Bad bed and good breakfast
Můj budík zvoní v sedm.
Budí se tak část našeho šestnáctilůžkového pokoje, protože nikdo jiný takhle brzy nevstává. Druhá část, která budík ještě dokázala ignorovat, se zcela určitě probudí mým neorganizovaným a silně těžkopádným slézáním (spádem) z kovové palandy.
Nemůžu za to, to ty kolena!
Ovšem sbaleno mám bleskurychle, v tomhle prakticky sterilním prostředí bez muchniček, deště či mlhy to je snad sotva minuta.
Ale chybí mi to.
Tedy kromě těch muchniček, samozřejmě.
Na druhou stranu ty tři patra dolů se plazím velmi dlouho.
Ve společenské místnosti za recepcí je už živo a snídaně, která je v ceně mého ubytování. Po devíti dnech mé skromné a nepravidelné stravy si jdu dvakrát a namažu na ty skvělé obrovské irské tousty všechno, co tam najdu – máslo, nutelu i džem.
Dohromady i zvlášť.
Tady vypiju asi tři hrnky kafe.
Čtu si u toho a cítím se vážně spokojeně.
Už skoro nic nezbývá
Ani se mi nechce hýbat.
Nejen proto, že mě pořád všechno bolí.
Dobře, proto taky, ale to už je takový standartní stav a nijak mi nevadí, jen prostě až vyjdu z tohohle hostelu pod mostem, čeká mě jen cesta na zastávku za rohem a pak... letiště.
A pak... bude všechno tohle pryč.
Jenže pořád jsem na vlně té své road-filozofie, že věci, co nemůžu změnit nebo ovlivnit, neřeším a udělám jak nejlíp můžu, takže se bez větší nostalgie zvednu, nahodím krosnu a vyrazím.
Autobus je přesný a tak se naložím já i krosna a můžu se ještě naposledy pokochat ranním rušným Dublinem, kterým projíždíme.
Vidím ulice, náměstí, hospody a řeku... jenom už neslyším ty racky.
Pak už to vlastně není zajímavé, jen zdlouhavé, plné davů lidí s kufry a kufříky a dětmi. Jen sem tam, ale vážně vyjímečně, nějaký špinavec v trekových botách a s pořádným batohem.
Vždycky se na něj upřímně usměju.
Letiště v Dublinu je hezké, velké a čisté, ale z těch davů kufříkářů mám za chvíli skoro fóbii, jak moc bych chtěla ještě chvilku sedět v lese opřená o kmen.
Musí mi ale stačit opěradlo lavičky.
A tak si prostě čtu.
I´m leaving on a jet plane
Letěla jsem jen párkrát a jen jednou měl můj let zpoždění – a to právě teď. V peněžence najdu posledních pět euro, což akorát stačí na malou suvenýrovou lahvičku whisky, kterou si zakoupím, rozhodnuta, že až se mi bude po Irsku stýskat nejvíc, vylezu na nejbližší hezký kopec a vypiju ji.
Tuším že to bude brzy.
Když hlásí dalších čtyřicet minut zpoždění, mám chuť jí vypít hned, ale ovládnu se.
Nakonec konečně sedím v letadle, shodou šťastné náhody opět u okénka.
Víc než polovinu letu je letadlo obklopeno neproniknutelnými bouřkovými mraky, hustými jako šedá vata. Kupodivu to nápadně připomíná stav v mé hlavě, opět nemyslím skoro na nic, jsem na sebe hrdá!
Druhou polovinu letu nastoupí zábavné turbulence, což opět souzní s mou myslí, protože už se zase cítím, jako bych měla ten roj myšlenek radši rozhánět lopatou.
Po bouři a před bouří
Jsem na domácí půdě.
Tak se to aspoň říká, jenom já si nejsem úplně jistá, jestli znám nějakou opravdickou domácí půdu, jestli jí vůbec chci znát.
Ovzduší je vybité, unavené, ale zároveň svěží, jako po velkém výdechu, protože zatímco jsme norovali skrz mraky, nad Prahou zuřila silná bouřka a je právě po ní.
Odpočívej, Praho, po každé bouřce se zdá, že je klid, ale přijde jen jiná.
Mohla bych o tom vyprávět.
Co říct závěrem...
...aby to nebylo patetické, když já sama jsem patetická až na půdu?
To nevím, zkusím to moc nerozmazávat. Však jsem taky nebyla někde měsíc v džungli, ale přes týden v bezpečných, klidných irských lesích, že jo.
Co říct závěrem, abych se vyhnula filozoficko-psychologickým žvástům, když já sama jich mám neustále plnou pusu, až to obtěžuje veškeré mé okolí?
Ano, to bude těžké.
Předně, nejela jsem tam, abych nějak jako „našla sama sebe“, protože to už se stalo před časem. Nenalezla jsem nic krásného, spíš nesmírně komplikovaného, ale už umím být k sobě upřímná. Nejela jsem tam, abych se naučila být sama, protože v tom jsem hodně dobrá a vlastně mě to dost baví (nicméně stále ještě byla fajn smsková podpora z domova).
Možná jsem prostě jen chtěla vypadnout a pár dní chodit po své další „deja-vu rodné zemi“, kterou jsem vždy chtěla vidět a z nějakého důvodu jsem si ten celkem skromný sen ještě nedokázala splnit. Pevně doufám, že to jen nastartuje další plnění snů, protože konečně cítím tu svobodu, že můžu. Vlastně spíš, že bych měla.
Alespoň něco.
Takže? Naučilo mě to něco?
(WARNING – FILOZOFICKÉ ŽVÁSTY!)
Že Irsko je nádherné.
Tak nádherné, že se to nedá vyfotit a dá se to jen těžko popsat. A tím nemyslím památky a slavná místa, která se dají vygooglit, žádné cesty, kam dojede autobus, tím myslím obyčejná irská zamlžená rána, kdy se les i pastviny teprve budí, kde tráva voní po čerstvém dešti, obyčejné irské růžové soumraky, kdy sedíte na útesu a smíte se dívat, jak se slunce úplně noří do moře a dole vám pak vlny zpívají celou noc.
Že jsem ještě nevyměkla.
Zatímco moje okolí pořád nějak tuhne a stárne (jen uvnitř, navenek jsou všichni mladí a krásní, samozřejmě!) a já se obávám, kdy to dojde i ke mně, tak ještě ne! A pokud prostě nebudu chtít, tak se to nestane.
Že je nejjednodušší se na všechno prostě zeptat!
Tedy v Irsku.
Že když nemůžu situaci ovlivnit nebo vyřešit, tak prostě zatnu zuby, vypnu stres a pokračuju v cestě. Tam to šlo pěkně, v životě tady to ještě malinko pokulhává.
Že je hezké někoho mít, ale ještě hezčí a velmi svobodné je nikoho nepotřebovat.
A že je sakra těžké se k tomu nepotřebování dopracovat, ale snad dělám pokroky!
A úplně nejhezčí je nemuset se nikomu zpovídat z toho, jaká jsem.
Že by si takový osamělý pochod měl zkusit každý.
Vážně.
Hlavně chlapi.
A že... vážně miluju být „na cestě“.
Jen když cestujete, zkoušíte něco nového nebo se dostáváte mimo svojí komfortní zónu, tak můžete růst.
To není moje moudro, to jsem bez dovolení převzala.
Závěr podruhé
Stalo se vám někdy, že jste měli dost podstatný dojem, že vás někdo skoro cizí zná lépe, než někdo, kdo by vás podle všeho měl znát až do morku kostí? Tak mě se to občas stává.
A tohle je ten příklad.
Člověk, kterého jsem deset let neviděla a pak si s ním jen chvilku povídala, mi poslal těsně před mou irskou cestou smskou tuhle básničku W. B. Yeatse. Jen tak.
A byl to zásah.
Into the twilight
Out-worn heart, in a time out-worn,
Come clear of the nets of wrong and right;
Laugh, heart, again in the grey twilight,
Sigh, heart, again in the dew of the morn.
Your mother Eire is aways young,
Dew ever shining and twilight grey;
Though hope fall from you and love decay,
Burning in fires of a slanderous tongue.
Come, heart, where hill is heaped upon hill:
For there the mystical brotherhood
Of sun and moon and hollow and wood
And river and stream work out their will;
And God stands winding His lonely horn,
And time and the world are ever in flight;
And love is less kind than the grey twilight,
And hope is less dear than the dew of the morn.
Můj budík zvoní v sedm.
Budí se tak část našeho šestnáctilůžkového pokoje, protože nikdo jiný takhle brzy nevstává. Druhá část, která budík ještě dokázala ignorovat, se zcela určitě probudí mým neorganizovaným a silně těžkopádným slézáním (spádem) z kovové palandy.
Nemůžu za to, to ty kolena!
Ovšem sbaleno mám bleskurychle, v tomhle prakticky sterilním prostředí bez muchniček, deště či mlhy to je snad sotva minuta.
Ale chybí mi to.
Tedy kromě těch muchniček, samozřejmě.
Na druhou stranu ty tři patra dolů se plazím velmi dlouho.
Ve společenské místnosti za recepcí je už živo a snídaně, která je v ceně mého ubytování. Po devíti dnech mé skromné a nepravidelné stravy si jdu dvakrát a namažu na ty skvělé obrovské irské tousty všechno, co tam najdu – máslo, nutelu i džem.
Dohromady i zvlášť.
Tady vypiju asi tři hrnky kafe.
Čtu si u toho a cítím se vážně spokojeně.
Už skoro nic nezbývá
Ani se mi nechce hýbat.
Nejen proto, že mě pořád všechno bolí.
Dobře, proto taky, ale to už je takový standartní stav a nijak mi nevadí, jen prostě až vyjdu z tohohle hostelu pod mostem, čeká mě jen cesta na zastávku za rohem a pak... letiště.
A pak... bude všechno tohle pryč.
Jenže pořád jsem na vlně té své road-filozofie, že věci, co nemůžu změnit nebo ovlivnit, neřeším a udělám jak nejlíp můžu, takže se bez větší nostalgie zvednu, nahodím krosnu a vyrazím.
Autobus je přesný a tak se naložím já i krosna a můžu se ještě naposledy pokochat ranním rušným Dublinem, kterým projíždíme.
Vidím ulice, náměstí, hospody a řeku... jenom už neslyším ty racky.
Pak už to vlastně není zajímavé, jen zdlouhavé, plné davů lidí s kufry a kufříky a dětmi. Jen sem tam, ale vážně vyjímečně, nějaký špinavec v trekových botách a s pořádným batohem.
Vždycky se na něj upřímně usměju.
Letiště v Dublinu je hezké, velké a čisté, ale z těch davů kufříkářů mám za chvíli skoro fóbii, jak moc bych chtěla ještě chvilku sedět v lese opřená o kmen.
Musí mi ale stačit opěradlo lavičky.
A tak si prostě čtu.
I´m leaving on a jet plane
Letěla jsem jen párkrát a jen jednou měl můj let zpoždění – a to právě teď. V peněžence najdu posledních pět euro, což akorát stačí na malou suvenýrovou lahvičku whisky, kterou si zakoupím, rozhodnuta, že až se mi bude po Irsku stýskat nejvíc, vylezu na nejbližší hezký kopec a vypiju ji.
Tuším že to bude brzy.
Když hlásí dalších čtyřicet minut zpoždění, mám chuť jí vypít hned, ale ovládnu se.
Nakonec konečně sedím v letadle, shodou šťastné náhody opět u okénka.
Víc než polovinu letu je letadlo obklopeno neproniknutelnými bouřkovými mraky, hustými jako šedá vata. Kupodivu to nápadně připomíná stav v mé hlavě, opět nemyslím skoro na nic, jsem na sebe hrdá!
Druhou polovinu letu nastoupí zábavné turbulence, což opět souzní s mou myslí, protože už se zase cítím, jako bych měla ten roj myšlenek radši rozhánět lopatou.
Po bouři a před bouří
Jsem na domácí půdě.
Tak se to aspoň říká, jenom já si nejsem úplně jistá, jestli znám nějakou opravdickou domácí půdu, jestli jí vůbec chci znát.
Ovzduší je vybité, unavené, ale zároveň svěží, jako po velkém výdechu, protože zatímco jsme norovali skrz mraky, nad Prahou zuřila silná bouřka a je právě po ní.
Odpočívej, Praho, po každé bouřce se zdá, že je klid, ale přijde jen jiná.
Mohla bych o tom vyprávět.
Co říct závěrem...
...aby to nebylo patetické, když já sama jsem patetická až na půdu?
To nevím, zkusím to moc nerozmazávat. Však jsem taky nebyla někde měsíc v džungli, ale přes týden v bezpečných, klidných irských lesích, že jo.
Co říct závěrem, abych se vyhnula filozoficko-psychologickým žvástům, když já sama jich mám neustále plnou pusu, až to obtěžuje veškeré mé okolí?
Ano, to bude těžké.
Předně, nejela jsem tam, abych nějak jako „našla sama sebe“, protože to už se stalo před časem. Nenalezla jsem nic krásného, spíš nesmírně komplikovaného, ale už umím být k sobě upřímná. Nejela jsem tam, abych se naučila být sama, protože v tom jsem hodně dobrá a vlastně mě to dost baví (nicméně stále ještě byla fajn smsková podpora z domova).
Možná jsem prostě jen chtěla vypadnout a pár dní chodit po své další „deja-vu rodné zemi“, kterou jsem vždy chtěla vidět a z nějakého důvodu jsem si ten celkem skromný sen ještě nedokázala splnit. Pevně doufám, že to jen nastartuje další plnění snů, protože konečně cítím tu svobodu, že můžu. Vlastně spíš, že bych měla.
Alespoň něco.
Takže? Naučilo mě to něco?
(WARNING – FILOZOFICKÉ ŽVÁSTY!)
Že Irsko je nádherné.
Tak nádherné, že se to nedá vyfotit a dá se to jen těžko popsat. A tím nemyslím památky a slavná místa, která se dají vygooglit, žádné cesty, kam dojede autobus, tím myslím obyčejná irská zamlžená rána, kdy se les i pastviny teprve budí, kde tráva voní po čerstvém dešti, obyčejné irské růžové soumraky, kdy sedíte na útesu a smíte se dívat, jak se slunce úplně noří do moře a dole vám pak vlny zpívají celou noc.
Že jsem ještě nevyměkla.
Zatímco moje okolí pořád nějak tuhne a stárne (jen uvnitř, navenek jsou všichni mladí a krásní, samozřejmě!) a já se obávám, kdy to dojde i ke mně, tak ještě ne! A pokud prostě nebudu chtít, tak se to nestane.
Že je nejjednodušší se na všechno prostě zeptat!
Tedy v Irsku.
Že když nemůžu situaci ovlivnit nebo vyřešit, tak prostě zatnu zuby, vypnu stres a pokračuju v cestě. Tam to šlo pěkně, v životě tady to ještě malinko pokulhává.
Že je hezké někoho mít, ale ještě hezčí a velmi svobodné je nikoho nepotřebovat.
A že je sakra těžké se k tomu nepotřebování dopracovat, ale snad dělám pokroky!
A úplně nejhezčí je nemuset se nikomu zpovídat z toho, jaká jsem.
Že by si takový osamělý pochod měl zkusit každý.
Vážně.
Hlavně chlapi.
A že... vážně miluju být „na cestě“.
Jen když cestujete, zkoušíte něco nového nebo se dostáváte mimo svojí komfortní zónu, tak můžete růst.
To není moje moudro, to jsem bez dovolení převzala.
Závěr podruhé
Stalo se vám někdy, že jste měli dost podstatný dojem, že vás někdo skoro cizí zná lépe, než někdo, kdo by vás podle všeho měl znát až do morku kostí? Tak mě se to občas stává.
A tohle je ten příklad.
Člověk, kterého jsem deset let neviděla a pak si s ním jen chvilku povídala, mi poslal těsně před mou irskou cestou smskou tuhle básničku W. B. Yeatse. Jen tak.
A byl to zásah.
Into the twilight
Out-worn heart, in a time out-worn,
Come clear of the nets of wrong and right;
Laugh, heart, again in the grey twilight,
Sigh, heart, again in the dew of the morn.
Your mother Eire is aways young,
Dew ever shining and twilight grey;
Though hope fall from you and love decay,
Burning in fires of a slanderous tongue.
Come, heart, where hill is heaped upon hill:
For there the mystical brotherhood
Of sun and moon and hollow and wood
And river and stream work out their will;
And God stands winding His lonely horn,
And time and the world are ever in flight;
And love is less kind than the grey twilight,
And hope is less dear than the dew of the morn.