28. Jako bratr a sestra
Wesley seskočil z koně, vzal do rukou kožené otěže a zamířil ke vstupu do Flashova skalnatého doupěte, ačkoliv to ještě pěkných pár desítek kroků bylo.
Chtěl ale, aby kůň vychladl a po rychlé jízdě se trochu uklidnil.
Nějaký pohyb mezi řídkými křovinami však upoutal jeho pozornost, po chvilce váhání zamířil tam a když rozhrnul ostré keře uviděl něco, co nečekal.
Indián Orlí dráp, který byl i v podzimním chladu oděný jen do tkané košile bez rukávů, držel pod krkem Anne Retlowovou a vpíjel se do ní sveřepýma, temnýma očima.
Wesley zalapal po dechu.
Anne se ale nenechala jen tak držet, kopla ho do holeně a z držení se pokusila vycuknout, což se jí podařilo. Odskočila a zkusila na indiána zaútočit z boku. Náhle jí hřbet jeho ruky udeřil přímo do obličeje.
Wesley cítil, jak se mu krev vzpěnila a horkou silou mu vstoupila do svalů a do hlavy.
Jeho svět zrudnul a zúžil se.
Ten indiánskej zmetek, ten hajzl, ten parchant!
Anne upadla na zem, hned se posadila a on se k ní ještě sklonil, víc už ale udělat nestihl. Wesley pustil koně a se zuřivým výkřikem srazil indiána k zemi.
„Wesley!“ zaječela Anne kdesi za ním, ale nevnímal ji. Zvedl Orlího drápa za krk a nebyl příliš ohleduplný, ačkoliv se indián nebránil. Jenom ho pozoroval, přestože mu Wesley nedopřával příliš vzduchu.
Anne se vyhrabala na nohy.
„Wesley, pusť ho!“
Napřáhl se a udeřil, zasáhl bradu a část rudochovy čelisti a protože ho přitom pustil, zacouval Orlí dráp o několik nedobrovolných kroků zpět.
Ale neupadl.
Anne skočila přímo mezi ně a téměř se na něj pověsila, jinak by jen těžko zabránila dalšímu úderu.
„WESLEY!“ zaječela. „Přestaň!“
Přesunul svůj pohled k ní.
Z obou nosních dírek jí vytekla krev a kapala dál přes rty až na bradu, ale v tuhle chvíli si toho moc nevšímala.
„Napadl tě!“ procedil skrz stisknuté zuby.
„Co?“ nechápala Anne. „Ty ses vážně zbláznil?!“
„Uhni, Annie!“
Pokusila se ho odstrčit, zastavit, ale byla to marná snaha.
„Wesley, sakra, nech toho, nechovej se jako idiot!“ udeřila otevřenými dlaněmi do jeho hrudi. „ Já jsem to po něm chtěla!“
Konečně se přestal tlačit dopředu a zahleděl se jí do tváře. Popotáhla nosem, ale krev jí přesto stále tekla po bradě a kapala jí na krk a na košili.
I na jeho košili.
„Cože?“ vydechl. „Chtěla jsi, aby… aby tě praštil?“
„Ne, jasně, že ne!“ popotáhla znovu a hřbetem ruky si krev rozmazala. „Jen jsme tak… cvičili.“
„Cože jste?“ vykulil oči.
„Cvičili!“ zopakovala vztekle. „Chápeš?“
„Ale on… já jsem viděl, jak tě… co jste, proboha, cvičili?“
Odstoupila od něj.
„Co je ti po tom? Prostě… jen tak.“
Wesley s poněkud ohromeným výrazem hleděl střídavě na Anne, které se ze zkrvavené tváře zlostně blýskaly oči a na indiána s kamenným výrazem, jehož oči se mu potměšile smály. Jeho tělo bylo stále napjaté, srdce mu bušilo a krev se vařila, jak chápalo pomaleji, než mysl.
Jako idiot si skutečně připadal.
„Prostě jen tak,“ zopakoval bezmyšlenkovitě. „Pomátla ses, Annie?“
„Já? Já tady bezdůvodně neskáču po lidech!“ odsekla.
„Fajn!“ vyštěkl Wesley a odplivl si. „Fajn.“
Otočil se k odchodu tak rychle, že Anne mimoděk couvla.
„Udělal ti něco?“ obrátila se k Orlímu drápu.
Pousmál se a hřbetem ruky si otřel tenký pramínek krve, který mu vytekl z prokousnutého rtu.
„Vypadám rozhodně lépe, než ty.“
Anne se přesto jemně dotkla jeho brady a čelistní kosti. Mladý indián věděl, že zítra v těchto místech rozhodně Wesleyho ránu ucítí a bude tomu tak dalších pár dní, ale to na sobě nedával znát.
„Bránil tě jako zuřivý vlk,“ kostatoval při její starostlivé prohlídce Orlí dráp.
„Nebránil mě, je to blázen,“ zamračila se Anne. „A je to prostě jen rváč, rve se pořád!“
„Ty chceš být také rváč.“
„Ne,“ oponovala. „Ne takovej rváč. Já se chci jen umět bránit. Chci bejt vlčice, která porazí medvěda. Poštolka, která se ubrání orlovi. Tak, jak jsi to říkal.“
„Ano, to jsem říkal,“ sebral indián ze země Annin pohozený šátek a začal jím opatrně otírat jasně rudou krev z jejího obličeje. Ještě stále tekla. „Ale to zatím nejsi. Neměl jsem tě tolik udeřit.“
„To nebyla tvoje chyba,“ nesouhlasila.
„To nebyla. Ty jsi udělala chybu. A opět tu samou, Divoká růže. Nemůžeš vést útok, když vůbec nemyslíš na svou obranu. Byla to tvoje chyba, velmi hloupě jsi si naběhla. Ale já jsem neměl udeřit tak tvrdě, to je má chyba.“
„Nesmysl,“ mávla rukou. „Chtěla jsem přece po tobě, abys ke mně neměl ohledy.“
Orlí dráp kývl, ale už na to nic neřekl.
„Půjdeme ke studni,“ navrhl. „Trocha studené vody bude přece jen potřeba.“
Anne si přitiskla na nos šátek vlhký krví.
„Tobě taky prospěje. Aspoň to vypadá, že jsem tě taky praštila.“
„Ne, to nevypadá,“ usmál se Orlí dráp trochu křivě, jak mu ret začal natékat. „Nebojuješ jako vlčice, ale jako vlče. A vlče nikdy nemůže praštit medvěda.“
„Budu dělat, že jsem to nepochopila,“ navrhla Anne a Orlí dráp se zasmál hlubokým smíchem.
* * *
Ellen se znovu naklonila nad plechovou konví a horký dech páry jí donutil ucuknout a ustoupit. Rozhlédla se a pátrala pohledem po něčem vhodném – nejlépe utěrce nebo hadru – co by ale zároveň bylo aspoň trochu čisté.
Krčila nos, protože nic takového v nejbližším okolí neviděla. Ovšem při odstavování konve z plotny nechtěla riskovat a popálit si prsty o její horké ucho, což už se jí jednou stalo.
Dveře kuchyně se otevřely a vstoupil Angličan. Skoro by ho už dokázala poznat podle jeho kroků.
Jedním pohledem odhadl, co se právě děje, usmál se a navrhl: „Vaříš si kávu? Udělám to. Dám si s tebou, pokud ti to nevadí, Ellen,“ řekl, nátahl si rukáv lehce přes ruku a konev odstavil.
„Jistě, že ne, ráda, děkuji,“ hlesla Ellen a posadila se ke stolu. Sledovala Angličana, jak připravil dva plechové hrnky a nalil do nich vařící kávu.
Zavoněla po celé kuchyni.
Káva, řekla si Ellen v duchu. Správná káva má být plná smetany a sladká. Velmi sladká.
Tady jí nezbylo nic jiného, než si zvyknout na kávu silnou, černou a hořkou. Zprvu jí to připadalo, jako by pila bláto, ale teď už jí to ani nepřišlo.
Možná už zapomněla, jak chutná sladká káva se smetanou.
Angličan položil dva kouřící hrnky na stůl a posadil se naproti Ellen.
„Prosím,“ pokynul jemně.
„Děkuji,“ kývla hlavou.
Angličan na ní spočinul pohledem.
„Připadáš mi smutná.“
„Smutná? Ne… jsem v pořádku,“ odvětila.
„Vždy zdvořilá,“ zasmál se.
„Vždy bohužel ne,“ musela mu oponovat. „Vždy ne.“
„Ale i z takového hrnku se snažíš pít kávu na úrovni,“ podíval se na její ruku, kterou si distingovaně přisunula plecháček. „My ostatní ti musíme připadat jako divá zvěř.“
„To bych… takhle rozhodně neřekla,“ zrudla rozpaky.
„Neřekla,“ souhlasil s ní a stále se tvářil pobaveně. „Ale jistě se mezi námi všemi cítíš poněkud…“
„Nepatřičně,“ doplnila ho. „To rozhodně ano. Neumím si sama připravit ani kávu, takže opravdu nepatřičně,“ přimíchala se jí do hlasu lehká hořkost.
„Už na začátku jsem podotýkal, že vypadáš smutně,“ zvedl obočí. „Ale jestli je to jen kvůli kávě, to lze, myslím, snadno napravit.“
Konečně se na něj pousmála také.
„Nejsem smutná, jen přemýšlím,“ řekla, ačkoliv to nebyla tak docela pravda.
„To chápu. Jistě už máš něco vymyšleno.“
„Něco jistě,“ odpověděla bezvýrazně.
„Možná by bylo dobré na čas se uchýlit pod ochranu nějakých příbuzných,“ navrhl. „Práce, která bude v této první fázi následovat, nebude nic pro tebe.“
„To je jedna z možností,“ připustila neochotně. „Ačkoliv nemám příliš příbuzných, něco by se přece jen možná… našlo.“
Opět lhala a opět se u toho necítila dobře. Angličan se na ni díval přímým pohledem a měl v očích skutečný zájem, proto se jí příčilo mu lhát, ale nechtěla s ním rozebírat své strachy a nejistoty.
Ale s kým tedy?
Povzdechla si a upila kávu.
Spálila si rty i jazyk, ale snažila se to nedat najevo.
„Vyhlašujeme Martenovi válku, bude nejspíš chvíli trvat, než objeví všechny její aspekty, ale přece jen, měla bys být v bezpečí. Ve chvíli, kdy pochopí, že nejsi jeho pěšák, ale Flashův…“ pokrčil Angličan rameny.
Ellen se to přirovnání nelíbilo ani za mák. Nechtěla být ničí pěšák, ale musela uznat, že to přirovnání je docela trefné. Poněkud drsné, ale trefné.
„Byla bych asi raději, kdyby o mě vůbec nevěděl, dokud to jen jde. Nedovedla bych se mu podívat do očí, když vím, co udělal,“ řekla upřímně a projel jí podivný chlad, jen na to pomyslela.
Angličan jí obdařil pohledem, ve kterém četla tichý soucit, ale nestála o ni, oslaboval ji. Jakýkoli soucit.
„Každopádně stojí o mé peníze, nemovitosti, cennosti a tak podobně,“ prohlásila hlasitěji a svižněji, než hovořila doposud. „Většinu věcí nedostane bez toho, aniž bych byla zachována živá, zdravá a při plném vědomí. Nedokáže získat dokonce ani tu pojistku na Dům splněných přání. Téměř nic. Takže nemám obavy o svůj život,“ usmála se zdvořile a znovu opatrně upila kávy. Stále byla horká, pochopitelně na ní nefoukala, jen decentně míchala lžičkou, ale šlo to.
„To jsem rád,“ řekl Angličan po delší mlčenlivé pauze a tvářil se zvláštně. Jako by chtěl říct něco jiného, oponovat, připomenout jiné aspekty, ale nakonec si to rozmyslel, snad aby ji zbytečně neděsil.
Nelíbilo se jí to a zamračila se.
„Hraji jen s kartami, které mi byly rozdány,“ ohradila se proti jeho pohledu.
„To každý z nás, Ellen Sinclairová,“ přikývl Angličan. „Někdy jen prostě máme plnou ruku, někdy poloprázdnou, ale vlastníme trumfy. A někdy si musíme vystačit s málem.“
„To by skoro stálo za zápis,“ poznamenala Ellen.
„Můžeš to zaznamenat,“ pokynul jí s úsměvem.
„Škoda, že zrovna nemám papír,“ vzdychla strojeně, ale její úsměv byl upřímný. „Jsi skutečný angličan?“ zeptala se ho.
Upil doušek kávy.
„Ano. Ale patnáct let už žiji tady, tak ani nevím, kolik ve mně z toho angličana ještě zbylo.“
„Proč?“
„Proč co?“
„Proč žiješ tady?“
„Máš na mysli tady ve Státech, nebo konkrétně tady? A nebo to vůbec nebyla otázka, která označovala místo, ale zajímá tě, proč jsem v… no, nebudeme se bránit tomu označení – ve zločinecké bandě?“
„Tomu se říká anglická výřečnost?“ odpověděla mu otázkou.
„Jsi pohotová,“ ocenil pobaveně. „Řekněme, že v Anglii mě nic dobrého nečekalo a tak jsem zkoušel své štěstí hledat daleko za mořem. Nakonec jsem ho našel, ačkoliv mělo zcela jinou podobu, než jsem si původně představoval.“
Pochopila, že z něho konkrétní odpovědi nejspíš nedostane, ale jemné slovní souboje s tímto mužem se jí začaly docela zamlouvat.
„Kit tvrdí, že jsi byl v Anglii hrabětem,“ prozradila mu.
Angličan se zasmál.
„Opravdu? To přehání. Ale řekněme, že nějaká šlechta by se mezi mými příbuznými našla.“
Ellen to nepřekvapilo.
„Ovšem.“
Angličan dopil kávu na jeden dlouhý doušek a Ellen nechápala, že mu na jazyku nenaskákaly puchýře. Zvedl se a sáhl po klobouku, který předtím odložil.
„Půjdu zase dělat něco užitečného,“ řekl a s lehkou úklonou hlavy se obrátil k odchodu.
Ellen vstala tak rychle, až těžká židle skřípla o podlahu.
„Kdyby byla nějaká možnost,“ vyhrkla docela jiným tónem, než který používala doposud. Angličan se otočil a se skrývaným údivem na ni znovu pohlédl.
„Kdybys byl v kůži někoho, jako jsem já. Někoho velmi podobného. Ve velmi podobné situaci,“ pokračovala. Všiml si, jak je bledá a snaží se ovládnou roztřesené ruce.
Musela se předtím docela mistrně ovládat.
„Ve velmi podobné,“ dořekla klidněji. „Existovala by nějaká možnost… napadla by tě nějaká možnost, jak využít nějakou svou schopnost? Nějaký – jakýkoli – svůj um?“
Zvedl ruku a rozvážným pohybem sňal svůj klobouk znovu z hlavy.
„Myslím, že si dám ještě jednu kávu,“ řekl pak a usmál se.
* * *
Ten podzimní den jako by bylo všechno zlaté. I přes vítr, který si pohrával se zlatorezavým listím, bylo jasné počasí a sluneční paprsky ještě hřály a barvily do zlatova celé odpoledne.
Jim Morgan nehybně hleděl na oblý náhrobní kámen u paty kříže, na němž se skvěl nedávno vytesaný nápis.
BERYL LINSDAYOVÁ
1864 - 1894
ODPOČÍVEJ V POKOJI…
Neměl tušení, jak dlouho už takhle klečel s kloboukem v ruce, nechal si cuchat tmavé vlnité vlasy teplým podzimním větrem a ani se nepohnul.
Padl na něj stín, pomalu a klidně, jako by nesměle. Obrátil se a zvedl se na nohy.
„Candice,“ podivil se. „Dobrý den.“
V bezbarvě šedých šatech, upnutých až ke krku, vypadala nepatřičně a vlasy měla spletené do jednoho slámového copu, hozeného přes rameno. Skoro ji ani nepoznal.
„Dobrý den, pane Morgane,“ usmála se smutně. Velmi smutně.
„Už jsem vám přece říkal, abyste mi říkala Jime,“ opravil ji jemně a nasadil si klobouk.
„Jime,“ přikývla. „Nečekala jsem, že vás tu najdu. Přišla jsem jen… na chvíli,“ kývla k tichému hrobu. Všiml si, že v rukou svírá svazek podzimních květin.
„Ovšem,“ ustoupil jí. Položila květiny k patě kříže a chvíli se na hrob dívala, než se otočila zpátky k němu.
„Nevím, jak bych vám mohla poděkovat,“ řekla pevně.
„Nemusíte mi nijak děkovat.“
„Zařídil jste… zařídil jste jí tak pěkný pohřeb… a všechno tohle,“ ukázala paží na hrob. „To by se mi nikdy nepodařilo. Ne takhle.“
Všiml si, jak jí dojatě cuká bledá linka rtů, jak přemáhala pláč.
„Byla moje jediná opravdová přítelkyně… proč jste to udělal?“
Jeho tmavý pohled byl nečitelný.
„Záleží na tom?“
„Vlastně… ne,“ připustila. Z koutku oka jí stekla jediná slza a Candice jí nervózně otřela hřbetem dlaně.
„Víte, říkám si, kdybychom se mohly rozhodovat znovu… kdybychom nebyly tehdy tak mladé a tak hloupé… kdybychom odešly ze Sugarhillu…Mohlo být všechno úplně jinak.“
Jim přikývl.
„Bohužel je nám dáno rozhodovat se jen jednou.“
Candice zvedla oči a zahleděla se do Jimových.
„Víte, já jsem si jistá, že ona to ví. Ví, co jste pro ni udělal a taky vás vidí, jak sem chodíte a nosíte jí květiny. Vím, že vás vidí.“
Pousmál se na ni a pokud pocítil rozpaky, nedal je znát.
„Doprovodím vás do města, když dovolíte,“ uchopil jí jemně za paži.
„Chováte se ke mně jako k dámě,“ konstatovala a zněl v tom lehký údiv.
„Jste dáma.“
„Vy moc dobře víte, co jsem.“
„Lidi jsou pro mě tím, čím je vidím být,“ odvětil, když procházeli vrzající hřbitovní brankou.
„Jste hodný člověk, Jime.“
„Ne. Jsem detektiv.“
* * *
Wesley praštil dveřmi tak, že Dannymu málem vyskočilo srdce z hrudi. Nemusel být ani trochu vnímavý, aby mu bylo jasné, že má vztek. A pořádný vztek.
Danny dokonce chvíli váhal, jestli ho má vůbec oslovit.
„Wesley?“ zkusil to opatrně. Odpovědi se nedočkal, Wesley přešel ke své posteli, kde si začal balit deky. Tedy přesněji řečeno je zmuchlal do jedné velké šedohnědé koule.
„Wesley?“
„Co?!“
„Ty někam jdeš?“
Zamračeně se na něj podíval.
„Budu dneska spát venku.“
„Proč? Je tam docela chladno a-“
„Už se to tady nedá vydržet, nenávidím to tu!“ vybuchl Wesley. „Je to tu jako vězení! Takže budu spát venku!“
„Wesley?“
„Co zase?!“ obrátil se Wesley ode dveří.
„Co se stalo?“
„Co by se mělo stát, nic!“
„No,“ zvedl se Danny ze židle. „Máš na rukou krev. A taky na košili.“
Wesley se podíval na ruce a potom na košili.
„Buď v klidu, Danny, to není moje krev.“
Danny pootevřel ústa a pak je zase zavřel.
„To mě moc neuklidnilo, Wesi.“
„Já vím,“ řekl Wesley a zabouchl za sebou dveře.
* * *
Večerní podzimní vítr se opíral o okenní skla v nepravidelných intervalech. Anne si stáhla ošoupané kalhoty a zůstala jen v pánské košili, která jí dosahovala do půlky stehen.
Noci byly už chladné, ale tady uvnitř bylo pořád teplo, obzvlášť pod dekou. Ellen její názor ovšem nesdílela a každý večer se balila do pár vrstev oblečení navíc.
Na okno někdo zřetelně zaškrábal a s oběma dívkami to trhlo. Ellen málem nedůstojně vyjekla, což se jí na poslední chvíli podařilo potlačit.
„Co to má zase znamenat?“ zamračila se, když našla řeč. Anne se neptala a šla okno otevřít.
Dovnitř okamžitě vnikl studený vítr a přilepil Anne košili na tělo. Kit – protože to pochopitelně byl Kit – se zhoupl a posadil se na parapet, nohama dovnitř.
„Kite,“ usmála se Anne překvapeně. „Není už trochu pozdě?“
„Ovšem, že je pozdě,“ zamumlala Ellen a přehodila si deku přes nohy, aby dala najevo, jak nepříjemný je jí náhlý chlad.
„Já vím,“ přikývl Kit, aniž si Ellen všímal. „Ale potřebuju s tebou mluvit. O samotě.“
Teprve teď si Anne uvědomila, že se Kit neusmívá.
„Jasně,“ přikývla. „Obleču se a půjdu ven.“
„Zřejmě toužíš po nastydnutí,“ ozvala se Ellen sarkasticky. „O tom, že je to krajně nevhodné snad raději pomlčím.“
Anne zkřížila ruce na hrudi, zčásti proto, že u okna jen v té košili opravdu bylo chladno.
„Je to můj bratr,“ pronesla. „Můžu se s ním scházet třeba o půlnoci a nebude na tom nic nevhodnýho.“
Je to můj bratr.
Opájela se chvíli v duchu tou prostou větou. Líbila se jí. Podle všeho se líbila i Kitovi, protože jí konečně odměnil úsměvem.
„V případě vás dvou bych si tím rozhodně nebyla tak jistá,“ odvětila Ellen břitce.
„El! Nechtěla bys sklapnout?“
Ellen jim věnovala jeden dlouhý, přezíravý pohled a dala si na něm záležet.
„Ačkoliv pravděpodobně jste skutečně příbuzní. Tváříte se teď stejně. Stejně hloupě.“
Anne popadla deku ze své postele a hodila ji Ellen na hlavu. „Nechystala ses jít spát?“
Ellen se vyhrabala zpod deky se svraštělým obočím.
„Já ano,“ uhladila si rozcuchané vlasy. „Vy si dělejte co chcete.“
Anne se obrátila k oknu.
„Počkej dole, obleču se,“ řekla Kitovi. Ten přikývl, přehoupl se přes parapet a s dunivým zvukem dopadu zmizel ve tmě. Anne zavřela okno a urychleně se oblékala.
Ellen ji pozorovala káravým pohledem, ale už neřekla ani slovo, ani když přes sebe Anne přehodila deku přeloženou napůl a vyběhla ze dveří.
Venku jí okamžitě vítr foukl do obličeje změť jejích vlastních vlasů. Kit už čekal dole a chytl ji za paži, když oslepeně tápala.
„Možná bysme si radši měli povídat někde vevnitř,“ navrhla.
„Možná,“ odstranil jí vlasy z obličeje.
„Co se děje, proč se mnou musíš mluvit?“
„Co se ti stalo s nosem?“
„Cože? Je tma, nemůžeš vidět na můj nos,“ nakrčila čelo.
„To ne, ale viděl jsem předtím a nahoře bylo světla dost,“ odpověděl.
„Zakopla jsem a praštila jsem se. O dveře,“ odsekla.
Krátce se zasmál.
„Špatná lež.“
„Nelžu.“
Objal ji kolem ramen, aby ji ochránil před větrem a ona se k němu vděčně přitiskla. Voněl podzimním chladem, kůží, koňmi a sám sebou. Jeho vůně pro ni byla známá a stále v ní vzbuzovala pocit bezpečí.
Je to můj bratr, zopakovala si v duchu se smíšenými pocity, když opatrně přitiskla nos k jeho košili.
Chyběl mi. Moc.
Doba, co byl pryč, jí trochu pomohla všechno si utřídit v hlavě, ale její tělo na to mělo přesto svůj vlastní názor.
Je to můj bratr.
Bylo opravdu snadné vklouznout mu do náruče a namlouvat si, že je to kvůli ledovému větru.
Možná má El pravdu a není chytrý scházet se venku ve tmě, sami…
„Annie,“ zašeptal blízko jejích vlasů. „Mluvil jsem s Johnem. O tobě. Řekl mi to.“
Veškeré rozechvělé pocity z ní rázem vyprchaly. Ztuhla napětím a na okamžik zadržela dech.
„No a co?“ pokusila se prohodit lhostejně. Vymanila se z jeho objetí, ale nepustil ji úplně, držel ji za paži, když kráčeli tmou. Nohy se jim bořily do bláta, ale Anne to nevnímala.
„Musím ti složit poklonu, docela jsi ho rozhodila. Ne, že by to na něm bylo poznat, ale jsem přece jenom jeho syn. Já to poznám, i když si hraje na kamennou tvář. Jenomže, Annie, mám obavy, že ty to myslíš tak trochu vážně.“
Chvíli mlčela a bláto pod jejich nohama nepříjemně mlaskalo.
„Já to myslím naprosto vážně, Kite. Něco ti na tom vadí?“
„Co mám na to asi tak říct?“
„Nic. Je to mezi mnou a… a Johnem Flashem,“ řekla a stiskla rty.
Zastavil se a ona musela také.
„Annie,“ řekl velmi něžně. „Víš sama, že je to nesmysl.“
„Ty nejsi ten, kdo o tom bude rozhodovat!“ odsekla.
„Rozhodovat o tom bude John.“
„Jo, takže ho laskavě nech!“
„Nikdy tě sebou nevezme,“ mluvil stále tím něžným, opatrným tónem.
Zarytě mlčela.
„Ty musíš vždycky něčím šokovat, viď,“ pohladil jí hřbetem ruky po vlasech. „A vždycky se ti to povede.“
Prudce jeho ruku odrazila.
„Nemluv se mnou jako s dítětem!“
„Nikdy jsem si nemyslel, že jsi dítě.“
Ušklíbla se a pokusila se od něj odejít. Jenže ji držel.
„Pusť mě!“
„Annie, tak se přece uklidni,“ neposlechl ji, což ji opravdu rozčílilo.
„Proč sakra neexistuje aspoň jeden člověk, kterej by věřil, že vím, co dělám?!“ zvýšila rozhořčeně hlas. „Že jsem si to nevysnila, ale že se to přesto stalo a já jen prostě jdu! Že se kolem mě změnilo úplně všechno, co jen mohlo a já jen hraju podle těch novejch pravidel!“
„Já ti věřím. Ale jak bys mohla vědět, co děláš, když to prostě vědět nemůžeš? Neumíš to představit, jaký to je, když jde do tuhýho… není možný, abys pochopila, jak moc je to-“
„Nebezpečný?“ doplnila ho ironicky. „Jejda, vážně? A já myslela, že si tam budeme hrát s panenkama!“
„Nemáš představu jak to může bejt nebezpečný!“ zvýšil nevědomky také hlas.
„Moje představivost je dost velká. Nikdy jsem neřekla, že chci skákat po jedoucích vlacích, budu třeba hlídat koně, je mi to fuk! Připravuju se na to, jak můžu, cvičím…“
Přešlápl a jak se pohnul, pruh měkkého světla z nejbližšího příbytku ozářil jeho udivený výraz.
„Cvičíš? Ty máš snad dojem, že nějaký cvičení tě může… jak to myslíš, že cvičíš-“
V návalu bezmocné zlosti ho popadla za paži, zakroutila mu s ní, jak ji to učil Orlí dráp, trhla s ním a kopnutím mu podrazila nohy. Povedlo se jí to tak dokonale, jak ještě nikdy. Nestihl vydat ani hlásku a už se válel na zádech v blátě.
Sama se lekla, ale přesto mu ještě odsekla: „Třeba takhle!“
„Annie!“ vydechl nevěřícně ze země.
„A ty mi dej pokoj, jo? Neříkej mi, co mám dělat! Nic o mě nevíš. Byla jsem hloupá, když jsem si myslela, že zrovna ty to budeš chápat, že zrovna ty budeš… že budeš rád, protože pojedu s vámi, že se… no, že ještě nebudeme muset rozloučit! Jenže jsem se spletla. Takže si trhni nohou, Kite!“ obrátila se k odchodu.
Chytil ji za kotník tak prudce, že také nestačila ani vyjeknout a rozplácla se v blátě vedle něj.
„Kite!“ zaúpěla vztekle. „To si ze mě děláš srandu?!“
„Tak poslouchej teď ty!“ držel jí stále za nohu, aby se od něj nemohla odplazit a její zlosti si nevšímal. „Když jsem byl pryč, skoro celou dobu jsem myslel na tebe! Chtěl jsem, až bude po všem, až skončíme tuhle akci, chtěl jsem… tě najít, poznat, jak žiješ, poznat tvoje sourozence. A taky třeba žít trochu jinak, aspoň na chvíli. Na to jsem myslel, na to, jak to udělat, abych se tady s tebou nerozloučil a neviděl tě naposled. Ty o mě nic nevíš!“
Natáhla se a přikryla mu ústa dlaní. Nebránil se.
Úzký pruh světla, který procházel nedovřenou okenicí, mu teď dopadal přímo na tvář.
Vždyť je to Kit. Kit. Jediná trochu spřízněná duše, kterou tady mám. Můj bratr.
„Nikdy bych neřekla ani ve snu, že budu na místě, jako je tohle. S lidma, jako jste vy. Ale je to tak,“ promluvila tiše. „Změnila jsem pohled na spoustu věcí. Mám obavy, ale cítím velkou příležitost. Cítím, že je to… že je to osud. Jdu po cestě, po který mám jít. Mám obavy, ale nebojím se. Potřebuju ty peníze a vydělám si je. A potom vezmu Martina, Alexe, Dwaina i Mary někam, kde to bude moc pěkný a kde budeme moct žít bez toho kreténa Guye a bez toho ochlasty Billa Duffera. Víš, budu mít do začátku peníze a chci si je všechny osvojit! Bude úplně jedno, kde je naše matka a jestli se jejich fotr uchlastá. Budeme jenom spolu a bude nám dobře.“
Jeho oči byly v tom polosvětle temné, vřelé a lesklé. Odtáhl si její dlaň od úst a na obličeji mu zůstal blátivý otisk.
„Já mám peněz dost, Annie. Cokoliv budeš potřebovat… jsme teď přece vlastně rodina a-“
Zavrtěla hlavou.
„Takhle jednoduše to nefunguje. Jsem dospělá, Kite. Nemůžu si brát milodary.“
John tě sebou nikdy nevezme, pomyslel si smutně a bylo mu to doopravdy líto. Místo toho ale nahlas řekl: „Promiň, Annie.“
„Prominuto.“
Vzdychl si a lehl si znovu na záda do bláta.
„Podívej se, je skoro jasno,“ ukázal na oblohu. „Vidíš ty hvězdy? Je to nádhera.“
Lehla si vedle něj, ramenem a hlavou se opřela o jeho hruď. Bláto bylo studené a mokré a nebyl moc dobrý nápad válet se v něm, ale s Kitem se bláznivé věci prováděly přirozeně a jednoduše.
„Kite?“
„Hm?“
„Jak se jmenuješ pravým jménem? Jsi taky Retlow?“
„Christopher Retlow,“ přikývl. „V celé své kráse.“
„Nepřipadá ti to legrační, že se jmenujeme stejně?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Líbí se mi to.“
Zavrzalo dřevo a na okamžik je zalil příval teplého světla. Ve dveřích se objevila Shakespearova silueta, která rychle seběhla pár schůdků, aby o ně v následující chvíli zakopla.
Kit ani nestihl otevřít pusu, aby ho varoval.
„No do hajzlu… co to je?“ vyjekl Shake, když se rozplácl vedle nich. „Co to tady, sakra, vyvádíte??“
Anne se začala smát, protože nic jiného ani dělat nešlo.
„Promiň,“ pokrčil Kit rameny a snažil se, aby se k Anninu smíchu nepřipojil.
„Vy dva!“ hrabal se Shakespeare na nohy. „Vy dva! Proč ležíte na zemi před mým příbytkem? V noci?“
„To… se těžko vysvětluje,“ řekl Kit se smíchem.
„No to se hodně těžko vysvětluje, kamaráde!“ obořil se na Kita už ze stoje. „Ví John, že se scházíte v noci? A… kdoví co tady děláte?“
„Měli takovou poradu. Rodinnou. Jako bratr a sestra,“ odvětil Kit důležitě, zvedl se a pomáhal na nohy Anne.
Shakespeare si odfrkl.
„Vyloženě to tak působí!“
„A kam jsi šel ty?“ zajímal se Kit vesele.
„Kam asi, potřeboval jsem si odskočit! A úplně se mi z toho leknutí přestalo chtít.“
„Aspoň jsme ti ušetřili cestu,“ zazubil se Kit a pátral na zemi po Annině shozené dece.
„Buď si kde chceš, tvé právo je to přece,“ povzdychl si Shakespeare rezignovaně, „ty nejlíp víš, jak s časem nakládat – a vlastní hříchy odpustíš si lehce: já tohle právo nehodlám ti brát,“ vysypal ze sebe. „A teď padejte spát!“
„Rozkaz, pane,“ zasalutoval mu Kit a popadl Anne za ruku, aby zmizeli ve tmě. Smáli se tiše ještě, když došli před Anniny dveře.
„Doufám, že Ellen už bude spát,“ uvědomila si. Neviděla sice ani na sebe, ani na Kita, ale věděla, že oba musí ve světle vypadat hrozně. „Jinak jí ze mě doopravdy popadne záchvat.“
Kit se zasmál.
„Ale to by možná stálo za to vidět.“
„Já bych to vidět nechtěla!“
„Dobrou noc,“ zašeptal. „Sestřičko.“
„Dobrou noc.“
Naklonil se a přitiskl rty někam vedle jejích úst.
Povzdechla si.
A pak zmizela ve dveřích.
Nahoře byla tma a Annie se snažila jít navzdory vrzající podlaze tiše. Jestli mě Ellen uvidí celou od bahna, bude mít tolik keců, že budeme vzhůru do rána!
Plížila se podél zdi ke své posteli, kde se snažila rychle ze sebe svléknout oblečení a zalézt pod deku. Raději se moc nedívala směrem k Ellenině posteli a doufala, že už spí.
Kdyby se podívala, i v té temnotě by viděla, že Ellen nespí.
Vůbec tam totiž nebyla.
* * *
Petrolejka nepříjemně prskala. Danny se natáhl, aby otočil kolečkem, ale bylo zatuhlé a nechtělo pod jeho prsty povolit. Byl nakloněný přes postel ke stolku a málem spadl, když někdo zaklepal na dveře.
„Vstupte?“ zvolal tázavě. Wesleyho pochopitelně za dveřmi neočekával, ale nenapadlo ho, kdo by to mohl v tuhle pozdní dobu být.
Dveře se otevřely pomalu a opatrně a Danny poznal v zakuklené postavě Ellen. Vyskočil z postele tak rychle, že by to sám do sebe neřekl.
„El, stalo se něco?“ zeptal se s obavami.
Z hrubé deky, kterou byla obalená, vykukoval jen nos a oči a ty oči se zamračily.
„Každý si chodí na noční výlety a je to v pořádku, ale když se někam vydám já, tak se musí hned něco dít?“ zeptala se přísně.
„Annie je na nočním výletě?“ pochopil hned a byl rád, že se skutečně nic neděje.
„S Kitem. Ale mě do toho samozřejmě vůbec nic není.“
„Nechceš jít dál?“ navrhl, když mu studený noční vítr pročísl vlasy a zastudil na kůži.
„No… asi ano,“ zaváhala, ale pak vstoupila dál do místnosti a zavřela dveře.
„Takže sis taky udělala noční výlet?“ nadhodil s úsměvem. „Trocha dobrodružství?“
Ellen to ale zřejmě moc vtipné nepřišlo, sundala si deku z hlavy a tváře a nechala ji ležet na ramenou, takže viděl, že se neusmála.
„Nesnáším dobrodružství,“ sdělila mu vážně.
Pousmál se, ale už jen lehce, skoro neznatelně.
„Takže… můžu pro tebe něco udělat, Ellen?“ zeptal se tiše. „V tuhle chvíli?“
„Já…“
Zjistila, že má v hlavě docela prázdno. Ne, to nebylo to správné označení, na mysl jí přicházela spousta odpovědí, jen je vyhrknout, ale žádná se v tuhle chvíli nehodila.
Co mu mám říct? nakrčila zoufale obočí. Že jsem se cítila tak strašně sama, že jsem nedokázala vydržet ve svém pokoji? Že jenom potřebuji slyšet tvůj hlas? Že vlastně nevím, co chci, jen… nějak… tebe?
Neuměla si představit, že cokoliv z toho vysloví nahlas, ale stejně tak si neuměla představit, že se otočí a odejde.
„El,“ zněžněl mu hlas a zvedl ruku, aby ji pohladil po tváři. Mírně ucukla a tak nakonec jen přejel konečky prstů po pramíncích jejích vlasů. „Ty se mě bojíš?“
„V žádném případě!“ prohlásila a slyšela, jak její vlastní hlas potupně kolísá.
„Tak se bojíš toho, co bych mohl udělat?“ napověděl opatrně a vážně.
„Přestaneš laskavě analyzovat moje pocity?“ obořila se na něj chladně. „Nemám tušení, co míníš tím, co bys mi mohl udělat-“
Přitáhl ji k sobě za ramena a políbil ji.
Ještě vteřinu před tím si říkal: Neudělám to! Nesmím to udělat! Zamotám nám oběma hlavu ještě víc!
Stejně to udělal.
Ellen strnula. Nebyl to takový polibek jako předtím, jen tiskl skoro zavřené rty k jejím a jinak se ani nepohnul, ani ji k sobě nepřitáhl blíž. Na prchavý okamžik jí to skoro mrzelo, ale pak se vzpamatovala a odstrčila ho od sebe.
Tedy spíš symbolicky, ale to gesto bylo dost srozumitelné.
Její oči byly vlhké a vypadala ještě zranitelněji, než kdykoliv předtím, Danny cítil, jak se mu srdce sevřelo zvláštním soucitem.
Teď se omluvím, říkal si v duchu. Nejspíš… bych měl…
„Proč jsi to udělal?“ řekla tiše a ústa jí lehce zacukala.
„Já jsem…“ odkašlal si Danny. „Myslel jsem… chtěl jsem… zničehonic jsi přišla uprostřed noci a já…“
Nenáviděl se za to, že nedokáže vyslovit celou větu.
Roztržitě zamrkala.
„Ty jsi myslel, že jsem… že jsem přišla kvůli tomuhle?“ zhrozila se. „Myslím, že je právě vhodná chvíle, abych odešla!“ obrátila se k odchodu a přitiskla si deku k tělu, ale Danny byl mnohem rychlejší. Proklouzl kolem ní a opřel se zády o dveře dřív, než k nim vůbec stihla dojít.
Krátce se nadechla a zastavila se kousek od nich. Od něj.
„Nemyslel jsem to tak,“ řekl jemně. „Nechtěl jsem, aby to vyznělo tak hloupě.“
„Hloupě to vyznělo,“ souhlasila s ním.
„Omlouvám se.“
Lehce kývla, jako že omluvu přijímá, ale ani tehdy neustoupil ze své obranné pozice ve dveřích. „Ale z nějakého důvodu jsi přece jenom přišla, nebo ne?“ zeptal se skoro šeptem.
Semkla rty. Ovšem, že k tomu měla nějaký důvod, už tak se o tom těžko mluvilo nahlas, obzvlášť, když stál Danny takový kousek od ní a opíral se o ty zatracené dveře.
„Nemůžu spát,“ slyšela říkat sama sebe. „Skoro nikdy nemůžu spát. Já myslím… já myslím, že se bojím.“
Díval se na ni bez dechu.
„Čeho se tolik bojíš?“ zeptal se něžně. Ne, že by nebylo dost důvodů ke strachu.
„Bude to znít nejspíš hloupě,“ zamrkala. „Jenže já si připadám tak strašně sama. Tak strašně. A myslím, že to nedokážu, já… můj otec se mě snažil připravit na všechno, víš, vždycky se snažil, ale na tohle jsem připravená nebyla, já… on…myslím, že nepočítal s tím, že bych někdy mohla být… sama.“
Nečekané přiznání ho zasáhlo víc, než by kdy čekal. Dojalo jej tak, že se mu sevřelo srdce bolestí, jako by neexistovalo nic, než její chvějící se rty, lesknoucí se hnědé oči a křečovitě stažený obličej, který z posledních sil držel blížící se pláč.
Chtěl to jen zastavit.
Vymazat z jejího obličeje všechnu tu bolest, hned teď.
„El,“ vyrazil ze sebe přiškrceným hlasem, ale na delší větu už se nezmohl.
Ten pocit, o kterém mluvila, sám v minulosti několikrát pocítil. Ale už věděl, jak s ním bojovat a navíc… on měl vždycky Wesleyho a nezáleželo na tom, když zrovna byli každý někde jinde. Vždycky ho měl.
Neměla by se tak cítit. Nikdy. Ne ona. Ne ona…
Jako ve snu natáhl ruku a propletl si její vlasy mezi prsty.
Dám jí čas, aby mi dala najevo, že mám přestat, byla jeho poslední souvislá myšlenka, než ji znovu políbil. Není ale jisté, jestli Ellen spíš nepolíbila jeho, byl to velmi vzájemný polibek.
Danny se ještě chvíli opravdu snažil zachovat zbytky rozumu, ale její blízkost a doteky s ním zamávaly víc, než by si kdy myslel.
Nedokázal to.
Nedokázal ji přestat líbat, nedokázal uvažovat o tom, že to všechno není možná úplně nejlepší nápad… jeho tělo a srdce mu prostě říkalo něco jiného.
Ellen poprvé v životě zcela ztratila hlavu. A poprvé v životě někomu důvěřovala tak, jako právě teď Dannymu Larabimu. Brala si a dávala zároveň, nechávala se jím vést a chtěla to, co chtěl on.
Když mu pak udýchaná ležela v náručí, přikrytá jen hrubou dekou, která jí ale najednou vůbec hrubá nepřišla, rozhodně necítila nic z toho dusivého pocitu bezmocné samoty.
Pomalu jí ale začínaly docházet všechny souvislosti.
Právě jsem udělala něco neskutečného! nemohla tomu sama uvěřit. Ale nedokázala rozeznat, jaký z toho má vlastně pocit, věděla jen, že je velmi silný.
Danny mlčel, tiskl ji a sem tam jí políbil kamsi do vlasů.
Nic víc.
Leželi pod dekou nazí, Ellen pozorovala svou dlaň položenou na Dannyho hrudi a cítila, jak je to podivně přirozené. Je to naprosto nepřípustné! To všechno je nepřípustné, ale… přirozené. Tak nějak divně, nečekaně přirozené.
„Někdo sem klidně mohl přijít, že ano?“ zeptala se s pozdními obavami, aniž zvedla hlavu. Věděla, že o to se měla zajímat daleko dřív.
„Ne,“ uklidnil ji Danny. „Wesley spí venku.“
Byla příliš zaneprázdněná sama sebou, aby ji zarážela skutečnost, že by někdo chtěl spát dobrovolně venku.
„Měla bych jít,“ vzdychla, ale neučinila ke svému prohlášení ani jediný pohyb, který by něco takového naznačoval.
„Zůstaň,“ řekl Danny něžně, ale taky se ani nepohnul.
„Jak to myslíš – zůstaň? To přece nejde,“ namítla.
Vzdychl, ale uznal, že má asi pravdu, tak úplně to nejde. Jenže jemu se nechtělo ji pustit. Dokázal jí aspoň nedržet, když namáhavě vstala a velmi rozpačitě tápala očima po svém oblečení.
„Musíš si o mě myslet hrozné věci,“ hlesla rozpačitě, když se pokoušela nasoukat do spodničky. Nepodívala se na něj a uvažovala, jestli se mu ještě někdy vůbec dokáže podívat do očí.
„Já o tobě?“ posadil se na posteli.
„No samozřejmě, vždyť jsem udělala… my jsme udělali…prostě to bylo naprosto nepřípustné a bylo by dobré, kdyby…“
Natáhl se z postele a uchopil ji za zápěstí. Jelikož však vrávorala na jedné noze, jak se stále pokoušela nasoukat do spodničky, málem upadla.
Zachytil jí i druhou rukou a obrátil k sobě. Než se nadála, už se mu do očí dívala a ani to nebolelo.
Jak by také mohlo. Má krásné oči.
Přestala se oblékat a přestala dýchat. Ono ani jedno ani druhé dost dobře nešlo.
„El, neublížil jsem ti?“
„Jestli jsi mi…neublížil?“ nechápala.
„Já… vím, že jsi ještě neměla… nikoho přede mnou a nechoval jsem se úplně podle toho,“ připustil zahanbeně.
„Já tak úplně nerozumím,“ přiznala.
„Já vím, že ne.“
Donutila se od něj odvrátit a pokračovat v oblékání. Nebyla si jistá, jestli to zvládne, zatím nenašla ani svou druhou punčochu.
„El,“ vstal. „Pomůžu ti.“
Chtěla odmítnout, ale slova se jí zasekla kdesi po jazykem. Danny našel obě její punčochy, pomáhal jí zapnout knoflíčky u šatů a několikrát jí něžně políbil kamsi mezi šíji a rameno.
Pokaždé se proti tomu chtěla ohradit a pokaždé to nedokázala.
Musím se vzchopit! přikázala si v duchu přísně. Podívat se zpříma na to, co jsem si sama způsobila!
„Musíme si teď vážně promluvit, Danny,“ prohlásila rozhodně a obrátila se k němu. Zcela oblečená se teď cítila o něco jistěji, ale ještě lepší by to bylo, kdyby se oblékl i Danny. Neměla ale odvahu jej o to požádat.
„Opravdu vážně?“ ujistil se.
„Ano, opravdu vážně,“ přikývla a nadechla se.
„Budeš chtít, abych si tě teď vzal,“ konstatoval a upřel na ní bezelstné oči.
Ellen zase vydechla a zatvářila se šokovaně.
„Co? … to… já jsem… jak můžeš… špatně jsi pochopil…“
Danny už výraz neudržel a hlasitě se rozesmál.
„Ellen! Dělám si samozřejmě legraci!“
Ellen cítila jak rudne v obličeji a zatoužila odtud zbaběle prchnout.
„To je nevhodná legrace!“ zpražila ho chladně.
„To je,“ uznal. „Ale nemohl jsem si pomoct, promiň.“
„Chtěla jsem říct-!“ začala, ale přerušil ji jemným pohlazením po tváři.
„Já vím, co jsi chtěla říct. Že bys byla ráda, aby se o tomhle nikdo nedozvěděl.“
Jak to, že najednou všechno tak dobře ví!?
Nadechla se, aby mu do toho skočila, ale nebyla dost rychlá.
„A já ti na to řeknu, milá El, že souhlasím,“ chytil ji něžně, ale důrazně za bradu. „Ale ne proto, že bych to chtěl já. Ne proto, že bych toho snad litoval, nebo že bych po tom netoužil. A ne proto, že bych si to nechtěl zopakovat. Souhlasím jen proto, že si to přeješ.“
Dívala se na něj vykuleně a na chvíli z něj měla opravdu strach.
„Dobře,“ přikývla slabě, protože ji nenapadlo nic jiného.
„A teď tě aspoň doprovodím,“ rozhodl se. Opět se nadechla a opět jí do toho vstoupil. „Neboj se, nikdo nás neuvidí, všichni dávno spí. A i kdyby ne, bude to velmi počestný doprovod. Půjdeme jako bratr a sestra,“ zamrkal.
„Tak to se nezapomeň nejdříve obléct,“ připomněla mu věcně.
Wesley seskočil z koně, vzal do rukou kožené otěže a zamířil ke vstupu do Flashova skalnatého doupěte, ačkoliv to ještě pěkných pár desítek kroků bylo.
Chtěl ale, aby kůň vychladl a po rychlé jízdě se trochu uklidnil.
Nějaký pohyb mezi řídkými křovinami však upoutal jeho pozornost, po chvilce váhání zamířil tam a když rozhrnul ostré keře uviděl něco, co nečekal.
Indián Orlí dráp, který byl i v podzimním chladu oděný jen do tkané košile bez rukávů, držel pod krkem Anne Retlowovou a vpíjel se do ní sveřepýma, temnýma očima.
Wesley zalapal po dechu.
Anne se ale nenechala jen tak držet, kopla ho do holeně a z držení se pokusila vycuknout, což se jí podařilo. Odskočila a zkusila na indiána zaútočit z boku. Náhle jí hřbet jeho ruky udeřil přímo do obličeje.
Wesley cítil, jak se mu krev vzpěnila a horkou silou mu vstoupila do svalů a do hlavy.
Jeho svět zrudnul a zúžil se.
Ten indiánskej zmetek, ten hajzl, ten parchant!
Anne upadla na zem, hned se posadila a on se k ní ještě sklonil, víc už ale udělat nestihl. Wesley pustil koně a se zuřivým výkřikem srazil indiána k zemi.
„Wesley!“ zaječela Anne kdesi za ním, ale nevnímal ji. Zvedl Orlího drápa za krk a nebyl příliš ohleduplný, ačkoliv se indián nebránil. Jenom ho pozoroval, přestože mu Wesley nedopřával příliš vzduchu.
Anne se vyhrabala na nohy.
„Wesley, pusť ho!“
Napřáhl se a udeřil, zasáhl bradu a část rudochovy čelisti a protože ho přitom pustil, zacouval Orlí dráp o několik nedobrovolných kroků zpět.
Ale neupadl.
Anne skočila přímo mezi ně a téměř se na něj pověsila, jinak by jen těžko zabránila dalšímu úderu.
„WESLEY!“ zaječela. „Přestaň!“
Přesunul svůj pohled k ní.
Z obou nosních dírek jí vytekla krev a kapala dál přes rty až na bradu, ale v tuhle chvíli si toho moc nevšímala.
„Napadl tě!“ procedil skrz stisknuté zuby.
„Co?“ nechápala Anne. „Ty ses vážně zbláznil?!“
„Uhni, Annie!“
Pokusila se ho odstrčit, zastavit, ale byla to marná snaha.
„Wesley, sakra, nech toho, nechovej se jako idiot!“ udeřila otevřenými dlaněmi do jeho hrudi. „ Já jsem to po něm chtěla!“
Konečně se přestal tlačit dopředu a zahleděl se jí do tváře. Popotáhla nosem, ale krev jí přesto stále tekla po bradě a kapala jí na krk a na košili.
I na jeho košili.
„Cože?“ vydechl. „Chtěla jsi, aby… aby tě praštil?“
„Ne, jasně, že ne!“ popotáhla znovu a hřbetem ruky si krev rozmazala. „Jen jsme tak… cvičili.“
„Cože jste?“ vykulil oči.
„Cvičili!“ zopakovala vztekle. „Chápeš?“
„Ale on… já jsem viděl, jak tě… co jste, proboha, cvičili?“
Odstoupila od něj.
„Co je ti po tom? Prostě… jen tak.“
Wesley s poněkud ohromeným výrazem hleděl střídavě na Anne, které se ze zkrvavené tváře zlostně blýskaly oči a na indiána s kamenným výrazem, jehož oči se mu potměšile smály. Jeho tělo bylo stále napjaté, srdce mu bušilo a krev se vařila, jak chápalo pomaleji, než mysl.
Jako idiot si skutečně připadal.
„Prostě jen tak,“ zopakoval bezmyšlenkovitě. „Pomátla ses, Annie?“
„Já? Já tady bezdůvodně neskáču po lidech!“ odsekla.
„Fajn!“ vyštěkl Wesley a odplivl si. „Fajn.“
Otočil se k odchodu tak rychle, že Anne mimoděk couvla.
„Udělal ti něco?“ obrátila se k Orlímu drápu.
Pousmál se a hřbetem ruky si otřel tenký pramínek krve, který mu vytekl z prokousnutého rtu.
„Vypadám rozhodně lépe, než ty.“
Anne se přesto jemně dotkla jeho brady a čelistní kosti. Mladý indián věděl, že zítra v těchto místech rozhodně Wesleyho ránu ucítí a bude tomu tak dalších pár dní, ale to na sobě nedával znát.
„Bránil tě jako zuřivý vlk,“ kostatoval při její starostlivé prohlídce Orlí dráp.
„Nebránil mě, je to blázen,“ zamračila se Anne. „A je to prostě jen rváč, rve se pořád!“
„Ty chceš být také rváč.“
„Ne,“ oponovala. „Ne takovej rváč. Já se chci jen umět bránit. Chci bejt vlčice, která porazí medvěda. Poštolka, která se ubrání orlovi. Tak, jak jsi to říkal.“
„Ano, to jsem říkal,“ sebral indián ze země Annin pohozený šátek a začal jím opatrně otírat jasně rudou krev z jejího obličeje. Ještě stále tekla. „Ale to zatím nejsi. Neměl jsem tě tolik udeřit.“
„To nebyla tvoje chyba,“ nesouhlasila.
„To nebyla. Ty jsi udělala chybu. A opět tu samou, Divoká růže. Nemůžeš vést útok, když vůbec nemyslíš na svou obranu. Byla to tvoje chyba, velmi hloupě jsi si naběhla. Ale já jsem neměl udeřit tak tvrdě, to je má chyba.“
„Nesmysl,“ mávla rukou. „Chtěla jsem přece po tobě, abys ke mně neměl ohledy.“
Orlí dráp kývl, ale už na to nic neřekl.
„Půjdeme ke studni,“ navrhl. „Trocha studené vody bude přece jen potřeba.“
Anne si přitiskla na nos šátek vlhký krví.
„Tobě taky prospěje. Aspoň to vypadá, že jsem tě taky praštila.“
„Ne, to nevypadá,“ usmál se Orlí dráp trochu křivě, jak mu ret začal natékat. „Nebojuješ jako vlčice, ale jako vlče. A vlče nikdy nemůže praštit medvěda.“
„Budu dělat, že jsem to nepochopila,“ navrhla Anne a Orlí dráp se zasmál hlubokým smíchem.
* * *
Ellen se znovu naklonila nad plechovou konví a horký dech páry jí donutil ucuknout a ustoupit. Rozhlédla se a pátrala pohledem po něčem vhodném – nejlépe utěrce nebo hadru – co by ale zároveň bylo aspoň trochu čisté.
Krčila nos, protože nic takového v nejbližším okolí neviděla. Ovšem při odstavování konve z plotny nechtěla riskovat a popálit si prsty o její horké ucho, což už se jí jednou stalo.
Dveře kuchyně se otevřely a vstoupil Angličan. Skoro by ho už dokázala poznat podle jeho kroků.
Jedním pohledem odhadl, co se právě děje, usmál se a navrhl: „Vaříš si kávu? Udělám to. Dám si s tebou, pokud ti to nevadí, Ellen,“ řekl, nátahl si rukáv lehce přes ruku a konev odstavil.
„Jistě, že ne, ráda, děkuji,“ hlesla Ellen a posadila se ke stolu. Sledovala Angličana, jak připravil dva plechové hrnky a nalil do nich vařící kávu.
Zavoněla po celé kuchyni.
Káva, řekla si Ellen v duchu. Správná káva má být plná smetany a sladká. Velmi sladká.
Tady jí nezbylo nic jiného, než si zvyknout na kávu silnou, černou a hořkou. Zprvu jí to připadalo, jako by pila bláto, ale teď už jí to ani nepřišlo.
Možná už zapomněla, jak chutná sladká káva se smetanou.
Angličan položil dva kouřící hrnky na stůl a posadil se naproti Ellen.
„Prosím,“ pokynul jemně.
„Děkuji,“ kývla hlavou.
Angličan na ní spočinul pohledem.
„Připadáš mi smutná.“
„Smutná? Ne… jsem v pořádku,“ odvětila.
„Vždy zdvořilá,“ zasmál se.
„Vždy bohužel ne,“ musela mu oponovat. „Vždy ne.“
„Ale i z takového hrnku se snažíš pít kávu na úrovni,“ podíval se na její ruku, kterou si distingovaně přisunula plecháček. „My ostatní ti musíme připadat jako divá zvěř.“
„To bych… takhle rozhodně neřekla,“ zrudla rozpaky.
„Neřekla,“ souhlasil s ní a stále se tvářil pobaveně. „Ale jistě se mezi námi všemi cítíš poněkud…“
„Nepatřičně,“ doplnila ho. „To rozhodně ano. Neumím si sama připravit ani kávu, takže opravdu nepatřičně,“ přimíchala se jí do hlasu lehká hořkost.
„Už na začátku jsem podotýkal, že vypadáš smutně,“ zvedl obočí. „Ale jestli je to jen kvůli kávě, to lze, myslím, snadno napravit.“
Konečně se na něj pousmála také.
„Nejsem smutná, jen přemýšlím,“ řekla, ačkoliv to nebyla tak docela pravda.
„To chápu. Jistě už máš něco vymyšleno.“
„Něco jistě,“ odpověděla bezvýrazně.
„Možná by bylo dobré na čas se uchýlit pod ochranu nějakých příbuzných,“ navrhl. „Práce, která bude v této první fázi následovat, nebude nic pro tebe.“
„To je jedna z možností,“ připustila neochotně. „Ačkoliv nemám příliš příbuzných, něco by se přece jen možná… našlo.“
Opět lhala a opět se u toho necítila dobře. Angličan se na ni díval přímým pohledem a měl v očích skutečný zájem, proto se jí příčilo mu lhát, ale nechtěla s ním rozebírat své strachy a nejistoty.
Ale s kým tedy?
Povzdechla si a upila kávu.
Spálila si rty i jazyk, ale snažila se to nedat najevo.
„Vyhlašujeme Martenovi válku, bude nejspíš chvíli trvat, než objeví všechny její aspekty, ale přece jen, měla bys být v bezpečí. Ve chvíli, kdy pochopí, že nejsi jeho pěšák, ale Flashův…“ pokrčil Angličan rameny.
Ellen se to přirovnání nelíbilo ani za mák. Nechtěla být ničí pěšák, ale musela uznat, že to přirovnání je docela trefné. Poněkud drsné, ale trefné.
„Byla bych asi raději, kdyby o mě vůbec nevěděl, dokud to jen jde. Nedovedla bych se mu podívat do očí, když vím, co udělal,“ řekla upřímně a projel jí podivný chlad, jen na to pomyslela.
Angličan jí obdařil pohledem, ve kterém četla tichý soucit, ale nestála o ni, oslaboval ji. Jakýkoli soucit.
„Každopádně stojí o mé peníze, nemovitosti, cennosti a tak podobně,“ prohlásila hlasitěji a svižněji, než hovořila doposud. „Většinu věcí nedostane bez toho, aniž bych byla zachována živá, zdravá a při plném vědomí. Nedokáže získat dokonce ani tu pojistku na Dům splněných přání. Téměř nic. Takže nemám obavy o svůj život,“ usmála se zdvořile a znovu opatrně upila kávy. Stále byla horká, pochopitelně na ní nefoukala, jen decentně míchala lžičkou, ale šlo to.
„To jsem rád,“ řekl Angličan po delší mlčenlivé pauze a tvářil se zvláštně. Jako by chtěl říct něco jiného, oponovat, připomenout jiné aspekty, ale nakonec si to rozmyslel, snad aby ji zbytečně neděsil.
Nelíbilo se jí to a zamračila se.
„Hraji jen s kartami, které mi byly rozdány,“ ohradila se proti jeho pohledu.
„To každý z nás, Ellen Sinclairová,“ přikývl Angličan. „Někdy jen prostě máme plnou ruku, někdy poloprázdnou, ale vlastníme trumfy. A někdy si musíme vystačit s málem.“
„To by skoro stálo za zápis,“ poznamenala Ellen.
„Můžeš to zaznamenat,“ pokynul jí s úsměvem.
„Škoda, že zrovna nemám papír,“ vzdychla strojeně, ale její úsměv byl upřímný. „Jsi skutečný angličan?“ zeptala se ho.
Upil doušek kávy.
„Ano. Ale patnáct let už žiji tady, tak ani nevím, kolik ve mně z toho angličana ještě zbylo.“
„Proč?“
„Proč co?“
„Proč žiješ tady?“
„Máš na mysli tady ve Státech, nebo konkrétně tady? A nebo to vůbec nebyla otázka, která označovala místo, ale zajímá tě, proč jsem v… no, nebudeme se bránit tomu označení – ve zločinecké bandě?“
„Tomu se říká anglická výřečnost?“ odpověděla mu otázkou.
„Jsi pohotová,“ ocenil pobaveně. „Řekněme, že v Anglii mě nic dobrého nečekalo a tak jsem zkoušel své štěstí hledat daleko za mořem. Nakonec jsem ho našel, ačkoliv mělo zcela jinou podobu, než jsem si původně představoval.“
Pochopila, že z něho konkrétní odpovědi nejspíš nedostane, ale jemné slovní souboje s tímto mužem se jí začaly docela zamlouvat.
„Kit tvrdí, že jsi byl v Anglii hrabětem,“ prozradila mu.
Angličan se zasmál.
„Opravdu? To přehání. Ale řekněme, že nějaká šlechta by se mezi mými příbuznými našla.“
Ellen to nepřekvapilo.
„Ovšem.“
Angličan dopil kávu na jeden dlouhý doušek a Ellen nechápala, že mu na jazyku nenaskákaly puchýře. Zvedl se a sáhl po klobouku, který předtím odložil.
„Půjdu zase dělat něco užitečného,“ řekl a s lehkou úklonou hlavy se obrátil k odchodu.
Ellen vstala tak rychle, až těžká židle skřípla o podlahu.
„Kdyby byla nějaká možnost,“ vyhrkla docela jiným tónem, než který používala doposud. Angličan se otočil a se skrývaným údivem na ni znovu pohlédl.
„Kdybys byl v kůži někoho, jako jsem já. Někoho velmi podobného. Ve velmi podobné situaci,“ pokračovala. Všiml si, jak je bledá a snaží se ovládnou roztřesené ruce.
Musela se předtím docela mistrně ovládat.
„Ve velmi podobné,“ dořekla klidněji. „Existovala by nějaká možnost… napadla by tě nějaká možnost, jak využít nějakou svou schopnost? Nějaký – jakýkoli – svůj um?“
Zvedl ruku a rozvážným pohybem sňal svůj klobouk znovu z hlavy.
„Myslím, že si dám ještě jednu kávu,“ řekl pak a usmál se.
* * *
Ten podzimní den jako by bylo všechno zlaté. I přes vítr, který si pohrával se zlatorezavým listím, bylo jasné počasí a sluneční paprsky ještě hřály a barvily do zlatova celé odpoledne.
Jim Morgan nehybně hleděl na oblý náhrobní kámen u paty kříže, na němž se skvěl nedávno vytesaný nápis.
BERYL LINSDAYOVÁ
1864 - 1894
ODPOČÍVEJ V POKOJI…
Neměl tušení, jak dlouho už takhle klečel s kloboukem v ruce, nechal si cuchat tmavé vlnité vlasy teplým podzimním větrem a ani se nepohnul.
Padl na něj stín, pomalu a klidně, jako by nesměle. Obrátil se a zvedl se na nohy.
„Candice,“ podivil se. „Dobrý den.“
V bezbarvě šedých šatech, upnutých až ke krku, vypadala nepatřičně a vlasy měla spletené do jednoho slámového copu, hozeného přes rameno. Skoro ji ani nepoznal.
„Dobrý den, pane Morgane,“ usmála se smutně. Velmi smutně.
„Už jsem vám přece říkal, abyste mi říkala Jime,“ opravil ji jemně a nasadil si klobouk.
„Jime,“ přikývla. „Nečekala jsem, že vás tu najdu. Přišla jsem jen… na chvíli,“ kývla k tichému hrobu. Všiml si, že v rukou svírá svazek podzimních květin.
„Ovšem,“ ustoupil jí. Položila květiny k patě kříže a chvíli se na hrob dívala, než se otočila zpátky k němu.
„Nevím, jak bych vám mohla poděkovat,“ řekla pevně.
„Nemusíte mi nijak děkovat.“
„Zařídil jste… zařídil jste jí tak pěkný pohřeb… a všechno tohle,“ ukázala paží na hrob. „To by se mi nikdy nepodařilo. Ne takhle.“
Všiml si, jak jí dojatě cuká bledá linka rtů, jak přemáhala pláč.
„Byla moje jediná opravdová přítelkyně… proč jste to udělal?“
Jeho tmavý pohled byl nečitelný.
„Záleží na tom?“
„Vlastně… ne,“ připustila. Z koutku oka jí stekla jediná slza a Candice jí nervózně otřela hřbetem dlaně.
„Víte, říkám si, kdybychom se mohly rozhodovat znovu… kdybychom nebyly tehdy tak mladé a tak hloupé… kdybychom odešly ze Sugarhillu…Mohlo být všechno úplně jinak.“
Jim přikývl.
„Bohužel je nám dáno rozhodovat se jen jednou.“
Candice zvedla oči a zahleděla se do Jimových.
„Víte, já jsem si jistá, že ona to ví. Ví, co jste pro ni udělal a taky vás vidí, jak sem chodíte a nosíte jí květiny. Vím, že vás vidí.“
Pousmál se na ni a pokud pocítil rozpaky, nedal je znát.
„Doprovodím vás do města, když dovolíte,“ uchopil jí jemně za paži.
„Chováte se ke mně jako k dámě,“ konstatovala a zněl v tom lehký údiv.
„Jste dáma.“
„Vy moc dobře víte, co jsem.“
„Lidi jsou pro mě tím, čím je vidím být,“ odvětil, když procházeli vrzající hřbitovní brankou.
„Jste hodný člověk, Jime.“
„Ne. Jsem detektiv.“
* * *
Wesley praštil dveřmi tak, že Dannymu málem vyskočilo srdce z hrudi. Nemusel být ani trochu vnímavý, aby mu bylo jasné, že má vztek. A pořádný vztek.
Danny dokonce chvíli váhal, jestli ho má vůbec oslovit.
„Wesley?“ zkusil to opatrně. Odpovědi se nedočkal, Wesley přešel ke své posteli, kde si začal balit deky. Tedy přesněji řečeno je zmuchlal do jedné velké šedohnědé koule.
„Wesley?“
„Co?!“
„Ty někam jdeš?“
Zamračeně se na něj podíval.
„Budu dneska spát venku.“
„Proč? Je tam docela chladno a-“
„Už se to tady nedá vydržet, nenávidím to tu!“ vybuchl Wesley. „Je to tu jako vězení! Takže budu spát venku!“
„Wesley?“
„Co zase?!“ obrátil se Wesley ode dveří.
„Co se stalo?“
„Co by se mělo stát, nic!“
„No,“ zvedl se Danny ze židle. „Máš na rukou krev. A taky na košili.“
Wesley se podíval na ruce a potom na košili.
„Buď v klidu, Danny, to není moje krev.“
Danny pootevřel ústa a pak je zase zavřel.
„To mě moc neuklidnilo, Wesi.“
„Já vím,“ řekl Wesley a zabouchl za sebou dveře.
* * *
Večerní podzimní vítr se opíral o okenní skla v nepravidelných intervalech. Anne si stáhla ošoupané kalhoty a zůstala jen v pánské košili, která jí dosahovala do půlky stehen.
Noci byly už chladné, ale tady uvnitř bylo pořád teplo, obzvlášť pod dekou. Ellen její názor ovšem nesdílela a každý večer se balila do pár vrstev oblečení navíc.
Na okno někdo zřetelně zaškrábal a s oběma dívkami to trhlo. Ellen málem nedůstojně vyjekla, což se jí na poslední chvíli podařilo potlačit.
„Co to má zase znamenat?“ zamračila se, když našla řeč. Anne se neptala a šla okno otevřít.
Dovnitř okamžitě vnikl studený vítr a přilepil Anne košili na tělo. Kit – protože to pochopitelně byl Kit – se zhoupl a posadil se na parapet, nohama dovnitř.
„Kite,“ usmála se Anne překvapeně. „Není už trochu pozdě?“
„Ovšem, že je pozdě,“ zamumlala Ellen a přehodila si deku přes nohy, aby dala najevo, jak nepříjemný je jí náhlý chlad.
„Já vím,“ přikývl Kit, aniž si Ellen všímal. „Ale potřebuju s tebou mluvit. O samotě.“
Teprve teď si Anne uvědomila, že se Kit neusmívá.
„Jasně,“ přikývla. „Obleču se a půjdu ven.“
„Zřejmě toužíš po nastydnutí,“ ozvala se Ellen sarkasticky. „O tom, že je to krajně nevhodné snad raději pomlčím.“
Anne zkřížila ruce na hrudi, zčásti proto, že u okna jen v té košili opravdu bylo chladno.
„Je to můj bratr,“ pronesla. „Můžu se s ním scházet třeba o půlnoci a nebude na tom nic nevhodnýho.“
Je to můj bratr.
Opájela se chvíli v duchu tou prostou větou. Líbila se jí. Podle všeho se líbila i Kitovi, protože jí konečně odměnil úsměvem.
„V případě vás dvou bych si tím rozhodně nebyla tak jistá,“ odvětila Ellen břitce.
„El! Nechtěla bys sklapnout?“
Ellen jim věnovala jeden dlouhý, přezíravý pohled a dala si na něm záležet.
„Ačkoliv pravděpodobně jste skutečně příbuzní. Tváříte se teď stejně. Stejně hloupě.“
Anne popadla deku ze své postele a hodila ji Ellen na hlavu. „Nechystala ses jít spát?“
Ellen se vyhrabala zpod deky se svraštělým obočím.
„Já ano,“ uhladila si rozcuchané vlasy. „Vy si dělejte co chcete.“
Anne se obrátila k oknu.
„Počkej dole, obleču se,“ řekla Kitovi. Ten přikývl, přehoupl se přes parapet a s dunivým zvukem dopadu zmizel ve tmě. Anne zavřela okno a urychleně se oblékala.
Ellen ji pozorovala káravým pohledem, ale už neřekla ani slovo, ani když přes sebe Anne přehodila deku přeloženou napůl a vyběhla ze dveří.
Venku jí okamžitě vítr foukl do obličeje změť jejích vlastních vlasů. Kit už čekal dole a chytl ji za paži, když oslepeně tápala.
„Možná bysme si radši měli povídat někde vevnitř,“ navrhla.
„Možná,“ odstranil jí vlasy z obličeje.
„Co se děje, proč se mnou musíš mluvit?“
„Co se ti stalo s nosem?“
„Cože? Je tma, nemůžeš vidět na můj nos,“ nakrčila čelo.
„To ne, ale viděl jsem předtím a nahoře bylo světla dost,“ odpověděl.
„Zakopla jsem a praštila jsem se. O dveře,“ odsekla.
Krátce se zasmál.
„Špatná lež.“
„Nelžu.“
Objal ji kolem ramen, aby ji ochránil před větrem a ona se k němu vděčně přitiskla. Voněl podzimním chladem, kůží, koňmi a sám sebou. Jeho vůně pro ni byla známá a stále v ní vzbuzovala pocit bezpečí.
Je to můj bratr, zopakovala si v duchu se smíšenými pocity, když opatrně přitiskla nos k jeho košili.
Chyběl mi. Moc.
Doba, co byl pryč, jí trochu pomohla všechno si utřídit v hlavě, ale její tělo na to mělo přesto svůj vlastní názor.
Je to můj bratr.
Bylo opravdu snadné vklouznout mu do náruče a namlouvat si, že je to kvůli ledovému větru.
Možná má El pravdu a není chytrý scházet se venku ve tmě, sami…
„Annie,“ zašeptal blízko jejích vlasů. „Mluvil jsem s Johnem. O tobě. Řekl mi to.“
Veškeré rozechvělé pocity z ní rázem vyprchaly. Ztuhla napětím a na okamžik zadržela dech.
„No a co?“ pokusila se prohodit lhostejně. Vymanila se z jeho objetí, ale nepustil ji úplně, držel ji za paži, když kráčeli tmou. Nohy se jim bořily do bláta, ale Anne to nevnímala.
„Musím ti složit poklonu, docela jsi ho rozhodila. Ne, že by to na něm bylo poznat, ale jsem přece jenom jeho syn. Já to poznám, i když si hraje na kamennou tvář. Jenomže, Annie, mám obavy, že ty to myslíš tak trochu vážně.“
Chvíli mlčela a bláto pod jejich nohama nepříjemně mlaskalo.
„Já to myslím naprosto vážně, Kite. Něco ti na tom vadí?“
„Co mám na to asi tak říct?“
„Nic. Je to mezi mnou a… a Johnem Flashem,“ řekla a stiskla rty.
Zastavil se a ona musela také.
„Annie,“ řekl velmi něžně. „Víš sama, že je to nesmysl.“
„Ty nejsi ten, kdo o tom bude rozhodovat!“ odsekla.
„Rozhodovat o tom bude John.“
„Jo, takže ho laskavě nech!“
„Nikdy tě sebou nevezme,“ mluvil stále tím něžným, opatrným tónem.
Zarytě mlčela.
„Ty musíš vždycky něčím šokovat, viď,“ pohladil jí hřbetem ruky po vlasech. „A vždycky se ti to povede.“
Prudce jeho ruku odrazila.
„Nemluv se mnou jako s dítětem!“
„Nikdy jsem si nemyslel, že jsi dítě.“
Ušklíbla se a pokusila se od něj odejít. Jenže ji držel.
„Pusť mě!“
„Annie, tak se přece uklidni,“ neposlechl ji, což ji opravdu rozčílilo.
„Proč sakra neexistuje aspoň jeden člověk, kterej by věřil, že vím, co dělám?!“ zvýšila rozhořčeně hlas. „Že jsem si to nevysnila, ale že se to přesto stalo a já jen prostě jdu! Že se kolem mě změnilo úplně všechno, co jen mohlo a já jen hraju podle těch novejch pravidel!“
„Já ti věřím. Ale jak bys mohla vědět, co děláš, když to prostě vědět nemůžeš? Neumíš to představit, jaký to je, když jde do tuhýho… není možný, abys pochopila, jak moc je to-“
„Nebezpečný?“ doplnila ho ironicky. „Jejda, vážně? A já myslela, že si tam budeme hrát s panenkama!“
„Nemáš představu jak to může bejt nebezpečný!“ zvýšil nevědomky také hlas.
„Moje představivost je dost velká. Nikdy jsem neřekla, že chci skákat po jedoucích vlacích, budu třeba hlídat koně, je mi to fuk! Připravuju se na to, jak můžu, cvičím…“
Přešlápl a jak se pohnul, pruh měkkého světla z nejbližšího příbytku ozářil jeho udivený výraz.
„Cvičíš? Ty máš snad dojem, že nějaký cvičení tě může… jak to myslíš, že cvičíš-“
V návalu bezmocné zlosti ho popadla za paži, zakroutila mu s ní, jak ji to učil Orlí dráp, trhla s ním a kopnutím mu podrazila nohy. Povedlo se jí to tak dokonale, jak ještě nikdy. Nestihl vydat ani hlásku a už se válel na zádech v blátě.
Sama se lekla, ale přesto mu ještě odsekla: „Třeba takhle!“
„Annie!“ vydechl nevěřícně ze země.
„A ty mi dej pokoj, jo? Neříkej mi, co mám dělat! Nic o mě nevíš. Byla jsem hloupá, když jsem si myslela, že zrovna ty to budeš chápat, že zrovna ty budeš… že budeš rád, protože pojedu s vámi, že se… no, že ještě nebudeme muset rozloučit! Jenže jsem se spletla. Takže si trhni nohou, Kite!“ obrátila se k odchodu.
Chytil ji za kotník tak prudce, že také nestačila ani vyjeknout a rozplácla se v blátě vedle něj.
„Kite!“ zaúpěla vztekle. „To si ze mě děláš srandu?!“
„Tak poslouchej teď ty!“ držel jí stále za nohu, aby se od něj nemohla odplazit a její zlosti si nevšímal. „Když jsem byl pryč, skoro celou dobu jsem myslel na tebe! Chtěl jsem, až bude po všem, až skončíme tuhle akci, chtěl jsem… tě najít, poznat, jak žiješ, poznat tvoje sourozence. A taky třeba žít trochu jinak, aspoň na chvíli. Na to jsem myslel, na to, jak to udělat, abych se tady s tebou nerozloučil a neviděl tě naposled. Ty o mě nic nevíš!“
Natáhla se a přikryla mu ústa dlaní. Nebránil se.
Úzký pruh světla, který procházel nedovřenou okenicí, mu teď dopadal přímo na tvář.
Vždyť je to Kit. Kit. Jediná trochu spřízněná duše, kterou tady mám. Můj bratr.
„Nikdy bych neřekla ani ve snu, že budu na místě, jako je tohle. S lidma, jako jste vy. Ale je to tak,“ promluvila tiše. „Změnila jsem pohled na spoustu věcí. Mám obavy, ale cítím velkou příležitost. Cítím, že je to… že je to osud. Jdu po cestě, po který mám jít. Mám obavy, ale nebojím se. Potřebuju ty peníze a vydělám si je. A potom vezmu Martina, Alexe, Dwaina i Mary někam, kde to bude moc pěkný a kde budeme moct žít bez toho kreténa Guye a bez toho ochlasty Billa Duffera. Víš, budu mít do začátku peníze a chci si je všechny osvojit! Bude úplně jedno, kde je naše matka a jestli se jejich fotr uchlastá. Budeme jenom spolu a bude nám dobře.“
Jeho oči byly v tom polosvětle temné, vřelé a lesklé. Odtáhl si její dlaň od úst a na obličeji mu zůstal blátivý otisk.
„Já mám peněz dost, Annie. Cokoliv budeš potřebovat… jsme teď přece vlastně rodina a-“
Zavrtěla hlavou.
„Takhle jednoduše to nefunguje. Jsem dospělá, Kite. Nemůžu si brát milodary.“
John tě sebou nikdy nevezme, pomyslel si smutně a bylo mu to doopravdy líto. Místo toho ale nahlas řekl: „Promiň, Annie.“
„Prominuto.“
Vzdychl si a lehl si znovu na záda do bláta.
„Podívej se, je skoro jasno,“ ukázal na oblohu. „Vidíš ty hvězdy? Je to nádhera.“
Lehla si vedle něj, ramenem a hlavou se opřela o jeho hruď. Bláto bylo studené a mokré a nebyl moc dobrý nápad válet se v něm, ale s Kitem se bláznivé věci prováděly přirozeně a jednoduše.
„Kite?“
„Hm?“
„Jak se jmenuješ pravým jménem? Jsi taky Retlow?“
„Christopher Retlow,“ přikývl. „V celé své kráse.“
„Nepřipadá ti to legrační, že se jmenujeme stejně?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Líbí se mi to.“
Zavrzalo dřevo a na okamžik je zalil příval teplého světla. Ve dveřích se objevila Shakespearova silueta, která rychle seběhla pár schůdků, aby o ně v následující chvíli zakopla.
Kit ani nestihl otevřít pusu, aby ho varoval.
„No do hajzlu… co to je?“ vyjekl Shake, když se rozplácl vedle nich. „Co to tady, sakra, vyvádíte??“
Anne se začala smát, protože nic jiného ani dělat nešlo.
„Promiň,“ pokrčil Kit rameny a snažil se, aby se k Anninu smíchu nepřipojil.
„Vy dva!“ hrabal se Shakespeare na nohy. „Vy dva! Proč ležíte na zemi před mým příbytkem? V noci?“
„To… se těžko vysvětluje,“ řekl Kit se smíchem.
„No to se hodně těžko vysvětluje, kamaráde!“ obořil se na Kita už ze stoje. „Ví John, že se scházíte v noci? A… kdoví co tady děláte?“
„Měli takovou poradu. Rodinnou. Jako bratr a sestra,“ odvětil Kit důležitě, zvedl se a pomáhal na nohy Anne.
Shakespeare si odfrkl.
„Vyloženě to tak působí!“
„A kam jsi šel ty?“ zajímal se Kit vesele.
„Kam asi, potřeboval jsem si odskočit! A úplně se mi z toho leknutí přestalo chtít.“
„Aspoň jsme ti ušetřili cestu,“ zazubil se Kit a pátral na zemi po Annině shozené dece.
„Buď si kde chceš, tvé právo je to přece,“ povzdychl si Shakespeare rezignovaně, „ty nejlíp víš, jak s časem nakládat – a vlastní hříchy odpustíš si lehce: já tohle právo nehodlám ti brát,“ vysypal ze sebe. „A teď padejte spát!“
„Rozkaz, pane,“ zasalutoval mu Kit a popadl Anne za ruku, aby zmizeli ve tmě. Smáli se tiše ještě, když došli před Anniny dveře.
„Doufám, že Ellen už bude spát,“ uvědomila si. Neviděla sice ani na sebe, ani na Kita, ale věděla, že oba musí ve světle vypadat hrozně. „Jinak jí ze mě doopravdy popadne záchvat.“
Kit se zasmál.
„Ale to by možná stálo za to vidět.“
„Já bych to vidět nechtěla!“
„Dobrou noc,“ zašeptal. „Sestřičko.“
„Dobrou noc.“
Naklonil se a přitiskl rty někam vedle jejích úst.
Povzdechla si.
A pak zmizela ve dveřích.
Nahoře byla tma a Annie se snažila jít navzdory vrzající podlaze tiše. Jestli mě Ellen uvidí celou od bahna, bude mít tolik keců, že budeme vzhůru do rána!
Plížila se podél zdi ke své posteli, kde se snažila rychle ze sebe svléknout oblečení a zalézt pod deku. Raději se moc nedívala směrem k Ellenině posteli a doufala, že už spí.
Kdyby se podívala, i v té temnotě by viděla, že Ellen nespí.
Vůbec tam totiž nebyla.
* * *
Petrolejka nepříjemně prskala. Danny se natáhl, aby otočil kolečkem, ale bylo zatuhlé a nechtělo pod jeho prsty povolit. Byl nakloněný přes postel ke stolku a málem spadl, když někdo zaklepal na dveře.
„Vstupte?“ zvolal tázavě. Wesleyho pochopitelně za dveřmi neočekával, ale nenapadlo ho, kdo by to mohl v tuhle pozdní dobu být.
Dveře se otevřely pomalu a opatrně a Danny poznal v zakuklené postavě Ellen. Vyskočil z postele tak rychle, že by to sám do sebe neřekl.
„El, stalo se něco?“ zeptal se s obavami.
Z hrubé deky, kterou byla obalená, vykukoval jen nos a oči a ty oči se zamračily.
„Každý si chodí na noční výlety a je to v pořádku, ale když se někam vydám já, tak se musí hned něco dít?“ zeptala se přísně.
„Annie je na nočním výletě?“ pochopil hned a byl rád, že se skutečně nic neděje.
„S Kitem. Ale mě do toho samozřejmě vůbec nic není.“
„Nechceš jít dál?“ navrhl, když mu studený noční vítr pročísl vlasy a zastudil na kůži.
„No… asi ano,“ zaváhala, ale pak vstoupila dál do místnosti a zavřela dveře.
„Takže sis taky udělala noční výlet?“ nadhodil s úsměvem. „Trocha dobrodružství?“
Ellen to ale zřejmě moc vtipné nepřišlo, sundala si deku z hlavy a tváře a nechala ji ležet na ramenou, takže viděl, že se neusmála.
„Nesnáším dobrodružství,“ sdělila mu vážně.
Pousmál se, ale už jen lehce, skoro neznatelně.
„Takže… můžu pro tebe něco udělat, Ellen?“ zeptal se tiše. „V tuhle chvíli?“
„Já…“
Zjistila, že má v hlavě docela prázdno. Ne, to nebylo to správné označení, na mysl jí přicházela spousta odpovědí, jen je vyhrknout, ale žádná se v tuhle chvíli nehodila.
Co mu mám říct? nakrčila zoufale obočí. Že jsem se cítila tak strašně sama, že jsem nedokázala vydržet ve svém pokoji? Že jenom potřebuji slyšet tvůj hlas? Že vlastně nevím, co chci, jen… nějak… tebe?
Neuměla si představit, že cokoliv z toho vysloví nahlas, ale stejně tak si neuměla představit, že se otočí a odejde.
„El,“ zněžněl mu hlas a zvedl ruku, aby ji pohladil po tváři. Mírně ucukla a tak nakonec jen přejel konečky prstů po pramíncích jejích vlasů. „Ty se mě bojíš?“
„V žádném případě!“ prohlásila a slyšela, jak její vlastní hlas potupně kolísá.
„Tak se bojíš toho, co bych mohl udělat?“ napověděl opatrně a vážně.
„Přestaneš laskavě analyzovat moje pocity?“ obořila se na něj chladně. „Nemám tušení, co míníš tím, co bys mi mohl udělat-“
Přitáhl ji k sobě za ramena a políbil ji.
Ještě vteřinu před tím si říkal: Neudělám to! Nesmím to udělat! Zamotám nám oběma hlavu ještě víc!
Stejně to udělal.
Ellen strnula. Nebyl to takový polibek jako předtím, jen tiskl skoro zavřené rty k jejím a jinak se ani nepohnul, ani ji k sobě nepřitáhl blíž. Na prchavý okamžik jí to skoro mrzelo, ale pak se vzpamatovala a odstrčila ho od sebe.
Tedy spíš symbolicky, ale to gesto bylo dost srozumitelné.
Její oči byly vlhké a vypadala ještě zranitelněji, než kdykoliv předtím, Danny cítil, jak se mu srdce sevřelo zvláštním soucitem.
Teď se omluvím, říkal si v duchu. Nejspíš… bych měl…
„Proč jsi to udělal?“ řekla tiše a ústa jí lehce zacukala.
„Já jsem…“ odkašlal si Danny. „Myslel jsem… chtěl jsem… zničehonic jsi přišla uprostřed noci a já…“
Nenáviděl se za to, že nedokáže vyslovit celou větu.
Roztržitě zamrkala.
„Ty jsi myslel, že jsem… že jsem přišla kvůli tomuhle?“ zhrozila se. „Myslím, že je právě vhodná chvíle, abych odešla!“ obrátila se k odchodu a přitiskla si deku k tělu, ale Danny byl mnohem rychlejší. Proklouzl kolem ní a opřel se zády o dveře dřív, než k nim vůbec stihla dojít.
Krátce se nadechla a zastavila se kousek od nich. Od něj.
„Nemyslel jsem to tak,“ řekl jemně. „Nechtěl jsem, aby to vyznělo tak hloupě.“
„Hloupě to vyznělo,“ souhlasila s ním.
„Omlouvám se.“
Lehce kývla, jako že omluvu přijímá, ale ani tehdy neustoupil ze své obranné pozice ve dveřích. „Ale z nějakého důvodu jsi přece jenom přišla, nebo ne?“ zeptal se skoro šeptem.
Semkla rty. Ovšem, že k tomu měla nějaký důvod, už tak se o tom těžko mluvilo nahlas, obzvlášť, když stál Danny takový kousek od ní a opíral se o ty zatracené dveře.
„Nemůžu spát,“ slyšela říkat sama sebe. „Skoro nikdy nemůžu spát. Já myslím… já myslím, že se bojím.“
Díval se na ni bez dechu.
„Čeho se tolik bojíš?“ zeptal se něžně. Ne, že by nebylo dost důvodů ke strachu.
„Bude to znít nejspíš hloupě,“ zamrkala. „Jenže já si připadám tak strašně sama. Tak strašně. A myslím, že to nedokážu, já… můj otec se mě snažil připravit na všechno, víš, vždycky se snažil, ale na tohle jsem připravená nebyla, já… on…myslím, že nepočítal s tím, že bych někdy mohla být… sama.“
Nečekané přiznání ho zasáhlo víc, než by kdy čekal. Dojalo jej tak, že se mu sevřelo srdce bolestí, jako by neexistovalo nic, než její chvějící se rty, lesknoucí se hnědé oči a křečovitě stažený obličej, který z posledních sil držel blížící se pláč.
Chtěl to jen zastavit.
Vymazat z jejího obličeje všechnu tu bolest, hned teď.
„El,“ vyrazil ze sebe přiškrceným hlasem, ale na delší větu už se nezmohl.
Ten pocit, o kterém mluvila, sám v minulosti několikrát pocítil. Ale už věděl, jak s ním bojovat a navíc… on měl vždycky Wesleyho a nezáleželo na tom, když zrovna byli každý někde jinde. Vždycky ho měl.
Neměla by se tak cítit. Nikdy. Ne ona. Ne ona…
Jako ve snu natáhl ruku a propletl si její vlasy mezi prsty.
Dám jí čas, aby mi dala najevo, že mám přestat, byla jeho poslední souvislá myšlenka, než ji znovu políbil. Není ale jisté, jestli Ellen spíš nepolíbila jeho, byl to velmi vzájemný polibek.
Danny se ještě chvíli opravdu snažil zachovat zbytky rozumu, ale její blízkost a doteky s ním zamávaly víc, než by si kdy myslel.
Nedokázal to.
Nedokázal ji přestat líbat, nedokázal uvažovat o tom, že to všechno není možná úplně nejlepší nápad… jeho tělo a srdce mu prostě říkalo něco jiného.
Ellen poprvé v životě zcela ztratila hlavu. A poprvé v životě někomu důvěřovala tak, jako právě teď Dannymu Larabimu. Brala si a dávala zároveň, nechávala se jím vést a chtěla to, co chtěl on.
Když mu pak udýchaná ležela v náručí, přikrytá jen hrubou dekou, která jí ale najednou vůbec hrubá nepřišla, rozhodně necítila nic z toho dusivého pocitu bezmocné samoty.
Pomalu jí ale začínaly docházet všechny souvislosti.
Právě jsem udělala něco neskutečného! nemohla tomu sama uvěřit. Ale nedokázala rozeznat, jaký z toho má vlastně pocit, věděla jen, že je velmi silný.
Danny mlčel, tiskl ji a sem tam jí políbil kamsi do vlasů.
Nic víc.
Leželi pod dekou nazí, Ellen pozorovala svou dlaň položenou na Dannyho hrudi a cítila, jak je to podivně přirozené. Je to naprosto nepřípustné! To všechno je nepřípustné, ale… přirozené. Tak nějak divně, nečekaně přirozené.
„Někdo sem klidně mohl přijít, že ano?“ zeptala se s pozdními obavami, aniž zvedla hlavu. Věděla, že o to se měla zajímat daleko dřív.
„Ne,“ uklidnil ji Danny. „Wesley spí venku.“
Byla příliš zaneprázdněná sama sebou, aby ji zarážela skutečnost, že by někdo chtěl spát dobrovolně venku.
„Měla bych jít,“ vzdychla, ale neučinila ke svému prohlášení ani jediný pohyb, který by něco takového naznačoval.
„Zůstaň,“ řekl Danny něžně, ale taky se ani nepohnul.
„Jak to myslíš – zůstaň? To přece nejde,“ namítla.
Vzdychl, ale uznal, že má asi pravdu, tak úplně to nejde. Jenže jemu se nechtělo ji pustit. Dokázal jí aspoň nedržet, když namáhavě vstala a velmi rozpačitě tápala očima po svém oblečení.
„Musíš si o mě myslet hrozné věci,“ hlesla rozpačitě, když se pokoušela nasoukat do spodničky. Nepodívala se na něj a uvažovala, jestli se mu ještě někdy vůbec dokáže podívat do očí.
„Já o tobě?“ posadil se na posteli.
„No samozřejmě, vždyť jsem udělala… my jsme udělali…prostě to bylo naprosto nepřípustné a bylo by dobré, kdyby…“
Natáhl se z postele a uchopil ji za zápěstí. Jelikož však vrávorala na jedné noze, jak se stále pokoušela nasoukat do spodničky, málem upadla.
Zachytil jí i druhou rukou a obrátil k sobě. Než se nadála, už se mu do očí dívala a ani to nebolelo.
Jak by také mohlo. Má krásné oči.
Přestala se oblékat a přestala dýchat. Ono ani jedno ani druhé dost dobře nešlo.
„El, neublížil jsem ti?“
„Jestli jsi mi…neublížil?“ nechápala.
„Já… vím, že jsi ještě neměla… nikoho přede mnou a nechoval jsem se úplně podle toho,“ připustil zahanbeně.
„Já tak úplně nerozumím,“ přiznala.
„Já vím, že ne.“
Donutila se od něj odvrátit a pokračovat v oblékání. Nebyla si jistá, jestli to zvládne, zatím nenašla ani svou druhou punčochu.
„El,“ vstal. „Pomůžu ti.“
Chtěla odmítnout, ale slova se jí zasekla kdesi po jazykem. Danny našel obě její punčochy, pomáhal jí zapnout knoflíčky u šatů a několikrát jí něžně políbil kamsi mezi šíji a rameno.
Pokaždé se proti tomu chtěla ohradit a pokaždé to nedokázala.
Musím se vzchopit! přikázala si v duchu přísně. Podívat se zpříma na to, co jsem si sama způsobila!
„Musíme si teď vážně promluvit, Danny,“ prohlásila rozhodně a obrátila se k němu. Zcela oblečená se teď cítila o něco jistěji, ale ještě lepší by to bylo, kdyby se oblékl i Danny. Neměla ale odvahu jej o to požádat.
„Opravdu vážně?“ ujistil se.
„Ano, opravdu vážně,“ přikývla a nadechla se.
„Budeš chtít, abych si tě teď vzal,“ konstatoval a upřel na ní bezelstné oči.
Ellen zase vydechla a zatvářila se šokovaně.
„Co? … to… já jsem… jak můžeš… špatně jsi pochopil…“
Danny už výraz neudržel a hlasitě se rozesmál.
„Ellen! Dělám si samozřejmě legraci!“
Ellen cítila jak rudne v obličeji a zatoužila odtud zbaběle prchnout.
„To je nevhodná legrace!“ zpražila ho chladně.
„To je,“ uznal. „Ale nemohl jsem si pomoct, promiň.“
„Chtěla jsem říct-!“ začala, ale přerušil ji jemným pohlazením po tváři.
„Já vím, co jsi chtěla říct. Že bys byla ráda, aby se o tomhle nikdo nedozvěděl.“
Jak to, že najednou všechno tak dobře ví!?
Nadechla se, aby mu do toho skočila, ale nebyla dost rychlá.
„A já ti na to řeknu, milá El, že souhlasím,“ chytil ji něžně, ale důrazně za bradu. „Ale ne proto, že bych to chtěl já. Ne proto, že bych toho snad litoval, nebo že bych po tom netoužil. A ne proto, že bych si to nechtěl zopakovat. Souhlasím jen proto, že si to přeješ.“
Dívala se na něj vykuleně a na chvíli z něj měla opravdu strach.
„Dobře,“ přikývla slabě, protože ji nenapadlo nic jiného.
„A teď tě aspoň doprovodím,“ rozhodl se. Opět se nadechla a opět jí do toho vstoupil. „Neboj se, nikdo nás neuvidí, všichni dávno spí. A i kdyby ne, bude to velmi počestný doprovod. Půjdeme jako bratr a sestra,“ zamrkal.
„Tak to se nezapomeň nejdříve obléct,“ připomněla mu věcně.