24. Neplakej, holčičko
Anne seděla zcela oblečená na posteli a hrbila se nad rozloženým papírem. Soustředěně se mračila, jak tvořila slova, která už se modrala po celé polovině papíru.
Rozhodně se nedalo říct, že by byla úhledná a ona to věděla, protože psaní rozhodně nebylo její silnou stránkou, i když do školy nějaký krátký čas chodila. Byla ráda, že umí psát alespoň nějak.
O úhlednost teď nešlo ani v nejmenším.
Ze soustředění ji vyrušily hlasy a zvuky dole na dvoře, které k ní dolehly pootevřeným oknem a protože zachytila melodickou šajenštinu, zvedla hlavu od psaní.
„Šajeni,“ pronesla polohlasem a po tváři se jí rozlil radostný úsměv. Opatrně položila papír vedle sebe na postel, aby mohla vstát, přiskočila k oknu a otevřela ho dokořán a vyklonila se ven.
„Zdravím tě, Orlí drápe!“ zvolala vesele a natolik hlasitě, že sebou Ellen na posteli trhla. „I tebe, Černý medvěde!“
„Nechť jsou bohové při tobě, Divoká růže!“ ozvalo se zdola zpěvavým šajenským přízvukem. „Rád tě vidím.“
Ellen neochotně otevřela oči.
„Probůh,“ vydechla nespokojeně. „Proč jsi vždycky tak hlasitá?“
„Ty už jsi vzhůru?“ podivila se Anne nevinně.
„No jistě, příliš na vybranou jsi mi nedala,“ zahučela Ellen, ale zabalila se do pokrývky, ve snaze usnout znovu, jen co Anne vyběhne dolů za indiány.
Ta jen přeložila z poloviny popsaný papír, zasunula ho pod polštář a rychle se vydala dolů na dvůr. Šajeny viděla pokaždé až neuvěřitelně ráda, zvykla si na jejich ostře řezané tváře, tmavě zbarvenou kůži a hluboké tmavé oči.
Bylo v nich něco, co jí bylo velmi blízké a co si samo o sobě získávalo její důvěru. Obzvlášť tito dva, co právě stáli dole, si pokaždé vysloužili její upřímný úsměv, ačkoliv Černý medvěd se málokdy usmíval a působil téměř nebezpečně.
Anne se ho ale nedokázala bát.
Vyběhla z domku a pozdravila je s téměř vážnou tváří po indiánském způsobu, který se naučila. Odpověděli stejným způsobem a Anne se s potěšením zadívala na oblohu.
„Tak se mi zdá, že jste nám sem přinesli krásně modrou oblohu,“ prohlásila.
„Zdá se to tak být,“ souhlasil Černý medvěd. „Nic se ale nevyrovná modři, kterou přinesla Divoká růže ve svých očích.“
„Naprosto souhlasím,“ vyloupla se za nimi Kitova vysoká postava. „Já bych to neřekl líp, Černý medvěde.“
Anne se usmála a cítila, jak jí do tváří stoupá červeň. Nebyly to však rozpaky, ale příjemná, nenápadná radost.
* * *
Když Ellen znovu procitla, mohlo být už dopoledne. Chvíli se jen tak dívala do stropu a opájela se divným pocitem, který jí ještě zůstal ve spánkem omámeném těle.
Ten pocit nebyl nepříjemný, jen zvláštní. Věděla, že se jí zdálo o otci, ale tentokrát to nebyl sen plný bolesti, krve a strachu.
Bylo to jiné.
Otcův hlas, jeho moudré oči, jeho paže, které ji zdvihaly do výšky, když byla malá.
Cítila se smutná, ale jen trochu.
Překulila se na bok a záměrně v tom pocitu zůstávala co nejdéle. Míchal se s včerejším neuvěřitelným večerem, který strávila v Dannyho přítomnosti a ona tak nějak tušila, že i to je důvodem jejího zvláštního snu.
Posadila se a zatoužila Dannyho vidět, alespoň z povzdálí.
Bosá přešla k oknu a tentokrát si ani neuvědomila, jak je prkenná podlaha hrubá a nepříjemná, dole však viděla jen Johna, Angličana a Kita, kteří vyváděli ven koně a prohlíželi jim kopyta.
Zatvářila se zklamaně, ale pak se vydala k oprýskanému umyvadlu se studenou vodou, aby se upravila alespoň v rámci svých nynějších možností.
Je skutečně neuvěřitelné, jak rychle jsem přivykla takovým nesmírně omezeným podmínkám! pomyslela si, ale nějak v tom nedokázala pocítit ten správný odpor.
Zřejmě tušila, že přijde čas, kdy se bude muset smířit s ještě horšími podmínkami.
* * *
Anne si otevřela dveře botou, aby mohla projít. Měla plné ruce špinavého plechového nádobí, které zbylo po obědě a které se chystala donést opláchnout ke studni.
Udělala sotva pár kroků, když se kdosi vynořil zpoza rohu a popadl ji za paži.
Potlačila vylekaný výkřik, když se zadívala do Kitových hnědých očí.
„Kite? Co to vyvádíš?“
„Pst,“ položil si prst přes ústa a sebral jí z náruče všechno nádobí. Stále ještě nechápala, co se děje.
„Co je?“
Položil nádobí na schůdky a chytil ji za ruku.
„Pojď se mnou,“ řekl jí stále šeptem.
„Šla jsem mejt nádobí,“ ohradila se, ale ruku mu sevřela.
„To počká,“ zašeptal a vtáhl ji mezi dřevěné stěny, aby proklouzli vedle domků a jako dva stíny se protáhli pootevřeným křídlem dřevěných vrat do stájí.
„Řekneš mi už, co se děje?“ zeptala se šeptem a s úsměvem, protože tušila, jak jí Kit odpoví.
Téměř hladově jí popadl za ramena a políbil.
„Nemůžu na tebe přestat myslet!“ vydechl mezi polibky.
„Já vím,“ obtočila paže kolem jeho šíje.
„Myslel jsem, že už to nevydržím,“ objal ji tak, až ji skoro nadzdvihl a ona narazila zády na dřevěný trám.
„Kite,“ vzepřela se zlehka dlaněmi proti jeho ramenům. „Tohle jen tak nejde… někdo nás uvidí…“
„Nikdo nás neviděl, dával jsem pozor,“ odvětil a jejích chabých pokusů si vůbec nevšímal.
„Určitě?“ pokusila se znovu, ještě o něco chaběji.
„Určitě,“ zašeptal jí téměř do úst, kopl do křídla dveří a jen co o sebe klaply, zastrčil dřevěnou západku.
Zvážněl a podíval se jí dlouze do očí. Chtěl z nich vyčíst odpověď na nevyřčenou otázku a očima mu proběhla skrytá obava, že ho odmítne.
"Nechci tě vyděsit, Annie," řekl napjatě. "Sice asi umřu touhou, ale nemusíme spěchat."
Rozesmála se.
„Kite,“ zašeptala něžně. „Kite, ani nevíš, jak-“
Přitáhl ji k sobě až jí jeho pevný stisk na šíji zabolel, ale nebránila se. Naopak – s radostí přijímala ten pocit, který jí dával.
Opájela se potěšením z mužské blízkosti, beze strachu, bez napětí, s velkou radostí a odevzdáním.
* * *
John Flash žvýkal stéblo trávy tak vehementně, že když ho znechuceně vyplivl, zbyla z něj jen zelená kaše.
Kit Angel se mýlil.
„Co děláš?“ přerušil ho Angličan v ponurém přemítání.
„Co?“
„Respektive – proč se tváříš, jako bys žvýkal pelyněk?“ upřesnil Angličan a posadil se vedle Flashe na schod.
„Kit se právě proplížil do stájí. S Annie.“
„Ach tak. No jo,“ povzdechl Angličan a pousmál se. „Zdá se, že se nám Kit zamiloval.“
„Cože? To myslíš vážně?“ obrátil se Flash a podíval se na něj zpříma.
„Asi ano. Proč by nemohl? Každému z nás se to někdy stane a Annie je neobyčejná dívka,“ usoudil Angličan střízlivě. „Přinejmenším něco je k sobě táhne.“
„No, něco asi ano. Tak to se zdá, že máme problém,“ zamručel Flash a otřel si čelo.
„My dva?“ nechápal Angličan.
„Ne. Já. Já a taky Kit. A je to jen má vina. No nejsem idiot?“
Angličan se na něj pozorně podíval.
„Johne, nerad bych se tě dotkl, ale vůbec nechápu, o čem mluvíš.“
„Já vím,“ přikývl John. „Já vím, že ne. Nedivím se ti,“ zvedl se z povzdechem. „Jdu se aspoň pokusit zabránit tomu nejhoršímu.“
„Co jdeš proboha dělat?“ podivil se Angličan.
„To co musím. Bohužel.“
„Cože? Johne, proboha! Co blbneš? To je přece Kitova věc.“
„Právě, že není.“
„Johne!“ postavil se Angličan taky na nohy a s údivem zíral na Johna, který cílevědomě kráčel ke stájím.
„Zešílel,“ poznamenal si pro sebe.
* * *
Kit si nevzpomínal, jestli se mu někdy takhle třásly ruce, když svlékal ženu. Možná když to bylo úplně poprvé, ale ani tím si nebyl úplně jistý.
Nedokázal ani pořádně rozepnout knoflíčky na její košili a ona se mu smála se zčervenalými tvářemi a vlasy rozhozenými na seně.
Nakonec se mu to přece jen podařilo a z čiré radosti zahodil její košili tak daleko, že zmizela v záplavách usušené trávy.
„Kdo to bude hledat?“ zvedla obočí.
„Já…“ políbil jí. „…všechno najdu…“ políbil jí znovu. „…dokonce i tohle…“ stáhl jí košilku přes hlavu a zahodil jí snad ještě dál.
Pohled na její bledou kůži a drobná pevná ňadra ho zasáhl jako blesk z čistého nebe.
„Bože, Annie,“ vydechl. „Jsi tak… tak nádherná!“
Tváře se jí zalily ruměncem, přitáhla ho k sobě a zapomněla dýchat, když ucítila na holém těle jeho hruď porostlou jemnými světlými chloupky.
Nedokázala se najednou nabažit jeho mužské kůže, jeho vůně a tvaru jeho hrudníku, který cítila pod rukama.
Zakryl jí svým tělem, až jí vtiskl hluboko do sena, které se jí zaplétalo do vlasů a škrábalo po holém těle, hladil jí ňadra, jako by byla z drahocenného porcelánu a rozkoší zavíral oči.
Objímala ho tak pevně, jak jen dokázala, v touze být mu co nejblíže, jeho vzrušení ji tlačilo do klína, ale nebála se ničeho. Ničeho na světě.
„Annie,“ šeptal jí její jméno do vlasů a ona zase šeptala to jeho.
* * *
John přistoupil k dřevěným vratům a dvakrát se nadechl, než zvedl ruku sevřenou v pěst.
Pak zabušil.
Čekal a zabušil znovu.
Za chvíli mu stál za zády Angličan, což Johna vůbec nepřekvapilo.
„Johne, co to děláš?“ zeptal se ho klidně, nicméně dost důrazně.
„Nepleť se do toho, Angličane, tomuhle nerozumíš,“ odvětil John a dál upíral pozornost na dřevěná vrata.
„Možná ne, Johne, ale chováš se hloupě.“
„Ne, hloupě jsem se choval předtím. Teď se to snažím napravit,“ řekl John a zabušil potřetí mnohem hlasitěji.
Na druhé straně dvora vyhlédl Shakespeare ze dveří.
„Co se to tam sakra děje?“ podíval se po neobvyklém zvuku.
„Zdá se, že John buší do vrat stáje,“ informoval ho Spencer stručně.
„A proč to dělá?“ objevil se vedle nich Danny.
„Nemám ani tušení, ale jdu se tam podívat,“ usoudil Shakespeare a dal se do pohybu.
„Co je?“ přistoupil k nim Wesley.
„To právě nikdo neví,“ kývl Danny směrem ke stájím.
Wesley zvedl oči v sloup.
„Drama,“ ušklíbl se.
„Drama je moje parketa,“ ozval se Shakespeare a ani se u toho neohlédl.
* * *
Prvního a druhého zabušení si nevšiml ani jeden z nich.
Až napotřetí se Kit velmi neochotně odtrhl od Anniných úst.
„Co to má sakra znamenat?“ sykl naštvaně.
Anne pouze zmateně zamrkala.
„Nevím.“
„Nezajímá mě to,“ usmál se na ni něžně a znovu ji políbil na vlhké rty.
Zabušení se ozvalo znovu a s větší, neutuchající intenzitou.
„Nezajímá mě to,“ zopakoval šeptem do jejích vlasů.
„Kite, vím, že jste tam!“ ozvalo se zdola Johnovým jasným hlasem. „Pojď okamžitě dolů!“
Kit se zvedl na pažích.
„Cože?“ zamračil se nevěřícně.
„Kite!“ pokračoval John klidným, ale pevným tónem. „Vím, že tam jste oba. Chci, abys šel dolů!“
Anne si ani neuvědomila, že si dlaní zakryla pootevřená ústa a na Kita se upíraly její modré oči, které teď vypadaly obrovské.
„Co se stalo?“ zašeptala a vypadala docela vystrašeně.
„Já… nemám ani tušení,“ přiznal Kit a cítil, jak s ním začíná cloumat vztek.
Co tomu Johnovi je? Zbláznil se?!
Pohladil ji po vlasech, aby ji uklidnil. „Budeme dělat, že ho neslyšíme. Nebo, že tu nejsme. Přejde ho to,“ navrhl.
„Tak jo,“ stáhla ho zpátky, ale než se jí vůbec dotkl, vrata se znovu otřásla pod údery pěstí a snad i bot.
„Kite, říkám ti naposledy, abys okamžitě přišel dolů!“ zavolal opět John. „Okamžitě! Jinak ty dveře vyrazím a ty víš, že ta západka moc nevydrží!“
Kit se vztekle posadil.
„Dej mi pokoj, Johne!“ zařval směrem dolů. „Dej nám pokoj!“
„Rád bych, ale nemůžu!“ odpověděl John. „Pojď dolů, hned!“
„Ne!“
I Annie se posadila a s obavami tiskla Kitovu holou paži. Cítila jeho vztek a vlastně i svůj vztek a taky zklamání.
Další rány už jasně značily fakt, že se John chystá vrata vyrazit a že se mu to pravděpodobně povede.
„Ach můj bože!“ zaúpěl Kit. „Je mi to tak líto, Annie, vůbec nechápu, co se mu stalo, moc se omlouvám!“
„Ne… to přece není tvoje vina… já jen…“ koktala zmateně. Objal jí druhou paží a přitiskl k nahé hrudi, tentokrát ochranitelsky víc, než s vášní.
Dveře dole zapraskaly.
„Mám toho dost,“ zavrčel Kit. „John Flash je magor!“ zvedl se a začal se senem brodit k žebříku. „Magor!“
Slezl tak rychle a tak prudce, že bylo divné, že ten žebřík zůstal vcelku. Jeho boty se dotkly udusané země ve stáji zrovna ve chvíli, kdy západka skutečně praskla a vrata se rozlétla do stran.
„Můžeš mi tohle šílený chování nějak vysvětlit, Johne?!“ zařval okamžitě, jak ho uviděl stát ve dveřích. „Co to má jako znamenat?! Co tě vede k tomu, chovat se jako úplnej idiot?!“
Pocítil, jak se mu k zádům přitisklo dívčí tělo. Ani si nevšiml, že lezla za ním, narychlo navlečená do jeho košile, jediného kusu oděvu, který našla ve své blízkosti.
John přestal upírat své ostře modré oči na něj a na okamžik se zaměřil na Anne, částečně ukrytou za jeho zády.
„Jistě, že mám,“ odpověděl pak skoro tiše.
„No to pevně doufám, protože jinak za sebe asi neručím!“ pokračoval dál rozzuřený Kit. Teprve teď si všiml, že za Johnem stojí všichni ostatní, všichni, které přilákalo jeho prapodivné chování.
Nádhera! Bože, ještě tady děláme představení celý osadě!
Musel bojovat se silnou chutí, zabouchnout jim vrata před nosem, případně jimi Johna trefit do hlavy.
Wesley chtěl původně onen neobvyklý rozruch ignorovat, ale nakonec tu stejně stál s ostatními a zatraceně toho litoval.
Vůbec nechtěl vidět Kita Angela do půl těla nahého, s polorozepnutými kalhotami a vybouleným poklopcem, nechtěl vidět Annie v jeho velké košili, kterou si jen tak přidržovala na hrudi, aby se nerozevírala.
Nechtěl, ale viděl.
Anniny zcuchané prameny a suchá stébla trávy do nich vpletená, zrůžovělé tváře a rty naběhlé od polibků.
Od doteků.
Rudé stopy po Kitových rtech na jejím bledém krku.
Najednou ucítil stisk těsně nad loktem, hřejivý a tak silný, až bolel.
Kéž by bolel víc, kamaráde, pomyslel si hořce a konečně sklopil oči. Na Dannyho, stojícího těsně vedle něj, se však podívat nedokázal, zahlcený zuřivostí a studem.
„Měli bychom si promluvit, Kite,“ řekl John Flash s pohledem stále upřeným na dvojici ve vratech.
„A tohle jsi mi přišel říct?“ užasl Kit a klouby na zaťatých pěstech mu zbělely ještě víc.
„Kite, vím, že se zlobíš,“ řekl John téměř smířlivým hlasem.
„To si piš, že se zlobím, sakra! Můžeš mi říct, co jsi tímhle chtěl dokázat, Johne?!“
„Jsem tvůj otec.“
„Tak co jsi tímhle chtěl dokázat, tati?!“
„Pusť ji a nech ji odejít do pokoje, ano?“ navrhl John stále tím svým poklidným způsobem.
„No to tedy ne!“ zařval Kit. „Můžu si dělat, co chci a ona taky a když budeme chtít bejt spolu, tak taky budeme!“
Nenáviděl se za to, že se do jeho hlasu dostával tón dětinského vzdoru, ale nemohl si pomoct.
„Ne, to nebudete,“ odpověděl John o něco důrazněji.
Kit ucítil, jak mu Anne silně stiskla ruku a to mu nejspíš zabránilo, aby chytl Johna za límec u košile. Propletl si prsty s jejími a stiskl ji tak silně, až se musela kousnout do rtu.
Zpoza jeho zad ale vystoupila a stanula mu po boku, jako by ho chtěla podpořit.
„Řekni mi jeden jedinej, racionální důvod!“ řekl Kit tvrdě a propaloval Johna zuřivým pohledem.
„Je to tvoje sestra.“
Angličanovo obočí vylétlo tak vysoko, že zmizelo v čupřině vlasů, Shakespeare se zakuckal a David si přestal hrát se zavíracím nožem a zapomněl se nadechnout.
Wesley zvedl oči zabodnuté do země a užasle se podíval na Dannyho.
A Ellen chladným úsudkem dospěla k rychlému názoru, že John Flash trpí nějakou duševní chorobou.
Dost možná nevyléčitelnou.
Kit zalapal po dechu a chvíli mu trvalo, než dokázal promluvit, protože se zmítal mezi nevěřícným smíchem a záchvatem vzteku.
„To sis vymyslel největší blbost jen proto, abys mi kazil radost ze života?!“ rozhodil ruce.
„Jsem tvůj otec, Kite, ale jsem taky… taky Annin otec. Alespoň z poloviny jste bratr a sestra,“ vysvětlil John. Mluvil tiše, takže všichni kolem se ani nepohnuli, aby jeho slova bylo slyšet.
„To není pravda!“ ozvala se Anne a hněv jí vehnal krev do bledých tváří.
„Je, děvče,“ řekl ještě tišeji.
Pustila se Kita a skoro si zapomněla přidržovat rozepnutou košili. Z modrých očí jí šlehaly blesky hněvu.
„Jak se opovažuješ říkat takovej nesmysl? Můj táta…“
„…se jmenoval John Franklin Retlow. A tvoje matka Dolores Dwainová – Retlowová,“ doplnil ji a přimhouřil oči. „Já jsem John Franklin Retlow.“
Tentokrát zalapala po dechu ona a chvíli vypadala, že omdlí.
Ale neomdlela.
Přiskočila k Flashovi, vytáhla mu od boku jeden z jeho revolverů a namířila mu do obličeje.
„Annie!“ vykřikl Kit.
„Johne!“ zařval ve stejnou chvíli Shakespeare.
Mezi ostatními to zašumělo a Ellen si přikryla ústa dlaní.
John Flash už v životě mnohokrát hleděl do hlavně zbraně, tolikrát, že to ani nedokázal spočítat.
Ale jen tentokrát měl pocit, že si to doopravdy zaslouží.
„Nemůžeš takhle lhát!“ zasyčela nenávistně.
Stále se na ni díval přímým pohledem.
„Rád bych to vyvrátil, ale mluvím pravdu, holčičko. Je mi to líto.“
„Neříkej mi holčičko!“
„Annie, přestaň!“ ucítila na paži Kitův stiskl, ale nevšímala si ho. Mnohem důležitější věci viděla Flashovi v očích.
Soucit.
Vinu.
Pravdu.
A… sebe.
V tu jednu hroznou chvíli pochopila, že John nelže. V tu jednu hroznou chvíli to najednou viděli všichni a bylo skoro nepochopitelné, že to předtím nikdy nikoho nenapadlo.
„No kurva!“ prohlásil Wesley užasle.
Revolver vypadl z dívčiny roztřesené ruky a tlumeně dopadl na zem.
Nikdo se po něm ani neohlédl.
„To ne,“ zašeptala a namáhavě zamrkala, jako by už chtěla oči nechat zavřené. „Tohle ne! To ne, nikdy rozumíš, nikdy!“ skoro zaječela a udeřila ho několikrát sevřenou pěstí do hrudi.
Se zadrženým dechem nechal rány dopadnout a téměř trpělivě čekal na další, možná na skutečnou ránu, kterou si dle svého soudu zasloužil.
Ta ale nepřišla.
Na okamžik se mu znovu zadívala do očí a pak si zhnuseně uplivla k jeho nohám.
„Nikdy!“ procedila skrz zaťaté zuby, vytrhla svou ruku Kitovu sevření a zamířila pryč tak rychle, že málem srazila Davida.
Nastala chvíle ticha tak absolutního, že snad ani nebylo skutečné.
První se pohnul Wesley.
Projel si rukama vlasy, znovu zamumlal něco sprostého a pak vykročil stejným směrem, kterým před chvílí zmizela Anne.
„Kam jdeš?“ ozval se Kit.
„Jdu za ní, kam asi myslíš?“
„Jdu já!“ rozhodl a prošel kolem Johna, aniž se na něj znovu podíval.
„Ne, to nejdeš, Angeli!“ zastoupil mu Wesley cestu. „To teda sakra nejdeš!“
„Nehodlám se s tebou dohadovat, to mi věř, takže mi uhni a to hned!“ rozkřikl se Kit.
Wesley se nadechl ke stejně odhodlané odpovědi, ale předběhl ho Angličanův hlas.
„Má pravdu, nech jít jeho, Wesley,“ položil mu ruku na rameno. Wesley ji okamžitě zuřivě setřásl, ale Angličana to nerozhodilo ani trochu.
„Nech, Wesi,“ ozval se vedle něho Danny.
Wesley si odplivl a rozhodil ruce.
„Víte co, mě je to fuk!“ vyštěkl a obrátil se k odchodu. Nikam daleko ale nešel, po pár krocích se obrátil a sledoval Kita, jak si na sebe v rychlosti bere koženou vestu, kterou svlékl David a pak pospíchá pryč.
I když se mu to hodně příčilo, někde uvnitř cítil, že Anne v téhle situaci raději uvidí Kita, než jeho a že je to tak i ve své absurdní zvrácenosti lepší.
Nijak dobře mu z toho ale nebylo.
John se teprve teď otočil a poprvé se podíval do očí všem ostatním.
„No,“ přerušil Shakespeare trapně dusivé ticho. „Má oči po tobě.“
* * *
Nemusel nijak dlouho křižovat les, aby ji našel. Seděla na oblém kameni, ramenem se opírala o kmen a druhou rukou se objímala kolem hrudníku.
Blížil se k ní pomalu, jako k nějakému plachému zvířeti, které může každou chvíli uprchnout a přestože už ho musela vidět i slyšet, nedala to nijak najevo.
Upřeně hleděla do prázdna se široce otevřenýma očima.
„Annie?“ ozval se opatrně.
Nepohnula se.
„Annie, slyšíš mě, zlato?“ poklekl pomalu před ní a vzal ji za ruku. Zamrkala, jako by skutečně až teď zaznamenala jeho přítomnost, podívala se na něj a ruku mu stiskla.
„Kite?“
„Annie… já… já vůbec nevím, co mám říct,“ přiznal.
„Já taky ne,“ pokývala hlavou a přes rty jí přelétl hořký úsměv.
„Neměl jsem ani tušení, opravdu.“
„Vždyť já vím.“
Podíval se pozorně na její tvář a teprve teď pochopil, že ten její prázdný nepřítomný výraz, zaťaté zuby i napětí kolem úst značí jen jedinou věc – z posledních sil zadržovaný pláč.
„Ach bože, Annie,“ vydechl. „Annie… pojď ke mně…“ natáhl k ní i druhou ruku. Vzápětí mu už ležela v náručí a její tělo se otřásalo neovladatelnými vzlyky.
Byl to tak hlasitý a zoufalý pláč, že se Kitovi svíralo srdce.
„No tak, neplakej… holčičko, neplakej!“ kolébal ji v náručí a cítil, jak mu horké slané slzy stékají na holou hruď.
„Takhle to-nemělo vůbec bejt…,“ zalykala se. „Je to-všechno-úplně špatně-Kite, je to-špatně!“
Nedokázal najít slova, aby ji utěšil a tak ji jen držel, jak nejpevněji dovedl. Seděli tak dlouho, opravdu dlouho, dokud se její vzlyky neutišily.
Ochladilo se, Anniny slzy citelně studily Kita na hrudi i na břiše a na pažích mu naskakovala husí kůže. Ale nehodlal se pohnout, dokud sama nebude chtít.
Konečně zvedla hlavu.
„Jsem tak pitomá,“ prohlásila ochraptělým hlasem unaveně.
„Nic z toho není tvoje vina, Annie, na to nezapomeň,“ zatřásl s ní něžně.
Znovu se k němu přitulila jako zraněné štěně a sám se přistihl, že ho zápalily slzy v očích.
Zamrkal, aby je zaplašil.
„Něco ti řeknu, Annie, musím ti to říct, i když bys nevěřila, jak těžce mi to jde z úst,“ prohlásil s tváří přitisknutou do jejích rozcuchaných vlasů. „Hodně těžko, protože v tuhle chvíli ho fakt nenávidím. Ale až přijde čas... asi to bude za dlouho... ale až přijde... dej mu, prosím, ještě jednu šanci.“
Učinila pokus rychle zvednout hlavu, ale nepustil ji.
„Až to přejde, aspoň o tom uvažuj.“
Neodpověděla kladně, ale ani záporně, což samotné považoval za úspěch.
„Je ti zima,“ konstatovala po chvíli, když přejela dlaní po jeho paži zhrublé chladem.
„Není,“ zalhal. „Hřeješ, holčičko.“
* * *
Angličan vystoupal na strážní věž svým typickým, lehce škrobeným způsobem a dle svého očekávání tam našel nehybně stojícího Johna.
Chtěl mu položit ruku na rameno, ale nakonec si takové utěšující gesto rozmyslel a pouze stanul vedle něj.
„Pěkně jsem to podělal, co?“ konstatoval John.
„To teda jo.“
„Většího pitomce bys v Montaně nenašel.“
„To teda ne.“
„Co teď?“
Angličan pokrčil rameny.
„Dej tomu čas.“
Dívali se na tmavnoucí oblohu a mlčeli.
„Takže máš dceru,“ poznamenal Angličan po chvíli.
„Ano.“
„Kdy jsi to poznal?“
„Hned jak jsem jí poprvé uviděl.“
Angličan stiskl rty, ale jinak nedal najevo vůbec nic.
„Jsi vůl, Johne,“ prohlásil věcně.
* * *
Temnota už vstoupila mezi kmeny stromů a stíny dvou kráčejících postav se v ní skoro ztratily.
Bylo chladno.
Rozechvívalo je oba, ale ani jeden z nich to nevnímal, drželi se za ruce pevně, skoro až křečovitě, jako by je chtěl někdo rozdělit.
„Měli bychom se vrátit, budou se o nás bát,“ řekl Kit.
Ušklíbla se, ale v té tmě to neviděl. Cítila se podivně klidná, otupělá, unavená.
Ani jednomu z nich se nechtělo zpátky do osady.
Kit se nadechl.
„Pořád budu s tebou, Annie… rozumíš? Nic na tom nemění to, že… chci říct, že ačkoliv se mění všechno… já pořád… pořád tě mám… “
Pustila ruku jen proto, aby ho objala, pevně a silně. Tiskla tvář na jeho holý krk a on jí políbil do vlasů, na čelo, na tvář… na ústa.
Beznadějně zoufale, beznadějně vášnivě a beznadějně naposled.
* * *
Když se otevřely dveře, Ellen sebou trhla, přestože Anniny kroky slyšela již na schodech.
Nespala, dokonce ani nebyla převlečená, jen seděla na posteli, vzpřímeně a napjatě.
Anne sice dveřmi nepraštila, ale přešla prudce ke své posteli, kde praštila sebou. Po chvíli ovšem znovu vstala, přešla k oknu, pak zase zpátky ke dveřím a zase k oknu.
„Co na mě tak zíráš?!“ obořila se na Ellen.
„Nezírám.“
„To teda zíráš! No neboj se, dvě hlavy mi nenarostou jen proto, že jsem… že jsem… jeho dcera!“
Netušila, jak těžké je vyslovit to nahlas. Usadila se na postel a pozorovala svoje ruce, jak se třesou.
Zlostí.
„To mě napadlo,“ odvětila Ellen pokud možno klidně.
Anne se ušklíbla, ale víc k tomu neřekla. Ellen pokradmu pozorovala její zarudlé oči, nateklá víčka, tváře jako v horečce. Ať se snažila sebevíc, nedokázala si ji představit, jak pláče, ačkoli tomu vše nasvědčovalo.
„Proč vlastně nespíš?“ pokračovala Anne pichlavě. „Bála ses, že nepřijdu? Nebo, že přijdu?“
Ellen sotva pohnula hlavou. Obojí, pomyslela si.
Nahlas ale moudře neřekla nic. Anne opět vstala a přešla tentokrát k židli. Pak do rohu, kde dlouze pozorovala koženou sedlovou brašnu.
Slíbila jsem to. Neudělám žádnou pitomost. Neuteču uprostřed noci do neznáma.
Sama.
Neuteču, nebudu zbrklá, hloupá, dětinská.
Slíbila jsem to Kitovi.
Vzdychla si tak nahlas, až sebou Ellen opět zlehka trhla.
Neměla bych slibovat, co nedokážu dodržet.
Sbalím si.
„Co to, proboha, děláš?“ ozvala se Ellen šokovaně.
„Co asi myslíš?“ odsekla Anne.
„To nemyslíš vážně?“ užasla Ellen a vstala z postele. „Ty chceš někam jít teď uprostřed noci? Sama?!“
„A co je tobě do toho!“ rozkřikla se Anne a ustala ve své činnosti.
„Nic,“ stiskla Ellen rty a snažila se tvářit netečně.
„Správně – nic!“ souhlasila Anne vztekle.
„Vůbec to nedává smysl, Annie.“
„Drž hubu!“
„To jsi celá ty, na všechno odpovíš vulgaritou, abys o tom nemusela přemýšlet,“ ušklíbla se Ellen.
„O čem mám jako přemýšlet? No tak schválně, povídej, co z tebe vyleze za moudrost?“
„Ty se ale opravdu chováš hloupě!“ nevydržela to Ellen a vstala. „Celou dobu hledáš svého otce, podstupuješ kvůli tomu různé šílené věci a když ho nakonec najdeš, když stojí před tebou, tak utíkáš. Je to tvůj otec a je tady! Neumíš si ani představit, co já bych za to dala.“
Obě zmlkly, hleděly na sebe, modré oči do hnědých. Pocit vzteku, křivdy a bezmoci.
Nepochopení.
Zoufalý vykřičník visící za poslední větou.
„Zmlkni,“ sykla Anne. „To je něco úplně jinýho.“
„A v čem je to jiné? Já otce už nikdy v životě neuvidím, i kdybych udělala cokoli a ty toho svého odmítáš! Nezlob se na mě, že tohle nemůžu pochopit.“
„Nehraj mi tady na city,“ ušklíbla se Anne jak nejošklivěji dokázala a začala si rozepínat Kitovu košili, aby ji hodila na postel. S nelibostí si vzpomněla, že svou má kdesi zahrabanou v seně.
„Já už vím, čím to je,“ pokračovala Ellen poklidně, pozorujíc Anne, jak si zuřivě navléká šaty místo košile. „Nesplnil tvoje představy. Tvoje sny. Není to policista, rytíř bez bázně a hany, není to ten ideál počestnosti a síly.“
Anne třískla na zem z opaskem, který si právě chystala zapnout. „Ellen, on je vrah!“ vykřikla. „Střílí po lidech, do hajzlu! Je odsouzenej na oprátku, když ho chytí! Takovýho otce může někdo chtít? Už tomu rozumíš, ty huso?!“
Jestli Ellen rozuměla, nebo ne, bylo těžké poznat.
Mlčela.
* * *
Kit otevřel dveře rozhodně a rychle, aby nebylo poznat, že ještě před chvílí stál venku a váhal.
John seděl u stolu s rozzářenou petrolejovou lampou, jako by na něho čekal a nezatvářil se ani trochu překvapeně.
To ovšem nebylo nic divného, Kit si nevzpomínal, že kdy viděl Johna Flashe, jak se tváří překvapeně.
„Chci s tebou mluvit,“ oznámil mu.
„Já vím.“
Kit se ušklíbl a nabízenou židli ignoroval. Po pravdě řečeno by do ní nejraději kopl. John se podíval svému synovi do tváře a všechno to tam viděl – zlost, bezmoc, bolest.
„Je mi to líto, Kite,“ řekl upřímně. „Opravdu líto.“
„Jo?“ zvedl Kit obočí. „Co přesně je ti líto? Že jsi to neřekl dřív? Že sem Annie přijela? Že ses vlastně musel přiznat? Tak co je ti líto nejvíc?!“
„Kite-“
„Víš, napadá mě otázka, jak dlouho to víš. Napadá mě taky otázka, jestli bys vůbec něco řekl, kdyby nebylo… mého zájmu o Annie. Proč jsi mi nikdy neřekl, že mám někde ve světě nevlastní sestru. Nemám třeba ještě bratra?“
„Rád ti to vysvětlím, synu, i když mě to neobhájí,“ řekl John tiše.
Kit se zlostně uchechtl a položil rozevřenou dlaň na stolní desku.
„To asi ne,“ prohlásil pomalu. „Jak chceš něco takovýho obhájit? Umíš si to vůbec představit? Zajímá tě to vůbec?“
„Ovšem.“
Kit zuřivě udeřil do stolu dlaní.
„Ovšem! Řekneš to tak klidně, tak nezúčastněně, jako všechno, kurva!“ udeřil znovu. „Mám jí moc rád, tak moc, že… umíš si představit, jak mě bolí, když ona pláče? A co já, do prdele? Vždyť ty jsi mě nechal, abych se do ní… ale… do hajzlu!“ odvrátil se tak prudce, jako by chtěl utéct ven, ale neudělal to.
Zůstal stát u stěny.
Dýchal tak přerývaně, až se mu třásla ramena a protože se neotočil, nemohl vidět ten výraz v jasně modrých očích.
Ve stejných, jaké má Annie.
John vstal a pomalu obešel stůl.
„Umím si to představit, Kite. Umím. Nehájím se. Ublížil jsem jí, tobě. Ublížil jsem její matce. I tvojí. Všechny ty viny si nesu a ponesu sebou.
„Amen,“ zasmál se Kit, drsně a zle.
„Rád bych tě teď objal, synu-“
„To ani nezkoušej!“ sykl Kit.
„Já vím,“ řekl suše John.
* * *
Anne seskočila z posledního schůdku, až jí ledabyle svázaná deka tlumeně klepla do ramene. V úzkém pruhu pootevřených dveří právě spatřila Kita, který prošel kolem studny.
Zatajila dech a zůstala stát ve tmě.
Kit obešel studnu a chtěl pokračovat dál, když se zarazil a podíval se do míst, kde byla tma ještě o něco temnější a odkud stoupal těžký cigaretový dým.
Vím, kdo tam stojí.
Budu dělat, že jsem ho neviděl. Nechci ho vidět. Ne jeho.
Stín provokativně vyfoukl cigaretový kouř a z temnoty se zablýsklo bělmo očí.
„Nech mě na pokoji, Shane,“ pronesl Kit.
„Ani jsem si tě nevšiml, ale evidentně si potřebuješ popovídat,“ ozvalo se posměšně.
„S tebou rozhodně ne.“
Wesley zahodil nedokouřenou cigaretu a vystoupil ze stínu domu. „Tak tatínkovi ses už na rameni vyplakal, zřejmě jsem další na ráně.“
„Drž hubu, nebo ti tu ránu dám, ty pitomče, nemám zrovna nejlepší náladu!“ varoval ho Kit.
„To se nedivím,“ pokračoval Wesley stejným, urážlivým tónem. „Taky bych na tvým místě neměl. Sestřičku už asi nevojedeš. Smůla, co?“
Wesley Shane měl v plánu Kita vyprovokovat, ale rána na lícní kost byla rychlá, prudká a zastihla ho nepřipraveného.
Narazil zády na dřevěný sloup, před očima se mu roztančily zlaté jiskry a zahučelo mu v hlavě.
Vzpamatoval se ale rychle. Alespoň dostatečně na to, aby zuřivě skočil Kitovi po krku.
Upadli, zem tvrdě udeřila Kita do zad, ale skoro tu bolest vítal. Bušili do sebe jako smyslů zbavení a oba zvráceně vítali možnost vší silou udeřit do toho druhého.
„Okamžitě toho nechte, magoři!“ zařval někdo v jejich blízkosti. V tu chvíli existoval jen jeden hlas na světě, který by je od sebe dokázal oddělit.
A byl to on.
Pustili se, ač neradi a podívali se vzhůru, kde se proti měsíčnímu světlu rýsovala dívčí silueta z vlajícími dlouhými vlasy.
„Úplně vám hráblo?!“ pokračovala Anne rozlíceně. „Chcete se pozabíjet, nebo co? Jako by se tady toho dneska nestalo už dost!“
Ani jeden z nich nevěděl, co by na to měl říct. Proto setrvávali v jakémsi souzněném mlčení, jen Kit popotáhl nosem, ze kterého mu kapala krev.
„Vstávejte z tý země, sakra,“ pokračovala. „A vypadněte spát.“
Mlčeli dál a s námahou vstali, aniž ze sebe oklepali prach.
Dívala se na oba dva.
Možná.
„Proč máš sebou deku?“ ozval se Wesley chraplavě a vyplivl na zem hořkou krvavou slinu.
„Jakou deku?“
„Tu, co máš na zádech,“ upřesnil Kit.
„Protože jdu spát!“ odsekla.
„Kam jdeš spát?“
Ostře se po Wesleym ohlédla, ale chvíli vůbec nic neřekla.
„Do postele. A vy už taky sakra zmizte!“ dodala a unaveně se usadila na okraj studny.
Chvíli tam stáli, i když se dívala do země, viděla jejich nehybné stíny, slyšela jejich dech, vrzání prachu pod podrážkami bot, jak přešlapovali.
A pak, mlčky a opět v nedobrovolném souznění, udělali to nejlepší, co udělat mohli.
Nechali ji tam samotnou.
Trvalo ještě dlouhou dobu, než zvedla hlavu, rozhlédla se po prázdném dvoře a pak se podívala do okna, ve kterém do tmy svítil bledý ovál strnule napjatého Ellenina obličeje.
Vzdychla, sebrala ze země svojí deku a postavila se.
A pak zamířila rovnou tam, do dveří, které nechala pootevřené, jak z nich rychle vyběhla.
Tentokrát je za sebou tiše a opatrně zavřela, aby už nikoho neprobudila.
Anne seděla zcela oblečená na posteli a hrbila se nad rozloženým papírem. Soustředěně se mračila, jak tvořila slova, která už se modrala po celé polovině papíru.
Rozhodně se nedalo říct, že by byla úhledná a ona to věděla, protože psaní rozhodně nebylo její silnou stránkou, i když do školy nějaký krátký čas chodila. Byla ráda, že umí psát alespoň nějak.
O úhlednost teď nešlo ani v nejmenším.
Ze soustředění ji vyrušily hlasy a zvuky dole na dvoře, které k ní dolehly pootevřeným oknem a protože zachytila melodickou šajenštinu, zvedla hlavu od psaní.
„Šajeni,“ pronesla polohlasem a po tváři se jí rozlil radostný úsměv. Opatrně položila papír vedle sebe na postel, aby mohla vstát, přiskočila k oknu a otevřela ho dokořán a vyklonila se ven.
„Zdravím tě, Orlí drápe!“ zvolala vesele a natolik hlasitě, že sebou Ellen na posteli trhla. „I tebe, Černý medvěde!“
„Nechť jsou bohové při tobě, Divoká růže!“ ozvalo se zdola zpěvavým šajenským přízvukem. „Rád tě vidím.“
Ellen neochotně otevřela oči.
„Probůh,“ vydechla nespokojeně. „Proč jsi vždycky tak hlasitá?“
„Ty už jsi vzhůru?“ podivila se Anne nevinně.
„No jistě, příliš na vybranou jsi mi nedala,“ zahučela Ellen, ale zabalila se do pokrývky, ve snaze usnout znovu, jen co Anne vyběhne dolů za indiány.
Ta jen přeložila z poloviny popsaný papír, zasunula ho pod polštář a rychle se vydala dolů na dvůr. Šajeny viděla pokaždé až neuvěřitelně ráda, zvykla si na jejich ostře řezané tváře, tmavě zbarvenou kůži a hluboké tmavé oči.
Bylo v nich něco, co jí bylo velmi blízké a co si samo o sobě získávalo její důvěru. Obzvlášť tito dva, co právě stáli dole, si pokaždé vysloužili její upřímný úsměv, ačkoliv Černý medvěd se málokdy usmíval a působil téměř nebezpečně.
Anne se ho ale nedokázala bát.
Vyběhla z domku a pozdravila je s téměř vážnou tváří po indiánském způsobu, který se naučila. Odpověděli stejným způsobem a Anne se s potěšením zadívala na oblohu.
„Tak se mi zdá, že jste nám sem přinesli krásně modrou oblohu,“ prohlásila.
„Zdá se to tak být,“ souhlasil Černý medvěd. „Nic se ale nevyrovná modři, kterou přinesla Divoká růže ve svých očích.“
„Naprosto souhlasím,“ vyloupla se za nimi Kitova vysoká postava. „Já bych to neřekl líp, Černý medvěde.“
Anne se usmála a cítila, jak jí do tváří stoupá červeň. Nebyly to však rozpaky, ale příjemná, nenápadná radost.
* * *
Když Ellen znovu procitla, mohlo být už dopoledne. Chvíli se jen tak dívala do stropu a opájela se divným pocitem, který jí ještě zůstal ve spánkem omámeném těle.
Ten pocit nebyl nepříjemný, jen zvláštní. Věděla, že se jí zdálo o otci, ale tentokrát to nebyl sen plný bolesti, krve a strachu.
Bylo to jiné.
Otcův hlas, jeho moudré oči, jeho paže, které ji zdvihaly do výšky, když byla malá.
Cítila se smutná, ale jen trochu.
Překulila se na bok a záměrně v tom pocitu zůstávala co nejdéle. Míchal se s včerejším neuvěřitelným večerem, který strávila v Dannyho přítomnosti a ona tak nějak tušila, že i to je důvodem jejího zvláštního snu.
Posadila se a zatoužila Dannyho vidět, alespoň z povzdálí.
Bosá přešla k oknu a tentokrát si ani neuvědomila, jak je prkenná podlaha hrubá a nepříjemná, dole však viděla jen Johna, Angličana a Kita, kteří vyváděli ven koně a prohlíželi jim kopyta.
Zatvářila se zklamaně, ale pak se vydala k oprýskanému umyvadlu se studenou vodou, aby se upravila alespoň v rámci svých nynějších možností.
Je skutečně neuvěřitelné, jak rychle jsem přivykla takovým nesmírně omezeným podmínkám! pomyslela si, ale nějak v tom nedokázala pocítit ten správný odpor.
Zřejmě tušila, že přijde čas, kdy se bude muset smířit s ještě horšími podmínkami.
* * *
Anne si otevřela dveře botou, aby mohla projít. Měla plné ruce špinavého plechového nádobí, které zbylo po obědě a které se chystala donést opláchnout ke studni.
Udělala sotva pár kroků, když se kdosi vynořil zpoza rohu a popadl ji za paži.
Potlačila vylekaný výkřik, když se zadívala do Kitových hnědých očí.
„Kite? Co to vyvádíš?“
„Pst,“ položil si prst přes ústa a sebral jí z náruče všechno nádobí. Stále ještě nechápala, co se děje.
„Co je?“
Položil nádobí na schůdky a chytil ji za ruku.
„Pojď se mnou,“ řekl jí stále šeptem.
„Šla jsem mejt nádobí,“ ohradila se, ale ruku mu sevřela.
„To počká,“ zašeptal a vtáhl ji mezi dřevěné stěny, aby proklouzli vedle domků a jako dva stíny se protáhli pootevřeným křídlem dřevěných vrat do stájí.
„Řekneš mi už, co se děje?“ zeptala se šeptem a s úsměvem, protože tušila, jak jí Kit odpoví.
Téměř hladově jí popadl za ramena a políbil.
„Nemůžu na tebe přestat myslet!“ vydechl mezi polibky.
„Já vím,“ obtočila paže kolem jeho šíje.
„Myslel jsem, že už to nevydržím,“ objal ji tak, až ji skoro nadzdvihl a ona narazila zády na dřevěný trám.
„Kite,“ vzepřela se zlehka dlaněmi proti jeho ramenům. „Tohle jen tak nejde… někdo nás uvidí…“
„Nikdo nás neviděl, dával jsem pozor,“ odvětil a jejích chabých pokusů si vůbec nevšímal.
„Určitě?“ pokusila se znovu, ještě o něco chaběji.
„Určitě,“ zašeptal jí téměř do úst, kopl do křídla dveří a jen co o sebe klaply, zastrčil dřevěnou západku.
Zvážněl a podíval se jí dlouze do očí. Chtěl z nich vyčíst odpověď na nevyřčenou otázku a očima mu proběhla skrytá obava, že ho odmítne.
"Nechci tě vyděsit, Annie," řekl napjatě. "Sice asi umřu touhou, ale nemusíme spěchat."
Rozesmála se.
„Kite,“ zašeptala něžně. „Kite, ani nevíš, jak-“
Přitáhl ji k sobě až jí jeho pevný stisk na šíji zabolel, ale nebránila se. Naopak – s radostí přijímala ten pocit, který jí dával.
Opájela se potěšením z mužské blízkosti, beze strachu, bez napětí, s velkou radostí a odevzdáním.
* * *
John Flash žvýkal stéblo trávy tak vehementně, že když ho znechuceně vyplivl, zbyla z něj jen zelená kaše.
Kit Angel se mýlil.
„Co děláš?“ přerušil ho Angličan v ponurém přemítání.
„Co?“
„Respektive – proč se tváříš, jako bys žvýkal pelyněk?“ upřesnil Angličan a posadil se vedle Flashe na schod.
„Kit se právě proplížil do stájí. S Annie.“
„Ach tak. No jo,“ povzdechl Angličan a pousmál se. „Zdá se, že se nám Kit zamiloval.“
„Cože? To myslíš vážně?“ obrátil se Flash a podíval se na něj zpříma.
„Asi ano. Proč by nemohl? Každému z nás se to někdy stane a Annie je neobyčejná dívka,“ usoudil Angličan střízlivě. „Přinejmenším něco je k sobě táhne.“
„No, něco asi ano. Tak to se zdá, že máme problém,“ zamručel Flash a otřel si čelo.
„My dva?“ nechápal Angličan.
„Ne. Já. Já a taky Kit. A je to jen má vina. No nejsem idiot?“
Angličan se na něj pozorně podíval.
„Johne, nerad bych se tě dotkl, ale vůbec nechápu, o čem mluvíš.“
„Já vím,“ přikývl John. „Já vím, že ne. Nedivím se ti,“ zvedl se z povzdechem. „Jdu se aspoň pokusit zabránit tomu nejhoršímu.“
„Co jdeš proboha dělat?“ podivil se Angličan.
„To co musím. Bohužel.“
„Cože? Johne, proboha! Co blbneš? To je přece Kitova věc.“
„Právě, že není.“
„Johne!“ postavil se Angličan taky na nohy a s údivem zíral na Johna, který cílevědomě kráčel ke stájím.
„Zešílel,“ poznamenal si pro sebe.
* * *
Kit si nevzpomínal, jestli se mu někdy takhle třásly ruce, když svlékal ženu. Možná když to bylo úplně poprvé, ale ani tím si nebyl úplně jistý.
Nedokázal ani pořádně rozepnout knoflíčky na její košili a ona se mu smála se zčervenalými tvářemi a vlasy rozhozenými na seně.
Nakonec se mu to přece jen podařilo a z čiré radosti zahodil její košili tak daleko, že zmizela v záplavách usušené trávy.
„Kdo to bude hledat?“ zvedla obočí.
„Já…“ políbil jí. „…všechno najdu…“ políbil jí znovu. „…dokonce i tohle…“ stáhl jí košilku přes hlavu a zahodil jí snad ještě dál.
Pohled na její bledou kůži a drobná pevná ňadra ho zasáhl jako blesk z čistého nebe.
„Bože, Annie,“ vydechl. „Jsi tak… tak nádherná!“
Tváře se jí zalily ruměncem, přitáhla ho k sobě a zapomněla dýchat, když ucítila na holém těle jeho hruď porostlou jemnými světlými chloupky.
Nedokázala se najednou nabažit jeho mužské kůže, jeho vůně a tvaru jeho hrudníku, který cítila pod rukama.
Zakryl jí svým tělem, až jí vtiskl hluboko do sena, které se jí zaplétalo do vlasů a škrábalo po holém těle, hladil jí ňadra, jako by byla z drahocenného porcelánu a rozkoší zavíral oči.
Objímala ho tak pevně, jak jen dokázala, v touze být mu co nejblíže, jeho vzrušení ji tlačilo do klína, ale nebála se ničeho. Ničeho na světě.
„Annie,“ šeptal jí její jméno do vlasů a ona zase šeptala to jeho.
* * *
John přistoupil k dřevěným vratům a dvakrát se nadechl, než zvedl ruku sevřenou v pěst.
Pak zabušil.
Čekal a zabušil znovu.
Za chvíli mu stál za zády Angličan, což Johna vůbec nepřekvapilo.
„Johne, co to děláš?“ zeptal se ho klidně, nicméně dost důrazně.
„Nepleť se do toho, Angličane, tomuhle nerozumíš,“ odvětil John a dál upíral pozornost na dřevěná vrata.
„Možná ne, Johne, ale chováš se hloupě.“
„Ne, hloupě jsem se choval předtím. Teď se to snažím napravit,“ řekl John a zabušil potřetí mnohem hlasitěji.
Na druhé straně dvora vyhlédl Shakespeare ze dveří.
„Co se to tam sakra děje?“ podíval se po neobvyklém zvuku.
„Zdá se, že John buší do vrat stáje,“ informoval ho Spencer stručně.
„A proč to dělá?“ objevil se vedle nich Danny.
„Nemám ani tušení, ale jdu se tam podívat,“ usoudil Shakespeare a dal se do pohybu.
„Co je?“ přistoupil k nim Wesley.
„To právě nikdo neví,“ kývl Danny směrem ke stájím.
Wesley zvedl oči v sloup.
„Drama,“ ušklíbl se.
„Drama je moje parketa,“ ozval se Shakespeare a ani se u toho neohlédl.
* * *
Prvního a druhého zabušení si nevšiml ani jeden z nich.
Až napotřetí se Kit velmi neochotně odtrhl od Anniných úst.
„Co to má sakra znamenat?“ sykl naštvaně.
Anne pouze zmateně zamrkala.
„Nevím.“
„Nezajímá mě to,“ usmál se na ni něžně a znovu ji políbil na vlhké rty.
Zabušení se ozvalo znovu a s větší, neutuchající intenzitou.
„Nezajímá mě to,“ zopakoval šeptem do jejích vlasů.
„Kite, vím, že jste tam!“ ozvalo se zdola Johnovým jasným hlasem. „Pojď okamžitě dolů!“
Kit se zvedl na pažích.
„Cože?“ zamračil se nevěřícně.
„Kite!“ pokračoval John klidným, ale pevným tónem. „Vím, že tam jste oba. Chci, abys šel dolů!“
Anne si ani neuvědomila, že si dlaní zakryla pootevřená ústa a na Kita se upíraly její modré oči, které teď vypadaly obrovské.
„Co se stalo?“ zašeptala a vypadala docela vystrašeně.
„Já… nemám ani tušení,“ přiznal Kit a cítil, jak s ním začíná cloumat vztek.
Co tomu Johnovi je? Zbláznil se?!
Pohladil ji po vlasech, aby ji uklidnil. „Budeme dělat, že ho neslyšíme. Nebo, že tu nejsme. Přejde ho to,“ navrhl.
„Tak jo,“ stáhla ho zpátky, ale než se jí vůbec dotkl, vrata se znovu otřásla pod údery pěstí a snad i bot.
„Kite, říkám ti naposledy, abys okamžitě přišel dolů!“ zavolal opět John. „Okamžitě! Jinak ty dveře vyrazím a ty víš, že ta západka moc nevydrží!“
Kit se vztekle posadil.
„Dej mi pokoj, Johne!“ zařval směrem dolů. „Dej nám pokoj!“
„Rád bych, ale nemůžu!“ odpověděl John. „Pojď dolů, hned!“
„Ne!“
I Annie se posadila a s obavami tiskla Kitovu holou paži. Cítila jeho vztek a vlastně i svůj vztek a taky zklamání.
Další rány už jasně značily fakt, že se John chystá vrata vyrazit a že se mu to pravděpodobně povede.
„Ach můj bože!“ zaúpěl Kit. „Je mi to tak líto, Annie, vůbec nechápu, co se mu stalo, moc se omlouvám!“
„Ne… to přece není tvoje vina… já jen…“ koktala zmateně. Objal jí druhou paží a přitiskl k nahé hrudi, tentokrát ochranitelsky víc, než s vášní.
Dveře dole zapraskaly.
„Mám toho dost,“ zavrčel Kit. „John Flash je magor!“ zvedl se a začal se senem brodit k žebříku. „Magor!“
Slezl tak rychle a tak prudce, že bylo divné, že ten žebřík zůstal vcelku. Jeho boty se dotkly udusané země ve stáji zrovna ve chvíli, kdy západka skutečně praskla a vrata se rozlétla do stran.
„Můžeš mi tohle šílený chování nějak vysvětlit, Johne?!“ zařval okamžitě, jak ho uviděl stát ve dveřích. „Co to má jako znamenat?! Co tě vede k tomu, chovat se jako úplnej idiot?!“
Pocítil, jak se mu k zádům přitisklo dívčí tělo. Ani si nevšiml, že lezla za ním, narychlo navlečená do jeho košile, jediného kusu oděvu, který našla ve své blízkosti.
John přestal upírat své ostře modré oči na něj a na okamžik se zaměřil na Anne, částečně ukrytou za jeho zády.
„Jistě, že mám,“ odpověděl pak skoro tiše.
„No to pevně doufám, protože jinak za sebe asi neručím!“ pokračoval dál rozzuřený Kit. Teprve teď si všiml, že za Johnem stojí všichni ostatní, všichni, které přilákalo jeho prapodivné chování.
Nádhera! Bože, ještě tady děláme představení celý osadě!
Musel bojovat se silnou chutí, zabouchnout jim vrata před nosem, případně jimi Johna trefit do hlavy.
Wesley chtěl původně onen neobvyklý rozruch ignorovat, ale nakonec tu stejně stál s ostatními a zatraceně toho litoval.
Vůbec nechtěl vidět Kita Angela do půl těla nahého, s polorozepnutými kalhotami a vybouleným poklopcem, nechtěl vidět Annie v jeho velké košili, kterou si jen tak přidržovala na hrudi, aby se nerozevírala.
Nechtěl, ale viděl.
Anniny zcuchané prameny a suchá stébla trávy do nich vpletená, zrůžovělé tváře a rty naběhlé od polibků.
Od doteků.
Rudé stopy po Kitových rtech na jejím bledém krku.
Najednou ucítil stisk těsně nad loktem, hřejivý a tak silný, až bolel.
Kéž by bolel víc, kamaráde, pomyslel si hořce a konečně sklopil oči. Na Dannyho, stojícího těsně vedle něj, se však podívat nedokázal, zahlcený zuřivostí a studem.
„Měli bychom si promluvit, Kite,“ řekl John Flash s pohledem stále upřeným na dvojici ve vratech.
„A tohle jsi mi přišel říct?“ užasl Kit a klouby na zaťatých pěstech mu zbělely ještě víc.
„Kite, vím, že se zlobíš,“ řekl John téměř smířlivým hlasem.
„To si piš, že se zlobím, sakra! Můžeš mi říct, co jsi tímhle chtěl dokázat, Johne?!“
„Jsem tvůj otec.“
„Tak co jsi tímhle chtěl dokázat, tati?!“
„Pusť ji a nech ji odejít do pokoje, ano?“ navrhl John stále tím svým poklidným způsobem.
„No to tedy ne!“ zařval Kit. „Můžu si dělat, co chci a ona taky a když budeme chtít bejt spolu, tak taky budeme!“
Nenáviděl se za to, že se do jeho hlasu dostával tón dětinského vzdoru, ale nemohl si pomoct.
„Ne, to nebudete,“ odpověděl John o něco důrazněji.
Kit ucítil, jak mu Anne silně stiskla ruku a to mu nejspíš zabránilo, aby chytl Johna za límec u košile. Propletl si prsty s jejími a stiskl ji tak silně, až se musela kousnout do rtu.
Zpoza jeho zad ale vystoupila a stanula mu po boku, jako by ho chtěla podpořit.
„Řekni mi jeden jedinej, racionální důvod!“ řekl Kit tvrdě a propaloval Johna zuřivým pohledem.
„Je to tvoje sestra.“
Angličanovo obočí vylétlo tak vysoko, že zmizelo v čupřině vlasů, Shakespeare se zakuckal a David si přestal hrát se zavíracím nožem a zapomněl se nadechnout.
Wesley zvedl oči zabodnuté do země a užasle se podíval na Dannyho.
A Ellen chladným úsudkem dospěla k rychlému názoru, že John Flash trpí nějakou duševní chorobou.
Dost možná nevyléčitelnou.
Kit zalapal po dechu a chvíli mu trvalo, než dokázal promluvit, protože se zmítal mezi nevěřícným smíchem a záchvatem vzteku.
„To sis vymyslel největší blbost jen proto, abys mi kazil radost ze života?!“ rozhodil ruce.
„Jsem tvůj otec, Kite, ale jsem taky… taky Annin otec. Alespoň z poloviny jste bratr a sestra,“ vysvětlil John. Mluvil tiše, takže všichni kolem se ani nepohnuli, aby jeho slova bylo slyšet.
„To není pravda!“ ozvala se Anne a hněv jí vehnal krev do bledých tváří.
„Je, děvče,“ řekl ještě tišeji.
Pustila se Kita a skoro si zapomněla přidržovat rozepnutou košili. Z modrých očí jí šlehaly blesky hněvu.
„Jak se opovažuješ říkat takovej nesmysl? Můj táta…“
„…se jmenoval John Franklin Retlow. A tvoje matka Dolores Dwainová – Retlowová,“ doplnil ji a přimhouřil oči. „Já jsem John Franklin Retlow.“
Tentokrát zalapala po dechu ona a chvíli vypadala, že omdlí.
Ale neomdlela.
Přiskočila k Flashovi, vytáhla mu od boku jeden z jeho revolverů a namířila mu do obličeje.
„Annie!“ vykřikl Kit.
„Johne!“ zařval ve stejnou chvíli Shakespeare.
Mezi ostatními to zašumělo a Ellen si přikryla ústa dlaní.
John Flash už v životě mnohokrát hleděl do hlavně zbraně, tolikrát, že to ani nedokázal spočítat.
Ale jen tentokrát měl pocit, že si to doopravdy zaslouží.
„Nemůžeš takhle lhát!“ zasyčela nenávistně.
Stále se na ni díval přímým pohledem.
„Rád bych to vyvrátil, ale mluvím pravdu, holčičko. Je mi to líto.“
„Neříkej mi holčičko!“
„Annie, přestaň!“ ucítila na paži Kitův stiskl, ale nevšímala si ho. Mnohem důležitější věci viděla Flashovi v očích.
Soucit.
Vinu.
Pravdu.
A… sebe.
V tu jednu hroznou chvíli pochopila, že John nelže. V tu jednu hroznou chvíli to najednou viděli všichni a bylo skoro nepochopitelné, že to předtím nikdy nikoho nenapadlo.
„No kurva!“ prohlásil Wesley užasle.
Revolver vypadl z dívčiny roztřesené ruky a tlumeně dopadl na zem.
Nikdo se po něm ani neohlédl.
„To ne,“ zašeptala a namáhavě zamrkala, jako by už chtěla oči nechat zavřené. „Tohle ne! To ne, nikdy rozumíš, nikdy!“ skoro zaječela a udeřila ho několikrát sevřenou pěstí do hrudi.
Se zadrženým dechem nechal rány dopadnout a téměř trpělivě čekal na další, možná na skutečnou ránu, kterou si dle svého soudu zasloužil.
Ta ale nepřišla.
Na okamžik se mu znovu zadívala do očí a pak si zhnuseně uplivla k jeho nohám.
„Nikdy!“ procedila skrz zaťaté zuby, vytrhla svou ruku Kitovu sevření a zamířila pryč tak rychle, že málem srazila Davida.
Nastala chvíle ticha tak absolutního, že snad ani nebylo skutečné.
První se pohnul Wesley.
Projel si rukama vlasy, znovu zamumlal něco sprostého a pak vykročil stejným směrem, kterým před chvílí zmizela Anne.
„Kam jdeš?“ ozval se Kit.
„Jdu za ní, kam asi myslíš?“
„Jdu já!“ rozhodl a prošel kolem Johna, aniž se na něj znovu podíval.
„Ne, to nejdeš, Angeli!“ zastoupil mu Wesley cestu. „To teda sakra nejdeš!“
„Nehodlám se s tebou dohadovat, to mi věř, takže mi uhni a to hned!“ rozkřikl se Kit.
Wesley se nadechl ke stejně odhodlané odpovědi, ale předběhl ho Angličanův hlas.
„Má pravdu, nech jít jeho, Wesley,“ položil mu ruku na rameno. Wesley ji okamžitě zuřivě setřásl, ale Angličana to nerozhodilo ani trochu.
„Nech, Wesi,“ ozval se vedle něho Danny.
Wesley si odplivl a rozhodil ruce.
„Víte co, mě je to fuk!“ vyštěkl a obrátil se k odchodu. Nikam daleko ale nešel, po pár krocích se obrátil a sledoval Kita, jak si na sebe v rychlosti bere koženou vestu, kterou svlékl David a pak pospíchá pryč.
I když se mu to hodně příčilo, někde uvnitř cítil, že Anne v téhle situaci raději uvidí Kita, než jeho a že je to tak i ve své absurdní zvrácenosti lepší.
Nijak dobře mu z toho ale nebylo.
John se teprve teď otočil a poprvé se podíval do očí všem ostatním.
„No,“ přerušil Shakespeare trapně dusivé ticho. „Má oči po tobě.“
* * *
Nemusel nijak dlouho křižovat les, aby ji našel. Seděla na oblém kameni, ramenem se opírala o kmen a druhou rukou se objímala kolem hrudníku.
Blížil se k ní pomalu, jako k nějakému plachému zvířeti, které může každou chvíli uprchnout a přestože už ho musela vidět i slyšet, nedala to nijak najevo.
Upřeně hleděla do prázdna se široce otevřenýma očima.
„Annie?“ ozval se opatrně.
Nepohnula se.
„Annie, slyšíš mě, zlato?“ poklekl pomalu před ní a vzal ji za ruku. Zamrkala, jako by skutečně až teď zaznamenala jeho přítomnost, podívala se na něj a ruku mu stiskla.
„Kite?“
„Annie… já… já vůbec nevím, co mám říct,“ přiznal.
„Já taky ne,“ pokývala hlavou a přes rty jí přelétl hořký úsměv.
„Neměl jsem ani tušení, opravdu.“
„Vždyť já vím.“
Podíval se pozorně na její tvář a teprve teď pochopil, že ten její prázdný nepřítomný výraz, zaťaté zuby i napětí kolem úst značí jen jedinou věc – z posledních sil zadržovaný pláč.
„Ach bože, Annie,“ vydechl. „Annie… pojď ke mně…“ natáhl k ní i druhou ruku. Vzápětí mu už ležela v náručí a její tělo se otřásalo neovladatelnými vzlyky.
Byl to tak hlasitý a zoufalý pláč, že se Kitovi svíralo srdce.
„No tak, neplakej… holčičko, neplakej!“ kolébal ji v náručí a cítil, jak mu horké slané slzy stékají na holou hruď.
„Takhle to-nemělo vůbec bejt…,“ zalykala se. „Je to-všechno-úplně špatně-Kite, je to-špatně!“
Nedokázal najít slova, aby ji utěšil a tak ji jen držel, jak nejpevněji dovedl. Seděli tak dlouho, opravdu dlouho, dokud se její vzlyky neutišily.
Ochladilo se, Anniny slzy citelně studily Kita na hrudi i na břiše a na pažích mu naskakovala husí kůže. Ale nehodlal se pohnout, dokud sama nebude chtít.
Konečně zvedla hlavu.
„Jsem tak pitomá,“ prohlásila ochraptělým hlasem unaveně.
„Nic z toho není tvoje vina, Annie, na to nezapomeň,“ zatřásl s ní něžně.
Znovu se k němu přitulila jako zraněné štěně a sám se přistihl, že ho zápalily slzy v očích.
Zamrkal, aby je zaplašil.
„Něco ti řeknu, Annie, musím ti to říct, i když bys nevěřila, jak těžce mi to jde z úst,“ prohlásil s tváří přitisknutou do jejích rozcuchaných vlasů. „Hodně těžko, protože v tuhle chvíli ho fakt nenávidím. Ale až přijde čas... asi to bude za dlouho... ale až přijde... dej mu, prosím, ještě jednu šanci.“
Učinila pokus rychle zvednout hlavu, ale nepustil ji.
„Až to přejde, aspoň o tom uvažuj.“
Neodpověděla kladně, ale ani záporně, což samotné považoval za úspěch.
„Je ti zima,“ konstatovala po chvíli, když přejela dlaní po jeho paži zhrublé chladem.
„Není,“ zalhal. „Hřeješ, holčičko.“
* * *
Angličan vystoupal na strážní věž svým typickým, lehce škrobeným způsobem a dle svého očekávání tam našel nehybně stojícího Johna.
Chtěl mu položit ruku na rameno, ale nakonec si takové utěšující gesto rozmyslel a pouze stanul vedle něj.
„Pěkně jsem to podělal, co?“ konstatoval John.
„To teda jo.“
„Většího pitomce bys v Montaně nenašel.“
„To teda ne.“
„Co teď?“
Angličan pokrčil rameny.
„Dej tomu čas.“
Dívali se na tmavnoucí oblohu a mlčeli.
„Takže máš dceru,“ poznamenal Angličan po chvíli.
„Ano.“
„Kdy jsi to poznal?“
„Hned jak jsem jí poprvé uviděl.“
Angličan stiskl rty, ale jinak nedal najevo vůbec nic.
„Jsi vůl, Johne,“ prohlásil věcně.
* * *
Temnota už vstoupila mezi kmeny stromů a stíny dvou kráčejících postav se v ní skoro ztratily.
Bylo chladno.
Rozechvívalo je oba, ale ani jeden z nich to nevnímal, drželi se za ruce pevně, skoro až křečovitě, jako by je chtěl někdo rozdělit.
„Měli bychom se vrátit, budou se o nás bát,“ řekl Kit.
Ušklíbla se, ale v té tmě to neviděl. Cítila se podivně klidná, otupělá, unavená.
Ani jednomu z nich se nechtělo zpátky do osady.
Kit se nadechl.
„Pořád budu s tebou, Annie… rozumíš? Nic na tom nemění to, že… chci říct, že ačkoliv se mění všechno… já pořád… pořád tě mám… “
Pustila ruku jen proto, aby ho objala, pevně a silně. Tiskla tvář na jeho holý krk a on jí políbil do vlasů, na čelo, na tvář… na ústa.
Beznadějně zoufale, beznadějně vášnivě a beznadějně naposled.
* * *
Když se otevřely dveře, Ellen sebou trhla, přestože Anniny kroky slyšela již na schodech.
Nespala, dokonce ani nebyla převlečená, jen seděla na posteli, vzpřímeně a napjatě.
Anne sice dveřmi nepraštila, ale přešla prudce ke své posteli, kde praštila sebou. Po chvíli ovšem znovu vstala, přešla k oknu, pak zase zpátky ke dveřím a zase k oknu.
„Co na mě tak zíráš?!“ obořila se na Ellen.
„Nezírám.“
„To teda zíráš! No neboj se, dvě hlavy mi nenarostou jen proto, že jsem… že jsem… jeho dcera!“
Netušila, jak těžké je vyslovit to nahlas. Usadila se na postel a pozorovala svoje ruce, jak se třesou.
Zlostí.
„To mě napadlo,“ odvětila Ellen pokud možno klidně.
Anne se ušklíbla, ale víc k tomu neřekla. Ellen pokradmu pozorovala její zarudlé oči, nateklá víčka, tváře jako v horečce. Ať se snažila sebevíc, nedokázala si ji představit, jak pláče, ačkoli tomu vše nasvědčovalo.
„Proč vlastně nespíš?“ pokračovala Anne pichlavě. „Bála ses, že nepřijdu? Nebo, že přijdu?“
Ellen sotva pohnula hlavou. Obojí, pomyslela si.
Nahlas ale moudře neřekla nic. Anne opět vstala a přešla tentokrát k židli. Pak do rohu, kde dlouze pozorovala koženou sedlovou brašnu.
Slíbila jsem to. Neudělám žádnou pitomost. Neuteču uprostřed noci do neznáma.
Sama.
Neuteču, nebudu zbrklá, hloupá, dětinská.
Slíbila jsem to Kitovi.
Vzdychla si tak nahlas, až sebou Ellen opět zlehka trhla.
Neměla bych slibovat, co nedokážu dodržet.
Sbalím si.
„Co to, proboha, děláš?“ ozvala se Ellen šokovaně.
„Co asi myslíš?“ odsekla Anne.
„To nemyslíš vážně?“ užasla Ellen a vstala z postele. „Ty chceš někam jít teď uprostřed noci? Sama?!“
„A co je tobě do toho!“ rozkřikla se Anne a ustala ve své činnosti.
„Nic,“ stiskla Ellen rty a snažila se tvářit netečně.
„Správně – nic!“ souhlasila Anne vztekle.
„Vůbec to nedává smysl, Annie.“
„Drž hubu!“
„To jsi celá ty, na všechno odpovíš vulgaritou, abys o tom nemusela přemýšlet,“ ušklíbla se Ellen.
„O čem mám jako přemýšlet? No tak schválně, povídej, co z tebe vyleze za moudrost?“
„Ty se ale opravdu chováš hloupě!“ nevydržela to Ellen a vstala. „Celou dobu hledáš svého otce, podstupuješ kvůli tomu různé šílené věci a když ho nakonec najdeš, když stojí před tebou, tak utíkáš. Je to tvůj otec a je tady! Neumíš si ani představit, co já bych za to dala.“
Obě zmlkly, hleděly na sebe, modré oči do hnědých. Pocit vzteku, křivdy a bezmoci.
Nepochopení.
Zoufalý vykřičník visící za poslední větou.
„Zmlkni,“ sykla Anne. „To je něco úplně jinýho.“
„A v čem je to jiné? Já otce už nikdy v životě neuvidím, i kdybych udělala cokoli a ty toho svého odmítáš! Nezlob se na mě, že tohle nemůžu pochopit.“
„Nehraj mi tady na city,“ ušklíbla se Anne jak nejošklivěji dokázala a začala si rozepínat Kitovu košili, aby ji hodila na postel. S nelibostí si vzpomněla, že svou má kdesi zahrabanou v seně.
„Já už vím, čím to je,“ pokračovala Ellen poklidně, pozorujíc Anne, jak si zuřivě navléká šaty místo košile. „Nesplnil tvoje představy. Tvoje sny. Není to policista, rytíř bez bázně a hany, není to ten ideál počestnosti a síly.“
Anne třískla na zem z opaskem, který si právě chystala zapnout. „Ellen, on je vrah!“ vykřikla. „Střílí po lidech, do hajzlu! Je odsouzenej na oprátku, když ho chytí! Takovýho otce může někdo chtít? Už tomu rozumíš, ty huso?!“
Jestli Ellen rozuměla, nebo ne, bylo těžké poznat.
Mlčela.
* * *
Kit otevřel dveře rozhodně a rychle, aby nebylo poznat, že ještě před chvílí stál venku a váhal.
John seděl u stolu s rozzářenou petrolejovou lampou, jako by na něho čekal a nezatvářil se ani trochu překvapeně.
To ovšem nebylo nic divného, Kit si nevzpomínal, že kdy viděl Johna Flashe, jak se tváří překvapeně.
„Chci s tebou mluvit,“ oznámil mu.
„Já vím.“
Kit se ušklíbl a nabízenou židli ignoroval. Po pravdě řečeno by do ní nejraději kopl. John se podíval svému synovi do tváře a všechno to tam viděl – zlost, bezmoc, bolest.
„Je mi to líto, Kite,“ řekl upřímně. „Opravdu líto.“
„Jo?“ zvedl Kit obočí. „Co přesně je ti líto? Že jsi to neřekl dřív? Že sem Annie přijela? Že ses vlastně musel přiznat? Tak co je ti líto nejvíc?!“
„Kite-“
„Víš, napadá mě otázka, jak dlouho to víš. Napadá mě taky otázka, jestli bys vůbec něco řekl, kdyby nebylo… mého zájmu o Annie. Proč jsi mi nikdy neřekl, že mám někde ve světě nevlastní sestru. Nemám třeba ještě bratra?“
„Rád ti to vysvětlím, synu, i když mě to neobhájí,“ řekl John tiše.
Kit se zlostně uchechtl a položil rozevřenou dlaň na stolní desku.
„To asi ne,“ prohlásil pomalu. „Jak chceš něco takovýho obhájit? Umíš si to vůbec představit? Zajímá tě to vůbec?“
„Ovšem.“
Kit zuřivě udeřil do stolu dlaní.
„Ovšem! Řekneš to tak klidně, tak nezúčastněně, jako všechno, kurva!“ udeřil znovu. „Mám jí moc rád, tak moc, že… umíš si představit, jak mě bolí, když ona pláče? A co já, do prdele? Vždyť ty jsi mě nechal, abych se do ní… ale… do hajzlu!“ odvrátil se tak prudce, jako by chtěl utéct ven, ale neudělal to.
Zůstal stát u stěny.
Dýchal tak přerývaně, až se mu třásla ramena a protože se neotočil, nemohl vidět ten výraz v jasně modrých očích.
Ve stejných, jaké má Annie.
John vstal a pomalu obešel stůl.
„Umím si to představit, Kite. Umím. Nehájím se. Ublížil jsem jí, tobě. Ublížil jsem její matce. I tvojí. Všechny ty viny si nesu a ponesu sebou.
„Amen,“ zasmál se Kit, drsně a zle.
„Rád bych tě teď objal, synu-“
„To ani nezkoušej!“ sykl Kit.
„Já vím,“ řekl suše John.
* * *
Anne seskočila z posledního schůdku, až jí ledabyle svázaná deka tlumeně klepla do ramene. V úzkém pruhu pootevřených dveří právě spatřila Kita, který prošel kolem studny.
Zatajila dech a zůstala stát ve tmě.
Kit obešel studnu a chtěl pokračovat dál, když se zarazil a podíval se do míst, kde byla tma ještě o něco temnější a odkud stoupal těžký cigaretový dým.
Vím, kdo tam stojí.
Budu dělat, že jsem ho neviděl. Nechci ho vidět. Ne jeho.
Stín provokativně vyfoukl cigaretový kouř a z temnoty se zablýsklo bělmo očí.
„Nech mě na pokoji, Shane,“ pronesl Kit.
„Ani jsem si tě nevšiml, ale evidentně si potřebuješ popovídat,“ ozvalo se posměšně.
„S tebou rozhodně ne.“
Wesley zahodil nedokouřenou cigaretu a vystoupil ze stínu domu. „Tak tatínkovi ses už na rameni vyplakal, zřejmě jsem další na ráně.“
„Drž hubu, nebo ti tu ránu dám, ty pitomče, nemám zrovna nejlepší náladu!“ varoval ho Kit.
„To se nedivím,“ pokračoval Wesley stejným, urážlivým tónem. „Taky bych na tvým místě neměl. Sestřičku už asi nevojedeš. Smůla, co?“
Wesley Shane měl v plánu Kita vyprovokovat, ale rána na lícní kost byla rychlá, prudká a zastihla ho nepřipraveného.
Narazil zády na dřevěný sloup, před očima se mu roztančily zlaté jiskry a zahučelo mu v hlavě.
Vzpamatoval se ale rychle. Alespoň dostatečně na to, aby zuřivě skočil Kitovi po krku.
Upadli, zem tvrdě udeřila Kita do zad, ale skoro tu bolest vítal. Bušili do sebe jako smyslů zbavení a oba zvráceně vítali možnost vší silou udeřit do toho druhého.
„Okamžitě toho nechte, magoři!“ zařval někdo v jejich blízkosti. V tu chvíli existoval jen jeden hlas na světě, který by je od sebe dokázal oddělit.
A byl to on.
Pustili se, ač neradi a podívali se vzhůru, kde se proti měsíčnímu světlu rýsovala dívčí silueta z vlajícími dlouhými vlasy.
„Úplně vám hráblo?!“ pokračovala Anne rozlíceně. „Chcete se pozabíjet, nebo co? Jako by se tady toho dneska nestalo už dost!“
Ani jeden z nich nevěděl, co by na to měl říct. Proto setrvávali v jakémsi souzněném mlčení, jen Kit popotáhl nosem, ze kterého mu kapala krev.
„Vstávejte z tý země, sakra,“ pokračovala. „A vypadněte spát.“
Mlčeli dál a s námahou vstali, aniž ze sebe oklepali prach.
Dívala se na oba dva.
Možná.
„Proč máš sebou deku?“ ozval se Wesley chraplavě a vyplivl na zem hořkou krvavou slinu.
„Jakou deku?“
„Tu, co máš na zádech,“ upřesnil Kit.
„Protože jdu spát!“ odsekla.
„Kam jdeš spát?“
Ostře se po Wesleym ohlédla, ale chvíli vůbec nic neřekla.
„Do postele. A vy už taky sakra zmizte!“ dodala a unaveně se usadila na okraj studny.
Chvíli tam stáli, i když se dívala do země, viděla jejich nehybné stíny, slyšela jejich dech, vrzání prachu pod podrážkami bot, jak přešlapovali.
A pak, mlčky a opět v nedobrovolném souznění, udělali to nejlepší, co udělat mohli.
Nechali ji tam samotnou.
Trvalo ještě dlouhou dobu, než zvedla hlavu, rozhlédla se po prázdném dvoře a pak se podívala do okna, ve kterém do tmy svítil bledý ovál strnule napjatého Ellenina obličeje.
Vzdychla, sebrala ze země svojí deku a postavila se.
A pak zamířila rovnou tam, do dveří, které nechala pootevřené, jak z nich rychle vyběhla.
Tentokrát je za sebou tiše a opatrně zavřela, aby už nikoho neprobudila.