Prolog
V pozdních večerních hodinách bylo město Turnov už liduprázdné, po vlhké dlažbě se válela těžká mlha a na hřbitovní zeď šplhala dlouhovlasá holka ve vysokých botách.
Tou holkou jsem byla já.
Nebylo to úplně jednoduché, kameny klouzaly pod špičkami bot a drolily se mi pod rukama, ale odmítla jsem to vzdát. Praly se ve mně různorodé pocity, mezi něž rozhodně nepatřily obavy, že by se mě Honza vydal hledat.
Tak to ani náhodou. Já nejsem holka, za kterou se chodí, když uteče, já se totiž vždycky nakonec vrátím. A to je velká pravda.
To ve mně vyvolalo ještě víc vzteku a lítosti, až mi vyhrkly slzy do očí, což mi moc nepomohlo ve šplhání po studených kamenech. Konečně jsem se přece jen vyhoupla na vrchol zdi, na chvíli se tam usadila a otřela si oči hřbetem ruky. Zcela určitě jsem si rozmazala řasenku.
Lezavý, vlhký vítr se do mě opřel a já jsem přehodila nohy, abych pokračovala ve své cestě tentokrát směrem dolů a když nepočítám ušpiněné džíny, dostala jsem se na zem bez úhony.
Chvilku jsem se rozkoukávala, abych se nepřizabila o nejbližší náhrobek. Vítr se proháněl i hřbitovem, nechala jsem si ho foukat do vlasů a bylo to depresivně uklidňující.
Můj kamarád Radek jednou řekl, že ta moje náklonost ke hřbitovům, obzvláště ve chvílích, kdy se potřebuju uklidnit je celá jenom o tom, že si tajně představuju, jak mě někdo pozoruje, obdivuje mé temné vzezření a můj neméně temný výraz a tají dech nad tím, jak dekadentní to je. A že jsem vlastně tak trochu emo.
No já tedy nevím. Pravda je, že na každém hřbitově je silná energie klidu a takové zvláštní stability a neměnnosti, že mě to prostě doopravdy uklidňuje a taky je tam ticho jako nikde jinde.
Ale uznávám, dneska se cítím dost emo.
Vydala jsem se podél kostela a pak rovně, už jsem se rozkoukala a viděla obrysy křížů a náhrobků, ale nápisy na nich jsem nerozeznala. Na chvilku mě zamrzelo, že tu nejsem legálně ve dne a nemůžu si to prohlížet za světla, ale spíš jsem jen zhluboka dýchala a přemýšlela o tom, jak nesnáším hádky s Honzou, jak je vždycky prohraju, jak mě bolí to, co mi říká a jak nakonec vždycky přilezu zpátky za ním, protože se nejvíc ze všeho bojím toho, že by začal uvažovat o rozchodu.
Smutné skóre a ne, že ne.
Oči jsem si tentokrát neotřela, nechala jsem slzy, ať si dělají, co chtějí a došla k širokým schodům, ke kterým cesta vedla. Spodní, nejspíš ta starší polovina hřbitova vypadala v odraženém světle vzdálených pouličních lamp mysticky a přívětivě.
Sešla jsem schody, vydala se vlevo a pak odbočila z cesty, namátkou mezi hroby dolů z kopce.
Nechápu, jak se někdo může na hřbitově bát, ten je stejně bezpečný v poledne i o půlnoci, všichni jsou akorát zblblí televizí.
Nikdy jsem neslyšela o tom, že by se někomu něco stalo na hřbitově.
Skočil na mě tak rychle a tak nečekaně, že bych nestihla vykřiknout ani kdyby mi netiskl ruku na ústa. Spadli jsme na zem v těsném sevření, určitě jsem se praštila do několika míst na těle, ale v tuhle chvíli jsem to necítila. Lekla jsem se tak strašně, že mi snad srdce muselo vyskočit z hrudi a rozprsknout se po náhrobcích, za které se se mnou vrhnul.
Ale to se nestalo, nemělo kudy vyskočit, když mi hrudník i žebra drtila váha jeho těla. Nevím, jak to udělal, ale i ruce jsem měla kdesi pod ním, takže bylo nemyslitelné, abych s nimi udělala něco ve prospěch své obrany. Teď už bych se asi rozječela – kdyby to ovšem šlo.
Přitiskl svou dlaň na můj obličej ještě silněji, cítila jsem chlad a slabou vůni kožené rukavice.
„Co tu sakra děláš?!“ zašeptal ostře a rozzlobeně, nakloněný jen kousek od mé tváře. Vůbec jsem rysy jeho obličeje neviděla, jen delší prameny tmavých vlasů, které mě šimraly na spáncích. „Jak ses sem dostala?“
Asi mu nedocházelo, že takhle mu těžko odpovím, i kdybych náhodou chtěla a navíc mi spolu s ústy tiskl i nos. Nedostatek vzduchu mě vyburcoval k tomu, abych se aspoň pokusila z jeho sevření dostat.
Výsledek byl jen ten, že jsem ho kopla do holeně a uvolnila jednu ruku, kterou mi ale vzápětí strčil mezi naše těla a málem zlomil. Panika byla prostě větší, než veškeré naučené postupy sebeobrany.
„Nech toho!“ přikázal mi stále tím ostrým šeptem a díky bohu posunul svou dlaň o něco níž. Sípavě jsem se nadechla nosem. „Přestaň! Pustím tě, ale buď zticha jestli nechceš umřít!“
Tak umřít jsem teda fakt nechtěla.
Uvolnil dlaň pomalu a váhavě, oči jsem měla rozevřené přes půlku obličeje, takže si nebyl jistý, jestli přece jen nespustím jekot.
Já jsem si taky nebyla jistá.
Zatím jsem jen dýchala, přerývaně a nenasytně a cítila jsem, jak se mu to nelíbí. Nejspíš se mu to taky zdálo příliš hlasité.
„Co tady, do hajzlu, děláš?!“ zeptal se mě znovu. Pořád na mě ležel, i když dlaň odstěhoval z mých úst někam na krk. Ráda bych si namluvila, že je to jen hlídač hřbitova, ale nedokázala jsem se k takové naivitě přinutit.
„Já… jsem… se… procházela…“ vyrazila jsem ze sevřeného hrdla.
„Cože? Kudy ses sem dostala?“
„Přes… zeď…“
„To se mi snad zdá!“ prohlásil nevěřícně.
No já doufám, že se to zdá mě!
Konečně povolil sevření a teprve v tu chvíli mi začala pulsovat bolest v pravém boku a v koleni. Tiše a pomalu se posadil, čímž mi přestal drtit žebra a přitiskl se k náhrobku, za kterým jsme doposud leželi, jako by něco pozoroval. Pokusila jsem se nějak uvidět jeho podobu, ale byla příliš tma.
Tak jsem se nadzvedla na loktech ze své polohy ležmo a kopla ho. Původně jsem chtěla přímo do hlavy, ale moje šokem ochromené smysly nějak nefungovaly a tak ho těžká bota zasáhla někam pod lopatku.
A pak jsem sebrala veškeré své síly, abych se pokusila zdrhnout. U pokusu to bohužel zůstalo, nestihla jsem ani pořádně vstát a už mě zase držel, rychlým, sebejistým pohybem omotal moje vlasy kolem zápěstí a stáhl mě k sobě dolů.
Vrazila jsem mu loket do žeber jak nejsilněji to šlo, cítila jsem, jak sebou škubl, ale nepovolil. Můj krk se ocitl v ohbí jeho lokte a zmáčkl ho z obou stran tak, že se mi hlasitě rozhučelo v hlavě.
Těsně před tím, než jsem omdlela, tak stisk povolil. Tělo mě nutilo lapat po dechnu a zároveň se chtělo rozkašlat.
„Zešílela jsi, ty náno pitomá?!“ sykl mi vztekle přímo do ucha. „Jestli budeš provokovat, tak tě zabije!“
Jen co se mi vrátila krev do mozku, pokusila jsem se ho pochopit.
Nešlo to.
„Zabije?“ vychraptěla jsem namáhavě.
Posunul předloktí o něco níž, na můj hrudník. Náš zápas mi rozevřel kabát u krku a já si uvědomila, že mě na holé kůži něco tlačí a studí, něco kovového, co měl kolem zápěstí a taky na kloubech ruky.
„Jo. A váhat nebude, to si piš!“
„Tady je ještě někdo?“ stále jsem byla absolutně mimo.
„Jo, to je. Já nejsem ten, koho by ses měla bát, tak už se uklidni!“
To se ti teda lehko řekne!
„Já prostě jen… nechápu, co se… děje,“ přiznala jsem tím cizím, chraplavým hlasem, který mi teď vycházel z úst.
„Prostě ses naprosto hloupě připletla do souboje a já vážně nestojím o civilní oběť!“ oznámil mi, jako bych za to mohla. Kdybych aspoň věděla za co.
„Do souboje?“ zopakovala jsem nechápavě. Slova „civilní oběť“ jsem radši úplně vynechala ze svých úvah.
„Ano. A zabít tě chce ten druhý, ne já!“
„Proč?!“
„Protože je to jeho přirozenost,“ zněla odpověď. Řekl to takovým břitkým, pragmatickým tónem, takže pokud to měl být humor, šlo to těžko rozeznat.
„Já…“
„Pst!“
Cítila jsem rytmus jeho dechu celým svým tělem a nějaký prapodivný instinkt mě nutil sladit svůj dech s jeho, ale nešlo to. Ten můj byl rychlý a mělký, jak ho hnalo moje divoce bušící srdce. Nicméně jsem mlčela, tak jak chtěl.
„Teď,“ promluvil ještě tišeji, než předtím, „tě pustím. Ty se ani nehneš a budeš naprosto tiše!“
Přikývla jsem a on nejdřív sundal ruce a pak mě odsunul ze svého klína na studenou zem. Ani jsem nedutala a pokoušela jsem se i nedýchat.
Přitiskl se níž k zemi a splynul s křivolakými stíny náhrobků, nejspíš se kousek odplížil, ale moc jsem ho neviděla. Teď bych měla větší šanci pokusit se o útěk, ale cosi mi v tom bránilo, v mozku jsem měla úplně temno a dokázala jsem tu jen nehybně sedět a čekat.
Vrátil se a opět si sedl vedle mě.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se.
„Co?“
„Jak se jmenuješ?“ zopakoval.
„Luisa.“
Ucítila jsem jeho ruce na ramenou, ale tentokrát asi neměl v úmyslu mě znehybňovat. „Tak jo, Lízo, teď mě dobře poslouchej.“
Bojovala jsem s absurdní myšlenkou, že mám opravit správné znění mého jména, jako by to snad bylo nějak podstatné. Snažila jsem se ji ignorovat a doopravdy ho poslouchat.
„Vyběhneš nahoru zpátky na cestu, vydáš se doleva. Cesta povede mírně dolů, po pár metrech je tam rozbořená zeď, snadno ji překročíš. Dostaneš se po stráni na parkoviště!“
Snažila jsem se pobírat, co říkal.
„Tak… jo,“ řekla jsem nejistě.
„A utíkej, co můžeš, Lízo. Nejlíp až domů.“
„Fajn…“
Došlo mi, že mě vážně nechá jít a skoro jsem tomu nemohla uvěřit. Zvedla jsem se a vyrazila zpátky na cestu, ačkoliv o žádném utíkání nemohla být ani řeč. Napjatě jsem poslouchala, jestli mě následuje, ale nic jsem neslyšela, jen své podrážky narážející na mokrou zem.
Snažila jsem se jít rychle, dokonce jsem opravdu chtěla běžet, abych už odtud byla pryč, ale celá jsem se třásla a v kolenou jsem měla rosol, takže to zase tak dobře nešlo. S každým krokem, který jsem byla dál od něj, jsem se v duchu víc a víc radovala, šťastná, že tohle dobrodružství nejspíš přežiju.
Pak se to ale najednou zlomilo. Nevím, co to způsobilo, ale náhle se mi naježily chloupky po celém těle, jako by mnou projelo něco silného a ledového a usadilo se to v žaludku.
Jako by všechny smysly bily na poplach a řvaly na mě, ať odsud okamžitě uteču, jako by vzduch zhoustl natolik, že jsem nemohla dýchat.
Rozběhla jsem se.
Ztuha a nemotorně, ale před sebou jsem viděla, jak cesta zahýbá dolů a ještě dál dokonce tu rozbořenou zeď, o které mluvil.
Budu tam za pár okamžiků.
Bohužel ne.
Od velkého kříže se odlepil rychlý stín, tmavší než všechny ostatní a zastoupil mi cestu. Věděla jsem vteřinu předtím, že se to stane, že je to původce mého iracionálního strachu, ale k ničemu mi to nebylo. Hlasitě jsem zalapala po dechu, snad jsem i vykřikla a v okamžiku obrátila směr.
Bezhlavě jsem vyrazila po schodech nahoru, vyskákala jsem je snad po pěti a tryskem se pustila po rovné cestě vedoucí ke kostelu.
Můj vlastní bouřící tep mě ohlušoval, přestože jsem téměř letěla, zdálo se mi, že se budova kostela vůbec nepřibližuje.
Pak jsem narazila.
Odletěla jsem zpět, tvrdě dopadla na zem a nade mnou stál vysoký, ramenatý muž. Netušila jsem, jak se tam dostal.
Pohnul se směrem ke mě a já zařvala tak strašlivě, že bych se sama divila, kde se to ve mně bere, kdybych na to měla čas. Jestli ho to nějak vykolejilo nevím, protože vzápětí z pravé strany vyskočil další bleskurychlý stín a tvrdě ho srazil.
Prudkost, se kterou spadli oba na žulovou desku, by je měla přinejmenším omráčit, ale oni prakticky hned stáli na nohou.
Jejich boj byl tichý, drsný a zvuky, které se ozývaly byly prapodivně… nelidské.
Do ticha se zařízl bolestný výkřik a do nosu mi pronikl zvláštní pach, který připomínal spálenou kůži.
Všechno se odehrálo v pár vteřinách a já jsem stále seděla na té cestě, jako by mě tam někdo přilepil a tupě jsem zírala do tmy. Najednou už tam nebyli dva, ale jen jeden, modlila jsem se, aby to byl ten, co mě zrovna nechce zabít.
„Je ti něco?“ naklonil se ke mně a tmavé vlasy mu olemovaly obličej. Neskutečně se mi ulevilo.
„N…e…“
Vytáhl mě rychle na nohy a vlekl pryč z cesty, hlavně proto, že jsem nebyla žádného organizovaného pohybu schopná. Ocitli jsme se za velkým kamenným andělem s poloroztaženými křídly, kde se mnou poněkud nešetrně praštil o andělova záda a s rukou na mém rameni se zadíval zpátky na cestu.
„Chci odtud pryč…“ prohlásila jsem. Kdybych neměla po předchozím škrcení a svém ječícím výstupu hlas silného kuřáka holdujícího jazzovému zpěvu, znělo by to mnohem kňouravěji.
„Tak to máme stejnou touhu,“ odpověděl sarkasticky. „Taky bych si přál, abys byla někde jinde.“
Po bitce, která proběhla před chvílí, by měl nejspíš lapat po dechu, nebo být alespoň udýchaný, ale kupodivu nebyl.
„Kde je?“ napadlo mě náhle, když jsem ho viděla, jak pořád zírá do tmy.
„To si nejsem tak úplně jistý,“ bylo mu hned jasné, na koho se ptám.
„Co je sakra zač?!“
Obrátil se ke mně, nečekala jsem to a tak bych určitě vyděšeně couvla, kdybych už teď nebyla natlačená na kámen. Chytil mě za bradu a zvedl mi tvář nekompromisním, úsporným pohybem ruky.
Díval se na mě.
Poprvé mi světlo odhalilo alespoň částečně jeho podobu. Byl mladý, víc než třicet bych mu nehádala a jeho tvář byla pohledná, toho si nedalo nevšimnout ani v takhle skoupém světle. Působila by chlapecky, obzvlášť s tím důlkem uprostřed brady, to by se ovšem nesměl tvářit takhle.
Tvrdě, odhodlaně, nebezpečně.
Chtěla jsem asi něco říct, ale nemohla jsem si vzpomenout, jak se tvoří slabiky, protože mě přibodl očima k tomu náhrobku. Nikdy jsem neviděla takové oči, černočerné a děsivě hluboké a i když to mohla způsobovat ta tma, najednou mi jeho zkoumavý pohled přišel mnohem nebezpečnější, než psychopat uprostřed cesty.
Zalitovala jsem, že jsem se vůbec na něco ptala.
Pak jsem zapomněla, na co jsem se ptala.
Nadechl se k odpovědi až po nekonečně dlouhé době. „Je to upír.“
Do téhle chvíle jsem si myslela, že mě tady na tom hřbitově už nemůže nic překvapit, ale to jsem se šeredně spletla. Čekala jsem cokoliv – masový vrah, uprchlý trestanec, nebezpečný pacient psychiatrického oddělení, mstitel, co chce vyvraždit celý jeho rod… ale tohle teda fakt ne.
„Upír?“ chtěla jsem se ujistit, že jsem slyšela dobře.
„Ano.“
Ráda bych měla v hlavě alespoň nějaké myšlenky, ale najednou tam bylo úplně prázdno. Mlhavě jsem si začala uvědomovat, že se ke mně tiskne bokem a že mě tlačí něco, co má připevněné z vnější strany stehen.
Začalo mi to docházet.
Dřevěné kolíky.
Stříbrný kov na ruce.
Je to naprosto jasný.
Je to psychopat, který si myslí, že loví upíra na hřbitově a někde je schovaný druhý psychopat, který má pro změnu utkvělou představu, že je upír.
Skvělý. Fakt skvělý.
Mám ohromné štěstí, že si nemyslí, že upír jsem já!
„Upír… na hřbitově,“ řekla jsem opatrně, snažila jsem se vzpomenout, jak se mluví s maniaky. S nebezpečnými maniaky.
Stále mě pozoroval, jako by čekal na mou reakci. Strašně ráda bych věřila, že je to vtip, ale věděla jsem, že nevtipkuje.
„Jo. Trochu klišé,“ ušklíbl se koutkem úst. „Ale vylákal mě sem, nejspíš si myslel, že to bude zábava. No, ta právě skončila.“
Sáhl do vnitřní kapsy a vytáhl cosi jako malou lahvičku, kterou odšrouboval a vypil na jeden zátah.
Takže ještě alkohol nebo drogy?! Zatoužila jsem, aby nalil i něco do mě, aspoň bych nebyla tak vyděšená, nebo bych dokonce mohla upadnout do milosrdného bezvědomí.
Nevypadal ale, že by se k něčemu podobnému chystal, mlčel a stál se skloněnou hlavou a já jsem se neodvážila ani mrknout. Přistihla jsem se, jak si v hlavě pořád dokola přehrávám představu, jak se rozbíhám k bráně, přelézám ji (nebo zeď) a utíkám zpátky do hotelu, aniž se zastavím. Pořád dokola.
„Lízo,“ promluvil a já sebou trhla. Nejspíš chtěl pokračovat, ale najednou mě chytil za ruce a obrátil dlaně vzhůru. „Do prdele, ty krvácíš?!“
Měl pravdu, štěrk na cestě mi při nemotorném pádu rozedřel obě dlaně, ale zas tak děsivé zranění to nebylo.
„Ty taky…“ trhla jsem bradou směrem k jeho levé tváři, před kterou se táhl krvavý šrám.
„Jo, jenže mojí krev neucítí přes celej hřbitov!“ prohlásil.
Aha, jasně, krev a upír.
Pomalu jsem přikývla… a pak jsem se prudce obrátila a vyrazila směrem, kterým jsem tušila hlavní bránu. Byla jsem připravená běžet přímo přes hroby.
Proč? Pravděpodobně jsem zkrátka propadla hysterii.
Ve skutečnosti jsem uběhla sotva dva metry, možná metr a půl, než mě popadl jednou rukou za límec u kabátu, druhou za pásek u kalhot a přirazil mě zpátky na anděla, až jsem si o studený kámen odřela tvář. Byla to fakt rychlost, moment překvapení ho ani trochu nerozhodil.
Teď už se mi chtělo doopravdy brečet, zoufalstvím, bezmocí, hrůzou i vztekem.
„Ne, ne, ne,“ přimáčkl mě ke kamennému masivu celým svým tělem. „Tohle není vůbec dobrej nápad,“ zašeptal důrazně kamsi do mých rozcuchaných vlasů. „Budeš se muset uklidnit, Lízo.“
„Jsem… Luisa…“ opravila jsem ho absurdně, napůl přidušená.
V tu chvíli se něco stalo. Cítila jsem to, jeho dech ztěžkl a zrychlil se, srdce se mu rozbušilo rychleji, až naráželo do mých zad.
„Luisa…“ zašeptal tak tiše, že bych to neslyšela, kdyby se rty téměř neopíral o moje ucho. Ztuhla jsem, jako bych byla součástí sochy a věřím, že by se ve mně krve nedohledal žádný upír. A to jsem si myslela, že vyděšenější už nemůžu být!
Přestože neudělal žádný další pohyb, ta děsivě erotická energie z něj vyzařovala jako horko z teplometu a ta věc, co mě tlačila do beder teď, rozhodně nebyla na upíry.
„Prosím… já nechci…“ vypravila jsem ze sebe a cítila jsem, jak se napjal.
„Do hajzlu!“ zavrčel a pustil mě. No, spíš ode mě odskočil. „To snad ne… ach bože! Odpusť, nic osobního… to ten zatracenej dryják!“ zuřil a nakopl nejbližší náhrobní desku.
Nerozuměla jsem ničemu, ale zůstala jsem přitištěná k andělovi, vděčná, že už je ode mě dál.
„Millere!“ zavolal směrem do středu hřbitova nahlas, takže jsem prakticky nadskočila. „Vím, kde jsi, slyším tě!“ Pořád zněl naštvaně.
„Ještě pořád se mi můžeš vzdát a nemusí to mít tak fatální konec!“
„To radši spáchám rituální sebevraždu, než abych se vzdal tobě, Kowalski!“ ozvalo se k mému údivu z onoho směru posměšným hlasem.
„Toho bych se rád dočkal,“ poznamenal si pro sebe a zapnul si zip u bundy. „Jak chceš, dotáhneme to do konce!“
Odpověď se už neozvala, ale nejspíš ani žádnou nečekal. Obrátil se znovu ke mně, ale tentokrát se mě nedotkl, za což jsem byla ráda.
„Poslouchej mě, Lízo, tohle je moc důležité,“ řekl. Mluvil velmi potichu, sotva na hranici srozumitelnosti. „Zůstaneš přímo tady a ani se nehneš. Za každou cenu musíš zůstat stát tady, rozumíš? Ať se stane cokoliv!“
Donutila jsem se kývnout.
„Zvládneš to, neboj se.“
Neboj se?! To má být humor?
„Věř mi,“ poplácal mě po paži.
Cože?! Věř mi? Věř mi?? Neměla jsem daleko k tomu propuknout v hysterický smích, cítila jsem, jak se mi třesou všechny vnitřnosti. Jenže on se obrátil na místě a splynul se stíny, prostě zmizel.
Zůstala jsem tam sama.
Tak teď bych si vážně přála omdlít. Jenže mé přání nikdo nevyslyšel a já jsem tam přešlapovala, snažila se splynout a tiskla zuby k sobě, aby mi nedrkotaly nahlas.
Ještě nezaschlou krví na dlaních jsem si umazala džíny a pořád jsem se snažila někoho z těch dvou zahlédnout nebo zaslechnout. To se mi ale taky nedařilo.
Strašně se mi chtělo rozběhnout se k té hlavní bráně, která odtud nebyla zase tak daleko, ale pořád jsem se neodhodlala.
Ne, řekl, že mám zůstat tady!
No a co, je to psychopat a navíc ještě úchyl!
Ale zachránil mě před tím druhým psychopatem…
Měla bych utéct, možná mám teď jedinou šanci.
Jenže už jsem to zkoušela několikrát a neúspěšně! Teď se mi to zase nepovede!
Povede, nikdo tu není, oba jsou pryč.
Moje vnitřní schizofrenie by předčila i Gluma. Dál jsem ale stála a neudělala nic zásadního, ačkoliv jsem přemýšlela, jestli nemám alespoň vyšplhat tomu andělovi na ramena.
Ale ani to jsem neudělala. Nejspíš uběhlo jen pár minut, i když podle mého vnímání času už mělo dávno přinejmenším svítat, když se přede mnou vynořil.
Věděla jsem rovnou, že je to ten „druhý“, nemusel ani mluvit. V těchto více osvětlených místech už nevypadal jen jako stín, bylo rozeznatelné, že má nakrátko ostříhané vlasy, tmavé kalhoty, sportovní bundu. Nepřipadalo mi to ale o nic méně děsivé.
Nadechla jsem se, ale nevydala jsem ze sebe ani hlásku.
On taky ne, jen se na mě díval způsobem, jakým se dívá had na myš chvíli předtím, než ji zkonzumuje.
Slyšela jsem ho, jak dýchá a znovu jsem ucítila slabý závan připomínající spálenou kůži.
A pak skočil.
Vím, že to ve skutečnosti bylo velmi rychlé, přesto si pamatuju každý detail.
Jeho ruce drtící moje paže, rysy jeho obličeje, strniště na bradě.
Tvar popáleniny táhnoucí se od spánku na lícní kost.
Rozšířené oči, hladový, dravčí výraz jeho tváře.
A tesáky. Skutečné, ostré, bílé tesáky v rozevřených ústech, jen několik desítek centimetrů od mého obličeje.
Kdesi vpravo od nás se ozvala rána, spíš to bylo takové zvláštní cvaknutí. Jednou, podruhé, potřetí.
Zavrčení se zlomilo v bolestný výkřik, cosi teplého mi cáklo na tvář a pak ho ze mě někdo skopl. No někdo – kdo asi.
Psychopatický lovec upírů měl v ruce pistoli s tlumičem, prostřelil upírovi ještě několikrát hlavu a pak mu pro jistotu vrazil do hrudi jeden ze svých kolíků.
Udělalo se mi tak slabo, že jsem se vláčným pohybem sesunula a posadila se na zem.
A pořád jsem, do prdele, neomdlela!
* * *
Pomohl mi setřít z obličeje šmouhy, které jsem vynechala a pak vyhodil všechny špinavé kapesníčky do koše.
Špinavé od upíří krve.
Raději jsem přemýšlela, proč nosí chlap u sebe vlhčené ubrousky, abych nemusela přemýšlet o té krvi. A o jejím bývalém vlastníkovi.
Otřásla jsem se.
„Ujde to,“ ohodnotil můj vzhled. To musí mít asi dost špatný vkus, vypadala jsem strašně a to jsem se ani neviděla celá.
„Jak… tohle vysvětlím?“ řekla jsem zničeně a pohlédla dolů na svoje džíny s protrženým, krvavým kolenem.
Nepatrně zvedl obočí a podíval se mi do očí, ležérně opřený o lampu. Jeho oči se i tady pod světlem pořád zdály tmavé, ale už ne tak děsivé.
„Řekni, že tě přepadli,“ navrhl.
„V tomhle městě snad nikdy nikoho nepřepadli!“ odsekla jsem.
„Ty bys klidně mohla být první.“
To byla ironie?
„To nejde, Honza mě požene na policii!“ usoudila jsem zoufale.
„Nějak se z toho vylžeš,“ sáhl si do své kožené bundy, kde měl zřejmě nespočet kapes a zapálil si cigaretu. „Aspoň tě Honza nebude pouštět samotnou v noci ven.“
Tak tohle byla ironie.
Mlčela jsem.
Vlhký podzimní vzduch protkala sladká těžká vůně a já jsem překvapeně zvedla hlavu. Takže ne cigareta, ale doutník.
Vyfoukl dým, který se mu ovinul kolem obličeje a líně stoupal vzhůru. U nohou měl tašku, do které dal všechny věci, se kterými by vypadal divně, takže už na sobě neměl žádné kožené řemínky navíc, kolíky ani stříbro.
Skoro vypadal jako obyčejný kluk v kožené bundě a na rozdíl ode mě rozhodně nebyl tak zválený – netuším, jak to udělal.
Měla bych odtud vypadnout, nikdo mě taky už nedržel, ale zatím jsem se k tomu nedokázala přimět a ani on mě nevyhazoval. Taky cítil ty desítky nevyřčených otázek v ovzduší mezi námi a možná čekal, až se začnu ptát.
Ale na co se mám, proboha, zeptat jako první?
„Zítra tam najdou to tělo,“ plácla jsem první nesmysl, jako by mě to snad doopravdy trápilo.
Taky ho to udivilo. „Nenajdou,“ odpověděl. „Zavřel jsem ho do márnice a za čtyřiadvacet hodin z něj skoro nic nezbyde,“ řekl tónem, jako by říkal, že zaparkoval auto do garáže.
Nemělo by mě překvapovat, že někoho zavřel do márnice, když před chvíli odemkl bránu hřbitova něčím, co vypadalo jako ohnutý drát, a ani mu to netrvalo dlouho.
„A…ha.“
Protože jsme nestáli u hlavního vchodu, ale na rohu hřbitovní zdi v postranní uličce, nehrozilo, že by šel někdo kolem a už vůbec ne v tuhle hodinu. Takže když se tam náhle vyloupl zpoza toho rohu další člověk, moje pocuchané nervy málem praskly.
S mým společníkem to ani nehnulo, doslova. „Klid,“ chytil mě za rukáv kabátu dřív, než jsem omylem mohla shodit odpadkový koš. „Ten není nebezpečný. Že ne?“ přitáhl si mě blíž, jen tak mimochodem mi vybral dva mokré listy z vlasů a obrátil se k příchozímu.
Obrátila jsem se také s výrazem štvaného zvířete. Už toho dneska na mě bylo opravdu příliš a kdo by se tomu divil!
„Ahoj, Andreji,“ pozdravil. Mě ne. Sice se na mě velmi dlouze díval, ale za pozdrav jsem mu zřejmě nestála.
„Ahoj, Richarde,“ oplatil mu stejnou mincí, ale do srdečnosti to mělo daleko. „Jdeš náhodou kolem?“
Richard se znovu podíval na mě, což bylo dost znervózňující a teprve potom se vrátil pohledem ke správné osobě. „Ovšem, že ne!“
„Takže druhá možnost – slídíš.“
Vycítila jsem mírné napětí, které mezi oběma muži panovalo a nebylo příjemné. „Jen jsem slyšel o Millerovi, poskládal informace a domyslel si… že po něm půjdeš sám,“ odpověděl Richard a posunul si na nose brýle s tenkými obroučkami.
Andrej si hluboce potáhl z doutníku a vyfoukl kouř.
Co to je za vůni? Cherry? Santal?
„Napráskal jsi mě?“ otázal se klidně, ale i já jsem tam slyšela skrytou výhružku.
„Ne. Stejně by bylo pozdě – nelze přehlédnout tvůj vítězný doutník, je mi jasný, kde Miller skončil.“
„V márnici,“ vyšlo ze mě dřív, než jsem to stihla ovlivnit.
Samozřejmě, že se na mě otočili, nejraději bych si dala facku.
„Měla bych už jít,“ řekla jsem o něco hlasitěji.
„Měla bys, už je pozdě,“ poznamenal Andrej a ani neskrýval sarkasmus.
Tušila jsem, že by mě měl doprovodit, ale uvědomila jsem si, že vlastně nechci. Že se těším, až zahnu za roh téhle zdi a už ho nikdy neuvidím.
Ani tenhle hřbitov.
Nejlíp ani tohle město.
Naštěstí jsme na to měli zřejmě stejný názor, protože ho ani nenapadlo doprovod navrhovat, dál se opíral o tu lampu, líně vypouštěl kouř z úst a skrz něj mě sledoval těma svýma očima.
S posměšným pobavením a zároveň zvědavě, jako by očekával, že ještě něco zajímavého udělám, nebo řeknu. To by mě teda zajímalo co.
„Tak dobrou noc, Lízo,“ řekl.
„Jsem L-“ zarazila jsem se. „Dobrou noc.“
„Dobrou noc,“ řekl i Richard, který se zřejmě rozhodl, že na mě promluví. Skoro jsem zapomněla, že tam taky stojí.
Obrátila jsem se čelem vzad a úplně fyzicky cítila radost, že opouštím tohle místo. Bylo mi jasné, že i přes bolavé tělo za chvíli poběžím.
Jenže už po třech krocích jsem se zarazila a otočila zpět. Pořád tam stáli jako dvě sochy.
„Mám jednu otázku!“ vyhrkla jsem.
„Jen jednu?“ podivil se.
Ne.
„Ano.“
„Poslouchám,“ zahodil dokouřený doutník.
„Na konci jsi mě použil jako návnadu?“
„Použil.“
Tím mi vyrazil dech, slušný člověk by to aspoň zapíral!
Tentokrát jsem odešla doopravdy, aniž jsem jim už cokoli řekla, protože mi jednoduše došla řeč. Dnes už poněkolikáté.
„Ty ji necháš jen tak odejít?“
Byla jsem sotva za rohem, když Richard promluvil. Ne, že by mluvil tak nahlas, ale v nočním tichu se to velmi dobře nese.
Zastavila jsem se v půli pohybu.
„Nechám,“ ozvala se odpověď.
„Měl bych ti něco říct, Andreji,“ pokračoval Richard překotně „bude to znít neuvěřitelně, ale jsem si jistý, že ona je-!“
„Já vím, kdo ona je. Došlo mi to.“
„Vážně?“ podivil se Richard upřímně. „Já myslím, že bys měl-“
„A já myslím, že bys měl držet hubu. Co ty na to, Richarde?“
Co na to Richard, netuším, ale já jsem zbaběle prchla.
Nechtěla jsem už slyšet ani slovo, ani jedinou větu, ať už se bavili o čemkoliv.
Nechtěla jsem o tom ani na vteřinu přemýšlet.
Já, odpůrce běhu, jsem trhla osobní rekord a přesto, že jsem dvakrát zabloudila, nezastavila jsem se dřív, dokud jsem nedoběhla k hotelovým dveřím.
* * *
Turnovské nádraží bylo šedivé a neutěšené, tak jak nádraží bývají a halou profukoval podzimní vítr. Honza seděl vedle mě a drtil mi ruku, měla jsem pocit, že mě od včerejší noci drží nepřetržitě.
Strašně se o mě bál. Občas jsem snila o tom, že ho takhle uvidím, s napjatými ústy, nevyspalýma očima a to všechno kvůli strachu o mě, ale teď jsem si to nedokázala vůbec užít.
Popotáhla jsem si na krku šálu, která skrývala lehce modrající otisk a obrátila zrak z elektronické tabule odjezdů zpátky na Honzu.
Pokusil se o povzbudivý úsměv a tak jsem se snažila ho opětovat.
„Bude to dobrý,“ objal mě kolem ramen, ohleduplně a opatrně, aby mě to nebolelo.
„Já vím,“ řekla jsem a doufala, že to zní dostatečně upřímně.
Můj život se měl brzy překopat od základů, ale to jsem v tu chvíli netušila. A ani dalších několik měsíců…
V pozdních večerních hodinách bylo město Turnov už liduprázdné, po vlhké dlažbě se válela těžká mlha a na hřbitovní zeď šplhala dlouhovlasá holka ve vysokých botách.
Tou holkou jsem byla já.
Nebylo to úplně jednoduché, kameny klouzaly pod špičkami bot a drolily se mi pod rukama, ale odmítla jsem to vzdát. Praly se ve mně různorodé pocity, mezi něž rozhodně nepatřily obavy, že by se mě Honza vydal hledat.
Tak to ani náhodou. Já nejsem holka, za kterou se chodí, když uteče, já se totiž vždycky nakonec vrátím. A to je velká pravda.
To ve mně vyvolalo ještě víc vzteku a lítosti, až mi vyhrkly slzy do očí, což mi moc nepomohlo ve šplhání po studených kamenech. Konečně jsem se přece jen vyhoupla na vrchol zdi, na chvíli se tam usadila a otřela si oči hřbetem ruky. Zcela určitě jsem si rozmazala řasenku.
Lezavý, vlhký vítr se do mě opřel a já jsem přehodila nohy, abych pokračovala ve své cestě tentokrát směrem dolů a když nepočítám ušpiněné džíny, dostala jsem se na zem bez úhony.
Chvilku jsem se rozkoukávala, abych se nepřizabila o nejbližší náhrobek. Vítr se proháněl i hřbitovem, nechala jsem si ho foukat do vlasů a bylo to depresivně uklidňující.
Můj kamarád Radek jednou řekl, že ta moje náklonost ke hřbitovům, obzvláště ve chvílích, kdy se potřebuju uklidnit je celá jenom o tom, že si tajně představuju, jak mě někdo pozoruje, obdivuje mé temné vzezření a můj neméně temný výraz a tají dech nad tím, jak dekadentní to je. A že jsem vlastně tak trochu emo.
No já tedy nevím. Pravda je, že na každém hřbitově je silná energie klidu a takové zvláštní stability a neměnnosti, že mě to prostě doopravdy uklidňuje a taky je tam ticho jako nikde jinde.
Ale uznávám, dneska se cítím dost emo.
Vydala jsem se podél kostela a pak rovně, už jsem se rozkoukala a viděla obrysy křížů a náhrobků, ale nápisy na nich jsem nerozeznala. Na chvilku mě zamrzelo, že tu nejsem legálně ve dne a nemůžu si to prohlížet za světla, ale spíš jsem jen zhluboka dýchala a přemýšlela o tom, jak nesnáším hádky s Honzou, jak je vždycky prohraju, jak mě bolí to, co mi říká a jak nakonec vždycky přilezu zpátky za ním, protože se nejvíc ze všeho bojím toho, že by začal uvažovat o rozchodu.
Smutné skóre a ne, že ne.
Oči jsem si tentokrát neotřela, nechala jsem slzy, ať si dělají, co chtějí a došla k širokým schodům, ke kterým cesta vedla. Spodní, nejspíš ta starší polovina hřbitova vypadala v odraženém světle vzdálených pouličních lamp mysticky a přívětivě.
Sešla jsem schody, vydala se vlevo a pak odbočila z cesty, namátkou mezi hroby dolů z kopce.
Nechápu, jak se někdo může na hřbitově bát, ten je stejně bezpečný v poledne i o půlnoci, všichni jsou akorát zblblí televizí.
Nikdy jsem neslyšela o tom, že by se někomu něco stalo na hřbitově.
Skočil na mě tak rychle a tak nečekaně, že bych nestihla vykřiknout ani kdyby mi netiskl ruku na ústa. Spadli jsme na zem v těsném sevření, určitě jsem se praštila do několika míst na těle, ale v tuhle chvíli jsem to necítila. Lekla jsem se tak strašně, že mi snad srdce muselo vyskočit z hrudi a rozprsknout se po náhrobcích, za které se se mnou vrhnul.
Ale to se nestalo, nemělo kudy vyskočit, když mi hrudník i žebra drtila váha jeho těla. Nevím, jak to udělal, ale i ruce jsem měla kdesi pod ním, takže bylo nemyslitelné, abych s nimi udělala něco ve prospěch své obrany. Teď už bych se asi rozječela – kdyby to ovšem šlo.
Přitiskl svou dlaň na můj obličej ještě silněji, cítila jsem chlad a slabou vůni kožené rukavice.
„Co tu sakra děláš?!“ zašeptal ostře a rozzlobeně, nakloněný jen kousek od mé tváře. Vůbec jsem rysy jeho obličeje neviděla, jen delší prameny tmavých vlasů, které mě šimraly na spáncích. „Jak ses sem dostala?“
Asi mu nedocházelo, že takhle mu těžko odpovím, i kdybych náhodou chtěla a navíc mi spolu s ústy tiskl i nos. Nedostatek vzduchu mě vyburcoval k tomu, abych se aspoň pokusila z jeho sevření dostat.
Výsledek byl jen ten, že jsem ho kopla do holeně a uvolnila jednu ruku, kterou mi ale vzápětí strčil mezi naše těla a málem zlomil. Panika byla prostě větší, než veškeré naučené postupy sebeobrany.
„Nech toho!“ přikázal mi stále tím ostrým šeptem a díky bohu posunul svou dlaň o něco níž. Sípavě jsem se nadechla nosem. „Přestaň! Pustím tě, ale buď zticha jestli nechceš umřít!“
Tak umřít jsem teda fakt nechtěla.
Uvolnil dlaň pomalu a váhavě, oči jsem měla rozevřené přes půlku obličeje, takže si nebyl jistý, jestli přece jen nespustím jekot.
Já jsem si taky nebyla jistá.
Zatím jsem jen dýchala, přerývaně a nenasytně a cítila jsem, jak se mu to nelíbí. Nejspíš se mu to taky zdálo příliš hlasité.
„Co tady, do hajzlu, děláš?!“ zeptal se mě znovu. Pořád na mě ležel, i když dlaň odstěhoval z mých úst někam na krk. Ráda bych si namluvila, že je to jen hlídač hřbitova, ale nedokázala jsem se k takové naivitě přinutit.
„Já… jsem… se… procházela…“ vyrazila jsem ze sevřeného hrdla.
„Cože? Kudy ses sem dostala?“
„Přes… zeď…“
„To se mi snad zdá!“ prohlásil nevěřícně.
No já doufám, že se to zdá mě!
Konečně povolil sevření a teprve v tu chvíli mi začala pulsovat bolest v pravém boku a v koleni. Tiše a pomalu se posadil, čímž mi přestal drtit žebra a přitiskl se k náhrobku, za kterým jsme doposud leželi, jako by něco pozoroval. Pokusila jsem se nějak uvidět jeho podobu, ale byla příliš tma.
Tak jsem se nadzvedla na loktech ze své polohy ležmo a kopla ho. Původně jsem chtěla přímo do hlavy, ale moje šokem ochromené smysly nějak nefungovaly a tak ho těžká bota zasáhla někam pod lopatku.
A pak jsem sebrala veškeré své síly, abych se pokusila zdrhnout. U pokusu to bohužel zůstalo, nestihla jsem ani pořádně vstát a už mě zase držel, rychlým, sebejistým pohybem omotal moje vlasy kolem zápěstí a stáhl mě k sobě dolů.
Vrazila jsem mu loket do žeber jak nejsilněji to šlo, cítila jsem, jak sebou škubl, ale nepovolil. Můj krk se ocitl v ohbí jeho lokte a zmáčkl ho z obou stran tak, že se mi hlasitě rozhučelo v hlavě.
Těsně před tím, než jsem omdlela, tak stisk povolil. Tělo mě nutilo lapat po dechnu a zároveň se chtělo rozkašlat.
„Zešílela jsi, ty náno pitomá?!“ sykl mi vztekle přímo do ucha. „Jestli budeš provokovat, tak tě zabije!“
Jen co se mi vrátila krev do mozku, pokusila jsem se ho pochopit.
Nešlo to.
„Zabije?“ vychraptěla jsem namáhavě.
Posunul předloktí o něco níž, na můj hrudník. Náš zápas mi rozevřel kabát u krku a já si uvědomila, že mě na holé kůži něco tlačí a studí, něco kovového, co měl kolem zápěstí a taky na kloubech ruky.
„Jo. A váhat nebude, to si piš!“
„Tady je ještě někdo?“ stále jsem byla absolutně mimo.
„Jo, to je. Já nejsem ten, koho by ses měla bát, tak už se uklidni!“
To se ti teda lehko řekne!
„Já prostě jen… nechápu, co se… děje,“ přiznala jsem tím cizím, chraplavým hlasem, který mi teď vycházel z úst.
„Prostě ses naprosto hloupě připletla do souboje a já vážně nestojím o civilní oběť!“ oznámil mi, jako bych za to mohla. Kdybych aspoň věděla za co.
„Do souboje?“ zopakovala jsem nechápavě. Slova „civilní oběť“ jsem radši úplně vynechala ze svých úvah.
„Ano. A zabít tě chce ten druhý, ne já!“
„Proč?!“
„Protože je to jeho přirozenost,“ zněla odpověď. Řekl to takovým břitkým, pragmatickým tónem, takže pokud to měl být humor, šlo to těžko rozeznat.
„Já…“
„Pst!“
Cítila jsem rytmus jeho dechu celým svým tělem a nějaký prapodivný instinkt mě nutil sladit svůj dech s jeho, ale nešlo to. Ten můj byl rychlý a mělký, jak ho hnalo moje divoce bušící srdce. Nicméně jsem mlčela, tak jak chtěl.
„Teď,“ promluvil ještě tišeji, než předtím, „tě pustím. Ty se ani nehneš a budeš naprosto tiše!“
Přikývla jsem a on nejdřív sundal ruce a pak mě odsunul ze svého klína na studenou zem. Ani jsem nedutala a pokoušela jsem se i nedýchat.
Přitiskl se níž k zemi a splynul s křivolakými stíny náhrobků, nejspíš se kousek odplížil, ale moc jsem ho neviděla. Teď bych měla větší šanci pokusit se o útěk, ale cosi mi v tom bránilo, v mozku jsem měla úplně temno a dokázala jsem tu jen nehybně sedět a čekat.
Vrátil se a opět si sedl vedle mě.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se.
„Co?“
„Jak se jmenuješ?“ zopakoval.
„Luisa.“
Ucítila jsem jeho ruce na ramenou, ale tentokrát asi neměl v úmyslu mě znehybňovat. „Tak jo, Lízo, teď mě dobře poslouchej.“
Bojovala jsem s absurdní myšlenkou, že mám opravit správné znění mého jména, jako by to snad bylo nějak podstatné. Snažila jsem se ji ignorovat a doopravdy ho poslouchat.
„Vyběhneš nahoru zpátky na cestu, vydáš se doleva. Cesta povede mírně dolů, po pár metrech je tam rozbořená zeď, snadno ji překročíš. Dostaneš se po stráni na parkoviště!“
Snažila jsem se pobírat, co říkal.
„Tak… jo,“ řekla jsem nejistě.
„A utíkej, co můžeš, Lízo. Nejlíp až domů.“
„Fajn…“
Došlo mi, že mě vážně nechá jít a skoro jsem tomu nemohla uvěřit. Zvedla jsem se a vyrazila zpátky na cestu, ačkoliv o žádném utíkání nemohla být ani řeč. Napjatě jsem poslouchala, jestli mě následuje, ale nic jsem neslyšela, jen své podrážky narážející na mokrou zem.
Snažila jsem se jít rychle, dokonce jsem opravdu chtěla běžet, abych už odtud byla pryč, ale celá jsem se třásla a v kolenou jsem měla rosol, takže to zase tak dobře nešlo. S každým krokem, který jsem byla dál od něj, jsem se v duchu víc a víc radovala, šťastná, že tohle dobrodružství nejspíš přežiju.
Pak se to ale najednou zlomilo. Nevím, co to způsobilo, ale náhle se mi naježily chloupky po celém těle, jako by mnou projelo něco silného a ledového a usadilo se to v žaludku.
Jako by všechny smysly bily na poplach a řvaly na mě, ať odsud okamžitě uteču, jako by vzduch zhoustl natolik, že jsem nemohla dýchat.
Rozběhla jsem se.
Ztuha a nemotorně, ale před sebou jsem viděla, jak cesta zahýbá dolů a ještě dál dokonce tu rozbořenou zeď, o které mluvil.
Budu tam za pár okamžiků.
Bohužel ne.
Od velkého kříže se odlepil rychlý stín, tmavší než všechny ostatní a zastoupil mi cestu. Věděla jsem vteřinu předtím, že se to stane, že je to původce mého iracionálního strachu, ale k ničemu mi to nebylo. Hlasitě jsem zalapala po dechu, snad jsem i vykřikla a v okamžiku obrátila směr.
Bezhlavě jsem vyrazila po schodech nahoru, vyskákala jsem je snad po pěti a tryskem se pustila po rovné cestě vedoucí ke kostelu.
Můj vlastní bouřící tep mě ohlušoval, přestože jsem téměř letěla, zdálo se mi, že se budova kostela vůbec nepřibližuje.
Pak jsem narazila.
Odletěla jsem zpět, tvrdě dopadla na zem a nade mnou stál vysoký, ramenatý muž. Netušila jsem, jak se tam dostal.
Pohnul se směrem ke mě a já zařvala tak strašlivě, že bych se sama divila, kde se to ve mně bere, kdybych na to měla čas. Jestli ho to nějak vykolejilo nevím, protože vzápětí z pravé strany vyskočil další bleskurychlý stín a tvrdě ho srazil.
Prudkost, se kterou spadli oba na žulovou desku, by je měla přinejmenším omráčit, ale oni prakticky hned stáli na nohou.
Jejich boj byl tichý, drsný a zvuky, které se ozývaly byly prapodivně… nelidské.
Do ticha se zařízl bolestný výkřik a do nosu mi pronikl zvláštní pach, který připomínal spálenou kůži.
Všechno se odehrálo v pár vteřinách a já jsem stále seděla na té cestě, jako by mě tam někdo přilepil a tupě jsem zírala do tmy. Najednou už tam nebyli dva, ale jen jeden, modlila jsem se, aby to byl ten, co mě zrovna nechce zabít.
„Je ti něco?“ naklonil se ke mně a tmavé vlasy mu olemovaly obličej. Neskutečně se mi ulevilo.
„N…e…“
Vytáhl mě rychle na nohy a vlekl pryč z cesty, hlavně proto, že jsem nebyla žádného organizovaného pohybu schopná. Ocitli jsme se za velkým kamenným andělem s poloroztaženými křídly, kde se mnou poněkud nešetrně praštil o andělova záda a s rukou na mém rameni se zadíval zpátky na cestu.
„Chci odtud pryč…“ prohlásila jsem. Kdybych neměla po předchozím škrcení a svém ječícím výstupu hlas silného kuřáka holdujícího jazzovému zpěvu, znělo by to mnohem kňouravěji.
„Tak to máme stejnou touhu,“ odpověděl sarkasticky. „Taky bych si přál, abys byla někde jinde.“
Po bitce, která proběhla před chvílí, by měl nejspíš lapat po dechu, nebo být alespoň udýchaný, ale kupodivu nebyl.
„Kde je?“ napadlo mě náhle, když jsem ho viděla, jak pořád zírá do tmy.
„To si nejsem tak úplně jistý,“ bylo mu hned jasné, na koho se ptám.
„Co je sakra zač?!“
Obrátil se ke mně, nečekala jsem to a tak bych určitě vyděšeně couvla, kdybych už teď nebyla natlačená na kámen. Chytil mě za bradu a zvedl mi tvář nekompromisním, úsporným pohybem ruky.
Díval se na mě.
Poprvé mi světlo odhalilo alespoň částečně jeho podobu. Byl mladý, víc než třicet bych mu nehádala a jeho tvář byla pohledná, toho si nedalo nevšimnout ani v takhle skoupém světle. Působila by chlapecky, obzvlášť s tím důlkem uprostřed brady, to by se ovšem nesměl tvářit takhle.
Tvrdě, odhodlaně, nebezpečně.
Chtěla jsem asi něco říct, ale nemohla jsem si vzpomenout, jak se tvoří slabiky, protože mě přibodl očima k tomu náhrobku. Nikdy jsem neviděla takové oči, černočerné a děsivě hluboké a i když to mohla způsobovat ta tma, najednou mi jeho zkoumavý pohled přišel mnohem nebezpečnější, než psychopat uprostřed cesty.
Zalitovala jsem, že jsem se vůbec na něco ptala.
Pak jsem zapomněla, na co jsem se ptala.
Nadechl se k odpovědi až po nekonečně dlouhé době. „Je to upír.“
Do téhle chvíle jsem si myslela, že mě tady na tom hřbitově už nemůže nic překvapit, ale to jsem se šeredně spletla. Čekala jsem cokoliv – masový vrah, uprchlý trestanec, nebezpečný pacient psychiatrického oddělení, mstitel, co chce vyvraždit celý jeho rod… ale tohle teda fakt ne.
„Upír?“ chtěla jsem se ujistit, že jsem slyšela dobře.
„Ano.“
Ráda bych měla v hlavě alespoň nějaké myšlenky, ale najednou tam bylo úplně prázdno. Mlhavě jsem si začala uvědomovat, že se ke mně tiskne bokem a že mě tlačí něco, co má připevněné z vnější strany stehen.
Začalo mi to docházet.
Dřevěné kolíky.
Stříbrný kov na ruce.
Je to naprosto jasný.
Je to psychopat, který si myslí, že loví upíra na hřbitově a někde je schovaný druhý psychopat, který má pro změnu utkvělou představu, že je upír.
Skvělý. Fakt skvělý.
Mám ohromné štěstí, že si nemyslí, že upír jsem já!
„Upír… na hřbitově,“ řekla jsem opatrně, snažila jsem se vzpomenout, jak se mluví s maniaky. S nebezpečnými maniaky.
Stále mě pozoroval, jako by čekal na mou reakci. Strašně ráda bych věřila, že je to vtip, ale věděla jsem, že nevtipkuje.
„Jo. Trochu klišé,“ ušklíbl se koutkem úst. „Ale vylákal mě sem, nejspíš si myslel, že to bude zábava. No, ta právě skončila.“
Sáhl do vnitřní kapsy a vytáhl cosi jako malou lahvičku, kterou odšrouboval a vypil na jeden zátah.
Takže ještě alkohol nebo drogy?! Zatoužila jsem, aby nalil i něco do mě, aspoň bych nebyla tak vyděšená, nebo bych dokonce mohla upadnout do milosrdného bezvědomí.
Nevypadal ale, že by se k něčemu podobnému chystal, mlčel a stál se skloněnou hlavou a já jsem se neodvážila ani mrknout. Přistihla jsem se, jak si v hlavě pořád dokola přehrávám představu, jak se rozbíhám k bráně, přelézám ji (nebo zeď) a utíkám zpátky do hotelu, aniž se zastavím. Pořád dokola.
„Lízo,“ promluvil a já sebou trhla. Nejspíš chtěl pokračovat, ale najednou mě chytil za ruce a obrátil dlaně vzhůru. „Do prdele, ty krvácíš?!“
Měl pravdu, štěrk na cestě mi při nemotorném pádu rozedřel obě dlaně, ale zas tak děsivé zranění to nebylo.
„Ty taky…“ trhla jsem bradou směrem k jeho levé tváři, před kterou se táhl krvavý šrám.
„Jo, jenže mojí krev neucítí přes celej hřbitov!“ prohlásil.
Aha, jasně, krev a upír.
Pomalu jsem přikývla… a pak jsem se prudce obrátila a vyrazila směrem, kterým jsem tušila hlavní bránu. Byla jsem připravená běžet přímo přes hroby.
Proč? Pravděpodobně jsem zkrátka propadla hysterii.
Ve skutečnosti jsem uběhla sotva dva metry, možná metr a půl, než mě popadl jednou rukou za límec u kabátu, druhou za pásek u kalhot a přirazil mě zpátky na anděla, až jsem si o studený kámen odřela tvář. Byla to fakt rychlost, moment překvapení ho ani trochu nerozhodil.
Teď už se mi chtělo doopravdy brečet, zoufalstvím, bezmocí, hrůzou i vztekem.
„Ne, ne, ne,“ přimáčkl mě ke kamennému masivu celým svým tělem. „Tohle není vůbec dobrej nápad,“ zašeptal důrazně kamsi do mých rozcuchaných vlasů. „Budeš se muset uklidnit, Lízo.“
„Jsem… Luisa…“ opravila jsem ho absurdně, napůl přidušená.
V tu chvíli se něco stalo. Cítila jsem to, jeho dech ztěžkl a zrychlil se, srdce se mu rozbušilo rychleji, až naráželo do mých zad.
„Luisa…“ zašeptal tak tiše, že bych to neslyšela, kdyby se rty téměř neopíral o moje ucho. Ztuhla jsem, jako bych byla součástí sochy a věřím, že by se ve mně krve nedohledal žádný upír. A to jsem si myslela, že vyděšenější už nemůžu být!
Přestože neudělal žádný další pohyb, ta děsivě erotická energie z něj vyzařovala jako horko z teplometu a ta věc, co mě tlačila do beder teď, rozhodně nebyla na upíry.
„Prosím… já nechci…“ vypravila jsem ze sebe a cítila jsem, jak se napjal.
„Do hajzlu!“ zavrčel a pustil mě. No, spíš ode mě odskočil. „To snad ne… ach bože! Odpusť, nic osobního… to ten zatracenej dryják!“ zuřil a nakopl nejbližší náhrobní desku.
Nerozuměla jsem ničemu, ale zůstala jsem přitištěná k andělovi, vděčná, že už je ode mě dál.
„Millere!“ zavolal směrem do středu hřbitova nahlas, takže jsem prakticky nadskočila. „Vím, kde jsi, slyším tě!“ Pořád zněl naštvaně.
„Ještě pořád se mi můžeš vzdát a nemusí to mít tak fatální konec!“
„To radši spáchám rituální sebevraždu, než abych se vzdal tobě, Kowalski!“ ozvalo se k mému údivu z onoho směru posměšným hlasem.
„Toho bych se rád dočkal,“ poznamenal si pro sebe a zapnul si zip u bundy. „Jak chceš, dotáhneme to do konce!“
Odpověď se už neozvala, ale nejspíš ani žádnou nečekal. Obrátil se znovu ke mně, ale tentokrát se mě nedotkl, za což jsem byla ráda.
„Poslouchej mě, Lízo, tohle je moc důležité,“ řekl. Mluvil velmi potichu, sotva na hranici srozumitelnosti. „Zůstaneš přímo tady a ani se nehneš. Za každou cenu musíš zůstat stát tady, rozumíš? Ať se stane cokoliv!“
Donutila jsem se kývnout.
„Zvládneš to, neboj se.“
Neboj se?! To má být humor?
„Věř mi,“ poplácal mě po paži.
Cože?! Věř mi? Věř mi?? Neměla jsem daleko k tomu propuknout v hysterický smích, cítila jsem, jak se mi třesou všechny vnitřnosti. Jenže on se obrátil na místě a splynul se stíny, prostě zmizel.
Zůstala jsem tam sama.
Tak teď bych si vážně přála omdlít. Jenže mé přání nikdo nevyslyšel a já jsem tam přešlapovala, snažila se splynout a tiskla zuby k sobě, aby mi nedrkotaly nahlas.
Ještě nezaschlou krví na dlaních jsem si umazala džíny a pořád jsem se snažila někoho z těch dvou zahlédnout nebo zaslechnout. To se mi ale taky nedařilo.
Strašně se mi chtělo rozběhnout se k té hlavní bráně, která odtud nebyla zase tak daleko, ale pořád jsem se neodhodlala.
Ne, řekl, že mám zůstat tady!
No a co, je to psychopat a navíc ještě úchyl!
Ale zachránil mě před tím druhým psychopatem…
Měla bych utéct, možná mám teď jedinou šanci.
Jenže už jsem to zkoušela několikrát a neúspěšně! Teď se mi to zase nepovede!
Povede, nikdo tu není, oba jsou pryč.
Moje vnitřní schizofrenie by předčila i Gluma. Dál jsem ale stála a neudělala nic zásadního, ačkoliv jsem přemýšlela, jestli nemám alespoň vyšplhat tomu andělovi na ramena.
Ale ani to jsem neudělala. Nejspíš uběhlo jen pár minut, i když podle mého vnímání času už mělo dávno přinejmenším svítat, když se přede mnou vynořil.
Věděla jsem rovnou, že je to ten „druhý“, nemusel ani mluvit. V těchto více osvětlených místech už nevypadal jen jako stín, bylo rozeznatelné, že má nakrátko ostříhané vlasy, tmavé kalhoty, sportovní bundu. Nepřipadalo mi to ale o nic méně děsivé.
Nadechla jsem se, ale nevydala jsem ze sebe ani hlásku.
On taky ne, jen se na mě díval způsobem, jakým se dívá had na myš chvíli předtím, než ji zkonzumuje.
Slyšela jsem ho, jak dýchá a znovu jsem ucítila slabý závan připomínající spálenou kůži.
A pak skočil.
Vím, že to ve skutečnosti bylo velmi rychlé, přesto si pamatuju každý detail.
Jeho ruce drtící moje paže, rysy jeho obličeje, strniště na bradě.
Tvar popáleniny táhnoucí se od spánku na lícní kost.
Rozšířené oči, hladový, dravčí výraz jeho tváře.
A tesáky. Skutečné, ostré, bílé tesáky v rozevřených ústech, jen několik desítek centimetrů od mého obličeje.
Kdesi vpravo od nás se ozvala rána, spíš to bylo takové zvláštní cvaknutí. Jednou, podruhé, potřetí.
Zavrčení se zlomilo v bolestný výkřik, cosi teplého mi cáklo na tvář a pak ho ze mě někdo skopl. No někdo – kdo asi.
Psychopatický lovec upírů měl v ruce pistoli s tlumičem, prostřelil upírovi ještě několikrát hlavu a pak mu pro jistotu vrazil do hrudi jeden ze svých kolíků.
Udělalo se mi tak slabo, že jsem se vláčným pohybem sesunula a posadila se na zem.
A pořád jsem, do prdele, neomdlela!
* * *
Pomohl mi setřít z obličeje šmouhy, které jsem vynechala a pak vyhodil všechny špinavé kapesníčky do koše.
Špinavé od upíří krve.
Raději jsem přemýšlela, proč nosí chlap u sebe vlhčené ubrousky, abych nemusela přemýšlet o té krvi. A o jejím bývalém vlastníkovi.
Otřásla jsem se.
„Ujde to,“ ohodnotil můj vzhled. To musí mít asi dost špatný vkus, vypadala jsem strašně a to jsem se ani neviděla celá.
„Jak… tohle vysvětlím?“ řekla jsem zničeně a pohlédla dolů na svoje džíny s protrženým, krvavým kolenem.
Nepatrně zvedl obočí a podíval se mi do očí, ležérně opřený o lampu. Jeho oči se i tady pod světlem pořád zdály tmavé, ale už ne tak děsivé.
„Řekni, že tě přepadli,“ navrhl.
„V tomhle městě snad nikdy nikoho nepřepadli!“ odsekla jsem.
„Ty bys klidně mohla být první.“
To byla ironie?
„To nejde, Honza mě požene na policii!“ usoudila jsem zoufale.
„Nějak se z toho vylžeš,“ sáhl si do své kožené bundy, kde měl zřejmě nespočet kapes a zapálil si cigaretu. „Aspoň tě Honza nebude pouštět samotnou v noci ven.“
Tak tohle byla ironie.
Mlčela jsem.
Vlhký podzimní vzduch protkala sladká těžká vůně a já jsem překvapeně zvedla hlavu. Takže ne cigareta, ale doutník.
Vyfoukl dým, který se mu ovinul kolem obličeje a líně stoupal vzhůru. U nohou měl tašku, do které dal všechny věci, se kterými by vypadal divně, takže už na sobě neměl žádné kožené řemínky navíc, kolíky ani stříbro.
Skoro vypadal jako obyčejný kluk v kožené bundě a na rozdíl ode mě rozhodně nebyl tak zválený – netuším, jak to udělal.
Měla bych odtud vypadnout, nikdo mě taky už nedržel, ale zatím jsem se k tomu nedokázala přimět a ani on mě nevyhazoval. Taky cítil ty desítky nevyřčených otázek v ovzduší mezi námi a možná čekal, až se začnu ptát.
Ale na co se mám, proboha, zeptat jako první?
„Zítra tam najdou to tělo,“ plácla jsem první nesmysl, jako by mě to snad doopravdy trápilo.
Taky ho to udivilo. „Nenajdou,“ odpověděl. „Zavřel jsem ho do márnice a za čtyřiadvacet hodin z něj skoro nic nezbyde,“ řekl tónem, jako by říkal, že zaparkoval auto do garáže.
Nemělo by mě překvapovat, že někoho zavřel do márnice, když před chvíli odemkl bránu hřbitova něčím, co vypadalo jako ohnutý drát, a ani mu to netrvalo dlouho.
„A…ha.“
Protože jsme nestáli u hlavního vchodu, ale na rohu hřbitovní zdi v postranní uličce, nehrozilo, že by šel někdo kolem a už vůbec ne v tuhle hodinu. Takže když se tam náhle vyloupl zpoza toho rohu další člověk, moje pocuchané nervy málem praskly.
S mým společníkem to ani nehnulo, doslova. „Klid,“ chytil mě za rukáv kabátu dřív, než jsem omylem mohla shodit odpadkový koš. „Ten není nebezpečný. Že ne?“ přitáhl si mě blíž, jen tak mimochodem mi vybral dva mokré listy z vlasů a obrátil se k příchozímu.
Obrátila jsem se také s výrazem štvaného zvířete. Už toho dneska na mě bylo opravdu příliš a kdo by se tomu divil!
„Ahoj, Andreji,“ pozdravil. Mě ne. Sice se na mě velmi dlouze díval, ale za pozdrav jsem mu zřejmě nestála.
„Ahoj, Richarde,“ oplatil mu stejnou mincí, ale do srdečnosti to mělo daleko. „Jdeš náhodou kolem?“
Richard se znovu podíval na mě, což bylo dost znervózňující a teprve potom se vrátil pohledem ke správné osobě. „Ovšem, že ne!“
„Takže druhá možnost – slídíš.“
Vycítila jsem mírné napětí, které mezi oběma muži panovalo a nebylo příjemné. „Jen jsem slyšel o Millerovi, poskládal informace a domyslel si… že po něm půjdeš sám,“ odpověděl Richard a posunul si na nose brýle s tenkými obroučkami.
Andrej si hluboce potáhl z doutníku a vyfoukl kouř.
Co to je za vůni? Cherry? Santal?
„Napráskal jsi mě?“ otázal se klidně, ale i já jsem tam slyšela skrytou výhružku.
„Ne. Stejně by bylo pozdě – nelze přehlédnout tvůj vítězný doutník, je mi jasný, kde Miller skončil.“
„V márnici,“ vyšlo ze mě dřív, než jsem to stihla ovlivnit.
Samozřejmě, že se na mě otočili, nejraději bych si dala facku.
„Měla bych už jít,“ řekla jsem o něco hlasitěji.
„Měla bys, už je pozdě,“ poznamenal Andrej a ani neskrýval sarkasmus.
Tušila jsem, že by mě měl doprovodit, ale uvědomila jsem si, že vlastně nechci. Že se těším, až zahnu za roh téhle zdi a už ho nikdy neuvidím.
Ani tenhle hřbitov.
Nejlíp ani tohle město.
Naštěstí jsme na to měli zřejmě stejný názor, protože ho ani nenapadlo doprovod navrhovat, dál se opíral o tu lampu, líně vypouštěl kouř z úst a skrz něj mě sledoval těma svýma očima.
S posměšným pobavením a zároveň zvědavě, jako by očekával, že ještě něco zajímavého udělám, nebo řeknu. To by mě teda zajímalo co.
„Tak dobrou noc, Lízo,“ řekl.
„Jsem L-“ zarazila jsem se. „Dobrou noc.“
„Dobrou noc,“ řekl i Richard, který se zřejmě rozhodl, že na mě promluví. Skoro jsem zapomněla, že tam taky stojí.
Obrátila jsem se čelem vzad a úplně fyzicky cítila radost, že opouštím tohle místo. Bylo mi jasné, že i přes bolavé tělo za chvíli poběžím.
Jenže už po třech krocích jsem se zarazila a otočila zpět. Pořád tam stáli jako dvě sochy.
„Mám jednu otázku!“ vyhrkla jsem.
„Jen jednu?“ podivil se.
Ne.
„Ano.“
„Poslouchám,“ zahodil dokouřený doutník.
„Na konci jsi mě použil jako návnadu?“
„Použil.“
Tím mi vyrazil dech, slušný člověk by to aspoň zapíral!
Tentokrát jsem odešla doopravdy, aniž jsem jim už cokoli řekla, protože mi jednoduše došla řeč. Dnes už poněkolikáté.
„Ty ji necháš jen tak odejít?“
Byla jsem sotva za rohem, když Richard promluvil. Ne, že by mluvil tak nahlas, ale v nočním tichu se to velmi dobře nese.
Zastavila jsem se v půli pohybu.
„Nechám,“ ozvala se odpověď.
„Měl bych ti něco říct, Andreji,“ pokračoval Richard překotně „bude to znít neuvěřitelně, ale jsem si jistý, že ona je-!“
„Já vím, kdo ona je. Došlo mi to.“
„Vážně?“ podivil se Richard upřímně. „Já myslím, že bys měl-“
„A já myslím, že bys měl držet hubu. Co ty na to, Richarde?“
Co na to Richard, netuším, ale já jsem zbaběle prchla.
Nechtěla jsem už slyšet ani slovo, ani jedinou větu, ať už se bavili o čemkoliv.
Nechtěla jsem o tom ani na vteřinu přemýšlet.
Já, odpůrce běhu, jsem trhla osobní rekord a přesto, že jsem dvakrát zabloudila, nezastavila jsem se dřív, dokud jsem nedoběhla k hotelovým dveřím.
* * *
Turnovské nádraží bylo šedivé a neutěšené, tak jak nádraží bývají a halou profukoval podzimní vítr. Honza seděl vedle mě a drtil mi ruku, měla jsem pocit, že mě od včerejší noci drží nepřetržitě.
Strašně se o mě bál. Občas jsem snila o tom, že ho takhle uvidím, s napjatými ústy, nevyspalýma očima a to všechno kvůli strachu o mě, ale teď jsem si to nedokázala vůbec užít.
Popotáhla jsem si na krku šálu, která skrývala lehce modrající otisk a obrátila zrak z elektronické tabule odjezdů zpátky na Honzu.
Pokusil se o povzbudivý úsměv a tak jsem se snažila ho opětovat.
„Bude to dobrý,“ objal mě kolem ramen, ohleduplně a opatrně, aby mě to nebolelo.
„Já vím,“ řekla jsem a doufala, že to zní dostatečně upřímně.
Můj život se měl brzy překopat od základů, ale to jsem v tu chvíli netušila. A ani dalších několik měsíců…