7. Oheň
V salónu na hlavní ulici seděl Wesley Shane u sklenice piva. Kolem něj byla spousta chlapů, teď už většinou opilých, rozjařených a divokých. Wesley také dokázal být pěkně divoký, ale dnešní večer se cítil nějak divně. Ani to pivo mu nechutnalo, držel sklenici v rukou, ale nepil.
Nevěděl, co vlastně cítí víc. Jestli vztek a rozčarování, napětí nebo ohromnou radost se setkání s Dannym. Vlastně cítil všechno dohromady, po příjezdu do Sugarhillu se na něj sesypaly všechny ty události a teď tu seděl a nevěděl, který z těch smíšených pocitů je vlastně nejsilnější.
Když se pohnul, bolelo ho rameno a vždycky si vzpomněl, jak k pohmožděnině přišel. Nemohl na to nevzpomínat, když na čele pořád cítil tu ránu. Tu drzou lehkou holku nechtěl už nikdy potkat, protože by jí musel uštědřit pořádný výprask.
„Hej, mladej, spíš, nebo co?“
Kdosi do Wesleyho strčil loktem, až málem vylil pivo.
„No tak!“ řekl varovně. „Co je?“
„Seš nějakej nervózní, mladej!“
„Jasně,“ přidal se další. „Asi by potřeboval nějakou ženskou!“
Wesley se zatvářil znechuceně.
Tuhle větu uslyším dlouho nerad! přiznal si v duchu.
Chlapi byli čím dál divočejší a opilejší, až začali padat návrhy na Dům splněných přání.
Opět.
To tady po večerech nedělají nic jinýho?!
Wesleyho znechucení dospělo vrcholu a nenápadně se vytratil, protože neměl náladu se s někým přít. Venku se zastavil na ulici, zvedl hlavu k obloze a zhluboka se nadechl. Tak nějak nemohl uvěřit, že už to nebude trvat dlouho a jejich společná cesta začne. Cesta jeho a Dannyho. Cesta za pomstou. Za spravedlností.
Tolik toužil ukojit touhu po odplatě, tolik si přál, aby nalezl klid. Tolik se chtěl zbavit nočních můr plných ohně a krve.
Vzpomínka na dětství Wesleyho zabolela hluboko uvnitř. Stál tu opřený o zábradlí jakéhosi domu a s kloboukem v ruce vzpomínal na dva malé nešťastné kluky, kteří hledali práci, aby nezemřeli hlady. Jak těžce pracovali, až nedokázali stát únavou na nohou, tiskli se k sobě v noci, aby nezmrzli.
Jak s ním Danny pokaždé třásl, aby ho vytáhl z hnusného bahna nočních můr, které ho tížily po nocích.
Copak se tohle dá vůbec nějak pomstít? Copak to jde něčím vyvážit?
Musí to jít. Prostě musí.
Náhle ho z rozjímání vyrušila postava, která byla skoro celá zahalená do nějakého pláště. Podle vykukující sukně, výšky a pohybů Wesley bezpečně poznal ženu, ale dál se o ni nezajímal. Nasadil si klobouk hluboko do čela (až se mu opět velmi důrazně připomněla ta rána) a zmizel ve stínu za domy, aby ho nikdo nevyrušoval.
Postava pokračovala dál ve své pouti drobnými spěšnými kroky, které mohly symbolizovat možná nervozitu, možná očekávání. Nenápadně prokluzovala ulicemi ve stínu domů, po cestě, kterou už měla dobře nacvičenou. Neomylně mířila k domu, který se tyčil proti obloze jako nějaký hrad neřesti.
Oběhla šikovně severní zeď, vyhnula se hlavnímu vchodu a za okamžik už vyťukávala smluvené znamení na malá dvířka, která vedla do kuchyně.
Málokdo by dokázal poznat, že to byla Katy Wilcanová, zdejší učitelka a sestra faráře Wilcana. Pod pláštěm skrývala paruku hustých blonďatých kudrnatých vlasů a černou škrabošku, která jí skrývala od čela po nos.
Dnes dělala přesně to, co každý týden v tuhle dobu.
Většinu času byla upjatou učitelkou, která při každé příležitosti poučovala a vlastně byla se svou pokryteckou pózou spokojená. A občas se díky Hannah a jejich tajné úmluvě stávala v noci tím, čím byla doopravdy – děvkou. Sice maskovanou, se jménem Madam Tajemná, ale pořád děvkou.
Spíš pro potěšení, než pro peníze, protože platila Hannah za zachování mlčenlivosti a v kapsách jí toho příliš nezůstalo. Z touhy po dobrodružství a vzrušení však na takovou nerovnou dohodu přisoupila.
Teď už ťukala potřetí a dvířka zůstávala tichá a zamčená. Očekávala to, co pokaždé: Hanniny kroky, klíč v zámku, tiché pozdravení.
Nic z toho se ale nestalo.
Jak to? Dneska je přece středa!
Katy Wilcanová vytáhla ze záhybů svého pláště hodinky.
Je přesně půl dvanácté. Tak co se děje?
Zkusila to ještě několikrát, ale marně. Nakonec jí nezbylo nic, než se obrátit čelem vzad a vzteklými krůčky oddupat pryč.
Tohle je neodpustitelné! Kde ta zatracená Hannah je?
Nebyla daleko.
Vlastně byla docela blízko, dokonce tak moc, že Katy Wilcanovou viděla a poznala.
Ale neukázala se. Nemohla. Měla úplně jiné povinnosti.
Zmítala jí šílená nenávist a toužila udělat něco zlého, čím by ublížila všem, kteří ublížili jí.
Byl to nesmírně silný, spalující pocit, ale nezakalil jí mozek úplně. Věděla, jak provést zlé věci a také věděla, jak je provést nenápadně.
K tělu si přitiskla plechovku, ve které tlumeně šplouchal petrolej. Byla skoro plná.
Na prstech zhoupla železný kroužek plný klíčů různých velikostí. Vyznala se v nich i ve tmě, zvládla by to i poslepu.
Kdysi si nechala vyrobit kopie od každých dveří i dvířek v Domě – a že jich bylo. Postupně, pomalu a tajně, nevěděl to vůbec nikdo.
Tušila, že je jednou bude doopravdy potřebovat.
* * *
„Oheň! Oheň! Hoří!“
Wesleymu se výkřik zařízl hluboko do těla, jako nějaký dlouhý ostrý nůž.
Na okamžik napjatě ztuhl a nedýchal, a když se znovu přinutil nadechnout, ucítil dým a pach spáleného dřeva. Stiskl zuby a rozběhl se prudce tam, odkud k obloze svítila nepřirozená oranžovorudá záře a odkud se ozýval nejhlasitější křik.
Ellen Sinclairová byla tu noc už ve svém pokoji, ale stále ještě oblečená, tentokrát v elegantních šatech se vzorem tmavě červené a béžové kostky.
Neměla ani tušení, že se děje něco vážného, dokud neuslyšela podivné zvuky. Znělo to jako jakési vzdálené praskání nebo bouchání. Když otevřela dveře, praskání zesílilo.
Vyšla z chodby a sešla schody, když to uviděla. Na konci dlouhé chodby, kde byly rozdělovací dveře vedoucí do veřejné části domu, byl původ podivného praskotu. Celá stěna, dveře i obrazy na stěnách – to vše bylo pohlcováno vysokými plameny.
Zaclonila si oči před žárem a zalapala hrůzou po dechu. Chvíli si připadala jako ve zlém snu, ale ten žár byl skutečný, stejně jako oslepující světlo.
Zacouvala a zakopla o schod.
„Panebože!“ zašeptala šokovaně a chytila se zábradlí, aby neupadla.
„Sofie,“ dostala ze sebe sevřeně. Vzápětí se nadechla víc a zvýšila hlas. „Sofie! Sofie!“
Věděla, že má Sofie lehké spaní, hned uslyšela, jak klaply dveře. „Slečno Ellen?“
Ellen se otočila a pokusila se nalézt rovnováhu. „Sofie!“
V tu chvíli i Sofie ucítila dým.
„Panebože! Ono hoří!“
Ellen kývla.
„Už… už je v plamenech celá polovina chodby.“
Sofie, oblečená pouze v noční košili a s rozpuštěnými vlasy, měla oči doširoka rozevřené strachem. Ellen se snažila vypadat navenek klidně jako vždycky, ale ty hrozivé plameny, dým i žár jako by jí vymazaly z hlavy všechny logické myšlenky.
Zůstal jen strach.
Vůbec nevěděla, co má dělat.
Ucítila Sofiiny ruce na ramenou, když ji otočila a nasměrovala ke schodům.
„Slečno, rychle musíme dolů. Po schodech dolů!“
„Co?“
„Musíme ven, než nás to odřízne od východu!“ řekla Sofie a rozkašlala se, protože těžký kouř postupoval tak rychle, jak se šířily plameny.
„Dejte si ruku před ústa a nos!“ řekla drobná žena zkoprnělé Ellen, popadla ji za ruku a táhla po schodech, ven k východu.
Když Wesley doběhl k Domu, zaclonil si oči před obrovským žárem, který narůstal snad každou vteřinou. To, co uviděl, bylo hrozné.
Dům, ještě včera architektonická chlouba bezvýznamného městečka, hořel na několika zásadních místech. Plameny, některé měřící už desítky metrů, šlehaly vysoko v hvězdné obloze. Olizovaly krásnou pevnou stavbu, zdobené okenní rámy, probojovaly se střechou, požíraly zeď.
Lidé na to hleděli s hrůzou a plameny jim vytvářely na tvářích a v očích posměšné odrazy.
„Řetěz!“ zvolal kdosi silným, ochraptělým hlasem. „Musíme utvořit řetěz!“
„Vědra!“ volal někdo jiný. „Vědra, lidi, sežeňte jich co nejvíc!“
Dav jakoby se probudil. Ztuhlost se rozplynula a proměnila se ve zmatené pobíhání a naprostý chaos. Wesley ignoroval volání i strkanici, protože se prodíral davem se sevřeným hrdlem a snažil se najít Dannyho.
Musí tu být, dnes v noci pracuje, musí tu někde být!
Viděl pár strážníků v uniformách, ale ani jeden z nich nebyl Danny. Ze všech stran na Wesleyho útočily zvuky a pachy, které nenáviděl ze všeho nejvíc, které v něm probouzely děs a rozmazávaly mu vnímání.
Snažil se tomu ze všech sil nepodléhat a odstrkoval nevybíravě lidi, aby se dostal blíž k Domu. Náhle oheň bez varování uvolnil kus střechy a ta rozžhavená masa se zřítila k zemi.
„Panebože!“
„Odstupte!“
„Proboha!“
Wesley zaťal pěsti a zvýšil zoufale hlas.
„Danny! Sakra, DANNY!“
Cítil, jak mu hlasitě buší srdce.
Do uší mu ostře pronikaly zvuky praskajícího dřeva a lidské výkřiky plné strachu. Slyšel, jak lidé uvnitř domu křičí. Slyšel, jak plameny praskají a hučí, jako by předváděly svou neporazitelnou sílu.
Tmělo se mu před očima, bránil se tomu a měl pocit, že se mu snad rozskočí hlava. Zavřel oči a už nerozeznal, jestli slyší skutečnost nebo své vlastní vzpomínky.
Tak příšerné… děsivé vzpomínky.
Bylo to tak podobné, ten vzduch, ten křik.
„Wesley!“
Chvíli mu trvalo, než se vzpamatoval, Danny ho chytl za ramena a lehce s ním zatřásl. Wesley ho pevně popadl do bolestivého sevření a objal ho. Zdál se mu být v pořádku a bez úhony.
„Danny! Je ti… je ti něco?“
„Ne, není. A co ty?“
„Já… nic mi není… totiž myslel jsem… KDES BYL?!“
„Wesley, uklidni se!“ poplácal ho Danny po paži. „Nic se nestalo!“
Oba se naráz otočili na tvořící se lidský řetěz, který se musel táhnout až k řece. Nemuseli nic říkat, stačilo jim dorozumět se očima.
Rozeběhli se, aby se zařadili, aby pomohli. V ohromném zmatku se Wesley nakonec ocitl až daleko u řeky, na konci jednoho řetězu a byl rád, že je co nejdál od toho křiku, který mu byl tolik povědomý.
Wesley stál po kolena ve vodě, kterou ani necítil a konal neustále stejné pohyby: bral do rukou prázdné vědro, skláněl se, aby ho naplnil vodou a předal zpátky.
Rychle. A znovu a znovu.
Ve dvou řadách tu stáli muži, ale i ženy a všichni zatínali zuby námahou ve snaze zlikvidovat oheň.
Danny se ocitl blíž ohni, žár na něj útočil, ale v tempu nepolevil. Všem mužům u ohně se napínaly svaly a tváře se jim koupaly v potu, ale oheň se spíš zvětšoval.
Skupina mužů se snažila pomocí žebříku a lan zachraňovat lidi shora. Křičeli strachy a dusili se. Danny věděl, že všechny se jim zachránit nepodaří.
Kdepak je asi slečna Sinclairová? vzpomněl si náhle.
Na chvíli pocítil nečekaný záchvěv soucitu – určitě pro ni musí být hrozné dívat se na svůj vlastní dům, jak hoří… ale ten soucit brzy odezněl.
Tedy soucit s Ellen Sinclairovou.
Srdce ho bolelo pro nevinné lidi, které dnes ten oheň zabil nebo zabije.
Každé vědro vody do ohně bylo jako komáří bodnutí do nějaké velké a zuřivé šelmy. Tak malé a tak bezvýznamné.
Náhle se ozval ženský výkřik plný bolesti a v okně jednoho pokoje se objevila dívčí postava. Když Danny přivřel oči proti bodavému žáru, ke své hrůze si všiml, že žena má šaty i vlasy v plamenech. S tím hrozným křikem vyskočila z okna a pád zavřel její ústa.
Danny musel odvrátit oči od hořící bezvládné postavy na zemi.
„Ježíšikriste!“ vyhrkl muž vedle něj a pokřižoval se. „Ježíšikriste, jsou tam uveznění, nemůžou ven!“
Dannymu najednou ztuhlo celé tělo.
Vůbec se nemohl pohnout.
„Tak uhni, jestli už nemůžeš!“ křikl na něj kdosi a odstrčil ho. Danny to ani nevnímal.
Ježíšikriste! opakoval v duchu mužova slova. Ježíšikriste!
Jsou tam uvěznění.
Nemůžou ven.
Uvědomil si tu strašnou skutečnost, že uvnitř toho domu je rozhodně jeden člověk, který se bez cizí pomoci rozhodně ven nedostane.
* * *
Anne Retlowová zprvu o ohni vůbec nevěděla.
Venku byla už tma a tady dole ještě větší. Poprvé, když si uvědomila neobvyklý křik venku, nevěnovala mu přílišnou pozornost, ale když to všechno neustávalo a přidávaly se i další podivné zvuky, stoupla si těsně k mřížím. Ráda by věděla, co se venku děje, ale přes okna na chodbě nic neviděla.
Kde je ten idiot v tý uniformě?!
„Hej, pojď sem, slyšíš mě?“ zavolala. „Co se to děje!“
Patrně ji však nikdo neslyšel.
Danny Larabi v životě zažil leccos a viděl dost ošklivých věcí, jeho zásada byla mít za každou cenu chladnou hlavu a jednat rozumně.
O to se snažil i teď.
Zapomněl jsem na ni, úplně jsem na ni zapomněl! Byl jsem za ni zodpovědný a zapomněl jsem!
Pokusil se uklidnit.
Sňal si klobouk z hlavy a rychle obhlédl situaci. Kudy dovnitř? Oběhl západní roh domu a rozhodl se to zkusit vchodem do kuchyně. Jen v duchu doufal, že se uvnitř domu dostatečně vyzná. V kuchyni nebyl vůbec nikdo a Danny se pokoušel dostat co nejdřív dolů.
Kudy jenom, sakra?
Konečně se trochu orientoval, pro změnu se ale musel prodrat hysterickým davem v hlavní hale veřejné části. Na širokých schodech už panoval oheň, nešlo se odtud dostat ani nahoru, ani dolů. Danny proběhl dál a snažil se na to nemyslet.
Na chodbě bylo už plno dýmu a vnikal Dannymu do plic a do očí, začal kašlat a strhl si z krku šátek, který si uvázal přes ústa a nos.
Kudy se dostanu do toho sklepa?
Připadalo mu jako věčnost, než věděl, kde je, kudy má jít a že je už blízko cíle.
Co ho zastavilo, byl opět oheň. Aby se tam dostal, musel jím projít, plameny nesahaly vysoko, ale přesto…
Jestli zaváhal, tak na vteřinu. Vrazil si klobouk hlouběji do očí a rozběhl se. Snažil se ohněm proskočit a oddechl si, když se konečně ocitl na druhé straně.
Anne už bylo zle, tiskla se v rohu ke zdi s dlaněmi na obličeji a nejspíš se modlila.
Nebo se prostě jen pokoušela dýchat.
Náhle se tam ocitlo podivné individuum se šátkem přes obličej a v doutnající uniformě strážce Domu.
Rychle se vrhla k mřížím.
„Dostaň mě odsud!“ vyhrkla a vzápětí se prudce rozkašlala. Danny si strhl šátek.
„Hoří celej dům,“ řekl.
Byl to zase on, ten, kterého celý den proklínala, ale nikdy nikoho neviděla raději, než jeho v tuto chvíli.
„To jsem si všimla! Sakra, nehodlám se tady… udusit… otevři tu mříž!“
Konec její věty zněl už opravdu zoufale.
Na vteřinu se jejich pohledy střetly, Danny sevřel rty a krátce kývl.
„Vezmi si to,“ podal jí šátek přes mříže a sáhl si na opasek. Tam, kde měl viset klíč, však nahmatal pouze prázdno.
Velice sprostě zaklel.
„Co je?!“
„Klíč! Nemám klíč!“
„Cože? To si snad děláš srandu?“
Plameny, přes které Danny přeběhl, už sahaly téměř do stropu a vyzařovaly takový žár, že Dannymu připadalo, že už hoří i on sám. Situace byla opravdu mizerná, jestli tu budou ještě chvíli, skutečně se udusí. Kromě toho ohně tu už tu byl dým tak hustý, že oba špatně viděli a ještě hůře dýchali.
„Ustup!“ vydechl těžce. „Za tu zeď!“
K Anne dolehl smysl těch slov velice mlhavě a jejich logika se jí vyhnula úplně, ale přesto se s šátkem na obličeji přitiskla ke zdi vedle mříže.
Jediné, na co dokázala myslet, byl čerstvý vzduch.
Danny sáhl po revolveru u svého pasu a sklepením třeskly dva ohlušující výstřely. Obě dvě střely sice samozřejmě trefily cíl, kterým byl okovaný zámek, ale obě dvě se také s ostrým cinknutím odrazily. Jedna z nich jen se štěstím netrefila Dannyho stehno.
„Kurva, já jsem fakt idiot!“ zasípal Danny.
Jistě, že takovej zámek neprostřelím!
Vzteky vší silou kopl do mříže. Jednou, podruhé… přinejmenším se mu ulevilo. A taky si všiml, že se zdivo, které drželo mříž na levé straně, znatelně pohnulo a začalo drolit.
Zedník byl zřejmě fušař… nebo šetřil.
Dlouho o tom neuvažoval. Začal do mříže kopat systematicky a stejně tak s ní cloumal vší silou, kterou v sobě našel.
„Anne, pomoz mi, dělej!“ zachroptěl, protože už jinak mluvit nedokázal. Pochopila mnohem rychleji, než by čekal, začala s mříží lomcovat a bušit do ní se vším zoufalstvím a zlobou. Konečně se zeď rozdrolila a uvolnila kované mříže. Doslova ji vytáhl ven, ale vysmekla se mu a spíš po paměti vyrazila rovnou ke schodům ze sklepa, které už ale pro hradbu plamenů nebyly vůbec vidět.
Jen tak tak skočil, aby ji chytil za pas a šlehající plameny je skoro zasáhly. Danny ji strhl na sebe a oba dopadli tvrdě na zem. Teď už zoufale lapali po dechu, tělo si neustále říkalo o přísun kyslíku, kterého se mu nedostávalo a plíce ten jedovatý kouř odmítaly.
Jediná cesta ven bylo teď okno, které díkybohu nemělo mříž. Danny se zvedl a opřel téměř bezvládnou Anne o zeď. Okno bylo dost vysoko, sotva na něj dosáhl, ale chytl se levou rukou rámu, odrazil od země a vyskočil.
Pravou pěstí vrazil silně do skla, ucítil, jak prasklo a udělal totéž znovu. Rukou mu projela bolest, ale sklo se roztříštilo.
Chytl Anne kolem pasu a vyzdvihl ji, co nejvýše dokázal. Naštěstí se sama vzepřela na rukou a protáhla se rozbitým oknem.
Danny vyskočil za ní.
Byli venku. Před domem. Na vzduchu.
Hltali ho, jako by nedýchali snad sto let a docela jim to tak připadalo. Leželi na zemi na boku a Danny k sobě Anne pevně tiskl. Vůbec si neuvědomovala, kde leží a že ten, kdo ji k sobě tak důvěrně tiskne, je vlastně cizí muž. Cítila velkou bolest v hrudi, ale nevěděla, jestli jsou to plíce nebo jestli jí ten hnusný korzet tlačí a brání jí, aby se zhluboka nadechla. Mezi tím vším kašláním a trhaným dechem jí Danny stáhl šátek z tváře, takže jí volně visel kolem krku.
„Dýchej, děvče!“
Skoro ho neslyšela a přes slzy, které jim kouř oběma vehnal do očí, viděla jen silně rozmazaný rudooranžový žár, který se jí chvílemi ztrácel v jakési bezvědomé tmě.
„No tak, neblbni!“ řekl jí konejšivě a skoro něžně. Sám už dýchal pěkně zhluboka vzduch, o kterém se sice nedalo říct, že by byl čerstvý, ale jemu připadal velice lahodný. Pomalu se posadil a opřel si dívku o hruď. Ještě se mu trochu točila hlava.
„Jenom pomalu, holčičko, no tak,“ šeptal jí a teprve při pohledu do jejího hlubokého výstřihu ho napadlo, že by jí možná měl povolit ten korzet. Opatrně, aby ji nevyděsil, povolil nejdříve tkaničky živůtku a poté ty vzadu u korzetu, kam až dosáhl.
Přímo cítil na svém těle, jak se poprvé nadechla zhluboka.
Vůbec se nepodobala té zuřivé kočce, kterou zavíral za mříže. Byla uslzená od kouře a celá začerněná a vypadala spíš jako malá holčička, která potřebuje otce nebo velkého bratra, aby ji objal.
A tak ji Danny objímal, dokud necítil její dech jako pravidelný a hluboký.
Pak těžce vstal, pořád ji držel a všiml si, že mají oba pořezané ruce, jak prolézali oknem.
On sám měl na pravé dlani jednu docela hlubokou krvácející ránu. Mávl nad tím unaveně rukou, protože nic jiného stejně udělat nedokázal. Ohlédl se k domu.
Právě v tu chvíli se řetězce z lidských sil pomalu rozpouštěly, bylo jasné, že veškerá snaha je marná, snad jen udržet požár od ostatních domů.
Na Domě splněných přání snad nebylo jediné místo, které by nehořelo.
Danny vzal Anne jemně do náručí, protože se pořád ještě pořádně neprobrala a odstoupil také. Sedl si k silnému kmeni nějakého stromu, jehož listy byly nešťastně zkroucené a zčernalé žárem, opřel se o něj a ji opřel o sebe, aby opakoval ono konejšivé objetí. Neseděli tak ani příliš dlouho, Anne tiše oddechovala a Danny si uvědomil, že zavřela oči a usnula. Zachtělo se mu pohladit ji po vlasech, ale nakonec se jen zlehka dotkl jednoho dlouhého pramene a navzdory tomu, co se právě stalo, se pousmál.
Takhle holčička že přerazila o Wesleyho židli?
Myšlenka na přítele jakoby ho přivolala, protože právě v tu chvíli se přiřítil jako supící lokomotiva.
„Danieli Larabi, co si myslíš, že právě děláš?!“ zařval.
Ve tváři měl zuřivý výraz, ale Danny viděl i tu hlubokou hrůzu v jeho očích, která tam byla kvůli jemu samotnému.
„Trochu jsem… se zdržel. Jsem v pořádku.“
„Zdržel? Kdes byl, uvnitř toho domu nebo co?“ Prohlédl si Dannyho ohořelý oděv a zčernalé tváře. „To snad ne! Tys tam vážně byl? Uvnitř toho hořícího domu?!“
„Klid, Wesi, prosím, já jsem… trochu…“ zamrkal Danny provinile.
„Ty ses snad úplně zbláznil! Mám chuť ti pořádně nasekat, abys věděl, Danny,“ rozhodil Wesley ruce a pak jeho oči zalétly k podřimující Anne. „A co znamená tohle?“
Anne otevřela oči.
Nejdřív vůbec netušila, kde se nachází a co se stalo, prakticky nespala celou minulou noc a následující den strávila aktivním zuřením v zamřížované místnosti, takže ten bezvědomý spánek přišel tak rychle, že si ho ani nevšimla.
Probrala se a první, co spatřila, byl oheň. Pak si začala uvědomovat, že se opírá o čísi pevný hrudník takovým způsobem, že mohla vnímat pravidelný dech i bušící srdce toho člověka. Cítit jeho teplé dlaně na svých pažích.
Vyskočila, jako by seděla přímo v ohništi.
„Pusť mě!“ vyhrkla vyplašeně. „Nech mě na pokoji!“
Danny nic takového nečekal, proto jí v tom nestihl ani zabránit, naštěstí včas přiskočil, když se jí při prudkém vstávání zatočila hlava a ona se málem skácela zpátky na zem.
Chvíli viděla jen úplnou tmu a hučelo jí v uších, a když to pominulo, spatřila toho mladého strážníka, který ji podpíral a opodál člověka, kterého už neměla v plánu potkat nikdy. Měl klobouk v ruce, tvář lesklou od potu a jejich pohledy o sebe třeskly jako vytasené meče.
Podle výrazu v jeho tváři ani on do svých plánů rozhodně nezahrnoval setkání s ní. Nadechl se a evidentně chtěl něco říct dříve, než to stihne ona, ale předběhl je někdo jiný.
Ellen Sinclairová.
Poté, co se dostala z hořícího domu, ji Sofie odvedla a posadila na schody doktorské ordinace, seděla tam s ní a držela ji za ruku.
„Nedívejte se na to,“ šeptala svým měkkým francouzským přízvukem a Ellen skutečně poslušně zavřela oči.
Zřetelně cítila dým, kterým vítr točil v ulici, a když oči znovu otevřela, její dům byl pryč.
Prostě jen tak pryč.
Cítila uvnitř nepopsatelnou bolest. Toporně se zvedla a Sofie s ní.
„Slečno…?“
Silueta trosek v oranžové záři vypadala jako obrovský, poničený pomník. Výsměšný vykřičník za její neschopností.
Sofie šla těsně za ní, ale jí na rozdíl od Ellen stékaly po tváři horké slzy.
Ellenin pohled zaostřil a ona se naráz zastavila.
Mohla teď vidět cokoli od poházených věder, vyděšených a unavených lidí až po střepy barevného skla a kusy dřeva, ale ona viděla najednou tři lidi u stromu.
Spolu.
Její příchod je nejspíš z něčeho vyrušil a všichni tři k ní naráz obrátili své tváře.
Ellen si připadala jako náměsíčná a chvíli jí trvalo, než si uvědomila, že vlastně všechny tři zná.
Ten v uniformě strážce, i když poněkud ohořelé, byl Larabi. Druhý muž byl její včerejší nevychovaný a neurvalý zákazník a ta třetí byla… vzpurná Anne Retlowová, její vězenkyně.
Spolu.
Stáli tam jeden vedle druhého a dívali se na sebe mlčky. Ellen hleděla do Annina obličeje a v duchu slyšela její vzteklá slova.
Všechno podpálím i s tebou!
Dunělo jí to v hlavě a bylo to nesnesitelné, nesnesitelné.
Otevřela ústa a zalapala po dechu, stále znova v duchu slyšela ta slova, cítila žár a dým a viděla zuhelnatělé dřevo a rudý žár. Bylo to jako přílivová vlna, která ji hodlá smést z povrchu zemského.
„Žhářko!“
To slovo z ní vyšlo velice těžce a velice tiše. Viděla před sebou Annin obličej, její neohrožený výraz a neustálý zuřivý pohled.
„Ty odporná sprostá žhářko!“
Její hlas získával na síle, ale zněl jaksi nepřirozeně, ječivě. Anne si dala ruce v bok. Byla dost unavená, ale nehodlala se jen tak nečinně dívat, jak ji někdo nespravedlivě uráží.
„Co tím myslíš?“
Ellen se trochu trhaně nadechla.
„To moc dobře víš! Že budeš viset tím myslím! Za tohle půjdeš na šibenici, rozumíš?! To tím myslím!“
V tuto chvíli se jí zdála šibenice málo, ale nedokázala si vzpomenout na nic horšího. Tentokrát zalapala po dechu Anne, jak se jí urážka dotkla.
Měla sice k zákonům trochu svérázný postoj, ale ctila je víc, než cokoli jiného. Byla čestná a na tom si zakládala, protože kolikrát si ani na ničem jiném zakládat nemohla.
„To odvoláš!“ řekla varovně.
„Postarám se o to, to si piš, že se o to postarám!“ pokračovala Ellen, jako by ji neslyšela.
„Já jsem to nebyla!“
„Půjdeš tam, kam patříš! Tam, kam by měli poslat všechny takové… žebrácké krysy, ty… žebrácká couro!“
Ellen Sinclairová pravděpodobně nikdy nepoužila taková slova. Kdyby o tom přemýšlela, nejspíš by si uvědomila, že je poprvé slyšela až během posledních několika dní. Jenomže z těch všech slov si vybrala právě ta nejhorší, která mohla, aby zasáhla Anninu hrdost.
Anne Retlowová vyrostla mezi neustále opilým otčímem a Guyem a její život byl neustálý boj, jak fyzický, tak duševní. Když se bránila, nešla pro ránu daleko.
Napřáhla se a její dlaň, pořezaná od střepů a špinavá od prachu, prudce trefila čistou a pěstěnou tvář Ellen Sinclairové.
Ellen v životě nikdo neuhodil.
Neuměla si představit, jak moc to bolí dostat ránu a jak moc, opravdu moc je to ponižující. Nevěřícně se chytila za pálící tvář a její pohled byl na okamžik pouze a jenom udivený.
A pak… pak poprvé ve svém životě jednala na popud instinktu. Vlastně doposud neznala význam toho slova, ale teď, v jedné vteřině naprosto poslechla ten silný a neovladatelný pocit uvnitř a se vzteklým výkřikem se vrhla na Anne.
Ta na nic takového nebyla vůbec připravená. Ellen byla menší, ale její váhová převaha jí dala výhodu, se kterou srazila překvapenou Anne k zemi a přistála na ní.
Sofie vykřikla a v hrůze si přikryla ústa, nespouštějíc oči ze dvou dívek, válejících se v prachu za doprovodu nadávek a zvuků trhající se látky. Danny a Wesley chvíli jen zírali neschopni pochopit nečekaný sled událostí, než na sebe mrkli a rozhodli se zakročit jako muži.
„Přestaňte!“ křikl Wesley. „Slyšíte? Nechte toho!“
Nezdálo se však, že by ho některá z dívek vůbec vnímala.
„Ženský zatracený,“ zamumlal Danny a sevřel jedno dívčí zápěstí. Společná snaha odtrhnout je od sebe se však ukázala těžší, než se původně zdálo a oba, než se nadáli, schytali kopanec nebo ránu.
Anne se vzpamatovala z prvotního šoku a málem vyraženého dechu a v okamžiku se ocitla v převaze. Převalila se na Ellen a chystala se jí ukázat, co je to dostat pořádný výprask. Vtom ji ale někdo popadl za pas a začal zvedat.
Wesley musel vynaložit hodně své síly, aby ji od Ellen odtrhl.
„Co to děláš? Hned mě pusť!“ začala se okamžitě bránit.
Danny držel Ellen, ale taky si u toho nemohl zrovna pískat. Jednou mu někdo řekl, že nejhorší ze všeho je skutečně rozzuřená ženská. Asi o tom popřemýšlím, napadlo Dannyho těsně před tím, než mu Ellen přidupla nohu podpatkem.
„Uklidněte se!“ snažil se Danny o autoritativní tón. Šlo mu to velice těžko, neboť měl plné ruce práce.
Wesley nepřemýšlel o tom, jaký má tón.
„Přestaň sebou mrskat, nebo tě namouduši přidusím!“
„Pusť mě, nebo tě zabiju!“ vřískala na oplátku Anne. Wesley by ji pustil velice rád. Ve skutečnosti by ji ještě raději někam hodil, nejlépe do hluboké řeky nebo nějaké propasti.
Ale bohužel nemohl, aspoň ne teď.
Obě dívky rychle oddechovaly.
„Za to, cos řekla, nepoznáš svůj ksicht ani v zrcadle!“ slibovala Anne s nenávistí. Kdyby ji Wesley pustil, vrhla by se do plnění svého slibu okamžitě. Elleniny oči říkaly leccos podobného, ale ona sama už nepromluvila. S ohromným úsilím se pokoušela získat zpět ztracenou důstojnost, což jí v tuto chvíli připadalo jako nesplnitelný úkol.
„Už mě můžeš… pustit!“ řekla důrazně a velmi ledově.
Danny poslechl a uvolnil stisk. Ellen se nedokázala otočit a podívat se na něj, měla pocit, že by v té chvíli zemřela studem. Jednou rukou si uhladila vlasy a druhou si přitiskla na hrudník, protože látka živůtku byla roztržena od výstřihu až k pasu a prosvítal jí korzet.
„Zabiju tě, za tohle tě zabiju!“ zuřila Anne a rvala se s Wesleym. Těžko odhadnout, komu vlastně vyhrožovala. Zaryla mu nehty do paží, aby alespoň uvolnil sevření.
„Au!“ sykl. „Okamžitě přestaň, ty bestie! Za co jsem si sakra tohle zasloužil?!“
Prudce s ní trhl, aby ji obrátil čelem k sobě. Přitiskl si ji silně na svou hruď a uvěznil jí tak paže mezi jejich těly. Ať sebou mrskala, jak chtěla, nemohla se z takového sevření dostat.
Pro jistotu ji k sobě tiskl čím dál silněji, až cítil její zběsilé srdce, které vyvádělo tak, jako by se chtělo probít ven skrze dívčina žebra i tuhý korzet.
Uvědomil si, jak v jeho sevření ztuhla.
I ona cítila najednou zrychlený tlukot v jeho hrudi i každé jeho nadechnutí a hrůza, která jí ovládla, jí nedovolila vydat ze sebe ani hlásku. Byl tak velký, tak silný, že by ji mohl rozmáčknout, kdyby chtěl. A ona by nedokázala říct ani slovo, protože má takový strach…
Přímo před očima měla jeho zlostně semknutá ústa a hranatou bradu, jejíž mužnost rušil důlek v jejím středu. Viděla z dálky nepatrné strniště vousů na kresbě jeho čelisti, a i když to nechtěla ani za nic udělat, zvedla pohled výš, až k jeho očím. V tuto chvíli vypadaly temné a skoro černé. Měl v nich zlobu i únavu a ještě něco. Něco, co z nich neuměla přečíst, ale co ji děsilo snad ze všeho nejvíc.
Vzepřela se dlaněmi proti jeho hrudi, ale ani se nepohnul. Pootevřel rty, jako by chtěl něco říct, zmateně několikrát zamrkal a najednou… ji pustil.
Anne přistála obloukem tvrdě na zemi.
Cosi proletělo vzduchem za ní, drobný lesklý předmět.
Na okamžik odrazil ještě stále živé plameny a s lehkým klapnutím přistál přímo u Dannyho bot.
Sehnul se a vzal jej do ruky.
V salónu na hlavní ulici seděl Wesley Shane u sklenice piva. Kolem něj byla spousta chlapů, teď už většinou opilých, rozjařených a divokých. Wesley také dokázal být pěkně divoký, ale dnešní večer se cítil nějak divně. Ani to pivo mu nechutnalo, držel sklenici v rukou, ale nepil.
Nevěděl, co vlastně cítí víc. Jestli vztek a rozčarování, napětí nebo ohromnou radost se setkání s Dannym. Vlastně cítil všechno dohromady, po příjezdu do Sugarhillu se na něj sesypaly všechny ty události a teď tu seděl a nevěděl, který z těch smíšených pocitů je vlastně nejsilnější.
Když se pohnul, bolelo ho rameno a vždycky si vzpomněl, jak k pohmožděnině přišel. Nemohl na to nevzpomínat, když na čele pořád cítil tu ránu. Tu drzou lehkou holku nechtěl už nikdy potkat, protože by jí musel uštědřit pořádný výprask.
„Hej, mladej, spíš, nebo co?“
Kdosi do Wesleyho strčil loktem, až málem vylil pivo.
„No tak!“ řekl varovně. „Co je?“
„Seš nějakej nervózní, mladej!“
„Jasně,“ přidal se další. „Asi by potřeboval nějakou ženskou!“
Wesley se zatvářil znechuceně.
Tuhle větu uslyším dlouho nerad! přiznal si v duchu.
Chlapi byli čím dál divočejší a opilejší, až začali padat návrhy na Dům splněných přání.
Opět.
To tady po večerech nedělají nic jinýho?!
Wesleyho znechucení dospělo vrcholu a nenápadně se vytratil, protože neměl náladu se s někým přít. Venku se zastavil na ulici, zvedl hlavu k obloze a zhluboka se nadechl. Tak nějak nemohl uvěřit, že už to nebude trvat dlouho a jejich společná cesta začne. Cesta jeho a Dannyho. Cesta za pomstou. Za spravedlností.
Tolik toužil ukojit touhu po odplatě, tolik si přál, aby nalezl klid. Tolik se chtěl zbavit nočních můr plných ohně a krve.
Vzpomínka na dětství Wesleyho zabolela hluboko uvnitř. Stál tu opřený o zábradlí jakéhosi domu a s kloboukem v ruce vzpomínal na dva malé nešťastné kluky, kteří hledali práci, aby nezemřeli hlady. Jak těžce pracovali, až nedokázali stát únavou na nohou, tiskli se k sobě v noci, aby nezmrzli.
Jak s ním Danny pokaždé třásl, aby ho vytáhl z hnusného bahna nočních můr, které ho tížily po nocích.
Copak se tohle dá vůbec nějak pomstít? Copak to jde něčím vyvážit?
Musí to jít. Prostě musí.
Náhle ho z rozjímání vyrušila postava, která byla skoro celá zahalená do nějakého pláště. Podle vykukující sukně, výšky a pohybů Wesley bezpečně poznal ženu, ale dál se o ni nezajímal. Nasadil si klobouk hluboko do čela (až se mu opět velmi důrazně připomněla ta rána) a zmizel ve stínu za domy, aby ho nikdo nevyrušoval.
Postava pokračovala dál ve své pouti drobnými spěšnými kroky, které mohly symbolizovat možná nervozitu, možná očekávání. Nenápadně prokluzovala ulicemi ve stínu domů, po cestě, kterou už měla dobře nacvičenou. Neomylně mířila k domu, který se tyčil proti obloze jako nějaký hrad neřesti.
Oběhla šikovně severní zeď, vyhnula se hlavnímu vchodu a za okamžik už vyťukávala smluvené znamení na malá dvířka, která vedla do kuchyně.
Málokdo by dokázal poznat, že to byla Katy Wilcanová, zdejší učitelka a sestra faráře Wilcana. Pod pláštěm skrývala paruku hustých blonďatých kudrnatých vlasů a černou škrabošku, která jí skrývala od čela po nos.
Dnes dělala přesně to, co každý týden v tuhle dobu.
Většinu času byla upjatou učitelkou, která při každé příležitosti poučovala a vlastně byla se svou pokryteckou pózou spokojená. A občas se díky Hannah a jejich tajné úmluvě stávala v noci tím, čím byla doopravdy – děvkou. Sice maskovanou, se jménem Madam Tajemná, ale pořád děvkou.
Spíš pro potěšení, než pro peníze, protože platila Hannah za zachování mlčenlivosti a v kapsách jí toho příliš nezůstalo. Z touhy po dobrodružství a vzrušení však na takovou nerovnou dohodu přisoupila.
Teď už ťukala potřetí a dvířka zůstávala tichá a zamčená. Očekávala to, co pokaždé: Hanniny kroky, klíč v zámku, tiché pozdravení.
Nic z toho se ale nestalo.
Jak to? Dneska je přece středa!
Katy Wilcanová vytáhla ze záhybů svého pláště hodinky.
Je přesně půl dvanácté. Tak co se děje?
Zkusila to ještě několikrát, ale marně. Nakonec jí nezbylo nic, než se obrátit čelem vzad a vzteklými krůčky oddupat pryč.
Tohle je neodpustitelné! Kde ta zatracená Hannah je?
Nebyla daleko.
Vlastně byla docela blízko, dokonce tak moc, že Katy Wilcanovou viděla a poznala.
Ale neukázala se. Nemohla. Měla úplně jiné povinnosti.
Zmítala jí šílená nenávist a toužila udělat něco zlého, čím by ublížila všem, kteří ublížili jí.
Byl to nesmírně silný, spalující pocit, ale nezakalil jí mozek úplně. Věděla, jak provést zlé věci a také věděla, jak je provést nenápadně.
K tělu si přitiskla plechovku, ve které tlumeně šplouchal petrolej. Byla skoro plná.
Na prstech zhoupla železný kroužek plný klíčů různých velikostí. Vyznala se v nich i ve tmě, zvládla by to i poslepu.
Kdysi si nechala vyrobit kopie od každých dveří i dvířek v Domě – a že jich bylo. Postupně, pomalu a tajně, nevěděl to vůbec nikdo.
Tušila, že je jednou bude doopravdy potřebovat.
* * *
„Oheň! Oheň! Hoří!“
Wesleymu se výkřik zařízl hluboko do těla, jako nějaký dlouhý ostrý nůž.
Na okamžik napjatě ztuhl a nedýchal, a když se znovu přinutil nadechnout, ucítil dým a pach spáleného dřeva. Stiskl zuby a rozběhl se prudce tam, odkud k obloze svítila nepřirozená oranžovorudá záře a odkud se ozýval nejhlasitější křik.
Ellen Sinclairová byla tu noc už ve svém pokoji, ale stále ještě oblečená, tentokrát v elegantních šatech se vzorem tmavě červené a béžové kostky.
Neměla ani tušení, že se děje něco vážného, dokud neuslyšela podivné zvuky. Znělo to jako jakési vzdálené praskání nebo bouchání. Když otevřela dveře, praskání zesílilo.
Vyšla z chodby a sešla schody, když to uviděla. Na konci dlouhé chodby, kde byly rozdělovací dveře vedoucí do veřejné části domu, byl původ podivného praskotu. Celá stěna, dveře i obrazy na stěnách – to vše bylo pohlcováno vysokými plameny.
Zaclonila si oči před žárem a zalapala hrůzou po dechu. Chvíli si připadala jako ve zlém snu, ale ten žár byl skutečný, stejně jako oslepující světlo.
Zacouvala a zakopla o schod.
„Panebože!“ zašeptala šokovaně a chytila se zábradlí, aby neupadla.
„Sofie,“ dostala ze sebe sevřeně. Vzápětí se nadechla víc a zvýšila hlas. „Sofie! Sofie!“
Věděla, že má Sofie lehké spaní, hned uslyšela, jak klaply dveře. „Slečno Ellen?“
Ellen se otočila a pokusila se nalézt rovnováhu. „Sofie!“
V tu chvíli i Sofie ucítila dým.
„Panebože! Ono hoří!“
Ellen kývla.
„Už… už je v plamenech celá polovina chodby.“
Sofie, oblečená pouze v noční košili a s rozpuštěnými vlasy, měla oči doširoka rozevřené strachem. Ellen se snažila vypadat navenek klidně jako vždycky, ale ty hrozivé plameny, dým i žár jako by jí vymazaly z hlavy všechny logické myšlenky.
Zůstal jen strach.
Vůbec nevěděla, co má dělat.
Ucítila Sofiiny ruce na ramenou, když ji otočila a nasměrovala ke schodům.
„Slečno, rychle musíme dolů. Po schodech dolů!“
„Co?“
„Musíme ven, než nás to odřízne od východu!“ řekla Sofie a rozkašlala se, protože těžký kouř postupoval tak rychle, jak se šířily plameny.
„Dejte si ruku před ústa a nos!“ řekla drobná žena zkoprnělé Ellen, popadla ji za ruku a táhla po schodech, ven k východu.
Když Wesley doběhl k Domu, zaclonil si oči před obrovským žárem, který narůstal snad každou vteřinou. To, co uviděl, bylo hrozné.
Dům, ještě včera architektonická chlouba bezvýznamného městečka, hořel na několika zásadních místech. Plameny, některé měřící už desítky metrů, šlehaly vysoko v hvězdné obloze. Olizovaly krásnou pevnou stavbu, zdobené okenní rámy, probojovaly se střechou, požíraly zeď.
Lidé na to hleděli s hrůzou a plameny jim vytvářely na tvářích a v očích posměšné odrazy.
„Řetěz!“ zvolal kdosi silným, ochraptělým hlasem. „Musíme utvořit řetěz!“
„Vědra!“ volal někdo jiný. „Vědra, lidi, sežeňte jich co nejvíc!“
Dav jakoby se probudil. Ztuhlost se rozplynula a proměnila se ve zmatené pobíhání a naprostý chaos. Wesley ignoroval volání i strkanici, protože se prodíral davem se sevřeným hrdlem a snažil se najít Dannyho.
Musí tu být, dnes v noci pracuje, musí tu někde být!
Viděl pár strážníků v uniformách, ale ani jeden z nich nebyl Danny. Ze všech stran na Wesleyho útočily zvuky a pachy, které nenáviděl ze všeho nejvíc, které v něm probouzely děs a rozmazávaly mu vnímání.
Snažil se tomu ze všech sil nepodléhat a odstrkoval nevybíravě lidi, aby se dostal blíž k Domu. Náhle oheň bez varování uvolnil kus střechy a ta rozžhavená masa se zřítila k zemi.
„Panebože!“
„Odstupte!“
„Proboha!“
Wesley zaťal pěsti a zvýšil zoufale hlas.
„Danny! Sakra, DANNY!“
Cítil, jak mu hlasitě buší srdce.
Do uší mu ostře pronikaly zvuky praskajícího dřeva a lidské výkřiky plné strachu. Slyšel, jak lidé uvnitř domu křičí. Slyšel, jak plameny praskají a hučí, jako by předváděly svou neporazitelnou sílu.
Tmělo se mu před očima, bránil se tomu a měl pocit, že se mu snad rozskočí hlava. Zavřel oči a už nerozeznal, jestli slyší skutečnost nebo své vlastní vzpomínky.
Tak příšerné… děsivé vzpomínky.
Bylo to tak podobné, ten vzduch, ten křik.
„Wesley!“
Chvíli mu trvalo, než se vzpamatoval, Danny ho chytl za ramena a lehce s ním zatřásl. Wesley ho pevně popadl do bolestivého sevření a objal ho. Zdál se mu být v pořádku a bez úhony.
„Danny! Je ti… je ti něco?“
„Ne, není. A co ty?“
„Já… nic mi není… totiž myslel jsem… KDES BYL?!“
„Wesley, uklidni se!“ poplácal ho Danny po paži. „Nic se nestalo!“
Oba se naráz otočili na tvořící se lidský řetěz, který se musel táhnout až k řece. Nemuseli nic říkat, stačilo jim dorozumět se očima.
Rozeběhli se, aby se zařadili, aby pomohli. V ohromném zmatku se Wesley nakonec ocitl až daleko u řeky, na konci jednoho řetězu a byl rád, že je co nejdál od toho křiku, který mu byl tolik povědomý.
Wesley stál po kolena ve vodě, kterou ani necítil a konal neustále stejné pohyby: bral do rukou prázdné vědro, skláněl se, aby ho naplnil vodou a předal zpátky.
Rychle. A znovu a znovu.
Ve dvou řadách tu stáli muži, ale i ženy a všichni zatínali zuby námahou ve snaze zlikvidovat oheň.
Danny se ocitl blíž ohni, žár na něj útočil, ale v tempu nepolevil. Všem mužům u ohně se napínaly svaly a tváře se jim koupaly v potu, ale oheň se spíš zvětšoval.
Skupina mužů se snažila pomocí žebříku a lan zachraňovat lidi shora. Křičeli strachy a dusili se. Danny věděl, že všechny se jim zachránit nepodaří.
Kdepak je asi slečna Sinclairová? vzpomněl si náhle.
Na chvíli pocítil nečekaný záchvěv soucitu – určitě pro ni musí být hrozné dívat se na svůj vlastní dům, jak hoří… ale ten soucit brzy odezněl.
Tedy soucit s Ellen Sinclairovou.
Srdce ho bolelo pro nevinné lidi, které dnes ten oheň zabil nebo zabije.
Každé vědro vody do ohně bylo jako komáří bodnutí do nějaké velké a zuřivé šelmy. Tak malé a tak bezvýznamné.
Náhle se ozval ženský výkřik plný bolesti a v okně jednoho pokoje se objevila dívčí postava. Když Danny přivřel oči proti bodavému žáru, ke své hrůze si všiml, že žena má šaty i vlasy v plamenech. S tím hrozným křikem vyskočila z okna a pád zavřel její ústa.
Danny musel odvrátit oči od hořící bezvládné postavy na zemi.
„Ježíšikriste!“ vyhrkl muž vedle něj a pokřižoval se. „Ježíšikriste, jsou tam uveznění, nemůžou ven!“
Dannymu najednou ztuhlo celé tělo.
Vůbec se nemohl pohnout.
„Tak uhni, jestli už nemůžeš!“ křikl na něj kdosi a odstrčil ho. Danny to ani nevnímal.
Ježíšikriste! opakoval v duchu mužova slova. Ježíšikriste!
Jsou tam uvěznění.
Nemůžou ven.
Uvědomil si tu strašnou skutečnost, že uvnitř toho domu je rozhodně jeden člověk, který se bez cizí pomoci rozhodně ven nedostane.
* * *
Anne Retlowová zprvu o ohni vůbec nevěděla.
Venku byla už tma a tady dole ještě větší. Poprvé, když si uvědomila neobvyklý křik venku, nevěnovala mu přílišnou pozornost, ale když to všechno neustávalo a přidávaly se i další podivné zvuky, stoupla si těsně k mřížím. Ráda by věděla, co se venku děje, ale přes okna na chodbě nic neviděla.
Kde je ten idiot v tý uniformě?!
„Hej, pojď sem, slyšíš mě?“ zavolala. „Co se to děje!“
Patrně ji však nikdo neslyšel.
Danny Larabi v životě zažil leccos a viděl dost ošklivých věcí, jeho zásada byla mít za každou cenu chladnou hlavu a jednat rozumně.
O to se snažil i teď.
Zapomněl jsem na ni, úplně jsem na ni zapomněl! Byl jsem za ni zodpovědný a zapomněl jsem!
Pokusil se uklidnit.
Sňal si klobouk z hlavy a rychle obhlédl situaci. Kudy dovnitř? Oběhl západní roh domu a rozhodl se to zkusit vchodem do kuchyně. Jen v duchu doufal, že se uvnitř domu dostatečně vyzná. V kuchyni nebyl vůbec nikdo a Danny se pokoušel dostat co nejdřív dolů.
Kudy jenom, sakra?
Konečně se trochu orientoval, pro změnu se ale musel prodrat hysterickým davem v hlavní hale veřejné části. Na širokých schodech už panoval oheň, nešlo se odtud dostat ani nahoru, ani dolů. Danny proběhl dál a snažil se na to nemyslet.
Na chodbě bylo už plno dýmu a vnikal Dannymu do plic a do očí, začal kašlat a strhl si z krku šátek, který si uvázal přes ústa a nos.
Kudy se dostanu do toho sklepa?
Připadalo mu jako věčnost, než věděl, kde je, kudy má jít a že je už blízko cíle.
Co ho zastavilo, byl opět oheň. Aby se tam dostal, musel jím projít, plameny nesahaly vysoko, ale přesto…
Jestli zaváhal, tak na vteřinu. Vrazil si klobouk hlouběji do očí a rozběhl se. Snažil se ohněm proskočit a oddechl si, když se konečně ocitl na druhé straně.
Anne už bylo zle, tiskla se v rohu ke zdi s dlaněmi na obličeji a nejspíš se modlila.
Nebo se prostě jen pokoušela dýchat.
Náhle se tam ocitlo podivné individuum se šátkem přes obličej a v doutnající uniformě strážce Domu.
Rychle se vrhla k mřížím.
„Dostaň mě odsud!“ vyhrkla a vzápětí se prudce rozkašlala. Danny si strhl šátek.
„Hoří celej dům,“ řekl.
Byl to zase on, ten, kterého celý den proklínala, ale nikdy nikoho neviděla raději, než jeho v tuto chvíli.
„To jsem si všimla! Sakra, nehodlám se tady… udusit… otevři tu mříž!“
Konec její věty zněl už opravdu zoufale.
Na vteřinu se jejich pohledy střetly, Danny sevřel rty a krátce kývl.
„Vezmi si to,“ podal jí šátek přes mříže a sáhl si na opasek. Tam, kde měl viset klíč, však nahmatal pouze prázdno.
Velice sprostě zaklel.
„Co je?!“
„Klíč! Nemám klíč!“
„Cože? To si snad děláš srandu?“
Plameny, přes které Danny přeběhl, už sahaly téměř do stropu a vyzařovaly takový žár, že Dannymu připadalo, že už hoří i on sám. Situace byla opravdu mizerná, jestli tu budou ještě chvíli, skutečně se udusí. Kromě toho ohně tu už tu byl dým tak hustý, že oba špatně viděli a ještě hůře dýchali.
„Ustup!“ vydechl těžce. „Za tu zeď!“
K Anne dolehl smysl těch slov velice mlhavě a jejich logika se jí vyhnula úplně, ale přesto se s šátkem na obličeji přitiskla ke zdi vedle mříže.
Jediné, na co dokázala myslet, byl čerstvý vzduch.
Danny sáhl po revolveru u svého pasu a sklepením třeskly dva ohlušující výstřely. Obě dvě střely sice samozřejmě trefily cíl, kterým byl okovaný zámek, ale obě dvě se také s ostrým cinknutím odrazily. Jedna z nich jen se štěstím netrefila Dannyho stehno.
„Kurva, já jsem fakt idiot!“ zasípal Danny.
Jistě, že takovej zámek neprostřelím!
Vzteky vší silou kopl do mříže. Jednou, podruhé… přinejmenším se mu ulevilo. A taky si všiml, že se zdivo, které drželo mříž na levé straně, znatelně pohnulo a začalo drolit.
Zedník byl zřejmě fušař… nebo šetřil.
Dlouho o tom neuvažoval. Začal do mříže kopat systematicky a stejně tak s ní cloumal vší silou, kterou v sobě našel.
„Anne, pomoz mi, dělej!“ zachroptěl, protože už jinak mluvit nedokázal. Pochopila mnohem rychleji, než by čekal, začala s mříží lomcovat a bušit do ní se vším zoufalstvím a zlobou. Konečně se zeď rozdrolila a uvolnila kované mříže. Doslova ji vytáhl ven, ale vysmekla se mu a spíš po paměti vyrazila rovnou ke schodům ze sklepa, které už ale pro hradbu plamenů nebyly vůbec vidět.
Jen tak tak skočil, aby ji chytil za pas a šlehající plameny je skoro zasáhly. Danny ji strhl na sebe a oba dopadli tvrdě na zem. Teď už zoufale lapali po dechu, tělo si neustále říkalo o přísun kyslíku, kterého se mu nedostávalo a plíce ten jedovatý kouř odmítaly.
Jediná cesta ven bylo teď okno, které díkybohu nemělo mříž. Danny se zvedl a opřel téměř bezvládnou Anne o zeď. Okno bylo dost vysoko, sotva na něj dosáhl, ale chytl se levou rukou rámu, odrazil od země a vyskočil.
Pravou pěstí vrazil silně do skla, ucítil, jak prasklo a udělal totéž znovu. Rukou mu projela bolest, ale sklo se roztříštilo.
Chytl Anne kolem pasu a vyzdvihl ji, co nejvýše dokázal. Naštěstí se sama vzepřela na rukou a protáhla se rozbitým oknem.
Danny vyskočil za ní.
Byli venku. Před domem. Na vzduchu.
Hltali ho, jako by nedýchali snad sto let a docela jim to tak připadalo. Leželi na zemi na boku a Danny k sobě Anne pevně tiskl. Vůbec si neuvědomovala, kde leží a že ten, kdo ji k sobě tak důvěrně tiskne, je vlastně cizí muž. Cítila velkou bolest v hrudi, ale nevěděla, jestli jsou to plíce nebo jestli jí ten hnusný korzet tlačí a brání jí, aby se zhluboka nadechla. Mezi tím vším kašláním a trhaným dechem jí Danny stáhl šátek z tváře, takže jí volně visel kolem krku.
„Dýchej, děvče!“
Skoro ho neslyšela a přes slzy, které jim kouř oběma vehnal do očí, viděla jen silně rozmazaný rudooranžový žár, který se jí chvílemi ztrácel v jakési bezvědomé tmě.
„No tak, neblbni!“ řekl jí konejšivě a skoro něžně. Sám už dýchal pěkně zhluboka vzduch, o kterém se sice nedalo říct, že by byl čerstvý, ale jemu připadal velice lahodný. Pomalu se posadil a opřel si dívku o hruď. Ještě se mu trochu točila hlava.
„Jenom pomalu, holčičko, no tak,“ šeptal jí a teprve při pohledu do jejího hlubokého výstřihu ho napadlo, že by jí možná měl povolit ten korzet. Opatrně, aby ji nevyděsil, povolil nejdříve tkaničky živůtku a poté ty vzadu u korzetu, kam až dosáhl.
Přímo cítil na svém těle, jak se poprvé nadechla zhluboka.
Vůbec se nepodobala té zuřivé kočce, kterou zavíral za mříže. Byla uslzená od kouře a celá začerněná a vypadala spíš jako malá holčička, která potřebuje otce nebo velkého bratra, aby ji objal.
A tak ji Danny objímal, dokud necítil její dech jako pravidelný a hluboký.
Pak těžce vstal, pořád ji držel a všiml si, že mají oba pořezané ruce, jak prolézali oknem.
On sám měl na pravé dlani jednu docela hlubokou krvácející ránu. Mávl nad tím unaveně rukou, protože nic jiného stejně udělat nedokázal. Ohlédl se k domu.
Právě v tu chvíli se řetězce z lidských sil pomalu rozpouštěly, bylo jasné, že veškerá snaha je marná, snad jen udržet požár od ostatních domů.
Na Domě splněných přání snad nebylo jediné místo, které by nehořelo.
Danny vzal Anne jemně do náručí, protože se pořád ještě pořádně neprobrala a odstoupil také. Sedl si k silnému kmeni nějakého stromu, jehož listy byly nešťastně zkroucené a zčernalé žárem, opřel se o něj a ji opřel o sebe, aby opakoval ono konejšivé objetí. Neseděli tak ani příliš dlouho, Anne tiše oddechovala a Danny si uvědomil, že zavřela oči a usnula. Zachtělo se mu pohladit ji po vlasech, ale nakonec se jen zlehka dotkl jednoho dlouhého pramene a navzdory tomu, co se právě stalo, se pousmál.
Takhle holčička že přerazila o Wesleyho židli?
Myšlenka na přítele jakoby ho přivolala, protože právě v tu chvíli se přiřítil jako supící lokomotiva.
„Danieli Larabi, co si myslíš, že právě děláš?!“ zařval.
Ve tváři měl zuřivý výraz, ale Danny viděl i tu hlubokou hrůzu v jeho očích, která tam byla kvůli jemu samotnému.
„Trochu jsem… se zdržel. Jsem v pořádku.“
„Zdržel? Kdes byl, uvnitř toho domu nebo co?“ Prohlédl si Dannyho ohořelý oděv a zčernalé tváře. „To snad ne! Tys tam vážně byl? Uvnitř toho hořícího domu?!“
„Klid, Wesi, prosím, já jsem… trochu…“ zamrkal Danny provinile.
„Ty ses snad úplně zbláznil! Mám chuť ti pořádně nasekat, abys věděl, Danny,“ rozhodil Wesley ruce a pak jeho oči zalétly k podřimující Anne. „A co znamená tohle?“
Anne otevřela oči.
Nejdřív vůbec netušila, kde se nachází a co se stalo, prakticky nespala celou minulou noc a následující den strávila aktivním zuřením v zamřížované místnosti, takže ten bezvědomý spánek přišel tak rychle, že si ho ani nevšimla.
Probrala se a první, co spatřila, byl oheň. Pak si začala uvědomovat, že se opírá o čísi pevný hrudník takovým způsobem, že mohla vnímat pravidelný dech i bušící srdce toho člověka. Cítit jeho teplé dlaně na svých pažích.
Vyskočila, jako by seděla přímo v ohništi.
„Pusť mě!“ vyhrkla vyplašeně. „Nech mě na pokoji!“
Danny nic takového nečekal, proto jí v tom nestihl ani zabránit, naštěstí včas přiskočil, když se jí při prudkém vstávání zatočila hlava a ona se málem skácela zpátky na zem.
Chvíli viděla jen úplnou tmu a hučelo jí v uších, a když to pominulo, spatřila toho mladého strážníka, který ji podpíral a opodál člověka, kterého už neměla v plánu potkat nikdy. Měl klobouk v ruce, tvář lesklou od potu a jejich pohledy o sebe třeskly jako vytasené meče.
Podle výrazu v jeho tváři ani on do svých plánů rozhodně nezahrnoval setkání s ní. Nadechl se a evidentně chtěl něco říct dříve, než to stihne ona, ale předběhl je někdo jiný.
Ellen Sinclairová.
Poté, co se dostala z hořícího domu, ji Sofie odvedla a posadila na schody doktorské ordinace, seděla tam s ní a držela ji za ruku.
„Nedívejte se na to,“ šeptala svým měkkým francouzským přízvukem a Ellen skutečně poslušně zavřela oči.
Zřetelně cítila dým, kterým vítr točil v ulici, a když oči znovu otevřela, její dům byl pryč.
Prostě jen tak pryč.
Cítila uvnitř nepopsatelnou bolest. Toporně se zvedla a Sofie s ní.
„Slečno…?“
Silueta trosek v oranžové záři vypadala jako obrovský, poničený pomník. Výsměšný vykřičník za její neschopností.
Sofie šla těsně za ní, ale jí na rozdíl od Ellen stékaly po tváři horké slzy.
Ellenin pohled zaostřil a ona se naráz zastavila.
Mohla teď vidět cokoli od poházených věder, vyděšených a unavených lidí až po střepy barevného skla a kusy dřeva, ale ona viděla najednou tři lidi u stromu.
Spolu.
Její příchod je nejspíš z něčeho vyrušil a všichni tři k ní naráz obrátili své tváře.
Ellen si připadala jako náměsíčná a chvíli jí trvalo, než si uvědomila, že vlastně všechny tři zná.
Ten v uniformě strážce, i když poněkud ohořelé, byl Larabi. Druhý muž byl její včerejší nevychovaný a neurvalý zákazník a ta třetí byla… vzpurná Anne Retlowová, její vězenkyně.
Spolu.
Stáli tam jeden vedle druhého a dívali se na sebe mlčky. Ellen hleděla do Annina obličeje a v duchu slyšela její vzteklá slova.
Všechno podpálím i s tebou!
Dunělo jí to v hlavě a bylo to nesnesitelné, nesnesitelné.
Otevřela ústa a zalapala po dechu, stále znova v duchu slyšela ta slova, cítila žár a dým a viděla zuhelnatělé dřevo a rudý žár. Bylo to jako přílivová vlna, která ji hodlá smést z povrchu zemského.
„Žhářko!“
To slovo z ní vyšlo velice těžce a velice tiše. Viděla před sebou Annin obličej, její neohrožený výraz a neustálý zuřivý pohled.
„Ty odporná sprostá žhářko!“
Její hlas získával na síle, ale zněl jaksi nepřirozeně, ječivě. Anne si dala ruce v bok. Byla dost unavená, ale nehodlala se jen tak nečinně dívat, jak ji někdo nespravedlivě uráží.
„Co tím myslíš?“
Ellen se trochu trhaně nadechla.
„To moc dobře víš! Že budeš viset tím myslím! Za tohle půjdeš na šibenici, rozumíš?! To tím myslím!“
V tuto chvíli se jí zdála šibenice málo, ale nedokázala si vzpomenout na nic horšího. Tentokrát zalapala po dechu Anne, jak se jí urážka dotkla.
Měla sice k zákonům trochu svérázný postoj, ale ctila je víc, než cokoli jiného. Byla čestná a na tom si zakládala, protože kolikrát si ani na ničem jiném zakládat nemohla.
„To odvoláš!“ řekla varovně.
„Postarám se o to, to si piš, že se o to postarám!“ pokračovala Ellen, jako by ji neslyšela.
„Já jsem to nebyla!“
„Půjdeš tam, kam patříš! Tam, kam by měli poslat všechny takové… žebrácké krysy, ty… žebrácká couro!“
Ellen Sinclairová pravděpodobně nikdy nepoužila taková slova. Kdyby o tom přemýšlela, nejspíš by si uvědomila, že je poprvé slyšela až během posledních několika dní. Jenomže z těch všech slov si vybrala právě ta nejhorší, která mohla, aby zasáhla Anninu hrdost.
Anne Retlowová vyrostla mezi neustále opilým otčímem a Guyem a její život byl neustálý boj, jak fyzický, tak duševní. Když se bránila, nešla pro ránu daleko.
Napřáhla se a její dlaň, pořezaná od střepů a špinavá od prachu, prudce trefila čistou a pěstěnou tvář Ellen Sinclairové.
Ellen v životě nikdo neuhodil.
Neuměla si představit, jak moc to bolí dostat ránu a jak moc, opravdu moc je to ponižující. Nevěřícně se chytila za pálící tvář a její pohled byl na okamžik pouze a jenom udivený.
A pak… pak poprvé ve svém životě jednala na popud instinktu. Vlastně doposud neznala význam toho slova, ale teď, v jedné vteřině naprosto poslechla ten silný a neovladatelný pocit uvnitř a se vzteklým výkřikem se vrhla na Anne.
Ta na nic takového nebyla vůbec připravená. Ellen byla menší, ale její váhová převaha jí dala výhodu, se kterou srazila překvapenou Anne k zemi a přistála na ní.
Sofie vykřikla a v hrůze si přikryla ústa, nespouštějíc oči ze dvou dívek, válejících se v prachu za doprovodu nadávek a zvuků trhající se látky. Danny a Wesley chvíli jen zírali neschopni pochopit nečekaný sled událostí, než na sebe mrkli a rozhodli se zakročit jako muži.
„Přestaňte!“ křikl Wesley. „Slyšíte? Nechte toho!“
Nezdálo se však, že by ho některá z dívek vůbec vnímala.
„Ženský zatracený,“ zamumlal Danny a sevřel jedno dívčí zápěstí. Společná snaha odtrhnout je od sebe se však ukázala těžší, než se původně zdálo a oba, než se nadáli, schytali kopanec nebo ránu.
Anne se vzpamatovala z prvotního šoku a málem vyraženého dechu a v okamžiku se ocitla v převaze. Převalila se na Ellen a chystala se jí ukázat, co je to dostat pořádný výprask. Vtom ji ale někdo popadl za pas a začal zvedat.
Wesley musel vynaložit hodně své síly, aby ji od Ellen odtrhl.
„Co to děláš? Hned mě pusť!“ začala se okamžitě bránit.
Danny držel Ellen, ale taky si u toho nemohl zrovna pískat. Jednou mu někdo řekl, že nejhorší ze všeho je skutečně rozzuřená ženská. Asi o tom popřemýšlím, napadlo Dannyho těsně před tím, než mu Ellen přidupla nohu podpatkem.
„Uklidněte se!“ snažil se Danny o autoritativní tón. Šlo mu to velice těžko, neboť měl plné ruce práce.
Wesley nepřemýšlel o tom, jaký má tón.
„Přestaň sebou mrskat, nebo tě namouduši přidusím!“
„Pusť mě, nebo tě zabiju!“ vřískala na oplátku Anne. Wesley by ji pustil velice rád. Ve skutečnosti by ji ještě raději někam hodil, nejlépe do hluboké řeky nebo nějaké propasti.
Ale bohužel nemohl, aspoň ne teď.
Obě dívky rychle oddechovaly.
„Za to, cos řekla, nepoznáš svůj ksicht ani v zrcadle!“ slibovala Anne s nenávistí. Kdyby ji Wesley pustil, vrhla by se do plnění svého slibu okamžitě. Elleniny oči říkaly leccos podobného, ale ona sama už nepromluvila. S ohromným úsilím se pokoušela získat zpět ztracenou důstojnost, což jí v tuto chvíli připadalo jako nesplnitelný úkol.
„Už mě můžeš… pustit!“ řekla důrazně a velmi ledově.
Danny poslechl a uvolnil stisk. Ellen se nedokázala otočit a podívat se na něj, měla pocit, že by v té chvíli zemřela studem. Jednou rukou si uhladila vlasy a druhou si přitiskla na hrudník, protože látka živůtku byla roztržena od výstřihu až k pasu a prosvítal jí korzet.
„Zabiju tě, za tohle tě zabiju!“ zuřila Anne a rvala se s Wesleym. Těžko odhadnout, komu vlastně vyhrožovala. Zaryla mu nehty do paží, aby alespoň uvolnil sevření.
„Au!“ sykl. „Okamžitě přestaň, ty bestie! Za co jsem si sakra tohle zasloužil?!“
Prudce s ní trhl, aby ji obrátil čelem k sobě. Přitiskl si ji silně na svou hruď a uvěznil jí tak paže mezi jejich těly. Ať sebou mrskala, jak chtěla, nemohla se z takového sevření dostat.
Pro jistotu ji k sobě tiskl čím dál silněji, až cítil její zběsilé srdce, které vyvádělo tak, jako by se chtělo probít ven skrze dívčina žebra i tuhý korzet.
Uvědomil si, jak v jeho sevření ztuhla.
I ona cítila najednou zrychlený tlukot v jeho hrudi i každé jeho nadechnutí a hrůza, která jí ovládla, jí nedovolila vydat ze sebe ani hlásku. Byl tak velký, tak silný, že by ji mohl rozmáčknout, kdyby chtěl. A ona by nedokázala říct ani slovo, protože má takový strach…
Přímo před očima měla jeho zlostně semknutá ústa a hranatou bradu, jejíž mužnost rušil důlek v jejím středu. Viděla z dálky nepatrné strniště vousů na kresbě jeho čelisti, a i když to nechtěla ani za nic udělat, zvedla pohled výš, až k jeho očím. V tuto chvíli vypadaly temné a skoro černé. Měl v nich zlobu i únavu a ještě něco. Něco, co z nich neuměla přečíst, ale co ji děsilo snad ze všeho nejvíc.
Vzepřela se dlaněmi proti jeho hrudi, ale ani se nepohnul. Pootevřel rty, jako by chtěl něco říct, zmateně několikrát zamrkal a najednou… ji pustil.
Anne přistála obloukem tvrdě na zemi.
Cosi proletělo vzduchem za ní, drobný lesklý předmět.
Na okamžik odrazil ještě stále živé plameny a s lehkým klapnutím přistál přímo u Dannyho bot.
Sehnul se a vzal jej do ruky.