1. Vážná situace
1895
Milý Martine, Alexi, Dwaine a Mary!
Ve vzduchu už je jaro, cítím ho každý večer, určitě je cítit i v Sugarhillu. Nemůžete mi sice odpovědět, i když bych si to přála, ale já prostě i tak vím, že jste v pořádku, že se o vás Martin postará a pokaždé si představuju, jak se tváříte když čtete můj dopis. Vidím vás, jako byste byli přede mnou.
Nemůžu se dočkat, až budeme spolu a po večerech vám budu vyprávět o místech, kde jsem byla a o tom, co jsem dělala. Nebudete mi věřit, já sama tomu občas nevěřím! Až mě mrzí, že nemůžu napsat víc.
A taky vás musím s někým seznámit, myslím, že se vám bude líbit. Vy i on máte něco společného.
Tolik bych vás chtěla obejmout a být s vámi, ale teď je moje místo tady, alespoň ještě nějaký čas. Ale ať jsem kdekoliv, vždycky budu s vámi, vždyť máme společnou polovinu krve.
Tu lepší.
S velkou láskou
Anne
* * *
Vlak syčel jako nějaký drak a také tak vypouštěl páru. V zatáčkách musel železný obr zpomalit, ale i přesto se pohyboval ohromující rychlostí.
Nebylo cestujícího, který by se zájmem nesledoval ubíhající krajinu, obzvláště ti, co seděli ve vlaku poprvé. První půlhodinu málokdo odtrhl oči od okna.
Dokonce i mladá dívka v tmavě modrém čepci, z něhož jí sem tam vykukovaly blonďaté kudrlinky, hleděla ven z vlaku, přestože měla na klíně rozevřenou knihu.
„Také se nemůžete vynadívat?“ oslovila ji s úsměvem žena na protějším sedadle. Dívka se na ni podívala přes brýle s tenkými zlatými obroučkami a zdvořile se usmála také.
„Ano. Je to svým způsobem velmi fascinující.“
„Jsem Jenna Brigsonová,“ natáhla žena ruku přes košík a složený plášť na svém klíně. „Toto je můj manžel Thomas a dcera Caroline.“
„Evangeline Nottová,“ stiskla ruku.
„Dobrý den, slečno Nottová,“ odpověděla Caroline způsobně. Evangeline jí věnovala úsporný úsměv. „Dobrý den, Caroline. Jedete tudy poprvé?“ zeptala se.
„Ne, každého půl roku jezdíme navštěvovat mou matku,“ odpověděla Jenna. „Vy cestujete sama?“
„Ano,“ odpověděla Evangeline s mírnou hrdostí v hlase a rukou v bílé rukavičce si posunula brýle na nose. „Moderní žena má právo cestovat sama!“
Zaznamenala ve tváři Jenny Brigsonové jisté rozpaky a pohled, který jí věnoval Thomas Brigson by si za rámeček nedala. Nevypadala však dotčeně, naopak.
Shovívavě se usmála.
„Já jen… víte, zdá se mi to trochu nebezpečné,“ řekla Jenna omluvným tónem.
„Ach,“ poznamenala Evangeline a složila dlaně na otevřenou knihu. „Vy myslíte kvůli těm přepadením?“
Oba manželé sebou lehce trhli a podívali se po sobě.
„Ano, zprávy v novinách jsou znepokojivé,“ pokračovala Evangeline a uhladila si tmavou sukni. „Ale když jsem o tom popřemýšlela ze statistického hlediska, usoudila jsem, že cestovat s Martenovou železniční společností bude stejně bezpečné, jako z jakoukoli jinou.“
Thomas Brigson promítl do svého výrazu veškeré znechucení, které v něm příliš vzdělané ženy probouzely, ale Jenna pocítila mírnou úlevu.
„Také jsme to četli. O těch… přepadeních,“ přiznala. „Víte, ale jezdíme takhle už léta, tak…“ pokrčila rameny.
„Říkala jsem, že je to statisticky nemožné, to by se vlaky musely přepadávat pořád!“ rozohnila se Evangeline. „A tomu rozhodně nevěřím.“
„Já také ne,“ usmála se Jenna a jednou rukou objala svou dceru.
„Nemám v plánu mít v životě tak znepokojivé situace, jako je přepadení,“ oznámila Evangeline rozhodným hlasem. „Tudíž se jim vyhýbám.“
To už bylo příliš i na Jennu, takže se jen usmála, objala pevněji Caroline a vyhnula se pohledu svého muže.
Evangeline zkontrolovala prsty tuhý límeček svých tmavěmodrých šatů, posunula brýle a vrátila se ke knize na svém klíně.
Za oknem se míhaly skalnaté útvary a vlak vjížděl do údolí, které už se zelenalo blížícím se jarem. Evangeline už ale neodtrhla zrak ze své knihy, na kterou se plně soustředila, ani když se vlaková souprava naklonila a zpomalila, jak vjížděla do dlouhé zatáčky.
Sotva se vlak zase srovnal, stalo se to.
Nejdřív to vypadalo jako tmavý a rychlý stín za oknem, Evangeline to zachytila jen periferním viděním a tak zvedla hlavu a pátravě se z okna zadívala.
Jenže to nebyl stín, byli to jezdci.
„Panebože!“ vyjekla Evangeline tak hlasitě, až všichni nadskočili leknutím. „Panebože – tam – za oknem!“
Panika proběhla celým vagónem jako přílivová vlna, lidi vstávali a hrnuli se k oknům, aby se za chvíli zase hrnuli zpátky.
Dveře v přední části vagónu se prudce otevřely a dovnitř vtrhl muž v klobouku a s šátkem přes obličej.
„Dámy a pánové, vítejte na palubě vlaku Martenovy železniční společnosti, právě jste přepadeni!“ řekl a pozvedl zbraň. „Kdo zachová klid a nebude pokoušet štěstí, dopadne nejlíp.“
Evangeline Nottová zaječela tak hlasitě, že by se nikdo nedivil, kdyby praskly okenní tabulky a začala se prodírat zmateným davem do zadní části vagónu. Někteří vyděšení cestující následovali jejího příkladu, navzdory lupičově nabídce.
Z druhých dveří ale vystoupil další maskovaný lupič se zbraní a tak se Evangeline s dalším výkřikem obrátila a hrnula se zase zpátky, aniž by jí vadilo, že cestou někoho smete.
„To je konec, oni nás tady všechny povraždí!“ lkala srdceryvně. K jejím výkřikům se přidaly další.
„Bože, ochraňuj nás!“ křižovala se stařenka ve velkém klobouku, který jí teď seděl poněkud nakřivo.
„Prosím, ušetřete nás, mám šest dětí!“ dožadoval se muž vyhlížející jako pastor.
„Šest dětí!“ zaúpěla Evangeline a mimoděk odstrčila pastora, aby mohla projít uličkou. Ten narazil bokem na roh dřevěné lavice a bolestně hekl. „Jak si můžete vzít na svědomí tolik nevinných životů, vy násilníku!“ zalomila zoufale rukama, ve kterých stále svírala knihu. „ Ach bože, proč jsem jen nastupovala do tohoto vlaku! Neměla jsem nikam jezdit! Vy vrahu!“ zaštkala a snad ho chtěla knihou udeřit, napřáhla se ale tak nešikovně, že trefila přímo do čela hubeného plešatého muže, který stál za ní.
Způsobilo to paniku snad ještě větší, než kdyby skutečně trefila toho, koho chtěla.
Lupič jí knihu vyrazil jedním úderem volné ruky a pak namířil na okno a vystřelil. Rány zaduněly v celém vagónu a rozstříštěné sklo se rozskočilo do stran. To už zaječely téměř všechny přítomné ženy a dokonce i někteří muži.
Evangeline Nottová omdlela.
Oči se jí protočily a padla naznak do uličky plné lidí, přímo na Thomase Brigsona, který stál náhodou nejblíž. Byla sice nízkého vzrůstu, ale úctyhodně buclatých tvarů, takže nebohého muže porazila, přizdila ho k zemi a připravila o dech.
„Proboha, on ji snad zabil!“ vykřikla jedna z žen, která špatně viděla na místo děje.
„Pomozte někdo!“
„Můj bože, Thomasi!“
„Musíme ji zvednout!“
„TICHO!!“ zařval maskovaný lupič, vystřelil podruhé do protějšího okna a namířil hlaveň do davu cestujících.
Šokované ticho opravdu nastalo, pokud se nepočítal šepot a tlumené vzlyky.
„Všichni si teď sednou na místa!“ pokračoval.
Poslechli.
Někteří pomohli zvednout Evangeline i Thomase.
„A teď všechny cennosti, co u sebe máte, ke mně,“ pokračoval stručně. „Nebo k němu,“ ukázal zbraní na svého mlčenlivého komplice. Ten přikývl a postoupil do uličky, aby se dostal blíž cestujícím.
Úzký pruh kůže mezi kloboukem a šátkem, stejně jako jeho oči, prozrazovaly, že je indiánského původu, .
Hodinky, šperky, peníze, cenné listiny – to vše putovalo do kožených brašen. Evangeline Nottová, už zase při vědomí, stáhla ze svého zápěstí stříbrný náramek, odevzdala hotovost a zpod tuhého límečku vytáhla křížek na tenkém řetízku.
„Tato situace jenom svědčí o mužském privitimismu, což ovšem jasně dokazují celé dějiny!“ prohlásila zaníceně. „Můžete mi ukrást co chcete, ale mou čest mi nevezmete, vy typický představiteli mužského pohlaví!“ vmetla mu do tváře.
Naklonil se blíž, až se hlavní zbraně skoro dotýkal jejího kulatého obličeje.
Všichni zadrželi dech.
Evangeline Nottová také.
„Kdybych měl víc času, věř tomu, že si vezmu i tu tvojí čest,“ prohlásil výhružně, neurvale jí sundal z očí brýle a vhodil je do brašny k ostatním věcem.
Jenna Brigsonová si roztřesenýma rukama sundala z prstu rodinný prstýnek, z uší postříbřené náušnice se skleněným kamínkem a vhodila je do banditovy brašny. Odvážila se zvednout hlavu a podívala se na něj zblízka.
Oči měl hnědé a trochu zešikmené, jen s drobnými vráskami v koutcích.
Bude ještě mladý, pomyslela si a byl to zvláštní pocit. Zpod klobouku mu na některých místech vylézaly světlé kudrny a ty oči měl tak zvláštně jiskřivé a zářící, jako by se bavil.
Ale to byl přece nesmysl.
Evangeline Nottová teprve ve chvíli, kdy oba vlakoví zločinci zmizeli zadními dveřmi, vydechla. Pak se nadechla a hlasem prozrazujícím zadržovaný pláč, vztek a bezmoc spustila slovní litanii o agresi, primitivech a hlavně o nespolehlivých železničních společnostech.
Všichni cítili, jak vlak brzdí a zpomaluje, ačkoliv do nejbližší stanice byly dlouhé míle.
Venku podél soupravy se objevili koně.
A jezdci.
Evangeline si rozrušeně tiskla na obličej bílý kapesník a pod ním si dovolila zcela neznatelný, potěšený úsměv.
Nikdo si toho nevšiml.
* * *
George Marten udeřil sevřenou pěstí do stolu, až se většina papírů rozlétla do stran.
„To snad není možné! To není pravda! Zatracení rudoši, postřílím je osobně a pošlu je konečně do horoucích pekel!!“
Uděřil ještě dvakrát, přímo do tlustě orámovaného nadpisu na titulní straně.
Thomas Strawn se krčil v rohu u okna a nevydal ani hlásku, aby se Martenův vztek neobrátil proti němu. Nebo alespoň ne dřív, než to bude nutné.
Přinášení ranního tisku bylo už delší dobu nepříjemnou povinností, které by se Thomas velmi rád zbavil.
„Policie je naprosto neschopná, pochopitelně!“ běsnil Marten dál. „A ti parchanti od novin, co to pořád rozmazávají, jako by snad neměli o čem psát! Nejradši bych vyhodil celou tu jejich slavnou redakci do povětří!“
Thomas neměl důvod mu to nevěřit a raději přestal dýchat úplně.
„Nezírej tak pitomě!“ zařval na něj Marten a Thomas sebou trhl.
„Já… nezírám, pane…ne…“ vykoktal ze sebe.
„Zavolej mi sem Henryho, OKAMŽITĚ!!“
„Ano… jistě..pane…“ zbrkle se vypotácel ven.
George sevřel noviny mezi prsty, až se natištěná písmena zkrabatila a násilím se pokoušel uklidnit.
Henry vstoupil vzápětí, přičemž předtím krátce a jemně zaklepal na dveře.
„Pojď dál,“ vyzval ho George.
„Co se stalo?“ zeptal se, v modrých očích obavy.
„Četl jsi ranní vydání?“ předhodil mu výtisk. Henry letmo zkoukl titulní stranu a zachmuřil se.
„Nečetl,“ odpověděl. „Takže se to stalo znovu?“
„Znovu. A znovu a znovu!“
Musel se ovládnout, aby opět nepraštil do stolu, před Henrym nechtěl svůj vztek projevovat naplno.
Henry zavřel dveře a přistoupil blíž.
„Otče,“ řekl starostlivě. „Myslím, že už nemůžeš zavírat oči před tím, že je to všechno vykonávané s úmyslem poškodit Central Pacific Railroad!“ posadil se na židli. „Nebo dokonce přímo tebe osobně.“
„Já vím, Henry.“
„Pročítal jsem předevčírem staré články v novinách-“
„Ty články se mě snaží poškodit úplně stejně!“ přerušil ho zlostně. „Píšou, že mými vlaky není bezpečné cestovat!“
„Ale… ono to asi není bezpečné,“ namítl Henry opatrně.
George Marten měl pocit, že brzy začne metat síru a oheň, pokud bude konverzace takhle pokračovat, ale opravdu se soustředil, aby to nedal najevo.
Byl zvyklý se před Henrym hlídat a navíc – on za to přece nemohl.
„Berou zboží, které vlaky vozí a přepadávají cestující, všichni se bojí,“ pokračoval Henry, aniž se všiml otcova vnitřního souboje.
„Jistě, všichni se bojí,“ zopakoval Marten a nic víc k tomu nedokázal říct.
Kdyby noviny každý týden nehlásaly MARTENOVA ŽELEZNIČNÍ SPOLEČNOST POD ÚTOKY INDIÁNŮ, a podobná, ještě horší hesla, možná by těch vystrašených zákazníků nebylo tolik!
„Ale nerozumím tomu,“ svěřoval se dál Henry, zamyšlený pohled upřený z okna. „Proč by indiáni najednou dělali něco takového? A navíc s úmyslem poškodit zrovna Central Pacific nebo Martenovu železniční společnost. Už přece nežijeme v době, kdy nezkrotní divoši útočili na vlakové soupravy!“
„Nejsou to přece jen indiáni, Henry,“ upozornil ho Marten. „Svědkové hlásí i bělošské lupiče se šátky na obličejích.“
A to je ještě podezřelejší.
„Ovšem,“ přikývl. „Ale pak by se jednalo o nějakou spolupráci…?“ zakroutil nevěřícně hlavou. „Proč by ti někdo, otče, chtěl takhle škodit? Proč by s ním spolupracovali indiáni?“
George Marten znal odpovědi na obě tyto otázky, nevěděl jen, kdo za tím stojí. Těch, kdo by mu chtěli uškodit z nenávisti, závisti, vzteku či pomsty bylo tolik, že si je ani nemohl pamatovat a dost možná o některých ani nevěděl.
Jeho činy za sebou zkrátka nechaly dlouhou krvavou stopu.
Ať to byl kdokoli, přál si George jeho konec. A co nejdříve, pokud možno.
Nahlas dlouho nic neřekl, porozoval jen tvář Henryho Jacobse a netušil, jestli má žasnout nad jeho naivitou, o kterou se sám velkou měrou zasloužil, nebo jí být znechucen.
Poprvé ho napadlo, jestli to přece jen nepřehnal a Henry Jacobs tak nebude neschopný existovat v realitě tohoto světa.
„Henry,“ řekl nakonec. „Jsem mocný muž. Bohatý. Vypracoval jsem se z ničeho a to ti lidé jen tak neodpustí. Je mnoho těch, co mi závidí a co by mi přáli špatný konec.“
„Ze závisti?“ zvedl Henry obočí. „Tohle někdo dělá jen ze závisti?“
„Ano, synu. Tak to chodí, když budeš na vrcholu musíš počítat s tím, že tě budou nenávidět ti, co na něm nebudou s tebou.“
„To je přece nespravedlivé!“ prohlásil Henry rozhořčeně.
„Ano, chlapče, ovšem, že je to nespravedlivé,“ souhlasil Marten sarkasticky. „Ale takhle už to chodí. Tento svět je převážně nespravedlivý a tvrdý.“
Henry ho pozoroval se zkoumavým údivem, takhle ostrý a chladný tón u něho neznal.
Není přece divu, tohle je vážná situace, vysvětlil si v duchu.
„Policie musí něco udělat!“ povstal rázně.
„Policie zatím byla naprosto k ničemu,“ mávl rukou George. „Ostatně jako vždycky.“
„Dobrá, tak policie ne,“ ustoupil Henry. „Tedy detektivové.“
* * *
Před salónem U Joea, na dřevěném zápraží, seděli hosté na přinesených židlích, na zábradlí i na schodech. Někteří dokonce i stáli a mezi nimi se neustále proplétal hbitý barman, který je zásoboval kořalkou a whisky.
Ti chytřejší si koupili rovnou láhev.
„Ridley, jsi na řadě!“
Jmenovaný se postavil na poněkud křivou čáru vyrytou do prachu a zamířil. Štěkl výstřel, kulka kovově cinkla na druhé straně ulice a přiopilý dav vybuchl v jásot.
Ridley, nejstřízlivější ze všech střelců, se otočil k ostatním se samolibým úsměvem v ostré hubené tváři.
„Štěstí, to bylo kurva jenom štěstí!“ protestoval tlustý mohutný muž, ale s výsledkem nemohl nic dělat.
Na druhé straně ulice, na domě s dírou ve střeše a se zatlučenými okny, visela černá plechová cedule s velkými bílými písmeny KREJČOVSTVÍ, pod tím byl menší nápis MÓDNÍ LÁTKY, STŘIHY NA MÍRU a pod tím ještě menší SARAH SIMPSONOVÁ.
Byla určena jako ideální cíl improvizované střelecké soutěže, ke které se muži posíleni alkoholem vyhecovali, takže byla poseta zásahy kulek.
„A teď pozor, pánové!“ zvedl se na nohy muž v buřince. „Kdo dá dva zásahy za sebou do toho nejmenšího písmene H, tomu koupím celou láhev whisky, té nejdražší, co tady mají!“
Jásot, který následoval, byl snad ještě hlasitější, než po Ridleyho úspěšném zásahu.
Jásal i barman.
Střelců bylo najednou ještě víc, někteří se ovšem už značně potáceli, takže často netrefili ani tu ceduli. Jiní byli úspěšnější, ale kýžené H stále nikdo nezasáhl, tím méně dvakrát.
Vzadu na zápraží, u stěny salónu, se potichu pohnula drobnější postava v dlouhém kabátě, zvedla ruku a vystřelila.
Čtyřikrát.
Zvuk výstřelů z nečekaného směru všechny přítomné vylekal, dokonce se ozvalo pár výkřiků, a všichni se rázem obrátili k neohlášenému střelci.
„Zbláznil ses?? Mohl jsi někoho oddělat!“ obořil se na něj Ridley, který byl původně na řadě.
„Nemyslím,“ odpověděl střelec sarkastickým dívčím hlasem a udělal krok vpřed.
„Teprve teď byl vidět kus bledé tváře ve stínu klobouku a dva dlouhé copy splývající přes kabát.
„Tři!“ zařval drobný zarostlý muž, který běhal kontrolovat přesnost zásahů. „Jsou tam tři, přímo do H!“
„Co to na nás kurva zkoušíš, holčičko!“ zařval na ni Ridley, neschopný vymyslet smysluplnější dotaz.
Drobným pohybem ruky si posunula klobouk výš a upřela na něj pohled.
„Neříkej mi holčičko,“ doporučila mu.
„Hele, měla by dostat tu flašku,“ ozval se kdosi.
„Flašku a půl!“ zařehtal se hluboký hlas poblíž.
„To teda ani náhodou, ona nesoutěžila!“ protestoval tlusťoch s knírem.
„Přesně tak!“ podpořil ho rychle muž v buřince. „Přesně tak.“
Mírně se ušklíbla, otočila revolverem na prstě a vrátila ho do pouzdra za svůj opasek.
„Kde se tady ta malá děvka vůbec vzala?“ nechápal dotčený Ridley a tvářil se nakvašeně.
Založila si ruce a sevřela rty.
„Dej si bacha na to, co říkáš,“ řekla tvrději a opřela si botu o dolní prkno zábradlí. „Nebo se podíváme, jak na tuhle vzdálenost trefím tvoje koule!“
Ridley nejdřív zbledl a vzápětí zrudl, hlavně proto, že kolem kromě pobouřeného hlučení slyšel i smích.
Dívka v klobouku si s úsporným úsměvem užívala obojí, ale ne moc dlouho, protože jí kdosi pevným stiskem sevřel paži.
Úsměv zmizel a zamračila se.
„Jdeme,“ ozvalo se vedle ní polohlasem. Nezněl tak docela rozkazovačně, ale nekompromisní byl dost.
Nadechla se k protestu a stisk na paži zesílil. Podívala se mu do očí tak, aby jasně rozpoznal, že nesouhlasí, ale následovala ho.
„Co to mělo znamenat?“ sykla hned, jak se ocitli pár kroků od salónu.
„To se chci zeptat já!“
Přestala se mračit a rázem na něj upřela nevinný pohled.
„Nevím, o čem mluvíš, Kite,“ řekla.
„Ale víš moc dobře!“ zlobil se Kit. „Co to bylo, střelecký závody?!“
Vysmekla se z jeho sevření a překřížila ruce přes hruď.
„Jen jsem jim ukazovala jejich neschopnost. Přestřílela bych je všechny i levou rukou!“
„Samozřejmě, protože každej měl v sobě nejmíň pět panáků!“ prohlásil.
„Cože? Jako že jinak bych to nezvládla?!“ zastavila se.
„Annie,“ pohlédl na ní a šťouchnutím ji přiměl pokračovat v cestě. „Kdybych tě neměl tak rád, tak bych tě nenáviděl za to, že jsi Johnův dar zdědila ty a ne já. Nepochybuju, že bys byla lepší střelec i kdyby byli všichni střízliví. I levou rukou.“
Pochvala ji vzala vítr z plachet a v očích se jí zamíchalo potěšení s rozpaky.
„Ale Kite, ty jsi moc dobrej střelec,“ opáčila.
„Ano,“ zasmál se. „Ale já poctivě trénuju od dvanácti let. To, co máš ty, je talent od Boha, tak, jako John. Pořád nechápu, co je spravedlivýho na tom, že to zdědila holka a ne kluk!“
„Csss…“ zasyčela a drcla do něj bokem.
„Takže,“ pokračoval s větším důrazem. „Nemáš vůbec zapotřebí předvádět se v nějakým baru, proboha!“
„Nepředváděla jsem se!“ oponovala trochu nejistě.
„Ne? Točila jsi bouchačkou!“
„Netočila!“
„Já jsem to viděl.“
Nadechla se k další hlasité obraně, ale nakonec se nádech zlomil v zasmání.
„Dobře, tak jo. Trochu jsem se předváděla. A co?“
„Máme se chovat nenápadně.“
Uhnula pohledem.
„Mohli ti ublížit,“ pokračoval.
„To měli zkusit!“ odsekla bojovně.
„Sakra, Annie! Tohle může být vážná situace! To si myslíš, že jsi teď jako neporazitelná? Prostě nemůžeš chodit po barech, střílet líp než chlapi a ještě se s nimi bavit o jejich koulích!“ rozohnil se.
Zůstala na něj zírat.
„To chlapi dost těžko nesou,“ dodal a zacukaly mu koutky úst.
Nevydržela to a vyprskla smíchy.
„Nemůžu uvěřit, že jsi to řekl.“
„Ty jsi to řekla!“ zasmál se s ní. „A nezlehčuj to.“
„Dobrá, jak si přeješ. Budu se snažit,“ slibovala.
„Snažit o co?“
„Držet se zpátky. Být… uvážlivější. Budu se snažit muže ponižovat co nejmíň a už vůbec nebudu vyhrožovat jejich… koulím.“
To už se smál nahlas.
„Je těžký ti to uvěřit, obzvlášť s tímhle tónem. S tebou se člověk nenudí ani chvíli, viď?“
V nočním šeru v dálce viděli tři koně a u nich stojícího Davida.
„Johnovi to ale nebudeš zbytečně vyprávět, že ne?“ zeptala se.
Zvedl obočí. „Už tě opouští odvaha?“ popichoval ji.
„Nic mě neopouští!“
„Když budeš zlobit, tak to Johnovi i předvedu!“ vyhrožoval vesele a popoběhl, aby ho náhodou nepraštila.
A že chtěla.
* * *
Wesley si zvedl límec a klobouk narazil více do čela.
Foukalo a vzduch byl ještě studený. Určitě by bylo příjemnější, kdyby se posadil k ohni, ale zatím se nepohnul a setrvával na místě.
Pozoroval odtud ze tmy ostatní, kteří seděli nebo stáli v blízkosti ohniště v rudooranžové záři. Ellen byla ohni nejblíž jako vždy, svírala plechový hrnek s černou kávou v obou dlaních a Danny k ní právě zezadu přistoupil, aby jí přehodil přes ramena ještě jeden pléd.
Pořád lehce kulhal.
Wesley věděl, že noha už ho nebolí a že ho jizva ani nijak neomezuje, ale lehkého napadání se zatím nedokázal zbavit.
To je jen malá daň, pomyslel si Wesley. I kdyby už kulhal celej život.
Pořád si živě pamatoval, jak ho nesl, krvácejícího a bezvládného, cítil tíhu, únavu a pot, tekoucí mu do očí. Tehdy prostě věděl, že vydrží, i kdyby to bylo až za hranicí lidských možností a věděl to i teď.
Vůbec si nepřipadal jako hrdina. Zachraňovat Dannyho nebyl žádný hrdinský kousek, byla to jeho povinnost. Ne povinnost, byla to nutnost, potřeba.
Byl na světě jen ze dvou důvodů – chránit Dannyho a zničit Martena.
Pozoroval svého přítele, jak si sedá vedle Ellen se svým kouřícím hrnkem, jak se na ni usmál a přitiskl svou paži k jejímu rameni.
Ještě stále ho při podobném pohledu mírně píchlo někde v hrudi, nebyl si jistý, jestli žárlí na Ellen, nebo Dannymu závidí, ale něco z toho to bylo.
Tak nějak se s tím smiřoval, ačkoliv z toho žádnou radost neměl.
Najednou uslyšel zvuk kopyt a hlava mu sama cukla tím směrem, přestože bylo jasné, že ve tmě nic neuvidí.
Sáhl po pušce a to gesto bylo natolik instinktivní, že si toho všiml až když ji držel v rukou. Ostražitost ale tentokrát nebyla na místě, koně i jezdce dobře znal.
„Dobrý večer,“ pozdravil Kit, když seskakoval z koně. „Cítím něco dobrýho, mohl by to být Shakův guláš!“ blýskl se ve tmě jeho úsměv.
„Teda Kite, ty máš nos,“ zamručel Shakespeare uznale.
„A kafe,“ dodala Anne a třela si o sebe dlaně schované v kožených rukavicích. „Já rozhodně cítím kafe a doufám, že je fakt horký!“
„Tady máš,“ podával jí Danny svůj plechový hrnek. „Já se zatím postarám o koně, vypadáte zmrzle.“
Kit si stáhl své rukavice a natáhl ruce k ohni.
„Mimochodem, Ellen, bylas dneska dobrá!“ usmál se uznale. „Měl jsem co dělat, abych se nesmál. A zmatek byl perfektní.“
„Děkuji,“ zvedla k němu potěšeně oči Ellen.
„U mě rozhodně vede jeptiška,“ ozval se Shakespeare. „Ačkoliv jsem si jistý, že tvoje sufražetka měla úspěch.“
„Já hlasuju pro stařenku,“ přidal se Danny. „Rozhodně.“
Ellen se snažila tvářit skromně, ale radost ve výrazu nemohla zapřít.
„Jo, tohle byla fakt sranda,“ rozesmál se Kit.
„Nechte toho!“ okřikla je Anne zamračeně. „Všichni říkáte, jak je to skvělý a já to nikdy nevidím!“
„Ó, to je smůla,“ souhlasil Shakespeare soucitně.
„Prej smůla. Nespravedlnost je to,“ odfrkla si. „Klidně bych mohla dovnitř, na vlak už skáču bezchybně.“
Wesley si vzpomněl, jak se mu málem zastavilo srdce, když Anne poprvé při akci skočila z koně na vlak. Obojí pochopitelně jedoucí.
Samozřejmě to měla předem povolené Flashem, ale on sám o tom neměl ani tušení a málem to s ním švihlo.
Skočila úžasně i napoprvé, to ale nezmírnilo ten děsivý strach, který ho na okamžik sevřel. Ten pocit ho nemile překvapil, nijak o něj nestál a už vůbec nechtěl, aby si toho někdo všiml, ale zabránit mu nedokázal.
„John je tu velitel,“ poznamenal David s mírně pobaveným úsměvem, jelikož to neřešili poprvé.
Anne obrátila oči v sloup.
„Jo, jasně. Už by mi to ale mohl dovolit, zvládla bych to.“
„Prosím tě,“ vystoupil Wesley ze tmy, s puškou přes rameno. „Jenom bys na někoho upřela ty svoje oči jako studánky, zamrkala řasama a bylo by! To bys teda byla fakt nenápadná!“
„Co to meleš?!“ obrátila se k němu.
Danny vyprskl smíchy.
„To byl Wesleyho způsob lichotky, kdybys to nepoznala.“
Wesley po něm hodil velmi nepřívětivý pohled a ostatní muži se rozesmáli.
„Jděte do háje s lichotkama!“ prohlásila a usrkla kafe, které jí spálilo jazyk. „Kde je vlastně John?“
„Má schůzku s informátorem,“ odpověděl Shakespeare. „Přijede asi až pozdě v noci.“
Další z Flashových informátorů, pomyslel si Wesley.
Předtím si myslel, že Flashova pověst nejobávanějšího psance vychází především z jeho střeleckého umění, ale později si uvědomil, že zázračná muška není jediný talent Johna Flashe.
Jeho kontakty byly k nezaplacení, Wesley nabyl dojmu, že snad v každé oblasti má Flash svého člověka, který mu je něčím zavázán. Schopného člověka.
Navíc byl mistr plánů, určoval složení přepadových skupin, jejich pohyb, místa pobytu, vše. Bylo dobré ho poslouchat, věděl přesně, co dělá.
Wesley si přál zničit George Martena ze všech stran a nebyl nikdo, kdo by mu to dopřál lépe, než Flash.
To věděl jistě.
„Wesi, chceš taky kafe?“ zavolal na něj Danny, který už se vrátil od koní a znovu si naléval. „Pojď si dát.“
„Jo, díky,“ řekl a přiblížil se k ohni.
Anne byla nejblíž a tak vstala a plecháček s kouřící tekutinou mu podala. Ucítil teplo v dlani i přes rukavici.
„Děkuju,“ zamumlal tišeji, než měl původně v úmyslu.
„Není zač, hlídko,“ odpověděla mu uvolněně.
Před třemi měsíci, když se mu s Dannym podařilo je znovu najít, objala ho. Ne, skočila mu do náruče a sevřela ho tak pevně, že skoro nemohl dýchat a o žádné dýchání v tu chvíli ani nestál.
Pokaždé, když se k němu přiblížila, tak si na to vzpomněl.
Tajně si přál, aby ho objala znovu, ale bylo mu jasné, že si bude muset nechat zajít chuť.
Soustředím se na svůj úkol! A jde nám to dobře.
Moc dobře.
Usrkl horkou silnou kávu a pokradmu se usmál, ve tmě a sám pro sebe.
1895
Milý Martine, Alexi, Dwaine a Mary!
Ve vzduchu už je jaro, cítím ho každý večer, určitě je cítit i v Sugarhillu. Nemůžete mi sice odpovědět, i když bych si to přála, ale já prostě i tak vím, že jste v pořádku, že se o vás Martin postará a pokaždé si představuju, jak se tváříte když čtete můj dopis. Vidím vás, jako byste byli přede mnou.
Nemůžu se dočkat, až budeme spolu a po večerech vám budu vyprávět o místech, kde jsem byla a o tom, co jsem dělala. Nebudete mi věřit, já sama tomu občas nevěřím! Až mě mrzí, že nemůžu napsat víc.
A taky vás musím s někým seznámit, myslím, že se vám bude líbit. Vy i on máte něco společného.
Tolik bych vás chtěla obejmout a být s vámi, ale teď je moje místo tady, alespoň ještě nějaký čas. Ale ať jsem kdekoliv, vždycky budu s vámi, vždyť máme společnou polovinu krve.
Tu lepší.
S velkou láskou
Anne
* * *
Vlak syčel jako nějaký drak a také tak vypouštěl páru. V zatáčkách musel železný obr zpomalit, ale i přesto se pohyboval ohromující rychlostí.
Nebylo cestujícího, který by se zájmem nesledoval ubíhající krajinu, obzvláště ti, co seděli ve vlaku poprvé. První půlhodinu málokdo odtrhl oči od okna.
Dokonce i mladá dívka v tmavě modrém čepci, z něhož jí sem tam vykukovaly blonďaté kudrlinky, hleděla ven z vlaku, přestože měla na klíně rozevřenou knihu.
„Také se nemůžete vynadívat?“ oslovila ji s úsměvem žena na protějším sedadle. Dívka se na ni podívala přes brýle s tenkými zlatými obroučkami a zdvořile se usmála také.
„Ano. Je to svým způsobem velmi fascinující.“
„Jsem Jenna Brigsonová,“ natáhla žena ruku přes košík a složený plášť na svém klíně. „Toto je můj manžel Thomas a dcera Caroline.“
„Evangeline Nottová,“ stiskla ruku.
„Dobrý den, slečno Nottová,“ odpověděla Caroline způsobně. Evangeline jí věnovala úsporný úsměv. „Dobrý den, Caroline. Jedete tudy poprvé?“ zeptala se.
„Ne, každého půl roku jezdíme navštěvovat mou matku,“ odpověděla Jenna. „Vy cestujete sama?“
„Ano,“ odpověděla Evangeline s mírnou hrdostí v hlase a rukou v bílé rukavičce si posunula brýle na nose. „Moderní žena má právo cestovat sama!“
Zaznamenala ve tváři Jenny Brigsonové jisté rozpaky a pohled, který jí věnoval Thomas Brigson by si za rámeček nedala. Nevypadala však dotčeně, naopak.
Shovívavě se usmála.
„Já jen… víte, zdá se mi to trochu nebezpečné,“ řekla Jenna omluvným tónem.
„Ach,“ poznamenala Evangeline a složila dlaně na otevřenou knihu. „Vy myslíte kvůli těm přepadením?“
Oba manželé sebou lehce trhli a podívali se po sobě.
„Ano, zprávy v novinách jsou znepokojivé,“ pokračovala Evangeline a uhladila si tmavou sukni. „Ale když jsem o tom popřemýšlela ze statistického hlediska, usoudila jsem, že cestovat s Martenovou železniční společností bude stejně bezpečné, jako z jakoukoli jinou.“
Thomas Brigson promítl do svého výrazu veškeré znechucení, které v něm příliš vzdělané ženy probouzely, ale Jenna pocítila mírnou úlevu.
„Také jsme to četli. O těch… přepadeních,“ přiznala. „Víte, ale jezdíme takhle už léta, tak…“ pokrčila rameny.
„Říkala jsem, že je to statisticky nemožné, to by se vlaky musely přepadávat pořád!“ rozohnila se Evangeline. „A tomu rozhodně nevěřím.“
„Já také ne,“ usmála se Jenna a jednou rukou objala svou dceru.
„Nemám v plánu mít v životě tak znepokojivé situace, jako je přepadení,“ oznámila Evangeline rozhodným hlasem. „Tudíž se jim vyhýbám.“
To už bylo příliš i na Jennu, takže se jen usmála, objala pevněji Caroline a vyhnula se pohledu svého muže.
Evangeline zkontrolovala prsty tuhý límeček svých tmavěmodrých šatů, posunula brýle a vrátila se ke knize na svém klíně.
Za oknem se míhaly skalnaté útvary a vlak vjížděl do údolí, které už se zelenalo blížícím se jarem. Evangeline už ale neodtrhla zrak ze své knihy, na kterou se plně soustředila, ani když se vlaková souprava naklonila a zpomalila, jak vjížděla do dlouhé zatáčky.
Sotva se vlak zase srovnal, stalo se to.
Nejdřív to vypadalo jako tmavý a rychlý stín za oknem, Evangeline to zachytila jen periferním viděním a tak zvedla hlavu a pátravě se z okna zadívala.
Jenže to nebyl stín, byli to jezdci.
„Panebože!“ vyjekla Evangeline tak hlasitě, až všichni nadskočili leknutím. „Panebože – tam – za oknem!“
Panika proběhla celým vagónem jako přílivová vlna, lidi vstávali a hrnuli se k oknům, aby se za chvíli zase hrnuli zpátky.
Dveře v přední části vagónu se prudce otevřely a dovnitř vtrhl muž v klobouku a s šátkem přes obličej.
„Dámy a pánové, vítejte na palubě vlaku Martenovy železniční společnosti, právě jste přepadeni!“ řekl a pozvedl zbraň. „Kdo zachová klid a nebude pokoušet štěstí, dopadne nejlíp.“
Evangeline Nottová zaječela tak hlasitě, že by se nikdo nedivil, kdyby praskly okenní tabulky a začala se prodírat zmateným davem do zadní části vagónu. Někteří vyděšení cestující následovali jejího příkladu, navzdory lupičově nabídce.
Z druhých dveří ale vystoupil další maskovaný lupič se zbraní a tak se Evangeline s dalším výkřikem obrátila a hrnula se zase zpátky, aniž by jí vadilo, že cestou někoho smete.
„To je konec, oni nás tady všechny povraždí!“ lkala srdceryvně. K jejím výkřikům se přidaly další.
„Bože, ochraňuj nás!“ křižovala se stařenka ve velkém klobouku, který jí teď seděl poněkud nakřivo.
„Prosím, ušetřete nás, mám šest dětí!“ dožadoval se muž vyhlížející jako pastor.
„Šest dětí!“ zaúpěla Evangeline a mimoděk odstrčila pastora, aby mohla projít uličkou. Ten narazil bokem na roh dřevěné lavice a bolestně hekl. „Jak si můžete vzít na svědomí tolik nevinných životů, vy násilníku!“ zalomila zoufale rukama, ve kterých stále svírala knihu. „ Ach bože, proč jsem jen nastupovala do tohoto vlaku! Neměla jsem nikam jezdit! Vy vrahu!“ zaštkala a snad ho chtěla knihou udeřit, napřáhla se ale tak nešikovně, že trefila přímo do čela hubeného plešatého muže, který stál za ní.
Způsobilo to paniku snad ještě větší, než kdyby skutečně trefila toho, koho chtěla.
Lupič jí knihu vyrazil jedním úderem volné ruky a pak namířil na okno a vystřelil. Rány zaduněly v celém vagónu a rozstříštěné sklo se rozskočilo do stran. To už zaječely téměř všechny přítomné ženy a dokonce i někteří muži.
Evangeline Nottová omdlela.
Oči se jí protočily a padla naznak do uličky plné lidí, přímo na Thomase Brigsona, který stál náhodou nejblíž. Byla sice nízkého vzrůstu, ale úctyhodně buclatých tvarů, takže nebohého muže porazila, přizdila ho k zemi a připravila o dech.
„Proboha, on ji snad zabil!“ vykřikla jedna z žen, která špatně viděla na místo děje.
„Pomozte někdo!“
„Můj bože, Thomasi!“
„Musíme ji zvednout!“
„TICHO!!“ zařval maskovaný lupič, vystřelil podruhé do protějšího okna a namířil hlaveň do davu cestujících.
Šokované ticho opravdu nastalo, pokud se nepočítal šepot a tlumené vzlyky.
„Všichni si teď sednou na místa!“ pokračoval.
Poslechli.
Někteří pomohli zvednout Evangeline i Thomase.
„A teď všechny cennosti, co u sebe máte, ke mně,“ pokračoval stručně. „Nebo k němu,“ ukázal zbraní na svého mlčenlivého komplice. Ten přikývl a postoupil do uličky, aby se dostal blíž cestujícím.
Úzký pruh kůže mezi kloboukem a šátkem, stejně jako jeho oči, prozrazovaly, že je indiánského původu, .
Hodinky, šperky, peníze, cenné listiny – to vše putovalo do kožených brašen. Evangeline Nottová, už zase při vědomí, stáhla ze svého zápěstí stříbrný náramek, odevzdala hotovost a zpod tuhého límečku vytáhla křížek na tenkém řetízku.
„Tato situace jenom svědčí o mužském privitimismu, což ovšem jasně dokazují celé dějiny!“ prohlásila zaníceně. „Můžete mi ukrást co chcete, ale mou čest mi nevezmete, vy typický představiteli mužského pohlaví!“ vmetla mu do tváře.
Naklonil se blíž, až se hlavní zbraně skoro dotýkal jejího kulatého obličeje.
Všichni zadrželi dech.
Evangeline Nottová také.
„Kdybych měl víc času, věř tomu, že si vezmu i tu tvojí čest,“ prohlásil výhružně, neurvale jí sundal z očí brýle a vhodil je do brašny k ostatním věcem.
Jenna Brigsonová si roztřesenýma rukama sundala z prstu rodinný prstýnek, z uší postříbřené náušnice se skleněným kamínkem a vhodila je do banditovy brašny. Odvážila se zvednout hlavu a podívala se na něj zblízka.
Oči měl hnědé a trochu zešikmené, jen s drobnými vráskami v koutcích.
Bude ještě mladý, pomyslela si a byl to zvláštní pocit. Zpod klobouku mu na některých místech vylézaly světlé kudrny a ty oči měl tak zvláštně jiskřivé a zářící, jako by se bavil.
Ale to byl přece nesmysl.
Evangeline Nottová teprve ve chvíli, kdy oba vlakoví zločinci zmizeli zadními dveřmi, vydechla. Pak se nadechla a hlasem prozrazujícím zadržovaný pláč, vztek a bezmoc spustila slovní litanii o agresi, primitivech a hlavně o nespolehlivých železničních společnostech.
Všichni cítili, jak vlak brzdí a zpomaluje, ačkoliv do nejbližší stanice byly dlouhé míle.
Venku podél soupravy se objevili koně.
A jezdci.
Evangeline si rozrušeně tiskla na obličej bílý kapesník a pod ním si dovolila zcela neznatelný, potěšený úsměv.
Nikdo si toho nevšiml.
* * *
George Marten udeřil sevřenou pěstí do stolu, až se většina papírů rozlétla do stran.
„To snad není možné! To není pravda! Zatracení rudoši, postřílím je osobně a pošlu je konečně do horoucích pekel!!“
Uděřil ještě dvakrát, přímo do tlustě orámovaného nadpisu na titulní straně.
Thomas Strawn se krčil v rohu u okna a nevydal ani hlásku, aby se Martenův vztek neobrátil proti němu. Nebo alespoň ne dřív, než to bude nutné.
Přinášení ranního tisku bylo už delší dobu nepříjemnou povinností, které by se Thomas velmi rád zbavil.
„Policie je naprosto neschopná, pochopitelně!“ běsnil Marten dál. „A ti parchanti od novin, co to pořád rozmazávají, jako by snad neměli o čem psát! Nejradši bych vyhodil celou tu jejich slavnou redakci do povětří!“
Thomas neměl důvod mu to nevěřit a raději přestal dýchat úplně.
„Nezírej tak pitomě!“ zařval na něj Marten a Thomas sebou trhl.
„Já… nezírám, pane…ne…“ vykoktal ze sebe.
„Zavolej mi sem Henryho, OKAMŽITĚ!!“
„Ano… jistě..pane…“ zbrkle se vypotácel ven.
George sevřel noviny mezi prsty, až se natištěná písmena zkrabatila a násilím se pokoušel uklidnit.
Henry vstoupil vzápětí, přičemž předtím krátce a jemně zaklepal na dveře.
„Pojď dál,“ vyzval ho George.
„Co se stalo?“ zeptal se, v modrých očích obavy.
„Četl jsi ranní vydání?“ předhodil mu výtisk. Henry letmo zkoukl titulní stranu a zachmuřil se.
„Nečetl,“ odpověděl. „Takže se to stalo znovu?“
„Znovu. A znovu a znovu!“
Musel se ovládnout, aby opět nepraštil do stolu, před Henrym nechtěl svůj vztek projevovat naplno.
Henry zavřel dveře a přistoupil blíž.
„Otče,“ řekl starostlivě. „Myslím, že už nemůžeš zavírat oči před tím, že je to všechno vykonávané s úmyslem poškodit Central Pacific Railroad!“ posadil se na židli. „Nebo dokonce přímo tebe osobně.“
„Já vím, Henry.“
„Pročítal jsem předevčírem staré články v novinách-“
„Ty články se mě snaží poškodit úplně stejně!“ přerušil ho zlostně. „Píšou, že mými vlaky není bezpečné cestovat!“
„Ale… ono to asi není bezpečné,“ namítl Henry opatrně.
George Marten měl pocit, že brzy začne metat síru a oheň, pokud bude konverzace takhle pokračovat, ale opravdu se soustředil, aby to nedal najevo.
Byl zvyklý se před Henrym hlídat a navíc – on za to přece nemohl.
„Berou zboží, které vlaky vozí a přepadávají cestující, všichni se bojí,“ pokračoval Henry, aniž se všiml otcova vnitřního souboje.
„Jistě, všichni se bojí,“ zopakoval Marten a nic víc k tomu nedokázal říct.
Kdyby noviny každý týden nehlásaly MARTENOVA ŽELEZNIČNÍ SPOLEČNOST POD ÚTOKY INDIÁNŮ, a podobná, ještě horší hesla, možná by těch vystrašených zákazníků nebylo tolik!
„Ale nerozumím tomu,“ svěřoval se dál Henry, zamyšlený pohled upřený z okna. „Proč by indiáni najednou dělali něco takového? A navíc s úmyslem poškodit zrovna Central Pacific nebo Martenovu železniční společnost. Už přece nežijeme v době, kdy nezkrotní divoši útočili na vlakové soupravy!“
„Nejsou to přece jen indiáni, Henry,“ upozornil ho Marten. „Svědkové hlásí i bělošské lupiče se šátky na obličejích.“
A to je ještě podezřelejší.
„Ovšem,“ přikývl. „Ale pak by se jednalo o nějakou spolupráci…?“ zakroutil nevěřícně hlavou. „Proč by ti někdo, otče, chtěl takhle škodit? Proč by s ním spolupracovali indiáni?“
George Marten znal odpovědi na obě tyto otázky, nevěděl jen, kdo za tím stojí. Těch, kdo by mu chtěli uškodit z nenávisti, závisti, vzteku či pomsty bylo tolik, že si je ani nemohl pamatovat a dost možná o některých ani nevěděl.
Jeho činy za sebou zkrátka nechaly dlouhou krvavou stopu.
Ať to byl kdokoli, přál si George jeho konec. A co nejdříve, pokud možno.
Nahlas dlouho nic neřekl, porozoval jen tvář Henryho Jacobse a netušil, jestli má žasnout nad jeho naivitou, o kterou se sám velkou měrou zasloužil, nebo jí být znechucen.
Poprvé ho napadlo, jestli to přece jen nepřehnal a Henry Jacobs tak nebude neschopný existovat v realitě tohoto světa.
„Henry,“ řekl nakonec. „Jsem mocný muž. Bohatý. Vypracoval jsem se z ničeho a to ti lidé jen tak neodpustí. Je mnoho těch, co mi závidí a co by mi přáli špatný konec.“
„Ze závisti?“ zvedl Henry obočí. „Tohle někdo dělá jen ze závisti?“
„Ano, synu. Tak to chodí, když budeš na vrcholu musíš počítat s tím, že tě budou nenávidět ti, co na něm nebudou s tebou.“
„To je přece nespravedlivé!“ prohlásil Henry rozhořčeně.
„Ano, chlapče, ovšem, že je to nespravedlivé,“ souhlasil Marten sarkasticky. „Ale takhle už to chodí. Tento svět je převážně nespravedlivý a tvrdý.“
Henry ho pozoroval se zkoumavým údivem, takhle ostrý a chladný tón u něho neznal.
Není přece divu, tohle je vážná situace, vysvětlil si v duchu.
„Policie musí něco udělat!“ povstal rázně.
„Policie zatím byla naprosto k ničemu,“ mávl rukou George. „Ostatně jako vždycky.“
„Dobrá, tak policie ne,“ ustoupil Henry. „Tedy detektivové.“
* * *
Před salónem U Joea, na dřevěném zápraží, seděli hosté na přinesených židlích, na zábradlí i na schodech. Někteří dokonce i stáli a mezi nimi se neustále proplétal hbitý barman, který je zásoboval kořalkou a whisky.
Ti chytřejší si koupili rovnou láhev.
„Ridley, jsi na řadě!“
Jmenovaný se postavil na poněkud křivou čáru vyrytou do prachu a zamířil. Štěkl výstřel, kulka kovově cinkla na druhé straně ulice a přiopilý dav vybuchl v jásot.
Ridley, nejstřízlivější ze všech střelců, se otočil k ostatním se samolibým úsměvem v ostré hubené tváři.
„Štěstí, to bylo kurva jenom štěstí!“ protestoval tlustý mohutný muž, ale s výsledkem nemohl nic dělat.
Na druhé straně ulice, na domě s dírou ve střeše a se zatlučenými okny, visela černá plechová cedule s velkými bílými písmeny KREJČOVSTVÍ, pod tím byl menší nápis MÓDNÍ LÁTKY, STŘIHY NA MÍRU a pod tím ještě menší SARAH SIMPSONOVÁ.
Byla určena jako ideální cíl improvizované střelecké soutěže, ke které se muži posíleni alkoholem vyhecovali, takže byla poseta zásahy kulek.
„A teď pozor, pánové!“ zvedl se na nohy muž v buřince. „Kdo dá dva zásahy za sebou do toho nejmenšího písmene H, tomu koupím celou láhev whisky, té nejdražší, co tady mají!“
Jásot, který následoval, byl snad ještě hlasitější, než po Ridleyho úspěšném zásahu.
Jásal i barman.
Střelců bylo najednou ještě víc, někteří se ovšem už značně potáceli, takže často netrefili ani tu ceduli. Jiní byli úspěšnější, ale kýžené H stále nikdo nezasáhl, tím méně dvakrát.
Vzadu na zápraží, u stěny salónu, se potichu pohnula drobnější postava v dlouhém kabátě, zvedla ruku a vystřelila.
Čtyřikrát.
Zvuk výstřelů z nečekaného směru všechny přítomné vylekal, dokonce se ozvalo pár výkřiků, a všichni se rázem obrátili k neohlášenému střelci.
„Zbláznil ses?? Mohl jsi někoho oddělat!“ obořil se na něj Ridley, který byl původně na řadě.
„Nemyslím,“ odpověděl střelec sarkastickým dívčím hlasem a udělal krok vpřed.
„Teprve teď byl vidět kus bledé tváře ve stínu klobouku a dva dlouhé copy splývající přes kabát.
„Tři!“ zařval drobný zarostlý muž, který běhal kontrolovat přesnost zásahů. „Jsou tam tři, přímo do H!“
„Co to na nás kurva zkoušíš, holčičko!“ zařval na ni Ridley, neschopný vymyslet smysluplnější dotaz.
Drobným pohybem ruky si posunula klobouk výš a upřela na něj pohled.
„Neříkej mi holčičko,“ doporučila mu.
„Hele, měla by dostat tu flašku,“ ozval se kdosi.
„Flašku a půl!“ zařehtal se hluboký hlas poblíž.
„To teda ani náhodou, ona nesoutěžila!“ protestoval tlusťoch s knírem.
„Přesně tak!“ podpořil ho rychle muž v buřince. „Přesně tak.“
Mírně se ušklíbla, otočila revolverem na prstě a vrátila ho do pouzdra za svůj opasek.
„Kde se tady ta malá děvka vůbec vzala?“ nechápal dotčený Ridley a tvářil se nakvašeně.
Založila si ruce a sevřela rty.
„Dej si bacha na to, co říkáš,“ řekla tvrději a opřela si botu o dolní prkno zábradlí. „Nebo se podíváme, jak na tuhle vzdálenost trefím tvoje koule!“
Ridley nejdřív zbledl a vzápětí zrudl, hlavně proto, že kolem kromě pobouřeného hlučení slyšel i smích.
Dívka v klobouku si s úsporným úsměvem užívala obojí, ale ne moc dlouho, protože jí kdosi pevným stiskem sevřel paži.
Úsměv zmizel a zamračila se.
„Jdeme,“ ozvalo se vedle ní polohlasem. Nezněl tak docela rozkazovačně, ale nekompromisní byl dost.
Nadechla se k protestu a stisk na paži zesílil. Podívala se mu do očí tak, aby jasně rozpoznal, že nesouhlasí, ale následovala ho.
„Co to mělo znamenat?“ sykla hned, jak se ocitli pár kroků od salónu.
„To se chci zeptat já!“
Přestala se mračit a rázem na něj upřela nevinný pohled.
„Nevím, o čem mluvíš, Kite,“ řekla.
„Ale víš moc dobře!“ zlobil se Kit. „Co to bylo, střelecký závody?!“
Vysmekla se z jeho sevření a překřížila ruce přes hruď.
„Jen jsem jim ukazovala jejich neschopnost. Přestřílela bych je všechny i levou rukou!“
„Samozřejmě, protože každej měl v sobě nejmíň pět panáků!“ prohlásil.
„Cože? Jako že jinak bych to nezvládla?!“ zastavila se.
„Annie,“ pohlédl na ní a šťouchnutím ji přiměl pokračovat v cestě. „Kdybych tě neměl tak rád, tak bych tě nenáviděl za to, že jsi Johnův dar zdědila ty a ne já. Nepochybuju, že bys byla lepší střelec i kdyby byli všichni střízliví. I levou rukou.“
Pochvala ji vzala vítr z plachet a v očích se jí zamíchalo potěšení s rozpaky.
„Ale Kite, ty jsi moc dobrej střelec,“ opáčila.
„Ano,“ zasmál se. „Ale já poctivě trénuju od dvanácti let. To, co máš ty, je talent od Boha, tak, jako John. Pořád nechápu, co je spravedlivýho na tom, že to zdědila holka a ne kluk!“
„Csss…“ zasyčela a drcla do něj bokem.
„Takže,“ pokračoval s větším důrazem. „Nemáš vůbec zapotřebí předvádět se v nějakým baru, proboha!“
„Nepředváděla jsem se!“ oponovala trochu nejistě.
„Ne? Točila jsi bouchačkou!“
„Netočila!“
„Já jsem to viděl.“
Nadechla se k další hlasité obraně, ale nakonec se nádech zlomil v zasmání.
„Dobře, tak jo. Trochu jsem se předváděla. A co?“
„Máme se chovat nenápadně.“
Uhnula pohledem.
„Mohli ti ublížit,“ pokračoval.
„To měli zkusit!“ odsekla bojovně.
„Sakra, Annie! Tohle může být vážná situace! To si myslíš, že jsi teď jako neporazitelná? Prostě nemůžeš chodit po barech, střílet líp než chlapi a ještě se s nimi bavit o jejich koulích!“ rozohnil se.
Zůstala na něj zírat.
„To chlapi dost těžko nesou,“ dodal a zacukaly mu koutky úst.
Nevydržela to a vyprskla smíchy.
„Nemůžu uvěřit, že jsi to řekl.“
„Ty jsi to řekla!“ zasmál se s ní. „A nezlehčuj to.“
„Dobrá, jak si přeješ. Budu se snažit,“ slibovala.
„Snažit o co?“
„Držet se zpátky. Být… uvážlivější. Budu se snažit muže ponižovat co nejmíň a už vůbec nebudu vyhrožovat jejich… koulím.“
To už se smál nahlas.
„Je těžký ti to uvěřit, obzvlášť s tímhle tónem. S tebou se člověk nenudí ani chvíli, viď?“
V nočním šeru v dálce viděli tři koně a u nich stojícího Davida.
„Johnovi to ale nebudeš zbytečně vyprávět, že ne?“ zeptala se.
Zvedl obočí. „Už tě opouští odvaha?“ popichoval ji.
„Nic mě neopouští!“
„Když budeš zlobit, tak to Johnovi i předvedu!“ vyhrožoval vesele a popoběhl, aby ho náhodou nepraštila.
A že chtěla.
* * *
Wesley si zvedl límec a klobouk narazil více do čela.
Foukalo a vzduch byl ještě studený. Určitě by bylo příjemnější, kdyby se posadil k ohni, ale zatím se nepohnul a setrvával na místě.
Pozoroval odtud ze tmy ostatní, kteří seděli nebo stáli v blízkosti ohniště v rudooranžové záři. Ellen byla ohni nejblíž jako vždy, svírala plechový hrnek s černou kávou v obou dlaních a Danny k ní právě zezadu přistoupil, aby jí přehodil přes ramena ještě jeden pléd.
Pořád lehce kulhal.
Wesley věděl, že noha už ho nebolí a že ho jizva ani nijak neomezuje, ale lehkého napadání se zatím nedokázal zbavit.
To je jen malá daň, pomyslel si Wesley. I kdyby už kulhal celej život.
Pořád si živě pamatoval, jak ho nesl, krvácejícího a bezvládného, cítil tíhu, únavu a pot, tekoucí mu do očí. Tehdy prostě věděl, že vydrží, i kdyby to bylo až za hranicí lidských možností a věděl to i teď.
Vůbec si nepřipadal jako hrdina. Zachraňovat Dannyho nebyl žádný hrdinský kousek, byla to jeho povinnost. Ne povinnost, byla to nutnost, potřeba.
Byl na světě jen ze dvou důvodů – chránit Dannyho a zničit Martena.
Pozoroval svého přítele, jak si sedá vedle Ellen se svým kouřícím hrnkem, jak se na ni usmál a přitiskl svou paži k jejímu rameni.
Ještě stále ho při podobném pohledu mírně píchlo někde v hrudi, nebyl si jistý, jestli žárlí na Ellen, nebo Dannymu závidí, ale něco z toho to bylo.
Tak nějak se s tím smiřoval, ačkoliv z toho žádnou radost neměl.
Najednou uslyšel zvuk kopyt a hlava mu sama cukla tím směrem, přestože bylo jasné, že ve tmě nic neuvidí.
Sáhl po pušce a to gesto bylo natolik instinktivní, že si toho všiml až když ji držel v rukou. Ostražitost ale tentokrát nebyla na místě, koně i jezdce dobře znal.
„Dobrý večer,“ pozdravil Kit, když seskakoval z koně. „Cítím něco dobrýho, mohl by to být Shakův guláš!“ blýskl se ve tmě jeho úsměv.
„Teda Kite, ty máš nos,“ zamručel Shakespeare uznale.
„A kafe,“ dodala Anne a třela si o sebe dlaně schované v kožených rukavicích. „Já rozhodně cítím kafe a doufám, že je fakt horký!“
„Tady máš,“ podával jí Danny svůj plechový hrnek. „Já se zatím postarám o koně, vypadáte zmrzle.“
Kit si stáhl své rukavice a natáhl ruce k ohni.
„Mimochodem, Ellen, bylas dneska dobrá!“ usmál se uznale. „Měl jsem co dělat, abych se nesmál. A zmatek byl perfektní.“
„Děkuji,“ zvedla k němu potěšeně oči Ellen.
„U mě rozhodně vede jeptiška,“ ozval se Shakespeare. „Ačkoliv jsem si jistý, že tvoje sufražetka měla úspěch.“
„Já hlasuju pro stařenku,“ přidal se Danny. „Rozhodně.“
Ellen se snažila tvářit skromně, ale radost ve výrazu nemohla zapřít.
„Jo, tohle byla fakt sranda,“ rozesmál se Kit.
„Nechte toho!“ okřikla je Anne zamračeně. „Všichni říkáte, jak je to skvělý a já to nikdy nevidím!“
„Ó, to je smůla,“ souhlasil Shakespeare soucitně.
„Prej smůla. Nespravedlnost je to,“ odfrkla si. „Klidně bych mohla dovnitř, na vlak už skáču bezchybně.“
Wesley si vzpomněl, jak se mu málem zastavilo srdce, když Anne poprvé při akci skočila z koně na vlak. Obojí pochopitelně jedoucí.
Samozřejmě to měla předem povolené Flashem, ale on sám o tom neměl ani tušení a málem to s ním švihlo.
Skočila úžasně i napoprvé, to ale nezmírnilo ten děsivý strach, který ho na okamžik sevřel. Ten pocit ho nemile překvapil, nijak o něj nestál a už vůbec nechtěl, aby si toho někdo všiml, ale zabránit mu nedokázal.
„John je tu velitel,“ poznamenal David s mírně pobaveným úsměvem, jelikož to neřešili poprvé.
Anne obrátila oči v sloup.
„Jo, jasně. Už by mi to ale mohl dovolit, zvládla bych to.“
„Prosím tě,“ vystoupil Wesley ze tmy, s puškou přes rameno. „Jenom bys na někoho upřela ty svoje oči jako studánky, zamrkala řasama a bylo by! To bys teda byla fakt nenápadná!“
„Co to meleš?!“ obrátila se k němu.
Danny vyprskl smíchy.
„To byl Wesleyho způsob lichotky, kdybys to nepoznala.“
Wesley po něm hodil velmi nepřívětivý pohled a ostatní muži se rozesmáli.
„Jděte do háje s lichotkama!“ prohlásila a usrkla kafe, které jí spálilo jazyk. „Kde je vlastně John?“
„Má schůzku s informátorem,“ odpověděl Shakespeare. „Přijede asi až pozdě v noci.“
Další z Flashových informátorů, pomyslel si Wesley.
Předtím si myslel, že Flashova pověst nejobávanějšího psance vychází především z jeho střeleckého umění, ale později si uvědomil, že zázračná muška není jediný talent Johna Flashe.
Jeho kontakty byly k nezaplacení, Wesley nabyl dojmu, že snad v každé oblasti má Flash svého člověka, který mu je něčím zavázán. Schopného člověka.
Navíc byl mistr plánů, určoval složení přepadových skupin, jejich pohyb, místa pobytu, vše. Bylo dobré ho poslouchat, věděl přesně, co dělá.
Wesley si přál zničit George Martena ze všech stran a nebyl nikdo, kdo by mu to dopřál lépe, než Flash.
To věděl jistě.
„Wesi, chceš taky kafe?“ zavolal na něj Danny, který už se vrátil od koní a znovu si naléval. „Pojď si dát.“
„Jo, díky,“ řekl a přiblížil se k ohni.
Anne byla nejblíž a tak vstala a plecháček s kouřící tekutinou mu podala. Ucítil teplo v dlani i přes rukavici.
„Děkuju,“ zamumlal tišeji, než měl původně v úmyslu.
„Není zač, hlídko,“ odpověděla mu uvolněně.
Před třemi měsíci, když se mu s Dannym podařilo je znovu najít, objala ho. Ne, skočila mu do náruče a sevřela ho tak pevně, že skoro nemohl dýchat a o žádné dýchání v tu chvíli ani nestál.
Pokaždé, když se k němu přiblížila, tak si na to vzpomněl.
Tajně si přál, aby ho objala znovu, ale bylo mu jasné, že si bude muset nechat zajít chuť.
Soustředím se na svůj úkol! A jde nám to dobře.
Moc dobře.
Usrkl horkou silnou kávu a pokradmu se usmál, ve tmě a sám pro sebe.