2. Svět se zbláznil
Bolelo to.
Tak divně, neurčitě, jako by bolest neměla konkrétní místo, kde vzniká.
Ale bolelo to hodně.
Prosím…
Nevyslovila jsem to, z nějakého důvodu to nešlo, jen jsem si to myslela.
Prosím…!
„Cítí bolest, jsem si jistá.“
Mlha a horko…
„Protože s tím bojuje.“
Jako bych neexistovala, jen plula někde v prostoru.
„Je to její instinktivní reakce, nezabráním tomu.“
Ledové doteky na mých spáncích.
„Musíš přitvrdit.“
Ledové a bodavé.
„Bude ji to bolet ještě víc.“
Chci jim odpovědět, tak proč to sakra nejde??
„Ale bude to jen chvilka, udělej to.“
Něčí dech, hlasitý a ohlušující. Můj?
„Dobře. Hlídejte jí tlak, jdu na to.“
Led se proměnil v oheň a bolest… ta bolest…
* * *
Před očima mi ještě tančily barevné ohňostroje a trvalo pár vteřin, než mi došlo, že tu bolest ve skutečnosti necítím. Že sedím v posteli, zírám do tmy a po zádech mi teče pot.
Hnusnější sen jsem dlouho neměla.
„Do hajzlu,“ vydechla jsem nahlas a otřela si čelo. Počkala jsem, až se mi zklidní dech a pak jsem si pomalu lehla zpátky.
Ta bolest, která mi zacukala ve všech možných svalech v těle, byla na rozdíl od té snové dost skutečná a konkrétní. Skrz žaluzie sem pronikaly tenké proužky světla a já si uvědomila, kde jsem.
V miniaturním kamrlíku v nejvyšším patře Pavilonu 36.
Tajného pavilonu.
Žaludeční neuróza, která vlivem noční můry zmizela, se zase vrátila. Kdybych to neznala, myslela bych si, že budu zvracet, ale věděla jsem už, že nebudu.
Tohle vážně nemám zapotřebí, pomyslela jsem si se zoufalým vzdorem. Zítra to prostě ukončím.
Myslím tím doopravdy. Konec. Dneska tu spím naposledy.
To rozhodnutí se mi líbilo, cítila jsem se o něco líp.
Až na to, že po takovém snu budu určitě civět do stropu až do rána.
S povzdechem jsem se otočila na druhý bok a… v okamžiku upadla do tvrdého spánku.
* * *
„Chci odejít. Teď hned, končím!“
Praštila bych i do stolu, abych tomu dodala patřičný důraz, kdyby ode mě nebyl tak daleko.
Seděla, dívala se na mě a nic neříkala. To mě trochu zneklidňovalo, byla bych raději, kdyby aspoň něco vypustila z úst.
„Řekla jsem, že končím!“ nevydržela jsem to.
„Já jsem tě dobře slyšela,“ upozornila mě.
„Fajn, to jsem ráda!“ odsekla jsem a založila si ruce. Stála jsem uprostřed kanceláře, vedle křesla, kde se obvykle sedí, jenže já jsem teď sedět nedokázala.
Ona ano.
Seděla si klidně za stolem, rudě obarvené vlasy stažené do vysokého ohonu a probodávala mě zkoumavým pohledem. Nikdy, ani teď, jsem nedokázala rozeznat, jaké má oči, veškerou pozornost upoutávaly brýle s tmavě červenými, protáhlými obroučkami.
„Nemohu brát tvoje slova vážně,“ odvětila klidně.
„Ale já to myslím vážně!“ málem jsem zaječela.
Zamyslela se.
„Do zítra se z toho vyspíš,“ usoudila nakonec.
„Já se z toho nechci vyspat, vždyť ani nemůžu spát!“ sykla jsem zuřivě. Tak to jsem lhala bezostyšně, občas jsem spala tak tvrdě, že jsem si myslela, že jsem mrtvá.
„Jsi tu teprve tři týdny a to je opravdu málo na to, aby ses mohla nějak smysluplně rozhodnout,“ odtušila. „Dohodu jsi podepsala na tři měsíce, tak se pojďme držet tohoto časového úseku.“
Jak může někdo takhle mluvit??
„Slíbili jste mi, že můžu odejít kdykoliv!
Další dlouhý, přímý, nečitelný pohled brýlí.
„Všechny začátky jsou těžké, chápu, že tady ještě víc,“ sdělila mi, ovšem její tón se dal těžko označit za chápavý. „Prostě zatni zuby.“
Málem jsem vyletěla z kůže. Nedělám nic jinýho, než že zatínám zuby a i to mě bolí!
Tak a teď prostě něco udělám, nakopnu stůl, převrátím křeslo, odkráčím středem a všechny dveře, které potkám, za sebou nechám dokořán otevřené.
Možná jí strhnu z obličeje ty její supermoderní brýle.
Teď, teď to udělám.
„Ještě něco?“ zeptala se mě, když už jsem opravdu dlouho mlčela.
„Ne,“ hlesla jsem zahanbeně.
„Tak můžeš odejít, kadete.“
„Ano,“ vzdychla jsem.
Vyzývavě tázavý pohled, kterým mě obdařila, téměř fyzicky bodl pod žebra, takže jsem dodala ještě zahanbenějším hlasem: „Ano, kapitáne.“
Pak už se zdála být spokojená a já potupeně vyšla na chodbu.
Ploužila jsem se směrem ke schodům, sem tam mě někdo míjel, ale houby na tom záleželo. Kromě lektorů se mnou stejně nikdo nemluvil, ale to byla jedna z těch méně divných věcí, které se tady odehrávaly.
Někdy jsem měla pocit, že jsem v nějakém zlém snu.
Někdy zase, že si ze mě prostě někdo jen dělá krutou srandu.
Nebo jsem součástí nějaké hodně ulítlé sekty.
A občas jsem v noci zírala do stropu a věděla, že je to celé pravda a to bylo možná ještě horší.
Každopádně jsme byli na místě víc než příznačném – v areálu Bohnické léčebny, což byla největší ironie všech dob.
Vystoupala jsem do nejvyššího patra a vpadla do svého malého pokojíku s postelí, skříní a psacím stolem. Alespoň teď jsem si bouchla dveřmi.
Vřelo ve mně tolik emocí, že být to dřív, zcela určitě bych aspoň jednou praštila pěstí do zdi. Nebo do skříně.
Teď jsem to ale neudělala.
Poslední dobou jsem pořád do něčeho mlátila v tělocvičně, klouby mě bolely a to už jsem si sakra rozmyslela, jestli si je budu zbůhdarma otloukat o zeď.
Lehla jsem si na postel a měla chuť se rozbrečet, byla jsem tomu tak blízko, že mě pláč svíral v hrdle, ale ani to jsem nakonec neudělala. Asi by nebyl moc úlevný, spíš vyčerpávající a já se cítila unavená i na ten pláč.
Obrátila jsem se na záda a vzdychla si.
Tři týdny.
Mám dojem, že už jsem tady mnohem, mnohem dýl, než ty pitomé tři týdny.
Proč sakra nedokážu odejít? Proč jsem takovej srab??
Zvedla jsem si ruce před obličej, prohlédla si odřené kloubky a zamyslela se, jak se mi tohle vůbec mohlo stát?
Co když jsem se vážně jenom zbláznila?
Otočila jsem hlavu na hromadu knih, která se válela bez ladu a skladu na pracovním stole – démonologie, anatomie, základy alchymie, historie exorcismu, základní zaklínadla, bestiář.
Místo pláče jsem nahlas vyprskla smíchy a znělo to dost zoufale a hystericky, dokonce mi to vehnalo i ty slzy do očí.
„Vždyť je to taková blbost!“ vydechla jsem nahlas, když to konečně odeznělo.
Blbost?
Jenže já vím, co jsem tenkrát na tom pitomém hřbitově viděla. Upíra, skutečného, nelidsky rychlého, s tesáky kousek od mého obličeje a chlápka, co ho zabil pistolí a kolíkem do srdce.
To se pak těžko určuje, co je blbost a co ne.
Obzvlášť, když jsem najednou obklopena lidmi, kteří otevřeně používají termíny jako čaroděj, alchymie, démon, vlkodlak a podobné a vůbec jim to nepřipadá divný! Někdy si vážně myslím, že jsme skutečné plnohodotné oddělení psychiatrické léčeby a jenom já o tom nevím a někdy zase… že už můj svět nebude nikdy stejnej. Že se zbláznil.
Že už nebude nikdy ani podobnej.
Natáhla jsem se a ty debilní knížky smetla ze stolu, neurvale a prudce. Rozlétly se po koberci, popadaly přes sebe s nešetrně rozevřenými listy a mě se zmocnil krátký, nesmyslný pocit zadostiučinění.
Trval však jen do chvíle, než jsem se podívala na budík na nočním stolku.
„Do prdele!“ vyhrkla jsem, začala ze sebe rvát džíny a na sebe tepláky a nejbližší tričko.
Vedle dveří viselo na zdi malé zrcadlo a já se u něho zastavila s rukou na klice. Ta osoba, co na mě hleděla, ta se špatně zapleteným copem a stříbřitě šedýma očima lemovanýma zarudlými kruhy, byla někým jiným, než před třemi týdny.
Dokonce někým jiným, než před pěti měsíci.
Možná to je důvod, proč nedokážu úplně odejít, i když kvůli tomu pravidelně pořádám hysterické výstupy u Kverkové na personálním oddělení.
Možná.
* * *
Do velké tělocvičny jsem doslova vběhla a rozmotané bandáže za mnou vlály. A jako první jsem narazila na Angeliku.
„Máš dvě minuty zpoždění!“ zahřímala.
„Já-“
„Rozběhat!“
Když se mi představila poprvé, myslela jsem, že by bylo vhodné se zasmát povedenému vtipu, ale dodneška děkuji prozřetelnosti, že jsem to neudělala. Nebyla to totiž humorná přezdívka, ona se tak skutečně jmenovala a upřímně asi neexistoval nikdo, kdo by se k tomu jménu hodil méně.
Moje výška je lehce nadprůměrná, ale i tak mě Angelika převyšovala o dobrých deset čísel, měla opálenou pleť a svaly, o kterých se mohlo spoustě chlapů jenom zdát a na hlavě červeno-rezavého ježka. Na pažích nosila různá tetování, která jsem se nikdy neodvážila zkoumat.
Byla mým lektorem kontaktního boje a já se jí fakt bála, proto jsem se bez dalších zbytečných slov připojila do kolony běhající po obvodu tělocvičny. Tuhle hodinu jsme měli všichni dohromady a tak jsem mohla doufat, že ve větším davu se snáze ztratím.
Málem jsem vrazila do Andreje, který jako jediný běhal proti směru všech ostatních, což zřejmě dost vystihovalo jeho osobnost.
Nepotkávala jsem ho tu pravidelně, pravděpodobně měl i jiné povinnosti někde jinde a já se rozhodla, že si je raději nebudu představovat.
Ale když tu byl, vždycky se zúčastnil tréninku a prudil. Ehm, totiž učil.
„Ahoj, Lízo,“ pozdravil mě vesele.
„Ahoj,“ zamračila jsem se.
Moc dobře ví, jak se jmenuju, ale tohle je nějaká jeho stupidní hra, která mu připadá bůhví proč zábavná a já už jsem to věčné opravování vzdala.
„Koukám, nacvičuješ gymnastickou sestavu se stuhou. Jsem si jistej, že to Angelika ocení,“ kývl k červeným pruhům bandáže, které jsem za sebou pořád táhla.
„Ne, jenom nestíhám.“
„Koho neuvidím běhat, bude dělat padesát kliků navíc!!“ zařvala mi Angelika těsně u ucha tak nahlas, že jsem málem skočila Andrejovi do náruče. Bleskově jsem zahodila bandáže a zbaběle se připojila ke klusajícímu davu.
Ten blbec mi taky mohl říct, že stojí přímo za mnou!
Obíhání tělocvičny a následná rozcvička mi vyhnala z hlavy veškeré depresivní myšlenky. Vlastně mi vyhnala z hlavy všechny myšlenky, od začátku mám podezření, že se nás Angelika snaží zabít pomalou a krutou smrtí vyčerpáním.
Starosti si budu dělat zase až potom – teda pokud mi z mozku nezbyde jen roztřesená rosolovitá kaše, což by se klidně mohlo stát.
* * *
„Luiso?“
Trhla jsem sebou tak, až mi loket sjel po měkkém opěradle.
„Tys usnula?“
Honzův obličej osvětlený modrým světlem blikající televize byl lehce rozmazaný, musela jsem si protřít oči.
„No… asi jo.“
Žádné asi, zalomila jsem to hned, jak začaly úvodní titulky Expendables.
„To tě to tak nebaví?“ utahoval si ze mě. „Ten film jsi vybrala ty.“
„Já vím, promiň,“ protáhla jsem se, ale opatrně. „Asi jsem unavená.“
A příště vyberu jiný film, sledovat v televizi, jak někomu lámou kolena a vazy, mi poslední dobou nedělá úplně dobře.
Měli bychom koukat na Gumídky nebo tak něco.
„Poslední dobou jsi pořád nějak unavená,“ souhlasil se mnou. „Kdo by nebyl – zkoušíš novou práci, pořád děláš ve starý,“ konstatoval nenadšeně. „Není toho vážně trochu moc?“
„Hm…“
Je toho trochu moc. Hlavně netuším, co budu dělat, až mi v práci – mojí skutečné práci – dojdou dny, kdy si můžu vybrat dovolenou a výmluvy na nemoci. Tedy jeden nápad bych měla, vypadnout z bohnického pavilonu a ani se neohlédnout, jenže to mi jaksi pořád nevychází.
„Stejně to není normální,“ uvažoval nahlas. „Ať tě vezmou na zkušební dobu, jako se to dělá všude jinde, ale tenhle chaos… já nevím.“
Zvedla jsem k němu oči,
„Nechci přijít o práci, když to nevyjde.“
A ono to nevyjde.
„Možná by ses na to měla vykašlat rovnou,“ uvažoval. „Jsi v obchodě spokojená, ne?“
Vykašlala bych se na to hned, kdyby to jen trochu šlo! vzpomněla jsem si na svůj dnešní neúspěšný pokus o odchod.
Ano, jsem v obchodě spokojená. Ještě spokojenější jsem tam ale byla předtím, než se to celé stalo.
Když jsem nic nevěděla.
Studovala jsem Honzův zamračený výraz, jemnou vrásku na jeho čele, která svědčila o tom, že si o mě skutečně dělá starosti a jako už po několikáté jsem silně zatoužila vyklopit mu úplně všechno.
Sice by si chvíli myslel, že mi totálně přeskočilo, ale moje břemeno by se částečně přesunulo na jeho ramena a to jsem strašně potřebovala.
„Honzo!“ začala jsem a znělo to dost naléhavě.
„Co?“ obrátil se ke mně.
Ve skutečnosti nechápu, že jsem mu takovou věc ještě neřekla, obvykle mu říkám všechno. Tohle bylo, pravda, poněkud vyjímečné, ale o důvod víc, aby to věděl.
„Já-“ začala jsem odhodlaně, ale slova jakoby mi uvízla kdesi v krku.
„Luiso, stalo se něco?“ stiskl mi ruku.
Stalo. Stalo se toho strašně moc. Je to neuvěřitelné, děsivé, neskutečné. A to jsem zatím na začátku, jak se mi snaží všichni naznačit.
„Chtěla jsem říct... jenom...“ odkašlala jsem si. Bylo to, jako by mi v krku narostl knedlík a nešel spolknout.
Nebyla jsem schopná tolik nových skutečností vtěsnat do vět, byť jen trochu smysluplných. Podělit se s ním o své tajemství mi najednou nepřipadalo jako dobrý nápad a ovládl mě divný, nepříjemný pocit.
Rozbolela mě hlava, což nebylo poslední dobou nic zvláštního a radost mi to neudělalo ani v nejmenším.
„Přece mi sám pořád říkáš, že nic nedělám, nikam nesměřuju a o nic se nesnažím – a když to konečně dělám, tak se ti to nelíbí.“
Nemám tušení, proč jsem nakonec řekla tohle, ale upřímná hořkost se mi do hlasu vkradla sama.
„Jo,“ uznal. „Ale představoval jsem si to možná trochu jinak.“
„Jasně. Že budu studovat vejšku,“ ušklíbla jsem se.
Znovu jsem pomyslela na to, že bych mu všechno řekla, teď a tady, ale vzápětí jsem tu myšlenku zase zahnala.
„Co je špatnýho na vejšce?“ nechápal, protože on jednu nedávno dokončil.
„Na vejšce není nic špatnýho, Honzo,“ vzdychla jsem. „Jenom jsou na světě i takový lidi, kterým vejška nezaručí žádný štěstí.“
Naše věčná debata, na kterou jsem v tu chvíli opravdu neměla sílu.
„A prodávat knihkupectví ti štěstí zaručí?“
„Honzíku, já se nechci hádat,“ zaprosila jsem.
„Souhlasím,“ usmál se smířlivě a natáhl ke mně ruce. Vjela jsem mu dlaní do krátkých, blonďatých vlasů a on mě sevřel kolem pasu, aby mě stáhl na sebe.
Vyjekla jsem bolestí.
„Co je?“ zděsil se Honza a skoro ode mě odskočil.
„Nic,“ vydechla jsem. „Jen… malý zranění,“ přitiskla jsem si opatrně dlaň na žebra.
„Malý zranění?“ nechápal.
„Z kickboxu,“ zalhala jsem.
Natáhl se, rozsvítil lampičku a nekompromisně mi vykasal tričko.
„To si děláš srandu??“ zamračil se.
„Vypadá to horší, než to je,“ snažila jsem se ho přesvědčit.
„Já myslel, že už na box nechodíš,“ nevycházel dál z údivu. „Říkala jsi, že je to v praxi na nic.“
To měl pravdu, přesně to jsem říkala, pamatoval si to přesně.
„Jo, jenže…“ snažila jsem si zase tričko stáhnout.
Nedovolil mi to.
„Jenže co?“
„Změnila jsem názor. Není to na nic, jen se to musí dělat pořádně.“
„Jo?“ ušklíbl se. „Tak tohle někdo fakt pořádně udělal! To nenosíte rukavice nebo co?“
„Ale jo,“ odtušila jsem neochotně. Spolkla jsem vysvětlení, že tohle někdo udělal kolenem.
„Příště ti zlomí žebra, ne?“ rozčiloval se dál.
Tomu bych se nedivila. Kadeti se se mnou bavit nesmí, ale mlátit mě v rámci tréninků rozhodně můžou. A tenhle si to podle výrazu v jeho arogantním obličeji docela užil.
„Ale nepřeháněj,“ zahučela jsem nepřesvědčivě. Jsem zvědavá, co budu říkat, až s těmi zlomenými žebry jednou doopravdy přijdu, nejspíš konečně tu pravdu.
„Mě se to nelíbí,“ zadíval se znovu na fialovějící podlitinu.
„Ale mě se líbíš ty,“ rozhodla jsem se zásadně změnit téma a přitáhla si jeho obličej blíž ke svému.
Díkybohu to zabralo.
„Vážně?“ objevil se mu na tváři škádlivý úsměv. „A neriskuješ trochu?“ políbil mě na krk. „Nejspíš budeš trpět bolestí.“
Tím jsem si byla jistá, tíha jeho těla rozehrála všechny mé bolavé svaly. Ale i tak mi to za to stálo.
* * *
„Dobře!“
Jeho hlas jsem neslyšela, ale to slovo jsem mu ze rtů odečetla správně.
„Co jsi říkal?“ zeptala jsem se přesto a stáhla si sluchátka, protože pokud to měla být pochvala, chtěla jsem to slyšet na vlastní uši.
„Pozor!“ sáhl bleskurychle po mé zbrani, aby mi ji odebral z rukou. „Neopatrná manipulace. Máš prst na spoušti a je pořád nabitá.“
„Hm, promiň.“
„Říkal jsem, že na první hodinu je to docela dobré,“ zopakoval. „Ačkoliv s touhle je to jednoduché, čekají tě náročnější hračky,“ položil zbraň na pultík před námi.
Dvakrát za sebou jsem sevřela pravou ruku v pěst, protože navzdory jeho tvrzení mě celá brněla. Ten nepatrný pohyb postřehl a pochopil.
„To zmizí, až si všechny ty drobné svaly zvyknou,“ pousmál se.
„Jasně,“ schovala jsem ruku za záda.
Můj nový lektor střelby se jmenoval Tomáš, jevil se jako kliďas, mluvil spisovně a vypadal jako americký mariňák. Po neustále řvoucí Angelice to byla příjemná změna.
Střílení mě možná bude i bavit.
„Fajn, pro dnešek to stačí, dáme si ještě trochu teorie,“ rozhodl, vycvakl z pistole zásobník a vyndal z něj zbylé náboje. „Ochutnávka na příští hodinu,“ dodal a během dvou vteřin se mu zbraň v ruce rozdělila na další čtyři díly, které rozložil po pultíku.
„Slož to,“ rozkázal mi.
„Cože?“ zatvářila jsem se slabomyslně. Ani jsem nechápala, jak to udělal.
„Slož to,“ zopakoval mi téměř mile a vydal se svými i mými sluchátky kamsi do útrob střelnice.
„Počkej!“ zpanikařila jsem. „Tomu říkáš teorie? Co když to složím blbě?“
„To právě nesmíš,“ zazněla odpověď už z dálky.
No bezva.
* * *
Dvakrát jsem se musela na schodech zastavit a dát bolavým svalům a kloubům pauzu. Mám podezření, že ten můj kamrlík je snad schválně až v nejvyšším patře, abych nevyšla z tréninku nikdy.
Po patnácti minutách se mi rukama rozklepanýma ze střelby povedlo navrátit pistoli její původní tvar a mohla jsem jít. Žádný velký úspěch to teda opravdu nebyl, to si musím přiznat. Ale nejsem tu přece, abych sbírala úspěchy, jsem tu jen dokud… dokud co? Dokud neseberu sílu vypadnout?
Dokud neutečou ty pitomé tři měsíce? To jsem si stejně nedovedla představit.
A i kdybych to přece jen nějak zvládla… straší mi v hlavě jiná věc. Vážně mě nechají po té době doopravdy a beztrestně odejít? Začínala jsem se bát, že odpověď na tuhle otázku není tak jednoznačné ano.
„Ahoj, Lízo.“
Zůstala jsem stát na posledním schodu, s dlaní položenou na zábradlí. Nějakou dobu mi trvalo, než se můj mozek vyrovnal s myšlenkou, že se Andrej se založenýma rukama opírá o mé dveře.
„Střelba šla dobře?“ zeptal se, když jsem mu neodpověděla na pozdrav.
„Jak víš, kde jsem byla?“
„Máš na očích střelecké brýle.“
Super. Sundala jsem si je a narvala do zadní kapsy džín.
„Co tu děláš?“
Těžko jsem mohla předstírat, že je tu náhodou, sem nahoru totiž nikdo náhodou nechodí.
„Čekám na tebe, chci si pokecat.“
„Nemám čas, za chvíli jdu na anatomii,“ pokusila jsem se mu naznačit, že bych se ráda dostala do pokoje.
„Já vím, za půl hodiny,“ usmál se. „To bude stačit.“
„Aha, znáš můj rozvrh,“ konstatovala jsem překvapeně. Nevím, co mě na tom vlastně tak překvapilo.
„Můžu dál?“ optal se spíš řečnicky. Ráda bych mu odpověděla ne, kdyby to šlo, ale místo toho jsem odemkla dveře. Teprve pak mi došlo, jaký bordel v tom maličkém pokoji panuje.
Buď mu to bylo jedno, nebo předstíral, že je, protože se bez váhání usadil na mou neustlanou postel.
„Prý jsi včera na personálním udělala trochu humbuk,“ řekl rovnou.
„Kverková podávala hlášení?“ naklonila jsem se a začala vytahovat žaluzie. Něco jiného je vídat ho v tělocvičně v triku a teplákách, ale takhle v malém prostoru a v šeru mi víc připomíná to, jak moc je nebezpečný a divný.
Denní světlo dopadlo na jeho tvář a vše se stalo civilnějším, ačkoliv jsem pořád byla trochu nesvá z jeho ležérní pózy na mé posteli.
„Big brother tě vidí,“ mrkl na mě. „To byl fór,“ dovysvětlil, když viděl můj nechápavý výraz.
„Fór,“ zopakovala jsem bezvýrazně a pokusila se nenápadně zakopnout rozházené učebnice pod postel, protože světlo bordel ještě více zdůraznilo.
„Tady se máloco utají,“ řekl. „O co šlo?“
Zbystřila jsem.
„Tebe pověřili, abys mě vyzpovídal, nebo co?“
„Tak nějak,“ nebránil se nařčení. „Přece jenom jsem tě objevil, tak mám zřejmě privilegium,“ opřel se o zeď.
„Myslela jsem, že mě oficiálně objevil Richard.“
„No, Richard si to rád myslí,“ ušklíbl se a zadíval se na moje dlaně, které jsem si nervózně třela o sebe.
Přestala jsem a schovala si je za záda.
„Takže?“ zvedl obočí tázavě.
„Myslela jsem, že jsou tu úplně všude kamery,“ prohlásila jsem sarkasticky. „Nestačí jen přehrát si záznam?“
Napřímil se a opřel si lokty o kolena.
„Úplně všude kamery nejsou. Třeba tady máme dost soukromí,“ zadíval se na mě. Napadlo mě, že bych přece jen ty žaluzie zase zatáhla, protože v šeru by ty jeho oči možná nebyly tak temné a pronikavé, ale nevím, jak by si to vyložil.
„Vtipný,“ hlesla jsem napjatě.
„Tohle vtip nebyl, zase tak žhavý to s těma kamerama není,“ ujistil mě.
„Chtěla jsem prostě vypadnout,“ vyklopila jsem na rovinu, jinak bychom tu taky mohli sedět do rána.
„Po kolikátý už?“ nezdál se být překvapený.
„Nevím.“
Věděla jsem to přesně, bylo to potřetí.
„Proč?“
Ta krátká otázka mě zarazila.
„Co proč? Zkrátka tu nechci bejt!“ zamračila jsem se. „Koneckonců i pro tuhle… ehm… pro vás bude lepší, když tu nebudu.“
„Aha,“ protáhl s lehkou ironií a položil se zády na můj zmuchlaný polštář. „Jsem rád, že někdo tu má jasno, co pro nás bude nejlepší.“
„Skvělý, že se bavíš!“ vyštěkla jsem.
„Zase tak se nebavím,“ ujistil mě. „To je to tu tak strašný?“
„Jo, to teda je!“
Uvědomovala jsem si, že zním jako vzdorovité dítě a trochu jsem se za to styděla, ale nemohla jsem si pomoct.
„Dej tomu čas, Lízo.“
„Mluvíš jako Kverková! Mluvíš jako každej tady!“
To jsem rozhodně přeháněla, ale když už jsem se rozjela, prostě jsem pokračovala.
„No tak na tom asi něco bude,“ nenechal se mnou rozhodit.
„S tímhle chodím domů!“ skoro jsem na něj zaječela a vyhrnula si tričko, aby mohl dobře vidět fialovou podlitinu na žebrech. „Připadá ti to normální??“
Se zájmem se napřímil a vstal z mé postele.
„Pěkný,“ protáhl uznale, ale nikoli soucitně.
Na to už jsem neměla slov. Pěkný?? On je vážně psychopat.
„To ti způsobil Filip,“ konstatoval. „Snaž se a vrať mu to,“ pokrčil rameny.
Kdyby bylo všechno tak jednoduchý, jak to vidí Andrej, byl by svět úplně jiné místo, pomyslela jsem si ironicky.
„Možná by ses měla smířit s tím, že tady nic normálního není. A nebude,“ zvedl oči a zabodl je do mých. „O dost si to zjednodušíš.“
„A to mám podle vás doma lhát? Napořád? Nebo jak to jako máte?“
„Zvykneš si, jako my všichni,“ posadil se zpátky.
„Ale já si nechci zvyknout!“ vyjela jsem na něj a ve spáncích jsem ucítila nepříjemný tlak, který věstil, že opět mě čeká další bolení hlavy. „Proč se mě na tohle nikdo neptá??“
Místo odpovědi mi věnoval drobný shovívavý úsměv a natáhl ruku, aby mi stáhl dolů tričko, které jsem nevědomky stále držela vyhrnuté. Měla jsem chuť ho do té ruky praštit, ale naštěstí mi v tom ještě zbytek mého zdravého rozumu zabránil.
„Tohle vám přece nemůže vycházet do nekonečna,“ řekla jsem. „Skrz někoho to přece jednou musí rupnout, nemůžete si být jistý, že to všechno nevykecám venku, že s tím nepoběžím na policii!“
Aha, tak zbytek mého zdravého rozumu se nadobro vypařil. Andrej můj výlev ovšem sledoval s ledovým klidem, takže jsem ještě pokračovala.
„Určitě mě hlídáte, ale nemůžete bejt všemocný! Je mi jasný, že to, co vím, je jen zlomek toho všeho, ale i to by stačilo k tomu, aby vám to tady prohledala zásahovka, na to vsadím krk!“
Tlak v mé hlavě zesílil a rozrostl se tak, až mě za čelní kostí začalo ostře bodat. Musela jsem prudce zamrkat, abych trochu vyrovnala zamlžený obraz.
„Do háje,“ přitiskla jsem si prsty ke spánkům. Poslední dobou jsem na to trpěla, ale tohle bylo nějak silné.
„Co je?“ zbystřil Andrej.
„Nic.“
Začínalo to být nesnesitelné, nutilo mě to schovat si obličej do dlaní a schoulit se do klubíčka. Ucítila jsem, že mi sevřel ramena a vytáhl mě zpátky do stoje.
„Lízo, slyšíš, co ti je?“
Jeho hlas byl jakoby vzdálený. Všechno bylo nějak vzdálené, i moje postel, na kterou mě ukládal.
„Podívej se na mě,“ přikázal mi. Snažila jsem se poslechnout, jenže byl rozmazaný a zdálo se mi, že mi každou chvíli exploduje mozek. „Podívej se na mě!“
Skláněl se nade mnou, příliš blízko, abych byla klidná, ale ta bolest zabírala veškeré mé myšlenky. Položil mi svou dlaň na čelo, byla suchá a chladná a bylo to příjemné.
„Míváš to často?“ zeptal se mě. Jeho hlas se mi zdál divný, cizí, až po chvíli mi došlo, že v něm zní skutečná starost a to mi k němu vůbec nesedělo.
„Občas... ne takhle...“ hlesla jsem.
„Dojdu pro čaroděje,“ rozhodl se náhle a začal se zvedat.
„Ne!“ vyhrkla jsem a chytila jeho dlaň, aby nikam nešel. „Je to jen bolest hlavy!“
„Pro jistotu,“ trval na svém a pokusil se dlaň z mého sevření vyvlíknout.
„Přestalo to,“ zesílila jsem stisk. Udělala bych cokoliv, aby sem nevkročil žádný čaroděj, naháněli mi hrůzu. Navíc bolest skutečně polevovala, k mé velké úlevě.
Pozoroval mě zkoumavě, jako by měl rentgenové oči a rozhodl se mi provrtat do mozku, svou dlaň stále uvězněnou mezi mými.
Bojovala jsem s rozhodnutím, jestli ho mám okamžitě pustit, nebo ho raději držet, aby nikam nešel. Ne pro čaroděje.
„Je to pryč,“ ujistila jsem ho. Skoro jsem nelhala, z palčivé bolesti zbylo jen neurčitě mravenčení za očima, fakt jsem to nechápala. Nakonec jsem to nevydržela a jeho ruku pustila.
„Dobrá,“ usoudil váhavě. „Nikoho sem volat nebudu. Ale chci, aby se na tebe někdo z čarodějů podíval.“
„Co?? Ne!“ zděsila jsem se.
Popadl mě za paži a zvedl na nohy. „Bez debat,“ oznámil mi tvrdě.
„Nikam nejdu, musím na anatomii!“ pokusila jsem se vyvlíknout, což se mi samozřejmě nepovedlo.
„To stihneš,“ ujistil mě.
„Už ti někdo řekl, že jsi neskutečně otravnej??“
„Už ti někdo řekl, že když já něco chci, tak toho prostě dosáhnu?“ uchopil mě pevněji a zamířil ke dveřím.
Ne, na to mě nikdo neupozornil, ale bez výhrad jsem tomu věřila. A nelíbilo se mi to ani trochu.
Přestala jsem se ním přetahovat a raději jsem se začala modlit, abychom žádného čaroděje nemohli najít nebo tak něco. Bůh se opět rozhodl se mi vysmát, protože jsme na chodbě ve druhém patře potkali Marka a po tom jsem teda toužila úplně nejmíň.
„Čau,“ pozdravil nás, aniž vytáhl ruce z kapes. „Co vy dva tady děláte?“ neuniklo mu, že mi Andrej pořád svírá paži, asi abych nezdrhla. „Máte rande nebo co?“
„Jasně, hledáme někoho do trojky,“ pronesl Andrej suše.
„Plně nabízím své služby,“ zasmál se Marek. „Nebo spíš nabízím své plné služby?“
„Budu zvracet,“ upozornila jsem je znechuceně.
„Vážně potřebujeme tvoje služby, ale trochu jinak,“ řekl Andrej. „Můžeš se na ni podívat? Vrací se jí bolesti hlavy, před chvílí to vypadalo skoro na záchvat, nemohla se téměř pohnout, ale rychle to odeznělo.“
No jasně, bavte se, jako bych tu vůbec nebyla!
„Je to jen bolest hlavy!“
Ignorovali mě.
„Jistě,“ řekl Marek. „Pojďte,“ ukázal bradou na dveře, do kterých jsme vzápětí všichni vstoupili. K čemu ta místnost sloužila mi nebylo jasné, podél stěn stály vysoké skříně naplněné knihami s černými nápisy na bílých hřbetech a pak tam také byly další skříně s neprůhlednými dveřmi a zamčenými zámky.
Fajn, bude lepší, když o tom nebudu přemýšlet.
„Posaď se,“ poplácal Marek dlaní na desku stolu, tak jsem se na ni tedy vyhoupla. Andrej se postavil před dveře, založil si ruce na prsou a tvářil se jako bodyguard.
„O co tu jde, jsi doktor, nebo co?“ podívala jsem se na Marka obezřetně.
„Leda tak gynekolog amatér,“ mrkl na mě. Ani trochu to na mě nepůsobilo.
„Samouk,“ dodal Andrej s úšklebkem. Marek se uznale zasmál a zvedl dlaň, ale cukla jsem sebou dřív, než se mě vůbec stihl dotknout.
„Ty se bojíš?“ zvedl obočí. „Není čeho, prakticky se tě ani nedotknu. Tedy pokud bys to sama nechtěla.“
„Hele, bacha na hranici mezi kadetem a lektorem!“ upozornil ho Andrej rychleji, než jsem se stihla dotčeně ohradit. „Aspoň nějaká tam musí bejt.“
„Andrej Kowalski mě poučuje o morálce, svět se zbláznil.“
Andrej se jen usmál se stisknutými rty, ale pobavený úsměv to nebyl.
Marek zvedl ruce podruhé. Tentokrát jsem se ovládla, abych znovu neuhnula, ale tělo jsem měla napjaté jako strunu.
Jednu dlaň měl před mým čelem a druhou vzadu, u týla, skutečně několik centrimetrů ode mě.
Nejdřív jsem necítila nic, ale věděla jsem, že na mě používá magii a už jen tenhle fakt mi převracel žaludek naruby.
Po chvíli to bylo jako bych strčila hlavu poblíž sálajících kamen a to už jsem vážně měla co dělat, abych z toho stolu nezdrhla. Zavřela jsem oči, jenomže to se mi pak začala točit hlava a za zavřenými víčky mi tančily barevné spirály, takže jsem je zase otevřela a sledovala Andreje u dveří, jak nás soustředěně pozoruje.
Jak pozoruje mě.
„Vážně to musí bejt?“ otázala jsem se rozčarovaně, ale ani jeden z nich mě neuznal hodnou odpovědi.
„Necítím nic zvláštního,“ poznamenal Marek.
Bezva, za to já jo!
„Vůbec nic?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou. Dlaněmi přejel nad temeno a pak z každé strany do blízkosti spánků. Přesně tam se stěhovalo nestálé, mravenčivé teplo, jako by měl nějaký radar nebo skener.
Polkla jsem a přála si, aby už toho nechal.
„Zvláštní,“ řekl Andrej zamyšleně.
„Bez Heleny stejně nesním do ničeho zasáhnout. Ale ani není do čeho, nenarazil jsem na nic abnormálního, všechno funguje tak, jak má.“
Jestli mluvil o mém mozku, pak to bylo vcelku lichotivé. Ve skutečnosti mi ale bylo jedno, co říká, pokud mi opravdu nebude nic dělat. Nakonec mi přiložil levou ruku na zátylek, čímž porušil dohodu o nedotýkání. Měl jí tak horkou, že jsem z toho stolu málem seskočila, ale donutila jsem se jeho nepříjemný dotyk vydržet.
„V pořádku,“ zopakoval a otřel si dlaně o kalhoty, jako by se zbavoval špíny. Ten příměr se mi líbil.
„Stejně by se to nemělo brát na lehkou váhu,“ řekl Andrej.
„Řeknu to Heleně,“ slíbil Marek.
„Pořád se tu bavíme jen o bolení hlavy,“ upozornila jsem je. „To tady člověk nemůže mít ani blbou migrénu, aby na něm hned nezačali dělat pokusy!“
„Jů, tady se někdo fakt špatně vyspal,“ konstatoval Marek posměšně.
Ten blbec netušil, jakou má pravdu.
„Kdyby sis radši hleděl svýho a nesnažil se-!“ začala jsem zostra.
„Hranice mezi lektorem a kadetem!“ přerušil mě Andrej důrazně. „Platí i z druhý strany.“
„Andrej Kowalski káže o morálce podruhé. Svět už nikdy nebude stejnej!“ zvolal Marek.
Andrej ho ignoroval a já jsem zbytek věty neochotně spolkla.
„Rozkaz!“ zamračila jsem se na Andreje a vůbec to neznělo pokorně.
„Nemáš mít náhodou anatomii?“ zeptal se mě.
Bleskově jsem mrkla na levé zápěstí.
„Jo, už jí mám, asi tak sedm minut!“
„Tak to aby sis pospíšila,“ vzal za kliku a pootevřel mi dveře.
„Skvělý. Fakt skvělý,“ zamumlala jsem si a opustila je rychle, bez pozdravu a nezdvořile.
Beztak si to zasloužili.
* * *
Schody jsem se snažila seběhnout, i když jsem si stejně připadala jako důchodce na útěku, a na chodbě v prvním patře jsem zrychlila do té míry, že by se to dalo nazvat během.
Za rohem, přímo před dveřmi učebny, jsem narazila na nečekanou překážku, která běžela zhruba stejnou rychlostí. Obě jsme do sebe vrazily, vyjekly a já dostala ránu přímo do levé strany žeber.
Ani jsem nevnímala, jak jsem dopadla na podlahu, protože mě náhlá bolest na okamžik doslova ochromila.
„Do hajzlu!“ vypravila jsem ze sebe a zkroucená do klubíčka se pokoušela ten šok rozdýchat. „Dneska mám fakt, fakt debilní den!“
„Jo? No já to mám úplně stejně!“ ozvalo se nade mnou téměř nadšeně. „Jsi v pohodě?“
„Naprosto,“ zaúpěla jsem.
„Moc mě to mrzí, já nechtěla!“ řekla omluvně. Jak se skláněla, visely jí dolů mírně neupravené, světle hnědé vlasy a dlouhé korálkové náušnice.
„To se stává,“ pokusila jsem se zvednout a nehekat u toho jako v posledním tažení. Trefila se fakt přesně.
„Můžu ti nějak pomoct?“ dřepla si vedle mě a tvářila se provinile.
„Jo. Zabij mě,“ vydechla jsem ironicky. Na pár okamžiků si nebyla jistá, jestli si dělám srandu a zatvářila se nadmíru zmateně.
Obě jsme se pokusily vstát ze země, což nám trochu komplikoval fakt, že jsem jí přišlápla dlouhou sukni.
„Opravdu se omlouvám,“ řekla ještě jednou. „Jsem Adina,“ natáhla ke mně ruku.
Slabě jsem jí stiskla a pokusila se narovnat tělo do normální polohy.
„Luisa.“
„Jo, já vím,“ mávla rukou samozřejmě.
„Bezva.“
„Kdyby tady zvonilo jako ve škole,“ sehnula se pro rozpláclou učebnici, která při srážce odletěla až ke zdi, „tak by mi to dost pomohlo. No, možná by to bylo stejně jedno,“ zamyslela se.
Dívala jsem se na ni trochu nedůvěřivě.
„Myslela jsem, že se se mnou nesmíte vybavovat,“ řekla jsem.
„Jo tohle,“ uvědomila si. „To se stejně brzy zruší,“ odfrkla si bezstarostně. „Nevíš kolik je hodin? Myslím přesně.“
Zvedla jsem levou ruku, aby dobře viděla na ciferník mých hodinek.
„Sakra!“ vykulila oči. „Tak to už se absolutně nevyplatilo běžet.“
Na tom něco bylo.
„Vincent to vezme v pohodě, ale Ema to asi nerozdýchá,“ uvažovala Adina a neváhala si své myšlenky opakovat nahlas.
„Kdo je Ema?“ cítila jsem se mimo její myšlenkové pochody.
„Moje kamarádka, alchymistka,“ vysvětlila mi ochotně. „Pochopí hodně věcí, ale určitě nepochopí, jak někdo může přijít pozdě na Vincentovu hodinu,“ pronesla sarkasticky.
Alchymistka, zopakovala jsem si v duchu.
„A ty jsi?“ neodolala jsem otázce.
„Já?“ zadívala se nelibě na dveře, do kterých jsme chtě nechtě musely jít. „Já jsem čarodějka.“
Jenom jsem zamrkala a vynutila na svých stisknutých rtech křečovitý úsměv, kterého si Adina stejně vůbec nevšímala, protože už brala za kliku.
Nezbylo mi nic jiného, než jít za ní.
„Omlouvám se,“ spustila hned ve dveřích. „Prostě jsem nějak zapomněla.“
Osazenstvo zahučelo zadržovaným smíchem a Vincent, sedící na stole, se na ni podíval s nevěřícným úsměvem v koutku úst.
„Zapomněla,“ zopakoval po ní.
„Jo, úplně,“ přisvědčila.
„Máš pro mě nějakou podobně originální omluvu, Luiso?“ naklonil se, aby na mě přes Adinu viděl.
„Ani ne,“ uhnula jsem pohledem, abych se vyhnula jak jemu, tak i znovu se smějícímu zbytku učebny.
„Radši si jděte sednout,“ přejel si dlaní přes tvář a zatvářil se rezignovaně. „Budu sám sobě nalhávat, že ve vás zbyla ještě trocha respektu.“
Co nejméně nápadně jsem zaplula na židli k volnému stolku, Vincentovy hodiny už připomínaly školu natolik, že by se to i Honzovi mohlo líbit.
„Jak jsem už říkal,“ navázal Vincent na přerušený výklad, „Pokud je váš protivník asomatický, tedy netělesný, nemůžeme mluvit o anatomii jako takové. Pokud se ale zhmotní do antropomorfní podoby, energie se v něm poskládají podle určitého vzorce. Nemá samozřejmě orgány, ale některá místa jsou na něm zranitelnější. Tady se lovci ovšem těžko obejdou bez vydatné pomoci magie nebo správně nabitých magických předmětů.“
Jo, tak tohle už by se mu nelíbilo.
„Na straně 98 máte docela pěkně rozkreslené energetické schéma bytosti za základě ohnivého živlu.“
Došlo mi, že nemám ani učebnici, ani poznámky a navíc sedím sama, takže nemůžu ani předstírat, že k někomu nahlížím.
„Luiso!“
Překvapeně jsem se ohlédla po ostrém šepotu, ale to už na mě letěla učebnice, která se cestou rozevřela a za pomoci mé rychlé reakce přistála s těžkým žuchnutím u mě na stole.
To se dalo těžko přehlédnout.
Pohled, který na nás upřel Vincent, nebyl vůbec nic proti tomu, kterým Adinu obdařila její spolusedící, bezpochyby alchymistka Ema.
„Díky!“ snažila jsem se bezhlesně odhláskovat, když se Vincent díval jinam.
„Není zač!“ odhláskovala mi zpátky a usmála se.
Usmála jsem se taky.
Bolelo to.
Tak divně, neurčitě, jako by bolest neměla konkrétní místo, kde vzniká.
Ale bolelo to hodně.
Prosím…
Nevyslovila jsem to, z nějakého důvodu to nešlo, jen jsem si to myslela.
Prosím…!
„Cítí bolest, jsem si jistá.“
Mlha a horko…
„Protože s tím bojuje.“
Jako bych neexistovala, jen plula někde v prostoru.
„Je to její instinktivní reakce, nezabráním tomu.“
Ledové doteky na mých spáncích.
„Musíš přitvrdit.“
Ledové a bodavé.
„Bude ji to bolet ještě víc.“
Chci jim odpovědět, tak proč to sakra nejde??
„Ale bude to jen chvilka, udělej to.“
Něčí dech, hlasitý a ohlušující. Můj?
„Dobře. Hlídejte jí tlak, jdu na to.“
Led se proměnil v oheň a bolest… ta bolest…
* * *
Před očima mi ještě tančily barevné ohňostroje a trvalo pár vteřin, než mi došlo, že tu bolest ve skutečnosti necítím. Že sedím v posteli, zírám do tmy a po zádech mi teče pot.
Hnusnější sen jsem dlouho neměla.
„Do hajzlu,“ vydechla jsem nahlas a otřela si čelo. Počkala jsem, až se mi zklidní dech a pak jsem si pomalu lehla zpátky.
Ta bolest, která mi zacukala ve všech možných svalech v těle, byla na rozdíl od té snové dost skutečná a konkrétní. Skrz žaluzie sem pronikaly tenké proužky světla a já si uvědomila, kde jsem.
V miniaturním kamrlíku v nejvyšším patře Pavilonu 36.
Tajného pavilonu.
Žaludeční neuróza, která vlivem noční můry zmizela, se zase vrátila. Kdybych to neznala, myslela bych si, že budu zvracet, ale věděla jsem už, že nebudu.
Tohle vážně nemám zapotřebí, pomyslela jsem si se zoufalým vzdorem. Zítra to prostě ukončím.
Myslím tím doopravdy. Konec. Dneska tu spím naposledy.
To rozhodnutí se mi líbilo, cítila jsem se o něco líp.
Až na to, že po takovém snu budu určitě civět do stropu až do rána.
S povzdechem jsem se otočila na druhý bok a… v okamžiku upadla do tvrdého spánku.
* * *
„Chci odejít. Teď hned, končím!“
Praštila bych i do stolu, abych tomu dodala patřičný důraz, kdyby ode mě nebyl tak daleko.
Seděla, dívala se na mě a nic neříkala. To mě trochu zneklidňovalo, byla bych raději, kdyby aspoň něco vypustila z úst.
„Řekla jsem, že končím!“ nevydržela jsem to.
„Já jsem tě dobře slyšela,“ upozornila mě.
„Fajn, to jsem ráda!“ odsekla jsem a založila si ruce. Stála jsem uprostřed kanceláře, vedle křesla, kde se obvykle sedí, jenže já jsem teď sedět nedokázala.
Ona ano.
Seděla si klidně za stolem, rudě obarvené vlasy stažené do vysokého ohonu a probodávala mě zkoumavým pohledem. Nikdy, ani teď, jsem nedokázala rozeznat, jaké má oči, veškerou pozornost upoutávaly brýle s tmavě červenými, protáhlými obroučkami.
„Nemohu brát tvoje slova vážně,“ odvětila klidně.
„Ale já to myslím vážně!“ málem jsem zaječela.
Zamyslela se.
„Do zítra se z toho vyspíš,“ usoudila nakonec.
„Já se z toho nechci vyspat, vždyť ani nemůžu spát!“ sykla jsem zuřivě. Tak to jsem lhala bezostyšně, občas jsem spala tak tvrdě, že jsem si myslela, že jsem mrtvá.
„Jsi tu teprve tři týdny a to je opravdu málo na to, aby ses mohla nějak smysluplně rozhodnout,“ odtušila. „Dohodu jsi podepsala na tři měsíce, tak se pojďme držet tohoto časového úseku.“
Jak může někdo takhle mluvit??
„Slíbili jste mi, že můžu odejít kdykoliv!
Další dlouhý, přímý, nečitelný pohled brýlí.
„Všechny začátky jsou těžké, chápu, že tady ještě víc,“ sdělila mi, ovšem její tón se dal těžko označit za chápavý. „Prostě zatni zuby.“
Málem jsem vyletěla z kůže. Nedělám nic jinýho, než že zatínám zuby a i to mě bolí!
Tak a teď prostě něco udělám, nakopnu stůl, převrátím křeslo, odkráčím středem a všechny dveře, které potkám, za sebou nechám dokořán otevřené.
Možná jí strhnu z obličeje ty její supermoderní brýle.
Teď, teď to udělám.
„Ještě něco?“ zeptala se mě, když už jsem opravdu dlouho mlčela.
„Ne,“ hlesla jsem zahanbeně.
„Tak můžeš odejít, kadete.“
„Ano,“ vzdychla jsem.
Vyzývavě tázavý pohled, kterým mě obdařila, téměř fyzicky bodl pod žebra, takže jsem dodala ještě zahanbenějším hlasem: „Ano, kapitáne.“
Pak už se zdála být spokojená a já potupeně vyšla na chodbu.
Ploužila jsem se směrem ke schodům, sem tam mě někdo míjel, ale houby na tom záleželo. Kromě lektorů se mnou stejně nikdo nemluvil, ale to byla jedna z těch méně divných věcí, které se tady odehrávaly.
Někdy jsem měla pocit, že jsem v nějakém zlém snu.
Někdy zase, že si ze mě prostě někdo jen dělá krutou srandu.
Nebo jsem součástí nějaké hodně ulítlé sekty.
A občas jsem v noci zírala do stropu a věděla, že je to celé pravda a to bylo možná ještě horší.
Každopádně jsme byli na místě víc než příznačném – v areálu Bohnické léčebny, což byla největší ironie všech dob.
Vystoupala jsem do nejvyššího patra a vpadla do svého malého pokojíku s postelí, skříní a psacím stolem. Alespoň teď jsem si bouchla dveřmi.
Vřelo ve mně tolik emocí, že být to dřív, zcela určitě bych aspoň jednou praštila pěstí do zdi. Nebo do skříně.
Teď jsem to ale neudělala.
Poslední dobou jsem pořád do něčeho mlátila v tělocvičně, klouby mě bolely a to už jsem si sakra rozmyslela, jestli si je budu zbůhdarma otloukat o zeď.
Lehla jsem si na postel a měla chuť se rozbrečet, byla jsem tomu tak blízko, že mě pláč svíral v hrdle, ale ani to jsem nakonec neudělala. Asi by nebyl moc úlevný, spíš vyčerpávající a já se cítila unavená i na ten pláč.
Obrátila jsem se na záda a vzdychla si.
Tři týdny.
Mám dojem, že už jsem tady mnohem, mnohem dýl, než ty pitomé tři týdny.
Proč sakra nedokážu odejít? Proč jsem takovej srab??
Zvedla jsem si ruce před obličej, prohlédla si odřené kloubky a zamyslela se, jak se mi tohle vůbec mohlo stát?
Co když jsem se vážně jenom zbláznila?
Otočila jsem hlavu na hromadu knih, která se válela bez ladu a skladu na pracovním stole – démonologie, anatomie, základy alchymie, historie exorcismu, základní zaklínadla, bestiář.
Místo pláče jsem nahlas vyprskla smíchy a znělo to dost zoufale a hystericky, dokonce mi to vehnalo i ty slzy do očí.
„Vždyť je to taková blbost!“ vydechla jsem nahlas, když to konečně odeznělo.
Blbost?
Jenže já vím, co jsem tenkrát na tom pitomém hřbitově viděla. Upíra, skutečného, nelidsky rychlého, s tesáky kousek od mého obličeje a chlápka, co ho zabil pistolí a kolíkem do srdce.
To se pak těžko určuje, co je blbost a co ne.
Obzvlášť, když jsem najednou obklopena lidmi, kteří otevřeně používají termíny jako čaroděj, alchymie, démon, vlkodlak a podobné a vůbec jim to nepřipadá divný! Někdy si vážně myslím, že jsme skutečné plnohodotné oddělení psychiatrické léčeby a jenom já o tom nevím a někdy zase… že už můj svět nebude nikdy stejnej. Že se zbláznil.
Že už nebude nikdy ani podobnej.
Natáhla jsem se a ty debilní knížky smetla ze stolu, neurvale a prudce. Rozlétly se po koberci, popadaly přes sebe s nešetrně rozevřenými listy a mě se zmocnil krátký, nesmyslný pocit zadostiučinění.
Trval však jen do chvíle, než jsem se podívala na budík na nočním stolku.
„Do prdele!“ vyhrkla jsem, začala ze sebe rvát džíny a na sebe tepláky a nejbližší tričko.
Vedle dveří viselo na zdi malé zrcadlo a já se u něho zastavila s rukou na klice. Ta osoba, co na mě hleděla, ta se špatně zapleteným copem a stříbřitě šedýma očima lemovanýma zarudlými kruhy, byla někým jiným, než před třemi týdny.
Dokonce někým jiným, než před pěti měsíci.
Možná to je důvod, proč nedokážu úplně odejít, i když kvůli tomu pravidelně pořádám hysterické výstupy u Kverkové na personálním oddělení.
Možná.
* * *
Do velké tělocvičny jsem doslova vběhla a rozmotané bandáže za mnou vlály. A jako první jsem narazila na Angeliku.
„Máš dvě minuty zpoždění!“ zahřímala.
„Já-“
„Rozběhat!“
Když se mi představila poprvé, myslela jsem, že by bylo vhodné se zasmát povedenému vtipu, ale dodneška děkuji prozřetelnosti, že jsem to neudělala. Nebyla to totiž humorná přezdívka, ona se tak skutečně jmenovala a upřímně asi neexistoval nikdo, kdo by se k tomu jménu hodil méně.
Moje výška je lehce nadprůměrná, ale i tak mě Angelika převyšovala o dobrých deset čísel, měla opálenou pleť a svaly, o kterých se mohlo spoustě chlapů jenom zdát a na hlavě červeno-rezavého ježka. Na pažích nosila různá tetování, která jsem se nikdy neodvážila zkoumat.
Byla mým lektorem kontaktního boje a já se jí fakt bála, proto jsem se bez dalších zbytečných slov připojila do kolony běhající po obvodu tělocvičny. Tuhle hodinu jsme měli všichni dohromady a tak jsem mohla doufat, že ve větším davu se snáze ztratím.
Málem jsem vrazila do Andreje, který jako jediný běhal proti směru všech ostatních, což zřejmě dost vystihovalo jeho osobnost.
Nepotkávala jsem ho tu pravidelně, pravděpodobně měl i jiné povinnosti někde jinde a já se rozhodla, že si je raději nebudu představovat.
Ale když tu byl, vždycky se zúčastnil tréninku a prudil. Ehm, totiž učil.
„Ahoj, Lízo,“ pozdravil mě vesele.
„Ahoj,“ zamračila jsem se.
Moc dobře ví, jak se jmenuju, ale tohle je nějaká jeho stupidní hra, která mu připadá bůhví proč zábavná a já už jsem to věčné opravování vzdala.
„Koukám, nacvičuješ gymnastickou sestavu se stuhou. Jsem si jistej, že to Angelika ocení,“ kývl k červeným pruhům bandáže, které jsem za sebou pořád táhla.
„Ne, jenom nestíhám.“
„Koho neuvidím běhat, bude dělat padesát kliků navíc!!“ zařvala mi Angelika těsně u ucha tak nahlas, že jsem málem skočila Andrejovi do náruče. Bleskově jsem zahodila bandáže a zbaběle se připojila ke klusajícímu davu.
Ten blbec mi taky mohl říct, že stojí přímo za mnou!
Obíhání tělocvičny a následná rozcvička mi vyhnala z hlavy veškeré depresivní myšlenky. Vlastně mi vyhnala z hlavy všechny myšlenky, od začátku mám podezření, že se nás Angelika snaží zabít pomalou a krutou smrtí vyčerpáním.
Starosti si budu dělat zase až potom – teda pokud mi z mozku nezbyde jen roztřesená rosolovitá kaše, což by se klidně mohlo stát.
* * *
„Luiso?“
Trhla jsem sebou tak, až mi loket sjel po měkkém opěradle.
„Tys usnula?“
Honzův obličej osvětlený modrým světlem blikající televize byl lehce rozmazaný, musela jsem si protřít oči.
„No… asi jo.“
Žádné asi, zalomila jsem to hned, jak začaly úvodní titulky Expendables.
„To tě to tak nebaví?“ utahoval si ze mě. „Ten film jsi vybrala ty.“
„Já vím, promiň,“ protáhla jsem se, ale opatrně. „Asi jsem unavená.“
A příště vyberu jiný film, sledovat v televizi, jak někomu lámou kolena a vazy, mi poslední dobou nedělá úplně dobře.
Měli bychom koukat na Gumídky nebo tak něco.
„Poslední dobou jsi pořád nějak unavená,“ souhlasil se mnou. „Kdo by nebyl – zkoušíš novou práci, pořád děláš ve starý,“ konstatoval nenadšeně. „Není toho vážně trochu moc?“
„Hm…“
Je toho trochu moc. Hlavně netuším, co budu dělat, až mi v práci – mojí skutečné práci – dojdou dny, kdy si můžu vybrat dovolenou a výmluvy na nemoci. Tedy jeden nápad bych měla, vypadnout z bohnického pavilonu a ani se neohlédnout, jenže to mi jaksi pořád nevychází.
„Stejně to není normální,“ uvažoval nahlas. „Ať tě vezmou na zkušební dobu, jako se to dělá všude jinde, ale tenhle chaos… já nevím.“
Zvedla jsem k němu oči,
„Nechci přijít o práci, když to nevyjde.“
A ono to nevyjde.
„Možná by ses na to měla vykašlat rovnou,“ uvažoval. „Jsi v obchodě spokojená, ne?“
Vykašlala bych se na to hned, kdyby to jen trochu šlo! vzpomněla jsem si na svůj dnešní neúspěšný pokus o odchod.
Ano, jsem v obchodě spokojená. Ještě spokojenější jsem tam ale byla předtím, než se to celé stalo.
Když jsem nic nevěděla.
Studovala jsem Honzův zamračený výraz, jemnou vrásku na jeho čele, která svědčila o tom, že si o mě skutečně dělá starosti a jako už po několikáté jsem silně zatoužila vyklopit mu úplně všechno.
Sice by si chvíli myslel, že mi totálně přeskočilo, ale moje břemeno by se částečně přesunulo na jeho ramena a to jsem strašně potřebovala.
„Honzo!“ začala jsem a znělo to dost naléhavě.
„Co?“ obrátil se ke mně.
Ve skutečnosti nechápu, že jsem mu takovou věc ještě neřekla, obvykle mu říkám všechno. Tohle bylo, pravda, poněkud vyjímečné, ale o důvod víc, aby to věděl.
„Já-“ začala jsem odhodlaně, ale slova jakoby mi uvízla kdesi v krku.
„Luiso, stalo se něco?“ stiskl mi ruku.
Stalo. Stalo se toho strašně moc. Je to neuvěřitelné, děsivé, neskutečné. A to jsem zatím na začátku, jak se mi snaží všichni naznačit.
„Chtěla jsem říct... jenom...“ odkašlala jsem si. Bylo to, jako by mi v krku narostl knedlík a nešel spolknout.
Nebyla jsem schopná tolik nových skutečností vtěsnat do vět, byť jen trochu smysluplných. Podělit se s ním o své tajemství mi najednou nepřipadalo jako dobrý nápad a ovládl mě divný, nepříjemný pocit.
Rozbolela mě hlava, což nebylo poslední dobou nic zvláštního a radost mi to neudělalo ani v nejmenším.
„Přece mi sám pořád říkáš, že nic nedělám, nikam nesměřuju a o nic se nesnažím – a když to konečně dělám, tak se ti to nelíbí.“
Nemám tušení, proč jsem nakonec řekla tohle, ale upřímná hořkost se mi do hlasu vkradla sama.
„Jo,“ uznal. „Ale představoval jsem si to možná trochu jinak.“
„Jasně. Že budu studovat vejšku,“ ušklíbla jsem se.
Znovu jsem pomyslela na to, že bych mu všechno řekla, teď a tady, ale vzápětí jsem tu myšlenku zase zahnala.
„Co je špatnýho na vejšce?“ nechápal, protože on jednu nedávno dokončil.
„Na vejšce není nic špatnýho, Honzo,“ vzdychla jsem. „Jenom jsou na světě i takový lidi, kterým vejška nezaručí žádný štěstí.“
Naše věčná debata, na kterou jsem v tu chvíli opravdu neměla sílu.
„A prodávat knihkupectví ti štěstí zaručí?“
„Honzíku, já se nechci hádat,“ zaprosila jsem.
„Souhlasím,“ usmál se smířlivě a natáhl ke mně ruce. Vjela jsem mu dlaní do krátkých, blonďatých vlasů a on mě sevřel kolem pasu, aby mě stáhl na sebe.
Vyjekla jsem bolestí.
„Co je?“ zděsil se Honza a skoro ode mě odskočil.
„Nic,“ vydechla jsem. „Jen… malý zranění,“ přitiskla jsem si opatrně dlaň na žebra.
„Malý zranění?“ nechápal.
„Z kickboxu,“ zalhala jsem.
Natáhl se, rozsvítil lampičku a nekompromisně mi vykasal tričko.
„To si děláš srandu??“ zamračil se.
„Vypadá to horší, než to je,“ snažila jsem se ho přesvědčit.
„Já myslel, že už na box nechodíš,“ nevycházel dál z údivu. „Říkala jsi, že je to v praxi na nic.“
To měl pravdu, přesně to jsem říkala, pamatoval si to přesně.
„Jo, jenže…“ snažila jsem si zase tričko stáhnout.
Nedovolil mi to.
„Jenže co?“
„Změnila jsem názor. Není to na nic, jen se to musí dělat pořádně.“
„Jo?“ ušklíbl se. „Tak tohle někdo fakt pořádně udělal! To nenosíte rukavice nebo co?“
„Ale jo,“ odtušila jsem neochotně. Spolkla jsem vysvětlení, že tohle někdo udělal kolenem.
„Příště ti zlomí žebra, ne?“ rozčiloval se dál.
Tomu bych se nedivila. Kadeti se se mnou bavit nesmí, ale mlátit mě v rámci tréninků rozhodně můžou. A tenhle si to podle výrazu v jeho arogantním obličeji docela užil.
„Ale nepřeháněj,“ zahučela jsem nepřesvědčivě. Jsem zvědavá, co budu říkat, až s těmi zlomenými žebry jednou doopravdy přijdu, nejspíš konečně tu pravdu.
„Mě se to nelíbí,“ zadíval se znovu na fialovějící podlitinu.
„Ale mě se líbíš ty,“ rozhodla jsem se zásadně změnit téma a přitáhla si jeho obličej blíž ke svému.
Díkybohu to zabralo.
„Vážně?“ objevil se mu na tváři škádlivý úsměv. „A neriskuješ trochu?“ políbil mě na krk. „Nejspíš budeš trpět bolestí.“
Tím jsem si byla jistá, tíha jeho těla rozehrála všechny mé bolavé svaly. Ale i tak mi to za to stálo.
* * *
„Dobře!“
Jeho hlas jsem neslyšela, ale to slovo jsem mu ze rtů odečetla správně.
„Co jsi říkal?“ zeptala jsem se přesto a stáhla si sluchátka, protože pokud to měla být pochvala, chtěla jsem to slyšet na vlastní uši.
„Pozor!“ sáhl bleskurychle po mé zbrani, aby mi ji odebral z rukou. „Neopatrná manipulace. Máš prst na spoušti a je pořád nabitá.“
„Hm, promiň.“
„Říkal jsem, že na první hodinu je to docela dobré,“ zopakoval. „Ačkoliv s touhle je to jednoduché, čekají tě náročnější hračky,“ položil zbraň na pultík před námi.
Dvakrát za sebou jsem sevřela pravou ruku v pěst, protože navzdory jeho tvrzení mě celá brněla. Ten nepatrný pohyb postřehl a pochopil.
„To zmizí, až si všechny ty drobné svaly zvyknou,“ pousmál se.
„Jasně,“ schovala jsem ruku za záda.
Můj nový lektor střelby se jmenoval Tomáš, jevil se jako kliďas, mluvil spisovně a vypadal jako americký mariňák. Po neustále řvoucí Angelice to byla příjemná změna.
Střílení mě možná bude i bavit.
„Fajn, pro dnešek to stačí, dáme si ještě trochu teorie,“ rozhodl, vycvakl z pistole zásobník a vyndal z něj zbylé náboje. „Ochutnávka na příští hodinu,“ dodal a během dvou vteřin se mu zbraň v ruce rozdělila na další čtyři díly, které rozložil po pultíku.
„Slož to,“ rozkázal mi.
„Cože?“ zatvářila jsem se slabomyslně. Ani jsem nechápala, jak to udělal.
„Slož to,“ zopakoval mi téměř mile a vydal se svými i mými sluchátky kamsi do útrob střelnice.
„Počkej!“ zpanikařila jsem. „Tomu říkáš teorie? Co když to složím blbě?“
„To právě nesmíš,“ zazněla odpověď už z dálky.
No bezva.
* * *
Dvakrát jsem se musela na schodech zastavit a dát bolavým svalům a kloubům pauzu. Mám podezření, že ten můj kamrlík je snad schválně až v nejvyšším patře, abych nevyšla z tréninku nikdy.
Po patnácti minutách se mi rukama rozklepanýma ze střelby povedlo navrátit pistoli její původní tvar a mohla jsem jít. Žádný velký úspěch to teda opravdu nebyl, to si musím přiznat. Ale nejsem tu přece, abych sbírala úspěchy, jsem tu jen dokud… dokud co? Dokud neseberu sílu vypadnout?
Dokud neutečou ty pitomé tři měsíce? To jsem si stejně nedovedla představit.
A i kdybych to přece jen nějak zvládla… straší mi v hlavě jiná věc. Vážně mě nechají po té době doopravdy a beztrestně odejít? Začínala jsem se bát, že odpověď na tuhle otázku není tak jednoznačné ano.
„Ahoj, Lízo.“
Zůstala jsem stát na posledním schodu, s dlaní položenou na zábradlí. Nějakou dobu mi trvalo, než se můj mozek vyrovnal s myšlenkou, že se Andrej se založenýma rukama opírá o mé dveře.
„Střelba šla dobře?“ zeptal se, když jsem mu neodpověděla na pozdrav.
„Jak víš, kde jsem byla?“
„Máš na očích střelecké brýle.“
Super. Sundala jsem si je a narvala do zadní kapsy džín.
„Co tu děláš?“
Těžko jsem mohla předstírat, že je tu náhodou, sem nahoru totiž nikdo náhodou nechodí.
„Čekám na tebe, chci si pokecat.“
„Nemám čas, za chvíli jdu na anatomii,“ pokusila jsem se mu naznačit, že bych se ráda dostala do pokoje.
„Já vím, za půl hodiny,“ usmál se. „To bude stačit.“
„Aha, znáš můj rozvrh,“ konstatovala jsem překvapeně. Nevím, co mě na tom vlastně tak překvapilo.
„Můžu dál?“ optal se spíš řečnicky. Ráda bych mu odpověděla ne, kdyby to šlo, ale místo toho jsem odemkla dveře. Teprve pak mi došlo, jaký bordel v tom maličkém pokoji panuje.
Buď mu to bylo jedno, nebo předstíral, že je, protože se bez váhání usadil na mou neustlanou postel.
„Prý jsi včera na personálním udělala trochu humbuk,“ řekl rovnou.
„Kverková podávala hlášení?“ naklonila jsem se a začala vytahovat žaluzie. Něco jiného je vídat ho v tělocvičně v triku a teplákách, ale takhle v malém prostoru a v šeru mi víc připomíná to, jak moc je nebezpečný a divný.
Denní světlo dopadlo na jeho tvář a vše se stalo civilnějším, ačkoliv jsem pořád byla trochu nesvá z jeho ležérní pózy na mé posteli.
„Big brother tě vidí,“ mrkl na mě. „To byl fór,“ dovysvětlil, když viděl můj nechápavý výraz.
„Fór,“ zopakovala jsem bezvýrazně a pokusila se nenápadně zakopnout rozházené učebnice pod postel, protože světlo bordel ještě více zdůraznilo.
„Tady se máloco utají,“ řekl. „O co šlo?“
Zbystřila jsem.
„Tebe pověřili, abys mě vyzpovídal, nebo co?“
„Tak nějak,“ nebránil se nařčení. „Přece jenom jsem tě objevil, tak mám zřejmě privilegium,“ opřel se o zeď.
„Myslela jsem, že mě oficiálně objevil Richard.“
„No, Richard si to rád myslí,“ ušklíbl se a zadíval se na moje dlaně, které jsem si nervózně třela o sebe.
Přestala jsem a schovala si je za záda.
„Takže?“ zvedl obočí tázavě.
„Myslela jsem, že jsou tu úplně všude kamery,“ prohlásila jsem sarkasticky. „Nestačí jen přehrát si záznam?“
Napřímil se a opřel si lokty o kolena.
„Úplně všude kamery nejsou. Třeba tady máme dost soukromí,“ zadíval se na mě. Napadlo mě, že bych přece jen ty žaluzie zase zatáhla, protože v šeru by ty jeho oči možná nebyly tak temné a pronikavé, ale nevím, jak by si to vyložil.
„Vtipný,“ hlesla jsem napjatě.
„Tohle vtip nebyl, zase tak žhavý to s těma kamerama není,“ ujistil mě.
„Chtěla jsem prostě vypadnout,“ vyklopila jsem na rovinu, jinak bychom tu taky mohli sedět do rána.
„Po kolikátý už?“ nezdál se být překvapený.
„Nevím.“
Věděla jsem to přesně, bylo to potřetí.
„Proč?“
Ta krátká otázka mě zarazila.
„Co proč? Zkrátka tu nechci bejt!“ zamračila jsem se. „Koneckonců i pro tuhle… ehm… pro vás bude lepší, když tu nebudu.“
„Aha,“ protáhl s lehkou ironií a položil se zády na můj zmuchlaný polštář. „Jsem rád, že někdo tu má jasno, co pro nás bude nejlepší.“
„Skvělý, že se bavíš!“ vyštěkla jsem.
„Zase tak se nebavím,“ ujistil mě. „To je to tu tak strašný?“
„Jo, to teda je!“
Uvědomovala jsem si, že zním jako vzdorovité dítě a trochu jsem se za to styděla, ale nemohla jsem si pomoct.
„Dej tomu čas, Lízo.“
„Mluvíš jako Kverková! Mluvíš jako každej tady!“
To jsem rozhodně přeháněla, ale když už jsem se rozjela, prostě jsem pokračovala.
„No tak na tom asi něco bude,“ nenechal se mnou rozhodit.
„S tímhle chodím domů!“ skoro jsem na něj zaječela a vyhrnula si tričko, aby mohl dobře vidět fialovou podlitinu na žebrech. „Připadá ti to normální??“
Se zájmem se napřímil a vstal z mé postele.
„Pěkný,“ protáhl uznale, ale nikoli soucitně.
Na to už jsem neměla slov. Pěkný?? On je vážně psychopat.
„To ti způsobil Filip,“ konstatoval. „Snaž se a vrať mu to,“ pokrčil rameny.
Kdyby bylo všechno tak jednoduchý, jak to vidí Andrej, byl by svět úplně jiné místo, pomyslela jsem si ironicky.
„Možná by ses měla smířit s tím, že tady nic normálního není. A nebude,“ zvedl oči a zabodl je do mých. „O dost si to zjednodušíš.“
„A to mám podle vás doma lhát? Napořád? Nebo jak to jako máte?“
„Zvykneš si, jako my všichni,“ posadil se zpátky.
„Ale já si nechci zvyknout!“ vyjela jsem na něj a ve spáncích jsem ucítila nepříjemný tlak, který věstil, že opět mě čeká další bolení hlavy. „Proč se mě na tohle nikdo neptá??“
Místo odpovědi mi věnoval drobný shovívavý úsměv a natáhl ruku, aby mi stáhl dolů tričko, které jsem nevědomky stále držela vyhrnuté. Měla jsem chuť ho do té ruky praštit, ale naštěstí mi v tom ještě zbytek mého zdravého rozumu zabránil.
„Tohle vám přece nemůže vycházet do nekonečna,“ řekla jsem. „Skrz někoho to přece jednou musí rupnout, nemůžete si být jistý, že to všechno nevykecám venku, že s tím nepoběžím na policii!“
Aha, tak zbytek mého zdravého rozumu se nadobro vypařil. Andrej můj výlev ovšem sledoval s ledovým klidem, takže jsem ještě pokračovala.
„Určitě mě hlídáte, ale nemůžete bejt všemocný! Je mi jasný, že to, co vím, je jen zlomek toho všeho, ale i to by stačilo k tomu, aby vám to tady prohledala zásahovka, na to vsadím krk!“
Tlak v mé hlavě zesílil a rozrostl se tak, až mě za čelní kostí začalo ostře bodat. Musela jsem prudce zamrkat, abych trochu vyrovnala zamlžený obraz.
„Do háje,“ přitiskla jsem si prsty ke spánkům. Poslední dobou jsem na to trpěla, ale tohle bylo nějak silné.
„Co je?“ zbystřil Andrej.
„Nic.“
Začínalo to být nesnesitelné, nutilo mě to schovat si obličej do dlaní a schoulit se do klubíčka. Ucítila jsem, že mi sevřel ramena a vytáhl mě zpátky do stoje.
„Lízo, slyšíš, co ti je?“
Jeho hlas byl jakoby vzdálený. Všechno bylo nějak vzdálené, i moje postel, na kterou mě ukládal.
„Podívej se na mě,“ přikázal mi. Snažila jsem se poslechnout, jenže byl rozmazaný a zdálo se mi, že mi každou chvíli exploduje mozek. „Podívej se na mě!“
Skláněl se nade mnou, příliš blízko, abych byla klidná, ale ta bolest zabírala veškeré mé myšlenky. Položil mi svou dlaň na čelo, byla suchá a chladná a bylo to příjemné.
„Míváš to často?“ zeptal se mě. Jeho hlas se mi zdál divný, cizí, až po chvíli mi došlo, že v něm zní skutečná starost a to mi k němu vůbec nesedělo.
„Občas... ne takhle...“ hlesla jsem.
„Dojdu pro čaroděje,“ rozhodl se náhle a začal se zvedat.
„Ne!“ vyhrkla jsem a chytila jeho dlaň, aby nikam nešel. „Je to jen bolest hlavy!“
„Pro jistotu,“ trval na svém a pokusil se dlaň z mého sevření vyvlíknout.
„Přestalo to,“ zesílila jsem stisk. Udělala bych cokoliv, aby sem nevkročil žádný čaroděj, naháněli mi hrůzu. Navíc bolest skutečně polevovala, k mé velké úlevě.
Pozoroval mě zkoumavě, jako by měl rentgenové oči a rozhodl se mi provrtat do mozku, svou dlaň stále uvězněnou mezi mými.
Bojovala jsem s rozhodnutím, jestli ho mám okamžitě pustit, nebo ho raději držet, aby nikam nešel. Ne pro čaroděje.
„Je to pryč,“ ujistila jsem ho. Skoro jsem nelhala, z palčivé bolesti zbylo jen neurčitě mravenčení za očima, fakt jsem to nechápala. Nakonec jsem to nevydržela a jeho ruku pustila.
„Dobrá,“ usoudil váhavě. „Nikoho sem volat nebudu. Ale chci, aby se na tebe někdo z čarodějů podíval.“
„Co?? Ne!“ zděsila jsem se.
Popadl mě za paži a zvedl na nohy. „Bez debat,“ oznámil mi tvrdě.
„Nikam nejdu, musím na anatomii!“ pokusila jsem se vyvlíknout, což se mi samozřejmě nepovedlo.
„To stihneš,“ ujistil mě.
„Už ti někdo řekl, že jsi neskutečně otravnej??“
„Už ti někdo řekl, že když já něco chci, tak toho prostě dosáhnu?“ uchopil mě pevněji a zamířil ke dveřím.
Ne, na to mě nikdo neupozornil, ale bez výhrad jsem tomu věřila. A nelíbilo se mi to ani trochu.
Přestala jsem se ním přetahovat a raději jsem se začala modlit, abychom žádného čaroděje nemohli najít nebo tak něco. Bůh se opět rozhodl se mi vysmát, protože jsme na chodbě ve druhém patře potkali Marka a po tom jsem teda toužila úplně nejmíň.
„Čau,“ pozdravil nás, aniž vytáhl ruce z kapes. „Co vy dva tady děláte?“ neuniklo mu, že mi Andrej pořád svírá paži, asi abych nezdrhla. „Máte rande nebo co?“
„Jasně, hledáme někoho do trojky,“ pronesl Andrej suše.
„Plně nabízím své služby,“ zasmál se Marek. „Nebo spíš nabízím své plné služby?“
„Budu zvracet,“ upozornila jsem je znechuceně.
„Vážně potřebujeme tvoje služby, ale trochu jinak,“ řekl Andrej. „Můžeš se na ni podívat? Vrací se jí bolesti hlavy, před chvílí to vypadalo skoro na záchvat, nemohla se téměř pohnout, ale rychle to odeznělo.“
No jasně, bavte se, jako bych tu vůbec nebyla!
„Je to jen bolest hlavy!“
Ignorovali mě.
„Jistě,“ řekl Marek. „Pojďte,“ ukázal bradou na dveře, do kterých jsme vzápětí všichni vstoupili. K čemu ta místnost sloužila mi nebylo jasné, podél stěn stály vysoké skříně naplněné knihami s černými nápisy na bílých hřbetech a pak tam také byly další skříně s neprůhlednými dveřmi a zamčenými zámky.
Fajn, bude lepší, když o tom nebudu přemýšlet.
„Posaď se,“ poplácal Marek dlaní na desku stolu, tak jsem se na ni tedy vyhoupla. Andrej se postavil před dveře, založil si ruce na prsou a tvářil se jako bodyguard.
„O co tu jde, jsi doktor, nebo co?“ podívala jsem se na Marka obezřetně.
„Leda tak gynekolog amatér,“ mrkl na mě. Ani trochu to na mě nepůsobilo.
„Samouk,“ dodal Andrej s úšklebkem. Marek se uznale zasmál a zvedl dlaň, ale cukla jsem sebou dřív, než se mě vůbec stihl dotknout.
„Ty se bojíš?“ zvedl obočí. „Není čeho, prakticky se tě ani nedotknu. Tedy pokud bys to sama nechtěla.“
„Hele, bacha na hranici mezi kadetem a lektorem!“ upozornil ho Andrej rychleji, než jsem se stihla dotčeně ohradit. „Aspoň nějaká tam musí bejt.“
„Andrej Kowalski mě poučuje o morálce, svět se zbláznil.“
Andrej se jen usmál se stisknutými rty, ale pobavený úsměv to nebyl.
Marek zvedl ruce podruhé. Tentokrát jsem se ovládla, abych znovu neuhnula, ale tělo jsem měla napjaté jako strunu.
Jednu dlaň měl před mým čelem a druhou vzadu, u týla, skutečně několik centrimetrů ode mě.
Nejdřív jsem necítila nic, ale věděla jsem, že na mě používá magii a už jen tenhle fakt mi převracel žaludek naruby.
Po chvíli to bylo jako bych strčila hlavu poblíž sálajících kamen a to už jsem vážně měla co dělat, abych z toho stolu nezdrhla. Zavřela jsem oči, jenomže to se mi pak začala točit hlava a za zavřenými víčky mi tančily barevné spirály, takže jsem je zase otevřela a sledovala Andreje u dveří, jak nás soustředěně pozoruje.
Jak pozoruje mě.
„Vážně to musí bejt?“ otázala jsem se rozčarovaně, ale ani jeden z nich mě neuznal hodnou odpovědi.
„Necítím nic zvláštního,“ poznamenal Marek.
Bezva, za to já jo!
„Vůbec nic?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou. Dlaněmi přejel nad temeno a pak z každé strany do blízkosti spánků. Přesně tam se stěhovalo nestálé, mravenčivé teplo, jako by měl nějaký radar nebo skener.
Polkla jsem a přála si, aby už toho nechal.
„Zvláštní,“ řekl Andrej zamyšleně.
„Bez Heleny stejně nesním do ničeho zasáhnout. Ale ani není do čeho, nenarazil jsem na nic abnormálního, všechno funguje tak, jak má.“
Jestli mluvil o mém mozku, pak to bylo vcelku lichotivé. Ve skutečnosti mi ale bylo jedno, co říká, pokud mi opravdu nebude nic dělat. Nakonec mi přiložil levou ruku na zátylek, čímž porušil dohodu o nedotýkání. Měl jí tak horkou, že jsem z toho stolu málem seskočila, ale donutila jsem se jeho nepříjemný dotyk vydržet.
„V pořádku,“ zopakoval a otřel si dlaně o kalhoty, jako by se zbavoval špíny. Ten příměr se mi líbil.
„Stejně by se to nemělo brát na lehkou váhu,“ řekl Andrej.
„Řeknu to Heleně,“ slíbil Marek.
„Pořád se tu bavíme jen o bolení hlavy,“ upozornila jsem je. „To tady člověk nemůže mít ani blbou migrénu, aby na něm hned nezačali dělat pokusy!“
„Jů, tady se někdo fakt špatně vyspal,“ konstatoval Marek posměšně.
Ten blbec netušil, jakou má pravdu.
„Kdyby sis radši hleděl svýho a nesnažil se-!“ začala jsem zostra.
„Hranice mezi lektorem a kadetem!“ přerušil mě Andrej důrazně. „Platí i z druhý strany.“
„Andrej Kowalski káže o morálce podruhé. Svět už nikdy nebude stejnej!“ zvolal Marek.
Andrej ho ignoroval a já jsem zbytek věty neochotně spolkla.
„Rozkaz!“ zamračila jsem se na Andreje a vůbec to neznělo pokorně.
„Nemáš mít náhodou anatomii?“ zeptal se mě.
Bleskově jsem mrkla na levé zápěstí.
„Jo, už jí mám, asi tak sedm minut!“
„Tak to aby sis pospíšila,“ vzal za kliku a pootevřel mi dveře.
„Skvělý. Fakt skvělý,“ zamumlala jsem si a opustila je rychle, bez pozdravu a nezdvořile.
Beztak si to zasloužili.
* * *
Schody jsem se snažila seběhnout, i když jsem si stejně připadala jako důchodce na útěku, a na chodbě v prvním patře jsem zrychlila do té míry, že by se to dalo nazvat během.
Za rohem, přímo před dveřmi učebny, jsem narazila na nečekanou překážku, která běžela zhruba stejnou rychlostí. Obě jsme do sebe vrazily, vyjekly a já dostala ránu přímo do levé strany žeber.
Ani jsem nevnímala, jak jsem dopadla na podlahu, protože mě náhlá bolest na okamžik doslova ochromila.
„Do hajzlu!“ vypravila jsem ze sebe a zkroucená do klubíčka se pokoušela ten šok rozdýchat. „Dneska mám fakt, fakt debilní den!“
„Jo? No já to mám úplně stejně!“ ozvalo se nade mnou téměř nadšeně. „Jsi v pohodě?“
„Naprosto,“ zaúpěla jsem.
„Moc mě to mrzí, já nechtěla!“ řekla omluvně. Jak se skláněla, visely jí dolů mírně neupravené, světle hnědé vlasy a dlouhé korálkové náušnice.
„To se stává,“ pokusila jsem se zvednout a nehekat u toho jako v posledním tažení. Trefila se fakt přesně.
„Můžu ti nějak pomoct?“ dřepla si vedle mě a tvářila se provinile.
„Jo. Zabij mě,“ vydechla jsem ironicky. Na pár okamžiků si nebyla jistá, jestli si dělám srandu a zatvářila se nadmíru zmateně.
Obě jsme se pokusily vstát ze země, což nám trochu komplikoval fakt, že jsem jí přišlápla dlouhou sukni.
„Opravdu se omlouvám,“ řekla ještě jednou. „Jsem Adina,“ natáhla ke mně ruku.
Slabě jsem jí stiskla a pokusila se narovnat tělo do normální polohy.
„Luisa.“
„Jo, já vím,“ mávla rukou samozřejmě.
„Bezva.“
„Kdyby tady zvonilo jako ve škole,“ sehnula se pro rozpláclou učebnici, která při srážce odletěla až ke zdi, „tak by mi to dost pomohlo. No, možná by to bylo stejně jedno,“ zamyslela se.
Dívala jsem se na ni trochu nedůvěřivě.
„Myslela jsem, že se se mnou nesmíte vybavovat,“ řekla jsem.
„Jo tohle,“ uvědomila si. „To se stejně brzy zruší,“ odfrkla si bezstarostně. „Nevíš kolik je hodin? Myslím přesně.“
Zvedla jsem levou ruku, aby dobře viděla na ciferník mých hodinek.
„Sakra!“ vykulila oči. „Tak to už se absolutně nevyplatilo běžet.“
Na tom něco bylo.
„Vincent to vezme v pohodě, ale Ema to asi nerozdýchá,“ uvažovala Adina a neváhala si své myšlenky opakovat nahlas.
„Kdo je Ema?“ cítila jsem se mimo její myšlenkové pochody.
„Moje kamarádka, alchymistka,“ vysvětlila mi ochotně. „Pochopí hodně věcí, ale určitě nepochopí, jak někdo může přijít pozdě na Vincentovu hodinu,“ pronesla sarkasticky.
Alchymistka, zopakovala jsem si v duchu.
„A ty jsi?“ neodolala jsem otázce.
„Já?“ zadívala se nelibě na dveře, do kterých jsme chtě nechtě musely jít. „Já jsem čarodějka.“
Jenom jsem zamrkala a vynutila na svých stisknutých rtech křečovitý úsměv, kterého si Adina stejně vůbec nevšímala, protože už brala za kliku.
Nezbylo mi nic jiného, než jít za ní.
„Omlouvám se,“ spustila hned ve dveřích. „Prostě jsem nějak zapomněla.“
Osazenstvo zahučelo zadržovaným smíchem a Vincent, sedící na stole, se na ni podíval s nevěřícným úsměvem v koutku úst.
„Zapomněla,“ zopakoval po ní.
„Jo, úplně,“ přisvědčila.
„Máš pro mě nějakou podobně originální omluvu, Luiso?“ naklonil se, aby na mě přes Adinu viděl.
„Ani ne,“ uhnula jsem pohledem, abych se vyhnula jak jemu, tak i znovu se smějícímu zbytku učebny.
„Radši si jděte sednout,“ přejel si dlaní přes tvář a zatvářil se rezignovaně. „Budu sám sobě nalhávat, že ve vás zbyla ještě trocha respektu.“
Co nejméně nápadně jsem zaplula na židli k volnému stolku, Vincentovy hodiny už připomínaly školu natolik, že by se to i Honzovi mohlo líbit.
„Jak jsem už říkal,“ navázal Vincent na přerušený výklad, „Pokud je váš protivník asomatický, tedy netělesný, nemůžeme mluvit o anatomii jako takové. Pokud se ale zhmotní do antropomorfní podoby, energie se v něm poskládají podle určitého vzorce. Nemá samozřejmě orgány, ale některá místa jsou na něm zranitelnější. Tady se lovci ovšem těžko obejdou bez vydatné pomoci magie nebo správně nabitých magických předmětů.“
Jo, tak tohle už by se mu nelíbilo.
„Na straně 98 máte docela pěkně rozkreslené energetické schéma bytosti za základě ohnivého živlu.“
Došlo mi, že nemám ani učebnici, ani poznámky a navíc sedím sama, takže nemůžu ani předstírat, že k někomu nahlížím.
„Luiso!“
Překvapeně jsem se ohlédla po ostrém šepotu, ale to už na mě letěla učebnice, která se cestou rozevřela a za pomoci mé rychlé reakce přistála s těžkým žuchnutím u mě na stole.
To se dalo těžko přehlédnout.
Pohled, který na nás upřel Vincent, nebyl vůbec nic proti tomu, kterým Adinu obdařila její spolusedící, bezpochyby alchymistka Ema.
„Díky!“ snažila jsem se bezhlesně odhláskovat, když se Vincent díval jinam.
„Není zač!“ odhláskovala mi zpátky a usmála se.
Usmála jsem se taky.