Be scout, be proud
A taky je to to první, co vidím ráno a rozbřesk je snad ještě hezčí. Vstávám brzy a v sedm zmizím, když ti dva ještě spí. Do Roundwoodu to nebude daleko a když je značený jako zastávka tak předpokládám, že tam seženu vodu, případně jídlo.
Jde se mi nečekaně zlehka, ačkoliv kolena prostě zůstávají oteklá do dvojnásobné velikosti. Zbytek těla ale protestuje jen mírně, už jsem si krásně zvykla.
Hned následné, všude možně oplocené pastviny pro mě chystají novinku dne: po včerejším hitu plotopřelézaček následují plotoštafle!
A to hned třikrát za sebou.
Ty třetí jsou dokonce tak zákeřné, že na pár vteřin uvíznu nahoře, kam mě přimáčkne krosna.
Fakt se musím smát.
Když pak úplně vylezu z lesa, překvapí mě ukazatel DRINKING WATER, šipka, která vede ke kohoutku ve zdi nějaké farmy. Samozřejmě toho využiju a dotočím si, i když na tom ještě nejsem tak špatně a jsem z toho úplně nadšená, kéž by tohle bylo po cestě víckrát.
K ceduli Roundwood 2 km dojdu opravdu brzo, ale protože druhá cedule hlásá Lough Dan a já mám dost času, odbočím tam.
Jezer není nikdy dost a já už jich cestou moc nepotkám.
Nečekaně narazím na obrovský mezinárodní skautský kemp přímo u jezera.
Koukám na to s otevřenou pusou!
Bohužel tam veřejnost nemůže a já sebou nemám skautskou průkazku, díky níž by mě nejspíš nechali si kemp aspoň prohlédnout. Takhle se tudy nedostanu ani k tomu jezeru, protože je to celé uzavřené.
Obejdu to tedy, pak si sednu k plotu na zídku, snídám proteinovou tyčinku a poslouchám skautské pokřiky v angličtině, němčině a irštině.
A na nějakou dobu jim všem nepokrytě a hrozně moc závidím – tábor, jezero, skauting a to, že mají jeden druhého.
K zásadním věcem, které chybí v mém životě, přidávám skautský tábor.
K tomu jezeru chci, mapa jasně ukazuje, že tam vede i jiná cesta, takže jsem odhodlaná to zkusit, i když je to fakt velká oklika. Ale ta hladina v dáli, jiskřící mezi stromy, ta mě neskutečně láká.
Takže tu cestu následuju, i když je to temným lesem pořád do kopce, kolem prázdných a zavřených stavení, které působí celkem podezřele a nemám tušení, k čemu asi tak můžou sloužit.
Když se tak na ty budovy a boudy dívám, jsou vlastně dost strašidelné, kdybych chtěla někoho unést a pak ho někde schovávat, bylo by to přesně tady.
Přidám do kroku.
Konečně jsem na kopci!
A taky je to to první, co vidím ráno a rozbřesk je snad ještě hezčí. Vstávám brzy a v sedm zmizím, když ti dva ještě spí. Do Roundwoodu to nebude daleko a když je značený jako zastávka tak předpokládám, že tam seženu vodu, případně jídlo.
Jde se mi nečekaně zlehka, ačkoliv kolena prostě zůstávají oteklá do dvojnásobné velikosti. Zbytek těla ale protestuje jen mírně, už jsem si krásně zvykla.
Hned následné, všude možně oplocené pastviny pro mě chystají novinku dne: po včerejším hitu plotopřelézaček následují plotoštafle!
A to hned třikrát za sebou.
Ty třetí jsou dokonce tak zákeřné, že na pár vteřin uvíznu nahoře, kam mě přimáčkne krosna.
Fakt se musím smát.
Když pak úplně vylezu z lesa, překvapí mě ukazatel DRINKING WATER, šipka, která vede ke kohoutku ve zdi nějaké farmy. Samozřejmě toho využiju a dotočím si, i když na tom ještě nejsem tak špatně a jsem z toho úplně nadšená, kéž by tohle bylo po cestě víckrát.
K ceduli Roundwood 2 km dojdu opravdu brzo, ale protože druhá cedule hlásá Lough Dan a já mám dost času, odbočím tam.
Jezer není nikdy dost a já už jich cestou moc nepotkám.
Nečekaně narazím na obrovský mezinárodní skautský kemp přímo u jezera.
Koukám na to s otevřenou pusou!
Bohužel tam veřejnost nemůže a já sebou nemám skautskou průkazku, díky níž by mě nejspíš nechali si kemp aspoň prohlédnout. Takhle se tudy nedostanu ani k tomu jezeru, protože je to celé uzavřené.
Obejdu to tedy, pak si sednu k plotu na zídku, snídám proteinovou tyčinku a poslouchám skautské pokřiky v angličtině, němčině a irštině.
A na nějakou dobu jim všem nepokrytě a hrozně moc závidím – tábor, jezero, skauting a to, že mají jeden druhého.
K zásadním věcem, které chybí v mém životě, přidávám skautský tábor.
K tomu jezeru chci, mapa jasně ukazuje, že tam vede i jiná cesta, takže jsem odhodlaná to zkusit, i když je to fakt velká oklika. Ale ta hladina v dáli, jiskřící mezi stromy, ta mě neskutečně láká.
Takže tu cestu následuju, i když je to temným lesem pořád do kopce, kolem prázdných a zavřených stavení, které působí celkem podezřele a nemám tušení, k čemu asi tak můžou sloužit.
Když se tak na ty budovy a boudy dívám, jsou vlastně dost strašidelné, kdybych chtěla někoho unést a pak ho někde schovávat, bylo by to přesně tady.
Přidám do kroku.
Konečně jsem na kopci!
Mapa nelže, cesta tam vede, ale to by nesměla být přeťatá černou železnou bránou s nápisem PRIVATE.
Super.
Alespoň tedy vidím jezero z výšky, než se vracím zpátky až k ceduli Roundwood.
Překvapivě je zase pařák.
Udělám si odbočku do Roundwoodu, po rozpálené silnici to docela trvá, ale k mému zklamání je to jen roztahaný shluk pěkných velkých domů s ještě většímí zahradami, kde asi nikdo nebydlí, tudíž se nemůžu nikoho na nic zeptat.
Nějakou dobu ještě jdu, ale na obchod nebo cokoli pro veřejnost to nevypadá, tak to otočím.
Čeká mě celá ta rozpálená cesta zpátky, teď už víc než tříkilometrová, ale nic moc si z toho nedělám, kupodivu mi to pořád ještě šlape dobře, to bude určitě tou poutnickou holí, asi je kouzelná.
Soukromý Kattegat
Dnešní výhled je zatím naprosto bezkonkurenční! Lugalla, okolní kopce a pod nimi jezero Lough Tay. Je to tak dechberoucí, že musím zůstat sedět na polorozpadlé zídce u silnice, kde mě cesta vyhodí a jen se dívám a mám slzy v očích.
Vlastně mi ani nevadí, že mi foťák nefunguje, protože tohle by ani na fotku zachytit nešlo – ta hloubka, vítr, mraky a proměnlivé stíny, které slunce kreslí na ty kopce.
Jsem z toho tak rozhozená, že mi nějakou dobu nedojde, že slavná Wicklow Way mě víc k jezeru nepřiblíží, naopak, vede pryč.
To mě stojí několik dalších kilometrů podivným lesem, jak z temné pohádky bratří Grimmů, kde marně pátrám po místě na spaní, ač je brzy.
Ale pro jistotu.
Najdu jen jedno mírně příhodné, které se mi ale moc nelíbí. Ukládám si to do paměti, kdybych se sem později chtěla vrátit, člověk nikdy neví.
Jsem zpět nad jezerem.
Super.
Alespoň tedy vidím jezero z výšky, než se vracím zpátky až k ceduli Roundwood.
Překvapivě je zase pařák.
Udělám si odbočku do Roundwoodu, po rozpálené silnici to docela trvá, ale k mému zklamání je to jen roztahaný shluk pěkných velkých domů s ještě většímí zahradami, kde asi nikdo nebydlí, tudíž se nemůžu nikoho na nic zeptat.
Nějakou dobu ještě jdu, ale na obchod nebo cokoli pro veřejnost to nevypadá, tak to otočím.
Čeká mě celá ta rozpálená cesta zpátky, teď už víc než tříkilometrová, ale nic moc si z toho nedělám, kupodivu mi to pořád ještě šlape dobře, to bude určitě tou poutnickou holí, asi je kouzelná.
Soukromý Kattegat
Dnešní výhled je zatím naprosto bezkonkurenční! Lugalla, okolní kopce a pod nimi jezero Lough Tay. Je to tak dechberoucí, že musím zůstat sedět na polorozpadlé zídce u silnice, kde mě cesta vyhodí a jen se dívám a mám slzy v očích.
Vlastně mi ani nevadí, že mi foťák nefunguje, protože tohle by ani na fotku zachytit nešlo – ta hloubka, vítr, mraky a proměnlivé stíny, které slunce kreslí na ty kopce.
Jsem z toho tak rozhozená, že mi nějakou dobu nedojde, že slavná Wicklow Way mě víc k jezeru nepřiblíží, naopak, vede pryč.
To mě stojí několik dalších kilometrů podivným lesem, jak z temné pohádky bratří Grimmů, kde marně pátrám po místě na spaní, ač je brzy.
Ale pro jistotu.
Najdu jen jedno mírně příhodné, které se mi ale moc nelíbí. Ukládám si to do paměti, kdybych se sem později chtěla vrátit, člověk nikdy neví.
Jsem zpět nad jezerem.
Podle mapy cesta dolů vede a já tam prostě chci.
Absolvuju tedy nekonečně dlouhou cestou po silnici vedoucí prudce dolů z kopce přes další vřeso-kapradinové pláně (jít dolů bolí víc, než nahoru, ačkoli...), opravdu dlouho jdu a jdu, abych posléze zjistila, že Lough Tay střeží obří kovaná brána s bezpečnostními kamerami a nápisem STRICTLY PRIVATE!
To mě fakt vytočí.
Pitomí irové, jděte už do háje se svýma brankama a plotama, tady se snad smí koukat na jezera jenom z výšky?? Já chtěla vidět svůj Kattegat a chvíli se jen tak válet na pláži, ale ne!
Chvíli se tam tedy válím v trávě přímo před tou kovanou bránou, trucuju a házím do kamery vražedné pohledy.
Pak mě to přestane bavit, pálí na mě sluníčko (po stínu samozřejmě ani památky, typické) a navíc si všimnu malého červaného ukazatele s nápisem Lough Dan.
Cože?
Takže dál po téhle cestě se dostanu k tomu jezeru, kam jsem se pokoušela dojít dnes ráno, ale z druhé strany?
Svět je zas vzhůru nohama.
Mapa mi to ale potvrdí, mám zase nový cíl, takže váhám jen chvilku a pak vyrazím.
A byl to fakt blbej nápad.
Cesta je tak dlouhá, tak strašně z kopce a tak plná plotopřelézaček a plotoštaflí, že se zastavím.
Představím si, kolik kilometrů budu šlapat zpět ten prudký kopec nahoru, pak další kus lesem k tomu místu na spaní...
Vzdám to a obrátím se hned.
Vlastně ani nevěřím, že to vůbec zvládnu, nejspíš zdechnu uprostřed vřesu a kapradí.
Ale protože fakt jít musím, smířím se se situací a jdu zpátky. Tempem, které zvládám (šněčí závody) a když už mi bolest nedovolí, předkloním se, opřu se o kolena, abych ulevila zádům a vydýchávám. Posadit na zem si netroufám, to by mi mohlo být osudné.
Postupně a opravdu pomalu překonám nejdřív cestu „od jezera“, potom celou tu silnici, než se dostanu zpět na trasu.
Jsem na sebe pyšná.
V návalu hrdosti se rozhoduju, jestli jít zpátky do grimmovského lesa, nebo přece jen nezkusit putovat ještě aspoň hodinku vpřed... a třeba najdu lepší místo. A navíc se potřebuju pohnout na trase, dneska jsem nezískala žádnou vodu.
Ale co když tam místo na spaní nebude?
Jako královna špatných rozhodnutí usoudím, že je stejně jedno, kterou možnost si vyberu a jdu vpřed.
Zde leží boty
Hned zpočátku je třeba vystoupat na kopec, který stojí přímo proti Lugalle. Aspoň si to myslí trasa.
Že občas lezu nahoru po čtyřech, za to se už dávno nestydím.
V polovině kopce je památník se jménem J.B. Malone. V tuhle chvíli vůbec netuším, kdo to byl, za to je tu poslední nádherný výhled na Lugallu a Lough Tay v plné parádě. Vybrali mu opravdu překrásné místo na památník.
Obloha je šedivá, mraky nízko a vítr fouká jako blázen a možná se každou chvíli spustí déšť.
Mám chuť rozbalit stan přímo tady a spát po boku J.B. Maloneho.
To by ale nebyl dobrý nápad, to vidím i já.
Dívám se a loučím se.
Ta krása je tak silná a nepopsatelná, já dýchám vzduch tak zhluboka, že mi téměř vybuchuje v plicích a rozpřahuji ruce proti silnému větru, jako bych ho chtěla obejmout.
Chci.
Chci obejmout celou tuhle krajinu a pevně ji k sobě přitisknout, doslova cítím, jak se mi vpíjí do kostí a vím, že si její kus odnesu sebou, ať půjdu kamkoli. Že už je tam vrytá a nic ji nevymaže.
Myslím na oči, které se na tuhle bolestnou krásu dívaly každý den po tolik měsíců a které si to tu zamilovaly. Teď to konečně chápu, mě k tomu stačil pouhý den.
Dál se cesta mění v boardwalk táhnoucí se na vrchol dalšího kopce navíc s upozorněním, že je dlouhá a náročná a že každý chodec musí být dostatečně vybavený.
Všude se táhnou jen podmáčená vřesoviště a já mě se chce fakt smát.
Už se vidím, jak kráčím po nekonečném boardwalku ve tmě s čelovkou na hlavě, protože prostě není kde hlavu složit.
Všude se táhnou jen podmáčená vřesoviště a já mě se chce fakt smát.
Už se vidím, jak kráčím po nekonečném boardwalku ve tmě s čelovkou na hlavě, protože prostě není kde hlavu složit.
Zanedlouho uvidím po pravé straně mohylku z kamení a na ní stříbrnou destičku s nápisem.
Nejdřív se leknu, že tu někdo spadl z boardwalku a zabil se (stát by se to mohlo!), ale nápis zní:
Zde leží boty Toma Walshe.
Ve vzájemné dobré společnosti jsme prochodili všechny tyto kopce.
Odpočívejte v pokoji.
1953 – 2015
Jsem ohromená a pobavená!
A taky chci vědět, jaké to byly sakra boty, že mu vydržely tak dlouho.
Muchničky 3 – Nekonečný příběh
Jako zázrakem se asi po hodině chůze objeví kousek lesa, k němu vedoucí stezka a malé ohniště. Tady už někdo tábořil a dneska budu i já.
A pak to udeří nečekaně a rychle – hejno muchniček!
Jsem najednou rychlá jako blesk. Musím si šátkem omotat celou hlavu, abych s každým nádechem nevtáhla do plic deset muchniček a vybaluju velmi chaoticky.
I tak jsem ale šťastná, že mám kde spát.
Hned poznám, že se spaním to tak slavné nebude, protože nohy mě bolí takovým způsobem, že ještě dlouho nemůžu zamhouřit oči.
Tak tedy oprava – jsem šťastná, že mám kde ležet.