20. Muž s nejmodřejšíma očima
Ellen Sinclairová se za poslední týdny ocitla v situacích, o kterých se jí nezdálo ani ve zlých snech. Za jedné noci jí shořel domov, byla unesena, nucena dělat hrozné věci jako jezdit na koni, spát venku a jíst fazole, nemluvě o nedobrovolné účasti na vyloupení banky.
O koupeli mohla leda tak snít.
O pořádném jídle nemluvě.
Její společnost tvořili tři nejdivnější lidé, se kterými se doposud setkala.
Myslela si, že už ji nic nepřekvapí, nic nesrazí níž na kolena. Ale když na ni před pár hodinami ze chřtánu tmavého lesa mířily indiánské pušky a teď seděla na jakési složené kožešině, hladová, prokřehlá a kolem se pohybovaly polonazí indiánští muži… měla silný pocit, že se asi rozpláče.
Mám toho dost! To myslím naprosto vážně!
Měla velkou chuť se postavit a oznámit to dostatečně hlasitě všem okolo (bez zájmu o to, že jí někdo nebude rozumět), ale právě pláč číhající vysoko v hrdle jí v tom bránil. Rezignovaně seděla vedle Anne a dívala se na svoje špinavé ruce.
Danny a Wesley byli usazeni opodál na dohled a na rozdíl od dívek měli svázané ruce před tělem.
Ellen Sinclairová prudce zatoužila mít tu možnost stulit se do náručí Dannyho Larabiho a schovat tvář do látky jeho košile.
Poprvé v životě si to dokázala aspoň v duchu přiznat, a zrovna to v žádném případě nemohla udělat.
Danny, který se občasným letmým pohledem ujistil, že dívky jsou v pořádku, se zaobíral v mysli úplně jinými věcmi. Kupříkladu tím, jestli je Wesley schopen se rozzuřit tak, že ho zbije i svázanýma rukama.
„Danny, bože můj, ty jsi snad úplně ztratil rozum!“ zavrčel Wesley a oči mu žhnuly vztekem. „Jsi úplnej magor?“
„Wesi, tiše!“ sykl Danny, když zachytil pohled jednoho indiánského hlídače.
„Nebudu tiše, dokud mi to nevysvětlíš!“ protestoval, ale podvědomě ubral na hlase. „Ty mi chceš vážně naznačit, že jsi to věděl? Že jsi celou dobu čekal, až nás zajmou?!“
„Chápu, že to takhle zní fakt blbě,“ uznal Danny.
„No to teda zní, kamaráde!“
„Tiše!“
Oba na okamžik zmlkli, protože mladý indián je s vážným výrazem obešel a chvilku trvalo, než se zase vzdálil.
„To teda zní!“ zopakoval Wesley o hodně tišeji.
„Já vím, ale podle mě to byla jediná možnost,“ hájil se Danny. „Ta ženská mi řekla dost na to, abych si byl jistej… jediná cesta k Flashovi jsou Šajenové, snad ho hlídají nebo něco takovýho.“
„Blbost!“
„To je fuk, ale oni ví, kde je, já jsem si vážně jistej. Můžou nás k němu dovést, když je o tom přesvědčíme. A my takovej přesvědčovací předmět máme!“
„Takže jsi bloudil krajinou, dokud nás nechytnou?“ zavrčel zase Wesley. „Opakuji znova: nejsi magor?!“
„Wesi, já jsem to považoval za nejrychlejší-“
„A tos mi to, kurva, nemoh aspoň říct?!“
„Nikdy bys s tím nesouhlasil,“ odtušil Danny.
„To si piš, že bych s tím nesouhlasil!“ zařval skoro Wesley, až se k nim otočili nejen blíže stojící indiáni, ale i obě dívky.
„Wesi, prosím tě,“ naklonil se k němu Danny a rukama svázanýma k sobě mu pevně stiskl napjatou paži. „Teď jsme už blízko, nesmíme si to pokazit, věř mi!“
Wesley se násilím uklidnil a posadil se zpátky na zem.
„Nemáš žádnou jistotu!“ odsekl.
„Vyslechnou nás, uvidíš, máme velkou šanci…“ pokračoval Danny naléhavě.
„To nevíš! Neznáš tyhle indiány, jsou to divoši, ne jako ti, co jsme znávali jako děti,“ opětoval mu pohled Wesley.
„Jasně, že je neznám, celá ta věc je jeden risk za druhým, co jsi čekal?“ pokrčil Danny rameny.
„Ještě jednou takovýhle překvapení a neručím za sebe!“ prohlásil Wesley vážně. „To, že mi sebrali všechny zbraně, navíc mi svázali ruce a nechali mě čekat v koutě kdoví na co…!“ odmlčel se a stiskl čelisti. „Jsem zvědavej, jestli vůbec někdy vyjde něco aspoň trochu tak, jak bych si to představoval!“ řekl a odmlčel se úplně.
Danny neměl tušení, co by na to řekl.
* * *
Na travnatém plácku stíněném vzrostlou skálou seděli proti sobě dva muži se zkříženýma nohama a tiše spolu hovořili. Slova byla tak tichá, že jim zdálky nebylo vůbec rozumět.
Zblízka však bylo možné rozeznat šajenský dialekt.
Jeden z těch mužů však rozhodně nebyl Šajen, nebyl to ani indián.
„Musím tě požádat, abys mi to ještě jednou zopakoval, Černý medvěde,“ řekl muž. „Je to opravdu podivná historka. Říkáš, že jsou čtyři? Dva muži a dvě ženy?“
„Ano,“ odpověděl indián s nepatrným kývnutím hlavy. „Všichni čtyři jsou mladí. Hledají tebe, ale nejsou to detektivové ani lovci hlav. Popravdě je to nejpodivnější seskupení, jaké jsem v této zemi viděl.“
„Proč?“ otázal se muž zcela vážně a upíral na Černého medvěda lehce přimhouřené modré oči.
„To se mi těžko vysvětluje… jako by k sobě nepatřili a zároveň ano,“ zapřemýšlel. „Velmi stojí o setkání s tebou a celou dobu tvrdili, že pro tebe mají něco, co budeš chtít zcela jistě vidět.“
Muž zvedl obočí.
„A co by to mělo být?“
„Tohle,“ zvedl indián ruku, na které se nyní houpal stříbrný přívěšek. Blesk v uzavřeném kruhu. Nemusel se vůbec naklánět k indiánově dlani, aby věděl, jak umná je to práce.
Znal každý vryp na tom přívěšku, každý jeho detail.
Muž chvíli němě hleděl na indiánského bojovníka, kterému se ve tváři nezachvěl ani sval. I on tohle umění ovládal, přestože indiánem nebyl. Však se to taky naučil od nich a teď se mu to hodilo, jako už mnohokrát v životě.
„Jsou už na cestě?“ zeptal se.
„Ano, se všemi opatřeními. Ale mohu je ještě zastavit.“
„Ne. Chtěl bych je vidět.“
Černý medvěd kývl a vstal ze země.
„Náčelník měl tušení, že je Rychlý střelec bude chtít vidět. Děkuji ti za pohoštění a ještě jednou ti vyřizuji vřelé pozdravy od náčelníka.“
„I já ho zdravím,“ usmál se běloch poprvé za celou dobu zvláštním, pokřiveným úsměvem.
Černý medvěd se napřímil a na světle poledního slunce vystoupila ošklivá rozsáhlá jizva, která se táhla přes celou jeho holou hruď.
„Bohové s tebou,“ řekl a položil pravou dlaň na přítelovo rameno.
„I s tebou,“ odpověděl bílý muž a opětoval indiánský pozdrav.
* * *
Wesley seděl v sedle napjatý jako struna, všechny svaly v těle mu hrály nervozitou a v hrudi se mu rozpínalo cosi, co hrozilo každou chvíli vybuchnout.
Proč jsem to nakonec dovolil, nevydržím to, zblázním se!
Slyšel svůj přerývaný dech, jeho vlastní šátek přes oči mu zostřoval všechny ostatní smysly – koňský dusot po měkké půdě, vůni lesa, sem tam několik tlumených šajenských slov.
Někde před ním sedí na koni Danny, někde za ním obě dívky, všichni s páskami na očích, odzbrojení, bezmocní a to všechno dobrovolně.
Po spáncích pod šátkem mu stékal pot. Uvědomoval si, jak moc mu vlastní nedůvěra ke komukoliv komplikuje tuto cestu, jak mu je skoro jedno, že brzy opravdu stanou před skutečným Johnem Flashem, jak jim slíbil šajenský náčelník.
Že měl Danny vlastně pravdu. Že jen musí vydržet potupný způsob téhle cesty. Všechno je mu jedno.
Bezmoc.
Odevzdání.
Důvěra.
Trpělivost.
Nenávidím je, všechny tyhle věci ze srdce nenávidím! Neexistují pro mě, nepustím si je k sobě, neprožívám je!
Aspoň zbraň… revolver… nůž…
Bylo mu špatně a za zavřenýma očima se mu tvořila rudá kola. Jestli mi z toho hrábne, bude to Dannyho vina, pomyslel si a pokusil se alespoň uvolnit zaťaté čelisti.
„Jsi zamračená, vidím to i pod tím šátkem,“ ozvalo se kus za ním s měkkým šajenským přízvukem. Byl to ten muž, který na ně mluvil ze tmy lesa, ale nyní už nezněl tak tvrdě a nejlépe ze všech Šajenů ovládal jejich řeč. Wesley viděl jeho podobu ještě v šajenském táboře, byl to šlachovitý mladý indián s rysy charakteristickými pro jeho kmen, včetně vystouplých lícních kostí, ale měl pohled tak pronikavý, že se na něj jen tak nedalo zapomenout.
Nemluvil ale na Wesleyho.
„Tohle cestování není zrovna zábavný,“ odpověděl nerudný Annin hlas kousek za ním.
„Chápu,“ ozval se indián s v hlase se mu promítl úsměv. „Nemohu ti ale nijak ulehčit. Snad jen tím, že se na chvíli stanu tvýma očima.“
„Jak to myslíš?“ nechápala Anne.
„Budu ti vyprávět, co kolem sebe vidím, když ty vidět nemůžeš.“
„Jako že mě budeš bavit, abych se nenudila?“ neubránila se úsměvu.
„Chceš-li to tak.“
„Lepší, než nic,“ vzdychla si. „Mluvíš dobře naším jazykem,“ uznala.
„Ó děkuji.“
Znovu se usmála.
„Jen ten způsob mluvy je trochu legrační. Ještě legračnější, než když mluví Ellen. To je ta holka za mnou. Teda asi,“ dokončila nejistě.
„Neboj se, je stále za tebou,“ ujistil ji indiánský mladík.
„Ještě nespadla z koně?“ otázala se Anne s lehkou ironií.
„Ne.“
„Ale zcela určitě jí děsně bolí každý kousek jejího těla,“ pokračovala Anne a opět se sama pro sebe usmála.
Ellen pochopitelně celou rozmluvu také slyšela a se semknutými rty si přála, aby Annin kůň zakopl a vyhodil svou jezdkyni někam do hustého křoví.
Wesley si uvědomil, že poslouchá jen zvuk Annina hlasu ačkoliv její slova nevnímá a přál si, aby mluvila dál. Pomáhalo mu to se trochu rozptýlit a přestat se aspoň zaobírat bizarními představami, ve kterých si on sám strhává šátek z očí, staví koně na zadní a tryskem mizí mezi skalami – nebo kudy to vůbec jedou.
Pásky z očí jim dovolili sundat, jen když se zastavili na delší dobu, aby se najedli, nebo když měli přenocovat. V tu chvíli je vždy do očí uhodilo světlo a vždy se po sobě všichni podívali, ale neřekli si nic.
Bylo by toho příliš mnoho na tak krátkou chvíli a tak většinou mlčeli, obklopeni stejně mlčenlivými průvodci.
Třetí den únavné, nervydrásající cesty ucítili, jak se terén pod koňskýma nohama mění. Nepravidelné kamenité kopce či skály nutily zvířata zpomalit a jít mnohem opatrněji.
Jestliže první den Annin hlas pomáhal Wesleymu, aby mu doopravdy nepřeskočilo, třetí den už ho její rozhovory s Orlím drápem – jak se indián jmenoval a Wesley se to dozvěděl, aniž po tom toužil – málem stály zdraví. Poté, co včera poslouchal skoro dvě hodiny indiánovo barvité popisování stromů, skal, oblohy a všeho ostatního kolem, měl chuť po něm skočit a uškrtit ho.
Nejlépe tím svým šátkem, který měl na očích.
Anne o ničem takovém neměla tušení, ve svém uzavřeném světě dobrovolné nepříjemné tmy jí indiánův hlas příjemně bavil. Teď už pro ni ani nebyl jen mužem bez tváře, jeho obličej si bez potíží představovala za zavřenými víčky, jeho pronikavý pohled, lesklé rovné vlasy s tenkými copánky po stranách a barevnou ozdobu z peříček a korálků, kterou měl vpletenou do jednoho z nich.
Orlí dráp jí dokázal zbavit zbytku strachu z těchto mlčenlivých mužů. Vlastně by jí vůbec nevadilo, nebýt té pásky na očích, kdyby takhle cestovali dál.
Měla v sobě jiný, mnohem větší strach z něčeho, co se neodvratně blížilo, ať si to připouštěla, nebo ne.
* * *
Kit Angel seděl na koni, který stál na vyvýšeném pahorku a prohlížel si blížící se skupinu. Měl šedivý ohmataný klobouk a zpod něj na cestu hleděly hnědé živé oči. Viděl očekávaný průvod a potlačovanou zvědavostí téměř poposedával v sedle.
Němě pozdravil přicházející indiány, kteří mu pokynuli stejným způsobem, takže si mohl šátky oslepené jezdce bezostyšně prohlédnout.
Dva mladí muži v kloboucích a uprášených cestovních oděvech seděli v sedlech napjatí jako struny, jak zcela jistě vycítili, že se něco děje.
Za nimi viděl první z dívek, baculku v uprášených, nedávno zcela jistě pěkných šatech. Seděla v sedle jako by z posledních sil a z celého jejího držení těla už sálalo čiré zoufalství. Hlavu se sice stále ještě snažila držet zpříma, ale ramena už jí dávno poklesla.
Sesedl z koně, vlídně se usmál na Orlího drápa a přistoupil blíž, aby se na ně podíval zblízka. Poslední dobrovolný zajatec byla také dívka, k jeho údivu navlečená do mužských šatů, které na ni plandaly a přes vlněnou kostkovanou košili jí spadaly dlouhé tmavé zcuchané copy.
Díval se chvíli na její obličej, ale díky širokému šátku z něj viděl jen oblou linii čelisti a napětím semknuté rty. Napínala sluch, aby jí prozradil, co nemohly oči, a rukama objímala hrušku sedla.
Vrátil se zpět ke vzrostlému indiánovi se širokým šedivým pramenem v černých vlasech.
„Chce nejprve mluvit s tím, kdo vlastní ten přívěšek,“ řekl mu. Indián pokývl hlavou a všichni čtyři oslepení zajatci sebou trhli pod zvukem neznámého hlasu.
Kit neodolal tomu, prohlédnout si je znovu, využívaje situace, kdy nemusí své zírání ospravedlňovat. Mhouřil oči a nakláněl hlavu na stranu, až mu na čele naskočila přemýšlivá vráska.
„To je ta dívka,“ ukázal na Anne vůdce výpravy. „Patřilo to jí.“
Kit nezakryl údiv, neboť čekal, že ukáže na jednoho z mužů.
„Aha,“ řekl. „Doprovodím jí teda k Johnovi. Půjde se mnou jeden z vás?“
„Já půjdu,“ ozval se Orlí dráp.
Anne zbledla ještě víc, pokud to vůbec bylo možné. Najednou se jí nedostávalo dechu a cítila, že není schopná se ani pohnout, ani promluvit.
„Tak to teda ne!“ ozval se Wesley ostře a zvedl se ve třmenech, až kůň pod ním leknutím nadskočil. „Sama nikam nepůjde, zbláznili jste se, nebo co? Nikam nepůjde!“
Zvedl ruce ke svému šátku na očích, ale v okamžiku u něj byli dva indiáni, kteří hbitě seskočili z koně a uchopili ho každý za jednu paži. Znovu se postavil ve třmenech, připravený se s nimi prát.
„Danny, řekni něco,“ ovládal se z posledních sil. „Musí se to udělat jinak, ne takhle! Ne takhle!“
„Wesley!“ řekl jen zmateně Danny, protože byl sám překvapený a neschopný se v tu chvíli jakkoli rozhodnout.
„Nedá se to udělat jinak,“ ozval se Kit klidným hlasem. „Žádný nebezpečí tý dívce nehrozí, dávám vám svoje slovo!“
Wesleymu se vydral z hrdla sarkastický smích. „Svoje slovo, no to jsem se fakt uklidnil!“
Kit se podíval po indiánských bojovnících a znovu zpátky na Wesleyho.
„Bude to muset stačit,“ prohlásil.
„S tím jděte do hajzlu!“ odsekl Wesley. „Ta holka nikam sama nejde!“
„Sklapni, Wesley!“ ozvala se konečně Anne. „Kdo ti dal právo rozhodovat za mě?“
Wesley zalapal po dechu.
„Cože?“
„Je to můj přívěšek… nebo aspoň byl a on chce mluvit se mnou,“ pokračovala rozezleně.
„Nepojedeš tam sama!“ zopakoval Wesley již po několikáté.
„A co je tobě, do hajzlu, do toho?!“ křikla Anne. „Nic! Udělala jsem, to, co jste chtěli a teď už je konec. Já jedu!“ oznámila a pobídla koně, ačkoliv vůbec netušila, kam má aspoň přibližně mířit.
Wesleyho zaplavila bezmoc a zoufalství a zároveň se cítil smrtelně uražen.
„Ale je to Flash!“ vypravil ze sebe jen.
Anne ucítila, jak někdo chytil jejího koně za otěže a nasměroval správně.
„Já se ho nebojím!“ zavolala směrem dozadu významně a ani trochu jí nevadilo, že lže, jako když tiskne.
„ANNIE!“ zařval Wesley, když už slyšel, jak jejich koně klušou pryč. Oba indiánští muži se museli doslova pověsit na jeho paže, aby ho udrželi na poskakujícím koni.
Nic se neozvalo jako odpověď na jeho výkřik, jen údery kopyt o tvrdou zem.
Jen ticho.
Tiše zaúpěl a nechal vyčerpaně klesnout ramena.
* * *
Slyšela své jméno ještě několik chvil potom, co už dávno doznělo kolem.
To jí dunělo v hlavě.
Ať mi dá pokoj! Ať mi dá pokoj, sakra!
Kousala si rty tak vehementně, až si je na klusajícím koni prokousla. Na dolním rtu se objevily dvě rudé kapky.
Chutnaly slaně.
Pak poznala, že kůň zpomalil, až se skoro zastavil a někdo jej uchopil za otěže.
Přestala dýchat.
Nejspíš tu omdlím strachy a žádný setkání ani neproběhne, napadlo ji sarkasticky. Měla pocit, jako by se měla setkat s ďáblem a ne s člověkem a cítila, jak se chvěje po celém těle. Ve skutečnosti se strašně chtěla vrátit zpátky k Wesleymu, Dannymu a Ellen a vykašlat se na ten pitomý přívěšek.
Někdo koně zastavil a Anne cítila, jak jí lehce položil ruce na pas. Zmateně poslechla náznak, přehodila pravou nohu přes hrušku sedla a nechala si pomoct z koně.
Její dobrovolnou slepotou zbystřené smysly zachytily mužskou vůni, která ale rozhodně nepatřila Orlímu drápu. Sundal jí dolů tak pomalu a opatrně, že sotva ucítila zem pod nohama. Jako by byla opravdu slepá, spočinula bezostyšně dlaněmi na jeho hrudi a ucítila pod rukama měkkou sepranou bavlnu košile.
Znovu se nadechla jeho vůně, která vyzařovala sílu a uklidňující bezpečí a Anne se náhle z absurdních důvodů cítila o něco lépe.
„Opravdu jsi v bezpečí, nikdo ti neublíží. To slibuju,“ řekl a pod rukama jí zavibroval jeho hlas.
„Slovo někoho, koho ani nevidím,“ pousmála se nervózně.
„To už říkal váš přítel, i když poněkud víc nepřátelsky,“ řekl a v hlase mu také probleskl úsměv.
„Není to můj přítel,“ zamračila se.
„Povedu tě, ano?“ uchopil jí za ruku. Měla jí proti jeho velké hrubé dlani studenou a malou. „Neboj se.“
„Nebojím se,“ odsekla znovu tu lež a na jejích semknutých rtech viděl, jak se opět zatvrdila.
„Já vím,“ usmál se a stále se na ni díval. „Věřím ti.“
Nechala se vést a vnímala terén pod svýma nohama, kamenitou nerovnou zem, chlad a znovu teplo slunce, uzavřený a znovu otevřený volný prostor.
Zastavili se.
* * *
Virginia Cartlandová za brzkého odpoledne nikoho nečekala, proto udiveně zvedla hlavu, když se ozvalo zaklepání na dveře.
Chvíli neudělala vůbec nic, jen si položila do klína šaty, které spravovala, když se zaklepání ozvalo znovu a jeho poslední dozvuk zmizel do ztracena, jako by se po dveřích svezla umdlévající ruka.
„Kdo je tam?“ ozvala se Virginia hlasitě, ale nikdo jí za dveřmi neodpověděl. Vstala a otevřela je.
Osoba za dveřmi byla drobná žena, uprášená a na první pohled vyhublá a držela se třesoucí se rukou dřevěného zábradlí na zápraží.
Uchopila neznámou ženu za paži, aby zabránila jejímu případnému pádu. Žena zvedla hlavu a zadívala se jí do očí a Virginia rázem poznala, že rozhodně není neznámá.
„Proboha!“ vydechla, když vstřebala pohled velkých šedozelených očí přetékajících zoufalou bolestí a nevyplakanými slzami. „Dolores! Dolores Retlowová!“
„Dufferová,“ zachraptěla žena a rozkašlala se.
„Dolores, co tu proboha děláš a… jak to vypadáš?“ popadla Dolores za ramena a podvědomě jí pomáhala se napřímit. Dolores zamrkala a konečně, jako by s úlevou, jí po obou tvářích stekly průsvitné slané stružky.
„Já jsem udělala strašnou chybu, Virginie!“ zašeptala Dolores. „Strašnou chybu.“
A ukryla svou uprášenou tvář na měkkých prsou Virginie Cartlandové v objetí nečekaně silném při jejím fyzickém rozpoložení.
Překvapená Virginia ji přijala do své široké náruče neméně upřímně a pevně, opírala se bradou o její skloněnou hlavu a na okamžik vůbec nezáleželo na tom, jak a proč se Dolores dostala na její zápraží.
* * *
Zůstala stát před ním, bezmocná, s páskou přes oči, copatá dívka v nepadnoucích mužských šatech zatínající ruce do pěstí.
Kývl na Kita, aby jí rozvázal oči.
Mrkala do denního světla, clonila si oči dlaní a snažila se co nejdřív zaostřit na muže před sebou. Pochopitelně věděla, kdo to je a asi si ho předtím nějak představovala, ale v tuto chvíli nedokázala určit, nakolik splnil nebo nesplnil její představy.
Dívala se do těch nejmodřejších očí, které kdy viděla.
Jeho vážná tvář porostlá několika denním strništěm vyzařovala cosi podivného, podobného klidu. Jako by získávala jistotu, že jí tenhle muž rozhodně neublíží a cítila, jak se zaťaté pěsti samy povolují.
„Tak tobě patří ten přívěšek, děvče?“ promluvil po dlouhé době ticha.
„Spíš patří vám,“ odpověděla ještě trochu nejistě.
„Kdysi dávno skutečně býval můj. Jak jsi to věděla?“ pousmál se skoro neznatelně podivným, pokřiveným úsměvem.
„Já to nevěděla,“ přiznala. „Řekl mi to někdo, kdo to náhodou poznal. Čeká taky tam venku,“ chystala se ukázal směr, než si uvědomila, že vlastně vůbec netuší, kudy se sem dostala.
„Někdo chytrej,“ doplnil si s jemným sarkasmem. Anne na to nic neřekla.
„Ten přívěšek se ale nějak dostal do tvých rukou. Moje zvědavá otázka zní: jak?“ pokračoval.
„Není to žádný dobrodružství. Dala mi ho matka,“ řekla prostě. „Tedy spíš odkázala. Ani nevím, že ho měla, nikdy jsem ho u ní neviděla. Nejspíš ho schovávala nebo co já vím.“
Na Flashově výrazu s neustále mírně přimhouřenýma očima se nezměnilo vůbec nic.
„Tvá matka?“
„Ano, pane.“
„Říkáš odkázala. Tím myslíš, že zemřela?“
Anne se ušklíbla.
„Ne i jo. Zmizela. Utekla. Nemám tušení kam.“
Slyšela ve svém vlastním hlase mrazivý klid, který se při pomyšlení na matku donutila cítit. Fungovalo to i navenek.
„Ach tak. A ona ti nechala právě tohle?“
„Jo,“ řekla dívka. „Divný, co? Ale, víte, pane… pane Flashi…“
„Johne,“ opravil ji jemně.
„Johne,“ donutila se vyslovit. „Hledám svýho tátu.“
Zatvářil se mírně pobaveně.
„Tohle zrovna není příhodný místo.“
„Nehledám ho tady!“ zamračila se nad jeho úsměvem. „Byl to policajt. Detektiv. Když jsem zjistila, že je to věc, co patřila vám, napadlo mě… no, napadlo mě třeba, jestli vám ho… no…“
„Nesebral?“ doplnil ji.
„Jo,“ hlesla. „A že byste třeba mohl vědět… co se s ním stalo, nebo kde je. Jmenoval se Retlow. Znal jste ho?“
Věděla, jak je ta otázka troufalá, jak hloupá a jak zoufale toužebně zní, ale jinak se zeptat neuměla.
Mlčel a tvářil se vážně.
„Je mi líto děvče,“ zavrtěl pak záporně hlavou.
Zklamání ji zavalilo jako velká vlna, víc, než by čekala ji zapálilo v očích a sevřelo žebra. Nevydržela se na něho dívat, sklopila oči a zahleděla se na udusanou zem.
„A co tví přátelé tam venku? Jen doprovod?“ otázal se tiše.
„Nejsou to mí přátelé!“ odsekla vztekle. „Chtějí s váma mluvit o svejch… záležitostech. Se mnou nemají nic společnýho. Já jsem jenom…“
„Vstupenka,“ doplnil ji Flash zamyšleně a zvedl svou pravou ruku až téměř ke svým očím. Až teď si všimla, že má kolem prstů namotanou koženou šňůrku a z dlaně mu visí její stříbrný přívěšek.
Není můj, je jeho, opravila se v duchu. Dívala se na něj ze svého místa a v tu chvíli ten drobný předmět ze srdce nenáviděla.
Z úst se jí vydral tichý, přerývaný nádech.
„Co mi chtějí tak důležitýho?“
„Řeknou vám to sami, mě se to netýká,“ odpověděla prázdně. Ze všeho nejvíc měla chuť sednout si na zem a opřít si hlavu o kolena; najednou cítila obrovskou únavu.
Slyšela, že udělal dva kroky a pak jen ucítila, jak jí uchopil za bradu. Jen velmi jemně jí donutil, aby se mu podívala do očí.
„Já jsem se ale rozhodl, že budu věřit vstupence,“ řekl velmi tiše. „Jak ti říkají, děvče?“
„Anne.“
„Tak co myslíš, Anne,“ položil důraz na její jméno. „Mám je vyslechnout?“
Polkla, jak se jí ostrý modrý pohled zavrtával do očí. „Já… ano. Ano. Udělali pro svou věc hodně. Opravdu hodně.“
Při posledních slovech si neodpustila úšklebek, nad kterým zdvihl obočí.
„Mám rád historky. Mít víc času, rád bych si tu tvojí poslechl.“
„Nechtěla bych to vyprávět,“ přiznala upřímně a pokusila se uhnout z jeho byť jemného držení.
Kde je můj odpor k chlapům? uvědomila si náhle, že se opravdu nebojí a její obličej se mimovolně roztáhl do údivu. Já už vážně ničemu nerozumím.
Všiml si toho, ale nic neříkal.
„Tak tedy říkáš, že mám vyslechnout, co mi přišli říct? Nebo nabídnout?“
„Nejspíš jo,“ vzdychla si.
„Tak fajn. Kite, Davide, doveďte je sem!“ houkl směrem za Anne. Ani neměla sílu se otočit a zjistit, na koho mluví, nebo co se tam děje.
Bylo jí to jedno.
„Budou tu hned. A ty tu na ně počkáš, Anne Retlowová,“ znovu podržel její jméno na jazyku.
Už neměla sílu se na něj podívat, sedla si na zem, objala kolena pažemi a položila si na ně hlavu.
Najednou necítila žádný strach, ani sebemenší nervozitu, vlastně ani vztek, byla jen zklamaná, prázdná a nesmírně unavená.
Ellen Sinclairová se za poslední týdny ocitla v situacích, o kterých se jí nezdálo ani ve zlých snech. Za jedné noci jí shořel domov, byla unesena, nucena dělat hrozné věci jako jezdit na koni, spát venku a jíst fazole, nemluvě o nedobrovolné účasti na vyloupení banky.
O koupeli mohla leda tak snít.
O pořádném jídle nemluvě.
Její společnost tvořili tři nejdivnější lidé, se kterými se doposud setkala.
Myslela si, že už ji nic nepřekvapí, nic nesrazí níž na kolena. Ale když na ni před pár hodinami ze chřtánu tmavého lesa mířily indiánské pušky a teď seděla na jakési složené kožešině, hladová, prokřehlá a kolem se pohybovaly polonazí indiánští muži… měla silný pocit, že se asi rozpláče.
Mám toho dost! To myslím naprosto vážně!
Měla velkou chuť se postavit a oznámit to dostatečně hlasitě všem okolo (bez zájmu o to, že jí někdo nebude rozumět), ale právě pláč číhající vysoko v hrdle jí v tom bránil. Rezignovaně seděla vedle Anne a dívala se na svoje špinavé ruce.
Danny a Wesley byli usazeni opodál na dohled a na rozdíl od dívek měli svázané ruce před tělem.
Ellen Sinclairová prudce zatoužila mít tu možnost stulit se do náručí Dannyho Larabiho a schovat tvář do látky jeho košile.
Poprvé v životě si to dokázala aspoň v duchu přiznat, a zrovna to v žádném případě nemohla udělat.
Danny, který se občasným letmým pohledem ujistil, že dívky jsou v pořádku, se zaobíral v mysli úplně jinými věcmi. Kupříkladu tím, jestli je Wesley schopen se rozzuřit tak, že ho zbije i svázanýma rukama.
„Danny, bože můj, ty jsi snad úplně ztratil rozum!“ zavrčel Wesley a oči mu žhnuly vztekem. „Jsi úplnej magor?“
„Wesi, tiše!“ sykl Danny, když zachytil pohled jednoho indiánského hlídače.
„Nebudu tiše, dokud mi to nevysvětlíš!“ protestoval, ale podvědomě ubral na hlase. „Ty mi chceš vážně naznačit, že jsi to věděl? Že jsi celou dobu čekal, až nás zajmou?!“
„Chápu, že to takhle zní fakt blbě,“ uznal Danny.
„No to teda zní, kamaráde!“
„Tiše!“
Oba na okamžik zmlkli, protože mladý indián je s vážným výrazem obešel a chvilku trvalo, než se zase vzdálil.
„To teda zní!“ zopakoval Wesley o hodně tišeji.
„Já vím, ale podle mě to byla jediná možnost,“ hájil se Danny. „Ta ženská mi řekla dost na to, abych si byl jistej… jediná cesta k Flashovi jsou Šajenové, snad ho hlídají nebo něco takovýho.“
„Blbost!“
„To je fuk, ale oni ví, kde je, já jsem si vážně jistej. Můžou nás k němu dovést, když je o tom přesvědčíme. A my takovej přesvědčovací předmět máme!“
„Takže jsi bloudil krajinou, dokud nás nechytnou?“ zavrčel zase Wesley. „Opakuji znova: nejsi magor?!“
„Wesi, já jsem to považoval za nejrychlejší-“
„A tos mi to, kurva, nemoh aspoň říct?!“
„Nikdy bys s tím nesouhlasil,“ odtušil Danny.
„To si piš, že bych s tím nesouhlasil!“ zařval skoro Wesley, až se k nim otočili nejen blíže stojící indiáni, ale i obě dívky.
„Wesi, prosím tě,“ naklonil se k němu Danny a rukama svázanýma k sobě mu pevně stiskl napjatou paži. „Teď jsme už blízko, nesmíme si to pokazit, věř mi!“
Wesley se násilím uklidnil a posadil se zpátky na zem.
„Nemáš žádnou jistotu!“ odsekl.
„Vyslechnou nás, uvidíš, máme velkou šanci…“ pokračoval Danny naléhavě.
„To nevíš! Neznáš tyhle indiány, jsou to divoši, ne jako ti, co jsme znávali jako děti,“ opětoval mu pohled Wesley.
„Jasně, že je neznám, celá ta věc je jeden risk za druhým, co jsi čekal?“ pokrčil Danny rameny.
„Ještě jednou takovýhle překvapení a neručím za sebe!“ prohlásil Wesley vážně. „To, že mi sebrali všechny zbraně, navíc mi svázali ruce a nechali mě čekat v koutě kdoví na co…!“ odmlčel se a stiskl čelisti. „Jsem zvědavej, jestli vůbec někdy vyjde něco aspoň trochu tak, jak bych si to představoval!“ řekl a odmlčel se úplně.
Danny neměl tušení, co by na to řekl.
* * *
Na travnatém plácku stíněném vzrostlou skálou seděli proti sobě dva muži se zkříženýma nohama a tiše spolu hovořili. Slova byla tak tichá, že jim zdálky nebylo vůbec rozumět.
Zblízka však bylo možné rozeznat šajenský dialekt.
Jeden z těch mužů však rozhodně nebyl Šajen, nebyl to ani indián.
„Musím tě požádat, abys mi to ještě jednou zopakoval, Černý medvěde,“ řekl muž. „Je to opravdu podivná historka. Říkáš, že jsou čtyři? Dva muži a dvě ženy?“
„Ano,“ odpověděl indián s nepatrným kývnutím hlavy. „Všichni čtyři jsou mladí. Hledají tebe, ale nejsou to detektivové ani lovci hlav. Popravdě je to nejpodivnější seskupení, jaké jsem v této zemi viděl.“
„Proč?“ otázal se muž zcela vážně a upíral na Černého medvěda lehce přimhouřené modré oči.
„To se mi těžko vysvětluje… jako by k sobě nepatřili a zároveň ano,“ zapřemýšlel. „Velmi stojí o setkání s tebou a celou dobu tvrdili, že pro tebe mají něco, co budeš chtít zcela jistě vidět.“
Muž zvedl obočí.
„A co by to mělo být?“
„Tohle,“ zvedl indián ruku, na které se nyní houpal stříbrný přívěšek. Blesk v uzavřeném kruhu. Nemusel se vůbec naklánět k indiánově dlani, aby věděl, jak umná je to práce.
Znal každý vryp na tom přívěšku, každý jeho detail.
Muž chvíli němě hleděl na indiánského bojovníka, kterému se ve tváři nezachvěl ani sval. I on tohle umění ovládal, přestože indiánem nebyl. Však se to taky naučil od nich a teď se mu to hodilo, jako už mnohokrát v životě.
„Jsou už na cestě?“ zeptal se.
„Ano, se všemi opatřeními. Ale mohu je ještě zastavit.“
„Ne. Chtěl bych je vidět.“
Černý medvěd kývl a vstal ze země.
„Náčelník měl tušení, že je Rychlý střelec bude chtít vidět. Děkuji ti za pohoštění a ještě jednou ti vyřizuji vřelé pozdravy od náčelníka.“
„I já ho zdravím,“ usmál se běloch poprvé za celou dobu zvláštním, pokřiveným úsměvem.
Černý medvěd se napřímil a na světle poledního slunce vystoupila ošklivá rozsáhlá jizva, která se táhla přes celou jeho holou hruď.
„Bohové s tebou,“ řekl a položil pravou dlaň na přítelovo rameno.
„I s tebou,“ odpověděl bílý muž a opětoval indiánský pozdrav.
* * *
Wesley seděl v sedle napjatý jako struna, všechny svaly v těle mu hrály nervozitou a v hrudi se mu rozpínalo cosi, co hrozilo každou chvíli vybuchnout.
Proč jsem to nakonec dovolil, nevydržím to, zblázním se!
Slyšel svůj přerývaný dech, jeho vlastní šátek přes oči mu zostřoval všechny ostatní smysly – koňský dusot po měkké půdě, vůni lesa, sem tam několik tlumených šajenských slov.
Někde před ním sedí na koni Danny, někde za ním obě dívky, všichni s páskami na očích, odzbrojení, bezmocní a to všechno dobrovolně.
Po spáncích pod šátkem mu stékal pot. Uvědomoval si, jak moc mu vlastní nedůvěra ke komukoliv komplikuje tuto cestu, jak mu je skoro jedno, že brzy opravdu stanou před skutečným Johnem Flashem, jak jim slíbil šajenský náčelník.
Že měl Danny vlastně pravdu. Že jen musí vydržet potupný způsob téhle cesty. Všechno je mu jedno.
Bezmoc.
Odevzdání.
Důvěra.
Trpělivost.
Nenávidím je, všechny tyhle věci ze srdce nenávidím! Neexistují pro mě, nepustím si je k sobě, neprožívám je!
Aspoň zbraň… revolver… nůž…
Bylo mu špatně a za zavřenýma očima se mu tvořila rudá kola. Jestli mi z toho hrábne, bude to Dannyho vina, pomyslel si a pokusil se alespoň uvolnit zaťaté čelisti.
„Jsi zamračená, vidím to i pod tím šátkem,“ ozvalo se kus za ním s měkkým šajenským přízvukem. Byl to ten muž, který na ně mluvil ze tmy lesa, ale nyní už nezněl tak tvrdě a nejlépe ze všech Šajenů ovládal jejich řeč. Wesley viděl jeho podobu ještě v šajenském táboře, byl to šlachovitý mladý indián s rysy charakteristickými pro jeho kmen, včetně vystouplých lícních kostí, ale měl pohled tak pronikavý, že se na něj jen tak nedalo zapomenout.
Nemluvil ale na Wesleyho.
„Tohle cestování není zrovna zábavný,“ odpověděl nerudný Annin hlas kousek za ním.
„Chápu,“ ozval se indián s v hlase se mu promítl úsměv. „Nemohu ti ale nijak ulehčit. Snad jen tím, že se na chvíli stanu tvýma očima.“
„Jak to myslíš?“ nechápala Anne.
„Budu ti vyprávět, co kolem sebe vidím, když ty vidět nemůžeš.“
„Jako že mě budeš bavit, abych se nenudila?“ neubránila se úsměvu.
„Chceš-li to tak.“
„Lepší, než nic,“ vzdychla si. „Mluvíš dobře naším jazykem,“ uznala.
„Ó děkuji.“
Znovu se usmála.
„Jen ten způsob mluvy je trochu legrační. Ještě legračnější, než když mluví Ellen. To je ta holka za mnou. Teda asi,“ dokončila nejistě.
„Neboj se, je stále za tebou,“ ujistil ji indiánský mladík.
„Ještě nespadla z koně?“ otázala se Anne s lehkou ironií.
„Ne.“
„Ale zcela určitě jí děsně bolí každý kousek jejího těla,“ pokračovala Anne a opět se sama pro sebe usmála.
Ellen pochopitelně celou rozmluvu také slyšela a se semknutými rty si přála, aby Annin kůň zakopl a vyhodil svou jezdkyni někam do hustého křoví.
Wesley si uvědomil, že poslouchá jen zvuk Annina hlasu ačkoliv její slova nevnímá a přál si, aby mluvila dál. Pomáhalo mu to se trochu rozptýlit a přestat se aspoň zaobírat bizarními představami, ve kterých si on sám strhává šátek z očí, staví koně na zadní a tryskem mizí mezi skalami – nebo kudy to vůbec jedou.
Pásky z očí jim dovolili sundat, jen když se zastavili na delší dobu, aby se najedli, nebo když měli přenocovat. V tu chvíli je vždy do očí uhodilo světlo a vždy se po sobě všichni podívali, ale neřekli si nic.
Bylo by toho příliš mnoho na tak krátkou chvíli a tak většinou mlčeli, obklopeni stejně mlčenlivými průvodci.
Třetí den únavné, nervydrásající cesty ucítili, jak se terén pod koňskýma nohama mění. Nepravidelné kamenité kopce či skály nutily zvířata zpomalit a jít mnohem opatrněji.
Jestliže první den Annin hlas pomáhal Wesleymu, aby mu doopravdy nepřeskočilo, třetí den už ho její rozhovory s Orlím drápem – jak se indián jmenoval a Wesley se to dozvěděl, aniž po tom toužil – málem stály zdraví. Poté, co včera poslouchal skoro dvě hodiny indiánovo barvité popisování stromů, skal, oblohy a všeho ostatního kolem, měl chuť po něm skočit a uškrtit ho.
Nejlépe tím svým šátkem, který měl na očích.
Anne o ničem takovém neměla tušení, ve svém uzavřeném světě dobrovolné nepříjemné tmy jí indiánův hlas příjemně bavil. Teď už pro ni ani nebyl jen mužem bez tváře, jeho obličej si bez potíží představovala za zavřenými víčky, jeho pronikavý pohled, lesklé rovné vlasy s tenkými copánky po stranách a barevnou ozdobu z peříček a korálků, kterou měl vpletenou do jednoho z nich.
Orlí dráp jí dokázal zbavit zbytku strachu z těchto mlčenlivých mužů. Vlastně by jí vůbec nevadilo, nebýt té pásky na očích, kdyby takhle cestovali dál.
Měla v sobě jiný, mnohem větší strach z něčeho, co se neodvratně blížilo, ať si to připouštěla, nebo ne.
* * *
Kit Angel seděl na koni, který stál na vyvýšeném pahorku a prohlížel si blížící se skupinu. Měl šedivý ohmataný klobouk a zpod něj na cestu hleděly hnědé živé oči. Viděl očekávaný průvod a potlačovanou zvědavostí téměř poposedával v sedle.
Němě pozdravil přicházející indiány, kteří mu pokynuli stejným způsobem, takže si mohl šátky oslepené jezdce bezostyšně prohlédnout.
Dva mladí muži v kloboucích a uprášených cestovních oděvech seděli v sedlech napjatí jako struny, jak zcela jistě vycítili, že se něco děje.
Za nimi viděl první z dívek, baculku v uprášených, nedávno zcela jistě pěkných šatech. Seděla v sedle jako by z posledních sil a z celého jejího držení těla už sálalo čiré zoufalství. Hlavu se sice stále ještě snažila držet zpříma, ale ramena už jí dávno poklesla.
Sesedl z koně, vlídně se usmál na Orlího drápa a přistoupil blíž, aby se na ně podíval zblízka. Poslední dobrovolný zajatec byla také dívka, k jeho údivu navlečená do mužských šatů, které na ni plandaly a přes vlněnou kostkovanou košili jí spadaly dlouhé tmavé zcuchané copy.
Díval se chvíli na její obličej, ale díky širokému šátku z něj viděl jen oblou linii čelisti a napětím semknuté rty. Napínala sluch, aby jí prozradil, co nemohly oči, a rukama objímala hrušku sedla.
Vrátil se zpět ke vzrostlému indiánovi se širokým šedivým pramenem v černých vlasech.
„Chce nejprve mluvit s tím, kdo vlastní ten přívěšek,“ řekl mu. Indián pokývl hlavou a všichni čtyři oslepení zajatci sebou trhli pod zvukem neznámého hlasu.
Kit neodolal tomu, prohlédnout si je znovu, využívaje situace, kdy nemusí své zírání ospravedlňovat. Mhouřil oči a nakláněl hlavu na stranu, až mu na čele naskočila přemýšlivá vráska.
„To je ta dívka,“ ukázal na Anne vůdce výpravy. „Patřilo to jí.“
Kit nezakryl údiv, neboť čekal, že ukáže na jednoho z mužů.
„Aha,“ řekl. „Doprovodím jí teda k Johnovi. Půjde se mnou jeden z vás?“
„Já půjdu,“ ozval se Orlí dráp.
Anne zbledla ještě víc, pokud to vůbec bylo možné. Najednou se jí nedostávalo dechu a cítila, že není schopná se ani pohnout, ani promluvit.
„Tak to teda ne!“ ozval se Wesley ostře a zvedl se ve třmenech, až kůň pod ním leknutím nadskočil. „Sama nikam nepůjde, zbláznili jste se, nebo co? Nikam nepůjde!“
Zvedl ruce ke svému šátku na očích, ale v okamžiku u něj byli dva indiáni, kteří hbitě seskočili z koně a uchopili ho každý za jednu paži. Znovu se postavil ve třmenech, připravený se s nimi prát.
„Danny, řekni něco,“ ovládal se z posledních sil. „Musí se to udělat jinak, ne takhle! Ne takhle!“
„Wesley!“ řekl jen zmateně Danny, protože byl sám překvapený a neschopný se v tu chvíli jakkoli rozhodnout.
„Nedá se to udělat jinak,“ ozval se Kit klidným hlasem. „Žádný nebezpečí tý dívce nehrozí, dávám vám svoje slovo!“
Wesleymu se vydral z hrdla sarkastický smích. „Svoje slovo, no to jsem se fakt uklidnil!“
Kit se podíval po indiánských bojovnících a znovu zpátky na Wesleyho.
„Bude to muset stačit,“ prohlásil.
„S tím jděte do hajzlu!“ odsekl Wesley. „Ta holka nikam sama nejde!“
„Sklapni, Wesley!“ ozvala se konečně Anne. „Kdo ti dal právo rozhodovat za mě?“
Wesley zalapal po dechu.
„Cože?“
„Je to můj přívěšek… nebo aspoň byl a on chce mluvit se mnou,“ pokračovala rozezleně.
„Nepojedeš tam sama!“ zopakoval Wesley již po několikáté.
„A co je tobě, do hajzlu, do toho?!“ křikla Anne. „Nic! Udělala jsem, to, co jste chtěli a teď už je konec. Já jedu!“ oznámila a pobídla koně, ačkoliv vůbec netušila, kam má aspoň přibližně mířit.
Wesleyho zaplavila bezmoc a zoufalství a zároveň se cítil smrtelně uražen.
„Ale je to Flash!“ vypravil ze sebe jen.
Anne ucítila, jak někdo chytil jejího koně za otěže a nasměroval správně.
„Já se ho nebojím!“ zavolala směrem dozadu významně a ani trochu jí nevadilo, že lže, jako když tiskne.
„ANNIE!“ zařval Wesley, když už slyšel, jak jejich koně klušou pryč. Oba indiánští muži se museli doslova pověsit na jeho paže, aby ho udrželi na poskakujícím koni.
Nic se neozvalo jako odpověď na jeho výkřik, jen údery kopyt o tvrdou zem.
Jen ticho.
Tiše zaúpěl a nechal vyčerpaně klesnout ramena.
* * *
Slyšela své jméno ještě několik chvil potom, co už dávno doznělo kolem.
To jí dunělo v hlavě.
Ať mi dá pokoj! Ať mi dá pokoj, sakra!
Kousala si rty tak vehementně, až si je na klusajícím koni prokousla. Na dolním rtu se objevily dvě rudé kapky.
Chutnaly slaně.
Pak poznala, že kůň zpomalil, až se skoro zastavil a někdo jej uchopil za otěže.
Přestala dýchat.
Nejspíš tu omdlím strachy a žádný setkání ani neproběhne, napadlo ji sarkasticky. Měla pocit, jako by se měla setkat s ďáblem a ne s člověkem a cítila, jak se chvěje po celém těle. Ve skutečnosti se strašně chtěla vrátit zpátky k Wesleymu, Dannymu a Ellen a vykašlat se na ten pitomý přívěšek.
Někdo koně zastavil a Anne cítila, jak jí lehce položil ruce na pas. Zmateně poslechla náznak, přehodila pravou nohu přes hrušku sedla a nechala si pomoct z koně.
Její dobrovolnou slepotou zbystřené smysly zachytily mužskou vůni, která ale rozhodně nepatřila Orlímu drápu. Sundal jí dolů tak pomalu a opatrně, že sotva ucítila zem pod nohama. Jako by byla opravdu slepá, spočinula bezostyšně dlaněmi na jeho hrudi a ucítila pod rukama měkkou sepranou bavlnu košile.
Znovu se nadechla jeho vůně, která vyzařovala sílu a uklidňující bezpečí a Anne se náhle z absurdních důvodů cítila o něco lépe.
„Opravdu jsi v bezpečí, nikdo ti neublíží. To slibuju,“ řekl a pod rukama jí zavibroval jeho hlas.
„Slovo někoho, koho ani nevidím,“ pousmála se nervózně.
„To už říkal váš přítel, i když poněkud víc nepřátelsky,“ řekl a v hlase mu také probleskl úsměv.
„Není to můj přítel,“ zamračila se.
„Povedu tě, ano?“ uchopil jí za ruku. Měla jí proti jeho velké hrubé dlani studenou a malou. „Neboj se.“
„Nebojím se,“ odsekla znovu tu lež a na jejích semknutých rtech viděl, jak se opět zatvrdila.
„Já vím,“ usmál se a stále se na ni díval. „Věřím ti.“
Nechala se vést a vnímala terén pod svýma nohama, kamenitou nerovnou zem, chlad a znovu teplo slunce, uzavřený a znovu otevřený volný prostor.
Zastavili se.
* * *
Virginia Cartlandová za brzkého odpoledne nikoho nečekala, proto udiveně zvedla hlavu, když se ozvalo zaklepání na dveře.
Chvíli neudělala vůbec nic, jen si položila do klína šaty, které spravovala, když se zaklepání ozvalo znovu a jeho poslední dozvuk zmizel do ztracena, jako by se po dveřích svezla umdlévající ruka.
„Kdo je tam?“ ozvala se Virginia hlasitě, ale nikdo jí za dveřmi neodpověděl. Vstala a otevřela je.
Osoba za dveřmi byla drobná žena, uprášená a na první pohled vyhublá a držela se třesoucí se rukou dřevěného zábradlí na zápraží.
Uchopila neznámou ženu za paži, aby zabránila jejímu případnému pádu. Žena zvedla hlavu a zadívala se jí do očí a Virginia rázem poznala, že rozhodně není neznámá.
„Proboha!“ vydechla, když vstřebala pohled velkých šedozelených očí přetékajících zoufalou bolestí a nevyplakanými slzami. „Dolores! Dolores Retlowová!“
„Dufferová,“ zachraptěla žena a rozkašlala se.
„Dolores, co tu proboha děláš a… jak to vypadáš?“ popadla Dolores za ramena a podvědomě jí pomáhala se napřímit. Dolores zamrkala a konečně, jako by s úlevou, jí po obou tvářích stekly průsvitné slané stružky.
„Já jsem udělala strašnou chybu, Virginie!“ zašeptala Dolores. „Strašnou chybu.“
A ukryla svou uprášenou tvář na měkkých prsou Virginie Cartlandové v objetí nečekaně silném při jejím fyzickém rozpoložení.
Překvapená Virginia ji přijala do své široké náruče neméně upřímně a pevně, opírala se bradou o její skloněnou hlavu a na okamžik vůbec nezáleželo na tom, jak a proč se Dolores dostala na její zápraží.
* * *
Zůstala stát před ním, bezmocná, s páskou přes oči, copatá dívka v nepadnoucích mužských šatech zatínající ruce do pěstí.
Kývl na Kita, aby jí rozvázal oči.
Mrkala do denního světla, clonila si oči dlaní a snažila se co nejdřív zaostřit na muže před sebou. Pochopitelně věděla, kdo to je a asi si ho předtím nějak představovala, ale v tuto chvíli nedokázala určit, nakolik splnil nebo nesplnil její představy.
Dívala se do těch nejmodřejších očí, které kdy viděla.
Jeho vážná tvář porostlá několika denním strništěm vyzařovala cosi podivného, podobného klidu. Jako by získávala jistotu, že jí tenhle muž rozhodně neublíží a cítila, jak se zaťaté pěsti samy povolují.
„Tak tobě patří ten přívěšek, děvče?“ promluvil po dlouhé době ticha.
„Spíš patří vám,“ odpověděla ještě trochu nejistě.
„Kdysi dávno skutečně býval můj. Jak jsi to věděla?“ pousmál se skoro neznatelně podivným, pokřiveným úsměvem.
„Já to nevěděla,“ přiznala. „Řekl mi to někdo, kdo to náhodou poznal. Čeká taky tam venku,“ chystala se ukázal směr, než si uvědomila, že vlastně vůbec netuší, kudy se sem dostala.
„Někdo chytrej,“ doplnil si s jemným sarkasmem. Anne na to nic neřekla.
„Ten přívěšek se ale nějak dostal do tvých rukou. Moje zvědavá otázka zní: jak?“ pokračoval.
„Není to žádný dobrodružství. Dala mi ho matka,“ řekla prostě. „Tedy spíš odkázala. Ani nevím, že ho měla, nikdy jsem ho u ní neviděla. Nejspíš ho schovávala nebo co já vím.“
Na Flashově výrazu s neustále mírně přimhouřenýma očima se nezměnilo vůbec nic.
„Tvá matka?“
„Ano, pane.“
„Říkáš odkázala. Tím myslíš, že zemřela?“
Anne se ušklíbla.
„Ne i jo. Zmizela. Utekla. Nemám tušení kam.“
Slyšela ve svém vlastním hlase mrazivý klid, který se při pomyšlení na matku donutila cítit. Fungovalo to i navenek.
„Ach tak. A ona ti nechala právě tohle?“
„Jo,“ řekla dívka. „Divný, co? Ale, víte, pane… pane Flashi…“
„Johne,“ opravil ji jemně.
„Johne,“ donutila se vyslovit. „Hledám svýho tátu.“
Zatvářil se mírně pobaveně.
„Tohle zrovna není příhodný místo.“
„Nehledám ho tady!“ zamračila se nad jeho úsměvem. „Byl to policajt. Detektiv. Když jsem zjistila, že je to věc, co patřila vám, napadlo mě… no, napadlo mě třeba, jestli vám ho… no…“
„Nesebral?“ doplnil ji.
„Jo,“ hlesla. „A že byste třeba mohl vědět… co se s ním stalo, nebo kde je. Jmenoval se Retlow. Znal jste ho?“
Věděla, jak je ta otázka troufalá, jak hloupá a jak zoufale toužebně zní, ale jinak se zeptat neuměla.
Mlčel a tvářil se vážně.
„Je mi líto děvče,“ zavrtěl pak záporně hlavou.
Zklamání ji zavalilo jako velká vlna, víc, než by čekala ji zapálilo v očích a sevřelo žebra. Nevydržela se na něho dívat, sklopila oči a zahleděla se na udusanou zem.
„A co tví přátelé tam venku? Jen doprovod?“ otázal se tiše.
„Nejsou to mí přátelé!“ odsekla vztekle. „Chtějí s váma mluvit o svejch… záležitostech. Se mnou nemají nic společnýho. Já jsem jenom…“
„Vstupenka,“ doplnil ji Flash zamyšleně a zvedl svou pravou ruku až téměř ke svým očím. Až teď si všimla, že má kolem prstů namotanou koženou šňůrku a z dlaně mu visí její stříbrný přívěšek.
Není můj, je jeho, opravila se v duchu. Dívala se na něj ze svého místa a v tu chvíli ten drobný předmět ze srdce nenáviděla.
Z úst se jí vydral tichý, přerývaný nádech.
„Co mi chtějí tak důležitýho?“
„Řeknou vám to sami, mě se to netýká,“ odpověděla prázdně. Ze všeho nejvíc měla chuť sednout si na zem a opřít si hlavu o kolena; najednou cítila obrovskou únavu.
Slyšela, že udělal dva kroky a pak jen ucítila, jak jí uchopil za bradu. Jen velmi jemně jí donutil, aby se mu podívala do očí.
„Já jsem se ale rozhodl, že budu věřit vstupence,“ řekl velmi tiše. „Jak ti říkají, děvče?“
„Anne.“
„Tak co myslíš, Anne,“ položil důraz na její jméno. „Mám je vyslechnout?“
Polkla, jak se jí ostrý modrý pohled zavrtával do očí. „Já… ano. Ano. Udělali pro svou věc hodně. Opravdu hodně.“
Při posledních slovech si neodpustila úšklebek, nad kterým zdvihl obočí.
„Mám rád historky. Mít víc času, rád bych si tu tvojí poslechl.“
„Nechtěla bych to vyprávět,“ přiznala upřímně a pokusila se uhnout z jeho byť jemného držení.
Kde je můj odpor k chlapům? uvědomila si náhle, že se opravdu nebojí a její obličej se mimovolně roztáhl do údivu. Já už vážně ničemu nerozumím.
Všiml si toho, ale nic neříkal.
„Tak tedy říkáš, že mám vyslechnout, co mi přišli říct? Nebo nabídnout?“
„Nejspíš jo,“ vzdychla si.
„Tak fajn. Kite, Davide, doveďte je sem!“ houkl směrem za Anne. Ani neměla sílu se otočit a zjistit, na koho mluví, nebo co se tam děje.
Bylo jí to jedno.
„Budou tu hned. A ty tu na ně počkáš, Anne Retlowová,“ znovu podržel její jméno na jazyku.
Už neměla sílu se na něj podívat, sedla si na zem, objala kolena pažemi a položila si na ně hlavu.
Najednou necítila žádný strach, ani sebemenší nervozitu, vlastně ani vztek, byla jen zklamaná, prázdná a nesmírně unavená.