19. Bloudění
Ian McKennick zvedl ruku a prudce zatáhl za otěže. Zbylí koně jedoucí v jeho stopách ho následovali.
„Něco asi máme, pánové,“ prohlásil a přehoupl se přes sedlo. Mathew Donnovan ho ale předběhl a jako první se sklonil nad hromádkou větví, zpod které cosi prosvítalo.
„Co je to?“ seskočil Elijah také ze sedla.
„Panebože,“ vydechl Mathew, kvapným pohybem odstranil větve a vytáhl ven tmavě modré šaty.
„Ženský šaty,“ pokýval hlavou Dean. „Paráda.“
„Paráda,“ zopakoval Ian bezmyšlenkovitě a poklekl vedle nich. „Bylo tu ohniště a je tu vážně spousta stop.“
„Jo,“ souhlasil Dean. „Nezdá se, že by je nějak zvlášť zahlazovali.“
Mathew zvedl šaty do výše a s vytřeštěnýma očima zíral na obrovské tmavé skvrny, kterými byla pokrytá jejich přední část.
„A sakra,“ všiml si toho Dean. „To vypadá jako krev.“
„Pěkná spousta krve,“ upřesnil Ian a taky se napřímil.
Mathew cítil, jak se mu proti jeho vůli roztřásly ruce. „To jsou šaty Anne... Anne Retlowové...“ vydechl.
„Seš si jistej?“ zamračil se Ian. „Ty si fakt pamatuješ, jaký měla šaty? Že bys byl tak dobrej detektiv?“
„Měla je na sobě v Countdownu,“ pokračoval Matthew. „Vím to.“
„Nebo dokonalý gentleman. Ten si při setkání s dámou všímá detailů,“ zavtipkoval Dean, ale jeho vtip zůstal nedoceněn.
„Žádnej průstřel, žádná rána,“ prohlížel šaty Ian. „Možná to není její krev.“
„Možná jen někoho zabila,“ pokračoval Dean.
„Sklapni, Deane!“ nevydržel to Mathew.
„Prohledáme okolí!“ prohlásil Elijah rozhodně. Jeho velké oči v pobledlé tváři se setkaly s Mattovýma.
„Už tu dávno nejsou,“ namítl Dean.
„To vím taky!“ odsekl Mathew a prudce sbalil šaty do zmuchlané hromádky.
„Co blbneš?“ nechápal Dean jeho nervozitu.
„Ale můžeme najít ještě něco zajímavýho,“ usoudil Ian. „Já bych to tu prohledal. Dál nás povedou stopy a ty nám už v tuhle chvíli neutečou.“
„Souhlasím,“ řekl Elijah rychle a očima hledal, kam přivázat koně.
Mathew nacpal šaty do své sedlové brašny a vyrazil za ním.
* * *
Slunce vykouklo mezi větvemi, prodralo se mezi větvemi a zasvítilo do očí dívce s dvěma dlouhými černými copy, až si zamračeně musela zaclonit oči. Pohupovala se v sedle podle kroku koně, který v tomto terénu nemohl jet rychleji.
„Podle mě jsme se ztratili, jenom pánové na to ještě nepřišli,“ prohlásila Anne rozhořčeně s pohledem vpřed, který jí na chvíli úplně zaclonila bílá sluneční záře.
„Tím jsem si naprosto jistá,“ souhlasila s ní Ellen, která jela jen malý kousek za ní.
„Ale my na tom nic nezměníme, protože budeme bloudit v divočině do tý doby, než to dojde i Wesleymu,“ řekla Anne a vyhrnula si rukávy příliš velké košile, jak jí slunce začalo hřát na ruce.
Ellen se vědoucně pousmála.
„Ano, bohužel. Ale mohly bychom alespoň zastavit, už bolí mě nohy z toho hloupého sezení,“ neopomněla připomenout a odhodila si na záda nedbale upletený, krátký cop.
„Mám pocit, že tebe něco bolí každou chvíli, El,“ popíchla ji Anne.
„Sedím v sedle,“ zdůraznila Ellen. „Jen nenormálního člověka nic nebolí!“
Anne se usmála a musela v duchu uznat, že jí Ellenina prohlášení vždycky zlepší náladu. Ona sama – nebýt všech těch neuvěřitelných okolností – si každou chvíli v divoké přírodě užívala.
Ta svoboda s nádechem nebezpečí měla opojnou příchuť.
Ellen se na druhou stranu ocitla na své hranici snesitelnosti. Z ničeho kolem sebe rozhodně nebyla nadšená, ale dalo by se říct, že si zvykla víc, než by čekala.
Čtveřice vyjela z Red Lodge před víc než týdnem a celou tu dobu se proplétali mezi montanskými skalami, lesy a jezery, kličkovali po stezkách a usínali kolem ohniště, pod stínem ze spaní frkajících koní.
„Co se tomu vlastně divím,“ reptala dál Ellen, kterou zřejmě už bolest strnulého těla opravdu nebavila. „Jedeme po nějaké cestě, jejíž směr určila nějaká prostitutka, takže spolehlivost je velmi nízká.“
„No, byl to tvůj nápad.“
„Jistě, já vím.“
Danny, jedoucí úplně vpředu si sundal klobouk a nechal ho viset na zádech za koženou šňůru.
„Neztratili jsme se,“ ujišťoval právě Wesleyho.
„Jo, já vím, že ne,“ souhlasil Wesley s úšklebkem. „Ale cíl cesty je jaksi v nedohlednu. V neznámým nedohlednu. Takhle tady taky můžeme bloudit pěkně dlouho.“
„Nebuď takovej pesimista,“ vybízel ho Danny.
„Já nejsem! Já jsem jenom zvědavej, jak dlouho tobě vydrží ten optimismus,“ zašklebil se znovu Wesley a mlaskl na koně, aby trochu přidal do kroku.
„Moc nepřidávej, nebo ztratíme zadní voj,“ upozornil ho Danny.
„Zadní voj snad umí taky pobídnout koně,“ řekl. „Hej, Annie, hejbněte trochu zadkem, jo?“ zavolal směrem dozadu.
„My? Snad koně, ne?“ křikla zpátky, ale koně pobídla. Ellen to ani dělat nemusela, její kůň byl zvyklý povely nevyžadovat a jednat podle koní ostatních.
Opřel se do nich vítr, který byl dnes velmi silný a hlasitě ohýbal koruny vysokých stromů. Ellen z toho větru bolela hlava, ale raději se o tom nevyjadřovala nahlas.
Ta bláznivá holka by si ze mě akorát dělala legraci. To by jí šlo!
„Jistě, ona má odpověď na všechno,“ zamumlal si Wesley, než se mu Anne objevila za zády a pokusila se nacpat na stezku vedle jeho vlastního koně.
„Porada skončena?“ věnovala mu ironický úsměv. „Pánové už vědí, kudy jít?“
„Pánové si poradí i bez tvejch připomínek,“ zamračil se na ni.
Ellen na ně zezadu cosi zavolala, ale vítr jí natolik rval slova od úst, že se k nim nedonesl ani zvuk jejího hlasu.
Přejeli přes planinu a když se opět ocitli mezi stromy, vítr kolem nich zeslábl. Danny na ně mával, aby zastavili a oni tak učinili vcelku rádi, protože chvilku odpočinku přivítali a navíc měli hlad.
„Přivaž, prosím, koně,“ kývl Danny na právě toporně slézající Ellen. „Já rozdělám oheň.“
„Nejspíš budou zase fazole, tak se na to radši duševně připrav, El,“ nezapomněla připomenout Anne.
„Nechceš mi poradit, jak se na takovou věc dá duševně připravit?“ zeptala se jí Ellen ledově, zatímco obtočila provazem vhodný strom.
„Nejspíš soustavným úsměvem,“ napadlo Dannyho. „Budeš se pořád usmívat, až se na ty fazole začneš doopravdy těšit.“
„Jsou rozhodně jiné věci, na které se těším!“ odsekla Ellen. „A fazole se na ten seznam nedostanou.“
Po obědě dělal každý z nich to, na co si postupem jejich společného putování zvykl.
Ellen se opřela o něco alespoň trochu pohodlného a spala.
Danny měl v ruce kus aspoň trochu čistého hadru a pečlivě jím přejížděl po koňské srsti a při tom občas zvedl hnědé oči a pozoroval Ellen.
Wesley se usadil na nějaké pohodlné místo, kolem nohou si rozložil veškerý arzenál zbraní, který v tuto chvíli vlastnili a se soustředěnou pečlivostí je čistil.
A Anne si ve vší tichosti vzala do ruky jeden z revolverů, který zrovna nepodléhal Wesleyho očistě, vyprázdnila jeho zásobník, stoupla si stranou a opakovala sérii stále stejných pohybů: pevný postoj, zamířit, natáhnout kohoutek, stisknout spoušť až se ozvalo duté cvaknutí.
Pak najít jiný cíl, přimhouřit oči a znovu.
A znovu.
Tohle primitivní cvičení, které si vymyslela, jí dovolovalo mít absolutně prázdnou mysl, nic, jen ty pomíjivé „cíle“ před sebou. A to bylo pro Anne Retlowovou nesmírně příjemné.
Není ani potřeba dodávat, že Wesley při své péči o střeleckou výbavu více sledoval Anne, než zbraně.
Dnes už mu její vážný soustředěný pohled nedovolil mlčet.
Nejdříve se ohlédl a když zjistil, že Ellen tvrdě spí a Danny je docela daleko, řekl ledabyle: „Proč to pořád děláš? Každej den?“
Zamrkala, jak se přinutila soustředit se na něj.
„Co…? No… jen tak. Zabíjím čas… cvičím se.“
„Cvičíš?“ pousmál se, ale neznělo to zle.
„Jo.“
„No, jestli tě to tak přitahuje, proč si nezkusíš vystřelit doopravdy?“ navrhl lhostejným tónem. „Kdybys chtěla, mohl bych ti to ukázat.“
Nedokázala se ubránit tomu, aby udiveně nepootevřela ústa.
„Jsme přece na indiánským území, nemůžem tu jen tak střílet,“ namítla.
„Jasně, že ne!“ obrátil oči v sloup. „Taky jsem nemyslel teď, ale potom.“
Spustila ruku s revolverem k tělu.
„Po čem?“ zeptala se tak vážně, až se zarazil. V té otázce bylo mnohem víc, než by si on přál slyšet. Vyhovovalo mu nemyslet na nic, než na blízkou budoucnost a teď mu nebylo příjemné, že mu připomíná nemilé souvislosti.
Kdo ví, co bude za týden… kdo ví, jak tahle šílená mise dopadne.
Kde kdo z nás bude.
Potom.
Já jsem měl vždycky nejistou budoucnost, nic se nezměnilo. Ale co ona? Jí se převrátil život naruby…
Jako vždy, když si nedovedl poradit s nečekaným zásahem, naštval se.
„Víš co, zapomeň na to!“ odsekl a s vervou se vrátil k čištění.
Cítil, že jej stále pozoruje, ale pak se od něj otočila a mlčky pokračovala ve svém cvičení.
Odpoledne vyrazili dál a moc nemluvili. Vítr zesílil, obloha se zatáhla a vzduch zhoustl. Rozespalé Ellen byla zima a Danny si začal dělat starosti o dnešní nocleh.
Celé procesí na koních se ponořilo do melancholie podobné zamračené obloze, jako by na ně dolehla skutečná váha jejich riskantní cesty.
Za necelé dvě hodiny však byli nuceni znovu zastavit, protože nedaleko zuřila jedna z nepříliš častých zdejších bouří, spustil se déšť a vítr zběsile ohýbal zoufale naříkající kmeny stromů.
„Okamžitě slézám dolů, než mě ten kůň shodí a udupe!“ vydechla zoufale znějící Ellen, ale zároveň naprosto jistě věděla, že se ze sedla nedostane dřív, dokud ten kůň nepřestane poplašeně stepovat.
„Trošku mu ty otěže povol, El, nebo tě vážně shodí!“ křikl na ni Danny starostlivě.
„To mi říkáš jen tak?!“ vyděsila se Ellen a pokusila se strachem ztuhlé ruce uvolnit.
Anne, která také nechtěla být svědkem katastrofálního Ellenina pádu, přehodila nohu přes koňský krk a seskočila na zem. Otěže svého koně jen ledabyle omotala okolo nejbližší větve a přiskočila k Elleninu koni. Pevnou rukou chytila otěže pod koňskou čelistí a druhou ruku položila zvířeti na krk.
„Dělej!“ houkla na Ellen, ale ta se dvakrát pobízet nenechala.
Pustila otěže, chytila se hrušky sedla a už byla dole.
„Děkuji,“ řekla docela vděčně, ale její hlas téměř zanikl v hučení větru a vrzavém sténání ohýbaných kmenů.
Anne na ni jen kývla a už sledovala svého koně, jak se prudkým pohozením hlavou osvobodil z větve a poklusával směrem pryč.
„Do háje!“ vrazila otěže do Elleniny dlaně a rozběhla se za ním. „Můj kůň! Wesi!!“ křikla, ale příliš pozdě.
Wesley po něm sice hmátl, ale kůň byl rychlejší, proklusal kolem něj a pokračoval rozrušeně dál.
„Stůj, sakra!“ zavolal Wesley a vyběhl za ním.
Anne ho následovala a paží si odstraňovala větvičky, aby jí nešlehaly do očí.
„Wesley, zkusíme mu nadběhnout!“ zvolala, ale poryv prudkého větru jí vzal slova z úst, takže Wesley se ani neotočil.
Najednou uslyšela ohlušující zapraskání, byl to tak ošklivý a děsivý zvuk, že ji přimrazil na místě. Zvedla hlavu a pohledem zamlženým větrem viděla jen ohromný tmavý stín.
„WESLEY!!“ zaječela z plných plic a rozeběhla se. Ne, spíš letěla, přes pařez, přes ležící větev…
Nespouštěl oči z koně, proto se k ní otočil na poslední chvíli. Ve stejném okamžiku mu narazila do hrudi celou svou váhou a rychlostí, kterou nabrala. Ztratil dech a nekontrolovaně odletěl vzad, dopadl a ošklivě se praštil.
Jen matně pocítil, že Anne dopadla někam vedle něj. Spíš slyšela, jak před sebou padající strom tlačí ohromné množství svištícího vzduchu, než že by ho ještě stihla zahlédnout.
Stulila se do nerovného klubíčka a zakryla si hlavu pažemi. Dlouhé listnaté větve jí bolestivě, ale vcelku neškodně švihly přes tělo a strom s posledním ostrým zapraskáním spočinul na zemi.
Teď, teprve teď se přerývaně nadechla.
Připadalo jí, že nastalo ticho. Neslyšela nic. Nemohla se pohnout.
„WESLEY! WESLEY!“ řval Danny tak hlasitě, že překřičel i poryvy větru. Spolu s ním křičela cosi i Ellen, ale nebylo tomu rozumět.
Za okamžik zvedaly křečovitě stulené dívčí tělo dvoje ruce: Wesleyho, který byl tak šokovaný, že se dokázal pohnout až za pár dlouhých vteřin, a Dannyho, který ve zběsilém běhu přeskočil kmen a prodral se zelenými větvemi.
„Annie, jsi v pořádku, co se stalo, řekni něco slyšíš?!“ mluvili na ni o překot oba naráz.
Zvedla hlavu a při pohledu na velikost právě spadlého stromu a tloušťku jeho kmenu zbledla jako stěna. Jako by jí teprve teď začal fungovat mozek, teprve teď pochopila, že jí od možné smrti dělil jen vlásek.
Ellen, která k nim právě dorazila, vypadala bledá úplně stejně.
„Tak je ti něco?!“ obořil se na ni znovu Wesley a přitom jí prohmatával paže a žebra, aniž si to sám uvědomoval. Jen záporně zakroutila hlavou, protože nebyla schopná vyprodukovat jediné slovo.
„Chytím toho koně,“ pronesl Danny a samotnému se mu rozklepaly ruce z toho, co se mohlo stát.
Jen málo chybělo, pomyslel si a otřásl se. Na chvíli jsem si myslel, že je Wesley mrtvej…
Ten chvilkový pocit byl tak strašlivý, že by se sám nejradši skácel do úlevné mdloby. Wesley ale neutrpěl ani škrábnutí a kromě stále ještě nevěřícně vytřeštěných očí vypadal docela v pořádku.
„Vezmi holky do tábora,“ pokračoval Danny, vydal se za koněm, který vlastně postával nedaleko a snažil se zbavit pocitu, že sotva stojí na nohou.
Wesley opřel Anne o kmen stromu a donutil jí spolknout dva doušky whisky, která jí sice vůbec nechutnala, nicméně jí vrátila barvu do tváří a zklidnila dech.
„Už je to dobrý,“ řekla Anne chraptivě a rukou odstrčila další nabízený alkohol. „Nic se nestalo.“
Spíše náhodou při tom vzhlédla a narazila na Wesleyho pohled. Díval se na ni s tak upřímným, téměř dětským výrazem, směsí nevěřícnosti, vděku i zlosti zároveň, skoro jako by se chtěl rozplakat… ale jen na chvíli.
Danny se vracel s Anniným koněm a všechno to zmizelo.
„No vida, mám ho,“ řekl Danny a usmál se. „Vítr ustává, aspoň myslím. Bude to dobrý,“ pokračoval a díval se na ně, jak tam vedle sebe sedí na zemi.
Měl chuť obejmout Wesleyho úlevou. I s Anne. Vlastně je chtěl obejmout všechny tři.
* * *
„Dále,“ řekl Henry Jacobs, aniž vzhlédl od papíru, které měl rozložené na stole.
Slyšel tiše cvaknout dveře a cinkot porcelánového nádobí.
„Váš čaj, pane,“ řekl dívčí hlas.
„Děkuji, Patsy,“ poznal Henry služebnou po hlase a teprve teď vzhlédl s úsměvem. Dívka položila tác s konvičkou a hrnkem na okraj stolu a na mladíka sedícího za ním se ani nepodívala.
Henry odložil papír a zadíval se pečlivěji na její drobný obličejík, který odvracela.
„Mohu odejít pane, nebo pro vás mohu ještě něco udělat?“ řekla automaticky a její hlas zněl prázdně.
„Počkej, Patsy,“ zarazil ji Henry a vstal. Viděl, jak sebou trhla, ale poslušně zůstala stát na místě.
„Ano, pane?“ hlesla a pokusila se ještě víc odvrátit tvář. Došel až k ní. Na muže byl spíš menší, i když docela rozložitý, ale služebná mu přesto dosahovala sotva k lícním kostem. Opatrně, ale nesmlouvavě jí uchopil za bradu a donutil podívat se na něj.
Něco se mu nezdálo už od chvíle, kdy vešla, ale přesto se při pohledu na její obličej neubránil údivu. Na bledé kůži poseté rezavými pihami se přes její tvář táhla modrá podlitina a další, již skoro zahojená bleděžlutá zdobila její levé oko.
„Patsy!“ vydechl nevěřícně. „Kdo ti to udělal?“
„Pane,“ hlesla a hlas se jí zlomil v přicházejícím vzlyku. „Prosím vás, nechte mě odejít!“
Zpod okraje upnutého límečku vykukovaly další hnědožluté otisky vypadající jako prsty a Henry se jich zlehka dotkl dlaní.
Patsy se otřásla a ucukla. Polkl a jeho vlastní hrdlo sevřela lítost a vztek. Kdo může tak zbaběle ubližovat bezbrannému děvčeti?
„Patsy, musíš mi říct, kdo to ublížil, něco s tím okamžitě udělám,“ prohlásil rozhodně.
„Pane…“ vzlykla. „Prosím vás, nechte mě odejít…“
„Neboj se,“ promluvil k ní měkce a stejně jemně ji uchopil za ramena. Obrátila k němu zelenohnědé oči přetékající horkými slzami a jakousi bezútěšnou bolestí.
„Řekni mi, kdo to byl, bude potrestán, to ti slibuji. Promluvím s panem Martenem.“
Vypadala, jako by se mu každou chvíli měla zhroutit do náruče.
„Ne, prosím, pane Henry…“ vypravila ze sebe. Nakonec se mu nečekaně prudce vytrhla.
Zmizela za dveřmi, které třískly o futra a rozhostilo se výmluvné ticho.
* * *
Bylo nádherně, nebe jako vymetené, azurové, po včerejší větrné smršti ani památky. Odráželo se v hladké ploše jezera, blízko kterého zastavili a jen vyjímečně se v jeho hluboké modři objevil osamělý bílý obláček, nadýchaný jako cukrová vata.
Anne ale nevypadala, že by jí krásný den způsoboval kdovíjak dobrou náladu. Nevypadala ale ani, že by měla náladu špatnou. Prostě mlčela a dívala se kolem sebe, poddávajíc se houpavému rytmu koně.
Ten včerejší nečekaný zážitek jim všem vryl do tváře pečeť bledého strachu, který se lehce objevoval i přes veskrze příjemné počasí.
Sama se cítila klidná, až příliš klidná na to, co se stalo. Jako by si pořád neuvědomovala, jak málo stačilo.
Prostě jsem ten strom zahlídla. Jen jsem běžela. Proč jsem to udělala? Jak to mám sakra vědět? Copak jsem o tom mohla stihnout zapřemýšlet? Copak to není úplně jedno?
Rozčilovaly ji Dannyho upřené pohledy, které na ni teď často vrhal. Velmi si přála, aby to nedělal. Měl by se raději chovat jako Wesley, který si dával velký pozor, aby o ní ani jednou nezavadil pohledem.
To Ellen naproti tomu bledla ještě teď, kdykoliv si vzpomněla na obraz padajícího kmene.
A na ten zvuk. Hrůzostrašný, hlasitý, ostrý. Raději se snažila na to vůbec nemyslet, aby jí nechytala závrať i v koňském sedle.
Po obědě, kdy Ellen opět podřimovala a Danny se s láskyplnou péčí staral o koně, Anne téměř nedočkavě uchopila revolver a hluboce vydechla.
Zamířit, natáhnout, cvaknout. Zamířit, natáhnout, cvaknout.
Bylo to opravdu uklidňující. A příjemné. Trochu se usmála do sluníčka a opravdu se cítila mnohem líp.
Jen Wesley dnes neměl náladu čistit zbraně, jak mě ve zvyku. Nechtělo se mu vůbec nic.
Zvedl se na nohy protáhl se.
„Půjdu se kousek projít,“ řekl směrem k Dannymu a vkročil do stínu stromů. Přidal do kroku, rytmicky přeskakoval kořeny a vyběhl stoupající stezku až k malé skále na kterou vylezl. Když se posadil na ostře řezané kameny, měl odtud výhled na kus jezera a lesnatý kopec.
Zavřel oči a nadechl se voňavého vzduchu. Pak uslyšel, jak zvuky přírody narušuje pravidelný rytmus kroků a věděl přesně, kdo se objeví za chvíli za jeho zády.
Myslím, že nejsem rád. Ne, nejsem rád.
„Nechci tě rušit,“ řekl Danny omluvně a tiše se posadil na kámen vedle něho.
„Ale rušíš.“
„Chci si s tebou jenom promluvit,“ pokračoval Danny. „Tohle se mi jeví jako ideální místo.“
„O čem?“ zeptal se tedy Wesley nepříjemně.
„O přívěšku.“
Povedlo se mu Wesleyho překvapit.
„Cože? Proč o přívěšku?“ nechápal.
„Už o tom přemýšlím několik dní,“ přiznal se Danny. „A ta včerejší záležitost mě v tom utvrdila.“
Wesley se ušklíbl.
„Pořád tomu nerozumím,“ oznámil.
„Já vím, mluvím v hádankách, promiň,“ řekl Danny. „Máš ho?“
„Jistě, že mám,“ sáhl Wesley do kapsy, odkud vytáhl v šátku zabalený stříbrný přívěšek. Vytahoval ho na světlo opatrně, tak jako vždycky a nechal ho chvíli lesknout se na slunci.
„Tak co je s ním?“ obrátil se k Dannymu.
„Chtěl bych, aby ho nosila Annie.“
„Co?“ zasmál se Wesley nevěřícně.
„Myslím, že je to fér. Rozhodně si už takovou důvěru zaslouží, patří jen jí a takhle si opravdu připadám jako zloděj,“ řekl Danny a vážně se na Wesleyho zahleděl.
„Najednou tě to tak popadlo?“ byl Wesley ironický. „Předtím sis tak nepřipadal?“
„Byla to přece jediná možnost, víš to sám,“ zamračil se Danny.
„A teď je to jiný?“
„Jo.“
Nemusel nic víc dodávat. I Wesley to věděl a nedokázal mu odporovat. Teď je to jiný. Má pravdu.
„No, já vlastně… vlastně proti tomu nic nemám, jestli ti jde o tohle,“ řekl nakonec a pomalu položil přívěšek vedle místa, kde Danny seděl.
Danny ho pozoroval. Pronikavě, mlčky, těma svýma čokoládově hnědýma očima. Tak, jak to Wesley nesnášel.
„Co ještě?“ téměř zavrčel.
„Měl bys jí ho vrátit ty.“
„Cože? Zbláznil ses?“
„Ale Wesley-“ namítl Danny, ale víc nestihl.
„Bože Danny, já rozhodně nejsem žádnej vyjednavač, to víš sám,“ rozhodil ruce. „Navíc mě nemůže vystát a já nemůžu vystát jí!“
„Ale Wesley!“ řekl Danny tentokrát úplně jiným tónem.
A zase ten jeho pitomej pohled!
„Co?“ odsekl Wesley téměř útočně. Danny jakoby zvažoval, zda má vůbec pokračovat.
Nakonec usoudil, že ano.
„Ty že jí nemůžeš vystát?“ naklonil hlavu ke straně a skoro vlídně se zadíval na svého přítele.
„Ano!“
„Aha. A proto na ni zíráš, kdykoli k tomu máš příležitost? Proto už jsme několikrát zastavili a tábořili u jezera, jenom proto, že miluje vodu a ty se díváš, jak se celá rozzáří? A nemluvě o tom, že když se chodí koupat-“
„Tak to by stačilo!“ zavrčel Wesley nepřátelsky. „To je blbost, Danny! A navíc zrovna ty mi budeš předhazovat takový nesmysly? Ty? Každou polovinu noci hlídám, myslíš že nevidím tebe a Ellen, jak spíte v objetí? To má bejt co, bratrská láska?“ vyplivl pohrdavě.
„Je zimomřivá,“ řekl Danny klidně. „Líp se jí tak spí. A mě vlastně taky,“ odtušil klidně. „Už ani nevím, jak to začalo, ale mám to rád, zvykl jsem si na to.“
Wesley doufal v nesouhlasný odpor, ale klidné přiznání ho rozhořčilo ještě víc.
„No tak to je nádhera!“ zvolal ironicky. „Jaká romantika!“
„Wesi, prosím tě!“ řekl Danny tiše, ale s důrazem a uchopil kamaráda za ramena. „O čem se to tu bavíme?“
Wesley se ale mračit nepřestal a uhnul pohledem.
„Jestli si myslíš, že to nějak… nedává smysl, nebudu tě nutit, abys jí to vracel ty,“ řekl Danny. „Ale Annie Retlowová včera zachránila život mýho nejlepšího přítele, mýho nejbližšího člověka, nevím, proč to udělala, ale udělala to a já klidně půjdu a budu jí klečet u nohou, i když ani to by asi nevyjádřilo mojí skutečnou vděčnost. A dám jí to sám, protože už předtím si zasloužila to nosit, ale teď je moje ostuda, že to mám v kapse ještě já!“
„Proboha Danny!“ zaúpěl Wesley zoufale a vyskočil na nohy, čímž setřásl přítelovy ruce ze svých ramen. „Fajn, fajn, tak fajn! Myslíš si, že jsem idiot, kterej si nic neuvědomuje!“
„Nemyslím.“
„Fajn, vrátím jí to já. Ale nečekej, že z toho bude kdovíjak u vytržení,“ zabručel Wesley a narval si přívěšek znovu do kapsy.
Danny se na něho usmál, vlídně a upřímně, se vším potěšením, které cítil z toho, že je Wesley živý a zdravý.
* * *
Ležel na břiše, přitištěný na okraji skály a pozoroval z výšky dva muže. Před chvílí se hádali a jejich hlasy doléhaly až k němu a tříštily se o nevysoké skály okolo, ačkoliv jednotlivá slova neslyšel.
To ale nebylo důležité.
Věděl, že by jim nejspíš stejně nerozuměl.
Nyní oba seděli a tiše spolu rozmlouvali a on mezi nimi vycítil souznění.
Silné souznění.
Zafoukal vítr a vmetl mu do tváře pramen jeho rovných černých vlasů. Pomalu jej odstranil dlaní a dál upíral na muže pod sebou úzké temné oči tolik podobné očím dravce, dokud se nezvedli a nevydali se stezkou zpět.
I on se po chvíli zvedl.
Širokou dlaní si otřel z holé hrudi ostré kamínky, které se mu tam dlouhým ležením vtiskly, a tiše jako shrbená divoká kočka se plížil zpět.
* * *
Tábořili téměř na druhé straně jezera, u kterého obědvali a blížící se večer se odrážel v nedaleké hladině.
Wesley ji chvíli pozoroval, jak nehybně sedí a dal by v tu chvíli cokoliv za to, aby věděl, o čem přemýšlí.
Nadechl se a vykročil natolik hlasitě, aby o něm věděla.
„Ahoj,“ hlesl nejistě a posadil se vedle ní. Přesněji řečeno to nebylo úplně vedle, jelikož mezi nimi zelo prázdné místo.
„Ahoj,“ odpověděla a krátce se na něj podívala.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se stále týmž nejistým tónem.
„Mě nic není,“ ujistila ho. „Nic se mi nestalo, jsem v pořádku. A ty?“
Tuhle otázku slyšel velmi nerad.
„Jistě, já taky, ano.“
„Fajn,“ řekla a vrátila svůj pohled zpět na štíty vzdálených skal, které se koupaly ve světle večerní oblohy.
„Fajn,“ řekl on a musel uznat, že je to pohled opravdu krásný.
Tak do toho, nebo tu budeme sedět do rána! snažil se povzbudit sám sebe. Co je sakra na tom vrátit někomu půjčenou věc?
Polkl a pokusil se v sobě potlačit škodolibý hlas, který se vysmíval slovu „půjčenou“.
„Annie, ještě jsem chtěl… chtěl jsem ti něco vrátit.“
Nedíval se na ní, ale cítil, jak se k němu překvapeně obrátila.
„Cože?“ podivila se. „Jak to myslíš?“
„Tak, jak to říkám,“ skoro se na ni utrhl. „Patří to tobě, tak… tak si to prostě vem,“ otevřel dlaň.
Mlčky zírala na stříbrný přívěšek v jeho velké dlani. Pak upřela oči na jeho tvář a on se neubránil tomu, aby se na ni podíval.
„Co to má znamenat?“ zeptala se podezřívavě.
„Co?“ zamračil se. „Co by to mělo znamenat? Je to snad tvoje, nebo ne?“
Sledoval, jak se jí oči zúžily.
„K tomu tě donutil Danny, že jo?“ ušklíbla se.
Nedokázal se ovládnout, aby na ni chvíli nezíral jako slabomyslný.
„No co je?“ pokračovala. „Anne skočila pod strom, tak bychom jí asi měli něčím odměnit! A koukej to udělat ty, Wesley, protože to bude dělat lepší dojem!“ vychrlila na něj.
Prudce vstal.
„Ty mě teda dokážeš vytočit!“ vyštěkl. „Tak nějak jsem předpokládal, že tě to přinejmenším potěší, nechápu, jak jsem na to přišel!“ pokračoval ironicky. „Aha, jasně, už vím – asi proto, žes neustále ječela něco na způsob „vraťte mi to, co mi patří, vy zloději“!“
„Nebuď trapnej!“ vyskočila.
„Já?“ zdvihl obočí. „Já?! Víš co? Tady to je a dělej si s tím, co chceš!“ mrštil s přívěškem na zem, až kovově třeskl o kamenitý břeh.
„Ale prosím tě, nepředstírejte, že už to najednou nepotřebujete!“ ušklíbla se.
„Potřebujeme tebe!“
Nehybně se na sebe dívali, jak v nastalém tichu doznívala poslední řečená věta. Anne našla hlas v sevřeném hrdle jako první.
„Co… co jsi to říkal?“ zašeptala zmateně.
Wesley projevil v duchu zoufalé přání, aby se z toho jezera zvedla nějaká obrovská vlna a smetla ho z povrchu země. Pochopitelně se nic takového nestalo a hladina byla dál klidná a hladká.
Pochopitelně!
„Annie, ty jsi… ty jsi tak pitomá!“
„Cože?“
„Ty jsi tak pitomá holka!“ pokračoval. „Žiješ si v tom svým zatraceným černobílým světě a všechno ostatní je ti jedno, ty mi prostě jen tak zachráníš život a ani trochu u toho nepřemejšlíš, prostě přede mě jen tak skočíš, protože ty prostě nepřemejšíš u ničeho, že jo, ono je to tak jednodušší!“ vychrlil na ni a s každým slovem zvyšoval hlas. „Nikdo kromě Dannyho by pro mě nic takovýho neudělal a když ti člověk chce poděkovat, tak se kvůli tý svý idiotský hrdosti všemu jedině vysmíváš!“
„To jsem si teda nevšimla, že ses mi chystal poděkovat!“ vyjela na něj, když se konečně vzpamatovala. „Jak je to možný, Wesley Shane, že vždycky, když si myslím, že seš lepší, než seš, zachováš se naschvál jako naprostej kretén!“ udeřila ho oběma rukama do hrudi tak nečekaně, až zavrávoral. Chtěla to v ráži udělat znovu, ale tentokrát narazila na tvrdé zaťaté svaly, které se nepohnuly ani o píď.
Sám jí popadl za ramena a bolestivě stiskl.
„Táhni do pekel!“ sykla na něj a přivřela oči bolestí.
Odstrčil jí a zaťal pěsti, jako by se držel vší silou, aby ji neztloukl.
„Dej si pozor na jazyk!“ varoval jí a do hlasu mu problesklo jakési zoufalství.
Slyšela ho tam.
Něco uvnitř jí ostře říkalo, aby přestala, aby už mlčela, aby se otočila na patě a odešla.
„Nebo mi uděláš co?“ založila si ruce s provokativním úsměvem.
Na zaťatých pěstech mu zbělely klouby ještě víc.
V jednu chvíli vykročil, až se přikrčila a doopravdy čekala ránu… a v další chvíli ji svíral v náručí a líbal.
Vůbec netušila, jak k tomu došlo a pravděpodobně ani Wesley.
První polibek v životě Anne Retlowové měl do něžného objevování daleko, byl dravý, zuřivý a majetnický. Nemohla dýchat, jak ji svíral, ale ten pocit, který jí projel jako žhavý blesk, posouval na vedlejší kolej všechny druhotné potřeby, jako je dýchání.
Ten pocit, ve kterém se ukrývaly odpovědi na všechno to napětí mezi nimi.
Ten pocit, ve kterém se ukrývaly odpovědi na všechny otázky světa.
Konečně jim dovolil oběma se nadechnout a jeho polibek zněžněl. Měl dojem, že kdyby v tuhle chvíli chtěl, dokázal by bez potíží vyrvat ze země tu skálu, která byla za nimi a hodit ji jednou rukou na druhou stranu jezera.
Ze srdce toužil, aby se takhle cítil pořád.
Opřená o něj se postavila na špičky a naléhavé líbání mu neobratně opětovala.
"Annie," oddálil ji od sebe na okamžik. "Ty vážně nejsi žádná lehká holka, viď," vydechl objevně.
Vzápětí by si nejraději nafackoval. A pořádně.
Anne téměř zůstal ten fascinovaný výraz na tváři, nateklé rty i rozpálené tváře, jen oči jí ztmavly vztekem.
Přání Wesleyho Shanea se splnilo.
Vyťala mu facku, až se mu zajiskřilo před očima.
„Idiote!“ sykla a vyrazila pryč.
„Annie!“ chytl se za tvář a hmátl po ní, aby ji zastavil. Příliš pomalu a příliš neohrabaně. „Annie... počkej...!“
Sebrala ze země pohozený přívěšek a vyrazila stezkou zpět, aniž se ohlédla.
Wesley nakopl nejbližší kámen a zuřivě zaklel. Necítil, jak ho zabolela noha, ani necítil, jak ho ostře pálí zrudlá tvář.
Bože, ona má pravdu.
Já jsem NAPROSTEJ KRETÉN!
Anne naklusala zpátky k tábořišti a kupodivu ani jednou na stezce nezakopla. Danny i Ellen k ní udiveně vzhlédli, ale jejich pohledy ignorovala, už za chůze si zavazovala šňůrku s přívěškem kolem krku a zvysoka se posadila ke svým věcem.
Protichůdné emoce v ní bublaly natolik, že vůbec nebyla schopná vydat ze sebe slůvko.
„Annie?“ odvážil se Danny po chvilce. „Stalo se něco…?“
„Jistě, že NE!“ zařvala a prudce vstala. „Musím si odskočit,“ oznámila a zmizela mezi nejbližšími stromy.
Ellen a Danny se po sobě podívali.
„Ti dva se jednou zabijou,“ konstatovala Ellen suše. „A možná to bude dřív, než vůbec někam dojedeme.“
* * *
Wesley seděl nehnutě a vypadal tak v noční tmě jen jako o něco tmavší, nehybný stín. Měl zavřené oči a dýchal tak potichu, že mohl slyšet oddechování všech ostatních. Dokázal je v těchto soustředěných chvílích rozeznat jen podle sluchu.
Pousmál se nad tím nesmyslem a otevřel oči, se zpola zakloněnou hlavou viděl tmavé větve a mezi nimi o něco světlejší oblohu plnou hvězd.
Sklonil hlavu a podíval se blíž k vyhaslému ohništi, kde se rýsovala spící Ellen a Dannyho, který ji držel v objetí tak, aby spočívala hlavou na jeho hrudi. Z obou vyzařoval takový klid a souznění, až Wesleyho tupě dloublo někde pod žebry.
Podíval se víc vpravo, na osamělé spící tělo a dloubnutí se ozvalo znovu, ostře a s vyšší intenzitou. Poslední dva dny strávil tím, že se marně pokoušel přiblížit se Anne a vyplodit ze sebe něco jako omluvu, ale při svém ubohém počínání si připadal jako kretén mnohem vyšší kategorie, než do jaké byl zařazen.
Musím se přece soustředit na úplně jiný věci! Využít co se dá, ze všeho vymáčknout maximum, tak jako doposud a… dokonat to, co bylo započato kdysi dávno.
Uzavřít ten kruh a jednou pro vždy z něho vypadnout ven.
Cosi nehlučně zašustilo v křoví, Wesley zpozorněl jen trochu, uklidňovala ho tíha brokovnice opřené o stehna a navíc to bylo beztak nějaké zvíře.
Po chvíli se podobný zvuk ozval znovu, mnohem blíž a na jiné straně lesa.
Wesley se napjal a potichu vstal. Zaposlouchal se a najednou to uslyšel: mnoho podobných tichých zvuků okolo nich, plíživých, výhružných.
„Danny!“ zasyčel tiše a šťouchl do spícího špičkou boty. Ten otevřel oči a okamžitě držel v ruce druhou pušku.
Násilím probuzená Ellen se nemusela vůbec na nic ptát, aby pochopila, že se blíží nějaké nebezpečí.
I Anne se posadila. Co je to? Zvíře? Člověk?
Náhle se blízko nich, víc, než by se dalo očekávat, ozval hlas. Hluboký a drsný a ačkoliv řeč, kterou použil, byla naprosto neznámá, její tón byl výmluvný.
Wesley na to místo zamířil brokovnicí a Danny uchopil Ellen za ruce a zdvihl ji na nohy.
„Udělej ještě krok a budeš si muset mozek sbírat po okolí!“ vyštěkl Wesley neméně výhružně.
„Umím vaši řeč,“ odpověděl mu hlas, aniž by se pohnul. „A radím dobře, ať bílí muži odhodí své pušky a dají ruce nad hlavu, nebo zemřou i se svými ženami.“
Indiáni? zavířilo Anne v hlavě. Už se nedokázala ani pohnout, jak ji svázala nevěřícná hrůza. Bylo jasné, že jsou obklíčeni a z temnoty lesa na ně míří indiánské pušky.
Danny poslechl první. Jeho puška tupě dopadla na měkkou hlínu a on zvedl dlaně vysoko nad hlavu.
Wesley váhal, zahlcen potupným vztekem a bezmocí, ale nakonec i on nechal vyklouznout brokovnici ke svým botám. Ještě dřív, než dal ruce nahoru, hmátl po Anne a prudkým trhnutím ji přitáhl k sobě.
Nebránila se ani trochu a zděšeně zírala do všudypřítomné tmy.
„Vážím si poslušnosti bílých mužů,“ řekl znovu ten ostrý hlas. „Budete nás muset následovat, ale máte mé slovo, že nikomu z vás nebude ublíženo.“
„Nevěřím ti, ty zmetku,“ odsekl Wesley.
Anne ho ostře šťouchla loktem pod žebra, až sykl bolestí.
„Je mi líto, že bílý muž bude muset vložit svou důvěru do rukou stínu,“ nenechal se jím hlas ani trochu rozházet. „Ale jiná možnost není.“
„Půjdeme s vámi,“ řekl Danny a uslyšel, jak se Ellen vedle něj přerývaně nadechla.
„Kurva!“ zaklel Wesley, ale většího protestu se zdržel.
Konečně! pomyslel si Danny a potlačil směs radostného vzrušení a strachu. Konečně.
Stiskl ruku Ellen Sinclairové, ledovou a roztřesenou a propletl své prsty s jejími.
Ian McKennick zvedl ruku a prudce zatáhl za otěže. Zbylí koně jedoucí v jeho stopách ho následovali.
„Něco asi máme, pánové,“ prohlásil a přehoupl se přes sedlo. Mathew Donnovan ho ale předběhl a jako první se sklonil nad hromádkou větví, zpod které cosi prosvítalo.
„Co je to?“ seskočil Elijah také ze sedla.
„Panebože,“ vydechl Mathew, kvapným pohybem odstranil větve a vytáhl ven tmavě modré šaty.
„Ženský šaty,“ pokýval hlavou Dean. „Paráda.“
„Paráda,“ zopakoval Ian bezmyšlenkovitě a poklekl vedle nich. „Bylo tu ohniště a je tu vážně spousta stop.“
„Jo,“ souhlasil Dean. „Nezdá se, že by je nějak zvlášť zahlazovali.“
Mathew zvedl šaty do výše a s vytřeštěnýma očima zíral na obrovské tmavé skvrny, kterými byla pokrytá jejich přední část.
„A sakra,“ všiml si toho Dean. „To vypadá jako krev.“
„Pěkná spousta krve,“ upřesnil Ian a taky se napřímil.
Mathew cítil, jak se mu proti jeho vůli roztřásly ruce. „To jsou šaty Anne... Anne Retlowové...“ vydechl.
„Seš si jistej?“ zamračil se Ian. „Ty si fakt pamatuješ, jaký měla šaty? Že bys byl tak dobrej detektiv?“
„Měla je na sobě v Countdownu,“ pokračoval Matthew. „Vím to.“
„Nebo dokonalý gentleman. Ten si při setkání s dámou všímá detailů,“ zavtipkoval Dean, ale jeho vtip zůstal nedoceněn.
„Žádnej průstřel, žádná rána,“ prohlížel šaty Ian. „Možná to není její krev.“
„Možná jen někoho zabila,“ pokračoval Dean.
„Sklapni, Deane!“ nevydržel to Mathew.
„Prohledáme okolí!“ prohlásil Elijah rozhodně. Jeho velké oči v pobledlé tváři se setkaly s Mattovýma.
„Už tu dávno nejsou,“ namítl Dean.
„To vím taky!“ odsekl Mathew a prudce sbalil šaty do zmuchlané hromádky.
„Co blbneš?“ nechápal Dean jeho nervozitu.
„Ale můžeme najít ještě něco zajímavýho,“ usoudil Ian. „Já bych to tu prohledal. Dál nás povedou stopy a ty nám už v tuhle chvíli neutečou.“
„Souhlasím,“ řekl Elijah rychle a očima hledal, kam přivázat koně.
Mathew nacpal šaty do své sedlové brašny a vyrazil za ním.
* * *
Slunce vykouklo mezi větvemi, prodralo se mezi větvemi a zasvítilo do očí dívce s dvěma dlouhými černými copy, až si zamračeně musela zaclonit oči. Pohupovala se v sedle podle kroku koně, který v tomto terénu nemohl jet rychleji.
„Podle mě jsme se ztratili, jenom pánové na to ještě nepřišli,“ prohlásila Anne rozhořčeně s pohledem vpřed, který jí na chvíli úplně zaclonila bílá sluneční záře.
„Tím jsem si naprosto jistá,“ souhlasila s ní Ellen, která jela jen malý kousek za ní.
„Ale my na tom nic nezměníme, protože budeme bloudit v divočině do tý doby, než to dojde i Wesleymu,“ řekla Anne a vyhrnula si rukávy příliš velké košile, jak jí slunce začalo hřát na ruce.
Ellen se vědoucně pousmála.
„Ano, bohužel. Ale mohly bychom alespoň zastavit, už bolí mě nohy z toho hloupého sezení,“ neopomněla připomenout a odhodila si na záda nedbale upletený, krátký cop.
„Mám pocit, že tebe něco bolí každou chvíli, El,“ popíchla ji Anne.
„Sedím v sedle,“ zdůraznila Ellen. „Jen nenormálního člověka nic nebolí!“
Anne se usmála a musela v duchu uznat, že jí Ellenina prohlášení vždycky zlepší náladu. Ona sama – nebýt všech těch neuvěřitelných okolností – si každou chvíli v divoké přírodě užívala.
Ta svoboda s nádechem nebezpečí měla opojnou příchuť.
Ellen se na druhou stranu ocitla na své hranici snesitelnosti. Z ničeho kolem sebe rozhodně nebyla nadšená, ale dalo by se říct, že si zvykla víc, než by čekala.
Čtveřice vyjela z Red Lodge před víc než týdnem a celou tu dobu se proplétali mezi montanskými skalami, lesy a jezery, kličkovali po stezkách a usínali kolem ohniště, pod stínem ze spaní frkajících koní.
„Co se tomu vlastně divím,“ reptala dál Ellen, kterou zřejmě už bolest strnulého těla opravdu nebavila. „Jedeme po nějaké cestě, jejíž směr určila nějaká prostitutka, takže spolehlivost je velmi nízká.“
„No, byl to tvůj nápad.“
„Jistě, já vím.“
Danny, jedoucí úplně vpředu si sundal klobouk a nechal ho viset na zádech za koženou šňůru.
„Neztratili jsme se,“ ujišťoval právě Wesleyho.
„Jo, já vím, že ne,“ souhlasil Wesley s úšklebkem. „Ale cíl cesty je jaksi v nedohlednu. V neznámým nedohlednu. Takhle tady taky můžeme bloudit pěkně dlouho.“
„Nebuď takovej pesimista,“ vybízel ho Danny.
„Já nejsem! Já jsem jenom zvědavej, jak dlouho tobě vydrží ten optimismus,“ zašklebil se znovu Wesley a mlaskl na koně, aby trochu přidal do kroku.
„Moc nepřidávej, nebo ztratíme zadní voj,“ upozornil ho Danny.
„Zadní voj snad umí taky pobídnout koně,“ řekl. „Hej, Annie, hejbněte trochu zadkem, jo?“ zavolal směrem dozadu.
„My? Snad koně, ne?“ křikla zpátky, ale koně pobídla. Ellen to ani dělat nemusela, její kůň byl zvyklý povely nevyžadovat a jednat podle koní ostatních.
Opřel se do nich vítr, který byl dnes velmi silný a hlasitě ohýbal koruny vysokých stromů. Ellen z toho větru bolela hlava, ale raději se o tom nevyjadřovala nahlas.
Ta bláznivá holka by si ze mě akorát dělala legraci. To by jí šlo!
„Jistě, ona má odpověď na všechno,“ zamumlal si Wesley, než se mu Anne objevila za zády a pokusila se nacpat na stezku vedle jeho vlastního koně.
„Porada skončena?“ věnovala mu ironický úsměv. „Pánové už vědí, kudy jít?“
„Pánové si poradí i bez tvejch připomínek,“ zamračil se na ni.
Ellen na ně zezadu cosi zavolala, ale vítr jí natolik rval slova od úst, že se k nim nedonesl ani zvuk jejího hlasu.
Přejeli přes planinu a když se opět ocitli mezi stromy, vítr kolem nich zeslábl. Danny na ně mával, aby zastavili a oni tak učinili vcelku rádi, protože chvilku odpočinku přivítali a navíc měli hlad.
„Přivaž, prosím, koně,“ kývl Danny na právě toporně slézající Ellen. „Já rozdělám oheň.“
„Nejspíš budou zase fazole, tak se na to radši duševně připrav, El,“ nezapomněla připomenout Anne.
„Nechceš mi poradit, jak se na takovou věc dá duševně připravit?“ zeptala se jí Ellen ledově, zatímco obtočila provazem vhodný strom.
„Nejspíš soustavným úsměvem,“ napadlo Dannyho. „Budeš se pořád usmívat, až se na ty fazole začneš doopravdy těšit.“
„Jsou rozhodně jiné věci, na které se těším!“ odsekla Ellen. „A fazole se na ten seznam nedostanou.“
Po obědě dělal každý z nich to, na co si postupem jejich společného putování zvykl.
Ellen se opřela o něco alespoň trochu pohodlného a spala.
Danny měl v ruce kus aspoň trochu čistého hadru a pečlivě jím přejížděl po koňské srsti a při tom občas zvedl hnědé oči a pozoroval Ellen.
Wesley se usadil na nějaké pohodlné místo, kolem nohou si rozložil veškerý arzenál zbraní, který v tuto chvíli vlastnili a se soustředěnou pečlivostí je čistil.
A Anne si ve vší tichosti vzala do ruky jeden z revolverů, který zrovna nepodléhal Wesleyho očistě, vyprázdnila jeho zásobník, stoupla si stranou a opakovala sérii stále stejných pohybů: pevný postoj, zamířit, natáhnout kohoutek, stisknout spoušť až se ozvalo duté cvaknutí.
Pak najít jiný cíl, přimhouřit oči a znovu.
A znovu.
Tohle primitivní cvičení, které si vymyslela, jí dovolovalo mít absolutně prázdnou mysl, nic, jen ty pomíjivé „cíle“ před sebou. A to bylo pro Anne Retlowovou nesmírně příjemné.
Není ani potřeba dodávat, že Wesley při své péči o střeleckou výbavu více sledoval Anne, než zbraně.
Dnes už mu její vážný soustředěný pohled nedovolil mlčet.
Nejdříve se ohlédl a když zjistil, že Ellen tvrdě spí a Danny je docela daleko, řekl ledabyle: „Proč to pořád děláš? Každej den?“
Zamrkala, jak se přinutila soustředit se na něj.
„Co…? No… jen tak. Zabíjím čas… cvičím se.“
„Cvičíš?“ pousmál se, ale neznělo to zle.
„Jo.“
„No, jestli tě to tak přitahuje, proč si nezkusíš vystřelit doopravdy?“ navrhl lhostejným tónem. „Kdybys chtěla, mohl bych ti to ukázat.“
Nedokázala se ubránit tomu, aby udiveně nepootevřela ústa.
„Jsme přece na indiánským území, nemůžem tu jen tak střílet,“ namítla.
„Jasně, že ne!“ obrátil oči v sloup. „Taky jsem nemyslel teď, ale potom.“
Spustila ruku s revolverem k tělu.
„Po čem?“ zeptala se tak vážně, až se zarazil. V té otázce bylo mnohem víc, než by si on přál slyšet. Vyhovovalo mu nemyslet na nic, než na blízkou budoucnost a teď mu nebylo příjemné, že mu připomíná nemilé souvislosti.
Kdo ví, co bude za týden… kdo ví, jak tahle šílená mise dopadne.
Kde kdo z nás bude.
Potom.
Já jsem měl vždycky nejistou budoucnost, nic se nezměnilo. Ale co ona? Jí se převrátil život naruby…
Jako vždy, když si nedovedl poradit s nečekaným zásahem, naštval se.
„Víš co, zapomeň na to!“ odsekl a s vervou se vrátil k čištění.
Cítil, že jej stále pozoruje, ale pak se od něj otočila a mlčky pokračovala ve svém cvičení.
Odpoledne vyrazili dál a moc nemluvili. Vítr zesílil, obloha se zatáhla a vzduch zhoustl. Rozespalé Ellen byla zima a Danny si začal dělat starosti o dnešní nocleh.
Celé procesí na koních se ponořilo do melancholie podobné zamračené obloze, jako by na ně dolehla skutečná váha jejich riskantní cesty.
Za necelé dvě hodiny však byli nuceni znovu zastavit, protože nedaleko zuřila jedna z nepříliš častých zdejších bouří, spustil se déšť a vítr zběsile ohýbal zoufale naříkající kmeny stromů.
„Okamžitě slézám dolů, než mě ten kůň shodí a udupe!“ vydechla zoufale znějící Ellen, ale zároveň naprosto jistě věděla, že se ze sedla nedostane dřív, dokud ten kůň nepřestane poplašeně stepovat.
„Trošku mu ty otěže povol, El, nebo tě vážně shodí!“ křikl na ni Danny starostlivě.
„To mi říkáš jen tak?!“ vyděsila se Ellen a pokusila se strachem ztuhlé ruce uvolnit.
Anne, která také nechtěla být svědkem katastrofálního Ellenina pádu, přehodila nohu přes koňský krk a seskočila na zem. Otěže svého koně jen ledabyle omotala okolo nejbližší větve a přiskočila k Elleninu koni. Pevnou rukou chytila otěže pod koňskou čelistí a druhou ruku položila zvířeti na krk.
„Dělej!“ houkla na Ellen, ale ta se dvakrát pobízet nenechala.
Pustila otěže, chytila se hrušky sedla a už byla dole.
„Děkuji,“ řekla docela vděčně, ale její hlas téměř zanikl v hučení větru a vrzavém sténání ohýbaných kmenů.
Anne na ni jen kývla a už sledovala svého koně, jak se prudkým pohozením hlavou osvobodil z větve a poklusával směrem pryč.
„Do háje!“ vrazila otěže do Elleniny dlaně a rozběhla se za ním. „Můj kůň! Wesi!!“ křikla, ale příliš pozdě.
Wesley po něm sice hmátl, ale kůň byl rychlejší, proklusal kolem něj a pokračoval rozrušeně dál.
„Stůj, sakra!“ zavolal Wesley a vyběhl za ním.
Anne ho následovala a paží si odstraňovala větvičky, aby jí nešlehaly do očí.
„Wesley, zkusíme mu nadběhnout!“ zvolala, ale poryv prudkého větru jí vzal slova z úst, takže Wesley se ani neotočil.
Najednou uslyšela ohlušující zapraskání, byl to tak ošklivý a děsivý zvuk, že ji přimrazil na místě. Zvedla hlavu a pohledem zamlženým větrem viděla jen ohromný tmavý stín.
„WESLEY!!“ zaječela z plných plic a rozeběhla se. Ne, spíš letěla, přes pařez, přes ležící větev…
Nespouštěl oči z koně, proto se k ní otočil na poslední chvíli. Ve stejném okamžiku mu narazila do hrudi celou svou váhou a rychlostí, kterou nabrala. Ztratil dech a nekontrolovaně odletěl vzad, dopadl a ošklivě se praštil.
Jen matně pocítil, že Anne dopadla někam vedle něj. Spíš slyšela, jak před sebou padající strom tlačí ohromné množství svištícího vzduchu, než že by ho ještě stihla zahlédnout.
Stulila se do nerovného klubíčka a zakryla si hlavu pažemi. Dlouhé listnaté větve jí bolestivě, ale vcelku neškodně švihly přes tělo a strom s posledním ostrým zapraskáním spočinul na zemi.
Teď, teprve teď se přerývaně nadechla.
Připadalo jí, že nastalo ticho. Neslyšela nic. Nemohla se pohnout.
„WESLEY! WESLEY!“ řval Danny tak hlasitě, že překřičel i poryvy větru. Spolu s ním křičela cosi i Ellen, ale nebylo tomu rozumět.
Za okamžik zvedaly křečovitě stulené dívčí tělo dvoje ruce: Wesleyho, který byl tak šokovaný, že se dokázal pohnout až za pár dlouhých vteřin, a Dannyho, který ve zběsilém běhu přeskočil kmen a prodral se zelenými větvemi.
„Annie, jsi v pořádku, co se stalo, řekni něco slyšíš?!“ mluvili na ni o překot oba naráz.
Zvedla hlavu a při pohledu na velikost právě spadlého stromu a tloušťku jeho kmenu zbledla jako stěna. Jako by jí teprve teď začal fungovat mozek, teprve teď pochopila, že jí od možné smrti dělil jen vlásek.
Ellen, která k nim právě dorazila, vypadala bledá úplně stejně.
„Tak je ti něco?!“ obořil se na ni znovu Wesley a přitom jí prohmatával paže a žebra, aniž si to sám uvědomoval. Jen záporně zakroutila hlavou, protože nebyla schopná vyprodukovat jediné slovo.
„Chytím toho koně,“ pronesl Danny a samotnému se mu rozklepaly ruce z toho, co se mohlo stát.
Jen málo chybělo, pomyslel si a otřásl se. Na chvíli jsem si myslel, že je Wesley mrtvej…
Ten chvilkový pocit byl tak strašlivý, že by se sám nejradši skácel do úlevné mdloby. Wesley ale neutrpěl ani škrábnutí a kromě stále ještě nevěřícně vytřeštěných očí vypadal docela v pořádku.
„Vezmi holky do tábora,“ pokračoval Danny, vydal se za koněm, který vlastně postával nedaleko a snažil se zbavit pocitu, že sotva stojí na nohou.
Wesley opřel Anne o kmen stromu a donutil jí spolknout dva doušky whisky, která jí sice vůbec nechutnala, nicméně jí vrátila barvu do tváří a zklidnila dech.
„Už je to dobrý,“ řekla Anne chraptivě a rukou odstrčila další nabízený alkohol. „Nic se nestalo.“
Spíše náhodou při tom vzhlédla a narazila na Wesleyho pohled. Díval se na ni s tak upřímným, téměř dětským výrazem, směsí nevěřícnosti, vděku i zlosti zároveň, skoro jako by se chtěl rozplakat… ale jen na chvíli.
Danny se vracel s Anniným koněm a všechno to zmizelo.
„No vida, mám ho,“ řekl Danny a usmál se. „Vítr ustává, aspoň myslím. Bude to dobrý,“ pokračoval a díval se na ně, jak tam vedle sebe sedí na zemi.
Měl chuť obejmout Wesleyho úlevou. I s Anne. Vlastně je chtěl obejmout všechny tři.
* * *
„Dále,“ řekl Henry Jacobs, aniž vzhlédl od papíru, které měl rozložené na stole.
Slyšel tiše cvaknout dveře a cinkot porcelánového nádobí.
„Váš čaj, pane,“ řekl dívčí hlas.
„Děkuji, Patsy,“ poznal Henry služebnou po hlase a teprve teď vzhlédl s úsměvem. Dívka položila tác s konvičkou a hrnkem na okraj stolu a na mladíka sedícího za ním se ani nepodívala.
Henry odložil papír a zadíval se pečlivěji na její drobný obličejík, který odvracela.
„Mohu odejít pane, nebo pro vás mohu ještě něco udělat?“ řekla automaticky a její hlas zněl prázdně.
„Počkej, Patsy,“ zarazil ji Henry a vstal. Viděl, jak sebou trhla, ale poslušně zůstala stát na místě.
„Ano, pane?“ hlesla a pokusila se ještě víc odvrátit tvář. Došel až k ní. Na muže byl spíš menší, i když docela rozložitý, ale služebná mu přesto dosahovala sotva k lícním kostem. Opatrně, ale nesmlouvavě jí uchopil za bradu a donutil podívat se na něj.
Něco se mu nezdálo už od chvíle, kdy vešla, ale přesto se při pohledu na její obličej neubránil údivu. Na bledé kůži poseté rezavými pihami se přes její tvář táhla modrá podlitina a další, již skoro zahojená bleděžlutá zdobila její levé oko.
„Patsy!“ vydechl nevěřícně. „Kdo ti to udělal?“
„Pane,“ hlesla a hlas se jí zlomil v přicházejícím vzlyku. „Prosím vás, nechte mě odejít!“
Zpod okraje upnutého límečku vykukovaly další hnědožluté otisky vypadající jako prsty a Henry se jich zlehka dotkl dlaní.
Patsy se otřásla a ucukla. Polkl a jeho vlastní hrdlo sevřela lítost a vztek. Kdo může tak zbaběle ubližovat bezbrannému děvčeti?
„Patsy, musíš mi říct, kdo to ublížil, něco s tím okamžitě udělám,“ prohlásil rozhodně.
„Pane…“ vzlykla. „Prosím vás, nechte mě odejít…“
„Neboj se,“ promluvil k ní měkce a stejně jemně ji uchopil za ramena. Obrátila k němu zelenohnědé oči přetékající horkými slzami a jakousi bezútěšnou bolestí.
„Řekni mi, kdo to byl, bude potrestán, to ti slibuji. Promluvím s panem Martenem.“
Vypadala, jako by se mu každou chvíli měla zhroutit do náruče.
„Ne, prosím, pane Henry…“ vypravila ze sebe. Nakonec se mu nečekaně prudce vytrhla.
Zmizela za dveřmi, které třískly o futra a rozhostilo se výmluvné ticho.
* * *
Bylo nádherně, nebe jako vymetené, azurové, po včerejší větrné smršti ani památky. Odráželo se v hladké ploše jezera, blízko kterého zastavili a jen vyjímečně se v jeho hluboké modři objevil osamělý bílý obláček, nadýchaný jako cukrová vata.
Anne ale nevypadala, že by jí krásný den způsoboval kdovíjak dobrou náladu. Nevypadala ale ani, že by měla náladu špatnou. Prostě mlčela a dívala se kolem sebe, poddávajíc se houpavému rytmu koně.
Ten včerejší nečekaný zážitek jim všem vryl do tváře pečeť bledého strachu, který se lehce objevoval i přes veskrze příjemné počasí.
Sama se cítila klidná, až příliš klidná na to, co se stalo. Jako by si pořád neuvědomovala, jak málo stačilo.
Prostě jsem ten strom zahlídla. Jen jsem běžela. Proč jsem to udělala? Jak to mám sakra vědět? Copak jsem o tom mohla stihnout zapřemýšlet? Copak to není úplně jedno?
Rozčilovaly ji Dannyho upřené pohledy, které na ni teď často vrhal. Velmi si přála, aby to nedělal. Měl by se raději chovat jako Wesley, který si dával velký pozor, aby o ní ani jednou nezavadil pohledem.
To Ellen naproti tomu bledla ještě teď, kdykoliv si vzpomněla na obraz padajícího kmene.
A na ten zvuk. Hrůzostrašný, hlasitý, ostrý. Raději se snažila na to vůbec nemyslet, aby jí nechytala závrať i v koňském sedle.
Po obědě, kdy Ellen opět podřimovala a Danny se s láskyplnou péčí staral o koně, Anne téměř nedočkavě uchopila revolver a hluboce vydechla.
Zamířit, natáhnout, cvaknout. Zamířit, natáhnout, cvaknout.
Bylo to opravdu uklidňující. A příjemné. Trochu se usmála do sluníčka a opravdu se cítila mnohem líp.
Jen Wesley dnes neměl náladu čistit zbraně, jak mě ve zvyku. Nechtělo se mu vůbec nic.
Zvedl se na nohy protáhl se.
„Půjdu se kousek projít,“ řekl směrem k Dannymu a vkročil do stínu stromů. Přidal do kroku, rytmicky přeskakoval kořeny a vyběhl stoupající stezku až k malé skále na kterou vylezl. Když se posadil na ostře řezané kameny, měl odtud výhled na kus jezera a lesnatý kopec.
Zavřel oči a nadechl se voňavého vzduchu. Pak uslyšel, jak zvuky přírody narušuje pravidelný rytmus kroků a věděl přesně, kdo se objeví za chvíli za jeho zády.
Myslím, že nejsem rád. Ne, nejsem rád.
„Nechci tě rušit,“ řekl Danny omluvně a tiše se posadil na kámen vedle něho.
„Ale rušíš.“
„Chci si s tebou jenom promluvit,“ pokračoval Danny. „Tohle se mi jeví jako ideální místo.“
„O čem?“ zeptal se tedy Wesley nepříjemně.
„O přívěšku.“
Povedlo se mu Wesleyho překvapit.
„Cože? Proč o přívěšku?“ nechápal.
„Už o tom přemýšlím několik dní,“ přiznal se Danny. „A ta včerejší záležitost mě v tom utvrdila.“
Wesley se ušklíbl.
„Pořád tomu nerozumím,“ oznámil.
„Já vím, mluvím v hádankách, promiň,“ řekl Danny. „Máš ho?“
„Jistě, že mám,“ sáhl Wesley do kapsy, odkud vytáhl v šátku zabalený stříbrný přívěšek. Vytahoval ho na světlo opatrně, tak jako vždycky a nechal ho chvíli lesknout se na slunci.
„Tak co je s ním?“ obrátil se k Dannymu.
„Chtěl bych, aby ho nosila Annie.“
„Co?“ zasmál se Wesley nevěřícně.
„Myslím, že je to fér. Rozhodně si už takovou důvěru zaslouží, patří jen jí a takhle si opravdu připadám jako zloděj,“ řekl Danny a vážně se na Wesleyho zahleděl.
„Najednou tě to tak popadlo?“ byl Wesley ironický. „Předtím sis tak nepřipadal?“
„Byla to přece jediná možnost, víš to sám,“ zamračil se Danny.
„A teď je to jiný?“
„Jo.“
Nemusel nic víc dodávat. I Wesley to věděl a nedokázal mu odporovat. Teď je to jiný. Má pravdu.
„No, já vlastně… vlastně proti tomu nic nemám, jestli ti jde o tohle,“ řekl nakonec a pomalu položil přívěšek vedle místa, kde Danny seděl.
Danny ho pozoroval. Pronikavě, mlčky, těma svýma čokoládově hnědýma očima. Tak, jak to Wesley nesnášel.
„Co ještě?“ téměř zavrčel.
„Měl bys jí ho vrátit ty.“
„Cože? Zbláznil ses?“
„Ale Wesley-“ namítl Danny, ale víc nestihl.
„Bože Danny, já rozhodně nejsem žádnej vyjednavač, to víš sám,“ rozhodil ruce. „Navíc mě nemůže vystát a já nemůžu vystát jí!“
„Ale Wesley!“ řekl Danny tentokrát úplně jiným tónem.
A zase ten jeho pitomej pohled!
„Co?“ odsekl Wesley téměř útočně. Danny jakoby zvažoval, zda má vůbec pokračovat.
Nakonec usoudil, že ano.
„Ty že jí nemůžeš vystát?“ naklonil hlavu ke straně a skoro vlídně se zadíval na svého přítele.
„Ano!“
„Aha. A proto na ni zíráš, kdykoli k tomu máš příležitost? Proto už jsme několikrát zastavili a tábořili u jezera, jenom proto, že miluje vodu a ty se díváš, jak se celá rozzáří? A nemluvě o tom, že když se chodí koupat-“
„Tak to by stačilo!“ zavrčel Wesley nepřátelsky. „To je blbost, Danny! A navíc zrovna ty mi budeš předhazovat takový nesmysly? Ty? Každou polovinu noci hlídám, myslíš že nevidím tebe a Ellen, jak spíte v objetí? To má bejt co, bratrská láska?“ vyplivl pohrdavě.
„Je zimomřivá,“ řekl Danny klidně. „Líp se jí tak spí. A mě vlastně taky,“ odtušil klidně. „Už ani nevím, jak to začalo, ale mám to rád, zvykl jsem si na to.“
Wesley doufal v nesouhlasný odpor, ale klidné přiznání ho rozhořčilo ještě víc.
„No tak to je nádhera!“ zvolal ironicky. „Jaká romantika!“
„Wesi, prosím tě!“ řekl Danny tiše, ale s důrazem a uchopil kamaráda za ramena. „O čem se to tu bavíme?“
Wesley se ale mračit nepřestal a uhnul pohledem.
„Jestli si myslíš, že to nějak… nedává smysl, nebudu tě nutit, abys jí to vracel ty,“ řekl Danny. „Ale Annie Retlowová včera zachránila život mýho nejlepšího přítele, mýho nejbližšího člověka, nevím, proč to udělala, ale udělala to a já klidně půjdu a budu jí klečet u nohou, i když ani to by asi nevyjádřilo mojí skutečnou vděčnost. A dám jí to sám, protože už předtím si zasloužila to nosit, ale teď je moje ostuda, že to mám v kapse ještě já!“
„Proboha Danny!“ zaúpěl Wesley zoufale a vyskočil na nohy, čímž setřásl přítelovy ruce ze svých ramen. „Fajn, fajn, tak fajn! Myslíš si, že jsem idiot, kterej si nic neuvědomuje!“
„Nemyslím.“
„Fajn, vrátím jí to já. Ale nečekej, že z toho bude kdovíjak u vytržení,“ zabručel Wesley a narval si přívěšek znovu do kapsy.
Danny se na něho usmál, vlídně a upřímně, se vším potěšením, které cítil z toho, že je Wesley živý a zdravý.
* * *
Ležel na břiše, přitištěný na okraji skály a pozoroval z výšky dva muže. Před chvílí se hádali a jejich hlasy doléhaly až k němu a tříštily se o nevysoké skály okolo, ačkoliv jednotlivá slova neslyšel.
To ale nebylo důležité.
Věděl, že by jim nejspíš stejně nerozuměl.
Nyní oba seděli a tiše spolu rozmlouvali a on mezi nimi vycítil souznění.
Silné souznění.
Zafoukal vítr a vmetl mu do tváře pramen jeho rovných černých vlasů. Pomalu jej odstranil dlaní a dál upíral na muže pod sebou úzké temné oči tolik podobné očím dravce, dokud se nezvedli a nevydali se stezkou zpět.
I on se po chvíli zvedl.
Širokou dlaní si otřel z holé hrudi ostré kamínky, které se mu tam dlouhým ležením vtiskly, a tiše jako shrbená divoká kočka se plížil zpět.
* * *
Tábořili téměř na druhé straně jezera, u kterého obědvali a blížící se večer se odrážel v nedaleké hladině.
Wesley ji chvíli pozoroval, jak nehybně sedí a dal by v tu chvíli cokoliv za to, aby věděl, o čem přemýšlí.
Nadechl se a vykročil natolik hlasitě, aby o něm věděla.
„Ahoj,“ hlesl nejistě a posadil se vedle ní. Přesněji řečeno to nebylo úplně vedle, jelikož mezi nimi zelo prázdné místo.
„Ahoj,“ odpověděla a krátce se na něj podívala.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se stále týmž nejistým tónem.
„Mě nic není,“ ujistila ho. „Nic se mi nestalo, jsem v pořádku. A ty?“
Tuhle otázku slyšel velmi nerad.
„Jistě, já taky, ano.“
„Fajn,“ řekla a vrátila svůj pohled zpět na štíty vzdálených skal, které se koupaly ve světle večerní oblohy.
„Fajn,“ řekl on a musel uznat, že je to pohled opravdu krásný.
Tak do toho, nebo tu budeme sedět do rána! snažil se povzbudit sám sebe. Co je sakra na tom vrátit někomu půjčenou věc?
Polkl a pokusil se v sobě potlačit škodolibý hlas, který se vysmíval slovu „půjčenou“.
„Annie, ještě jsem chtěl… chtěl jsem ti něco vrátit.“
Nedíval se na ní, ale cítil, jak se k němu překvapeně obrátila.
„Cože?“ podivila se. „Jak to myslíš?“
„Tak, jak to říkám,“ skoro se na ni utrhl. „Patří to tobě, tak… tak si to prostě vem,“ otevřel dlaň.
Mlčky zírala na stříbrný přívěšek v jeho velké dlani. Pak upřela oči na jeho tvář a on se neubránil tomu, aby se na ni podíval.
„Co to má znamenat?“ zeptala se podezřívavě.
„Co?“ zamračil se. „Co by to mělo znamenat? Je to snad tvoje, nebo ne?“
Sledoval, jak se jí oči zúžily.
„K tomu tě donutil Danny, že jo?“ ušklíbla se.
Nedokázal se ovládnout, aby na ni chvíli nezíral jako slabomyslný.
„No co je?“ pokračovala. „Anne skočila pod strom, tak bychom jí asi měli něčím odměnit! A koukej to udělat ty, Wesley, protože to bude dělat lepší dojem!“ vychrlila na něj.
Prudce vstal.
„Ty mě teda dokážeš vytočit!“ vyštěkl. „Tak nějak jsem předpokládal, že tě to přinejmenším potěší, nechápu, jak jsem na to přišel!“ pokračoval ironicky. „Aha, jasně, už vím – asi proto, žes neustále ječela něco na způsob „vraťte mi to, co mi patří, vy zloději“!“
„Nebuď trapnej!“ vyskočila.
„Já?“ zdvihl obočí. „Já?! Víš co? Tady to je a dělej si s tím, co chceš!“ mrštil s přívěškem na zem, až kovově třeskl o kamenitý břeh.
„Ale prosím tě, nepředstírejte, že už to najednou nepotřebujete!“ ušklíbla se.
„Potřebujeme tebe!“
Nehybně se na sebe dívali, jak v nastalém tichu doznívala poslední řečená věta. Anne našla hlas v sevřeném hrdle jako první.
„Co… co jsi to říkal?“ zašeptala zmateně.
Wesley projevil v duchu zoufalé přání, aby se z toho jezera zvedla nějaká obrovská vlna a smetla ho z povrchu země. Pochopitelně se nic takového nestalo a hladina byla dál klidná a hladká.
Pochopitelně!
„Annie, ty jsi… ty jsi tak pitomá!“
„Cože?“
„Ty jsi tak pitomá holka!“ pokračoval. „Žiješ si v tom svým zatraceným černobílým světě a všechno ostatní je ti jedno, ty mi prostě jen tak zachráníš život a ani trochu u toho nepřemejšlíš, prostě přede mě jen tak skočíš, protože ty prostě nepřemejšíš u ničeho, že jo, ono je to tak jednodušší!“ vychrlil na ni a s každým slovem zvyšoval hlas. „Nikdo kromě Dannyho by pro mě nic takovýho neudělal a když ti člověk chce poděkovat, tak se kvůli tý svý idiotský hrdosti všemu jedině vysmíváš!“
„To jsem si teda nevšimla, že ses mi chystal poděkovat!“ vyjela na něj, když se konečně vzpamatovala. „Jak je to možný, Wesley Shane, že vždycky, když si myslím, že seš lepší, než seš, zachováš se naschvál jako naprostej kretén!“ udeřila ho oběma rukama do hrudi tak nečekaně, až zavrávoral. Chtěla to v ráži udělat znovu, ale tentokrát narazila na tvrdé zaťaté svaly, které se nepohnuly ani o píď.
Sám jí popadl za ramena a bolestivě stiskl.
„Táhni do pekel!“ sykla na něj a přivřela oči bolestí.
Odstrčil jí a zaťal pěsti, jako by se držel vší silou, aby ji neztloukl.
„Dej si pozor na jazyk!“ varoval jí a do hlasu mu problesklo jakési zoufalství.
Slyšela ho tam.
Něco uvnitř jí ostře říkalo, aby přestala, aby už mlčela, aby se otočila na patě a odešla.
„Nebo mi uděláš co?“ založila si ruce s provokativním úsměvem.
Na zaťatých pěstech mu zbělely klouby ještě víc.
V jednu chvíli vykročil, až se přikrčila a doopravdy čekala ránu… a v další chvíli ji svíral v náručí a líbal.
Vůbec netušila, jak k tomu došlo a pravděpodobně ani Wesley.
První polibek v životě Anne Retlowové měl do něžného objevování daleko, byl dravý, zuřivý a majetnický. Nemohla dýchat, jak ji svíral, ale ten pocit, který jí projel jako žhavý blesk, posouval na vedlejší kolej všechny druhotné potřeby, jako je dýchání.
Ten pocit, ve kterém se ukrývaly odpovědi na všechno to napětí mezi nimi.
Ten pocit, ve kterém se ukrývaly odpovědi na všechny otázky světa.
Konečně jim dovolil oběma se nadechnout a jeho polibek zněžněl. Měl dojem, že kdyby v tuhle chvíli chtěl, dokázal by bez potíží vyrvat ze země tu skálu, která byla za nimi a hodit ji jednou rukou na druhou stranu jezera.
Ze srdce toužil, aby se takhle cítil pořád.
Opřená o něj se postavila na špičky a naléhavé líbání mu neobratně opětovala.
"Annie," oddálil ji od sebe na okamžik. "Ty vážně nejsi žádná lehká holka, viď," vydechl objevně.
Vzápětí by si nejraději nafackoval. A pořádně.
Anne téměř zůstal ten fascinovaný výraz na tváři, nateklé rty i rozpálené tváře, jen oči jí ztmavly vztekem.
Přání Wesleyho Shanea se splnilo.
Vyťala mu facku, až se mu zajiskřilo před očima.
„Idiote!“ sykla a vyrazila pryč.
„Annie!“ chytl se za tvář a hmátl po ní, aby ji zastavil. Příliš pomalu a příliš neohrabaně. „Annie... počkej...!“
Sebrala ze země pohozený přívěšek a vyrazila stezkou zpět, aniž se ohlédla.
Wesley nakopl nejbližší kámen a zuřivě zaklel. Necítil, jak ho zabolela noha, ani necítil, jak ho ostře pálí zrudlá tvář.
Bože, ona má pravdu.
Já jsem NAPROSTEJ KRETÉN!
Anne naklusala zpátky k tábořišti a kupodivu ani jednou na stezce nezakopla. Danny i Ellen k ní udiveně vzhlédli, ale jejich pohledy ignorovala, už za chůze si zavazovala šňůrku s přívěškem kolem krku a zvysoka se posadila ke svým věcem.
Protichůdné emoce v ní bublaly natolik, že vůbec nebyla schopná vydat ze sebe slůvko.
„Annie?“ odvážil se Danny po chvilce. „Stalo se něco…?“
„Jistě, že NE!“ zařvala a prudce vstala. „Musím si odskočit,“ oznámila a zmizela mezi nejbližšími stromy.
Ellen a Danny se po sobě podívali.
„Ti dva se jednou zabijou,“ konstatovala Ellen suše. „A možná to bude dřív, než vůbec někam dojedeme.“
* * *
Wesley seděl nehnutě a vypadal tak v noční tmě jen jako o něco tmavší, nehybný stín. Měl zavřené oči a dýchal tak potichu, že mohl slyšet oddechování všech ostatních. Dokázal je v těchto soustředěných chvílích rozeznat jen podle sluchu.
Pousmál se nad tím nesmyslem a otevřel oči, se zpola zakloněnou hlavou viděl tmavé větve a mezi nimi o něco světlejší oblohu plnou hvězd.
Sklonil hlavu a podíval se blíž k vyhaslému ohništi, kde se rýsovala spící Ellen a Dannyho, který ji držel v objetí tak, aby spočívala hlavou na jeho hrudi. Z obou vyzařoval takový klid a souznění, až Wesleyho tupě dloublo někde pod žebry.
Podíval se víc vpravo, na osamělé spící tělo a dloubnutí se ozvalo znovu, ostře a s vyšší intenzitou. Poslední dva dny strávil tím, že se marně pokoušel přiblížit se Anne a vyplodit ze sebe něco jako omluvu, ale při svém ubohém počínání si připadal jako kretén mnohem vyšší kategorie, než do jaké byl zařazen.
Musím se přece soustředit na úplně jiný věci! Využít co se dá, ze všeho vymáčknout maximum, tak jako doposud a… dokonat to, co bylo započato kdysi dávno.
Uzavřít ten kruh a jednou pro vždy z něho vypadnout ven.
Cosi nehlučně zašustilo v křoví, Wesley zpozorněl jen trochu, uklidňovala ho tíha brokovnice opřené o stehna a navíc to bylo beztak nějaké zvíře.
Po chvíli se podobný zvuk ozval znovu, mnohem blíž a na jiné straně lesa.
Wesley se napjal a potichu vstal. Zaposlouchal se a najednou to uslyšel: mnoho podobných tichých zvuků okolo nich, plíživých, výhružných.
„Danny!“ zasyčel tiše a šťouchl do spícího špičkou boty. Ten otevřel oči a okamžitě držel v ruce druhou pušku.
Násilím probuzená Ellen se nemusela vůbec na nic ptát, aby pochopila, že se blíží nějaké nebezpečí.
I Anne se posadila. Co je to? Zvíře? Člověk?
Náhle se blízko nich, víc, než by se dalo očekávat, ozval hlas. Hluboký a drsný a ačkoliv řeč, kterou použil, byla naprosto neznámá, její tón byl výmluvný.
Wesley na to místo zamířil brokovnicí a Danny uchopil Ellen za ruce a zdvihl ji na nohy.
„Udělej ještě krok a budeš si muset mozek sbírat po okolí!“ vyštěkl Wesley neméně výhružně.
„Umím vaši řeč,“ odpověděl mu hlas, aniž by se pohnul. „A radím dobře, ať bílí muži odhodí své pušky a dají ruce nad hlavu, nebo zemřou i se svými ženami.“
Indiáni? zavířilo Anne v hlavě. Už se nedokázala ani pohnout, jak ji svázala nevěřícná hrůza. Bylo jasné, že jsou obklíčeni a z temnoty lesa na ně míří indiánské pušky.
Danny poslechl první. Jeho puška tupě dopadla na měkkou hlínu a on zvedl dlaně vysoko nad hlavu.
Wesley váhal, zahlcen potupným vztekem a bezmocí, ale nakonec i on nechal vyklouznout brokovnici ke svým botám. Ještě dřív, než dal ruce nahoru, hmátl po Anne a prudkým trhnutím ji přitáhl k sobě.
Nebránila se ani trochu a zděšeně zírala do všudypřítomné tmy.
„Vážím si poslušnosti bílých mužů,“ řekl znovu ten ostrý hlas. „Budete nás muset následovat, ale máte mé slovo, že nikomu z vás nebude ublíženo.“
„Nevěřím ti, ty zmetku,“ odsekl Wesley.
Anne ho ostře šťouchla loktem pod žebra, až sykl bolestí.
„Je mi líto, že bílý muž bude muset vložit svou důvěru do rukou stínu,“ nenechal se jím hlas ani trochu rozházet. „Ale jiná možnost není.“
„Půjdeme s vámi,“ řekl Danny a uslyšel, jak se Ellen vedle něj přerývaně nadechla.
„Kurva!“ zaklel Wesley, ale většího protestu se zdržel.
Konečně! pomyslel si Danny a potlačil směs radostného vzrušení a strachu. Konečně.
Stiskl ruku Ellen Sinclairové, ledovou a roztřesenou a propletl své prsty s jejími.