8. Přívěsek
Danny Larabi míval většinu věcí doopravdy promyšlených.
Když nad něčím váhal, zjistil si vždycky všechny dostupné informace, aby se rozhodl dobře. Věděl, že informace jsou zbraň, bohatství.
Stejně tak to dělal s Flashem.
Jenže co se týče zrovna toho, bylo těžké prokousat se legendami k pravdivému obrazu. Ale Danny si tu práci dal, stejně jako v případě legendárního Flashova stříbrného přívěsku.
Když byl proslulý psanec ještě poměrně mladý, znal tu věc každý a ten kdo se s ním setkal, si jí nemohl nevšimnout. Byla velká jako dlaň pětiletého děvčátka a blyštěla se banditovi na hrudi, když projížděl oslnivým sluncem.
Danny viděl několik kreseb a popisů onoho kruhového přívěšku s klikatým bleskem. Existovaly legendy, které tvrdily, že je posvěcen černou magií, nebo že propůjčuje Flashovi nadpřirozené schopnosti nebo dokonce nesmrtelnost.
Danny samozřejmě takovým věcem nevěřil.
Pak se stalo, že z ničeho nic se na krku nejrychlejšího pistolníka západu nelesklo nic a okamžitě začaly vznikat další legendy o tom, kde a jak Flash o svůj talisman přišel a ten jen mohl dokazovat – a taky dokazoval – že jeho schopnosti nebyly dílem nějakého kouzelného šperku. Existovaly desítky napodobenin a spousta kluků při vyprávění příběhů o psancích toužilo ten přívěšek nalézt, protože se říkalo, že ukrývá Flashův talent.
Ani tomuhle samozřejmě Danny nevěřil.
Měl v živé paměti detailně vyvedenou kresbu, a když se shýbl k zemi, opravdu nemyslel zrovna na tohle. Zvedl to něco, co mu přistálo u nohou a na čem se houpal tenký přetržený řetízek. Už když jej držel na dlani a cítil, jak je zahřátý, už když jej přiblížil k očím na světlo ještě stále hořícího domu, věděl, co má v ruce.
Otevřel doširoka oči i ústa.
„Panebože!“ vydechl. „Ach můj bože!“
Wesley udiveně zkrabatil čelo, protože neměl ani ponětí, z jakého důvodu Danny vzývá všemohoucího. Myslel teď na úplně jiné věci – chtěl odtud co nejrychleji zmizet. Anne si taky myslela, že Dannymu přeskočilo, ale pak se zvedla na lokty a sáhla si pod sukni nad pravé koleno, kde byla zvyklá vždycky nahmatat jediný materiálně hodnotný poklad, který měla.
Ale teď nenahmatala nic.
Stačila chvilka, kdy si vyhrnula sukni, aby se podívala a kdy se obrátila k Dannymu. Viděla jen řetízek, který se mu kýval a visel z dlaně a hned věděla, co se stalo.
„Ne!“ vykřikla. „Ne! Vrať mi to!“
V jejím hlase teď nezněl žádný vztek ani výhružky, jak by se dalo čekat, ale čiré zoufalství. A také rychleji, než by kdo čekal, se vymrštila ze země a vrhla se po přívěšku.
Danny byl ale o vteřinu rychlejší, zavřel dlaň právě včas a ucukl.
Hmatala po něm, snažila se ho chytit, ale Danny jej stiskl za zády a hbitě uhýbal.
„Počkej…“ pokoušel se ji uklidnit a zastavit, ale nevnímala ho.
„Hned mi to vrať, ty zloději, slyšíš mě? Musíš mi to vrátit!“
Wesley se ocitl v situaci, kdy absolutně ničemu nerozuměl. Nechápal, co zase přeskočilo v hlavě té malé dračice a taky nechápal, proč tu Danny pobíhá pozpátku dokolečka.
Ellen na tom byla stejně, jenom to nedávala najevo.
Danny narazil zády na kmen a přitiskl se k němu.
„Počkej!“ řekl důrazněji.
Když Anne nemohla nic jiného, popadla ho za límec košile.
„Okamžitě mi to vrať!“
Danny si olízl rty. „Až mi řekneš, kdes ho vzala.“
V jejích očích se zračilo skutečné zoufalství a to Dannyho velmi zajímalo. Oproti dívce téměř šeptal.
Pořád ho držela za límec a vytáhla se na špičky, aby se dostala svým obličejem co nejblíže k jeho tváři.
„Nevzala jsem to! Je to moje!“ dívala se do tmavých očí, které před ní neuhýbaly.
„Řekne mi sakra někdo, co to má sakra znamenat?“ ozval se netrpělivě Wesley.
Anne pustila Dannyho a obrátila se k Wesleymu.
„Zloději!“ vyřkla a hlas se jí povážlivě zatřásl. „Nic jinýho než zloději a lumpové!“
„Tak pozor!“ pronesl Wesley varovně. Ne, že by ho takové slovo nějak příliš uráželo, ale z jejích úst se mu vůbec nelíbilo. Danny využil Anniny nepozornosti a vyklouzl od stromu, aby Wesleymu strčil k očím tu neuvěřitelnou kořist.
Wesley přimhouřil oči.
„Co… to je?“
„Naše vstupenka do ráje mstitelů,“ zašeptal Danny temně těsně před tím, než po něm skočila Anne se zuřivým výkřikem. Wesley ji popadl za pas a zvedl, neboť to byla jediná možnost, jak ji zastavit.
„Hajzlové! Bastardi!“
„Drž už hubu!“ vrčel Wesley. „Mám tě dost!“
„Pusť mě!“
Danny se obezřetně rozhlédl, protože začínali vzbuzovat pozornost. Zastrčil si přívěšek do kapsy u kalhot a obrátil se na Wesleyho.
„Myslím, že je čas odsud zmizet,“ řekl a Wesley souhlasně kývl.
„Ne!“ vyjekla Anne zděšeně. „To ne! Vraťte mi to, vy hnusný zloději! Nemáte právo vzít mi- “
Zbytek slov udusila Wesleyho dlaň, kterou jí přikryl ústa.
„Jdem,“ kývl na Dannyho. Ten se znovu rozhlédl a vydal se do tmy mezi domy. Wesley ho následoval a vlekl vzpouzející se Anne, takže postupoval v poněkud pomalejším tempu.
Nikdo z nich se ani nepodíval na Ellen Sinclairovou, která tam pořád zkoprněle stála.
Ellen nepatřila mezi příliš zvědavé osoby, ale dnešní noc změnila mnohá její přesvědčení. Ti dva se dobře znali, to bylo víc než jisté. A také není vyloučeno, že spolu měli něco společného všichni tři, ta holka je žhářka a zničila její dům.
Možná to bylo ještě úplně jinak… možná by měli viset za žhářství všichni tři!
V tom případě ale musela jednat velmi rychle a celkem bez rozmýšlení, na což nebyla vůbec zvyklá. Cítila ale, jak celou svou bytostí chce, aby někdo za její bolest a ztrátu pykal, alespoň za jednu z jejích bolestí a ztrát.
„Sofie?“ obrátila se na stále velice vyděšenou ženu. „Jdi se podívat, jestli je Tony v pořádku.“
„Ale já vás…“
„Jdi a najdi Tonyho, prosím! Já… já počkám tady.“
Sofii se opravdu nechtělo opustit slečnu Ellen a ani nikam chodit, ale samozřejmě poslechla. Ellen se chvilku dívala, jak se mezi lidmi míhá její dlouhá noční košile a jak si tiskne paže na hrudník a pak se rozhlédla.
Přece jen doufala, že někde uvidí šerifa nebo jeho muže, protože pak by je mohla požádat o pomoc, ale nebylo tomu tak. Neměla čas. Nadechla se a tiše se vydala směrem, kterým zmizela podezřelá trojice.
Ellen nikdy nikoho nestopovala - neměla možnost ani důvod - a tak vlastně vůbec nevěděla, jak se taková věc dělá. Tušila, že by se měla chovat co nejtišeji a tak našlapovala opatrně a aniž si to uvědomovala, zatajovala dech.
Nikoho neviděla, ale za chvíli přišla na to, že když se zastaví a zaposlouchá, uslyší zvuky rychlých kroků a občas dokonce nějakou tlumenou nadávku.
Nejsou tedy tak daleko.
Měla strach, opravdový syrový strach. Nikdy se neocitla sama venku ve tmě a tak jí srdce bušilo jako zvon, až si nebyla jistá, jestli jí nemůže ten zvuk prozradit. Na druhou stranu však kdesi v sobě objevovala nesmělý pocit, jako by byla nějaká velká a odvážná hrdinka nebo mstitelka a ten pocit byl vcelku zajímavý.
Najednou však, i když se zaposlouchala, jak nejlépe uměla, neslyšela vůbec nic, tedy nic z toho, co by slyšet potřebovala.
Kde jsou? Přece se nemohli vypařit?
Ve tmě se nedokázala orientovat a tak tam někde bloudila s rukama napřaženýma před sebe, jako by byla náměsíčná. Okamžitě zalitovala svého nepraktického a zcela ztřeštěného nápadu. Navíc i cesta přes nevelké městečko jí připadala dlouhá a po tom všem jí bolely nohy.
Měla ale štěstí. Vydala se tam, kde viděla jasné světlo měsíce a zanedlouho se ocitla vzadu za domy, u velké ohrady s nějakými zvířaty. Pach dobytka jí udeřil do nosu a Ellen si jej znechuceně přikryla rukou.
Upoutala jí ale mnohem důležitější věc – nedaleko zahlédla pohybující se stíny a podle jejich tvaru nebylo pochyb, že se jim dostala znovu na stopu. Hnala se kolem ohrady a musela se zastavovat, aby popadla dech, její tělo neuvyklé takovému pohybu se odmítalo přizpůsobit. Krávy v ohradě bučely, nesouhlasíce s nočním rušením, až to Ellen rvalo uši a nahánělo strach. Za ohradou se zastavila a byla zase v koncích.
Zatoužila po měkké posteli a svém domě.
Jenže ten dům už není. Ani ta postel.
Není.
Zatnula ruce do pěstí.
* * *
Po okrajích Sugarhillu se většinou nacházely ohrady s dobytkem a koňmi a stáje či chlévy. Danny to v těchto místech neznal, takže nehledal nic konkrétního, pouze místo, kde by je nikdo nerušil a taky neslyšel.
Vklouzl kolem ohrady dírou mezi zlomenými prkny do jakési vysloužilé stáje, nyní naplněné senem a slámou. Wesley se pokusil ho následovat, ale pro něj to nebylo rozhodně takhle jednoduché, protože sebou vláčel břemeno.
Břemeno, které už po takové cestě nebylo nejlehčí a navíc se neustále vytrvale bránilo.
Anne se u úzkého vchodu zapřela a odmítala se nechat vláčet dál. Byla už hrozně unavená, ale to pro ni zrovna teď nebylo vůbec důležité. Ten umělecky zpracovaný kus stříbra pro ni znamenal naději, budoucnost, odpovědi na otázky.
Znamenal všechno.
Dokonce tolik, že se ani v tuto chvíli nestihla bát toho, kam ji vlečou a zda jí tam nechtějí ublížit nebo dokonce zabít.
Wesley zaklel.
Nic jiného celou cestu ani nedělal, byl dnešním bojem i ohněm sám unavený víc než dost.
Byl ale také pořádně naštvaný.
„Říkám ti, že půjdeš dovnitř, tak tam taky půjdeš!“ zavrčel a pokusil se jí dírou protlačit.
Anne mu odpovědět nemohla, protože jí stále držel ústa, místo toho se ještě pevněji zapřela.
„Se mnou si nikdo zahrávat nebude!“ zašeptal jí zuřivě do ucha a sevřel jí ještě pevně ji, až přestávala dýchat. Najednou cítil, jak se mu něco pohnulo pod rukama, a v první chvíli se v duchu zaradoval.
Ten kdo povolil, však nebyla Anne, ale staré ztrouchnivělé prkno pod její nohou. Mohutně zapraskalo, vytrhlo se ze zrezivělých hřebíků, opsalo nad jejich hlavami oblouk a energicky praštilo Wesleyho přímo do hlavy.
Právě před chvílí si sundal klobouk a vhodil ho dovnitř k Dannymu, aby se mu lépe prolézalo.
„KURVA!“ zaúpěl Wesley.
„Neřvi, Wesi!“ ozvalo se tlumeně zevnitř. „Jste v pořádku?“
„Ne!“ vyštěkl Wesley, ale už o něco méně hlasitě.
Danny prostrčil hlavu ven.
„Hm, zvětšili jste vchod. To je praktický.“
„Nebuď vtipnej a radši mi laskavě pomoz! Kdybys to totiž udělal už dřív, nic takovýho by se nestalo!“
Danny nic neřekl, ale uchopil Anne za ruce a společnými silami ji vtáhli a dostrkali dovnitř.
Ten zvuk, který vydalo staré prkno, pomohl čirou náhodou Ellen nalézt znovu ztracený správný směr. Už to chtěla vzdát, když jej uslyšela.
Rychle se pokusila za zvukem vydat, s jednou rukou napřaženou před sebe, protože tou druhou si přidržovala roztrženou látku šatů na hrudníku. Po každém druhém kroku se zastavila a poslouchala, protože si nebyla jistá, jestli jde dost tiše. Právě zjišťovala, že v botách na podpatku je to věc skoro nemožná. Ušla přibližně dvacet metrů, když uslyšela tlumený hovor.
Zaradovala se a zvedla hrdě hlavu.
Dovnitř seníku svítil měsíc přímo oknem, ve kterém možná kdysi bylo sklo a možná také ne.
„Poslouchej, když slíbíš, že nebudeš křičet ani utíkat, ani na nikoho útočit, pustíme tě,“ řekl Danny, zatímco jednou rukou svíral obě dívčina zápěstí a druhou dlaň měl položenou přes její ústa. Wesley jí jednou paží obtočil obě lýtka naráz. Už neměla sílu sebou ani cukat.
„Slibuješ?“ vyžadoval Danny nějaký náznak odpovědi. Blýskla po něm nenávistným pohledem, ale přikývla.
Danny ji s trochu nedůvěřivým výrazem pustil a Wesley ho následoval. Nejprve se jenom několikrát konečně zhluboka nadechla a vůbec se nepohnula.
„V pořádku?“
„Ne, nejsem v pořádku!“ odpověděla prudce. „Jak mi můžete vůbec položit takovouhle otázku, proboha?“
Oba se po sobě podívali a pak se pomalu usadili na zem. Chvíli se na ně zmateně dívala.
Zřejmě to s tím rozhovorem mysleli vážně. Oni si opravdu chtějí promluvit? Já už ničemu nerozumím…
Velmi váhavě se posadila po vzoru obou mužů také na zem a zkřížila nohy pod sukní. Pozorovali se navzájem.
Danny sáhl do kapsy a vytáhl předmět, kvůli kterému se to všechno seběhlo. Všichni tři zatajili dech, jak házel odlesky, které kradl měsíci.
Anne překonávala nutkání po něm skočit.
„Dělá vám to dobře ukrást chudý holce kousek stříbra?“ pronesla aspoň, ale nejspíš jí ani jeden z nich nevnímal.
„Flashův přívěšek. Jeho talisman,“ řekl Danny skoro posvátně.
„Seš si jistej, že je to on?“ potřásl hlavou Wesley. „Může to bejt napodobenina nebo padělek.“
„Není,“ tvrdil Danny. „Nezapomínej, kdo byl můj táta a co uměl. Poznám práci mistra, Wesley.“
„Taky to může bejt mistr padělatel.“
„Sakra Wesley! Je to on! Poznám to zdobení i po hmatu. A cítím to, cítím tu velkou příležitost!“
„A co potom asi tak myslíš, že dělá v ruce takovýhle holky?“ rozhodil ruce Wesley.
„To já nevím! Flash ho ztratil před tolika lety, je tolik možností, jak se sem mohl dostat… na tom přece nesejde, věř mi Wesi!“
Wesley si povzdychl a díval se Dannymu do očí.
„Já ti věřím,“ řekl a Danny se na něho usmál.
„Tobě věřím. Ale uvěřit, že bysme zrovna my dva měli takovýhle kurevský štěstí, to už je horší!“
„Ale no tak!“ zasmál se Danny s napětím.
„Ty s tím vážně chceš udělat to, co si myslím?“ zadíval se na něj Wesley znovu.
„Říkal jsi přece, že Flash nedělá nic zadarmo. Nebude stát o peníze tolik, jako o tohle, na to vsadím krk!“ natáhl Danny druhou ruku a podvědomě stiskl Wesleyho předloktí.
„A to už za to stojí, nebo snad ne?“
Anne přeskakovala pohledem z jednoho na druhého, vůbec si jí nevšímali a bavili se tak zapáleně. To by jí bylo vcelku jedno, kdyby se středem jejich zápalu nestalo něco, co je její!
Čím víc je ale poslouchala, tím méně se jí to líbilo, pokud to ještě vůbec bylo možné. Ve chvíli, kdy Danny podával přívěšek Wesleymu, se vymrštila a skočila po něm.
Už když to udělala, věděla, že je to nesmyslné, ale nemohla se ovládnout.
Danny v poslední chvíli uhnul rukou a oba naráz jí popadli za ramena a hodili s ní do sena, které bylo všude kolem nich.
Než si stihla uvědomit, co se stalo, ležela v něm zabořená a k bokům se jí z každé strany tiskla dvě tvrdá mužská těla.
Zase se ocitla v situaci, která ji děsila snad ze všeho nejvíc – v těsné blízkosti mužů a v jejich úplné moci. Cítila, jak v ní proti její vůli narůstá panika.
„Něco jsi přece slíbila!“ řekl Danny.
„Okamžitě mě pusťte!“ vyhrkla, aniž na něj reagovala.
Wesley, hledíc do její tváře z takové blízkosti, tu čirou hrůzu v jejích očích zaznamenal a udivila ho, zdála se na její tváři jakási nepatřičná a neodůvodněná.
Překvapeně uvolnil sevření a Danny ho následoval.
Roztřeseně se na loktech odsunula ještě dál do sena a pak se s obtížemi nejistě postavila. Když od nich byla alespoň metr, tlak na žaludku se o dost zmenšil.
„Podívejte se, mě vážně nezajímá, o čem jste se tady bavili. Jsou mi úplně fuk vaše plány, nebo co to je! Nezajímá mě ani, kdo jste a co jste za… za… no to je jedno. Fakt mě to nezajímá!“
Danny pokrčil rameny.
„Dobře.“
„Jediný, co mě naopak zajímá, je můj přívěšek. Můj! Pro vás přece nemá skoro žádnou cenu, ale pro mě ano!“
„Mýlíš se,“ řekl Danny. „Je pro nás moc důležitej. Ty asi vůbec nevíš, cos měla u sebe.“
„Mě by spíš zajímalo, jak se to k ní dostalo,“ zamumlal Wesley polohlasem. „Komu jsi ho proboha sebrala?“
„Já jsem ho nesebrala!“ rozčilovala se Anne.
„Dobře, klid,“ snažil se Danny, aby se konverzace zase nerozběhla nějakým neřiditelným směrem. „Nesebrala jsi ho. Jak se k tobě teda dostal?“
„Byl to… dárek! Nebo něco na ten způsob,“ zamračila se a podívala se stranou.
„Dárek? Od koho?“ vyzvídal dál Danny.
„Co je vám sakra do toho?!“
„Musíš pořád tak křičet?!“ vložil se do toho Wesley nasupeně. „Už mně fakt bolí hlava!“
„Hlava tě nebolí ze mě, ale z toho prkna!“ odsekla mu hbitě Anne. „Nejspíš mělo chuť praštit si do něčeho dutýho a nic dutějšího v blízkosti nebylo!“
Drzost Wesleymu vyrazila dech, ale jen na chvíli. „Vážně?“ ušklíbl se.
„Na to dám krk!“
„To se ale asi spletlo o jednu hlavu vedle!“
„No prosím vás!“ ozval se trochu udiveně Danny a zamračil se. Anne zavřela ústa, ze kterých měla vyjít další odpověď. Danny si povzdechl.
„Ptal jsem se, kdo ti ten dárek dal. Opravdu je to tak těžká odpověď?“
Anne začínala chápat, že se věci zřejmě nepohnou žádným směrem, když něco neřekne. Nerozuměla tomu, k čemu jim její byť pravdivá odpověď bude, ale asi jí nic jiného nezbývalo.
„Dala mi to… moje matka. Nedávno. Do tý doby jsem nevěděla, že něco takovýho vůbec má,“ dodala pro upřesnění.
Danny pokýval hlavou.
„Takže asi nevíš, kde k němu přišla ona?“
„Ne, to nevím,“ kývla Anne hlavou.
„Tvá matka je mrtvá?“ pokračoval Danny opatrně a hleděl přímo do dívčiných očí. Snažil se ji znovu nevyplašit.
„Ne, není,“ ušklíbla se zlehka Anne. „Je toho času na útěku. Nevím kde. Tohle mi tu nechala nejspíš proto, kdyby se už náhodou nikdy nevrátila. Nějakým způsobem to patřilo otci," trhla neochotně rameny.
Danny si vyměnil s Wesleym udivený pohled, když se Anne zpříma podívala nejdřív na jednoho a potom na druhého.
„Potřebuju to,“ řekla upřímně.
Danny znovu vzdychl a uhnul na okamžik pohledem. Pak se vrátil a znovu se hnědýma očima zabodl do modrých.
„Ale my taky, Anne. Dokonce tak, že ti to prostě nemůžu vrátit.“
„Vždyť to nemá zas tak velkou cenu, to si prostě nemůžete ukr… opatřit něco jinýho a cennějšího?!“ vybuchla už s jistým zoufalstvím.
„Má to velikou cenu!“ přimhouřil Danny nesouhlasně oči. „Ale nechci, aby sis myslela, že ti to chceme ukrást, děvče, dostaneš zaplaceno tolik, abys mohla jít, kam chceš! Tedy aspoň nějakej čas,“ dodal upřímně a pokusil se Anne stisknout paži.
Ustoupila.
„Já bez toho nikam jít nechci!“ odsekla. „Potřebuju to, abych našla tátu, sakra!“
„Cože?!“
„Buď zticha, Wesley!“ napomenul ho Danny. Jeho tvář se zdála naprosto soustředěná na Anne.
„Jak to myslíš?“ pobídl ji jemně.
„Já… skoro nic o něm nevím. Tohle je stopa,“ ukázala k přívěšku, bezpečně zamčeném v Dannyho pěsti. „Jediná, takže to je vážně skvělý.“
Věnovala znovu oběma pátravý a opatrný pohled.
„Vy si myslíte, že ta věc… ten přívěšek… že vážně patřil Flashovi?“
„Já jsem si jistej,“ kývl Danny okamžitě. Znamená to, že tvůj táta by měl mít něco společnýho s Flashem?“
„No to co si myslíte rozhodně ne!“ založila si důrazně ruce. „Můj táta byl policajt!“
Wesley se nepokrytě ušklíbl.
„Tím se mnohé vysvětluje!“
Anne ho ignorovala.
„Nic za ten přívěšek nechci, chci ho zpátky, je můj a vy se s tím budete muset smířit!“ prohlásila pevně. „Pro ty vaše plány nebo co to chcete dělat, si budete muset najít jinej způsob a mně dejte pokoj!“
„Počkej…“
„Slyšíte, dejte mi pokoj!“
„Proboha neřvi!“ zavrčel Wesley.
Danny si volnou rukou prohrábl vlasy a skoro truchlivě se pousmál koutkem úst.
„Myslím, že to asi nepůjde. Ale možná bych měl ještě jedno řešení.“
Wesley i Anne se na něj podívali s téměř identickým nechápavým výrazem ve tváři.
„Není to nijak složitý,“ využil rychle Danny ticha. „Ty se chceš setkat s Flashem,“
„Já se s ním nechci setkat!“
„Dobrá, ty se musíš setkat s Flashem. My dva se chceme setkat s Flashem. Všichni potřebujeme ten přívěšek. Všichni tři máme stejnej cíl, teda aspoň do určitýho místa. Když zvolíme společnou cestu, je to to nejlepší řešení, který teď máme,“ dokončil.
„Cože?“ užasl Wesley. „Ty ses snad zbláznil?“
Anne se nechtěla nechat zahanbit.
„No to v žádným případě! S vámi dvěma nikam nepojedu!“
„A co chceš dělat, jít ho hledat sama? Kam asi?“ ušklíbl se Danny.
„Vám se rozhodně nebudu zpovídat o tom, co chci dělat!“ rozzuřila se. „Prostě mi vraťte, co jste mi ukradli, a já budu předstírat, že jsem vás nikdy nepotkala, ano?!“ rozkřikla se už téměř zoufale.
Nastala vteřina ticha.
Byla to opravdu jenom vteřina, protože se pak se ozvalo podivné hlasité zapraskání.
* * *
Slečna Ellen Sinclairová se náhle propadla dovnitř, s vyděšeným jekotem a hlučnou ránou dopadla do prachu a sena a bledé světlo měsíce poklidně dopadlo na její tvář.
Pád ji zabolel, ale nevěnovala tomu velkou část své pozornosti.
Zvedla hlavu.
„Proboha!“ vydechla a tentokrát se teprve doopravdy bála. Přestože polekala i všechny uvnitř, mířily na ni dvě lesklé hlavně.
Kdy je stihli vytáhnout? zděsila se Anne, ale nemohla od chladně kovových revolverů odtrhnout zrak.
Dannyho tváří projelo poznání nejdřív. Sklopil napjatou ruku s revolverem.
„Sinclairová!“
Wesley ho následoval.
„To si děláš srandu!“
Oba kolty vklouzly zpět do pouzder u pasu, Elleniny paže sevřely nepříliš jemné ruce a hrubě ji zvedly na nohy.
„Au!“ vyjekla varovně. „Pusťte mě, to bolí!“
V jejím hlase zazněla panovačnost, ale když zblízka pohlédla do Dannyho tváře, opouštěla ji. V jeho obličeji nezbylo nic z jejího zaměstnance, jeho prostý a nesmělý výraz zmizel. Tvář mu zčernala ohněm a kouřem, vlasy pocuchané a jeho oči byly temné a tvrdé. Vypadal nebezpečně.
„Co tu děláš?“ řekl ostře.
„Já jenom…totiž já…“
Co mám proboha říct? Že jsem šla jen kolem? To asi není ten nejlepší nápad!
„No co asi!“ přerušil ji Wesley. „Čmuchala tady! A bezpochyby nás slyšela!“
Ellen zvedla hlavu.
„No dovolte!“
„Slyšela nás,“ zopakoval Danny. „Do háje!“
Ellen v tuto chvíli hořce litovala, že nezůstala u svého domu, tedy aspoň u toho, co z něj zbylo. Z rozpaků a strachu si neustále oprašovala šaty, notně špinavé od prachu, hlíny a poseté stébly slámy.
Wesley se náhle podíval na zem a tam spatřil něco, co tam ještě před chvílí nebylo – složený a trochu pomuchlaný papír.
„To je vaše, slečno Sinclairová?“ zeptal se ironicky a navzdory své otázce jej rozložil, aby se podíval, co to je.
„Ano, to je moje!“ řekla Ellen, ale když se natáhla, aby si ten papír vzala, Wesley ucukl.
Ten papír byl dopis adresovaný Ellen Sinclairové, při nečekaném vpádu jí nejspíš vypadl z potrhaného živůtku a pravděpodobně úplně zapomněla, že ho tam má.
Wesley dopis bez zájmu přelétl očima, stejně jako Danny, který mu bez váhání četl přes rameno. Podpis na konci je ovšem donutil naráz zadržet dech: Tvůj oddaný George Marten.
Tvůj oddaný George Marten.
Jejich oči spočinuly na těch čtyřech slovech a bylo to jako rána, jako výstřel, jako šlehnutí bičem.
Danny zalapal po dechu a písmo se mu před očima rozmazalo. Dřív, než stihl reagovat, zareagoval Wesley, jeho pohyb byl bleskově rychlý, rychlejší, než jeden nádech Ellen Sinclairové.
V příštím okamžiku se jí do spánku zaryla tvrdá studená hlaveň. Chtěla vykřiknout, ale hlas se jí zadrhl kdesi v hrdle.
„N-ne…“
„Wesley! Wesley!!“ vzpamatoval se Danny. „Počkej, sakra, po-počkej!“
„A na co mám čekat, do hajzlu!“ zařval Wesley.
Ellen jako v transu zavřela oči a zase je otevřela, na té scéně se ale nezměnilo vůbec nic. Pořád stála ve staré stodole, v příšerně oválených šatech a na hlavu jí mířil revolver v rukou nějakého nebezpečného bandity.
Jaká je vůbec pravděpodobnost, že se v takové situaci ocitne normální člověk?!
Bránila se tomu, aby se v duchu začala zabývat počítáním té pravděpodobnosti, protože její mozek vyžadoval jakoukoli činnost, aby se nemusela zabývat tím, jak moc je ten bandita doopravdy nebezpečný.
Jenže to nepomáhalo. To, co měl v očích, se nejvíce podobalo záblesku šílenství, nepochybovala o tom, že nad stisknutím spoušti nebude váhat.
„Neblbni, Wesi, nech ji to… vysvětlit,“ ozval se znovu Danny naléhavě.
„Vysvětlit? No tak prosím!“
Hlaveň zatlačila ještě víc a Ellen se prudce nadechla.
„Já nevím, co… co mám… vysvětlit?“ pípla skoro neslyšně.
„Já nejsem trpělivej!“ zavrčel Wesley.
„Do háje Wesley, ovládej se!“
Wesley se podíval na Dannyho, který nebyl rozrušený o nic méně, než on sám. Ruka, ve které teď držel Ellenin dopis, se mu zřetelně chvěla, ale snažil se nepřestat uvažovat.
„Ty si to snad neuvědomuješ?“
„Já si to uvědomuju stejně jako ty, Wesley!“
„No jasně, jasně! Takže dámo, vysvětlujte kdo je George Marten? Teda kromě toho, že je to ubohej zkurvenej hajzl?!“
Elleniny myšlenky se sice soustředily na tu chladnou hlaveň, která se jí nepřestala dotýkat, ale Wesleyho slova vnímala. Konečně pochopila, že tu jde o George Martena.
Polkla.
„On je… on je můj nevlastní... nevlastní strýc,“ vydechla. „…a hlavně je… ehm… no, to, co jste říkal.“
„Podle toho dopisu to tak rozhodně nevypadá!“ ušklíbl se Danny.
„Protože je to mistr pokrytec, to je celé!“ vyhrkla Ellen se vztekem, až se sama lekla. „A zřejmě není těžké mu na to skočit!“
Wesleyho trpělivost opravdu neměla silné kořeny.
„Tak dost! Nebudu poslouchat někoho, kdo je příbuzný s Martenem! Nejradši bych zahájil vyvražďování všech jeho pokrevních příbuzných a jemu prostřelil palici nakonec!“
„Nemám vůbec nic z jeho krve!“ otřásla se Ellen znechuceně jen nad tou představou. „A jestli mu hodláte prostřelit hlavu, ráda bych byla u toho,“ zašeptala skoro horečnatě a uhnula pohledem. Sama nemohla uvěřit, co slyší ze svých vlastních úst. Ale dávalo to čím dál tím větší smysl.
Chtěla by to, chtěla by ho vidět žadonícího na kolenou. Její zmateně pomrkávající oči se setkaly s pohledem Dannyho Larabiho. Díval se na ni pronikavě, pátravě, jako by toužil proniknout co nejhlouběji.
Jako by toužil vědět, zda mluví pravdu.
„Zabil… mého otce,“ pokračovala sevřeným hlasem a neodtrhla od pátravého pohledu oči. „George Marten zabil mého otce.“
Uvědomila si, že to poprvé vyslovila nahlas a pocítila, jak moc je to osvobozující pocit.
„Přestaň na ni mířit, Wesley,“ řekl Danny podivně klidným hlasem.
„Nech mě…“
„Wesley!“
Wesley proti své vůli nakonec uvolnil ruku a sklopil zbraň.
Annino srdce, které se celou dobu tvářilo, že bez pohybu stojí, se konečně rozeběhlo. Tomuto dění nerozuměla a rozumět ani nechtěla. Nechtěla vědět, proč míří Ellen Sinclairové na hlavu. Nechtěla už vědět nic dalšího.
Kam jsem se to dostala? Tohle jsou skuteční banditi, skuteční pistolníci! A já jsem tu s nima!
Dívala se na svůj přívěšek, který viděla v Dannyho dlani s řetízkem omotaným kolem prstu a nemohla se zbavit hříšné myšlenky, že by se znovu pokusila ho v tom zmatku, kdy si jí nikdo nevšímal, získat.
Ale bála se.
„Ty jí snad věříš, Danny, nebo co?“ ušklíbl se zuřivě Wesley. „Takoví jako ona nemluví pravdu už z principu, vyrůstají na lžích!“
„Tak ty ho chceš vidět umírat,“ pronesl Danny, aniž si Wesleyho všímal.
„Ano,“ přikývla Ellen, i když už necítila tu jistotu co před chvilkou.
Danny sevřel obě pěsti, jednu s dopisem a druhou se stříbrným bleskem.
„Ať chci nebo ne, něco mě napadá,“ řekl si pro sebe a jeho rty se mu pohnuly do jakéhosi zvláštního úsměvu.
Danny Larabi míval většinu věcí doopravdy promyšlených.
Když nad něčím váhal, zjistil si vždycky všechny dostupné informace, aby se rozhodl dobře. Věděl, že informace jsou zbraň, bohatství.
Stejně tak to dělal s Flashem.
Jenže co se týče zrovna toho, bylo těžké prokousat se legendami k pravdivému obrazu. Ale Danny si tu práci dal, stejně jako v případě legendárního Flashova stříbrného přívěsku.
Když byl proslulý psanec ještě poměrně mladý, znal tu věc každý a ten kdo se s ním setkal, si jí nemohl nevšimnout. Byla velká jako dlaň pětiletého děvčátka a blyštěla se banditovi na hrudi, když projížděl oslnivým sluncem.
Danny viděl několik kreseb a popisů onoho kruhového přívěšku s klikatým bleskem. Existovaly legendy, které tvrdily, že je posvěcen černou magií, nebo že propůjčuje Flashovi nadpřirozené schopnosti nebo dokonce nesmrtelnost.
Danny samozřejmě takovým věcem nevěřil.
Pak se stalo, že z ničeho nic se na krku nejrychlejšího pistolníka západu nelesklo nic a okamžitě začaly vznikat další legendy o tom, kde a jak Flash o svůj talisman přišel a ten jen mohl dokazovat – a taky dokazoval – že jeho schopnosti nebyly dílem nějakého kouzelného šperku. Existovaly desítky napodobenin a spousta kluků při vyprávění příběhů o psancích toužilo ten přívěšek nalézt, protože se říkalo, že ukrývá Flashův talent.
Ani tomuhle samozřejmě Danny nevěřil.
Měl v živé paměti detailně vyvedenou kresbu, a když se shýbl k zemi, opravdu nemyslel zrovna na tohle. Zvedl to něco, co mu přistálo u nohou a na čem se houpal tenký přetržený řetízek. Už když jej držel na dlani a cítil, jak je zahřátý, už když jej přiblížil k očím na světlo ještě stále hořícího domu, věděl, co má v ruce.
Otevřel doširoka oči i ústa.
„Panebože!“ vydechl. „Ach můj bože!“
Wesley udiveně zkrabatil čelo, protože neměl ani ponětí, z jakého důvodu Danny vzývá všemohoucího. Myslel teď na úplně jiné věci – chtěl odtud co nejrychleji zmizet. Anne si taky myslela, že Dannymu přeskočilo, ale pak se zvedla na lokty a sáhla si pod sukni nad pravé koleno, kde byla zvyklá vždycky nahmatat jediný materiálně hodnotný poklad, který měla.
Ale teď nenahmatala nic.
Stačila chvilka, kdy si vyhrnula sukni, aby se podívala a kdy se obrátila k Dannymu. Viděla jen řetízek, který se mu kýval a visel z dlaně a hned věděla, co se stalo.
„Ne!“ vykřikla. „Ne! Vrať mi to!“
V jejím hlase teď nezněl žádný vztek ani výhružky, jak by se dalo čekat, ale čiré zoufalství. A také rychleji, než by kdo čekal, se vymrštila ze země a vrhla se po přívěšku.
Danny byl ale o vteřinu rychlejší, zavřel dlaň právě včas a ucukl.
Hmatala po něm, snažila se ho chytit, ale Danny jej stiskl za zády a hbitě uhýbal.
„Počkej…“ pokoušel se ji uklidnit a zastavit, ale nevnímala ho.
„Hned mi to vrať, ty zloději, slyšíš mě? Musíš mi to vrátit!“
Wesley se ocitl v situaci, kdy absolutně ničemu nerozuměl. Nechápal, co zase přeskočilo v hlavě té malé dračice a taky nechápal, proč tu Danny pobíhá pozpátku dokolečka.
Ellen na tom byla stejně, jenom to nedávala najevo.
Danny narazil zády na kmen a přitiskl se k němu.
„Počkej!“ řekl důrazněji.
Když Anne nemohla nic jiného, popadla ho za límec košile.
„Okamžitě mi to vrať!“
Danny si olízl rty. „Až mi řekneš, kdes ho vzala.“
V jejích očích se zračilo skutečné zoufalství a to Dannyho velmi zajímalo. Oproti dívce téměř šeptal.
Pořád ho držela za límec a vytáhla se na špičky, aby se dostala svým obličejem co nejblíže k jeho tváři.
„Nevzala jsem to! Je to moje!“ dívala se do tmavých očí, které před ní neuhýbaly.
„Řekne mi sakra někdo, co to má sakra znamenat?“ ozval se netrpělivě Wesley.
Anne pustila Dannyho a obrátila se k Wesleymu.
„Zloději!“ vyřkla a hlas se jí povážlivě zatřásl. „Nic jinýho než zloději a lumpové!“
„Tak pozor!“ pronesl Wesley varovně. Ne, že by ho takové slovo nějak příliš uráželo, ale z jejích úst se mu vůbec nelíbilo. Danny využil Anniny nepozornosti a vyklouzl od stromu, aby Wesleymu strčil k očím tu neuvěřitelnou kořist.
Wesley přimhouřil oči.
„Co… to je?“
„Naše vstupenka do ráje mstitelů,“ zašeptal Danny temně těsně před tím, než po něm skočila Anne se zuřivým výkřikem. Wesley ji popadl za pas a zvedl, neboť to byla jediná možnost, jak ji zastavit.
„Hajzlové! Bastardi!“
„Drž už hubu!“ vrčel Wesley. „Mám tě dost!“
„Pusť mě!“
Danny se obezřetně rozhlédl, protože začínali vzbuzovat pozornost. Zastrčil si přívěšek do kapsy u kalhot a obrátil se na Wesleyho.
„Myslím, že je čas odsud zmizet,“ řekl a Wesley souhlasně kývl.
„Ne!“ vyjekla Anne zděšeně. „To ne! Vraťte mi to, vy hnusný zloději! Nemáte právo vzít mi- “
Zbytek slov udusila Wesleyho dlaň, kterou jí přikryl ústa.
„Jdem,“ kývl na Dannyho. Ten se znovu rozhlédl a vydal se do tmy mezi domy. Wesley ho následoval a vlekl vzpouzející se Anne, takže postupoval v poněkud pomalejším tempu.
Nikdo z nich se ani nepodíval na Ellen Sinclairovou, která tam pořád zkoprněle stála.
Ellen nepatřila mezi příliš zvědavé osoby, ale dnešní noc změnila mnohá její přesvědčení. Ti dva se dobře znali, to bylo víc než jisté. A také není vyloučeno, že spolu měli něco společného všichni tři, ta holka je žhářka a zničila její dům.
Možná to bylo ještě úplně jinak… možná by měli viset za žhářství všichni tři!
V tom případě ale musela jednat velmi rychle a celkem bez rozmýšlení, na což nebyla vůbec zvyklá. Cítila ale, jak celou svou bytostí chce, aby někdo za její bolest a ztrátu pykal, alespoň za jednu z jejích bolestí a ztrát.
„Sofie?“ obrátila se na stále velice vyděšenou ženu. „Jdi se podívat, jestli je Tony v pořádku.“
„Ale já vás…“
„Jdi a najdi Tonyho, prosím! Já… já počkám tady.“
Sofii se opravdu nechtělo opustit slečnu Ellen a ani nikam chodit, ale samozřejmě poslechla. Ellen se chvilku dívala, jak se mezi lidmi míhá její dlouhá noční košile a jak si tiskne paže na hrudník a pak se rozhlédla.
Přece jen doufala, že někde uvidí šerifa nebo jeho muže, protože pak by je mohla požádat o pomoc, ale nebylo tomu tak. Neměla čas. Nadechla se a tiše se vydala směrem, kterým zmizela podezřelá trojice.
Ellen nikdy nikoho nestopovala - neměla možnost ani důvod - a tak vlastně vůbec nevěděla, jak se taková věc dělá. Tušila, že by se měla chovat co nejtišeji a tak našlapovala opatrně a aniž si to uvědomovala, zatajovala dech.
Nikoho neviděla, ale za chvíli přišla na to, že když se zastaví a zaposlouchá, uslyší zvuky rychlých kroků a občas dokonce nějakou tlumenou nadávku.
Nejsou tedy tak daleko.
Měla strach, opravdový syrový strach. Nikdy se neocitla sama venku ve tmě a tak jí srdce bušilo jako zvon, až si nebyla jistá, jestli jí nemůže ten zvuk prozradit. Na druhou stranu však kdesi v sobě objevovala nesmělý pocit, jako by byla nějaká velká a odvážná hrdinka nebo mstitelka a ten pocit byl vcelku zajímavý.
Najednou však, i když se zaposlouchala, jak nejlépe uměla, neslyšela vůbec nic, tedy nic z toho, co by slyšet potřebovala.
Kde jsou? Přece se nemohli vypařit?
Ve tmě se nedokázala orientovat a tak tam někde bloudila s rukama napřaženýma před sebe, jako by byla náměsíčná. Okamžitě zalitovala svého nepraktického a zcela ztřeštěného nápadu. Navíc i cesta přes nevelké městečko jí připadala dlouhá a po tom všem jí bolely nohy.
Měla ale štěstí. Vydala se tam, kde viděla jasné světlo měsíce a zanedlouho se ocitla vzadu za domy, u velké ohrady s nějakými zvířaty. Pach dobytka jí udeřil do nosu a Ellen si jej znechuceně přikryla rukou.
Upoutala jí ale mnohem důležitější věc – nedaleko zahlédla pohybující se stíny a podle jejich tvaru nebylo pochyb, že se jim dostala znovu na stopu. Hnala se kolem ohrady a musela se zastavovat, aby popadla dech, její tělo neuvyklé takovému pohybu se odmítalo přizpůsobit. Krávy v ohradě bučely, nesouhlasíce s nočním rušením, až to Ellen rvalo uši a nahánělo strach. Za ohradou se zastavila a byla zase v koncích.
Zatoužila po měkké posteli a svém domě.
Jenže ten dům už není. Ani ta postel.
Není.
Zatnula ruce do pěstí.
* * *
Po okrajích Sugarhillu se většinou nacházely ohrady s dobytkem a koňmi a stáje či chlévy. Danny to v těchto místech neznal, takže nehledal nic konkrétního, pouze místo, kde by je nikdo nerušil a taky neslyšel.
Vklouzl kolem ohrady dírou mezi zlomenými prkny do jakési vysloužilé stáje, nyní naplněné senem a slámou. Wesley se pokusil ho následovat, ale pro něj to nebylo rozhodně takhle jednoduché, protože sebou vláčel břemeno.
Břemeno, které už po takové cestě nebylo nejlehčí a navíc se neustále vytrvale bránilo.
Anne se u úzkého vchodu zapřela a odmítala se nechat vláčet dál. Byla už hrozně unavená, ale to pro ni zrovna teď nebylo vůbec důležité. Ten umělecky zpracovaný kus stříbra pro ni znamenal naději, budoucnost, odpovědi na otázky.
Znamenal všechno.
Dokonce tolik, že se ani v tuto chvíli nestihla bát toho, kam ji vlečou a zda jí tam nechtějí ublížit nebo dokonce zabít.
Wesley zaklel.
Nic jiného celou cestu ani nedělal, byl dnešním bojem i ohněm sám unavený víc než dost.
Byl ale také pořádně naštvaný.
„Říkám ti, že půjdeš dovnitř, tak tam taky půjdeš!“ zavrčel a pokusil se jí dírou protlačit.
Anne mu odpovědět nemohla, protože jí stále držel ústa, místo toho se ještě pevněji zapřela.
„Se mnou si nikdo zahrávat nebude!“ zašeptal jí zuřivě do ucha a sevřel jí ještě pevně ji, až přestávala dýchat. Najednou cítil, jak se mu něco pohnulo pod rukama, a v první chvíli se v duchu zaradoval.
Ten kdo povolil, však nebyla Anne, ale staré ztrouchnivělé prkno pod její nohou. Mohutně zapraskalo, vytrhlo se ze zrezivělých hřebíků, opsalo nad jejich hlavami oblouk a energicky praštilo Wesleyho přímo do hlavy.
Právě před chvílí si sundal klobouk a vhodil ho dovnitř k Dannymu, aby se mu lépe prolézalo.
„KURVA!“ zaúpěl Wesley.
„Neřvi, Wesi!“ ozvalo se tlumeně zevnitř. „Jste v pořádku?“
„Ne!“ vyštěkl Wesley, ale už o něco méně hlasitě.
Danny prostrčil hlavu ven.
„Hm, zvětšili jste vchod. To je praktický.“
„Nebuď vtipnej a radši mi laskavě pomoz! Kdybys to totiž udělal už dřív, nic takovýho by se nestalo!“
Danny nic neřekl, ale uchopil Anne za ruce a společnými silami ji vtáhli a dostrkali dovnitř.
Ten zvuk, který vydalo staré prkno, pomohl čirou náhodou Ellen nalézt znovu ztracený správný směr. Už to chtěla vzdát, když jej uslyšela.
Rychle se pokusila za zvukem vydat, s jednou rukou napřaženou před sebe, protože tou druhou si přidržovala roztrženou látku šatů na hrudníku. Po každém druhém kroku se zastavila a poslouchala, protože si nebyla jistá, jestli jde dost tiše. Právě zjišťovala, že v botách na podpatku je to věc skoro nemožná. Ušla přibližně dvacet metrů, když uslyšela tlumený hovor.
Zaradovala se a zvedla hrdě hlavu.
Dovnitř seníku svítil měsíc přímo oknem, ve kterém možná kdysi bylo sklo a možná také ne.
„Poslouchej, když slíbíš, že nebudeš křičet ani utíkat, ani na nikoho útočit, pustíme tě,“ řekl Danny, zatímco jednou rukou svíral obě dívčina zápěstí a druhou dlaň měl položenou přes její ústa. Wesley jí jednou paží obtočil obě lýtka naráz. Už neměla sílu sebou ani cukat.
„Slibuješ?“ vyžadoval Danny nějaký náznak odpovědi. Blýskla po něm nenávistným pohledem, ale přikývla.
Danny ji s trochu nedůvěřivým výrazem pustil a Wesley ho následoval. Nejprve se jenom několikrát konečně zhluboka nadechla a vůbec se nepohnula.
„V pořádku?“
„Ne, nejsem v pořádku!“ odpověděla prudce. „Jak mi můžete vůbec položit takovouhle otázku, proboha?“
Oba se po sobě podívali a pak se pomalu usadili na zem. Chvíli se na ně zmateně dívala.
Zřejmě to s tím rozhovorem mysleli vážně. Oni si opravdu chtějí promluvit? Já už ničemu nerozumím…
Velmi váhavě se posadila po vzoru obou mužů také na zem a zkřížila nohy pod sukní. Pozorovali se navzájem.
Danny sáhl do kapsy a vytáhl předmět, kvůli kterému se to všechno seběhlo. Všichni tři zatajili dech, jak házel odlesky, které kradl měsíci.
Anne překonávala nutkání po něm skočit.
„Dělá vám to dobře ukrást chudý holce kousek stříbra?“ pronesla aspoň, ale nejspíš jí ani jeden z nich nevnímal.
„Flashův přívěšek. Jeho talisman,“ řekl Danny skoro posvátně.
„Seš si jistej, že je to on?“ potřásl hlavou Wesley. „Může to bejt napodobenina nebo padělek.“
„Není,“ tvrdil Danny. „Nezapomínej, kdo byl můj táta a co uměl. Poznám práci mistra, Wesley.“
„Taky to může bejt mistr padělatel.“
„Sakra Wesley! Je to on! Poznám to zdobení i po hmatu. A cítím to, cítím tu velkou příležitost!“
„A co potom asi tak myslíš, že dělá v ruce takovýhle holky?“ rozhodil ruce Wesley.
„To já nevím! Flash ho ztratil před tolika lety, je tolik možností, jak se sem mohl dostat… na tom přece nesejde, věř mi Wesi!“
Wesley si povzdychl a díval se Dannymu do očí.
„Já ti věřím,“ řekl a Danny se na něho usmál.
„Tobě věřím. Ale uvěřit, že bysme zrovna my dva měli takovýhle kurevský štěstí, to už je horší!“
„Ale no tak!“ zasmál se Danny s napětím.
„Ty s tím vážně chceš udělat to, co si myslím?“ zadíval se na něj Wesley znovu.
„Říkal jsi přece, že Flash nedělá nic zadarmo. Nebude stát o peníze tolik, jako o tohle, na to vsadím krk!“ natáhl Danny druhou ruku a podvědomě stiskl Wesleyho předloktí.
„A to už za to stojí, nebo snad ne?“
Anne přeskakovala pohledem z jednoho na druhého, vůbec si jí nevšímali a bavili se tak zapáleně. To by jí bylo vcelku jedno, kdyby se středem jejich zápalu nestalo něco, co je její!
Čím víc je ale poslouchala, tím méně se jí to líbilo, pokud to ještě vůbec bylo možné. Ve chvíli, kdy Danny podával přívěšek Wesleymu, se vymrštila a skočila po něm.
Už když to udělala, věděla, že je to nesmyslné, ale nemohla se ovládnout.
Danny v poslední chvíli uhnul rukou a oba naráz jí popadli za ramena a hodili s ní do sena, které bylo všude kolem nich.
Než si stihla uvědomit, co se stalo, ležela v něm zabořená a k bokům se jí z každé strany tiskla dvě tvrdá mužská těla.
Zase se ocitla v situaci, která ji děsila snad ze všeho nejvíc – v těsné blízkosti mužů a v jejich úplné moci. Cítila, jak v ní proti její vůli narůstá panika.
„Něco jsi přece slíbila!“ řekl Danny.
„Okamžitě mě pusťte!“ vyhrkla, aniž na něj reagovala.
Wesley, hledíc do její tváře z takové blízkosti, tu čirou hrůzu v jejích očích zaznamenal a udivila ho, zdála se na její tváři jakási nepatřičná a neodůvodněná.
Překvapeně uvolnil sevření a Danny ho následoval.
Roztřeseně se na loktech odsunula ještě dál do sena a pak se s obtížemi nejistě postavila. Když od nich byla alespoň metr, tlak na žaludku se o dost zmenšil.
„Podívejte se, mě vážně nezajímá, o čem jste se tady bavili. Jsou mi úplně fuk vaše plány, nebo co to je! Nezajímá mě ani, kdo jste a co jste za… za… no to je jedno. Fakt mě to nezajímá!“
Danny pokrčil rameny.
„Dobře.“
„Jediný, co mě naopak zajímá, je můj přívěšek. Můj! Pro vás přece nemá skoro žádnou cenu, ale pro mě ano!“
„Mýlíš se,“ řekl Danny. „Je pro nás moc důležitej. Ty asi vůbec nevíš, cos měla u sebe.“
„Mě by spíš zajímalo, jak se to k ní dostalo,“ zamumlal Wesley polohlasem. „Komu jsi ho proboha sebrala?“
„Já jsem ho nesebrala!“ rozčilovala se Anne.
„Dobře, klid,“ snažil se Danny, aby se konverzace zase nerozběhla nějakým neřiditelným směrem. „Nesebrala jsi ho. Jak se k tobě teda dostal?“
„Byl to… dárek! Nebo něco na ten způsob,“ zamračila se a podívala se stranou.
„Dárek? Od koho?“ vyzvídal dál Danny.
„Co je vám sakra do toho?!“
„Musíš pořád tak křičet?!“ vložil se do toho Wesley nasupeně. „Už mně fakt bolí hlava!“
„Hlava tě nebolí ze mě, ale z toho prkna!“ odsekla mu hbitě Anne. „Nejspíš mělo chuť praštit si do něčeho dutýho a nic dutějšího v blízkosti nebylo!“
Drzost Wesleymu vyrazila dech, ale jen na chvíli. „Vážně?“ ušklíbl se.
„Na to dám krk!“
„To se ale asi spletlo o jednu hlavu vedle!“
„No prosím vás!“ ozval se trochu udiveně Danny a zamračil se. Anne zavřela ústa, ze kterých měla vyjít další odpověď. Danny si povzdechl.
„Ptal jsem se, kdo ti ten dárek dal. Opravdu je to tak těžká odpověď?“
Anne začínala chápat, že se věci zřejmě nepohnou žádným směrem, když něco neřekne. Nerozuměla tomu, k čemu jim její byť pravdivá odpověď bude, ale asi jí nic jiného nezbývalo.
„Dala mi to… moje matka. Nedávno. Do tý doby jsem nevěděla, že něco takovýho vůbec má,“ dodala pro upřesnění.
Danny pokýval hlavou.
„Takže asi nevíš, kde k němu přišla ona?“
„Ne, to nevím,“ kývla Anne hlavou.
„Tvá matka je mrtvá?“ pokračoval Danny opatrně a hleděl přímo do dívčiných očí. Snažil se ji znovu nevyplašit.
„Ne, není,“ ušklíbla se zlehka Anne. „Je toho času na útěku. Nevím kde. Tohle mi tu nechala nejspíš proto, kdyby se už náhodou nikdy nevrátila. Nějakým způsobem to patřilo otci," trhla neochotně rameny.
Danny si vyměnil s Wesleym udivený pohled, když se Anne zpříma podívala nejdřív na jednoho a potom na druhého.
„Potřebuju to,“ řekla upřímně.
Danny znovu vzdychl a uhnul na okamžik pohledem. Pak se vrátil a znovu se hnědýma očima zabodl do modrých.
„Ale my taky, Anne. Dokonce tak, že ti to prostě nemůžu vrátit.“
„Vždyť to nemá zas tak velkou cenu, to si prostě nemůžete ukr… opatřit něco jinýho a cennějšího?!“ vybuchla už s jistým zoufalstvím.
„Má to velikou cenu!“ přimhouřil Danny nesouhlasně oči. „Ale nechci, aby sis myslela, že ti to chceme ukrást, děvče, dostaneš zaplaceno tolik, abys mohla jít, kam chceš! Tedy aspoň nějakej čas,“ dodal upřímně a pokusil se Anne stisknout paži.
Ustoupila.
„Já bez toho nikam jít nechci!“ odsekla. „Potřebuju to, abych našla tátu, sakra!“
„Cože?!“
„Buď zticha, Wesley!“ napomenul ho Danny. Jeho tvář se zdála naprosto soustředěná na Anne.
„Jak to myslíš?“ pobídl ji jemně.
„Já… skoro nic o něm nevím. Tohle je stopa,“ ukázala k přívěšku, bezpečně zamčeném v Dannyho pěsti. „Jediná, takže to je vážně skvělý.“
Věnovala znovu oběma pátravý a opatrný pohled.
„Vy si myslíte, že ta věc… ten přívěšek… že vážně patřil Flashovi?“
„Já jsem si jistej,“ kývl Danny okamžitě. Znamená to, že tvůj táta by měl mít něco společnýho s Flashem?“
„No to co si myslíte rozhodně ne!“ založila si důrazně ruce. „Můj táta byl policajt!“
Wesley se nepokrytě ušklíbl.
„Tím se mnohé vysvětluje!“
Anne ho ignorovala.
„Nic za ten přívěšek nechci, chci ho zpátky, je můj a vy se s tím budete muset smířit!“ prohlásila pevně. „Pro ty vaše plány nebo co to chcete dělat, si budete muset najít jinej způsob a mně dejte pokoj!“
„Počkej…“
„Slyšíte, dejte mi pokoj!“
„Proboha neřvi!“ zavrčel Wesley.
Danny si volnou rukou prohrábl vlasy a skoro truchlivě se pousmál koutkem úst.
„Myslím, že to asi nepůjde. Ale možná bych měl ještě jedno řešení.“
Wesley i Anne se na něj podívali s téměř identickým nechápavým výrazem ve tváři.
„Není to nijak složitý,“ využil rychle Danny ticha. „Ty se chceš setkat s Flashem,“
„Já se s ním nechci setkat!“
„Dobrá, ty se musíš setkat s Flashem. My dva se chceme setkat s Flashem. Všichni potřebujeme ten přívěšek. Všichni tři máme stejnej cíl, teda aspoň do určitýho místa. Když zvolíme společnou cestu, je to to nejlepší řešení, který teď máme,“ dokončil.
„Cože?“ užasl Wesley. „Ty ses snad zbláznil?“
Anne se nechtěla nechat zahanbit.
„No to v žádným případě! S vámi dvěma nikam nepojedu!“
„A co chceš dělat, jít ho hledat sama? Kam asi?“ ušklíbl se Danny.
„Vám se rozhodně nebudu zpovídat o tom, co chci dělat!“ rozzuřila se. „Prostě mi vraťte, co jste mi ukradli, a já budu předstírat, že jsem vás nikdy nepotkala, ano?!“ rozkřikla se už téměř zoufale.
Nastala vteřina ticha.
Byla to opravdu jenom vteřina, protože se pak se ozvalo podivné hlasité zapraskání.
* * *
Slečna Ellen Sinclairová se náhle propadla dovnitř, s vyděšeným jekotem a hlučnou ránou dopadla do prachu a sena a bledé světlo měsíce poklidně dopadlo na její tvář.
Pád ji zabolel, ale nevěnovala tomu velkou část své pozornosti.
Zvedla hlavu.
„Proboha!“ vydechla a tentokrát se teprve doopravdy bála. Přestože polekala i všechny uvnitř, mířily na ni dvě lesklé hlavně.
Kdy je stihli vytáhnout? zděsila se Anne, ale nemohla od chladně kovových revolverů odtrhnout zrak.
Dannyho tváří projelo poznání nejdřív. Sklopil napjatou ruku s revolverem.
„Sinclairová!“
Wesley ho následoval.
„To si děláš srandu!“
Oba kolty vklouzly zpět do pouzder u pasu, Elleniny paže sevřely nepříliš jemné ruce a hrubě ji zvedly na nohy.
„Au!“ vyjekla varovně. „Pusťte mě, to bolí!“
V jejím hlase zazněla panovačnost, ale když zblízka pohlédla do Dannyho tváře, opouštěla ji. V jeho obličeji nezbylo nic z jejího zaměstnance, jeho prostý a nesmělý výraz zmizel. Tvář mu zčernala ohněm a kouřem, vlasy pocuchané a jeho oči byly temné a tvrdé. Vypadal nebezpečně.
„Co tu děláš?“ řekl ostře.
„Já jenom…totiž já…“
Co mám proboha říct? Že jsem šla jen kolem? To asi není ten nejlepší nápad!
„No co asi!“ přerušil ji Wesley. „Čmuchala tady! A bezpochyby nás slyšela!“
Ellen zvedla hlavu.
„No dovolte!“
„Slyšela nás,“ zopakoval Danny. „Do háje!“
Ellen v tuto chvíli hořce litovala, že nezůstala u svého domu, tedy aspoň u toho, co z něj zbylo. Z rozpaků a strachu si neustále oprašovala šaty, notně špinavé od prachu, hlíny a poseté stébly slámy.
Wesley se náhle podíval na zem a tam spatřil něco, co tam ještě před chvílí nebylo – složený a trochu pomuchlaný papír.
„To je vaše, slečno Sinclairová?“ zeptal se ironicky a navzdory své otázce jej rozložil, aby se podíval, co to je.
„Ano, to je moje!“ řekla Ellen, ale když se natáhla, aby si ten papír vzala, Wesley ucukl.
Ten papír byl dopis adresovaný Ellen Sinclairové, při nečekaném vpádu jí nejspíš vypadl z potrhaného živůtku a pravděpodobně úplně zapomněla, že ho tam má.
Wesley dopis bez zájmu přelétl očima, stejně jako Danny, který mu bez váhání četl přes rameno. Podpis na konci je ovšem donutil naráz zadržet dech: Tvůj oddaný George Marten.
Tvůj oddaný George Marten.
Jejich oči spočinuly na těch čtyřech slovech a bylo to jako rána, jako výstřel, jako šlehnutí bičem.
Danny zalapal po dechu a písmo se mu před očima rozmazalo. Dřív, než stihl reagovat, zareagoval Wesley, jeho pohyb byl bleskově rychlý, rychlejší, než jeden nádech Ellen Sinclairové.
V příštím okamžiku se jí do spánku zaryla tvrdá studená hlaveň. Chtěla vykřiknout, ale hlas se jí zadrhl kdesi v hrdle.
„N-ne…“
„Wesley! Wesley!!“ vzpamatoval se Danny. „Počkej, sakra, po-počkej!“
„A na co mám čekat, do hajzlu!“ zařval Wesley.
Ellen jako v transu zavřela oči a zase je otevřela, na té scéně se ale nezměnilo vůbec nic. Pořád stála ve staré stodole, v příšerně oválených šatech a na hlavu jí mířil revolver v rukou nějakého nebezpečného bandity.
Jaká je vůbec pravděpodobnost, že se v takové situaci ocitne normální člověk?!
Bránila se tomu, aby se v duchu začala zabývat počítáním té pravděpodobnosti, protože její mozek vyžadoval jakoukoli činnost, aby se nemusela zabývat tím, jak moc je ten bandita doopravdy nebezpečný.
Jenže to nepomáhalo. To, co měl v očích, se nejvíce podobalo záblesku šílenství, nepochybovala o tom, že nad stisknutím spoušti nebude váhat.
„Neblbni, Wesi, nech ji to… vysvětlit,“ ozval se znovu Danny naléhavě.
„Vysvětlit? No tak prosím!“
Hlaveň zatlačila ještě víc a Ellen se prudce nadechla.
„Já nevím, co… co mám… vysvětlit?“ pípla skoro neslyšně.
„Já nejsem trpělivej!“ zavrčel Wesley.
„Do háje Wesley, ovládej se!“
Wesley se podíval na Dannyho, který nebyl rozrušený o nic méně, než on sám. Ruka, ve které teď držel Ellenin dopis, se mu zřetelně chvěla, ale snažil se nepřestat uvažovat.
„Ty si to snad neuvědomuješ?“
„Já si to uvědomuju stejně jako ty, Wesley!“
„No jasně, jasně! Takže dámo, vysvětlujte kdo je George Marten? Teda kromě toho, že je to ubohej zkurvenej hajzl?!“
Elleniny myšlenky se sice soustředily na tu chladnou hlaveň, která se jí nepřestala dotýkat, ale Wesleyho slova vnímala. Konečně pochopila, že tu jde o George Martena.
Polkla.
„On je… on je můj nevlastní... nevlastní strýc,“ vydechla. „…a hlavně je… ehm… no, to, co jste říkal.“
„Podle toho dopisu to tak rozhodně nevypadá!“ ušklíbl se Danny.
„Protože je to mistr pokrytec, to je celé!“ vyhrkla Ellen se vztekem, až se sama lekla. „A zřejmě není těžké mu na to skočit!“
Wesleyho trpělivost opravdu neměla silné kořeny.
„Tak dost! Nebudu poslouchat někoho, kdo je příbuzný s Martenem! Nejradši bych zahájil vyvražďování všech jeho pokrevních příbuzných a jemu prostřelil palici nakonec!“
„Nemám vůbec nic z jeho krve!“ otřásla se Ellen znechuceně jen nad tou představou. „A jestli mu hodláte prostřelit hlavu, ráda bych byla u toho,“ zašeptala skoro horečnatě a uhnula pohledem. Sama nemohla uvěřit, co slyší ze svých vlastních úst. Ale dávalo to čím dál tím větší smysl.
Chtěla by to, chtěla by ho vidět žadonícího na kolenou. Její zmateně pomrkávající oči se setkaly s pohledem Dannyho Larabiho. Díval se na ni pronikavě, pátravě, jako by toužil proniknout co nejhlouběji.
Jako by toužil vědět, zda mluví pravdu.
„Zabil… mého otce,“ pokračovala sevřeným hlasem a neodtrhla od pátravého pohledu oči. „George Marten zabil mého otce.“
Uvědomila si, že to poprvé vyslovila nahlas a pocítila, jak moc je to osvobozující pocit.
„Přestaň na ni mířit, Wesley,“ řekl Danny podivně klidným hlasem.
„Nech mě…“
„Wesley!“
Wesley proti své vůli nakonec uvolnil ruku a sklopil zbraň.
Annino srdce, které se celou dobu tvářilo, že bez pohybu stojí, se konečně rozeběhlo. Tomuto dění nerozuměla a rozumět ani nechtěla. Nechtěla vědět, proč míří Ellen Sinclairové na hlavu. Nechtěla už vědět nic dalšího.
Kam jsem se to dostala? Tohle jsou skuteční banditi, skuteční pistolníci! A já jsem tu s nima!
Dívala se na svůj přívěšek, který viděla v Dannyho dlani s řetízkem omotaným kolem prstu a nemohla se zbavit hříšné myšlenky, že by se znovu pokusila ho v tom zmatku, kdy si jí nikdo nevšímal, získat.
Ale bála se.
„Ty jí snad věříš, Danny, nebo co?“ ušklíbl se zuřivě Wesley. „Takoví jako ona nemluví pravdu už z principu, vyrůstají na lžích!“
„Tak ty ho chceš vidět umírat,“ pronesl Danny, aniž si Wesleyho všímal.
„Ano,“ přikývla Ellen, i když už necítila tu jistotu co před chvilkou.
Danny sevřel obě pěsti, jednu s dopisem a druhou se stříbrným bleskem.
„Ať chci nebo ne, něco mě napadá,“ řekl si pro sebe a jeho rty se mu pohnuly do jakéhosi zvláštního úsměvu.