešel místností.
Jeho nynějším působištěm byla sugarhillská policejní stanice, která byla k dispozici jemu i jeho hochům.
Ne celá, pochopitelně.
Jim už tu byl dva dny, bydlel v nejlepším zdejším hotelu v centru a pečlivě studoval celý případ, aby byl připraven. Byl to jeho způsob práce.
Jeho krok byl rázný a mladistvý a celý jeho výraz byl tak nabitý energií, že by mu málokdo hádal přes čtyřicet. Po mexickém otci zdědil poněkud exotický vzhled, havraní vlasy a temné jiskrné oči. Už jenom z jedné z těch věcí by některým ženám slábla kolena, natož, když je Jim vlastnil všechny najednou.
K jejich zármutku však byl zatvrzele věrný své ženě.
Jeho pověst se ovšem netýkala pouze jeho vzhledu, důležité byly především jeho detektivní schopnosti.
Zatím nikdo netušil, co si o celém případu myslí a co si vůbec myslí o celém Sugarhillu.
Ve stejné místnosti u dubového stolu seděl Jason Brewster. Jemu se v Sugarhillu líbilo, měl upřímně rád taková poloospalá městečka.
Jason si nevybral to pravé zaměstnání, vzhledem k tomu, že miloval klid, ale nikdy si nestěžoval. Byl jen o pár let mladší než Morgan, byl jeho dlouholetým přítelem a s tím, že je Jim jeho nadřízeným, se vyrovnával s klidem – jak jinak – a s grácií.
Na první pohled vypadal jako Jimův protiklad, slunce mu vyšisovalo plavé vlasy skoro do běla a modro jeho očí bylo téměř průhledné, seděl klidně na svém místě a občas se ohlédl na svého kolegu po pravici.
Ten pravděpodobně nebýval v klidu nikdy, snad za to mohla jeho horká skotská krev. Ian McKenick byl většinou dost nepřehlédnutelný, pro své energické pohyby, věčně varovný výraz obličeje a hlavně pro změť rovných, do všech stran trčících vlasů, jejichž barva spíš než rezavá byla ohnivě oranžová.
„Donnovan a Woodward dorazí dnešním ranním dostavníkem,“ promluvil Jim Morgan. „Pak hned začneme s případem.“
„Konečně!“ zabručel Ian. „Čím kratší dobu tady budeme, tím líp.“
„Na co si stěžuješ?“ obrátil se k němu Jason. „Nejsme tu ani jeden celý den.“
„Stěžování by bylo na dlouho, ale jako příklad ti uvedu to, že v tom hotelu dost otřesně vaří! A šerif je blb!“ odsekl Ian. „Proč si vůbec ti dva vozí zadek v dostaníku, nemohli přijet taky včera?“
„Když už se rozčiluješ,“ pousmál se líně Jason, „zapomněl jsi na Deana. Ten určitě dostavníkem nejede, nesnáší je. A měl tu už být, nemám pravdu, Jime?“
„Máš,“ kývl Jim Morgan s nepatrným úsměvem. „Nejspíš už včera večer.“
„Zmetek!“ zaklel Ian. „Kde asi zase je?“
„Je to přece Dean. Je u nějaký ženský, kde jinde,“ odtušil Jason.
„To vím taky!“ zamračil se Ian. „Byla to jen řečnická otázka. Navíc nikdy nepochopím, co na něm všechny ty ženský vidí, je pro ně jak magnet. Mimochodem, když jsme u toho, ještě jsem tady žádnou pěknou ženskou nepotkal.“
„Pokud vím, tak jsi sem přijel pracovat a ne potkávat hezké ženy, Iane,“ řekl Morgan.
„No jasně, to jo,“ souhlasil Ian mírně. „Jen, že jsem si tak povšiml.“
Jim Morgan skryl úsměv a podíval se ven z okna, kde se mu naskýtal obvyklý sugarhillský obrázek.
Ian se znovu výhružně zakabonil.
„Ale jestli přijede dýl, než ty dva dostavníkoví povaleči, tak ho vlastnoručně podám a zmaluju mu obličej, že se nepozná ani v zrcadle! A uvidíme pak, jestli na něj pořád ty ženský tak poletěj!“
* * *
Postrádaný kolega Dean Casey vjížděl zrovna v tu chvíli do města. Neměl tušení, že mu právě hrozí pěsti Iana McKenicka, i když samozřejmě věděl, že jede pozdě.
Rozhlédl se po ulici v dopoledním slunci a usmál se. Dean se vůbec usmíval často. Působil tak dojmem, že nemá žádné starosti a skoro to byla pravda.
Pro Deana Caseyho byl život jako veselý kolotoč.
Rozhlédl se po ulici a oslovil ženu ve světle hnědých šatech.
„Dobrý den, slečno!“
Seskočil z koně těsně před ní, až vyjekla leknutím. Žena už rozhodně nebyla slečna, proto jí oslovení vehnalo lehký ruměnec do baculaté tváře.
„Dobrý den,“ odpověděla trochu chladně. Dean Casey se usmál a to stačilo k tomu, aby led v jejím výrazu beze zbytku roztál.
V Deanu Caseym bylo něco, co způsobovalo, že ho milovaly skoro všechny ženy – staré, ty zralé, mladé i ty docela maličké. Měl kouzlo, které prostě vycítily.
„Hledám šerifskou stanici, nevíte, kudy se tam dostanu?“ zeptal se.
„Jistě, že to vím,“ odpověděla mile. „Jsem místní.“
„Tak to mám štěstí,“ usmál se.
„Co budete dělat na stanici?“ přehodila si košík, který nesla, z jedné ruky do druhé.
Pohladil svého koně po krku.
„Mám tam práci.“
„Jejda, snad nejste jeden z těch detektivů?“ vykulila upřímně oči.
„Už to tak bude. Překvapuje vás to?“
„Já jen, že se mi na to zdáte... no, moc... moc...“
„Moc mladý?“ zazubil se, až žena opět zčervenala. „Vypadám mladší, než jsem. Ale skutečně mě tam čeká šéf a asi docela netrpělivě.“
Žena mu tedy ochotně ukázala cestu a Dean se znovu vyhoupl do sedla, aby se tam vydal.
Rozhlížel se a Sugarhill se mu líbil. Měl tušení, proč je sem povolali, požár Domu mu připadal jako opravdu neotřelý detektivní případ a vlastně se na to docela těšil.
Před šerifskou stanicí seskočil z koně a do místnosti, kam se nechal nasměrovat, vcházel plný energie. Tím Iana McKenicka zrovna nepotěšil.
„Dobré ráno, přátelé!“ usmál se ze široka.
„Ráno?“ vyjel na něj Ian. „Neměl jsi tu bejt náhodou už včera večer?“
„Omlouvám se,“ zatvářil se Dean zkroušeně a podíval se po Jimovi. „Měl jsem tu být včera a vím to.“
„Ale?“ nadzdvihl pobaveně jedno obočí Jim Morgan a vybídl ho k pokračování v omluvě.
„Ale... onemocněl mi kůň.“
„Už je ale v pořádku,“ usoudil Jim s vážnou tváří.
„Ano, to je. Skoro jako zázrakem,“ přitakal Dean stejně vážně, ačkoliv to celé byla oboustranná hra.
„Skvělé,“ řekl Jim a dal tím najevo, že mu tentokrát zpoždění odpouští.
Dean si přisunul židli ke stolu a s uličnickým úsměvem se usadil.
„Moc se neusmívej,“ zavrčel nevrle Ian.
„Závidíš mi,“ zašeptal Dean a Ian zaťal pěsti. Kdoví, jak by to dopadlo, kdyby se právě neotevřely dveře.
„Ahoj Jime!“ zdravil Mathew a sňal si klobouk.
„No konečně,“ houkl Ian.
„Přesně včas,“ opáčil Elijah Woodward a šel stisknout Jimovi ruku.
„Ještě aby nepřijeli včas, když si vozí zadek dostavníkem,“ použil Jason Ianova slova a se smíchem oba zdravil.
Mathew moc dobrou náladu neměl. Na detektivní úkol se původně docela těšil, protože potřeboval hlavu něčím zaměstnat, ale cesta dostavníkem s Elijahem, který prakticky nezavřel celou dobu pusu a jeho řeči se držely jednoho tématu mu způsobila tupou bolest hlavy.
O analýzách countdownského přepadení už nechtěl ani slyšet.
„Tak, pánové,“ ujal se slova Jim, „když už jsme se tu konečně všichni sešli, můžeme se dát do práce.“
„Jedná se o Dům, že jo?“ vyhrkl Dean.
„Děkuji za nápovědu, Deane.“
„Omlouvám se.“
„Skvěle. Ano, opravdu se jedná o Dům splněných přání. Skoro bývalá legenda, řekl bych,“ pokračoval Jim.
„Což je docela škoda,“ vzdychl si Dean.
„Deane.“
„To mi jen ujelo, omlouvám se znovu.“
„Mě asi ujede ruka,“ nechal se slyšet Ian.
„Nechte toho,“ zamručel Mathew nepříjemně.
„Ticho, pánové!“ řekl Jim. „Mluvím já, vy posloucháte.“
Jim Morgan chvíli mlčel, jako by poslouchal nastalé ticho.
„K případu nás povolal Simon Barner,“ začal pak a zahleděl se z okna, „šerif Sugarhillu. Přibližně před dvanácti dny v noci propukl požár, a jak dopadl, to můžete koneckonců vidět v centru města. Prozatimní prostudování dostupných důkazů do případu vnáší spíš zmatek, jak sami poznáte. Jakoby ta změť událostí navazovala nějakými zvláštními náhodami a zároveň k sobě vůbec nepatřila: pravděpodobně úmyslně založený požár, záhadné zmizení Sinclairovy dcery, podezřelý hledaný vlakový lupič, jeho komplic zaměstnaný jako strážce v Domě... zmatené, řekl bych.“
Ostatní muži souhlasně pokývali.
„Výslechy nám ovšem mnohé vyjasní,“ řekl Jim a obdařil je drobným povzbudivým úsměvem.
„Tak pojďme do toho,“ oplatil mu úsměv Jason.
„Jasone, vezmeš si na starost Hannah Curwingenovou, to je ta...“
„Vím, která,“ kývl Jason. „Ta hrozně „důležitá“. Všichni, kdo tu jsme od včerejška, víme, kdo to je. Bohužel.“
„Ano,“ souhlasil pobaveně Jim. „Deane, tvoje starost je Daniel Larabi, strážník z Domu. Zjisti co jde, cokoliv. Bydlel v hostinci u Margot Glaserové, tam bych začal.“
„Ano, pane!“ pohodil hlavou Dean.
„Na tebe zbyl náš vlakový lupič, Wesley Shane. Už je hledaný, tady je všechno, co o něm víme,“ posunul k Ianovi přeložené bílé papíry.
„A já?“ připomněl se Elijah aktivně.
„Ty se postaráš o slečnu dědičku. Chci všechno – fotografie, historky z dětství, deníčky – všechno. Její komorná bude podstatná osoba.“
Elijah soustředěně přikývl.
„A jeden důležitý detail také je, že na Ellen Sinclairovou, pokud ji zpět přivedeme živou, vypsal bohatou odměnu její strýc. To je důležité neopomíjet,“ dodal Jim a usmál se.
Elijahovy oči náhle vypadaly větší než obvykle a rýsoval se v nich jeden velký otazník. Nejdříve zbledl, pak zase zbrunátněl, nadechl se a pak zase polkl, ale než z jeho hrdla stihl vyjít jakýkoliv zvuk, uhodila ho do zad Mathewova dlaň tak zprudka, že se začal skutečně zajíkavě dusit.
„Není mu dobře,“ vysvětloval Mathew a jeho křečovité stažení úst se jen stěží mohlo podobat bezstarostnému úsměvu, o který se snažil.
Jim při pohledu na Elijaha starostlivě nakrčil obočí.
„Na tebe, Matte, zbývá ještě někdo. Larabi se Shanem měli možná dalšího komplice a já chci zjistit, co je na tom pravdy.“
Mathew souhlasně sklopil řasy, ale nepřestal bušit do Elijahových zad.
Ten už na něj vrhal zoufalé pohledy.
„Ten komplic je překvapivě mladá holka,“ pokračoval Jim a nahlédl do papírů. „Jmenuje se Retlowová... Anne Retlowová...“
Bušení do zad ustalo.
„Co se děje, pánové?“ podivil se Jim při pohledu na bledého Matthewa a poněkud potácejícího se Elijaha.
„To bude... to bude z té... cesty,“ vysvětlil Mathew přiškrceným hlasem. „Byla dlouhá.“
„Jime!“ vydechl Elijah, kterému se konečně podařilo promluvit.
„My už půjdeme,“ vstoupil do toho rychle Mathew a popadl Elijaha silně za paži.
„Odpoledne chci od všech hlášení,“ řekl Jim.
Mathew vytáhl Elijaha ven skoro násilím a zatáhl ho za roh policejní stanice.
„Co to, proboha, děláš?“ zvolal Elijah. „Máš rozum?!“
„Já ano! Nekřič!“ napomenul ho Mathew ostrým šeptem.
„Tys ho snad neslyšel? Co říkal? Ta jména... jména přece!“
Mathew položil dlaň na bratrancova ústa.
„Ticho! Uklidni se!“
Elijah se přestal vzpouzet a upíral na Mathewa oči. Ten se krátce rozhlédl, popadl ho za paži a vedl rychle pryč.
Poté, co se posadili v první hospodě, kterou cestou potkali, přitiskl si Elijah obě dlaně na čelo.
„Dám si panáka,“ pronesl dutě.
„Vždyť nepiješ.“
„Dneska začínám.“
Mathew mlčel.
„Nenechal jsi mě Jimovi říct pravdu. Proč?“ nerozuměl Elijah.
„Pravdu o čem?“
„Chceš říct, že to považuješ za náhodu? Ellen Sinclairová, Anne Retlowová... co to má znamenat?? Není to příliš?“
„Je to příliš,“ hlesl Mathew.
„Takže proč jsi mě nenechal-“
„Samozřejmě, že mu to řekneme!“ přerušil ho. „Chci od tebe jen to, abys udělal ten výslech, co ti Jim zadal. Chci mít naprostou jistotu. Chci vědět, že to aspoň trochu dává smysl. Udělej to pro mě, prosím.“
„Dobře,“ souhlasil Elijah a hlasitě vydechl. „Celý ten případ je tedy úplně jinak!“
„To ještě nevíme, Elijahu, ano? Proto to chci. Zjistěme, co jde a pak o tom všem budeme informovat Jima. S chladnou hlavou. A se všemi možnými informacemi.“
„Ano, Matte,“ musel souhlasit Elijah.
„To jsem rád,“ přiznal Mathew a zahnal nutkavou touhu, dát si panáka sám. „Měli bychom jít. Hodně štěstí při pátrání.“
„Tobě taky.“
Vyšli pak ven spolu, do očí je uhodilo sílící slunce a pak se rozešli každý na jinou stranu ulice.
* * *
Ellen otevřela oči.
Slunce teprve vycházelo a protahovalo své první paprsky. Bylo ještě opravdu brzy, ale jí už se kupodivu nechtělo znovu zavřít oči. Otřásala se sice ranním chladem, který nenáviděla úplně stejně, jako celý ten zvrhlý způsob spaní venku, ale náladu přesto měla téměř dobrou.
Tušená blízkost města jí voněla teplým jídlem a voňavou párou stoupající z lázně.
Za chvíli tam budeme. Tak do hodiny, jen co vyrazíme.
Zvedla hlavu, aby se podívala na spícího Dannyho a Wesleyho, kterým šla s každým výdechem jemná pára od úst.
Annino místo však bylo prázdné.
Ellen se napřímila na loktech a zbystřila, ale všechny Anniny věci byly na místě. Chyběla jen ona sama.
„Dobrý ráno!“
Trhla sebou.
„Dobré!“ odpověděla ještě skoro bez dechu.
„Ty jsi vzhůru? Něco se děje?“ pokračoval Danny pobaveně.
„To je opravdu legrační,“ zamračila se. „Copak se v tomhle prostředí dá vůbec spát?“
„Kam koukáš?“
„Kde je Anne?“ ukázala bradou na prázdné místo a přitiskla si deku blíže k tělu.
Pokrčil rameny a také se rozhlédl. Vstal a otřásl se a přitom se sehnul k vychladlému ohništi.
„Podej mi ještě nějaký dřevo, Ellen,“ řekl.
Odpovědí mu bylo odfrknutí, které mu prohloubilo pobavený úsměv na rtech.
„Nebo můžeš vzbudit Wesleyho,“ dodal škodolibě a ještě škodoliběji sledoval postranním pohledem, jak stáhla ústa do tenké čárky a velmi pomalu začala zvedat své ztuhlé tělo ze země.
Anne se vracela k tábořišti s vlhkými konečky vlasů a sledovala drobnou scénku kolem studeného ohniště.
„Annie! Kdes byla?“ obrátil se k ní Danny.
„Kde asi,“ obrátila Ellen oči v sloup. „Jestli našla nějakou vodu, tak se v ní vymáchala. Což je jistě úplně logické, když za pár hodin budeme ve městě,“ bručela.
Anne se ušklíbla.
„Ellen vstala špatnou nohou?“ otázala se Dannyho, ale ten jen vesele pokrčil rameny. Anne se sehnula, aby Dannymu podala nějaké dřevo, protože Ellenina rychlost nebyla nejideálnější.
„Ty ranní koupele ti ale sluší,“ srovnal Danny nasekané klacky do hraničky. „Měl bych to taky zkusit,“ usmál se mile a ona na něj rozpustile mrkla.
Ellen se zamračila ještě víc a pro další dřevo se už nesehnula. „Mimochodem, v Red Lodge mají vynikající lázně. Už jsem to říkala?“ dotkla se rukama svých vlasů, ale obličej se jí zkřivil odporem, když ucítila pod prsty rozcuchané a neumyté prameny.
„Jo,“ kývla Anne. „Dvakrát.“
Ellen ji sjela pohrdavým pohledem.
Pod Dannyho rukama se rozhořel malý plamínek a vesele zapraskal. Wesley, který už beztak nějakou dobu nespal, otevřel oči.
„Bože,“ vzdychl nevrle a odstrčil čenich rezavého koně, který se mu ocitl v obličeji. „Řvete jak na lesy.“
„Budíček!“ šťouchl do něj Danny se smíchem.
Wesley si něco zamumlal, ale vstal a připojil se do drobných ranních prací.
* * *
Byl už pozdní večer.
Šerif Barner právě s utajovaným skřípáním zubů naslouchal své dceři v noční košili, jak s nadšením povrzává na housle skladbu, kterou se dnes naučila.
„Výborně, Elizabeth,“ zvolal poněkud křečovitě.
„Můžu ti zahrát ještě něco,“ usmála se s nadšením.
„No… myslím, že je už trochu pozdě. Necháme to na zítřek,“ pokynul jí vlídně. Z rozpaků jej vysvobodil právě přicházející syn Michael.
„Tati? Máme návštěvu. Trochu nečekanou, řekl bych.“
„Cože?“ zamračil se pan Barner. „V tuhle hodinu a neohlášenou? Kdo je to?“
„Jim Morgan.“
S nerudným výrazem hmátl po své vestě a zapínal si knoflíky na košili, které povolil, když chtěl dopřát pohodlí svému rostoucímu břichu.
Elizabeth vypadala poněkud zklamaně a smyčcem se alespoň pokoušela porušit Michaelův dokonalý účes.
„Elizabeth!“ napomenul ji Barner. „Snad tu nezůstaneš a ještě takhle oblečená. Ať už jsi ve svém pokoji!“
„Tati! Chci ho vidět, vezmu si župan,“ zaprosila.
Šerif se napřímil.
„Už jsem řekl!“
Elizabeth Barterová se uraženě otočila a odešla, ještě však mezi dveřmi vyplázla na svého bratra jazyk, aby se jí alespoň trochu ulevilo.
Jim Morgan vešel do šerifova domu s pláštěm noční tmy skutečně nepozván a neohlášen.
„Dobrý večer, pane Barnere,“ pozdravil a sňal klobouk.
„Dobrý, pane Morgane,“ zabručel šerif. „Co vás ke mně přivádí tak pozdě?“
Doufal, že takovým důrazem si vynutí okamžitou Morganovu omluvu, ale jeho host jen přimhouřil tmavé oči.
„Vážná věc, šerife. Možná bychom se na ni měli posadit.“
Šerif se zamračil, ale při pohledu do Morganových očí se rozhodl mlčet a pokynul mu ke křeslu.
„Tak tedy povídejte,“ pobídl ho šerif. „Co je tou důležitou věcí?“
„Případ, který jste mi svěřil.“
„Ach tak.“
„Něco se totiž stalo, něco, co jej nečekaně změnilo. Dá se to nazvat náhodou, nebo možná osudem, pakliže na něj věříte. Já na to mám zatím jen jednu odpověď – měl byste vypsat odměny.“
„Odměny?“ vyděsil se nefalšovaně Barner.
„Upokojte se, pane. Je to jen rada, kterou se můžete, ale nemusíte řídit. Já ale myslím, že by to mohlo pomoci. Objevili jsme něco, co ten případ velmi posunulo.“
„To je ovšem výborné!“ zaradoval se šerif. „Čím dřív-“
„Neradujte se předčasně,“ řekl Morgan a v očích měl zase tu tmavou nečitelnost. „Řekl bych spíš, že nás to posunulo na docela jiný start, než kde jsme začínali poprvé.“
„Ach tak,“ hlesl šerif, ačkoli zhola nic nepochopil. „Tak mi to tedy vysvětlete, pane Morgane. Se všemi těmi… ehm… náhodami.“
Jim Morgan pomalu, téměř neznatelně přikývl. „Kvůli tomu jsem přece tady,“ usmál se a usadil se pohodlněji.
* * *
Čtyři uprášení cestující zastavili v okrajovém hotýlku města Red Lodge.
Okamžitě, poté, co se postarali o koně, si objednali spoustu jídla a nějaký čas seděli u stolu ve vzájemné shodě mlčky a jen hltavě jedli.
Dokonce i Ellen, s prsty mastnými od hovězí pečeně, musela v duchu uznat, že si pochutnává.
Na dva nízké pokojíky v podkroví se už ale rozhodně netvářila nadšeně.
„To nemyslíte vážně?“ zastavila se ve dveřích a nehodlala jít dál.
„Copak?“ ušklíbl se Wesley za jejími zády. „Součástí apartmá není balkon a lázně?“
Otočila se a sjela ho chladným pohledem.
„V tomhle bydlet nehodlám. Ani jednu noc. Máme sebou dost peněz na to, abychom si mohli dovolit někde bydlet alespoň na nějaké úrovni.“
„Ellen,“ vstoupil do toho Danny dřív, než to stihl někdo jiný. „Máš jistě pravdu. Ale taky určitě chápeš, že tohle je mnohem méně nápadné a nemyslím si, že bychom se tu vyspali špatně,“ vzal ji kolem ramen a jemně vstrčil do pokoje.
Anne s povzdechem prošla za nimi.
„Na horkou lázeň jsem se ptal, musíme sice počkat do večera, ale pak to nebude problém,“ usmál se Danny a zamrkal. Tentokrát to však na Ellen nezapůsobilo ani v nejmenším.
„Až večer? V žádném případě! I kdyby-“
Wesley zprudka bouchl dveřmi.
„Nejsme tu na žádným výletě!“ zavrčel tak razantně, že Ellen skutečně raději zmlkla, přestože se jí na jazyk okamžitě dralo několik argumentů. „Potřebujeme chytit Flashovu stopu a je úplně jedno, jestli u toho budeme vykoupaný nebo ne!“
„Ona by ti koupel taky vůbec neuškodila,“ pronesla Ellen ledově Wesleymu přímo do očí.
Danny se vrhnul vpřed, aby zabránil následujícímu výbuchu.
„Nemáme čas se zdržovat!“ vyhrkl a popadl Wesleyho pevně za ramena.
„My dva teď jdeme do města, zjistit všechno, co nás může někam nasměrovat. Vy tu počkáte a pořádně si odpočinete.“
„Vy dva?“ napřímila se Anne a udělala malý krok vpřed. „Vy dva? Aha, takže už je to zase tady, že? Každý má svůj díl práce, že ano, Danny Larabi?“ připomněla mu s ironickým úšklebkem jeho vlastní slova.
„Ano, přesně tak,“ zůstal navenek klidný. Někdy, pomyslel si v duchu, už jsem z nich všech opravdu unavený!
„A někteří díky tomu nebudou vědět nic, co? Říkám si, proč vy dva nás vlastně taháte sebou! Jeden přívěšek už sebou nosíte po kapsách, ne? Říkám si, co s námi uděláte pak – dáte nás Flashovi místo odměny nebo co?!“ zuřila.
Wesley skočil po Anne jako zuřivý tygr a sevřel jí paže.
„To leda kdybychom chtěli Flashe nadobro zlikvidovat opravdu krutým způsobem! Pak by bylo skutečně originální pověsit mu na krk tak příšerný ženský, jako jste vy dvě!“ cloumal s ní a měl pocit, že jeho ovládání balancuje na hranici, kdy už jí popadne pod krkem.
S posledním slovem jí raději odhodil na postel.
Danny musel použít hrubou sílu, aby vytlačil Wesleyho ven na chodbu.
„Zůstaňte tady, jak jsem řekl,“ prohlásil znovu Danny. „Vrátíme se brzy.“
Zavřel dveře. Anne se urychleně vyhrabala ze své nedůstojné pozice na posteli, aby okamžitě sáhla po klice.
Takhle jednoduše to nepůjde!
Zámek však cvakl těsně před tím, než se dveří dotkla. Chviličku jí trvalo, než to pochopila. Jak mohli stihnout vytáhnout klíč ze zámku?!
Zacloumala klikou.
„Okamžitě otevřete! Slyšíte mě?“
Uhodila sevřenou pěstí do dveří.
„Vraťte se! Vraťte se a otevřete!“
Věděla však, že je to beznadějná snaha. Ale aspoň se jí trochu ulevilo a ještě o něco víc, když několikrát silně kopla do dveří.
„Takhle na sebe nejspíš skutečně upozorníme,“ prohlásila Ellen.
Anne raději mlčela, aby nemusela říct něco sprostého, ale hluku skutečně nechala. Posadila se na rozvrzanou židli a založila si ruce.
„Jsou to pitomci!“ vydechla.
„O tom se s tebou rozhodně přít nebudu,“ souhlasila Ellen.
„Neměli žádný právo nás tady zamknout!“
„To tedy neměli,“ přikývla znovu Ellen.
Anne zvedla udiveně obočí.
„Už jsi se mnou dvakrát souhlasila,“ podivila se.
„Bohužel říkáš zrovna naprostou pravdu,“ odvětila Ellen nevzrušeně. „A svědomí mi nedovolí nesouhlasit.“
Anne se odmlčela, jen vyťukávala rozmrzelý rytmus podrážkou boty do podlahy.
„Takže pánové budou obcházet hospody a my tady budeme čekat, dokud se jim neuráčí vrátit!“ prohlásila po chvíli sarkasticky.
„Nepřipadá ti to jako model běžného života?“ pronesla Ellen suše.
„Jo. Nás si navíc ještě zamkli.“
„No, to abychom náhodou neprojevily nějaký svobodný názor,“ přikývla Ellen vážně a vyměnila si s Anne souhlasné ušklíbnutí.
Anne vstala, podívala se z okna a pokusila se jej otevřít. Šlo to bez potíží. Dívka se vyklonila a zamračila se přemýšlením.
„Dokázala bych se dostat ven,“ řekla pak.
„No, nepochybuji o tom,“ souhlasila Ellen opatrně. „A nepřekvapuje mě to. Po tom, co jsi s nimi chtěla jít krást koně mě už těžko může něco překvapit.“
Anne jí věnovala ošklivý pohled, ale pak se zase věnovala oknu.
„To je moje věc,“ odsekla.
„Jistě. Ale k čemu by ti bylo, že by ses dostala ven?“
„No k čemu... prostě bych... prostě...“
„Mám lepší nápad,“ řekla Ellen z nenadání a také se lehce vyklonila z okna. „Támhle ten pán je přece hostinský.“
„No a co?“ nechápala Anne.
Ellen, aniž jí cokoliv vysvětlovala, si stoupla tak, aby zabírala celé úzké okno.
„Haló, pane! Pane hostinský! Haló!“ zavolala nejsladším hlasem, jakým dokázala.
Anne sebou trhla a schovala se za roh.
„Co blbneš?“ zašeptala ostře.
„Copak, madam, stalo se vám něco?“ ozval se sytý mužský hlas zdola.
„Ach, taková menší nehoda,“ zapředla Ellen.
Anne se zvednutým obočím čekala, co z ní vyleze.
„Naši muži odešli do města a nějak se zasekl zámek, bohužel tomu nerozumíme. Myslíte, že byste se na to mohl podívat?“ zavolala znovu dolů a připojila úsměv.
„Jistě, madam, hned jsem nahoře!“ zahlaholil hostinský.
„Muži?“ sykla Anne. „Cože?!“
„Zní to nejlogičtěji,“ pokrčila Ellen rameny. „Nic to neznamená. A za chvíli budeme odemčené. Já jim dám, že se budeme koupat až večer!“
Anne si povzdychla, ale to už cvakl zámek a ve dveřích stál pan hostinský osobně.
„Byly jste zamčené, drahé dámy,“ pronesl udiveně.
„Ach,“ řekla Ellen „Asi nějaký omyl. Jsem Ellen... Smithová,“ usmála se na něj zářivě a přistoupila k němu, aby mu podala ruku. Ačkoliv na to jistě nebyl zvyklý, neměl jinou možnost, než ručku políbit na hřbet. „A tohle je moje švagrová Anne. Vřele děkujeme za vaši pomoc.“
Anne mlčela a pouze kývla hlavou na znamení pozdravu. Nespouštěla oči z Ellen.
Asi zešílela, nebo co...
„Moc mě těší. Jsem Archibald Black, majitel téhle hospůdky,“ představil se. „Rád jsem pomohl.“
Ellen k němu přistoupila ještě blíž a snaživě zamrkala. „Víte, pane Blacku, muži spěchali do města a... nenašlo by se tady trochu horké vody a mýdlo?“
* * *
„Vidíš, hotel stojí. Říkal jsem ti, že ho nezboří,“ řekl Danny optimisticky.
„Hm,“ houkl Wesley, ale víc k tomu neřekl.
Zpod prahu dívčího pokoje se linulo nejen světlo, ale i hlasy, z nichž jeden byl překvapivě mužský.
Podívali se po sobě.
Klíč v zámku zvenčí pochopitelně nebyl a tak vzal Wesley prostě a jednoduše za kliku.
Očekávali, že najdou dívky odpočaté, ale už ne, že je také naleznou umyté a upravené, v dobré náladě a sedící za stolem s majitelem hostince.
U večeře.
Hostinský čile vyskočil na nohy.
„Á, pan Smith!“ zvolal až příliš radostně, ovšem při pohledu na Wesleyho výraz jeho nadšení velmi rychle pohaslo. „A druhý pan... Smith,“ dodal a už se neusadil zpátky.
„Pan Black byl tak hodný, že nám dělal společnost, zatímco jste byli pryč,“ pronesla Ellen sladce.
„A postaral se, abychom netrpěly hlady,“ dodala Anne potutelně. Wesleyho výraz si vychutnala do poslední kapky.
„To je od vás velice ohleduplné, pane Blacku,“ pronesl Danny duchapřítomně a na hostinského se přívětivě usmál.
„To byla maličkost,“ ohradil se Black, kterého Danny poněkud uklidnil.
„Jen se posaďte, Archie,“ řekla Ellen a dlaní položenou na předloktí pana Blacka ho jemně zatlačila zpátky na židli. „Pánové se stejně budou chtít nejdříve věnovat koupeli, po tak náročném dni, že, drahý?“ obrátila se směrem ke dveřím, ale nebylo jasné, na koho mluví.
„Jistě,“ odpověděl rychle Danny, protože si všiml, jak Wesley zatíná pěsti. „Je to přesně tak. Nenechte se rušit, my půjdeme dolů,“ popadl Wesleyho za paži. „Uvidíme se později.“
Anne se usmála.
Provokativně a ironicky.
„To jistě ano.“
* * *
Stanuli ve dveřích a na chvíli tam zůstali nehybně stát. S mokrými vlasy, hladce oholenými tvářemi, oba v relativně čistých košilích s vlhkými límečky.
Danny pozoroval dívky, neseděly úplně u sebe, jen u jednoho stolu, ale atmosféra spojenectví tu byla skoro hmatatelná.
Nevěděly to, ale měly v očích stejný vzdorný výraz.
Každá z jinýho světa, ale spojit je dokáže jen boj proti nám dvěma. To je fakt skvělý…pomyslel si.
To Wesley neměl tak filosofické myšlenkové pochody.
„Už Archie dojedl?“ pronesl ironicky.
„Ano,“ odpověděla mu Ellen klidně. „Dojedl, rozloučil se a odešel. Slušně.“
Wesley zavřel dveře a postoupil dál do pokoje. Nebyl zrovna v tom nejlepším rozpoložení.
„Už víme kam jet?“ zeptala se Anne.
„No, ne úplně přesně,“ odpověděl Danny.
„A budeme to někdy vlastně vědět?“ pokračovala.
Přestože to znělo jako obyčejná prostá otázka, postrádající jakýkoli ironický tón, Wesley se k ní prudce otočil, jako by ho píchla špendlíkem.
„Přestaň rejpat do věcí, kterým sama vůbec nerozumíš!“ sykl.
„Když něčemu nerozumím, tak se na to ptám!“ zamračila se. „Byl to přece váš úkol, jak mi nezapomněl předtím připomenout Danny, ne? Tak se ptám, jak to dopadlo.“
Danny si vzdychl.
„Ty mi prostě nikdy nic neodpustíš, viď?“ usmál se trochu hořce. „Uznávám, dostaly jste nás.“
Obě mlčely a dívaly se jinam. Wesley se díval na Dannyho. Poněkud udiveně.
„Nikoho jsme nechtěly nikam dostávat,“ namítla Ellen důstojně.
„Dobře, ale celkem se vám to povedlo. Neměli jsme vás tu zamykat. Už to takhle nikdy neuděláme. Že ne, Wesi?“ obrátil se k příteli.
„Cože?“ nadechl se Wesley. Danny se k němu otočil a velmi významně se na něj zahleděl.
Co tím, proboha, zase sleduje? zaúpěl Wesley v duchu. Doufám, že ze mě nehodlá vymámit nějakou omluvu. Na to vážně náladu nemám!
„Ehm… jo,“ dostal ze sebe, ale Danny po něm nejspíš víc ani nežádal.
„Jasně,“ ušklíbla se Anne. „Ten by nás nejradši zamknul rovnou támhle do tý truhly,“ ukázala bradou do rohu místnosti.
„Tak tam byste se bohužel nevešly,“ utrousil Wesley a Anne unikl drobný úsměv.
„To asi ne,“ musela souhlasit.
„Několik dnů se tu asi zdržíme, jak to tak vypadá,“ řekl Danny.
„Protože jste ještě nic nezjistili?“ pokračovala Anne ve svých otázkách.
„Zatím!“ zavrčel Wesley.
„No, vlastně nic moc novýho,“ souhlasil Danny a posadil se na jednu z postelí. „Flash tu byl, ale už to je skoro dva týdny. Musíme chytit tu správnou stopu, jenomže… to se nám ještě nepovedlo.“
Wesley se opřel o zeď a založil si ruce.
„Je tu veřejný dům?“ ozvala se doposud tichá Ellen.
„Co?“ zvedl Danny hlavu. „Asi je a asi ne jeden.“
„Tvoje zájmy mě nepřestanou udivovat,“ ušklíbl se Wesley.
„Nejde o mé zájmy!“ sjela ho ledovým pohledem. „Ale tatínek mi vždycky říkal, že nejvíc informací uniká právě na těchto místech. A on to musel doopravdy vědět,“ řekla a zahleděla se do okna, na tmavnoucí ulici.
„Na tom něco bude, Wesi,“ zamyslel se Danny.
„No dobře, to možná jo,“ souhlasil Wesley nevrle. „Ale doufám, že tě nenapadlo něco šílenýho, jako třeba že budeme obcházet veřejný domy, nebo tak něco?“
Díval se na Dannyho, i Ellen se na něj dívala a neméně zvědavě ho sledovala i Anne.
Danny významně mlčel.
„To je... zvrhlý!“ vydechla Anne nesouhlasně.
„Jo, to teda je,“ souhlasil Wesley.
„Ale no tak, sakra, něco chceme, tak se musíme snažit!“ hájil se Danny.
„Mě tam nedostaneš ani náhodou!“ rozhodil Wesley ruce.
„Ale prosím tě, jen nedělej, že zrovna tobě to tolik vadí!“ šlehla po něm Anne ironickým modrým pohledem.
„Že to říkáš zrovna ty!“
„Proboha, nehádejte se!“ zvedl se Danny. „Každýmu z nás přece záleží na tom, abychom cestu našli, nebo snad ne?“
Wesley se mračil.
„A navíc, nepředpokládám, že tě tam někdo praští židlí ještě jednou.“
„Vtipný!“ vyhrkl Wesley společně s Anne.
Ellen to vtipné docela přišlo, ale skryla úsměv za hřbetem dlaně.
„Půjdeme spát,“ rozhodl Wesley unaveně. „Nebo mě trefí šlak.“
„Tak to radši půjdeme,“ usmál se Danny. „Dobrou noc, dámy.“
„Dobrou noc,“ odpověděla Ellen.
Anne vstala a vydala se s nimi ke dveřím. „Bude vám vadit, když se zamkneme zevnitř?“ zeptala se a vzala do dlaně kovový klíč.
„Proč?“ nechápal Wesley. „Kdyby sem chtěl náhodou někdo vlézt, vezmeš ho po hlavě židlí, ne?“
„Vezmu po hlavě tebe, jestli hned nevypadneš!“ řekla, ale znělo to docela přátelsky.
„Fajn. Padám,“ řekl a z důvodu, kterému sám nerozuměl, se na ni mírně usmál.
* * *
„Musím s vámi mluvit, pane.“
Mathew Donnovan sebou trhl. Lhal by, kdyby tvrdil, že se nelekl, protože si ho v té tmě vůbec nevšiml.
Obrátil se a viděl jen siluetu.
„Jen s vámi, pane,“ zopakoval mladý hlas.
„Kdo jsi?“ pokusil se Matthew v šeru zaostřit.
„Jsem Martin Duffer, pane.“
„Duffer? Syn Billa Duffera?“
„A bratr Anne Retlowové.“
Konečně vystoupil do měsíčního světla. Byl jen o půl hlavy menší, než Mathew a jeho útlá, ještě klukovská ramena už prozrazovala, že od dětství pracuje.
„Pojď za mnou,“ šeptl Mathew, aniž se předtím dlouze rozmýšlel. Ačkoliv se už ani jednou neohlédl, slyšel, jak ho mladík tiše následuje.
Vklouzl zpátky do hotelu, odkud se před chvílí vydal na večerní procházku, zamířil tiše ke stájím a zůstal stát pod dřevěnými dveřmi, pod lampou. Chtěl si ho prohlédnout.
Dívaly se na něj vážné oči, pod nimiž světlo petrolejky vykreslilo hluboké stíny, ale jejich barvu nebylo možné rozeznat. Vlasy měl mladík světlé a střapaté a neustále si je prohraboval rukou.
„Sledoval jsi mě, Martine Duffere?“ zeptal se Mathew šeptem.
„Já... pane, klidně si o mě myslete, co chcete,“ podíval se mu zatvrzele zpříma do očí. „To je mi jedno. Úplně jedno. Záleží mi jenom na jedný věci.“
„A to je?“ nadzdvihl Mathew obočí.
„Moje sestra, pane.“
Upřímnost mladíkových slov mu na chvíli skoro vzala dech. Nechal ho pokračovat.
„Ona neutekla. Vím to tak jistě, jako že je Bůh nade mnou, pane. Zlobila se na matku, že nás tu všechny nechala a nikdy by neudělala to samý. Neopustila by nás, chtěla nás vždycky chránit.“
„Chránit? Byla to přece jen dívka.“
„To jste neznal Anne, pane,“ ušklíbl se Martin, ale vzápětí zvážněl. „Mysleli jsme, že tam uhořela, že je mrtvá.“ řekl.
„Proč šla pracovat do toho domu?“ zeptal se Mathew. „Potřebovala peníze?“
I v mdlém světle viděl, jak mladíkova tvář zbledla vztekem.
„Nešla tam pracovat! Nenáviděla to, nenáviděla je všechny, vždycky říkala... radši by umřela hlady... vím to, já jsem její bratr!“ téměř křičel.
„Doporučil bych ti ztišit hlas, Martine, pokud chceš, aby náš rozhovor zůstal soukromým,“ řekl mu Mathew.
Mladík zmlkl, jen hruď se mu vzdouvala vzrušeným dechem. „Pane, ona se ztratila, někdo způsobil, že tu není, možná jí i ublížil,“ znovu se přerývaně nadechl a pokusil se nalézt svůj klidnější hlas. „Vy jste detektiv. Musíte jí najít.“
Odvrátil se od něj a hleděl do tmy. Mathew pocítil touhu, položit mu ruku na rameno.
Přiblížil se ale jen o krok.
„Máš Anne jistě rád,“ řekl jen.
„Jistě, že jí mám rád,“ řekl mladík tichým hlasem, ale na detektiva se nepodíval. „Jsme rodina. Držíme při sobě.“
Matthew najednou nevěděl, co by řekl. Cítil tu lásku, o které se mladík trochu styděl mluvit, cítil jeho zoufalství a beznaděj.
V jeho žilách koluje polovina stejné krve, jako v Anne Retlowové, té divné holce, která mizí uprostřed noci z veřejných domů, vykrádá banky a která má přesto tak upřímné oči.
„Ať je obviněná z čehokoliv, je nevinná,“ podíval se mu znovu do očí Martin Duffer. „Přísahám na svůj život. Vy jste přece detektiv, hledáte pravdu a zachraňujete lidi.“
Mathew sevřel ruce v pěst.
Kéž by to byla pravda. Kéž bych byl takový, jak mě vidí on.
„Najděte jí a přiveďte jí sem domů.“
Jim Morgan přešel místností.
Jeho nynějším působištěm byla sugarhillská policejní stanice, která byla k dispozici jemu i jeho hochům.
Ne celá, pochopitelně.
Jim už tu byl dva dny, bydlel v nejlepším zdejším hotelu v centru a pečlivě studoval celý případ, aby byl připraven. Byl to jeho způsob práce.
Jeho krok byl rázný a mladistvý a celý jeho výraz byl tak nabitý energií, že by mu málokdo hádal přes čtyřicet. Po mexickém otci zdědil poněkud exotický vzhled, havraní vlasy a temné jiskrné oči. Už jenom z jedné z těch věcí by některým ženám slábla kolena, natož, když je Jim vlastnil všechny najednou.
K jejich zármutku však byl zatvrzele věrný své ženě.
Jeho pověst se ovšem netýkala pouze jeho vzhledu, důležité byly především jeho detektivní schopnosti.
Zatím nikdo netušil, co si o celém případu myslí a co si vůbec myslí o celém Sugarhillu.
Ve stejné místnosti u dubového stolu seděl Jason Brewster. Jemu se v Sugarhillu líbilo, měl upřímně rád taková poloospalá městečka.
Jason si nevybral to pravé zaměstnání, vzhledem k tomu, že miloval klid, ale nikdy si nestěžoval. Byl jen o pár let mladší než Morgan, byl jeho dlouholetým přítelem a s tím, že je Jim jeho nadřízeným, se vyrovnával s klidem – jak jinak – a s grácií.
Na první pohled vypadal jako Jimův protiklad, slunce mu vyšisovalo plavé vlasy skoro do běla a modro jeho očí bylo téměř průhledné, seděl klidně na svém místě a občas se ohlédl na svého kolegu po pravici.
Ten pravděpodobně nebýval v klidu nikdy, snad za to mohla jeho horká skotská krev. Ian McKenick byl většinou dost nepřehlédnutelný, pro své energické pohyby, věčně varovný výraz obličeje a hlavně pro změť rovných, do všech stran trčících vlasů, jejichž barva spíš než rezavá byla ohnivě oranžová.
„Donnovan a Woodward dorazí dnešním ranním dostavníkem,“ promluvil Jim Morgan. „Pak hned začneme s případem.“
„Konečně!“ zabručel Ian. „Čím kratší dobu tady budeme, tím líp.“
„Na co si stěžuješ?“ obrátil se k němu Jason. „Nejsme tu ani jeden celý den.“
„Stěžování by bylo na dlouho, ale jako příklad ti uvedu to, že v tom hotelu dost otřesně vaří! A šerif je blb!“ odsekl Ian. „Proč si vůbec ti dva vozí zadek v dostaníku, nemohli přijet taky včera?“
„Když už se rozčiluješ,“ pousmál se líně Jason, „zapomněl jsi na Deana. Ten určitě dostavníkem nejede, nesnáší je. A měl tu už být, nemám pravdu, Jime?“
„Máš,“ kývl Jim Morgan s nepatrným úsměvem. „Nejspíš už včera večer.“
„Zmetek!“ zaklel Ian. „Kde asi zase je?“
„Je to přece Dean. Je u nějaký ženský, kde jinde,“ odtušil Jason.
„To vím taky!“ zamračil se Ian. „Byla to jen řečnická otázka. Navíc nikdy nepochopím, co na něm všechny ty ženský vidí, je pro ně jak magnet. Mimochodem, když jsme u toho, ještě jsem tady žádnou pěknou ženskou nepotkal.“
„Pokud vím, tak jsi sem přijel pracovat a ne potkávat hezké ženy, Iane,“ řekl Morgan.
„No jasně, to jo,“ souhlasil Ian mírně. „Jen, že jsem si tak povšiml.“
Jim Morgan skryl úsměv a podíval se ven z okna, kde se mu naskýtal obvyklý sugarhillský obrázek.
Ian se znovu výhružně zakabonil.
„Ale jestli přijede dýl, než ty dva dostavníkoví povaleči, tak ho vlastnoručně podám a zmaluju mu obličej, že se nepozná ani v zrcadle! A uvidíme pak, jestli na něj pořád ty ženský tak poletěj!“
* * *
Postrádaný kolega Dean Casey vjížděl zrovna v tu chvíli do města. Neměl tušení, že mu právě hrozí pěsti Iana McKenicka, i když samozřejmě věděl, že jede pozdě.
Rozhlédl se po ulici v dopoledním slunci a usmál se. Dean se vůbec usmíval často. Působil tak dojmem, že nemá žádné starosti a skoro to byla pravda.
Pro Deana Caseyho byl život jako veselý kolotoč.
Rozhlédl se po ulici a oslovil ženu ve světle hnědých šatech.
„Dobrý den, slečno!“
Seskočil z koně těsně před ní, až vyjekla leknutím. Žena už rozhodně nebyla slečna, proto jí oslovení vehnalo lehký ruměnec do baculaté tváře.
„Dobrý den,“ odpověděla trochu chladně. Dean Casey se usmál a to stačilo k tomu, aby led v jejím výrazu beze zbytku roztál.
V Deanu Caseym bylo něco, co způsobovalo, že ho milovaly skoro všechny ženy – staré, ty zralé, mladé i ty docela maličké. Měl kouzlo, které prostě vycítily.
„Hledám šerifskou stanici, nevíte, kudy se tam dostanu?“ zeptal se.
„Jistě, že to vím,“ odpověděla mile. „Jsem místní.“
„Tak to mám štěstí,“ usmál se.
„Co budete dělat na stanici?“ přehodila si košík, který nesla, z jedné ruky do druhé.
Pohladil svého koně po krku.
„Mám tam práci.“
„Jejda, snad nejste jeden z těch detektivů?“ vykulila upřímně oči.
„Už to tak bude. Překvapuje vás to?“
„Já jen, že se mi na to zdáte... no, moc... moc...“
„Moc mladý?“ zazubil se, až žena opět zčervenala. „Vypadám mladší, než jsem. Ale skutečně mě tam čeká šéf a asi docela netrpělivě.“
Žena mu tedy ochotně ukázala cestu a Dean se znovu vyhoupl do sedla, aby se tam vydal.
Rozhlížel se a Sugarhill se mu líbil. Měl tušení, proč je sem povolali, požár Domu mu připadal jako opravdu neotřelý detektivní případ a vlastně se na to docela těšil.
Před šerifskou stanicí seskočil z koně a do místnosti, kam se nechal nasměrovat, vcházel plný energie. Tím Iana McKenicka zrovna nepotěšil.
„Dobré ráno, přátelé!“ usmál se ze široka.
„Ráno?“ vyjel na něj Ian. „Neměl jsi tu bejt náhodou už včera večer?“
„Omlouvám se,“ zatvářil se Dean zkroušeně a podíval se po Jimovi. „Měl jsem tu být včera a vím to.“
„Ale?“ nadzdvihl pobaveně jedno obočí Jim Morgan a vybídl ho k pokračování v omluvě.
„Ale... onemocněl mi kůň.“
„Už je ale v pořádku,“ usoudil Jim s vážnou tváří.
„Ano, to je. Skoro jako zázrakem,“ přitakal Dean stejně vážně, ačkoliv to celé byla oboustranná hra.
„Skvělé,“ řekl Jim a dal tím najevo, že mu tentokrát zpoždění odpouští.
Dean si přisunul židli ke stolu a s uličnickým úsměvem se usadil.
„Moc se neusmívej,“ zavrčel nevrle Ian.
„Závidíš mi,“ zašeptal Dean a Ian zaťal pěsti. Kdoví, jak by to dopadlo, kdyby se právě neotevřely dveře.
„Ahoj Jime!“ zdravil Mathew a sňal si klobouk.
„No konečně,“ houkl Ian.
„Přesně včas,“ opáčil Elijah Woodward a šel stisknout Jimovi ruku.
„Ještě aby nepřijeli včas, když si vozí zadek dostavníkem,“ použil Jason Ianova slova a se smíchem oba zdravil.
Mathew moc dobrou náladu neměl. Na detektivní úkol se původně docela těšil, protože potřeboval hlavu něčím zaměstnat, ale cesta dostavníkem s Elijahem, který prakticky nezavřel celou dobu pusu a jeho řeči se držely jednoho tématu mu způsobila tupou bolest hlavy.
O analýzách countdownského přepadení už nechtěl ani slyšet.
„Tak, pánové,“ ujal se slova Jim, „když už jsme se tu konečně všichni sešli, můžeme se dát do práce.“
„Jedná se o Dům, že jo?“ vyhrkl Dean.
„Děkuji za nápovědu, Deane.“
„Omlouvám se.“
„Skvěle. Ano, opravdu se jedná o Dům splněných přání. Skoro bývalá legenda, řekl bych,“ pokračoval Jim.
„Což je docela škoda,“ vzdychl si Dean.
„Deane.“
„To mi jen ujelo, omlouvám se znovu.“
„Mě asi ujede ruka,“ nechal se slyšet Ian.
„Nechte toho,“ zamručel Mathew nepříjemně.
„Ticho, pánové!“ řekl Jim. „Mluvím já, vy posloucháte.“
Jim Morgan chvíli mlčel, jako by poslouchal nastalé ticho.
„K případu nás povolal Simon Barner,“ začal pak a zahleděl se z okna, „šerif Sugarhillu. Přibližně před dvanácti dny v noci propukl požár, a jak dopadl, to můžete koneckonců vidět v centru města. Prozatimní prostudování dostupných důkazů do případu vnáší spíš zmatek, jak sami poznáte. Jakoby ta změť událostí navazovala nějakými zvláštními náhodami a zároveň k sobě vůbec nepatřila: pravděpodobně úmyslně založený požár, záhadné zmizení Sinclairovy dcery, podezřelý hledaný vlakový lupič, jeho komplic zaměstnaný jako strážce v Domě... zmatené, řekl bych.“
Ostatní muži souhlasně pokývali.
„Výslechy nám ovšem mnohé vyjasní,“ řekl Jim a obdařil je drobným povzbudivým úsměvem.
„Tak pojďme do toho,“ oplatil mu úsměv Jason.
„Jasone, vezmeš si na starost Hannah Curwingenovou, to je ta...“
„Vím, která,“ kývl Jason. „Ta hrozně „důležitá“. Všichni, kdo tu jsme od včerejška, víme, kdo to je. Bohužel.“
„Ano,“ souhlasil pobaveně Jim. „Deane, tvoje starost je Daniel Larabi, strážník z Domu. Zjisti co jde, cokoliv. Bydlel v hostinci u Margot Glaserové, tam bych začal.“
„Ano, pane!“ pohodil hlavou Dean.
„Na tebe zbyl náš vlakový lupič, Wesley Shane. Už je hledaný, tady je všechno, co o něm víme,“ posunul k Ianovi přeložené bílé papíry.
„A já?“ připomněl se Elijah aktivně.
„Ty se postaráš o slečnu dědičku. Chci všechno – fotografie, historky z dětství, deníčky – všechno. Její komorná bude podstatná osoba.“
Elijah soustředěně přikývl.
„A jeden důležitý detail také je, že na Ellen Sinclairovou, pokud ji zpět přivedeme živou, vypsal bohatou odměnu její strýc. To je důležité neopomíjet,“ dodal Jim a usmál se.
Elijahovy oči náhle vypadaly větší než obvykle a rýsoval se v nich jeden velký otazník. Nejdříve zbledl, pak zase zbrunátněl, nadechl se a pak zase polkl, ale než z jeho hrdla stihl vyjít jakýkoliv zvuk, uhodila ho do zad Mathewova dlaň tak zprudka, že se začal skutečně zajíkavě dusit.
„Není mu dobře,“ vysvětloval Mathew a jeho křečovité stažení úst se jen stěží mohlo podobat bezstarostnému úsměvu, o který se snažil.
Jim při pohledu na Elijaha starostlivě nakrčil obočí.
„Na tebe, Matte, zbývá ještě někdo. Larabi se Shanem měli možná dalšího komplice a já chci zjistit, co je na tom pravdy.“
Mathew souhlasně sklopil řasy, ale nepřestal bušit do Elijahových zad.
Ten už na něj vrhal zoufalé pohledy.
„Ten komplic je překvapivě mladá holka,“ pokračoval Jim a nahlédl do papírů. „Jmenuje se Retlowová... Anne Retlowová...“
Bušení do zad ustalo.
„Co se děje, pánové?“ podivil se Jim při pohledu na bledého Matthewa a poněkud potácejícího se Elijaha.
„To bude... to bude z té... cesty,“ vysvětlil Mathew přiškrceným hlasem. „Byla dlouhá.“
„Jime!“ vydechl Elijah, kterému se konečně podařilo promluvit.
„My už půjdeme,“ vstoupil do toho rychle Mathew a popadl Elijaha silně za paži.
„Odpoledne chci od všech hlášení,“ řekl Jim.
Mathew vytáhl Elijaha ven skoro násilím a zatáhl ho za roh policejní stanice.
„Co to, proboha, děláš?“ zvolal Elijah. „Máš rozum?!“
„Já ano! Nekřič!“ napomenul ho Mathew ostrým šeptem.
„Tys ho snad neslyšel? Co říkal? Ta jména... jména přece!“
Mathew položil dlaň na bratrancova ústa.
„Ticho! Uklidni se!“
Elijah se přestal vzpouzet a upíral na Mathewa oči. Ten se krátce rozhlédl, popadl ho za paži a vedl rychle pryč.
Poté, co se posadili v první hospodě, kterou cestou potkali, přitiskl si Elijah obě dlaně na čelo.
„Dám si panáka,“ pronesl dutě.
„Vždyť nepiješ.“
„Dneska začínám.“
Mathew mlčel.
„Nenechal jsi mě Jimovi říct pravdu. Proč?“ nerozuměl Elijah.
„Pravdu o čem?“
„Chceš říct, že to považuješ za náhodu? Ellen Sinclairová, Anne Retlowová... co to má znamenat?? Není to příliš?“
„Je to příliš,“ hlesl Mathew.
„Takže proč jsi mě nenechal-“
„Samozřejmě, že mu to řekneme!“ přerušil ho. „Chci od tebe jen to, abys udělal ten výslech, co ti Jim zadal. Chci mít naprostou jistotu. Chci vědět, že to aspoň trochu dává smysl. Udělej to pro mě, prosím.“
„Dobře,“ souhlasil Elijah a hlasitě vydechl. „Celý ten případ je tedy úplně jinak!“
„To ještě nevíme, Elijahu, ano? Proto to chci. Zjistěme, co jde a pak o tom všem budeme informovat Jima. S chladnou hlavou. A se všemi možnými informacemi.“
„Ano, Matte,“ musel souhlasit Elijah.
„To jsem rád,“ přiznal Mathew a zahnal nutkavou touhu, dát si panáka sám. „Měli bychom jít. Hodně štěstí při pátrání.“
„Tobě taky.“
Vyšli pak ven spolu, do očí je uhodilo sílící slunce a pak se rozešli každý na jinou stranu ulice.
* * *
Ellen otevřela oči.
Slunce teprve vycházelo a protahovalo své první paprsky. Bylo ještě opravdu brzy, ale jí už se kupodivu nechtělo znovu zavřít oči. Otřásala se sice ranním chladem, který nenáviděla úplně stejně, jako celý ten zvrhlý způsob spaní venku, ale náladu přesto měla téměř dobrou.
Tušená blízkost města jí voněla teplým jídlem a voňavou párou stoupající z lázně.
Za chvíli tam budeme. Tak do hodiny, jen co vyrazíme.
Zvedla hlavu, aby se podívala na spícího Dannyho a Wesleyho, kterým šla s každým výdechem jemná pára od úst.
Annino místo však bylo prázdné.
Ellen se napřímila na loktech a zbystřila, ale všechny Anniny věci byly na místě. Chyběla jen ona sama.
„Dobrý ráno!“
Trhla sebou.
„Dobré!“ odpověděla ještě skoro bez dechu.
„Ty jsi vzhůru? Něco se děje?“ pokračoval Danny pobaveně.
„To je opravdu legrační,“ zamračila se. „Copak se v tomhle prostředí dá vůbec spát?“
„Kam koukáš?“
„Kde je Anne?“ ukázala bradou na prázdné místo a přitiskla si deku blíže k tělu.
Pokrčil rameny a také se rozhlédl. Vstal a otřásl se a přitom se sehnul k vychladlému ohništi.
„Podej mi ještě nějaký dřevo, Ellen,“ řekl.
Odpovědí mu bylo odfrknutí, které mu prohloubilo pobavený úsměv na rtech.
„Nebo můžeš vzbudit Wesleyho,“ dodal škodolibě a ještě škodoliběji sledoval postranním pohledem, jak stáhla ústa do tenké čárky a velmi pomalu začala zvedat své ztuhlé tělo ze země.
Anne se vracela k tábořišti s vlhkými konečky vlasů a sledovala drobnou scénku kolem studeného ohniště.
„Annie! Kdes byla?“ obrátil se k ní Danny.
„Kde asi,“ obrátila Ellen oči v sloup. „Jestli našla nějakou vodu, tak se v ní vymáchala. Což je jistě úplně logické, když za pár hodin budeme ve městě,“ bručela.
Anne se ušklíbla.
„Ellen vstala špatnou nohou?“ otázala se Dannyho, ale ten jen vesele pokrčil rameny. Anne se sehnula, aby Dannymu podala nějaké dřevo, protože Ellenina rychlost nebyla nejideálnější.
„Ty ranní koupele ti ale sluší,“ srovnal Danny nasekané klacky do hraničky. „Měl bych to taky zkusit,“ usmál se mile a ona na něj rozpustile mrkla.
Ellen se zamračila ještě víc a pro další dřevo se už nesehnula. „Mimochodem, v Red Lodge mají vynikající lázně. Už jsem to říkala?“ dotkla se rukama svých vlasů, ale obličej se jí zkřivil odporem, když ucítila pod prsty rozcuchané a neumyté prameny.
„Jo,“ kývla Anne. „Dvakrát.“
Ellen ji sjela pohrdavým pohledem.
Pod Dannyho rukama se rozhořel malý plamínek a vesele zapraskal. Wesley, který už beztak nějakou dobu nespal, otevřel oči.
„Bože,“ vzdychl nevrle a odstrčil čenich rezavého koně, který se mu ocitl v obličeji. „Řvete jak na lesy.“
„Budíček!“ šťouchl do něj Danny se smíchem.
Wesley si něco zamumlal, ale vstal a připojil se do drobných ranních prací.
* * *
Byl už pozdní večer.
Šerif Barner právě s utajovaným skřípáním zubů naslouchal své dceři v noční košili, jak s nadšením povrzává na housle skladbu, kterou se dnes naučila.
„Výborně, Elizabeth,“ zvolal poněkud křečovitě.
„Můžu ti zahrát ještě něco,“ usmála se s nadšením.
„No… myslím, že je už trochu pozdě. Necháme to na zítřek,“ pokynul jí vlídně. Z rozpaků jej vysvobodil právě přicházející syn Michael.
„Tati? Máme návštěvu. Trochu nečekanou, řekl bych.“
„Cože?“ zamračil se pan Barner. „V tuhle hodinu a neohlášenou? Kdo je to?“
„Jim Morgan.“
S nerudným výrazem hmátl po své vestě a zapínal si knoflíky na košili, které povolil, když chtěl dopřát pohodlí svému rostoucímu břichu.
Elizabeth vypadala poněkud zklamaně a smyčcem se alespoň pokoušela porušit Michaelův dokonalý účes.
„Elizabeth!“ napomenul ji Barner. „Snad tu nezůstaneš a ještě takhle oblečená. Ať už jsi ve svém pokoji!“
„Tati! Chci ho vidět, vezmu si župan,“ zaprosila.
Šerif se napřímil.
„Už jsem řekl!“
Elizabeth Barterová se uraženě otočila a odešla, ještě však mezi dveřmi vyplázla na svého bratra jazyk, aby se jí alespoň trochu ulevilo.
Jim Morgan vešel do šerifova domu s pláštěm noční tmy skutečně nepozván a neohlášen.
„Dobrý večer, pane Barnere,“ pozdravil a sňal klobouk.
„Dobrý, pane Morgane,“ zabručel šerif. „Co vás ke mně přivádí tak pozdě?“
Doufal, že takovým důrazem si vynutí okamžitou Morganovu omluvu, ale jeho host jen přimhouřil tmavé oči.
„Vážná věc, šerife. Možná bychom se na ni měli posadit.“
Šerif se zamračil, ale při pohledu do Morganových očí se rozhodl mlčet a pokynul mu ke křeslu.
„Tak tedy povídejte,“ pobídl ho šerif. „Co je tou důležitou věcí?“
„Případ, který jste mi svěřil.“
„Ach tak.“
„Něco se totiž stalo, něco, co jej nečekaně změnilo. Dá se to nazvat náhodou, nebo možná osudem, pakliže na něj věříte. Já na to mám zatím jen jednu odpověď – měl byste vypsat odměny.“
„Odměny?“ vyděsil se nefalšovaně Barner.
„Upokojte se, pane. Je to jen rada, kterou se můžete, ale nemusíte řídit. Já ale myslím, že by to mohlo pomoci. Objevili jsme něco, co ten případ velmi posunulo.“
„To je ovšem výborné!“ zaradoval se šerif. „Čím dřív-“
„Neradujte se předčasně,“ řekl Morgan a v očích měl zase tu tmavou nečitelnost. „Řekl bych spíš, že nás to posunulo na docela jiný start, než kde jsme začínali poprvé.“
„Ach tak,“ hlesl šerif, ačkoli zhola nic nepochopil. „Tak mi to tedy vysvětlete, pane Morgane. Se všemi těmi… ehm… náhodami.“
Jim Morgan pomalu, téměř neznatelně přikývl. „Kvůli tomu jsem přece tady,“ usmál se a usadil se pohodlněji.
* * *
Čtyři uprášení cestující zastavili v okrajovém hotýlku města Red Lodge.
Okamžitě, poté, co se postarali o koně, si objednali spoustu jídla a nějaký čas seděli u stolu ve vzájemné shodě mlčky a jen hltavě jedli.
Dokonce i Ellen, s prsty mastnými od hovězí pečeně, musela v duchu uznat, že si pochutnává.
Na dva nízké pokojíky v podkroví se už ale rozhodně netvářila nadšeně.
„To nemyslíte vážně?“ zastavila se ve dveřích a nehodlala jít dál.
„Copak?“ ušklíbl se Wesley za jejími zády. „Součástí apartmá není balkon a lázně?“
Otočila se a sjela ho chladným pohledem.
„V tomhle bydlet nehodlám. Ani jednu noc. Máme sebou dost peněz na to, abychom si mohli dovolit někde bydlet alespoň na nějaké úrovni.“
„Ellen,“ vstoupil do toho Danny dřív, než to stihl někdo jiný. „Máš jistě pravdu. Ale taky určitě chápeš, že tohle je mnohem méně nápadné a nemyslím si, že bychom se tu vyspali špatně,“ vzal ji kolem ramen a jemně vstrčil do pokoje.
Anne s povzdechem prošla za nimi.
„Na horkou lázeň jsem se ptal, musíme sice počkat do večera, ale pak to nebude problém,“ usmál se Danny a zamrkal. Tentokrát to však na Ellen nezapůsobilo ani v nejmenším.
„Až večer? V žádném případě! I kdyby-“
Wesley zprudka bouchl dveřmi.
„Nejsme tu na žádným výletě!“ zavrčel tak razantně, že Ellen skutečně raději zmlkla, přestože se jí na jazyk okamžitě dralo několik argumentů. „Potřebujeme chytit Flashovu stopu a je úplně jedno, jestli u toho budeme vykoupaný nebo ne!“
„Ona by ti koupel taky vůbec neuškodila,“ pronesla Ellen ledově Wesleymu přímo do očí.
Danny se vrhnul vpřed, aby zabránil následujícímu výbuchu.
„Nemáme čas se zdržovat!“ vyhrkl a popadl Wesleyho pevně za ramena.
„My dva teď jdeme do města, zjistit všechno, co nás může někam nasměrovat. Vy tu počkáte a pořádně si odpočinete.“
„Vy dva?“ napřímila se Anne a udělala malý krok vpřed. „Vy dva? Aha, takže už je to zase tady, že? Každý má svůj díl práce, že ano, Danny Larabi?“ připomněla mu s ironickým úšklebkem jeho vlastní slova.
„Ano, přesně tak,“ zůstal navenek klidný. Někdy, pomyslel si v duchu, už jsem z nich všech opravdu unavený!
„A někteří díky tomu nebudou vědět nic, co? Říkám si, proč vy dva nás vlastně taháte sebou! Jeden přívěšek už sebou nosíte po kapsách, ne? Říkám si, co s námi uděláte pak – dáte nás Flashovi místo odměny nebo co?!“ zuřila.
Wesley skočil po Anne jako zuřivý tygr a sevřel jí paže.
„To leda kdybychom chtěli Flashe nadobro zlikvidovat opravdu krutým způsobem! Pak by bylo skutečně originální pověsit mu na krk tak příšerný ženský, jako jste vy dvě!“ cloumal s ní a měl pocit, že jeho ovládání balancuje na hranici, kdy už jí popadne pod krkem.
S posledním slovem jí raději odhodil na postel.
Danny musel použít hrubou sílu, aby vytlačil Wesleyho ven na chodbu.
„Zůstaňte tady, jak jsem řekl,“ prohlásil znovu Danny. „Vrátíme se brzy.“
Zavřel dveře. Anne se urychleně vyhrabala ze své nedůstojné pozice na posteli, aby okamžitě sáhla po klice.
Takhle jednoduše to nepůjde!
Zámek však cvakl těsně před tím, než se dveří dotkla. Chviličku jí trvalo, než to pochopila. Jak mohli stihnout vytáhnout klíč ze zámku?!
Zacloumala klikou.
„Okamžitě otevřete! Slyšíte mě?“
Uhodila sevřenou pěstí do dveří.
„Vraťte se! Vraťte se a otevřete!“
Věděla však, že je to beznadějná snaha. Ale aspoň se jí trochu ulevilo a ještě o něco víc, když několikrát silně kopla do dveří.
„Takhle na sebe nejspíš skutečně upozorníme,“ prohlásila Ellen.
Anne raději mlčela, aby nemusela říct něco sprostého, ale hluku skutečně nechala. Posadila se na rozvrzanou židli a založila si ruce.
„Jsou to pitomci!“ vydechla.
„O tom se s tebou rozhodně přít nebudu,“ souhlasila Ellen.
„Neměli žádný právo nás tady zamknout!“
„To tedy neměli,“ přikývla znovu Ellen.
Anne zvedla udiveně obočí.
„Už jsi se mnou dvakrát souhlasila,“ podivila se.
„Bohužel říkáš zrovna naprostou pravdu,“ odvětila Ellen nevzrušeně. „A svědomí mi nedovolí nesouhlasit.“
Anne se odmlčela, jen vyťukávala rozmrzelý rytmus podrážkou boty do podlahy.
„Takže pánové budou obcházet hospody a my tady budeme čekat, dokud se jim neuráčí vrátit!“ prohlásila po chvíli sarkasticky.
„Nepřipadá ti to jako model běžného života?“ pronesla Ellen suše.
„Jo. Nás si navíc ještě zamkli.“
„No, to abychom náhodou neprojevily nějaký svobodný názor,“ přikývla Ellen vážně a vyměnila si s Anne souhlasné ušklíbnutí.
Anne vstala, podívala se z okna a pokusila se jej otevřít. Šlo to bez potíží. Dívka se vyklonila a zamračila se přemýšlením.
„Dokázala bych se dostat ven,“ řekla pak.
„No, nepochybuji o tom,“ souhlasila Ellen opatrně. „A nepřekvapuje mě to. Po tom, co jsi s nimi chtěla jít krást koně mě už těžko může něco překvapit.“
Anne jí věnovala ošklivý pohled, ale pak se zase věnovala oknu.
„To je moje věc,“ odsekla.
„Jistě. Ale k čemu by ti bylo, že by ses dostala ven?“
„No k čemu... prostě bych... prostě...“
„Mám lepší nápad,“ řekla Ellen z nenadání a také se lehce vyklonila z okna. „Támhle ten pán je přece hostinský.“
„No a co?“ nechápala Anne.
Ellen, aniž jí cokoliv vysvětlovala, si stoupla tak, aby zabírala celé úzké okno.
„Haló, pane! Pane hostinský! Haló!“ zavolala nejsladším hlasem, jakým dokázala.
Anne sebou trhla a schovala se za roh.
„Co blbneš?“ zašeptala ostře.
„Copak, madam, stalo se vám něco?“ ozval se sytý mužský hlas zdola.
„Ach, taková menší nehoda,“ zapředla Ellen.
Anne se zvednutým obočím čekala, co z ní vyleze.
„Naši muži odešli do města a nějak se zasekl zámek, bohužel tomu nerozumíme. Myslíte, že byste se na to mohl podívat?“ zavolala znovu dolů a připojila úsměv.
„Jistě, madam, hned jsem nahoře!“ zahlaholil hostinský.
„Muži?“ sykla Anne. „Cože?!“
„Zní to nejlogičtěji,“ pokrčila Ellen rameny. „Nic to neznamená. A za chvíli budeme odemčené. Já jim dám, že se budeme koupat až večer!“
Anne si povzdychla, ale to už cvakl zámek a ve dveřích stál pan hostinský osobně.
„Byly jste zamčené, drahé dámy,“ pronesl udiveně.
„Ach,“ řekla Ellen „Asi nějaký omyl. Jsem Ellen... Smithová,“ usmála se na něj zářivě a přistoupila k němu, aby mu podala ruku. Ačkoliv na to jistě nebyl zvyklý, neměl jinou možnost, než ručku políbit na hřbet. „A tohle je moje švagrová Anne. Vřele děkujeme za vaši pomoc.“
Anne mlčela a pouze kývla hlavou na znamení pozdravu. Nespouštěla oči z Ellen.
Asi zešílela, nebo co...
„Moc mě těší. Jsem Archibald Black, majitel téhle hospůdky,“ představil se. „Rád jsem pomohl.“
Ellen k němu přistoupila ještě blíž a snaživě zamrkala. „Víte, pane Blacku, muži spěchali do města a... nenašlo by se tady trochu horké vody a mýdlo?“
* * *
„Vidíš, hotel stojí. Říkal jsem ti, že ho nezboří,“ řekl Danny optimisticky.
„Hm,“ houkl Wesley, ale víc k tomu neřekl.
Zpod prahu dívčího pokoje se linulo nejen světlo, ale i hlasy, z nichž jeden byl překvapivě mužský.
Podívali se po sobě.
Klíč v zámku zvenčí pochopitelně nebyl a tak vzal Wesley prostě a jednoduše za kliku.
Očekávali, že najdou dívky odpočaté, ale už ne, že je také naleznou umyté a upravené, v dobré náladě a sedící za stolem s majitelem hostince.
U večeře.
Hostinský čile vyskočil na nohy.
„Á, pan Smith!“ zvolal až příliš radostně, ovšem při pohledu na Wesleyho výraz jeho nadšení velmi rychle pohaslo. „A druhý pan... Smith,“ dodal a už se neusadil zpátky.
„Pan Black byl tak hodný, že nám dělal společnost, zatímco jste byli pryč,“ pronesla Ellen sladce.
„A postaral se, abychom netrpěly hlady,“ dodala Anne potutelně. Wesleyho výraz si vychutnala do poslední kapky.
„To je od vás velice ohleduplné, pane Blacku,“ pronesl Danny duchapřítomně a na hostinského se přívětivě usmál.
„To byla maličkost,“ ohradil se Black, kterého Danny poněkud uklidnil.
„Jen se posaďte, Archie,“ řekla Ellen a dlaní položenou na předloktí pana Blacka ho jemně zatlačila zpátky na židli. „Pánové se stejně budou chtít nejdříve věnovat koupeli, po tak náročném dni, že, drahý?“ obrátila se směrem ke dveřím, ale nebylo jasné, na koho mluví.
„Jistě,“ odpověděl rychle Danny, protože si všiml, jak Wesley zatíná pěsti. „Je to přesně tak. Nenechte se rušit, my půjdeme dolů,“ popadl Wesleyho za paži. „Uvidíme se později.“
Anne se usmála.
Provokativně a ironicky.
„To jistě ano.“
* * *
Stanuli ve dveřích a na chvíli tam zůstali nehybně stát. S mokrými vlasy, hladce oholenými tvářemi, oba v relativně čistých košilích s vlhkými límečky.
Danny pozoroval dívky, neseděly úplně u sebe, jen u jednoho stolu, ale atmosféra spojenectví tu byla skoro hmatatelná.
Nevěděly to, ale měly v očích stejný vzdorný výraz.
Každá z jinýho světa, ale spojit je dokáže jen boj proti nám dvěma. To je fakt skvělý…pomyslel si.
To Wesley neměl tak filosofické myšlenkové pochody.
„Už Archie dojedl?“ pronesl ironicky.
„Ano,“ odpověděla mu Ellen klidně. „Dojedl, rozloučil se a odešel. Slušně.“
Wesley zavřel dveře a postoupil dál do pokoje. Nebyl zrovna v tom nejlepším rozpoložení.
„Už víme kam jet?“ zeptala se Anne.
„No, ne úplně přesně,“ odpověděl Danny.
„A budeme to někdy vlastně vědět?“ pokračovala.
Přestože to znělo jako obyčejná prostá otázka, postrádající jakýkoli ironický tón, Wesley se k ní prudce otočil, jako by ho píchla špendlíkem.
„Přestaň rejpat do věcí, kterým sama vůbec nerozumíš!“ sykl.
„Když něčemu nerozumím, tak se na to ptám!“ zamračila se. „Byl to přece váš úkol, jak mi nezapomněl předtím připomenout Danny, ne? Tak se ptám, jak to dopadlo.“
Danny si vzdychl.
„Ty mi prostě nikdy nic neodpustíš, viď?“ usmál se trochu hořce. „Uznávám, dostaly jste nás.“
Obě mlčely a dívaly se jinam. Wesley se díval na Dannyho. Poněkud udiveně.
„Nikoho jsme nechtěly nikam dostávat,“ namítla Ellen důstojně.
„Dobře, ale celkem se vám to povedlo. Neměli jsme vás tu zamykat. Už to takhle nikdy neuděláme. Že ne, Wesi?“ obrátil se k příteli.
„Cože?“ nadechl se Wesley. Danny se k němu otočil a velmi významně se na něj zahleděl.
Co tím, proboha, zase sleduje? zaúpěl Wesley v duchu. Doufám, že ze mě nehodlá vymámit nějakou omluvu. Na to vážně náladu nemám!
„Ehm… jo,“ dostal ze sebe, ale Danny po něm nejspíš víc ani nežádal.
„Jasně,“ ušklíbla se Anne. „Ten by nás nejradši zamknul rovnou támhle do tý truhly,“ ukázala bradou do rohu místnosti.
„Tak tam byste se bohužel nevešly,“ utrousil Wesley a Anne unikl drobný úsměv.
„To asi ne,“ musela souhlasit.
„Několik dnů se tu asi zdržíme, jak to tak vypadá,“ řekl Danny.
„Protože jste ještě nic nezjistili?“ pokračovala Anne ve svých otázkách.
„Zatím!“ zavrčel Wesley.
„No, vlastně nic moc novýho,“ souhlasil Danny a posadil se na jednu z postelí. „Flash tu byl, ale už to je skoro dva týdny. Musíme chytit tu správnou stopu, jenomže… to se nám ještě nepovedlo.“
Wesley se opřel o zeď a založil si ruce.
„Je tu veřejný dům?“ ozvala se doposud tichá Ellen.
„Co?“ zvedl Danny hlavu. „Asi je a asi ne jeden.“
„Tvoje zájmy mě nepřestanou udivovat,“ ušklíbl se Wesley.
„Nejde o mé zájmy!“ sjela ho ledovým pohledem. „Ale tatínek mi vždycky říkal, že nejvíc informací uniká právě na těchto místech. A on to musel doopravdy vědět,“ řekla a zahleděla se do okna, na tmavnoucí ulici.
„Na tom něco bude, Wesi,“ zamyslel se Danny.
„No dobře, to možná jo,“ souhlasil Wesley nevrle. „Ale doufám, že tě nenapadlo něco šílenýho, jako třeba že budeme obcházet veřejný domy, nebo tak něco?“
Díval se na Dannyho, i Ellen se na něj dívala a neméně zvědavě ho sledovala i Anne.
Danny významně mlčel.
„To je... zvrhlý!“ vydechla Anne nesouhlasně.
„Jo, to teda je,“ souhlasil Wesley.
„Ale no tak, sakra, něco chceme, tak se musíme snažit!“ hájil se Danny.
„Mě tam nedostaneš ani náhodou!“ rozhodil Wesley ruce.
„Ale prosím tě, jen nedělej, že zrovna tobě to tolik vadí!“ šlehla po něm Anne ironickým modrým pohledem.
„Že to říkáš zrovna ty!“
„Proboha, nehádejte se!“ zvedl se Danny. „Každýmu z nás přece záleží na tom, abychom cestu našli, nebo snad ne?“
Wesley se mračil.
„A navíc, nepředpokládám, že tě tam někdo praští židlí ještě jednou.“
„Vtipný!“ vyhrkl Wesley společně s Anne.
Ellen to vtipné docela přišlo, ale skryla úsměv za hřbetem dlaně.
„Půjdeme spát,“ rozhodl Wesley unaveně. „Nebo mě trefí šlak.“
„Tak to radši půjdeme,“ usmál se Danny. „Dobrou noc, dámy.“
„Dobrou noc,“ odpověděla Ellen.
Anne vstala a vydala se s nimi ke dveřím. „Bude vám vadit, když se zamkneme zevnitř?“ zeptala se a vzala do dlaně kovový klíč.
„Proč?“ nechápal Wesley. „Kdyby sem chtěl náhodou někdo vlézt, vezmeš ho po hlavě židlí, ne?“
„Vezmu po hlavě tebe, jestli hned nevypadneš!“ řekla, ale znělo to docela přátelsky.
„Fajn. Padám,“ řekl a z důvodu, kterému sám nerozuměl, se na ni mírně usmál.
* * *
„Musím s vámi mluvit, pane.“
Mathew Donnovan sebou trhl. Lhal by, kdyby tvrdil, že se nelekl, protože si ho v té tmě vůbec nevšiml.
Obrátil se a viděl jen siluetu.
„Jen s vámi, pane,“ zopakoval mladý hlas.
„Kdo jsi?“ pokusil se Matthew v šeru zaostřit.
„Jsem Martin Duffer, pane.“
„Duffer? Syn Billa Duffera?“
„A bratr Anne Retlowové.“
Konečně vystoupil do měsíčního světla. Byl jen o půl hlavy menší, než Mathew a jeho útlá, ještě klukovská ramena už prozrazovala, že od dětství pracuje.
„Pojď za mnou,“ šeptl Mathew, aniž se předtím dlouze rozmýšlel. Ačkoliv se už ani jednou neohlédl, slyšel, jak ho mladík tiše následuje.
Vklouzl zpátky do hotelu, odkud se před chvílí vydal na večerní procházku, zamířil tiše ke stájím a zůstal stát pod dřevěnými dveřmi, pod lampou. Chtěl si ho prohlédnout.
Dívaly se na něj vážné oči, pod nimiž světlo petrolejky vykreslilo hluboké stíny, ale jejich barvu nebylo možné rozeznat. Vlasy měl mladík světlé a střapaté a neustále si je prohraboval rukou.
„Sledoval jsi mě, Martine Duffere?“ zeptal se Mathew šeptem.
„Já... pane, klidně si o mě myslete, co chcete,“ podíval se mu zatvrzele zpříma do očí. „To je mi jedno. Úplně jedno. Záleží mi jenom na jedný věci.“
„A to je?“ nadzdvihl Mathew obočí.
„Moje sestra, pane.“
Upřímnost mladíkových slov mu na chvíli skoro vzala dech. Nechal ho pokračovat.
„Ona neutekla. Vím to tak jistě, jako že je Bůh nade mnou, pane. Zlobila se na matku, že nás tu všechny nechala a nikdy by neudělala to samý. Neopustila by nás, chtěla nás vždycky chránit.“
„Chránit? Byla to přece jen dívka.“
„To jste neznal Anne, pane,“ ušklíbl se Martin, ale vzápětí zvážněl. „Mysleli jsme, že tam uhořela, že je mrtvá.“ řekl.
„Proč šla pracovat do toho domu?“ zeptal se Mathew. „Potřebovala peníze?“
I v mdlém světle viděl, jak mladíkova tvář zbledla vztekem.
„Nešla tam pracovat! Nenáviděla to, nenáviděla je všechny, vždycky říkala... radši by umřela hlady... vím to, já jsem její bratr!“ téměř křičel.
„Doporučil bych ti ztišit hlas, Martine, pokud chceš, aby náš rozhovor zůstal soukromým,“ řekl mu Mathew.
Mladík zmlkl, jen hruď se mu vzdouvala vzrušeným dechem. „Pane, ona se ztratila, někdo způsobil, že tu není, možná jí i ublížil,“ znovu se přerývaně nadechl a pokusil se nalézt svůj klidnější hlas. „Vy jste detektiv. Musíte jí najít.“
Odvrátil se od něj a hleděl do tmy. Mathew pocítil touhu, položit mu ruku na rameno.
Přiblížil se ale jen o krok.
„Máš Anne jistě rád,“ řekl jen.
„Jistě, že jí mám rád,“ řekl mladík tichým hlasem, ale na detektiva se nepodíval. „Jsme rodina. Držíme při sobě.“
Matthew najednou nevěděl, co by řekl. Cítil tu lásku, o které se mladík trochu styděl mluvit, cítil jeho zoufalství a beznaděj.
V jeho žilách koluje polovina stejné krve, jako v Anne Retlowové, té divné holce, která mizí uprostřed noci z veřejných domů, vykrádá banky a která má přesto tak upřímné oči.
„Ať je obviněná z čehokoliv, je nevinná,“ podíval se mu znovu do očí Martin Duffer. „Přísahám na svůj život. Vy jste přece detektiv, hledáte pravdu a zachraňujete lidi.“
Mathew sevřel ruce v pěst.
Kéž by to byla pravda. Kéž bych byl takový, jak mě vidí on.
„Najděte jí a přiveďte jí sem domů.“