4. Sweet Memories
"Chce to rytmus. Tělo musí znát rytmus a pak do něj vždycky samo naběhne," říkal mi. "Kdykoliv a kdekoliv." "To se snad říká v tanečních, ne?" ušklíbla jsem se. “To pochybuju,” pousmál se nenuceně. Pot mě pálil v očích, ale nemohla jsem si ho utřít, protože mi ruce vězely ve streetfightových rukavicích. Bylo to děsně otravné. Kolik mu tak může být let? napadlo mě najednou. "Když dám velkou ránu, nebudu potřebovat rytmus," odfrkla jsem si. "Tak jí dej." Váhu na špičky, odlehčené nohy, lokty k tělu. Jedna rána, druhá, třetí. Boxovací pytel vydával duté zvuky, rozléhaly se kolem a vracely se mi do uší jako ozvěna. Pořád to bylo málo, chtěla jsem dát větší, pádnější, ze všech svých sil. Rostl ve mě vztek, že mi to nejde. Že mi ochabují svaly a dochází dech. Já ti ukážu, jakou dám ránu! Nečekaně mě bodlo v levém zápěstí tak prudce, až... až jsem se probudila. Mezi špatně zataženými žaluziemi sem prosvítalo světlo, které mohlo být podvečerem stejně, jako brzkým ránem. Posadila jsem se. Chtělo se mi zvracet a ten pocit byl tak silný, že jsem radši vyskočila a rychle se vydala miniaturní koupelny, která ke kamrlíku náležela. Při pohledu do záchodové mísy mě nutkání pomalu přecházelo, ale pro jistotu jsem tam ještě chvíli zůstala sedět na studené dlažbě. Co se mi to zase zdá za blbosti? nechápala jsem. Bylo to tak živé, že jsem měla pocit, že mě levá ruka ještě brní. Nechápu, proč si ve snu lámu zápěstí, když... V náhlém prozření jsem si opatrně ohmatala levou tvář a nos, bylo téměř nemožné, že jsem na to mohla zapomenout! Vstala jsem a přiskočila k zrcadlu, připravena na nejhorší. Chvíli jsem na sebe zírala, neschopna myšlenky. Po pravdě jsem to čekala horší, nebo aspoň jiné. Nebylo to oteklé, ani rudofialové, spíš matně modrozelené kolem kořene nosu a pod okem až na lícní kost. Včera mi píchli něco na bolest, tak to asi účinkovalo fakt dobře, protože ani hlava mě nebolela, nicméně i tak jsem vypadala naprosto příšerně. Možná, že ta rána nebyla nakonec tak velká, jak se mi zdálo a já jsem jenom hysterka, zauvažovala jsem. Prostě mu ujela ruka a trochu mě praštil do nosu. Ušklíbla jsem se a moje druhé já nad umyvadlem mi vrátilo ironický výraz. Ne, neujela mu ruka, napálil mi pravý hák přímo do obličeje a zcela záměrně, hajzl, tak, že mi krev z nosu tekla ještě čtvrt hodiny! A já potom- No, nic. O tomhle vážně nechci přemýšlet, je to fakt moc… divný. Raději jsem se začala zabývat něčím jiným, čímkoli, jako například učesat si něco přijatelného z vlasů nebo se pokusit zakrýt make-upem modřiny na obličeji. I jiné části těla mě bolely míň, než bych čekala, vlastně jsem si byla jistá, že ty žebra to hodně odnesou, ale asi jsem odolnější, než si myslím. Nebo už si zvykám. Původně jsem plánovala zůstat zalezlá v téhle noře, ať se všichni třeba postaví na hlavu, ale změnila jsem názor, protože se mi vůbec nechtělo zůstávat mezi těmito klaustrofobickými stěnami samotné s vlastními myšlenkami. Natáhla jsem si džíny a tenisky a letmým mrknutím na načmáraný rozvrh jsem se ujistila, že Základy magie budou přece jen o něco lepší a to ty hodiny v lásce opravdu nemám. Vyhrabala jsem z hromady bordelu učebnici a vydala se s ní po schodech dolů. Až cestou, když jsem se podívala na mobil, jsem zjistila, že mi Honza volal čtyřikrát, večer nebo v noci. Sakra, sevřely se mi útroby pocitem hořkosti a viny. Slíbila jsem si, že mu ozvu hned po hodině a doufala jsem, že na to zase nezapomenu. Na snídani už nebyl čas a mimo to bych do sebe ani nic nedostala, ale u automatu jsem se přece jen zastavila. Ta minutka mě nezabije a s kafem v žaludku se na všechno kouká tak nějak líp. “Luiso!” Obrátila jsem se po známém hlase. “Ahoj, Emo,” pozdravila jsem, potěšena, že potkávám jednu z mála osob, jejíž přítomnost mi nepůsobí negativní stavy. Jedním pohledem jsem musela v duchu konstatovat, že jestliže jsem se dneska považovala za neobvykle upravenou oproti svému normálu, vedle Emy jsem opět vypadala jako koště. Ne, že by mě to nějak trápilo, ale nechápu, jak může mít každý vlásek hladkého mikáda vždycky na svém místě. “Prý jsi zlomila ruku Valentovi!” sdělila mi s očima navrch hlavy. Můj žaludek udělal kotrmelec a hned mi bylo jasné, že jsem měla zůstat zalezlá v tom pokoji. “Co?!” “Filipu Valentovi,” upřesnila mi, jako bych nevěděla, o kom mluví. “Kdo ti to řekl?” zaúpěla jsem, ačkoliv na tom teda skoro nezáleželo. “Všichni o tom mluví,” pokrčila rameny skoro omluvně, když viděla můj zoufalý výraz. A ten byl naprosto na místě, jestli jsem mu vážně zlomila ruku, tak on mi zlomí vaz a to hned, jak se mu ta ruka uzdraví. Možná ještě předtím, protože mu na to bude stačit ta jedna zdravá. “Jdu pryč,” obrátila jsem se na místě. “Počkej, proč?” chytila mě Ema za loket. “Nemluví o tobě ve špatným.” “To je přece úplně jedno!” “Valenta je idiot, možná si to i zasloužil. A navíc se pořád chvástá, že je nejlepší kadet… no, tak asi není,” mrkla na mě se spikleneckým úsměvem, který jsem jí ale nedokázala oplatit ani omylem. “Byla to náhoda… nehoda… ani nevím jak…” koktala jsem a to jsem vůbec nelhala. Já totiž vážně nevím jak a to je o to děsivější. Jenže Emina ruka na mém předloktí mi jaksi nedovolovala zdrhnout, tedy pokud bych se jí nechtěla vytrhnout násilím, což by asi neudělalo ten nejlepší dojem. Nezbývalo mi nic jiného, než jí následovat do učebny se staženým žaludkem a oprávněně, protože jsem měla pocit, že na mě všichni ostatní přítomní bezostyšně zírají. Sedla jsem si ke stolku s Emou a předstírala, že o tom nevím. “Hele, Luiso,” oslovil mě obtloustlý kluk s brýlemi, zcela určitě budoucí alchymista, protože lovec to nebyl a čarodějové do Základů nechodili. “Je to pravda s tím Filipem? Prý jsi mu zlomila ruku na dvakrát.” Udělalo se mi fakt blbě. “My se jako známe??” odpověděla jsem tedy útočně, protože mě nic lepšího nenapadlo. “Princezna má nos nahoru,” ušklíbla se bleskově zrzka vedle tlouštíka. Ostatní lovci, kteří tu seděli, se k tomu nijak nevyjadřovali, tedy aspoň za mé přítomnosti a raději se mi vyhnuli pohledem. “Dejte jí pokoj, Alice!” řekla Ema, mírně, ale pevně. Naštěstí do učebny vešla Johana, která nás měla vyučovat a mě se ulevilo. Asi tak na pět vteřin, než se na mě podívala a řekla: “Luiso, máš se hned hlásit v hlavní kanceláři u Matyáše, chce s tebou mluvit. Mátožně jsem se zvedla ze židle s představou, že to tady se mnou potupně švihne. “Hustý, když to řeší dokonce Matyáš!” neudržel se tlouštík a já měla pocit, že se neudržím taky a podkopnu mu židli. “Kdyby bylo možné zapojit ty skvělé lovecké instinkty a zrychlit,” pobídla mě Johana jízlivě. Zapomněla jsem, že nemá ráda lovce. Pokusila jsem se tedy vypadnout na chodbu co nejrychleji, což bylo celkem zbytečné, protože pak jsem tam stejně stála nějakou dobu bez pohnutí, jako by se ve mě zasekla všechna kolečka. Samozřejmě, že mě napadlo zbaběle zdrhnout z budovy. Kamkoli. Domů, k Honzovi, do práce, nebo prostě jen někam do města, zahrabat se v jakékoli kavárně. Něco mi ale říkalo, že to stejně nemá cenu a cítila jsem jakousi podivnou povinnost do Matyášovy kanceláře jít. Pravděpodobně dostanu trest, neměla jsem ani potuchy, co by mohl obnášet. Možná mě odsud vyhodí! To mě naplnilo nadějí a vlastně to poskytovalo jakési řešení téhle neřešitelné situace. Možná mi taky někdo vysvětlí, co se vlastně stalo. Ne, to je mi jedno. Chci odtud hlavně vypadnout. Vyrazila jsem energicky směrem nahoru, do velmistrovské kanceláře. Elán mě přešel ve chvíli, kdy jsem stála za velkými dubovými dveřmi nalakovanými na bílo. Zvedla jsem ruku, abych zaťukala, ale nějak jsem ten pohyb nedokázala dotáhnout do konce. Až na potřetí. “Pojď dál, Luiso!” ozvalo se z útrob kanceláře. Takže jsem evidentně očekávána, no paráda. Stiskla jsem kliku a vstoupila celkem energicky, jako by mi to mělo dodat odvahu. Nedodalo. Velmistr lovců, Matyáš, stál na druhém konci kanceláře zády ke dveřím, protože zrovna něco dělal u zadního stolku a když jsem vyšla, plynule se ke mě otočil. Zarazila jsem se v otevřených dveřích, jako bych zkameněla, protože v tu chvíli mě osvítilo, že on byl ten muž z mého dnešního snu, ten, který mi radil, jak mám boxovat. Všechno se mi najednou objasnilo, jeho hlas, jeho mírný úsměv, tvář. Přestávám tomu úplně rozumět, proč se mi zdálo zrovna o něm?? Viděla jsem ho jednou v životě a nikdy se neobjevil v tělocvičně! Ten sen byl ale tak moc živý, se všemi detaily, jako byla modrá barva mých rukavic, čerstvá jizva na jeho líci a ta moje bolest… “Nepůjdeš dál?” řekl, když jsem mezi těmi dveřmi stála jako retardovaná příliš dlouho a jenom bledla. “Ale… jasně. Jdu,” vykoktala jsem a zavřela za sebou namáhavě ty těžké dveře, zvenčí bílé a zevnitř hnědé. Očekávala jsem tu s ním Angeliku, nebo aspoň Andreje. Nebo Richarda, ale byl sám. “Posaď se,” pobídl mě. To pohodlné, měkké křeslo, ve kterém jsem seděla při své poslední návštěvě velmistrovské kanceláře, nestálo už sice uprostřed jako při výslechu, ale stejně jsem si do něj sedala velmi neochotně. “Dáš si kafe?” nabídl mi. Na to, že se mě odtud chystá vykopnout, nebo mě aspoň pořádně seřvat zatím tedy opravdu nevypadal. Nadechovala jsem se k odmítnutí, ale věděla jsem, že to nedokážu. Dala bych cokoli za kafe. “Dám si ráda,” řekla jsem napjatě. “Jaký si dáš? Tenhle přístroj umí snad všechno,” zadíval se na futuristicky vyhlížející kávovar v rohu. “Capuccino,” dodala jsem snad s vypětím svých psychických sil. On je na mě milý?? Matyáš zmáčkl několik knoflíků na přístroji a ten se poslušně rozhučel. “Jak se cítíš?” zeptal se již osobněji a přistoupil ke mě blíž. V podstatě byl mezi námi ten velký masivní stůl, ale i tak jsem se pod jeho pohledem ošila. “Normálně,” hlesla jsem rozpačitě. Žádné jiné slovo snad nemohlo být dále od mých skutečných pocitů. Viděla jsem, že si prohlíží můj obličej a pokouší se pod tím make-upem vidět následky posledního tréninku, který mu jistě do podrobna napráskala Angelika nebo Andrej. “Vypadáš dobře,” konstatoval. “Hm.” Kávovar dokončil svou práci a Matyáš obešel stůl, aby mi hrnek osobně podal do dlaní. Neustále jsem čekala, kdy to začne, kdy mě seřve jako neposlušné děcko, ale on nic. To čekání bylo snad ještě horší, protože jsem to fakt chtěla mít za sebou, ať už bude výsledek nakonec jakýkoli. Nakonec jsem to prostě nevydržela. “Velmistře,” nadechla jsem se odhodlaně. Při tom oslovení jsem měla pocit, že si hrajeme na nějakou templářskou sektu, ale bohužel mi to nepřišlo ani trochu vtipné. “Mrzí mě, co se stalo při tréninku,” zvolila jsem pokorný tón a sypání popelu na hlavu. V tuhle chvíli jsem neřešila, že se mi ten idiot Filip pokusil udělat z obličeje boxovací pytel, jen jsem chtěla z téhle kanceláře co nejdřív pryč a doufala jsem, že tohle je nesnadnější cesta. “Neměla jsem v úmyslu to… ten incident,” koktala jsem. “Vlastně ani nevím, jak k tomu došlo… vůbec.” Sáhl za sebe na opěradlo židle. “Já vím, Luiso,” vzdychl a znělo to tak nějak… omluvně? Napila jsem se kafe a bylo tak strašně dobrý, že jsem na okamžik přestala uvažovat úplně o všem. Přitáhl si židli blíž ke křeslu a posadil se tak, aby mi viděl líp do tváře. V denním světle a z takové blízkosti jsem si mohla dobře všimnout dlouhé jizvy, která se mu táhla od nosu přes lícní kost a mizela kdesi v krátkém strništi vousů. V mém snu byla přesně na stejném místě, jen čerstvá, rudá a nápadná, zatímco teď byla už jen tenká a bledá. Přesto to bylo poněkud šokující. Předtím jsem ho viděla jen v příšeří a rozhodně ne z takové blízkosti, abych si pamatovala nějakou jizvu! Tak proč v tom snu… sakra! Proč už mi nedává smysl vůbec nic?? Poznala jsem přicházející bolest hlavy, což mi teda fakt ještě scházelo. A bohužel ani nevypadal, že by mě chtěl propustit. “Byla to chyba,” přidala jsem v sebemrskačství. “To byla, ale ne tvoje, Luiso,” řekl. Neubránila jsem se udivenému pozvednutí obočí. Ne moje? Že by to vážně dávali celé za vinu Filipovi? Je fakt, že mi dal pořádnou nakládačku, co si budeme povídat, divím se, že jsem z toho vyvázla tak dobře. “No, asi jsem ho zranila… ne?” namítla jsem nesměle, což bylo dost kulantně řečeno, vzhledem k tomu, že tu kolujou řeči, že jsem mu zlomila nadvakrát zápěstí, nebo co to kecal ten tlusťoch. “Zranila,” připustil Matyáš, ale do podrobností to nerozváděl. “Má zlomenou ruku?” nedalo mi to. “Ano, v zápěstí,” připustil. Bože, Filip Valenta mě zabije! “Na dvakrát?” pípla jsem. Neubránil se pousmání. “Ne.” Nemůžu říct, že by mi to přineslo nějakou úlevu. “Pravda je, že není ideální, aby se kadeti mrzačili při tréninku, to považuju za dost kontraproduktivní.” No a už to začíná. “Vzpomínáš si, jak jsi to udělala?” Absolutně ne. “Myslím, že to byla nějaká fakt hloupá nehoda,” hlesla jsem s ústy napůl zabořenými do mléčné pěny. “Nebyla to nehoda, Luiso, provedla jsi kombinaci, kterou jste se v hodinách ještě neučili. A podle Andrejových slov jsi jí provedla rychle a velmi precizně.” “Ale to… cože?” Nic chytřejšího jsem ze sebe zřejmě dostat nedokázala. “Luiso, uměla jsi to už dřív, jenom jsi to zapomněla.” Zatoužila jsem, aby mě seřval, uložil mi trest a vykopl mě z kanceláře. Jak by to bylo jednoduché a prosté proti řečem, kterým zatraceně nerozumím! “Ne, to jsem teda neuměla!” odsekla jsem. “S dovolením, mě nikdo neučil lámat lidem ruce!” “Já jsem tě to učil.” Pár vteřin nehybného ticha a v hlavě prázdno, prázdno a prázdno. “Co prosím??” “Slyšela jsi to správně.” Na chvíli jsem se pokusila tu nesmyslnou, absurdní informaci pustit do své mysli, pochopit, proč to řekl a co tím vlastně sakra myslel. V tom chaosu v hlavě se mi bleskově střídaly obrazy Filipa s krvavým obličejem, modrých rukavic z dnešního snu a Matyášovy tváře, jiné, možná mladší, s čerstvou jizvou na tváři. Byl to jen sen, do hajzlu, naprosto nesmyslnej sen! “Na tohle já nemám,” vstala jsem prudce, protože jsem odtud musela okamžitě pryč. Jeho dlaň mi měkce dopadla na rameno, aby mě zastavila, ale vůbec se nemusel snažit. Náhlá prudká bolest hlavy se mi zakousla doprostřed čela a před očima mi zatančily zlaté ohňostroje, zcela určitě bych upustila hrnek, kdyby mi ho nevzal z rukou. V tu chvíli bych neudělala ani krok, natož abych se s ním přetahovala. Klesla jsem zpátky do křesla a měla co dělat, abych neúpěla nahlas. “Luiso, nebojuj s tím,” vnímala jsem stěží Matyášův hlas. “Zkus zhluboka dýchat.” Nechápala jsem, co tím vlastně myslí, ale hluboké dýchání opravdu pomohlo, bolest rychle odeznívala. Otřela jsem si zpocené čelo a připadalo mi, jako bych uběhla maraton. Díval se na mě starostlivě. “Trpíš na tyhle bolesti hodně?” zeptal se. “Poslední týdny se to dost zhoršilo,” ušklíbla jsem se, protože je mi jasné, čím to asi tak je. “Ale bolesti hlavy mám odjakživa.” “Odjakživa?” “No někdy od puberty,” upřesnila jsem automaticky a opřela si hlavu o měkké opěradlo. Nejraději bych zavřela oči a usnula. “Asi tak od patnácti let?” Ospalost mě přešla a okamžitě se mi vrátilo do těla napětí. “Jo, asi tak od patnácti let,” přikývla jsem pomalu a podezřívavě. Přikývl taky, jako by sám sobě v duchu něco potvrzoval. Pak mi podal zpátky poloprázdný hrnek s kafem, všimla jsem si, jak se mi třese ruka, když jsem si ho brala. Ještě pořád bylo dost teplé a výborné. “Jen to vypij,” doporučil mi Matyáš. “Udělám ti ještě jedno, chceš?” Ne! “Jo.” Zvedl se a chvíli se věnoval kávovaru mlčky a zády ke mě a já do těch jeho zad zabodávala oči. Vím, že je tady něco divného, tím nemyslím to všechno kolem mě, ale ještě něco dalšího. Jako bych něco věděla a zároveň ne, jako bych stála před dveřmi, za kterými vím, že něco je, ale já od nich nemám klíč. “Když ti bylo patnáct, tak jsi nežila u matky, ale u otce, v Českých Budějovicích,” oznámil mi jen tak, stále otočený k tomu kávovaru. Neměla bych být překvapená, tohle je neuvěřitelně šmírácká skupina. “Ano, ale-” “Přibližně tak rok a půl,” upřesnil. No skvělý. Beztak se neptal, prostě mi to oznamoval, moje “ano” k tomu vůbec nebylo potřeba. “Tehdy jsme se setkávali.” “Ehm… jako vy a já?” “Přesně tak,” potvrdil mi. “Nesmysl!” Obrátil se, v dlaních další hrnek s capuccinem. “Cvičil jsem tě.” “Proč byste to dělal?” nechápala jsem. Zkráceně řečeno jsem nechápala vůbec nic. “Abych zjistil, co v tobě je. Nebo spíš - abych se ujistil, že v tobě je to, co tam má být.” “Nepamatuju si vás, poprvé jsem vás viděla až tady, v téhle kanceláři!” ujistila jsem ho zamračeně. Nehádal se se mnou, mlčel. “A navíc, táta by si asi všiml, kdybych chodila domu s monoklem a to dokonce i když není žádnej vzor otcovských cností,” ušklíbla jsem se. “Tvůj otec o tom věděl.” “Cože??” Kdyby nebyl ten hrnek už prázdný, tak teď bych ho na sebe vylila. “Nikdy bych si nedovolil cvičit tě bez jeho souhlasu, bylo ti patnáct.” “Aha… no jistě,” bylo to jediné, co jsem dokázala říct. Matyáš poklidně přistoupil a vyměnil mi prázdný hrnek za plný. Nebyla jsem si jistá, jestli je to dobrý nápad. Mozek mi pracoval na plné obrátky a cítila jsem znovu přicházející bolesti hlavy. Chodila jsem někam cvičit, možná to bylo dokonce i nějaké bojové umění, ale skoro si na to nevzpomínám. Celou tu dobu u táty mám trochu zamlženou, byla jsem v pubertě, naštvaná na tátu, že tam musím bydlet, naštvaná na mámu, že mě tam nechala, ve škole se se mnou nikdo nebavil, nevybavím si snad ani jedno jméno svých tehdejších spolužáků. Ale že bych měla až takové výpadky paměti, tak to teda těžko. “Cvičili jsme spolu asi devět měsíců, Luiso. Ne úplně pravidelně, ale snažil jsem se ti věnovat čas, pokud to šlo.” Tentokrát mi to kafe fakt zaskočilo. “To, co se stalo včera při tréninku, s tím souvisí,” pokračoval poklidně. “Byla to tvoje nečekaně vyvolaná vzpomínka.” “Jasně!” vysmála jsem se mu, uvnitř jsem ale začínala být opravdu vyděšená. “Co to tady na mě sakra zkoušíte?? Neexistuje způsob, jak by člověk mohl něco takovýho zapomenout!” “Existuje,” oponoval mi jemně. “Magie, Luiso.” Na několik vteřin jsem zkameněla a zcela racionálně si v duchu položila otázku, co budu dělat, až na ten sametově vypadající koberec vyzvracím to capuccino, protože žaludek se mi křečovitě stáhl tak prudce, že to vážně hrozilo. Magie, Luiso. Jo, to by celkem byla odpověď. Ale ještě chvíli, ještě okamžik jsem si to snažila nepřipouštět. Ne to, že se mi někdo hrabal v hlavě natolik, že mi odstranil vzpomínky, to fakt ne. Matyáš ze mě nespustil oči, jen si zvedl zápěstí blíž k ústům a stiskl tlačítko na svých hodinkách. “Heleno, Viktore, můžete prosím?” řekl. “Počkat!” začínala jsem silně panikařit a tady už opravdu nepomohla ani zvýšená dávka kofeinu. “To prostě není pravda!” Připadalo mi to jako nejodpornější věc na světě, lepší by snad bylo i kdyby mi oznámil, že mám v mozku voperovaný mikročip, nebo že mi nasadili do břicha vetřelce. Jenže když dovnitř vešli oba zbylí Velmistři, část mě už věděla, že to pravda je. V závěsu za nimi kráčel Marek a obrýlená blondýna, co se o mě včera starala na ošetřovně. Okamžitě jsem se postavila, v dlani stále svírajíc hrnek s kávou. “Už jsi jí to oznámil?” zeptala se Helena, velmistryně magie, s nezúčastněným klidem. Pokud by se dobře podívala na můj výraz, nemusela se ani ptát. “Velká škoda, že jsme byli ochuzeni o to, jak Matyáš vysvětluje chyby v magii.” Jestli je někdo z těch tří nejdivnější, je to Viktor s úzkou bledou tváří, vytahaném svetru a tou věčnou, suchou ironií v hlase. “Nejsem povinna ti to vysvětlovat víckrát, Viktore,” odvětila mu Helena hlasem tak ledovým, že se mi snad z toho capuccina udělalo frappé. “Nebyla to chyba, její tělo jen reaguje individuálně a zřejmě má větší rezistenci, než je obvyklé.” “Ach, myslel jsem, že jste její rezistenci důkladně změřili. Alespoň bych to očekával,” poznamenal Viktor a přistoupil ke mě, aby se mi podíval do očí. Ale ne jakýmkoli normálním způsobem, díval se na mě, jako bych byla nějaký pokusný králík naložený v lihu. Uhnula bych, ale bohužel jsem za sebou měla křeslo. “Změřili, Viktore. Dovolíš?” odsunula ho z mého dosahu a podívala se na mě sama. Byla sice o dost hezčí, ale o jejím pohledu se totéž říct nedalo. “Posaď se,” pokynula mi. Myslím, že jsem do toho křesla zpátky spíš spadla, než že bych poslechla. Někdo mi odebral hrnek. “Chcete mi říct, že mi někdo odebral magií devět měsíců mých vzpomínek??” pronesla jsem a samotnou mě překvapilo, jak tvrdě můj hlas zní. “To není přesná definice,” odvětila Helena. “Některé vzpomínky jsme zablokovali, jiné zamlžili, další trochu pozměnili.” No to mě tedy uklidnilo! “My?” “Já,” kývla. “Prováděla jsem to já osobně.” Dál téměř nezúčastněně zkoumala barvu mých duhovek a auru kolem mé hlavy, nebo něco takového. Měla přísný, úzký obličej s vystouplými lícními kostmi, z takové blízkosti jsem mohla vidět drobné vějířky vrásek kolem jejích očí, které vyzařovaly zvláštní, hluboké soustředění. “Takže záruka nejvyšší kvality,” poznamenal Marek. Úplně jsem zapomněla, že je tu taky, jako by to snad nemohlo být ještě horší. Neměla jsem sílu věnovat mu ani pohled. Tisíce otázek vířící v mé hlavě se daly vyjádřit jen jedním, docela prostým slovem. Podívala jsem se na Helenu a doufala jsem, že můj pohled opětuje. “Proč?” zeptala jsem se. Opětovala, i když jí oči krátce ujely k Matyášovi. “Čekali jsme na vhodný čas,” řekla mi jen, jako by to něco vysvětlovalo. “A ten je jako teď, jo??” ušklíbla jsem se. “Zdá se, že je to tak nutné, tvoje vzpomínky chtějí napovrch a tvoje tělo s magií bojuje, aniž bys to vědomě ovlivňovala, způsobuje ti to velké bolesti hlavy a zmatek,” konstatovala Helena. “Obzvlášť v posledních týdnech, když jsi najednou byla konfrontována s prostředím a lidmi, kteří mohli tvé vzpomínky ještě více probouzet.” Poněkud jsem zalapala po dechu. Je fakt, že to by mnohé vysvětlovalo, například že ten dnešní sen… nebyl jen sen. Byla to vzpomínka. Najednou jsem si tím byla úplně jistá. “Renato, prosím,” řekla Helena a blondýna, která zatím celou dobu mlčela, přistoupila ke křeslu a jistými pohyby mi obemkla paži manžetou na měření tlaku, aniž jsem stihla jakkoli zaprotestovat. “Už v sobě nic nemá?” otázal se Viktor. “Dostala včera RB12, ale jen poloviční dávku, krev už má určitě čistou,” odpověděla. Ani základy alchymie mi nepomohly pochopit, co je RB12. Těkala jsem pohledem z jednoho na druhého, jak se tak kolem mě shlukli a mluvili, jako bych tam ani nebyla. Chtěla jsem toho říct tolik nahlas, ale bylo těžké to poskládat do vět. Helena vztáhla dlaň, aby mi ji položila na čelo a já sebou trhla, jak mi jen moje nevýhodné posazení dopřálo. “Já nechci,” řekla jsem pevně a zahleděla se jí do očí. Ono to nakonec bylo vlastně vše, co jsem jim chtěla říct. “Jak to myslíš?” zamračila se Helena, ale v pohybu už nepokračovala. “Nechci do hlavy už ani kousek další hnusný magie!” Nehnula ani brvou, to se jí musí nechat, za to Viktor se v povzdálí neuctivě, posměšně uchechtl. “Přesněji řečeno ti z hlavy něco spíš odeberu, než opačně,” opravila mě. V tom měla asi pravdu, ale já bych v tuhle chvíli nejspíš dala cokoli za to, aby mě zkrátka nechali, i za cenu toho, že mi zůstane magie v mozku. Nebyla jsem připravená přijmout fakta, která na mě právě teď čekala. “To by mě možná vyděsilo ještě víc,” poznamenal Viktor a opřel se o stůl. “Viktor už tu vlastně není vůbec zapotřebí,” poznamenala velmistryně. “Ale ne, já se rád podívám.” “Luiso, takhle to stejně zůstat nemůže,” řekl vážným hlasem Matyáš. A já to věděla taky, jenom jsem se ještě zoufale bránila z posledních sil. A pak jsem to vzdala. “Ujišťuji tě, že to bude bolet mnohem méně, než předtím,” sdělila mi Helena, ovšem žádná velká empatie v tom nezaznívala. Cítila jsem, jak se manžeta nafoukla a jak mi svírá paži, Helenina ruka na mém čele byla strašně horká a já se divila, že ten tlakoměr ještě nevyletěl do povětří. Tohle už jsem zažila, uvědomila jsem si. To nebylo jen deja-vu, to bylo mnohem silnější, to byla opravdu vzpomínka. Helenin parfém, její nepřirozeně horká ruka a já se dívám přes její rameno na Matyášův vážný výraz. “Ale kdy? Kdy?” ptalo se moje patnáctileté já. “Až přijde čas. A on přijde, já jsem si jistý, Luiso,” odpověděl mladší Matyáš s jizvou na tváři. Nebo to řekl tenhle Matyáš? “Počkejte!” řekla jsem. Nebo to řekla ta mladší? Něco mi vniklo do hlavy jako šíp, ten invazivní, násilný pocit se mi nelíbil, ani teď, ani předtím. Někdo mě pevně držel za ramena a tiskl mě k opěradlu. Hranice se rozmazaly a jízda začala. |
|