Ovce v mém domě
Hurá, dnes si oblékám čisté tričko!
Kolem šesté mě budí bečení ovcí, jak by taky ne, spím jim na pastvině. Ale je to příjemný budíček.
Jsem připravená na muchničky venku, ale k mému velkému překvapení se zřejmě rozhodly pro emigraci.
Paráda, to ve mně prohloubí už tak dobrou náladu a dovolí mi sbalit si věci poklidně a důstojně.
Mapa říká, že cesta teď povede přímo přes vrchol kopce zvaného White Hill a následně ještě přes další vrchol.
Kráčím po lávce a i když je to do kopce, nabírám tempo. Už vím, že první 2 – 3 hodiny chůze budou nejlepší, pak se to bude jenom zhoršovat, tak toho chci využít, protože mě čeká dost značná odbočka z trasy do Enniskery pro vodu.
POZNATEK PRO DNEŠNÍ DEN: Po deseti minutách by nikdo nepoznal, že jsem si brala čisté tričko.
Hurá, dnes si oblékám čisté tričko!
Kolem šesté mě budí bečení ovcí, jak by taky ne, spím jim na pastvině. Ale je to příjemný budíček.
Jsem připravená na muchničky venku, ale k mému velkému překvapení se zřejmě rozhodly pro emigraci.
Paráda, to ve mně prohloubí už tak dobrou náladu a dovolí mi sbalit si věci poklidně a důstojně.
Mapa říká, že cesta teď povede přímo přes vrchol kopce zvaného White Hill a následně ještě přes další vrchol.
Kráčím po lávce a i když je to do kopce, nabírám tempo. Už vím, že první 2 – 3 hodiny chůze budou nejlepší, pak se to bude jenom zhoršovat, tak toho chci využít, protože mě čeká dost značná odbočka z trasy do Enniskery pro vodu.
POZNATEK PRO DNEŠNÍ DEN: Po deseti minutách by nikdo nepoznal, že jsem si brala čisté tričko.
Jde se mi vážně dobře, zpívám si, o hůl se opírám jen zlehka a připadám si jako zkušený walker.
Přímo na mém boardwalku cestou polehává několik početných partiček ovcí. Tak brzy ráno asi nečekaly vyrušení, ale já mám radost, že je vidím. Mluvím na ně česky a anglicky a ony bečí... irsky, samozřejmě. I tak si ale, myslím, rozumíme a pokaždé mě nechají projít a to je hlavní.
Dalším zpestřením je slalom mezi ovčími bobky, který ale v žádném případě nejde vyhrát.
Je to překrásná cesta. Jeden z důvodů, proč vyrážím tak brzy ráno je, že ještě nikoho nepotkávám, což si taky dost užívám.
Vlastně jsem doufala, že právě takhle bude vypadat většina cesty, rozhlehlé pastviny, vysoké kopce, nekonečná obloha, voňavý vítr.
Když se zastavím a vzadu vidím dlouhatánskou cestu, kterou jsem ušla, jak se vlní přes pastviny a vpředu ještě delší, která mě teprve čeká a která pokračuje kamsi za obzor, je to jako kdybych byla sama na celém světě.
Jen já a kopce (a ovce).
Ale není to vůbec špatný pocit.
Špatný pocit je, cítit se sám mezi lidmi.
Ještě horší je, cítit se sám mezi svými blízkými.
Ale tohle je jiné, to je jako být malinkatým človíčkem v obrovské, zelené, hebké a nežné dlani, když se shora skrz měkká oblaka dívá cosi nesmírně moudréno a vlídného a říká: Je jedno, jak vypadáš, je jedno, co jsi nedokázala, je jedno, co se ti stalo.
Dýchej zhluboka, tady jsi v bezpečí.
A doma.
Knockree – Padesát odstínů bolesti nohou
Oba kopce doslova přelítnu plná energie, která mi ale dle očekávání dojde zhruba za tři hodiny.
Prudké klesání, které samozřejmě muselo nastat, testuje, kolik toho moje kolena ještě vydrží.
Nikdy bych nevěřila, kolik drobných či větších svalů mají nohy a jak pestré to je, když bolí všechny najednou.
Případně na střídačku.
Vědoma si svého názoru, že skoro vždy to první vzdává hlava a ne tělo a já to hlavě vzdát nedovolím, zatínám zuby a pokračuju, ačkoliv to občas vypadá, že jsem stoletá důchodkyně, která sem zabloudila omylem.
Jsem závislá na své poutnické holi. Nejen proto, že bez ní bych už asi vůbec nešla dál a při zdolávání plotopřelézaček a plotoštaflí je mi nepostradatelnou pomocnicí, ale získala jsem si k ní citové pouto.
Je sice trochu pokřivená okolnostmi a vůbec ne ideální, když na ni něco příliš tlačí, prohne se, ale nikdy se úplně nezlomí. Myslím, že se k sobě perfektně hodíme.
Narazím na krásné zelené údolí u řeky, kde je postaveno několik stanů – nedivím se, je to skvělé tábořiště. Ta přemíra lidí je důvod, proč se nakonec nezdržím, protože jinak bych se zcela určitě vykoupala v té řece.
Nebude to totiž žádným překvapením – je příšerné vedro.
Ale šplhám dál nahoru, myšleno doslova, protože údolí je skutečně hluboké. Stezka – skála je uzounká, hustě lemovaná těmi nízkými trnitými keři, jejichž jméno netuším, ale znám se s nimi už velmi dobře a zblízka.
Takže nejen, že se mi sluneční lepra objevila i na stehnech, kam už podkolenky nedosáhnou, ale po zdolání téhle stezky mi trny zanechávají po celých nohách rudé vzkazy připomínající morseovu abecedu.
Doma asi chvíli nebudu nosit sukni, abych nikoho neděsila.
Přímo na mém boardwalku cestou polehává několik početných partiček ovcí. Tak brzy ráno asi nečekaly vyrušení, ale já mám radost, že je vidím. Mluvím na ně česky a anglicky a ony bečí... irsky, samozřejmě. I tak si ale, myslím, rozumíme a pokaždé mě nechají projít a to je hlavní.
Dalším zpestřením je slalom mezi ovčími bobky, který ale v žádném případě nejde vyhrát.
Je to překrásná cesta. Jeden z důvodů, proč vyrážím tak brzy ráno je, že ještě nikoho nepotkávám, což si taky dost užívám.
Vlastně jsem doufala, že právě takhle bude vypadat většina cesty, rozhlehlé pastviny, vysoké kopce, nekonečná obloha, voňavý vítr.
Když se zastavím a vzadu vidím dlouhatánskou cestu, kterou jsem ušla, jak se vlní přes pastviny a vpředu ještě delší, která mě teprve čeká a která pokračuje kamsi za obzor, je to jako kdybych byla sama na celém světě.
Jen já a kopce (a ovce).
Ale není to vůbec špatný pocit.
Špatný pocit je, cítit se sám mezi lidmi.
Ještě horší je, cítit se sám mezi svými blízkými.
Ale tohle je jiné, to je jako být malinkatým človíčkem v obrovské, zelené, hebké a nežné dlani, když se shora skrz měkká oblaka dívá cosi nesmírně moudréno a vlídného a říká: Je jedno, jak vypadáš, je jedno, co jsi nedokázala, je jedno, co se ti stalo.
Dýchej zhluboka, tady jsi v bezpečí.
A doma.
Knockree – Padesát odstínů bolesti nohou
Oba kopce doslova přelítnu plná energie, která mi ale dle očekávání dojde zhruba za tři hodiny.
Prudké klesání, které samozřejmě muselo nastat, testuje, kolik toho moje kolena ještě vydrží.
Nikdy bych nevěřila, kolik drobných či větších svalů mají nohy a jak pestré to je, když bolí všechny najednou.
Případně na střídačku.
Vědoma si svého názoru, že skoro vždy to první vzdává hlava a ne tělo a já to hlavě vzdát nedovolím, zatínám zuby a pokračuju, ačkoliv to občas vypadá, že jsem stoletá důchodkyně, která sem zabloudila omylem.
Jsem závislá na své poutnické holi. Nejen proto, že bez ní bych už asi vůbec nešla dál a při zdolávání plotopřelézaček a plotoštaflí je mi nepostradatelnou pomocnicí, ale získala jsem si k ní citové pouto.
Je sice trochu pokřivená okolnostmi a vůbec ne ideální, když na ni něco příliš tlačí, prohne se, ale nikdy se úplně nezlomí. Myslím, že se k sobě perfektně hodíme.
Narazím na krásné zelené údolí u řeky, kde je postaveno několik stanů – nedivím se, je to skvělé tábořiště. Ta přemíra lidí je důvod, proč se nakonec nezdržím, protože jinak bych se zcela určitě vykoupala v té řece.
Nebude to totiž žádným překvapením – je příšerné vedro.
Ale šplhám dál nahoru, myšleno doslova, protože údolí je skutečně hluboké. Stezka – skála je uzounká, hustě lemovaná těmi nízkými trnitými keři, jejichž jméno netuším, ale znám se s nimi už velmi dobře a zblízka.
Takže nejen, že se mi sluneční lepra objevila i na stehnech, kam už podkolenky nedosáhnou, ale po zdolání téhle stezky mi trny zanechávají po celých nohách rudé vzkazy připomínající morseovu abecedu.
Doma asi chvíli nebudu nosit sukni, abych nikoho neděsila.
Asi potřebuju zachránit
Knockree je kopec, který vůbec nestojí za ten příšerný výstup, protože jsou to jen neprostupné lesy a ty hnusné štěrkové široké cesty, kterých je tu všude plno a už mi lezou krkem.
Aspoň, že nahoře někdo postavil lavičku.
Potřebuju ten kopec přejít a dojít na silnici a rozcestí, kde pak musím odbočit z trasy do Enniskerry.
Dlouhá odbočka a pak zase zpátky a celou dobu po silnici.
Fuj.
Ale vodu už mám jen na dnešek a jak to bude zítra netuším, protože tam někde mi končí mapa.
Odkudsi zdola se objeví pán s dvěma syny a psem. Jedno dítě má bezvládné přehozené přes rameno, prý usnulo cestou.
Ani netuší, jak moc tomu děcku rozumím.
Chvilku si povídáme, ptám se tedy na Enniskerry, jestli je tam alespoň obchod (jestli ne, tak už mě fakt trefí šlak, nebo půjdu bušit na vrata těch nedostupných farem a panství, co potkávám cestou a žebrat o vodu).
Ujistí mě ale naštěstí, že tam obchod je.
Rozloučím se a pokračuju v cestě, která mi jde teď opravdu pomalu. Potkám ale opravdu pěkné místo k táboření, takže si slíbím, že se z Enniskerry vrátím spát přímo sem.
Jestli na to budu mít sílu.
Momentálně to tak nevypadá, před rozcestím u silnice se zřítím na nízkou zídku a přeju si jen, by ten chlap, co jsem ho potkala na kopci, tu byl autem.
Aby jel do Enniskerry.
Aby mi zastavil a odvezl mě tam.
Aby to fungovalo jako ve filmu.
A ani ne za minutu se přesně tohle stane – zastaví se, zeptá se, jestli opravdu jedu do Enniskerry a pak mi naloží krosnu do kufru a mě dozadu.
Boží!
Samozřejmě mu nemůžu cpát do kufru svojí poutnickou hůl, takže navzdory citovému poutu jí opatrně opřu o zídku a nechám jí tam.
Však tudy stejně půjdu zpátky, tak si jí zase vyzvednu a to jí také polohlasem sdělím, než nastoupím do auta.
Během jízdy se mazlím se psem a konverzuju, spokojená, že mi ta irská angličtina už pěkně jde. Když vidím tu cestu, kterou jedeme, tak je sakra dlouhá. Vím, že jí půjdu zpátky pěšky, ale snažím se si to nepřipouštět, ten milý chlap mi ušetřil polovinu strastiplné cesty po asfaltu a ve vedru beze stínu.
„You are brave girl,“ řekne mi můj zachránce na rozloučenou.
No já nevím, tak úplně si to nemyslím. Spíš „crazy girl“.
Poté, co sním chleba se sýrem, vypiju colu a doplním vodu se ale zase docela „brave“ cítím.
Obrním se a vyrazím zpět.
Bylo by hodně divné, kdyby cesta nevedla do šíleného kopce, že?
Jdu s tou největší vervou, kterou v sobě ještě mám, ale asi i tak působím dost zbitě, protože náhle přímo vedle mě zastaví obrovský patrový autobus a otevře dveře.
„Naskoč, princezno!“ vyzve mě bodrý řidič.
Takové výzvě nedokážu odolat.
Řidič odmítá peníze, ostatní cestující mě vesele vítají a tak mi zkrátí cestu o dobré tři kilometry, protože dál už pak nejede a obrací se.
Poradí mi zkratku zpět na Wicklow Way a dá mi spoustu dalších rad, abych na sebe dávala pozor.
Brzy se ukáže, že to byla špatná cesta a já si ty tři kilometry zase zajdu, nicméně nedokážu se na něj zlobit ani chvilku.
Říkat někomu, kdo je po šestidenním pochodu vedrem a tráví noci venku „beautiful princess“ je naprostý vrchol gentlemanství.
Cestou stihnu zabloudit v polích, najít zvířecí hřbitov a potkat pána, který mi poradí další, tentokrát už správný směr.
K Wicklow Way se nakonec připojím o kus výš, než kde jsem jí opustila a řeším obrovské dilema, zda se vracet pro svou hůl, nebo jít prostě dál.
Fakt váhám.
Moje kolena mě ale přehlasují (jsou přece jen dvě), protože je to opravdu kus a tak s těžkým srdcem pokračuju dál po směru a svou milovanou tam zanechávám.
Snad ji najde jiný chodec a bude tak v dobrých rukou.
Dobrou noc, Éire
Najít místo na spaní není tak snadné a už vůbec se mi nepodaří najít tak pěkné, jaké jsem si vyhlídla předem.
Nakonec zakotvím na plácku hned vedle cesty, což už se stává mojí tradicí. Jsem ale na kopci (i když ne úplně nahoře) a mám překrásný výhled.
Postavím stan, chvíli čtu a pozoruju soumrak na Irskem, občas ještě projde nějaký poslední chodec, pak už nikdo.
Dobrou noc, Irsko.