Mlha přede mnou, mlha za mnou
Konečně prší!
Vzbudí mě to kolem půl šesté a protože je to pořádný slejvák, trpělivě čekám a pospávám, dokud třeba nepřestane, abych mohla sbalit stan. Je to strašně příjemné a uklidňující, nejlepší relaxační ukolébavka na světě.
Déšť nepřestane, ale zeslábne, takže v osm balím věci za mokra, abych pokračovala v cestě. Konečně můžu vytáhnout svou nepromokavou bundu a ukázat všem ostatním walkerům, že i já mám něco cool a značkového, nejenom můj oblíbený starý vojenský svetr.
Dobře, není svítivě růžová, ani jasně modrá, jen šedozelená, ale na „až tak moc cool barvy“ už jsem neměla žaludek.
Vytrvale mží a na kopcích se líně válí šedé mraky. Je to naprosto boží podívaná a když vystoupám výš, obklopí mě hustá mlha.
Jsem z toho nadšená, miluju mlhu.
Nevýhodou může být nulový výhled, to jo, ale v mlze si člověk připadá jako mezi světy. Vidím jen kousíček cesty před sebou a všechno ostatní je ztracené a tiché.
Nad Dublinem
Stezka je plná obřích balvanů a vede přes další kopce, znovu se mi zasteskne po holi.
Navíc pravé koleno má tentokrát opravdu pocit, že dál jít nemůže.
Říkám mu, že je to jen v hlavě.
Odpovídá mi, že na hlavu kašle a dál se nepohybuje.
V podobné vzájemné konverzaci se vlečeme v dešti dál, směr cíl.
Ten ještě sice není blízko, ale už záhy se pod kopci objeví naprosto nepřehlédnutelný a všude se rozkládající Dublin.
Nelze přeslechnout ani ten zvuk, co vydává každé velké město a mě je najednou stejně, jako pokaždé, když se vracím odněkud z lesa a uvidím zpět civilizaci – mizerně a úzko.
Nemusím se tím ale stresovat, trvá ještě pěkně dlouho (a tím myslím víc, než čtyři hodiny), než dojdu k tomu městu blíž (přesněji řečeno předměstí), i když už ho slyším pořád.
Pomalu přestává pršet a vykujuje zase sluníčko. Mapu už jsem překročila, proto se nechávám vést pouze žlutými šipkami a netuším, kdy bude konec, což je takový zvláštní pocit. Cesta už víc připomíná velký lesopark a také potkávám víc lidí, než v minulých dnech. Další důkaz o tom, že brzy bude konec.
Horší je, že pravé koleno, opravdu víc nateklé, než to levé, mi dává najevo, že ještě chvíli pochodu a rozpadne se na kousky, ať si moje hlava tvrdí, co chce.
Pokouším se ho ignorovat, ačkoli už vypadám jako tělesně postižená a taky se tak cítím.
Chci svou hůl!
Žádnou náhradní se mi ale nepodaří najít.
Jak se ztratit v parku
Zase silnice.
Tentokrát už možná ta konečná, musím být blízko.
Těsně před tou velkou, hlavní tříproudovkou, potkávám postarší francouzku s krosnou, jdoucí opačným směrem.
Samotnou.
Dáme se do řeči a i když je angličtina s francouzským přízvukem horší, než ta s irským, nějak se dorozumíme. Připadám si najednou hrozně mazácky, když ode mě chce rady a postřehy ohledně cesty, kterou ona začíná a já končím.
Popřeju jí šťastnou cestu (bude to štěstí potřebovat) a s poněkud pozvednutým sebevědomím zdolám poslední kus silnice až k bráně Marlay parku, kde by měla celá Wicklow Way končit, pro některé začínat.
Park je rozlehlý a plný lidí a dětí, na které se teprve pomalu aklimatizuju.
Rozhlížím se.
A pak najednou nevidím svou značku.
Celou tu dlouhou cestu se dalo jít podle značek, bylo to naprosto perfektně značené a já se pak ztratím v parku??
Vykašlu se na to ve chvíli, kdy mě náhoda zavede k občerstvení.
Dál už nikam nejdu!
Prožiju krátký a bouřlivý vnitřní boj o to, jestli si koupím kafe nebo burger, protože mám pocit, že obojí potřebuju k přežití.
Vyhraje burger (obrovský, strašně dobrý a pán mi do něj naložil všechno, co jen šlo) a sotva ho sním, koupím si i kafe.
To jsem mohla vědět, že to takhle dopadne.
Pak se jen válím v trávě a dívám se na oblohu. Nedaleko zřejmě probíhá nějaký letecký den, protože co chvíli oblohu křizují vojenské letouny z různého historického období v krásných formacích.
Jak podotkl jeden pán, před sedmdesáti lety bychom se při tomhle zvuku utíkali schovat a teď se jen díváme.
Prostě paráda.
Stezka je plná obřích balvanů a vede přes další kopce, znovu se mi zasteskne po holi.
Navíc pravé koleno má tentokrát opravdu pocit, že dál jít nemůže.
Říkám mu, že je to jen v hlavě.
Odpovídá mi, že na hlavu kašle a dál se nepohybuje.
V podobné vzájemné konverzaci se vlečeme v dešti dál, směr cíl.
Ten ještě sice není blízko, ale už záhy se pod kopci objeví naprosto nepřehlédnutelný a všude se rozkládající Dublin.
Nelze přeslechnout ani ten zvuk, co vydává každé velké město a mě je najednou stejně, jako pokaždé, když se vracím odněkud z lesa a uvidím zpět civilizaci – mizerně a úzko.
Nemusím se tím ale stresovat, trvá ještě pěkně dlouho (a tím myslím víc, než čtyři hodiny), než dojdu k tomu městu blíž (přesněji řečeno předměstí), i když už ho slyším pořád.
Pomalu přestává pršet a vykujuje zase sluníčko. Mapu už jsem překročila, proto se nechávám vést pouze žlutými šipkami a netuším, kdy bude konec, což je takový zvláštní pocit. Cesta už víc připomíná velký lesopark a také potkávám víc lidí, než v minulých dnech. Další důkaz o tom, že brzy bude konec.
Horší je, že pravé koleno, opravdu víc nateklé, než to levé, mi dává najevo, že ještě chvíli pochodu a rozpadne se na kousky, ať si moje hlava tvrdí, co chce.
Pokouším se ho ignorovat, ačkoli už vypadám jako tělesně postižená a taky se tak cítím.
Chci svou hůl!
Žádnou náhradní se mi ale nepodaří najít.
Jak se ztratit v parku
Zase silnice.
Tentokrát už možná ta konečná, musím být blízko.
Těsně před tou velkou, hlavní tříproudovkou, potkávám postarší francouzku s krosnou, jdoucí opačným směrem.
Samotnou.
Dáme se do řeči a i když je angličtina s francouzským přízvukem horší, než ta s irským, nějak se dorozumíme. Připadám si najednou hrozně mazácky, když ode mě chce rady a postřehy ohledně cesty, kterou ona začíná a já končím.
Popřeju jí šťastnou cestu (bude to štěstí potřebovat) a s poněkud pozvednutým sebevědomím zdolám poslední kus silnice až k bráně Marlay parku, kde by měla celá Wicklow Way končit, pro některé začínat.
Park je rozlehlý a plný lidí a dětí, na které se teprve pomalu aklimatizuju.
Rozhlížím se.
A pak najednou nevidím svou značku.
Celou tu dlouhou cestu se dalo jít podle značek, bylo to naprosto perfektně značené a já se pak ztratím v parku??
Vykašlu se na to ve chvíli, kdy mě náhoda zavede k občerstvení.
Dál už nikam nejdu!
Prožiju krátký a bouřlivý vnitřní boj o to, jestli si koupím kafe nebo burger, protože mám pocit, že obojí potřebuju k přežití.
Vyhraje burger (obrovský, strašně dobrý a pán mi do něj naložil všechno, co jen šlo) a sotva ho sním, koupím si i kafe.
To jsem mohla vědět, že to takhle dopadne.
Pak se jen válím v trávě a dívám se na oblohu. Nedaleko zřejmě probíhá nějaký letecký den, protože co chvíli oblohu křizují vojenské letouny z různého historického období v krásných formacích.
Jak podotkl jeden pán, před sedmdesáti lety bychom se při tomhle zvuku utíkali schovat a teď se jen díváme.
Prostě paráda.
Zde zabíjí Satan
K večeru se seberu a vracím se o nějakých pět kilometrů zpět, abych měla kde spát.
Les se mi nelíbí, navíc je to na můj vkus dost blízko městu, aby se mi tu spalo dobře.
Jsem z toho přece jen trochu nesvá.
Večer ještě sedím u parkoviště a čtu si, než se definitivně rozhodnu pro nějaké konkrétní místo u cesty a o zpestření se mi postará stará dáma, která se zoufale pokouší chytit roční fenku Coco, kterou hlídá své dceři. Neprozřetelně jí pustila z vodítka a Coco se odmítá nechat chytit.
Samozřejmě jí jdu pomoct, ale záhy je jasné, že Coco prožívá jednu z nejzábavnějších her svého štěněcího života a chytit se teda fakt nenechá. Připojí se k nám kolemjedoucí cyklista a Coco je na vrcholu blaha, protože už jí honí dokonce tři lidi.
Paní volá dceři, která jí radí předstírat odjezd, že prý za ní Coco sama poběží.
Vyzkoušíme.
Paní odjede až za odbočku a Coco je to upřímně jedno, víc jí baví nechat se nahánět mnou a cyklistou po stráni v lese. Psa, který se vyloženě směje nadšením, jsem dlouho neviděla.
Z téhle historky mi ale bohužel zůstal otevřený konec, protože paní nakonec odjela, Coco někam zmizela a tak jenom doufám, že všechno dopadlo dobře.
Coco byla totiž nádherná roztomilá psí slečna.
Vyberu si pak jedno místo u cesty asi další kilometr od parkoviště a postavím stan.
Svalovou zimnici a olovo v nohách mám každý večer, když si lehnu, ale že bude celou noc foukat vítr tak silný, že mi nedovolí usnout a že budu ještě v půl třetí ráno zoufale zírat na hodinky, to jsem teda nečekala!
Hnusná noc.
Jediné pozitivum je, že mi ten vítr dokonale vysušil stan.
Ráno, když míjím informační tabuli na začátku lesa, najdu přes mapu nápis černým uhlem:
V těchto lesích zabíjí Satan.
Při úplňku vám probodne srdce.
666
No fakt skvělý.
Ještě, že nebyl úplněk a že v mém případě už není moc co probodávat.
Ale vysvětlovalo by to ten hnusný vítr.