3. Moje krev, jeho krev
Zvonek ostře cinkl.
Díkybohu, že ho nad těmi dveřmi máme, protože mám takový nepříjemný dojem, že jsem na chvilku usnula přímo na pultě vedle pokladny. Nebo upadla do krátkého komatu.
„Dobrý den,“ řekla jsem automaticky a napřímila se.
„Nazdar!“ odpověděla mi rozjařeně blondýnka v šeříkově fialovém baloňáku, což byla samozřejmě Vendula. A svou přítomností mojí ospalou mysl dokonale zmátla.
„Kolik je hodin?“ zeptala jsem se naprosto nesmyslně.
„Hodin?“ podivila se a mrkla na stříbrné hodinky na svém levém zápěstí. „Čtyři deset. Hodiny ti visí támhle,“ ukázala nahoru.
„Já vím, ale co tady děláš? Mám tu bejt až do zavíračky,“ nechápala jsem pořád.
„Taky budeš,“ ujistila mě. „Měla jsem jenom cestu kolem, tak jsem tě zašla pozdravit, poslední dobou se tu ani moc nepotkáme.“
Přikývla jsem, to měla pravdu. Poslední dobou mám hektickou, nepravidelnou pracovní dobu spojenou s výmluvami na doktory, nemoci a vybíráním dovolené.
„Jo a taky jsem si v šatně zapomněla rtěnku, kterou večer budu fakt nutně potřebovat, tak jsem to s tím spojila,“ dodala a protáhla se kolem mě do zadní místnosti.
„Vypadáš fakt unaveně,“ konstatovala, když si mě prohlédla pozorněji.
„Hm,“ souhlasila jsem.
„Dokonce už ztrácíš i ten svůj originální styl oblíkání, co se děje?“ zvedla obočí a automatickým pohybem si obtáhla rty rtěnkou. Nechápu, jak to zvládne bez zrcadla.
„Originální styl?“ zopakovala jsem. „To od tebe slyším poprvé. Většinou říkáš, že se oblíkám jako blázen.“
„To jo,“ hodila rtěnku do kabelky. „Ale je to originální. Tohle ovšem ne,“ ukázala znechuceně na moje postarší džíny a černé tričko s dírou na rukávu.
Pokrčila jsem rameny, oblíkání bylo poslední dobou to poslední, na co mi zbývala energie.
„Moje módní já se při pohledu na tebe úplně svíjí,“ založila si ruce a naklonila hlavu na stranu. Blond vlasy měla dneska vyžehlené a úplně rovné, takže se při tom pohybu skoro nepohnuly.
„To věřím.“
„Hele,“ popadla mě zvědavě za levou ruku a zvedla si blíž k očím moje odřené klouby. „Mlátíš Honzu?“ zavtipkovala.
„Zase dělám kick-box... občas,“ stáhla jsem ruku zpátky.
„To fakt nechápu,“ řekla upřímně. „Ženská má bejt tak trochu křehká květinka a ne mlátit do nějakýho... pytle, nebo do čeho to bušíte,“ odfrkla si.
„Jo,“ podívala jsem se na ní skepticky. „To ti připomenu, až budeš zase nějakýho chlapa lovit jako nějaká kudlanka. Křehká květinko.“
Věděla jsem, že se neurazí ani trochu, proto jsem to taky řekla. Tohle na ní bylo rozhodně sympatické.
„Kudlanka sežere nepotřebnýho chlapa hned po aktu,“ poučila mě s laškovným mrknutím. „To já rozhodně nedělám. Na něco by se mohl hodit i potom.“
Zvonek se ozval znovu a Vendula se po jeho zvuku otočila rychleji, než já.
„Když už jsme u toho,“ řekla polohlasem a znovu otevřela rtěnku, aby si obtáhla ještě stále dost namalované rty. Mladý muž, který právě vešel, se po krámku rozhlédl s mírnou nejistotou.
Měl brýle se zlatými obroučkami v mírném retro stylu, krátké narezlé vlasy a sportovní sako.
„No to snad ne!“ ujelo mi s nepokrytým despektem.
„Nepomlouvej, cos nezažila!“ vysvětlila si Vendula můj tón po svém. „Tihle intelektuálové předvedou někdy v posteli netušený představení.“
Žaludek mi ztěžkl, jako bych v něm měla hromadu ledového kamení a představa Richarda s Vendulou v posteli za to mohla jen velmi mírně.
Myslela jsem, že aspoň tady bych mohla mít trochu klidu! Ale to jsem se asi spletla.
Ten slídil nejspíš očekával, že tu budu sama, proto ho Vendulina přítomnost poněkud překvapila, obzvlášť, když k němu vystartovala s nabídkou poradenství, ačkoliv tu v momentální chvíli vůbec neměla pracovat.
Chvíli se bavili mezi regály, načež Richard přikráčel k pokladně s dvěma publikacemi o architektuře v Praze.
S nepříjemným úsměvem jsem mu je obě namarkovala a záměrně vynechala větu: Můžu pro vás ještě něco udělat?
„Děkuji mnohokrát za ochotu,“ pronesl s přehnanou zdvořilostí a když si zabalené knihy přebíral, naklonil se přes pult o něco víc. „Až skončíš, sejdeme se ve Starbucks na Ípáku,“ zašeptal tak tiše, že to Vendula slyšet nemohla a já jsem rozuměla dobře.
Nebyla to otázka a já na to ani nemohla nic říct, jenom jsem stiskla zuby pevně k sobě.
„Na shledanou!“ pozdravil hlasitě, když odcházel.
„Nashle, hezký den,“ zavolala za ním Vendula. „No nebyl marnej, ale jel spíš po tobě,“ zhodnotila situaci, sotva se za ním zavřely dveře.
„To určitě,“ ušklíbla jsem se.
„Několikrát po tobě koukal, i když se bavil se mnou,“ vysvětlila. Ona má fakt pozorovací talent.
„I kdyby, já jsem zadaná,“ připomněla jsem jí.
„Zadaná není vdaná,“ zasmála se. „Tak já zase poběžím, užij si zbytek směny, Luisiano!“ plácla mě lehce po rameni.
Obrátila jsem oči v sloup.
„Já snad založím klub proti prznění mýho jména.“
„Co?“ zastavila se. „Kdo ještě si to dovoluje kromě mě?“ zajímalo ji.
Zalitovala jsem své neuvážené poznámky.
„Ale, jeden... frajer,“ vybavila jsem si Andreje s tím jeho lehce posměšným úsměvem.
„No, na frajery bacha!“ varovala mě a podívala se na hodinky. „Já fakt musím běžet, tak ahoj!“
Zvonek ještě dozníval a mě nálada klesala níž a níž. Chtěla jsem jít hned po směně do svého bytečku, ve kterém poslední dobou skoro nejsem a spát ve svojí posteli. Nebo možná překvapit Honzu a vzít ho někam na čínu nebo aspoň na kafe.
Rozhodně ne jít někam s Richardem!
Nenapadalo mě, co po mě může chtít zrovna on, navíc ho většinou na základně ani nevídám. O to víc mě to iritovalo a nevěděla jsem, jestli už to chci mít za sebou, nebo radši ne.
Zbytek dne se tak táhl a zároveň ubíhal příliš rychle.
A bylo k vzteku, že jsem se Richardův návrh neodvážila ignorovat.
Na určené místo jsem dorazila dvacet minut po sedmé a pěšky. Richard seděl u stolku hned nahoře a vyhlížel mě, takže sotva jsem se ocitla ve dveřích, už vstával.
„Dobrý večer, Luiso,“ pozdravil mě a napřáhl ruku, kterou mi chtěl podat.
To si jako hrajeme na rande, nebo co??
Potěšilo mě, že jsem své ruce dokázala nechat hluboko v kapsách a ignorovat zdvořilé gesto.
„Proč jsem tady?“ rozhodla jsem se být hodně nepříjemná.
„Posadíme se dolů?“ nenechal se odradit.
„Mám snad na výběr?“ trhla jsem rameny.
„Vlastně ne,“ potvrdil mi a kývl na slečnu v zelené zástěře za pultem. Podívala se na něj tak zvláštně, jako by se znali, ale ne dobře. „Co piješ?“ obrátil se znovu ke mně.
Chtěla jsem mu s úšklebkem sdělit, že kafe nepiju, ale takovou lež jsem nedokázala vyslovit.
„Capuccino,“ řekla jsem místo toho.
„Fajn, jedno capuccino venti a jedno americano,“ řekl Richard směrem k pultu, ale na objednávku si ani nepočkal a vyrazil po úzkém schodišti dolů. Následovala jsem ho se zdviženým obočím.
No, asi tady má nějakou protekci.
Dole bylo přítmí a Richard se posadil k jednomu z těch malých stolků v rohu. Za mým křeslem stála rozsvícená stojací lampa a dotvářela atmosféru, která by byla za jiných okolností možná příjemná. Teď ale ne.
„Můžu už vědět, o co zase jde?“ rozhodla jsem se to nezdržovat, beztak jsem v tom pohodlném křesle seděla napjatá jako struna.
Pousmál se.
„Ty jsi hodně útočná, co?“ otázal se řečnicky. „Chtěl jsem si někde v klidu popovídat.“
„Na základně není dost klidu? Divný,“ konstatovala jsem ironicky.
Po schodech tiše přišla mladá baristka s dvěma velkými hrnky v rukou a postavila je na náš stolek.
„Díky,“ pokýval hlavou Richard. Ona taky přikývla a s mírným úsměvem se vrátila nahoru.
Znovu jsem se neubránila údivu.
„Tobě ještě nikdo neřekl o Starbucks, že ne?“ všiml si toho.
„Cože? Myslíš si o mě, že jsem idiot?“ zamračila jsem se.
„Ne,“ zasmál se pobaveně a nasypal si do svého hrnku tři třtinové cukry, které slečna taky přinesla. „Ta otázka byla míněna trochu jinak. Tobě ještě nikdo neřekl o roli, kterou Starbucks hraje v naší organizaci, že ne?“
Teď jsem se trochu jako idiot tvářila.
„Ne,“ musela jsem přiznat.
„Myslel jsem si to,“ dodal s povýšenou spokojeností.
„Takže?“ napřímila jsem se, přestože jsem původně chtěla dělat, že mě to nezajímá. Ale zajímalo.
Zamíchal si svoje americano a opřel se pohodlně o opěradlo křesla.
„Všechny Starbucks pobočky jsou takový naše malý základní tábory. Když nepotřebujeme přímo na základnu, nebo kdykoliv je to potřeba, leccos řešíme tady. Když se stane něco nepředpokládanýho, třeba se ocitneš bez telefonu a vysílačky a na základnu je daleko, dost se to hodí. Personál je přiměřeně informovaný a vždycky ví, kam zavolat, aby se to dostalo až k nám. Už se to mnohokrát nemálo vyplatilo.“
Poslouchala jsem ho se zájmem, který jsem se snažila moc neprojevovat a pomalu jsem upíjela ze svého capuccina.
„Brzy tě budou znát i osobně, ale vždycky postačí heslo. A jako bonus dobrá káva a rychle,“ dodal a taky se napil.
Nevěděla jsem, co bych na to měla říct.
„Děláš si srandu,“ pronesla jsem.
„Vůbec ne.“
„Proč mi to říkáš?“ zadívala jsem se na něj podezřívavě.
„Proč ne?“
„Nechtěla jsem to vědět.“
„Na to už je asi pozdě. Kafe dobrý, ne?“
Naštvaně jsem si otřela mléčnou pěnu ze rtů a hodila po něm nepěkný pohled.
„Hele, proč tu sedíme?“ zkusila jsem nechodit kolem horké kaše. „Někdo tě pověřil, abys mi promluvil do duše, nebo abys mi podal nový informace? Ani o jedno nemám zájem!“
„Klid, Luiso,“ zvedl ruce v obranném gestu. „Vážně jsem si chtěl jen popovídat,“ ujistil mě. „Jsi můj nováček a já tě ani pořádně neznám, tak jsem to chtěl trochu změnit,“ pousmál se.
Nedokázala jsem mu to věřit, nebo jsem prostě nechtěla. A navíc mi pořádně hnul žlučí použitím sousloví „můj nováček“.
„Já myslím, že mě všichni znáte dost dobře,“ práskla jsem dnem hrnku o stůl. „Evidentně se všeobecně ví, kde pracuju! Nepochybuju o tom, že i to, kde bydlím a možná taky spousta dalších věcí, o kterých radši nebudeme mluvit!“
Nevyvracel mi to.
A pak si nemám připadat jako v nějakém stupidním špionážním filmu.
„Richarde, ale jestli si dobře vzpomínám,“ opřela jsem se hluboko do opěradla a nahodila naivní výraz, „tak první, s kým jsem se potkala, jsi nebyl ty, ale Andrej.“
A to jsem uhodila hřebíček přímo na hlavičku. Z jeho tváře zmizelo servilní přátelství, zamračil se a stiskl rty.
Pocítila jsem lehké zadostiučinění a hned mi kafe chutnalo o dost víc.
„Andrej je vždycky tam, kde být nemá,“ pronesl Richard pohrdavě. „To je jeho specialita.“
„Ale funguje mu to,“ konstatovala jsem, abych přilila ještě víc oleje do ohně. „Andrejovi všechno funguje.“
„Proč se na něj vyptáváš?“ zpozorněl.
„Já se nevyptávám!“ bránila jsem se. „Nepoložila jsem ani jednu otázku.“
„Ale zajímá tě,“ zadíval se na mě pátravě. „Andrej Kowalski, rebel bez příčiny,“ ušklíbl se.
„Tak to se teda dost pleteš, nezajímá mě ani trochu!“ naježila jsem se. „Nezajímáš mě ani ty a když už jsme u toho, nezajímá mě nikdo, kdo má cokoliv společného s tou vaší slavnou organizací! Jsem tu z jen z donucení, ale to se všeobecně ví. Vy přece víte všechno!“
Bylo to trochu zjednodušeně řečeno, ale byla to pravda. Richardovi se do tváře vrátil vědoucí, shovívavý úsměv a výraz podlézavé empatie. To asi proto, že mé věty už neobsahovaly jméno Andrej.
„Luiso,“ pousmál se. „Hezky se považuješ za výjimečnou, hezky. Pravda je, že ty výjimečná opravdu jsi, ale úplně jinak, než si myslíš. Je to skoro až komický.“
Já mu dám komický!
„Budeme si hrát na hádanky?“ naklonila jsem se dopředu a upřela mu přímý pohled do očí. Neuhnul, ale poznala jsem, že přece jen malinko zrozpačitěl.
„Rád bych, ale nemůžu,“ odpověděl. „Ale pokud chceš, budu vždycky první, kdo ti řekne nové informace, když dostanu povolení.“
Dívala jsem se mu do tváře, zkoumavě a dlouho a musela jsem usoudit, že on má opravdu nějaký zájem na tom se mi přiblížit.
Ale proč??
Začínala mě zase bolet hlava.
„Nechci!“ ujistila jsem ho a popadla do rukou svůj hrnek. Capuccino mělo akorát tu správnou teplotu. „Když to vypiju, můžu pak jít?“ zeptala jsem se.
„Jo,“ hlesl.
„Fajn,“ usmála jsem se.
To si piš, že to vypiju hodně rychle.
* * *
Sluníčko svítilo tak urputně, jako by nebyl duben, ale přinejmenším červen. Seděla jsem opřená zády o lavičku a se zavřenýma očima to teplo vstřebávala.
„Čau,“ ozvalo se vedle mě a na obličej mi padl stín.
„Ahoj,“ otevřela jsem oči a chvíli jsem Adinu viděla ve všech barvách duhy, jak mi slunce tvořilo před očima mžitky.
„Máš pauzu?“ přisedla si ke mně.
„Už jen asi deset minut,“ odpověděla jsem nenadšeně. Když člověk sedí na lavičce, čas mu utíká tak nějak rychleji. Adina měla na uších dlouhé náušnice s barevnými bambulkami z vlny a dlouhou sukni s motivem velkých slunečnic. Asi už taky bere jaro dost vážně.
„Takhle to je vždycky, co?“ pousmála jsem se trpce.
„Co?“ nechápala.
„No – čarodějky chodí po parku naparáděný a lovci v teplákách,“ dodala jsem na vysvětlenou a ukázala na svůj cvičební úbor, který se skládal z modrých tepláků, černého tílka a mikiny.
„No, nevím,“ mávla rukou s povzdechem. „Po pravdě řečeno moc lovců-holek se tu nevyskytuje.“
„To jsem si všimla,“ přikývla jsem pochmurně.
„U čarodějů je to zase obráceně,“ pokrčila rameny. „Skoro samý holky.“
Sama nevěděla, jestli mě tím chce utěšit, nebo mi to prostě říká jenom tak. Adina byla vůbec nejlepší zdroj všeobecných informací, i když jsme si obě dávaly pozor, abychom se nedotkly nějakých témat, o kterých se mluvit nesmí.
Ona s tím měla docela problém, protože mluvila prakticky pořád, ale já jsem zase tolik po informacích netoužila.
Nejspíš.
Možná.
„Jo. To si Marek musí připadat jako šejk uprostřed harému!“ neodpustila jsem si.
„Ty znáš Marka??“ podivila se.
„Jo, bohužel,“ musela jsem přiznat.
Vypadala z toho poněkud vykolejená.
„A odkud? On nic neučí, obvykle pracuje spíš v terénu.“
„K dobru nás všech!“ dodala jsem upřímně, představa, že by ten floutek ještě něco vyučoval a já ho musela poslouchat byla silně nepříjemná. „Potkali jsme se tak nějak v tom terénu.“
Viděla jsem na ní, jak strašně ráda by se mě na to zeptala, ale musela se ovládnout. Snažila se mi nepokládat otázky, stejně jako já jí.
„Ale je tady docela hezky, když tu člověk tak sedí,“ poznamenala tedy aspoň. „Ten park je fakt hezkej.“
„Jo, to je,“ souhlasila jsem. „Opodál mají vycházky blázni...“ opsala jsem rukou půlkruh. „Nejspíš sem dost zapadáme.“
Pobaveně se zasmála, ale vůbec se se mnou nepřela.
„Do háje, musím jít,“ zvedla jsem se namáhavě na nohy.
„Co máte?“
„Kontaktní boj. Zase,“ vzdychla jsem.
Soucitně se ušklíbla.
„Na samostatnejch hodinách děláte podobný věci, jako cvičíme na základech?“ zajímalo ji.
„Horší,“ ujistila jsem ji a ona se zatvářila nadmíru chápavě.
* * *
Vůbec jsem nelhala. Když jsme ve velké tělocvičně a je nás tam víc, pozornost se tak nějak rozptýlí. Taky děláme jednodušší věci, než když je nás tu pět a Angelice hrábne.
Přišla jsem o pár minut dřív a stejně jsem byla poslední. Shodila jsem mikinu a připojila se k ostatním, abych se rozběhala a rozehřála.
Je to zvláštní, ale i když tyhle hodiny nesnáším, to prázdno, které se v hlavě vytvoří ve chvíli, kdy začnu běhat nebo dělat kliky, by se občas dalo označit i za příjemné.
Ve chvíli, kdy jsme tu Angeličinu rozcvičku skončili, já byla zase zpocená nejvíc ze všech a motali jsme si bandáže kolem zápěstí, vešel Andrej.
Měl na sobě černé tepláky a šedé tričko, čímž dával jednoznačně najevo, že bude cvičit.
No skvělý, čím dál tím lepší.
„Nesedat, zůstal na nohou!“ houkla Angelika směrem ke mně, přestože jsem si ještě vůbec nesedla, pouze jsem o tom začala uvažovat. Úvahy mě samozřejmě hned přešly, doutáhla jsem si obě bandáže a pokradmu sledovala, jak se Andrej baví s Angelikou.
Když vedle sebe stáli, vypadali stejně vysocí.
„K pytlům,“ rozkázala.
Kdyby nějaký pytel visel v rohu, hned bych si ho zabrala, abych byla co nejmíň vidět, ale takový komfort tahle malá tělocvična nenabízela. Takže jsem prostě došla k tomu nejbližšímu.
„Jenom ruce, ale pořádně!“ pochodovala nám Angelika za zády. „Říkám pořádně, ne jako když bušíš ve tři ráno ožralej na dveře, Michale! Filipe, váhu na špičky! Luiso, větši dynamiku, tohle je co, sakra? Jakube, vracej se do krytu!“
Andrej si nás zatím nevšímal, zabral si jeden pytel a bušil do něj po svém. Ale jak!
Jeho rány byly brutálně tvrdé a tak rychlé, že se mi dělaly mžitky před očima. Divím se, že ten pytel vydržel ty dva jeho vysoké kopy a neodletěl někam na druhou stranu tělocvičny. Dostat se mu do rukou musí být asi dost ultimátní.
A rychlé.
„Tím zíráním chceš jako docílit čeho??“ dopadla mi na rameno Angeličina těžká dlaň a mě málem vyletělo srdce z krku, jak jsem se lekla. Obrátila jsem k ní oči a nenapadalo mě vůbec nic, co bych řekla, jelikož měla pravdu, před chvílí jsem na Andreje zírala s otevřenou pusou a úplně jsem zapomněla cvičit.
„Já-“ cítíla jsem, jak se mi do obličeje žene krev, ale díky tomu, že byl už dávno zrudlý námahou, to stejně nebylo vidět. „Potřebovala jsem... trochu vydechnout...“ vykoktala jsem nakonec. Dívala se na mě tvrdě a naštvaně, ale ona se tak vlastně dívala pořád.
„Vydechnout?“ zopakovala, jako bych řekla nějaké cizí, neznámé slovo. Periferním pohledem jsem zaznamenala, že nás všichni zvědavě poslouchají.
„...No...“
„Až budeš něco doopravdy dělat, tak možná budeš mít nárok si na chvíli vydechnout!“ sdělila mi. „Zatím se akorát flákáš!“ strčila do mě, až jsem se praštila čelem o pytel.
Nebolelo to, ale potupné to bylo dost.
Minimálně natolik, aby mě už ani nenapadlo dívat se jinam, než na svůj cvičný terč, místo kterého jsem si představovala Angeličinu hlavu. Asi to pomáhalo, protože když došlo na kopání, měla ke mně už jen drobné výtky.
Když jsme skončili, měla jsem pocit, že s příštím výdechem vyplivnu plíce na žíněnky.
Konec ještě totiž zdaleka nebyl.
„Tohle je důležitý, dát ránu tvrdě, přesně, silně,“ pronesla Angelika. „V tom se nesmíte přestat zlepšovat. Nikdy to nebudete umět dostatečně.“
To bylo hodně povzbuzující.
„Často budete muset zabít,“ řekla a mě zamrazilo. Tohle se mi vůbec neposlouchalo dobře.
„To je vám jasný, podle toho, jak se tváříte,“ dodala ironicky. To se asi nepodívala, jak se tvářím já, protože by hned poznala, že bych nejradši zdrhla z tělocvičny.
„Zabíjet ale není vrchol schopností,“ pokračovala. „Jsou situace, kdy smrt není nejžádanější. Například při posednutí není ideální zabít tělo hostitele, nebo když potřebujete, aby vám protivník ještě poskytl informace nebo cokoli jinýho. Do takový situace se dostanete mnohokrát.“
Zoufale jsem přemýšlela, co by mi mohla udělat, kdybych doopravdy zdrhla a ve spáncích jsem ucítila tlak, který věstil, že mě čeká další pitomá migréna.
„A vy musíte vědět přesně, co chcete udělat. Musíte to vědět i v tý rychlosti, v tom adrenalinu, v nebezpečí a v jakýchkoli podmínkách, ve kterejch budete a pak to prostě přesně tak udělat. Pod vlivem lektvaru, nebo bez něj.“
Rozpačitě jsem přešlápla a měla velkou chuť sevřít si spánky v dlaních. Byl to asi nejdelší projev, který jsem Angeliku slyšela říct, ale musela jsem přiznat, že jsem ji měla raději, když na nás řvala svoje dvouslovné rozkazy.
„Je ještě jedna důležitá věc, která je nad tím vším,“ ozval se Andrej.
„Jaká?“ nevydržel zrzek Jakub jeho dramatickou pauzu. Andrej mu s přimhouřenýma očima věnoval jeden ze svých vědoucích úsměvů.
„Lovec musí přežít,“ řekl.
„No,“ odkašlala si Angelika, jako by jí vadilo, že jí do toho Andrej kecá. „Proti sobě do dvojic!“
Doufala jsem, že já budu ta lichá, ale pak mi došlo, že bych musela cvičit s Angelikou nebo Andrejem, takže jsem zase radši rychle byla sudá.
Hlava mě opravdu rozbolela a když jsem uviděla, koho mi Angelika přistrčila do dvojice, rozbolel mě i žaludek.
Filip, kluk s blonďatými vlasy v krátkém culíku, arogantním výrazem a pořádnou ránou v nohách, kterou dokazovala podlitina na mých žebrech, momentálně zbarvená do žlutohnědé barvy.
Rovnou mi věnoval pohled plný takového opovržení, že bych si to za rámeček nedala ani náhodou.
„Proč musím cvičit zase s nejslabším článkem?“ otázal se rozčarovaně.
„Ona je tu nejkratší dobu, to ale neznamená, že je nejslabší článek,“ oznámil mu Andrej. O tom bych se s ním možná přela, ale samozřejmě jsem mlčela a očima sledovala žíněnky pod svýma nohama.
„Super,“ zmohl se Filip jen na pohrdavé odfrknutí, protože ani on nechtěl s Andrejem polemizovat.
„Budeme se teď držet lidskýho, nebo humanoidního těla. Má velkou spoustu zranitelnejch míst, spoustu částí, který můžete vykloubit, zlomit, přetrhnout, nebo zkrátka jenom způsobit bolest,“ založila si Angelika ruce v bok. „Bolest je váš přítel, když je na vaší straně.“
Můj teda ne, pomyslela jsem si, protože mi zase začínala další pitomá migréna.
„Vždycky vám pomůže zbraň, ale my teď budeme zkoušet bez ní.“
To jsem byla docela ráda.
Začali jsme se soustředit na cvičení, které nám Angelika vymyslela a které se sestávalo ze dvou navolňovacích úderů, vyhození z rovnováhy s následným praštěním o zem a zamčení paže do páky, která měla končit naznačeným vykloubením ramene.
Bylo načase, abych se začala modlit, protože ten magor mi to rameno může doopravdy vykloubit.
Jenom po těch jeho navolňovacích úderech mi zůstanou modřiny, nešetřil mě ani trochu, naopak.
Hranou podrážky do holeně, sevřenou pěstí do žaludku a o zem se mnou praštil tak, že mi z mojí bolavé hlavy málem vyletěl mozek roztříštěný na kousky a to jsme byli na žíněnkách.
Byl čím dál naštvanější.
„Nemám šanci na pořádnej trénink!“ rozhořčil se nahlas, když jsem se potřetí vytáhla na nohy s velkou námahou.
„Ještě jednou!“ přikázala mu Angelika ledově.
Stiskl zuby, poslechl ji a tentokrát jeho úder zamířil přímo do ještě stále bolavých žeber, nestihla jsem ani zaúpět, jak mi to vyrazilo dech. O nějaké další obraně nemohla být ani řeč, bleskurychle jsem byla zase na zemi, obličejem v žíněnce a ramenem tak vytočeným, že mi v něm opravdu ošklivě cukalo a napínalo se čím dál víc.
Nakonec povolil a mě se ani trochu nechtělo vstávat.
„Lízo.“
No, tak asi budu muset.
Andrej mě vytáhl na nohy za pravou paži a mě bylo jasné, že to rameno nějaký den pěkně ucítím.
„Nedávej mu to tak lacino.“
„Do hajzlu, je o polovinu těžší, co mám asi tak dělat??“ obrátila jsem se k němu prudce.
„Lacino? Spíš zadarmo!“ ozval se Filip. „Ani se nezadýchám!“
„Těžší je, ale rozhodně ne o polovinu,“ ignoroval ho Andrej a já si uvědomila, že mě drží jednou rukou za rameno a druhou za bradu. Bylo to víc, než nepříjemné, protože mi tak bránil, abych uhnula očima a já byla nucena dívat se do těch jeho.
Chtělo se mi brečet, únavou, bolestí a ponížením a cítila jsem, jak mě blízkost pláče pálí za očima, ale za žádnou jsem se nechtěla rozbrečet přede všemi a tváří v tvář Andrejovi.
Pokusila jsem se mu vyvlíknout, ale bylo to chabé a marné.
„Dělej, Lízo, a nevymlouvej se na váhu,“ zvedl významně obočí a pustil mě. Pořád jsem ale na bradě cítila jeho prsty, jak mě před chvílí pevně svíral.
„Tohle je absurdní!“ procedila jsem skrz sevřené čelisti.
„To je sakra absurdní!“ rozhodil Filip ruce. „Jsem tady z kadetů nejlepší, tak k čemu mi je cvičit s ní?“ ukázal na mě, jako bych byla odpad.
Uznávám, že jsem trochu neschopná, ale s tím pohrdáním to přece jen trochu přehání.
Založila jsem si ruce na prsou a provrtala ho pohledem.
„Můžeš mlčet?“ pronesla jsem. Už takhle je to dost trapné.
„Nemám si dát ruku za záda, abys měla aspoň nějakou šanci?“ naklonil se ke mně blíž. „Nebo spíš obě!“
„Drž hubu!“ odsekla jsem vtekle a strčila ho do ramene. To bych radši dělat neměla.
„Ty drž hubu, holčičko!“ vrátil mi to a se mnou to šťouchnutí hýblo mnohem víc, než s ním. „Ani tady nemáš co dělat. Jsi nejlepší důkaz toho, že ženská jako lovec je naprostá hovadina!“
Angeličina ruka mu dopadla na rameno s takovou rychlostí, že jsem se lekla i já a to jsem jí za jeho zády viděla.
„Co jsi to říkal?“ obrátila ho k sobě.
„Já jen-“ znejistěl viditelně.
„Zopakuj mi, co jsi před chvílí říkal!“ vyzvala ho a zaryla mu prsty do ramene tak silně, až jí naběhly svaly na přeloktí.
„Já jsem to vůbec nemyslel... takhle,“ řekl a znělo to skoro omluvně.
„A jak jsi to teda myslel?“ zajímalo Angeliku s varovným výrazem ve tváři.
„Jen jsem chtěl-“
Nenechala ho domluvit a nekompromisním pohybem ho k sobě obrátila čelem.
„A co já?“ ustoupila od něj o krok. „Jsem pro tebe dost vyhovující sparing?“
„Já jsem neřekl, že-“
„Neříkej vůbec nic a cvič!“ vyzvala ho a výhružka v tom byla hodně patrná, přestože mluvila s klidem. Být na jeho místě, dost by se mi rozklepala kolena. „Zaútoč.“
„Není potřeba-“
„Dělej!“
Zaútočil.
Vážně se snažil, kopl ji do stehna, ale to bylo tak jediné, co jí udělal a ještě to s ní navíc ani nehnulo. Dalšímu jeho navolňovacímu úderu hbitě uhnula, vyhodila ho z rovnováhy, zarazila mu loket do žeber a praštila s ním tvrdě o zem.
Ne na břicho, ale na záda a naučeným, sebejistým pohybem mu zatížila krk svou vlastní holenní kostí. Nemohl dělat vůbec nic, leda tak se modlit, aby mu nerozdrtila ohryzek.
„Dělej něco,“ naklonila se k jeho rudnoucímu obličeji. „Nedávej mi to tak zadarmo!“
Rozhodně aspoň bojoval, švihnul tělem vzhůru a pokusil se jí ze sebe skopnout. Povedlo se mu to částečně, odkulila se a stála na nohou tak rychle, že jsem ani nestačila zamrkat.
Filip, zrudlý námahou a lapající po dechu už vstal o dost pomaleji a vůbec ne nijak elegantně. Zaútočil na ni znovu a já musela uznat, že odvahu teda má.
Zkusil na ni vysoce mířený kop, v těch si byl jistý, ale praštila s ním o zem ještě rychleji, než předtím, tentokrát na břicho. Všichni kromě Andreje jsme už dávno o krok ustoupili, možná i o víc a bez dechu jsme na celou scénu hleděli.
Zalomila mu ruku do páky, chytila ho za krátký culík a naklonila se k němu.
„Teď máš pocit, že trénuješ pořádně, frajere?“ zeptala se ho ironicky. Samozřejmě jí nemohl odpovědět, když měl obličej natlačený do žíněnky. „Ještě jednou uslyším nějaký podobný šovinistický kecy a budeš si muset sbírat zuby po tělocvičně, ty nejlepší kadete!“ zavrčela a udeřila mu hlavou o zem. Byla tam sice ta žíněnka, ale i tak to byl natolik silný úder, že se mi sevřely všechny vnitřnosti, ačkoliv litovat jsem ho teda nedokázala.
Měla jsem dojem, že po shlédnutí téhle scény dlouho nebudu schopná promluvit.
„Vstávej,“ vyzvala ho Angelika a sama se postavila na nohy. Poslechl ji, trochu mátožně vstal a díval se při tom do země. „A teď buď tak hodnej a cvič. A ostatní taky, nečumte tady!“ popohnala nás. „Poslední útok, pak si to vystřídejte.“
Nevěřila jsem vlastním uším, že ho teď znovu nechá cvičit se mnou!
Odlepil oči od podlahy a zabodl do mě pohled, ve kterém byla čirá nenávist, jako bych snad já mohla za tu potupu, které se mu před chvílí dostalo.
Naprázdno jsem polkla.
U nosu se mu objevily dva tmavé pramínky a pomalu mu stekly až na rty, ale jediné, co s tím udělal bylo, že si je olízl.
Bez předchozí přípravy mě udeřil levou rukou doprostřed hrudníku a vzápětí... do obličeje.
Neměli jsme povoleno vést údery do obličeje, i když se to občas náhodou stalo, ale tohle nebylo náhodou. Byl to regulérní pravý hák, který zasáhl část mé lícní kosti a nos.
Bolest mě zaskočila, vyrazila mi dech z plic a před očima mi vybuchl oslnivý, ostrý ohňostroj.
Pak si nejsem jistá, co přesně se stalo.
Jako by mi přestal fungovat mozek, nebo naopak začal, já nevím. Pamatuju si, že jsem viděla, jak mu vyletěla pravá noha vzhůru, do jednoho z těch bezchybných kopů, kterými se tak rád chlubil. A pak...
Slyšela jsem, že zasténal a v ruce mu ošklivě křuplo. Můj těžký, mělký dech mi zněl v hlavě a mísil se s tím jeho.
Krev, která mi tekla po rtech a po bradě byla teplá, skoro horká.
Uvědomila jsem si, že ho držím sehnutého v polokleku, jeho levou paži namotanou mezi svými a obličeje máme kousek od sebe.
Jak to?
Jak to, sakra?!
Bolest v jeho tváři, zběsile bušící tep, moje krev, jeho krev...
Někdo mi sevřel ramena.
„Hej, hej, pusť ho.“
Chvilku trvalo, než jsem dokázala přijít na to, co se po mě chce. Pustila jsem ho, uvolnila paže a nechala se vytáhnout na nohy.
„Kurva!“ zařval Filip a chytil se za zápěstí. „Do prdele!“
Srdce mi stále pumpovalo do žil směs paniky, zmatku a podivného pocitu, který se nejvíc podobal vzrušení.
„Lízo!“
Andrej mě k sobě obrátil a donutil mě se na něj podívat.
„Nechápu... co se stalo,“ přiznala jsem pomalu.
„Jo, já vím,“ vzdychl a prohlížel si mě soustředěně a zkoumavě.
„Jak jsem to... co jsem to...“
Moje tělo právě před chvíli udělalo něco, co můj mozek absolutně nedokázal pochopit.
„Jak jsem to udělala?“ zeptala jsem se naprosto tupě.
Andrej mi neodpověděl, zato vzal můj obličej do dlaní a zvedl mi mírně hlavu, aby se mi podíval do očí.
„Bolí tě něco?“ položil mi otázku, která byla naprosto nesmyslná, protože mě bolelo asi úplně všechno.
„Hla...va,“ hlesla jsem nakonec.
Několik kapek krve ukáplo na Andrejovi ruce, ani si toho nevšiml a já na to zůstala zírat jako zhypnotizovaná.
„Pro dnešek stačí, končíme, vypadněte,“ slyšela jsem Angeliku. „Jakube, doprovoď Filipa na ošetřovnu.“
Popotáhla jsem nosem a uvědomila si, že mi hoří polovina obličeje a nejspíš taky natéká. Angelika k nám tiše přistoupila se založenýma rukama.
„Andreji?“
Spustil ruce, ale nechal je na mých ramenou, když se k ní otočil.
„Matyáš se vrátí večer,“ řekl jí.
„Nebude tohle spíš práce pro Helenu?“ namítla Angelika znepokojeně.
Znepokojeně? Angelika??
Další dvě kapky ukáply na jeho holé předloktí. Dívala jsem se na ně.
„Možná, ale stejně to musí jít přes Matyáše.“
„Fajn,“ kývla.
„Vezmu jí taky na ošetřovnu,“ pustil mě Andrej. „Pro jistotu.“
„Fajn,“ kývla znovu.
Zvedla jsem ruce a utřela si krev do bandáží, jednou, dvakrát a stále jí bylo hodně.
Ještě, že mám ty bandáže červené, pomyslela jsem si. Není to na nich tolik vidět.
Zvonek ostře cinkl.
Díkybohu, že ho nad těmi dveřmi máme, protože mám takový nepříjemný dojem, že jsem na chvilku usnula přímo na pultě vedle pokladny. Nebo upadla do krátkého komatu.
„Dobrý den,“ řekla jsem automaticky a napřímila se.
„Nazdar!“ odpověděla mi rozjařeně blondýnka v šeříkově fialovém baloňáku, což byla samozřejmě Vendula. A svou přítomností mojí ospalou mysl dokonale zmátla.
„Kolik je hodin?“ zeptala jsem se naprosto nesmyslně.
„Hodin?“ podivila se a mrkla na stříbrné hodinky na svém levém zápěstí. „Čtyři deset. Hodiny ti visí támhle,“ ukázala nahoru.
„Já vím, ale co tady děláš? Mám tu bejt až do zavíračky,“ nechápala jsem pořád.
„Taky budeš,“ ujistila mě. „Měla jsem jenom cestu kolem, tak jsem tě zašla pozdravit, poslední dobou se tu ani moc nepotkáme.“
Přikývla jsem, to měla pravdu. Poslední dobou mám hektickou, nepravidelnou pracovní dobu spojenou s výmluvami na doktory, nemoci a vybíráním dovolené.
„Jo a taky jsem si v šatně zapomněla rtěnku, kterou večer budu fakt nutně potřebovat, tak jsem to s tím spojila,“ dodala a protáhla se kolem mě do zadní místnosti.
„Vypadáš fakt unaveně,“ konstatovala, když si mě prohlédla pozorněji.
„Hm,“ souhlasila jsem.
„Dokonce už ztrácíš i ten svůj originální styl oblíkání, co se děje?“ zvedla obočí a automatickým pohybem si obtáhla rty rtěnkou. Nechápu, jak to zvládne bez zrcadla.
„Originální styl?“ zopakovala jsem. „To od tebe slyším poprvé. Většinou říkáš, že se oblíkám jako blázen.“
„To jo,“ hodila rtěnku do kabelky. „Ale je to originální. Tohle ovšem ne,“ ukázala znechuceně na moje postarší džíny a černé tričko s dírou na rukávu.
Pokrčila jsem rameny, oblíkání bylo poslední dobou to poslední, na co mi zbývala energie.
„Moje módní já se při pohledu na tebe úplně svíjí,“ založila si ruce a naklonila hlavu na stranu. Blond vlasy měla dneska vyžehlené a úplně rovné, takže se při tom pohybu skoro nepohnuly.
„To věřím.“
„Hele,“ popadla mě zvědavě za levou ruku a zvedla si blíž k očím moje odřené klouby. „Mlátíš Honzu?“ zavtipkovala.
„Zase dělám kick-box... občas,“ stáhla jsem ruku zpátky.
„To fakt nechápu,“ řekla upřímně. „Ženská má bejt tak trochu křehká květinka a ne mlátit do nějakýho... pytle, nebo do čeho to bušíte,“ odfrkla si.
„Jo,“ podívala jsem se na ní skepticky. „To ti připomenu, až budeš zase nějakýho chlapa lovit jako nějaká kudlanka. Křehká květinko.“
Věděla jsem, že se neurazí ani trochu, proto jsem to taky řekla. Tohle na ní bylo rozhodně sympatické.
„Kudlanka sežere nepotřebnýho chlapa hned po aktu,“ poučila mě s laškovným mrknutím. „To já rozhodně nedělám. Na něco by se mohl hodit i potom.“
Zvonek se ozval znovu a Vendula se po jeho zvuku otočila rychleji, než já.
„Když už jsme u toho,“ řekla polohlasem a znovu otevřela rtěnku, aby si obtáhla ještě stále dost namalované rty. Mladý muž, který právě vešel, se po krámku rozhlédl s mírnou nejistotou.
Měl brýle se zlatými obroučkami v mírném retro stylu, krátké narezlé vlasy a sportovní sako.
„No to snad ne!“ ujelo mi s nepokrytým despektem.
„Nepomlouvej, cos nezažila!“ vysvětlila si Vendula můj tón po svém. „Tihle intelektuálové předvedou někdy v posteli netušený představení.“
Žaludek mi ztěžkl, jako bych v něm měla hromadu ledového kamení a představa Richarda s Vendulou v posteli za to mohla jen velmi mírně.
Myslela jsem, že aspoň tady bych mohla mít trochu klidu! Ale to jsem se asi spletla.
Ten slídil nejspíš očekával, že tu budu sama, proto ho Vendulina přítomnost poněkud překvapila, obzvlášť, když k němu vystartovala s nabídkou poradenství, ačkoliv tu v momentální chvíli vůbec neměla pracovat.
Chvíli se bavili mezi regály, načež Richard přikráčel k pokladně s dvěma publikacemi o architektuře v Praze.
S nepříjemným úsměvem jsem mu je obě namarkovala a záměrně vynechala větu: Můžu pro vás ještě něco udělat?
„Děkuji mnohokrát za ochotu,“ pronesl s přehnanou zdvořilostí a když si zabalené knihy přebíral, naklonil se přes pult o něco víc. „Až skončíš, sejdeme se ve Starbucks na Ípáku,“ zašeptal tak tiše, že to Vendula slyšet nemohla a já jsem rozuměla dobře.
Nebyla to otázka a já na to ani nemohla nic říct, jenom jsem stiskla zuby pevně k sobě.
„Na shledanou!“ pozdravil hlasitě, když odcházel.
„Nashle, hezký den,“ zavolala za ním Vendula. „No nebyl marnej, ale jel spíš po tobě,“ zhodnotila situaci, sotva se za ním zavřely dveře.
„To určitě,“ ušklíbla jsem se.
„Několikrát po tobě koukal, i když se bavil se mnou,“ vysvětlila. Ona má fakt pozorovací talent.
„I kdyby, já jsem zadaná,“ připomněla jsem jí.
„Zadaná není vdaná,“ zasmála se. „Tak já zase poběžím, užij si zbytek směny, Luisiano!“ plácla mě lehce po rameni.
Obrátila jsem oči v sloup.
„Já snad založím klub proti prznění mýho jména.“
„Co?“ zastavila se. „Kdo ještě si to dovoluje kromě mě?“ zajímalo ji.
Zalitovala jsem své neuvážené poznámky.
„Ale, jeden... frajer,“ vybavila jsem si Andreje s tím jeho lehce posměšným úsměvem.
„No, na frajery bacha!“ varovala mě a podívala se na hodinky. „Já fakt musím běžet, tak ahoj!“
Zvonek ještě dozníval a mě nálada klesala níž a níž. Chtěla jsem jít hned po směně do svého bytečku, ve kterém poslední dobou skoro nejsem a spát ve svojí posteli. Nebo možná překvapit Honzu a vzít ho někam na čínu nebo aspoň na kafe.
Rozhodně ne jít někam s Richardem!
Nenapadalo mě, co po mě může chtít zrovna on, navíc ho většinou na základně ani nevídám. O to víc mě to iritovalo a nevěděla jsem, jestli už to chci mít za sebou, nebo radši ne.
Zbytek dne se tak táhl a zároveň ubíhal příliš rychle.
A bylo k vzteku, že jsem se Richardův návrh neodvážila ignorovat.
Na určené místo jsem dorazila dvacet minut po sedmé a pěšky. Richard seděl u stolku hned nahoře a vyhlížel mě, takže sotva jsem se ocitla ve dveřích, už vstával.
„Dobrý večer, Luiso,“ pozdravil mě a napřáhl ruku, kterou mi chtěl podat.
To si jako hrajeme na rande, nebo co??
Potěšilo mě, že jsem své ruce dokázala nechat hluboko v kapsách a ignorovat zdvořilé gesto.
„Proč jsem tady?“ rozhodla jsem se být hodně nepříjemná.
„Posadíme se dolů?“ nenechal se odradit.
„Mám snad na výběr?“ trhla jsem rameny.
„Vlastně ne,“ potvrdil mi a kývl na slečnu v zelené zástěře za pultem. Podívala se na něj tak zvláštně, jako by se znali, ale ne dobře. „Co piješ?“ obrátil se znovu ke mně.
Chtěla jsem mu s úšklebkem sdělit, že kafe nepiju, ale takovou lež jsem nedokázala vyslovit.
„Capuccino,“ řekla jsem místo toho.
„Fajn, jedno capuccino venti a jedno americano,“ řekl Richard směrem k pultu, ale na objednávku si ani nepočkal a vyrazil po úzkém schodišti dolů. Následovala jsem ho se zdviženým obočím.
No, asi tady má nějakou protekci.
Dole bylo přítmí a Richard se posadil k jednomu z těch malých stolků v rohu. Za mým křeslem stála rozsvícená stojací lampa a dotvářela atmosféru, která by byla za jiných okolností možná příjemná. Teď ale ne.
„Můžu už vědět, o co zase jde?“ rozhodla jsem se to nezdržovat, beztak jsem v tom pohodlném křesle seděla napjatá jako struna.
Pousmál se.
„Ty jsi hodně útočná, co?“ otázal se řečnicky. „Chtěl jsem si někde v klidu popovídat.“
„Na základně není dost klidu? Divný,“ konstatovala jsem ironicky.
Po schodech tiše přišla mladá baristka s dvěma velkými hrnky v rukou a postavila je na náš stolek.
„Díky,“ pokýval hlavou Richard. Ona taky přikývla a s mírným úsměvem se vrátila nahoru.
Znovu jsem se neubránila údivu.
„Tobě ještě nikdo neřekl o Starbucks, že ne?“ všiml si toho.
„Cože? Myslíš si o mě, že jsem idiot?“ zamračila jsem se.
„Ne,“ zasmál se pobaveně a nasypal si do svého hrnku tři třtinové cukry, které slečna taky přinesla. „Ta otázka byla míněna trochu jinak. Tobě ještě nikdo neřekl o roli, kterou Starbucks hraje v naší organizaci, že ne?“
Teď jsem se trochu jako idiot tvářila.
„Ne,“ musela jsem přiznat.
„Myslel jsem si to,“ dodal s povýšenou spokojeností.
„Takže?“ napřímila jsem se, přestože jsem původně chtěla dělat, že mě to nezajímá. Ale zajímalo.
Zamíchal si svoje americano a opřel se pohodlně o opěradlo křesla.
„Všechny Starbucks pobočky jsou takový naše malý základní tábory. Když nepotřebujeme přímo na základnu, nebo kdykoliv je to potřeba, leccos řešíme tady. Když se stane něco nepředpokládanýho, třeba se ocitneš bez telefonu a vysílačky a na základnu je daleko, dost se to hodí. Personál je přiměřeně informovaný a vždycky ví, kam zavolat, aby se to dostalo až k nám. Už se to mnohokrát nemálo vyplatilo.“
Poslouchala jsem ho se zájmem, který jsem se snažila moc neprojevovat a pomalu jsem upíjela ze svého capuccina.
„Brzy tě budou znát i osobně, ale vždycky postačí heslo. A jako bonus dobrá káva a rychle,“ dodal a taky se napil.
Nevěděla jsem, co bych na to měla říct.
„Děláš si srandu,“ pronesla jsem.
„Vůbec ne.“
„Proč mi to říkáš?“ zadívala jsem se na něj podezřívavě.
„Proč ne?“
„Nechtěla jsem to vědět.“
„Na to už je asi pozdě. Kafe dobrý, ne?“
Naštvaně jsem si otřela mléčnou pěnu ze rtů a hodila po něm nepěkný pohled.
„Hele, proč tu sedíme?“ zkusila jsem nechodit kolem horké kaše. „Někdo tě pověřil, abys mi promluvil do duše, nebo abys mi podal nový informace? Ani o jedno nemám zájem!“
„Klid, Luiso,“ zvedl ruce v obranném gestu. „Vážně jsem si chtěl jen popovídat,“ ujistil mě. „Jsi můj nováček a já tě ani pořádně neznám, tak jsem to chtěl trochu změnit,“ pousmál se.
Nedokázala jsem mu to věřit, nebo jsem prostě nechtěla. A navíc mi pořádně hnul žlučí použitím sousloví „můj nováček“.
„Já myslím, že mě všichni znáte dost dobře,“ práskla jsem dnem hrnku o stůl. „Evidentně se všeobecně ví, kde pracuju! Nepochybuju o tom, že i to, kde bydlím a možná taky spousta dalších věcí, o kterých radši nebudeme mluvit!“
Nevyvracel mi to.
A pak si nemám připadat jako v nějakém stupidním špionážním filmu.
„Richarde, ale jestli si dobře vzpomínám,“ opřela jsem se hluboko do opěradla a nahodila naivní výraz, „tak první, s kým jsem se potkala, jsi nebyl ty, ale Andrej.“
A to jsem uhodila hřebíček přímo na hlavičku. Z jeho tváře zmizelo servilní přátelství, zamračil se a stiskl rty.
Pocítila jsem lehké zadostiučinění a hned mi kafe chutnalo o dost víc.
„Andrej je vždycky tam, kde být nemá,“ pronesl Richard pohrdavě. „To je jeho specialita.“
„Ale funguje mu to,“ konstatovala jsem, abych přilila ještě víc oleje do ohně. „Andrejovi všechno funguje.“
„Proč se na něj vyptáváš?“ zpozorněl.
„Já se nevyptávám!“ bránila jsem se. „Nepoložila jsem ani jednu otázku.“
„Ale zajímá tě,“ zadíval se na mě pátravě. „Andrej Kowalski, rebel bez příčiny,“ ušklíbl se.
„Tak to se teda dost pleteš, nezajímá mě ani trochu!“ naježila jsem se. „Nezajímáš mě ani ty a když už jsme u toho, nezajímá mě nikdo, kdo má cokoliv společného s tou vaší slavnou organizací! Jsem tu z jen z donucení, ale to se všeobecně ví. Vy přece víte všechno!“
Bylo to trochu zjednodušeně řečeno, ale byla to pravda. Richardovi se do tváře vrátil vědoucí, shovívavý úsměv a výraz podlézavé empatie. To asi proto, že mé věty už neobsahovaly jméno Andrej.
„Luiso,“ pousmál se. „Hezky se považuješ za výjimečnou, hezky. Pravda je, že ty výjimečná opravdu jsi, ale úplně jinak, než si myslíš. Je to skoro až komický.“
Já mu dám komický!
„Budeme si hrát na hádanky?“ naklonila jsem se dopředu a upřela mu přímý pohled do očí. Neuhnul, ale poznala jsem, že přece jen malinko zrozpačitěl.
„Rád bych, ale nemůžu,“ odpověděl. „Ale pokud chceš, budu vždycky první, kdo ti řekne nové informace, když dostanu povolení.“
Dívala jsem se mu do tváře, zkoumavě a dlouho a musela jsem usoudit, že on má opravdu nějaký zájem na tom se mi přiblížit.
Ale proč??
Začínala mě zase bolet hlava.
„Nechci!“ ujistila jsem ho a popadla do rukou svůj hrnek. Capuccino mělo akorát tu správnou teplotu. „Když to vypiju, můžu pak jít?“ zeptala jsem se.
„Jo,“ hlesl.
„Fajn,“ usmála jsem se.
To si piš, že to vypiju hodně rychle.
* * *
Sluníčko svítilo tak urputně, jako by nebyl duben, ale přinejmenším červen. Seděla jsem opřená zády o lavičku a se zavřenýma očima to teplo vstřebávala.
„Čau,“ ozvalo se vedle mě a na obličej mi padl stín.
„Ahoj,“ otevřela jsem oči a chvíli jsem Adinu viděla ve všech barvách duhy, jak mi slunce tvořilo před očima mžitky.
„Máš pauzu?“ přisedla si ke mně.
„Už jen asi deset minut,“ odpověděla jsem nenadšeně. Když člověk sedí na lavičce, čas mu utíká tak nějak rychleji. Adina měla na uších dlouhé náušnice s barevnými bambulkami z vlny a dlouhou sukni s motivem velkých slunečnic. Asi už taky bere jaro dost vážně.
„Takhle to je vždycky, co?“ pousmála jsem se trpce.
„Co?“ nechápala.
„No – čarodějky chodí po parku naparáděný a lovci v teplákách,“ dodala jsem na vysvětlenou a ukázala na svůj cvičební úbor, který se skládal z modrých tepláků, černého tílka a mikiny.
„No, nevím,“ mávla rukou s povzdechem. „Po pravdě řečeno moc lovců-holek se tu nevyskytuje.“
„To jsem si všimla,“ přikývla jsem pochmurně.
„U čarodějů je to zase obráceně,“ pokrčila rameny. „Skoro samý holky.“
Sama nevěděla, jestli mě tím chce utěšit, nebo mi to prostě říká jenom tak. Adina byla vůbec nejlepší zdroj všeobecných informací, i když jsme si obě dávaly pozor, abychom se nedotkly nějakých témat, o kterých se mluvit nesmí.
Ona s tím měla docela problém, protože mluvila prakticky pořád, ale já jsem zase tolik po informacích netoužila.
Nejspíš.
Možná.
„Jo. To si Marek musí připadat jako šejk uprostřed harému!“ neodpustila jsem si.
„Ty znáš Marka??“ podivila se.
„Jo, bohužel,“ musela jsem přiznat.
Vypadala z toho poněkud vykolejená.
„A odkud? On nic neučí, obvykle pracuje spíš v terénu.“
„K dobru nás všech!“ dodala jsem upřímně, představa, že by ten floutek ještě něco vyučoval a já ho musela poslouchat byla silně nepříjemná. „Potkali jsme se tak nějak v tom terénu.“
Viděla jsem na ní, jak strašně ráda by se mě na to zeptala, ale musela se ovládnout. Snažila se mi nepokládat otázky, stejně jako já jí.
„Ale je tady docela hezky, když tu člověk tak sedí,“ poznamenala tedy aspoň. „Ten park je fakt hezkej.“
„Jo, to je,“ souhlasila jsem. „Opodál mají vycházky blázni...“ opsala jsem rukou půlkruh. „Nejspíš sem dost zapadáme.“
Pobaveně se zasmála, ale vůbec se se mnou nepřela.
„Do háje, musím jít,“ zvedla jsem se namáhavě na nohy.
„Co máte?“
„Kontaktní boj. Zase,“ vzdychla jsem.
Soucitně se ušklíbla.
„Na samostatnejch hodinách děláte podobný věci, jako cvičíme na základech?“ zajímalo ji.
„Horší,“ ujistila jsem ji a ona se zatvářila nadmíru chápavě.
* * *
Vůbec jsem nelhala. Když jsme ve velké tělocvičně a je nás tam víc, pozornost se tak nějak rozptýlí. Taky děláme jednodušší věci, než když je nás tu pět a Angelice hrábne.
Přišla jsem o pár minut dřív a stejně jsem byla poslední. Shodila jsem mikinu a připojila se k ostatním, abych se rozběhala a rozehřála.
Je to zvláštní, ale i když tyhle hodiny nesnáším, to prázdno, které se v hlavě vytvoří ve chvíli, kdy začnu běhat nebo dělat kliky, by se občas dalo označit i za příjemné.
Ve chvíli, kdy jsme tu Angeličinu rozcvičku skončili, já byla zase zpocená nejvíc ze všech a motali jsme si bandáže kolem zápěstí, vešel Andrej.
Měl na sobě černé tepláky a šedé tričko, čímž dával jednoznačně najevo, že bude cvičit.
No skvělý, čím dál tím lepší.
„Nesedat, zůstal na nohou!“ houkla Angelika směrem ke mně, přestože jsem si ještě vůbec nesedla, pouze jsem o tom začala uvažovat. Úvahy mě samozřejmě hned přešly, doutáhla jsem si obě bandáže a pokradmu sledovala, jak se Andrej baví s Angelikou.
Když vedle sebe stáli, vypadali stejně vysocí.
„K pytlům,“ rozkázala.
Kdyby nějaký pytel visel v rohu, hned bych si ho zabrala, abych byla co nejmíň vidět, ale takový komfort tahle malá tělocvična nenabízela. Takže jsem prostě došla k tomu nejbližšímu.
„Jenom ruce, ale pořádně!“ pochodovala nám Angelika za zády. „Říkám pořádně, ne jako když bušíš ve tři ráno ožralej na dveře, Michale! Filipe, váhu na špičky! Luiso, větši dynamiku, tohle je co, sakra? Jakube, vracej se do krytu!“
Andrej si nás zatím nevšímal, zabral si jeden pytel a bušil do něj po svém. Ale jak!
Jeho rány byly brutálně tvrdé a tak rychlé, že se mi dělaly mžitky před očima. Divím se, že ten pytel vydržel ty dva jeho vysoké kopy a neodletěl někam na druhou stranu tělocvičny. Dostat se mu do rukou musí být asi dost ultimátní.
A rychlé.
„Tím zíráním chceš jako docílit čeho??“ dopadla mi na rameno Angeličina těžká dlaň a mě málem vyletělo srdce z krku, jak jsem se lekla. Obrátila jsem k ní oči a nenapadalo mě vůbec nic, co bych řekla, jelikož měla pravdu, před chvílí jsem na Andreje zírala s otevřenou pusou a úplně jsem zapomněla cvičit.
„Já-“ cítíla jsem, jak se mi do obličeje žene krev, ale díky tomu, že byl už dávno zrudlý námahou, to stejně nebylo vidět. „Potřebovala jsem... trochu vydechnout...“ vykoktala jsem nakonec. Dívala se na mě tvrdě a naštvaně, ale ona se tak vlastně dívala pořád.
„Vydechnout?“ zopakovala, jako bych řekla nějaké cizí, neznámé slovo. Periferním pohledem jsem zaznamenala, že nás všichni zvědavě poslouchají.
„...No...“
„Až budeš něco doopravdy dělat, tak možná budeš mít nárok si na chvíli vydechnout!“ sdělila mi. „Zatím se akorát flákáš!“ strčila do mě, až jsem se praštila čelem o pytel.
Nebolelo to, ale potupné to bylo dost.
Minimálně natolik, aby mě už ani nenapadlo dívat se jinam, než na svůj cvičný terč, místo kterého jsem si představovala Angeličinu hlavu. Asi to pomáhalo, protože když došlo na kopání, měla ke mně už jen drobné výtky.
Když jsme skončili, měla jsem pocit, že s příštím výdechem vyplivnu plíce na žíněnky.
Konec ještě totiž zdaleka nebyl.
„Tohle je důležitý, dát ránu tvrdě, přesně, silně,“ pronesla Angelika. „V tom se nesmíte přestat zlepšovat. Nikdy to nebudete umět dostatečně.“
To bylo hodně povzbuzující.
„Často budete muset zabít,“ řekla a mě zamrazilo. Tohle se mi vůbec neposlouchalo dobře.
„To je vám jasný, podle toho, jak se tváříte,“ dodala ironicky. To se asi nepodívala, jak se tvářím já, protože by hned poznala, že bych nejradši zdrhla z tělocvičny.
„Zabíjet ale není vrchol schopností,“ pokračovala. „Jsou situace, kdy smrt není nejžádanější. Například při posednutí není ideální zabít tělo hostitele, nebo když potřebujete, aby vám protivník ještě poskytl informace nebo cokoli jinýho. Do takový situace se dostanete mnohokrát.“
Zoufale jsem přemýšlela, co by mi mohla udělat, kdybych doopravdy zdrhla a ve spáncích jsem ucítila tlak, který věstil, že mě čeká další pitomá migréna.
„A vy musíte vědět přesně, co chcete udělat. Musíte to vědět i v tý rychlosti, v tom adrenalinu, v nebezpečí a v jakýchkoli podmínkách, ve kterejch budete a pak to prostě přesně tak udělat. Pod vlivem lektvaru, nebo bez něj.“
Rozpačitě jsem přešlápla a měla velkou chuť sevřít si spánky v dlaních. Byl to asi nejdelší projev, který jsem Angeliku slyšela říct, ale musela jsem přiznat, že jsem ji měla raději, když na nás řvala svoje dvouslovné rozkazy.
„Je ještě jedna důležitá věc, která je nad tím vším,“ ozval se Andrej.
„Jaká?“ nevydržel zrzek Jakub jeho dramatickou pauzu. Andrej mu s přimhouřenýma očima věnoval jeden ze svých vědoucích úsměvů.
„Lovec musí přežít,“ řekl.
„No,“ odkašlala si Angelika, jako by jí vadilo, že jí do toho Andrej kecá. „Proti sobě do dvojic!“
Doufala jsem, že já budu ta lichá, ale pak mi došlo, že bych musela cvičit s Angelikou nebo Andrejem, takže jsem zase radši rychle byla sudá.
Hlava mě opravdu rozbolela a když jsem uviděla, koho mi Angelika přistrčila do dvojice, rozbolel mě i žaludek.
Filip, kluk s blonďatými vlasy v krátkém culíku, arogantním výrazem a pořádnou ránou v nohách, kterou dokazovala podlitina na mých žebrech, momentálně zbarvená do žlutohnědé barvy.
Rovnou mi věnoval pohled plný takového opovržení, že bych si to za rámeček nedala ani náhodou.
„Proč musím cvičit zase s nejslabším článkem?“ otázal se rozčarovaně.
„Ona je tu nejkratší dobu, to ale neznamená, že je nejslabší článek,“ oznámil mu Andrej. O tom bych se s ním možná přela, ale samozřejmě jsem mlčela a očima sledovala žíněnky pod svýma nohama.
„Super,“ zmohl se Filip jen na pohrdavé odfrknutí, protože ani on nechtěl s Andrejem polemizovat.
„Budeme se teď držet lidskýho, nebo humanoidního těla. Má velkou spoustu zranitelnejch míst, spoustu částí, který můžete vykloubit, zlomit, přetrhnout, nebo zkrátka jenom způsobit bolest,“ založila si Angelika ruce v bok. „Bolest je váš přítel, když je na vaší straně.“
Můj teda ne, pomyslela jsem si, protože mi zase začínala další pitomá migréna.
„Vždycky vám pomůže zbraň, ale my teď budeme zkoušet bez ní.“
To jsem byla docela ráda.
Začali jsme se soustředit na cvičení, které nám Angelika vymyslela a které se sestávalo ze dvou navolňovacích úderů, vyhození z rovnováhy s následným praštěním o zem a zamčení paže do páky, která měla končit naznačeným vykloubením ramene.
Bylo načase, abych se začala modlit, protože ten magor mi to rameno může doopravdy vykloubit.
Jenom po těch jeho navolňovacích úderech mi zůstanou modřiny, nešetřil mě ani trochu, naopak.
Hranou podrážky do holeně, sevřenou pěstí do žaludku a o zem se mnou praštil tak, že mi z mojí bolavé hlavy málem vyletěl mozek roztříštěný na kousky a to jsme byli na žíněnkách.
Byl čím dál naštvanější.
„Nemám šanci na pořádnej trénink!“ rozhořčil se nahlas, když jsem se potřetí vytáhla na nohy s velkou námahou.
„Ještě jednou!“ přikázala mu Angelika ledově.
Stiskl zuby, poslechl ji a tentokrát jeho úder zamířil přímo do ještě stále bolavých žeber, nestihla jsem ani zaúpět, jak mi to vyrazilo dech. O nějaké další obraně nemohla být ani řeč, bleskurychle jsem byla zase na zemi, obličejem v žíněnce a ramenem tak vytočeným, že mi v něm opravdu ošklivě cukalo a napínalo se čím dál víc.
Nakonec povolil a mě se ani trochu nechtělo vstávat.
„Lízo.“
No, tak asi budu muset.
Andrej mě vytáhl na nohy za pravou paži a mě bylo jasné, že to rameno nějaký den pěkně ucítím.
„Nedávej mu to tak lacino.“
„Do hajzlu, je o polovinu těžší, co mám asi tak dělat??“ obrátila jsem se k němu prudce.
„Lacino? Spíš zadarmo!“ ozval se Filip. „Ani se nezadýchám!“
„Těžší je, ale rozhodně ne o polovinu,“ ignoroval ho Andrej a já si uvědomila, že mě drží jednou rukou za rameno a druhou za bradu. Bylo to víc, než nepříjemné, protože mi tak bránil, abych uhnula očima a já byla nucena dívat se do těch jeho.
Chtělo se mi brečet, únavou, bolestí a ponížením a cítila jsem, jak mě blízkost pláče pálí za očima, ale za žádnou jsem se nechtěla rozbrečet přede všemi a tváří v tvář Andrejovi.
Pokusila jsem se mu vyvlíknout, ale bylo to chabé a marné.
„Dělej, Lízo, a nevymlouvej se na váhu,“ zvedl významně obočí a pustil mě. Pořád jsem ale na bradě cítila jeho prsty, jak mě před chvílí pevně svíral.
„Tohle je absurdní!“ procedila jsem skrz sevřené čelisti.
„To je sakra absurdní!“ rozhodil Filip ruce. „Jsem tady z kadetů nejlepší, tak k čemu mi je cvičit s ní?“ ukázal na mě, jako bych byla odpad.
Uznávám, že jsem trochu neschopná, ale s tím pohrdáním to přece jen trochu přehání.
Založila jsem si ruce na prsou a provrtala ho pohledem.
„Můžeš mlčet?“ pronesla jsem. Už takhle je to dost trapné.
„Nemám si dát ruku za záda, abys měla aspoň nějakou šanci?“ naklonil se ke mně blíž. „Nebo spíš obě!“
„Drž hubu!“ odsekla jsem vtekle a strčila ho do ramene. To bych radši dělat neměla.
„Ty drž hubu, holčičko!“ vrátil mi to a se mnou to šťouchnutí hýblo mnohem víc, než s ním. „Ani tady nemáš co dělat. Jsi nejlepší důkaz toho, že ženská jako lovec je naprostá hovadina!“
Angeličina ruka mu dopadla na rameno s takovou rychlostí, že jsem se lekla i já a to jsem jí za jeho zády viděla.
„Co jsi to říkal?“ obrátila ho k sobě.
„Já jen-“ znejistěl viditelně.
„Zopakuj mi, co jsi před chvílí říkal!“ vyzvala ho a zaryla mu prsty do ramene tak silně, až jí naběhly svaly na přeloktí.
„Já jsem to vůbec nemyslel... takhle,“ řekl a znělo to skoro omluvně.
„A jak jsi to teda myslel?“ zajímalo Angeliku s varovným výrazem ve tváři.
„Jen jsem chtěl-“
Nenechala ho domluvit a nekompromisním pohybem ho k sobě obrátila čelem.
„A co já?“ ustoupila od něj o krok. „Jsem pro tebe dost vyhovující sparing?“
„Já jsem neřekl, že-“
„Neříkej vůbec nic a cvič!“ vyzvala ho a výhružka v tom byla hodně patrná, přestože mluvila s klidem. Být na jeho místě, dost by se mi rozklepala kolena. „Zaútoč.“
„Není potřeba-“
„Dělej!“
Zaútočil.
Vážně se snažil, kopl ji do stehna, ale to bylo tak jediné, co jí udělal a ještě to s ní navíc ani nehnulo. Dalšímu jeho navolňovacímu úderu hbitě uhnula, vyhodila ho z rovnováhy, zarazila mu loket do žeber a praštila s ním tvrdě o zem.
Ne na břicho, ale na záda a naučeným, sebejistým pohybem mu zatížila krk svou vlastní holenní kostí. Nemohl dělat vůbec nic, leda tak se modlit, aby mu nerozdrtila ohryzek.
„Dělej něco,“ naklonila se k jeho rudnoucímu obličeji. „Nedávej mi to tak zadarmo!“
Rozhodně aspoň bojoval, švihnul tělem vzhůru a pokusil se jí ze sebe skopnout. Povedlo se mu to částečně, odkulila se a stála na nohou tak rychle, že jsem ani nestačila zamrkat.
Filip, zrudlý námahou a lapající po dechu už vstal o dost pomaleji a vůbec ne nijak elegantně. Zaútočil na ni znovu a já musela uznat, že odvahu teda má.
Zkusil na ni vysoce mířený kop, v těch si byl jistý, ale praštila s ním o zem ještě rychleji, než předtím, tentokrát na břicho. Všichni kromě Andreje jsme už dávno o krok ustoupili, možná i o víc a bez dechu jsme na celou scénu hleděli.
Zalomila mu ruku do páky, chytila ho za krátký culík a naklonila se k němu.
„Teď máš pocit, že trénuješ pořádně, frajere?“ zeptala se ho ironicky. Samozřejmě jí nemohl odpovědět, když měl obličej natlačený do žíněnky. „Ještě jednou uslyším nějaký podobný šovinistický kecy a budeš si muset sbírat zuby po tělocvičně, ty nejlepší kadete!“ zavrčela a udeřila mu hlavou o zem. Byla tam sice ta žíněnka, ale i tak to byl natolik silný úder, že se mi sevřely všechny vnitřnosti, ačkoliv litovat jsem ho teda nedokázala.
Měla jsem dojem, že po shlédnutí téhle scény dlouho nebudu schopná promluvit.
„Vstávej,“ vyzvala ho Angelika a sama se postavila na nohy. Poslechl ji, trochu mátožně vstal a díval se při tom do země. „A teď buď tak hodnej a cvič. A ostatní taky, nečumte tady!“ popohnala nás. „Poslední útok, pak si to vystřídejte.“
Nevěřila jsem vlastním uším, že ho teď znovu nechá cvičit se mnou!
Odlepil oči od podlahy a zabodl do mě pohled, ve kterém byla čirá nenávist, jako bych snad já mohla za tu potupu, které se mu před chvílí dostalo.
Naprázdno jsem polkla.
U nosu se mu objevily dva tmavé pramínky a pomalu mu stekly až na rty, ale jediné, co s tím udělal bylo, že si je olízl.
Bez předchozí přípravy mě udeřil levou rukou doprostřed hrudníku a vzápětí... do obličeje.
Neměli jsme povoleno vést údery do obličeje, i když se to občas náhodou stalo, ale tohle nebylo náhodou. Byl to regulérní pravý hák, který zasáhl část mé lícní kosti a nos.
Bolest mě zaskočila, vyrazila mi dech z plic a před očima mi vybuchl oslnivý, ostrý ohňostroj.
Pak si nejsem jistá, co přesně se stalo.
Jako by mi přestal fungovat mozek, nebo naopak začal, já nevím. Pamatuju si, že jsem viděla, jak mu vyletěla pravá noha vzhůru, do jednoho z těch bezchybných kopů, kterými se tak rád chlubil. A pak...
Slyšela jsem, že zasténal a v ruce mu ošklivě křuplo. Můj těžký, mělký dech mi zněl v hlavě a mísil se s tím jeho.
Krev, která mi tekla po rtech a po bradě byla teplá, skoro horká.
Uvědomila jsem si, že ho držím sehnutého v polokleku, jeho levou paži namotanou mezi svými a obličeje máme kousek od sebe.
Jak to?
Jak to, sakra?!
Bolest v jeho tváři, zběsile bušící tep, moje krev, jeho krev...
Někdo mi sevřel ramena.
„Hej, hej, pusť ho.“
Chvilku trvalo, než jsem dokázala přijít na to, co se po mě chce. Pustila jsem ho, uvolnila paže a nechala se vytáhnout na nohy.
„Kurva!“ zařval Filip a chytil se za zápěstí. „Do prdele!“
Srdce mi stále pumpovalo do žil směs paniky, zmatku a podivného pocitu, který se nejvíc podobal vzrušení.
„Lízo!“
Andrej mě k sobě obrátil a donutil mě se na něj podívat.
„Nechápu... co se stalo,“ přiznala jsem pomalu.
„Jo, já vím,“ vzdychl a prohlížel si mě soustředěně a zkoumavě.
„Jak jsem to... co jsem to...“
Moje tělo právě před chvíli udělalo něco, co můj mozek absolutně nedokázal pochopit.
„Jak jsem to udělala?“ zeptala jsem se naprosto tupě.
Andrej mi neodpověděl, zato vzal můj obličej do dlaní a zvedl mi mírně hlavu, aby se mi podíval do očí.
„Bolí tě něco?“ položil mi otázku, která byla naprosto nesmyslná, protože mě bolelo asi úplně všechno.
„Hla...va,“ hlesla jsem nakonec.
Několik kapek krve ukáplo na Andrejovi ruce, ani si toho nevšiml a já na to zůstala zírat jako zhypnotizovaná.
„Pro dnešek stačí, končíme, vypadněte,“ slyšela jsem Angeliku. „Jakube, doprovoď Filipa na ošetřovnu.“
Popotáhla jsem nosem a uvědomila si, že mi hoří polovina obličeje a nejspíš taky natéká. Angelika k nám tiše přistoupila se založenýma rukama.
„Andreji?“
Spustil ruce, ale nechal je na mých ramenou, když se k ní otočil.
„Matyáš se vrátí večer,“ řekl jí.
„Nebude tohle spíš práce pro Helenu?“ namítla Angelika znepokojeně.
Znepokojeně? Angelika??
Další dvě kapky ukáply na jeho holé předloktí. Dívala jsem se na ně.
„Možná, ale stejně to musí jít přes Matyáše.“
„Fajn,“ kývla.
„Vezmu jí taky na ošetřovnu,“ pustil mě Andrej. „Pro jistotu.“
„Fajn,“ kývla znovu.
Zvedla jsem ruce a utřela si krev do bandáží, jednou, dvakrát a stále jí bylo hodně.
Ještě, že mám ty bandáže červené, pomyslela jsem si. Není to na nich tolik vidět.