Prolog
OSADA NEW HOPE
1878
Wesley Shane vyběhl ven a do nosu ho udeřil štiplavý zápach dýmu.
„Hoří kostel, už hoří kostel, proboha!“
Wesley však viděl, že nehoří zdaleka jenom kostel, ale celá řada dřevěných domků na jeho straně a obrovská žhavá chapadla plamenů už přeskakovala i na ty další.
Byl to neuvěřitelný žár, nikdy takový nepocítil, chvíli dokázal jen stát a dívat se.
„Wesley!“
Otcův hlas ho vytrhl z nehybnosti, obrátil se za ním, ale to už ho otec hrubě popadl za ramena a smýkl s ním prudce do strany.
Jen o vlásek je minula trojice koní v plném trysku, Wesley ucítil závan vzduchu ve tváři, když spolu s otcem dopadli na hrubý písek.
"Co tady, proboha, děláš!" obořil se na něj otec.
„Slyšel jsem... chtěl jsem se...“ koktal Wesley. „Co se to děje, tati?“
Otec svíral pravou rukou pušku a oči upíral stále vpřed do dýmu. Osadou se ozýval takový křik, že Wesleymu tuhla krev v žilách, ani si neuvědomoval, že pevně svírá otcovu ruku.
„Wesley, poslouchej mě,“ naklonil se Thomas Shane k synovi. „Najdi matku a sestru a schovej se, rozumíš mi? Schovej se a nevylézej!“
Zmatený Wesley přikyvoval a do levé paže mu rytmicky vrážela pažba otcovy pušky, pověšená přes jeho rameno.
„Tak běž!“ postrčil ho směrem k domu.
Wesley viděl, jak se jeden z jezdců otáčí a prudkým cvalem se vrací.
Jak otec sundavá pušku z ramene...
„Tati!“ zakřičel.
„Běž!“
„Tati!“
„Řekl jsem běž!“
Wesley se rozběhl, klopýtl a upadl na zem, v hrdle ho pálil dým i jeho vlastní potlačované vzlyky, slyšel dusot kopyt a dva ohlušující výstřely.
„Tati!!“ ječel jako smyslů zbavený, ale přes převalující se dým neviděl skoro nic.
Štěkl další výstřel a kolem Wesleyho tváře proletěla kulka tak blízko, až ho ovanul vzduch, který rozrážela.
Zpanikařil, znovu upadl na zem a po ní zběsile lezl a pohyboval se všemi možnými způsoby nedbaje na to, že si sdírá kůži na kolenou a rukou do krve.
Těch jezdců na koních bylo mnoho, jako by se pořád někde objevovali a bylo na nich něco tak děsivého, tak hrůzného... Wesley tvrdě narazil zády na kamenou podezdívku jejich domu a v tu chvíli pochopil co je na nich tak hrozivého - každý z nich měl na obličeji masku.
Okovaná kopyta zadusala ve Wesleyho blízkosti. V panice se překulil do strany a kůň tak proběhl těsně kolem něj, zařičel a nečekaně se vzepjal na zadní.
Maska se jezdci sesunula na krk a plameny na okamžik ozářily jeho tvář.
Wesley se rozkašlal a pohnul se. Rychle se doplazil k dřevníku a vmáčkl se do téměř neviditelného otvoru pod ním, kterým se dokutálel až pod kamennou podezdívku jejich domu. Vešel se tam už jen s vypětím všech sil, už nebyl tak drobný, jako když si tam hrával.
Neměl tušení, kde je matka a sestra, jen poslechl otce a schoval se.
Jak může bránit svou rodinu, když je mu teprve deset let.
Jak může udělat cokoliv, když strachem sotva dýchá.
Tiskl se ke kameni, vůbec nic nechápal a jeho tělo se otřásalo křečovitými vzlyky. Nějak tušil, že jeden z těch výstřelů tam venku byl určen otci.
Nedokázal odtrhnout dlaně od uší, jen aby neslyšel ten srdceryvný nářek tam venku, ty surové výkřiky, praskání plamenů, výstřely a kopyta koní.
A před očima měl stále jezdce bez masky.
Jeho tvář, kterou poznal.
* * *
...ve vzduchu visel těžký pach spáleného dřeva a masa.
Byl to hrozný zápach.
Wesley se ztěžka vysoukal ven a podvědomě si protahoval bolestivě ztuhlé končetiny. Slunce už stálo vysoko na obloze, která byla modrá a jasná, jako by se vůbec nic nestalo.
A bylo ticho, takové ticho.
Jen některé domy ještě hořely.
Wesley se snažil být připravený na hrůzu, kterou uvidí, však si také několik hodin dodával odvahu, než vylezl, ale skutečnost předčila i tu nejhorší noční můru.
Věděl, že by neměl, ale vykročil na cestu před domem. Ležely na ní nehybné mrtvoly mužů, ale i žen a dětí... toporně kráčel a snad ani nedýchal.
Po chvíli poklekl, možná mu ale jen jeho nohy vypověděly službu.
Otcovy oči se upíraly na modrou oblohu a byly stejně tak modré a jasné.
A mrtvé.
Otcův krk byl rozervaný skoro na cáry a ze spáleného místa, kudy do něj vnikla kulka se rozšiřoval tmavě rudý květ krve, který se už zpola vpil do písku kolem ležícího otce.
Wesley se nehýbal. Měl pocit, že už se nedokáže pohnout nikdy v životě, že už se nikdy nenadechne.
Najednou mu však vnikl do hrudi vzduch, až se napjal k prasknutí a pak jen křičel. Klečel na hrubém písku plném krvavých skvrn a křičel z plných plic a z očí se mu řinuly slzy kanoucí po špinavé chlapecké tváři.
Křičel, dokud mu nedošly síly.
Pak vstal a šel.
Šel a běžel.
Běžel a letěl, dokud se slabostí neskácel na zem, tvrdě nedopadl a nezalykal se prachem.
Zvuk kroků ho zarazil, byly tiché, lehké skoro nezřetelné.
Zvedl hlavu.
Srdce mu poskočilo, když rozmazaným pohledem zahlédl chlapeckou siluetu.
„Danny,“ vyslovil nejdřív bez hlesu, neboť víc mu křikem rozdrásané hrdlo nechtělo dovolit. „Danny!“
Volaný se zastavil a prudce ohlédl po chraplavém, uskřípnutém hlase.
„Wesley!“ vykřikl v odpověď.
Rozběhli se k sobě.
Na tu jednu chvíli, kdy se objali, cítili jen neskutečnou radost a úlevu, že nezůstali úplně sami.
Jen radost.
Alespoň na chvíli.