6. Tolik krve
„Prosím, sestro,“ oslovil ji uctivě pán v hnědé buřince.
Ellen přijala nastavenou dlaň, nechala si pomoci do schodů vedoucích do vagónu a snažila se, aby si nepřišlápla dlouhé roucho.
Posadila se na dřevěnou lavici, ne k oknu, ale blíže do uličky a letmo se rozhlédla po ostatních cestujících. Vlak byl zatím poloprázdný, ale další cestující se ještě řadili venku.
Pevně přiléhající řádový čepec zajišťoval, že jí kolem obličeje nevykukoval ani jediný pramínek vlasů a její tvář tak působila ještě kulatěji. Omotala si korálkový růženec mezi prsty levé ruky a otevřela bibli s nápadně zdobenou koženou vazbou. Chvíli předstírala četbu, ale ve chvíli, kdy si k ní přisedla starší dáma s třemi dětmi různého věku, už mnoho klidu na četbu neměla, a to ani předstíranou.
„Omlouvám se,“ usmála se žena mírně provinile, když si nejmladší holčička opřela upatlanou ručičku o Ellenino koleno ukryté pod světlým rouchem.
„Nic se neděje,“ využila Ellen situace pro seznámení. „Děti jsou radost,“ pohladila holčičku po kučeravých zlatých vláskách.
„Jsou to má vnoučata, dceřiny děti. Jsem Charlotte Hathawayová,“ představila se.
„Velice mě těší, jsem sestra Anna-Marie,“ odpověděla Ellen zdvořile.
„Ta paní je anděl?“ zeptala se nejmladší s pootevřenými ústy.
„Ale Claire!“ napomenula ji Charlotte mírně.
Anděl. Ani netušíš, jak daleko jsi od pravdy, děvčátko, povzdechla si Ellen v duchu.
„Ne, jsem řádová sestra,“ vysvětlila jí s úsměvem. „Tedy zatím jen novicka.“
Charlotte se naklonila a plácla přes ruku zrzavého chlapce, který tahal za límec toho menšího, tmavovlasého. „Promiňte, že jsem tak upřímná, ale vypadáte velice mladě,“ řekla směrem k Ellen.
„Jsem mladá,“ přisvědčila Ellen s úsměvem. „Ale věděla jsem již od dětství, že chci sloužit Bohu.“
„To je hezké,“ pokývala hlavou Charlotte a znovu plácla přes ruku, tentokrát toho tmavovlasého, protože rozvazoval tkaničky na botkách malé Claire. „Jsou jak s divokých vajec,“ vzdychla si.
„Jen počkejte, až se rozjedeme, neodtrhnou oči od okna,“ uklidňovala ji Ellen. „Je to tak hezké, dívat se ven, když vlak jede!“
Měla pravdu, jen co vlak začal pouštět páru, přilepily se dětské oči na sklo, aby jim nic neuniklo. Ellen si opřela hlavu o tvrdé opěradlo lavice a přitiskla si bibli blíž k tělu, na prsa.
Vlak sebou několikrát trhl a ty známé pohyby ji zvláštním způsobem uklidňovaly. Někteří cestující se na ni usmívali se zvláštní přívětivostí, která snad jako by byla vyhrazena jen služebníkům božím, obzvlášť s tak půvabnou tváří, jakou měla Ellen. Možná měli pocit, že na nich ulpí část božské lásky, která je určena jí.
Kdyby věděli...
Úsměvy ale oplácela, jakékoli prchavé pouto mezi ní a ostatními jí pomáhalo v plnění její části úkolu.
Naproti přes uličku, ne příliš blízko, byl však jeden obličej, který se na ni rozhodně neusmíval.
Ani se o to nepokoušel.
Díval se na ni velkýma, modrýma očima v pobledlé tváři, tak velkýma, jaké se jen málokdy vidí. Na jaké nelze jen tak zapomenout.
Bez jakýchkoli pochybností v tom mladém muži poznala Elijaha Woodwarda a byla si jistá, že i on poznal ji.
* * *
Wesley se tiskl ke skále, byla chladná a studila ho do tváře i přes šátek, kterým měl ovázanou polovinu obličeje.
Už ho slyšel.
Ocelový kolos ještě nebyl vidět, ale už tlačil vzduch před sebou a zvuky se nesly sevřeným údolím. Na protější skále, prakticky ve stejné výšce, jako byl on sám, visel mezi skalnatými výběžky Mladý vlk. Z Wesleyho pohledu se zdála indiánova pozice nepřirozená a bylo s podivem, že se na skále udrží, ale byl tam takhle už dlouhou dobu a nepohnul se ani o kousek.
Zatracení indiáni, pomyslel si, ale nemyslel to ani trochu zle, spíš s nevěřícným obdivem. Opatrně pohnul ztuhlými prsty a alespoň mírně se vzepřel zády o skálu, aby ulevil kolenům.
Vlak se blížil.
Oba muži na sebe kývli drobným, úsporným pohybem, těsně předtím, než lokomotiva vjela mezi skály. Objal je hustý, šedý dým, na okamžik jim vnikl do očí i do plic, než se pomalu rozptýlil směrem k obloze.
Masivní komín se Wesleymu mihl ve výši očí. Kus pod nohama mu projel bílý obdélník plachty prvního nákladního vozu, druhý, třetí, čtvrtý...
Wesley skočil, prakticky bez odrazu, střechu pátého vozu měl sotva metr a půl od podrážek bot, jen se mírně odrazil rukama od skály.
Dopadl jen vteřinu poté, co se vlaku dotkly i indiánovy nohy, byl to sebejistý skok a sebejistý dopad, nezakolísal ani na chvilku.
Za pár vteřin vjížděla lokomotiva do tunelu, oba muži se přimkli ke střeše vozu a zadrželi dech. Ohlušující lomoz a těžký dým byly na okamžik ochromující, než vyjeli opět ven, na volnější prostranství.
Nemarnili čas.
Wesley se vzepřel na rukou, zvedl se na kolena a už v dálce viděl přijíždějící jezdce. Blížili se k vlaku, jeli za sebou v řadách a s téměř pravidelnými rozestupy. Uvědomil si, že ačkoliv odtud vypadají všichni téměř stejně, dokáže některé z nich dobře poznat.
Zahlédl Kita Angela, který předkloněný v sedle předjížděl všechny ostatní, aby se dostal dopředu, nečekal už ani vteřinu a spustil se na plošinku mezi vagóny.
* * *
Matthew Donnovan držel v rukou noviny a zdánlivě nepřítomně do nich hleděl. Ve skutečnosti byl soustředěný a udržoval si v těle správnou míru napětí, aby byl dobře připraven na věci příští.
Stejně jako minulou jízdu, které se zúčastnil, se nemuselo udát vůbec nic zvláštního. A nebo ano.
Chtěl být připravený na obě dvě varianty.
Poposedl si, aby se mu sedělo pohodlněji, v čemž mu moc nepomáhal revolver u pasu a další schovaný pod sakem, v podpažním pouzdru.
„Matte!“
Elijahova ruka ho popadla za zápěstí s nečekanou silou a naléhavostí.
„Co?“ lekl se a adrenalin mu zapumpoval v žilách. Elijahův obličej byl bledší než obvykle a oči měl rozevřené překvapením.
„No co je?“ pobídl ho nervózně, když nebyl Elijah schopný promluvit.
„Matte,“ zašeptal Elijah. „Ellen! Sinclairová!“
„O čem to mluvíš??“ zíral na něj Mathew.
Elijah polkl, pustil bratrancovo zápěstí a nervózně si přejel dlaní po čele.
„Tam, naproti, sedí Ellen Sinclairová,“ snažil se svému hlasu propůjčit co nejklidnější tón.
Mathew ihned vystřelil pohledem k protějším sedadlům, ale Elijah do něj okamžitě strčil loktem.
„Ne tak nápadně!“ sykl s lehkou hysterií.
„Au! Uklidni se, ano?“
Poplašený, uhýbající pohled mladé jeptišky oděné do světlého, skoro bílého hávu novicky, nebylo tak těžké zachytit.
„Vidíš??“ šeptal Elijah.
„Je to jeptiška, Elijahu!“
„No a co má být! Podívej se pořádně, je to ona!“
„Myslím, že se pleteš,“ zavrtěl hlavou Mathew.
„Ne, nepletu se, poznal jsem ji, Matte!“ řekl Elijah s jistotou.
„Ježíši, vzpamatuj se, nezdá se ti to poněkud absurdní??“ obrátil ho Mathew k sobě a nutil ho, aby se podíval do očí jemu.
„To nepopírám,“ hlesl Elijah. „Ale... nemýlím se, přísahám.“
Mathew si přestal brát servítky a vyslal naproti přes uličku dlouhý, přímý a zkoumavý pohled.
Mladá novicka jej vycítila a neubránila se tomu, aby se na ně opět nepodívala. Snažil se o objektivní posouzení, měl by tu tvář znát z fotografií, které jim George Marten předkládal, z fotografií, na které se víc než desetkrát díval.
Kulatý obličej, mandlové, tmavé oči, široká ústa s plnými rty.
Tvářila se tak, že by nejraději okamžitě vystoupila, nejspíš i oknem, kdyby to nějak šlo.
Elijah opravdu nemýlí a Ellen Sinclairová, kterou víc než půl roku hledá její strýc George Marten a po které zkrátka nezbyla ani stopa, sedí teď čtyři metry od nás v jeptiškovském rouchu.
Potřásl hlavou, jako by chtěl tu absurditu nějak vstřebat.
Elijah se vedle něj napřímil a zvedl se z lavice.
„Kam jdeš??“ sykl Mathew a prudce ho stáhl za rukáv zpátky.
„Za ní!“
„Na to zapomeň, zbláznil ses?“
„Proč?“ pohlédl na něj Elijah zmateně. „Vždyť... musíme...!“
Mathew mu sevřel paži, musel velmi pevně, aby mu Elijah věnoval svou pozornost. „Pravděpodobně máš pravdu a skutečně je to Ellen Sinclairová,“ uznal nahlas. „Klobouk dolů před tvými pozorovacími schopnostmi, ačkoliv jsou pravděpodobně způsobené tvou podivnou posedlostí slečnou dědičkou.“
„Ale-“
„Ale sedí tu sama, ve vlaku a na sobě má hábit novicky!“ přerušil ho Mathew. „Takže ať už je to přestrojení, nebo není, rozhodně to svědčí o tom, že nalezena být netouží!“
Elijah se znovu ohlédl.
„Ale musíme za ní jít, je to naše povinnost!“ prohlásil zamračeně.
„Ovšem, ale máme i jiné úkoly, vzpomínáš?“ ušklíbl se. „Teď žádný rozruch nemůžeme riskovat! Počkáme, až vlak dorazí na místo.“
„A co když vystoupí dřív?“
Tomu by se Mathew vůbec nedivil.
„Tak půjdeme za ní,“ připustil. „Odejít ji nenecháme.“
„Dobře,“ přikývl Elijah. „Máš pravdu, uděláme to tak.“
„Fajn, to jsem rád,“ konstatoval Mathew. „Nespouštěj ji z očí. Ach – to přece stejně neuděláš,“ ušklíbl se.
* * *
Pára stoupala v širokém sloupci vzhůru k podmračenému nebi, když vlak vyjel z tunelu a po překonání krátké rovné trasy začal zpomalovat do dlouhé zatáčky. Jezdci se vynořili z obou stran, seřazení v dlouhém konvoji a dodržující pravidelné rozestupy.
Hukot vlakové soupravy pohlcoval dunění koňských kopyt o tvrdou zem a s tmavými šátky přes obličej vypadali jako přízraky.
Kit mhouřil oči před jemným popelem a prachem, který poletoval vzduchem v prudkém větru. Předklonil se v sedle a pevně stiskl koňské boky, aby se dostal na samotný začátek řady jezdců. Lokomotiva už mizela za zatáčkou, když se přiblížil k vlaku natolik, že jiskry z brzd létaly kolem míhajících se koňských nohou.
Rychlost už byla správná.
Krátce se ohlédl, viděl, jak se rozestupy protáhly a jezdci se přimkli co nejblíže k jednotlivým vagónům soupravy a někteří začali přeskakovat.
Potěšilo ho, že kostra nákladního vozu je pokrytá jen hrubou, těžkou plachtou, což mu ulehčí práci.
Přehodil otěže přes hrušku sedla, vyhodil nohy ze třmenů a narovnal se do správné odrazové polohy.
Skočil.
Tohle byla jeho specialita, nohy i ruce dopadly přesně tam, kam měly, prsty se zachytil i za drobné, železné výstupky a pohyb soupravy mu nečinil sebemenší potíže.
Nebylo tomu jinak ani dnes. Opřel se podrážkou, vytáhl se nahoru a sáhl si dozadu za opasek pro nůž. Čepel byla dlouhá a ostrá a leskla se i v takovém matném denním světle, jaké bylo dnes.
Zabořil ji hluboko do plachty a silně trhl směrem nahoru, aby si uvolnil cestu do nákladního prostoru. Sevřel nově vytvořený okraj v levé dlani, lehce jej odtáhl a ještě ani neuklidil nůž zpátky, když se v útrobách plachty rychle mihlo cosi nevelkého a tmavého.
Jeho mysl stihla rozpoznat, že je to dřevěná pažba pušky, než ho silně udeřila přímo do čela. Bolest byla překvapivá, nečekaná a naprosto ochromující, uvědomil si, že se pustil a po zádech letí prostorem, ale nemohl proti tomu dělat vůbec nic.
Něco je zatraceně špatně, řekl si v duchu, než úplně ztratil vědomí.
* * *
Mladý vlk zůstal nahoře o něco déle, než Wesley, přikrčený a nehybný. Něco se mu nezdálo, nevěděl co, jako by něco bylo jinak, ale neměl pro to žádný hmatatelný důkaz.
Něco je jinak? Ale co?
Možná něco zaslechl, když tiskl ucho k dřevěné střeše.
Zaslechl? Co bych mohl zaslechnout??
Pohnul se rychle kupředu, ve chvíli, kdy se dostal k okraji a naklonil se, uviděl Wesleyho, jak prudce trhá páčidlem vraženým do úzkého prostoru nedoléhajících dveří.
Chtěl mu něco naznačit, zadržet ho, aby chvíli počkal.
Varovat ho, i když nevěděl, před čím vlastně.
„Shane!“ zavolal, aby přehlušil hluk jedoucího vlaku, ale právě v tu chvíli dveře s prasknutím povolily. Zevnitř vykoukla dlouhá hlaveň pušky a jen proto, že Wesley bleskově zareagoval a udeřil železným páčidlem, proletěla kulka těsně kolem něj.
Doslova cítil, jak prosvištěla kolem jeho levého ramene.
„Do hajzlu!“
Prudce zabouchl dveře a opřel se do nich celou vahou svého těla.
Mladý vlk byl v mžiku u něj, aby mu pomohl, i když oba věděli, že tohle rozhodně nebude mít dlouhého trvání. Indián sáhl pro tomahawk, který měl za opaskem a pokoušel se ho vrazit pod závoru.
„Já je zdržím, jdi dál do vlaku! Varuj ostatní!“ sykl.
Wesley se mu na vteřinu z té blízkosti podíval do očí. Mladý vlk neměl klobouk a jeho oči svítily, orámované tmavým šátkem a černými prameny jeho vlasů.
Kývl a prorazil si cestu do osobního vagónu, aby se také pokusil zablokovat dveře zevnitř. Žádné iluze si nedělal, nákladní vůz byl zřejmě plný ozbrojených vojáků a jen jen otázka času, kdy se prostřílejí i skrz to pevné dřevo.
Musel to ale zkusit.
Když dovnitř vozu vrazil maskovaný bandita, Ellen vyskočila na nohy a tlumeně vykřikla spolu s mnoha dalšími cestujícími. Muž si jich ale vůbec nevšímal, obrátil se k nim zády a cosi vyváděl s dveřmi, páčidlem a kusem provazu, který odkudsi vytáhl.
Ellen poznala, že něco nejde podle plánu.
Mathew Donnovan se vztyčil, sáhl za opasek a odstrčil muže, který mu stál v cestě. Chladně zamířil na banditova záda a doufal, že nějaký hlupák nevleze letící kulce do cesty.
Palcem natáhl kohoutek a na malý okamžik zadržel dech.
Ellen byla stejně bílá, jako její roucho, viděla Wesleyho u dveří, i Mathewa s revolverem v ruce, jeho tvář... tvrdou, chladnou, nesmiřitelnou. Ani trochu nepřipomínal muže s jiskřivým úsměvem, který v kavárně krmil Annie jahodovým koláčem.
Vynechalo jí srdce, zdálo se jí, že už se nikdy nerozběhne, zůstane navždy zaseklé v polovině úderu. Vše viděla jako zpomalené, nemohla dýchat, nemohla se pohnout a se zdrcující jistotou věděla, že Mathew zmáčkne spoušť a trefí Wesleyho přímo do zad.
A zabije ho.
V životě nebyla tak rychlá. S pocitem úplného prázdna v hlavě a děsivé, prudké energie v těle vyrazila kupředu, snad i zaječela, každopádně Mathewovu pozornost upoutala jen mírně.
Z tého strany rozhodně neočekával nebezpečí.
Těžká bible v kožené vazbě, která ho udeřila plochou přímo do obličeje, ho nevyslovitelně šokovala. Rozhodil ruce, vystřelil vzhůru kamsi do prázdna, před očima mu vybuchl ohňostroj bolesti a z nosu mu vytryskla krev.
„Omlouvám se!“ zasípala Ellen zoufale, stále držíc bibli v rukou.
Mathew zavrávoral a upadl na kolena, čímž zkřížil cestu Elijahovi, který stál přímo za ním.
Wesley se otočil.
„Omlouvám se!“ vyjekla Ellen podruhé ještě zoufaleji a zmateně hodila bibli po Elijahovi. Instinktivně máchl rukou, aby ji odrazil, ale to stačilo.
Wesley se rozběhl, bezohledně si prorazil cestu panikařícími cestujícími, přeskočil vstávajícího Mathewa a tvrdě srazil Elijaha na zem.
Ellen neměla tušení, jak se jí podařilo uhnout, ale podařilo.
Prali se na zemi, neměla přehled, co se děje, šokovaná tvrdostí ran, které si muži navzájem vyměnili. Znovu viděla zalesknout se zbraň.
„Elijahu!“ zaječela, až jí málem praskly hlasivky.
Dívala se přímo do hlavně revolveru a do zmateného Elijahova obličeje, který krvácel z nosu i z úst.
Jak jsem se sem dostala?? nechápala. Před chvílí jsem stála jinde! Musela jsem sem... vběhnout? Skočit?
Svíral pistoli, klouby na ruce odřené a krvavé.
Modlila se, aby na ni nevystřelil.
Musela jsem si být jistá, že nevystřelí... jinak bych to neudělala... jsem si jistá, jsem...!
A pak se ozvaly jiné výstřely, nedaleko, snad v přední části vlaku, ostré, štěkavé a tak rychle za sebou, že to snad ani nebylo možné.
* * *
„Gatling!“ zařval Shakespeare, aby přehlušil střelbu i vlak.
„Cože??“ přitiskla se Anne ke dveřím. Nebyla si jistá, jestli ví, co přesně je gatling.
„Někde vpředu,“ pokračoval Shakespeare. „Je to past!“
A my do ní všichni vlezli.
Musíme zpátky dolů!“ odlepila se Anne od stěny vagónu, ale Shakespeare ji chytl za paži a přirazil zpátky.
„To jim vlezeme rovnou do palby, musíme dovnitř!“
„Tak dovnitř!“ kývla.
A děj se vůle boží, pomyslel si. A nebo raději ne?
* * *
Vojáci prorazili narychlo zablokovanými dveřmi do osobního vagónu právě pár vteřin poté, co se rozezněl gatling. Protože většina cestujících už byla přitištěná k lavicím či podlaze, měli celkem volnou cestu.
Elijah stihl sevřít ramena zkoprnělé Ellen a strhnout jí stranou, aby je běžící vojáci nesmetli.
Bylo to o fous.
Přitiskl ji k jedné z lavic, jako by ji chtěl vlastním tělem chránit. Přehnali se kolem nich, v dusotu nohou, rachotu výstřelů a vyděšených výkřiků byly jejich obličeje jen malý kousek od sebe.
Tíha jeho těla jí znemožňovala dýchání, ale dost možná to bylo spíš tím, jak se na ni díval. Nevěřícně, vyčítavě a se zvláštní, zoufalou touhou a smíšenost těch pocitů ještě umocňoval jeho rozbitý obličej a spousta krve, která mu stékala po bradě a kapala na Elleniny šaty.
„Omlouvám se!“ zašeptala nešťastně, aniž od něho dokázala odtrhnout pohled.
„Elijahu!“ zjevil se Mathew vedle nich. Tiskl si rukáv k nosu, ze kterého stále ještě tekla krev, proto byl jeho hlas poněkud nezřetelný. „Jdu za nimi, postarej si o ni, ano?“
Nečekal na odpověď a pokračoval za vojáky do dalšího vagónu.
„Ano,“ řekl Elijah. „Ano.“
* * *
„K Johnovi!“ přikázal Shakespeare a Annie jen kývla. Snažila se držet za ním, jak jí nařídil, v pravé ruce svírajíc svůj nablýskaný Peacemaker. Vpředu mezi lidmi viděla, stejně jako Shakespeare, Johna, kterého dokázala rozeznat i v šátku a klobouku.
Angličan, který měl být s ním, však nebyl nikde v dohledu.
Sotva udělali pár kroků, nevysoký, černovlasý muž, který stál náhle uprostřed uličky, po nich vystřelil. Zřejmě nechtěl zbytečně trefit někoho z nevinných cestujících a to maličké zaváhání je oba zachránilo.
Skočili se Shakespearem každý na jednu stranu uličky, za dřevěné lavice. Výstřel jí ještě zněl v uších, když tvrdě dopadla a udeřila se do ramene.
„Nehýbejte se!“ sykla na lidi, ale nikdo z nich se jí nepokoušel zastavit.
„Vypadněte z toho vlaku!“ slyšela volat Johna. „Vypadněte ven!“
Vyklonila se.
Kolik je tady, do hajzlu, těch ozbrojených chlapů??
Šli jednoznačně po Johnovi.
„Johne!“ vykřikla a vystřelila. Neměla čas nic rozmýšlet, ale její ruka zmáčkla spoušť pevně a rychle.
Trefila.
Zdálo se jí, že to vidí zpomaleně, muže v hnědém saku, jak klesá na kolena a na zádech se mu rozlévá krvavá skvrna. Ještě stihl vystřelit, ale kulka už proletěla neškodně kolem Johnovy paže a roztříštila okenní sklo.
Klesal dál a pomalu, tak pomalu dopadl na tvář.
Zabila jsem ho.
„Annie, vracíme se!“ volal na ni Shakespeare. „Dělej!“
Cítila, že i její pohyby jsou nepřirozeně pomalé, jako by se nemohla zvednout.
„Annie!“
Pohnula se a vyrazila za ním.
„Ale co John!“ zarazila se ve dveřích.
„Řekl, ať vypadnem!“ zopakoval jí Shakespeare.
„Jasně, jasně,“ vydechla.
Znovu se ozval výstřel, obrátila hlavu zpátky, na zlomek vteřiny viděla Johna stát, jen napůl krytého opěradlem lavice.
Pak dostal zásah.
Byl od ní daleko, ale zřetelně viděla, jak z rány vytryskla rudá krev, náraz mu otočil celým tělem a rozhodil rukama.
Padal k zemi.
„ Tati!!“ slyšela se zaječet z plných plic. Vrhla se zpátky, ale Shakespeare ji chytil kolem pasu.
„Annie!“
„Dostal to, musíme pro něj!“
„Jestli tam půjdeš, dostaneš to taky!“ přirazil ji drsně na stěnu.
„Nemůžeme-“
„Do hajzlu, Annie!“
Polkla a cítila, jak se jí třesou nohy. Ale zmlkla.
Měl pravdu, jistě, že měl.
Proběhli do druhého vagónu a vraceli se zpátky.
Ještě několikrát se ohlédla.
Odtud už toho moc neviděla, jen malý úsek přes otevřené spojovací dveře, ale stále ji něco táhlo zpátky, přesto, že dobře znala tohle pravidlo.
Uviděla záblesk Flashova klobouku.
„Shaku! Není mrtvý, žije!“ zatáhla ho za paži.
„Annie, přestaň!“
„Viděla jsem to!“
Neměl čas, aby jí něco znovu vysvětloval, nebyla vhodná chvíle ani na významné pohledy. Vytáhl ji ven, na další spojovací plošinu mezi vagóny. Podle zvuků a střelby poznal, že se něco děje i v zadní části vlaku a vůbec se mu to nelíbilo.
„Musíme okamžitě vypadnout z vlaku!“ oznámil jí nekompromisně. „To je rozkaz!“
Měli velké štěstí, protože na levé straně se objevil maskovaný jezdec na koni, kterého následovali další tři koně.
Poznala Dannyho, který dnes fungoval jako vodič.
Vlak právě stoupal do kopce, koním se sice hůře drželo tempo, ale rychlost byla nižší, téměř ideální na skok zpět.
Danny pochopil a snažil se navést koně co nejblíže k vlaku.
„Skočím první, zařadím se a pak hned skočíš ty, jasný?“ prohlásil Shakespeare. Nebylo radno ztrácet tu ani minutu.
„Jasný,“ kývla rychle.
Skočil.
Dopadl na sedlo břichem, náraz koně na okamžik zpomalil a vychýlil z trasy, ale byl zvyklý a ve chvíli, kdy Shakespeare přehazoval nohu přes jeho hřbet už se zase srovnal.
Teď byla ta pravá chvíle, aby skočila ona.
Zadržela dech.
Musím poslechnout!
Otočila se zpátky do vlaku.
„Do hajzlu!“ zaklela nahlas.
Pak se odrazila a skočila.
* * *
John Flash ležel na zádech a cítil jak krvácí.
Slyšel svůj vlastní dech, sípavý a namáhavý. Puška, kterou vzal teď už mrtvému vojákovi a kterou měl položenou přes hrudník, ho tížila, ale nedokázal ji zvednout a odložit vedle sebe.
Stěží dokázal otevřít víčka.
Okna v jeho okolí byla prostřílená a vše bylo posypané skleněnými střepy, i on sám. Zdálo se být ticho, nebyl si jistý, jestli to tak doopravdy je a nebo jestli už prostě neslyší.
Kdosi náhle skočil dovnitř oknem, jako by se zjevil odnikud, přistál vedle Johna těžce a s bolestí, jak tvrdě dopadl koleny do střepů. John se křečovitě pohnul, sevřel pušku, ale dobře věděl, že nebude schopný se bránit.
Příjímal to se zvláštně ledovým klidem, nebo už ztratil tolik krve, že mu to bylo jedno.
„Johne!“ přiskočila k němu, stále na čtyřech a stáhla si šátek z obličeje. „Johne, slyšíš mě??“
Snažil se zaostřit na Annin obličej.
„Annie... co tu sakra... děláš!“ vydechl šokovaně.
„Věděla, jsem, že žiješ!“ prohlásila s úlevou v hlase, i když ta možná nebyla na místě. Kulku dostal do levého ramene, ale byla to ošklivá rána a hodně krvácela.
Tolik krve, polkla. Jak v něm ještě nějaká mohla zbýt?
Kdyby mohl a kdyby to nebylo tak absurdní, nejraději by jí za neuposlechnutí základního rozkazu přehnul přes koleno a pořádně jí napráskal.
„Řekl jsem, ať vypadnete, vlak je... plnej... vojáků!“ zavrčel skrz zuby, které k sobě tiskl bolestí. Ztráta krve na něm byla znát, byl bílý jako stěna a ruku, které se dotkla, měl úplně ledovou.
„Omlouvám se,“ řekla to jediné, co ji napadlo. Věnoval jí ten nejostřejší modrý pohled, na který měl ještě sílu.
„Jak ses... sem vůbec dostala?“
„Po střeše.“
Zavřel oči a raději neměl slov.
„Gatling nestřílí,“ konstatovala, i když to bylo zřejmé.
„Zastřelil... jsem obsluhu...“ hlesl vyčerpaně. Otevřela pusu, ale hned ji zase zavřela. Neměla tušení, jak to ve svém stavu mohl udělat a ani kudy, ale bylo zbytečné se na to teď ptát.
Vlak stále ještě stoupal do kopce, ale jak dlouho ještě?
Minutu? Dvě?
„Opři se o mě,“ rozhodla, ačkoliv ještě přesně nevěděla, jak to udělá.
„Vypadni z toho vlaku!“ přikázal. „Chytí tě vojáci... nebo detektivové!“
Zavíraly se mu oči, tak moc se mu chtělo spát.
„Sama nejdu!“ odsekla.
„Annie – vypadni! Je skoro po mě.“
Nebyla v tom ani špetka sebelítosti, jen holý, chladný fakt.
Měla chuť ho praštit.
„Jsme kousek od dveří, Johne, dělej!“ odhodila pušku, popadla ho za pravou paži a pokusila se ho posadit. Obličej se mu zkřivil bolestí, zkousl rty a měl co dělat, aby nevykřikl.
Opřel se o Anne a skoro omdlel, cítil, jak její štíhlé tělo sotva drží jeho tíhu, jak se v ní napíná každý unavený sval.
Bolest ho držela ve svých spárech, odmítala ho pustit a on balancoval na hraně vědomí.
„Annie...“ zasípal. „Nech mě tu. To je... rozkaz!“
Nereagovala na něj.
S vypětím sil prošli dveřmi, před sebou viděla nákladní vůz, teď už téměř zbavený plachty a uprostřed něho kovové tělo gatlingu, nehybné, mlčící a potřísněné krví.
Jako mrtvé.
A dvě doslova mrtvá těla ležela vedle něj a přes něj.
„Johne,“ hlesla, protože cítila, jak těžkne a uvolňuje se. „Johne!“ začala panikařit, že se oba zhroutí pod kola vlaku hned teď. „Johne, prober se, Johne!“
Svírala ho kolem těla oběma pažemi zaklesnutými do sebe, snažila se ho podepřít pod ramenem, ale stejně se svezli dolů po hraně futer. Dopadla na kolena a ostrá bolest jí vehnala slzy do očí, jak se jí střepy, které tam stále měla, zařízly hlouběji do masa.
Ale z vlaku nespadli.
Opřela si na chvíli svou tvář o jeho, slzy se smísily s krví a potem a jeho těžký dech jí pálil na spánku.
„Musíme skočit teď... dřív než... bude... to za chvíli...“ zamumlal.
Věděla, co chce říct.
Měli nejspíš posledních pár vteřin, než vlak dorazí na vrchol kopce a nabere rychlost po cestě dolů.
Poslední možnost vyskočit a přežít to. Nechápala, jak to John i ve svém momentálním stavu dokáže vnímat, ale zdálo se, že to vnímal dokonale.
Semkla paže níž, kolem jeho pasu a snažila se mu pomoct na nohy.
„Je tam tráva, nic se nám nestane,“ říkala spíš sobě, než jemu. „Budu hned za tebou a seženu pomoc, jo?“
Pokud si nezlámu nohy.
„Slyšíš mě, tati?!“ zatřásla s ním.
Koutkem úst vykouzlil nepatrný, bolestný úsměv.
„Slyším tě, Annie.“
„Tak jo. Jo.“
* * *
Seděla vedle něj a ani nedutala. Kdyby mohla, tak ani nedýchá, ale to se jí bohužel nedařilo.
I Elijah mlčel.
Zbraň měl stále položenou na klíně a roztržitými pohyby si utíral zakrvácený obličej bílým kapesníkem.
Dělal to už nekonečně dlouho.
Neřekl jí ani jediné slovo a Ellen za to byla opravdu ráda. Neměla tušení, jestli by mu na cokoli dokázala odpovědět.
Možná by i ona mohla mít pár otázek, ale to ji teď ani nenapadlo, protože veškeré její myšlenky ovládala hrůza, která rostla s každou minutou, kterou se vlak blížil ke stanici Jellystone.
Jak se odtud, proboha, dostanu?? panikařila v duchu. Jak se zbavím Elijaha Woodwarda?? Nemám šanci!
A to si raději příliš nepřipouštěla, že tu někde po vlaku běhá ještě Mathew Donnovan.
Snažila se dýchat klidně. Nebo alespoň klidněji. Adrenalin z nedávné potyčky v ní ještě nedozněl a měla dojem, že asi nikdy nedozní. Srdce jí stále zběsile bušilo, ale zároveň měla pocit, jako by jí ho někdo svíral v zaťaté pěsti.
Měla o všechny takový strach, že se jí chtělo křičet nahlas.
Musím něco vymyslet, zkrátka musím! nutila se. Cokoliv, proboha, cokoliv!
Mozek však naprosto vypovídal poslušnost, myslela jen na Dannyho a na to, jestli je v bezpečí.
Vlak, který ještě před chvílí pádil z kopce slušnou rychlostí postupně brzdil. Uměla to už rozeznat a věděla, že se blíží zastávka, na které by měla vystoupit.
Na které musím vystoupit. Nasednout do drožky a nechat se odvézt. Vrátit se k ostatním!
Vlak zastavoval. Podívala se pokradmu po Elijahovi, který zastrčil zbraň zpátky do pouzdra. Venku na stanici se začali hemžit lidé, zdálo se, že tentokrát vystupují úplně všichni, jako by nikdo už nechtěl jet dál.
Bože, pomoz mi! modlila se v duchu, ačkoliv neměla tušení, jestli bůh pomůže někomu, kdo kooperuje s bandity, byť v jeptiškovském rouchu.
Udělalo se jí špatně ještě víc, skoro se jí z toho strachu a beznaděje zatmělo před očima.
Já tu ještě snad omdlím! zoufala si zdrceně. Omdlím a... a...
Zprudka se nadechla, dlaň jí vyjela na hrudník a pak k hrdlu, jako by jí dusil příliš těsný límeček.
„Já...“ zasípala. „Je mi... nemůžu...“
„Co se děje?“ obrátil se k ní Elijah. „Ellen?“
„Já... je mi zle...“ hlesla. Napřímila se, jako by chtěla vstát, ale místo toho se začala hroutit dopředu.
„Ellen!“ zachytil ji Elijah rychle pažemi a opřel jí zpátky o opěradlo lavice. „Ellen, co je vám?“
Byla bílá téměř stejně jako její čepec a víčka zavřených očí se jí chvěla.
„Je mi špatně...“ zašeptala téměř neslyšně. „Prosím... potřebuju... vodu...“
Neměl sebemenší pochyb, že je jí opravdu zle, klekl si na zem a opatrně ji položil na lavici, protože se bál, že upadne.
„Ellen, otevřete oči!“ nakláněl se nad ní, hlas plný obav. „Podívejte se na mě.“
„Vodu...“ pohnula bezkrevnými rty.
„Dobře,“ stiskl jí zmateně dlaň. „Dobře, vodu. Seženu ji,“ prohlásil a vstal. Nechtělo se mu ji tam nechávat samotnou, obzvláště v tom zmatku, který byl kolem a obzvláště, když mu Mathew kladl na srdce, aby s ní zůstal. Ale tu vodu nutně potřebovala.
„Budu hned zpátky,“ slíbil, ačkoliv momentálně neměl tušení, kde by mohl vodu sehnat. Ještě na okamžik zaváhal a potom si sundal sako, rychle ho složil a opatrně, téměř něžně s ním podložil Ellen hlavu.
„Budu hned zpátky.“
S velkou námahou přikývla a Elijah spěšně odběhl. Sehnat mezi vyděšenými a zmatenými lidmi trochu vody se ukázalo poněkud obtížné a Elijah nakonec vzal za vděk placatkou s whisky, kterou mu vnutil jeden dobromyslný starší muž.
I to by mohlo k něčemu být, usoudil nakonec a vracel se zpátky, prodíral se směsí civilistů a vojáků, kteří se naopak hrnuli ven.
„Ellen-“
Lavice byla prázdná, kromě bílého čepce ušpiněného prachem a trochou krve. Chvíli na něj zíral, jako by za žádnou cenu nemohl pochopit, jako by si nemohl připustit, k čemu tu vlastně došlo.
Bylo to však jasné na první pohled.
Já jsem fakt idiot!
„Do prdele!“ nakopl vztekle nohu u lavice, až v ní zapraskalo. Odšrouboval víčko placatky, zhluboka se napil a pak vyběhl zpátky ven z vlaku.
* * *
Kit se pohnul, v ústech měl sucho a hlava ho bolela tak strašlivě, že se bál otevřít oči. Kolem sebe slyšel hlasy a zvuky, ale nedokázal si je někam zařadit.
Co se to sakra stalo... nechápal.
Snažil se vzpomenout, ale měl pocit, že bolest se tím stává ještě nesnesitelnější.
„Johne-“ zachraptěl a rozkašlal se. Hrozilo, že se mu hlava rozskočí na kousky a nikdo ji už neposkládá dohromady, obě dlaně mu vystřelily vzhůru, jako by tomu chtěl zabránit.
„Kite, chlapče! Zůstaň ležet!“ promluvil na něj někdo, ale John to nebyl. Něco mokrého a studeného se mu otřelo o čelo.
„Neměl jsem-“
„Zůstaň ležet.“
„Shaku,“ otevřel s námahou oči a snažil se na Shakespeara zaostřit, ale točil se s ním celý svět, koruny stromů a nebe nad hlavou i široké kmeny o něco níž.
„To bude dobrý,“ řekl mu Shakespeare. Kit mrkal, aby neviděl tak rozmazaně, měl dojem, že Shakova košile má na boku velkou skvrnu od krve.
Znovu polkl, vzpomínal si na bílou plachtu vozu, na jiskření před očima a pád...
„Proboha!“ projelo jím náhlé poznání. „Já musím-!“
Zvedl se na lokty, ale prudká nevolnost ho zastavila a ochromila.
Naklonil se na stranu a zvracel.
Shakespeare ho držel za ramena a pak ho znovu položil, ochablého a téměř bezvládného.
„Nesmíš vstávat, dostal jsi pořádnou ránu do hlavy.“
„Kde to jsem?“ zasténal Kit.
„V lese, na místě srazu. Dovezl tě sem Černý medvěd, měl jsi štěstí, že jsi dopadl do písku,“ odpověděl Shakespeare a otřel mu vlhkým šátkem celý obličej.
„Shaku, co se tam stalo?“
„Byla to past,“ řekl Shakespeare po krátkém zaváhání. „Byl tam nastraženej gatling, vojáci... nejspíš i detektivové.“
„Co?!“
„Kite! Nevstávej!“ popadl ho za ramena a sám při tom pohybu sykl bolestí.
„Kde jsou ostatní? Kde je Annie... John!“ vyhrkl se zoufalstvím, které stoupalo tím víc, čím silněji musel bojovat s další nevolností.
Několikrát za sebou polkl a zavřel oči, aby se to hrozné točení alespoň zmírnilo. Shakespeare mlčel a nepokusil se ho už ničím uklidnit.
Kit si přál, aby to aspoň zkusil, aby mu věnoval pár lacině uklidňujících slov.
„Shaku!“
„Kite, John tam... John tam zůstal,“ hlesl.
„Jak to myslíš, že tam zůstal??“
„Ve vlaku. On-“
Shakespeare si přál, aby mu dokázal zalhat, alespoň teď, když ho viděl před sebou tak bledého, slabého, s obličejem potřísněným špatně utřenou krví.
Ale nedokázal to.
„Kite, John je pravděpodobně mrtvej,“ řekl a sám se lekl, jak divně to zní.
Neuvěřitelně, cize, hloupě.
Kit vytřeštil oči a hlasitě se nadechl, jako by lapal po dechu.
„Co to říkáš?“ zašeptal.
„Viděl jsem, jak to dostal. Nemohl jsem vůbec nic dělat, byl jsem na druhý straně vagónu... byl obklíčený detektivy...“
„Shaku, to ne!“ posadil se zprudka, ale byl nucen obrátit se dopředu a opřený o dlaně znovu zvracel.
„Je mi to líto, chlapče.“
Kit si otřel ústa hřbetem ruky a zůstal bez pohnutí, na všech čtyřech.
„To není pravda,“ zakroutil hlavou nevěřícně. Shakespeare mlčel a opatrně ho poplácal dlaní po zádech.
„A Annie!“ obrátil se Kit nečekaně. „Byla přece s tebou!“
Dneska je bezpochyby můj nejhorší den ze všech, pomyslel si Shakespeare.
„Kite, prosím, musíš se uklidnit, jsi zraněnej,“ pokusil se.
„Kde je Annie?!“ zopakoval Kit a znělo to, jako by každé slovo vystřelil z revolveru.
„Vrátila se pro Johna.“
Kit vypadal, že omdlí a Shakespeare si to v tu chvíli snad i přál.
Nestalo se tak.
„Jak to myslíš, že se vrátila??“
„Nemohl jsem nic dělat, skočil jsem první a když jsem se obrátil, stála už na střeše vlaku!“ odsekl Shakespeare zoufale a věděl, že se hájí i sám před sebou.
„Jak jsi mohl, měl ses o ni postarat!“ obvinil ho.
„Já vím, do hajzlu!“
„Uhni!“ snažil se Kit zvednout na nohy, což nebylo ani trochu jednoduché.
„Co chceš jako dělat??“ chytil ho za ramena.
„Co asi! Na rozdíl od tebe ji tam nenechám!“
„Vždyť se neudržíš na nohou!“
„Drž hubu!“ pokoušel se ho Kit odstrčit.
„Kite, sakra, já se tady s tebou přece nebudu prát!“ prohlásil Shakespeare. „Jako šílenec už tady vyváděl Wesley a to docela stačilo!“
„Ostatní-“
„Každej, kdo nebyl zraněnej, sedl na koně a vrátili se ke kolejím, Kite! Co můžou, to udělají, tak si sedni a chvíli nepokoušej zabít sám sebe, protože i tak toho bude víc, než dost!“
Shakespearova tvář byla vyčerpaná a zničená.
Kit se opřel zády o kmen, zavřel oči a zdálo se mu, že se mu rozskočí nejen celá hlava, ale i srdce.
Když se probral znovu, nějakou chvíli nemohl věřit tomu, že usnul. Možná upadl do nějakého lehkého bezvědomí, kdy nic nevnímal, protože teď kolem něj bylo mnohem víc lidí.
Viděl Dannyho, Spencera, Černého medvěda s dalšími indiány. Každý z nich měl na sobě krev, většinou nebylo poznat, jestli svou, nebo patřící někomu jinému.
Protože krev je stejná.
„Vracím se tam, dejte mi koně!“
Kitova pozornost se upnula na Wesleyho, který pochodoval mezi stromy, bez klobouku i bez šátku přes obličej, špinavý od krve a prachu, s natékající podlitinou na lícní kosti.
„Přestaň tady vydávat rozkazy a radši nám pomoz!“ odsekl Spencer, který klečel u bezvládného těla Mladého vlka.
Kit se pokusil narovnat, aby lépe viděl.
„Řekl jsem, že si beru koně!“ ignoroval ho Wesley. Zdálo se, že ignoruje úplně všechny.
„Nenašli jste ji?“ ozval se Kit.
Wesley po něm střelil takovým pohledem, jako kdyby ho chtěl na místě zabít, ale Kit mu ho neoplatil, jen se na něj díval.
Snad na to při svém stavu neměl sílu, snad proto, co na okamžik uviděl v očích Wesleyho Shanea, muže, kterého nemohl vystát - bál se o Annie hluboce, syrově a tak silně, že hrozilo, že se tím sám zalkne.
„Wesley,“ promluvil na něj Shakespeare, ale nestihl započatou větu ani zakončit, Wesley po něm skočil a popadl ho za límec.
„Ty vůbec nemluv!“ sykl. „Je to jenom tvoje vina!“
Shakespeare bojoval s bolestí, kterou mu sevření způsobovalo a ruka mu vyletěla ne k hrdlu, ale ke krvavé skvrně na žebrech.
„To už jsi mi říkal,“ upozornil ho s bolestným úšklebkem.
„Nech ho bejt, je raněnej!“ zvedl se Spencer výhružně.
„Já půjdu s tebou,“ pokusil se Kit napřímit a zvednout.
„Ty mi teda budeš fakt platnej!“ odsekl Wesley. Kit se nadechl, ale nakonec se s ním nepřel, protože to byla pravda.
„Někdo jede!“ zbystřil Spencer. „Je to David a veze-“
„Johna!“ dokončil Kit a vykočil na nohy, přestože musel vzápětí obejmout kmen, aby se neporoučel zpátky k zemi.
„Budeme potřebovat doktora, tohle sami nezvládneme!“ volal David.
„Bože, ztratil tolik krve... je s podivem, že ještě žije.“
„Dělejte, pomozte mi!“
„Dvě míle odtud je Covington, znám tam doktora,“ řekl Angličan.
„Nechal by si zaplatit za mlčení? Dostal bys ho sem? John nebude schopnej nikam jet!“
„Budu to muset zkusit.“
„Budeš to muset zkusit rychle.“
Wesley je slyšel, ale nevnímal význam slov a ani se na ně nedíval.
Nemohl.
Annie seděla v Angličanově sedle, protože přijela přitištěná k jeho zádům, bledá, vyděšená a špinavá od prachu a zaschlé krve. Chtěl se k ní rozběhnout, strhnout jí z koně a rozdrtit v náručí, ale nohy mu vrostly do země a nedokázal se pohnout ani o centimetr.
Sledoval ji, jak s námahou přehodila nohu přes hrušku sedla, s očima přilepenýma směrem, kterým odnesli Johna Flashe. Seskočila na zem a v obličeji jí bolestně cuklo.
On měl pocit, že mu cuklo až v kostech.
Nevěřím, že existuje šílenější holka, než ona, pomyslel si nevěřícně. Někdo by jí měl zkrotit. Popadnout jí za ramena a vytřást z ní všechny ty její sebevražedný myšlenky, všechen ten pocit, že dokáže všechno a že se jí nikdy nic nestane!!
„Annie Retlowová!“
Lekla se, protože její jméno skoro zakřičel, naštvaně a zoufale. Obrátila k němu oči a on pocítil, že se konečně může pohnout, jako by se mu krev znovu vpustila do žil, srdce se mu rozeběhlo a každý sval v těle se mu napumpoval energií.
Netušil, jak překonal tu krátkou vzdálenost mezi nimi, ale ve vteřině ji držel v náručí a líbal.
Možná jí působil bolest, možná jí připravil o poslední zbytek dechu, ale to mu v tu chvíli bylo úplně jedno. Vložil do toho polibku všechen strach o ni, všechnu touhu, kterou v něm vzbuzovala její samotná existence a všechnu úlevu z toho, že si to konečně dokázal přiznat sám sobě.
Čas se zastavil, nejen pro Wesleyho a Annie, ale i pro všechny ostatní, kteří na pár dlouhých vteřin nedělali nic jiného, než na ně zírali.
Když jí konečně dovolil se nadechnout, bylo to jen na okamžik, protože si ji přitiskl na hrudník tak silně, že jí málem praskla žebra.
„Tohle už mi nedělej, Annie!“ zaúpěl jí tiše do zcuchaných vlasů. „Nikdy, jasný?“
„Jasný,“ hlesla bez dechu, s tváří přitisknutou k jeho krku, kde pod kůží zběsile tepal život.
„Prosím, sestro,“ oslovil ji uctivě pán v hnědé buřince.
Ellen přijala nastavenou dlaň, nechala si pomoci do schodů vedoucích do vagónu a snažila se, aby si nepřišlápla dlouhé roucho.
Posadila se na dřevěnou lavici, ne k oknu, ale blíže do uličky a letmo se rozhlédla po ostatních cestujících. Vlak byl zatím poloprázdný, ale další cestující se ještě řadili venku.
Pevně přiléhající řádový čepec zajišťoval, že jí kolem obličeje nevykukoval ani jediný pramínek vlasů a její tvář tak působila ještě kulatěji. Omotala si korálkový růženec mezi prsty levé ruky a otevřela bibli s nápadně zdobenou koženou vazbou. Chvíli předstírala četbu, ale ve chvíli, kdy si k ní přisedla starší dáma s třemi dětmi různého věku, už mnoho klidu na četbu neměla, a to ani předstíranou.
„Omlouvám se,“ usmála se žena mírně provinile, když si nejmladší holčička opřela upatlanou ručičku o Ellenino koleno ukryté pod světlým rouchem.
„Nic se neděje,“ využila Ellen situace pro seznámení. „Děti jsou radost,“ pohladila holčičku po kučeravých zlatých vláskách.
„Jsou to má vnoučata, dceřiny děti. Jsem Charlotte Hathawayová,“ představila se.
„Velice mě těší, jsem sestra Anna-Marie,“ odpověděla Ellen zdvořile.
„Ta paní je anděl?“ zeptala se nejmladší s pootevřenými ústy.
„Ale Claire!“ napomenula ji Charlotte mírně.
Anděl. Ani netušíš, jak daleko jsi od pravdy, děvčátko, povzdechla si Ellen v duchu.
„Ne, jsem řádová sestra,“ vysvětlila jí s úsměvem. „Tedy zatím jen novicka.“
Charlotte se naklonila a plácla přes ruku zrzavého chlapce, který tahal za límec toho menšího, tmavovlasého. „Promiňte, že jsem tak upřímná, ale vypadáte velice mladě,“ řekla směrem k Ellen.
„Jsem mladá,“ přisvědčila Ellen s úsměvem. „Ale věděla jsem již od dětství, že chci sloužit Bohu.“
„To je hezké,“ pokývala hlavou Charlotte a znovu plácla přes ruku, tentokrát toho tmavovlasého, protože rozvazoval tkaničky na botkách malé Claire. „Jsou jak s divokých vajec,“ vzdychla si.
„Jen počkejte, až se rozjedeme, neodtrhnou oči od okna,“ uklidňovala ji Ellen. „Je to tak hezké, dívat se ven, když vlak jede!“
Měla pravdu, jen co vlak začal pouštět páru, přilepily se dětské oči na sklo, aby jim nic neuniklo. Ellen si opřela hlavu o tvrdé opěradlo lavice a přitiskla si bibli blíž k tělu, na prsa.
Vlak sebou několikrát trhl a ty známé pohyby ji zvláštním způsobem uklidňovaly. Někteří cestující se na ni usmívali se zvláštní přívětivostí, která snad jako by byla vyhrazena jen služebníkům božím, obzvlášť s tak půvabnou tváří, jakou měla Ellen. Možná měli pocit, že na nich ulpí část božské lásky, která je určena jí.
Kdyby věděli...
Úsměvy ale oplácela, jakékoli prchavé pouto mezi ní a ostatními jí pomáhalo v plnění její části úkolu.
Naproti přes uličku, ne příliš blízko, byl však jeden obličej, který se na ni rozhodně neusmíval.
Ani se o to nepokoušel.
Díval se na ni velkýma, modrýma očima v pobledlé tváři, tak velkýma, jaké se jen málokdy vidí. Na jaké nelze jen tak zapomenout.
Bez jakýchkoli pochybností v tom mladém muži poznala Elijaha Woodwarda a byla si jistá, že i on poznal ji.
* * *
Wesley se tiskl ke skále, byla chladná a studila ho do tváře i přes šátek, kterým měl ovázanou polovinu obličeje.
Už ho slyšel.
Ocelový kolos ještě nebyl vidět, ale už tlačil vzduch před sebou a zvuky se nesly sevřeným údolím. Na protější skále, prakticky ve stejné výšce, jako byl on sám, visel mezi skalnatými výběžky Mladý vlk. Z Wesleyho pohledu se zdála indiánova pozice nepřirozená a bylo s podivem, že se na skále udrží, ale byl tam takhle už dlouhou dobu a nepohnul se ani o kousek.
Zatracení indiáni, pomyslel si, ale nemyslel to ani trochu zle, spíš s nevěřícným obdivem. Opatrně pohnul ztuhlými prsty a alespoň mírně se vzepřel zády o skálu, aby ulevil kolenům.
Vlak se blížil.
Oba muži na sebe kývli drobným, úsporným pohybem, těsně předtím, než lokomotiva vjela mezi skály. Objal je hustý, šedý dým, na okamžik jim vnikl do očí i do plic, než se pomalu rozptýlil směrem k obloze.
Masivní komín se Wesleymu mihl ve výši očí. Kus pod nohama mu projel bílý obdélník plachty prvního nákladního vozu, druhý, třetí, čtvrtý...
Wesley skočil, prakticky bez odrazu, střechu pátého vozu měl sotva metr a půl od podrážek bot, jen se mírně odrazil rukama od skály.
Dopadl jen vteřinu poté, co se vlaku dotkly i indiánovy nohy, byl to sebejistý skok a sebejistý dopad, nezakolísal ani na chvilku.
Za pár vteřin vjížděla lokomotiva do tunelu, oba muži se přimkli ke střeše vozu a zadrželi dech. Ohlušující lomoz a těžký dým byly na okamžik ochromující, než vyjeli opět ven, na volnější prostranství.
Nemarnili čas.
Wesley se vzepřel na rukou, zvedl se na kolena a už v dálce viděl přijíždějící jezdce. Blížili se k vlaku, jeli za sebou v řadách a s téměř pravidelnými rozestupy. Uvědomil si, že ačkoliv odtud vypadají všichni téměř stejně, dokáže některé z nich dobře poznat.
Zahlédl Kita Angela, který předkloněný v sedle předjížděl všechny ostatní, aby se dostal dopředu, nečekal už ani vteřinu a spustil se na plošinku mezi vagóny.
* * *
Matthew Donnovan držel v rukou noviny a zdánlivě nepřítomně do nich hleděl. Ve skutečnosti byl soustředěný a udržoval si v těle správnou míru napětí, aby byl dobře připraven na věci příští.
Stejně jako minulou jízdu, které se zúčastnil, se nemuselo udát vůbec nic zvláštního. A nebo ano.
Chtěl být připravený na obě dvě varianty.
Poposedl si, aby se mu sedělo pohodlněji, v čemž mu moc nepomáhal revolver u pasu a další schovaný pod sakem, v podpažním pouzdru.
„Matte!“
Elijahova ruka ho popadla za zápěstí s nečekanou silou a naléhavostí.
„Co?“ lekl se a adrenalin mu zapumpoval v žilách. Elijahův obličej byl bledší než obvykle a oči měl rozevřené překvapením.
„No co je?“ pobídl ho nervózně, když nebyl Elijah schopný promluvit.
„Matte,“ zašeptal Elijah. „Ellen! Sinclairová!“
„O čem to mluvíš??“ zíral na něj Mathew.
Elijah polkl, pustil bratrancovo zápěstí a nervózně si přejel dlaní po čele.
„Tam, naproti, sedí Ellen Sinclairová,“ snažil se svému hlasu propůjčit co nejklidnější tón.
Mathew ihned vystřelil pohledem k protějším sedadlům, ale Elijah do něj okamžitě strčil loktem.
„Ne tak nápadně!“ sykl s lehkou hysterií.
„Au! Uklidni se, ano?“
Poplašený, uhýbající pohled mladé jeptišky oděné do světlého, skoro bílého hávu novicky, nebylo tak těžké zachytit.
„Vidíš??“ šeptal Elijah.
„Je to jeptiška, Elijahu!“
„No a co má být! Podívej se pořádně, je to ona!“
„Myslím, že se pleteš,“ zavrtěl hlavou Mathew.
„Ne, nepletu se, poznal jsem ji, Matte!“ řekl Elijah s jistotou.
„Ježíši, vzpamatuj se, nezdá se ti to poněkud absurdní??“ obrátil ho Mathew k sobě a nutil ho, aby se podíval do očí jemu.
„To nepopírám,“ hlesl Elijah. „Ale... nemýlím se, přísahám.“
Mathew si přestal brát servítky a vyslal naproti přes uličku dlouhý, přímý a zkoumavý pohled.
Mladá novicka jej vycítila a neubránila se tomu, aby se na ně opět nepodívala. Snažil se o objektivní posouzení, měl by tu tvář znát z fotografií, které jim George Marten předkládal, z fotografií, na které se víc než desetkrát díval.
Kulatý obličej, mandlové, tmavé oči, široká ústa s plnými rty.
Tvářila se tak, že by nejraději okamžitě vystoupila, nejspíš i oknem, kdyby to nějak šlo.
Elijah opravdu nemýlí a Ellen Sinclairová, kterou víc než půl roku hledá její strýc George Marten a po které zkrátka nezbyla ani stopa, sedí teď čtyři metry od nás v jeptiškovském rouchu.
Potřásl hlavou, jako by chtěl tu absurditu nějak vstřebat.
Elijah se vedle něj napřímil a zvedl se z lavice.
„Kam jdeš??“ sykl Mathew a prudce ho stáhl za rukáv zpátky.
„Za ní!“
„Na to zapomeň, zbláznil ses?“
„Proč?“ pohlédl na něj Elijah zmateně. „Vždyť... musíme...!“
Mathew mu sevřel paži, musel velmi pevně, aby mu Elijah věnoval svou pozornost. „Pravděpodobně máš pravdu a skutečně je to Ellen Sinclairová,“ uznal nahlas. „Klobouk dolů před tvými pozorovacími schopnostmi, ačkoliv jsou pravděpodobně způsobené tvou podivnou posedlostí slečnou dědičkou.“
„Ale-“
„Ale sedí tu sama, ve vlaku a na sobě má hábit novicky!“ přerušil ho Mathew. „Takže ať už je to přestrojení, nebo není, rozhodně to svědčí o tom, že nalezena být netouží!“
Elijah se znovu ohlédl.
„Ale musíme za ní jít, je to naše povinnost!“ prohlásil zamračeně.
„Ovšem, ale máme i jiné úkoly, vzpomínáš?“ ušklíbl se. „Teď žádný rozruch nemůžeme riskovat! Počkáme, až vlak dorazí na místo.“
„A co když vystoupí dřív?“
Tomu by se Mathew vůbec nedivil.
„Tak půjdeme za ní,“ připustil. „Odejít ji nenecháme.“
„Dobře,“ přikývl Elijah. „Máš pravdu, uděláme to tak.“
„Fajn, to jsem rád,“ konstatoval Mathew. „Nespouštěj ji z očí. Ach – to přece stejně neuděláš,“ ušklíbl se.
* * *
Pára stoupala v širokém sloupci vzhůru k podmračenému nebi, když vlak vyjel z tunelu a po překonání krátké rovné trasy začal zpomalovat do dlouhé zatáčky. Jezdci se vynořili z obou stran, seřazení v dlouhém konvoji a dodržující pravidelné rozestupy.
Hukot vlakové soupravy pohlcoval dunění koňských kopyt o tvrdou zem a s tmavými šátky přes obličej vypadali jako přízraky.
Kit mhouřil oči před jemným popelem a prachem, který poletoval vzduchem v prudkém větru. Předklonil se v sedle a pevně stiskl koňské boky, aby se dostal na samotný začátek řady jezdců. Lokomotiva už mizela za zatáčkou, když se přiblížil k vlaku natolik, že jiskry z brzd létaly kolem míhajících se koňských nohou.
Rychlost už byla správná.
Krátce se ohlédl, viděl, jak se rozestupy protáhly a jezdci se přimkli co nejblíže k jednotlivým vagónům soupravy a někteří začali přeskakovat.
Potěšilo ho, že kostra nákladního vozu je pokrytá jen hrubou, těžkou plachtou, což mu ulehčí práci.
Přehodil otěže přes hrušku sedla, vyhodil nohy ze třmenů a narovnal se do správné odrazové polohy.
Skočil.
Tohle byla jeho specialita, nohy i ruce dopadly přesně tam, kam měly, prsty se zachytil i za drobné, železné výstupky a pohyb soupravy mu nečinil sebemenší potíže.
Nebylo tomu jinak ani dnes. Opřel se podrážkou, vytáhl se nahoru a sáhl si dozadu za opasek pro nůž. Čepel byla dlouhá a ostrá a leskla se i v takovém matném denním světle, jaké bylo dnes.
Zabořil ji hluboko do plachty a silně trhl směrem nahoru, aby si uvolnil cestu do nákladního prostoru. Sevřel nově vytvořený okraj v levé dlani, lehce jej odtáhl a ještě ani neuklidil nůž zpátky, když se v útrobách plachty rychle mihlo cosi nevelkého a tmavého.
Jeho mysl stihla rozpoznat, že je to dřevěná pažba pušky, než ho silně udeřila přímo do čela. Bolest byla překvapivá, nečekaná a naprosto ochromující, uvědomil si, že se pustil a po zádech letí prostorem, ale nemohl proti tomu dělat vůbec nic.
Něco je zatraceně špatně, řekl si v duchu, než úplně ztratil vědomí.
* * *
Mladý vlk zůstal nahoře o něco déle, než Wesley, přikrčený a nehybný. Něco se mu nezdálo, nevěděl co, jako by něco bylo jinak, ale neměl pro to žádný hmatatelný důkaz.
Něco je jinak? Ale co?
Možná něco zaslechl, když tiskl ucho k dřevěné střeše.
Zaslechl? Co bych mohl zaslechnout??
Pohnul se rychle kupředu, ve chvíli, kdy se dostal k okraji a naklonil se, uviděl Wesleyho, jak prudce trhá páčidlem vraženým do úzkého prostoru nedoléhajících dveří.
Chtěl mu něco naznačit, zadržet ho, aby chvíli počkal.
Varovat ho, i když nevěděl, před čím vlastně.
„Shane!“ zavolal, aby přehlušil hluk jedoucího vlaku, ale právě v tu chvíli dveře s prasknutím povolily. Zevnitř vykoukla dlouhá hlaveň pušky a jen proto, že Wesley bleskově zareagoval a udeřil železným páčidlem, proletěla kulka těsně kolem něj.
Doslova cítil, jak prosvištěla kolem jeho levého ramene.
„Do hajzlu!“
Prudce zabouchl dveře a opřel se do nich celou vahou svého těla.
Mladý vlk byl v mžiku u něj, aby mu pomohl, i když oba věděli, že tohle rozhodně nebude mít dlouhého trvání. Indián sáhl pro tomahawk, který měl za opaskem a pokoušel se ho vrazit pod závoru.
„Já je zdržím, jdi dál do vlaku! Varuj ostatní!“ sykl.
Wesley se mu na vteřinu z té blízkosti podíval do očí. Mladý vlk neměl klobouk a jeho oči svítily, orámované tmavým šátkem a černými prameny jeho vlasů.
Kývl a prorazil si cestu do osobního vagónu, aby se také pokusil zablokovat dveře zevnitř. Žádné iluze si nedělal, nákladní vůz byl zřejmě plný ozbrojených vojáků a jen jen otázka času, kdy se prostřílejí i skrz to pevné dřevo.
Musel to ale zkusit.
Když dovnitř vozu vrazil maskovaný bandita, Ellen vyskočila na nohy a tlumeně vykřikla spolu s mnoha dalšími cestujícími. Muž si jich ale vůbec nevšímal, obrátil se k nim zády a cosi vyváděl s dveřmi, páčidlem a kusem provazu, který odkudsi vytáhl.
Ellen poznala, že něco nejde podle plánu.
Mathew Donnovan se vztyčil, sáhl za opasek a odstrčil muže, který mu stál v cestě. Chladně zamířil na banditova záda a doufal, že nějaký hlupák nevleze letící kulce do cesty.
Palcem natáhl kohoutek a na malý okamžik zadržel dech.
Ellen byla stejně bílá, jako její roucho, viděla Wesleyho u dveří, i Mathewa s revolverem v ruce, jeho tvář... tvrdou, chladnou, nesmiřitelnou. Ani trochu nepřipomínal muže s jiskřivým úsměvem, který v kavárně krmil Annie jahodovým koláčem.
Vynechalo jí srdce, zdálo se jí, že už se nikdy nerozběhne, zůstane navždy zaseklé v polovině úderu. Vše viděla jako zpomalené, nemohla dýchat, nemohla se pohnout a se zdrcující jistotou věděla, že Mathew zmáčkne spoušť a trefí Wesleyho přímo do zad.
A zabije ho.
V životě nebyla tak rychlá. S pocitem úplného prázdna v hlavě a děsivé, prudké energie v těle vyrazila kupředu, snad i zaječela, každopádně Mathewovu pozornost upoutala jen mírně.
Z tého strany rozhodně neočekával nebezpečí.
Těžká bible v kožené vazbě, která ho udeřila plochou přímo do obličeje, ho nevyslovitelně šokovala. Rozhodil ruce, vystřelil vzhůru kamsi do prázdna, před očima mu vybuchl ohňostroj bolesti a z nosu mu vytryskla krev.
„Omlouvám se!“ zasípala Ellen zoufale, stále držíc bibli v rukou.
Mathew zavrávoral a upadl na kolena, čímž zkřížil cestu Elijahovi, který stál přímo za ním.
Wesley se otočil.
„Omlouvám se!“ vyjekla Ellen podruhé ještě zoufaleji a zmateně hodila bibli po Elijahovi. Instinktivně máchl rukou, aby ji odrazil, ale to stačilo.
Wesley se rozběhl, bezohledně si prorazil cestu panikařícími cestujícími, přeskočil vstávajícího Mathewa a tvrdě srazil Elijaha na zem.
Ellen neměla tušení, jak se jí podařilo uhnout, ale podařilo.
Prali se na zemi, neměla přehled, co se děje, šokovaná tvrdostí ran, které si muži navzájem vyměnili. Znovu viděla zalesknout se zbraň.
„Elijahu!“ zaječela, až jí málem praskly hlasivky.
Dívala se přímo do hlavně revolveru a do zmateného Elijahova obličeje, který krvácel z nosu i z úst.
Jak jsem se sem dostala?? nechápala. Před chvílí jsem stála jinde! Musela jsem sem... vběhnout? Skočit?
Svíral pistoli, klouby na ruce odřené a krvavé.
Modlila se, aby na ni nevystřelil.
Musela jsem si být jistá, že nevystřelí... jinak bych to neudělala... jsem si jistá, jsem...!
A pak se ozvaly jiné výstřely, nedaleko, snad v přední části vlaku, ostré, štěkavé a tak rychle za sebou, že to snad ani nebylo možné.
* * *
„Gatling!“ zařval Shakespeare, aby přehlušil střelbu i vlak.
„Cože??“ přitiskla se Anne ke dveřím. Nebyla si jistá, jestli ví, co přesně je gatling.
„Někde vpředu,“ pokračoval Shakespeare. „Je to past!“
A my do ní všichni vlezli.
Musíme zpátky dolů!“ odlepila se Anne od stěny vagónu, ale Shakespeare ji chytl za paži a přirazil zpátky.
„To jim vlezeme rovnou do palby, musíme dovnitř!“
„Tak dovnitř!“ kývla.
A děj se vůle boží, pomyslel si. A nebo raději ne?
* * *
Vojáci prorazili narychlo zablokovanými dveřmi do osobního vagónu právě pár vteřin poté, co se rozezněl gatling. Protože většina cestujících už byla přitištěná k lavicím či podlaze, měli celkem volnou cestu.
Elijah stihl sevřít ramena zkoprnělé Ellen a strhnout jí stranou, aby je běžící vojáci nesmetli.
Bylo to o fous.
Přitiskl ji k jedné z lavic, jako by ji chtěl vlastním tělem chránit. Přehnali se kolem nich, v dusotu nohou, rachotu výstřelů a vyděšených výkřiků byly jejich obličeje jen malý kousek od sebe.
Tíha jeho těla jí znemožňovala dýchání, ale dost možná to bylo spíš tím, jak se na ni díval. Nevěřícně, vyčítavě a se zvláštní, zoufalou touhou a smíšenost těch pocitů ještě umocňoval jeho rozbitý obličej a spousta krve, která mu stékala po bradě a kapala na Elleniny šaty.
„Omlouvám se!“ zašeptala nešťastně, aniž od něho dokázala odtrhnout pohled.
„Elijahu!“ zjevil se Mathew vedle nich. Tiskl si rukáv k nosu, ze kterého stále ještě tekla krev, proto byl jeho hlas poněkud nezřetelný. „Jdu za nimi, postarej si o ni, ano?“
Nečekal na odpověď a pokračoval za vojáky do dalšího vagónu.
„Ano,“ řekl Elijah. „Ano.“
* * *
„K Johnovi!“ přikázal Shakespeare a Annie jen kývla. Snažila se držet za ním, jak jí nařídil, v pravé ruce svírajíc svůj nablýskaný Peacemaker. Vpředu mezi lidmi viděla, stejně jako Shakespeare, Johna, kterého dokázala rozeznat i v šátku a klobouku.
Angličan, který měl být s ním, však nebyl nikde v dohledu.
Sotva udělali pár kroků, nevysoký, černovlasý muž, který stál náhle uprostřed uličky, po nich vystřelil. Zřejmě nechtěl zbytečně trefit někoho z nevinných cestujících a to maličké zaváhání je oba zachránilo.
Skočili se Shakespearem každý na jednu stranu uličky, za dřevěné lavice. Výstřel jí ještě zněl v uších, když tvrdě dopadla a udeřila se do ramene.
„Nehýbejte se!“ sykla na lidi, ale nikdo z nich se jí nepokoušel zastavit.
„Vypadněte z toho vlaku!“ slyšela volat Johna. „Vypadněte ven!“
Vyklonila se.
Kolik je tady, do hajzlu, těch ozbrojených chlapů??
Šli jednoznačně po Johnovi.
„Johne!“ vykřikla a vystřelila. Neměla čas nic rozmýšlet, ale její ruka zmáčkla spoušť pevně a rychle.
Trefila.
Zdálo se jí, že to vidí zpomaleně, muže v hnědém saku, jak klesá na kolena a na zádech se mu rozlévá krvavá skvrna. Ještě stihl vystřelit, ale kulka už proletěla neškodně kolem Johnovy paže a roztříštila okenní sklo.
Klesal dál a pomalu, tak pomalu dopadl na tvář.
Zabila jsem ho.
„Annie, vracíme se!“ volal na ni Shakespeare. „Dělej!“
Cítila, že i její pohyby jsou nepřirozeně pomalé, jako by se nemohla zvednout.
„Annie!“
Pohnula se a vyrazila za ním.
„Ale co John!“ zarazila se ve dveřích.
„Řekl, ať vypadnem!“ zopakoval jí Shakespeare.
„Jasně, jasně,“ vydechla.
Znovu se ozval výstřel, obrátila hlavu zpátky, na zlomek vteřiny viděla Johna stát, jen napůl krytého opěradlem lavice.
Pak dostal zásah.
Byl od ní daleko, ale zřetelně viděla, jak z rány vytryskla rudá krev, náraz mu otočil celým tělem a rozhodil rukama.
Padal k zemi.
„ Tati!!“ slyšela se zaječet z plných plic. Vrhla se zpátky, ale Shakespeare ji chytil kolem pasu.
„Annie!“
„Dostal to, musíme pro něj!“
„Jestli tam půjdeš, dostaneš to taky!“ přirazil ji drsně na stěnu.
„Nemůžeme-“
„Do hajzlu, Annie!“
Polkla a cítila, jak se jí třesou nohy. Ale zmlkla.
Měl pravdu, jistě, že měl.
Proběhli do druhého vagónu a vraceli se zpátky.
Ještě několikrát se ohlédla.
Odtud už toho moc neviděla, jen malý úsek přes otevřené spojovací dveře, ale stále ji něco táhlo zpátky, přesto, že dobře znala tohle pravidlo.
Uviděla záblesk Flashova klobouku.
„Shaku! Není mrtvý, žije!“ zatáhla ho za paži.
„Annie, přestaň!“
„Viděla jsem to!“
Neměl čas, aby jí něco znovu vysvětloval, nebyla vhodná chvíle ani na významné pohledy. Vytáhl ji ven, na další spojovací plošinu mezi vagóny. Podle zvuků a střelby poznal, že se něco děje i v zadní části vlaku a vůbec se mu to nelíbilo.
„Musíme okamžitě vypadnout z vlaku!“ oznámil jí nekompromisně. „To je rozkaz!“
Měli velké štěstí, protože na levé straně se objevil maskovaný jezdec na koni, kterého následovali další tři koně.
Poznala Dannyho, který dnes fungoval jako vodič.
Vlak právě stoupal do kopce, koním se sice hůře drželo tempo, ale rychlost byla nižší, téměř ideální na skok zpět.
Danny pochopil a snažil se navést koně co nejblíže k vlaku.
„Skočím první, zařadím se a pak hned skočíš ty, jasný?“ prohlásil Shakespeare. Nebylo radno ztrácet tu ani minutu.
„Jasný,“ kývla rychle.
Skočil.
Dopadl na sedlo břichem, náraz koně na okamžik zpomalil a vychýlil z trasy, ale byl zvyklý a ve chvíli, kdy Shakespeare přehazoval nohu přes jeho hřbet už se zase srovnal.
Teď byla ta pravá chvíle, aby skočila ona.
Zadržela dech.
Musím poslechnout!
Otočila se zpátky do vlaku.
„Do hajzlu!“ zaklela nahlas.
Pak se odrazila a skočila.
* * *
John Flash ležel na zádech a cítil jak krvácí.
Slyšel svůj vlastní dech, sípavý a namáhavý. Puška, kterou vzal teď už mrtvému vojákovi a kterou měl položenou přes hrudník, ho tížila, ale nedokázal ji zvednout a odložit vedle sebe.
Stěží dokázal otevřít víčka.
Okna v jeho okolí byla prostřílená a vše bylo posypané skleněnými střepy, i on sám. Zdálo se být ticho, nebyl si jistý, jestli to tak doopravdy je a nebo jestli už prostě neslyší.
Kdosi náhle skočil dovnitř oknem, jako by se zjevil odnikud, přistál vedle Johna těžce a s bolestí, jak tvrdě dopadl koleny do střepů. John se křečovitě pohnul, sevřel pušku, ale dobře věděl, že nebude schopný se bránit.
Příjímal to se zvláštně ledovým klidem, nebo už ztratil tolik krve, že mu to bylo jedno.
„Johne!“ přiskočila k němu, stále na čtyřech a stáhla si šátek z obličeje. „Johne, slyšíš mě??“
Snažil se zaostřit na Annin obličej.
„Annie... co tu sakra... děláš!“ vydechl šokovaně.
„Věděla, jsem, že žiješ!“ prohlásila s úlevou v hlase, i když ta možná nebyla na místě. Kulku dostal do levého ramene, ale byla to ošklivá rána a hodně krvácela.
Tolik krve, polkla. Jak v něm ještě nějaká mohla zbýt?
Kdyby mohl a kdyby to nebylo tak absurdní, nejraději by jí za neuposlechnutí základního rozkazu přehnul přes koleno a pořádně jí napráskal.
„Řekl jsem, ať vypadnete, vlak je... plnej... vojáků!“ zavrčel skrz zuby, které k sobě tiskl bolestí. Ztráta krve na něm byla znát, byl bílý jako stěna a ruku, které se dotkla, měl úplně ledovou.
„Omlouvám se,“ řekla to jediné, co ji napadlo. Věnoval jí ten nejostřejší modrý pohled, na který měl ještě sílu.
„Jak ses... sem vůbec dostala?“
„Po střeše.“
Zavřel oči a raději neměl slov.
„Gatling nestřílí,“ konstatovala, i když to bylo zřejmé.
„Zastřelil... jsem obsluhu...“ hlesl vyčerpaně. Otevřela pusu, ale hned ji zase zavřela. Neměla tušení, jak to ve svém stavu mohl udělat a ani kudy, ale bylo zbytečné se na to teď ptát.
Vlak stále ještě stoupal do kopce, ale jak dlouho ještě?
Minutu? Dvě?
„Opři se o mě,“ rozhodla, ačkoliv ještě přesně nevěděla, jak to udělá.
„Vypadni z toho vlaku!“ přikázal. „Chytí tě vojáci... nebo detektivové!“
Zavíraly se mu oči, tak moc se mu chtělo spát.
„Sama nejdu!“ odsekla.
„Annie – vypadni! Je skoro po mě.“
Nebyla v tom ani špetka sebelítosti, jen holý, chladný fakt.
Měla chuť ho praštit.
„Jsme kousek od dveří, Johne, dělej!“ odhodila pušku, popadla ho za pravou paži a pokusila se ho posadit. Obličej se mu zkřivil bolestí, zkousl rty a měl co dělat, aby nevykřikl.
Opřel se o Anne a skoro omdlel, cítil, jak její štíhlé tělo sotva drží jeho tíhu, jak se v ní napíná každý unavený sval.
Bolest ho držela ve svých spárech, odmítala ho pustit a on balancoval na hraně vědomí.
„Annie...“ zasípal. „Nech mě tu. To je... rozkaz!“
Nereagovala na něj.
S vypětím sil prošli dveřmi, před sebou viděla nákladní vůz, teď už téměř zbavený plachty a uprostřed něho kovové tělo gatlingu, nehybné, mlčící a potřísněné krví.
Jako mrtvé.
A dvě doslova mrtvá těla ležela vedle něj a přes něj.
„Johne,“ hlesla, protože cítila, jak těžkne a uvolňuje se. „Johne!“ začala panikařit, že se oba zhroutí pod kola vlaku hned teď. „Johne, prober se, Johne!“
Svírala ho kolem těla oběma pažemi zaklesnutými do sebe, snažila se ho podepřít pod ramenem, ale stejně se svezli dolů po hraně futer. Dopadla na kolena a ostrá bolest jí vehnala slzy do očí, jak se jí střepy, které tam stále měla, zařízly hlouběji do masa.
Ale z vlaku nespadli.
Opřela si na chvíli svou tvář o jeho, slzy se smísily s krví a potem a jeho těžký dech jí pálil na spánku.
„Musíme skočit teď... dřív než... bude... to za chvíli...“ zamumlal.
Věděla, co chce říct.
Měli nejspíš posledních pár vteřin, než vlak dorazí na vrchol kopce a nabere rychlost po cestě dolů.
Poslední možnost vyskočit a přežít to. Nechápala, jak to John i ve svém momentálním stavu dokáže vnímat, ale zdálo se, že to vnímal dokonale.
Semkla paže níž, kolem jeho pasu a snažila se mu pomoct na nohy.
„Je tam tráva, nic se nám nestane,“ říkala spíš sobě, než jemu. „Budu hned za tebou a seženu pomoc, jo?“
Pokud si nezlámu nohy.
„Slyšíš mě, tati?!“ zatřásla s ním.
Koutkem úst vykouzlil nepatrný, bolestný úsměv.
„Slyším tě, Annie.“
„Tak jo. Jo.“
* * *
Seděla vedle něj a ani nedutala. Kdyby mohla, tak ani nedýchá, ale to se jí bohužel nedařilo.
I Elijah mlčel.
Zbraň měl stále položenou na klíně a roztržitými pohyby si utíral zakrvácený obličej bílým kapesníkem.
Dělal to už nekonečně dlouho.
Neřekl jí ani jediné slovo a Ellen za to byla opravdu ráda. Neměla tušení, jestli by mu na cokoli dokázala odpovědět.
Možná by i ona mohla mít pár otázek, ale to ji teď ani nenapadlo, protože veškeré její myšlenky ovládala hrůza, která rostla s každou minutou, kterou se vlak blížil ke stanici Jellystone.
Jak se odtud, proboha, dostanu?? panikařila v duchu. Jak se zbavím Elijaha Woodwarda?? Nemám šanci!
A to si raději příliš nepřipouštěla, že tu někde po vlaku běhá ještě Mathew Donnovan.
Snažila se dýchat klidně. Nebo alespoň klidněji. Adrenalin z nedávné potyčky v ní ještě nedozněl a měla dojem, že asi nikdy nedozní. Srdce jí stále zběsile bušilo, ale zároveň měla pocit, jako by jí ho někdo svíral v zaťaté pěsti.
Měla o všechny takový strach, že se jí chtělo křičet nahlas.
Musím něco vymyslet, zkrátka musím! nutila se. Cokoliv, proboha, cokoliv!
Mozek však naprosto vypovídal poslušnost, myslela jen na Dannyho a na to, jestli je v bezpečí.
Vlak, který ještě před chvílí pádil z kopce slušnou rychlostí postupně brzdil. Uměla to už rozeznat a věděla, že se blíží zastávka, na které by měla vystoupit.
Na které musím vystoupit. Nasednout do drožky a nechat se odvézt. Vrátit se k ostatním!
Vlak zastavoval. Podívala se pokradmu po Elijahovi, který zastrčil zbraň zpátky do pouzdra. Venku na stanici se začali hemžit lidé, zdálo se, že tentokrát vystupují úplně všichni, jako by nikdo už nechtěl jet dál.
Bože, pomoz mi! modlila se v duchu, ačkoliv neměla tušení, jestli bůh pomůže někomu, kdo kooperuje s bandity, byť v jeptiškovském rouchu.
Udělalo se jí špatně ještě víc, skoro se jí z toho strachu a beznaděje zatmělo před očima.
Já tu ještě snad omdlím! zoufala si zdrceně. Omdlím a... a...
Zprudka se nadechla, dlaň jí vyjela na hrudník a pak k hrdlu, jako by jí dusil příliš těsný límeček.
„Já...“ zasípala. „Je mi... nemůžu...“
„Co se děje?“ obrátil se k ní Elijah. „Ellen?“
„Já... je mi zle...“ hlesla. Napřímila se, jako by chtěla vstát, ale místo toho se začala hroutit dopředu.
„Ellen!“ zachytil ji Elijah rychle pažemi a opřel jí zpátky o opěradlo lavice. „Ellen, co je vám?“
Byla bílá téměř stejně jako její čepec a víčka zavřených očí se jí chvěla.
„Je mi špatně...“ zašeptala téměř neslyšně. „Prosím... potřebuju... vodu...“
Neměl sebemenší pochyb, že je jí opravdu zle, klekl si na zem a opatrně ji položil na lavici, protože se bál, že upadne.
„Ellen, otevřete oči!“ nakláněl se nad ní, hlas plný obav. „Podívejte se na mě.“
„Vodu...“ pohnula bezkrevnými rty.
„Dobře,“ stiskl jí zmateně dlaň. „Dobře, vodu. Seženu ji,“ prohlásil a vstal. Nechtělo se mu ji tam nechávat samotnou, obzvláště v tom zmatku, který byl kolem a obzvláště, když mu Mathew kladl na srdce, aby s ní zůstal. Ale tu vodu nutně potřebovala.
„Budu hned zpátky,“ slíbil, ačkoliv momentálně neměl tušení, kde by mohl vodu sehnat. Ještě na okamžik zaváhal a potom si sundal sako, rychle ho složil a opatrně, téměř něžně s ním podložil Ellen hlavu.
„Budu hned zpátky.“
S velkou námahou přikývla a Elijah spěšně odběhl. Sehnat mezi vyděšenými a zmatenými lidmi trochu vody se ukázalo poněkud obtížné a Elijah nakonec vzal za vděk placatkou s whisky, kterou mu vnutil jeden dobromyslný starší muž.
I to by mohlo k něčemu být, usoudil nakonec a vracel se zpátky, prodíral se směsí civilistů a vojáků, kteří se naopak hrnuli ven.
„Ellen-“
Lavice byla prázdná, kromě bílého čepce ušpiněného prachem a trochou krve. Chvíli na něj zíral, jako by za žádnou cenu nemohl pochopit, jako by si nemohl připustit, k čemu tu vlastně došlo.
Bylo to však jasné na první pohled.
Já jsem fakt idiot!
„Do prdele!“ nakopl vztekle nohu u lavice, až v ní zapraskalo. Odšrouboval víčko placatky, zhluboka se napil a pak vyběhl zpátky ven z vlaku.
* * *
Kit se pohnul, v ústech měl sucho a hlava ho bolela tak strašlivě, že se bál otevřít oči. Kolem sebe slyšel hlasy a zvuky, ale nedokázal si je někam zařadit.
Co se to sakra stalo... nechápal.
Snažil se vzpomenout, ale měl pocit, že bolest se tím stává ještě nesnesitelnější.
„Johne-“ zachraptěl a rozkašlal se. Hrozilo, že se mu hlava rozskočí na kousky a nikdo ji už neposkládá dohromady, obě dlaně mu vystřelily vzhůru, jako by tomu chtěl zabránit.
„Kite, chlapče! Zůstaň ležet!“ promluvil na něj někdo, ale John to nebyl. Něco mokrého a studeného se mu otřelo o čelo.
„Neměl jsem-“
„Zůstaň ležet.“
„Shaku,“ otevřel s námahou oči a snažil se na Shakespeara zaostřit, ale točil se s ním celý svět, koruny stromů a nebe nad hlavou i široké kmeny o něco níž.
„To bude dobrý,“ řekl mu Shakespeare. Kit mrkal, aby neviděl tak rozmazaně, měl dojem, že Shakova košile má na boku velkou skvrnu od krve.
Znovu polkl, vzpomínal si na bílou plachtu vozu, na jiskření před očima a pád...
„Proboha!“ projelo jím náhlé poznání. „Já musím-!“
Zvedl se na lokty, ale prudká nevolnost ho zastavila a ochromila.
Naklonil se na stranu a zvracel.
Shakespeare ho držel za ramena a pak ho znovu položil, ochablého a téměř bezvládného.
„Nesmíš vstávat, dostal jsi pořádnou ránu do hlavy.“
„Kde to jsem?“ zasténal Kit.
„V lese, na místě srazu. Dovezl tě sem Černý medvěd, měl jsi štěstí, že jsi dopadl do písku,“ odpověděl Shakespeare a otřel mu vlhkým šátkem celý obličej.
„Shaku, co se tam stalo?“
„Byla to past,“ řekl Shakespeare po krátkém zaváhání. „Byl tam nastraženej gatling, vojáci... nejspíš i detektivové.“
„Co?!“
„Kite! Nevstávej!“ popadl ho za ramena a sám při tom pohybu sykl bolestí.
„Kde jsou ostatní? Kde je Annie... John!“ vyhrkl se zoufalstvím, které stoupalo tím víc, čím silněji musel bojovat s další nevolností.
Několikrát za sebou polkl a zavřel oči, aby se to hrozné točení alespoň zmírnilo. Shakespeare mlčel a nepokusil se ho už ničím uklidnit.
Kit si přál, aby to aspoň zkusil, aby mu věnoval pár lacině uklidňujících slov.
„Shaku!“
„Kite, John tam... John tam zůstal,“ hlesl.
„Jak to myslíš, že tam zůstal??“
„Ve vlaku. On-“
Shakespeare si přál, aby mu dokázal zalhat, alespoň teď, když ho viděl před sebou tak bledého, slabého, s obličejem potřísněným špatně utřenou krví.
Ale nedokázal to.
„Kite, John je pravděpodobně mrtvej,“ řekl a sám se lekl, jak divně to zní.
Neuvěřitelně, cize, hloupě.
Kit vytřeštil oči a hlasitě se nadechl, jako by lapal po dechu.
„Co to říkáš?“ zašeptal.
„Viděl jsem, jak to dostal. Nemohl jsem vůbec nic dělat, byl jsem na druhý straně vagónu... byl obklíčený detektivy...“
„Shaku, to ne!“ posadil se zprudka, ale byl nucen obrátit se dopředu a opřený o dlaně znovu zvracel.
„Je mi to líto, chlapče.“
Kit si otřel ústa hřbetem ruky a zůstal bez pohnutí, na všech čtyřech.
„To není pravda,“ zakroutil hlavou nevěřícně. Shakespeare mlčel a opatrně ho poplácal dlaní po zádech.
„A Annie!“ obrátil se Kit nečekaně. „Byla přece s tebou!“
Dneska je bezpochyby můj nejhorší den ze všech, pomyslel si Shakespeare.
„Kite, prosím, musíš se uklidnit, jsi zraněnej,“ pokusil se.
„Kde je Annie?!“ zopakoval Kit a znělo to, jako by každé slovo vystřelil z revolveru.
„Vrátila se pro Johna.“
Kit vypadal, že omdlí a Shakespeare si to v tu chvíli snad i přál.
Nestalo se tak.
„Jak to myslíš, že se vrátila??“
„Nemohl jsem nic dělat, skočil jsem první a když jsem se obrátil, stála už na střeše vlaku!“ odsekl Shakespeare zoufale a věděl, že se hájí i sám před sebou.
„Jak jsi mohl, měl ses o ni postarat!“ obvinil ho.
„Já vím, do hajzlu!“
„Uhni!“ snažil se Kit zvednout na nohy, což nebylo ani trochu jednoduché.
„Co chceš jako dělat??“ chytil ho za ramena.
„Co asi! Na rozdíl od tebe ji tam nenechám!“
„Vždyť se neudržíš na nohou!“
„Drž hubu!“ pokoušel se ho Kit odstrčit.
„Kite, sakra, já se tady s tebou přece nebudu prát!“ prohlásil Shakespeare. „Jako šílenec už tady vyváděl Wesley a to docela stačilo!“
„Ostatní-“
„Každej, kdo nebyl zraněnej, sedl na koně a vrátili se ke kolejím, Kite! Co můžou, to udělají, tak si sedni a chvíli nepokoušej zabít sám sebe, protože i tak toho bude víc, než dost!“
Shakespearova tvář byla vyčerpaná a zničená.
Kit se opřel zády o kmen, zavřel oči a zdálo se mu, že se mu rozskočí nejen celá hlava, ale i srdce.
Když se probral znovu, nějakou chvíli nemohl věřit tomu, že usnul. Možná upadl do nějakého lehkého bezvědomí, kdy nic nevnímal, protože teď kolem něj bylo mnohem víc lidí.
Viděl Dannyho, Spencera, Černého medvěda s dalšími indiány. Každý z nich měl na sobě krev, většinou nebylo poznat, jestli svou, nebo patřící někomu jinému.
Protože krev je stejná.
„Vracím se tam, dejte mi koně!“
Kitova pozornost se upnula na Wesleyho, který pochodoval mezi stromy, bez klobouku i bez šátku přes obličej, špinavý od krve a prachu, s natékající podlitinou na lícní kosti.
„Přestaň tady vydávat rozkazy a radši nám pomoz!“ odsekl Spencer, který klečel u bezvládného těla Mladého vlka.
Kit se pokusil narovnat, aby lépe viděl.
„Řekl jsem, že si beru koně!“ ignoroval ho Wesley. Zdálo se, že ignoruje úplně všechny.
„Nenašli jste ji?“ ozval se Kit.
Wesley po něm střelil takovým pohledem, jako kdyby ho chtěl na místě zabít, ale Kit mu ho neoplatil, jen se na něj díval.
Snad na to při svém stavu neměl sílu, snad proto, co na okamžik uviděl v očích Wesleyho Shanea, muže, kterého nemohl vystát - bál se o Annie hluboce, syrově a tak silně, že hrozilo, že se tím sám zalkne.
„Wesley,“ promluvil na něj Shakespeare, ale nestihl započatou větu ani zakončit, Wesley po něm skočil a popadl ho za límec.
„Ty vůbec nemluv!“ sykl. „Je to jenom tvoje vina!“
Shakespeare bojoval s bolestí, kterou mu sevření způsobovalo a ruka mu vyletěla ne k hrdlu, ale ke krvavé skvrně na žebrech.
„To už jsi mi říkal,“ upozornil ho s bolestným úšklebkem.
„Nech ho bejt, je raněnej!“ zvedl se Spencer výhružně.
„Já půjdu s tebou,“ pokusil se Kit napřímit a zvednout.
„Ty mi teda budeš fakt platnej!“ odsekl Wesley. Kit se nadechl, ale nakonec se s ním nepřel, protože to byla pravda.
„Někdo jede!“ zbystřil Spencer. „Je to David a veze-“
„Johna!“ dokončil Kit a vykočil na nohy, přestože musel vzápětí obejmout kmen, aby se neporoučel zpátky k zemi.
„Budeme potřebovat doktora, tohle sami nezvládneme!“ volal David.
„Bože, ztratil tolik krve... je s podivem, že ještě žije.“
„Dělejte, pomozte mi!“
„Dvě míle odtud je Covington, znám tam doktora,“ řekl Angličan.
„Nechal by si zaplatit za mlčení? Dostal bys ho sem? John nebude schopnej nikam jet!“
„Budu to muset zkusit.“
„Budeš to muset zkusit rychle.“
Wesley je slyšel, ale nevnímal význam slov a ani se na ně nedíval.
Nemohl.
Annie seděla v Angličanově sedle, protože přijela přitištěná k jeho zádům, bledá, vyděšená a špinavá od prachu a zaschlé krve. Chtěl se k ní rozběhnout, strhnout jí z koně a rozdrtit v náručí, ale nohy mu vrostly do země a nedokázal se pohnout ani o centimetr.
Sledoval ji, jak s námahou přehodila nohu přes hrušku sedla, s očima přilepenýma směrem, kterým odnesli Johna Flashe. Seskočila na zem a v obličeji jí bolestně cuklo.
On měl pocit, že mu cuklo až v kostech.
Nevěřím, že existuje šílenější holka, než ona, pomyslel si nevěřícně. Někdo by jí měl zkrotit. Popadnout jí za ramena a vytřást z ní všechny ty její sebevražedný myšlenky, všechen ten pocit, že dokáže všechno a že se jí nikdy nic nestane!!
„Annie Retlowová!“
Lekla se, protože její jméno skoro zakřičel, naštvaně a zoufale. Obrátila k němu oči a on pocítil, že se konečně může pohnout, jako by se mu krev znovu vpustila do žil, srdce se mu rozeběhlo a každý sval v těle se mu napumpoval energií.
Netušil, jak překonal tu krátkou vzdálenost mezi nimi, ale ve vteřině ji držel v náručí a líbal.
Možná jí působil bolest, možná jí připravil o poslední zbytek dechu, ale to mu v tu chvíli bylo úplně jedno. Vložil do toho polibku všechen strach o ni, všechnu touhu, kterou v něm vzbuzovala její samotná existence a všechnu úlevu z toho, že si to konečně dokázal přiznat sám sobě.
Čas se zastavil, nejen pro Wesleyho a Annie, ale i pro všechny ostatní, kteří na pár dlouhých vteřin nedělali nic jiného, než na ně zírali.
Když jí konečně dovolil se nadechnout, bylo to jen na okamžik, protože si ji přitiskl na hrudník tak silně, že jí málem praskla žebra.
„Tohle už mi nedělej, Annie!“ zaúpěl jí tiše do zcuchaných vlasů. „Nikdy, jasný?“
„Jasný,“ hlesla bez dechu, s tváří přitisknutou k jeho krku, kde pod kůží zběsile tepal život.