Řiditel autobusu
Balení věcí je strašně únavné, obzvlášť, když je téměř jisté, že něco zapomenu. Něco důležitého.
Vejít se do 15 kg se ukáže náročnější, než se zdálo. Chvíli řeším, zda vyhodit část oblečení, nebo část jídla, obojího není mnoho, ale nakonec to končí mou typickou reakcí - mávnu rukou a risknu to.
Krosna je i přesto krásně, úhledně sbalená. Jsem na ní hrdá, pan řidič právě přijíždějícího spoje Příbram-Praha však mou radost nesdílí, nechá mě batoh zaplatit a ještě mi přikáže sundat ho ze zad a nosit po autobuse pouze ručně, jinak že si můžu o nástupu na jeho palubu jen zdát.
Za trest se mu nacpu na první sedačku a suše mu sdělím, že tak těžkou věc po autobuse tahat nehodlám, leda by mi s tím pomohl.
Od té doby zarytě mlčí, samozřejmě.
Takže si sedím vpředu a můžu tak dělat soucitné obličeje na všechny příchozí cestující, které nechá pan řiditel autobusu taky zacálovat každý baťůžek.
Všichni se diví, protože za to v tomhle spoji platí patrně poprvé.
No jo, to já taky.
I tak jsem byla ve skutečnosti milá, mohla jsem po něm taky požadovat, aby mi tedy otevřel kufr, když mám tak velký batoh, ale to by mu už mohla rupnout žilka.
Terminál 1
Letiště bylo zajímavé kdysi, ale od té doby, co tam chodím na nucené práce ve směnárně, tak už mě nebaví. A taky mě nebaví turisti.
Jenže tentokrát jsem taky turista, alespoň než uteču do prvního lesa a odbavení do letadla probíhá s nečekanou lehkostí. Nemám z těch letištních kontrol nikdy dobrý pocit, vždycky jako bych čekala, že se něco stane - v tašce mi objeví bombu, v botě drogy, nebo se zjistí, že mě vlastně hledá KGB.
Proč, to nevím, ale stát se může všechno, především mně.
Je mi určeno místo u okýnka a u křídla, což je vlastně moje nejoblíbenější. Při svém poslední letu ze Skotska do Prahy jsem viděla tu nejkrásnější oblohu na světě, přízračné stavby z mraků v zapadajícím slunci, hru barev, kterou by nikdo nedokázal vymyslet.
Jen sama příroda.
Tentokrát bylo úplně jasno a tak jsem mohla krásně sledovat, jak dvakrát přelétáme moře.
A úplně malinkaté bílé lodičky na něm.
Dublin – Baile Átha Cliath
První zážitek je negativní - na dublinském letišti je mnohem větší vedro, než na tom pražském! Kde je ta pověstná irská zatažená obloha??
Slunce pálí jako šílené i v centru města, kam se mi povede dostat nečekaně hladce, takže to mi poněkud kazí dojem. Přesto se snažím vnímat město, ty domky, červené a zelené dveře, bary...
Stejně nějak tuším, že město se nejlíp vnímá jinak, v neturistických uličkách, večer nebo brzy ráno, nebo ještě lépe s někým, kdo v tom městě žije.
Tenhle luxus momentálně nemám.
Ale mám plán.
Najít nádraží, doplnit vodu, podívat se, odkud mi zítra ráno jede vlak do Wicklow a následně vyrazit do Temple Bar čtvrti, kde hodlám přečkat několik hodin. Pak asi do parku, kde přečkám dalších několik hodin a následně zpět na nádraží.
Plán se ale kazí hned zpočátku - nemůžu najít nádraží. Vlak mi sice jezdí někde nad hlavou (samozřejmě po mostě), ale nádraží nikde. V tom vedru rozpálených ulic a s krosnou mě to přestane bavit hodně rychle.
A najednou najdu hlavní autobusové nádraží, které jsem vůbec nehledala a nepotřebovala.
Je mi to v tu chvíli jedno, jdu tam, doplním vodu a koupím si coca-colu, na kterou mám najednou hroznou chuť, přesto, že se jí normálně vyhýbám.
Rázem přijdu na to, že poslední vlak do Wicklow mi sice zákonitě musel ujet už před víc, než hodinou, ale autobusů tam jede ještě několik a že mi to doma ten pitomý internetový vyhledávač nebyl schopný najít!
Kupuju lístek.
Cestou na nábřeží na tu správnou autobusovou zastávku si ujasňuji těch několik poznatků, co mi zatím Dublin přinesl:
- Do háje, tady se zas jezdí vlevo!
- Irským mužům připadám bezbranná, nebo retardovaná. Nebo jsou prostě jen strašně milí, úplně mimo mé zkušenosti a zvyk. Tady by se mi asi nestalo, že budu vláčet sama obrovskou těžkou krabici mezi všemi autobusy a po schodech a přes ulice a ještě do mě budou vrážet. Když jsem zakopla na mostě (pozorovala jsem loď na řece) a trochu mě převážila krosna, přispěchali mi na pomoc hned tři muži různých věkových kategorií!
Potácela jsem se mezi „nechtě mě, nic mi není“ po „se světem se děje něco fakt divného“.
- Autobusy v Irsku jezdí podle jízdního řádu asi tak jako MHD v Příbrami. Jenže řidiči to tu dohánějí svou ochotou, vstřícností a nesmírně veselou náladou, což se dost vykompenzuje.
- Fakt by mě zajímalo, proč má spousta lidí v zahradě vysazené cosi, co vypadá jako palma a je to pěkně hnusné. Co to sakra je?
- Já těm irům prostě blbě rozumím...
Chill Mhantáin - kde lišky dávají dobrou noc
Do Wicklow jsme dorazili za světla, ale dost pozdě. Ovšem v městečku si hned připadám jako doma, ačkoliv nějak nemám tušení, co teď budu dělat. Jen jsem sem chtěla jet.
Vyrážím tedy tam, kde tuším moře, pak se uvidí.
Působím asi zmateně (zase), protože na mě hned cosi volá pán z otevřeného okýnka u auta, které postává na kraji silnice. Přes irský přízvuk postřehnu jen, že mi musí sdělit něco důležitého.
S obavami, jestli jsem nevlezla někam, kam jsem neměla, k němu spěchám.
„Jste nejkrásnější stvoření, které jsem dnes viděl, i můj pes si to myslí,“ sdělí mi pán s úsměvem a pes na sedadle spolujezdce štěkne.
Mě z těch irských mužů trefí, asi se sem přestěhuju.
Moře mi vezme dech. Dokonce na tak dlouho, že se pak celkem rychle stmívá, když se potácím s krosnou po útesech a hledám místo na spaní.
Nechci spát nikde jinde, než tady, tenhle výhled chci mít, dokud neusnu a stejně tak, když se ráno probudím.
Dvakrát se propadnu kamsi mezi kapradiny, protože ta cestička po útesu je dost nejistá, ale nakonec najdu skvělé místo.
Té golfové jamky nedaleko si všimnu až ve chvíli, kdy stavím stan, takže předstírám, že jí vlastně nevidím.
Na jasné obloze je tak obrovský kulatý zářivý měsíc, že to snad ani není možné.
Jsem si jistá, že Irsko je k měsíci blíž.
Sedím pak na útesu a pode mnou hřmí vlny, tak poklidně a sebejistě a já se cítím podobně. K dalším zásadním věcem, které mi v životě schází, přidávám moře.
Nebo alespoň nějakou velkou vodní plochu.
Je už úplná tma, ačkoliv díky měsíci to tak nevypadá a kolem je ticho, jak i městečko v dáli usíná. Jeden z keřů vypadá úplně jako liška, pozoruji ho se zalíbením, dokud se k mému překvapení keř nepohne.
Mávne ocasem, chvíli klusá podél útesu a pak zmizí ve stínu.
No... dobře.
Ještě chvíli chodím po okrajích útesů, ale když mi do těch bouřících vln málem spadne mobil, uvědomím si, že bych přece jen nechtěla skončit pádem z vysoké skály do moře. Byl by to neslavný začátek (a konec) cesty.
Opatrně se vyplížím zpátky a zalezu do stanu. Noc je velmi teplá, uspí mě vlny a takhle měkce se mi dlouho nespalo.