23. Do hajzlu život
Anne se probudila.
Otevřela oči do dřevěného stropu s obnaženými trámy a nadechla se. Pak se tiše obrátila k jedinému oknu v nevelké místnosti.
Bylo zavřené.
Nespokojeně vzdychla a vstala, aby jej zase pootevřela. Byl to věčný boj s Ellen – teď už jen němý. Anne milovala svěží vzduch montanské letní noci a Ellen byla zima. Nebo to aspoň tvrdila. Anne ji podezřívala, že jde mnohem víc o princip, než o chlad.
Musela ale ocenit, že tentokrát kvůli tomu Ellen neváhala v noci vstávat z postele.
Nijak se nesnažila být tichá, protože v tuto hodinu Ellen vůbec nic nevzbudilo, ačkoliv tvrdila, že na té tvrdé pryčně nemůže spát.
Tenhle pokoj patřil Kitovi, který ho hned první den ochotně vyklidil, aby měly dívky kde přebývat a nastěhoval se k Davidovi. Ten už tolik nadšení neprojevoval, nicméně zřejmě souhlasil. Pokojík nebyl velký a když sem nastěhovali ještě druhou postel, tak už byl dost malý, ale naprosto stačil k tomu, k čemu byl určen – ke spánku a uložení osobních věcí. Měl dřevěné stěny a podlahu, otřískanou skříň i trochu vrzající postele, ale Anne se v něm líbilo.
Protáhla si tělo ztuhlé spánkem a téměř po paměti sáhla na židli, kde měla vždycky přehozené oblečení. Nenahmátla ale nic.
Podívala se pořádně, zjistila však, že zírá jenom na prázdnou židli.
„Co to sakra má bejt?“ zabručela si a začala prohledávat pokoj. Koukla se do skříňky, pod postel, probrala i Elleniny věci, ale nic nenašla.
„Ellen?“ zatřásla jejím ramenem nevybíravě. „Ellen!“
„Co se děje?“ otázala se dívka, ovšem pouze formálně. Ve skutečnosti si přikryla dekou hlavu.
„Tys někam dávala moje oblečení? Kalhoty a košili?“ pokračovala Anne bez milosti.
„To rozhodně ne,“ zabručela Ellen rozespale. „Nevím, proč bych to dělala. Zbláznila ses?“
„Ještě ne, ale možná se to stane,“ odtušila Anne a znovu a důkladněji prohledala pokoj. Tentokrát to probuzenou Ellen natolik rušilo, že už znovu neusnula.
Posadila se a rozespale ji pozorovala.
„Není to jen něčí vtip?“ usoudila a schovala jemné zívnutí za rozevřenou dlaň.
„Vtip?“ napřímila se Anne. „Co je na tom vtipnýho?“
„Tak tedy pokus o vtip,“ opravila se Ellen.
„Kdo by něco takovýho dělal?“ přemýšlela Anne.
„Třeba Kit Angel,“ navrhla Ellen.
„To je blbost,“ mávla rukou Anne a zůstala stát uprostřed místnosti bosá, jen v košilce a spodních kalhotech. „Nemyslím, že by považoval za humor ukrást mi košili a kalhoty, El!“
„Jistě, za humor asi ne,“ utrousila Ellen sarkasticky a zase si lehla. „Ale rozhodně by se mu zamlouvalo, kdybys venku chodila takhle.“
Anne přiskočila ke své posteli a s potěšením po ní hodila polštář. Ellen si však pouze zamumlala něco ve smyslu: „Jak typické…“ a polštář si zasunula pod hlavu.
* * *
Wesley jen v rozepnuté košili zamířil ke studni a s potěšením shledal, že někdo už vytáhl vědro před ním a on se tím nebude muset zdržovat.
Vyhrnul si rukávy, ponořil ruce do vody, která byla v tuhle ranní hodinu opravdu ledová, ale předstíral, že to nevnímá. Dlaně plné vody si chrstl na obličej, projel prsty krátké vlasy a vše udělal znovu, aby si namočil i krk a poloodhalenou hruď.
„Wesley?“ ozvalo se za ním a on překvapeně ztuhl, protože by očekával všechny možné hlasy, jen ne tenhle.
Obrátil se k ní.
„Annie? Co tady děláš?“
Měla na sobě Elleniny šaty, které si ještě kupovala v Countdownu, a které nakonec vždycky nosila jen Anne. Volné šaty tentokrát ani nestažené páskem, které jí dosahovaly do poloviny lýtek si tady oblékala výjimečně, jen, když si chtěla vyprat kalhoty a košili.
Nyní ale nevypadala na to, že by se chystala prát.
„Neviděl jsi náhodou moje oblečení?“ založila si ruce v bok a podezřívavě si ho prohlédla.
„Tvoje oblečení?“ zopakoval nechápavě. „Nechci ti brát iluze, ale rozhodně tu nestojíš nahá.“
„No jo, legrace,“ ušklíbla se. „Myslím moje kalhoty, záhadně mi zmizely z pokoje,“ vysvětlila.
„A z jakýho záhadnýho důvodu si myslíš, že s tím mám něco společnýho já?“ rozhodil ruce.
„Nech toho, Wesley,“ odbyla ho. „To víme oba dobře.“
„Ne, to víš ty dobře, já o tvých důvodech nemám ani páru!“ rozkřikl se. „Absolutně ti nerozumím, ale víš co? Je mi to úplně fuk!“
Udiveně zamrkala.
„Bavíme se pořád ještě o mých kalhotech?“ zeptala se opatrně.
„Celou cestu dokola opakuješ – můj táta byl policajt, nechci mít nic společnýho se špinavejma banditama, jako jste vy!“ vyhrkl na ní najednou, jako by to bylo něco, co dlouho držel v sobě.
A taky to trochu ťalo do živého. Vykulila údivem oči a na nic jiného se nezmohla.
„Málem ses sama zabila na skalách, jen abys nemusela jít s náma, dobře si to pamatuješ, ne?“ pokračoval. „Ale tady, tady ti to nevadí! Najednou ti je jedno, kdo je mimo zákon a kdo ne, najednou se bratříčkuješ s těma největšíma-“
„Nic takovýho nedělám!“ přerušila ho vztekle.
„Tak to se mýlíš, děvče! Kdyby ses jenom viděla, jak vypadáš, jak se tváříš, co děláš!“ popadl ji neurvale za ramena, ale vytrhla se mu. „Najednou je ti fuk, čí obličeje visí na sloupech, co?! Takže tihle jsou hodni tvé přízně, zatímco já ne!“
„O čem to pořád mluvíš!“ téměř zaječela. Ani trochu se jí nelíbilo, že se začíná cítit provinile.
„Děje se něco?“ ozvalo se náhle vedle nich.
Kit se postavil vedle studny a tvářil se velice klidně, ačkoliv musel slyšet každé jejich slovo.
„Na tebe jsme tu akorát tak čekali!“ obořil se na něj Wesley nepřátelsky. „Čím to, sakra, že kam se podívám, tam jsi ty?“
„A ty s tím máš evidentně nějakej problém, Shane,“ odpověděl mu Kit sice poklidně, ale rozhodně ne příjemně.
„Já jen hledám svoje oblečení,“ zopakovala Anne, ve snaze obrátit řeč kamkoli jinam.
„Co je to tady proboha za řev?“ ozvalo se z okna v prvním patře, doprovázeno mohutným zívnutím. V malém okně se objevila Shakespearova rozcuchaná hlava.
„Dobré jitro,“ odpověděl mu Kit a pousmál se.
„Synu,“ vyklonil se Shakespeare víc, pokud mu to okenní rám dovoloval. „Jen rozhárané nitro tak časně dává lůžku dobré jitro! Proč mi tak řvete pod oknem?“
„Někdo mi schoval moje kalhoty,“ odpověděla Anne, než stihl kdokoliv jiný. „Nevíš o tom náhodou něco?“
„Ne.“
„Kite?“
„Já taky ne,“ pokrčil rameny.
„Fajn, bezva. Je to ohromně vtipný. Třeba se tomu časem taky začnu smát,“ zabručela a vydala se spěšně zpátky k domku, kde měly pokoj s Ellen.
Z dalších dveří vyšel Spencer.
Jak ho míjela, zeptala se za chůze: „Nesebral jsi mi náhodou v noci moje kalhoty? Že se tak ptám, co?“ nečekala ani na odpověď.
„Jo,“ ozvalo se ode dveří.
„Cože?“ zastavila se tak prudce, že měla co dělat, aby neuklouzla. Stejně udiveně na něj zíral Kit, Shakespeare z okna a dokonce i Wesley.
„Teda přesnějc řečeno, požádal jsem Davida, aby se vplížil k vám do pokoje a ty věci mi přinesl,“ upřesnil Spencer a dál stál klidně ve dveřích, které zabíral celé.
„Proč?“ nechápala Anne.
„Protože jsem se na to už nemoh dívat,“ prohlásil Spencer nabručeně a něco jí hodil. Ke svému překvapení zjistila, že beztvará hromada čehosi, co celou dobu držel v ruce, je opravdu její košile a kalhoty.
„Vypadalo to, jako bys na sobě nosila pytel. Tak jsem to trochu upravil,“ zabručel znovu a pod černým plnovousem se tvářil tak nerudně, že Anne jen dvakrát sklapla pusu naprázdno a nic mu neřekla.
O chvíli později, kdy se objevila na dvoře oblečená do onoho „ztraceného“ oděvu, došla slova i všem ostatním.
Původně pánská košile byla zkrácená a projmutá tak, že přesně kopírovala Annin pas končila v polovině boků. I kalhoty Spencer zúžil na její dlouhé nohy, které teď vynikaly víc, než kdykoliv jindy.
„Teda,“ vydechla, roztáhla paže a sklonila se, aby si to všechno co nejvíc mohla prohlédnout. „Jak ses mohl… jak jsi se… trefil jsi to úplně přesně… prostě mi to sedí jako… nechápu to…“ koktala.
„Snad mám oči, ne?“ zabručel. „Konečně vypadáš, tak jak máš,“ prohlásil a v jeho hlase zazněla spokojenost. „Trochu mi připomínáš Calamity Jane, až na ty vlasy. Já tu holku dobře znával. Tohle se musí umět nosit, děvče,“ obrátil se pomalu k odchodu a v tmavých vousech se mu uhnízdil úsměv.
„Já… nevím, jak mám poděkovat, opravdu,“ vyhrkla upřímně. „To od tebe bylo… moc hezký!“ přistoupila k němu a skoro vypadala, že mu dá pusu na tvář.
„No jo, no,“ zabručel.
„A my ostatní ti děkujeme dvojnásobně, Spenci, protože se na tu krásu můžeme dívat,“ prohlásil Kit a usmál se na Anne.
Ta odhodila zcuchané vlasy z obličeje a úsměv mu opětovala zvláštním, soukromým způsobem, který Wesley zachytil.
Měl pocit, jako by ho něco hodně tvrdého udeřilo do žaludku a ten pocit byl tak fyzický, si musel na ta místa přitisknout dlaň sevřenou v pěst.
Skoro lapal po dechu, jak to bolelo a krev se mu hrnula do hlavy. Jediné, co si přál udělat, bylo udeřit Kita Angela silně do zubů a vymazat mu z obličeje ten jeho okouzlující úsměv.
Navždy.
Obrátil se k prudkému odchodu a málem u toho srazil právě přicházející Ellen.
„Co mu zase je?“ otočila se za ním. „Jinak dobré ráno všem.“
„Dobré ráno. Co mu je, nemám tušení,“ odpověděl Kit, ale Anne vydechla a zatvrzele si založila ruce.
* * *
Wesley se protáhl mezi skalami tak prudce, že se praštil do ramene a křoví se mu omotalo kolem paže.
V ruce svíral svůj revolver, pro který si bezmyšlenkovitě doběhl do svého pokoje.
Trhl tak, že pružné větvičky zapraskaly a zůstaly zachycené na látce košile.
K Flashově cvičné střelnici téměř doběhl, sáhl k boku a bez míření střílel na plechovky, dokud s cinkáním nepopadaly na zem a on nevystřílel všechny náboje.
A pak se rozběhl a několika údery nohou a pak i pěstí rozmlátil dřevěnou konstrukci, která plechovky držela.
Na odřených kloubech se objevila červená krev.
„Do hajzlu život!“ procedil skrz zuby a do ulomeného trámku udeřil ještě jednou.
Bolest mu projela až k rameni a zajiskřila před očima, ale úlevu mu nepřinesla.
* * *
Danny s Anne během dopoledne vyhřebelcovali všechny koně, vrátil se také David s Johnem s čerstvými úlovky, ze kterých pak Shakespeare připravil oběd a Ellen přehodila obě jejich přikrývky z okna, aby nachytaly svěží vzduch a slunce.
„Hotová hospodyňka, El!“ volala na ni škodolibě Anne zdola. „Nějak se ti ten zdejší vzduch zamlouvá!“
Ellen se zatvářila chladně, ale v duchu uznala, že má ta holka pravdu. Jestli se jí něco opravdu líbilo, byl to ten úžasný sladký vzduch. Ale pochopitelně neměla touhu se o to s někým dělit.
Po vcelku dobrém obědě (poté, co jednou Ellen ochutnala Kitův výtvor, považovala jakýkoli jiný oběd vcelku dobrý) se natáhla na postel a na chvíli zavřela oči.
Už nebyla tolik unavená. I když to nebylo nic dle jejích představ, načerpala na tomto zvláštním místě zpět síly, které poztrácela při cestování. To, jakým neuvěřitelným způsobem byli odříznuti od světa jí pomáhalo nemyslet na budoucnost.
Věděla, že nějaká bude. Věděla také, že se velmi brzy spustí kola osudu a s klidem téhle montanské přírody bude konec. Ale cosi zde přítomného způsobovalo, že si s tím hlavu lámala jen málo.
Neuvěřitelné. Nejspíš se se mnou vážně něco děje. Nelámu si hlavu, nemyslím na budoucnost… někdy dokonce jen tak sedím a nechávám na sebe svítit slunce.
To by mě dřív nikdy nenapadlo.
Pousmála se sama pro sebe a překulila se na bok.
K jejímu sluchu se donesl zvuk, který by tady čekala ze všeho nejméně.
Hudba.
Posadila se a poslouchala. Byla to skutečně hudba, melodie hraná na housle kdesi dole na dvoře, která se nesla nahoru k jejímu oknu a zcela určitě ještě mnohem výš, k modrému nebi.
Vyklonila se ven a i když viděla, kde jsou, neviděla, co se tam přesně děje.
Chvíli uvažovala, jestli má přerušit svou soukromou chvilku odpočinku a jít se podívat dolů a zvědovost nakonec zvítězila.
Původcem melodie byl kupodivu Spencer, usazený na schodech svíral malé housličky ve svých velkých rukách a vyluzoval z nich lehce syrové, veselé tóny.
Téměř nad ním seděl na zábradlí David, opodál se o sloup opíral Angličan a na zemi seděl Kit vedle Anne. Opodál stál Danny, který nejspíš právě procházel kolem, ale zastavil se.
Všichni se usmívali takovým zvláštním, napůl okouzleným úsměvem, jak pro ně byla i takováhle hudba vzácným a příjemným jevem, že bylo škoda se jen hýbat, aby nerušili.
„Taky tě to přilákalo?“ všiml si Danny přicházející Ellen.
„Ano,“ přiznala.
„To skoro vypadá, jako společenská událost,“ prohlásil Angličan vesele.
„Dave, prosím!“ pohlédl Kit na Davida, který se beze slova usmál a pak sáhl do kapsy, odkud vytáhl cosi podlouhlého a lesklého. Přiložil to k ústům a vzápětí tóny houslí doplnil zastřený hlas harmoniky.
Anne téměř vydechla obdivem.
„To je krása!“ zašeptala bezprostředně. Kit natáhl svou ruku a sevřel její dlaň ve své natolik samozřejmě, že ji to vůbec nevyvedlo z míry, jen ji stiskla, sdílejíc s ním tak rozechvělou radost z hudby.
„To už je skoro orchestr,“ poznamenala Ellen, ale nemyslela to nijak ironicky.
„Skoro můžeme uspořádat ples,“ zasmál se Kit.
„To také můžeme,“ prohlásil Angličan. „Koneckonců, poprvé tu máme nějaké dámy, byla by škoda nevyužít té příležitosti, co vy na to? Zvládneš na to nějaký valčík?“ obrátil se na Spencera.
Spencer v odpověď zahrál jednoduchou valčíkovou melodii, kterou bleskurychle doplnila harmonika v Davidových rukou.
„Smím prosit, krásná dámo?“ uklonil se Angličan před Anne, která seděla na holé zemi se zkříženýma nohama. Byla to předpisová poklona takového formátu, že Ellen jen zvedla zvědavě obočí.
„Ale já… no, děkuju, ale neznám ani jeden krok. Nedopadlo by to dobře,“ bránila se.
„Pokud vás vede pravý muž, není třeba umět kroky,“ pravil s úsměvem Angličan a natáhl k ní dlaň ještě blíž.
„Kéž by tuhle průpovídku znal můj učitel tance,“ vzdychla si Ellen upřímně a Danny vedle ní vyprskl smíchy.
Anne cítila, jak jí Kit nenápadně šťouchl do žeber, takže nakonec podala Angličanovi ruku a nechala si pomoci na nohy.
„Vezmi radši El, ta to určitě umí,“ namítala ještě.
„To jistě ano. Proto může vzít někoho dalšího a vytvořit další pár,“ vysvětlil.
Než Ellen stihla něco namítnout, popadl ji Danny za paži a postavil se vedle, aby napodobil Angličanův postoj.
„Ty umíš valčík?“ podivila se Ellen.
„Ne, ale ty mě ho můžeš naučit. Slyšela jsi Angličana – nic na tom není,“ zazubil se Danny.
„Jen si ještě dovolím opravit váš postoj,“ podotkl Angličan. „Neboť čím více tisknete dámu, tím lépe se tančí.“
A sám položil pravou dlaň nad Annin pas a přitáhl ji k sobě.
„Skvělej tanec,“ poznamenal Spencer souhlasně.
Danny přičinlivě napodobil i tento detail a přitiskl si k sobě Ellen. Její oblé tvary, bez korzetu měkké a poddajné, jej na krátkou dobu téměř připravily o dech.
Skvělej tanec, pomyslel si. Ellen musela zaklánět hlavu, aby se mu dívala do tváře a jemně se na něj mračila.
„Už ti někdo řekl, že jsi nezdvořile vysoký?“ zeptala se vážně. Danny se rozesmál.
„Ne, tak to mi skutečně nikdo nikdy neřekl.“
„Tak ti to říkám já,“ pokračovala. „Ubohá tanečnice pak nepohne krkem, aby se ti při tanci mohla dívat do očí.“
„Tak snad to za to aspoň stojí,“ zamrkal na ni. Ellen se nadechla k rozhořčené odpovědi, ale Spencer zabrnkal valčíkovou předehru a Angličan s Anne začali tančit. Tedy chvíli se po improvizovaném parketu trochu motali, ale byla to opravdu jen chvíle, než Anne pochytila rytmus i Angličanův houpavý, sebejistý krok.
„Podařilo se jim po dlouhé době donutit mě zvládat techniku, to ale neznamená, že u toho budu vypadat ladně,“ bručela si Ellen pro sebe, ale Danny se smál a ona vlastně taky, se stále zakloněnou hlavou, protože ve skutečnosti odmítala přijít o možnost, hledět do očí Dannyho Larabiho z takové blízkosti.
Kit se přesunul k zábradlí a vybubnovával do něj rytmus a Ellen omámená sluncem, prostou hudbou i objetím, slyšela zrychleně bušit svoje srdce. Cítila i Dannyho srdce a zdálo se jí, že obě buší ve stejném rytmu, který udávají Kitovy ruce, Spencerovy housle a Davidova harmonika.
Celou scenerii mlčky pozoroval John Flash zhora ze svého okna, kam k němu doléhal smích i hudba. Přitištěný k dřevěnému rámu a nehybný mohl být těžko zahlédnut.
Ale i kdyby byl, nebylo možno přečíst z jeho výrazu cokoliv, co by jen napovědělo, proč tak dlouze hledí na tu prostou radost pod sebou.
* * *
Anne si broukala Spencerův valčík tak nakažlivě, že se k ní Ellen čas od času připojila téměř proti své vůli. Měla tak povznášející náladu, že dokonce zatím nezavírala napůl otevřené okno v pokoji, přestože vzduch, který proudil dovnitř, byl už chladný.
„Jsem celá zaprášená, asi jak jsme dnes tančili,“ usoudila Ellen bez nadšení.
„Měla ses jít se mnou vykoupat do jezera,“ namítla Anne. „Je úžasný.“
„No jistě,“ zavrtěla Ellen hlavou. „Už jsem se v něm jednou koupala, děkuji.“
„To byla zkouška odvahy,“ usmála se Anne pobaveně, ale uznávala, že Ellen před několika dny za slunného odpoledne skutečně vlezla do jezera celá. Setrvala tam sice pár vteřin a měla na sobě dlouhé kalhotky a košilku, ale přece jen se to s přimhouřenýma očima dalo nazvat koupáním.
„Kit ti přece už třikrát zařídil teplou koupel. Nemůže to dělat každej den,“ dodala Anne.
„Koupel!“ zvolala Ellen. „Byl to lavor ohřáté vody. Tomu se při nejlepší vůli nedá říkat koupel, Annie, asi si na tu skutečnou už nevzpomínáš.“
„Bylo jich málo, ale vzpomínám,“ pokývala Anne v dobrém rozmaru. Poslední dobou se vůbec často nacházela v neobvykle dobré náladě.
„Tím nechci říct, že za ten lavor a voňavé mýdlo nepociťuji jistou vděčnost,“ dodala Ellen.
Na střeše přímo nad jejich hlavami to podivně zapraskalo, následovala rána a cosi, nejvíce připomínající dusot. Ellen vyjekla a Anne sebou polekaně trhla.
Lomoz se přehnal po celé střeše, cosi nevybíravým kopnutím otevřelo okno zcela dokořán a zhora se dovnitř naklonila blonďatá hlava.
„Dobrý večer,“ prohlásil Kit, zachytil se rámu a vzápětí se přetočil tak, že seděl přímo v okně, s nohama uvnitř místnosti.
„Dobrý večer,“ odpověděla mu Anne a uznale se usmála jeho impozantnímu vstupu.
„Nemám slov!“ prohlásila Ellen upjatě.
„Napadlo mě, jestli by ses nechtěla projít venku. Třeba k jezeru,“ navrhl Kit a nespustil z Anne oči.
Cítila, jak se jí cosi zachvělo v hrudi.
„Chtěla,“ odpověděla po pravdě. „A musím jít taky oknem? Nebo po střeše?“
„Když to zvládneš,“ pokrčil rameny, vzápětí se opět vyšvihl a zmizel nahoře. Střecha zapraskala pod jeho nohama tak nebezpečně, až se Ellen obávala, aby se jim nezřítila na hlavu.
„Ten Kit je magor,“ prohlásila a usadila se na svou postel.
Anne se na ni obrátila s nehraným údivem.
„Páni, já zírám!“
„Co?“
„Právě jsi o Kitovi řekla, že je magor!“ usmála se pobaveně.
„Nic takového jsem neřekla. Taková slova nepoužívám,“ bránila se Ellen.
„To jsi teda řekla. To jsem zvědavá, kam až to povede.“
„Nech si ty mravokárné řeči,“ ušklíbla se Ellen.
Anne se naposledy zasmála a k Ellenině údivu se vyhoupla také do okna, odkud se spustila dolů.
Jestli už předtím měla otřesné způsoby, tady zdivočí úplně, pomyslela si, ale vlastně byla pobavená. Zřejmě by byla nejšťastnější mezi těmi rudochy. Tam by se hodila.
Kdosi zaklepal na dveře.
„Obtěžuješ se zbytečně, Kite!“ zavolala, aniž se zvedla ze svého místa. „Už po tvém vzoru vylezla oknem.“
Dveře se pootevřely a škvírkou dovnitř nakoukl pobavený obličej. „Je mi to líto, ale nejsem Kit,“ řekl Danny. „Nevěděl jsem, že už někoho čekáš.“
„Ale nečekám,“ zvedla se na nohy a napřímila se. „Jen Kit se tady nahání s Annie. Používají k tomu dokonce i okno a střechu.“
„Nápaditý,“ uznal Danny a vstoupil do pokoje.
„Potřebuješ s ní mluvit?“
„Ne, já jsem přišel za tebou,“ usmál se a Ellen si všimla, že má čerstvě oholenou tvář.
„Aha. No tak se, prosím, posaď,“ pokynula mu k Annině posteli.
„Spíš jsem myslel, že bys mě mohla někam doprovodit,“ nepohnul se z místa.
„Doprovodit?“ podivila se upřímně a snažila se nevnímat vůni mýdla a ještě vlhké mužské kůže, kterou vdechovala. „Doufám, že ne k jezeru. Jezero za soumraku už ukazuje někdo jiný někomu jinému,“ pronesla sarkasticky, jak se snažila necítit splašené poskočení vlastního srdce.
„Ne, k jezeru jsem nemyslel,“ zasmál se. „Někam o něco blíž. Chtěl bych ti něco ukázat, snad se ti to bude líbit víc, než jezero.“
„V tom případě jsem asi natolik zvědavá, abych se šla přesvědčit,“ usoudila a přehodila si přes ramena přeloženou deku, aby ji chránila před venkovním chladem.
Usmál se na ni a napřáhl ruku rozvláčným gestem, aby do ní mohla vložit svou dlaň.
Potlačila úsměv a s vážnou tváří tak učinila.
„To jsi odkoukal dneska od Angličana?“ neodpustila si, když scházeli po schodech dolů.
„Jo.“
* * *
Shakespeare se právě chystal zapnout knoflíky u poklopce a vylézt z křoví, do kterého ho zahnala nutkavá potřeba, když uslyšel lehké kroky po hrubém písečném břehu jezera.
Ostražitě ztuhl, ale vzápětí také uslyšel dva hlasy, které spolu tiše promlouvaly a ozývaly se v oranžovém soumraku.
Cítil, jak se mu napjaté svaly uvolnily, ale zůstal nehybný v křoví.
Prošli kolem něj, aniž si ho všimli, viděl Kitovu vysokou postavu, jeho zcuchané světlé vlasy a Anninu štíhlou siluetu v kalhotech a košili, upravené Spencerem.
Jejich ruce se proplétaly v neustálém jemném pohybu, jako by se nemohly nabažit obrysů dlaně toho druhého.
A pak se náhle zastavili jakoby v půli kroku a políbili se; nedočkavě a dychtivě a těžko šlo určit, kdo koho vlastně políbil první.
Shakespeare téměř nedýchal a přistihl se, že se na něžně se líbající dvojici na pozadí nádherného soumraku nad jezerem dívá s přihlouplým úsměvem.
Do hajzlu, pomyslel si zcela nepoeticky. Ten život je někdy fakt krásnej!
A teď by mě zajímalo, jak se odtud dostanu natolik nenápadně, abych nevypadal jako úchylnej šmírák.
* * *
Wesley vyšel ze stájí a zamířil šikmo přes ztemnělý dvůr. Večery a noci už byly chladné, ale on to měl rád. Nechal vzduch, aby mu studenými prsty přejížděl po pažích, odhalených vyhrnutými rukávy a po šíji a holém krku. Pomalu mířil ke dveřím, které vedly do jeho a Dannyho pokoje, vstříc další špatně prospané noci.
Nijak zvlášť se mu nechtělo.
Už abysme odtud vypadli! Bože, jak já se nemůžu dočkat!
Zastavil se a poprvé si reálně zkoušel představit, co se bude dít, až odsud odjedou. Věděl, že má mnohem jasnější představu, než Danny.
Mnohem konkrétnější.
Zavřel oči a skoro dokázal slyšet skřípění velkých železných kol na kolejích, cítit horký dým ve vzduchu… zrychlený tikot vlastního tepu, vzrušené ržání koně… a nenapodobitelný zápach spáleného uhlí, prachu a železa.
A nebezpečí.
Oči zprudka otevřel. Tohle je možná to, co mu přinese úlevu.
Nebezpečí.
Vzrušení.
Uvědomil si, že se mu srdce zachvělo něčím, co by se skoro dalo nazvat radostným očekáváním.
Ušklíbl se.
Pane jo, asi jsem skutečně bandita tělem i duší. Psanec. Parchant. Hajzl.
Lump bez zásad. A naše zásadová Annie to prostě vycítila, proto mě nemůže ani vystát.
Zaťal pěsti ve vzteklé touze do nečeho uhodit, až ho zabolely odřené klouby.
Proč na ní kurva pořád myslím??
Pořád se tak do krve bránila všem nařčením a nakonec stejně bude dělat děvku banditovi. Nebo už dělá.
Není to snad pěkná pomsta?
Tak proč mi to vadí? Chtěl bych snad, aby dělala děvku mě??
Proti jeho vůli mu hlavou proběhla představa nahé Anne, temné záplavy jejích vlasů, které si on sám hrubě namotává na zápěstí a pak si jí tvrdě tiskne ke svému tělu.
Zatrnulo mu ve slabinách a zaplavil ho bezmezný vztek na sebe samotného.
Tak dost! Dost!
Vykročil rázně původním směrem, ale cosi divného ho opět donutilo zastavit. Chvilku trvalo, než si uvědomil, co se mu zdá na setmělém dvoře tolik nepatřičné, ale vzápětí to uviděl.
Z oken místnosti, kde obvykle jídávali, pokud to nebylo venku, se linulo jasné světlo a skrze okna kreslilo na zemi zlaté obrazce.
Bylo to neobvykle jasné světlo, muselo jít o větší množství svíček nebo petrolejových lamp a to rozhodně nebylo nic obvyklého.
Zvědavost ho donutila znovu zastavit a zamířit k těm oknům, instinktivně zpomalil a ztišil krok, aby se mohl přikrást co nejblíže a nahlédnout dovnitř.
Rozprostřel se před ním pohled, který ho překvapil a donutil údivem pootevřít ústa.
Hned mu došlo, čím se to Danny zabýval celé odpoledne a co tajemného chystal.
Na stole byly talíře s jídlem, svíčky, cosi jako čistý ubrus, dokonce i ubrousky a příbor. Ve džbánku i pohárech dost možná bylo i víno.
Danny a Ellen seděli naproti sobě, sotva tak daleko, aby se mohli držet za ruku a taky se za ni drželi.
Jemu už normálně hrabe, pomyslel si Wesley stále s pootevřenými ústy. Slečně Ellen chybí luxus, tak se jí ho pokusil nahradit? Pitomec! Vždyť je to naprosto směšný!
Jenže Ellenin výraz nevypovídal o tom, že by cokoli z toho považovala za směšné. Oba se na sebe dívali, jako by se viděli poprvé v životě a jako by v tu chvíli neexistovalo nic kolem nich. Wesley hleděl na neuvěřitelný výraz v přítelově tváři a nedokázal se ani pohnout, jak moc ho zasáhl.
Poprvé za celý život, od doby, kdy jim zemřeli rodiče a blízcí, neviděl v jeho obličeji ani jedinou stopu bolesti, zármutku a touhy po pomstě.
Ani jedinou.
Měl pocit, jako by ho v tom bahně nechal Danny samotného, jako by ho s lehkým srdcem opustil, aby se dusil a topil dočista sám. A nejhorší na tom všem bylo, že ačkoliv ho pocit prázdnoty a tísně zaplavil jako příliv a skoro mu nedovolil dýchat, nedokázal Dannyho ani trochu nenávidět.
Ani mu nic vyčítat.
Jen mu hluboce a z celé duše záviděl.
„Do hajzlu…“ pronesl těžce a opřel se ramenem o rám okna, aby tam tak ještě dlouhou bez hnutí zůstal.
Anne se probudila.
Otevřela oči do dřevěného stropu s obnaženými trámy a nadechla se. Pak se tiše obrátila k jedinému oknu v nevelké místnosti.
Bylo zavřené.
Nespokojeně vzdychla a vstala, aby jej zase pootevřela. Byl to věčný boj s Ellen – teď už jen němý. Anne milovala svěží vzduch montanské letní noci a Ellen byla zima. Nebo to aspoň tvrdila. Anne ji podezřívala, že jde mnohem víc o princip, než o chlad.
Musela ale ocenit, že tentokrát kvůli tomu Ellen neváhala v noci vstávat z postele.
Nijak se nesnažila být tichá, protože v tuto hodinu Ellen vůbec nic nevzbudilo, ačkoliv tvrdila, že na té tvrdé pryčně nemůže spát.
Tenhle pokoj patřil Kitovi, který ho hned první den ochotně vyklidil, aby měly dívky kde přebývat a nastěhoval se k Davidovi. Ten už tolik nadšení neprojevoval, nicméně zřejmě souhlasil. Pokojík nebyl velký a když sem nastěhovali ještě druhou postel, tak už byl dost malý, ale naprosto stačil k tomu, k čemu byl určen – ke spánku a uložení osobních věcí. Měl dřevěné stěny a podlahu, otřískanou skříň i trochu vrzající postele, ale Anne se v něm líbilo.
Protáhla si tělo ztuhlé spánkem a téměř po paměti sáhla na židli, kde měla vždycky přehozené oblečení. Nenahmátla ale nic.
Podívala se pořádně, zjistila však, že zírá jenom na prázdnou židli.
„Co to sakra má bejt?“ zabručela si a začala prohledávat pokoj. Koukla se do skříňky, pod postel, probrala i Elleniny věci, ale nic nenašla.
„Ellen?“ zatřásla jejím ramenem nevybíravě. „Ellen!“
„Co se děje?“ otázala se dívka, ovšem pouze formálně. Ve skutečnosti si přikryla dekou hlavu.
„Tys někam dávala moje oblečení? Kalhoty a košili?“ pokračovala Anne bez milosti.
„To rozhodně ne,“ zabručela Ellen rozespale. „Nevím, proč bych to dělala. Zbláznila ses?“
„Ještě ne, ale možná se to stane,“ odtušila Anne a znovu a důkladněji prohledala pokoj. Tentokrát to probuzenou Ellen natolik rušilo, že už znovu neusnula.
Posadila se a rozespale ji pozorovala.
„Není to jen něčí vtip?“ usoudila a schovala jemné zívnutí za rozevřenou dlaň.
„Vtip?“ napřímila se Anne. „Co je na tom vtipnýho?“
„Tak tedy pokus o vtip,“ opravila se Ellen.
„Kdo by něco takovýho dělal?“ přemýšlela Anne.
„Třeba Kit Angel,“ navrhla Ellen.
„To je blbost,“ mávla rukou Anne a zůstala stát uprostřed místnosti bosá, jen v košilce a spodních kalhotech. „Nemyslím, že by považoval za humor ukrást mi košili a kalhoty, El!“
„Jistě, za humor asi ne,“ utrousila Ellen sarkasticky a zase si lehla. „Ale rozhodně by se mu zamlouvalo, kdybys venku chodila takhle.“
Anne přiskočila ke své posteli a s potěšením po ní hodila polštář. Ellen si však pouze zamumlala něco ve smyslu: „Jak typické…“ a polštář si zasunula pod hlavu.
* * *
Wesley jen v rozepnuté košili zamířil ke studni a s potěšením shledal, že někdo už vytáhl vědro před ním a on se tím nebude muset zdržovat.
Vyhrnul si rukávy, ponořil ruce do vody, která byla v tuhle ranní hodinu opravdu ledová, ale předstíral, že to nevnímá. Dlaně plné vody si chrstl na obličej, projel prsty krátké vlasy a vše udělal znovu, aby si namočil i krk a poloodhalenou hruď.
„Wesley?“ ozvalo se za ním a on překvapeně ztuhl, protože by očekával všechny možné hlasy, jen ne tenhle.
Obrátil se k ní.
„Annie? Co tady děláš?“
Měla na sobě Elleniny šaty, které si ještě kupovala v Countdownu, a které nakonec vždycky nosila jen Anne. Volné šaty tentokrát ani nestažené páskem, které jí dosahovaly do poloviny lýtek si tady oblékala výjimečně, jen, když si chtěla vyprat kalhoty a košili.
Nyní ale nevypadala na to, že by se chystala prát.
„Neviděl jsi náhodou moje oblečení?“ založila si ruce v bok a podezřívavě si ho prohlédla.
„Tvoje oblečení?“ zopakoval nechápavě. „Nechci ti brát iluze, ale rozhodně tu nestojíš nahá.“
„No jo, legrace,“ ušklíbla se. „Myslím moje kalhoty, záhadně mi zmizely z pokoje,“ vysvětlila.
„A z jakýho záhadnýho důvodu si myslíš, že s tím mám něco společnýho já?“ rozhodil ruce.
„Nech toho, Wesley,“ odbyla ho. „To víme oba dobře.“
„Ne, to víš ty dobře, já o tvých důvodech nemám ani páru!“ rozkřikl se. „Absolutně ti nerozumím, ale víš co? Je mi to úplně fuk!“
Udiveně zamrkala.
„Bavíme se pořád ještě o mých kalhotech?“ zeptala se opatrně.
„Celou cestu dokola opakuješ – můj táta byl policajt, nechci mít nic společnýho se špinavejma banditama, jako jste vy!“ vyhrkl na ní najednou, jako by to bylo něco, co dlouho držel v sobě.
A taky to trochu ťalo do živého. Vykulila údivem oči a na nic jiného se nezmohla.
„Málem ses sama zabila na skalách, jen abys nemusela jít s náma, dobře si to pamatuješ, ne?“ pokračoval. „Ale tady, tady ti to nevadí! Najednou ti je jedno, kdo je mimo zákon a kdo ne, najednou se bratříčkuješ s těma největšíma-“
„Nic takovýho nedělám!“ přerušila ho vztekle.
„Tak to se mýlíš, děvče! Kdyby ses jenom viděla, jak vypadáš, jak se tváříš, co děláš!“ popadl ji neurvale za ramena, ale vytrhla se mu. „Najednou je ti fuk, čí obličeje visí na sloupech, co?! Takže tihle jsou hodni tvé přízně, zatímco já ne!“
„O čem to pořád mluvíš!“ téměř zaječela. Ani trochu se jí nelíbilo, že se začíná cítit provinile.
„Děje se něco?“ ozvalo se náhle vedle nich.
Kit se postavil vedle studny a tvářil se velice klidně, ačkoliv musel slyšet každé jejich slovo.
„Na tebe jsme tu akorát tak čekali!“ obořil se na něj Wesley nepřátelsky. „Čím to, sakra, že kam se podívám, tam jsi ty?“
„A ty s tím máš evidentně nějakej problém, Shane,“ odpověděl mu Kit sice poklidně, ale rozhodně ne příjemně.
„Já jen hledám svoje oblečení,“ zopakovala Anne, ve snaze obrátit řeč kamkoli jinam.
„Co je to tady proboha za řev?“ ozvalo se z okna v prvním patře, doprovázeno mohutným zívnutím. V malém okně se objevila Shakespearova rozcuchaná hlava.
„Dobré jitro,“ odpověděl mu Kit a pousmál se.
„Synu,“ vyklonil se Shakespeare víc, pokud mu to okenní rám dovoloval. „Jen rozhárané nitro tak časně dává lůžku dobré jitro! Proč mi tak řvete pod oknem?“
„Někdo mi schoval moje kalhoty,“ odpověděla Anne, než stihl kdokoliv jiný. „Nevíš o tom náhodou něco?“
„Ne.“
„Kite?“
„Já taky ne,“ pokrčil rameny.
„Fajn, bezva. Je to ohromně vtipný. Třeba se tomu časem taky začnu smát,“ zabručela a vydala se spěšně zpátky k domku, kde měly pokoj s Ellen.
Z dalších dveří vyšel Spencer.
Jak ho míjela, zeptala se za chůze: „Nesebral jsi mi náhodou v noci moje kalhoty? Že se tak ptám, co?“ nečekala ani na odpověď.
„Jo,“ ozvalo se ode dveří.
„Cože?“ zastavila se tak prudce, že měla co dělat, aby neuklouzla. Stejně udiveně na něj zíral Kit, Shakespeare z okna a dokonce i Wesley.
„Teda přesnějc řečeno, požádal jsem Davida, aby se vplížil k vám do pokoje a ty věci mi přinesl,“ upřesnil Spencer a dál stál klidně ve dveřích, které zabíral celé.
„Proč?“ nechápala Anne.
„Protože jsem se na to už nemoh dívat,“ prohlásil Spencer nabručeně a něco jí hodil. Ke svému překvapení zjistila, že beztvará hromada čehosi, co celou dobu držel v ruce, je opravdu její košile a kalhoty.
„Vypadalo to, jako bys na sobě nosila pytel. Tak jsem to trochu upravil,“ zabručel znovu a pod černým plnovousem se tvářil tak nerudně, že Anne jen dvakrát sklapla pusu naprázdno a nic mu neřekla.
O chvíli později, kdy se objevila na dvoře oblečená do onoho „ztraceného“ oděvu, došla slova i všem ostatním.
Původně pánská košile byla zkrácená a projmutá tak, že přesně kopírovala Annin pas končila v polovině boků. I kalhoty Spencer zúžil na její dlouhé nohy, které teď vynikaly víc, než kdykoliv jindy.
„Teda,“ vydechla, roztáhla paže a sklonila se, aby si to všechno co nejvíc mohla prohlédnout. „Jak ses mohl… jak jsi se… trefil jsi to úplně přesně… prostě mi to sedí jako… nechápu to…“ koktala.
„Snad mám oči, ne?“ zabručel. „Konečně vypadáš, tak jak máš,“ prohlásil a v jeho hlase zazněla spokojenost. „Trochu mi připomínáš Calamity Jane, až na ty vlasy. Já tu holku dobře znával. Tohle se musí umět nosit, děvče,“ obrátil se pomalu k odchodu a v tmavých vousech se mu uhnízdil úsměv.
„Já… nevím, jak mám poděkovat, opravdu,“ vyhrkla upřímně. „To od tebe bylo… moc hezký!“ přistoupila k němu a skoro vypadala, že mu dá pusu na tvář.
„No jo, no,“ zabručel.
„A my ostatní ti děkujeme dvojnásobně, Spenci, protože se na tu krásu můžeme dívat,“ prohlásil Kit a usmál se na Anne.
Ta odhodila zcuchané vlasy z obličeje a úsměv mu opětovala zvláštním, soukromým způsobem, který Wesley zachytil.
Měl pocit, jako by ho něco hodně tvrdého udeřilo do žaludku a ten pocit byl tak fyzický, si musel na ta místa přitisknout dlaň sevřenou v pěst.
Skoro lapal po dechu, jak to bolelo a krev se mu hrnula do hlavy. Jediné, co si přál udělat, bylo udeřit Kita Angela silně do zubů a vymazat mu z obličeje ten jeho okouzlující úsměv.
Navždy.
Obrátil se k prudkému odchodu a málem u toho srazil právě přicházející Ellen.
„Co mu zase je?“ otočila se za ním. „Jinak dobré ráno všem.“
„Dobré ráno. Co mu je, nemám tušení,“ odpověděl Kit, ale Anne vydechla a zatvrzele si založila ruce.
* * *
Wesley se protáhl mezi skalami tak prudce, že se praštil do ramene a křoví se mu omotalo kolem paže.
V ruce svíral svůj revolver, pro který si bezmyšlenkovitě doběhl do svého pokoje.
Trhl tak, že pružné větvičky zapraskaly a zůstaly zachycené na látce košile.
K Flashově cvičné střelnici téměř doběhl, sáhl k boku a bez míření střílel na plechovky, dokud s cinkáním nepopadaly na zem a on nevystřílel všechny náboje.
A pak se rozběhl a několika údery nohou a pak i pěstí rozmlátil dřevěnou konstrukci, která plechovky držela.
Na odřených kloubech se objevila červená krev.
„Do hajzlu život!“ procedil skrz zuby a do ulomeného trámku udeřil ještě jednou.
Bolest mu projela až k rameni a zajiskřila před očima, ale úlevu mu nepřinesla.
* * *
Danny s Anne během dopoledne vyhřebelcovali všechny koně, vrátil se také David s Johnem s čerstvými úlovky, ze kterých pak Shakespeare připravil oběd a Ellen přehodila obě jejich přikrývky z okna, aby nachytaly svěží vzduch a slunce.
„Hotová hospodyňka, El!“ volala na ni škodolibě Anne zdola. „Nějak se ti ten zdejší vzduch zamlouvá!“
Ellen se zatvářila chladně, ale v duchu uznala, že má ta holka pravdu. Jestli se jí něco opravdu líbilo, byl to ten úžasný sladký vzduch. Ale pochopitelně neměla touhu se o to s někým dělit.
Po vcelku dobrém obědě (poté, co jednou Ellen ochutnala Kitův výtvor, považovala jakýkoli jiný oběd vcelku dobrý) se natáhla na postel a na chvíli zavřela oči.
Už nebyla tolik unavená. I když to nebylo nic dle jejích představ, načerpala na tomto zvláštním místě zpět síly, které poztrácela při cestování. To, jakým neuvěřitelným způsobem byli odříznuti od světa jí pomáhalo nemyslet na budoucnost.
Věděla, že nějaká bude. Věděla také, že se velmi brzy spustí kola osudu a s klidem téhle montanské přírody bude konec. Ale cosi zde přítomného způsobovalo, že si s tím hlavu lámala jen málo.
Neuvěřitelné. Nejspíš se se mnou vážně něco děje. Nelámu si hlavu, nemyslím na budoucnost… někdy dokonce jen tak sedím a nechávám na sebe svítit slunce.
To by mě dřív nikdy nenapadlo.
Pousmála se sama pro sebe a překulila se na bok.
K jejímu sluchu se donesl zvuk, který by tady čekala ze všeho nejméně.
Hudba.
Posadila se a poslouchala. Byla to skutečně hudba, melodie hraná na housle kdesi dole na dvoře, která se nesla nahoru k jejímu oknu a zcela určitě ještě mnohem výš, k modrému nebi.
Vyklonila se ven a i když viděla, kde jsou, neviděla, co se tam přesně děje.
Chvíli uvažovala, jestli má přerušit svou soukromou chvilku odpočinku a jít se podívat dolů a zvědovost nakonec zvítězila.
Původcem melodie byl kupodivu Spencer, usazený na schodech svíral malé housličky ve svých velkých rukách a vyluzoval z nich lehce syrové, veselé tóny.
Téměř nad ním seděl na zábradlí David, opodál se o sloup opíral Angličan a na zemi seděl Kit vedle Anne. Opodál stál Danny, který nejspíš právě procházel kolem, ale zastavil se.
Všichni se usmívali takovým zvláštním, napůl okouzleným úsměvem, jak pro ně byla i takováhle hudba vzácným a příjemným jevem, že bylo škoda se jen hýbat, aby nerušili.
„Taky tě to přilákalo?“ všiml si Danny přicházející Ellen.
„Ano,“ přiznala.
„To skoro vypadá, jako společenská událost,“ prohlásil Angličan vesele.
„Dave, prosím!“ pohlédl Kit na Davida, který se beze slova usmál a pak sáhl do kapsy, odkud vytáhl cosi podlouhlého a lesklého. Přiložil to k ústům a vzápětí tóny houslí doplnil zastřený hlas harmoniky.
Anne téměř vydechla obdivem.
„To je krása!“ zašeptala bezprostředně. Kit natáhl svou ruku a sevřel její dlaň ve své natolik samozřejmě, že ji to vůbec nevyvedlo z míry, jen ji stiskla, sdílejíc s ním tak rozechvělou radost z hudby.
„To už je skoro orchestr,“ poznamenala Ellen, ale nemyslela to nijak ironicky.
„Skoro můžeme uspořádat ples,“ zasmál se Kit.
„To také můžeme,“ prohlásil Angličan. „Koneckonců, poprvé tu máme nějaké dámy, byla by škoda nevyužít té příležitosti, co vy na to? Zvládneš na to nějaký valčík?“ obrátil se na Spencera.
Spencer v odpověď zahrál jednoduchou valčíkovou melodii, kterou bleskurychle doplnila harmonika v Davidových rukou.
„Smím prosit, krásná dámo?“ uklonil se Angličan před Anne, která seděla na holé zemi se zkříženýma nohama. Byla to předpisová poklona takového formátu, že Ellen jen zvedla zvědavě obočí.
„Ale já… no, děkuju, ale neznám ani jeden krok. Nedopadlo by to dobře,“ bránila se.
„Pokud vás vede pravý muž, není třeba umět kroky,“ pravil s úsměvem Angličan a natáhl k ní dlaň ještě blíž.
„Kéž by tuhle průpovídku znal můj učitel tance,“ vzdychla si Ellen upřímně a Danny vedle ní vyprskl smíchy.
Anne cítila, jak jí Kit nenápadně šťouchl do žeber, takže nakonec podala Angličanovi ruku a nechala si pomoci na nohy.
„Vezmi radši El, ta to určitě umí,“ namítala ještě.
„To jistě ano. Proto může vzít někoho dalšího a vytvořit další pár,“ vysvětlil.
Než Ellen stihla něco namítnout, popadl ji Danny za paži a postavil se vedle, aby napodobil Angličanův postoj.
„Ty umíš valčík?“ podivila se Ellen.
„Ne, ale ty mě ho můžeš naučit. Slyšela jsi Angličana – nic na tom není,“ zazubil se Danny.
„Jen si ještě dovolím opravit váš postoj,“ podotkl Angličan. „Neboť čím více tisknete dámu, tím lépe se tančí.“
A sám položil pravou dlaň nad Annin pas a přitáhl ji k sobě.
„Skvělej tanec,“ poznamenal Spencer souhlasně.
Danny přičinlivě napodobil i tento detail a přitiskl si k sobě Ellen. Její oblé tvary, bez korzetu měkké a poddajné, jej na krátkou dobu téměř připravily o dech.
Skvělej tanec, pomyslel si. Ellen musela zaklánět hlavu, aby se mu dívala do tváře a jemně se na něj mračila.
„Už ti někdo řekl, že jsi nezdvořile vysoký?“ zeptala se vážně. Danny se rozesmál.
„Ne, tak to mi skutečně nikdo nikdy neřekl.“
„Tak ti to říkám já,“ pokračovala. „Ubohá tanečnice pak nepohne krkem, aby se ti při tanci mohla dívat do očí.“
„Tak snad to za to aspoň stojí,“ zamrkal na ni. Ellen se nadechla k rozhořčené odpovědi, ale Spencer zabrnkal valčíkovou předehru a Angličan s Anne začali tančit. Tedy chvíli se po improvizovaném parketu trochu motali, ale byla to opravdu jen chvíle, než Anne pochytila rytmus i Angličanův houpavý, sebejistý krok.
„Podařilo se jim po dlouhé době donutit mě zvládat techniku, to ale neznamená, že u toho budu vypadat ladně,“ bručela si Ellen pro sebe, ale Danny se smál a ona vlastně taky, se stále zakloněnou hlavou, protože ve skutečnosti odmítala přijít o možnost, hledět do očí Dannyho Larabiho z takové blízkosti.
Kit se přesunul k zábradlí a vybubnovával do něj rytmus a Ellen omámená sluncem, prostou hudbou i objetím, slyšela zrychleně bušit svoje srdce. Cítila i Dannyho srdce a zdálo se jí, že obě buší ve stejném rytmu, který udávají Kitovy ruce, Spencerovy housle a Davidova harmonika.
Celou scenerii mlčky pozoroval John Flash zhora ze svého okna, kam k němu doléhal smích i hudba. Přitištěný k dřevěnému rámu a nehybný mohl být těžko zahlédnut.
Ale i kdyby byl, nebylo možno přečíst z jeho výrazu cokoliv, co by jen napovědělo, proč tak dlouze hledí na tu prostou radost pod sebou.
* * *
Anne si broukala Spencerův valčík tak nakažlivě, že se k ní Ellen čas od času připojila téměř proti své vůli. Měla tak povznášející náladu, že dokonce zatím nezavírala napůl otevřené okno v pokoji, přestože vzduch, který proudil dovnitř, byl už chladný.
„Jsem celá zaprášená, asi jak jsme dnes tančili,“ usoudila Ellen bez nadšení.
„Měla ses jít se mnou vykoupat do jezera,“ namítla Anne. „Je úžasný.“
„No jistě,“ zavrtěla Ellen hlavou. „Už jsem se v něm jednou koupala, děkuji.“
„To byla zkouška odvahy,“ usmála se Anne pobaveně, ale uznávala, že Ellen před několika dny za slunného odpoledne skutečně vlezla do jezera celá. Setrvala tam sice pár vteřin a měla na sobě dlouhé kalhotky a košilku, ale přece jen se to s přimhouřenýma očima dalo nazvat koupáním.
„Kit ti přece už třikrát zařídil teplou koupel. Nemůže to dělat každej den,“ dodala Anne.
„Koupel!“ zvolala Ellen. „Byl to lavor ohřáté vody. Tomu se při nejlepší vůli nedá říkat koupel, Annie, asi si na tu skutečnou už nevzpomínáš.“
„Bylo jich málo, ale vzpomínám,“ pokývala Anne v dobrém rozmaru. Poslední dobou se vůbec často nacházela v neobvykle dobré náladě.
„Tím nechci říct, že za ten lavor a voňavé mýdlo nepociťuji jistou vděčnost,“ dodala Ellen.
Na střeše přímo nad jejich hlavami to podivně zapraskalo, následovala rána a cosi, nejvíce připomínající dusot. Ellen vyjekla a Anne sebou polekaně trhla.
Lomoz se přehnal po celé střeše, cosi nevybíravým kopnutím otevřelo okno zcela dokořán a zhora se dovnitř naklonila blonďatá hlava.
„Dobrý večer,“ prohlásil Kit, zachytil se rámu a vzápětí se přetočil tak, že seděl přímo v okně, s nohama uvnitř místnosti.
„Dobrý večer,“ odpověděla mu Anne a uznale se usmála jeho impozantnímu vstupu.
„Nemám slov!“ prohlásila Ellen upjatě.
„Napadlo mě, jestli by ses nechtěla projít venku. Třeba k jezeru,“ navrhl Kit a nespustil z Anne oči.
Cítila, jak se jí cosi zachvělo v hrudi.
„Chtěla,“ odpověděla po pravdě. „A musím jít taky oknem? Nebo po střeše?“
„Když to zvládneš,“ pokrčil rameny, vzápětí se opět vyšvihl a zmizel nahoře. Střecha zapraskala pod jeho nohama tak nebezpečně, až se Ellen obávala, aby se jim nezřítila na hlavu.
„Ten Kit je magor,“ prohlásila a usadila se na svou postel.
Anne se na ni obrátila s nehraným údivem.
„Páni, já zírám!“
„Co?“
„Právě jsi o Kitovi řekla, že je magor!“ usmála se pobaveně.
„Nic takového jsem neřekla. Taková slova nepoužívám,“ bránila se Ellen.
„To jsi teda řekla. To jsem zvědavá, kam až to povede.“
„Nech si ty mravokárné řeči,“ ušklíbla se Ellen.
Anne se naposledy zasmála a k Ellenině údivu se vyhoupla také do okna, odkud se spustila dolů.
Jestli už předtím měla otřesné způsoby, tady zdivočí úplně, pomyslela si, ale vlastně byla pobavená. Zřejmě by byla nejšťastnější mezi těmi rudochy. Tam by se hodila.
Kdosi zaklepal na dveře.
„Obtěžuješ se zbytečně, Kite!“ zavolala, aniž se zvedla ze svého místa. „Už po tvém vzoru vylezla oknem.“
Dveře se pootevřely a škvírkou dovnitř nakoukl pobavený obličej. „Je mi to líto, ale nejsem Kit,“ řekl Danny. „Nevěděl jsem, že už někoho čekáš.“
„Ale nečekám,“ zvedla se na nohy a napřímila se. „Jen Kit se tady nahání s Annie. Používají k tomu dokonce i okno a střechu.“
„Nápaditý,“ uznal Danny a vstoupil do pokoje.
„Potřebuješ s ní mluvit?“
„Ne, já jsem přišel za tebou,“ usmál se a Ellen si všimla, že má čerstvě oholenou tvář.
„Aha. No tak se, prosím, posaď,“ pokynula mu k Annině posteli.
„Spíš jsem myslel, že bys mě mohla někam doprovodit,“ nepohnul se z místa.
„Doprovodit?“ podivila se upřímně a snažila se nevnímat vůni mýdla a ještě vlhké mužské kůže, kterou vdechovala. „Doufám, že ne k jezeru. Jezero za soumraku už ukazuje někdo jiný někomu jinému,“ pronesla sarkasticky, jak se snažila necítit splašené poskočení vlastního srdce.
„Ne, k jezeru jsem nemyslel,“ zasmál se. „Někam o něco blíž. Chtěl bych ti něco ukázat, snad se ti to bude líbit víc, než jezero.“
„V tom případě jsem asi natolik zvědavá, abych se šla přesvědčit,“ usoudila a přehodila si přes ramena přeloženou deku, aby ji chránila před venkovním chladem.
Usmál se na ni a napřáhl ruku rozvláčným gestem, aby do ní mohla vložit svou dlaň.
Potlačila úsměv a s vážnou tváří tak učinila.
„To jsi odkoukal dneska od Angličana?“ neodpustila si, když scházeli po schodech dolů.
„Jo.“
* * *
Shakespeare se právě chystal zapnout knoflíky u poklopce a vylézt z křoví, do kterého ho zahnala nutkavá potřeba, když uslyšel lehké kroky po hrubém písečném břehu jezera.
Ostražitě ztuhl, ale vzápětí také uslyšel dva hlasy, které spolu tiše promlouvaly a ozývaly se v oranžovém soumraku.
Cítil, jak se mu napjaté svaly uvolnily, ale zůstal nehybný v křoví.
Prošli kolem něj, aniž si ho všimli, viděl Kitovu vysokou postavu, jeho zcuchané světlé vlasy a Anninu štíhlou siluetu v kalhotech a košili, upravené Spencerem.
Jejich ruce se proplétaly v neustálém jemném pohybu, jako by se nemohly nabažit obrysů dlaně toho druhého.
A pak se náhle zastavili jakoby v půli kroku a políbili se; nedočkavě a dychtivě a těžko šlo určit, kdo koho vlastně políbil první.
Shakespeare téměř nedýchal a přistihl se, že se na něžně se líbající dvojici na pozadí nádherného soumraku nad jezerem dívá s přihlouplým úsměvem.
Do hajzlu, pomyslel si zcela nepoeticky. Ten život je někdy fakt krásnej!
A teď by mě zajímalo, jak se odtud dostanu natolik nenápadně, abych nevypadal jako úchylnej šmírák.
* * *
Wesley vyšel ze stájí a zamířil šikmo přes ztemnělý dvůr. Večery a noci už byly chladné, ale on to měl rád. Nechal vzduch, aby mu studenými prsty přejížděl po pažích, odhalených vyhrnutými rukávy a po šíji a holém krku. Pomalu mířil ke dveřím, které vedly do jeho a Dannyho pokoje, vstříc další špatně prospané noci.
Nijak zvlášť se mu nechtělo.
Už abysme odtud vypadli! Bože, jak já se nemůžu dočkat!
Zastavil se a poprvé si reálně zkoušel představit, co se bude dít, až odsud odjedou. Věděl, že má mnohem jasnější představu, než Danny.
Mnohem konkrétnější.
Zavřel oči a skoro dokázal slyšet skřípění velkých železných kol na kolejích, cítit horký dým ve vzduchu… zrychlený tikot vlastního tepu, vzrušené ržání koně… a nenapodobitelný zápach spáleného uhlí, prachu a železa.
A nebezpečí.
Oči zprudka otevřel. Tohle je možná to, co mu přinese úlevu.
Nebezpečí.
Vzrušení.
Uvědomil si, že se mu srdce zachvělo něčím, co by se skoro dalo nazvat radostným očekáváním.
Ušklíbl se.
Pane jo, asi jsem skutečně bandita tělem i duší. Psanec. Parchant. Hajzl.
Lump bez zásad. A naše zásadová Annie to prostě vycítila, proto mě nemůže ani vystát.
Zaťal pěsti ve vzteklé touze do nečeho uhodit, až ho zabolely odřené klouby.
Proč na ní kurva pořád myslím??
Pořád se tak do krve bránila všem nařčením a nakonec stejně bude dělat děvku banditovi. Nebo už dělá.
Není to snad pěkná pomsta?
Tak proč mi to vadí? Chtěl bych snad, aby dělala děvku mě??
Proti jeho vůli mu hlavou proběhla představa nahé Anne, temné záplavy jejích vlasů, které si on sám hrubě namotává na zápěstí a pak si jí tvrdě tiskne ke svému tělu.
Zatrnulo mu ve slabinách a zaplavil ho bezmezný vztek na sebe samotného.
Tak dost! Dost!
Vykročil rázně původním směrem, ale cosi divného ho opět donutilo zastavit. Chvilku trvalo, než si uvědomil, co se mu zdá na setmělém dvoře tolik nepatřičné, ale vzápětí to uviděl.
Z oken místnosti, kde obvykle jídávali, pokud to nebylo venku, se linulo jasné světlo a skrze okna kreslilo na zemi zlaté obrazce.
Bylo to neobvykle jasné světlo, muselo jít o větší množství svíček nebo petrolejových lamp a to rozhodně nebylo nic obvyklého.
Zvědavost ho donutila znovu zastavit a zamířit k těm oknům, instinktivně zpomalil a ztišil krok, aby se mohl přikrást co nejblíže a nahlédnout dovnitř.
Rozprostřel se před ním pohled, který ho překvapil a donutil údivem pootevřít ústa.
Hned mu došlo, čím se to Danny zabýval celé odpoledne a co tajemného chystal.
Na stole byly talíře s jídlem, svíčky, cosi jako čistý ubrus, dokonce i ubrousky a příbor. Ve džbánku i pohárech dost možná bylo i víno.
Danny a Ellen seděli naproti sobě, sotva tak daleko, aby se mohli držet za ruku a taky se za ni drželi.
Jemu už normálně hrabe, pomyslel si Wesley stále s pootevřenými ústy. Slečně Ellen chybí luxus, tak se jí ho pokusil nahradit? Pitomec! Vždyť je to naprosto směšný!
Jenže Ellenin výraz nevypovídal o tom, že by cokoli z toho považovala za směšné. Oba se na sebe dívali, jako by se viděli poprvé v životě a jako by v tu chvíli neexistovalo nic kolem nich. Wesley hleděl na neuvěřitelný výraz v přítelově tváři a nedokázal se ani pohnout, jak moc ho zasáhl.
Poprvé za celý život, od doby, kdy jim zemřeli rodiče a blízcí, neviděl v jeho obličeji ani jedinou stopu bolesti, zármutku a touhy po pomstě.
Ani jedinou.
Měl pocit, jako by ho v tom bahně nechal Danny samotného, jako by ho s lehkým srdcem opustil, aby se dusil a topil dočista sám. A nejhorší na tom všem bylo, že ačkoliv ho pocit prázdnoty a tísně zaplavil jako příliv a skoro mu nedovolil dýchat, nedokázal Dannyho ani trochu nenávidět.
Ani mu nic vyčítat.
Jen mu hluboce a z celé duše záviděl.
„Do hajzlu…“ pronesl těžce a opřel se ramenem o rám okna, aby tam tak ještě dlouhou bez hnutí zůstal.