5. Dům splněných přání
Po prašné široké sugarhillské ulici rytmicky klapaly koňské podkovy.
Kovboj v sedle tiše mlaskl a ryzák se zastavil. Mladý muž se rozhlédl a byl velmi spokojen s tím, co viděl – malé a docela klidné městečko, sem tam dostavník či kůň a beze spěchu přecházející obyvatelé.
To se mu vážně líbilo.
„Jsme tu správně, Tuláku,“ promluvil ke koni a elegantním seskokem se svezl na zem. Posunul si klobouk do týla a přes rty se mu mihl lehounký úsměv. Byl prchavý a bez důvodu, snad jen proto, že svítilo slunce.
Pak se znovu rozhlédl, tentokrát za jiným účelem. Měl za sebou dlouhou cestu, potřeboval někde ustájit koně, nakrmit ho a sám by si taky rád někde odpočinul a opláchl se u studny.
Nestěžoval si, byl zvyklý na nepohodlí dlouhých prašných cest a neustálé neplánované přesuny, ale tady na něj dýchla atmosféra klidu.
Přál si jí aspoň trochu nasát i do sebe.
Vzpamatoval se ze zamyšlení a uvědomil si, že stojí uprostřed ulice.
Slabá chvilka byla pryč a on se obrátil na nejbližší osobu, která ho právě míjela. Byla to zdejší učitelka Katy Wilcanová a míjela ho už po několikáté, protože už se tu ochomýtala nějakou chvíli. Očima za skly brýlý pozorovala pohledného zamyšleného muže. Líbil se jí na první pohled a probouzel v ní myšlenky nehodné mravné učitelky.
Řeči o mravnosti jsou jedna věc a myšlenky druhá.
Mladík byl vysoký a opravdu až živočišně přitažlivý. Měl na sobě tmavou modrou košili vyšisovanou sluncem, černé kalhoty a hnědé úzké kožené chrániče. Okolo boků měl široký pás s dvěma revolvery, kterými se nijak netajil. Kolem krku měl uvázaný rudý šátek s potiskem jen tak na volný ledabylý uzel a Katy s potěšením sledovala jeho široká ramena a svaly, které odhalily vyhrnuté rukávy košile.
„Dobrý den,“ pozdravil ji tak náhle, až sebou trhla. Prolétlo mu hlavou, že by si měl možná sundat klobouk, když mluví se ženou, ale vzápětí se tím přestal zaobírat.
„Vy určitě budete vědět, kde bych se tu mohl ubytovat i s koněm, že?“
„Dobrý den,“ pozdravila ho také a s odpovědí nijak nepospíchala. Místo toho si prohlížela cizincovu tvář.
„Přijíždíte z daleka?“
„Ano,“ odpověděl netrpělivě. Otázky o svém minulém místě pobytu neměl z principu rád. „Zdaleka. Znáte to tady?“ zkusil to z jiného konce.
„Samozřejmě,“ uculila se Katy a nenápadně si načechrala ofinku. „Narodila jsem se tady. Pracuju jako místní učitelka.“
Wesley Shane si netrpělivě přešlápl a potlačil ušklíbnutí. Osobní historie staré panny v naškrobeném límečku byla to poslední, co by teď chtěl poslouchat.
Měl hlad.
„To máte štěstí,“ řekl kousavě. „Poradíte mi, kde bych sehnal něco dobrého k jídlu pro sebe i pro něj?“ zkusil to ještě jednou a poplácal Tuláka po krku.
„Ráda,“ zašvitořila Katy. „Hlavně nechoďte k té hrozné Margot Glaserové!“
Bezmyšlenkovitě kývl. „Když to říkáte.“
Katy mu popisovala cestu složitými souvětími a při tom se snažila stát v jeho blízkosti tak, aby ji zasahovala mužova zemitá živočišná vůně. Dvakrát dokonce mimoděk položila dlaň na jeho svalnaté předloktí, když se do svého vysvětlování příliš vložila.
Wesley nebyl trpělivý člověk. Jakmile si byl trochu jist, kudy má jet, vyhoupl se v polovině Katyina květnatého popisu na koně tak rychle, až se zajíkla.
„Díky,“ řekl jí a dvěma prsty se lehce dotkl okraje klobouku místo pozdravu. „Sbohem.“
Nenechal jí ani odpovědět, zprudka pobídl koně, až se pod ním skoro vzepjal a rozjel se rychle ulicí.
To bylo velmi neslušné! pomyslela si Katy. Drzé a nevychované.
A velmi vzrušující…
Katy znovu pomyslela na kovbojovy svaly pod košilí a představila si, jaké by to bylo, kdyby jí objímal… určitě dneska navštíví Dům, všichni muži, kteří sem přijedou, to tak dělají.
Ach Bože!
* * *
Wesley Shane už za pár vteřin vypustil setkání se sugarhillskou učitelkou z hlavy, dorazil k jednomu z hostinců a nejdřív ze všeho se postaral o to, aby jeho kůň dostal čerstvou vodu a oves a potom se s úlevou opláchl u studně v chladné vodě. Pak se usadil za jeden stůl se značkami, které tam nějaký umělec vypálil cigaretou, aby se konečně najedl a napil.
To, že jídlo nebylo nejčerstvější a navíc trochu připálené mu bylo úplně jedno. Pak seděl, upíjel pivo, o kterém mu řekli, že je nejlepší, co tu mají.
Nijak o tom hluboce nepřemýšlel, ale byl rád, že nemusí pít to nejhorší.
Seděl pohodlně, nohy natažené pod stolem a oči přivřené, jak přemýšlel. Nouzi o peníze teď rozhodně neměl a mohl si dovolit dokonce trochu marnotratně rozhazovat.
Bohužel v Sugarhillu bude moci zůstat nejvýš pár dní. Nesmí se zdržovat a nechat se uchlácholit, má důležitou práci.
Přihnul si ze sklenice.
A co ty, Danny? Hledáš mě taky tak zoufale, jako já tebe?
* * *
„Margot, jste tu?“ volal zvesela Danny.
„Tady… páni, co to máte na sobě?“ vykulila oči na Dannyho neobvyklý oděv.
„Říkal jsem přece, že mám práci!“ zasmál se a otočil se kolem své osy. „Co vy na to?“
„Jste fešák!“ řekla a ani trochu nelhala. Odložila umyté sklenice na bar a zálibně si Dannyho prohlížela. Měl na sobě uniformu hlídače z Domu splněných přání, tmavě šedé kalhoty i košili, která byla opatřena štítkem s nápisem, aby bylo jasné, pro koho Danny pracuje. Kolem boků měl černý nový opasek s pouzdrem se služební zbraní. Svůj klobouk výjimečně nechal doma a vypadal nezvykle uhlazeně.
„To jste se ale nepochlubil, že budete pracovat pro Sinclaira… vlastně Sinclairovou.“
„Jo. To je smutný,“ přikývl Danny.
„Myslíte ta vražda?“
„Ano. Ten zloděj byl prý navíc hlupák, podle toho co jsem slyšel. Byla to zbytečná smrt, to je smutný. Už ho dopadli?“
„Ne. A taky o tom pochybuju,“ ušklíbla se Margot. „Tak už to holt chodí. Ale jestli se něco změní, já se to dozvím.“
„Pracujete na správným místě, Margot!“ zasmál se Danny a ona s ním. Když se usmíval, nešlo úsměv neopětovat. Margot si na jeho přítomnost za celý ten týden, co tu byl, velmi rychle zvykla a přála si, aby tu zůstal co nejdéle.
„Je dobře, že provoz Domu zůstane, jak byl,“ řekla Margot. „Spousta těch holek by ztratila zázemí. Jenom jsem zvědavá, jak dlouho to ta slečna vydrží.“
„Vy ji znáte?“ zajímal se Danny. „Já jí viděl jen jednou, když k nám mluvila.“
„Tu Sinclairovou?“ povytáhla obočí a vzala do ruky utěrku, aby sklenice vytřela do sucha. „Jen od vidění. Taková někoho jako jsem já ani nepozdraví,“ prohlásila Margot suše.
Danny kývl s porozuměním a pak se rozloučil. Pomalým krokem se blížil k domu Sinclairových, kde se otevíralo už pozdě odpoledne, i když hlavní proud zákazníků nastával až ve večerních hodinách.
* * *
V tom velkém slavném domě, kam právě Danny mířil, seděla na židli ztuhlá Anne Retlowová a byla v obličeji úplně bílá.
„Je to tady, holka, dneska máš konec nicnedělání!“ vešla dovnitř Candice, kyprá blondýna, která sdílela s Anne útulný podkrovní pokojík. „No tak, snažím se vtipkovat!“
Candice si už pomalu zvykala na to, že Anne skoro vůbec nemluví a na většinu věcí ani nereaguje. Vlastně se domnívala, že je trochu pomalejší v myšlení, ale snažila se být na ni milá jak jen to šlo. Nikdo netušil, proč a jak se tu ocitla, prostě tu jednoho rána před nějakými deseti dny byla.
Ona a zrzavá Beryl ji dostaly na starosti a měly za úkol jí poučit o všem, v čem bude mít dívka mezery. Zjistily brzy, že je toho tedy požehnaně, protože Anne poprvé v životě viděla zblízka korzet, punčochy s podvazky nebo dámské střevíčky na podpatku.
Candice i Beryl se do toho pustily s vervou, všechno jí ukazovaly a vysvětlovaly, oblékaly a znovu svlékaly a občas říkaly slova, jejichž významu vůbec nerozuměla a raději po něm nepátrala.
Obrnila se natolik, že ani nedokázala normálně mluvit. Udusala v sobě všechen vztek a strach, protože teď by jí jenom přitížil. Nevěděla, jak to vlastně dokázala. Snad proto, že si stále připadala jako ve zlém snu, jako by všechno kolem bylo čímkoli, jen ne skutečností.
V noci, když ležela v měkké posteli s hebkými přikrývkami, které pro ni byly tak neobvyklé, že nemohla spát, plánovala útěk.
A zároveň se ho bála.
Prohlížela si stříbrný šperk do tvaru blesku ve světle měsíce, které pronikalo oknem do pokoje, a myslela na svého otce.
Nezemřel, a přesto s námi není.
Zmizel.
Kam?
Proč?
Jaký může být?
A co s ním má společného Flash? To on mu ublížil?
Na tyhle otázky jí mohl odpovědět jenom jeden člověk.
Otec.
A nebo John Flash.
„Anne, tak se aspoň usměj, když vtipkuju, to se tak obvykle dělá!“ poplácala ji Candice po ramenou a povzbudivě se usmála. Anne nereagovala.
Ani se nenadála a všechny stopy po rvačce s Billem a Guyem byly pryč. Už jí nic neochránilo před tím, proč tu vlastně byla.
Candice jí soucitně pohladila po vlasech. Byla to žena kolem třiceti, možná něco přes, měla hladké vlasy barvy zralé pšenice, kypré tvary a krásný obličej. Anne měla chuť se jí občas zeptat, co tady vlastně dělá, proč tu je a jestli má nějakou rodinu.
Beryl byla naproti Candice drobná a štíhlá zrzka, měla zajímavý přízvuk a tvrdila, že pochází z Irska.
Nikoho jiného tu Anne jménem neznala, kromě Hannah. Ta šílená ženská z ní doposud nevypáčila jediné slovo a Anne v tom hodlala vytrvat, i kdyby Hannah vzteky rozkousala ty saténové mašle, co si dávala do vlasů.
„Holky, měly bysme sebou hodit,“ vpadla dovnitř Beryl. „Jinak bude za chvíli koupelna obsazená!“
Anne se ani nepohnula.
„Tak pojď, dneska by ses měla vymydlit a navonět!“ mrkla na ní Beryl.
Anne zbledla ještě víc, ale nechala se vytáhnout Candice za ruku.
„Já ti říkám, ta ještě chlapa v posteli neměla!“ naklonila Beryl ke Candice.
„No jo, no… jednou ho tam musí mít poprvý,“ řekla Candice trochu smutně.
* * *
„Neupejpej se a pojď tam se mnou!“ hučel Roger Bell do Wesleyho Shanea. Opakoval stejnou větu už dnes večer po čtvrté, ale ani Wesleymu to nevadilo. Měl celkem dobrou náladu, kterou mu podpořilo pivo a trocha whisky a tak se vcelku rychle spřátelil s těmito veselými chlápky.
„Pojďme tam všichni!“ podpořil ho tlouštík s knírem.
„Jo, bude nás víc, nebudeme se bát vlka nic!“ prohlásil dlouhán v kostkované košili a opilecky se zachechtal.
„Kdo se bojí?“ nahrbil se další u stolu. „Já už tam náhodou byl!“
„No, ty leda ve snu, Andy!“
„Ale já tam byl už několikrát, nekecám!“ přisadil si Roger. „Všichni to víte! Je to ráj, pánové, kdo tam nebyl, nic nezažil!“
„Jo, je to zázrak, kterej tě zázračně připraví o prachy!“ přisadil si kostnatý muž.
„Co je na tom tak zázračnýho?“ hádal se Wesley. „Pánové, já prošel leckudy a ochotný holky jsou prostě všude! Jenom tady je zavírají do domu. No a co?“
Ozvalo se nesouhlasné hučení. Wesley se sebejistě usmál a opřel se o opěradlo židle.
Zhruba o hodinu později kráčela rozjařená skupina z hostince po vyšlapané cestě k Domu splněných přání. Roger Bell nejspíš opravdu nelhal, protože rozhodně nevypadal, že by sem šel poprvé. Držel celou cestu Wesleyho za paži a nezavřel pusu.
„Můžeš mít, na co si vzpomeneš – černošky, blondýny, indiánky… minule tam byla jedna roztomilá Číňanka, byla k sežrání! Baculky i hubený a voňavý, že by ses z toho zbláznil!“
Wesley ho poslouchal jen napůl ucha. Byl zvědavý, to ano, ale už začínal přemítat, jestli to přece jenom byl dobrý nápad.
„Co se ti líbí, máš rád černošky?“ dorážel neustále Roger.
„Ani ne…“ vykoktal Wesley.
„No jo, já vlastně taky moc ne, ale víš, jednou za čas…“
Kolem velkého domu byly rafinované umístěné lampy, takže byl celý osvětlený a Wesley zahlédl i pár mužů, kteří vypadali jako hlídači, dokonce v uniformách.
Pane jo…
„Podívejte, chlapi!“ sykl pobaveně muž malého vzrůstu, kterého předtím jmenovali Rob, alespoň pokud si to Wesley dobře pamatoval. „Támhle je mladej Barner a ti jeho nafintěný kamarádíčkové!“
Měl pravdu, Michael Barner s Rafaelem Swanem a Billy Russellem stáli právě u vchodu.
„Šerifův syn,“ odpověděl Roger na Wesleyho tázavý pohled.
„Aha,“ ušklíbl se Wesley. „Takže všichni jsme bratři v jednom velkém Domě?“
„To ani ne,“ uchechtl se Roger a poplácal Wesleyho bodře po zádech. „Ale prostě se tu potkáváme.“
Vešli do útulné předsíně, kde Wesley spolu s ostatními zaplatil docela tučné vstupné a také zjistil ke své velké nelibosti, že je třeba odevzdat zbraně.
„Hele, tak to teda ne!“ zarazil se ve dveřích jako beran. Se svými zbraněmi většinou i spal, nebo je minimálně míval po ruce. Ze všeho nejmíň se mu chtělo je nechat tomu navoněnému chlápkovi tady dole.
„Tak co je zase?“ ohlížel se netrpělivě Roger Bell, který stál před Wesleym a už se těšil dovnitř. „Je to jen opatření, nic osobního, dělají to tak všichni, neblbni, je to normální!“
Normální.
„Je to pěkně blbý opatření!“ vybuchl Wesley.
„Když se ti to nelíbí, můžeš se obrátit a jít!“ upozornil ho nevrle floutek za stolem.
„To taky nejspíš udělám!“ otočil se, ale Roger ho chytil za košili.
„Neblbni, říkám ti, o co jde?“
Jistě, nejde o nic. Je to normální, normální lidi to tady tak dělají. Chci být taky normální, nebo snad ne?
Wesley se sebezapřením odepnul opasek a hodil ho na odbavovací pultík. Hlídači za ním věnoval opovržlivý pohled a vstrčil si do kapsy lístek, na který dostane své zbraně zpět, až bude vycházet.
„Tak už pojď,“ vtáhl ho Roger dovnitř.
Wesley zamžoural do světla a trochu v údivu pootevřel ústa. Velká hala hučela jako úl plný včel a z tolika světel a barev byl Wesley chvilku nesvůj. Roger si ho nevšímal a dychtivě pátral mezi dívkami.
„Hele, kamaráde, ty máš nějakou horkou krev. Tohle místo je asi přesně to, co potřebuješ,“ usoudil.
Wesley se znovu rozhlédl a nebyl si tím vůbec jistý.
Pohledem ulpěl na titěrných kulatých stolcích a ozdobných lampičkách na nich.
Měly růžová stínítka.
Bože, růžová. Já tak nesnáším růžovou!
Jeho znechucenou grimasu přetrhl Roger, který ho opět popadl za rukáv a násilím obrátil k pódiu.
Tímhle tempem o ty rukávy za chvíli přijdu.
Halou se rozlehl hlasitý tón a vzápětí kapela, které si Wesley předtím nevšiml, spustila veselý skočný kankán. Na pódium vtancovaly tanečnice s širokými volánovými sukněmi a stejně širokými úsměvy.
„Bože!“ zaúpěl Roger nadšeně, když tanečnice zvedly poprvé sukně. Wesley zaúpěl v duchu také, ale ze zcela jiného důvodu. Měl by se pokusit Rogerovi ztratit, nebo se z něj za chvíli zblázní.
„Viděls někdy takhle krásný nohy!“ šťouchl do něj Roger silně.
Wesley si odhalené nohy poslušně prohlédl a usoudil, že ano. Raději ale mlčel, nechtěl Rogera příliš provokovat.
Ohlédl se po něm, ale ten už měl jiné starosti. Rozpřahoval právě náruč, aby mohl obejmout drobnou zrzku, která se vesele usmála.
„Beryl, kočičko! Doufám, že jsi volná!“ zvolal Roger.
Beryl ho laškovně poplácala po tváři.
„To ještě uvidíme, ty jeden kocoure!“
Wesley se odvrátil a potřásl hlavou, jako by z ní chtěl vypudit příliš hlasitou hudbu, výskání a obdivné hvízdání.
Jsem tu vážně omylem, asi bych se měl nepozorovaně vytratit.
Právě když se rozhodl, že to udělá a začal se pomalu pohybovat směrem k východu, padl jeho zrak na jednu dívku sedící na barové židličce.
Byla to mladá číňanka, drobná a snědá, s dokonalým obličejem a šikmýma tmavýma očima. Byla nádherná, oblečená do světle fialových provokativních šatů, jejichž prostřižená sukně odhalovala štíhlé snědé stehno, jak dívka seděla na židli.
Všimla si jeho zaujatého pohledu a smyslně se na něj usmála.
Wesley celý ztuhl.
Možná měl ten Roger pravdu, co když potřebuju doopravdy rozptýlit... myslet na jiný věci... a sakra, asi jsem dost dlouho neměl ženskou!
Číňanka seskočila ze židle a vydala se směrem ke schodišti vedoucímu do patra. Ještě jednou se znovu otočila a věnovala mu úsměv. Wesley nemohl od její malé postavy odtrhnout oči a na prázdno polkl.
Hannah, která ho už delší dobu pozorovala v něm tušila potencionálního nového zákazníka. Přistoupila k němu a dlaní se dotkla jeho ramene.
„Líbí se ti, zlato?“ ozvalo se mu u ucha.
Zmateně se ohlédl, aby se podíval, kdo na něj mluví a málem nadskočil leknutím z toho, co viděl.
Zamaskoval to rozpačitým úsměvem.
„Eh... cože?“
„Ta dívka,“ upřesnila Hannah a přitiskla se k němu. Dosahovala mu někam k rameni a Wesley se musel ovládnout, aby neucouvl.
Pohled upíral na růžové saténové mašle, které měla v řídkých vlasech a rychle přemýšlel, jak se jí zbaví.
Vážně nesnáším tu pitomou růžovou!
„Jaká... jaká dívka?“
„Ta, kterou jsi hltal pohledem, fešáku. Jmenuje se Ťiang a zná věci, který tě dovedou do ráje. A rozhodně ne jednou!“
Wesley znovu polkl, když si to představil a při jejím smyslném zavrnění už to nevydržel a o krok ustoupil.
„Bezva,“ bylo jediné, na co se zmohl.
„Takových je tu dvanáct do tuctu, svalovče! Stačí říct a Hannah ti se vším poradí!“
Opět mu položila dlaň na hrudník a ani se netajila tím, že znalecky ohmatává jeho svaly. Zoufale přemýšlel, kam ještě ustoupí, neboť měl za zády sloup.
„No... já bych... já bych chtěl zrovna... tuhle,“ zakoktal Wesley a Hannah přimhouřila oči s černě namalovanými řasami.
„To bych řekla, že bys ji chtěl, podle toho, jak jsi na ni zíral,“ zasmála se, olízla si rty a odhalila tak své krysí zuby.
Wesleymu se udělalo špatně.
„Za půl hodiny bude volná a bude jenom tvoje. Za dvacet dolarů.“
Wesley jen strnule pokýval hlavou a ukázal za sebe.
„Já se zatím něčeho napiju... asi...“
„Na kuráž?“ zasmála se chrčivě. „Určitě není nic, s čím by sis neporadil, krasavče!“
Wesley zbledl a nepokrytě prchl k baru.
„Whisky,“ poručil si. „Dvojitou.“
Kopl do sebe pálivou tekutinu a zhluboka se nadechl. Stál opřený o bar a hleděl nedočkavě ke schodišti a zároveň si hlídal tu šílenou ženskou s růžovými mašlemi ve vlasech, aby se k němu nepřibližovala. Byla naštěstí zaměstnána jinými obchody.
Konečně se na schodech zavlnil fialový satén sukně.
Wesley vyskočil a ucítil, jak mu zatrnulo ve slabinách. Scházela ze schodů pomalým vláčným pohybem, zastavila se a upravila si spadlé ramínko šatů.
Vykročil ke schodům.
Dívka se otočila nahoru, upravovala si poněkud pocuchaný účes a na něco odpovídala muži, který šel hned za ní.
Wesley se zastavil.
Ten muž působil proti malé číňance ještě mohutněji, měl špinavou zarostlou tvář a ohromné břicho, které skoro vylézalo z jeho polorozepnuté propocené košile.
Wesley dostal chuť dát si ještě jednu whisky.
Muž popadl dívku za zadeček a na něco jí chrochtavě odpovídal. Bylo celkem jasné, co spolu ještě před chvílí někde nahoře dělali a že tlusťoch je víc, než spokojen.
Číňanka se pohledem střetla s Wesleym.
Byla pořád stejně maličká a nádherná, ale... před chvílí ležela v peřinách s tímhle dobytkem!
„Je tvoje, zlato, jenom tvoje!“ ozvala se za ním Hannah.
Wesley se rozkašlal, snad proto, že ani nevěděl, co má vlastně říct.
Toužil po ní, opravdu ano.
Ale...
Obrátil se znovu ke schodišti. Měl bohužel velkou představivost, zrovna když se mu to nejméně hodilo.
Dotýkal se jí těma špinavýma rukama, ležel na ní a tiskl se k ní zpocenou chlupatou hrudí!
„Myslím, že jsem si to asi rozmyslel,“ odtušil Wesley.
„Rozmyslel? To snad ne, proč?“ nechápala Hannah a zamračila se na dívku.
„Já... víte, ono... sakra, nesápejte se pořád po mě!“ neovládl se.
Hannah stáhla ruku, ale skoro se nezamračila.
„Uklidni se, fešáku a řekni pěkně Hannah, o co jde,“ řekla tichým uklidňujícím hlasem.
„Jde o to, že na to kašlu,“ prohlásil Wesley rozčíleně. „Pěkně dlouho jsem nespal v čistejch peřinách a rozhodně nehodlám spát v takovejch, ve kterejch se válelo nějaký podobný prase!“ ukázal hlavou ke schodům. „Nezlobte se na mě, ale odcházím. Vážně tu nemám co dělat.“
Otočil se k odchodu.
Hannah povytáhla namalované obočí a popadla Wesleyho za košili.
„Počkej, svalovče," zarazila ho tiše. „Neřekla jsem, že nemám řešení.“
Neochotně se k ní otočil a všiml si, že dává Ťiang rukou hrubé nespokojené znamení.
Trochu ho bodl trn lítosti, ale jen trochu. Bohužel se s tím nedalo nic dělat.
„Jak to myslíte řešení?“ zamračil se.
„Třicet dolarů a dostaneš dívku, která je tu nová. Budeš její úplně první zákazník,“ řekla vemlouvavě a zamrkala nabarvenými krátkými řasami.
Wesley se nadechl a zase vydechl, aniž by něco řekl. Nepřál si nic víc, než odtud co nejdříve zmizet.
„Třicet dolarů?“ chytil se aspoň něčeho.
„Ale, stojí to za to, ty samečku! Je jako bílá holubička, květinka. Tichá a něžná, můžeš si s ní dělat, co budeš chtít. Bude jen poddajně vzdychat a neřekne ani slovo.“
Vyčkávavě hleděla na Wesleyho napjatou tvář a nehodlala nadějného zákazníka ztratit. Vždycky věděla, jak se trefit do černého.
„Ehm... no..." odkašlal si Wesley. Představa poddajného těla pod sebou ho ovládala víc, než by chtěl.
Ráno, kdy se probudí pozdě do plného slunečního světla v čistých peřinách a ospale na něj zamrkají něžné modré (nebo zelené nebo hnědé) oči orámované řasami.
Mě ta moje zatracená představivost přivede jednou do hrobu!
„No tak tedy dobrá... dobrá," vzdal to Wesley a rozhodl se.
„Nebudeš litovat," zavrněla Hannah vítězně a Wesley potlačil touhu znovu ustoupit. „Dveře číslo osm, kocourku, jen chvilku strpení."
Dávala znamení rukou nějaké blondýně, která se vydala ihned po schodech nahoru a Wesley vážně uvažoval, že si objedná ještě jednu whisky. Nakonec se ale jen napil vody, zíral na růžová stínítka a doufal, že podobné lampičky v tom pokoji nebudou.
Netrvalo to dlouho a Wesleyho kroky tlumil tlustý červený koberec položený na schodišti, které skoro vůbec nevrzalo.
Takže pokoj číslo osm... dobře, no tak jo. Něžná a mladá. Člověk jako já takovou holku potřebuje, i když jen na jednu noc.
Ta ženská dole říkala, že je to tmavovláska a Wesley se skoro neznatelně usmál jen jedním koutkem úst, protože to považoval za dobré znamení.
Měl tmavovlásky rád.
Pohled mu padl na broušené zrcadlo pověšené na stěně a tak si sundal klobouk a prohrábl si neposlušné vlasy. Zamračil se a poškrábal se po tváři porostlé dvoudenním strništěm, ale pak mávl rukou.
Nadechl se a zamířil k červeným dveřím, které byly výrazně označené osmičkou.
* * *
Anne se křečovitě tiskla ke zdi.
Byla ztuhlá tak, že si nebyla jistá, jestli dokáže pohnout snad i jedním prstem.
Všechno se najednou seběhlo tak rychle, tak šíleně.
Před týdnem se poprvé koupala v teplé vodě s pěnou namísto studené řeky a dnes si na ní Beryl s Candice daly obzvlášť záležet, dokonce jí dvakrát umyly vlasy.
Pak kolem ní jenom běhaly a do něčeho jí šněrovaly, jako by se úplně zbláznily. Výsledek byl asi dobrý, protože i ta protivná Hannah je pochválila, ale Anne měla co dělat, aby při pohledu do zrcadla neupadla do šoku.
Tmavohnědé vlasy, kartáčováním úplně lesklé jí vyčesaly do ohonu a ten ještě propletly blankytně modrou stužkou. Konečky a vlasy kolem obličeje jí natočily žhavým želízkem, aby se kroutily do prstýnků a tak dlouho je upravovaly, dokud nebyl každý vlásek na svém místě.
Na nohy jí skoro násilím navlékly pavučinkové bílé punčochy uchycené podvazky a zdobené bílými a modrými růžičkami. Anne stále ještě nechápala, jak něco tak tenkého může držet u sebe.
Do korzetu z tuhého materiálu už jí opravdu ušněrovaly s použitím násilí, protože tuhle věc Anne nenáviděla od první chvíle. Nedalo se v ní pořádně dýchat ani hýbat.
Šaty, do kterých jí pak konečně navlékly, byly s blankytného saténu s dlouhou řasenou sukní, která měla z vnitřní strany spoustu krajek a podobných nesmyslů. Vlastně tím byly pokryté celé šaty, které ani navíc neměly rukávy. Všude samé vyšité růžičky a mašličky, až se Anne točila hlava a viděla je i za zavřenýma očima.
„Dneska budeš mít možná prvního zákazníka," sdělila jí Candice s úsměvem, který ze sebe musela trochu nutit při pohledu na Anninu tvář, kterou měla stejně bílou jako ty punčošky.
„Ani nemusíme používat pudr, jak má bílou pleť," poznamenala na toto téma Beryl, ale pro jistotu ji jen tak symbolicky poprášila. Rtěnkou jí obkreslila rty a byla s výsledkem práce spokojena.
Anne neřekla ani slovo.
Soustředila se, aby neomdlela.
Nebo by bylo dobré omdlít?
Než si to stihla rozmyslet, osaměla a seděla ve svém pokojíku tiše a v přicházející tmě. Hlavou jí běhaly absurdní představy a kladla si otázky, zdali by si někdo všiml, kdyby se pokusila slézt z toho podkrovního okna. Nemusela se z něj ani vyklánět, ani nemusela vstávat, už dávno věděla, že by se jí to nikdy nemohlo podařit.
Zítra musím zmizet za každou cenu!
Její chmurné úvahy přerušily kroky na chodbě a Candice, která vtrhla do pokoje.
„Vstávej, Anne, jde se pracovat!"
Tentokrát omdlela málem doopravdy. „Prac-covat?" vykoktala ze sebe, ale to už ji Candice popadla za paži a klidně, ale nekompromisně táhla za sebou dolů k zákaznickým pokojům.
„Ano, přesně tak. Takže hodně štěstí, holka," řekla Candice, když ji strčila do jednoho z pokojů. Ve dveřích se ale zastavila, upřela pohled na Anninu křídově bílou tvář, na její zoufalé oči téměř volající o pomoc.
Candicin pohled zjihl, jak ji zaplavil soucit a zároveň lítost, že s tím nemůže dělat vůbec nic.
„Neboj se, Anne. Zvykneš si. Každá jsme si zvykla. Tady se budeš mít dobře. Viděla jsem ho dole, je mladej a vypadá, že bude jemnej. A taky je moc hezkej, to je štěstí!"
Nenapadlo ji už nic, co by ještě mohla říct, aby ji utěšila. V Annině výrazu se nezměnilo vůbec nic, snad ji ani neposlouchala, snad ji ani nemohla slyšet přes své srdce hlasitě bušící panikou. Candice se povzbudivě usmála a tiše zavřela dveře.
Anne se v hrůze přitiskla ke studené bílé zdi.
Co teď, co teď? Za chvíli tu bude nějakej chlap... nějakej chlap jako Guy...PROBOHA!
Zachvěla se odporem a donutila se odlepit od zdi.
To nikdy. Nikdy! To radši skočím z okna a zlomím si nohu.
V náhlém popudu jí to připadalo jako ideální nápad, vrhla se k oknu a už po něm natahovala třesoucí ruce, aby ho otevřela, když se náhle zarazila.
Počkat! Proč bych si lámala svojí nohu! Proč prostě nezlomím nohu tomu chlapovi?
Svěsila ruce dolů, začala se energicky rozhlížet a přitom si kousala rudě nabarvené rty. Místnosti vévodila postel plná malých barevných polštářků, které jí ale nebyly k ničemu. Ve světle čtyř petrolejových lamp pátrala po čemkoliv, co by ji přivedlo k nějakému řešení.
Zrak jí padl na malý toaletní stolek, u kterého stála nízká dřevěná židle.
Všechno už mi vzali. A teď si někdo přijde a chce mi vzít to jediný, co ještě mám! Tak to ne! To je taky to jediný, co si vážné vzít nenechám, ne teď a ne tímhle pitomcem, co sem právě míří!
Ujistila se rychle, že má u podvazku pevně uvázaný stříbrný řetízek a její ruce v rukavičkách popadly židli za zdobně vyřezávané nohy.
Dřevo bylo těžší, než se zdálo a to Anne potěšilo.
Vhodné přesně k účelu, ke kterému mělo být použito.
Její strach postupně ustupoval pevnému odhodlání, když se postavila těsně vedle dveří a napřáhla se.
* * *
Wesley chvíli zíral na černě namalovanou osmičku a snažil se nemyslet na to, proč sem někdo dal takový kýč, jako jsou rudě natřené dveře.
Konečně se vyburcoval, bez klepání vzal za mosaznou naleštěnou kliku a vstoupil. Jakmile se dveře pohnuly, Anne sevřela opěradlo prsty a mířila na hlavu.
Wesley měl velké štěstí, že si to vyměřila špatně.
Ucítil těžký náraz do ramene a bolest.
„Sakra!" zaklela Anne a rychle se napřáhla znovu, tentokrát na vodorovný úder, aby už nemohla minout. Wesley se, otupený bolestí a nevěřícným překvapením, přesto zmohl na hbitou reakci a sehnul se.
Židle dopadla na stěnu, kde se s mohutným praskáním rozletěla na několik kusů.
Tentokrát Anne zaklít nestačila, její vlastní síla, vložená do úderu s ní mrštila vpřed, rovnou do Wesleyho náruče.
Ten byl v podřepu a nic takového neočekával, navíc ho bolestivě udeřila do právě zraněného ramene, takže se zřítil na zem i s ní.
Vztek přehlušil jeho prvotní ochromení a on vztekle sevřel její tělo. „Co to má znamenat, ženská bláznivá?!" zařval jí do ucha.
Anne zpanikařila nečekanou blízkostí a jeho sevřením.
„Pusť mě!" dokázala ze sebe jen vypravit a vzepřela se.
„Tak to ne!" vyštěkl vztekle. „Tos mě chtěla zabít, nebo co?"
Ležel na zádech, držel dívku na sobě a ta sebou mrskala co nejvíc mohla, takže mu neustále vrážela do levého ramene.
Byla nemile překvapena jeho velkou silou, hrdlo se jí svíralo panikou, ale odmítala se vzdát.
Pryč, pryč od něj, sakra!
Z věčné obrany proti Guyovi uměla některé velmi praktické věci, například s loktem. Takhle v leže to bylo o něco složitější, ale vrazila mu ho vší silou, které byla schopna, do oblasti břicha. Nejlépe ještě o něco níž.
„Ty mrcho!" zařval bolestí a ještě větším vztekem, ale chtě nechtě, povolil sevření. Anne čekala jenom na to, vyškubla se a snažila se co nejdál odkutálet.
Wesley se pokoušel dostat z toho nevěřícného šoku, ve kterém se stále ještě nacházel, ale pekelně ho bolela už dvě místa na těle a ta holka byla rychlá jako kočka. Sotva se posadil, už na něj začaly dopadat kusy rozbité židle, jen tak tak stačil zkřížit ruce před obličejem.
„Tak dost! TAK DOST!" křičel zuřivě. „Dobrá, dostaneš co chceš!" vyskočil ze země a nohou přibouchl dveře.
Anne okamžitě odskočila co nejdál od něj.
„Nepřibližuj se ke mně!" varovala ho, ale v hlase jí zazníval strach, který měla. Strach z jeho síly.
„Změníme scénář, děvče, ne ty mě, já zabiju tebe!“ prohlásil zadýchaně a skutečně vypadal jako vrah.
Rychle se rozhlédla, ale žádný kus židle se už v jejím dosahu nenacházel.
Na poslední chvíli se stihla zvednout a uskočit, protože se po ní vrhl jako býk v aréně po rudém plášti.
Pokoj nebyl stavěný na honičku, ale snažila se využít veškerou svou mrštnost, aby se k ní nedostal. Věděla ale, že to dlouho nepůjde. Neustále po něm alespoň házela ty malé barevné polštáře. Rány to byly sice bezbolestné, ale přece jen ho trochu zaměstnaly.
A rozvzteklily.
Když už i polštáře došly, oba se na okamžik zastavili, dokonce si přestali i nadávat.
Do ticha zazníval jen jejich zrychlený dech.
Anne se korzet bolestivě zařezával do žeber.
„Je jen dílem okamžiku," vydechl hlasitě Wesley a ovládal se opravdu z posledních sil. „než tě chytnu a napráskám ti, co se do tebe vejde!"
A nejdřív ti asi roztříštím židli o rameno!
Anne byla ráda, že je mezi nimi postel, to jí dodávalo trochu jistoty. Snad proto se také nepokrytě ušklíbla, protože jí zmínka o bití připomněla to, co nenáviděla ze všeho nejvíc.
„Tak ty bys chtěl bít holku! Bože, proč ti ta židle nerozbila hlavu na kaši!"
Skoro nepostřehla pohyb, jak rychle přeskočil tu širokou postel a hmátl po ní. Ve zmatku jen uskočila dozadu a tvrdě narazila na zeď, až si skoro vyrazila dech. Nezbylo jí nic jiného, než se vrhnout na stranu.
Byla rychlá, takže stihl zachytit jen její kotník, ale zato opravdu pevně. Podrazil jí nohy a Anne sebou praštila o zem.
Představa, že by se mohla znovu ocitnout v jeho ocelovém sevření, ji děsila.
„Nedotýkej se mě, ty hnusnej, odpornej parchante!" ječela a kopala jako šílená, ale Wesley přesto vydržel a kotník nepustil. Tvrdé rány její botou jakoby přes vztek necítil, chytil ji pod koleny a stahoval k sobě, mlátila sebou a začínala opět panikařit.
V poslední chvíli se jí povedlo se natáhnout a z toaletního stolku sebrat malé postříbřené zrcátko. Její prsty se pevně sevřely kolem rukojeti a Anne se bez jakéhokoliv míření rozmáchla za sebe.
Wesley v tu chvíli zrovna zvedl hlavu a zachytil jen rychlý stříbrný odlesk, než mu ozdobný kovový okraj zrcátka rozsekl kůži nad spánkem.
„Au!“ vykřikl a instinktivně si přitiskl dlaň na zraněné místo. Okamžitě ucítil lepkavou krev. Rána ho ochromila a na okamžik se mu skutečně zatmělo před očima. Ten okamžik stačil Anne k tomu, aby se vyvlíkla a odkopla co nejdál od něho.
Ještě po ní sáhl, ale ozval se jen trhavý zvuk a zůstal mu v ruce kus modré saténové látky.
Nemohl už vzteky ani mluvit, ani křičet.
Vstal, popadl vázu s indickými motivy, která stála na stolku u postele, a mrštil jí po Anne.
Mířil mizerně, nejspíš za to mohla ta rána do hlavy, váza jen proletěla kolem dívky, polila jí celý obličej i živůtek studenou vodou a dutě dopadla na měkký kobereček, takže se ani nerozbila.
Anne se pro ni jen bleskově sehnula a hodila ji zpět, Wesley uskočil a ozval se ohlušující tříštivý zvuk.
Po váze zbyla jen díra v okenním skle.
* * *
Váza vyletěla ven a rozbila se dole na zemi, těsně vedle stojícího hlídače Dannyho Larabiho.
Ten nadskočil leknutím.
„No to... to snad ne?“ řekl si pro sebe s vykulenýma očima a obrátil se nahoru.
Stačil jen kousek a ta váza se mu rozbila o hlavu a to by rozhodně nebylo nic příjemného.
Zamračil se a sáhl po své služební zbrani, jako by se chtěl mimoděk ujistit, zda je na svém místě. Hluk z toho pokoje už upoutal jeho pozornost před chvílí, ale nijak se nehrnul způsobit nějaký planý poplach, byl přece jenom v práci teprve první večer.
Teď právě nabyl jistoty, že by zasáhnout měl.
Prsty si stále nevědomky pohrával s revolverem v pouzdře a svižně se vydal nahoru.
* * *
Ellen Sinclairová se procházela chodbami veřejné části Domu a měla k tomu hned několik důvodů. Jeden z nich byl, že hodlala všem dokazovat, že se své nové funkce rozhodně nebojí a že má nad vším neustálý osobní dohled.
A to myslela pochopitelně vážně. Chtěla, aby si zvykli, že k tomuto domu patří a že jej řídí, jakkoliv se jim to nezamlouvá.
A pak také byla trochu zvědavá, ačkoliv to si přiznat moc nechtěla. V broskvových šatech s malým kulatým výstřihem a krajkovým bílým límečkem se sem vůbec nehodila, ale právě o to jí šlo.
Nezvyklé zvuky a křik upoutaly její pozornost právě když se nacházela na konci jedné z chodeb.
Zarazila se.
Vlastně neměla ani tušení, jaké zvuky tak mohou vycházet z podobných pokojů, ale tohle bylo trochu podezřelé.
Chvilku přemýšlivě mlčela a naslouchala, ale pak se zamračila a vydala se po zvucích.
„Strážníku... pojď sem!“ křikla krátce na právě přiběhnuvšího hlídače. Danny si ji prohlédl, její šaty i chladný pohled.
„Děje se něco?“
„Ano, ale nevím co,“ řekla Ellen.
Dannymu už bylo jasné, koho má asi před sebou.
„To zjistíme, slečno,“ kývl, vytáhl revolver z pouzdra a bez dalšího okolkování vzal za kliku dveří s číslem osm.
* * *
Láhev plná červeného vína proletěla kolem Wesleyho, který se opět sehnul a rozbila se o zeď těsně vedle dveří.
Stříkance rudé tekutiny potřísnily šaty i překvapené obličeje obou příchozích.
„Co... co to tu provádíte, pane?“ řekla Ellen sotva se vzpamatovala z prvotního šoku.
Pohled na pokoj byl totiž opravdu šokující: rozbité okno, všude poházené polštáře, kusy dřeva a polámaných kytek, velké zrcadlo na toaletním stolku bylo rozbité, záclona natržená a po zdi stékala temně rudá tekutina na roztříštěné střepy.
Uprostřed toho všeho stál Wesley a kolem pasu svíral zmítající se Anne. Ellen stále ze všech sil hledala svůj typický klid, ale tentokrát to bylo těžké.
Nebyla si jistá, co by měla udělat.
„Okamžitě pusťte tu dívku!“ řekla hlasitě a ostře se podívala na Dannyho.
Co je to za hlídače, že nedokáže zakročit?
Poslední na co však Danny myslel, bylo nějaké zakročení. Nejspíš nemyslel ve skutečnosti vůbec na nic, jenom stál s otevřenou pusou a hleděl na muže uprostřed pokoje, na muže který byl urostlý a ramenatý, který měl tvář ošlehanou zkušenostmi, ale který zcela jistě a bezpochyby byl... Wesley.
„Wesley Shane! Wesley, Wesley!“ vykřikl, aniž si to uvědomil.
Wesley vzhlédl a zuřivý výraz mu pomalu z tváře mizel a měnil se v nehraný údiv.
„Můj bože, Danny!“
Uvolnil ruce a Anne mu z nich urychleně vyklouzla.
Ani si toho nevšiml.
Oba se na sebe dívali a všechno ostatní jakoby přestalo existovat - zdemolovaný pokoj, Ellen v broskvových šatičkách i udýchaná Anne. Dívali se jen jeden druhému do tváře, jako by zoufale pátrali, nakolik je cizí a nakolik blízká.
Anne se přitiskla ke stěně vedle dveří a prudce oddechovala. Teď by měla možnost uniknout, kdyby se jí jen podařilo proklouznout kolem té nafintěné slečny... ale ještě tam stojí ten hlídač.
V tu chvíli se Ellen obrátila přímo na Anne.
„Ublížil ti?" zeptala se neosobně.
„Mě? Ne... ano... ne, neublížil,“ koktala zaskočená Anne.
Wesley odtrhl zrak od Dannyho a zuřivě vykročil.
„Já jí??“
„Laskavě stůjte, pane!“ vyhrkla Ellen, ale mimoděk o krok ustoupila. Wesley vypadal dost nebezpečně.
Obrátila se k Dannymu a věnovala mu nehezký pohled, který byl směsí opovržení a výzvy.
Měl by se chovat jako hlídač, nebo ne? Zatím je tu úplně k ničemu.
„Zůstaň, prosím tě... zůstaňte kde jste,“ řekl Danny podivně zmateným hlasem a zvedl ruku v neurčitém gestu. Ellenin pohled na něm zůstal, jako by ještě čekala něco dalšího.
Wesley se zastavil, ač očividně nerad. Nebyl by tak učinil, kdyby se na něj neupíraly temně hnědé oči za kterými bylo mnoho jiných slov, než Danny vůbec vyslovil.
Ellen znovu projela pohledem zničený pokoj.
„Za tohle mi zaplatíte, pane...?“ významně se odmlčela, jestli se zákazník sám dovtípí.
Nestalo se tak.
„Vaše jméno, prosím!“ řekla tedy.
„Shane!“ vyštěkl Wesley.
„Tak tedy, pane Shane, až vyčíslíme veškerou škodu, kterou jste způsobil, očekávám, že ji zaplatíte a hlavně očekávám, že na zaplacení máte!“
Wesley sevřel ruce v pěst a ušklíbl se.
„Milá dámo, vždycky jsem platil jenom za to, za co jsem platit měl. A to ještě ne pokaždý!“
Anne uniklo proti její vůli škodolibé uchechtnutí, za které by si vzápětí nejraději nafackovala. Wesley se po ní otočil, jeho pohled narazil na její a on k ní vykročil.
Danny mu nečekaně lehce zastoupil cestu a stiskl mu paži těsně nad loktem, pevně a dlouze, tak jako už tolikrát v životě, tak, jako když byli úplně malí kluci.
„Klid,“ řekl tiše a důrazně, ale ani to slovo nemusel říkat. Wesleyho ten dotek jakoby přimrazil na místě, tak známý a blízký víc než cokoliv za posledních několik let.
Anne se znovu pokusila se protáhnout dveřmi a modrý záblesk v jeho zorném poli Wesleyho probral z transu.
„Zabiju ji!“ zavrčel a když se zastavila a pokusila se nahodit nevinný modrý pohled, měl co dělat, aby po ní neskočil.
„Dost už těch výhružek!“ řekla rázně Ellen a pohlédla na Dannyho s lehce ironickým výrazem. Tady se dělo něco, čemu nerozuměla a co se jí vůbec nelíbilo. „Tu zbraň u pasu máš jen na ozdobu?“
„Ne, madam. Já rád vytahuju zbraň jen když je to nutný.“
Sebejistý hlas a klidný pohled hnědých očí Ellen nezvykle vykolejily.
Odkašlala si.
„Očekávám vysvětlení. Promluvíme si u mě v pracovně,“ rozkázala.
Po prašné široké sugarhillské ulici rytmicky klapaly koňské podkovy.
Kovboj v sedle tiše mlaskl a ryzák se zastavil. Mladý muž se rozhlédl a byl velmi spokojen s tím, co viděl – malé a docela klidné městečko, sem tam dostavník či kůň a beze spěchu přecházející obyvatelé.
To se mu vážně líbilo.
„Jsme tu správně, Tuláku,“ promluvil ke koni a elegantním seskokem se svezl na zem. Posunul si klobouk do týla a přes rty se mu mihl lehounký úsměv. Byl prchavý a bez důvodu, snad jen proto, že svítilo slunce.
Pak se znovu rozhlédl, tentokrát za jiným účelem. Měl za sebou dlouhou cestu, potřeboval někde ustájit koně, nakrmit ho a sám by si taky rád někde odpočinul a opláchl se u studny.
Nestěžoval si, byl zvyklý na nepohodlí dlouhých prašných cest a neustálé neplánované přesuny, ale tady na něj dýchla atmosféra klidu.
Přál si jí aspoň trochu nasát i do sebe.
Vzpamatoval se ze zamyšlení a uvědomil si, že stojí uprostřed ulice.
Slabá chvilka byla pryč a on se obrátil na nejbližší osobu, která ho právě míjela. Byla to zdejší učitelka Katy Wilcanová a míjela ho už po několikáté, protože už se tu ochomýtala nějakou chvíli. Očima za skly brýlý pozorovala pohledného zamyšleného muže. Líbil se jí na první pohled a probouzel v ní myšlenky nehodné mravné učitelky.
Řeči o mravnosti jsou jedna věc a myšlenky druhá.
Mladík byl vysoký a opravdu až živočišně přitažlivý. Měl na sobě tmavou modrou košili vyšisovanou sluncem, černé kalhoty a hnědé úzké kožené chrániče. Okolo boků měl široký pás s dvěma revolvery, kterými se nijak netajil. Kolem krku měl uvázaný rudý šátek s potiskem jen tak na volný ledabylý uzel a Katy s potěšením sledovala jeho široká ramena a svaly, které odhalily vyhrnuté rukávy košile.
„Dobrý den,“ pozdravil ji tak náhle, až sebou trhla. Prolétlo mu hlavou, že by si měl možná sundat klobouk, když mluví se ženou, ale vzápětí se tím přestal zaobírat.
„Vy určitě budete vědět, kde bych se tu mohl ubytovat i s koněm, že?“
„Dobrý den,“ pozdravila ho také a s odpovědí nijak nepospíchala. Místo toho si prohlížela cizincovu tvář.
„Přijíždíte z daleka?“
„Ano,“ odpověděl netrpělivě. Otázky o svém minulém místě pobytu neměl z principu rád. „Zdaleka. Znáte to tady?“ zkusil to z jiného konce.
„Samozřejmě,“ uculila se Katy a nenápadně si načechrala ofinku. „Narodila jsem se tady. Pracuju jako místní učitelka.“
Wesley Shane si netrpělivě přešlápl a potlačil ušklíbnutí. Osobní historie staré panny v naškrobeném límečku byla to poslední, co by teď chtěl poslouchat.
Měl hlad.
„To máte štěstí,“ řekl kousavě. „Poradíte mi, kde bych sehnal něco dobrého k jídlu pro sebe i pro něj?“ zkusil to ještě jednou a poplácal Tuláka po krku.
„Ráda,“ zašvitořila Katy. „Hlavně nechoďte k té hrozné Margot Glaserové!“
Bezmyšlenkovitě kývl. „Když to říkáte.“
Katy mu popisovala cestu složitými souvětími a při tom se snažila stát v jeho blízkosti tak, aby ji zasahovala mužova zemitá živočišná vůně. Dvakrát dokonce mimoděk položila dlaň na jeho svalnaté předloktí, když se do svého vysvětlování příliš vložila.
Wesley nebyl trpělivý člověk. Jakmile si byl trochu jist, kudy má jet, vyhoupl se v polovině Katyina květnatého popisu na koně tak rychle, až se zajíkla.
„Díky,“ řekl jí a dvěma prsty se lehce dotkl okraje klobouku místo pozdravu. „Sbohem.“
Nenechal jí ani odpovědět, zprudka pobídl koně, až se pod ním skoro vzepjal a rozjel se rychle ulicí.
To bylo velmi neslušné! pomyslela si Katy. Drzé a nevychované.
A velmi vzrušující…
Katy znovu pomyslela na kovbojovy svaly pod košilí a představila si, jaké by to bylo, kdyby jí objímal… určitě dneska navštíví Dům, všichni muži, kteří sem přijedou, to tak dělají.
Ach Bože!
* * *
Wesley Shane už za pár vteřin vypustil setkání se sugarhillskou učitelkou z hlavy, dorazil k jednomu z hostinců a nejdřív ze všeho se postaral o to, aby jeho kůň dostal čerstvou vodu a oves a potom se s úlevou opláchl u studně v chladné vodě. Pak se usadil za jeden stůl se značkami, které tam nějaký umělec vypálil cigaretou, aby se konečně najedl a napil.
To, že jídlo nebylo nejčerstvější a navíc trochu připálené mu bylo úplně jedno. Pak seděl, upíjel pivo, o kterém mu řekli, že je nejlepší, co tu mají.
Nijak o tom hluboce nepřemýšlel, ale byl rád, že nemusí pít to nejhorší.
Seděl pohodlně, nohy natažené pod stolem a oči přivřené, jak přemýšlel. Nouzi o peníze teď rozhodně neměl a mohl si dovolit dokonce trochu marnotratně rozhazovat.
Bohužel v Sugarhillu bude moci zůstat nejvýš pár dní. Nesmí se zdržovat a nechat se uchlácholit, má důležitou práci.
Přihnul si ze sklenice.
A co ty, Danny? Hledáš mě taky tak zoufale, jako já tebe?
* * *
„Margot, jste tu?“ volal zvesela Danny.
„Tady… páni, co to máte na sobě?“ vykulila oči na Dannyho neobvyklý oděv.
„Říkal jsem přece, že mám práci!“ zasmál se a otočil se kolem své osy. „Co vy na to?“
„Jste fešák!“ řekla a ani trochu nelhala. Odložila umyté sklenice na bar a zálibně si Dannyho prohlížela. Měl na sobě uniformu hlídače z Domu splněných přání, tmavě šedé kalhoty i košili, která byla opatřena štítkem s nápisem, aby bylo jasné, pro koho Danny pracuje. Kolem boků měl černý nový opasek s pouzdrem se služební zbraní. Svůj klobouk výjimečně nechal doma a vypadal nezvykle uhlazeně.
„To jste se ale nepochlubil, že budete pracovat pro Sinclaira… vlastně Sinclairovou.“
„Jo. To je smutný,“ přikývl Danny.
„Myslíte ta vražda?“
„Ano. Ten zloděj byl prý navíc hlupák, podle toho co jsem slyšel. Byla to zbytečná smrt, to je smutný. Už ho dopadli?“
„Ne. A taky o tom pochybuju,“ ušklíbla se Margot. „Tak už to holt chodí. Ale jestli se něco změní, já se to dozvím.“
„Pracujete na správným místě, Margot!“ zasmál se Danny a ona s ním. Když se usmíval, nešlo úsměv neopětovat. Margot si na jeho přítomnost za celý ten týden, co tu byl, velmi rychle zvykla a přála si, aby tu zůstal co nejdéle.
„Je dobře, že provoz Domu zůstane, jak byl,“ řekla Margot. „Spousta těch holek by ztratila zázemí. Jenom jsem zvědavá, jak dlouho to ta slečna vydrží.“
„Vy ji znáte?“ zajímal se Danny. „Já jí viděl jen jednou, když k nám mluvila.“
„Tu Sinclairovou?“ povytáhla obočí a vzala do ruky utěrku, aby sklenice vytřela do sucha. „Jen od vidění. Taková někoho jako jsem já ani nepozdraví,“ prohlásila Margot suše.
Danny kývl s porozuměním a pak se rozloučil. Pomalým krokem se blížil k domu Sinclairových, kde se otevíralo už pozdě odpoledne, i když hlavní proud zákazníků nastával až ve večerních hodinách.
* * *
V tom velkém slavném domě, kam právě Danny mířil, seděla na židli ztuhlá Anne Retlowová a byla v obličeji úplně bílá.
„Je to tady, holka, dneska máš konec nicnedělání!“ vešla dovnitř Candice, kyprá blondýna, která sdílela s Anne útulný podkrovní pokojík. „No tak, snažím se vtipkovat!“
Candice si už pomalu zvykala na to, že Anne skoro vůbec nemluví a na většinu věcí ani nereaguje. Vlastně se domnívala, že je trochu pomalejší v myšlení, ale snažila se být na ni milá jak jen to šlo. Nikdo netušil, proč a jak se tu ocitla, prostě tu jednoho rána před nějakými deseti dny byla.
Ona a zrzavá Beryl ji dostaly na starosti a měly za úkol jí poučit o všem, v čem bude mít dívka mezery. Zjistily brzy, že je toho tedy požehnaně, protože Anne poprvé v životě viděla zblízka korzet, punčochy s podvazky nebo dámské střevíčky na podpatku.
Candice i Beryl se do toho pustily s vervou, všechno jí ukazovaly a vysvětlovaly, oblékaly a znovu svlékaly a občas říkaly slova, jejichž významu vůbec nerozuměla a raději po něm nepátrala.
Obrnila se natolik, že ani nedokázala normálně mluvit. Udusala v sobě všechen vztek a strach, protože teď by jí jenom přitížil. Nevěděla, jak to vlastně dokázala. Snad proto, že si stále připadala jako ve zlém snu, jako by všechno kolem bylo čímkoli, jen ne skutečností.
V noci, když ležela v měkké posteli s hebkými přikrývkami, které pro ni byly tak neobvyklé, že nemohla spát, plánovala útěk.
A zároveň se ho bála.
Prohlížela si stříbrný šperk do tvaru blesku ve světle měsíce, které pronikalo oknem do pokoje, a myslela na svého otce.
Nezemřel, a přesto s námi není.
Zmizel.
Kam?
Proč?
Jaký může být?
A co s ním má společného Flash? To on mu ublížil?
Na tyhle otázky jí mohl odpovědět jenom jeden člověk.
Otec.
A nebo John Flash.
„Anne, tak se aspoň usměj, když vtipkuju, to se tak obvykle dělá!“ poplácala ji Candice po ramenou a povzbudivě se usmála. Anne nereagovala.
Ani se nenadála a všechny stopy po rvačce s Billem a Guyem byly pryč. Už jí nic neochránilo před tím, proč tu vlastně byla.
Candice jí soucitně pohladila po vlasech. Byla to žena kolem třiceti, možná něco přes, měla hladké vlasy barvy zralé pšenice, kypré tvary a krásný obličej. Anne měla chuť se jí občas zeptat, co tady vlastně dělá, proč tu je a jestli má nějakou rodinu.
Beryl byla naproti Candice drobná a štíhlá zrzka, měla zajímavý přízvuk a tvrdila, že pochází z Irska.
Nikoho jiného tu Anne jménem neznala, kromě Hannah. Ta šílená ženská z ní doposud nevypáčila jediné slovo a Anne v tom hodlala vytrvat, i kdyby Hannah vzteky rozkousala ty saténové mašle, co si dávala do vlasů.
„Holky, měly bysme sebou hodit,“ vpadla dovnitř Beryl. „Jinak bude za chvíli koupelna obsazená!“
Anne se ani nepohnula.
„Tak pojď, dneska by ses měla vymydlit a navonět!“ mrkla na ní Beryl.
Anne zbledla ještě víc, ale nechala se vytáhnout Candice za ruku.
„Já ti říkám, ta ještě chlapa v posteli neměla!“ naklonila Beryl ke Candice.
„No jo, no… jednou ho tam musí mít poprvý,“ řekla Candice trochu smutně.
* * *
„Neupejpej se a pojď tam se mnou!“ hučel Roger Bell do Wesleyho Shanea. Opakoval stejnou větu už dnes večer po čtvrté, ale ani Wesleymu to nevadilo. Měl celkem dobrou náladu, kterou mu podpořilo pivo a trocha whisky a tak se vcelku rychle spřátelil s těmito veselými chlápky.
„Pojďme tam všichni!“ podpořil ho tlouštík s knírem.
„Jo, bude nás víc, nebudeme se bát vlka nic!“ prohlásil dlouhán v kostkované košili a opilecky se zachechtal.
„Kdo se bojí?“ nahrbil se další u stolu. „Já už tam náhodou byl!“
„No, ty leda ve snu, Andy!“
„Ale já tam byl už několikrát, nekecám!“ přisadil si Roger. „Všichni to víte! Je to ráj, pánové, kdo tam nebyl, nic nezažil!“
„Jo, je to zázrak, kterej tě zázračně připraví o prachy!“ přisadil si kostnatý muž.
„Co je na tom tak zázračnýho?“ hádal se Wesley. „Pánové, já prošel leckudy a ochotný holky jsou prostě všude! Jenom tady je zavírají do domu. No a co?“
Ozvalo se nesouhlasné hučení. Wesley se sebejistě usmál a opřel se o opěradlo židle.
Zhruba o hodinu později kráčela rozjařená skupina z hostince po vyšlapané cestě k Domu splněných přání. Roger Bell nejspíš opravdu nelhal, protože rozhodně nevypadal, že by sem šel poprvé. Držel celou cestu Wesleyho za paži a nezavřel pusu.
„Můžeš mít, na co si vzpomeneš – černošky, blondýny, indiánky… minule tam byla jedna roztomilá Číňanka, byla k sežrání! Baculky i hubený a voňavý, že by ses z toho zbláznil!“
Wesley ho poslouchal jen napůl ucha. Byl zvědavý, to ano, ale už začínal přemítat, jestli to přece jenom byl dobrý nápad.
„Co se ti líbí, máš rád černošky?“ dorážel neustále Roger.
„Ani ne…“ vykoktal Wesley.
„No jo, já vlastně taky moc ne, ale víš, jednou za čas…“
Kolem velkého domu byly rafinované umístěné lampy, takže byl celý osvětlený a Wesley zahlédl i pár mužů, kteří vypadali jako hlídači, dokonce v uniformách.
Pane jo…
„Podívejte, chlapi!“ sykl pobaveně muž malého vzrůstu, kterého předtím jmenovali Rob, alespoň pokud si to Wesley dobře pamatoval. „Támhle je mladej Barner a ti jeho nafintěný kamarádíčkové!“
Měl pravdu, Michael Barner s Rafaelem Swanem a Billy Russellem stáli právě u vchodu.
„Šerifův syn,“ odpověděl Roger na Wesleyho tázavý pohled.
„Aha,“ ušklíbl se Wesley. „Takže všichni jsme bratři v jednom velkém Domě?“
„To ani ne,“ uchechtl se Roger a poplácal Wesleyho bodře po zádech. „Ale prostě se tu potkáváme.“
Vešli do útulné předsíně, kde Wesley spolu s ostatními zaplatil docela tučné vstupné a také zjistil ke své velké nelibosti, že je třeba odevzdat zbraně.
„Hele, tak to teda ne!“ zarazil se ve dveřích jako beran. Se svými zbraněmi většinou i spal, nebo je minimálně míval po ruce. Ze všeho nejmíň se mu chtělo je nechat tomu navoněnému chlápkovi tady dole.
„Tak co je zase?“ ohlížel se netrpělivě Roger Bell, který stál před Wesleym a už se těšil dovnitř. „Je to jen opatření, nic osobního, dělají to tak všichni, neblbni, je to normální!“
Normální.
„Je to pěkně blbý opatření!“ vybuchl Wesley.
„Když se ti to nelíbí, můžeš se obrátit a jít!“ upozornil ho nevrle floutek za stolem.
„To taky nejspíš udělám!“ otočil se, ale Roger ho chytil za košili.
„Neblbni, říkám ti, o co jde?“
Jistě, nejde o nic. Je to normální, normální lidi to tady tak dělají. Chci být taky normální, nebo snad ne?
Wesley se sebezapřením odepnul opasek a hodil ho na odbavovací pultík. Hlídači za ním věnoval opovržlivý pohled a vstrčil si do kapsy lístek, na který dostane své zbraně zpět, až bude vycházet.
„Tak už pojď,“ vtáhl ho Roger dovnitř.
Wesley zamžoural do světla a trochu v údivu pootevřel ústa. Velká hala hučela jako úl plný včel a z tolika světel a barev byl Wesley chvilku nesvůj. Roger si ho nevšímal a dychtivě pátral mezi dívkami.
„Hele, kamaráde, ty máš nějakou horkou krev. Tohle místo je asi přesně to, co potřebuješ,“ usoudil.
Wesley se znovu rozhlédl a nebyl si tím vůbec jistý.
Pohledem ulpěl na titěrných kulatých stolcích a ozdobných lampičkách na nich.
Měly růžová stínítka.
Bože, růžová. Já tak nesnáším růžovou!
Jeho znechucenou grimasu přetrhl Roger, který ho opět popadl za rukáv a násilím obrátil k pódiu.
Tímhle tempem o ty rukávy za chvíli přijdu.
Halou se rozlehl hlasitý tón a vzápětí kapela, které si Wesley předtím nevšiml, spustila veselý skočný kankán. Na pódium vtancovaly tanečnice s širokými volánovými sukněmi a stejně širokými úsměvy.
„Bože!“ zaúpěl Roger nadšeně, když tanečnice zvedly poprvé sukně. Wesley zaúpěl v duchu také, ale ze zcela jiného důvodu. Měl by se pokusit Rogerovi ztratit, nebo se z něj za chvíli zblázní.
„Viděls někdy takhle krásný nohy!“ šťouchl do něj Roger silně.
Wesley si odhalené nohy poslušně prohlédl a usoudil, že ano. Raději ale mlčel, nechtěl Rogera příliš provokovat.
Ohlédl se po něm, ale ten už měl jiné starosti. Rozpřahoval právě náruč, aby mohl obejmout drobnou zrzku, která se vesele usmála.
„Beryl, kočičko! Doufám, že jsi volná!“ zvolal Roger.
Beryl ho laškovně poplácala po tváři.
„To ještě uvidíme, ty jeden kocoure!“
Wesley se odvrátil a potřásl hlavou, jako by z ní chtěl vypudit příliš hlasitou hudbu, výskání a obdivné hvízdání.
Jsem tu vážně omylem, asi bych se měl nepozorovaně vytratit.
Právě když se rozhodl, že to udělá a začal se pomalu pohybovat směrem k východu, padl jeho zrak na jednu dívku sedící na barové židličce.
Byla to mladá číňanka, drobná a snědá, s dokonalým obličejem a šikmýma tmavýma očima. Byla nádherná, oblečená do světle fialových provokativních šatů, jejichž prostřižená sukně odhalovala štíhlé snědé stehno, jak dívka seděla na židli.
Všimla si jeho zaujatého pohledu a smyslně se na něj usmála.
Wesley celý ztuhl.
Možná měl ten Roger pravdu, co když potřebuju doopravdy rozptýlit... myslet na jiný věci... a sakra, asi jsem dost dlouho neměl ženskou!
Číňanka seskočila ze židle a vydala se směrem ke schodišti vedoucímu do patra. Ještě jednou se znovu otočila a věnovala mu úsměv. Wesley nemohl od její malé postavy odtrhnout oči a na prázdno polkl.
Hannah, která ho už delší dobu pozorovala v něm tušila potencionálního nového zákazníka. Přistoupila k němu a dlaní se dotkla jeho ramene.
„Líbí se ti, zlato?“ ozvalo se mu u ucha.
Zmateně se ohlédl, aby se podíval, kdo na něj mluví a málem nadskočil leknutím z toho, co viděl.
Zamaskoval to rozpačitým úsměvem.
„Eh... cože?“
„Ta dívka,“ upřesnila Hannah a přitiskla se k němu. Dosahovala mu někam k rameni a Wesley se musel ovládnout, aby neucouvl.
Pohled upíral na růžové saténové mašle, které měla v řídkých vlasech a rychle přemýšlel, jak se jí zbaví.
Vážně nesnáším tu pitomou růžovou!
„Jaká... jaká dívka?“
„Ta, kterou jsi hltal pohledem, fešáku. Jmenuje se Ťiang a zná věci, který tě dovedou do ráje. A rozhodně ne jednou!“
Wesley znovu polkl, když si to představil a při jejím smyslném zavrnění už to nevydržel a o krok ustoupil.
„Bezva,“ bylo jediné, na co se zmohl.
„Takových je tu dvanáct do tuctu, svalovče! Stačí říct a Hannah ti se vším poradí!“
Opět mu položila dlaň na hrudník a ani se netajila tím, že znalecky ohmatává jeho svaly. Zoufale přemýšlel, kam ještě ustoupí, neboť měl za zády sloup.
„No... já bych... já bych chtěl zrovna... tuhle,“ zakoktal Wesley a Hannah přimhouřila oči s černě namalovanými řasami.
„To bych řekla, že bys ji chtěl, podle toho, jak jsi na ni zíral,“ zasmála se, olízla si rty a odhalila tak své krysí zuby.
Wesleymu se udělalo špatně.
„Za půl hodiny bude volná a bude jenom tvoje. Za dvacet dolarů.“
Wesley jen strnule pokýval hlavou a ukázal za sebe.
„Já se zatím něčeho napiju... asi...“
„Na kuráž?“ zasmála se chrčivě. „Určitě není nic, s čím by sis neporadil, krasavče!“
Wesley zbledl a nepokrytě prchl k baru.
„Whisky,“ poručil si. „Dvojitou.“
Kopl do sebe pálivou tekutinu a zhluboka se nadechl. Stál opřený o bar a hleděl nedočkavě ke schodišti a zároveň si hlídal tu šílenou ženskou s růžovými mašlemi ve vlasech, aby se k němu nepřibližovala. Byla naštěstí zaměstnána jinými obchody.
Konečně se na schodech zavlnil fialový satén sukně.
Wesley vyskočil a ucítil, jak mu zatrnulo ve slabinách. Scházela ze schodů pomalým vláčným pohybem, zastavila se a upravila si spadlé ramínko šatů.
Vykročil ke schodům.
Dívka se otočila nahoru, upravovala si poněkud pocuchaný účes a na něco odpovídala muži, který šel hned za ní.
Wesley se zastavil.
Ten muž působil proti malé číňance ještě mohutněji, měl špinavou zarostlou tvář a ohromné břicho, které skoro vylézalo z jeho polorozepnuté propocené košile.
Wesley dostal chuť dát si ještě jednu whisky.
Muž popadl dívku za zadeček a na něco jí chrochtavě odpovídal. Bylo celkem jasné, co spolu ještě před chvílí někde nahoře dělali a že tlusťoch je víc, než spokojen.
Číňanka se pohledem střetla s Wesleym.
Byla pořád stejně maličká a nádherná, ale... před chvílí ležela v peřinách s tímhle dobytkem!
„Je tvoje, zlato, jenom tvoje!“ ozvala se za ním Hannah.
Wesley se rozkašlal, snad proto, že ani nevěděl, co má vlastně říct.
Toužil po ní, opravdu ano.
Ale...
Obrátil se znovu ke schodišti. Měl bohužel velkou představivost, zrovna když se mu to nejméně hodilo.
Dotýkal se jí těma špinavýma rukama, ležel na ní a tiskl se k ní zpocenou chlupatou hrudí!
„Myslím, že jsem si to asi rozmyslel,“ odtušil Wesley.
„Rozmyslel? To snad ne, proč?“ nechápala Hannah a zamračila se na dívku.
„Já... víte, ono... sakra, nesápejte se pořád po mě!“ neovládl se.
Hannah stáhla ruku, ale skoro se nezamračila.
„Uklidni se, fešáku a řekni pěkně Hannah, o co jde,“ řekla tichým uklidňujícím hlasem.
„Jde o to, že na to kašlu,“ prohlásil Wesley rozčíleně. „Pěkně dlouho jsem nespal v čistejch peřinách a rozhodně nehodlám spát v takovejch, ve kterejch se válelo nějaký podobný prase!“ ukázal hlavou ke schodům. „Nezlobte se na mě, ale odcházím. Vážně tu nemám co dělat.“
Otočil se k odchodu.
Hannah povytáhla namalované obočí a popadla Wesleyho za košili.
„Počkej, svalovče," zarazila ho tiše. „Neřekla jsem, že nemám řešení.“
Neochotně se k ní otočil a všiml si, že dává Ťiang rukou hrubé nespokojené znamení.
Trochu ho bodl trn lítosti, ale jen trochu. Bohužel se s tím nedalo nic dělat.
„Jak to myslíte řešení?“ zamračil se.
„Třicet dolarů a dostaneš dívku, která je tu nová. Budeš její úplně první zákazník,“ řekla vemlouvavě a zamrkala nabarvenými krátkými řasami.
Wesley se nadechl a zase vydechl, aniž by něco řekl. Nepřál si nic víc, než odtud co nejdříve zmizet.
„Třicet dolarů?“ chytil se aspoň něčeho.
„Ale, stojí to za to, ty samečku! Je jako bílá holubička, květinka. Tichá a něžná, můžeš si s ní dělat, co budeš chtít. Bude jen poddajně vzdychat a neřekne ani slovo.“
Vyčkávavě hleděla na Wesleyho napjatou tvář a nehodlala nadějného zákazníka ztratit. Vždycky věděla, jak se trefit do černého.
„Ehm... no..." odkašlal si Wesley. Představa poddajného těla pod sebou ho ovládala víc, než by chtěl.
Ráno, kdy se probudí pozdě do plného slunečního světla v čistých peřinách a ospale na něj zamrkají něžné modré (nebo zelené nebo hnědé) oči orámované řasami.
Mě ta moje zatracená představivost přivede jednou do hrobu!
„No tak tedy dobrá... dobrá," vzdal to Wesley a rozhodl se.
„Nebudeš litovat," zavrněla Hannah vítězně a Wesley potlačil touhu znovu ustoupit. „Dveře číslo osm, kocourku, jen chvilku strpení."
Dávala znamení rukou nějaké blondýně, která se vydala ihned po schodech nahoru a Wesley vážně uvažoval, že si objedná ještě jednu whisky. Nakonec se ale jen napil vody, zíral na růžová stínítka a doufal, že podobné lampičky v tom pokoji nebudou.
Netrvalo to dlouho a Wesleyho kroky tlumil tlustý červený koberec položený na schodišti, které skoro vůbec nevrzalo.
Takže pokoj číslo osm... dobře, no tak jo. Něžná a mladá. Člověk jako já takovou holku potřebuje, i když jen na jednu noc.
Ta ženská dole říkala, že je to tmavovláska a Wesley se skoro neznatelně usmál jen jedním koutkem úst, protože to považoval za dobré znamení.
Měl tmavovlásky rád.
Pohled mu padl na broušené zrcadlo pověšené na stěně a tak si sundal klobouk a prohrábl si neposlušné vlasy. Zamračil se a poškrábal se po tváři porostlé dvoudenním strništěm, ale pak mávl rukou.
Nadechl se a zamířil k červeným dveřím, které byly výrazně označené osmičkou.
* * *
Anne se křečovitě tiskla ke zdi.
Byla ztuhlá tak, že si nebyla jistá, jestli dokáže pohnout snad i jedním prstem.
Všechno se najednou seběhlo tak rychle, tak šíleně.
Před týdnem se poprvé koupala v teplé vodě s pěnou namísto studené řeky a dnes si na ní Beryl s Candice daly obzvlášť záležet, dokonce jí dvakrát umyly vlasy.
Pak kolem ní jenom běhaly a do něčeho jí šněrovaly, jako by se úplně zbláznily. Výsledek byl asi dobrý, protože i ta protivná Hannah je pochválila, ale Anne měla co dělat, aby při pohledu do zrcadla neupadla do šoku.
Tmavohnědé vlasy, kartáčováním úplně lesklé jí vyčesaly do ohonu a ten ještě propletly blankytně modrou stužkou. Konečky a vlasy kolem obličeje jí natočily žhavým želízkem, aby se kroutily do prstýnků a tak dlouho je upravovaly, dokud nebyl každý vlásek na svém místě.
Na nohy jí skoro násilím navlékly pavučinkové bílé punčochy uchycené podvazky a zdobené bílými a modrými růžičkami. Anne stále ještě nechápala, jak něco tak tenkého může držet u sebe.
Do korzetu z tuhého materiálu už jí opravdu ušněrovaly s použitím násilí, protože tuhle věc Anne nenáviděla od první chvíle. Nedalo se v ní pořádně dýchat ani hýbat.
Šaty, do kterých jí pak konečně navlékly, byly s blankytného saténu s dlouhou řasenou sukní, která měla z vnitřní strany spoustu krajek a podobných nesmyslů. Vlastně tím byly pokryté celé šaty, které ani navíc neměly rukávy. Všude samé vyšité růžičky a mašličky, až se Anne točila hlava a viděla je i za zavřenýma očima.
„Dneska budeš mít možná prvního zákazníka," sdělila jí Candice s úsměvem, který ze sebe musela trochu nutit při pohledu na Anninu tvář, kterou měla stejně bílou jako ty punčošky.
„Ani nemusíme používat pudr, jak má bílou pleť," poznamenala na toto téma Beryl, ale pro jistotu ji jen tak symbolicky poprášila. Rtěnkou jí obkreslila rty a byla s výsledkem práce spokojena.
Anne neřekla ani slovo.
Soustředila se, aby neomdlela.
Nebo by bylo dobré omdlít?
Než si to stihla rozmyslet, osaměla a seděla ve svém pokojíku tiše a v přicházející tmě. Hlavou jí běhaly absurdní představy a kladla si otázky, zdali by si někdo všiml, kdyby se pokusila slézt z toho podkrovního okna. Nemusela se z něj ani vyklánět, ani nemusela vstávat, už dávno věděla, že by se jí to nikdy nemohlo podařit.
Zítra musím zmizet za každou cenu!
Její chmurné úvahy přerušily kroky na chodbě a Candice, která vtrhla do pokoje.
„Vstávej, Anne, jde se pracovat!"
Tentokrát omdlela málem doopravdy. „Prac-covat?" vykoktala ze sebe, ale to už ji Candice popadla za paži a klidně, ale nekompromisně táhla za sebou dolů k zákaznickým pokojům.
„Ano, přesně tak. Takže hodně štěstí, holka," řekla Candice, když ji strčila do jednoho z pokojů. Ve dveřích se ale zastavila, upřela pohled na Anninu křídově bílou tvář, na její zoufalé oči téměř volající o pomoc.
Candicin pohled zjihl, jak ji zaplavil soucit a zároveň lítost, že s tím nemůže dělat vůbec nic.
„Neboj se, Anne. Zvykneš si. Každá jsme si zvykla. Tady se budeš mít dobře. Viděla jsem ho dole, je mladej a vypadá, že bude jemnej. A taky je moc hezkej, to je štěstí!"
Nenapadlo ji už nic, co by ještě mohla říct, aby ji utěšila. V Annině výrazu se nezměnilo vůbec nic, snad ji ani neposlouchala, snad ji ani nemohla slyšet přes své srdce hlasitě bušící panikou. Candice se povzbudivě usmála a tiše zavřela dveře.
Anne se v hrůze přitiskla ke studené bílé zdi.
Co teď, co teď? Za chvíli tu bude nějakej chlap... nějakej chlap jako Guy...PROBOHA!
Zachvěla se odporem a donutila se odlepit od zdi.
To nikdy. Nikdy! To radši skočím z okna a zlomím si nohu.
V náhlém popudu jí to připadalo jako ideální nápad, vrhla se k oknu a už po něm natahovala třesoucí ruce, aby ho otevřela, když se náhle zarazila.
Počkat! Proč bych si lámala svojí nohu! Proč prostě nezlomím nohu tomu chlapovi?
Svěsila ruce dolů, začala se energicky rozhlížet a přitom si kousala rudě nabarvené rty. Místnosti vévodila postel plná malých barevných polštářků, které jí ale nebyly k ničemu. Ve světle čtyř petrolejových lamp pátrala po čemkoliv, co by ji přivedlo k nějakému řešení.
Zrak jí padl na malý toaletní stolek, u kterého stála nízká dřevěná židle.
Všechno už mi vzali. A teď si někdo přijde a chce mi vzít to jediný, co ještě mám! Tak to ne! To je taky to jediný, co si vážné vzít nenechám, ne teď a ne tímhle pitomcem, co sem právě míří!
Ujistila se rychle, že má u podvazku pevně uvázaný stříbrný řetízek a její ruce v rukavičkách popadly židli za zdobně vyřezávané nohy.
Dřevo bylo těžší, než se zdálo a to Anne potěšilo.
Vhodné přesně k účelu, ke kterému mělo být použito.
Její strach postupně ustupoval pevnému odhodlání, když se postavila těsně vedle dveří a napřáhla se.
* * *
Wesley chvíli zíral na černě namalovanou osmičku a snažil se nemyslet na to, proč sem někdo dal takový kýč, jako jsou rudě natřené dveře.
Konečně se vyburcoval, bez klepání vzal za mosaznou naleštěnou kliku a vstoupil. Jakmile se dveře pohnuly, Anne sevřela opěradlo prsty a mířila na hlavu.
Wesley měl velké štěstí, že si to vyměřila špatně.
Ucítil těžký náraz do ramene a bolest.
„Sakra!" zaklela Anne a rychle se napřáhla znovu, tentokrát na vodorovný úder, aby už nemohla minout. Wesley se, otupený bolestí a nevěřícným překvapením, přesto zmohl na hbitou reakci a sehnul se.
Židle dopadla na stěnu, kde se s mohutným praskáním rozletěla na několik kusů.
Tentokrát Anne zaklít nestačila, její vlastní síla, vložená do úderu s ní mrštila vpřed, rovnou do Wesleyho náruče.
Ten byl v podřepu a nic takového neočekával, navíc ho bolestivě udeřila do právě zraněného ramene, takže se zřítil na zem i s ní.
Vztek přehlušil jeho prvotní ochromení a on vztekle sevřel její tělo. „Co to má znamenat, ženská bláznivá?!" zařval jí do ucha.
Anne zpanikařila nečekanou blízkostí a jeho sevřením.
„Pusť mě!" dokázala ze sebe jen vypravit a vzepřela se.
„Tak to ne!" vyštěkl vztekle. „Tos mě chtěla zabít, nebo co?"
Ležel na zádech, držel dívku na sobě a ta sebou mrskala co nejvíc mohla, takže mu neustále vrážela do levého ramene.
Byla nemile překvapena jeho velkou silou, hrdlo se jí svíralo panikou, ale odmítala se vzdát.
Pryč, pryč od něj, sakra!
Z věčné obrany proti Guyovi uměla některé velmi praktické věci, například s loktem. Takhle v leže to bylo o něco složitější, ale vrazila mu ho vší silou, které byla schopna, do oblasti břicha. Nejlépe ještě o něco níž.
„Ty mrcho!" zařval bolestí a ještě větším vztekem, ale chtě nechtě, povolil sevření. Anne čekala jenom na to, vyškubla se a snažila se co nejdál odkutálet.
Wesley se pokoušel dostat z toho nevěřícného šoku, ve kterém se stále ještě nacházel, ale pekelně ho bolela už dvě místa na těle a ta holka byla rychlá jako kočka. Sotva se posadil, už na něj začaly dopadat kusy rozbité židle, jen tak tak stačil zkřížit ruce před obličejem.
„Tak dost! TAK DOST!" křičel zuřivě. „Dobrá, dostaneš co chceš!" vyskočil ze země a nohou přibouchl dveře.
Anne okamžitě odskočila co nejdál od něj.
„Nepřibližuj se ke mně!" varovala ho, ale v hlase jí zazníval strach, který měla. Strach z jeho síly.
„Změníme scénář, děvče, ne ty mě, já zabiju tebe!“ prohlásil zadýchaně a skutečně vypadal jako vrah.
Rychle se rozhlédla, ale žádný kus židle se už v jejím dosahu nenacházel.
Na poslední chvíli se stihla zvednout a uskočit, protože se po ní vrhl jako býk v aréně po rudém plášti.
Pokoj nebyl stavěný na honičku, ale snažila se využít veškerou svou mrštnost, aby se k ní nedostal. Věděla ale, že to dlouho nepůjde. Neustále po něm alespoň házela ty malé barevné polštáře. Rány to byly sice bezbolestné, ale přece jen ho trochu zaměstnaly.
A rozvzteklily.
Když už i polštáře došly, oba se na okamžik zastavili, dokonce si přestali i nadávat.
Do ticha zazníval jen jejich zrychlený dech.
Anne se korzet bolestivě zařezával do žeber.
„Je jen dílem okamžiku," vydechl hlasitě Wesley a ovládal se opravdu z posledních sil. „než tě chytnu a napráskám ti, co se do tebe vejde!"
A nejdřív ti asi roztříštím židli o rameno!
Anne byla ráda, že je mezi nimi postel, to jí dodávalo trochu jistoty. Snad proto se také nepokrytě ušklíbla, protože jí zmínka o bití připomněla to, co nenáviděla ze všeho nejvíc.
„Tak ty bys chtěl bít holku! Bože, proč ti ta židle nerozbila hlavu na kaši!"
Skoro nepostřehla pohyb, jak rychle přeskočil tu širokou postel a hmátl po ní. Ve zmatku jen uskočila dozadu a tvrdě narazila na zeď, až si skoro vyrazila dech. Nezbylo jí nic jiného, než se vrhnout na stranu.
Byla rychlá, takže stihl zachytit jen její kotník, ale zato opravdu pevně. Podrazil jí nohy a Anne sebou praštila o zem.
Představa, že by se mohla znovu ocitnout v jeho ocelovém sevření, ji děsila.
„Nedotýkej se mě, ty hnusnej, odpornej parchante!" ječela a kopala jako šílená, ale Wesley přesto vydržel a kotník nepustil. Tvrdé rány její botou jakoby přes vztek necítil, chytil ji pod koleny a stahoval k sobě, mlátila sebou a začínala opět panikařit.
V poslední chvíli se jí povedlo se natáhnout a z toaletního stolku sebrat malé postříbřené zrcátko. Její prsty se pevně sevřely kolem rukojeti a Anne se bez jakéhokoliv míření rozmáchla za sebe.
Wesley v tu chvíli zrovna zvedl hlavu a zachytil jen rychlý stříbrný odlesk, než mu ozdobný kovový okraj zrcátka rozsekl kůži nad spánkem.
„Au!“ vykřikl a instinktivně si přitiskl dlaň na zraněné místo. Okamžitě ucítil lepkavou krev. Rána ho ochromila a na okamžik se mu skutečně zatmělo před očima. Ten okamžik stačil Anne k tomu, aby se vyvlíkla a odkopla co nejdál od něho.
Ještě po ní sáhl, ale ozval se jen trhavý zvuk a zůstal mu v ruce kus modré saténové látky.
Nemohl už vzteky ani mluvit, ani křičet.
Vstal, popadl vázu s indickými motivy, která stála na stolku u postele, a mrštil jí po Anne.
Mířil mizerně, nejspíš za to mohla ta rána do hlavy, váza jen proletěla kolem dívky, polila jí celý obličej i živůtek studenou vodou a dutě dopadla na měkký kobereček, takže se ani nerozbila.
Anne se pro ni jen bleskově sehnula a hodila ji zpět, Wesley uskočil a ozval se ohlušující tříštivý zvuk.
Po váze zbyla jen díra v okenním skle.
* * *
Váza vyletěla ven a rozbila se dole na zemi, těsně vedle stojícího hlídače Dannyho Larabiho.
Ten nadskočil leknutím.
„No to... to snad ne?“ řekl si pro sebe s vykulenýma očima a obrátil se nahoru.
Stačil jen kousek a ta váza se mu rozbila o hlavu a to by rozhodně nebylo nic příjemného.
Zamračil se a sáhl po své služební zbrani, jako by se chtěl mimoděk ujistit, zda je na svém místě. Hluk z toho pokoje už upoutal jeho pozornost před chvílí, ale nijak se nehrnul způsobit nějaký planý poplach, byl přece jenom v práci teprve první večer.
Teď právě nabyl jistoty, že by zasáhnout měl.
Prsty si stále nevědomky pohrával s revolverem v pouzdře a svižně se vydal nahoru.
* * *
Ellen Sinclairová se procházela chodbami veřejné části Domu a měla k tomu hned několik důvodů. Jeden z nich byl, že hodlala všem dokazovat, že se své nové funkce rozhodně nebojí a že má nad vším neustálý osobní dohled.
A to myslela pochopitelně vážně. Chtěla, aby si zvykli, že k tomuto domu patří a že jej řídí, jakkoliv se jim to nezamlouvá.
A pak také byla trochu zvědavá, ačkoliv to si přiznat moc nechtěla. V broskvových šatech s malým kulatým výstřihem a krajkovým bílým límečkem se sem vůbec nehodila, ale právě o to jí šlo.
Nezvyklé zvuky a křik upoutaly její pozornost právě když se nacházela na konci jedné z chodeb.
Zarazila se.
Vlastně neměla ani tušení, jaké zvuky tak mohou vycházet z podobných pokojů, ale tohle bylo trochu podezřelé.
Chvilku přemýšlivě mlčela a naslouchala, ale pak se zamračila a vydala se po zvucích.
„Strážníku... pojď sem!“ křikla krátce na právě přiběhnuvšího hlídače. Danny si ji prohlédl, její šaty i chladný pohled.
„Děje se něco?“
„Ano, ale nevím co,“ řekla Ellen.
Dannymu už bylo jasné, koho má asi před sebou.
„To zjistíme, slečno,“ kývl, vytáhl revolver z pouzdra a bez dalšího okolkování vzal za kliku dveří s číslem osm.
* * *
Láhev plná červeného vína proletěla kolem Wesleyho, který se opět sehnul a rozbila se o zeď těsně vedle dveří.
Stříkance rudé tekutiny potřísnily šaty i překvapené obličeje obou příchozích.
„Co... co to tu provádíte, pane?“ řekla Ellen sotva se vzpamatovala z prvotního šoku.
Pohled na pokoj byl totiž opravdu šokující: rozbité okno, všude poházené polštáře, kusy dřeva a polámaných kytek, velké zrcadlo na toaletním stolku bylo rozbité, záclona natržená a po zdi stékala temně rudá tekutina na roztříštěné střepy.
Uprostřed toho všeho stál Wesley a kolem pasu svíral zmítající se Anne. Ellen stále ze všech sil hledala svůj typický klid, ale tentokrát to bylo těžké.
Nebyla si jistá, co by měla udělat.
„Okamžitě pusťte tu dívku!“ řekla hlasitě a ostře se podívala na Dannyho.
Co je to za hlídače, že nedokáže zakročit?
Poslední na co však Danny myslel, bylo nějaké zakročení. Nejspíš nemyslel ve skutečnosti vůbec na nic, jenom stál s otevřenou pusou a hleděl na muže uprostřed pokoje, na muže který byl urostlý a ramenatý, který měl tvář ošlehanou zkušenostmi, ale který zcela jistě a bezpochyby byl... Wesley.
„Wesley Shane! Wesley, Wesley!“ vykřikl, aniž si to uvědomil.
Wesley vzhlédl a zuřivý výraz mu pomalu z tváře mizel a měnil se v nehraný údiv.
„Můj bože, Danny!“
Uvolnil ruce a Anne mu z nich urychleně vyklouzla.
Ani si toho nevšiml.
Oba se na sebe dívali a všechno ostatní jakoby přestalo existovat - zdemolovaný pokoj, Ellen v broskvových šatičkách i udýchaná Anne. Dívali se jen jeden druhému do tváře, jako by zoufale pátrali, nakolik je cizí a nakolik blízká.
Anne se přitiskla ke stěně vedle dveří a prudce oddechovala. Teď by měla možnost uniknout, kdyby se jí jen podařilo proklouznout kolem té nafintěné slečny... ale ještě tam stojí ten hlídač.
V tu chvíli se Ellen obrátila přímo na Anne.
„Ublížil ti?" zeptala se neosobně.
„Mě? Ne... ano... ne, neublížil,“ koktala zaskočená Anne.
Wesley odtrhl zrak od Dannyho a zuřivě vykročil.
„Já jí??“
„Laskavě stůjte, pane!“ vyhrkla Ellen, ale mimoděk o krok ustoupila. Wesley vypadal dost nebezpečně.
Obrátila se k Dannymu a věnovala mu nehezký pohled, který byl směsí opovržení a výzvy.
Měl by se chovat jako hlídač, nebo ne? Zatím je tu úplně k ničemu.
„Zůstaň, prosím tě... zůstaňte kde jste,“ řekl Danny podivně zmateným hlasem a zvedl ruku v neurčitém gestu. Ellenin pohled na něm zůstal, jako by ještě čekala něco dalšího.
Wesley se zastavil, ač očividně nerad. Nebyl by tak učinil, kdyby se na něj neupíraly temně hnědé oči za kterými bylo mnoho jiných slov, než Danny vůbec vyslovil.
Ellen znovu projela pohledem zničený pokoj.
„Za tohle mi zaplatíte, pane...?“ významně se odmlčela, jestli se zákazník sám dovtípí.
Nestalo se tak.
„Vaše jméno, prosím!“ řekla tedy.
„Shane!“ vyštěkl Wesley.
„Tak tedy, pane Shane, až vyčíslíme veškerou škodu, kterou jste způsobil, očekávám, že ji zaplatíte a hlavně očekávám, že na zaplacení máte!“
Wesley sevřel ruce v pěst a ušklíbl se.
„Milá dámo, vždycky jsem platil jenom za to, za co jsem platit měl. A to ještě ne pokaždý!“
Anne uniklo proti její vůli škodolibé uchechtnutí, za které by si vzápětí nejraději nafackovala. Wesley se po ní otočil, jeho pohled narazil na její a on k ní vykročil.
Danny mu nečekaně lehce zastoupil cestu a stiskl mu paži těsně nad loktem, pevně a dlouze, tak jako už tolikrát v životě, tak, jako když byli úplně malí kluci.
„Klid,“ řekl tiše a důrazně, ale ani to slovo nemusel říkat. Wesleyho ten dotek jakoby přimrazil na místě, tak známý a blízký víc než cokoliv za posledních několik let.
Anne se znovu pokusila se protáhnout dveřmi a modrý záblesk v jeho zorném poli Wesleyho probral z transu.
„Zabiju ji!“ zavrčel a když se zastavila a pokusila se nahodit nevinný modrý pohled, měl co dělat, aby po ní neskočil.
„Dost už těch výhružek!“ řekla rázně Ellen a pohlédla na Dannyho s lehce ironickým výrazem. Tady se dělo něco, čemu nerozuměla a co se jí vůbec nelíbilo. „Tu zbraň u pasu máš jen na ozdobu?“
„Ne, madam. Já rád vytahuju zbraň jen když je to nutný.“
Sebejistý hlas a klidný pohled hnědých očí Ellen nezvykle vykolejily.
Odkašlala si.
„Očekávám vysvětlení. Promluvíme si u mě v pracovně,“ rozkázala.