9. Na cestě
„To je vážně nesmysl, ty ses úplně zbláznil, Danny, tobě normálně hrabe!“ zuřil Wesley.
Anne stejně zuřivě kývala, nemohla než s Wesleym souhlasit.
„Chci, abyste mě pustili!“ ozval se Ellenin hlas s obvyklou dávkou panovačnosti, ale nikdo jí neposlouchal.
„Přemejšlej, Wesley!“
„To dělám celou dobu, ale smysl toho všeho mi jaksi uniká!“
„Nepřemejšlíš dostatečně!“ sykl Danny, popadl Wesleyho za loket a zatáhl ho kousek stranou.
„Poslouchej, obě je můžeme potřebovat. Když odjedeme s přívěškem, nevíme, co je schopná ta holka udělat!“ kývl bradou směrem k Anne. „A slečna Sinclairová nás bez skrupulí nahlásí šerifovi. Chceš mít hned na krku policajty?“
Wesley stiskl zuby a neméně vztekle se na něj díval.
„Nemáme moc jinejch možností!“ zašeptal Danny a přiblížil svůj obličej k Wesleymu.
Ten si skousl ret a uhnul pohledem. Za nic na světě se mu nechtělo nahlas přiznat, že má v podstatě pravdu. Představa cestování společně s těmi příšernými ženskými ho doháněla ke skutečnému šílenství.
„A jak říkám,“ pokračoval Danny a popadl ho za límec, „ještě je můžeme obě potřebovat!“
„Hlavně bysme odsud měli rychle vypadnout,“ pronesl Wesley neochotně.
„Jo, to taky,“ souhlasil Danny. „Díky tomu požáru se to tady bude hemžit spoustou fízlů.“
„Tak dobře, tak padáme,“ řekl Wesley a věnoval Dannymu ještě jeden vzteklý a nesouhlasný pohled.
* * *
Od velkého požáru chytlo i pár stavení v jeho blízkosti, ale naštěstí šlo jen o drobné nehody. Dům ještě hořel, ale už to nebyl ten krutý a agresivní plamen. Zbývalo jen počkat, až stráví zbytek domu, protože nic jiného se nedalo dělat.
Šerif Barner stál v bezpečné vzdálenosti, obklopen příslušníky místního četnictva. Sám byl touto událostí poněkud otřesen.
„Zítra dorazí soudce a vše se pečlivě vyšetří,“ řekl.
V tu dobu si Danny nenápadně proplétal mezi stíny domů, až k Margotině hospodě.
Hlavnímu vchodu se raději vyhnul a vyhoupl se do pootevřeného okna kuchyně. Naštěstí tu zrovna nikdo nebyl, takže mu nečinilo potíže dostat se nahoru. Dříve než se však ocitl ve svém malém pokojíčku, vyrušily ho kroky na chodbě a on se přitiskl ke zdi. Když viděl, kdo je ta kráčející osoba, popadl ji zezadu jemně za ramena.
„Margot!“ oslovil ji šeptem, aby se tolik nevyděsila. Margot se otočila a dlaní utlumila výkřik překvapení.
„Proboha, Danny! Jste v pořádku?“
„Ano, jsem.“
„Měla jsem o vás strach!“ vydechla Margot, a aniž si to mohla rozmyslet, objala ho kolem pasu a přitiskla se k němu. Byl tu sotva týden, ale Margot přirostl jeho úsměv k srdci natolik, že zapomněla na jakékoliv společenské konvence.
Danny malou baculatou ženu objal pažemi a na pár chvil setrval v objetí.
Jak je to strašně dávno, co o mě měl někdo skutečnej strach! Není to vůbec nepříjemný.
„To je taková hrůza, co se tam stalo!“ prohlásila Margot, když ji pustil. „Nejste zraněnej?“
„Ne, nic mi není.“
Margot si s nedůvěrou prohlížela jeho špinavé šaty, na několika místech propálené, rozcuchané vlasy a začerněný obličej.
„Pomáhal jsem hasit,“ vysvětlil a než Margot stihla něco dalšího namítnout, chytil ji za ramena.
„Margot,“ řekl najednou naléhavým šeptem. „Potřebuji vaši pomoc.“
Margot Glaserová nebyla hloupá dívka, byla naopak velmi vnímavá, a když tenhle mladík poprvé vstoupil do jejího lokálu, věděla, že rozhodně není obyčejný. Bylo na něm něco tajemného a nevysloveného a čišelo mu to z očí. Vlastně čekala, že se jednou něco dozví.
„Mojí pomoc?“ napodobila bezděky jeho šepot.
Danny se rozhlédl po prázdné chodbě, ale Margot ho uchopila za zápěstí a vtáhla za dveře své ložnice. Netrvalo to dlouho, snad jen deset minut, když se dveře znovu tiše otevřely. Danny odcházel a tiskl si k hrudi beztvarý ranec.
„Děkuju vám,“ řekl upřímně.
„To nemusíte.“
„Ani se neptáte, proč utíkám uprostřed noci z města? Ani se neptáte kam?“ neodpustil si.
Margot si tiše skousla ret. Ve skutečnosti jí nic nezajímalo víc a musela se ovládat, aby na něj nevychrlila vodopád otázek, ale svým způsobem jí to připadalo nepatřičné.
„Vrátíte se někdy do Sugarhillu?“ zeptala se jen.
„Snad,“ řekl Danny a lhal.
Doufal, že tohle místo vidí naposled. Když se vyhoupl z okna a jeho silueta mizela ve tmě, ještě dlouhou chvíli se Margot Glaserová dívala do tmy.
* * *
„Seď!“ přikázal Wesley příkře.
„Nebudu sedět na zemi!“ vyjekla Ellen.
„Tak si teda stůj, ale drž hubu!“
„Uvědomuješ si, doufám, že za můj únos máte provaz opravdu jistý?“
Wesleyho tato zmínka nijak nerozhodila, ne víc než Ellenin hlas. Anne, která seděla a zády se opírala o tlustý kmen stromu, si položila ruku na čelo.
„Opravdu bys měla ztichnout,“ kývla směrem k Ellen, „nebo se neudržím!“
Wesley se zamračil ještě víc a popotáhl si opasek. „Jestli nebudete mlčet obě, neudržím se já!“
„A ještě navíc vyhrožování,“ ozvala se znovu Ellen.
Měsíc odrazil nebezpečný záblesk ve Wesleyho očích.
„Já ti vážně tu hlavu ustřelím,“ pronesl velmi tiše, ale kupodivu to bylo víc než účinné.
Nastalo ticho. Jen Wesleyho bota se zuřivým rytmem podupávala do písku, ale nechal toho, jakmile si uvědomil, že i to ho rozčiluje.
Kde ten Danny je?! Už je pryč celou věčnost!
Anne seděla bez hnutí a zoufale se snažila vymyslet cokoliv, co by ji z téhle situace mohlo vysekat. Ke své rychle rostoucí hrůze si uvědomovala, že nic takového nejspíš ani neexistuje.
Všichni tři se najednou ohlédli po vzdáleném zvuku. Danny mířil na dohodnuté místo za městečkem a po chvíli mohli Wesley, Anne i Ellen zaslechnout klusající kopyta koně. Nikoliv jednoho, ale rovnou čtyř.
„No konečně,“ zamumlal si Wesley s úlevou. Brzy uviděl Dannyho postavu sedící na koni a za ním poslušně klusající osedlaní další tři. V jednom z nich poznal Wesley svého Tuláka a své vlastní sedlo a potěšeně se usmál.
„Danny, klobouk dolů!“ pronesl obdivně.
„Jen dělám, co umím,“ odpověděl Danny skromně a ladně seskočil z koně. „Mám jídlo, který nám na nějakou kratší dobu bude stačit, když se uskrovníme, mám i vodu, takže odtud padáme.“
Wesley kývl na začal po Dannyho vzoru utahovat popruhy u sedel.
S neurvalou něhou poplácal Tuláka po krku a tiše na něj zamlaskal, protože už se smířil s tím, že ho tady bude muset nechat.
Byl rád, že to tak není.
Anne i Ellen sledovaly, jak oba rozmísťují obsah rance, který přivezl Danny, do sedlových brašen a utahují popruhy, aniž by spolu museli prohodit jediné slovo.
„Dámy,“ ozval se Danny s lehkou ironií. „Doufám, že to umíte aspoň poměrně slušně v sedle.“
Wesley se ušklíbl, protože ho napadla poněkud nestoudná připomínka, ale spolkl ji.
Anne se podívala na sedlo i vysokého koně. Kdysi dávno taky doma jednoho měli, než ho Bill musel prodat. Nedovoloval jí na něm jezdit, ale stejně to dělala, i když většinou bez sedla, které beztak prodali ještě dřív, než samotného koně.
Ještě dneska si pamatovala ty výprasky, které za nedovolené jízdy dostávala a ještě dneska si pamatovala, že jí to za to stálo.
Danny si vyložil její dlouhý a nepřítomný pohled po svém, zlehka si povzdychl a bez varování jí uchopil v pase a zdvihl. Než stihla zaprotestovat, seděla obkročmo v sedle.
Spolkla nadávky, které se jí málem vydraly na jazyk a okamžitě jí napadlo stisknout koni slabiny a vystřelit silou letícího šípu zpátky k Sugarhillu. Ale neudělala to, protože nemohla a to vědomí bylo palčivě nepříjemné.
Všechny její střípky budoucnosti měl v kapse jeden z nich.
Takže si místo toho mlčky nechala upravit délku třmenů a pak do nich zasunula nohy. Když do rukou sevřela ohlazenou kůži otěží, ten pocit byl příjemně známý.
Dělalo to dojem, že s Ellen budou menší problémy, ale ten dojem byl klamný.
Když se Wesley podíval na ten její vznešený, kamenný obličej, který trochu narušovaly šmouhy a trochu zcuchané vlasy, musel stisknout zuby, aby nezačal vzteky řvát. Protože to by udělal rád, opravdu rád. Ztrácel i ty poslední zbytky trpělivosti a tak nějak tušil, že to bude ještě horší.
„Co na toho koně tak zíráš?!“ obořil se na ni. „Nenaučili tě na něm snad v těch vašich vyšších kruzích jezdit?“
„Já jezdit umím,“ prohlásila.
A lhala.
Pravdou bylo, že na koni seděla jen dvakrát a vůbec se jí to nelíbilo. Už to v životě nehodlala dělat.
„Ne ale na tomhle sedle. Jsem dáma, ne honák!“
„Tak dáma!“ protáhl posměšně. „Hele, neříkala jsi před chvíli něco o únosu? A mě jako únosce vůbec nezajímá tvůj vztah k sedlu!!“
Ellen nebojácně opětovala nazlobený pohled.
„To je možné, ale mě na tohle zvíře nikdo nedostane!“
Danny s Wesleym si vyměnili jeden dlouhý souzněný pohled. A Danny si znovu lehce povzdychl.
„Ach jo.“
* * *
V příští chvíli už koně ujížděli v plném cvalu na západ od městečka Sugarhill.
Elleniny prsty pevně svíraly hrušku sedla, kolena tiskla v křeči ke koni a celá se pod rytmem cvalu otřásala. Ještě před chvílí ječela a vřeštěla tak nedůstojně, jako nikdy v životě, hned poté, co jí oba nejen nožem rozřízli přední část příliš úzké sukně, ale dokonce posadili na to otřesné zvíře a rozjeli ho.
Málem byla ihned dole, kdoví, jaká síla jí donutila v tom sedle zůstat, ale nejspíš to byl smrtelný strach.
Ale když zastavili a Danny se jí výhružně optal, zda už někdy jela na koni s roubíkem v ústech a s rukama svázanýma za zády, pochopila, že bude muset mlčet.
Nenáviděla to zvíře, na kterém seděla.
Nenáviděla všechny tři, co byli okolo ní.
Právě začala nejhorší cesta jejího života.
Po chvíli zvolnili tempo a cval udržovali celkem mírný, dokonce ho střídali s klusem, ale nezastavili ještě pár hodin, dokud nezačalo svítat.
V dáli před Anninýma unavenýma očima ohnivě oranžové slunce barvilo vrcholky Sundust rocks.
Ellen Sinclairová byla u konce se silami. Nebyla zvyklá na žádnou fyzickou námahu a ruce, nohy i celé tělo do posledního kousku toužilo omdlít. Ruce měla v křeči a neustále jí klouzaly po hladké kůži sedla. Sama se divila, že po tom všem je ještě vůbec naživu.
Nemůžu spadnout, přece nemůžu spadnout!
Anne na tom taky nebyla nejlíp.
V sedle se jí sice líbilo stejně jako kdysi a seděla v něm zlehka, ale v pořadí už druhá probdělá noc na ni začala doléhat. Cítila všechny pohmožděniny a odřeniny, ke kterým včera přišla, dlaně svírající otěže ji brněly a únava hrozila tím, že jí naprosto sklátí.
A korzet pod jejími šaty činil všechno ještě mnohem horší.
Hodláte, zatraceně, někdy zastavit?! chtělo se jí zařvat, ale věděla, že by jí slova stejně od úst urval vítr.
Konečně se zdálo, že Wesley, který jel před ní, zpomalil. Zvedl pravou ruku a stočil koně.
Anne s úlevou přitáhla otěže. Ellen nějak netušila, jak se něco podobného dělá, ale její kůň měl naštěstí větší zkušenosti. Danny, který uzavíral řadu, předjel obě dívky a dojel k Wesleymu.
„Uděláme si přestávku,“ kývl na Wese souhlasně.
„Jo,“ řekl Wesley. „Koně si potřebujou odpočinout.“
Anne by mu v tu chvíli nejradši skočila po krku. Ale nemohla, protože jediné, na co měla ještě sílu, bylo sesunout se bezvládně na koňský krk a jenom ležet. Když se podívala za sebe, viděla, že ctihodná slečna Sinclairová udělala přesně to samé.
Anne se ušklíbla a ač se musela hodně přemáhat, znovu se v sedle napřímila.
Wesley i Danny seskočili z koní a dávali unaveným zvířatům trochu vody. Sami si šetrně lokli z polní láhve a Danny nabídl i dívkám. Ty nedokázaly odmítnout, nad hrdostí zvítězila žízeň.
„Chvíli si odpočineme,“ řekl Danny směrem k dívkám.
„Chvíli?!“ vyjekla vztekle Ellen, ale Danny se k žádné jiné uspokojivější odpovědi neměl.
„Možná by nebylo špatný slézt z koně, ale nechci vám nijak radit,“ poznamenal Wesley. Anne byla příliš vyčerpaná na to, aby mu odpověděla, i když by mu ráda vrátila nějakou trefnou větu. Jediné, co ji napadalo, bylo, že má pravdu.
Namáhavě vysunula nohy ze třmenů a ztěžka se přehoupla přes sedlo. Když se její boty dotkly hlíny, zhroutila k zemi.
„V pořádku?“ zeptal se Danny rychle.
„Laskavě se nestarej!“ odsekla a pokusila se důstojně vstát. Do důstojnosti mělo její konání daleko, ale Danny se rozhodl jí nepomáhat, aby ji nenaštval ještě víc.
Ellen by ovšem neslezla bez jeho silných paží, které jí nepustily ani na zemi, protože její tělo jí odmítlo poslouchat. Danny jí držel téměř v náručí a neubránil se úsměvu.
Nebyl to nijak zlomyslný úsměv, ale byl to úsměv.
„Kam vás mám odložit, dámo?“ otázal se vcelku vesele.
„Nesahej na mě,“ hlesla Ellen chabě, ale to byla veškerá její obrana. Danny jí uložil na zem, jak nejjemněji dovedl a obrátil se k Wesleymu, který kontroloval koně.
„Chceš ještě napít?“
„Jo, dík,“ řekl Wesley a přihnul si z láhve. Danny by si rád umyl obličej, ale vody nebyl zrovna přebytek, tak si nechal zajít chuť.
„Myslíš, že už jsme dost daleko?“ zeptal se Wesleyho.
„Prozatím jsme.“
„Ty pořád zuříš, Wesi?“
Wesley si sundal klobouk.
„Nezuřil jsem.“
„No tak to je dobře,“ pousmál se Danny a natáhl ruku, aby se konečky prstů téměř dotkl Wesleyho čela. „Jejda, jak se tak dívám, bude to asi pořádná jizva!“
Se škodolibým uspokojením sledoval, jak jeho nejlepší přítel zaťal zuby v potlačovaném vzteku a skryl ve svém klobouku sevřenou pěst.
„Proboha Wesi,“ zasmál se. „Vidíš to, jak jsi vztahovačnej? Byla to nehoda, ne? Dělám si jen srandu.“
„Jo, moc se bavím!“ ušklíbl se Wesley. „Moh bys o tom už přestat pořád dokola mluvit?“
„Ale jo, možná bych moh.“
„Ha ha!“ zaironizoval Wesley. „To bys teda měl. Stačí, že sebou tu bestii táhneme, nemusíme o ní ještě mluvit!“
Danny se ohlédl a spatřil Ellen ve stejné poloze, ve které jí položil na zem, jak tvrdě spí. Anne nebyla daleko, ležela na hrubém písku stočená do klubíčka s rukama pod hlavou a zřejmě spala taky.
Všiml si, že i Wesley se na ni dívá.
„Hrozná bestie, viď?“ neopustil si Danny.
„Ty moc dobře víš, co si o tom myslím,“ řekl Wesley a pohlédl směrem ke skalám, tam, kam měli namířeno.
„Nejsem si úplně jistý,“ zdvihl Danny tmavé obočí.
„Už bysme byli dvakrát dál. Možná už bysme byli tam,“ ukázal bradou k tmavě šedým ohlazeným vrcholkům.
„Já jenom doufám, že tohle všechno,“ máchl rukou ke spícím dívkám. „že tohle všechno nějak zapadá do nějakýho tvýho perfektního plánu, kterej nakonec nemůže nevyjít, Danny, jinak ti říkám, že to zatraceně špatně dopadne!“
„Wesley, chápu, že to teď nevypadá nejlíp, ale to se spraví, uvidíš,“ rozhodil Danny ruce, které měl ještě před chvílí založené na hrudi. „Všechno jsem ti říkal, věř mi přece trochu!“
„Já ti věřím,“ odtušil Wesley. „Jsem nejšťastnější člověk v okolí, protože jsem tě potkal a protože jsi zase se mnou. Ale za nic na světě jsem si nepřál, aby s náma cestovaly dvě ženský! No ženský, to by ještě tolik nevadilo. Ale jedna je prostitutka, která je navíc doopravdy blázen a druhá je nezletilá bordel-mamá, co viděla poprvé v životě koně! O těch ostatních věcech radši ani nemluvím. To fakt není to, o co bych jakýmkoliv způsobem stál!“
„Wesley, já ti rozumím. Ale na to, že viděla možná poprvé v životě zblízka koně, se nakonec v tom sedle udržela,“ přimhouřil Danny oči do téměř poledního slunce.
„Danny!“
„Dobrá, já vím. Ale třeba se ti to celé rozleží v hlavě a nebudeš mít tak jednostrannej pohled na věc. A navíc jsi slíbil, že mi budeš věřit!“ zazubil se na něj.
Wesleyho odpověď neuspokojila a ani se nesnažil to zakrýt. Nakopl osaměle ležící kamínek, ale dál už debatu nerozvíjel.
* * *
Ellen bolestivě procitla. Hrubý písek ji tlačil, přeležela si ruku a celé tělo ji bolelo jako nikdy v životě. V osvobozujícím spánku si skoro myslela, že je to všechno jen neuvěřitelně příšerný sen, že spí ve svých měkoučkých peřinách.
Jenže nebyl.
Namáhavě se zvedla na lokty, vlasy, hladce sčesané do drdolu jí uvolnily pár zcuchaných pramenů. Padaly jí přes oči a slunce ostře svítilo. Nikdy se necítila tak špatně.
„Je čas vstávat!“ ozvalo se. Raději by se zahrabala se do písku, než vstávala.
„Máš určitě hlad, viď?“ zeptal se Danny dobromyslně. Hodila po něm ostrý pohled.
„Slečno Sinclairová!“ upozornila ho na svůj požadavek vykání a správného oslovení. Danny se pousmál a nezdálo se ale, že by se ho to jakkoliv dotklo.
Hlad tedy měla, její poslední jídlo byla včerejší večeře a ona byla zvyklá na vydatnou a pravidelnou stravu.
Anne se taky svíral žaludek. Co si vzpomínala, jedla naposledy kus chleba ve sklepní cele Sinclairovic domu. Vydržela bez jídla docela dlouho, ale vzhledem k velké námaze jíst potřebovala. Potřebovala přežít, aby mohla jednat dál.
Proto seděla na zemi, mlčky jedla přidělený chleba a sýr a pozorovala.
Zatímco Wesley se neustále díval na obzor a jeho tvář se zdála být napjatá, Danny párkrát její upřený pohled zachytil. Potřetí se usmál a Anne rychle uhnula očima.
Ellen seděla na zemi, cítila se velmi nepohodlně a rozčilovalo ji, jak je uprášená a potrhaná, ale nejvíc ze všeho nemohla uvěřit tomu, co jí dal Danny do ruky.
„To má být jídlo?“
„Ovšem, představuju ti chleba a sýr, jen se seznamte,“ zasmál se Danny upřímně. Ellen jeho vtip neocenila.
„Nemyslíte si snad, že bych mohla jíst tohle?“ zeptala se ledově. K Dannyho údivu to myslela naprosto vážně. Wesley k ní obrátil oči.
„Nejez, aspoň neubyde!“ odsekl. „Nikdo tě nenutí, jasný?!“
„Tohle bych stejně nikdy nesnědla,“ odpověděla ostře. „Jsem Ellen Sinclairová a vy se mnou podle toho musíte zacházet!“
Narazila na Annin posměšně pohrdavý pohled, ale předstírala, že si ho nevšimla.
„Já chci mít aspoň u jídla klid!“ zahřímal Wesley a vyskočil na nohy. „Tohle už mě nebaví ani trochu!“
„Myslím to naprosto vážně, když říkám-“ začala znovu Ellen, ale větu nedokončila. Wesley k ní vykročil a jí se v očích objevil strach, protože vypadal nebezpečně. Jediné, co ale udělal bylo, že jí vytrhl chleba i sýr z ruky a hodil je zpátky do brašny.
„Jedeme!“ rozkázal.
Danny se zvedl a nasadil si klobouk. Nabídl dívkám sedícím na zemi ruce, aby mohly lépe vstát, ale Anne ruku ignorovala. Pokusila se co nejsvižněji vstát sama a doufala, že jí to aspoň trochu vyšlo.
Po pravdě řečeno se opravdu cítila o něco líp, protože se najedla a trochu si odpočinula. Jistější rukou si utáhla sedlo a vyhoupla se na koně.
Ne, že by to nebolelo.
Ellen jeho ruku ignorovat nemohla, protože by se sama nikdy nedokázala zvednout, takže podala Dannymu ruku gestem anglické královny a nechala si pomoct do nenáviděného sedla. Tentokrát se už nebránila.
„Do západu slunce bychom měli dorazit k jezeru,“ usoudil Danny.
„To doufám!“ sykl Wesley a nesouhlasným pohledem sjel Anne. Snažila se držet v sedle přímo, i když měla příšerně špinavé šaty a ze sukně jen cáry. Hodila vzpurně hlavou, až jí zcuchaný dlouhý ohon poskočil, obrátila koně a stiskla mu slabiny.
Wesley si s údivem uvědomil, že dlouhou dobu neřekla ani slovo.
Pokračovali v cestě.
Odpočinutí koně cválali rychle a slunce se pohybovalo po obloze. Ellen trpěla.
Jediné, co dělala, bylo, že se držela sedla a kolena tiskla ke koňskému tělu. Měla pocit, že už napořád zůstane v této bolestivé poloze.
Nenávidím to zvíře!
Při malé přestávce na pití, kdy ani neslézali z koní, se Ellen náhle zatmělo před očima. Udělalo se jí tak slabo, že cítila, jak proti své vůli pouští sedlo a pomalu padá někam do prázdna.
Danny se rychle napjal, vyklonil se ze sedla a padající Ellen zachytil oběma pažemi.
„Co je jí?“ zamračil se Wesley mrzutě při pohledu na Ellenin křídově bílý obličej. Dannyho kůň se poslušně držel v blízkosti toho Ellenina, proto ji mohl téměř držet v náručí. Přiložil ucho na dívčin hrudník a pod korzetem, který věznil vyvinuté vnady, slyšel pravidelný tlukot srdce.
„Možná jen vyčerpání, ale já myslím, že je to hlady,“ odpověděl Wesleymu.
„Dneska nesnědla vůbec nic a není zvyklá snášet hlad, mám takový pocit.“
„No jistě!“ odfrkl si Wesley a jeho kůň vyklusal malé nervózní kolečko. „Tak tomu věřím.“
„Nic to není,“ usoudil Danny a popleskával Ellen po tvářích.
„Ne, to není. Jenom další zdržení,“ ušklíbl se Wesley.
Danny pleskl silněji a Ellen otevřela oči. Chvíli hleděla dost zmateně, vůbec nechápala, jak se ocitla v rukou svého únosce.
„Co se stalo?“ zeptala se slabě.
„Nic zvláštního,“ odpověděl Danny, vzal si od Wesleyho láhev, nalil trochu vody do dlaně a chrstl jí Ellen do obličeje.
Překvapeně zamrkala. Posadil jí zpátky do sedla.
„Jez,“ podal jí chleba, ten samý krajíc, který kolem poledního nechala naprosto netknutý. Tón v Dannyho hlase jí však donutil vztáhnout ruku a chleba si bez námitek vzít.
„A pokud možno rychle,“ zabručel Wesley.
Ellen stiskla rty a chtěla odpovědět, ale pohled jí narazil na pronikavé temné oči Dannyho Larabiho.
Čím to, že někdy vypadá tak prostě a neškodně a někdy tak nekompromisně a chladně?
Odvrátila hlavu a téměř proti své vůli se zakousla do krajíce. Nechutnal jí a škrábal v krku, jak ho těžce polykala. Navíc ji i tak hořkl v ústech a cítila to jako další prohranou bitvu.
Čtyřčlenná skupina uviděla v dálce lesklou hladinu jezera, když se slunce klonilo směrem k západu.
„Jezero Bitter lake,“ řekl Wesley a posunul si klobouk do týla.
„Jo, stihli jsme to včas,“ usmál se Danny. „Můžeš bejt spokojenej, Wesi.“
„Jo, jsem, strašně. Ty snad ne?“
„Ale jistě,“ culil se Danny. „Objedeme to a rozbijeme tábor u lesa.“
Wesley kývl, a aniž se ohlédl, pobídl koně. Ostatní tři jej následovali až k lesu.
„Tady to bude nejlepší,“ usoudil Danny a pružně seskočil z koně.
„Souhlasím,“ broukl Wesley.
„Nejvíc se těším na vodu z Bitter lake,“ svěřil se Danny. Bylo potřeba odsedlat koně a postarat se o ně. Danny seběhl nejbližší cestou k jezeru a prohlédl si kamenité pobřeží, aby se vrátil.
„Tudy je to k jezeru nejblíž,“ řekl dívkám. „Vykoupejte se do sytosti, ale dávejte pozor.“
Anne mlčky přikývla a Wesley si sáhl k pasu, aby jí podal lovecký nůž.
„Pro jistotu,“ řekl. Anne si připjala nůž zase beze slova a vykročila směrem k jezeru.
Ellen váhala.
Nakonec však zvolila menší zlo a následovala Anne, protože s nimi nechtěla zůstat sama. Danny ještě zalovil v jedné ze sedlových brašen a doběhl dívky na půli cesty.
„Ještě něco. Pokud to budete chtít využít, je to vaše a kdyby ne, stačí to vrátit,“ vrazil Anne do rukou nevzhledný balík. Než došly k vodě, zjistila, že se v něm skrývají dvě mužské košile a dvoje kalhoty. Usmála se, protože okamžitě věděla, že ona oblečení využije. Nutně ho potřebuje.
Dorazily na pobřeží jezera zrovna v tu chvíli, kdy se zapadající slunce odráželo od hladiny nejbarevněji.
Anne vydechla.
Nikdy nebyla dál než za Sugarhillem a tahle rozprostírající se hladina hrající všemi barvami byla tak nádherná. V tu chvíli netoužila po ničem jiném, než se ponořit do vody. Usedla na kámen a začala si rychle rozvazovat boty.
Ellen postávala opodál. Cítila se špinavá a uprášená a to nemohla snést, hladina opravdu vypadala jiskřivě a lákavě, ale Ellen si nebyla tak docela jistá, co vlastně dělat. Samozřejmě slyšela o tom, že se někteří lidé koupou v řece nebo v jezeře, ale… no jistě, to mě vůbec neudivuje!
Pozorovala s nepokrytým znechucením, jak Anne odhodila potrhané punčochy i boty, vytahovala si z vlasů zbytek mašlí a ozdob, než je uvolnila úplně. Na rozdíl od Ellen vůbec neváhala. Její šaty měly šněrování vpředu a díky tomu, že Danny jí nedávno tkanice korzetu na zádech povolil, dokázala se sama dostat i z toho.
Vyklouzla z něj i ze sukně jako se had vysvléká z kůže a stála na břehu oděna jen do bílých krajkových kalhotek a svých dlouhých tmavých vlasů. Nic jí nebránilo v tom, aby se vrhla do chladné vodní náruče, kdyby se neozvala Ellen.
„Pojď mi pomoct.“
„Cože?“ otočila se Anne.
Ellen polkla.
„Pojď ke mně,“ přikázala. Stálo jí to hodně přemáhání, ale šaty si dokázala svléct, měly knoflíčky na boku. Vlastní korzet si ovšem povolit nedokázala, stála tam se šaty shrnutými k pasu.
Anne si založila ruce.
„A proč?“ ušklíbla se.
„Uvolni mi korzet.“
„Nejsem tvoje služka,“ odsekla Anne a postavila se na pobřeží, aby si smočila kotníky. Podívala se na svoje dlaně, plné škrábanců od střepů, prachu a zaschlé krve. Ruce měla ztuhlé od otěží a bolavé, přímo volající po vodě.
„Nepoznám rozdíl,“ vysvětlila jí Ellen chladně. Od pronikavě modrých Anniných očí se jí dostalo jiskřivě varovného pohledu.
„To není moje chyba! Jsi jen hloupá,“ pohodila hlavou.
„Já chci…!“ začala Ellen znovu důrazně.
„Sklapni!“
Ellen znovu zalapala po dechu. Samo o sobě je hrozné, že se na ní musí obracet, ale věděla moc dobře, že se jinak z toho korzetu nedostane. Byla zvyklá, že její slovo má váhu, tedy donedávna se o tom nedalo pochybovat, ale poslední dobou je všechno postavené na hlavu.
„Naposledy ti říkám, abys sem šla a …“
„Nenaučili mě to,“ zašvitořila Anne se zuřivým podtónem.
„To je mi jasné,“ poznamenala Ellen. „Snad to zvládneš,“ otočila se zády a odhrnula si vlasy z krku. Anne měla největší chuť pořádně do ní strčit, ale ovládla se. Napadlo jí totiž něco lepšího. Rychlými kroky přešla až k ní a zabrala silou za obě tkanice, až to s Ellen nepříjemně trhlo.
„Myslím, že se to zauzlovalo,“ řekla Anne a za Elleninými zády se tvářila škodolibě.
„Jsi neuvěřitelně nešikovná,“ oznámila jí Ellen a nespokojeně přivřela oči. „Snad zvládneš rozvázat uzel!“
Anne beze slova sáhla po Wesleyho loveckém noži, přiložila ho dolů ke zkříženým tkanicím a s velkým uspokojením udělala jeden rychlý svižný pohyb směrem nahoru. Čepel byla tak ostrá, že nemusela vyvinout skoro žádnou sílu, aby přeřezala všechny tkanice.
„Co to… co to má znamenat?!“ vydechla Ellen při trhavém zvuku, ale všechno jí rázem došlo, když si musela korzet přidržet rukama, aby s ní nesklouzl a uviděla lesklý nůž v Annině ruce.
„Cos to udělala?!“
„Jsem jenom neuvěřitelně nešikovná,“ odsekla Anne, ale docela šikovným pohybem hodila nožem, který se zabodl do trsu trávy. Ellen potlačila výkřik překvapení, který se jí dral na rty a tentokrát neuhlídala, aby její pohled nebyl zuřivý.
Narazil však na ještě zuřivější.
Anne se otočila, shodila ze sebe ten poslední kousíček oděvu a vběhla do jezera, až hladina zavířila bílou pěnou. Plavala tak zprudka a tak dlouho, dokud vztek pomalu nezmizel a nezůstala jen škodolibá radost z opravdu povedeného vtipu.
A navíc voda byla nádherná, teplejší než v sugarhillské řece, hluboká a jiskřivá a Anne vodu milovala.
Plavala jako mrštná štika, chvíli pod vodou, chvíli nad ní a bylo jí hned mnohem líp. Občas, když se ohlédla ke břehu, mohla vidět, jak ze sebe Ellen svléká šaty, punčocháče a spodničky. Musela se hodně překonat, nikdy si nepomyslela, že by se snad měla svlékat někde pod širým nebem.
Ale toužila se aspoň opláchnout.
Jen ve spodní košilce a dlouhých kalhotkách se vydala k vodě, nepočítala ovšem s tvrdými oblázky, které nemile překvapily její chodidla.
„Au!“ sykla překvapeně. Další stejně nepříjemné překvapení ji čekalo, když strčila kotník do vody. Byla tak hrozně ledová!
Jak se v tom ta holka může jenom tak koupat? Je šílená!
Zkusila teplotu vody ještě jednou, ale samozřejmě nebyla o nic teplejší, než před chvilkou. Elleniným vrcholným úkonem nakonec bylo, když si ponořila oba kotníky a pečlivě si omývala ruce a obličej.
* * *
V jiné zátočině Bitter lake seděl Wesley na břehu jen ve spodních kalhotech a sledoval Dannyho ve vodě s koňmi.
„Pořád seš stejnej blázen!“ volal na něj. „Ještě si povídáš s koňma?“
„Já?“ zasmál se Danny ze hřbetu toho svého. „Jasně že jo. Ty snad ne?“
„Ale jo,“ uznal Wesley. „Mnohokrát jsem byl sám jen s koněm. Ale pohádky jim nevyprávím, jako ty,“ šklebil se.
„No a co? Prostě je mám moc rád. Mám rád čistý duše a mezi lidma se těžko hledají.“
„To jo,“ souhlasil Wesley najednou úplně vážně. „To teda jo.“
Pak si ze sebe strhl zbytek oblečení, aby se vrhl do vody. Nechal se hýčkat chladivými vlnami i blahodárným tichem pod hladinou. Když se vynořil, kapky na jeho svalnatém těle se blyštěly v rudnoucím slunci. Přes jeho levé rameno se táhla tmavá modrofialová podlitina, které si Danny samozřejmě všiml a zazubil se.
„To nevypadá moc dobře, kamaráde.“
„Neprovokuj!“ varoval ho Wesley.
„To není žádná provokace,“ tvrdil Danny. „Já se jen starám o přítele.“
„Jo, to určitě!“ řekl Wesley a jedním pohybem strhl smějícího se Dannyho z koňského hřbetu, aby ho mírně, ale varovně přitopil.
„Já ti dám, že to nevypadá dobře, ty mizero! Ukážu ti, že síly mám ještě dost!“ smál se Wesley, zatímco Danny nedobrovolně polykal jezerní vodu. Wesley byl vždycky ten silnější a těžší a teď mu dělalo radost, že to tak zůstalo.
„To stačí, vzdávám se!“ volal Danny, když se ocitl nad hladinou. Wesley ho pustil.
„Takže uznáváš, že jsem silnější?“
„Jsi silnej jako medvěd,“ prohlásil Danny poslušně a prohrábl si zmáčené vlasy. „Jenže já jsem chytrej jako liška,“ ušklíbl se a než se Wesley stihl vzpamatovat, ponořil se pod hladinu a jedním trhnutím ho stáhl dolů. Ani nestihl vykřiknout, pouze se nalokal vody.
Strkali se pod vodou tak dlouho, dokud se málem neutopili oba, vykašlávali vodu a smáli se zároveň, oslabení a šťastní, jako by po špatné náladě dnešního dne nebylo ani památky.
„Uvědomil sis,“ řekl Danny a zhluboka vydechl. „Že se nám začal plnit sen?“
„Takhle mě nenapadlo se na to dívat,“ přiznal Wesley.
„Co máme v rukou, to přece už nepustíme, jasný?“ zasmál se. Wesley mu upřímný úsměv oplatil.
„Jasný!“
Vyvedli koně z vody a oblékali se na ještě vlhká těla. Danny něco vylovil z kapsy a podával to Wesleymu.
„Vezmi si to teď ty.“
„Proč?“ pohlédl Wesley na kulatý přívěšek s bleskem.
„Třeba tě bude hřát na srdci,“ odpověděl Danny. „A budeš mít lepší sny.“
„Třeba,“ přikývl Wesley. „Třeba budu mít konečně klidnej spánek.“
Slunce na západě už odpočívalo v peřinkách červánků a stíny se prodlužovaly. Wesley si uvázal koženou šňůrku kolem krku a chvíli držel zamyšleně chladné stříbro v ruce.
„Bez tebe by nic nefungovalo, viď, Danny?“ pronesl Wesley tiše a zadíval se na oblohu.
„Jak to myslíš?“
Obrátil k němu oči, ke svému příteli s mokrými vlasy a jiskřivýma tmavýma očima.
„Myslím to tak, že se do všeho pleteš, Danny Larabi, ale stejně tě mám docela rád!“ zlehčil situaci a přátelsky šťouchl Dannyho pod žebra. Danny se zasmál a chtěl mu to oplatit přátelským plácnutím přes rameno.
Bohužel si vybral to špatné rameno.
„Au!!“ zařval Wesley. „Ty pitomče!“
„To je vážně nesmysl, ty ses úplně zbláznil, Danny, tobě normálně hrabe!“ zuřil Wesley.
Anne stejně zuřivě kývala, nemohla než s Wesleym souhlasit.
„Chci, abyste mě pustili!“ ozval se Ellenin hlas s obvyklou dávkou panovačnosti, ale nikdo jí neposlouchal.
„Přemejšlej, Wesley!“
„To dělám celou dobu, ale smysl toho všeho mi jaksi uniká!“
„Nepřemejšlíš dostatečně!“ sykl Danny, popadl Wesleyho za loket a zatáhl ho kousek stranou.
„Poslouchej, obě je můžeme potřebovat. Když odjedeme s přívěškem, nevíme, co je schopná ta holka udělat!“ kývl bradou směrem k Anne. „A slečna Sinclairová nás bez skrupulí nahlásí šerifovi. Chceš mít hned na krku policajty?“
Wesley stiskl zuby a neméně vztekle se na něj díval.
„Nemáme moc jinejch možností!“ zašeptal Danny a přiblížil svůj obličej k Wesleymu.
Ten si skousl ret a uhnul pohledem. Za nic na světě se mu nechtělo nahlas přiznat, že má v podstatě pravdu. Představa cestování společně s těmi příšernými ženskými ho doháněla ke skutečnému šílenství.
„A jak říkám,“ pokračoval Danny a popadl ho za límec, „ještě je můžeme obě potřebovat!“
„Hlavně bysme odsud měli rychle vypadnout,“ pronesl Wesley neochotně.
„Jo, to taky,“ souhlasil Danny. „Díky tomu požáru se to tady bude hemžit spoustou fízlů.“
„Tak dobře, tak padáme,“ řekl Wesley a věnoval Dannymu ještě jeden vzteklý a nesouhlasný pohled.
* * *
Od velkého požáru chytlo i pár stavení v jeho blízkosti, ale naštěstí šlo jen o drobné nehody. Dům ještě hořel, ale už to nebyl ten krutý a agresivní plamen. Zbývalo jen počkat, až stráví zbytek domu, protože nic jiného se nedalo dělat.
Šerif Barner stál v bezpečné vzdálenosti, obklopen příslušníky místního četnictva. Sám byl touto událostí poněkud otřesen.
„Zítra dorazí soudce a vše se pečlivě vyšetří,“ řekl.
V tu dobu si Danny nenápadně proplétal mezi stíny domů, až k Margotině hospodě.
Hlavnímu vchodu se raději vyhnul a vyhoupl se do pootevřeného okna kuchyně. Naštěstí tu zrovna nikdo nebyl, takže mu nečinilo potíže dostat se nahoru. Dříve než se však ocitl ve svém malém pokojíčku, vyrušily ho kroky na chodbě a on se přitiskl ke zdi. Když viděl, kdo je ta kráčející osoba, popadl ji zezadu jemně za ramena.
„Margot!“ oslovil ji šeptem, aby se tolik nevyděsila. Margot se otočila a dlaní utlumila výkřik překvapení.
„Proboha, Danny! Jste v pořádku?“
„Ano, jsem.“
„Měla jsem o vás strach!“ vydechla Margot, a aniž si to mohla rozmyslet, objala ho kolem pasu a přitiskla se k němu. Byl tu sotva týden, ale Margot přirostl jeho úsměv k srdci natolik, že zapomněla na jakékoliv společenské konvence.
Danny malou baculatou ženu objal pažemi a na pár chvil setrval v objetí.
Jak je to strašně dávno, co o mě měl někdo skutečnej strach! Není to vůbec nepříjemný.
„To je taková hrůza, co se tam stalo!“ prohlásila Margot, když ji pustil. „Nejste zraněnej?“
„Ne, nic mi není.“
Margot si s nedůvěrou prohlížela jeho špinavé šaty, na několika místech propálené, rozcuchané vlasy a začerněný obličej.
„Pomáhal jsem hasit,“ vysvětlil a než Margot stihla něco dalšího namítnout, chytil ji za ramena.
„Margot,“ řekl najednou naléhavým šeptem. „Potřebuji vaši pomoc.“
Margot Glaserová nebyla hloupá dívka, byla naopak velmi vnímavá, a když tenhle mladík poprvé vstoupil do jejího lokálu, věděla, že rozhodně není obyčejný. Bylo na něm něco tajemného a nevysloveného a čišelo mu to z očí. Vlastně čekala, že se jednou něco dozví.
„Mojí pomoc?“ napodobila bezděky jeho šepot.
Danny se rozhlédl po prázdné chodbě, ale Margot ho uchopila za zápěstí a vtáhla za dveře své ložnice. Netrvalo to dlouho, snad jen deset minut, když se dveře znovu tiše otevřely. Danny odcházel a tiskl si k hrudi beztvarý ranec.
„Děkuju vám,“ řekl upřímně.
„To nemusíte.“
„Ani se neptáte, proč utíkám uprostřed noci z města? Ani se neptáte kam?“ neodpustil si.
Margot si tiše skousla ret. Ve skutečnosti jí nic nezajímalo víc a musela se ovládat, aby na něj nevychrlila vodopád otázek, ale svým způsobem jí to připadalo nepatřičné.
„Vrátíte se někdy do Sugarhillu?“ zeptala se jen.
„Snad,“ řekl Danny a lhal.
Doufal, že tohle místo vidí naposled. Když se vyhoupl z okna a jeho silueta mizela ve tmě, ještě dlouhou chvíli se Margot Glaserová dívala do tmy.
* * *
„Seď!“ přikázal Wesley příkře.
„Nebudu sedět na zemi!“ vyjekla Ellen.
„Tak si teda stůj, ale drž hubu!“
„Uvědomuješ si, doufám, že za můj únos máte provaz opravdu jistý?“
Wesleyho tato zmínka nijak nerozhodila, ne víc než Ellenin hlas. Anne, která seděla a zády se opírala o tlustý kmen stromu, si položila ruku na čelo.
„Opravdu bys měla ztichnout,“ kývla směrem k Ellen, „nebo se neudržím!“
Wesley se zamračil ještě víc a popotáhl si opasek. „Jestli nebudete mlčet obě, neudržím se já!“
„A ještě navíc vyhrožování,“ ozvala se znovu Ellen.
Měsíc odrazil nebezpečný záblesk ve Wesleyho očích.
„Já ti vážně tu hlavu ustřelím,“ pronesl velmi tiše, ale kupodivu to bylo víc než účinné.
Nastalo ticho. Jen Wesleyho bota se zuřivým rytmem podupávala do písku, ale nechal toho, jakmile si uvědomil, že i to ho rozčiluje.
Kde ten Danny je?! Už je pryč celou věčnost!
Anne seděla bez hnutí a zoufale se snažila vymyslet cokoliv, co by ji z téhle situace mohlo vysekat. Ke své rychle rostoucí hrůze si uvědomovala, že nic takového nejspíš ani neexistuje.
Všichni tři se najednou ohlédli po vzdáleném zvuku. Danny mířil na dohodnuté místo za městečkem a po chvíli mohli Wesley, Anne i Ellen zaslechnout klusající kopyta koně. Nikoliv jednoho, ale rovnou čtyř.
„No konečně,“ zamumlal si Wesley s úlevou. Brzy uviděl Dannyho postavu sedící na koni a za ním poslušně klusající osedlaní další tři. V jednom z nich poznal Wesley svého Tuláka a své vlastní sedlo a potěšeně se usmál.
„Danny, klobouk dolů!“ pronesl obdivně.
„Jen dělám, co umím,“ odpověděl Danny skromně a ladně seskočil z koně. „Mám jídlo, který nám na nějakou kratší dobu bude stačit, když se uskrovníme, mám i vodu, takže odtud padáme.“
Wesley kývl na začal po Dannyho vzoru utahovat popruhy u sedel.
S neurvalou něhou poplácal Tuláka po krku a tiše na něj zamlaskal, protože už se smířil s tím, že ho tady bude muset nechat.
Byl rád, že to tak není.
Anne i Ellen sledovaly, jak oba rozmísťují obsah rance, který přivezl Danny, do sedlových brašen a utahují popruhy, aniž by spolu museli prohodit jediné slovo.
„Dámy,“ ozval se Danny s lehkou ironií. „Doufám, že to umíte aspoň poměrně slušně v sedle.“
Wesley se ušklíbl, protože ho napadla poněkud nestoudná připomínka, ale spolkl ji.
Anne se podívala na sedlo i vysokého koně. Kdysi dávno taky doma jednoho měli, než ho Bill musel prodat. Nedovoloval jí na něm jezdit, ale stejně to dělala, i když většinou bez sedla, které beztak prodali ještě dřív, než samotného koně.
Ještě dneska si pamatovala ty výprasky, které za nedovolené jízdy dostávala a ještě dneska si pamatovala, že jí to za to stálo.
Danny si vyložil její dlouhý a nepřítomný pohled po svém, zlehka si povzdychl a bez varování jí uchopil v pase a zdvihl. Než stihla zaprotestovat, seděla obkročmo v sedle.
Spolkla nadávky, které se jí málem vydraly na jazyk a okamžitě jí napadlo stisknout koni slabiny a vystřelit silou letícího šípu zpátky k Sugarhillu. Ale neudělala to, protože nemohla a to vědomí bylo palčivě nepříjemné.
Všechny její střípky budoucnosti měl v kapse jeden z nich.
Takže si místo toho mlčky nechala upravit délku třmenů a pak do nich zasunula nohy. Když do rukou sevřela ohlazenou kůži otěží, ten pocit byl příjemně známý.
Dělalo to dojem, že s Ellen budou menší problémy, ale ten dojem byl klamný.
Když se Wesley podíval na ten její vznešený, kamenný obličej, který trochu narušovaly šmouhy a trochu zcuchané vlasy, musel stisknout zuby, aby nezačal vzteky řvát. Protože to by udělal rád, opravdu rád. Ztrácel i ty poslední zbytky trpělivosti a tak nějak tušil, že to bude ještě horší.
„Co na toho koně tak zíráš?!“ obořil se na ni. „Nenaučili tě na něm snad v těch vašich vyšších kruzích jezdit?“
„Já jezdit umím,“ prohlásila.
A lhala.
Pravdou bylo, že na koni seděla jen dvakrát a vůbec se jí to nelíbilo. Už to v životě nehodlala dělat.
„Ne ale na tomhle sedle. Jsem dáma, ne honák!“
„Tak dáma!“ protáhl posměšně. „Hele, neříkala jsi před chvíli něco o únosu? A mě jako únosce vůbec nezajímá tvůj vztah k sedlu!!“
Ellen nebojácně opětovala nazlobený pohled.
„To je možné, ale mě na tohle zvíře nikdo nedostane!“
Danny s Wesleym si vyměnili jeden dlouhý souzněný pohled. A Danny si znovu lehce povzdychl.
„Ach jo.“
* * *
V příští chvíli už koně ujížděli v plném cvalu na západ od městečka Sugarhill.
Elleniny prsty pevně svíraly hrušku sedla, kolena tiskla v křeči ke koni a celá se pod rytmem cvalu otřásala. Ještě před chvílí ječela a vřeštěla tak nedůstojně, jako nikdy v životě, hned poté, co jí oba nejen nožem rozřízli přední část příliš úzké sukně, ale dokonce posadili na to otřesné zvíře a rozjeli ho.
Málem byla ihned dole, kdoví, jaká síla jí donutila v tom sedle zůstat, ale nejspíš to byl smrtelný strach.
Ale když zastavili a Danny se jí výhružně optal, zda už někdy jela na koni s roubíkem v ústech a s rukama svázanýma za zády, pochopila, že bude muset mlčet.
Nenáviděla to zvíře, na kterém seděla.
Nenáviděla všechny tři, co byli okolo ní.
Právě začala nejhorší cesta jejího života.
Po chvíli zvolnili tempo a cval udržovali celkem mírný, dokonce ho střídali s klusem, ale nezastavili ještě pár hodin, dokud nezačalo svítat.
V dáli před Anninýma unavenýma očima ohnivě oranžové slunce barvilo vrcholky Sundust rocks.
Ellen Sinclairová byla u konce se silami. Nebyla zvyklá na žádnou fyzickou námahu a ruce, nohy i celé tělo do posledního kousku toužilo omdlít. Ruce měla v křeči a neustále jí klouzaly po hladké kůži sedla. Sama se divila, že po tom všem je ještě vůbec naživu.
Nemůžu spadnout, přece nemůžu spadnout!
Anne na tom taky nebyla nejlíp.
V sedle se jí sice líbilo stejně jako kdysi a seděla v něm zlehka, ale v pořadí už druhá probdělá noc na ni začala doléhat. Cítila všechny pohmožděniny a odřeniny, ke kterým včera přišla, dlaně svírající otěže ji brněly a únava hrozila tím, že jí naprosto sklátí.
A korzet pod jejími šaty činil všechno ještě mnohem horší.
Hodláte, zatraceně, někdy zastavit?! chtělo se jí zařvat, ale věděla, že by jí slova stejně od úst urval vítr.
Konečně se zdálo, že Wesley, který jel před ní, zpomalil. Zvedl pravou ruku a stočil koně.
Anne s úlevou přitáhla otěže. Ellen nějak netušila, jak se něco podobného dělá, ale její kůň měl naštěstí větší zkušenosti. Danny, který uzavíral řadu, předjel obě dívky a dojel k Wesleymu.
„Uděláme si přestávku,“ kývl na Wese souhlasně.
„Jo,“ řekl Wesley. „Koně si potřebujou odpočinout.“
Anne by mu v tu chvíli nejradši skočila po krku. Ale nemohla, protože jediné, na co měla ještě sílu, bylo sesunout se bezvládně na koňský krk a jenom ležet. Když se podívala za sebe, viděla, že ctihodná slečna Sinclairová udělala přesně to samé.
Anne se ušklíbla a ač se musela hodně přemáhat, znovu se v sedle napřímila.
Wesley i Danny seskočili z koní a dávali unaveným zvířatům trochu vody. Sami si šetrně lokli z polní láhve a Danny nabídl i dívkám. Ty nedokázaly odmítnout, nad hrdostí zvítězila žízeň.
„Chvíli si odpočineme,“ řekl Danny směrem k dívkám.
„Chvíli?!“ vyjekla vztekle Ellen, ale Danny se k žádné jiné uspokojivější odpovědi neměl.
„Možná by nebylo špatný slézt z koně, ale nechci vám nijak radit,“ poznamenal Wesley. Anne byla příliš vyčerpaná na to, aby mu odpověděla, i když by mu ráda vrátila nějakou trefnou větu. Jediné, co ji napadalo, bylo, že má pravdu.
Namáhavě vysunula nohy ze třmenů a ztěžka se přehoupla přes sedlo. Když se její boty dotkly hlíny, zhroutila k zemi.
„V pořádku?“ zeptal se Danny rychle.
„Laskavě se nestarej!“ odsekla a pokusila se důstojně vstát. Do důstojnosti mělo její konání daleko, ale Danny se rozhodl jí nepomáhat, aby ji nenaštval ještě víc.
Ellen by ovšem neslezla bez jeho silných paží, které jí nepustily ani na zemi, protože její tělo jí odmítlo poslouchat. Danny jí držel téměř v náručí a neubránil se úsměvu.
Nebyl to nijak zlomyslný úsměv, ale byl to úsměv.
„Kam vás mám odložit, dámo?“ otázal se vcelku vesele.
„Nesahej na mě,“ hlesla Ellen chabě, ale to byla veškerá její obrana. Danny jí uložil na zem, jak nejjemněji dovedl a obrátil se k Wesleymu, který kontroloval koně.
„Chceš ještě napít?“
„Jo, dík,“ řekl Wesley a přihnul si z láhve. Danny by si rád umyl obličej, ale vody nebyl zrovna přebytek, tak si nechal zajít chuť.
„Myslíš, že už jsme dost daleko?“ zeptal se Wesleyho.
„Prozatím jsme.“
„Ty pořád zuříš, Wesi?“
Wesley si sundal klobouk.
„Nezuřil jsem.“
„No tak to je dobře,“ pousmál se Danny a natáhl ruku, aby se konečky prstů téměř dotkl Wesleyho čela. „Jejda, jak se tak dívám, bude to asi pořádná jizva!“
Se škodolibým uspokojením sledoval, jak jeho nejlepší přítel zaťal zuby v potlačovaném vzteku a skryl ve svém klobouku sevřenou pěst.
„Proboha Wesi,“ zasmál se. „Vidíš to, jak jsi vztahovačnej? Byla to nehoda, ne? Dělám si jen srandu.“
„Jo, moc se bavím!“ ušklíbl se Wesley. „Moh bys o tom už přestat pořád dokola mluvit?“
„Ale jo, možná bych moh.“
„Ha ha!“ zaironizoval Wesley. „To bys teda měl. Stačí, že sebou tu bestii táhneme, nemusíme o ní ještě mluvit!“
Danny se ohlédl a spatřil Ellen ve stejné poloze, ve které jí položil na zem, jak tvrdě spí. Anne nebyla daleko, ležela na hrubém písku stočená do klubíčka s rukama pod hlavou a zřejmě spala taky.
Všiml si, že i Wesley se na ni dívá.
„Hrozná bestie, viď?“ neopustil si Danny.
„Ty moc dobře víš, co si o tom myslím,“ řekl Wesley a pohlédl směrem ke skalám, tam, kam měli namířeno.
„Nejsem si úplně jistý,“ zdvihl Danny tmavé obočí.
„Už bysme byli dvakrát dál. Možná už bysme byli tam,“ ukázal bradou k tmavě šedým ohlazeným vrcholkům.
„Já jenom doufám, že tohle všechno,“ máchl rukou ke spícím dívkám. „že tohle všechno nějak zapadá do nějakýho tvýho perfektního plánu, kterej nakonec nemůže nevyjít, Danny, jinak ti říkám, že to zatraceně špatně dopadne!“
„Wesley, chápu, že to teď nevypadá nejlíp, ale to se spraví, uvidíš,“ rozhodil Danny ruce, které měl ještě před chvílí založené na hrudi. „Všechno jsem ti říkal, věř mi přece trochu!“
„Já ti věřím,“ odtušil Wesley. „Jsem nejšťastnější člověk v okolí, protože jsem tě potkal a protože jsi zase se mnou. Ale za nic na světě jsem si nepřál, aby s náma cestovaly dvě ženský! No ženský, to by ještě tolik nevadilo. Ale jedna je prostitutka, která je navíc doopravdy blázen a druhá je nezletilá bordel-mamá, co viděla poprvé v životě koně! O těch ostatních věcech radši ani nemluvím. To fakt není to, o co bych jakýmkoliv způsobem stál!“
„Wesley, já ti rozumím. Ale na to, že viděla možná poprvé v životě zblízka koně, se nakonec v tom sedle udržela,“ přimhouřil Danny oči do téměř poledního slunce.
„Danny!“
„Dobrá, já vím. Ale třeba se ti to celé rozleží v hlavě a nebudeš mít tak jednostrannej pohled na věc. A navíc jsi slíbil, že mi budeš věřit!“ zazubil se na něj.
Wesleyho odpověď neuspokojila a ani se nesnažil to zakrýt. Nakopl osaměle ležící kamínek, ale dál už debatu nerozvíjel.
* * *
Ellen bolestivě procitla. Hrubý písek ji tlačil, přeležela si ruku a celé tělo ji bolelo jako nikdy v životě. V osvobozujícím spánku si skoro myslela, že je to všechno jen neuvěřitelně příšerný sen, že spí ve svých měkoučkých peřinách.
Jenže nebyl.
Namáhavě se zvedla na lokty, vlasy, hladce sčesané do drdolu jí uvolnily pár zcuchaných pramenů. Padaly jí přes oči a slunce ostře svítilo. Nikdy se necítila tak špatně.
„Je čas vstávat!“ ozvalo se. Raději by se zahrabala se do písku, než vstávala.
„Máš určitě hlad, viď?“ zeptal se Danny dobromyslně. Hodila po něm ostrý pohled.
„Slečno Sinclairová!“ upozornila ho na svůj požadavek vykání a správného oslovení. Danny se pousmál a nezdálo se ale, že by se ho to jakkoliv dotklo.
Hlad tedy měla, její poslední jídlo byla včerejší večeře a ona byla zvyklá na vydatnou a pravidelnou stravu.
Anne se taky svíral žaludek. Co si vzpomínala, jedla naposledy kus chleba ve sklepní cele Sinclairovic domu. Vydržela bez jídla docela dlouho, ale vzhledem k velké námaze jíst potřebovala. Potřebovala přežít, aby mohla jednat dál.
Proto seděla na zemi, mlčky jedla přidělený chleba a sýr a pozorovala.
Zatímco Wesley se neustále díval na obzor a jeho tvář se zdála být napjatá, Danny párkrát její upřený pohled zachytil. Potřetí se usmál a Anne rychle uhnula očima.
Ellen seděla na zemi, cítila se velmi nepohodlně a rozčilovalo ji, jak je uprášená a potrhaná, ale nejvíc ze všeho nemohla uvěřit tomu, co jí dal Danny do ruky.
„To má být jídlo?“
„Ovšem, představuju ti chleba a sýr, jen se seznamte,“ zasmál se Danny upřímně. Ellen jeho vtip neocenila.
„Nemyslíte si snad, že bych mohla jíst tohle?“ zeptala se ledově. K Dannyho údivu to myslela naprosto vážně. Wesley k ní obrátil oči.
„Nejez, aspoň neubyde!“ odsekl. „Nikdo tě nenutí, jasný?!“
„Tohle bych stejně nikdy nesnědla,“ odpověděla ostře. „Jsem Ellen Sinclairová a vy se mnou podle toho musíte zacházet!“
Narazila na Annin posměšně pohrdavý pohled, ale předstírala, že si ho nevšimla.
„Já chci mít aspoň u jídla klid!“ zahřímal Wesley a vyskočil na nohy. „Tohle už mě nebaví ani trochu!“
„Myslím to naprosto vážně, když říkám-“ začala znovu Ellen, ale větu nedokončila. Wesley k ní vykročil a jí se v očích objevil strach, protože vypadal nebezpečně. Jediné, co ale udělal bylo, že jí vytrhl chleba i sýr z ruky a hodil je zpátky do brašny.
„Jedeme!“ rozkázal.
Danny se zvedl a nasadil si klobouk. Nabídl dívkám sedícím na zemi ruce, aby mohly lépe vstát, ale Anne ruku ignorovala. Pokusila se co nejsvižněji vstát sama a doufala, že jí to aspoň trochu vyšlo.
Po pravdě řečeno se opravdu cítila o něco líp, protože se najedla a trochu si odpočinula. Jistější rukou si utáhla sedlo a vyhoupla se na koně.
Ne, že by to nebolelo.
Ellen jeho ruku ignorovat nemohla, protože by se sama nikdy nedokázala zvednout, takže podala Dannymu ruku gestem anglické královny a nechala si pomoct do nenáviděného sedla. Tentokrát se už nebránila.
„Do západu slunce bychom měli dorazit k jezeru,“ usoudil Danny.
„To doufám!“ sykl Wesley a nesouhlasným pohledem sjel Anne. Snažila se držet v sedle přímo, i když měla příšerně špinavé šaty a ze sukně jen cáry. Hodila vzpurně hlavou, až jí zcuchaný dlouhý ohon poskočil, obrátila koně a stiskla mu slabiny.
Wesley si s údivem uvědomil, že dlouhou dobu neřekla ani slovo.
Pokračovali v cestě.
Odpočinutí koně cválali rychle a slunce se pohybovalo po obloze. Ellen trpěla.
Jediné, co dělala, bylo, že se držela sedla a kolena tiskla ke koňskému tělu. Měla pocit, že už napořád zůstane v této bolestivé poloze.
Nenávidím to zvíře!
Při malé přestávce na pití, kdy ani neslézali z koní, se Ellen náhle zatmělo před očima. Udělalo se jí tak slabo, že cítila, jak proti své vůli pouští sedlo a pomalu padá někam do prázdna.
Danny se rychle napjal, vyklonil se ze sedla a padající Ellen zachytil oběma pažemi.
„Co je jí?“ zamračil se Wesley mrzutě při pohledu na Ellenin křídově bílý obličej. Dannyho kůň se poslušně držel v blízkosti toho Ellenina, proto ji mohl téměř držet v náručí. Přiložil ucho na dívčin hrudník a pod korzetem, který věznil vyvinuté vnady, slyšel pravidelný tlukot srdce.
„Možná jen vyčerpání, ale já myslím, že je to hlady,“ odpověděl Wesleymu.
„Dneska nesnědla vůbec nic a není zvyklá snášet hlad, mám takový pocit.“
„No jistě!“ odfrkl si Wesley a jeho kůň vyklusal malé nervózní kolečko. „Tak tomu věřím.“
„Nic to není,“ usoudil Danny a popleskával Ellen po tvářích.
„Ne, to není. Jenom další zdržení,“ ušklíbl se Wesley.
Danny pleskl silněji a Ellen otevřela oči. Chvíli hleděla dost zmateně, vůbec nechápala, jak se ocitla v rukou svého únosce.
„Co se stalo?“ zeptala se slabě.
„Nic zvláštního,“ odpověděl Danny, vzal si od Wesleyho láhev, nalil trochu vody do dlaně a chrstl jí Ellen do obličeje.
Překvapeně zamrkala. Posadil jí zpátky do sedla.
„Jez,“ podal jí chleba, ten samý krajíc, který kolem poledního nechala naprosto netknutý. Tón v Dannyho hlase jí však donutil vztáhnout ruku a chleba si bez námitek vzít.
„A pokud možno rychle,“ zabručel Wesley.
Ellen stiskla rty a chtěla odpovědět, ale pohled jí narazil na pronikavé temné oči Dannyho Larabiho.
Čím to, že někdy vypadá tak prostě a neškodně a někdy tak nekompromisně a chladně?
Odvrátila hlavu a téměř proti své vůli se zakousla do krajíce. Nechutnal jí a škrábal v krku, jak ho těžce polykala. Navíc ji i tak hořkl v ústech a cítila to jako další prohranou bitvu.
Čtyřčlenná skupina uviděla v dálce lesklou hladinu jezera, když se slunce klonilo směrem k západu.
„Jezero Bitter lake,“ řekl Wesley a posunul si klobouk do týla.
„Jo, stihli jsme to včas,“ usmál se Danny. „Můžeš bejt spokojenej, Wesi.“
„Jo, jsem, strašně. Ty snad ne?“
„Ale jistě,“ culil se Danny. „Objedeme to a rozbijeme tábor u lesa.“
Wesley kývl, a aniž se ohlédl, pobídl koně. Ostatní tři jej následovali až k lesu.
„Tady to bude nejlepší,“ usoudil Danny a pružně seskočil z koně.
„Souhlasím,“ broukl Wesley.
„Nejvíc se těším na vodu z Bitter lake,“ svěřil se Danny. Bylo potřeba odsedlat koně a postarat se o ně. Danny seběhl nejbližší cestou k jezeru a prohlédl si kamenité pobřeží, aby se vrátil.
„Tudy je to k jezeru nejblíž,“ řekl dívkám. „Vykoupejte se do sytosti, ale dávejte pozor.“
Anne mlčky přikývla a Wesley si sáhl k pasu, aby jí podal lovecký nůž.
„Pro jistotu,“ řekl. Anne si připjala nůž zase beze slova a vykročila směrem k jezeru.
Ellen váhala.
Nakonec však zvolila menší zlo a následovala Anne, protože s nimi nechtěla zůstat sama. Danny ještě zalovil v jedné ze sedlových brašen a doběhl dívky na půli cesty.
„Ještě něco. Pokud to budete chtít využít, je to vaše a kdyby ne, stačí to vrátit,“ vrazil Anne do rukou nevzhledný balík. Než došly k vodě, zjistila, že se v něm skrývají dvě mužské košile a dvoje kalhoty. Usmála se, protože okamžitě věděla, že ona oblečení využije. Nutně ho potřebuje.
Dorazily na pobřeží jezera zrovna v tu chvíli, kdy se zapadající slunce odráželo od hladiny nejbarevněji.
Anne vydechla.
Nikdy nebyla dál než za Sugarhillem a tahle rozprostírající se hladina hrající všemi barvami byla tak nádherná. V tu chvíli netoužila po ničem jiném, než se ponořit do vody. Usedla na kámen a začala si rychle rozvazovat boty.
Ellen postávala opodál. Cítila se špinavá a uprášená a to nemohla snést, hladina opravdu vypadala jiskřivě a lákavě, ale Ellen si nebyla tak docela jistá, co vlastně dělat. Samozřejmě slyšela o tom, že se někteří lidé koupou v řece nebo v jezeře, ale… no jistě, to mě vůbec neudivuje!
Pozorovala s nepokrytým znechucením, jak Anne odhodila potrhané punčochy i boty, vytahovala si z vlasů zbytek mašlí a ozdob, než je uvolnila úplně. Na rozdíl od Ellen vůbec neváhala. Její šaty měly šněrování vpředu a díky tomu, že Danny jí nedávno tkanice korzetu na zádech povolil, dokázala se sama dostat i z toho.
Vyklouzla z něj i ze sukně jako se had vysvléká z kůže a stála na břehu oděna jen do bílých krajkových kalhotek a svých dlouhých tmavých vlasů. Nic jí nebránilo v tom, aby se vrhla do chladné vodní náruče, kdyby se neozvala Ellen.
„Pojď mi pomoct.“
„Cože?“ otočila se Anne.
Ellen polkla.
„Pojď ke mně,“ přikázala. Stálo jí to hodně přemáhání, ale šaty si dokázala svléct, měly knoflíčky na boku. Vlastní korzet si ovšem povolit nedokázala, stála tam se šaty shrnutými k pasu.
Anne si založila ruce.
„A proč?“ ušklíbla se.
„Uvolni mi korzet.“
„Nejsem tvoje služka,“ odsekla Anne a postavila se na pobřeží, aby si smočila kotníky. Podívala se na svoje dlaně, plné škrábanců od střepů, prachu a zaschlé krve. Ruce měla ztuhlé od otěží a bolavé, přímo volající po vodě.
„Nepoznám rozdíl,“ vysvětlila jí Ellen chladně. Od pronikavě modrých Anniných očí se jí dostalo jiskřivě varovného pohledu.
„To není moje chyba! Jsi jen hloupá,“ pohodila hlavou.
„Já chci…!“ začala Ellen znovu důrazně.
„Sklapni!“
Ellen znovu zalapala po dechu. Samo o sobě je hrozné, že se na ní musí obracet, ale věděla moc dobře, že se jinak z toho korzetu nedostane. Byla zvyklá, že její slovo má váhu, tedy donedávna se o tom nedalo pochybovat, ale poslední dobou je všechno postavené na hlavu.
„Naposledy ti říkám, abys sem šla a …“
„Nenaučili mě to,“ zašvitořila Anne se zuřivým podtónem.
„To je mi jasné,“ poznamenala Ellen. „Snad to zvládneš,“ otočila se zády a odhrnula si vlasy z krku. Anne měla největší chuť pořádně do ní strčit, ale ovládla se. Napadlo jí totiž něco lepšího. Rychlými kroky přešla až k ní a zabrala silou za obě tkanice, až to s Ellen nepříjemně trhlo.
„Myslím, že se to zauzlovalo,“ řekla Anne a za Elleninými zády se tvářila škodolibě.
„Jsi neuvěřitelně nešikovná,“ oznámila jí Ellen a nespokojeně přivřela oči. „Snad zvládneš rozvázat uzel!“
Anne beze slova sáhla po Wesleyho loveckém noži, přiložila ho dolů ke zkříženým tkanicím a s velkým uspokojením udělala jeden rychlý svižný pohyb směrem nahoru. Čepel byla tak ostrá, že nemusela vyvinout skoro žádnou sílu, aby přeřezala všechny tkanice.
„Co to… co to má znamenat?!“ vydechla Ellen při trhavém zvuku, ale všechno jí rázem došlo, když si musela korzet přidržet rukama, aby s ní nesklouzl a uviděla lesklý nůž v Annině ruce.
„Cos to udělala?!“
„Jsem jenom neuvěřitelně nešikovná,“ odsekla Anne, ale docela šikovným pohybem hodila nožem, který se zabodl do trsu trávy. Ellen potlačila výkřik překvapení, který se jí dral na rty a tentokrát neuhlídala, aby její pohled nebyl zuřivý.
Narazil však na ještě zuřivější.
Anne se otočila, shodila ze sebe ten poslední kousíček oděvu a vběhla do jezera, až hladina zavířila bílou pěnou. Plavala tak zprudka a tak dlouho, dokud vztek pomalu nezmizel a nezůstala jen škodolibá radost z opravdu povedeného vtipu.
A navíc voda byla nádherná, teplejší než v sugarhillské řece, hluboká a jiskřivá a Anne vodu milovala.
Plavala jako mrštná štika, chvíli pod vodou, chvíli nad ní a bylo jí hned mnohem líp. Občas, když se ohlédla ke břehu, mohla vidět, jak ze sebe Ellen svléká šaty, punčocháče a spodničky. Musela se hodně překonat, nikdy si nepomyslela, že by se snad měla svlékat někde pod širým nebem.
Ale toužila se aspoň opláchnout.
Jen ve spodní košilce a dlouhých kalhotkách se vydala k vodě, nepočítala ovšem s tvrdými oblázky, které nemile překvapily její chodidla.
„Au!“ sykla překvapeně. Další stejně nepříjemné překvapení ji čekalo, když strčila kotník do vody. Byla tak hrozně ledová!
Jak se v tom ta holka může jenom tak koupat? Je šílená!
Zkusila teplotu vody ještě jednou, ale samozřejmě nebyla o nic teplejší, než před chvilkou. Elleniným vrcholným úkonem nakonec bylo, když si ponořila oba kotníky a pečlivě si omývala ruce a obličej.
* * *
V jiné zátočině Bitter lake seděl Wesley na břehu jen ve spodních kalhotech a sledoval Dannyho ve vodě s koňmi.
„Pořád seš stejnej blázen!“ volal na něj. „Ještě si povídáš s koňma?“
„Já?“ zasmál se Danny ze hřbetu toho svého. „Jasně že jo. Ty snad ne?“
„Ale jo,“ uznal Wesley. „Mnohokrát jsem byl sám jen s koněm. Ale pohádky jim nevyprávím, jako ty,“ šklebil se.
„No a co? Prostě je mám moc rád. Mám rád čistý duše a mezi lidma se těžko hledají.“
„To jo,“ souhlasil Wesley najednou úplně vážně. „To teda jo.“
Pak si ze sebe strhl zbytek oblečení, aby se vrhl do vody. Nechal se hýčkat chladivými vlnami i blahodárným tichem pod hladinou. Když se vynořil, kapky na jeho svalnatém těle se blyštěly v rudnoucím slunci. Přes jeho levé rameno se táhla tmavá modrofialová podlitina, které si Danny samozřejmě všiml a zazubil se.
„To nevypadá moc dobře, kamaráde.“
„Neprovokuj!“ varoval ho Wesley.
„To není žádná provokace,“ tvrdil Danny. „Já se jen starám o přítele.“
„Jo, to určitě!“ řekl Wesley a jedním pohybem strhl smějícího se Dannyho z koňského hřbetu, aby ho mírně, ale varovně přitopil.
„Já ti dám, že to nevypadá dobře, ty mizero! Ukážu ti, že síly mám ještě dost!“ smál se Wesley, zatímco Danny nedobrovolně polykal jezerní vodu. Wesley byl vždycky ten silnější a těžší a teď mu dělalo radost, že to tak zůstalo.
„To stačí, vzdávám se!“ volal Danny, když se ocitl nad hladinou. Wesley ho pustil.
„Takže uznáváš, že jsem silnější?“
„Jsi silnej jako medvěd,“ prohlásil Danny poslušně a prohrábl si zmáčené vlasy. „Jenže já jsem chytrej jako liška,“ ušklíbl se a než se Wesley stihl vzpamatovat, ponořil se pod hladinu a jedním trhnutím ho stáhl dolů. Ani nestihl vykřiknout, pouze se nalokal vody.
Strkali se pod vodou tak dlouho, dokud se málem neutopili oba, vykašlávali vodu a smáli se zároveň, oslabení a šťastní, jako by po špatné náladě dnešního dne nebylo ani památky.
„Uvědomil sis,“ řekl Danny a zhluboka vydechl. „Že se nám začal plnit sen?“
„Takhle mě nenapadlo se na to dívat,“ přiznal Wesley.
„Co máme v rukou, to přece už nepustíme, jasný?“ zasmál se. Wesley mu upřímný úsměv oplatil.
„Jasný!“
Vyvedli koně z vody a oblékali se na ještě vlhká těla. Danny něco vylovil z kapsy a podával to Wesleymu.
„Vezmi si to teď ty.“
„Proč?“ pohlédl Wesley na kulatý přívěšek s bleskem.
„Třeba tě bude hřát na srdci,“ odpověděl Danny. „A budeš mít lepší sny.“
„Třeba,“ přikývl Wesley. „Třeba budu mít konečně klidnej spánek.“
Slunce na západě už odpočívalo v peřinkách červánků a stíny se prodlužovaly. Wesley si uvázal koženou šňůrku kolem krku a chvíli držel zamyšleně chladné stříbro v ruce.
„Bez tebe by nic nefungovalo, viď, Danny?“ pronesl Wesley tiše a zadíval se na oblohu.
„Jak to myslíš?“
Obrátil k němu oči, ke svému příteli s mokrými vlasy a jiskřivýma tmavýma očima.
„Myslím to tak, že se do všeho pleteš, Danny Larabi, ale stejně tě mám docela rád!“ zlehčil situaci a přátelsky šťouchl Dannyho pod žebra. Danny se zasmál a chtěl mu to oplatit přátelským plácnutím přes rameno.
Bohužel si vybral to špatné rameno.
„Au!!“ zařval Wesley. „Ty pitomče!“