3. Tak, až to bolí
Nebe se zalilo barvou končícího dne a počínajícího soumraku.
Anne celou druhou polovinu dne nedokázala posedět na místě, pomohla Dannymu vyhřebelcovat koně, vyčistila svoje zbraně a pak i zbraně každého v dosahu.
Ellen seděla na bedně, přes kterou si přehodila deku, na klíně měla knihu a předčítala nahlas. Dělávala to, když na to byl čas a místo a ostatní většinou posedávali kolem a poslouchali ji. I Anne docela ráda poslouchala, protože Ellen měla při předčítání příjemný hlas a také příběhy, které četla, ji bavily.
Ale ne dnes.
Upírala oči na růžovějící nebe a na siluetu města v dálce.
„Koho vyhlížíš?“ ozval se těsně za ní Shakespeare.
Málem nadskočila leknutím.
„Kit s Davidem přijedou až k ránu a zcela určitě z jiného směru,“ pokračoval Shakespeare žertovným tónem.
„Shaku, nemůžeš ze slušnosti aspoň zakašlat, málem se mi zastavilo srdce!“ obořila se na něj.
„Šoupal jsem nohama,“ bránil se. „Máš špatný svědomí?“
„Já? Proč??“ vykulila na něj oči.
„No páni, v podstatě to byla jen řečnická otázka, ale vidím, že jsem se nějak trefil…“
„Nech toho,“ zahučela. „Pořád mluvíš!“
Nemluvil víc, než jindy, ale dnes jí všechno připadalo nějak horší.
„Muž s jazykem nemá cenu, když jím neoblomí ženu,“ prohlásil s šibalským mrknutím.
„Tss…“ odfrkla si.
„Wesley tu ještě není?“ přistoupil k nim Danny. Anne si uvědomila, že Ellen už nejspíš dočetla.
„Ne, není,“ odpověděla nespokojeně.
„Aha, tak už víme, koho jsi vyhlížela,“ poznamenal Shakespeare.
Měla chuť ho přinejmenším šťouchnout do žeber.
„Odešel odpoledne do města a ještě se nevrátil,“ nevšímal si Danny Shakespearových poznámek.
To vím taky! pomyslela si nabroušeně.
„Však se mu nic nestane,“ plácl Shake Dannyho po zádech. „Je to už velkej kluk.“
„Jasně, ale poslední dny nebyl nějak ve svý kůži, tak si říkám, aby neprovedl nějakou pitomost,“ vzdychl Danny.
To Anne na klidu moc nepřidalo.
„A jakou?“ nechápal Shakespeare. „Neopil se a nevystřílel hospodu? Nevykradl místní banku? Neutratil všechno v bordelu? Ale prosím tě, nepodceňuj ho. Prostě si jen od nás potřebuje odpočinout,“ mávl rukou.
„Asi jo,“ usoudil Danny.
Nejspíš jo, souhlasila s nimi Anne v duchu. Hlavně od některých z nás.
„Ale stejně bych mu asi měl vyrazit naproti, za chvíli bude tma,“ rozhodl se Danny.
Anne se dvakrát kousla do jazyka, než promluvila.
„Počkej, Danny, půjdu já,“ podařilo se jí ze sebe vypravit. A nebylo to vůbec jednoduché.
„Cože?“ zatvářil se udiveně, měl dojem, že se přeslechl.
„Že se po něm podívám já!“ zopakovala neochotně a hodila po něm nehezký pohled.
„No,“ nebyl Danny nějak schopný pochopit logiku jejího prohlášení. „Proč?“
„Bože, ty máš otázky!“ zamračila se.
„No dobře, ale půjdu s tebou. Za chvíli je tma,“ rozhodl Danny.
„Jsi snad moje chůva, nebo co?“
„Ne, ale nemůžeš jen tak-“
„Dovolím se Johna,“ utnula ho. „Ty se věnuj Ellen, když máš tu možnost, jasný?“
„Jasný…“ přikývl Danny stále mírně zmateně, pozoroval ji, jak dlouhými kroky kráčí k Johnovi a posléze cestou k městu.
„Když honit lásku chceš, jak stín se tobě míhá – ji hoň a tobě uletí, však prcháš-li, tě stíhá…“ vzdychl Shakespeare za jeho zády, dívaje se stejným směrem jako on.
„Neměla by chodit sama,“ řekl Danny, aniž ocenil Shakův básnický přednes. „A John by ji neměl pouštět.“
„Protože je slabší pohlaví?“ zasmál se Shakespeare. „U Annie ten pojem dosti ztrácí na významu. A kdo by chtěl přepadnout banditu?“
„Vidím, že se dobře bavíš, ale-“
„Do Oakbellu je to půl míle a je to spíš vesnice, než město,“ mávl rukou Shakespeare. „Jediné, co se jí může stát je, že zmokne,“ poukázal na mračící se oblohu.
„Fajn,“ zašklebil se na něj Danny. „Už mlčím.“
* * *
Díval se na své zápěstí.
Barevný náramek se rozmazával a obtáčel kolem jeho ruky jako živý, někdy se z něj dokonce vytvořily tři, které se pak vláčným způsobem zase slévaly v jeden.
Neuvědomoval si, že už se takhle dívá dlouhé minuty a pořád ho to docela bavilo.
Nedávno si jeho náramku všiml Orlí dráp a s nečitelným indiánským úsměvem mu sdělil, že podobné náramky vytváří ženy v jeho kmeni, aniž se ho Wesley na nějaké postřehy vůbec ptal. Řekl , že komu ho prý darují, tomu darují i svoje srdce nebo takový nějaký nesmysl.
Wesley si málem ukousl jazyk, jak moc se mu chtělo cynicky smát. Větší ironii si už nedovedl představit a nechtěl by slyšet, co by na to řekla Anne.
Přiložil sklenici k ústům
Kolikátou už?
Nevěděl a ani vědět nepotřeboval. Copak záleží na počtu sklenek, když mám na stole před sebou celou láhev?
Ušklíbl se a sáhl po ní. Už byla poloprázdná a nalít si bylo obtížnější, než by se mohlo na první pohled zdát.
Když se mu to nakonec podařilo, přihnul si tak hluboce, že se mu už nechtělo vracet zpátky a zůstal zakloněný a opřený o vysoké opěradlo židle. Seděl u stolu sám, mohl si dát klidně nohy na stůl, kdyby chtěl.
Kdyby je neměl tak těžké.
Všichni se od něj raději klidili, když viděli jeho náladu a zbraně u pasu, protože nikdo nechtěl mít potíže, takže se klidně mohl zpít do němoty a usnout na stole.
Dveře hospody vrzly, jako už tolikrát za tu dobu, co tu seděl, proto ho ani nenapadlo se ohlížet.
Tentokrát to ale raději měl udělat.
„Wesley?!“
Zamrkal.
Byla tam. Skutečná, trochu rozmazaná a naštvaná.
„…Annie?“
„To si ze mě děláš srandu!“ zvýšila hlas natolik, že pokud si nezískala okolní pozornost pažbou revolveru prosvítající pod rozepnutým kabátem, získala si ji teď.
„Co tady děláš?“ nechápal stále Wesley. Jazyk měl těžký a slova přes něj přecházela obtížně.
„Co tady ty děláš!“ sykla.
Stále tomu nemohla uvěřit. Měla sto chutí otočit se na patě, okamžitě odsud zmizet a nechat ho, ať se tam klidně upije k smrti.
Ne – přesněji řečeno měla chuť nejdřív mu podkopnout židli a pak teprve ho nechat, ať se upije k smrti.
Co s ním teď tady budu proboha dělat??
„Slečinko,“ přitočila se k ní malá, široká hostinská. „Byla byste tak laskavá a odvedla si ho?“
Z uctivého tónu, oslovení i psích očí, které na Anne upírala bylo znát, že si to opravdu přeje.
„Provedl něco?“ zeptala se Anne s obavami.
„Ne, to ne,“ musela uznat hostinská a začala si žmoulat upatlanou zástěru. „Ale víte co, to je hned… co vám budu povídat, že jo?“ kývla nepatrně směrem k Anninu pasu.
Anne se mimoděk dotkla pažby revolveru a zamračila se na ni, takže hostinská to raději dál nerozváděla.
„Zaplatil aspoň?“
„Jo, to jo, hned předem!“ kývala baculka snaživě a přidala na intenzitě psího pohledu.
Trhni si nohou! chtělo se Anne zařvat na ni i na Wesleyho. Dokázala by okamžitě vyjmenovat padesát věcí, které by dělala raději, než aby ho odsud musela odvést.
Možná sto.
„Dobře!“ zavrčela nakonec a hospodská si slyšitelně oddechla. „Wesley, vstávej, jdeme odtud,“ přistoupila trochu váhavě blíž ke stolu.
„Co?“ zaklonil hlavu, aby se na ni podíval.
„Vstávat, jdeme!“ použila autoritativní tón.
Fungoval.
Wesley se opřel o stůl a snaživě se vytáhl na nohy, při čemž se povážlivě zakymácel.
„Pojď,“ uchopila ho za paži, ale věděla, že to nebude stačit. „Opři se o mě,“ navrhla neochotně a stáhl se jí žaludek. Wesley opět poslechl a opřel se jí o rameno, až zavrávorala i ona.
„Ještě mojí-mojí flašku!“ vzpoměl si. „N-nedopil jsem.“
„Ani nedopiješ!“ sdělila mu. „Stejně je skoro prázdná.“
„Prázdná jo?“ podivil se upřímně.
Aby zdolali čtyři schody vedoucí na ulici, musela si přehodit jeho paži přes ramena a nést část jeho váhy, což bylo samo o sobě dost náročné a navíc s jí z pachu levné whisky ve spojitosti s jeho opilecky vláčnými pohyby a těžkým jazykem svíraly všechny vnitřnosti.
Příliš jí to něco připomínalo.
„Nesnáším, fakt nesnáším ožralý chlapy!“ postěžovala si nahlas a zoufale.
„Ale já nej-nejsem ožralej,“ ujistil ji.
„Ne, jasně, že ne!“ vyštěkla ironicky. „A já nejsem naštvaná!“
„To je dobře,“ usoudil. „Vždyť jsi naštva-naštvaná skoro pořád.“
„Odteď rozhodně budu!“
V duchu blahořečila svému nápadu vydat se sem pěšky, protože si neuměla představit, že by teď za sebou táhla ještě koně.
Podlomila se jí kolena a měla co dělat, aby to oba ustáli.
„Spolupracuj, nebo tě hodím do příkopu a nechám tě tu!“ vyjekla.
„Nehodíš,“ nesouhlasil.
„To si piš, že hodím!“
„Není tu příkop.“
Zatnula zuby a neřekla raději vůbec nic. Nechtěla přemýšlet o tom, jestli je vůbec nějaká možnost překonat tu půlmíli do tábora tímto způsobem, raději si začala barvitě představovat, jak Wesleyho hodí do příkopu za městem.
Protože tam příkop rozhodně je.
„Annie?“
Uvědomila si, že se opravdu víc opřel o své vlastní nohy, než o její ramena.
„Co!“ vyštěkla.
„Kde máš koně?“
„V táboře, vedle toho tvýho! Jsem zvědavá, jestli tam vůbec někdy dojdeme!“
„Zůstanu tady,“ prohlásil Wesley a mávl volnou rukou ve vzduchu. „Celkem to tu ujde,“ podklesl v kolenou tak nečekaně, že Anne považovala za velké štěstí, že se jí podařilo z jeho paže vymanit.
Musela se ovládnout, aby do něho nekopla a k tomu uložení na holé zemi, ke kterému se evidentně chystal, mu nenapomohla.
V tu chvíli na ně začaly dopadat z oblohy první těžké kapky.
„No to snad ne!“ obrátila zoufale oči v sloup.
Než Wesleyho dotáhla na zápraží nejbližšího domu, spustila se řádná průtrž mračen, jako by někdo nahoře naducaná dešťová mračna rozsekl napůl.
Opřela Wesleyho o zeď, smutně se zadívala na provazce padající vody a snažila se vymyslet, jak z téhle situace ven.
Z chmurných úvah ji vytrhlo zapraskání dřeva a rána přímo za jejími zády. Neměla v úmyslu pokračovat dál do domu, střecha nad zápražím je docela dobře před deštěm chránila, ale Wesley se zřejmě opřel o chatrné dveře a propadl dovnitř.
„Wesley!“ přiskočila k němu přes pár zlomených prken, ale evidentně mu nic nebylo. Přesto se snažila pomoct mu na nohy.
„Jsi fakt idiot!“ procedila namáhavě skrz zuby.
„Jo, to já vím,“ souhlasil s hořkým, ostrým smíchem.
„Tady si sedni,“ přikázala mu. Poslechl a zády se opřel o cosi, v čem Anniny oči uvyklé na tmu rozpoznaly bývalý barový pult.
Porozhlédla se, aby se ujistila, že se nejspíš nacházejí v nějaké opuštěné hospodě.
Déšť bubnoval na střechu a Anne měla chuť omlátit si čelo o nejbližší dřevo.
Horší,než uvíznout někde s Wesleym, je snad už jenom uvíznout někde s nalitým Wesleym!
Kromě pár kousků rozbitých sklenic našla pod pultem lampu se zbytkem oleje a tak se ji pokoušela zprovoznit za pomoci krabičky zápalek. Měkké světlo pak zalilo velkou místnost plnou poházených židlí, rozlomeného stolu, vrstev prachu a těžký lustr visící ze stropu.
„Dám si další whisky!“ udeřil Wesley do pultu, až se rozvířil prach a na desce zůstal otisk jeho dlaně.
Kdovíjak se mu podařilo dostat se na vysokou barovou židli.
„Wesley, přestaň,“ zamračila se.
„Tenhle bar stojí za houby,“ prohlásil rozšafně. „I ten barman.“
S lampou v natažené paži nedůvěřivě pozorovala, jak se na vysoké rozvrzané židli kymácí.
„Slez dolů,“ doporučila mu.
„Proč?“
„Protože jinak spadneš. Kdyby se proslulej vlakovej lupič zabil pádem z barový židle, bylo by to trochu smutný, nemyslíš?“ ušklíbla se.
Chytil se oběma rukama oprýskaného kraje desky.
„Vlastně by to nebyl tak špatnej konec,“ usoudil.
Anne si povzdechla, zahleděla se přes prasklou okenní tabulku ven na neutuchající déšť a když se vrátila očima k baru, zjistila, že si Wesley položil hlavu na složené ruce a ztichl.
Chvíli se na něj dívala, zdálo se, že snad usnul.
Anne najednou opustil vztek, pocítila k němu soucit a zvláštní náklonnost, jako by mu rozuměla.
Je to těžký. Pro nás všechny.
Postavila lampu na bar a váhavě se k němu naklonila.
„Wesi,“ dotkla se zlehka jeho ramene a v tu chvíli si uvědomila, že zatímco ji kožený kabát před deštěm uchránil, Wesley měl na sobě jen košili, v tuto chvíli zcela promáčenou.
„Wesi!“ zatřásla s ním mnohem razantněji.
„Co je?“ zvedl hlavu zmateně a podle toho, jak se rozhlížel, nějakou dobu netušil, kde se vlastně nachází.
„Otoč se ke mně,“ přikázala mu. „Říkám, otoč se ke mně!“
Autoritativní tón opět zabral, Wesley rozkaz vyplnil a vláčným, mírně nekoordinovaným pohybem se na židli otočil, aby byl k Anne čelem.
„Bože, za co mě trestáš,“ vzdychla si pro sebe, sundala si kabát a klobouk a začala se potýkat s knoflíky jeho košile. Pozoroval ji upřeným, nečekaně střízlivým pohledem a to jí vůbec nepomáhalo.
Nehýbal se a chvílemi měla pocit, že dokonce přestal dýchat.
„Co… to děláš?“ zeptal se tiše a jeho hlas zněl hlouběji, než obvykle.
„To, co musím,“ odsekla a rozepla další knoflík.
„Tak… fajn,“ souhlasil poněkud zmateně.
„Protože kdyby proslulej vlakovej lupič umřel na zápal plic, tak to by fakt bylo smutný!“ snažila se mu stáhnout mokrou látku dolů přes ramena.
„Náramek!“ vyhrkl zrovna ve chvíli, kdy se trhavým pohybem pokoušela stáhnout levý rukáv.
„Cože?“ zvedla k němu nechápavé oči.
„Opatrně-opatrně na můj náramek!“ vymanil z rukávu ruku a zkontroloval, zda je náramek na svém místě.
Byl.
Zůstala před ním stát oněmělá, se zmuchlanou, promáčenou košilí v ruce a nevěděla, co na to říct, vlastně ani nevěděla, co si o tom má myslet.
„Podívám se nahoru,“ vyhrkla po chvíli a sáhla po lampě tak rychle, že to spíš vypadalo jako skok. „Třeba tam najdu něco, co by se mohlo hodit…“
Udělala by cokoli, jen aby odtrhla pohled od odhalené hrudi porostlé tmavými chloupky.
Vrhnout se do tmy páchnoucí zatuchlinou po vrzajících schodech bylo to nejmenší a Wesley také neprotestoval ani slovem.
* * *
Ellen seděla na smotaných kožešinách, zabalená do plédu a objímala si kolena.
„Říkala jsem, že jsme měli jít raději do města, tohle je naprosto otřesné počasí!“ prohlásila.
„Já vím, už to říkáš potřetí,“ zasmál se Danny a natáhl se k provazu, aby ještě o něco víc napnul voskovanou plachtu.
„Ano, ale žádná tvá reakce nebyla zatím dostatečná.“
„A co mám říct, žes měla pravdu?“ bavil se dál.
„Tím bys klidně mohl začít,“ přikývla.
Danny se stáhl zpátky dovnitř stanového příbytku a setřepal vodu z rukávů.
„Jsme v suchu,“ oznámil optimisticky.
„Annie a Wesley museli neskutečně zmoknout,“ prohlásila Ellen. Danny si přiklekl za ní a objal ji pažemi kolem těla.
„Hm,“ zamručel souhlasně, ale bez zájmu. Větší zájem věnoval jejím vlasům, které se ve vlhku roztomile kroutily kolem jejího obličeje.
A nádherně voněly.
„Ale opravdu neskutečně,“ zopakovala.
„Někde se schovají,“ přitiskl se k ní těsněji. „To máš najednou takovou starost?“
„No ano! Ty vůbec na Wesleyho nemyslíš?“ vytkla mu.
„Ne,“ rozesmál se tichým, hlubokým smíchem a přitiskl rty někam za její ucho. „Teď na Wesleyho rozhodně nemyslím,“ pokračoval níž po krku, „a nikdo mi to nemůže vyčítat…“
„Danny,“ vydechla.
Natáhl se přes ni, aby otočil kolečkem olejové lampy; tichounce sykla a obklopila je tma.
„Poslouchej,“ zašeptal Danny.
„Slyším jen déšť,“ namítla.
„Ano.“
Pokusila se zaposlouchat do hlasitého bušení těžkých kapek na povoskovanou celtu nad jejich hlavami.
„Je tu zima, tma a jestli má tohle být tvoje představa o romantice, Danny Larabi, tak jsem nucena ti říct, že je to zcela-“
Políbil jí.
A líbal jí tak dlouho, dokud jí úplně nepřešla chuť mluvit.
* * *
Na Anne usazenou na schodech padala malátnost. Možná za to mohl neutuchající zvuk deště, možná pohled na ještě malátnějšího Wesleyho, kterého uložila na improvizované lůžko z dek přímo k úpatí schodiště.
Do jedné byl zabalený a chvílemi vypadal, že spí.
Měl by se prospat, usoudila Anne v duchu. Ten déšť stejně jen tak nepřestane a možná pak dokáže dojít do tábora po svých.
Plamínek lampy se každou chvíli zachvěl, ale stále ještě nezhasl.
"Mám dojem, že začínám střízlivět," prohlásil Wesley ospalým, těžkým jazykem. "A někde v tý pitomý hospodě mám ještě zbytek svý zaplacený whisky."
To znělo trochu vyčítavě.
"Hele, kdyby byla tady, tak ti ji leda rozbiju o hlavu, takže buď rád," odtušila.
"Jo. To jo," pousmál se křivě, jedním koutkem úst.
Představit si to dovedl.
"Wesi, proč ses opil do němoty?" vyslovila nahlas svou myšlenku a vzápětí toho litovala.
"Já-"
"Ne, promiň, nechci to probírat," mávla hned dlaní.
Nechci se pohádat.
"Tvoje věc. Ale byl to dost blbej nápad!" zamračila se na něj. "A navíc vážně nesnáším-"
"Nalitý chlapy, jo já vím," doplnil s opileckým akcentem.
"Jo!" potvrdila mu, ale zároveň si uvědomila, že její panický strach usazený kdesi v žaludku vyvolávaný pachem potu, whisky, tabáku a násilí… už necítí.
Kdy zmizel??
Wesley byl opilý pod obraz, neschopný rovně byť jenom stát, ale nebylo v něm to, co nesnášela na opilcích.
Nechtěl ji bít nebo jí strkat ruce pod košili, nebyl sprostý a hrubý.
Když se nad tím tak zamyslela, opilý Wesley Shane byl docela přijatelný, tedy pokud od ní byl dostatečně vzdálen.
To ji pobavilo natolik, že jí i nahlas uniklo drobné zasmání a přilákalo Wesleyho pozornost.
"Tak, aspoň mě můžeš nenávidět ještě o něco víc," navrhl s lehkou odevzdaností.
"Kdybych tě nenáviděla, tak bych tě asi v tý hospodě nehledala," založila si ruce.
"A proč jsi mě tam teda hledala?"
"Chtěla jsem se ti omluvit!" odsekla.
"Omluvit? Za co?" nechápal.
Možná bych měla mlčet, přitiskla si dlaň na čelo. Nezačínat. Škoda, že tu nemám tu láhev, po ráně do hlavy by možná spal!
"Wesley…" začala vyhýbavě, ale narazila na jeho pohled. "Prostě… neměla jsem některý věci říkat."
Nemusela vysvětlovat, o kterém jejich rozhovoru mluví.
"Jaký věci?" zeptal se tiše.
"To o tý pomstě," položila si dlaně na kolena. "Neměla jsem právo ti to omlátit o hlavu, protože… protože já taky myslím… na pomstu," přiznala.
Nemotorně se nadzvedl na loktech, aniž z ní spustil oči.
"Jak…?" polkl.
"Docela často si představuju," podepřela si hlavu, "že jednou vjedu na koni doprostřed toho pitomýho Sugarhillu, rozrazím dveře svojí okovanou botou a rozbiju Billovi hubu. A potom Guyovi. Holýma rukama, do krve, aby to bolelo."
Odmlčela se, řečené nahlas to vyvolalo ještě silnější chvění uvnitř, než když na to jenom myslela, ale nedokázala říct, jestli je ten pocit dobrý, nebo špatný.
"To není pomsta, Annie," zavrtěl hlavou a jeho hlas zněl skoro konejšivě.
"Ne?" zvedla obočí zvědavě. "A co je pomsta? Počkat - nevysvětluj mi to. Už jsi mi dal několikrát najevo, že to nikdy nepochopím," rýpla si, ale spíš unaveně, než zle.
"Ne, nepochopíš," souhlasil a opřel se zády o zeď. "Ani to nechtěj, Annie, není to nic, o co by někdo mohl stát."
"Ty o to stojíš," namítla.
"Ne, to nestojím! Já jsem jen… neměl jsem na výběr."
"Každej má tak nějak na výběr," namítla.
"Ale my neměli… já neměl."
"Ach, další z tajemnejch vět Wesleyho Shanea," pronesla ironicky.
Chvíli se obávala, že ho popíchla příliš, ale nejspíš postrádala obvyklé ostří, nebo byl ve stavu, kdy to vnímal jinak.
"Annie," řekl tiše a podíval se stranou. "To není tak, že bych o tom… že bych o tom nechtěl nikomu říct, nebo že bych schválně... že bych předstíral, že je to důležitější, než je. Já to nikomu neříkám proto, že o tom prostě… mluvit nedokážu."
Jeho tón hlasu se do ní opřel a zanechal husí kůži na pažích. Mlčela a upírala na něj oči, nijak ho nepobídla k pokračování.
"New hope," řekl po dlouhé chvíli, když už si myslela, že skutečně usnul.
"Co?"
"Tak se jmenovala ta osada. New hope," zopakoval. "Byli jsme tam všichni dohromady, s indiánama, který se rozhodli žít po našem. Chtěli ukázat všem, že to může fungovat."
"Fungovalo to?" zeptala se opatrně a tiše, nechtěla ho vyrušit.
"Jo. Čerokíové, Kríkové a další,vyrůstal jsem v tom, přišlo mi to… normální. Stavěli domy, oblíkali se jako my, byli takoví… rádi pracovali, byli veselí… spousta rodin bylo smíšenejch a měli roztomilý děti."
"Myslela jsem, že nemáš indiány rád," ozvala se překvapeně.
"Mám je rád."
"Orlího drápa nemáš rád," musela trvat na svém.
"Toho nemám rád, protože ho máš ráda ty," zabručel.
Anne vůbec nenapadlo, co by na to odpověděla a tak nastala opět chvíle ticha a déšť dopadal na střechu téměř ohlušujícím způsobem.
"Nepamatuju si, kdy tam přišli poprvé, musel jsem bejt ještě hodně malej," pokračoval zdánlivě nesouvisle.
Nepřerušovala ho.
"Říkali si Rudá smrt," ušklíbl se bolestně. "Přicházeli v noci, měli masky na obličejích, rozbili pár oken, něco zapálili, někoho zlynčovali…"
"Vedl je Marten," došlo jí.
"Asi považovali takový soužití za nepřirozený," pokračoval, jako by ji neslyšel, "indiány za podřadný, já nevím, jako dítě jsem tomu nerozuměl a vlastně tomu kurva nerozumím ani teď!"
"Wesley-"
"Nejdřív škodili jen indiánům a jen párkrát do měsíce, ale pak už to nerozlišovali. Policie se do toho nechtěla míchat, asi prostě všichni doufali, že je to přestane bavit nebo co. Jenže nepřestalo, do hajzlu, protože když si někdo nasadí masku na ksicht, tak si nejspíš myslí, že si může dovolit všechno!"
"Wesley, nemusíš-"
"Jednou v noci se to prostě nějak zvrhlo nebo co já vím… bylo jich tolik, projížděli osadou na koních, stříleli do vzduchu, do oken, do lidí, zapalovali domy, chlívy, pole, vypadali v těch zatracenejch maskách jako ďáblové-!"
"Wesley," vyskočila na nohy. "To nemusíš!" snažila se ho ujistit sevřeným hrdlem.
Poprvé se otočil a pohlédl na ni lesklýma očima tak, že málem přestala dýchat. Už ho nepřerušovala.
"Schoval jsem se, protože mi to táta poručil," šeptal ochraptěle a sunul se zády po stěně výš, aby se taky postavil. "A když byl konec, tak jsem ho našel ležet přes cestu s prostřeleným krkem… někdy si už nemůžu vybavit jeho tvář jinak, než přesně takhle, postříkanou krví s očima vyvrácenýma k nebi… Bože, děsí mě to!"
Prohrábl se oběma rukama vlasy a deka mu sklouzla z ramen, aniž si toho všiml.
"Měl jsem se vrátit do domu, měl jsem se podívat, co je s mámou a Anabell, možná jsem mohl ještě něco udělat, jenže já jsem-"
Alkoholem narušená rovnováha ho zradila a on se svezl zpátky na zmuchlané deky, ale nejspíš si toho ani nevšiml.
"Viděl jsem jednu holčičku, Melody. Byla míšenka, občas si s námi s Dannym chodila hrát… měla nádherný, černý vlasy… a oni ji napíchli na plot jako ti magoři, co si pro zábavu napichujou motýly na špendlíky… chtěl jsem taky umřít, strašně moc jsem to chtěl, jenže jsem vůbec netušil, jak to mám udělat!"
Něco ji zabolelo v dlaních, uvědomila si, že si zatíná nehty do vlastního masa.
"Nemohl jsem nechat Dannyho vrátit se tam, nemohl jsem ho nechat, aby to viděl… nemůžeš to pochopit, Annie…"
"Já vím," zašeptala.
"To není o tom, že chci pomstu, já prostě musím, oni jsou mrtví a já naživu a když nic neudělám, ztratí to moje zatracený přežití smysl-!"
Hlas se mu zlomil v něčem, co nejvíc ze všeho připomínalo vzlyk.
Přála si, aby už nepokračoval, vyzařovala z něj taková bolest, že měla dojem, že sama víc nesnese.
Mnohokrát předtím jí řekl, že to nemůže pochopit, ale teď, v tuhle chvíli, kdy se mu dívala do tváře a poslouchala jeho hlas, mu ze všeho nejvíc chtěla říct, že to chápe.
Chápe to tak, až to bolí.
"Wesley," pohnula se a udělala krok, tak toporný, že málem spadla ze schodů. "Wesley…" přiklekla k němu a nejistě se dotkla jeho nahé paže.
Nepohnul se a tak s pocitem bezradnosti vzala deku a přehodila ji přes něj. Útlými pažemi pevně objala jeho rozložitá ramena a přitiskla se k jeho zádům.
Ani teď se nepohnul, ale cítila, jak se chvěje.
Položila si obličej do jeho vlhkých, rozcuchaných vlasů a držela ho a tiskla jak nejpevněji dokázala.
A déšť neustával.
Nebe se zalilo barvou končícího dne a počínajícího soumraku.
Anne celou druhou polovinu dne nedokázala posedět na místě, pomohla Dannymu vyhřebelcovat koně, vyčistila svoje zbraně a pak i zbraně každého v dosahu.
Ellen seděla na bedně, přes kterou si přehodila deku, na klíně měla knihu a předčítala nahlas. Dělávala to, když na to byl čas a místo a ostatní většinou posedávali kolem a poslouchali ji. I Anne docela ráda poslouchala, protože Ellen měla při předčítání příjemný hlas a také příběhy, které četla, ji bavily.
Ale ne dnes.
Upírala oči na růžovějící nebe a na siluetu města v dálce.
„Koho vyhlížíš?“ ozval se těsně za ní Shakespeare.
Málem nadskočila leknutím.
„Kit s Davidem přijedou až k ránu a zcela určitě z jiného směru,“ pokračoval Shakespeare žertovným tónem.
„Shaku, nemůžeš ze slušnosti aspoň zakašlat, málem se mi zastavilo srdce!“ obořila se na něj.
„Šoupal jsem nohama,“ bránil se. „Máš špatný svědomí?“
„Já? Proč??“ vykulila na něj oči.
„No páni, v podstatě to byla jen řečnická otázka, ale vidím, že jsem se nějak trefil…“
„Nech toho,“ zahučela. „Pořád mluvíš!“
Nemluvil víc, než jindy, ale dnes jí všechno připadalo nějak horší.
„Muž s jazykem nemá cenu, když jím neoblomí ženu,“ prohlásil s šibalským mrknutím.
„Tss…“ odfrkla si.
„Wesley tu ještě není?“ přistoupil k nim Danny. Anne si uvědomila, že Ellen už nejspíš dočetla.
„Ne, není,“ odpověděla nespokojeně.
„Aha, tak už víme, koho jsi vyhlížela,“ poznamenal Shakespeare.
Měla chuť ho přinejmenším šťouchnout do žeber.
„Odešel odpoledne do města a ještě se nevrátil,“ nevšímal si Danny Shakespearových poznámek.
To vím taky! pomyslela si nabroušeně.
„Však se mu nic nestane,“ plácl Shake Dannyho po zádech. „Je to už velkej kluk.“
„Jasně, ale poslední dny nebyl nějak ve svý kůži, tak si říkám, aby neprovedl nějakou pitomost,“ vzdychl Danny.
To Anne na klidu moc nepřidalo.
„A jakou?“ nechápal Shakespeare. „Neopil se a nevystřílel hospodu? Nevykradl místní banku? Neutratil všechno v bordelu? Ale prosím tě, nepodceňuj ho. Prostě si jen od nás potřebuje odpočinout,“ mávl rukou.
„Asi jo,“ usoudil Danny.
Nejspíš jo, souhlasila s nimi Anne v duchu. Hlavně od některých z nás.
„Ale stejně bych mu asi měl vyrazit naproti, za chvíli bude tma,“ rozhodl se Danny.
Anne se dvakrát kousla do jazyka, než promluvila.
„Počkej, Danny, půjdu já,“ podařilo se jí ze sebe vypravit. A nebylo to vůbec jednoduché.
„Cože?“ zatvářil se udiveně, měl dojem, že se přeslechl.
„Že se po něm podívám já!“ zopakovala neochotně a hodila po něm nehezký pohled.
„No,“ nebyl Danny nějak schopný pochopit logiku jejího prohlášení. „Proč?“
„Bože, ty máš otázky!“ zamračila se.
„No dobře, ale půjdu s tebou. Za chvíli je tma,“ rozhodl Danny.
„Jsi snad moje chůva, nebo co?“
„Ne, ale nemůžeš jen tak-“
„Dovolím se Johna,“ utnula ho. „Ty se věnuj Ellen, když máš tu možnost, jasný?“
„Jasný…“ přikývl Danny stále mírně zmateně, pozoroval ji, jak dlouhými kroky kráčí k Johnovi a posléze cestou k městu.
„Když honit lásku chceš, jak stín se tobě míhá – ji hoň a tobě uletí, však prcháš-li, tě stíhá…“ vzdychl Shakespeare za jeho zády, dívaje se stejným směrem jako on.
„Neměla by chodit sama,“ řekl Danny, aniž ocenil Shakův básnický přednes. „A John by ji neměl pouštět.“
„Protože je slabší pohlaví?“ zasmál se Shakespeare. „U Annie ten pojem dosti ztrácí na významu. A kdo by chtěl přepadnout banditu?“
„Vidím, že se dobře bavíš, ale-“
„Do Oakbellu je to půl míle a je to spíš vesnice, než město,“ mávl rukou Shakespeare. „Jediné, co se jí může stát je, že zmokne,“ poukázal na mračící se oblohu.
„Fajn,“ zašklebil se na něj Danny. „Už mlčím.“
* * *
Díval se na své zápěstí.
Barevný náramek se rozmazával a obtáčel kolem jeho ruky jako živý, někdy se z něj dokonce vytvořily tři, které se pak vláčným způsobem zase slévaly v jeden.
Neuvědomoval si, že už se takhle dívá dlouhé minuty a pořád ho to docela bavilo.
Nedávno si jeho náramku všiml Orlí dráp a s nečitelným indiánským úsměvem mu sdělil, že podobné náramky vytváří ženy v jeho kmeni, aniž se ho Wesley na nějaké postřehy vůbec ptal. Řekl , že komu ho prý darují, tomu darují i svoje srdce nebo takový nějaký nesmysl.
Wesley si málem ukousl jazyk, jak moc se mu chtělo cynicky smát. Větší ironii si už nedovedl představit a nechtěl by slyšet, co by na to řekla Anne.
Přiložil sklenici k ústům
Kolikátou už?
Nevěděl a ani vědět nepotřeboval. Copak záleží na počtu sklenek, když mám na stole před sebou celou láhev?
Ušklíbl se a sáhl po ní. Už byla poloprázdná a nalít si bylo obtížnější, než by se mohlo na první pohled zdát.
Když se mu to nakonec podařilo, přihnul si tak hluboce, že se mu už nechtělo vracet zpátky a zůstal zakloněný a opřený o vysoké opěradlo židle. Seděl u stolu sám, mohl si dát klidně nohy na stůl, kdyby chtěl.
Kdyby je neměl tak těžké.
Všichni se od něj raději klidili, když viděli jeho náladu a zbraně u pasu, protože nikdo nechtěl mít potíže, takže se klidně mohl zpít do němoty a usnout na stole.
Dveře hospody vrzly, jako už tolikrát za tu dobu, co tu seděl, proto ho ani nenapadlo se ohlížet.
Tentokrát to ale raději měl udělat.
„Wesley?!“
Zamrkal.
Byla tam. Skutečná, trochu rozmazaná a naštvaná.
„…Annie?“
„To si ze mě děláš srandu!“ zvýšila hlas natolik, že pokud si nezískala okolní pozornost pažbou revolveru prosvítající pod rozepnutým kabátem, získala si ji teď.
„Co tady děláš?“ nechápal stále Wesley. Jazyk měl těžký a slova přes něj přecházela obtížně.
„Co tady ty děláš!“ sykla.
Stále tomu nemohla uvěřit. Měla sto chutí otočit se na patě, okamžitě odsud zmizet a nechat ho, ať se tam klidně upije k smrti.
Ne – přesněji řečeno měla chuť nejdřív mu podkopnout židli a pak teprve ho nechat, ať se upije k smrti.
Co s ním teď tady budu proboha dělat??
„Slečinko,“ přitočila se k ní malá, široká hostinská. „Byla byste tak laskavá a odvedla si ho?“
Z uctivého tónu, oslovení i psích očí, které na Anne upírala bylo znát, že si to opravdu přeje.
„Provedl něco?“ zeptala se Anne s obavami.
„Ne, to ne,“ musela uznat hostinská a začala si žmoulat upatlanou zástěru. „Ale víte co, to je hned… co vám budu povídat, že jo?“ kývla nepatrně směrem k Anninu pasu.
Anne se mimoděk dotkla pažby revolveru a zamračila se na ni, takže hostinská to raději dál nerozváděla.
„Zaplatil aspoň?“
„Jo, to jo, hned předem!“ kývala baculka snaživě a přidala na intenzitě psího pohledu.
Trhni si nohou! chtělo se Anne zařvat na ni i na Wesleyho. Dokázala by okamžitě vyjmenovat padesát věcí, které by dělala raději, než aby ho odsud musela odvést.
Možná sto.
„Dobře!“ zavrčela nakonec a hospodská si slyšitelně oddechla. „Wesley, vstávej, jdeme odtud,“ přistoupila trochu váhavě blíž ke stolu.
„Co?“ zaklonil hlavu, aby se na ni podíval.
„Vstávat, jdeme!“ použila autoritativní tón.
Fungoval.
Wesley se opřel o stůl a snaživě se vytáhl na nohy, při čemž se povážlivě zakymácel.
„Pojď,“ uchopila ho za paži, ale věděla, že to nebude stačit. „Opři se o mě,“ navrhla neochotně a stáhl se jí žaludek. Wesley opět poslechl a opřel se jí o rameno, až zavrávorala i ona.
„Ještě mojí-mojí flašku!“ vzpoměl si. „N-nedopil jsem.“
„Ani nedopiješ!“ sdělila mu. „Stejně je skoro prázdná.“
„Prázdná jo?“ podivil se upřímně.
Aby zdolali čtyři schody vedoucí na ulici, musela si přehodit jeho paži přes ramena a nést část jeho váhy, což bylo samo o sobě dost náročné a navíc s jí z pachu levné whisky ve spojitosti s jeho opilecky vláčnými pohyby a těžkým jazykem svíraly všechny vnitřnosti.
Příliš jí to něco připomínalo.
„Nesnáším, fakt nesnáším ožralý chlapy!“ postěžovala si nahlas a zoufale.
„Ale já nej-nejsem ožralej,“ ujistil ji.
„Ne, jasně, že ne!“ vyštěkla ironicky. „A já nejsem naštvaná!“
„To je dobře,“ usoudil. „Vždyť jsi naštva-naštvaná skoro pořád.“
„Odteď rozhodně budu!“
V duchu blahořečila svému nápadu vydat se sem pěšky, protože si neuměla představit, že by teď za sebou táhla ještě koně.
Podlomila se jí kolena a měla co dělat, aby to oba ustáli.
„Spolupracuj, nebo tě hodím do příkopu a nechám tě tu!“ vyjekla.
„Nehodíš,“ nesouhlasil.
„To si piš, že hodím!“
„Není tu příkop.“
Zatnula zuby a neřekla raději vůbec nic. Nechtěla přemýšlet o tom, jestli je vůbec nějaká možnost překonat tu půlmíli do tábora tímto způsobem, raději si začala barvitě představovat, jak Wesleyho hodí do příkopu za městem.
Protože tam příkop rozhodně je.
„Annie?“
Uvědomila si, že se opravdu víc opřel o své vlastní nohy, než o její ramena.
„Co!“ vyštěkla.
„Kde máš koně?“
„V táboře, vedle toho tvýho! Jsem zvědavá, jestli tam vůbec někdy dojdeme!“
„Zůstanu tady,“ prohlásil Wesley a mávl volnou rukou ve vzduchu. „Celkem to tu ujde,“ podklesl v kolenou tak nečekaně, že Anne považovala za velké štěstí, že se jí podařilo z jeho paže vymanit.
Musela se ovládnout, aby do něho nekopla a k tomu uložení na holé zemi, ke kterému se evidentně chystal, mu nenapomohla.
V tu chvíli na ně začaly dopadat z oblohy první těžké kapky.
„No to snad ne!“ obrátila zoufale oči v sloup.
Než Wesleyho dotáhla na zápraží nejbližšího domu, spustila se řádná průtrž mračen, jako by někdo nahoře naducaná dešťová mračna rozsekl napůl.
Opřela Wesleyho o zeď, smutně se zadívala na provazce padající vody a snažila se vymyslet, jak z téhle situace ven.
Z chmurných úvah ji vytrhlo zapraskání dřeva a rána přímo za jejími zády. Neměla v úmyslu pokračovat dál do domu, střecha nad zápražím je docela dobře před deštěm chránila, ale Wesley se zřejmě opřel o chatrné dveře a propadl dovnitř.
„Wesley!“ přiskočila k němu přes pár zlomených prken, ale evidentně mu nic nebylo. Přesto se snažila pomoct mu na nohy.
„Jsi fakt idiot!“ procedila namáhavě skrz zuby.
„Jo, to já vím,“ souhlasil s hořkým, ostrým smíchem.
„Tady si sedni,“ přikázala mu. Poslechl a zády se opřel o cosi, v čem Anniny oči uvyklé na tmu rozpoznaly bývalý barový pult.
Porozhlédla se, aby se ujistila, že se nejspíš nacházejí v nějaké opuštěné hospodě.
Déšť bubnoval na střechu a Anne měla chuť omlátit si čelo o nejbližší dřevo.
Horší,než uvíznout někde s Wesleym, je snad už jenom uvíznout někde s nalitým Wesleym!
Kromě pár kousků rozbitých sklenic našla pod pultem lampu se zbytkem oleje a tak se ji pokoušela zprovoznit za pomoci krabičky zápalek. Měkké světlo pak zalilo velkou místnost plnou poházených židlí, rozlomeného stolu, vrstev prachu a těžký lustr visící ze stropu.
„Dám si další whisky!“ udeřil Wesley do pultu, až se rozvířil prach a na desce zůstal otisk jeho dlaně.
Kdovíjak se mu podařilo dostat se na vysokou barovou židli.
„Wesley, přestaň,“ zamračila se.
„Tenhle bar stojí za houby,“ prohlásil rozšafně. „I ten barman.“
S lampou v natažené paži nedůvěřivě pozorovala, jak se na vysoké rozvrzané židli kymácí.
„Slez dolů,“ doporučila mu.
„Proč?“
„Protože jinak spadneš. Kdyby se proslulej vlakovej lupič zabil pádem z barový židle, bylo by to trochu smutný, nemyslíš?“ ušklíbla se.
Chytil se oběma rukama oprýskaného kraje desky.
„Vlastně by to nebyl tak špatnej konec,“ usoudil.
Anne si povzdechla, zahleděla se přes prasklou okenní tabulku ven na neutuchající déšť a když se vrátila očima k baru, zjistila, že si Wesley položil hlavu na složené ruce a ztichl.
Chvíli se na něj dívala, zdálo se, že snad usnul.
Anne najednou opustil vztek, pocítila k němu soucit a zvláštní náklonnost, jako by mu rozuměla.
Je to těžký. Pro nás všechny.
Postavila lampu na bar a váhavě se k němu naklonila.
„Wesi,“ dotkla se zlehka jeho ramene a v tu chvíli si uvědomila, že zatímco ji kožený kabát před deštěm uchránil, Wesley měl na sobě jen košili, v tuto chvíli zcela promáčenou.
„Wesi!“ zatřásla s ním mnohem razantněji.
„Co je?“ zvedl hlavu zmateně a podle toho, jak se rozhlížel, nějakou dobu netušil, kde se vlastně nachází.
„Otoč se ke mně,“ přikázala mu. „Říkám, otoč se ke mně!“
Autoritativní tón opět zabral, Wesley rozkaz vyplnil a vláčným, mírně nekoordinovaným pohybem se na židli otočil, aby byl k Anne čelem.
„Bože, za co mě trestáš,“ vzdychla si pro sebe, sundala si kabát a klobouk a začala se potýkat s knoflíky jeho košile. Pozoroval ji upřeným, nečekaně střízlivým pohledem a to jí vůbec nepomáhalo.
Nehýbal se a chvílemi měla pocit, že dokonce přestal dýchat.
„Co… to děláš?“ zeptal se tiše a jeho hlas zněl hlouběji, než obvykle.
„To, co musím,“ odsekla a rozepla další knoflík.
„Tak… fajn,“ souhlasil poněkud zmateně.
„Protože kdyby proslulej vlakovej lupič umřel na zápal plic, tak to by fakt bylo smutný!“ snažila se mu stáhnout mokrou látku dolů přes ramena.
„Náramek!“ vyhrkl zrovna ve chvíli, kdy se trhavým pohybem pokoušela stáhnout levý rukáv.
„Cože?“ zvedla k němu nechápavé oči.
„Opatrně-opatrně na můj náramek!“ vymanil z rukávu ruku a zkontroloval, zda je náramek na svém místě.
Byl.
Zůstala před ním stát oněmělá, se zmuchlanou, promáčenou košilí v ruce a nevěděla, co na to říct, vlastně ani nevěděla, co si o tom má myslet.
„Podívám se nahoru,“ vyhrkla po chvíli a sáhla po lampě tak rychle, že to spíš vypadalo jako skok. „Třeba tam najdu něco, co by se mohlo hodit…“
Udělala by cokoli, jen aby odtrhla pohled od odhalené hrudi porostlé tmavými chloupky.
Vrhnout se do tmy páchnoucí zatuchlinou po vrzajících schodech bylo to nejmenší a Wesley také neprotestoval ani slovem.
* * *
Ellen seděla na smotaných kožešinách, zabalená do plédu a objímala si kolena.
„Říkala jsem, že jsme měli jít raději do města, tohle je naprosto otřesné počasí!“ prohlásila.
„Já vím, už to říkáš potřetí,“ zasmál se Danny a natáhl se k provazu, aby ještě o něco víc napnul voskovanou plachtu.
„Ano, ale žádná tvá reakce nebyla zatím dostatečná.“
„A co mám říct, žes měla pravdu?“ bavil se dál.
„Tím bys klidně mohl začít,“ přikývla.
Danny se stáhl zpátky dovnitř stanového příbytku a setřepal vodu z rukávů.
„Jsme v suchu,“ oznámil optimisticky.
„Annie a Wesley museli neskutečně zmoknout,“ prohlásila Ellen. Danny si přiklekl za ní a objal ji pažemi kolem těla.
„Hm,“ zamručel souhlasně, ale bez zájmu. Větší zájem věnoval jejím vlasům, které se ve vlhku roztomile kroutily kolem jejího obličeje.
A nádherně voněly.
„Ale opravdu neskutečně,“ zopakovala.
„Někde se schovají,“ přitiskl se k ní těsněji. „To máš najednou takovou starost?“
„No ano! Ty vůbec na Wesleyho nemyslíš?“ vytkla mu.
„Ne,“ rozesmál se tichým, hlubokým smíchem a přitiskl rty někam za její ucho. „Teď na Wesleyho rozhodně nemyslím,“ pokračoval níž po krku, „a nikdo mi to nemůže vyčítat…“
„Danny,“ vydechla.
Natáhl se přes ni, aby otočil kolečkem olejové lampy; tichounce sykla a obklopila je tma.
„Poslouchej,“ zašeptal Danny.
„Slyším jen déšť,“ namítla.
„Ano.“
Pokusila se zaposlouchat do hlasitého bušení těžkých kapek na povoskovanou celtu nad jejich hlavami.
„Je tu zima, tma a jestli má tohle být tvoje představa o romantice, Danny Larabi, tak jsem nucena ti říct, že je to zcela-“
Políbil jí.
A líbal jí tak dlouho, dokud jí úplně nepřešla chuť mluvit.
* * *
Na Anne usazenou na schodech padala malátnost. Možná za to mohl neutuchající zvuk deště, možná pohled na ještě malátnějšího Wesleyho, kterého uložila na improvizované lůžko z dek přímo k úpatí schodiště.
Do jedné byl zabalený a chvílemi vypadal, že spí.
Měl by se prospat, usoudila Anne v duchu. Ten déšť stejně jen tak nepřestane a možná pak dokáže dojít do tábora po svých.
Plamínek lampy se každou chvíli zachvěl, ale stále ještě nezhasl.
"Mám dojem, že začínám střízlivět," prohlásil Wesley ospalým, těžkým jazykem. "A někde v tý pitomý hospodě mám ještě zbytek svý zaplacený whisky."
To znělo trochu vyčítavě.
"Hele, kdyby byla tady, tak ti ji leda rozbiju o hlavu, takže buď rád," odtušila.
"Jo. To jo," pousmál se křivě, jedním koutkem úst.
Představit si to dovedl.
"Wesi, proč ses opil do němoty?" vyslovila nahlas svou myšlenku a vzápětí toho litovala.
"Já-"
"Ne, promiň, nechci to probírat," mávla hned dlaní.
Nechci se pohádat.
"Tvoje věc. Ale byl to dost blbej nápad!" zamračila se na něj. "A navíc vážně nesnáším-"
"Nalitý chlapy, jo já vím," doplnil s opileckým akcentem.
"Jo!" potvrdila mu, ale zároveň si uvědomila, že její panický strach usazený kdesi v žaludku vyvolávaný pachem potu, whisky, tabáku a násilí… už necítí.
Kdy zmizel??
Wesley byl opilý pod obraz, neschopný rovně byť jenom stát, ale nebylo v něm to, co nesnášela na opilcích.
Nechtěl ji bít nebo jí strkat ruce pod košili, nebyl sprostý a hrubý.
Když se nad tím tak zamyslela, opilý Wesley Shane byl docela přijatelný, tedy pokud od ní byl dostatečně vzdálen.
To ji pobavilo natolik, že jí i nahlas uniklo drobné zasmání a přilákalo Wesleyho pozornost.
"Tak, aspoň mě můžeš nenávidět ještě o něco víc," navrhl s lehkou odevzdaností.
"Kdybych tě nenáviděla, tak bych tě asi v tý hospodě nehledala," založila si ruce.
"A proč jsi mě tam teda hledala?"
"Chtěla jsem se ti omluvit!" odsekla.
"Omluvit? Za co?" nechápal.
Možná bych měla mlčet, přitiskla si dlaň na čelo. Nezačínat. Škoda, že tu nemám tu láhev, po ráně do hlavy by možná spal!
"Wesley…" začala vyhýbavě, ale narazila na jeho pohled. "Prostě… neměla jsem některý věci říkat."
Nemusela vysvětlovat, o kterém jejich rozhovoru mluví.
"Jaký věci?" zeptal se tiše.
"To o tý pomstě," položila si dlaně na kolena. "Neměla jsem právo ti to omlátit o hlavu, protože… protože já taky myslím… na pomstu," přiznala.
Nemotorně se nadzvedl na loktech, aniž z ní spustil oči.
"Jak…?" polkl.
"Docela často si představuju," podepřela si hlavu, "že jednou vjedu na koni doprostřed toho pitomýho Sugarhillu, rozrazím dveře svojí okovanou botou a rozbiju Billovi hubu. A potom Guyovi. Holýma rukama, do krve, aby to bolelo."
Odmlčela se, řečené nahlas to vyvolalo ještě silnější chvění uvnitř, než když na to jenom myslela, ale nedokázala říct, jestli je ten pocit dobrý, nebo špatný.
"To není pomsta, Annie," zavrtěl hlavou a jeho hlas zněl skoro konejšivě.
"Ne?" zvedla obočí zvědavě. "A co je pomsta? Počkat - nevysvětluj mi to. Už jsi mi dal několikrát najevo, že to nikdy nepochopím," rýpla si, ale spíš unaveně, než zle.
"Ne, nepochopíš," souhlasil a opřel se zády o zeď. "Ani to nechtěj, Annie, není to nic, o co by někdo mohl stát."
"Ty o to stojíš," namítla.
"Ne, to nestojím! Já jsem jen… neměl jsem na výběr."
"Každej má tak nějak na výběr," namítla.
"Ale my neměli… já neměl."
"Ach, další z tajemnejch vět Wesleyho Shanea," pronesla ironicky.
Chvíli se obávala, že ho popíchla příliš, ale nejspíš postrádala obvyklé ostří, nebo byl ve stavu, kdy to vnímal jinak.
"Annie," řekl tiše a podíval se stranou. "To není tak, že bych o tom… že bych o tom nechtěl nikomu říct, nebo že bych schválně... že bych předstíral, že je to důležitější, než je. Já to nikomu neříkám proto, že o tom prostě… mluvit nedokážu."
Jeho tón hlasu se do ní opřel a zanechal husí kůži na pažích. Mlčela a upírala na něj oči, nijak ho nepobídla k pokračování.
"New hope," řekl po dlouhé chvíli, když už si myslela, že skutečně usnul.
"Co?"
"Tak se jmenovala ta osada. New hope," zopakoval. "Byli jsme tam všichni dohromady, s indiánama, který se rozhodli žít po našem. Chtěli ukázat všem, že to může fungovat."
"Fungovalo to?" zeptala se opatrně a tiše, nechtěla ho vyrušit.
"Jo. Čerokíové, Kríkové a další,vyrůstal jsem v tom, přišlo mi to… normální. Stavěli domy, oblíkali se jako my, byli takoví… rádi pracovali, byli veselí… spousta rodin bylo smíšenejch a měli roztomilý děti."
"Myslela jsem, že nemáš indiány rád," ozvala se překvapeně.
"Mám je rád."
"Orlího drápa nemáš rád," musela trvat na svém.
"Toho nemám rád, protože ho máš ráda ty," zabručel.
Anne vůbec nenapadlo, co by na to odpověděla a tak nastala opět chvíle ticha a déšť dopadal na střechu téměř ohlušujícím způsobem.
"Nepamatuju si, kdy tam přišli poprvé, musel jsem bejt ještě hodně malej," pokračoval zdánlivě nesouvisle.
Nepřerušovala ho.
"Říkali si Rudá smrt," ušklíbl se bolestně. "Přicházeli v noci, měli masky na obličejích, rozbili pár oken, něco zapálili, někoho zlynčovali…"
"Vedl je Marten," došlo jí.
"Asi považovali takový soužití za nepřirozený," pokračoval, jako by ji neslyšel, "indiány za podřadný, já nevím, jako dítě jsem tomu nerozuměl a vlastně tomu kurva nerozumím ani teď!"
"Wesley-"
"Nejdřív škodili jen indiánům a jen párkrát do měsíce, ale pak už to nerozlišovali. Policie se do toho nechtěla míchat, asi prostě všichni doufali, že je to přestane bavit nebo co. Jenže nepřestalo, do hajzlu, protože když si někdo nasadí masku na ksicht, tak si nejspíš myslí, že si může dovolit všechno!"
"Wesley, nemusíš-"
"Jednou v noci se to prostě nějak zvrhlo nebo co já vím… bylo jich tolik, projížděli osadou na koních, stříleli do vzduchu, do oken, do lidí, zapalovali domy, chlívy, pole, vypadali v těch zatracenejch maskách jako ďáblové-!"
"Wesley," vyskočila na nohy. "To nemusíš!" snažila se ho ujistit sevřeným hrdlem.
Poprvé se otočil a pohlédl na ni lesklýma očima tak, že málem přestala dýchat. Už ho nepřerušovala.
"Schoval jsem se, protože mi to táta poručil," šeptal ochraptěle a sunul se zády po stěně výš, aby se taky postavil. "A když byl konec, tak jsem ho našel ležet přes cestu s prostřeleným krkem… někdy si už nemůžu vybavit jeho tvář jinak, než přesně takhle, postříkanou krví s očima vyvrácenýma k nebi… Bože, děsí mě to!"
Prohrábl se oběma rukama vlasy a deka mu sklouzla z ramen, aniž si toho všiml.
"Měl jsem se vrátit do domu, měl jsem se podívat, co je s mámou a Anabell, možná jsem mohl ještě něco udělat, jenže já jsem-"
Alkoholem narušená rovnováha ho zradila a on se svezl zpátky na zmuchlané deky, ale nejspíš si toho ani nevšiml.
"Viděl jsem jednu holčičku, Melody. Byla míšenka, občas si s námi s Dannym chodila hrát… měla nádherný, černý vlasy… a oni ji napíchli na plot jako ti magoři, co si pro zábavu napichujou motýly na špendlíky… chtěl jsem taky umřít, strašně moc jsem to chtěl, jenže jsem vůbec netušil, jak to mám udělat!"
Něco ji zabolelo v dlaních, uvědomila si, že si zatíná nehty do vlastního masa.
"Nemohl jsem nechat Dannyho vrátit se tam, nemohl jsem ho nechat, aby to viděl… nemůžeš to pochopit, Annie…"
"Já vím," zašeptala.
"To není o tom, že chci pomstu, já prostě musím, oni jsou mrtví a já naživu a když nic neudělám, ztratí to moje zatracený přežití smysl-!"
Hlas se mu zlomil v něčem, co nejvíc ze všeho připomínalo vzlyk.
Přála si, aby už nepokračoval, vyzařovala z něj taková bolest, že měla dojem, že sama víc nesnese.
Mnohokrát předtím jí řekl, že to nemůže pochopit, ale teď, v tuhle chvíli, kdy se mu dívala do tváře a poslouchala jeho hlas, mu ze všeho nejvíc chtěla říct, že to chápe.
Chápe to tak, až to bolí.
"Wesley," pohnula se a udělala krok, tak toporný, že málem spadla ze schodů. "Wesley…" přiklekla k němu a nejistě se dotkla jeho nahé paže.
Nepohnul se a tak s pocitem bezradnosti vzala deku a přehodila ji přes něj. Útlými pažemi pevně objala jeho rozložitá ramena a přitiskla se k jeho zádům.
Ani teď se nepohnul, ale cítila, jak se chvěje.
Položila si obličej do jeho vlhkých, rozcuchaných vlasů a držela ho a tiskla jak nejpevněji dokázala.
A déšť neustával.