8. Svět s ní a svět bez ní
Martin Duffer kráčel po prašné cestě vedoucí ven z města, mezi domky. V jednom z nich se sám narodil, stejně jako jeho další, mladší sourozenci, v napůl rozpadlé dřevěné stavbě, kterou nazýval domovem a připadalo mu to čím dál směšnější.
Ve svalech ho hřálo napětí a bolest, kterou mu způsobovala práce ve stájích, ale měl to rád, vítal to. Věděl, že tak sílí a práce ho těšila, unavila svaly, zaměstnala hlavu, cítil se užitečný.
K něčemu.
Obloha se už na západě zbarvila do tmavě fialova a tma byla na spadnutí, když se blížil k domu. Přes nedoléhající dveře i škvíry v prknech prolézalo mdlé světlo jedné olejové lampy.
Pocítil nechuť vejít dovnitř a na okamžik se zastavil.
Znovu si vzpomněl na nabídku, kterou dostal před několika dny od Jimmyho Stadmana, u kterého už nějaký čas pracoval ve stájích a ta vzpomínka mu zhořkla v ústech.
Malá komůrka nad stájemi, s postelí, stolkem a skříňkou.
Se slamníkem, oknem do dvora a dřevěnými trámy na stropě.
Odmítl.
Odmítl možnost, aby měl tuhle místnůstku jen pro sebe, aby mohl jíst u velkého stolu spolu s ostatními čeledíny jídlo z vynikající Stadmanovic kuchyně, aby mohl... být pryč.
Jenže se nedokázal stát dalším v řadě, kdo je opustí, i když by byl jen půl míle odtud.
Nadechl se a vstoupil dovnitř.
Seděli kolem stolu, otce tam neviděl, ale to ho nepřekvapovalo, vlastně byl rád. Hlad mu tupě sevřel útroby, ale na večeři se příliš netěšil, od té doby, co odešla matka a pak i Anne, nestálo jídlo obvykle za nic.
"Dobrý večer," pozdravil a teprve teď si všiml, že všichni sedí strnule a nikdo u stolu nejí. Cítil, jak se mu do ramen vlévá napětí a všiml si některých detailů, které předtím přehlédl - Maryiny ušmudlané, uplakané tváře, špatně otřené krve kolem Alexova zarudlého nosu a pomuchlaných bílých papírů v Guyově ruce.
"Co se tu stalo?" zeptal se dutě v neblahé předtuše.
Guy na něj upřel zrak, malá očka přimhouřená, tvář staženou vzteky.
"Co to je?" vyslovil pomalu a lehce zvedl ruku, aby bylo jasno, na co se ptá.
Martinovi zatrnulo v šíji a to napětí mu sevřelo páteř jako nějaké ledové kleště.
"Kdes to sebral?" řekl jen malomyslně.
"Co to kurva je?!" vztyčil se Guy za stolem a Martin si všiml, jak se ostatní sourozenci téměř neznatelně přikrčili.
"Četl jsi to, ne? Tak víš moc dobře, co to je!" vyštěkl na něj a ruce se mu sevřely do pěstí.
"Jak dlouho?"
"Jak dlouho co?" hrál Martin o čas, i když nevěděl, proč vlastně.
"Tak dost, ty malej hajzle!" prohlásil Guy rozhodně. "Jak dlouho si z tou děvkou píšete? Kdo vám ty dopisy dával?"
Mlčel. Jeho tři mladší sourozenci na něj hleděli se strachem, odporem i porozuměním a on věděl, že předtím mlčeli taky.
Co záleží na nějaké ráně navíc, i když bolí a ponižuje.
Byli tak zvyklí.
"Přestaň, Guyi," slyšel se říkat.
"Jsi hluchej? Ptám se tě, kdo vám to dal!"
"Nikdo."
Guy se vymrštil zpoza stolu a i přes malý prostor a své rozměrné břicho se kolem něj protáhl nečekaně hbitě. Martinovi cuklo v celém těle, jak chtělo reagovat obvykle - ucouvnout, uhnout, přikrčit se, zkřížit paže před obličejem.
Zatnul zuby a donutil se zůstat stát.
"Okamžitě!" popadl ho Guy za límec. "Okamžitě vyklop, kde ta kurva je!"
"Nemluv o ní tak!" dostal Martin těžce přes sevřené hrdlo.
"Kde je, ty spratku?!" zatřásl s ním, až látka košile zapraskala.
"Sakra, já nevím, kde je!" obořil se na něj Martin. "Vím jen to, co stojí v těch dopisech, na který jsi bez dovolení hrabal těma svýma špinavýma prackama!"
Guy ho volnou rukou popadl hrubě za obličej a smýkl s ním dozadu. Nebyla to rána, přesto ztratil rovnováhu, narazil na futra dveří a udeřil se do hlavy.
Martina rána do týla zabolela, v hlavě mu hučelo, ale ponížení bylo větší, než bolest.
Ostatní ani nehlesli, přestože to s nimi trhlo.
Napřímil se a nadechl se zhluboka, doslova cítil, jak mu vzduch roztahuje hrudník. Vůbec poprvé v životě si všiml, že je o půl hlavy vyšší, než Guy. Ještě hubený, lehčí, ale vyšší.
Kdy k tomu došlo? ptal se sám sebe absurdně, když na něj hleděl s narovnávajícími se zády.
"A teď mi hezky řekneš, odkud ty dopisy posílá, nebo ti upravím ksicht tak, že už ho dohromady nedá ani doktor!"
"Proč tě to zajímá, nenávidíš ji!" odsekl Martin, pohlédl úkosem na Guyovu levou ruku a musel ovládnout touhu vyrvat mu všechny papíry z dlaně. "Anne je prostě pryč, nech ji být."
Guy ten pohled zaznamenal, to poplašení v očích, zachvění rtů, lásku, věnovanou pár inkoustovým slovům.
Měl pocit, že nikdy neviděl nic směšnějšího a zároveň ho to neuvěřitelně vytáčelo.
"Chceš říct, kde je?" ušklíbl se jízlivě. "To se dá lehce odvodit."
Užil si těch pár vteřin, kdy Martin zatajil dech a v očích mu probleskla skutečná naděje.
"Nejspíš obráží bordely napříč státy a šoustá jí polovina civilizovanýho Západu!" vmetl mu do obličeje triumfálně. "A rudochům dává asi taky ráda. Možná i zadarmo, když pro ně má takovou slabost-"
Padla rána.
Martin nechápal, jak se mohl trefit, když měl před očima rudou tmu a prakticky nic neviděl, rána to ale byla přesná.
Klouby sevřené pěsti zasáhl Guyovu čelist ze strany.
Poskočila mu hlava, zavrávoral, prokousl si rty, vyplivl krev.
A možná nikdy v životě nebyl tak překvapený.
"Marty!" vyjekla Mary a vyskočila tak rychle, až porazila židli.
Martina na okamžik paralyzoval fakt, že Guye udeřil poprvé ve svém životě. Jestli mu v tom předtím bránil strach nebo jakýsi zvrácený respekt, bylo to pryč. Vyškolený mnoha rvačkami nenechal bratra nabrat rovnováhu a tu první ránu následovala druhá a třetí, ani nemířil, jen bušil. Vnímal, že mu to Guy vrací, ale bolest byla druhořadá až za obrovským přílivem úlevy a vzteku, cítil každé napětí svalů zesílených prací a každý náraz pěsti do Guyova těla jako zvláštní, zlostnou radost.
"Martine!"
Uvědomil si, že ho oba mladší bratři drží, Alex za paži, Dwaine zapřený za jeho hrudník. Guy se zhrouceně opíral o stůl, u nosu i na rtech krev, natékající oko.
Pár vteřin nikdo nevěděl, jestli se Guy s tím nenávistným pohledem nevrhne na všechny tři chlapce.
"Tohle si pořádně odneseš!" zavrčel jen, vyplivl krvavou slinu na podlahu a namáhavě se napřímil. Martinovi bušilo srdce tak, že mu málem prorazilo hrudní koš. Nepohnuli se a sledovali, jak se Guy dobelhal ke kuchyňské skříňce, sáhl pro láhev kořalky a zhluboka se napil.
Byl to poslední zbytek.
Rozbité rty ho zapálily tak, až mu vyhrkly do očí slzy, ale horká alkoholová vlna v žaludku pro něj byla v tuhle chvíli přednější.
Stále na sebe hleděli, oba věděli, že se něco změnilo, pohnulo, zhroutilo jako špatně postavená zeď, obnažilo na kost.
Láhev byla prázdná, ale Guy potřeboval víc, možná veškerou kořalku v Sugarhillu, aby spláchl to, co se stalo právě před chvílí.
Nechal láhev spadnout na zem, volně a pomalu, takže jen dutě zazvonila o podlahu a nerozbila se.
"Kéž byste chcípli všichni, parchanti," zamumlal nenávistně a vyšel ze dveří, aniž je za sebou zavřel.
Martin neustále zíral na ty otevřené dveře a na tmu za nimi, jako by to byla díra do pekla. Přestože teprve teď si uvědomil natékající podlitiny a teplou krev na obličeji, cítil se podivně otupělý.
Ucítil, jak Mary proklouzla pod Dwainovou paží a silně ho objala kolem pasu, obličej zabořený do jeho břicha. Hubené paže jej nedojímaly a díval se, jak na podlaze leží zmuchlané dopisy, hned vedle prázdné láhve od kořalky.
V natlučených rtech mu tepala krev, ale nějak dutě, pomalu, jako by se mu i srdce zpomalilo.
Anne.
Byl svět s ní a svět bez ní. A ten první skončil právě teď.
* * *
Kit se chvíli díval na ostatní v místnosti a vstřebával poklidnou, téměř rodinnou atmosféru, která tu panovala. Spencer seděl u okna, aby mu světlo dopadalo pod ruce, a cosi zašíval, Shakespeare podřimoval s kloboukem staženým do obličeje, Angličan popíjel kávu z plechového hrnku.
Místnost byla obložená dřevem, prostě zařízená, ale působila útulným dojmem, i když si nebyl jist, nakolik má zkreslené vnímání útulnosti, když tráví tolik času pod širým nebem. Wesley seděl zakloněný na židli, nohy zkřížené na desce stolu a pozoroval přes místnost Annie, která drobnými pohyby rukou pečlivě čistila svůj Peacemaker. Neměla k tomu úplný důvod, v minulých dnech ho nepoužívala, zkrátka ji to těšilo.
Pousmál se tomu.
I Anne se usmála, ale ne na něj. Ten neznatelný úsměv se stisknutými rty a pohled skrz dlouhé řasy vyslala přes místnost k Wesleymu, bylo v tom cosi soukromého a intimního a Kitovi se sevřely útroby. Pořád ještě se nacházel kdesi mezi bratrem a milencem a nemohl s tím nic dělat, jen doufat, že to hodně brzy přejde.
"Annie," přistoupil k ní a přerušil jim to. "Chce se tebou mluvit John."
Evidentně na Wesleyho okamžitě zapomněla a zaklapla bubínek své zbraně. "Audience?" ušklíbla se.
"Co je to za slovo, to ses naučila od Shakespeara?" zvedl obočí.
"Ne, od Angličana. O čem se mnou chce mluvit?"
Všiml si mírného napětí kolem jejích úst.
"Netuším, budeš se muset zeptat jeho."
"Jasně," vsunula zbraň do koženého pouzdra a vstala. "Už tam jdu."
"Nemusíš se kvůli tomu zbrojit," popíchl ji, když si naučeným pohybem zapínala opasek se zbraněmi kolem boků.
"Jistota je jistota," uštědřila mu štouchanec kamsi pod žebra.
Do Johnova pokoje už tak pobavená nevcházela, každé pozvání k rozhovoru jí způsobovalo lehkou nervozitu, snad právě proto, že těch rozhovorů spolu vedli poskrovnu. Seděl na posteli, v rozhalence košile bíle prosvítající čerstvé obvazy a ve tváři poklidný, nečitelný výraz.
Už neměl tu popelavě šedou barvu a horečnaté oči, ale přesto ještě v pořádku nebyl, poznala to na něm zcela bezpečně. Bylo to pochopitelné, rána nebyla hezká a doktorka upozorňovala na možné komplikace, ale občas se zdálo, že i proces léčení podléhá Johnově vůli.
"Annie," oslovil ji. "Posaď se."
Nespecifikoval, kam se má posadit a vlastně ani neukázal, takže chvíli váhala mezi lavicí u zdi, židlí a nebo volným místem na posteli vedle něj.
Postel zavrhla okamžitě a posadila se na židli, ačkoliv by si možná raději udržovala větší vzdálenost.
"Jak se cítíš?" položila mu obligátní otázku. To ovšem neznamenalo, že ji to upřímně nezajímá.
Zajímalo.
"Mnohem líp," odpověděl podle očekávání.
"To je dobře."
“Je mi líto, co se stalo s Orlím drápem, vím, že jste si byli blízcí.”
Přikývla, možná chtěla poděkovat za jeho účast, ale stále ještě jí to svíralo hrdlo.
"Víš, proč s tebou chci mluvit o samotě?" zeptal se, aniž to dál rozváděl a zadíval se na ni s mírnou zvědavostí.
Nadechla se a věnovala mu vzdorný pohled.
"Ne, nekončím. Ne, nikam neodjedu a ne, nechci se setkat se svou matkou."
Pobavila ho natolik, že se skoro rozesmál.
"Hezký," ocenil. "Ale tentokrát jsi vedle."
Anne pocítila napětí, které jí donutilo napřímit se na židli ještě víc. Chtěla promluvit nahlas, zeptat se, o co tedy jde, že si ji volá k osobnímu rozhovoru, ale nedokázala dostat slova přes rty.
Opřel se o stěnu pohodlněji a zadíval se na ni. Byla to jedna z těch chvil, kdy opravdu moc chtěla čelit jeho pohledu, vrátit mu ho podobným způsobem a neuhnout očima, ale nedokázala to.
Sklopila zrak k jeho dlaním, které mu volně ležely v klíně a všimla si, že v jedné ruce cosi svírá, hřbet ruky omotaný tenkou koženou šňůrkou. Zaregistroval její pohled a otevřel dlaň.
Až v tu chvíli jí došlo, co na něm bylo tak neobvyklého, co mu chybí na krku ve výstřihu košile.
"Víš, kdo mi ho dal?”
Zvedl ruku jen mírně do vzduchu, přívešek mu zůstal viset na šňůrce zapletené do prstů a pomaličku se otáčel. Nemohla si pomoci, aby na něj fascinovaně neupínala oči. Přestože samozřejmě nikdy nevěřila jeho zázračným schopnostem, příliš mnoho pro ni znamenal.
A pro matku zřejmě taky, protože byl z kvalitního stříbra a ona jej ani ve svých nejhorších časech neprodala. Proč vlastně? Aby ho jednoho dne mohla Anne dát? To asi ne. Chtěla se pokusit Johna najít? Blbost. Co když tu věc chtěla mít prostě u sebe, protože ho pořád... milovala?
“Nemám tušení,” odpověděla po pravdě.
Zvedla pohled výš, k Johnově zamyšlené tváři. Zkoušela se na něj dívat důkladně a jinýma očima, než doposud. Na strniště vousů, vrásky kolem očí, bledou jizvu na lícní kosti, začínající šediny na spáncích.
Napadlo ji, jak vypadala jeho mladší verze, jestli měl tentýž ocelově klidný pohled a ironický úsměv.
"Neměj obavy," řekl jí.
Uvědomila si, že už nějakou chvíli mluví a ona vůbec netuší, o čem.
"Obavy?" zopakovala proto obezřetně.
"Že tě zahltím rodinnou historií Retlowových, která tě beztak nezajímá. Řeknu jenom, že ten přívěšek vyrobil můj bratr a tvůj strýc Brandon, byl to dárek k mým desátým narozeninám."
Nebyla si jistá, jestli ji to skutečně nezajímá.
Strýc Brandon. Její mysl se okamžitě pokusila vytvořit představu muže, kterou by k tomu jménu mohla přiřadit.
Jsem padlá na hlavu, pomyslela si sebekriticky a zkřížila ruce přes hrudník, jako by se tím chtěla podobným myšlenkám bránit.
“Přál jsem si něco, co nikdo jinej nemá, tak mi to dal,” pokračoval zamyšleně.
“Byli jste bohatí,” konstatovala.
“Nebyli jsme chudí.”
“Fajn dárek.”
Snažila se nebýt ironická.
"Není to absurdní? Je to jediný pojítko k mému starému životu a zároveň to dalo jméno mému životu nynějšímu."
"Flash,” dodala.
Mírně cukl pravým koutkem úst, což měl být možná úsměv, možná úšklebek.
"Nesplnila jsi rozkaz."
Ta náhlá, nečekaná změna od téměř rodinného rozjímání jí zmátla natolik, že se zmohla jen na hloupý, nechápavý výraz.
"Cože?"
"Můj rozkaz, Annie," pokračoval nevzrušeně.
Rozbušilo se jí srdce. Nemusela si dlouho lámat hlavu, aby věděla, o čem to mluví. Ve skutečnosti doufala, že se na to třeba zapomene, protože si ještě nerozmyslela, jak se k tomu postaví.
"Tvůj rozkaz?" zopakovala jen, ačkoliv věděla, jak pitomě to zní.
"Ano, můj rozkaz. Řekl jsem, že všichni mají co nejrychleji opustit vlak. Řekl jsem to?" zadíval se na ní klidně. Nerozpoznala, jestli se zlobí, nebo ji jen zkouší, nebo co od ní vlastně chce slyšet.
"Řekl jsi to," musela mu neochotně odsouhlasit.
"Slyšela jsi to?"
"Slyšela," mračila se čím dál víc.
"A znáš to pravidlo."
Na to už se neptal, to jen konstatoval.
"Znám to pravidlo."
"Takže už mi zbývá jenom čekat, až mi sdělíš nějaký racionální a dobrý důvod pro to, proč jsi neposlechla."
V tu chvíli ho vážně nenáviděla.
Protože kdybych vyskočila z vlaku za Shakespearem, tak bys tam umřel, ty idiote! dusila se v duchu.
Ne, tohle nemohla říct nahlas a to ani v žádné zmírněné verzi. Opět se jí zadíval do očí a tentokrát neuhnula snad jen proto, že ji zcela zaměstnával ten dusivý strach, co se jí usadil v hrdle.
Čekala, že až promluví, požádá ji suše, aby opustila bandu. Varoval ji přece už tenkrát, řekl, že jestli nedokáže zvládnout ta pravidla, ať se sebere a odejde.
Nechtěla to, teprve teď, v tu nekonečnou chvíli, kdy ji propaloval očima tolik podobnýma jejím si uvědomila, jak moc na tom všem lpí a jak se děsí jeho slov. A ještě víc své vlastní reakce.
"Nevím, co mám dělat, Annie."
Překvapil ji dokonale, obsahem slov, tónem, výrazem.
"Cože?" bylo jediné, na co se zmohla.
"Mám tě potrestat? Poslat pryč? Přehnout tě přes koleno za to, že jsi tak hloupě riskovala, nebo bejt na tebe pyšnej?" podíval se na ní, jako by snad skutečně očekával, že mu poradí.
Neporadila by mu nic, v hlavě měla úplně prázdno a snažila se tam aspoň přemílat, co právě teď řekl.
"Johne-"
"Mohlas tam umřít," konstatoval významně.
"To ty taky."
"Ale to je sakra rozdíl, dítě!" zvýšil hlas.
Neodvážila se na něj podívat a tak upřeně hleděla na svoje ruce položené v klíně.
"Nejsi nezranitelná, i když se tak chováš! Jakákoli kulka tě může trefit, holčičko!"
Zvyšoval hlas čím dál víc a Anne se cítila menší a menší, nebo si aspoň přála, aby to tak bylo. Hlavně, aby mu nemusela nic odpovídat.
"Vidím v tobě tak hrozně sám sebe, že mě to děsí," hlesl, jako by najednou byl unavený.
"Pošleš mě pryč?" vyletělo z ní dřív, než tomu stihla zabránit, jako by to prostě musela říct nahlas, aby se neudusila.
Chvíli mlčel.
"Ne."
Zvedla překvapeně oči, ale nedíval se na ní, hleděl kamsi z okna, přestože tam zcela určitě nic k vidění nebylo.
"Ještě víc mě totiž děsí představa, že odtud odejdeš a já už tě neuvidím."
Nastalo ticho tak hlasité, že bylo jasně slyšet, o čem hovoří dvě neznámé ženy venku kdesi před domem.
"Muži, co se zdají být nejstatečnější, jsou často ti největší zbabělci. Není tak těžký porvat se o svůj život, zmlátit pár chlapů, skákat z koně... ale je těžký podívat se někomu do očí a říct mu pravdu. Nebo přiznat svojí chybu. Nebo se jenom... omluvit."
Anne si připadala, jako by jí někdo úplně vyprázdnil mysl a jen uprostřed hrudi jí zůstalo cosi velkého a horkého. V nečekanou chvíli se obrátil k ní a zabodl své oči do jejích.
"Udělala jsi blbost, neposlechla jsi rozkaz a... zachránila jsi mi život. Jak se k tomu mám postavit?"
"Já jen-"
"Děkuju ti."
"Johne-"
"Jsem otec naprosto na houby," cukl koutkem úst. "Své děti opouštím, nebo je tahám sebou do pekla."
Neříkal to, aby se litoval a ani proto, aby ho litovala ona. Říkal to prostě jako fakt, protože John Flash zkrátka mluvil ve faktech, věděla to.
"Stárnu a možná bych konečně měl udělat správnou věc a poslat tě domů. Ne proto, že jsi něco udělala špatně, ale proto, abych to ještě zastavil. Abych ti dal šanci mít zpátky svůj normální život, protože to bych jako otec udělat měl."
"Ale já jsem nikdy neměla normální život!"
Byl to jen mírný záblesk v jeho očích, jen mírné pohnutí obočí, ale poznala, že trefila přesně a bolestivě, ačkoli to momentálně neměla v úmyslu.
Cítil vinu.
Vinu za můj zpackaný život. Nejspíš oprávněně. Proč mě to sakra vůbec netěší?
"Jenže nejspíš to zase udělám sobecky, jako vždycky a pryč tě nepošlu."
"Ale uděláš to taky proto, že já odejít nechci," upozornila ho.
"A to je, Annie, možná ta největší chyba. Co se týče tvých peněz-"
"Není to jen o penězích!" napřímila se. "Tedy... ano. Budu ty peníze potřebovat, ale... já vím, že to není moje záležitost, moje pomsta. Ale jsem v tom s vámi všemi, už jsem do toho namočená natolik, že chci vědět, jak to skončí. Chci bejt u toho, až to skončí. Jednou v životě chci něco dotáhnout do konce."
"Čeká tě ještě spousta věcí, který budeš moct dotáhnout do konce," usmál se na ni nepatrně. "Tedy pokud nebudeš pobíhat po střeše vlaku mezi střelami z gatlingu."
"Gatling už nestřílel, zabil jsi obsluhu, vzpomínáš?" ušklíbla se.
"O tom jsi ale nevěděla."
"Nevěděla," uznala neochotně a věnovala mu zamračený pohled.
A najednou, přesně v tu chvíli, kdy tam jen tak seděli a podívali se na sebe, si uvědomila, že mezi nimi je pouto. Křehké, nové, ale skutečné.
Byli jedna krev a ona to cítila a věděla, že on to cítí taky. Byla tím najednou tak zahlcená, že musela vstát ze židle a vydat se ke dveřím, i když John ještě nejspíš neskončil.
„Annie,“ zastavil ji, takže se musela obrátit zpátky.
„Jo?“
„Je tvůj,“ natáhl ruku. Dívala se na pohupující se přívěšek, jako by ho viděla poprvé v životě.
„C-co?“ vykoktala jen.
„Že je tvůj,“ zopakoval trpělivě.
„Ne, to není,“ odpověděla hloupě.
Pousmál se.
„Tak chci, aby byl.“
„Johne, to nemůžu,“ zakroutila hlavou a znělo to skoro vyděšeně.
Mlčel a ruku stále nechal napřaženou ve vzduchu.
„Měl by to mít Kit, ne já,“ zachovávala stále obezřetný, odmítavý postoj, napůl cesty k odchodu ze dveří.
„Nechal jsem ho tvojí matce na polštáři, když spala,“ pronesl dutě. „Neměl jsem odvahu počkat, až se probudí. Nakonec není nikdo, komu by patřil víc, Annie a já sakra chci, abys ho měla ty. Já ti jinak neumím poděkovat.“
Vnímala sama sebe, jak se zpomaleným tempem vrací a bere si do ruky tu malou stříbrnou věc, zahřátou, jak ji předtím svíral v dlaních.
Když stála znovu zády a upírala zrak na hladké dveře, nadechla se.
„Já… v tom vlaku… nepromýšlela jsem to. Nemyslela jsem vůbec, prostě jsem to udělala. Není to žádný hrdinství.“
„Já vím,“ řekl jen tiše.
Natáhla ruku a dotkla se kliky, skoro ji stiskla.
„Annie?“
Zastavila se.
„Kdyby ses ještě párkrát náhodou spletla a řekla mi „tati“, místo „Johne“, nebudu se vůbec zlobit.“
„Hm,“ bylo jediné, na co se zmohla, než zmizela za dveřmi.
* * *
Bylo neuvěřitelně nádherné počasí.
Obloha byla bez mráčku, zářila až nadpřirozenou modří a slunce bylo zlaté a hřejivé.
Opíralo se do černých zad a ramen všech přítomných, vrhalo na světle zelenou trávu protáhlé stíny křížů, hřálo na šíji.
Morganovi muži stáli po levé straně hrobu, v tmavých oblecích a s pobledlými, vážnými obličeji si tiskli klobouky k hrudi tak podobným způsobem, jako by byli nějaká zvláštní, pochmurná armáda.
Matthew zvedl oči a vyslal kradmý pohled na druhou stranu, k ženě v černých šatech, po jejímž boku stál asi dvanáctiletý hoch s očima Jasona Brewstera. Žena měla ruku na chlapcově rameni a k široké sukni se jí tiskla dvě navlas stejná, plavovlasá děvčátka.
Nikdy neviděl, jak vypadá tvář Jasonovy ženy a ani netušil, že měl nějaké děti.
Nepřišla na to řeč? Nebylo to důležité? Nebo jsem to prostě jen zapomněl?
Když se díval na slzy v očích paní Brewsterové, které viděl i přes tu vzdálenost mezi nimi, na silou stisknuté rty Jasonova syna, zdálo se mu, že nic na světě není důležitější.
Zvon z kostela zpíval do toho slunečného dne, kdy kněz nad hrobem hovořil o tom, že byl Jason Brewster dobrým mužem.
Co on o tom ví? Kněz? Copak si pamatuje Jasonův shovívavý, pobavený úsměv, když spolu popíjeli a Dean s Ianem vyváděli jako malí kluci? Jeho soustředěné, analytické uvažování, které nás často přivedlo na tu správnou stopu?
Tu jistotu, že když mi Jason stojí za zády, tak se nemusím ohlížet, protože je mám chráněná. Prostě mám.
Ucítil, jak ho pod víčky tlačí horké slzy. Prudce zamrkal, aby se toho zbavil a upřel pohled k zemi.
Hloupá chvíle. Hloupá chvíle a všechno je jinak.
Když tiskl malou dlaň paní Brewsterové a mumlal upřímnou soustrast, nedokázal se jí podívat do očí.
Měl strach, že tam uvidí nenávist? Kdoví. Ale připadal si příliš zbabělý na to, aby to riskoval.
A stejnou zbabělost pociťoval i později u stolu v baru, kde seděl s ostatními detektivy, kdy všichni mlčeli a nikdo se neodvažoval ticho porušit.
Nakonec se toho ujal Jim.
“Oznámil jsem panu Martenovi, že s případem končíme.”
Na tvářích ostatních byl vidět mírný zmatek, jako by chvíli netušili, o čem Jim vlastně mluví. Nebo proč o tom mluví v tuto chvíli.
“To přece nemůžeš!” vyhrkl Elijah bez rozmyslu.
“Věř, že se mýlíš, Elijahu, protože přesně to já mohu,” odtušil Jim chladně.
“Ale Jime,” řekl Elijah bez nápadu, jak větu dokončit.
“Měli jsme přece výsledky,” namítl Dean.
“A plat,” dodal pragmatický Ian.
“Já vím,” neodporoval Jim. “Najdeme si jiný případ.”
“Přece… přece jsme vždycky všechno dotáhli do konce,” přidal se Mathew k ostatním.
“Ano a tenhle případ teď končí přesně v tuto chvíli.”
Jimův hlas byl tichý a klidný, ale velmi nekompromisní. Nehodlal o tom diskutovat a mimo jiné už to zkrátka udělal.
Matthew to na jednu stranu chápal, Jima zasáhla Jasonova smrt jistě velmi silně, měli k sobě nejblíž, byli nejlepší přátelé, ale přesto…
“Jime, mohl jsi nám o tom rozhodnutí alespoň něco říct!” řekl nahlas.
“Ano, ale považoval jsem to za zbytečné.”
“Za zbytečné?” zvedl se v něm nesouhlas. “Možná jsme k tomu mohli říct také svůj názor!”
“Mohli, Mathew, ale já už jsem se zkrátka rozhodl, váš názor by nic nezměnil.”
“Ale… Jime já to chápu, je to opravdu strašné, ale měli jsme to ještě zvážit, myslím všichni společně!”
Jim Morgan do něj zabodl svoje tmavé oči.
“Je to tak, že mám plné právo něco takového udělat? Je to tak, Mathew?” zeptal se poklidně.
“Ano, je to tak,” musel uznat Mathew. “Ale-”
“V tom případě opravdu nemáme o čem diskutovat. A rozhodně ne v tuto nevhodnou chvíli.”
Mathew pod stolem sevřel ruce pevně v pěst, ale nahlas už neřekl nic, pouze prudce vstal.
“Omluvte mě, musím na vzduch,” procedil skrz zuby a až příliš rychle vyšel ven z místnosti.
“Půjdu za ním,” zvedl se Elijah. Vůbec si nebyl jistý, jestli ho Mathew nepošle do háje nebo ještě do horších míst, v posledních dnech spolu sotva promluvili, ale zkrátka cítil povinnosti jít za ním. Našel ho stát na rohu, opřeného o zeď, v ústech právě zapálenou cigaretu.
“Kde… jsi to vzal?” podivil se upřímně. “Ty kouříš?”
“Koupil jsem si to, kde asi,” odsekl Mathew. “Uklidňuje mě to.”
“Jo, fajn,” pokrčil Elijah rameny a opřel se vedle něj a chvíli mlčeli. Mathew rozhodně nevypadal, že by chtěl začínat nějakou konverzaci, ale alespoň ho odtud nevyhodil.
“Já chápu, že se na Jima zlobíš,” začal opatrně, protože dlouho mlčet nedokázal. Mathew k němu obrátil zrak.
“A ty se na něj nezlobíš?” zeptal se.
“Já… no víš, nevím… Jim je šéf. Když rozhodne, tak to platí, no.”
Neznělo to zase tak přesvědčivě, jak by Elijah chtěl.
“Jistě,” zasmál se ironicky Mathew.
“Matte, ten případ způsobil, že zastřelili Jasona. Není přece tak divné, že s tím Jim nechce mít nic společného, byli si blízcí-”
“Jo, to já vím!”
“No, tak vidíš.”
“Ano, ale nemělo by to být spíš obráceně?” obrátil se k němu Mathew a s nápřahem zahodil cigaretu, kterou ještě zdaleka nedokouřil. “Neměl by se teď do toho naopak zakousnout natolik, aby to za každou cenu dokončil a vyřešil? Aby dostal toho bastarda Flashe, skončil řádění té vlakové bandy a našel tu hloupou holku Sinclairovou??”
“Neříkej jí tak,” ohradil se Elijah chabě, ale Mathew si toho snad ani nevšiml.
“Neměli bychom to dokončit právě proto, že to Jasona stálo život??”
“Já nevím, možná na tom, co říkáš, něco je,” musel uznat Elijah. “Ale Jim to tak zkrátka necítí… asi.”
“Hm,” odfrkl si Mathew. “A já to cítím tak, že mu to dlužíme!”
“Sakra, Matte,” vzdychl si Elijah bezmocně. Rozuměl oběma, Mattovi i Jimovi a nechtěl se stavět na ničí stranu. I když musel uznat, že ho Jimův postoj také zaskočil a nemile překvapil, protože i když Jima velmi respektoval a o jeho rozhodnutích doposud nepochyboval, tenhle případ se mu pouštět nechtělo. Bylo tam příliš mnoho otazníků a příliš mnoho Ellen Sinclairové.
Mathew udělal krok a zahozenou cigaretu zvedl z prašné země, strčil jí do úst a hluboce vdechl kouř.
“Kdyby se něco podobného stalo mě… tobě,” řekl ochraptěle. “Nepřestal bych, dokud bych je nezničil.”
Cigaretu znovu zahodil, tentokrát přímo pod nohy, aby na ni mohl energicky dupnout. Odlepil se od zdi, vyrazil svižným krokem pryč a Elijaha už ani nenapadlo ho následovat.
Zůstal tam sám u té zdi a schoval si tvář do dlaní.
Martin Duffer kráčel po prašné cestě vedoucí ven z města, mezi domky. V jednom z nich se sám narodil, stejně jako jeho další, mladší sourozenci, v napůl rozpadlé dřevěné stavbě, kterou nazýval domovem a připadalo mu to čím dál směšnější.
Ve svalech ho hřálo napětí a bolest, kterou mu způsobovala práce ve stájích, ale měl to rád, vítal to. Věděl, že tak sílí a práce ho těšila, unavila svaly, zaměstnala hlavu, cítil se užitečný.
K něčemu.
Obloha se už na západě zbarvila do tmavě fialova a tma byla na spadnutí, když se blížil k domu. Přes nedoléhající dveře i škvíry v prknech prolézalo mdlé světlo jedné olejové lampy.
Pocítil nechuť vejít dovnitř a na okamžik se zastavil.
Znovu si vzpomněl na nabídku, kterou dostal před několika dny od Jimmyho Stadmana, u kterého už nějaký čas pracoval ve stájích a ta vzpomínka mu zhořkla v ústech.
Malá komůrka nad stájemi, s postelí, stolkem a skříňkou.
Se slamníkem, oknem do dvora a dřevěnými trámy na stropě.
Odmítl.
Odmítl možnost, aby měl tuhle místnůstku jen pro sebe, aby mohl jíst u velkého stolu spolu s ostatními čeledíny jídlo z vynikající Stadmanovic kuchyně, aby mohl... být pryč.
Jenže se nedokázal stát dalším v řadě, kdo je opustí, i když by byl jen půl míle odtud.
Nadechl se a vstoupil dovnitř.
Seděli kolem stolu, otce tam neviděl, ale to ho nepřekvapovalo, vlastně byl rád. Hlad mu tupě sevřel útroby, ale na večeři se příliš netěšil, od té doby, co odešla matka a pak i Anne, nestálo jídlo obvykle za nic.
"Dobrý večer," pozdravil a teprve teď si všiml, že všichni sedí strnule a nikdo u stolu nejí. Cítil, jak se mu do ramen vlévá napětí a všiml si některých detailů, které předtím přehlédl - Maryiny ušmudlané, uplakané tváře, špatně otřené krve kolem Alexova zarudlého nosu a pomuchlaných bílých papírů v Guyově ruce.
"Co se tu stalo?" zeptal se dutě v neblahé předtuše.
Guy na něj upřel zrak, malá očka přimhouřená, tvář staženou vzteky.
"Co to je?" vyslovil pomalu a lehce zvedl ruku, aby bylo jasno, na co se ptá.
Martinovi zatrnulo v šíji a to napětí mu sevřelo páteř jako nějaké ledové kleště.
"Kdes to sebral?" řekl jen malomyslně.
"Co to kurva je?!" vztyčil se Guy za stolem a Martin si všiml, jak se ostatní sourozenci téměř neznatelně přikrčili.
"Četl jsi to, ne? Tak víš moc dobře, co to je!" vyštěkl na něj a ruce se mu sevřely do pěstí.
"Jak dlouho?"
"Jak dlouho co?" hrál Martin o čas, i když nevěděl, proč vlastně.
"Tak dost, ty malej hajzle!" prohlásil Guy rozhodně. "Jak dlouho si z tou děvkou píšete? Kdo vám ty dopisy dával?"
Mlčel. Jeho tři mladší sourozenci na něj hleděli se strachem, odporem i porozuměním a on věděl, že předtím mlčeli taky.
Co záleží na nějaké ráně navíc, i když bolí a ponižuje.
Byli tak zvyklí.
"Přestaň, Guyi," slyšel se říkat.
"Jsi hluchej? Ptám se tě, kdo vám to dal!"
"Nikdo."
Guy se vymrštil zpoza stolu a i přes malý prostor a své rozměrné břicho se kolem něj protáhl nečekaně hbitě. Martinovi cuklo v celém těle, jak chtělo reagovat obvykle - ucouvnout, uhnout, přikrčit se, zkřížit paže před obličejem.
Zatnul zuby a donutil se zůstat stát.
"Okamžitě!" popadl ho Guy za límec. "Okamžitě vyklop, kde ta kurva je!"
"Nemluv o ní tak!" dostal Martin těžce přes sevřené hrdlo.
"Kde je, ty spratku?!" zatřásl s ním, až látka košile zapraskala.
"Sakra, já nevím, kde je!" obořil se na něj Martin. "Vím jen to, co stojí v těch dopisech, na který jsi bez dovolení hrabal těma svýma špinavýma prackama!"
Guy ho volnou rukou popadl hrubě za obličej a smýkl s ním dozadu. Nebyla to rána, přesto ztratil rovnováhu, narazil na futra dveří a udeřil se do hlavy.
Martina rána do týla zabolela, v hlavě mu hučelo, ale ponížení bylo větší, než bolest.
Ostatní ani nehlesli, přestože to s nimi trhlo.
Napřímil se a nadechl se zhluboka, doslova cítil, jak mu vzduch roztahuje hrudník. Vůbec poprvé v životě si všiml, že je o půl hlavy vyšší, než Guy. Ještě hubený, lehčí, ale vyšší.
Kdy k tomu došlo? ptal se sám sebe absurdně, když na něj hleděl s narovnávajícími se zády.
"A teď mi hezky řekneš, odkud ty dopisy posílá, nebo ti upravím ksicht tak, že už ho dohromady nedá ani doktor!"
"Proč tě to zajímá, nenávidíš ji!" odsekl Martin, pohlédl úkosem na Guyovu levou ruku a musel ovládnout touhu vyrvat mu všechny papíry z dlaně. "Anne je prostě pryč, nech ji být."
Guy ten pohled zaznamenal, to poplašení v očích, zachvění rtů, lásku, věnovanou pár inkoustovým slovům.
Měl pocit, že nikdy neviděl nic směšnějšího a zároveň ho to neuvěřitelně vytáčelo.
"Chceš říct, kde je?" ušklíbl se jízlivě. "To se dá lehce odvodit."
Užil si těch pár vteřin, kdy Martin zatajil dech a v očích mu probleskla skutečná naděje.
"Nejspíš obráží bordely napříč státy a šoustá jí polovina civilizovanýho Západu!" vmetl mu do obličeje triumfálně. "A rudochům dává asi taky ráda. Možná i zadarmo, když pro ně má takovou slabost-"
Padla rána.
Martin nechápal, jak se mohl trefit, když měl před očima rudou tmu a prakticky nic neviděl, rána to ale byla přesná.
Klouby sevřené pěsti zasáhl Guyovu čelist ze strany.
Poskočila mu hlava, zavrávoral, prokousl si rty, vyplivl krev.
A možná nikdy v životě nebyl tak překvapený.
"Marty!" vyjekla Mary a vyskočila tak rychle, až porazila židli.
Martina na okamžik paralyzoval fakt, že Guye udeřil poprvé ve svém životě. Jestli mu v tom předtím bránil strach nebo jakýsi zvrácený respekt, bylo to pryč. Vyškolený mnoha rvačkami nenechal bratra nabrat rovnováhu a tu první ránu následovala druhá a třetí, ani nemířil, jen bušil. Vnímal, že mu to Guy vrací, ale bolest byla druhořadá až za obrovským přílivem úlevy a vzteku, cítil každé napětí svalů zesílených prací a každý náraz pěsti do Guyova těla jako zvláštní, zlostnou radost.
"Martine!"
Uvědomil si, že ho oba mladší bratři drží, Alex za paži, Dwaine zapřený za jeho hrudník. Guy se zhrouceně opíral o stůl, u nosu i na rtech krev, natékající oko.
Pár vteřin nikdo nevěděl, jestli se Guy s tím nenávistným pohledem nevrhne na všechny tři chlapce.
"Tohle si pořádně odneseš!" zavrčel jen, vyplivl krvavou slinu na podlahu a namáhavě se napřímil. Martinovi bušilo srdce tak, že mu málem prorazilo hrudní koš. Nepohnuli se a sledovali, jak se Guy dobelhal ke kuchyňské skříňce, sáhl pro láhev kořalky a zhluboka se napil.
Byl to poslední zbytek.
Rozbité rty ho zapálily tak, až mu vyhrkly do očí slzy, ale horká alkoholová vlna v žaludku pro něj byla v tuhle chvíli přednější.
Stále na sebe hleděli, oba věděli, že se něco změnilo, pohnulo, zhroutilo jako špatně postavená zeď, obnažilo na kost.
Láhev byla prázdná, ale Guy potřeboval víc, možná veškerou kořalku v Sugarhillu, aby spláchl to, co se stalo právě před chvílí.
Nechal láhev spadnout na zem, volně a pomalu, takže jen dutě zazvonila o podlahu a nerozbila se.
"Kéž byste chcípli všichni, parchanti," zamumlal nenávistně a vyšel ze dveří, aniž je za sebou zavřel.
Martin neustále zíral na ty otevřené dveře a na tmu za nimi, jako by to byla díra do pekla. Přestože teprve teď si uvědomil natékající podlitiny a teplou krev na obličeji, cítil se podivně otupělý.
Ucítil, jak Mary proklouzla pod Dwainovou paží a silně ho objala kolem pasu, obličej zabořený do jeho břicha. Hubené paže jej nedojímaly a díval se, jak na podlaze leží zmuchlané dopisy, hned vedle prázdné láhve od kořalky.
V natlučených rtech mu tepala krev, ale nějak dutě, pomalu, jako by se mu i srdce zpomalilo.
Anne.
Byl svět s ní a svět bez ní. A ten první skončil právě teď.
* * *
Kit se chvíli díval na ostatní v místnosti a vstřebával poklidnou, téměř rodinnou atmosféru, která tu panovala. Spencer seděl u okna, aby mu světlo dopadalo pod ruce, a cosi zašíval, Shakespeare podřimoval s kloboukem staženým do obličeje, Angličan popíjel kávu z plechového hrnku.
Místnost byla obložená dřevem, prostě zařízená, ale působila útulným dojmem, i když si nebyl jist, nakolik má zkreslené vnímání útulnosti, když tráví tolik času pod širým nebem. Wesley seděl zakloněný na židli, nohy zkřížené na desce stolu a pozoroval přes místnost Annie, která drobnými pohyby rukou pečlivě čistila svůj Peacemaker. Neměla k tomu úplný důvod, v minulých dnech ho nepoužívala, zkrátka ji to těšilo.
Pousmál se tomu.
I Anne se usmála, ale ne na něj. Ten neznatelný úsměv se stisknutými rty a pohled skrz dlouhé řasy vyslala přes místnost k Wesleymu, bylo v tom cosi soukromého a intimního a Kitovi se sevřely útroby. Pořád ještě se nacházel kdesi mezi bratrem a milencem a nemohl s tím nic dělat, jen doufat, že to hodně brzy přejde.
"Annie," přistoupil k ní a přerušil jim to. "Chce se tebou mluvit John."
Evidentně na Wesleyho okamžitě zapomněla a zaklapla bubínek své zbraně. "Audience?" ušklíbla se.
"Co je to za slovo, to ses naučila od Shakespeara?" zvedl obočí.
"Ne, od Angličana. O čem se mnou chce mluvit?"
Všiml si mírného napětí kolem jejích úst.
"Netuším, budeš se muset zeptat jeho."
"Jasně," vsunula zbraň do koženého pouzdra a vstala. "Už tam jdu."
"Nemusíš se kvůli tomu zbrojit," popíchl ji, když si naučeným pohybem zapínala opasek se zbraněmi kolem boků.
"Jistota je jistota," uštědřila mu štouchanec kamsi pod žebra.
Do Johnova pokoje už tak pobavená nevcházela, každé pozvání k rozhovoru jí způsobovalo lehkou nervozitu, snad právě proto, že těch rozhovorů spolu vedli poskrovnu. Seděl na posteli, v rozhalence košile bíle prosvítající čerstvé obvazy a ve tváři poklidný, nečitelný výraz.
Už neměl tu popelavě šedou barvu a horečnaté oči, ale přesto ještě v pořádku nebyl, poznala to na něm zcela bezpečně. Bylo to pochopitelné, rána nebyla hezká a doktorka upozorňovala na možné komplikace, ale občas se zdálo, že i proces léčení podléhá Johnově vůli.
"Annie," oslovil ji. "Posaď se."
Nespecifikoval, kam se má posadit a vlastně ani neukázal, takže chvíli váhala mezi lavicí u zdi, židlí a nebo volným místem na posteli vedle něj.
Postel zavrhla okamžitě a posadila se na židli, ačkoliv by si možná raději udržovala větší vzdálenost.
"Jak se cítíš?" položila mu obligátní otázku. To ovšem neznamenalo, že ji to upřímně nezajímá.
Zajímalo.
"Mnohem líp," odpověděl podle očekávání.
"To je dobře."
“Je mi líto, co se stalo s Orlím drápem, vím, že jste si byli blízcí.”
Přikývla, možná chtěla poděkovat za jeho účast, ale stále ještě jí to svíralo hrdlo.
"Víš, proč s tebou chci mluvit o samotě?" zeptal se, aniž to dál rozváděl a zadíval se na ni s mírnou zvědavostí.
Nadechla se a věnovala mu vzdorný pohled.
"Ne, nekončím. Ne, nikam neodjedu a ne, nechci se setkat se svou matkou."
Pobavila ho natolik, že se skoro rozesmál.
"Hezký," ocenil. "Ale tentokrát jsi vedle."
Anne pocítila napětí, které jí donutilo napřímit se na židli ještě víc. Chtěla promluvit nahlas, zeptat se, o co tedy jde, že si ji volá k osobnímu rozhovoru, ale nedokázala dostat slova přes rty.
Opřel se o stěnu pohodlněji a zadíval se na ni. Byla to jedna z těch chvil, kdy opravdu moc chtěla čelit jeho pohledu, vrátit mu ho podobným způsobem a neuhnout očima, ale nedokázala to.
Sklopila zrak k jeho dlaním, které mu volně ležely v klíně a všimla si, že v jedné ruce cosi svírá, hřbet ruky omotaný tenkou koženou šňůrkou. Zaregistroval její pohled a otevřel dlaň.
Až v tu chvíli jí došlo, co na něm bylo tak neobvyklého, co mu chybí na krku ve výstřihu košile.
"Víš, kdo mi ho dal?”
Zvedl ruku jen mírně do vzduchu, přívešek mu zůstal viset na šňůrce zapletené do prstů a pomaličku se otáčel. Nemohla si pomoci, aby na něj fascinovaně neupínala oči. Přestože samozřejmě nikdy nevěřila jeho zázračným schopnostem, příliš mnoho pro ni znamenal.
A pro matku zřejmě taky, protože byl z kvalitního stříbra a ona jej ani ve svých nejhorších časech neprodala. Proč vlastně? Aby ho jednoho dne mohla Anne dát? To asi ne. Chtěla se pokusit Johna najít? Blbost. Co když tu věc chtěla mít prostě u sebe, protože ho pořád... milovala?
“Nemám tušení,” odpověděla po pravdě.
Zvedla pohled výš, k Johnově zamyšlené tváři. Zkoušela se na něj dívat důkladně a jinýma očima, než doposud. Na strniště vousů, vrásky kolem očí, bledou jizvu na lícní kosti, začínající šediny na spáncích.
Napadlo ji, jak vypadala jeho mladší verze, jestli měl tentýž ocelově klidný pohled a ironický úsměv.
"Neměj obavy," řekl jí.
Uvědomila si, že už nějakou chvíli mluví a ona vůbec netuší, o čem.
"Obavy?" zopakovala proto obezřetně.
"Že tě zahltím rodinnou historií Retlowových, která tě beztak nezajímá. Řeknu jenom, že ten přívěšek vyrobil můj bratr a tvůj strýc Brandon, byl to dárek k mým desátým narozeninám."
Nebyla si jistá, jestli ji to skutečně nezajímá.
Strýc Brandon. Její mysl se okamžitě pokusila vytvořit představu muže, kterou by k tomu jménu mohla přiřadit.
Jsem padlá na hlavu, pomyslela si sebekriticky a zkřížila ruce přes hrudník, jako by se tím chtěla podobným myšlenkám bránit.
“Přál jsem si něco, co nikdo jinej nemá, tak mi to dal,” pokračoval zamyšleně.
“Byli jste bohatí,” konstatovala.
“Nebyli jsme chudí.”
“Fajn dárek.”
Snažila se nebýt ironická.
"Není to absurdní? Je to jediný pojítko k mému starému životu a zároveň to dalo jméno mému životu nynějšímu."
"Flash,” dodala.
Mírně cukl pravým koutkem úst, což měl být možná úsměv, možná úšklebek.
"Nesplnila jsi rozkaz."
Ta náhlá, nečekaná změna od téměř rodinného rozjímání jí zmátla natolik, že se zmohla jen na hloupý, nechápavý výraz.
"Cože?"
"Můj rozkaz, Annie," pokračoval nevzrušeně.
Rozbušilo se jí srdce. Nemusela si dlouho lámat hlavu, aby věděla, o čem to mluví. Ve skutečnosti doufala, že se na to třeba zapomene, protože si ještě nerozmyslela, jak se k tomu postaví.
"Tvůj rozkaz?" zopakovala jen, ačkoliv věděla, jak pitomě to zní.
"Ano, můj rozkaz. Řekl jsem, že všichni mají co nejrychleji opustit vlak. Řekl jsem to?" zadíval se na ní klidně. Nerozpoznala, jestli se zlobí, nebo ji jen zkouší, nebo co od ní vlastně chce slyšet.
"Řekl jsi to," musela mu neochotně odsouhlasit.
"Slyšela jsi to?"
"Slyšela," mračila se čím dál víc.
"A znáš to pravidlo."
Na to už se neptal, to jen konstatoval.
"Znám to pravidlo."
"Takže už mi zbývá jenom čekat, až mi sdělíš nějaký racionální a dobrý důvod pro to, proč jsi neposlechla."
V tu chvíli ho vážně nenáviděla.
Protože kdybych vyskočila z vlaku za Shakespearem, tak bys tam umřel, ty idiote! dusila se v duchu.
Ne, tohle nemohla říct nahlas a to ani v žádné zmírněné verzi. Opět se jí zadíval do očí a tentokrát neuhnula snad jen proto, že ji zcela zaměstnával ten dusivý strach, co se jí usadil v hrdle.
Čekala, že až promluví, požádá ji suše, aby opustila bandu. Varoval ji přece už tenkrát, řekl, že jestli nedokáže zvládnout ta pravidla, ať se sebere a odejde.
Nechtěla to, teprve teď, v tu nekonečnou chvíli, kdy ji propaloval očima tolik podobnýma jejím si uvědomila, jak moc na tom všem lpí a jak se děsí jeho slov. A ještě víc své vlastní reakce.
"Nevím, co mám dělat, Annie."
Překvapil ji dokonale, obsahem slov, tónem, výrazem.
"Cože?" bylo jediné, na co se zmohla.
"Mám tě potrestat? Poslat pryč? Přehnout tě přes koleno za to, že jsi tak hloupě riskovala, nebo bejt na tebe pyšnej?" podíval se na ní, jako by snad skutečně očekával, že mu poradí.
Neporadila by mu nic, v hlavě měla úplně prázdno a snažila se tam aspoň přemílat, co právě teď řekl.
"Johne-"
"Mohlas tam umřít," konstatoval významně.
"To ty taky."
"Ale to je sakra rozdíl, dítě!" zvýšil hlas.
Neodvážila se na něj podívat a tak upřeně hleděla na svoje ruce položené v klíně.
"Nejsi nezranitelná, i když se tak chováš! Jakákoli kulka tě může trefit, holčičko!"
Zvyšoval hlas čím dál víc a Anne se cítila menší a menší, nebo si aspoň přála, aby to tak bylo. Hlavně, aby mu nemusela nic odpovídat.
"Vidím v tobě tak hrozně sám sebe, že mě to děsí," hlesl, jako by najednou byl unavený.
"Pošleš mě pryč?" vyletělo z ní dřív, než tomu stihla zabránit, jako by to prostě musela říct nahlas, aby se neudusila.
Chvíli mlčel.
"Ne."
Zvedla překvapeně oči, ale nedíval se na ní, hleděl kamsi z okna, přestože tam zcela určitě nic k vidění nebylo.
"Ještě víc mě totiž děsí představa, že odtud odejdeš a já už tě neuvidím."
Nastalo ticho tak hlasité, že bylo jasně slyšet, o čem hovoří dvě neznámé ženy venku kdesi před domem.
"Muži, co se zdají být nejstatečnější, jsou často ti největší zbabělci. Není tak těžký porvat se o svůj život, zmlátit pár chlapů, skákat z koně... ale je těžký podívat se někomu do očí a říct mu pravdu. Nebo přiznat svojí chybu. Nebo se jenom... omluvit."
Anne si připadala, jako by jí někdo úplně vyprázdnil mysl a jen uprostřed hrudi jí zůstalo cosi velkého a horkého. V nečekanou chvíli se obrátil k ní a zabodl své oči do jejích.
"Udělala jsi blbost, neposlechla jsi rozkaz a... zachránila jsi mi život. Jak se k tomu mám postavit?"
"Já jen-"
"Děkuju ti."
"Johne-"
"Jsem otec naprosto na houby," cukl koutkem úst. "Své děti opouštím, nebo je tahám sebou do pekla."
Neříkal to, aby se litoval a ani proto, aby ho litovala ona. Říkal to prostě jako fakt, protože John Flash zkrátka mluvil ve faktech, věděla to.
"Stárnu a možná bych konečně měl udělat správnou věc a poslat tě domů. Ne proto, že jsi něco udělala špatně, ale proto, abych to ještě zastavil. Abych ti dal šanci mít zpátky svůj normální život, protože to bych jako otec udělat měl."
"Ale já jsem nikdy neměla normální život!"
Byl to jen mírný záblesk v jeho očích, jen mírné pohnutí obočí, ale poznala, že trefila přesně a bolestivě, ačkoli to momentálně neměla v úmyslu.
Cítil vinu.
Vinu za můj zpackaný život. Nejspíš oprávněně. Proč mě to sakra vůbec netěší?
"Jenže nejspíš to zase udělám sobecky, jako vždycky a pryč tě nepošlu."
"Ale uděláš to taky proto, že já odejít nechci," upozornila ho.
"A to je, Annie, možná ta největší chyba. Co se týče tvých peněz-"
"Není to jen o penězích!" napřímila se. "Tedy... ano. Budu ty peníze potřebovat, ale... já vím, že to není moje záležitost, moje pomsta. Ale jsem v tom s vámi všemi, už jsem do toho namočená natolik, že chci vědět, jak to skončí. Chci bejt u toho, až to skončí. Jednou v životě chci něco dotáhnout do konce."
"Čeká tě ještě spousta věcí, který budeš moct dotáhnout do konce," usmál se na ni nepatrně. "Tedy pokud nebudeš pobíhat po střeše vlaku mezi střelami z gatlingu."
"Gatling už nestřílel, zabil jsi obsluhu, vzpomínáš?" ušklíbla se.
"O tom jsi ale nevěděla."
"Nevěděla," uznala neochotně a věnovala mu zamračený pohled.
A najednou, přesně v tu chvíli, kdy tam jen tak seděli a podívali se na sebe, si uvědomila, že mezi nimi je pouto. Křehké, nové, ale skutečné.
Byli jedna krev a ona to cítila a věděla, že on to cítí taky. Byla tím najednou tak zahlcená, že musela vstát ze židle a vydat se ke dveřím, i když John ještě nejspíš neskončil.
„Annie,“ zastavil ji, takže se musela obrátit zpátky.
„Jo?“
„Je tvůj,“ natáhl ruku. Dívala se na pohupující se přívěšek, jako by ho viděla poprvé v životě.
„C-co?“ vykoktala jen.
„Že je tvůj,“ zopakoval trpělivě.
„Ne, to není,“ odpověděla hloupě.
Pousmál se.
„Tak chci, aby byl.“
„Johne, to nemůžu,“ zakroutila hlavou a znělo to skoro vyděšeně.
Mlčel a ruku stále nechal napřaženou ve vzduchu.
„Měl by to mít Kit, ne já,“ zachovávala stále obezřetný, odmítavý postoj, napůl cesty k odchodu ze dveří.
„Nechal jsem ho tvojí matce na polštáři, když spala,“ pronesl dutě. „Neměl jsem odvahu počkat, až se probudí. Nakonec není nikdo, komu by patřil víc, Annie a já sakra chci, abys ho měla ty. Já ti jinak neumím poděkovat.“
Vnímala sama sebe, jak se zpomaleným tempem vrací a bere si do ruky tu malou stříbrnou věc, zahřátou, jak ji předtím svíral v dlaních.
Když stála znovu zády a upírala zrak na hladké dveře, nadechla se.
„Já… v tom vlaku… nepromýšlela jsem to. Nemyslela jsem vůbec, prostě jsem to udělala. Není to žádný hrdinství.“
„Já vím,“ řekl jen tiše.
Natáhla ruku a dotkla se kliky, skoro ji stiskla.
„Annie?“
Zastavila se.
„Kdyby ses ještě párkrát náhodou spletla a řekla mi „tati“, místo „Johne“, nebudu se vůbec zlobit.“
„Hm,“ bylo jediné, na co se zmohla, než zmizela za dveřmi.
* * *
Bylo neuvěřitelně nádherné počasí.
Obloha byla bez mráčku, zářila až nadpřirozenou modří a slunce bylo zlaté a hřejivé.
Opíralo se do černých zad a ramen všech přítomných, vrhalo na světle zelenou trávu protáhlé stíny křížů, hřálo na šíji.
Morganovi muži stáli po levé straně hrobu, v tmavých oblecích a s pobledlými, vážnými obličeji si tiskli klobouky k hrudi tak podobným způsobem, jako by byli nějaká zvláštní, pochmurná armáda.
Matthew zvedl oči a vyslal kradmý pohled na druhou stranu, k ženě v černých šatech, po jejímž boku stál asi dvanáctiletý hoch s očima Jasona Brewstera. Žena měla ruku na chlapcově rameni a k široké sukni se jí tiskla dvě navlas stejná, plavovlasá děvčátka.
Nikdy neviděl, jak vypadá tvář Jasonovy ženy a ani netušil, že měl nějaké děti.
Nepřišla na to řeč? Nebylo to důležité? Nebo jsem to prostě jen zapomněl?
Když se díval na slzy v očích paní Brewsterové, které viděl i přes tu vzdálenost mezi nimi, na silou stisknuté rty Jasonova syna, zdálo se mu, že nic na světě není důležitější.
Zvon z kostela zpíval do toho slunečného dne, kdy kněz nad hrobem hovořil o tom, že byl Jason Brewster dobrým mužem.
Co on o tom ví? Kněz? Copak si pamatuje Jasonův shovívavý, pobavený úsměv, když spolu popíjeli a Dean s Ianem vyváděli jako malí kluci? Jeho soustředěné, analytické uvažování, které nás často přivedlo na tu správnou stopu?
Tu jistotu, že když mi Jason stojí za zády, tak se nemusím ohlížet, protože je mám chráněná. Prostě mám.
Ucítil, jak ho pod víčky tlačí horké slzy. Prudce zamrkal, aby se toho zbavil a upřel pohled k zemi.
Hloupá chvíle. Hloupá chvíle a všechno je jinak.
Když tiskl malou dlaň paní Brewsterové a mumlal upřímnou soustrast, nedokázal se jí podívat do očí.
Měl strach, že tam uvidí nenávist? Kdoví. Ale připadal si příliš zbabělý na to, aby to riskoval.
A stejnou zbabělost pociťoval i později u stolu v baru, kde seděl s ostatními detektivy, kdy všichni mlčeli a nikdo se neodvažoval ticho porušit.
Nakonec se toho ujal Jim.
“Oznámil jsem panu Martenovi, že s případem končíme.”
Na tvářích ostatních byl vidět mírný zmatek, jako by chvíli netušili, o čem Jim vlastně mluví. Nebo proč o tom mluví v tuto chvíli.
“To přece nemůžeš!” vyhrkl Elijah bez rozmyslu.
“Věř, že se mýlíš, Elijahu, protože přesně to já mohu,” odtušil Jim chladně.
“Ale Jime,” řekl Elijah bez nápadu, jak větu dokončit.
“Měli jsme přece výsledky,” namítl Dean.
“A plat,” dodal pragmatický Ian.
“Já vím,” neodporoval Jim. “Najdeme si jiný případ.”
“Přece… přece jsme vždycky všechno dotáhli do konce,” přidal se Mathew k ostatním.
“Ano a tenhle případ teď končí přesně v tuto chvíli.”
Jimův hlas byl tichý a klidný, ale velmi nekompromisní. Nehodlal o tom diskutovat a mimo jiné už to zkrátka udělal.
Matthew to na jednu stranu chápal, Jima zasáhla Jasonova smrt jistě velmi silně, měli k sobě nejblíž, byli nejlepší přátelé, ale přesto…
“Jime, mohl jsi nám o tom rozhodnutí alespoň něco říct!” řekl nahlas.
“Ano, ale považoval jsem to za zbytečné.”
“Za zbytečné?” zvedl se v něm nesouhlas. “Možná jsme k tomu mohli říct také svůj názor!”
“Mohli, Mathew, ale já už jsem se zkrátka rozhodl, váš názor by nic nezměnil.”
“Ale… Jime já to chápu, je to opravdu strašné, ale měli jsme to ještě zvážit, myslím všichni společně!”
Jim Morgan do něj zabodl svoje tmavé oči.
“Je to tak, že mám plné právo něco takového udělat? Je to tak, Mathew?” zeptal se poklidně.
“Ano, je to tak,” musel uznat Mathew. “Ale-”
“V tom případě opravdu nemáme o čem diskutovat. A rozhodně ne v tuto nevhodnou chvíli.”
Mathew pod stolem sevřel ruce pevně v pěst, ale nahlas už neřekl nic, pouze prudce vstal.
“Omluvte mě, musím na vzduch,” procedil skrz zuby a až příliš rychle vyšel ven z místnosti.
“Půjdu za ním,” zvedl se Elijah. Vůbec si nebyl jistý, jestli ho Mathew nepošle do háje nebo ještě do horších míst, v posledních dnech spolu sotva promluvili, ale zkrátka cítil povinnosti jít za ním. Našel ho stát na rohu, opřeného o zeď, v ústech právě zapálenou cigaretu.
“Kde… jsi to vzal?” podivil se upřímně. “Ty kouříš?”
“Koupil jsem si to, kde asi,” odsekl Mathew. “Uklidňuje mě to.”
“Jo, fajn,” pokrčil Elijah rameny a opřel se vedle něj a chvíli mlčeli. Mathew rozhodně nevypadal, že by chtěl začínat nějakou konverzaci, ale alespoň ho odtud nevyhodil.
“Já chápu, že se na Jima zlobíš,” začal opatrně, protože dlouho mlčet nedokázal. Mathew k němu obrátil zrak.
“A ty se na něj nezlobíš?” zeptal se.
“Já… no víš, nevím… Jim je šéf. Když rozhodne, tak to platí, no.”
Neznělo to zase tak přesvědčivě, jak by Elijah chtěl.
“Jistě,” zasmál se ironicky Mathew.
“Matte, ten případ způsobil, že zastřelili Jasona. Není přece tak divné, že s tím Jim nechce mít nic společného, byli si blízcí-”
“Jo, to já vím!”
“No, tak vidíš.”
“Ano, ale nemělo by to být spíš obráceně?” obrátil se k němu Mathew a s nápřahem zahodil cigaretu, kterou ještě zdaleka nedokouřil. “Neměl by se teď do toho naopak zakousnout natolik, aby to za každou cenu dokončil a vyřešil? Aby dostal toho bastarda Flashe, skončil řádění té vlakové bandy a našel tu hloupou holku Sinclairovou??”
“Neříkej jí tak,” ohradil se Elijah chabě, ale Mathew si toho snad ani nevšiml.
“Neměli bychom to dokončit právě proto, že to Jasona stálo život??”
“Já nevím, možná na tom, co říkáš, něco je,” musel uznat Elijah. “Ale Jim to tak zkrátka necítí… asi.”
“Hm,” odfrkl si Mathew. “A já to cítím tak, že mu to dlužíme!”
“Sakra, Matte,” vzdychl si Elijah bezmocně. Rozuměl oběma, Mattovi i Jimovi a nechtěl se stavět na ničí stranu. I když musel uznat, že ho Jimův postoj také zaskočil a nemile překvapil, protože i když Jima velmi respektoval a o jeho rozhodnutích doposud nepochyboval, tenhle případ se mu pouštět nechtělo. Bylo tam příliš mnoho otazníků a příliš mnoho Ellen Sinclairové.
Mathew udělal krok a zahozenou cigaretu zvedl z prašné země, strčil jí do úst a hluboce vdechl kouř.
“Kdyby se něco podobného stalo mě… tobě,” řekl ochraptěle. “Nepřestal bych, dokud bych je nezničil.”
Cigaretu znovu zahodil, tentokrát přímo pod nohy, aby na ni mohl energicky dupnout. Odlepil se od zdi, vyrazil svižným krokem pryč a Elijaha už ani nenapadlo ho následovat.
Zůstal tam sám u té zdi a schoval si tvář do dlaní.