29. Musíš se rvát
Wesley se podmračeně rozhlédl a neochotně zamířil k Ellen, způsobně sedící na ohoblované kládě.
Jak může někdo způsobně sedět na kládě?
„Nevíš, kde je Annie?“ zeptal se bez okolků. Stiskla rty a pomalu k němu vzhlédla. Jeho hrubost jí v tuto chvíli vadila o něco méně než to, že ji právě vyrušil z kradmého pozorování Dannyho.
Ten se procházel nedaleko, vedl rozhovor s nějakým šajenským mužem, ale to mu nezabránilo v tom, aby občas upřel pohled Elleniným směrem.
„Jste snad její hlídací psi?“ zvedla obočí a zabodla do Wesleyho chladný pohled. „Před chvílí se mě na to samé ptal Kit. Jako bych já snad věděla, kde ta holka lítá.“
Wesley zabručel něco nesrozumitelného a Ellen usoudila, že tomu ani nechce rozumět. Vrátila se pohledem k Dannymu, samozřejmě nenápadně.
„Měl jsem dojem, že tu seděla s tebou,“ namítl Wesley.
„To ano. Ale příliš dlouho jí to nevydrželo, tahle šajenská vesnice ji uvádí do vytržení, či co, nutně se musela jít rozhlédnout,“ odtušila Ellen.
„Tebe moc do vytržení neuvádí,“ konstatoval Wesley.
„Ty jsi dnes odpoledne nějak empatický,“ usoudila ironicky.
Wesley se zamračil a probodl ji pohledem.
Ellen němý souboj raději hned vzdala.
„Myslím, že naposledy spěchala ke skupině nějakých indiánských žen a pokusila se na ně promluvit šajensky,“ vzdychla. „Proč ji všichni tak úpěnlivě hledáte?“
„Nehledáme ji všichni,“ opravil ji nerudně a přitom vymýšlel, co má vlastně odpovědět. „A už vůbec ne nijak… úpěnlivě.“
Pak se rozhlédl po vesnici a vykročil pryč od Ellen.
Bez pozdravu.
„Skvělé,“ zamumlala si Ellen pro sebe. „Jak zdvořilé!“
Danny na druhém konci prostranství se na ni usmál a Ellen zatrnulo až v konečcích prstů.
Nenáviděla ten pocit.
Zbožňovala ten pocit.
* * *
John Flash ji chvíli pozoroval, aniž na sebe upozornil. Věděl, že si ho brzy všimne sama.
Seděla se zkříženýma nohama mezi skupinkou indiánských žen, jejich hlasy se melodicky proplétaly a ačkoliv si nebyl jistý, jestli si vůbec rozumí, zdálo se, že jim to nevadí.
Šajenky měly copy podobné Anniným – dlouhé, tmavé a husté, snad proto se jí pokoušely naučit, jak si do nich vplést korálky a pírka, tak jak to měly ony. Zvláštním komickým způsobem svítil její bledý obličejík mezi snědými tvářemi šajenek.
Zlehka si posunul kožený popruh na rameni a snad ten nepatrný zvuk zaslechla, protože zvedla hlavu. Přestala zaplétat a dívala se na něj, jak tam jen tak nehybně stál v dlouhém koženém kabátě, s puškou přes rameno.
Úsměv jí rázem zmizel z tváře.
Měla pocit, jako by jí nějaká studená ruka sevřela útroby, ale doufala, že to na jejím obličeji není znát.
Stále se na ní díval, ale neřekl vůbec nic. Nakonec po nekonečně dlouhé době jen kývl hlavou a věnoval jí ten svůj nepatrný úsměv, tentokrát tak nepatrný, že si ani nebyla úplně jistá, jestli se usmál.
A pak se pomalu otočil a odcházel.
Pochopila.
Odložila všechno, co měla právě v ruce a hbitě vyskočila, aby ho následovala. Mohla by ho předběhnout, kdyby chtěla, kráčel zvolna a rozvážně. Nedokázala ani popsat, jak moc ji to rozčiluje, jak moc ji rozčilují všechny jeho činy. Na tom ale nezáleželo, protože i tak neustále čekala na nějaký verdikt z jeho úst.
A musela si přiznat, že uvnitř sebe není zdaleka tak sebejistá a klidná, jak se snažila být.
Ale věřila. To musela.
Zastavil se až za vesnicí, skoro u lesa a obrátil se k ní.
„Co je?“ zvedla tázavě obočí a založila si ruce.
Zblázním se z něj. Fakt se zblázním.
Zatvářil se pobaveně a sundal z ramene pušku. „Tohle je Winchester 1894,“ řekl a nadhodil si ji v ruce.
Trhla rty, jak se jí chtělo říct „vím“, ale nakonec neřekla nic, jen se dál tázavě dívala.
„Je skvělá, protože má zásobník na šest nábojů, jsou přímo tady,“ poklepal prstem na spodní část dlouhé hlavně. Obrátil si pušku v ruce a podal ji Anne tou správnou stranou, váhavě si ji vzala a dívala se na něj ještě tázavěji.
„Prosím,“ pobídl ji. „Víš, co s tím?“
„Nemůžu tady střílet,“ namítla zamračně. „Jsme prakticky ve vesnici.“
„Vědí to,“ uklidnil ji.
„To má bejt zkouška nebo co?“
„Ne.“
Pohrdavě si odfrkla a podívala se na winchestrovku pozorněji. Úplně jistá si nebyla, ale zatlačila na páku směrem od sebe, až se ozvalo cvaknutí.
„A do čeho mám jako střílet?“ ušklíbla se.
Ukázal před sebe na jeden ze stromů. Byl nezvykle pravidelně porostlý větvemi, které se po kmeni šplhaly jako příčky žebříku.
Mlčky přiložila pušku k rameni a zamířila, nic jiného jí nezbývalo.
Vystřelila.
Zvuk rány jí udeřil do uší, pažba do ramene a střela skončila kdesi v křoví. Musela se ovládnout, aby nespokojeně nezavrčela a zatlačila znovu za páku.
Pozoroval její obličej, když se netrefila podruhé a svaly na zaťaté čelisti se napjaly ještě víc. Mlčky vystřílela všech šest nábojů, pátá a šestá rána se konečně zakousla do větve. Sklonila hlaveň, vyhodila poslední nábojnici a podala mu pušku zpátky.
Usmál se s přimhouřenýma očima, které jí i po té době připadaly neuvěřitelně modré a zneklidňující.
Vážně mám taky takové oči? Ne, nemůžou být takové. Takové ne.
V pravém rameni jí cukalo, musela se soustředit, aby to nijak nedala najevo.
„Nebylo to špatný,“ pokývl, ale pušku si nevzal.
„Říkal jsi, že to není zkouška!“ odsekla.
„To taky nebyla.“
Chceš mi něco říct, že ano? zoufala si v duchu. Musíš něco říct. Už musíš nějak rozhodnout, brzy budeme v Red Lodge. Tak už to sakra řekni!!
Mlčel tak dlouhou dobu, že už to nevydržela a kopla do vybitých nábojnic, které jí ležely kolem nohou. Zdálo se, že přesně na takovou nějakou reakci čekal.
„Nebyla jsi ke mně upřímná,“ řekl.
„Cože?“ nechápala.
„Pokusila ses mi vysvětlit, proč tolik chceš, abych tě vzal sebou, ale nebyla jsi ke mně upřímná. Nebo k sobě.“
„Nechápu, co-“
„Kdybys opravdu tak nutně potřebovala peníze, ať už je to na cokoliv, vzala by sis je ode mě. Nabízel jsem ti je. Máš na ně právo, i to jsem ti řekl. Kdybys opravdu potřebovala jen ty peníze, vzala bys je. Žádná hrdost není tak velká.“
„Řekla jsem, že nechci-“
„Já vím, co jsi mi řekla, Annie. Každý slovo si pamatuju,“ ujistil ji poklidně. Sevřela rty a věnovala mu zuřivý pohled.
„Pokud by ti přece jen moje peníze nevoněly, Kit je také velice dobře zabezpečený a jsem si skoro jistý, že ti podobnou nabídku učinil sám,“ pokračoval.
„Já-“
„Obě dvě možnosti jsou rozhodně schůdnější, rozumnější a hlavně rychlejší. Ale ty je zvolit nechceš. Celou dobu si říkám proč?“
Překvapeně zamrkala.
„Vůbec nechápu, o co tady jde!“ přehodila si popruh pušky přes rameno. „Co jsem chtěla říct, jsem už řekla předtím, mám doma určitý závazek, který chci splnit a na to potřebuju spoustu peněz a chtěla jsem jen-“
„Nakonec jsem na to přišel,“ přerušil jí už poněkolikáté uprostřed věty. Začínala ho za to nenávidět.
„Ty toužíš po dobrodružství. Nic víc, holčičko,“ pokračoval tiše. „Proto to chceš.“
Zalapala po dechu a dokonce nechala bez povšimnutí i tu holčičku.
„To je ale blbost!“ odsekla.
„Ano, vlastně je to blbost. Blbost, která často komplikuje život. Jenže jí lze málokdy odolat, Annie, bohužel.“
Zadívala se na něj a v mírně rozevřeném výstřihu košile a kabátu spatřila stříbrný odlesk. Věděla moc dobře, co to je.
„Proto jsi tenkrát odešel? Od nás?“ zeptala se najednou. Zdálo se, že ho příliš nepřekvapila, nebo to nedal znát.
„Ano, proto taky,“ přiznal upřímně.
„Skvělý!“ ušklíbla se a založila si ruce na prsou. „Já ale nejsem jako ty. Ani trochu, Flashi, já neutíkám, rozumíš mi?“
Usmál se na ni.
„Rozumím,“ přehodil si pušku přes rameno. „Rozumím ti moc dobře.“
Obrátil se k odchodu a pomalu se vracel směrem k vesnici. Zůstala tam zaraženě stát.
Toužím po dobrodružství, taková kravina může napadnout jenom jeho! vztekala se v duchu. Ale co když… co když to není taková kravina? Co když jsem vážně nikdy nepřemýšlela o tom, proč to doopravdy chci?
Podruhé kopla do prázdných nábojnic, s mnohem větším vztekem, než předtím.
Nebo je to pravda? Chci adoptovat všechny svoje sourozence, chci jim dát domov, chci jim dát… všechno, co nikdy neměli. Všechno, co dokážu. Budu tu jen pro ně.
Ale předtím chci ještě něco naposledy zažít něco skutečnýho, nebezpečnýho, dobrodružnýho…?
Zůstala tam stát sama s otevřenou pusou, v nesmírném údivu sama nad sebou.
On má pravdu. Věděl to líp, než já!
„Flashi!“ zavolala podivně vysokým hlasem. Nebyl ještě daleko, protože šel pomalu, takže se otočil.
„Johne,“ opravil ji automaticky.
„Neřekl jsi mi, jak jsi se rozhodl!“ vyhnula se oslovení.
„Já jsem se ale ještě nerozhodl,“ usmál se.
A pak odešel.
* * *
„Ellen!“ zašeptal kdosi a chytil jí za ruku.
Málem jí vynechalo srdce, zrovna se pokoušela plížit kolem jednoho z indiánských stanů.
Dobře, ne tak úplně plížit, spíš se pokoušela nenápadně projít.
„Danny, vylekal jsi mě,“ obvinila ho. Šeptala ale stejně jako on.
„To jsem nechtěl,“ usmál se na ni vřele. „Kam jdeš?“
„Já… vlastně se jen tak procházím… už se mi nechtělo sedět,“ odvětila.
Nedodala už, že se jí přestalo chtít sedět ve chvíli, kdy ho ztratila z dohledu.
Sevřel její dlaň pevněji a přitáhl ji k sobě.
„Danny,“ bránila se chabě. „Tohle opravdu není nejlepší místo na…“
„Na co?“ přitiskl ji k sobě.
„Ty víš, co tím myslím!“
„Ano, to vím,“ naklonil se k jejímu uchu. „Ale netušíš, jak je těžký se na tebe jenom dívat.“
Jeho dech jí zapálil na kůži, až se jí zatmělo před očima.
„Já myslím, že dívat se je… uspokojující,“ řekla slabě.
Zasmál se hlubokým, tichým smíchem.
„To bych neřekl.“
Poslední Dannyho slovo se utopilo v polibku.
Samozřejmě, že ho chtěla odstrčit, jemně, ale nekompromisně. Rozhodně se chystala dát mu najevo, že si tohle nepřeje, ale… možná tak v jiném světě. Ve světě, kde se jí nepodlamují kolena a nezrychluje tep.
Líbali se nejprve pomalu a něžně, ale nakonec ji k sobě silně tiskl a líbal ji tak toužebně a vášnivě, že jí proběhlo hlavou jak tohle skončí. Jestli to vůbec může nějak skončit.
A skončilo, najednou jí přestal líbat.
Vůbec to nechápala a její mozek zřejmě odmítal naskočit do svého obvyklého provozu, protože nebyla schopná udělat nic. Ještě nějakou dobu měla zavřené oči a nestvořila v hlavě jedinou souvislou myšlenku, kromě: Proč proboha přestal?
Ale pak oči otevřela a odpověď se jí nabídla sama, protože kousek od nich stál Wesley.
„Ach…“ uniklo jí ze rtů a její tvář dostala rázem barvu zralých třešní. Měla pocit, jako by ji někdo právě praštil do žaludku.
Wesley se díval střídavě na ni a Dannyho a stále zvažoval, co by měl říct.
Nic, modlila se Ellen v duchu. Neříkej nic a odejdi!
„To si děláš srandu, Danny!“ vypadlo z něj nakonec.
„Wesi, prosím tě, nech toho,“ ošil se Danny.
Ellen prožívala dilema, jestli má odvážně stanout Dannymu po boku, nebo zbaběle utéct.
„Jsi fakt takovej pitomec?“ pokračoval Wesley se směsí údivu a znechucení ve tváři.
Ellen rychle zvolila druhou možnost.
„Omluvte mě,“ zamumlala téměř neslyšně a co nejrychleji odtamtud zmizela, s pohledem zabodnutým do země.
Danny ji chápal. Věděl, že vlastně nemá proč cítit se provinile, nebo jinak nepříjemně, ale tváří v tvář Wesleyho výrazu to bylo těžké.
„Wesi,“ vzdychl a pokrčil rameny, když osaměli.
„Jsi idiot?!“ vyjel na něj Wesley. „Říkal jsem ti, aby ses soustředil na náš úkol a ty prostě myslíš kalhotama a taháš Ellen za tee-pee!“
„Wesi!“ zvýšil Danny hlas. „Uklidni se, byl to jenom polibek. S naším úkolem to přece nemá co dělat, vůbec nechápu, o co ti jde!“
„Jenom polibek, jo? Vždyť jsi jí tady málem položil na zem a znásilnil! Bohužel jsem to viděl,“ ušklíbl se Wesley posměšně.
„Tak dost!“ zamračil se Danny. „Když pominu, že už to trochu přeháníš, tak ti do toho vůbec nic není.“
„To jsi vážně tak zoufalej, Danny?!“ gradoval Wesley. „Mozek ti spadl do rozkroku? A oči taky? Radši jsi měl sklátit nějakou z těch šajenek, než se snažit dostat pod sukni Sinclairově dědičce, nehledě na to, že za pár dní si v Red Lodge můžeš klidně obejít všechny bordely, co tam jsou!“
Danny sebou trhl, jako by dostal ránu.
„Wesi!“ vyštěkl varovně.
Wesley se k němu obrátil a udělal krok k němu.
„Co?“
I Danny udělal krok. Jeho oči se zdály být tmavší, než obvykle a Wesley dobře věděl, že ho rozzlobil.
„Nebuď si tak jistej, že tě nepraštím!“
„Proč? Nerad slyšíš holou pravdu?“
„Já ti povím proč,“ řekl Danny tichým, tvrdým tónem. „Povím ti, proč se chováš jako blbec. Máš vztek, protože já mám na rozdíl od tebe odvahu na to, abych líbal tu, kterou líbat chci!“
Wesley ho chytil pod krkem tak rychle, že nestihl ten pohyb ani postřehnout.
Stisk bolel a Danny se instinktivně pokusil polknout, což bylo docela obtížné. Ve Wesleyho tváři se rychle vystřídalo několik emocí, než naklonil obličej těsně k Dannymu.
„Já děvky nelíbám!“ zasyčel zuřivě.
Danny odrazil jeho ruce a odstrčil ho. Na okamžik to vypadalo, že ho skutečně udeří, ale pak se jen prudce obrátil k odchodu.
„Ellen je jen malá děvka a kromě těch peněz ti nikdy k ničemu nebude!“ zavolal Wesley vztekle do jeho zad.
Danny se s napjatými zády zastavil.
Pak se obrátil.
A pak ho doopravdy udeřil.
* * *
Konečně ji uviděla.
„Annie!“ zvolala. Anne se přestala zabývat vlastními myšlenkami a zvědavě se otočila po hlase, protože Ellenin tón zněl nezvykle uspěchaně a naléhavě.
„Co je?“ zeptala se bez zájmu. Měla teď rozhodně jiné starosti.
„Musíš jít hned se mnou,“ uchopila ji za loket.
„Kam?“ nechápala Anne.
„Je to důležité!“ sykla Ellen netrpělivě a zatáhla ji za paži. Anne se zamračila, nicméně se podvolila a nechala se táhnout.
Táhnout?
Svět se dneska zbláznil, Ellen skoro běží a navíc ji velmi nespolečensky vleče sebou.
Vybitá winchestrovka, kterou měla stále na popruhu přes záda jí nepříjemně tloukla do lopatek, ale snažila se mlčet a jít tam, kam Ellen chtěla.
„El, někomu se něco stalo?“ zkusila to.
„Doufám, že ještě ne,“ přikývla Ellen naprosto vážně.
Obešly jeden z velkých indiánských tee-pee a Anne uslyšela zvuky rvačky. Přidala do kroku a uviděla dva muže, jak se válí v prachu země v těsném zuřivém sevření.
Když je oba poznala, otevřela údivem ústa.
Podívala se na Ellen s velkou otázkou v očích, ale ta se jen držela za pusu a vysílala k ní zoufalý pohled, který jednoznačně signalizoval: Dělej něco!
„Nechte toho!“ zvolala Anne, ale znělo to dost slabě. Stále ještě nemohla uvěřit, co vidí před sebou. „Slyšíte, přestaňte!“
Samozřejmě jí vůbec nezaregistrovali, přešla k nim a pokusila se do nich kopnout, ale bylo celkem nebezpečné se k jejich chumlu přiblížit.
Odskočila, sundala si ze zad vybitou pušku a obrátila ji pažbou dolů. Bylo jí jedno, koho z nich a kam praští, ačkoliv si dávala pozor, aby nezasáhla nějakou důležitou část těla, například obličej.
„Říkám! Okamžitě! Přestaňte!!“
Zafungovalo to. Stáli proti sobě a nejspíš by se stále probodávali zuřivými pohledy, kdyby mezi nimi nestála Anne. S puškou.
„Ty se mi snad zdáš!“ obořila se na Wesleyho, kterému tekla krev z nosu a z prokousnutého rtu. „Co ty jsi sakra vůbec zač?! Neumíš nic jinýho? Před pár dny jsi málem přizabil Orlího drápa a teď mlátíš Dannyho? DANNYHO?!“ ječela.
„Nech ho, Annie,“ ozval se Danny. „To já jsem praštil jeho.“
V tuhle chvíli nebylo nic, co by ji překvapilo víc. „…Cože…?“ vykoktala.
„Já jsem praštil jeho!“ zopakoval důrazněji. Obrátila se k němu, natékalo mu oko a tvářil se sveřepě. Stále ještě zcela nechápala. Danny se od ní odvrátil a uchopil za ruku Ellen.
„Pojď,“ pobídl ji jemně.
Ještě, než odešli, věnovala jí Ellen dlouhý pohled plný vřelého poděkování.
Danny kulhal na levou nohu.
Víc překvapení už asi neunesu, pomyslela si Anne otupěle, když se za nimi dívala.
Chvilku jí trvalo, než si uvědomila, že osaměla s Wesleym, který dál zarytě mlčel a otíral si krev hřbetem ruky. Byla si jistá, že by také měla zarytě mlčet, ale nemohla si pomoci.
„Proč tě, proboha, praštil?“ vydechla nechápavě.
Probodl ji pohledem a spustil ruku.
„Tomu nerozumíš!“
„Ne, tomu vážně nerozumím!“ odsekla. „Lidem, co používají místo mozku pěsti ani rozumět nejde!“
Stiskl zuby k sobě.
„Jsi jenom malá hloupá holka a o životě vůbec nic nevíš!“ obvinil ji. „Život není nějaká pitomá růžová zahrada, kterou se procházíš a čucháš ke kytkám, život je boxerskej ring, jestli chceš zůstat stát na nohou, tak se musíš rvát!“ skoro křičel. „Buď jsi rváč a máš aspoň nějakou šanci, nebo jsi nula a potom žádnou nemáš!“
Znovu si otřel krev a obrátil se k rychlému odchodu, jako by už neměl sílu setrvávat v její společnosti.
Zuřila.
„Tím chceš říct, že já jsem nula?!“ zavolala na něj. Ani nevěděla, proč raději nemlčí, protože stejně neočekávala žádnou reakci.
Obrátil se.
Několika rychlými kroky byl zpátky u ní, tak blízko, až musela násilím potlačovat instinktivní touhu couvnout.
Sevřel jí ramena a nejspíš si to ani neuvědomoval, za to Anne ano. Především její pravé rameno, otlučené od pažby, si to uvědomovalo až dost.
Neodvážila se ale dát něco najevo.
„Ne, Annie,“ řekl tichým, chraplavým hlasem a naklonil se k ní ještě blíž. Měl obličej jen pár centimetrů od jejího. „Ty jsi rozhodně rváč.“
Prudce vdechla vzduch, možná chtěla něco říct, nebo udělat, ale nenapadalo ji, co by to mělo být.
Jeho pohled byl podivně naléhavý a skoro až zoufalý.
Má rezavé oči, pomyslela si nesmyslně. Rezavé jako včelí med.
Náhle s naprostou jistotou poznala, že ji chce políbit.
Vyděsilo ji to. Ale ještě víc ji vyděsilo, že by se tomu polibku rozhodně nebránila a bylo by jí úplně jedno, že by je oba zapatlal krví.
Nepolíbili se.
Z Anniných ochablých prstů vypadla puška a s dutým zvukem sebou práskla o zem – oba sebou trhli a odskočili od sebe, jako by se spálili.
Wesley zaklel.
Automaticky sevřela pěsti a postavila se pevně, protože očekávala, že ji zasype rozčilenými nadávkami nebo čímsi podobným, protože tak se prostě choval.
Ne ale teď.
Několikrát rychle zamrkal, popotáhl nosem a těkavým pohybem si ještě více rozmazal krev po bradě a tváři. Ještě nikdy neviděla na jeho tváři tak zranitelný výraz. Na žádném muži, kterému se kdy dívala do tváře.
Sevřelo se jí cosi pod žebry a vůbec nevěděla, co si počít, ale Wesley to vyřešil za ní.
Obrátil se na patě a zmizel.
Anne poněkud toporně zvedla pušku ze země a otupěle si vzpomněla na Sugarhill. Zdál se to být tak vzdálený svět. Kdysi byla přesvědčená, že není nic těžšího, než žít v Sugarhillu pod jednou střechou s levným alkoholem nasáklými čuňaty Billem a Guyem, ale už si to nemyslela.
Možná jsem si měla sakra líp rozmyslet, jestli chci dál dobrovolně trávit čas s podobnýma lidma, jako je Wesley Shane! pomyslela si hořce. Ale na to už je pozdě.
Přehodila si popruh winchestrovky přes záda a povzdychla si.
* * *
Úsvit byl krásný.
Anne už viděla spoustu krásných úsvitů, některé i v Sugarhillu, jiné po cestě, ale tenhle vynikal nad všechny. Bylo chladno a vítr se do ní opíral, ale nejspíš to vůbec necítila. Ani se nepohnula, nejraději by snad ani vůbec nemrkala, aby jí neutekla ani vteřina té nádhery, když rodící se naoranžovělé slunce obkreslovalo špičaté siluety vysokých tee-pee.
Věděla, že nikdy nezapomene ty barvy, tu vůni ani zvuky.
Kdosi vedle ní stanul tiše jako stín. Nepodívala se, protože nechtěla odtrhnout oči, ale tušila, kdo to je, protože jen indiáni se dokázali pohybovat tak tiše.
„Opravdu nádherné, až slzám,“ řekl Orlí dráp svým hlubokým hlasem.
Anne zvedla ruku a konečky prstů překvapeně nahmatala slané stopy na svých tvářích.
„To… to ano,“ řekla tiše.
„Síla těchto okamžiků je v tom, že už se nikdy neopakují a trvají jen prchavou chvíli,“ pousmál se indián.
Nevěděla, co k tomu říct a nebyla si jistá, jestli tomu dostatečně rozumí, Orlí dráp od ní ale nečekal odpověď.
Stáli vedle sebe tiše.
Koní na prostranství přibývalo, i když šero zatím obkreslovalo jen jejich siluety, tiše frkali, podupávali a zdravili se navzájem tím milým, koňským způsobem.
„Kde je náčelník?“ zeptala se nahlas mladíka. „Je tady?“
„Ano. Stojí támhle,“ ukázal Orlí dráp.
„Jak to děláš?“ podivila se. „Vy indiáni vidíte ve tmě jako kočky?“
„Tohle není žádná tma,“ pousmál se.
Anne napínala zrak, jak chtěla náčelníka spatřit, takže nemohla s Orlím drápem plně souhlasit. Z náčelníka viděla jen obrys a několik bílých per v jeho vlasech, která do šera svítila.
Spatřit náčelníka Slunečního bizona pro ni bylo vždy tak trochu fascinující, ani nevěděla proč. Byl to už starší muž, přesto měl vlasy ještě uhlově černé a jeho lehce zešikmené oči byly tmavé a velmi pronikavé.
„Kolik vás vlastně s námi jede?“ zeptala se.
„Mnoho.“
Vlastně podobnou odpověď čekala.
„Ale proč vlastně? Myslím proč doopravdy.“
„Náčelník a Rychlý střelec mezi sebou mají pouto,“ odpověděl Orlí dráp. „Říkáme tomu Moht´a veesehe, což ve vašem jazyce znamená něco jako božské spojení. Je to velmi vážná záležitost a pokud Rychlý střelec požádal, náčelník Sluneční bizon jeho přání vyhověl.“
Netrpělivě se zamračila.
„Pořád tomu nerozumím. Jak něco takovýho může vzniknout?“
„Různými způsoby,“ přiznal Orlí dráp. „Rychlý střelec kdysi zachránil život synovi Slunečního bizona. Zachoval se velmi nezištně a velmi statečně a náčelník cítil obrovskou vděčnost. Věřil, že mu Rychlého střelce poslali do cesty sami bohové.“
Anne tiše naslouchala.
„Náčelník slíbil před bohy oddanost, trvající po tento život, i po všechny další životy, když se jeho duše a duše Rychlého střelce potkají.“
Nemohla popřít, že i to je fascinující, stejně jako představa, jak Flash zachraňuje někomu nezištně a statečně život.
„A jen to stačí k tomu, aby poslal většinu svých bojovníků přepadávat vlaky?“ nezdálo se jí. „Jen tak?“
Pousmál se.
„Stačilo by to. Ale je v tom i víc. George Marten je velmi zlý člověk.“
„Vím,“ ušklíbla se. „To už se ke mně doneslo. Několikrát.“
„Dříve se velmi zasloužil o to, aby se ubližovalo spoustě indiánských bratrů a sester všemi způsoby. Zabíjel, mučil, trýznil, děsil. Mnoho indiánské krve teklo jen pro jeho potěšení. I my se toužíme pomstít.“
Mluvil klidně, ale tvrdě.
„I tobě ublížil?“ zeptala se napjatě.
„Ne. Ale když krvácí moji bratři, krvácím i já. Nečekal jsem, že někdy budu mít takovou možnost se pomstít.“
Mlčela, protože nevěděla, co by mohla dodat. Indiánova slova ji zasáhla, i když přesně nerozuměla, co díky nim cítí. Zahleděla se znovu na úsvitem osvětlenou scenerii, která začala rychle světlat měkkým, naoranžovělým světlem.
„Tak jsem skoro jediná, kdo se mu nemá za co mstít,“ prohlásila s lehkou ironií.
„Buď ráda, Divoká růže,“ řekl upřímně. „Pomsta je těžké břímě.“
* * *
John Flash dýchal pomalu a klidně a chvíli pozoroval svůj vlastní dech, chladem se srážející v páru. Bylo přesně to prchavé světlo, které je jen pár minut mezi končícím úsvitem a začínajícím dnem.
Měl před sebou všechny nastoupené, usazené v sedlech, připravené na odjezd.
Pečlivě se na ně díval.
Byli tam Šajeni, jeho vlastní muži, Wesley Shane a Danny Larabi, kteří všechno tohle začali. Byla tam Ellen, smutná dědička, která toužila po smrti otcova vraha.
Všichni toužíme po smrti vraha, pomyslel si.
Byla tam i Anne Retlowová.
Moje vlastní dcera.
Rád si to spojení slov v duchu často opakoval, jako by se tím sám sobě vysmíval. Jako by si s určitou, sebetrýznitelskou škodolibostí připomínal, že byl hlupák, když si mohl myslet, že ho minulost nikdy nedostihne.
Muselo k tomu jednou dojít, obzvlášť když ji ztělesňovala taková osůbka, jako byla Anne Retlowová.
Musel se pousmát, protože byla jediná, kdo se na něj nedíval. Ramena měla napjatá, seděla strnule a oči upírala někam na obzor. Do dlouhých copů měla vpletená pírka, barevné šňůrky a korálky po způsobu šajenských žen, prostě jen proto, že ji to uchvátilo. Vůbec se nestarala o to, jestli působí nepatřičně.
Věděl to přesně, protože taková bývala její matka Dolores.
„Než se rozdělíme a vyrazíme, chtěl bych jen říct, že Annie pojede s námi. Nemyslím tím jenom teď, myslím tím, že s námi pojede na celou akci. Odvede svůj díl práce, který jí určím.“
Jeho slova dozněla, odmlčel se a s vyrovnaným polovičním úsměvem čelil palbě udivených pohledů, kterou očekával a následnému hrobovému tichu. Nikdo se neodvážil v tuhle chvíli nic namítnout, s čímž počítal.
„Tak pojeďme,“ dodal a obrátil koně.
* * *
Anne se vznášela.
Samozřejmě ve skutečnosti jela na koni, ale její mysl se vznášela vysoko v sychravě načechraných mracích.
Nevadilo jí, že je vlezlé vlhko a fouká studený vítr.
Nevadilo jí ani, že Kit jel spolu se Spencerem a Davidem v jiné skupině, než ona.
Bylo jí úplně jedno, že Danny má pod okem fialovou modřinu a okázale nemluví s Wesleym a že Wesley má červený nos a okázale nemluví s Dannym.
Nevadilo jí, že Flash od své poslední krátké řeči před odjezdem neřekl vůbec nic.
Byla šťastná. Ano, věděla, že brzy přijdou pochybnosti a myšlenky, ze kterých bude nervózní, ale to si teď odmítala připustit.
Den byl tak krásný!
Flash dal povel ke zpomalení a Anne se pokusila slétnout ze svého šťastného obláčku a více se soustředit na cestu. Před nimi byl průsmyk natolik úzký, že se museli seřadit po jednom, aby mohli bezpečně projet.
Vedla svého koně jistou rukou a zařadila se hned za Wesleyho který seděl na vysokém hnědákovi. Šikmé stěny průsmyku je svíraly mezi sebou, tyčily se k šedé obloze a jak kamenitá stezka nedělala dobře koňským nohám, musela celá karavana zpomalit.
John Flash byl klidný, pohledem otočeným vzhůru ke skalám nespatřil nic neobvyklého a jeho instinkty zůstávaly pokojné.
Náhle se zamračil a zvedl hlavu, aby nasál chladný vzduch kolem sebe a prsty se mu mimovolně sevřely kolem hrušky sedla.
Ucítil ten mírný, skoro neznatelný zápach.
Poznal hned, co to je.
Hořící zápalná šňůra.
Jen dvě vteřiny mu stačily, než pochopil, že tentokrát k němu jeho instinkty nepromlouvaly správně.
Pak svět vybuchl.
Anne ani později nedovedla vysvětlit, co se vlastně stalo, v jednu chvíli prostě seděla v sedle s pohledem upřeným na Wesleyho záda a v druhou chvíli všechno bouchlo. Oči jí zaplnilo oslnivé světlo, ostrý prach a do uší jí udeřila ohlušující rána.
Něco tvrdého jí praštilo pod koleno a do ramene, zamrkala a kdesi před sebou viděla, jak pod Dannym padl kůň.
Zvíře křičelo, strašlivě.
Pořád se nemohla nadechnout, slyšela Wesleyho, jak zoufale zavolal Dannyho jméno.
Anne by také chtěla křičet, jen kdyby věděla co.
Štěkly výstřely, mnoho výstřelů, slyšela, jak hvízdavě prorážely vzduch kousek od její hlavy.
Pořád dobře neviděla a zoufale mrkala oslněnýma očima. Zahlédla Wesleyho, jak padá dolů a jeho koni z krku prýští krev, sotva se stihl vzepřít a vyhodit nohy ze třmenů.
Její vlastní kůň pod ní zděšeně poskakoval, jak se snažil v úzkém průsmyku najít cestu ven. Vzadu zahlédla Flashe s puškou přiloženou k líci, klidného, soustředěného a chladného, jako by neseděl na vzpouzejícím se koni a nedýchal zvířený prach.
Vystřelil směrem vzhůru, jednou, podruhé, potřetí.
Odkudsi shora se ozvaly výkřiky a pak úzký pruh oblohy zastínilo padající tělo.
Musím střílet, pomyslela si Anne šokovaně. Střílet.
Sáhla po pušce, kterou měla v pouzdře u sedla, jako v nějakém rozmazaném snu ji sevřela do obou rukou.
Někdo křičel její jméno.
Flash? Shakespeare?
Pak se svět zatočil a cosi ji znovu udeřilo bolestivě do zad. Chvíli ji trvalo, než pochopila, že to byla kamenitá země, na kterou spadla.
Kolem znovu zatřeskaly výstřely, Anne měla prázdné ruce a vůbec si nepamatovala, že pušku upustila.
Někdo ji uchopil pevně za paži a táhl ji nahoru, chtěla se bránit, úchop ji bolel. Podívala se nahoru a viděla Flashovu tvář, mluvil na ni, ale nerozuměla mu.
„Nechci…“ zachraptěla a rozkašlala se. „Musíme-“
Sklonil se ze sedla ještě víc a vytáhl ji před sebe, poslední co viděla, byl Wesley, který táhl po zemi Dannyho s krvácející nohou.
„Wesley…“ řekla namáhavě. Napůl seděla a napůl visela přes sedlo před Flashem, neuměla si představit, že se v téhle poloze udrží na koni, ale on ji svíral velmi pevně.
Neviděla a vlastně ani nechápala, jak se odtamtud mohli dostat, hruška sedla ji příšerně tlačila do boku, až se dusila a koňské pohyby byly divoké a nepředvídatelné. Nemohla nic říct ani vykřiknout, i když chtěla.
Když konečně zastavili, sklouzla ze sedla, zapotácela se a opřela se o první strom, který měla v cestě. Znovu se rozkašlala a bojovala s nevolností.
Konečně se nadechla hlouběji a vzhlédla. Očima plnýma slz a prachu viděla Shakespeara, který seděl na jejím vlastním koni a právě přijíždějícího Angličana s Ellen. Angličan držel v rukou otěže Ellenina kulhajícího koně a Ellen se sotva držela v sedle.
Hned jak zastavili, sesunula se ze sedla na všechny čtyři a dávivě zvracela.
„Je někdo z vás raněný?“ řekl Flash.
„Škráblo mě to do ramene, ale nejvíc to odnesl kabát,“ odpověděl Shakespeare. „Zvládám to.“
„Dannyho zasáhli!“ zvolala Anne. „Viděla jsem to.“
Flash jen nepatrně stiskl rty, ale neodpověděl jí.
„Zdá se, že nás zatím nikdo nepronásleduje, snad to tak zůstane,“ prohlásil Angličan.
„Musíme se pro ně hned vrátit, zůstali tam sami a nemají koně!“ vyskočila Anne divoce na nohy. Flash jí zachytil paži.
„Nikdo se nikam vracet nebude,“ prohlásil pevně.
Trhla sebou, jak se pokusila z jeho sevření uvolnit.
„Ale my se tam vrátit musíme, jinak se odtamtud nedostanou!“
„Nikdo se nikam vracet nebude!“ zopakoval důrazněji a nepustil ji.
Anne zamrkala, jako by nedokázala jeho slova pochopit.
„Ty chceš říct… že nic neuděláš?!“
„Byla to past, do který jsme hloupě vlezli a já budu děkovat Bohu, že jsme měli to zatracený štěstí a vyvázli z toho v tomhle počtu, to je přesně to, co udělám! Rozhodně nepošlu zpátky někoho dalšího, aby počet obětí dobrovolně doplnil.“
Past… prolétlo jí hlavou. Ta hromada kamení… ta hromada, která vypadala úplně neškodně prostě vybuchla, rozlétla se do stran…
Sevřel se jí žaludek a před očima se jí zatmělo.
„Kdyby tam zůstal Angličan a Shake, tak by ses pro ně vrátil!“ zaječela na něj a cítila, jak s ní začíná cloumat hysterie.
„Ne. Bylo by to stejné,“ řekl zcela klidně.
Těkala pohledem po Angličanovi i Shakespearovi, jestli něco namítnou, cokoliv. Oba ale uhnuli pohledem, aby se vyhnuli tomu jejímu.
Tentokrát se Flashovi vytrhla doopravdy.
„Nevěřila jsem, že jsi až takovej sobeckej hajzl!“ strčila do něj, překážel jí v cestě. Ještě nebyla rozhodnutá, kam chce jít, ale nejspíš k nějakému koni.
Chytil ji rychle, tentokrát za obě ramena a obrátil k sobě.
„Tak poslouchej, holčičko,“ řekl a jeho hlas zněl najednou docela jinak. „Chtěla jsi bejt jako my? Teď je tvoje příležitost, protože tohle přesně je realita, tahle hnusná, nespravedlivá a tvrdá realita! Takže to ber jako první lekci - nebo vypadni!“
Jeho oči se na ní dívaly z takové blízkosti, tak neskutečně modré, chladné a nelítostné.
Věděla, že má pravdu a že ona je jen hloupá holka. Ze všeho nejvíc se jí chtělo brečet, pustit ven všechen ten zoufalý pláč, co se jí hromadil v hlavě, kroutil jí obličej a dusil ji, ale věděla, že je to to jediné, co opravdu nemůže udělat.
Nemohla na to ani nic říct, protože prostě nebylo co.
Pustil ji pomalu a ona stejně tak pomalu klesla na zem.
A mlčela.
* * *
Dannyho noha krvácela a bolela jako čert, obzvláště, když ho Wesley táhl po kamenité zemi. Vůbec proti tomu ale neprotestoval, naopak se mu snažil pomoci, aby se oba dostali za balvan, alespoň do zdánlivého bezpečí.
Wesleymu to působilo docela potíže, táhnout Dannyho a v druhé ruce ještě držet winchestrovku, kterou sebral.
Další dva výstřely je přinutily přikrčit se za balvan.
„Jsme v hajzlu, že jo?“ vydechl Danny hořce.
„To ještě nevím.“
„Oni nás nenechají odejít po svých, myslí si, že někdo z nás by mohl být Flash, šli nejspíš po něm!“
„Ty stejně po svých neodejdeš,“ odsekl Wesley. „Neruš mě, přemýšlím!“
Třeskly další výstřely, z jiného směru.
„Přemýšlíš?!“ zaskřehotal Danny lehce hysterickým smíchem. Jenže Wesley si ho příliš nevšímal, nejspíš skutečně přemýšlel. Nebo počítal.
„Flash dostal dva, možná tři, Angličan dalšího. Podle mě jich může zbývat… čtyři, možná pět,“ uvažoval Wesley polohlasně.
„No to je vážně skvělá zpráva!“ zaskučel Danny. Měl chuť se stočit do klubíčka a úpět a když tak nad tím uvažoval, v podstatě mu v tom nic nebránilo. „Wesley…!“
Bolest v Dannyho hlase s Wesleym trhla, nemohl se neotočit. Danny měl na tváři i na rukou krvavé ranky, drobné i větší, jak jen zasáhly odštěpky kamenů, které rozmetala výbušnina blízko nich. Možná i on sám vypadal podobně.
„Ano?“ polkl, aby neměl tak nejistý hlas. Vidět Dannyho krvácet mu působilo bolest a cítil se slabší. Vždycky to tak bylo.
„Musím ti to něčím utáhnout,“ prohlásil a sundal šátek z krku. „Bolí tě to?“
„Tak… trochu…“ přiznal Danny přidušeně a málem si překousl jazyk, když Wesley poněkud brutálně utáhl šátek. Na detailnější ošetření nebyl čas ani prostředí.
Wesley se přitiskl ke kameni a chtěl se nenápadně vyklonit, plně soustředěný. Danny se dotkl jeho paže.
„Proboha, co chceš dělat?“
„Pokusím se dostat blíž a ty mě budeš krýt. Jinak nemáme šanci,“ prohlásil Wesley rozhodně.
„Krýt?“
Danny měl pocit, že mu spolu s krví odcházejí i mozkové buňky. Jako by to už nemohlo být horší.
„Vezmi si tu pušku,“ pokračoval Wesley a podával mu svou zbraň.
„Když odsud vylezeš, hned ti ustřelí hlavu!“ rozhořčil se Danny.
„Ještě tu můžeme čekat zalezlí, dokud nás nepostřílejí jako králíky v pasti!“ odsekl Wesley.
„Wesley!“ zachytil ho za rukáv v půli jeho pohybu. „Počkej!“
Přítelovy zoufalé oči ho donutily ani se nehnout. Možná moje oči vypadají úplně stejně, pomyslel si. Jeden se o druhýho bojíme tak moc… je možný, že jsme se před dvanácti hodinami porvali jak dva idioti?
„Co je?“ odsekl úsečněji, než chtěl.
„Já… chci ti jenom říct, že to včera… že to bylo…“
„Řekneš mi to, až to vyřídíme,“ sundal ze sebe Dannyho dlaň, ale přitom ji velmi silně stiskl. „Drž se.“
„Drž se,“ zopakoval Danny. Nic jiného ho nenapadlo.
Wesley vytáhl jeden ze svých revolverů, které měl u pasu.
„Tak jdeme. Střílej, teď!“ přikázal Dannymu a sám zmáčkl kohoutek.
A pak vyběhl.
* * *
Ticho přerušovaly jen úsporné zvuky, které vytvářel Flash se Shakespearem a Angličanem, Annie je jen tupě poslouchala a ani se je nesnažila identifikovat.
A pak Ellenino tiché vzlykání a to se zase nedalo neidentifikovat.
Posadila se vedle ní a měla chuť jí buď ucpat pusu, nebo ji obejmout.
Závidím jí, přiznala si s hořkou ironií. Chci taky brečet, aspoň takhle potichu. Ne, chci brečet nahlas. Schovat se mámě do náruče a brečet, dokud neusnu. Chci, aby se tohle všechno nikdy nestalo, aby to neexistovalo… abych neexistovala já taková, jaká teď jsem.
Nakonec se pohnula a vzala Ellen za ruku. Měla dlaň studenou jako led a Anne ji chytila pevně a držela ve své.
* * *
Danny se nepovažoval za žádného excelentního střelce a teď se mu navíc třásly ruce, nohu měl celou od krve a byl polomrtvý strachem o Wesleyho.
Přesto odhodlaně přitiskl tvář na studený kámen. Střílel z revolveru, i když věděl, že nemá moc šancí se s ním trefit, chtěl rozptýlit pozornost od Wesleyho a donutit ostatní střelce aspoň na okamžik zastrčit hlavy.
Střelba ustala, alespoň na krátkou chvíli a Danny zahodil prázdný revolver. Bylo obtížné najít vhodnou polohu na míření puškou, aby přitom neměl pocit, že mu někdo odtrhává nohu od těla, nicméně se o to snažil.
Někde opodál dvakrát štěkl revolver a ozval se výkřik z protější strany. Danny se v duchu zatetelil alespoň malou radostí.
Mířil.
„Kryju tě,“ šeptal si pro sebe, aniž si to uvědomoval. „Kryju tě, brácho.“
Přimhouřil jedno oko a vystřelil. Střela zasáhla ruku muže, který ležel na skalní plošině, Danny viděl, jak mu vyletěla zbraň a tak bleskově natáhl znovu.
Tentokrát ho trefil rovnou do hlavy.
Cítil jak se jeho rty roztahují do úšklebku podobného úsměvu.
Wesley mezitím skočil za keř, kutálel se a plížil po zemi, dýchal prach a snažil se pohybovat rychle. Skočil znovu a jedna z kulek mu zasvištěla přímo u ucha a odštípla kus kamene, Wesley dopadl a silně se přitiskl k chladné skále.
Zvuk kulky mu ještě dozníval v hlavě, svět jako by se mu na chvíli zhoupl a tak rychle zamrkal a snažil se zaostřit na své ruce.
Na jedné z nich měl ten malý barevný náramek od Anne.
Pořád jsem naživu. Pořád.
Snažil se dýchat pomaleji, vrátil prázdný revolver do pouzdra a vytáhl druhý.
Viděl dalšího tak třicet metrů od něj, kus jeho klobouku, obličeje zahaleného šátkem a podlouhlý stín hlavně. Neměl nejlepší úhel na zásah, přesto… střelil.
Jedna jeho rána zasáhla nepřítele vteřinu předtím, než to do něj naprala Dannyho puška.
Jo! zařval by Wesley nejraději radostí.
Krev se rozstříkla po mužových prsou i na skály kolem, jeho napjaté tělo se naklonilo a pak bezhlesně padalo ze skály, aby s tupým plesknutím dopadlo na cestu.
Jo! poskočilo Dannymu srdce.
Už zbyl jen jeden. Byl ukrytý na velmi výhodném a těžko dosažitelném místě, Wesley i Danny se nezávisle na sobě pokoušeli na něj vystřelit, ale kulka vždy jen planě prolétla a nezpůsobila žádnou škodu, jak se zdálo.
Musím nahoru, usoudil Wesley, přestože měl ruce rozedřené od skal a v revolveru jen dva poslední náboje, věděl, že jinou šanci nemá. Pokud to vzdá, můžou to oba dostat do zad, když se pokusí odtud Dannyho dostat. A Danny dole krvácel a on se nerad vzdával, obzvlášť, když mu srdce pumpovalo do žil opojnou směs vzrušení a strachu.
Vyrazil.
Snažil se být rychlý a tichý, dýchat úsporně a nemyslet na nic jiného, než na svůj cíl. Zbyl tam poslední, protože měl nejlepší úkryt – částečně krytý keřem, šikmým převisem skály i hromadou kamení byl téměř nezasažitelný odkudkoliv.
Počkej, až ti skočím do zad, ty hajzle!
Wesley měl téměř ideální místo, nehýbal se a vyčkával, nechával ho v nejistotě.
Pot mu stékal po čele a pálil ho do očí, přestože bylo pořád chladno, měl pocit, že muselo utéct nekonečně mnoho času. Tiskl hrudník k zemi a napínal zrak, vpředu viděl záblesky pohybu nepřítele, slyšel tlumené zvuky, ale pořád ležel.
Konečně se ozval výstřel zdola, Danny sice minul, ale dozvuk střely byl přesně to, co Wesley potřeboval, vymrštil se ze země jako šelma, přikrčený, napjatý a letěl vpřed.
Věděl přesně, jak to má proběhnout, ale něco se pokazilo. V poslední chvíli se muž otočil, Wesley uviděl jeho tvář zpola zakrytou šátkem a krempou klobouku, jako zpomaleně zahlédl udivený výraz v jeho šedých očích.
Muž bleskurychle obrátil brokovnici proti němu a vystřelil. Wesleymu nezbylo nic jiného, než sebou praštit o zem, sice u toho taky vystřelil, ale bylo to spíš instinktivní, než cokoli jiného. Minuli oba, Wesleyho štíply odražené broky neškodně do paže a do boku a tvrdě se udeřil do zátylku.
Svět se mu rozmazal a zastavil.
Měl by mu hlavou proběhnout celý život, ale neproběhlo mu hlavou absolutně nic, stačil jen zamrkat, jak se stále snažil zaostřit.
Cvaknutí prázdného zásobníku brokovnice znělo jako andělská hudba.
Wesley si pustil do hrudníku víc vzduchu.
„Kurva!“ zaklel muž a kopl Wesleyho do pravé ruky, aby ho zbavil revolveru. Wesley nikdy netušil, čím si zasloužil to štěstí, že ho ten blb nevzal pažbou rovnou do hlavy, ale šel nejdřív po jeho ruce. Bolest zápěstí mu kupodivu pomohla se vzpamatovat.
Vzepjal se, hranou boty kopl protivníka z boku pod žebra a vzápětí už se váleli na zemi. Neřekli ani slova, jen těžce oddechovali. Wesley zahlédl záblesk čepele a rychlým pohybem zachytil ruku svírající nůž.
Už nemohl. Námahou se mu zatmívalo před očima, oběma rukama svíral mužovo zápěstí s nožem, který mu mířil na krk. Cítil, že se nemůže nadechnout, viděl, jak se ostří pokaždé o pár milimetrů přiblíží.
Dívali se jeden druhému do očí z bezprostřední blízkosti, na jeden jediný okamžik Wesley pustil pravou ruku, aby držel celou protivníkovu váhu jen jednou paží.
Pravou sáhl k pasu a vrazil mu svůj nůž mezi žebra.
Jednou, podruhé, potřetí, pokaždé o kus výš. Muž krvácel, chroptěl a slábl.
Wesley zůstal několik dlouhých chvil bezvládně ležet pod krvácejícím tělem, ze kterého unikal život a teprve potom se pohnul, nadechl a odkopl ho.
Měl pocit, že ho bolí každý kousek těla, ale ani trochu mu to nevadilo. Ani si neuvědomil, jak rychle se dostal dolů a spěchal k Dannyho úkrytu.
Danny klečící na jednom koleni křečovitě svíral vybitou winchestrovku a málem ho praštil pažbou přes kolena.
„WESLEY!“ vyjekl. „Proč se sakra neozveš?! Myslel jsem… bál jsem se…“
„Promiň!“ omlouval se Wesley.
„Tys je všechny dostal?“ nechal si pušku úlevou vypadnout z rukou.
„S tvojí pomocí,“ přiklekl k němu Wesley, aby se podíval na jeho ránu. „Šlo ti to dobře, brácho!“
I šátek už byl celý od krve, jen na jeho okraji svítila ozdobná iniciála WS, kterou tam vyšila Ellen Wesleymu k narozeninám.
„Nemůžu tomu uvěřit,“ přiznal Danny. „Akorát to má tragikomickej konec, protože se odtud stejně nedostaneme. Všichni jsou pryč a my nemáme ani koně,“ dodal unaveně, bledý z nedostatku krve. Wesley opatrně prozkoumal ránu a s potěšením zjistil, že kulka není uvnitř svalu, pouze mu potrhala nohu po okraji. Škrábnutí to bylo pořádné, ale stále to bylo jenom škrábnutí.
„Danny!“ prohlásil Wesley důrazně. „Pamatuj si, že já tě dostanu vždycky a ze všeho. Vždycky! Takže teď sklapni a snaž se jen o jedinou věc – nevykrvácet!“
„Rozkaz,“ pousmál se Danny unaveně a neprotestoval.
Věděl, že je to pravda.
* * *
Anne držela křečovitě hrušku sedla a stejně křečovitě zírala na své bílé klouby, jako by se už nikdy nemohla podívat na nic jiného.
Před několika týdny se její svět nečekaně přetočil vzhůru nohama, ale teď ho někdo přetvaroval brutálními kopanci do malého, stísněného, bolavého tvaru.
Bolelo to, divně, tupě a neustále, bylo těžké v sedle jenom sedět, natož držet vzpřímená záda. Měla pocit, že jí každou chvíli vypadnou otěže z ochablých dlaní a ona se jen sveze ze sedla na zem, kde zůstane ležet a bude si představovat, že se nic z toho všeho nestalo.
Že nikdy neopustila ten pitomý Sugarhill.
Uvědomila si, že jí přece jenom nakonec bezhlesně sklouzlo po tváři pár slz. Nenáviděla se za to ještě víc.
Nemohla přestat myslet na Wesleyho a Dannyho. Prostě nemohla.
„Život není nějaká pitomá růžová zahrada,“ říkal jí Wesley ještě včera.
Není to nějaká pitomá růžová zahrada…
Sevřela otěže pevněji.
Wesley se mýlil, já nejsem rváč. Jsem nula.
Skoro slyšela jeho hlas.
„Život je boxerskej ring, jestli chceš zůstat stát na nohou, tak se musíš rvát!“
Nadechla se o něco silněji a přece jenom se pokusila narovnat ztuhlá záda. Kůň pod ní se pohupoval.
Musíš se rvát!
Otřela slzy.
Musíš se rvát…
Zvedla oči a podívala se na záda ostatních jezdců před sebou. A potom výš, do korun stromů. A potom ještě výš, kde probleskovala šedivá obloha.
Když musím, tak musím.
KONEC PRVNÍ ČÁSTI
Wesley se podmračeně rozhlédl a neochotně zamířil k Ellen, způsobně sedící na ohoblované kládě.
Jak může někdo způsobně sedět na kládě?
„Nevíš, kde je Annie?“ zeptal se bez okolků. Stiskla rty a pomalu k němu vzhlédla. Jeho hrubost jí v tuto chvíli vadila o něco méně než to, že ji právě vyrušil z kradmého pozorování Dannyho.
Ten se procházel nedaleko, vedl rozhovor s nějakým šajenským mužem, ale to mu nezabránilo v tom, aby občas upřel pohled Elleniným směrem.
„Jste snad její hlídací psi?“ zvedla obočí a zabodla do Wesleyho chladný pohled. „Před chvílí se mě na to samé ptal Kit. Jako bych já snad věděla, kde ta holka lítá.“
Wesley zabručel něco nesrozumitelného a Ellen usoudila, že tomu ani nechce rozumět. Vrátila se pohledem k Dannymu, samozřejmě nenápadně.
„Měl jsem dojem, že tu seděla s tebou,“ namítl Wesley.
„To ano. Ale příliš dlouho jí to nevydrželo, tahle šajenská vesnice ji uvádí do vytržení, či co, nutně se musela jít rozhlédnout,“ odtušila Ellen.
„Tebe moc do vytržení neuvádí,“ konstatoval Wesley.
„Ty jsi dnes odpoledne nějak empatický,“ usoudila ironicky.
Wesley se zamračil a probodl ji pohledem.
Ellen němý souboj raději hned vzdala.
„Myslím, že naposledy spěchala ke skupině nějakých indiánských žen a pokusila se na ně promluvit šajensky,“ vzdychla. „Proč ji všichni tak úpěnlivě hledáte?“
„Nehledáme ji všichni,“ opravil ji nerudně a přitom vymýšlel, co má vlastně odpovědět. „A už vůbec ne nijak… úpěnlivě.“
Pak se rozhlédl po vesnici a vykročil pryč od Ellen.
Bez pozdravu.
„Skvělé,“ zamumlala si Ellen pro sebe. „Jak zdvořilé!“
Danny na druhém konci prostranství se na ni usmál a Ellen zatrnulo až v konečcích prstů.
Nenáviděla ten pocit.
Zbožňovala ten pocit.
* * *
John Flash ji chvíli pozoroval, aniž na sebe upozornil. Věděl, že si ho brzy všimne sama.
Seděla se zkříženýma nohama mezi skupinkou indiánských žen, jejich hlasy se melodicky proplétaly a ačkoliv si nebyl jistý, jestli si vůbec rozumí, zdálo se, že jim to nevadí.
Šajenky měly copy podobné Anniným – dlouhé, tmavé a husté, snad proto se jí pokoušely naučit, jak si do nich vplést korálky a pírka, tak jak to měly ony. Zvláštním komickým způsobem svítil její bledý obličejík mezi snědými tvářemi šajenek.
Zlehka si posunul kožený popruh na rameni a snad ten nepatrný zvuk zaslechla, protože zvedla hlavu. Přestala zaplétat a dívala se na něj, jak tam jen tak nehybně stál v dlouhém koženém kabátě, s puškou přes rameno.
Úsměv jí rázem zmizel z tváře.
Měla pocit, jako by jí nějaká studená ruka sevřela útroby, ale doufala, že to na jejím obličeji není znát.
Stále se na ní díval, ale neřekl vůbec nic. Nakonec po nekonečně dlouhé době jen kývl hlavou a věnoval jí ten svůj nepatrný úsměv, tentokrát tak nepatrný, že si ani nebyla úplně jistá, jestli se usmál.
A pak se pomalu otočil a odcházel.
Pochopila.
Odložila všechno, co měla právě v ruce a hbitě vyskočila, aby ho následovala. Mohla by ho předběhnout, kdyby chtěla, kráčel zvolna a rozvážně. Nedokázala ani popsat, jak moc ji to rozčiluje, jak moc ji rozčilují všechny jeho činy. Na tom ale nezáleželo, protože i tak neustále čekala na nějaký verdikt z jeho úst.
A musela si přiznat, že uvnitř sebe není zdaleka tak sebejistá a klidná, jak se snažila být.
Ale věřila. To musela.
Zastavil se až za vesnicí, skoro u lesa a obrátil se k ní.
„Co je?“ zvedla tázavě obočí a založila si ruce.
Zblázním se z něj. Fakt se zblázním.
Zatvářil se pobaveně a sundal z ramene pušku. „Tohle je Winchester 1894,“ řekl a nadhodil si ji v ruce.
Trhla rty, jak se jí chtělo říct „vím“, ale nakonec neřekla nic, jen se dál tázavě dívala.
„Je skvělá, protože má zásobník na šest nábojů, jsou přímo tady,“ poklepal prstem na spodní část dlouhé hlavně. Obrátil si pušku v ruce a podal ji Anne tou správnou stranou, váhavě si ji vzala a dívala se na něj ještě tázavěji.
„Prosím,“ pobídl ji. „Víš, co s tím?“
„Nemůžu tady střílet,“ namítla zamračně. „Jsme prakticky ve vesnici.“
„Vědí to,“ uklidnil ji.
„To má bejt zkouška nebo co?“
„Ne.“
Pohrdavě si odfrkla a podívala se na winchestrovku pozorněji. Úplně jistá si nebyla, ale zatlačila na páku směrem od sebe, až se ozvalo cvaknutí.
„A do čeho mám jako střílet?“ ušklíbla se.
Ukázal před sebe na jeden ze stromů. Byl nezvykle pravidelně porostlý větvemi, které se po kmeni šplhaly jako příčky žebříku.
Mlčky přiložila pušku k rameni a zamířila, nic jiného jí nezbývalo.
Vystřelila.
Zvuk rány jí udeřil do uší, pažba do ramene a střela skončila kdesi v křoví. Musela se ovládnout, aby nespokojeně nezavrčela a zatlačila znovu za páku.
Pozoroval její obličej, když se netrefila podruhé a svaly na zaťaté čelisti se napjaly ještě víc. Mlčky vystřílela všech šest nábojů, pátá a šestá rána se konečně zakousla do větve. Sklonila hlaveň, vyhodila poslední nábojnici a podala mu pušku zpátky.
Usmál se s přimhouřenýma očima, které jí i po té době připadaly neuvěřitelně modré a zneklidňující.
Vážně mám taky takové oči? Ne, nemůžou být takové. Takové ne.
V pravém rameni jí cukalo, musela se soustředit, aby to nijak nedala najevo.
„Nebylo to špatný,“ pokývl, ale pušku si nevzal.
„Říkal jsi, že to není zkouška!“ odsekla.
„To taky nebyla.“
Chceš mi něco říct, že ano? zoufala si v duchu. Musíš něco říct. Už musíš nějak rozhodnout, brzy budeme v Red Lodge. Tak už to sakra řekni!!
Mlčel tak dlouhou dobu, že už to nevydržela a kopla do vybitých nábojnic, které jí ležely kolem nohou. Zdálo se, že přesně na takovou nějakou reakci čekal.
„Nebyla jsi ke mně upřímná,“ řekl.
„Cože?“ nechápala.
„Pokusila ses mi vysvětlit, proč tolik chceš, abych tě vzal sebou, ale nebyla jsi ke mně upřímná. Nebo k sobě.“
„Nechápu, co-“
„Kdybys opravdu tak nutně potřebovala peníze, ať už je to na cokoliv, vzala by sis je ode mě. Nabízel jsem ti je. Máš na ně právo, i to jsem ti řekl. Kdybys opravdu potřebovala jen ty peníze, vzala bys je. Žádná hrdost není tak velká.“
„Řekla jsem, že nechci-“
„Já vím, co jsi mi řekla, Annie. Každý slovo si pamatuju,“ ujistil ji poklidně. Sevřela rty a věnovala mu zuřivý pohled.
„Pokud by ti přece jen moje peníze nevoněly, Kit je také velice dobře zabezpečený a jsem si skoro jistý, že ti podobnou nabídku učinil sám,“ pokračoval.
„Já-“
„Obě dvě možnosti jsou rozhodně schůdnější, rozumnější a hlavně rychlejší. Ale ty je zvolit nechceš. Celou dobu si říkám proč?“
Překvapeně zamrkala.
„Vůbec nechápu, o co tady jde!“ přehodila si popruh pušky přes rameno. „Co jsem chtěla říct, jsem už řekla předtím, mám doma určitý závazek, který chci splnit a na to potřebuju spoustu peněz a chtěla jsem jen-“
„Nakonec jsem na to přišel,“ přerušil jí už poněkolikáté uprostřed věty. Začínala ho za to nenávidět.
„Ty toužíš po dobrodružství. Nic víc, holčičko,“ pokračoval tiše. „Proto to chceš.“
Zalapala po dechu a dokonce nechala bez povšimnutí i tu holčičku.
„To je ale blbost!“ odsekla.
„Ano, vlastně je to blbost. Blbost, která často komplikuje život. Jenže jí lze málokdy odolat, Annie, bohužel.“
Zadívala se na něj a v mírně rozevřeném výstřihu košile a kabátu spatřila stříbrný odlesk. Věděla moc dobře, co to je.
„Proto jsi tenkrát odešel? Od nás?“ zeptala se najednou. Zdálo se, že ho příliš nepřekvapila, nebo to nedal znát.
„Ano, proto taky,“ přiznal upřímně.
„Skvělý!“ ušklíbla se a založila si ruce na prsou. „Já ale nejsem jako ty. Ani trochu, Flashi, já neutíkám, rozumíš mi?“
Usmál se na ni.
„Rozumím,“ přehodil si pušku přes rameno. „Rozumím ti moc dobře.“
Obrátil se k odchodu a pomalu se vracel směrem k vesnici. Zůstala tam zaraženě stát.
Toužím po dobrodružství, taková kravina může napadnout jenom jeho! vztekala se v duchu. Ale co když… co když to není taková kravina? Co když jsem vážně nikdy nepřemýšlela o tom, proč to doopravdy chci?
Podruhé kopla do prázdných nábojnic, s mnohem větším vztekem, než předtím.
Nebo je to pravda? Chci adoptovat všechny svoje sourozence, chci jim dát domov, chci jim dát… všechno, co nikdy neměli. Všechno, co dokážu. Budu tu jen pro ně.
Ale předtím chci ještě něco naposledy zažít něco skutečnýho, nebezpečnýho, dobrodružnýho…?
Zůstala tam stát sama s otevřenou pusou, v nesmírném údivu sama nad sebou.
On má pravdu. Věděl to líp, než já!
„Flashi!“ zavolala podivně vysokým hlasem. Nebyl ještě daleko, protože šel pomalu, takže se otočil.
„Johne,“ opravil ji automaticky.
„Neřekl jsi mi, jak jsi se rozhodl!“ vyhnula se oslovení.
„Já jsem se ale ještě nerozhodl,“ usmál se.
A pak odešel.
* * *
„Ellen!“ zašeptal kdosi a chytil jí za ruku.
Málem jí vynechalo srdce, zrovna se pokoušela plížit kolem jednoho z indiánských stanů.
Dobře, ne tak úplně plížit, spíš se pokoušela nenápadně projít.
„Danny, vylekal jsi mě,“ obvinila ho. Šeptala ale stejně jako on.
„To jsem nechtěl,“ usmál se na ni vřele. „Kam jdeš?“
„Já… vlastně se jen tak procházím… už se mi nechtělo sedět,“ odvětila.
Nedodala už, že se jí přestalo chtít sedět ve chvíli, kdy ho ztratila z dohledu.
Sevřel její dlaň pevněji a přitáhl ji k sobě.
„Danny,“ bránila se chabě. „Tohle opravdu není nejlepší místo na…“
„Na co?“ přitiskl ji k sobě.
„Ty víš, co tím myslím!“
„Ano, to vím,“ naklonil se k jejímu uchu. „Ale netušíš, jak je těžký se na tebe jenom dívat.“
Jeho dech jí zapálil na kůži, až se jí zatmělo před očima.
„Já myslím, že dívat se je… uspokojující,“ řekla slabě.
Zasmál se hlubokým, tichým smíchem.
„To bych neřekl.“
Poslední Dannyho slovo se utopilo v polibku.
Samozřejmě, že ho chtěla odstrčit, jemně, ale nekompromisně. Rozhodně se chystala dát mu najevo, že si tohle nepřeje, ale… možná tak v jiném světě. Ve světě, kde se jí nepodlamují kolena a nezrychluje tep.
Líbali se nejprve pomalu a něžně, ale nakonec ji k sobě silně tiskl a líbal ji tak toužebně a vášnivě, že jí proběhlo hlavou jak tohle skončí. Jestli to vůbec může nějak skončit.
A skončilo, najednou jí přestal líbat.
Vůbec to nechápala a její mozek zřejmě odmítal naskočit do svého obvyklého provozu, protože nebyla schopná udělat nic. Ještě nějakou dobu měla zavřené oči a nestvořila v hlavě jedinou souvislou myšlenku, kromě: Proč proboha přestal?
Ale pak oči otevřela a odpověď se jí nabídla sama, protože kousek od nich stál Wesley.
„Ach…“ uniklo jí ze rtů a její tvář dostala rázem barvu zralých třešní. Měla pocit, jako by ji někdo právě praštil do žaludku.
Wesley se díval střídavě na ni a Dannyho a stále zvažoval, co by měl říct.
Nic, modlila se Ellen v duchu. Neříkej nic a odejdi!
„To si děláš srandu, Danny!“ vypadlo z něj nakonec.
„Wesi, prosím tě, nech toho,“ ošil se Danny.
Ellen prožívala dilema, jestli má odvážně stanout Dannymu po boku, nebo zbaběle utéct.
„Jsi fakt takovej pitomec?“ pokračoval Wesley se směsí údivu a znechucení ve tváři.
Ellen rychle zvolila druhou možnost.
„Omluvte mě,“ zamumlala téměř neslyšně a co nejrychleji odtamtud zmizela, s pohledem zabodnutým do země.
Danny ji chápal. Věděl, že vlastně nemá proč cítit se provinile, nebo jinak nepříjemně, ale tváří v tvář Wesleyho výrazu to bylo těžké.
„Wesi,“ vzdychl a pokrčil rameny, když osaměli.
„Jsi idiot?!“ vyjel na něj Wesley. „Říkal jsem ti, aby ses soustředil na náš úkol a ty prostě myslíš kalhotama a taháš Ellen za tee-pee!“
„Wesi!“ zvýšil Danny hlas. „Uklidni se, byl to jenom polibek. S naším úkolem to přece nemá co dělat, vůbec nechápu, o co ti jde!“
„Jenom polibek, jo? Vždyť jsi jí tady málem položil na zem a znásilnil! Bohužel jsem to viděl,“ ušklíbl se Wesley posměšně.
„Tak dost!“ zamračil se Danny. „Když pominu, že už to trochu přeháníš, tak ti do toho vůbec nic není.“
„To jsi vážně tak zoufalej, Danny?!“ gradoval Wesley. „Mozek ti spadl do rozkroku? A oči taky? Radši jsi měl sklátit nějakou z těch šajenek, než se snažit dostat pod sukni Sinclairově dědičce, nehledě na to, že za pár dní si v Red Lodge můžeš klidně obejít všechny bordely, co tam jsou!“
Danny sebou trhl, jako by dostal ránu.
„Wesi!“ vyštěkl varovně.
Wesley se k němu obrátil a udělal krok k němu.
„Co?“
I Danny udělal krok. Jeho oči se zdály být tmavší, než obvykle a Wesley dobře věděl, že ho rozzlobil.
„Nebuď si tak jistej, že tě nepraštím!“
„Proč? Nerad slyšíš holou pravdu?“
„Já ti povím proč,“ řekl Danny tichým, tvrdým tónem. „Povím ti, proč se chováš jako blbec. Máš vztek, protože já mám na rozdíl od tebe odvahu na to, abych líbal tu, kterou líbat chci!“
Wesley ho chytil pod krkem tak rychle, že nestihl ten pohyb ani postřehnout.
Stisk bolel a Danny se instinktivně pokusil polknout, což bylo docela obtížné. Ve Wesleyho tváři se rychle vystřídalo několik emocí, než naklonil obličej těsně k Dannymu.
„Já děvky nelíbám!“ zasyčel zuřivě.
Danny odrazil jeho ruce a odstrčil ho. Na okamžik to vypadalo, že ho skutečně udeří, ale pak se jen prudce obrátil k odchodu.
„Ellen je jen malá děvka a kromě těch peněz ti nikdy k ničemu nebude!“ zavolal Wesley vztekle do jeho zad.
Danny se s napjatými zády zastavil.
Pak se obrátil.
A pak ho doopravdy udeřil.
* * *
Konečně ji uviděla.
„Annie!“ zvolala. Anne se přestala zabývat vlastními myšlenkami a zvědavě se otočila po hlase, protože Ellenin tón zněl nezvykle uspěchaně a naléhavě.
„Co je?“ zeptala se bez zájmu. Měla teď rozhodně jiné starosti.
„Musíš jít hned se mnou,“ uchopila ji za loket.
„Kam?“ nechápala Anne.
„Je to důležité!“ sykla Ellen netrpělivě a zatáhla ji za paži. Anne se zamračila, nicméně se podvolila a nechala se táhnout.
Táhnout?
Svět se dneska zbláznil, Ellen skoro běží a navíc ji velmi nespolečensky vleče sebou.
Vybitá winchestrovka, kterou měla stále na popruhu přes záda jí nepříjemně tloukla do lopatek, ale snažila se mlčet a jít tam, kam Ellen chtěla.
„El, někomu se něco stalo?“ zkusila to.
„Doufám, že ještě ne,“ přikývla Ellen naprosto vážně.
Obešly jeden z velkých indiánských tee-pee a Anne uslyšela zvuky rvačky. Přidala do kroku a uviděla dva muže, jak se válí v prachu země v těsném zuřivém sevření.
Když je oba poznala, otevřela údivem ústa.
Podívala se na Ellen s velkou otázkou v očích, ale ta se jen držela za pusu a vysílala k ní zoufalý pohled, který jednoznačně signalizoval: Dělej něco!
„Nechte toho!“ zvolala Anne, ale znělo to dost slabě. Stále ještě nemohla uvěřit, co vidí před sebou. „Slyšíte, přestaňte!“
Samozřejmě jí vůbec nezaregistrovali, přešla k nim a pokusila se do nich kopnout, ale bylo celkem nebezpečné se k jejich chumlu přiblížit.
Odskočila, sundala si ze zad vybitou pušku a obrátila ji pažbou dolů. Bylo jí jedno, koho z nich a kam praští, ačkoliv si dávala pozor, aby nezasáhla nějakou důležitou část těla, například obličej.
„Říkám! Okamžitě! Přestaňte!!“
Zafungovalo to. Stáli proti sobě a nejspíš by se stále probodávali zuřivými pohledy, kdyby mezi nimi nestála Anne. S puškou.
„Ty se mi snad zdáš!“ obořila se na Wesleyho, kterému tekla krev z nosu a z prokousnutého rtu. „Co ty jsi sakra vůbec zač?! Neumíš nic jinýho? Před pár dny jsi málem přizabil Orlího drápa a teď mlátíš Dannyho? DANNYHO?!“ ječela.
„Nech ho, Annie,“ ozval se Danny. „To já jsem praštil jeho.“
V tuhle chvíli nebylo nic, co by ji překvapilo víc. „…Cože…?“ vykoktala.
„Já jsem praštil jeho!“ zopakoval důrazněji. Obrátila se k němu, natékalo mu oko a tvářil se sveřepě. Stále ještě zcela nechápala. Danny se od ní odvrátil a uchopil za ruku Ellen.
„Pojď,“ pobídl ji jemně.
Ještě, než odešli, věnovala jí Ellen dlouhý pohled plný vřelého poděkování.
Danny kulhal na levou nohu.
Víc překvapení už asi neunesu, pomyslela si Anne otupěle, když se za nimi dívala.
Chvilku jí trvalo, než si uvědomila, že osaměla s Wesleym, který dál zarytě mlčel a otíral si krev hřbetem ruky. Byla si jistá, že by také měla zarytě mlčet, ale nemohla si pomoci.
„Proč tě, proboha, praštil?“ vydechla nechápavě.
Probodl ji pohledem a spustil ruku.
„Tomu nerozumíš!“
„Ne, tomu vážně nerozumím!“ odsekla. „Lidem, co používají místo mozku pěsti ani rozumět nejde!“
Stiskl zuby k sobě.
„Jsi jenom malá hloupá holka a o životě vůbec nic nevíš!“ obvinil ji. „Život není nějaká pitomá růžová zahrada, kterou se procházíš a čucháš ke kytkám, život je boxerskej ring, jestli chceš zůstat stát na nohou, tak se musíš rvát!“ skoro křičel. „Buď jsi rváč a máš aspoň nějakou šanci, nebo jsi nula a potom žádnou nemáš!“
Znovu si otřel krev a obrátil se k rychlému odchodu, jako by už neměl sílu setrvávat v její společnosti.
Zuřila.
„Tím chceš říct, že já jsem nula?!“ zavolala na něj. Ani nevěděla, proč raději nemlčí, protože stejně neočekávala žádnou reakci.
Obrátil se.
Několika rychlými kroky byl zpátky u ní, tak blízko, až musela násilím potlačovat instinktivní touhu couvnout.
Sevřel jí ramena a nejspíš si to ani neuvědomoval, za to Anne ano. Především její pravé rameno, otlučené od pažby, si to uvědomovalo až dost.
Neodvážila se ale dát něco najevo.
„Ne, Annie,“ řekl tichým, chraplavým hlasem a naklonil se k ní ještě blíž. Měl obličej jen pár centimetrů od jejího. „Ty jsi rozhodně rváč.“
Prudce vdechla vzduch, možná chtěla něco říct, nebo udělat, ale nenapadalo ji, co by to mělo být.
Jeho pohled byl podivně naléhavý a skoro až zoufalý.
Má rezavé oči, pomyslela si nesmyslně. Rezavé jako včelí med.
Náhle s naprostou jistotou poznala, že ji chce políbit.
Vyděsilo ji to. Ale ještě víc ji vyděsilo, že by se tomu polibku rozhodně nebránila a bylo by jí úplně jedno, že by je oba zapatlal krví.
Nepolíbili se.
Z Anniných ochablých prstů vypadla puška a s dutým zvukem sebou práskla o zem – oba sebou trhli a odskočili od sebe, jako by se spálili.
Wesley zaklel.
Automaticky sevřela pěsti a postavila se pevně, protože očekávala, že ji zasype rozčilenými nadávkami nebo čímsi podobným, protože tak se prostě choval.
Ne ale teď.
Několikrát rychle zamrkal, popotáhl nosem a těkavým pohybem si ještě více rozmazal krev po bradě a tváři. Ještě nikdy neviděla na jeho tváři tak zranitelný výraz. Na žádném muži, kterému se kdy dívala do tváře.
Sevřelo se jí cosi pod žebry a vůbec nevěděla, co si počít, ale Wesley to vyřešil za ní.
Obrátil se na patě a zmizel.
Anne poněkud toporně zvedla pušku ze země a otupěle si vzpomněla na Sugarhill. Zdál se to být tak vzdálený svět. Kdysi byla přesvědčená, že není nic těžšího, než žít v Sugarhillu pod jednou střechou s levným alkoholem nasáklými čuňaty Billem a Guyem, ale už si to nemyslela.
Možná jsem si měla sakra líp rozmyslet, jestli chci dál dobrovolně trávit čas s podobnýma lidma, jako je Wesley Shane! pomyslela si hořce. Ale na to už je pozdě.
Přehodila si popruh winchestrovky přes záda a povzdychla si.
* * *
Úsvit byl krásný.
Anne už viděla spoustu krásných úsvitů, některé i v Sugarhillu, jiné po cestě, ale tenhle vynikal nad všechny. Bylo chladno a vítr se do ní opíral, ale nejspíš to vůbec necítila. Ani se nepohnula, nejraději by snad ani vůbec nemrkala, aby jí neutekla ani vteřina té nádhery, když rodící se naoranžovělé slunce obkreslovalo špičaté siluety vysokých tee-pee.
Věděla, že nikdy nezapomene ty barvy, tu vůni ani zvuky.
Kdosi vedle ní stanul tiše jako stín. Nepodívala se, protože nechtěla odtrhnout oči, ale tušila, kdo to je, protože jen indiáni se dokázali pohybovat tak tiše.
„Opravdu nádherné, až slzám,“ řekl Orlí dráp svým hlubokým hlasem.
Anne zvedla ruku a konečky prstů překvapeně nahmatala slané stopy na svých tvářích.
„To… to ano,“ řekla tiše.
„Síla těchto okamžiků je v tom, že už se nikdy neopakují a trvají jen prchavou chvíli,“ pousmál se indián.
Nevěděla, co k tomu říct a nebyla si jistá, jestli tomu dostatečně rozumí, Orlí dráp od ní ale nečekal odpověď.
Stáli vedle sebe tiše.
Koní na prostranství přibývalo, i když šero zatím obkreslovalo jen jejich siluety, tiše frkali, podupávali a zdravili se navzájem tím milým, koňským způsobem.
„Kde je náčelník?“ zeptala se nahlas mladíka. „Je tady?“
„Ano. Stojí támhle,“ ukázal Orlí dráp.
„Jak to děláš?“ podivila se. „Vy indiáni vidíte ve tmě jako kočky?“
„Tohle není žádná tma,“ pousmál se.
Anne napínala zrak, jak chtěla náčelníka spatřit, takže nemohla s Orlím drápem plně souhlasit. Z náčelníka viděla jen obrys a několik bílých per v jeho vlasech, která do šera svítila.
Spatřit náčelníka Slunečního bizona pro ni bylo vždy tak trochu fascinující, ani nevěděla proč. Byl to už starší muž, přesto měl vlasy ještě uhlově černé a jeho lehce zešikmené oči byly tmavé a velmi pronikavé.
„Kolik vás vlastně s námi jede?“ zeptala se.
„Mnoho.“
Vlastně podobnou odpověď čekala.
„Ale proč vlastně? Myslím proč doopravdy.“
„Náčelník a Rychlý střelec mezi sebou mají pouto,“ odpověděl Orlí dráp. „Říkáme tomu Moht´a veesehe, což ve vašem jazyce znamená něco jako božské spojení. Je to velmi vážná záležitost a pokud Rychlý střelec požádal, náčelník Sluneční bizon jeho přání vyhověl.“
Netrpělivě se zamračila.
„Pořád tomu nerozumím. Jak něco takovýho může vzniknout?“
„Různými způsoby,“ přiznal Orlí dráp. „Rychlý střelec kdysi zachránil život synovi Slunečního bizona. Zachoval se velmi nezištně a velmi statečně a náčelník cítil obrovskou vděčnost. Věřil, že mu Rychlého střelce poslali do cesty sami bohové.“
Anne tiše naslouchala.
„Náčelník slíbil před bohy oddanost, trvající po tento život, i po všechny další životy, když se jeho duše a duše Rychlého střelce potkají.“
Nemohla popřít, že i to je fascinující, stejně jako představa, jak Flash zachraňuje někomu nezištně a statečně život.
„A jen to stačí k tomu, aby poslal většinu svých bojovníků přepadávat vlaky?“ nezdálo se jí. „Jen tak?“
Pousmál se.
„Stačilo by to. Ale je v tom i víc. George Marten je velmi zlý člověk.“
„Vím,“ ušklíbla se. „To už se ke mně doneslo. Několikrát.“
„Dříve se velmi zasloužil o to, aby se ubližovalo spoustě indiánských bratrů a sester všemi způsoby. Zabíjel, mučil, trýznil, děsil. Mnoho indiánské krve teklo jen pro jeho potěšení. I my se toužíme pomstít.“
Mluvil klidně, ale tvrdě.
„I tobě ublížil?“ zeptala se napjatě.
„Ne. Ale když krvácí moji bratři, krvácím i já. Nečekal jsem, že někdy budu mít takovou možnost se pomstít.“
Mlčela, protože nevěděla, co by mohla dodat. Indiánova slova ji zasáhla, i když přesně nerozuměla, co díky nim cítí. Zahleděla se znovu na úsvitem osvětlenou scenerii, která začala rychle světlat měkkým, naoranžovělým světlem.
„Tak jsem skoro jediná, kdo se mu nemá za co mstít,“ prohlásila s lehkou ironií.
„Buď ráda, Divoká růže,“ řekl upřímně. „Pomsta je těžké břímě.“
* * *
John Flash dýchal pomalu a klidně a chvíli pozoroval svůj vlastní dech, chladem se srážející v páru. Bylo přesně to prchavé světlo, které je jen pár minut mezi končícím úsvitem a začínajícím dnem.
Měl před sebou všechny nastoupené, usazené v sedlech, připravené na odjezd.
Pečlivě se na ně díval.
Byli tam Šajeni, jeho vlastní muži, Wesley Shane a Danny Larabi, kteří všechno tohle začali. Byla tam Ellen, smutná dědička, která toužila po smrti otcova vraha.
Všichni toužíme po smrti vraha, pomyslel si.
Byla tam i Anne Retlowová.
Moje vlastní dcera.
Rád si to spojení slov v duchu často opakoval, jako by se tím sám sobě vysmíval. Jako by si s určitou, sebetrýznitelskou škodolibostí připomínal, že byl hlupák, když si mohl myslet, že ho minulost nikdy nedostihne.
Muselo k tomu jednou dojít, obzvlášť když ji ztělesňovala taková osůbka, jako byla Anne Retlowová.
Musel se pousmát, protože byla jediná, kdo se na něj nedíval. Ramena měla napjatá, seděla strnule a oči upírala někam na obzor. Do dlouhých copů měla vpletená pírka, barevné šňůrky a korálky po způsobu šajenských žen, prostě jen proto, že ji to uchvátilo. Vůbec se nestarala o to, jestli působí nepatřičně.
Věděl to přesně, protože taková bývala její matka Dolores.
„Než se rozdělíme a vyrazíme, chtěl bych jen říct, že Annie pojede s námi. Nemyslím tím jenom teď, myslím tím, že s námi pojede na celou akci. Odvede svůj díl práce, který jí určím.“
Jeho slova dozněla, odmlčel se a s vyrovnaným polovičním úsměvem čelil palbě udivených pohledů, kterou očekával a následnému hrobovému tichu. Nikdo se neodvážil v tuhle chvíli nic namítnout, s čímž počítal.
„Tak pojeďme,“ dodal a obrátil koně.
* * *
Anne se vznášela.
Samozřejmě ve skutečnosti jela na koni, ale její mysl se vznášela vysoko v sychravě načechraných mracích.
Nevadilo jí, že je vlezlé vlhko a fouká studený vítr.
Nevadilo jí ani, že Kit jel spolu se Spencerem a Davidem v jiné skupině, než ona.
Bylo jí úplně jedno, že Danny má pod okem fialovou modřinu a okázale nemluví s Wesleym a že Wesley má červený nos a okázale nemluví s Dannym.
Nevadilo jí, že Flash od své poslední krátké řeči před odjezdem neřekl vůbec nic.
Byla šťastná. Ano, věděla, že brzy přijdou pochybnosti a myšlenky, ze kterých bude nervózní, ale to si teď odmítala připustit.
Den byl tak krásný!
Flash dal povel ke zpomalení a Anne se pokusila slétnout ze svého šťastného obláčku a více se soustředit na cestu. Před nimi byl průsmyk natolik úzký, že se museli seřadit po jednom, aby mohli bezpečně projet.
Vedla svého koně jistou rukou a zařadila se hned za Wesleyho který seděl na vysokém hnědákovi. Šikmé stěny průsmyku je svíraly mezi sebou, tyčily se k šedé obloze a jak kamenitá stezka nedělala dobře koňským nohám, musela celá karavana zpomalit.
John Flash byl klidný, pohledem otočeným vzhůru ke skalám nespatřil nic neobvyklého a jeho instinkty zůstávaly pokojné.
Náhle se zamračil a zvedl hlavu, aby nasál chladný vzduch kolem sebe a prsty se mu mimovolně sevřely kolem hrušky sedla.
Ucítil ten mírný, skoro neznatelný zápach.
Poznal hned, co to je.
Hořící zápalná šňůra.
Jen dvě vteřiny mu stačily, než pochopil, že tentokrát k němu jeho instinkty nepromlouvaly správně.
Pak svět vybuchl.
Anne ani později nedovedla vysvětlit, co se vlastně stalo, v jednu chvíli prostě seděla v sedle s pohledem upřeným na Wesleyho záda a v druhou chvíli všechno bouchlo. Oči jí zaplnilo oslnivé světlo, ostrý prach a do uší jí udeřila ohlušující rána.
Něco tvrdého jí praštilo pod koleno a do ramene, zamrkala a kdesi před sebou viděla, jak pod Dannym padl kůň.
Zvíře křičelo, strašlivě.
Pořád se nemohla nadechnout, slyšela Wesleyho, jak zoufale zavolal Dannyho jméno.
Anne by také chtěla křičet, jen kdyby věděla co.
Štěkly výstřely, mnoho výstřelů, slyšela, jak hvízdavě prorážely vzduch kousek od její hlavy.
Pořád dobře neviděla a zoufale mrkala oslněnýma očima. Zahlédla Wesleyho, jak padá dolů a jeho koni z krku prýští krev, sotva se stihl vzepřít a vyhodit nohy ze třmenů.
Její vlastní kůň pod ní zděšeně poskakoval, jak se snažil v úzkém průsmyku najít cestu ven. Vzadu zahlédla Flashe s puškou přiloženou k líci, klidného, soustředěného a chladného, jako by neseděl na vzpouzejícím se koni a nedýchal zvířený prach.
Vystřelil směrem vzhůru, jednou, podruhé, potřetí.
Odkudsi shora se ozvaly výkřiky a pak úzký pruh oblohy zastínilo padající tělo.
Musím střílet, pomyslela si Anne šokovaně. Střílet.
Sáhla po pušce, kterou měla v pouzdře u sedla, jako v nějakém rozmazaném snu ji sevřela do obou rukou.
Někdo křičel její jméno.
Flash? Shakespeare?
Pak se svět zatočil a cosi ji znovu udeřilo bolestivě do zad. Chvíli ji trvalo, než pochopila, že to byla kamenitá země, na kterou spadla.
Kolem znovu zatřeskaly výstřely, Anne měla prázdné ruce a vůbec si nepamatovala, že pušku upustila.
Někdo ji uchopil pevně za paži a táhl ji nahoru, chtěla se bránit, úchop ji bolel. Podívala se nahoru a viděla Flashovu tvář, mluvil na ni, ale nerozuměla mu.
„Nechci…“ zachraptěla a rozkašlala se. „Musíme-“
Sklonil se ze sedla ještě víc a vytáhl ji před sebe, poslední co viděla, byl Wesley, který táhl po zemi Dannyho s krvácející nohou.
„Wesley…“ řekla namáhavě. Napůl seděla a napůl visela přes sedlo před Flashem, neuměla si představit, že se v téhle poloze udrží na koni, ale on ji svíral velmi pevně.
Neviděla a vlastně ani nechápala, jak se odtamtud mohli dostat, hruška sedla ji příšerně tlačila do boku, až se dusila a koňské pohyby byly divoké a nepředvídatelné. Nemohla nic říct ani vykřiknout, i když chtěla.
Když konečně zastavili, sklouzla ze sedla, zapotácela se a opřela se o první strom, který měla v cestě. Znovu se rozkašlala a bojovala s nevolností.
Konečně se nadechla hlouběji a vzhlédla. Očima plnýma slz a prachu viděla Shakespeara, který seděl na jejím vlastním koni a právě přijíždějícího Angličana s Ellen. Angličan držel v rukou otěže Ellenina kulhajícího koně a Ellen se sotva držela v sedle.
Hned jak zastavili, sesunula se ze sedla na všechny čtyři a dávivě zvracela.
„Je někdo z vás raněný?“ řekl Flash.
„Škráblo mě to do ramene, ale nejvíc to odnesl kabát,“ odpověděl Shakespeare. „Zvládám to.“
„Dannyho zasáhli!“ zvolala Anne. „Viděla jsem to.“
Flash jen nepatrně stiskl rty, ale neodpověděl jí.
„Zdá se, že nás zatím nikdo nepronásleduje, snad to tak zůstane,“ prohlásil Angličan.
„Musíme se pro ně hned vrátit, zůstali tam sami a nemají koně!“ vyskočila Anne divoce na nohy. Flash jí zachytil paži.
„Nikdo se nikam vracet nebude,“ prohlásil pevně.
Trhla sebou, jak se pokusila z jeho sevření uvolnit.
„Ale my se tam vrátit musíme, jinak se odtamtud nedostanou!“
„Nikdo se nikam vracet nebude!“ zopakoval důrazněji a nepustil ji.
Anne zamrkala, jako by nedokázala jeho slova pochopit.
„Ty chceš říct… že nic neuděláš?!“
„Byla to past, do který jsme hloupě vlezli a já budu děkovat Bohu, že jsme měli to zatracený štěstí a vyvázli z toho v tomhle počtu, to je přesně to, co udělám! Rozhodně nepošlu zpátky někoho dalšího, aby počet obětí dobrovolně doplnil.“
Past… prolétlo jí hlavou. Ta hromada kamení… ta hromada, která vypadala úplně neškodně prostě vybuchla, rozlétla se do stran…
Sevřel se jí žaludek a před očima se jí zatmělo.
„Kdyby tam zůstal Angličan a Shake, tak by ses pro ně vrátil!“ zaječela na něj a cítila, jak s ní začíná cloumat hysterie.
„Ne. Bylo by to stejné,“ řekl zcela klidně.
Těkala pohledem po Angličanovi i Shakespearovi, jestli něco namítnou, cokoliv. Oba ale uhnuli pohledem, aby se vyhnuli tomu jejímu.
Tentokrát se Flashovi vytrhla doopravdy.
„Nevěřila jsem, že jsi až takovej sobeckej hajzl!“ strčila do něj, překážel jí v cestě. Ještě nebyla rozhodnutá, kam chce jít, ale nejspíš k nějakému koni.
Chytil ji rychle, tentokrát za obě ramena a obrátil k sobě.
„Tak poslouchej, holčičko,“ řekl a jeho hlas zněl najednou docela jinak. „Chtěla jsi bejt jako my? Teď je tvoje příležitost, protože tohle přesně je realita, tahle hnusná, nespravedlivá a tvrdá realita! Takže to ber jako první lekci - nebo vypadni!“
Jeho oči se na ní dívaly z takové blízkosti, tak neskutečně modré, chladné a nelítostné.
Věděla, že má pravdu a že ona je jen hloupá holka. Ze všeho nejvíc se jí chtělo brečet, pustit ven všechen ten zoufalý pláč, co se jí hromadil v hlavě, kroutil jí obličej a dusil ji, ale věděla, že je to to jediné, co opravdu nemůže udělat.
Nemohla na to ani nic říct, protože prostě nebylo co.
Pustil ji pomalu a ona stejně tak pomalu klesla na zem.
A mlčela.
* * *
Dannyho noha krvácela a bolela jako čert, obzvláště, když ho Wesley táhl po kamenité zemi. Vůbec proti tomu ale neprotestoval, naopak se mu snažil pomoci, aby se oba dostali za balvan, alespoň do zdánlivého bezpečí.
Wesleymu to působilo docela potíže, táhnout Dannyho a v druhé ruce ještě držet winchestrovku, kterou sebral.
Další dva výstřely je přinutily přikrčit se za balvan.
„Jsme v hajzlu, že jo?“ vydechl Danny hořce.
„To ještě nevím.“
„Oni nás nenechají odejít po svých, myslí si, že někdo z nás by mohl být Flash, šli nejspíš po něm!“
„Ty stejně po svých neodejdeš,“ odsekl Wesley. „Neruš mě, přemýšlím!“
Třeskly další výstřely, z jiného směru.
„Přemýšlíš?!“ zaskřehotal Danny lehce hysterickým smíchem. Jenže Wesley si ho příliš nevšímal, nejspíš skutečně přemýšlel. Nebo počítal.
„Flash dostal dva, možná tři, Angličan dalšího. Podle mě jich může zbývat… čtyři, možná pět,“ uvažoval Wesley polohlasně.
„No to je vážně skvělá zpráva!“ zaskučel Danny. Měl chuť se stočit do klubíčka a úpět a když tak nad tím uvažoval, v podstatě mu v tom nic nebránilo. „Wesley…!“
Bolest v Dannyho hlase s Wesleym trhla, nemohl se neotočit. Danny měl na tváři i na rukou krvavé ranky, drobné i větší, jak jen zasáhly odštěpky kamenů, které rozmetala výbušnina blízko nich. Možná i on sám vypadal podobně.
„Ano?“ polkl, aby neměl tak nejistý hlas. Vidět Dannyho krvácet mu působilo bolest a cítil se slabší. Vždycky to tak bylo.
„Musím ti to něčím utáhnout,“ prohlásil a sundal šátek z krku. „Bolí tě to?“
„Tak… trochu…“ přiznal Danny přidušeně a málem si překousl jazyk, když Wesley poněkud brutálně utáhl šátek. Na detailnější ošetření nebyl čas ani prostředí.
Wesley se přitiskl ke kameni a chtěl se nenápadně vyklonit, plně soustředěný. Danny se dotkl jeho paže.
„Proboha, co chceš dělat?“
„Pokusím se dostat blíž a ty mě budeš krýt. Jinak nemáme šanci,“ prohlásil Wesley rozhodně.
„Krýt?“
Danny měl pocit, že mu spolu s krví odcházejí i mozkové buňky. Jako by to už nemohlo být horší.
„Vezmi si tu pušku,“ pokračoval Wesley a podával mu svou zbraň.
„Když odsud vylezeš, hned ti ustřelí hlavu!“ rozhořčil se Danny.
„Ještě tu můžeme čekat zalezlí, dokud nás nepostřílejí jako králíky v pasti!“ odsekl Wesley.
„Wesley!“ zachytil ho za rukáv v půli jeho pohybu. „Počkej!“
Přítelovy zoufalé oči ho donutily ani se nehnout. Možná moje oči vypadají úplně stejně, pomyslel si. Jeden se o druhýho bojíme tak moc… je možný, že jsme se před dvanácti hodinami porvali jak dva idioti?
„Co je?“ odsekl úsečněji, než chtěl.
„Já… chci ti jenom říct, že to včera… že to bylo…“
„Řekneš mi to, až to vyřídíme,“ sundal ze sebe Dannyho dlaň, ale přitom ji velmi silně stiskl. „Drž se.“
„Drž se,“ zopakoval Danny. Nic jiného ho nenapadlo.
Wesley vytáhl jeden ze svých revolverů, které měl u pasu.
„Tak jdeme. Střílej, teď!“ přikázal Dannymu a sám zmáčkl kohoutek.
A pak vyběhl.
* * *
Ticho přerušovaly jen úsporné zvuky, které vytvářel Flash se Shakespearem a Angličanem, Annie je jen tupě poslouchala a ani se je nesnažila identifikovat.
A pak Ellenino tiché vzlykání a to se zase nedalo neidentifikovat.
Posadila se vedle ní a měla chuť jí buď ucpat pusu, nebo ji obejmout.
Závidím jí, přiznala si s hořkou ironií. Chci taky brečet, aspoň takhle potichu. Ne, chci brečet nahlas. Schovat se mámě do náruče a brečet, dokud neusnu. Chci, aby se tohle všechno nikdy nestalo, aby to neexistovalo… abych neexistovala já taková, jaká teď jsem.
Nakonec se pohnula a vzala Ellen za ruku. Měla dlaň studenou jako led a Anne ji chytila pevně a držela ve své.
* * *
Danny se nepovažoval za žádného excelentního střelce a teď se mu navíc třásly ruce, nohu měl celou od krve a byl polomrtvý strachem o Wesleyho.
Přesto odhodlaně přitiskl tvář na studený kámen. Střílel z revolveru, i když věděl, že nemá moc šancí se s ním trefit, chtěl rozptýlit pozornost od Wesleyho a donutit ostatní střelce aspoň na okamžik zastrčit hlavy.
Střelba ustala, alespoň na krátkou chvíli a Danny zahodil prázdný revolver. Bylo obtížné najít vhodnou polohu na míření puškou, aby přitom neměl pocit, že mu někdo odtrhává nohu od těla, nicméně se o to snažil.
Někde opodál dvakrát štěkl revolver a ozval se výkřik z protější strany. Danny se v duchu zatetelil alespoň malou radostí.
Mířil.
„Kryju tě,“ šeptal si pro sebe, aniž si to uvědomoval. „Kryju tě, brácho.“
Přimhouřil jedno oko a vystřelil. Střela zasáhla ruku muže, který ležel na skalní plošině, Danny viděl, jak mu vyletěla zbraň a tak bleskově natáhl znovu.
Tentokrát ho trefil rovnou do hlavy.
Cítil jak se jeho rty roztahují do úšklebku podobného úsměvu.
Wesley mezitím skočil za keř, kutálel se a plížil po zemi, dýchal prach a snažil se pohybovat rychle. Skočil znovu a jedna z kulek mu zasvištěla přímo u ucha a odštípla kus kamene, Wesley dopadl a silně se přitiskl k chladné skále.
Zvuk kulky mu ještě dozníval v hlavě, svět jako by se mu na chvíli zhoupl a tak rychle zamrkal a snažil se zaostřit na své ruce.
Na jedné z nich měl ten malý barevný náramek od Anne.
Pořád jsem naživu. Pořád.
Snažil se dýchat pomaleji, vrátil prázdný revolver do pouzdra a vytáhl druhý.
Viděl dalšího tak třicet metrů od něj, kus jeho klobouku, obličeje zahaleného šátkem a podlouhlý stín hlavně. Neměl nejlepší úhel na zásah, přesto… střelil.
Jedna jeho rána zasáhla nepřítele vteřinu předtím, než to do něj naprala Dannyho puška.
Jo! zařval by Wesley nejraději radostí.
Krev se rozstříkla po mužových prsou i na skály kolem, jeho napjaté tělo se naklonilo a pak bezhlesně padalo ze skály, aby s tupým plesknutím dopadlo na cestu.
Jo! poskočilo Dannymu srdce.
Už zbyl jen jeden. Byl ukrytý na velmi výhodném a těžko dosažitelném místě, Wesley i Danny se nezávisle na sobě pokoušeli na něj vystřelit, ale kulka vždy jen planě prolétla a nezpůsobila žádnou škodu, jak se zdálo.
Musím nahoru, usoudil Wesley, přestože měl ruce rozedřené od skal a v revolveru jen dva poslední náboje, věděl, že jinou šanci nemá. Pokud to vzdá, můžou to oba dostat do zad, když se pokusí odtud Dannyho dostat. A Danny dole krvácel a on se nerad vzdával, obzvlášť, když mu srdce pumpovalo do žil opojnou směs vzrušení a strachu.
Vyrazil.
Snažil se být rychlý a tichý, dýchat úsporně a nemyslet na nic jiného, než na svůj cíl. Zbyl tam poslední, protože měl nejlepší úkryt – částečně krytý keřem, šikmým převisem skály i hromadou kamení byl téměř nezasažitelný odkudkoliv.
Počkej, až ti skočím do zad, ty hajzle!
Wesley měl téměř ideální místo, nehýbal se a vyčkával, nechával ho v nejistotě.
Pot mu stékal po čele a pálil ho do očí, přestože bylo pořád chladno, měl pocit, že muselo utéct nekonečně mnoho času. Tiskl hrudník k zemi a napínal zrak, vpředu viděl záblesky pohybu nepřítele, slyšel tlumené zvuky, ale pořád ležel.
Konečně se ozval výstřel zdola, Danny sice minul, ale dozvuk střely byl přesně to, co Wesley potřeboval, vymrštil se ze země jako šelma, přikrčený, napjatý a letěl vpřed.
Věděl přesně, jak to má proběhnout, ale něco se pokazilo. V poslední chvíli se muž otočil, Wesley uviděl jeho tvář zpola zakrytou šátkem a krempou klobouku, jako zpomaleně zahlédl udivený výraz v jeho šedých očích.
Muž bleskurychle obrátil brokovnici proti němu a vystřelil. Wesleymu nezbylo nic jiného, než sebou praštit o zem, sice u toho taky vystřelil, ale bylo to spíš instinktivní, než cokoli jiného. Minuli oba, Wesleyho štíply odražené broky neškodně do paže a do boku a tvrdě se udeřil do zátylku.
Svět se mu rozmazal a zastavil.
Měl by mu hlavou proběhnout celý život, ale neproběhlo mu hlavou absolutně nic, stačil jen zamrkat, jak se stále snažil zaostřit.
Cvaknutí prázdného zásobníku brokovnice znělo jako andělská hudba.
Wesley si pustil do hrudníku víc vzduchu.
„Kurva!“ zaklel muž a kopl Wesleyho do pravé ruky, aby ho zbavil revolveru. Wesley nikdy netušil, čím si zasloužil to štěstí, že ho ten blb nevzal pažbou rovnou do hlavy, ale šel nejdřív po jeho ruce. Bolest zápěstí mu kupodivu pomohla se vzpamatovat.
Vzepjal se, hranou boty kopl protivníka z boku pod žebra a vzápětí už se váleli na zemi. Neřekli ani slova, jen těžce oddechovali. Wesley zahlédl záblesk čepele a rychlým pohybem zachytil ruku svírající nůž.
Už nemohl. Námahou se mu zatmívalo před očima, oběma rukama svíral mužovo zápěstí s nožem, který mu mířil na krk. Cítil, že se nemůže nadechnout, viděl, jak se ostří pokaždé o pár milimetrů přiblíží.
Dívali se jeden druhému do očí z bezprostřední blízkosti, na jeden jediný okamžik Wesley pustil pravou ruku, aby držel celou protivníkovu váhu jen jednou paží.
Pravou sáhl k pasu a vrazil mu svůj nůž mezi žebra.
Jednou, podruhé, potřetí, pokaždé o kus výš. Muž krvácel, chroptěl a slábl.
Wesley zůstal několik dlouhých chvil bezvládně ležet pod krvácejícím tělem, ze kterého unikal život a teprve potom se pohnul, nadechl a odkopl ho.
Měl pocit, že ho bolí každý kousek těla, ale ani trochu mu to nevadilo. Ani si neuvědomil, jak rychle se dostal dolů a spěchal k Dannyho úkrytu.
Danny klečící na jednom koleni křečovitě svíral vybitou winchestrovku a málem ho praštil pažbou přes kolena.
„WESLEY!“ vyjekl. „Proč se sakra neozveš?! Myslel jsem… bál jsem se…“
„Promiň!“ omlouval se Wesley.
„Tys je všechny dostal?“ nechal si pušku úlevou vypadnout z rukou.
„S tvojí pomocí,“ přiklekl k němu Wesley, aby se podíval na jeho ránu. „Šlo ti to dobře, brácho!“
I šátek už byl celý od krve, jen na jeho okraji svítila ozdobná iniciála WS, kterou tam vyšila Ellen Wesleymu k narozeninám.
„Nemůžu tomu uvěřit,“ přiznal Danny. „Akorát to má tragikomickej konec, protože se odtud stejně nedostaneme. Všichni jsou pryč a my nemáme ani koně,“ dodal unaveně, bledý z nedostatku krve. Wesley opatrně prozkoumal ránu a s potěšením zjistil, že kulka není uvnitř svalu, pouze mu potrhala nohu po okraji. Škrábnutí to bylo pořádné, ale stále to bylo jenom škrábnutí.
„Danny!“ prohlásil Wesley důrazně. „Pamatuj si, že já tě dostanu vždycky a ze všeho. Vždycky! Takže teď sklapni a snaž se jen o jedinou věc – nevykrvácet!“
„Rozkaz,“ pousmál se Danny unaveně a neprotestoval.
Věděl, že je to pravda.
* * *
Anne držela křečovitě hrušku sedla a stejně křečovitě zírala na své bílé klouby, jako by se už nikdy nemohla podívat na nic jiného.
Před několika týdny se její svět nečekaně přetočil vzhůru nohama, ale teď ho někdo přetvaroval brutálními kopanci do malého, stísněného, bolavého tvaru.
Bolelo to, divně, tupě a neustále, bylo těžké v sedle jenom sedět, natož držet vzpřímená záda. Měla pocit, že jí každou chvíli vypadnou otěže z ochablých dlaní a ona se jen sveze ze sedla na zem, kde zůstane ležet a bude si představovat, že se nic z toho všeho nestalo.
Že nikdy neopustila ten pitomý Sugarhill.
Uvědomila si, že jí přece jenom nakonec bezhlesně sklouzlo po tváři pár slz. Nenáviděla se za to ještě víc.
Nemohla přestat myslet na Wesleyho a Dannyho. Prostě nemohla.
„Život není nějaká pitomá růžová zahrada,“ říkal jí Wesley ještě včera.
Není to nějaká pitomá růžová zahrada…
Sevřela otěže pevněji.
Wesley se mýlil, já nejsem rváč. Jsem nula.
Skoro slyšela jeho hlas.
„Život je boxerskej ring, jestli chceš zůstat stát na nohou, tak se musíš rvát!“
Nadechla se o něco silněji a přece jenom se pokusila narovnat ztuhlá záda. Kůň pod ní se pohupoval.
Musíš se rvát!
Otřela slzy.
Musíš se rvát…
Zvedla oči a podívala se na záda ostatních jezdců před sebou. A potom výš, do korun stromů. A potom ještě výš, kde probleskovala šedivá obloha.
Když musím, tak musím.
KONEC PRVNÍ ČÁSTI