25. Všechno nejlepší
Kit přijal z dívčích dlaní na několikrát zalepenou obálku a přiložil jí opatrně k těm ostatním, hned navrch.
„Zařídím to, jak nejlíp to půjde,“ slíbil. „Věř mi.“
„Já ti věřím,“ ujistila ho tiše.
Dlouze ji objal, aby se rozloučil, aby ji utěšil a aby si mohl přivonět k jejím vlasům. Když zvedl oči, zachytil přes její rameno letmý Shakespearův pohled, kterým hned uhnul.
Vytočilo ho to.
Poslední dobou stačilo opravdu málo k tomu, aby vyskočil jako právě zapálená výbušnina.
Objetí přerušil a zamračil se.
„Objal jsem ji!“ oznámil mu nabroušeně. „To je, pokud vím, mezi sourozenci dovoleno, nebo ne? Tak přestaň tak blbě zírat!“
Anne se otočila a podívala se na Shakespeara spíš útrpně, než jakkoli jinak.
„Neřekl jsem ani slovo,“ ohradil se Shakespeare udiveně.
„To jsme všichni nesmírně šťastný,“ ujistil ho Kit s úšklebkem, vložil nohu do třmenu a vyhoupl se na koně.
„Dávej na sebe pozor,“ přistoupila až těsně k nim a dotkla se jeho kolene.
„Na sebe jsem obzvlášť opatrný,“ ujistil ji a konečně se na ni vřele usmál.
Pobídli koně a vyjeli.
Běžela zpátky, protáhla se nízkým vchodem a vyběhla do kamene vytesané schody, jak nejrychleji dokázala. Na vrcholu jižní strážní věže zafoukalo.
Zvedla obě ruce, aby ji jezdci v dáli viděli, alespoň tak maličkou, jako ona viděla je.
Jeden z jezdců se otočil a zamával.
Usmála se.
* * *
Jim Morgan zaklepal na dveře. Byly to jen boční dveře a neměly žádný zvonek, ale bylo to tak pro jejich návštěvu příhodnější, stejně jako tma, která je obklopovala.
Dveře se otevřely prakticky vzápětí a nestála v nich žádná služebná, ale majitel domu osobně. Nesnažil se ani zakrýt nevraživý výraz.
„Dobrý večer, doktore Hammonde,“ pozdravil Jim tiše a sňal klobouk. „Můj společník Jason Brewster,“ ukázal za sebe. Jason napodobil jeho zdvořilý pozdrav.
Doktor Hammond ustoupil a úsporným gestem je pozval do předsíně.
„Pánové,“ řekl. „Poslední, co bych chtěl dělat, je mařit vaši práci, chraň Bůh. Nevím, co přesně se chystáte udělat a zabránit vám v tom nemohu, slečna Linsdayová je svéprávná žena. Ale nesouhlasím s tím, její zranění jsou komplikovaná a neměla by vůbec vycházet z domu.“
„Já váš postoj respektuji, doktore,“ řekl Jim. „Cením si vašeho názoru i vašeho nasazení, kéž by takových lékařů bylo víc.“
„Nemusíte mi lichotit, pane Morgane,“ utnul ho doktor chladně.
„Já vím, že nemusím,“ pousmál se Jim. „Ve skutečnosti není mnoho věcí, které musím, doktore Hammonde. Možná bych vám mohl vysvětlit, co zamýšlíme, ale… nejsem povinnen.“
„Následujte mě, prosím,“ řekl doktor škrobeně.
* * *
Přivřela jedno oko a palcem natáhla kohoutek. Teprve potom zmáčkla spoušť, plynule a uváženě, ale zároveň rychle a silně, jak ji to učil Kit.
Zvuky se ozvaly následně přesně tak, jak chtěla – třesknutí výstřelu, kovové zazvonění kulky do plechu a tlumený pád plechovky do písku.
„Víc uvolni paži,“ ozvalo se za ní. Nelekla se, vytušila ho za sebou ještě o chvilku dřív.
„Však jsem trefila,“ odsekla nepřátelsky a ani se neohlédla.
John Flash se zastavil kousek za ní.
„Okraj plechovky. Ale i tak jsi dobrá.“
„Nesnaž se,“ ušklíbla se a pomalu se vydala postavil plechovky zpět.
„O co?“ zeptal se zvědavě.
„Mluvit se mnou.“
„To už se mi povedlo,“ usadil se na ohlazený kámen vykukující z trávy.
Stiskla rty a neřekla na to nic.
„Kdo tě to učil?“ ptal se, jako by neviděl její vztek. Stavěla plechovky do původních pozic a mlčela ve snaze ho okázale ignorovat.
„Kit, předpokládám,“ odpověděl si sám. „Dobrý učitel má dobré žáky, v tom to nejspíš bude.“
Namířila znovu na plechovky. Jeho přítomnost ji ale rozptylovala natolik, že jednu trefila sotva na okraj a druhou minula úplně.
„Prý jsi skolila medvěda,“ řekl. „Brokovnicí.“
„To ti řekl kdo?“ otočila se k němu překvapeně a s nevolí.
„Nepráskám,“ pousmál se.
„Není to pravda,“ obrátila se zase zpět.
„Vím, že mě teď nenávidíš a chápu to,“ konstatoval s upřímným klidem.
Opět se ušklíbla, nehodlala mu to nijak ulehčit.
„Tvoje chápání mi je ukradený. Teď se nejspíš chystáš říct, že mi dáš čas, abych mohla změnit názor. A že za tebou můžu pak kdykoliv přijít.“
Díval se na ni, viděl jen její záda, neposlušně zacuchané vlasy padající až k jejímu pasu a obrys dívčího profilu.
„Ne,“ odvětil klidně. „Chtěl jsem jen říct, že kdybys chtěla na cokoli odpověď, kterou bych mohl znát – můžeš za mnou přijít. Nemusíš k tomu měnit názor.“
Překvapil ji a zarazil, dotazů měla v hlavě desítky. Dala by ale cokoli za to, aby je mohla položit své vlastní matce, ne jemu.
„Díky, ale nechci,“ ušklíbla se.
„Myslel jsem si to,“ vykouzlil na rtech jeden ze svých vědoucích poloúsměvů a povstal. „Platí to ale i nadále.“
„Trhni si nohou,“ zamumlala vztekle, ale dala si pozor, aby už nebyl na doslech.
* * *
„Nelíbí se mi ta atmosféra, která tu teď panuje!“ přiznala Ellen a nakrčila nos.
Danny se zasmál.
„Tomu se nemůžeš divit, vzhledem k tomu, co se stalo. A taky vzhledem k tomu, kde se nacházíme.“
„Já přece vím. Ale chtělo by to nějak všechny… rozptýlit. Čekají nás přece těžké věci, pojedeme pryč a… tak.“
Zadíval se na ni vážnýma očima.
„Co?“ vrátila mu pohled.
Není tak úplně jisté, kdo kam pojede, pomyslel si. Nikomu, zdá se, se to nechce začít řešit.
„Nic,“ řekl nahlas. „Máš pravdu. Ale fakt si nedokážu přestavit, jak bys tady chtěla někoho rozptylovat. Tedy pokud nepočítám sebe.“
To, že jeho poznámku slyšela, prozradil jen lehký ruměnec, který jí zbarvil tváře.
„Mě když chtěl tatínek rozptýlit, uspořádal většinou nějakou oslavu,“ prohlásila. „Nemá třeba někdo narozeniny?“
„Cože?“ vykulil Danny oči rozesmál se. „To teda opravdu nevím… počkat, ale ano, jestli dobře počítám, Wesley bude mít narozeniny! Málem jsem na to úplně zapomněl. Někdy teď, v nejbližších dnech, nevím ani, kolikátého vlastně je.“
Ellen ožila.
„No to se výborně hodí! Uspořádáme oslavu narozenin, i když bude muset být v naší situaci značně skromná,“ přejela si přemýšlivě dlaní po čele.
„El, ty to myslíš vážně?“
„Jistě, že ano.“
Natáhl se a vzal ji za ruku.
„Vím, že to myslíš dobře, ale není to úplně nejlepší nápad,“ naklonil se k ní. „Stalo se tolik věcí, že asi nikdo nebude chtít dělat nějakou oslavu a tím méně Wesley, víš?“
Naklonila se k němu také a druhou dlaní ho lehce poplácala po paži.
„Danny Larabi, ocenila bych, kdybys na mě nemluvil, jako bych byla slabomyslná.“
„To nedělám!“ ohradil se upřímně.
„To děláš,“ vstala a oprášila si sukni šatů. Bylo to spíš symbolické gesto, protože moc čisté nebyly tak jako tak.
„Kam jdeš?“ nechápal Danny, když Ellen směle vyrazila přes dvůr.
„Najít Shakespeara. Máme tedy smůlu, že je David zrovna pryč, ale snad to Shakespeare taky zvládne. Potřebujeme nějaký dort, nebo alespoň koláč.“
„Ellen,“ nadběhl jí a zastoupil cestu. „Tohle není dobrej nápad.“
„To naštěstí neurčuješ ty,“ sdělila mu s klidným úsměvem a pokusila se ho s důstojně zvednutou bradou obejít.
Stačilo mu jen udělat krok stranou, aby do něj měkce narazila. Zvedla přimhouřené oči až do jeho výšky.
„Ty mi v tom chceš bránit násilím?“ zeptala se ledověji.
„To není násilí, El. Nechci ti v ničem bránit, ale-“
„Tak to je dobře, protože tě budu potřebovat,“ prohlásila Ellen.
„K čemu?“
„Přesvědčíš Wesleyho, aby spolupracoval. Tobě to půjde rozhodně líp, než mě.“
„Dáváš mi nadlidský úkoly!“ rozhodil Danny ruce, ale oči se mu smály. „Tohle ti nemůže vyjít.“
Opřela si ruce o kypré boky.
„Tak to jsi mě ještě neviděl pořádat oslavu."
* * *
Bylo tu plno.
To se opravdu hodí.
Mezi popíjejícími a halasícími muži se občas hbitě propletly provokativně oděné dívky.
Osiřelé holky z Domu…
Jason Brewster všechny sledoval soustředěným zrakem, ale i tak u toho dokázal vypadat nedbale.
Jedna si ho povšimla a věnovala mu smyslný úsměv. Trvalo jen chvíli, než se objevila vedle něho.
„Hledáš někoho?“ zeptala se a položila mu dlaň na paži.
„Vypadám tak?“ pozvedl obočí.
„Vypadáš dobře,“ mrkla na něj a lehce uklonila hlavu na stranu, až jí přes oko spadla zcuchaná lokna.
„Pracovalas v Domě?“ nechal lichotku vyznít do ztracena.
„Jo,“ přikývla s jistou hrdostí. „To jsem teda pracovala. Jsem Aileen.“
„Vážně někoho hledám, Aileen. Možná bys mi mohla pomoct, hledám Hannah. Hannah Curwigenovou. Je tu někde?“
Lehce nakrčila nos.
„Proč jí hledáš?“
„Trochu mě zajímá.“
„Hannah?“ podivila se naprosto upřímně. „Kašli na ni. Zůstaň se mnou, líbíš se mi. Jak se jmenuješ?“ přivinula se k němu. Ačkoliv se držel zpátky, nepříjemné mu to nebylo, v té dívce bylo cosi mile dětského.
„Jason,“ odpověděl.
„Kašli na Hannah, Jasone,“ zopakovala a usmála se. „Podívej se pořádně na mě.“
„Jsi velmi hezká,“ usmál se omluvně a oddálil jí od sebe. Jeho detektivní oko zachytilo vypárané očko na živůtku a utrženou krajku. „Ale nemám teď čas.“
Zklamaně přimhouřila oči. „Nebude tě to stát moc,“ pokusila se ještě. „Když na mě budeš hodnej…“
„Opravdu nemůžu, Aileen,“ řekl Jason. „Ale kdybych se později chtěl vrátit, najdu si tě.“
Povzdychla si.
„No jasně,“ nevěřila mu. „Hannah je vedle u kulečníku,“ trhla bradou. „Aspoň ještě před chvílí byla.“
„Díky,“ kývl hlavou.
Hannah skutečně našel opřenou o stůl potažený potrhaným, zeleným sametem. Zůstal v tmavém koutě opodál, tak, aby na ni viděl.
Sotva se opřel o zeď ramenem, vešla do zakouřeného sálu drobná postava zahalená do tmavě šedého šálu.
* * *
„Nevíš, co chceš, Ellen,“ konstatoval Danny.
„Nikoliv, já vím naprosto přesně, co chci,“ oponovala.
„Tak teda často měníš názor. Jak mám Wesleyho přesvědčit, aby spolupracoval, když to má být překvapení, jak jsi se před chvílí rozhodla?“ rozhodil ruce. Ellen se k němu otočila, aby vzápětí zjistila, že za rozhorčenými řečmi se skrývá fakt, že se Danny nesmírně dobře baví.
„Danny!“ snažila se ho okřiknout, ale neznělo to dostatečně příkře. „Prostě a jednoduše dohlédneš na to, aby to nepokazil, až ho překvapíme. Třeba aby na někoho nezačal řvát, případně nás neignoroval, neurazil se nebo neudělal něco dalšího ze svého arzenálu negativních projevů.“
Danny na ni chvíli zíral beze slova.
„A můj dohled si představuješ konkrétně jak?“ zvedl husté obočí.
„Však ty už na něco přijdeš, Danny. Kdo jiný, než ty.“
„To tedy děkuju za důvěru,“ zasmál se.
„Má důvěra pramení z nedostatku jiných možností,“ odsekla lehkým tónem.
Danny zůstal neschopen slova a nevěděl, jestli se má ohradit, nebo začít smát. Každopádně tahle energická a vtipná Ellen, která ho štípala satirickými poznámkami, u něj vyvolávala nečekané okouzlení.
Můj bože, nechci vidět, co na to řekne Wesley, pomyslel si. A nechci vidět, jak já dohlédnu na to, aby se zachoval slušně. Za téhle situace, v téhle době.
Zabije mě, že jsem mu to zatajil.
„Jdi se podívat za Shakespearem, jestli něco nepotřebuje a když ano, pokus se mu s tím nějak pomoct,“ pokračovala Ellen zamyšleně. „Já se pokusím najít Annie a zapojit ji.“
„Zapojit ji?“ zopakoval Danny zvědavě.
„Ano, samozřejmě, jinak by to nebylo ono. Všichni se musí zapojit.“
„I Flash?“
Znejistěla a mezi obočím se jí objevila vráska.
„Dobrá, úplně všichni ne,“ uznala mírně neochotně. „Flashe necháme raději stát stranou.“
„Chytrá holka!“ usmál se Danny uznale. Zamračila se ještě víc.
„Nech si laskavě takový tón, ještě bys mě u toho mohl poplácat jako klisnu!“
Rozhodně nečekala, že se Danny se šibalským úsměvem natáhne a skutečně se jí pokusí plácnout přes zadek. Podařilo se jí uhnout na poslední chvíli, ve tváři výraz naprostého pohoršeného ohromení.
„Na tohle raději zapomenu, pane Larabi!“ vydechla šokovaně.
„Ano, já vím,“ bavil se, ale při pohledu na její upřímné zděšení se snažil svoje pobavení ovládat.
„Jdu za Shakem,“ řekl, když už nehrozilo, že se bude smát nahlas. „A přeju hodně štěstí v přesvědčování Annie.“
To budu zcela určitě potřebovat, souhlasila s ním v duchu.
„O to ty se nestarej,“ předstírala hrdinství. „A drž Wesleyho dál od kuchyně!“
* * *
Margot Glaserová si otřela zpocené čelo rukávem, bylo vedro, plno a hlučno.
Právě stavěla na barovou desku plné sklenice piva, když se nevybíravě rozrazily dveře.
„Vítej, Gregu, nejspíš jdeš akorát z jedný hospody do druhý,“ přivítala ironicky příchozího muže v umatlané buřince a přehodila si přes předloktí vlhkou utěrku.
„Potřebuju rychle panáka, Margot!“ prohlásil Greg a nejistými pohyby se vyšplhal na barovou židli.
„No no, nepřetrhnu se kvůli tobě!“ zahučela Margot, ale sahala po láhvi. „Poslechni, seš nějakej bledej,“ prohlédla si ho podrobněji. „Nemáš už dost?“
Greg neodpověděl, dokud do sebe neobrátil první skleničku whisky.
„Abych nebyl bledej!“ otřel si hřbetem ruky knír. „To byste, lidi, museli vidět, co se právě stalo u Harolda!“
„Vždyť to povídám, že jde akorát z jedný hospody do druhý,“ obrátila Margot oči v sloup. Gregovi Geesemu se ale povedlo upoutat pozornost ostatních.
„Přišla tam Beryl Lindsdayová, však víte, pracovala v Domě, byla to hrůza, vypadala děsivě,“ rukou naznačil žádost o dalšího panáka. Margot vykonala pohyb jen automaticky, pohledem dál visela na Gregovi.
„Ta byla přece popálená, ne?“ zamračila se a postavila skleničku před něj.
„Má jen polovinu obličeje!“ přikývl Greg. „Strašný jizvy, nemá vidět jedno oko… přišla tam a začala z ničeho nic křičet na Hannah Curwigenovou, že je to její vina, že ona způsobila ten požár a že se za to bude smažit v pekle! Bože, vypadala, jako by sama vylezla z pekla… musela z toho všeho zešílet, křičela a ječela, dokud jí nevyvedli ven! Dočista, jako by se zbláznila,“ naznačil Margot, že hodlá pokračovat v rundách, ale ta ho tentokrát zcela přehlédla a vyměnila si významný pohled s Bobbym, který vystrčil hlavu z kuchyně.
Osazenstvo hospody se rozšumělo.
„Měli byste jí vidět,“ pokračoval Greg v mluvě i v naznačování rukou. „Není divu, že jí přeskočilo. Není divu… Hej, Margot, potřebuju další, víš, jak jsem šokovanej?!“
„Spíš nalitej! Nejsi tu sám!“ odbyla ho Margot hrubě a zamyšleně si založila ruce.
* * *
Anne ležela na posteli s rukama založenýma za hlavou. Obuté nohy měla natažené a opřené o kovovou oprýskanou pelest. Sledovala trámoví na stropě a nenechala se vyrušit Elleniným příchodem, přestože slyšela klapat její podpatky už od přízemí.
„Dobré odpoledne, Annie,“ pozdravila ji Ellen. „Vidím, že nemáš nic na práci.“
„Podle čeho jsi to poznala?“ neodtrhla Anne oči od stropu. „Jsem naprosto zaneprázděná.“
„Takže mě napadlo, že bych tě mohla nějak zaměstat,“ pokračovala Ellen nerušeně, posadila se na okraj židle a ruce složila způsobně do klína. „Mám pro tebe takový vcelku nenáročný úkol.“
Anne přestala zírat do stropu a otočila se na Ellen.
„Ty máš pro mě úkol? Co je to za blbost?“
„Annie, dej ty příšerně špinavé boty z té postele, rozčiluje mě to,“ nakrčila nos Ellen, ale odpovědí jí bylo jen provokativní překřížení kotníků.
„Nemám náladu plnit žádnej tvůj úkol,“ oznámila Anne docela mírně, ale jednoznačně.
„Není to jenom můj úkol… zkrátka všichni něco dělají, tak bys také měla přiložit ruku k dílu.“
„Jak to myslíš?“ napřímila se Anne na loktech.
„Dárek pro Wesleyho. Má totiž narozeniny a chystá se taková malá…no, oslava je možná příliš silné slovo, ale v těchto podmínkách to snad bude to nejlepší, co je možné.“
Anne už na posteli seděla. „Já asi špatně slyším,“ konstatovala nevěřícně. „Ty ses zbláznila?“
„Nevím, proč bych se zbláznila,“ zvedla Ellen bradu a zatvářila se chladně. „Však tě neubude, beztak nemáš co na práci, tak prostě sežeň Wesleymu nějaký dárek, samozřejmě nikdo nečeká nic velkého vzhledem k tomu, kde jsme.“
Anne si opřela dlaň o tvář a stále nevěřícně sledovala zamyšlenou Ellen.
„Oslava bude probíhat k večeru, tak abys to stihla,“ pokračovala.
„Wesleymu dárek?!“ zopakovala důrazně Anne.
„Ano, ale už jsem to nejméně dvakrát opakovala, takže-“
„Leda tak kopanec do žeber!“ ušklíbla se Anne a praštila sebou zpátky na postel, až zavrzala zrezlá péra. „Nebo jed na krysy. Do jídla.“
Ellen vzdychla. Samozřejmě, že nečekala nic jiného, ale ještě to nechtěla vzdát.
„Tady přece nejde o žádné osobní sympatie, jde o jakési rozptýlení atmosféry, kterou oslava vždy poskytuje, alespoň v mém případě.“
Anne jí opět věnovala shovívavý pohled plný ironie.
Je to tak, pomyslela si. Tady nejspíš časem hrábne každýmu. Už to přišlo i na Ellen.
„Domnívám se, že i ty bys při vymýšlení dárku pro Wesleyho či jeho výrobě mohla nalézt jisté rozptýlení a zapomenout na… na všechny ty události ohledně… Kita a tak.“
Modré oči, pozorující Ellen, se zúžily.
„Mlč, jo?“
„Vždyť mlčím,“ ujistila ji rychle, aby předešla hádce.
„Tady nikdo není zvědavej na žádnou oslavu,“ posadila se Anne znovu. „A Wesley už vůbec ne, co si myslíš, že ti na takovou blbost řekne, proboha! To čekáš, že ti bude děkovat a tvářit se vděčně nad našimi dary…?“
Představila si v duchu tu situaci a přišla jí docela směšná.
Možná bude oslava na Wesleyho počest ještě lepší, než kopanec do žeber! uvědomila si škodolibě.
„Je slušnost popřát všechno nejlepší tomu, kdo má narozeniny,“ oznámila jí Ellen.
„To jo,“ přikývla Anne. „Ale jen ty si kvůli tomu musíš uspořádat oslavu s dortem a hudbou i na místě, jako je to tohle,“ vstala z postele a zamířila ke dveřím.
„Kam jdeš?“
„Ven.“
„Ale nezapomeň na ten dárek!“ upozornila ji.
„Možná,“ připustila Anne neochotně a vzala za kliku.
„A náhodou tam bude i dort a hudba,“ sdělila jí ještě Ellen blahosklonně.
Anne zvedla oči v sloup a bouchla za sebou dveřmi.
* * *
Na Ellen to účinkovalo rozhodně – vymýšlení oslavy v podmínkách, kde je oslava prakticky nemožná ji plně zaměstnalo myšlenky i čas. Nikdy ji nenapadlo, že je to skoro zábavnější, než mít všechno potřebné k dispozici.
Nesla v náručí kameninový džbán, ze dvou třetin naplněný červeným vínem. To, že ho nesla sama osobně a nepověřila tím kohokoliv jiného, způsobily zřejmě ony zaměstnané myšlenky. Uvědomila si to zhruba v polovině své cesty, ale už se jí nechtělo vracet.
Nespokojeně nakrčila nos a neelegantně si odfrkla, džbán se docela pronesl. Navíc se pokoušela jít pokud možno rychleji, aby náhodou nepotkala venku Wesleyho.
K tomu ale naštěstí nedošlo, s velkými obtížemi a za pomoci vlastních nohou a loktů se jí podařilo otevřít vrzající dveře do místnosti používané jako jídelna či kuchyně.
Konečně džbán postavila na stůl a protřepala si nepříjemně tuhnoucí paže.
„El, hledal jsem tě, mám to pro tebe,“ vrazil dovnitř Danny a přestože nemluvil hlasitě a ani jinak nebyl příliš hlučný, málem nadskočila leknutím.
„Proboha, Danny! Vylekal jsi mě, neumíš zaklepat?“ obořila se na něj zamračeně.
„Na kuchyň?“ podivil se upřímně.
„Ale na tom nezáleží,“ mávla jemně rukou a pomalu se uklidňovala. „Co jsi mi vlastně chtěl?“
„Mám to pro tebe,“ zopakoval a vložil jí do dlaní tmavomodrý přeložený kus látky. Zjistila, že je to šátek, ve kterém se ukrývá špulka bílé niti se zapíchnutou jehlou.
„Ještě jsem ho vypral,“ usmál se Danny. „Je to můj nejlepší šátek, tak doufám, že to Wes trochu ocení. Je ještě trochu vlhký, ale do večera to uschne. Nit a jehlu ti s potěšením zapůjčil Spencer, můžeš vyšívat, co hrdlo ráčí. Když už jsme u toho, docela rád bych to viděl,“ mrkl na ni.
„Ty nevěříš, že umím vyšívat, že?“
„To jsem neřekl, ale přiznávám, že jsem na to zvědavý.“
„Není to rozhodně můj koníček,“ přiznala, šátek položila na desku stolu a na něj nit s jehlou. „Ale otec a Sofie nedali jinak, než že to každá slušná dáma musí ovládat. A tak to tedy na určité úrovni ovládám, ačkoliv musím přiznat, že nebylo jednoduché naučit mé prsty tak drobnou práci.“
„Jsi roztomile upřímná,“ zasmál se.
Z okny kuchyně, kolem jejího zápraží, se mihla čísi postava.
„Musím schovat to víno,“ rozhodla Ellen hbitě, „nebo ho ještě nějaká dobrá duše vypije.“
Popadla džbán energicky do obou rukou a zároveň se rozhlížela, kam by ho mohla schovat a snad proto přehlédla Dannyho, který vykročil vpřed ve snaze jí pomoci.
Skoro se srazili a Ellen jen na poslední chvíli uhnula stranou, aby vzápětí ucítila, jak jí nezadržitelně ujíždí podrážka levé boty po čemsi mokrém.
Vykřikla, z výšky se posadila na zadek a víno ze džbánu jí vychrstlo na obličej a šaty.
„Proboha, Ellen, jsi v pořádku, stalo se ti něco?“ přidřepl k ní Danny a popadl ji za ramena.
Byla mu nesmírně vděčná, že se nesměje.
„Ellen, nebolí tě nic?“
„N-ne,“ zalhala, protože ve skutečnosti jí naražená kostrč bolela příšerně. To mu ale samozřejmě nemohla říct.
Odebral jí z rukou poloprázdný džbán a pomohl jí vstát.
„Proboha!“ ventilovala konečně svou bolest nahlas. „Moje šaty! Kdo mi to tady vyčistí? To je naprostá hrůza… proboha!“ pokoušela se odlepit vínem nasáklou látku od svého těla.
Chtěl ji utěšit a nadechl se k tomu, ale nevypravil ze sebe nic, protože věděl, že by to nemělo příliš inteligentní znění. Nedokázal totiž odtrhnout zrak od místa, kde se mokrá a načervenalá látka přisála k Elleniným ňadrům a těsně kopírovala věci, které si doposud ani nepředstavoval.
„Podívej se na to,“ rozhodila ruce, skutečně dojemně nešťastná, s mokrým obličejem a krůpějemi vína, které jí kapaly z vlasů kolem tváře.
Proboha, musím se ovládat! okřikl se v duchu Danny. Zbláznil jsem se, nebo co?
Zvedla k němu oči a nabodla se na jeho pohled jako motýl na špendlík. Viděla v jeho očích nepokryté okouzlení a něhu a ještě cosi, co pojmenovat nedokázala.
Víc, než kdykoliv jindy, připomínaly jeho oči hořkou čokoládu a v ní samotné zatrnulo tak sladce a horce, jako by si dala prudký doušek onoho nápoje.
„Danny…?“ dokázala jen nechápavě vydechnout.
Víc říct nestihla, protože ji popadl za ramena a políbil. Ničím by jí asi nedokázal tolik překvapit, chvíli nebyla schopná ani obrany, ani jiného pohybu.
A pak už ji ani nenapadlo se bránit. Omamná vůně vylitého vína se jim rozlila v žilách, Danny ji tiskl silou, aniž si to uvědomoval a nevnímal nic jiného, než její měkké poddajné tvary, které si tiskl k hrudi.
Dveře se rozletěly tak nečekaně, že jim oběma srdce málem vyskočilo z hrudi.
Stála v nich Anne, která si šla ve vší nevinnosti pro něco malého k jídlu a nyní vypadala téměř stejně překvapeně, možná až šokovaně, jako oni dva.
„To…“ pokusil se chopit slova Danny. „…neumíš zaklepat?“
„Na kuchyň?!“ vydechla Anne a vykulila oči.
Bylo to celé absurdní a Dannymu by to přišlo i k smíchu, kdyby byl ovšem schopen pojmout do sebe tolik různorodých emocí.
Nebyl.
Jen stál a zíral na Anne a u toho stále ještě držel jednu dlaň na Ellenině paži.
„Já radši…“ ukázala Anne kamsi ven. „…vypadnu.“
Udělala to doslovněji, než možná měla v úmyslu, protože práskla dveřmi a zakopla o schody na zápraží takovým způsobem, že prakticky vypadla na hrubý štěrk s ostrůvky trávy rovnou pod něčí nohy.
„Annie…?“ podivil se Wesley. „V pořádku?“
„Já? Jo!“ pokusila se co nejrychleji vyskočit na nohy.
„Kam tak pádíš?“ prohlížel si její modré oči a zmatený výraz. „Stalo se ti něco?“
„Ne, co by se mi mělo stát?“
„Kam jsi tak letěla… doslova?“ zajímal se opatrně. Čekal, že ho každou chvíli pošle do příslušných míst.
„Z kuchyně… totiž, ne z kuchyně, já jsem… hledala jsem… tebe,“ vykoktala ze sebe. Stále ještě nedokázala skládat slova do věty a tak se jí pletly na jazyk, jak se jim zachtělo.
„Mě?“ podivil se upřímně.
„Jo… no, prostě… tady máš,“ udělala to první, co ji napadlo a vrazila mu do dlaně cosi drobného. „Všechno nejlepší.“
„…cože?“ zůstal na ni v údivu zírat.
„No – máš přece narozeniny, nebo ne?“
„To jo,“ přiznal a otevřel dlaň.
„Jsou to indiánský korálky. Orlí dráp mi říkal, že z toho jejich ženy vyrábějí i náramky, tak jsem to taky zkusila. Není to nic moc, jen kožený řemínky a pár korálků… moc to neumím.“
„Je… pěknej,“ dostal ze sebe a z malovaných korálků nespustil oči. „Ale jak můžeš… jak jsi mohla vědět, že mám narozeniny?“
„No, víš…“ zrozpačitěla.
El mě zabije. Trochu se mi to nepovedlo.
„Danny, že jo,“ došlo mu. „On si to vážně ještě pamatuje.“
Stále ještě nepohnul rukou ani nezavřel dlaň, jako by na ní měl motýla s barevnými křídly a ne pár řemínků a korálky.
Opřela se zády o zábradlí kuchyňské verandy.
„Ne tak úplně,“ přiznala. „Ona je to tak trochu skupinová práce.“
„Cože?“ zasmál se zmateně.
„Je to nějakej Ellenin výmysl,“ začala neochotně a zadívala se do země. „Znáš jí. Nejspíš si přála nějakou oslavu a Danny…“
Znovu se jí promítla scéna, kterou před chvílí viděla v kuchyni.
„Nejspíš jí řekl o tvých narozeninách. Asi se mi povedlo tě připravit o překvapení.“
Opřel se vedle ní, ale s dostatečným odstupem a konečně kolem náramku sevřel dlaň.
„To teda nepovedlo,“ řekl upřímně.
„Čeká tě oslava i s dortem a hudbou,“ neposlouchala ho. „Asi večer. El rozdala úkoly všem,“ ušklíbla se.
„To snad ne.“
„Ale jo. Asi bys nezvládl předstírat, že o ničem nevíš, co?“ podívala se na něj pokradmu.
„Ale… jo, asi zvládl,“ připustil. „Oslava?“ rozhodil ruce a chtělo se mu kdoví proč smát.
„Jo,“ přikývla Anne. „To je ale blbost, co?“
„To teda je.“
Chvíli mlčeli a ačkoliv každý z nich myslel na něco úplně jiného, jejich společné ticho skoro připomínalo souznění.
„Tak,“ nadechl se po chvíli Wesley. „Každopádně… děkuju za ten… dárek.“
„Jo, to nic není,“ mávla rukou nepřítomně.
„Uvážeš mi ho? Sám to asi nesvedu.“
„Jasně,“ trhla rameny. „Uvážu.“
Skoro ani nedýchal, když si vyhrnoval levý rukáv košile. Uvědomoval si vzácnost chvíle, Anne už na něj několik minut nekřičela, neposílala ho do horoucích pekel a dokonce ho ani neprobodávala tím svým modrým pohledem.
Té byla ovšem vzácnost chvíle na míle vzdálena. Za to si všimla dlouhých jizev na jeho předloktí, lesklých a červených, na některých místech tmavě, na některých už světlající. Věděla až moc dobře, odkud je má.
„Bolí tě to ještě?“ zeptala se.
„Už o tom dávno nevím,“ zazněla předpokládaná odpověď.
„Vážně jsem se tenkrát bála,“ přiznala a utáhla uzel na kožené šňůrce. Na Wesleyho silném opáleném zápěstí vypadal barevný náramek trochu zvláštně, nepatřičně.
„To já taky.“
Cítil každý lehounký dotyk jejích prstů a všiml si, jak mu na paži vyskočila husí kůže.
Pozoroval její skloněný obličej, z téhle blízkosti viděl kresbu pih, které jí na tváři zanechalo sluníčko a byl vlastně rád, že k němu nezvedla oči.
„Hotovo,“ odlepila se od zábradlí a spustila ruce. „Musím jít,“ toužila se zbavit jeho přítomnosti. „Nejspíš se uvidíme na tý tvý oslavě.“
„Nejspíš jo,“ pousmál se. Narovnal se a zamyšleně se vydal pryč od kuchyně. Rukáv si nechal vyhrnutý a stále pokradmu hleděl na nečekaný dárek.
Úplně zapomněl, kam měl původně namířeno.
* * *
Někdo ji nesl.
Bolest ji svírala v kleštích a trvalo dlouho, než si vůbec uvědomila, co se stalo.
„Jime,“ zašeptala chraplavě. Těžce dýchala a každý nádech provázela ještě větší bolest.
„Jsem tady,“ odpověděl Jim Morgan. „Za chvíli budeme ve vašem pokoji.“
Kdesi slyšela i tiché kroky druhého detektiva Jasona Brewstera, ale nedokázala otevřít ani své zdravé oko.
„Jak… mi to šlo?“ zeptala se.
„Byla jste úžasná!“ řekl Jason a stiskl jí nezraněné rameno. Hlavu měla opřenou o Jimovu hruď a pokusila se o úsměv.
„Víte, že… jsem kdysi… chtěla bejt herečka?“
„Talentovaná rozhodně jste, bylo to působivé,“ pousmál se Jason a otevřel dveře.
Vklouzli do domu. Šli po schodech mlčky a ani vrzající dřevo nepřehlušilo Berylino namáhavé, chraplavé dýchání.
„Vyjde to?“
Jim ji opatrně položil na postel.
„Vyjde,“ přikývl. „Věřte mojí detektivní intuici.“
„To si pište, že věřím.“
„Klidně spěte, jsme tu s vámi,“ ujistil ji. Chtěla otevřít oči, nebo aspoň to oko, které otevřít mohla, aby se na něho podívala, ale nešlo to.
„Víte, co je škoda, Jime? Že jsem vás nepotkala dřív, když jsem byla ještě mladá. Nebo aspoň hezká.“
Jim Morgan zvedl oči a podíval se na svého přítele. Možná čekal pobavené zvednutí obočí, ale Jason měl v očích jen podivný tupý smutek.
Stejně tak se cítil i Jim.
„Jste statečná žena a já vám přeji jen to nejlepší,“ vyhnul se dalšímu Jasonovu pohledu a přikryl Beryl.
Neodpověděla.
Spala.
* * *
Ellen i Danny hleděli na zabouchnuté dveře.
„Panebože!“ zaúpěla Ellen tiše a přiložila si dlaň na ústa. Pořád tam cítila Dannyho rty. „Panebože… jak jsem mohla dovolit… jak sis ty mohl dovolit…!“
Podíval se na ni.
„El.“
Nechtěl se omlouvat. Po pravdě řečeno jediné, co chtěl, bylo políbit ji znovu, Annin nečekaný vpád mu byl prakticky úplně ukradený. Respektoval ale Ellenino ohromení, nechtěl ji plašit ještě víc.
„Ona nás viděla, Danny!“
„Jo, já vím, ale… nic se přece nestalo,“ usmál se konejšivě.
„Tomu ty říkáš, že se nic nestalo?!“ téměř vyjekla.
„Ale takhle jsem to přece nemyslel!“
„Teď se to všichni dozví. Budeme jako Annie s Kitem!“ prohlásila s podtónem určitého mučednictví.
„Cože? Ale El, uklidni se přece! Viděla nás jenom Annie a komu myslíš, že to bude vykládat? Ta má svých starostí víc, než dost. A navíc ji to nejspíš vůbec nezajímá.“
Ellen se opravdu začala uklidňovat.
„Dobře,“ řekla a očima těkala po místnosti. Oknem zahlédla, že Anne se zastavila u zábradlí a s někým hovoří. Měla chuť nahlas zaklít, ale ovládla se.
„Ellen, poslouchej mě,“ řekl něžně a uchopil jí za ruku.
„Nechci… nechci o tom mluvit,“ vytrhla se mu rozpačitě. Nedokázala se na něho ani podívat. Stačilo, jak ji pořád pálily rty, jako by ji ve skutečnosti líbat nepřestal.
„Postarej se nějak o to víno, prosím, já mám ještě spoustu práce, takže budu muset jít,“ sáhla po šátku a znovu se podívala z okna. „Je třeba, abychom to všechno stihli do té oslavy, však víš, není mnoho času.“
Anne už tam naštěstí nebyla.
Ellen vyrazila ke dveřím a dočista vypustila z hlavy, že má na šatech mokrou růžovou skvrnu.
Danny ji na to raději neupozorňoval.
* * *
Hannah Curwigenová šla toporným krokem prázdnou ulicí. Na nebi nebyla vidět ani hvězda a foukal teplý vítr místy tak silný, že jí škubal za uvolněný volán u výstřihu šatů. Měla v sobě nepočítané množství alkoholu, přesto si připadala podivně střízlivá.
Dalo by se říct, že nemyslela na nic a zároveň jí cosi v hlavě pracovalo na plné obrátky, samo, téměř bez její vůle.
Noha na podpatku se jí podlomila a Hannah dopadla na hrubý šterk cesty. Odřela si koleno, k okům na punčoše se jí přidala další díra, ale ani necítila bolest. Hmátla po botě, která jí sklouzla z nohy a zachytila pohledem postavu ležící na zemi opodál.
Nehýbal se.
Zvedla se a kulhavým krokem – jelikož botu si zapomněla nazout – se vydala k němu. I v nedobrém osvětlení v něm poznala na mol opilého kováře Francise Sparka.
Sklonila se k němu, až by to náhodnému pozorovateli mohlo připadat jako starost o bližního – kdyby ho vzápětí vší silou neudeřila přímo do obličeje.
* * *
Jane Smithovou probudilo bušení na hlavní dveře. Jako doktorova hospodyně a služebná měla už léta slabý spánek a navíc pokoj blízko hlavního vstupu do domu.
Přehodila si přes ramena vlněný šátek, vzala do ruky lampu a vydala se ke dveřím. Bušení se ozvalo znovu, ale Jane příliš nezrychlila, přece jenom, už nebyla nejmladší.
Otevřela dveře, za kterými stála nevysoká, oplácaná žena v nevkusných šatech a skoro se prohýbala pod váhou muže, kterého přidržovala.
„Potřebuju doktora!“ vyhrkla na služebnou, jen co je osvětlilo světlo z lampy. Muž byl napůl v bezvědomí nebo opilý a obličej měl celý od krve.
„Co se mu stalo…?“ otázala se Jane zmateně.
„Nevím, nejspíš ho někdo zmlátil, zatraceně!“ obořila se na ni žena. „Takhle jsem ho našla. Tak sebou hejbni, ženská, vždyť ten chlap tady vykrvácí!“
„Pojďte tedy dovnitř,“ ustoupila Jane, aby je pustila. „Vzbudím pana doktora. Ještě ani nesvítá…“
Vedla nesourodou dvojici a dokonce podpírala raněného muže z druhé strany. Jeho váha jimi oběma zametala, cosi nesmyslného blábolil a rozmazával si krev po krku a obličeji.
„Tady počkejte,“ pravila Jane Smithová zadýchaně a bolestně se chytila za kříž, ve kterém jí píchalo. „Dojdu pro doktora Hammonda.“
Doktorovi stačilo pár Janiných slov, bez váhání se zvedl z postele, oblékl si župan a následoval ji do pracovny.
„Přivedla ho taková ženská, taková… no, však mi rozumíte. Kdoví, co se přihodilo ve skutečnosti,“ sdělovala mu Jane po cestě. Vešli do pracovny, muž, kterého předtím uložili na kavalec se na něj zhroutil a tiše pochrupoval.
Doktor Hammond rozsvítil další lampu a přistoupil k raněnému s krvavým obličejem.
„Budu potřeboval nějaké pruhy plátna. A ohřejte trochu vody. Zdá se mi ale, že to nebude nic tak akutního. Kde máte tu ženu?“ obrátil se k Jane.
„Já nevím,“ pokrčila rameny udiveně. „Ještě před chvílí tu byla.“
Doktor mávl rukou.
„Nejspíš se bála, že bychom se příliš vyptávali,“ vzdychl unaveně a promnul si oči. „Tak tu vodu, Jane, prosím.“
* * *
Dveře se otevíraly pomalu a skoro neslyšně, jen slabě zavrzaly. V pokoji svítila jedna svíčka a její plamen se občas zachvěl v jemném závanu vzduchu, který sem nepravidelně vnikal pootevřeným oknem.
Na posteli kdosi ležel a těžce, sípavě oddechoval.
Hannah věděla, že tentokrát trefila správný pokoj. Udělala pár kroků blíž a protože byla jen v punčochách, nebyly na tkaném koberci skoro slyšet.
Světlo padalo jen na zdravou polovinu Beryliny tváře a tvořilo tak milosrdný optický klam, jako by ani nebyla zohavená.
Stejně bys nepřežila. Já ti jenom ukrátím to tvoje utrpení, pomyslela si Hannah a samým soustředěním se jí zkřivily rty. Udělala další a další krok, nevědomky v rytmu dechu zraněné ženy a rukou sáhla po polštáři.
Naklonila se.
Beryl spala.
Je to tvoje vlastní hloupost, holka, zvedla polštář a položila ho spící ženě na obličej.
Za zápěstí jí uchopila čísi ruka, silně a bolestivě, ale daleko horší bylo leknutí, které pocítila.
„Myslím, že to stačilo, slečno Curwigenová!“ řekl Jim Morgan ledovým hlasem.
„Pu-pusťte mě, nemáte právo… já jsem jenom…“
Otočil ji k sobě hrubě a zápěstí jí zabolelo. Nabodla se na jeho tmavé, ostré oči a v tu chvíli věděla, že došla někam, odkud se jen těžko dostane.
Že udělala velkou chybu.
Z vedlejší místnosti, kterou odděloval jen těžký závěs vyšel Jason Brewster a přistoupil k nim.
Byla vyděšená.
Na chvíli byla vyděšená, jako ještě nikdy a na nehezkém obličeji se jí usadil plačtivý výraz. Skoro by mohl budit lítost, ale nebudil.
„Tak půjdeme,“ pravil Jason.
„Nikam nepůjdu!“ vzepřela se a když se jí nepovedlo vykroutit ruku z Jimova sevření, zvedla druhou, aby ho udeřila do tváře. Nečinilo mu potíže úder zachytit, aniž ho jakkoliv rozrušil.
„Nebojujte s námi, jen si to ztěžujete. Nemám problém vás spoutat,“ řekl jí. „Půjdeme. Šerif možná nebude rád, že ho budíme v tuto hodinu.“
„Ale bude,“ pousmál se Jason a položil svou velkou ruku na rameno Hannah Curwigenové.
„Jime,“ ozvalo se slabě z lůžka, těsně předtím, než odešel z pokoje.
„Ano?“ vrátil se.
„Bude viset?“
Pokýval hlavou.
„To bude.“
Na zdravé tváři Beryl Linsdayové se zaleskla stružka čerstvých slz.
Byly to slzy radosti.
* * *
Wesleyho oslava neproběhla podle Ellenina plánu, protože spousta věcí byla poněkud jinak, ale dalo by se říct, že byla podařená. Slunce barvilo oblohu do neskutečných tónů od zlaté, přes oranžovou, červnou až do fialova, vzduch voněl a Spencer hrál na housle.
Shakespearův koláč byl sice nevábného vzhledu (podle Ellen vypadal naprosto příšerně), protože nebyla bílá mouka ani vejce, ale alespoň chutnal sladce. Vína od Spencera byla polovina, ale naštěstí se nad tím nikdo nepozastavil, stejně, jako si nikdo nevšiml, že má Ellen jiné šaty, než jaké tu obvykle nosí.
Angličan věnoval Wesleymu mosazné pouzdro na cigarety a Danny svůj nejlepší tmavomodrý šátek s drobným bílým vzorem, na jehož cíp vyšila Ellen smetanově bílou bavlnkou ozdobně propletená písmena W a S. Píchla se u toho do prstu tolikrát, že by to ani nešlo spočítat, ještě teď ji to bolelo.
Wesley všechno přijímal s rozpačitým úsměvem, který se občas podobal spíš úšklebku, ale jinak neprotestoval, nikoho neurážel, ani nedělal nic z toho, čeho se Ellen obávala.
Občas se neudržel a pokradmu se podíval na Anne, která s ním aspoň na tu vteřinu, kdy její pohled zachytil, sdílela určitý náznak spiklenectví.
Byla docela ráda, že ji neprozradil a dokonce si s ním vyměnila docela malý, nenápadný úsměv.
Netradiční hluk přilákal i Flashe, přibližoval se k ostatním s rukama v kapsách a klidným úsměvem.
Annin obličej se okamžitě zachmuřil.
„Slyšel jsem, že máš narozeniny,“ pravil směrem k Wesleymu. „To jsem netušil.“
„Já skoro taky ne,“ trhl Wesley rameny a pousmál se.
„Tak tedy všechno nejlepší,“ řekl Flash. Ruku mu nepodal, zato mu podal placatku obalenou tmavou kůží. „Tohle je tady někdy potřeba víc, než cokoliv jinýho.“
Wesley otevřel uzávěr a do nosu ho udeřila kořeněná vůně pálenky.
„Děkuju.“
Spencer pak zahrál rozvernou melodii a Wesley, Anne, Ellen a Angličan si zatančili čtverylku, samozřejmě pod vedením právě Angličana.
I když Anne Flashe ignorovala, nepřimělo ho to opustit vcelku veselou společnost. Soumrak je všechny zahalil do tmavě fialového šera a vzduch voněl tak, že by člověk uvěřil, že ho může čekat všechno.
To nejlepší i to nejhorší.
Kit přijal z dívčích dlaní na několikrát zalepenou obálku a přiložil jí opatrně k těm ostatním, hned navrch.
„Zařídím to, jak nejlíp to půjde,“ slíbil. „Věř mi.“
„Já ti věřím,“ ujistila ho tiše.
Dlouze ji objal, aby se rozloučil, aby ji utěšil a aby si mohl přivonět k jejím vlasům. Když zvedl oči, zachytil přes její rameno letmý Shakespearův pohled, kterým hned uhnul.
Vytočilo ho to.
Poslední dobou stačilo opravdu málo k tomu, aby vyskočil jako právě zapálená výbušnina.
Objetí přerušil a zamračil se.
„Objal jsem ji!“ oznámil mu nabroušeně. „To je, pokud vím, mezi sourozenci dovoleno, nebo ne? Tak přestaň tak blbě zírat!“
Anne se otočila a podívala se na Shakespeara spíš útrpně, než jakkoli jinak.
„Neřekl jsem ani slovo,“ ohradil se Shakespeare udiveně.
„To jsme všichni nesmírně šťastný,“ ujistil ho Kit s úšklebkem, vložil nohu do třmenu a vyhoupl se na koně.
„Dávej na sebe pozor,“ přistoupila až těsně k nim a dotkla se jeho kolene.
„Na sebe jsem obzvlášť opatrný,“ ujistil ji a konečně se na ni vřele usmál.
Pobídli koně a vyjeli.
Běžela zpátky, protáhla se nízkým vchodem a vyběhla do kamene vytesané schody, jak nejrychleji dokázala. Na vrcholu jižní strážní věže zafoukalo.
Zvedla obě ruce, aby ji jezdci v dáli viděli, alespoň tak maličkou, jako ona viděla je.
Jeden z jezdců se otočil a zamával.
Usmála se.
* * *
Jim Morgan zaklepal na dveře. Byly to jen boční dveře a neměly žádný zvonek, ale bylo to tak pro jejich návštěvu příhodnější, stejně jako tma, která je obklopovala.
Dveře se otevřely prakticky vzápětí a nestála v nich žádná služebná, ale majitel domu osobně. Nesnažil se ani zakrýt nevraživý výraz.
„Dobrý večer, doktore Hammonde,“ pozdravil Jim tiše a sňal klobouk. „Můj společník Jason Brewster,“ ukázal za sebe. Jason napodobil jeho zdvořilý pozdrav.
Doktor Hammond ustoupil a úsporným gestem je pozval do předsíně.
„Pánové,“ řekl. „Poslední, co bych chtěl dělat, je mařit vaši práci, chraň Bůh. Nevím, co přesně se chystáte udělat a zabránit vám v tom nemohu, slečna Linsdayová je svéprávná žena. Ale nesouhlasím s tím, její zranění jsou komplikovaná a neměla by vůbec vycházet z domu.“
„Já váš postoj respektuji, doktore,“ řekl Jim. „Cením si vašeho názoru i vašeho nasazení, kéž by takových lékařů bylo víc.“
„Nemusíte mi lichotit, pane Morgane,“ utnul ho doktor chladně.
„Já vím, že nemusím,“ pousmál se Jim. „Ve skutečnosti není mnoho věcí, které musím, doktore Hammonde. Možná bych vám mohl vysvětlit, co zamýšlíme, ale… nejsem povinnen.“
„Následujte mě, prosím,“ řekl doktor škrobeně.
* * *
Přivřela jedno oko a palcem natáhla kohoutek. Teprve potom zmáčkla spoušť, plynule a uváženě, ale zároveň rychle a silně, jak ji to učil Kit.
Zvuky se ozvaly následně přesně tak, jak chtěla – třesknutí výstřelu, kovové zazvonění kulky do plechu a tlumený pád plechovky do písku.
„Víc uvolni paži,“ ozvalo se za ní. Nelekla se, vytušila ho za sebou ještě o chvilku dřív.
„Však jsem trefila,“ odsekla nepřátelsky a ani se neohlédla.
John Flash se zastavil kousek za ní.
„Okraj plechovky. Ale i tak jsi dobrá.“
„Nesnaž se,“ ušklíbla se a pomalu se vydala postavil plechovky zpět.
„O co?“ zeptal se zvědavě.
„Mluvit se mnou.“
„To už se mi povedlo,“ usadil se na ohlazený kámen vykukující z trávy.
Stiskla rty a neřekla na to nic.
„Kdo tě to učil?“ ptal se, jako by neviděl její vztek. Stavěla plechovky do původních pozic a mlčela ve snaze ho okázale ignorovat.
„Kit, předpokládám,“ odpověděl si sám. „Dobrý učitel má dobré žáky, v tom to nejspíš bude.“
Namířila znovu na plechovky. Jeho přítomnost ji ale rozptylovala natolik, že jednu trefila sotva na okraj a druhou minula úplně.
„Prý jsi skolila medvěda,“ řekl. „Brokovnicí.“
„To ti řekl kdo?“ otočila se k němu překvapeně a s nevolí.
„Nepráskám,“ pousmál se.
„Není to pravda,“ obrátila se zase zpět.
„Vím, že mě teď nenávidíš a chápu to,“ konstatoval s upřímným klidem.
Opět se ušklíbla, nehodlala mu to nijak ulehčit.
„Tvoje chápání mi je ukradený. Teď se nejspíš chystáš říct, že mi dáš čas, abych mohla změnit názor. A že za tebou můžu pak kdykoliv přijít.“
Díval se na ni, viděl jen její záda, neposlušně zacuchané vlasy padající až k jejímu pasu a obrys dívčího profilu.
„Ne,“ odvětil klidně. „Chtěl jsem jen říct, že kdybys chtěla na cokoli odpověď, kterou bych mohl znát – můžeš za mnou přijít. Nemusíš k tomu měnit názor.“
Překvapil ji a zarazil, dotazů měla v hlavě desítky. Dala by ale cokoli za to, aby je mohla položit své vlastní matce, ne jemu.
„Díky, ale nechci,“ ušklíbla se.
„Myslel jsem si to,“ vykouzlil na rtech jeden ze svých vědoucích poloúsměvů a povstal. „Platí to ale i nadále.“
„Trhni si nohou,“ zamumlala vztekle, ale dala si pozor, aby už nebyl na doslech.
* * *
„Nelíbí se mi ta atmosféra, která tu teď panuje!“ přiznala Ellen a nakrčila nos.
Danny se zasmál.
„Tomu se nemůžeš divit, vzhledem k tomu, co se stalo. A taky vzhledem k tomu, kde se nacházíme.“
„Já přece vím. Ale chtělo by to nějak všechny… rozptýlit. Čekají nás přece těžké věci, pojedeme pryč a… tak.“
Zadíval se na ni vážnýma očima.
„Co?“ vrátila mu pohled.
Není tak úplně jisté, kdo kam pojede, pomyslel si. Nikomu, zdá se, se to nechce začít řešit.
„Nic,“ řekl nahlas. „Máš pravdu. Ale fakt si nedokážu přestavit, jak bys tady chtěla někoho rozptylovat. Tedy pokud nepočítám sebe.“
To, že jeho poznámku slyšela, prozradil jen lehký ruměnec, který jí zbarvil tváře.
„Mě když chtěl tatínek rozptýlit, uspořádal většinou nějakou oslavu,“ prohlásila. „Nemá třeba někdo narozeniny?“
„Cože?“ vykulil Danny oči rozesmál se. „To teda opravdu nevím… počkat, ale ano, jestli dobře počítám, Wesley bude mít narozeniny! Málem jsem na to úplně zapomněl. Někdy teď, v nejbližších dnech, nevím ani, kolikátého vlastně je.“
Ellen ožila.
„No to se výborně hodí! Uspořádáme oslavu narozenin, i když bude muset být v naší situaci značně skromná,“ přejela si přemýšlivě dlaní po čele.
„El, ty to myslíš vážně?“
„Jistě, že ano.“
Natáhl se a vzal ji za ruku.
„Vím, že to myslíš dobře, ale není to úplně nejlepší nápad,“ naklonil se k ní. „Stalo se tolik věcí, že asi nikdo nebude chtít dělat nějakou oslavu a tím méně Wesley, víš?“
Naklonila se k němu také a druhou dlaní ho lehce poplácala po paži.
„Danny Larabi, ocenila bych, kdybys na mě nemluvil, jako bych byla slabomyslná.“
„To nedělám!“ ohradil se upřímně.
„To děláš,“ vstala a oprášila si sukni šatů. Bylo to spíš symbolické gesto, protože moc čisté nebyly tak jako tak.
„Kam jdeš?“ nechápal Danny, když Ellen směle vyrazila přes dvůr.
„Najít Shakespeara. Máme tedy smůlu, že je David zrovna pryč, ale snad to Shakespeare taky zvládne. Potřebujeme nějaký dort, nebo alespoň koláč.“
„Ellen,“ nadběhl jí a zastoupil cestu. „Tohle není dobrej nápad.“
„To naštěstí neurčuješ ty,“ sdělila mu s klidným úsměvem a pokusila se ho s důstojně zvednutou bradou obejít.
Stačilo mu jen udělat krok stranou, aby do něj měkce narazila. Zvedla přimhouřené oči až do jeho výšky.
„Ty mi v tom chceš bránit násilím?“ zeptala se ledověji.
„To není násilí, El. Nechci ti v ničem bránit, ale-“
„Tak to je dobře, protože tě budu potřebovat,“ prohlásila Ellen.
„K čemu?“
„Přesvědčíš Wesleyho, aby spolupracoval. Tobě to půjde rozhodně líp, než mě.“
„Dáváš mi nadlidský úkoly!“ rozhodil Danny ruce, ale oči se mu smály. „Tohle ti nemůže vyjít.“
Opřela si ruce o kypré boky.
„Tak to jsi mě ještě neviděl pořádat oslavu."
* * *
Bylo tu plno.
To se opravdu hodí.
Mezi popíjejícími a halasícími muži se občas hbitě propletly provokativně oděné dívky.
Osiřelé holky z Domu…
Jason Brewster všechny sledoval soustředěným zrakem, ale i tak u toho dokázal vypadat nedbale.
Jedna si ho povšimla a věnovala mu smyslný úsměv. Trvalo jen chvíli, než se objevila vedle něho.
„Hledáš někoho?“ zeptala se a položila mu dlaň na paži.
„Vypadám tak?“ pozvedl obočí.
„Vypadáš dobře,“ mrkla na něj a lehce uklonila hlavu na stranu, až jí přes oko spadla zcuchaná lokna.
„Pracovalas v Domě?“ nechal lichotku vyznít do ztracena.
„Jo,“ přikývla s jistou hrdostí. „To jsem teda pracovala. Jsem Aileen.“
„Vážně někoho hledám, Aileen. Možná bys mi mohla pomoct, hledám Hannah. Hannah Curwigenovou. Je tu někde?“
Lehce nakrčila nos.
„Proč jí hledáš?“
„Trochu mě zajímá.“
„Hannah?“ podivila se naprosto upřímně. „Kašli na ni. Zůstaň se mnou, líbíš se mi. Jak se jmenuješ?“ přivinula se k němu. Ačkoliv se držel zpátky, nepříjemné mu to nebylo, v té dívce bylo cosi mile dětského.
„Jason,“ odpověděl.
„Kašli na Hannah, Jasone,“ zopakovala a usmála se. „Podívej se pořádně na mě.“
„Jsi velmi hezká,“ usmál se omluvně a oddálil jí od sebe. Jeho detektivní oko zachytilo vypárané očko na živůtku a utrženou krajku. „Ale nemám teď čas.“
Zklamaně přimhouřila oči. „Nebude tě to stát moc,“ pokusila se ještě. „Když na mě budeš hodnej…“
„Opravdu nemůžu, Aileen,“ řekl Jason. „Ale kdybych se později chtěl vrátit, najdu si tě.“
Povzdychla si.
„No jasně,“ nevěřila mu. „Hannah je vedle u kulečníku,“ trhla bradou. „Aspoň ještě před chvílí byla.“
„Díky,“ kývl hlavou.
Hannah skutečně našel opřenou o stůl potažený potrhaným, zeleným sametem. Zůstal v tmavém koutě opodál, tak, aby na ni viděl.
Sotva se opřel o zeď ramenem, vešla do zakouřeného sálu drobná postava zahalená do tmavě šedého šálu.
* * *
„Nevíš, co chceš, Ellen,“ konstatoval Danny.
„Nikoliv, já vím naprosto přesně, co chci,“ oponovala.
„Tak teda často měníš názor. Jak mám Wesleyho přesvědčit, aby spolupracoval, když to má být překvapení, jak jsi se před chvílí rozhodla?“ rozhodil ruce. Ellen se k němu otočila, aby vzápětí zjistila, že za rozhorčenými řečmi se skrývá fakt, že se Danny nesmírně dobře baví.
„Danny!“ snažila se ho okřiknout, ale neznělo to dostatečně příkře. „Prostě a jednoduše dohlédneš na to, aby to nepokazil, až ho překvapíme. Třeba aby na někoho nezačal řvát, případně nás neignoroval, neurazil se nebo neudělal něco dalšího ze svého arzenálu negativních projevů.“
Danny na ni chvíli zíral beze slova.
„A můj dohled si představuješ konkrétně jak?“ zvedl husté obočí.
„Však ty už na něco přijdeš, Danny. Kdo jiný, než ty.“
„To tedy děkuju za důvěru,“ zasmál se.
„Má důvěra pramení z nedostatku jiných možností,“ odsekla lehkým tónem.
Danny zůstal neschopen slova a nevěděl, jestli se má ohradit, nebo začít smát. Každopádně tahle energická a vtipná Ellen, která ho štípala satirickými poznámkami, u něj vyvolávala nečekané okouzlení.
Můj bože, nechci vidět, co na to řekne Wesley, pomyslel si. A nechci vidět, jak já dohlédnu na to, aby se zachoval slušně. Za téhle situace, v téhle době.
Zabije mě, že jsem mu to zatajil.
„Jdi se podívat za Shakespearem, jestli něco nepotřebuje a když ano, pokus se mu s tím nějak pomoct,“ pokračovala Ellen zamyšleně. „Já se pokusím najít Annie a zapojit ji.“
„Zapojit ji?“ zopakoval Danny zvědavě.
„Ano, samozřejmě, jinak by to nebylo ono. Všichni se musí zapojit.“
„I Flash?“
Znejistěla a mezi obočím se jí objevila vráska.
„Dobrá, úplně všichni ne,“ uznala mírně neochotně. „Flashe necháme raději stát stranou.“
„Chytrá holka!“ usmál se Danny uznale. Zamračila se ještě víc.
„Nech si laskavě takový tón, ještě bys mě u toho mohl poplácat jako klisnu!“
Rozhodně nečekala, že se Danny se šibalským úsměvem natáhne a skutečně se jí pokusí plácnout přes zadek. Podařilo se jí uhnout na poslední chvíli, ve tváři výraz naprostého pohoršeného ohromení.
„Na tohle raději zapomenu, pane Larabi!“ vydechla šokovaně.
„Ano, já vím,“ bavil se, ale při pohledu na její upřímné zděšení se snažil svoje pobavení ovládat.
„Jdu za Shakem,“ řekl, když už nehrozilo, že se bude smát nahlas. „A přeju hodně štěstí v přesvědčování Annie.“
To budu zcela určitě potřebovat, souhlasila s ním v duchu.
„O to ty se nestarej,“ předstírala hrdinství. „A drž Wesleyho dál od kuchyně!“
* * *
Margot Glaserová si otřela zpocené čelo rukávem, bylo vedro, plno a hlučno.
Právě stavěla na barovou desku plné sklenice piva, když se nevybíravě rozrazily dveře.
„Vítej, Gregu, nejspíš jdeš akorát z jedný hospody do druhý,“ přivítala ironicky příchozího muže v umatlané buřince a přehodila si přes předloktí vlhkou utěrku.
„Potřebuju rychle panáka, Margot!“ prohlásil Greg a nejistými pohyby se vyšplhal na barovou židli.
„No no, nepřetrhnu se kvůli tobě!“ zahučela Margot, ale sahala po láhvi. „Poslechni, seš nějakej bledej,“ prohlédla si ho podrobněji. „Nemáš už dost?“
Greg neodpověděl, dokud do sebe neobrátil první skleničku whisky.
„Abych nebyl bledej!“ otřel si hřbetem ruky knír. „To byste, lidi, museli vidět, co se právě stalo u Harolda!“
„Vždyť to povídám, že jde akorát z jedný hospody do druhý,“ obrátila Margot oči v sloup. Gregovi Geesemu se ale povedlo upoutat pozornost ostatních.
„Přišla tam Beryl Lindsdayová, však víte, pracovala v Domě, byla to hrůza, vypadala děsivě,“ rukou naznačil žádost o dalšího panáka. Margot vykonala pohyb jen automaticky, pohledem dál visela na Gregovi.
„Ta byla přece popálená, ne?“ zamračila se a postavila skleničku před něj.
„Má jen polovinu obličeje!“ přikývl Greg. „Strašný jizvy, nemá vidět jedno oko… přišla tam a začala z ničeho nic křičet na Hannah Curwigenovou, že je to její vina, že ona způsobila ten požár a že se za to bude smažit v pekle! Bože, vypadala, jako by sama vylezla z pekla… musela z toho všeho zešílet, křičela a ječela, dokud jí nevyvedli ven! Dočista, jako by se zbláznila,“ naznačil Margot, že hodlá pokračovat v rundách, ale ta ho tentokrát zcela přehlédla a vyměnila si významný pohled s Bobbym, který vystrčil hlavu z kuchyně.
Osazenstvo hospody se rozšumělo.
„Měli byste jí vidět,“ pokračoval Greg v mluvě i v naznačování rukou. „Není divu, že jí přeskočilo. Není divu… Hej, Margot, potřebuju další, víš, jak jsem šokovanej?!“
„Spíš nalitej! Nejsi tu sám!“ odbyla ho Margot hrubě a zamyšleně si založila ruce.
* * *
Anne ležela na posteli s rukama založenýma za hlavou. Obuté nohy měla natažené a opřené o kovovou oprýskanou pelest. Sledovala trámoví na stropě a nenechala se vyrušit Elleniným příchodem, přestože slyšela klapat její podpatky už od přízemí.
„Dobré odpoledne, Annie,“ pozdravila ji Ellen. „Vidím, že nemáš nic na práci.“
„Podle čeho jsi to poznala?“ neodtrhla Anne oči od stropu. „Jsem naprosto zaneprázděná.“
„Takže mě napadlo, že bych tě mohla nějak zaměstat,“ pokračovala Ellen nerušeně, posadila se na okraj židle a ruce složila způsobně do klína. „Mám pro tebe takový vcelku nenáročný úkol.“
Anne přestala zírat do stropu a otočila se na Ellen.
„Ty máš pro mě úkol? Co je to za blbost?“
„Annie, dej ty příšerně špinavé boty z té postele, rozčiluje mě to,“ nakrčila nos Ellen, ale odpovědí jí bylo jen provokativní překřížení kotníků.
„Nemám náladu plnit žádnej tvůj úkol,“ oznámila Anne docela mírně, ale jednoznačně.
„Není to jenom můj úkol… zkrátka všichni něco dělají, tak bys také měla přiložit ruku k dílu.“
„Jak to myslíš?“ napřímila se Anne na loktech.
„Dárek pro Wesleyho. Má totiž narozeniny a chystá se taková malá…no, oslava je možná příliš silné slovo, ale v těchto podmínkách to snad bude to nejlepší, co je možné.“
Anne už na posteli seděla. „Já asi špatně slyším,“ konstatovala nevěřícně. „Ty ses zbláznila?“
„Nevím, proč bych se zbláznila,“ zvedla Ellen bradu a zatvářila se chladně. „Však tě neubude, beztak nemáš co na práci, tak prostě sežeň Wesleymu nějaký dárek, samozřejmě nikdo nečeká nic velkého vzhledem k tomu, kde jsme.“
Anne si opřela dlaň o tvář a stále nevěřícně sledovala zamyšlenou Ellen.
„Oslava bude probíhat k večeru, tak abys to stihla,“ pokračovala.
„Wesleymu dárek?!“ zopakovala důrazně Anne.
„Ano, ale už jsem to nejméně dvakrát opakovala, takže-“
„Leda tak kopanec do žeber!“ ušklíbla se Anne a praštila sebou zpátky na postel, až zavrzala zrezlá péra. „Nebo jed na krysy. Do jídla.“
Ellen vzdychla. Samozřejmě, že nečekala nic jiného, ale ještě to nechtěla vzdát.
„Tady přece nejde o žádné osobní sympatie, jde o jakési rozptýlení atmosféry, kterou oslava vždy poskytuje, alespoň v mém případě.“
Anne jí opět věnovala shovívavý pohled plný ironie.
Je to tak, pomyslela si. Tady nejspíš časem hrábne každýmu. Už to přišlo i na Ellen.
„Domnívám se, že i ty bys při vymýšlení dárku pro Wesleyho či jeho výrobě mohla nalézt jisté rozptýlení a zapomenout na… na všechny ty události ohledně… Kita a tak.“
Modré oči, pozorující Ellen, se zúžily.
„Mlč, jo?“
„Vždyť mlčím,“ ujistila ji rychle, aby předešla hádce.
„Tady nikdo není zvědavej na žádnou oslavu,“ posadila se Anne znovu. „A Wesley už vůbec ne, co si myslíš, že ti na takovou blbost řekne, proboha! To čekáš, že ti bude děkovat a tvářit se vděčně nad našimi dary…?“
Představila si v duchu tu situaci a přišla jí docela směšná.
Možná bude oslava na Wesleyho počest ještě lepší, než kopanec do žeber! uvědomila si škodolibě.
„Je slušnost popřát všechno nejlepší tomu, kdo má narozeniny,“ oznámila jí Ellen.
„To jo,“ přikývla Anne. „Ale jen ty si kvůli tomu musíš uspořádat oslavu s dortem a hudbou i na místě, jako je to tohle,“ vstala z postele a zamířila ke dveřím.
„Kam jdeš?“
„Ven.“
„Ale nezapomeň na ten dárek!“ upozornila ji.
„Možná,“ připustila Anne neochotně a vzala za kliku.
„A náhodou tam bude i dort a hudba,“ sdělila jí ještě Ellen blahosklonně.
Anne zvedla oči v sloup a bouchla za sebou dveřmi.
* * *
Na Ellen to účinkovalo rozhodně – vymýšlení oslavy v podmínkách, kde je oslava prakticky nemožná ji plně zaměstnalo myšlenky i čas. Nikdy ji nenapadlo, že je to skoro zábavnější, než mít všechno potřebné k dispozici.
Nesla v náručí kameninový džbán, ze dvou třetin naplněný červeným vínem. To, že ho nesla sama osobně a nepověřila tím kohokoliv jiného, způsobily zřejmě ony zaměstnané myšlenky. Uvědomila si to zhruba v polovině své cesty, ale už se jí nechtělo vracet.
Nespokojeně nakrčila nos a neelegantně si odfrkla, džbán se docela pronesl. Navíc se pokoušela jít pokud možno rychleji, aby náhodou nepotkala venku Wesleyho.
K tomu ale naštěstí nedošlo, s velkými obtížemi a za pomoci vlastních nohou a loktů se jí podařilo otevřít vrzající dveře do místnosti používané jako jídelna či kuchyně.
Konečně džbán postavila na stůl a protřepala si nepříjemně tuhnoucí paže.
„El, hledal jsem tě, mám to pro tebe,“ vrazil dovnitř Danny a přestože nemluvil hlasitě a ani jinak nebyl příliš hlučný, málem nadskočila leknutím.
„Proboha, Danny! Vylekal jsi mě, neumíš zaklepat?“ obořila se na něj zamračeně.
„Na kuchyň?“ podivil se upřímně.
„Ale na tom nezáleží,“ mávla jemně rukou a pomalu se uklidňovala. „Co jsi mi vlastně chtěl?“
„Mám to pro tebe,“ zopakoval a vložil jí do dlaní tmavomodrý přeložený kus látky. Zjistila, že je to šátek, ve kterém se ukrývá špulka bílé niti se zapíchnutou jehlou.
„Ještě jsem ho vypral,“ usmál se Danny. „Je to můj nejlepší šátek, tak doufám, že to Wes trochu ocení. Je ještě trochu vlhký, ale do večera to uschne. Nit a jehlu ti s potěšením zapůjčil Spencer, můžeš vyšívat, co hrdlo ráčí. Když už jsme u toho, docela rád bych to viděl,“ mrkl na ni.
„Ty nevěříš, že umím vyšívat, že?“
„To jsem neřekl, ale přiznávám, že jsem na to zvědavý.“
„Není to rozhodně můj koníček,“ přiznala, šátek položila na desku stolu a na něj nit s jehlou. „Ale otec a Sofie nedali jinak, než že to každá slušná dáma musí ovládat. A tak to tedy na určité úrovni ovládám, ačkoliv musím přiznat, že nebylo jednoduché naučit mé prsty tak drobnou práci.“
„Jsi roztomile upřímná,“ zasmál se.
Z okny kuchyně, kolem jejího zápraží, se mihla čísi postava.
„Musím schovat to víno,“ rozhodla Ellen hbitě, „nebo ho ještě nějaká dobrá duše vypije.“
Popadla džbán energicky do obou rukou a zároveň se rozhlížela, kam by ho mohla schovat a snad proto přehlédla Dannyho, který vykročil vpřed ve snaze jí pomoci.
Skoro se srazili a Ellen jen na poslední chvíli uhnula stranou, aby vzápětí ucítila, jak jí nezadržitelně ujíždí podrážka levé boty po čemsi mokrém.
Vykřikla, z výšky se posadila na zadek a víno ze džbánu jí vychrstlo na obličej a šaty.
„Proboha, Ellen, jsi v pořádku, stalo se ti něco?“ přidřepl k ní Danny a popadl ji za ramena.
Byla mu nesmírně vděčná, že se nesměje.
„Ellen, nebolí tě nic?“
„N-ne,“ zalhala, protože ve skutečnosti jí naražená kostrč bolela příšerně. To mu ale samozřejmě nemohla říct.
Odebral jí z rukou poloprázdný džbán a pomohl jí vstát.
„Proboha!“ ventilovala konečně svou bolest nahlas. „Moje šaty! Kdo mi to tady vyčistí? To je naprostá hrůza… proboha!“ pokoušela se odlepit vínem nasáklou látku od svého těla.
Chtěl ji utěšit a nadechl se k tomu, ale nevypravil ze sebe nic, protože věděl, že by to nemělo příliš inteligentní znění. Nedokázal totiž odtrhnout zrak od místa, kde se mokrá a načervenalá látka přisála k Elleniným ňadrům a těsně kopírovala věci, které si doposud ani nepředstavoval.
„Podívej se na to,“ rozhodila ruce, skutečně dojemně nešťastná, s mokrým obličejem a krůpějemi vína, které jí kapaly z vlasů kolem tváře.
Proboha, musím se ovládat! okřikl se v duchu Danny. Zbláznil jsem se, nebo co?
Zvedla k němu oči a nabodla se na jeho pohled jako motýl na špendlík. Viděla v jeho očích nepokryté okouzlení a něhu a ještě cosi, co pojmenovat nedokázala.
Víc, než kdykoliv jindy, připomínaly jeho oči hořkou čokoládu a v ní samotné zatrnulo tak sladce a horce, jako by si dala prudký doušek onoho nápoje.
„Danny…?“ dokázala jen nechápavě vydechnout.
Víc říct nestihla, protože ji popadl za ramena a políbil. Ničím by jí asi nedokázal tolik překvapit, chvíli nebyla schopná ani obrany, ani jiného pohybu.
A pak už ji ani nenapadlo se bránit. Omamná vůně vylitého vína se jim rozlila v žilách, Danny ji tiskl silou, aniž si to uvědomoval a nevnímal nic jiného, než její měkké poddajné tvary, které si tiskl k hrudi.
Dveře se rozletěly tak nečekaně, že jim oběma srdce málem vyskočilo z hrudi.
Stála v nich Anne, která si šla ve vší nevinnosti pro něco malého k jídlu a nyní vypadala téměř stejně překvapeně, možná až šokovaně, jako oni dva.
„To…“ pokusil se chopit slova Danny. „…neumíš zaklepat?“
„Na kuchyň?!“ vydechla Anne a vykulila oči.
Bylo to celé absurdní a Dannymu by to přišlo i k smíchu, kdyby byl ovšem schopen pojmout do sebe tolik různorodých emocí.
Nebyl.
Jen stál a zíral na Anne a u toho stále ještě držel jednu dlaň na Ellenině paži.
„Já radši…“ ukázala Anne kamsi ven. „…vypadnu.“
Udělala to doslovněji, než možná měla v úmyslu, protože práskla dveřmi a zakopla o schody na zápraží takovým způsobem, že prakticky vypadla na hrubý štěrk s ostrůvky trávy rovnou pod něčí nohy.
„Annie…?“ podivil se Wesley. „V pořádku?“
„Já? Jo!“ pokusila se co nejrychleji vyskočit na nohy.
„Kam tak pádíš?“ prohlížel si její modré oči a zmatený výraz. „Stalo se ti něco?“
„Ne, co by se mi mělo stát?“
„Kam jsi tak letěla… doslova?“ zajímal se opatrně. Čekal, že ho každou chvíli pošle do příslušných míst.
„Z kuchyně… totiž, ne z kuchyně, já jsem… hledala jsem… tebe,“ vykoktala ze sebe. Stále ještě nedokázala skládat slova do věty a tak se jí pletly na jazyk, jak se jim zachtělo.
„Mě?“ podivil se upřímně.
„Jo… no, prostě… tady máš,“ udělala to první, co ji napadlo a vrazila mu do dlaně cosi drobného. „Všechno nejlepší.“
„…cože?“ zůstal na ni v údivu zírat.
„No – máš přece narozeniny, nebo ne?“
„To jo,“ přiznal a otevřel dlaň.
„Jsou to indiánský korálky. Orlí dráp mi říkal, že z toho jejich ženy vyrábějí i náramky, tak jsem to taky zkusila. Není to nic moc, jen kožený řemínky a pár korálků… moc to neumím.“
„Je… pěknej,“ dostal ze sebe a z malovaných korálků nespustil oči. „Ale jak můžeš… jak jsi mohla vědět, že mám narozeniny?“
„No, víš…“ zrozpačitěla.
El mě zabije. Trochu se mi to nepovedlo.
„Danny, že jo,“ došlo mu. „On si to vážně ještě pamatuje.“
Stále ještě nepohnul rukou ani nezavřel dlaň, jako by na ní měl motýla s barevnými křídly a ne pár řemínků a korálky.
Opřela se zády o zábradlí kuchyňské verandy.
„Ne tak úplně,“ přiznala. „Ona je to tak trochu skupinová práce.“
„Cože?“ zasmál se zmateně.
„Je to nějakej Ellenin výmysl,“ začala neochotně a zadívala se do země. „Znáš jí. Nejspíš si přála nějakou oslavu a Danny…“
Znovu se jí promítla scéna, kterou před chvílí viděla v kuchyni.
„Nejspíš jí řekl o tvých narozeninách. Asi se mi povedlo tě připravit o překvapení.“
Opřel se vedle ní, ale s dostatečným odstupem a konečně kolem náramku sevřel dlaň.
„To teda nepovedlo,“ řekl upřímně.
„Čeká tě oslava i s dortem a hudbou,“ neposlouchala ho. „Asi večer. El rozdala úkoly všem,“ ušklíbla se.
„To snad ne.“
„Ale jo. Asi bys nezvládl předstírat, že o ničem nevíš, co?“ podívala se na něj pokradmu.
„Ale… jo, asi zvládl,“ připustil. „Oslava?“ rozhodil ruce a chtělo se mu kdoví proč smát.
„Jo,“ přikývla Anne. „To je ale blbost, co?“
„To teda je.“
Chvíli mlčeli a ačkoliv každý z nich myslel na něco úplně jiného, jejich společné ticho skoro připomínalo souznění.
„Tak,“ nadechl se po chvíli Wesley. „Každopádně… děkuju za ten… dárek.“
„Jo, to nic není,“ mávla rukou nepřítomně.
„Uvážeš mi ho? Sám to asi nesvedu.“
„Jasně,“ trhla rameny. „Uvážu.“
Skoro ani nedýchal, když si vyhrnoval levý rukáv košile. Uvědomoval si vzácnost chvíle, Anne už na něj několik minut nekřičela, neposílala ho do horoucích pekel a dokonce ho ani neprobodávala tím svým modrým pohledem.
Té byla ovšem vzácnost chvíle na míle vzdálena. Za to si všimla dlouhých jizev na jeho předloktí, lesklých a červených, na některých místech tmavě, na některých už světlající. Věděla až moc dobře, odkud je má.
„Bolí tě to ještě?“ zeptala se.
„Už o tom dávno nevím,“ zazněla předpokládaná odpověď.
„Vážně jsem se tenkrát bála,“ přiznala a utáhla uzel na kožené šňůrce. Na Wesleyho silném opáleném zápěstí vypadal barevný náramek trochu zvláštně, nepatřičně.
„To já taky.“
Cítil každý lehounký dotyk jejích prstů a všiml si, jak mu na paži vyskočila husí kůže.
Pozoroval její skloněný obličej, z téhle blízkosti viděl kresbu pih, které jí na tváři zanechalo sluníčko a byl vlastně rád, že k němu nezvedla oči.
„Hotovo,“ odlepila se od zábradlí a spustila ruce. „Musím jít,“ toužila se zbavit jeho přítomnosti. „Nejspíš se uvidíme na tý tvý oslavě.“
„Nejspíš jo,“ pousmál se. Narovnal se a zamyšleně se vydal pryč od kuchyně. Rukáv si nechal vyhrnutý a stále pokradmu hleděl na nečekaný dárek.
Úplně zapomněl, kam měl původně namířeno.
* * *
Někdo ji nesl.
Bolest ji svírala v kleštích a trvalo dlouho, než si vůbec uvědomila, co se stalo.
„Jime,“ zašeptala chraplavě. Těžce dýchala a každý nádech provázela ještě větší bolest.
„Jsem tady,“ odpověděl Jim Morgan. „Za chvíli budeme ve vašem pokoji.“
Kdesi slyšela i tiché kroky druhého detektiva Jasona Brewstera, ale nedokázala otevřít ani své zdravé oko.
„Jak… mi to šlo?“ zeptala se.
„Byla jste úžasná!“ řekl Jason a stiskl jí nezraněné rameno. Hlavu měla opřenou o Jimovu hruď a pokusila se o úsměv.
„Víte, že… jsem kdysi… chtěla bejt herečka?“
„Talentovaná rozhodně jste, bylo to působivé,“ pousmál se Jason a otevřel dveře.
Vklouzli do domu. Šli po schodech mlčky a ani vrzající dřevo nepřehlušilo Berylino namáhavé, chraplavé dýchání.
„Vyjde to?“
Jim ji opatrně položil na postel.
„Vyjde,“ přikývl. „Věřte mojí detektivní intuici.“
„To si pište, že věřím.“
„Klidně spěte, jsme tu s vámi,“ ujistil ji. Chtěla otevřít oči, nebo aspoň to oko, které otevřít mohla, aby se na něho podívala, ale nešlo to.
„Víte, co je škoda, Jime? Že jsem vás nepotkala dřív, když jsem byla ještě mladá. Nebo aspoň hezká.“
Jim Morgan zvedl oči a podíval se na svého přítele. Možná čekal pobavené zvednutí obočí, ale Jason měl v očích jen podivný tupý smutek.
Stejně tak se cítil i Jim.
„Jste statečná žena a já vám přeji jen to nejlepší,“ vyhnul se dalšímu Jasonovu pohledu a přikryl Beryl.
Neodpověděla.
Spala.
* * *
Ellen i Danny hleděli na zabouchnuté dveře.
„Panebože!“ zaúpěla Ellen tiše a přiložila si dlaň na ústa. Pořád tam cítila Dannyho rty. „Panebože… jak jsem mohla dovolit… jak sis ty mohl dovolit…!“
Podíval se na ni.
„El.“
Nechtěl se omlouvat. Po pravdě řečeno jediné, co chtěl, bylo políbit ji znovu, Annin nečekaný vpád mu byl prakticky úplně ukradený. Respektoval ale Ellenino ohromení, nechtěl ji plašit ještě víc.
„Ona nás viděla, Danny!“
„Jo, já vím, ale… nic se přece nestalo,“ usmál se konejšivě.
„Tomu ty říkáš, že se nic nestalo?!“ téměř vyjekla.
„Ale takhle jsem to přece nemyslel!“
„Teď se to všichni dozví. Budeme jako Annie s Kitem!“ prohlásila s podtónem určitého mučednictví.
„Cože? Ale El, uklidni se přece! Viděla nás jenom Annie a komu myslíš, že to bude vykládat? Ta má svých starostí víc, než dost. A navíc ji to nejspíš vůbec nezajímá.“
Ellen se opravdu začala uklidňovat.
„Dobře,“ řekla a očima těkala po místnosti. Oknem zahlédla, že Anne se zastavila u zábradlí a s někým hovoří. Měla chuť nahlas zaklít, ale ovládla se.
„Ellen, poslouchej mě,“ řekl něžně a uchopil jí za ruku.
„Nechci… nechci o tom mluvit,“ vytrhla se mu rozpačitě. Nedokázala se na něho ani podívat. Stačilo, jak ji pořád pálily rty, jako by ji ve skutečnosti líbat nepřestal.
„Postarej se nějak o to víno, prosím, já mám ještě spoustu práce, takže budu muset jít,“ sáhla po šátku a znovu se podívala z okna. „Je třeba, abychom to všechno stihli do té oslavy, však víš, není mnoho času.“
Anne už tam naštěstí nebyla.
Ellen vyrazila ke dveřím a dočista vypustila z hlavy, že má na šatech mokrou růžovou skvrnu.
Danny ji na to raději neupozorňoval.
* * *
Hannah Curwigenová šla toporným krokem prázdnou ulicí. Na nebi nebyla vidět ani hvězda a foukal teplý vítr místy tak silný, že jí škubal za uvolněný volán u výstřihu šatů. Měla v sobě nepočítané množství alkoholu, přesto si připadala podivně střízlivá.
Dalo by se říct, že nemyslela na nic a zároveň jí cosi v hlavě pracovalo na plné obrátky, samo, téměř bez její vůle.
Noha na podpatku se jí podlomila a Hannah dopadla na hrubý šterk cesty. Odřela si koleno, k okům na punčoše se jí přidala další díra, ale ani necítila bolest. Hmátla po botě, která jí sklouzla z nohy a zachytila pohledem postavu ležící na zemi opodál.
Nehýbal se.
Zvedla se a kulhavým krokem – jelikož botu si zapomněla nazout – se vydala k němu. I v nedobrém osvětlení v něm poznala na mol opilého kováře Francise Sparka.
Sklonila se k němu, až by to náhodnému pozorovateli mohlo připadat jako starost o bližního – kdyby ho vzápětí vší silou neudeřila přímo do obličeje.
* * *
Jane Smithovou probudilo bušení na hlavní dveře. Jako doktorova hospodyně a služebná měla už léta slabý spánek a navíc pokoj blízko hlavního vstupu do domu.
Přehodila si přes ramena vlněný šátek, vzala do ruky lampu a vydala se ke dveřím. Bušení se ozvalo znovu, ale Jane příliš nezrychlila, přece jenom, už nebyla nejmladší.
Otevřela dveře, za kterými stála nevysoká, oplácaná žena v nevkusných šatech a skoro se prohýbala pod váhou muže, kterého přidržovala.
„Potřebuju doktora!“ vyhrkla na služebnou, jen co je osvětlilo světlo z lampy. Muž byl napůl v bezvědomí nebo opilý a obličej měl celý od krve.
„Co se mu stalo…?“ otázala se Jane zmateně.
„Nevím, nejspíš ho někdo zmlátil, zatraceně!“ obořila se na ni žena. „Takhle jsem ho našla. Tak sebou hejbni, ženská, vždyť ten chlap tady vykrvácí!“
„Pojďte tedy dovnitř,“ ustoupila Jane, aby je pustila. „Vzbudím pana doktora. Ještě ani nesvítá…“
Vedla nesourodou dvojici a dokonce podpírala raněného muže z druhé strany. Jeho váha jimi oběma zametala, cosi nesmyslného blábolil a rozmazával si krev po krku a obličeji.
„Tady počkejte,“ pravila Jane Smithová zadýchaně a bolestně se chytila za kříž, ve kterém jí píchalo. „Dojdu pro doktora Hammonda.“
Doktorovi stačilo pár Janiných slov, bez váhání se zvedl z postele, oblékl si župan a následoval ji do pracovny.
„Přivedla ho taková ženská, taková… no, však mi rozumíte. Kdoví, co se přihodilo ve skutečnosti,“ sdělovala mu Jane po cestě. Vešli do pracovny, muž, kterého předtím uložili na kavalec se na něj zhroutil a tiše pochrupoval.
Doktor Hammond rozsvítil další lampu a přistoupil k raněnému s krvavým obličejem.
„Budu potřeboval nějaké pruhy plátna. A ohřejte trochu vody. Zdá se mi ale, že to nebude nic tak akutního. Kde máte tu ženu?“ obrátil se k Jane.
„Já nevím,“ pokrčila rameny udiveně. „Ještě před chvílí tu byla.“
Doktor mávl rukou.
„Nejspíš se bála, že bychom se příliš vyptávali,“ vzdychl unaveně a promnul si oči. „Tak tu vodu, Jane, prosím.“
* * *
Dveře se otevíraly pomalu a skoro neslyšně, jen slabě zavrzaly. V pokoji svítila jedna svíčka a její plamen se občas zachvěl v jemném závanu vzduchu, který sem nepravidelně vnikal pootevřeným oknem.
Na posteli kdosi ležel a těžce, sípavě oddechoval.
Hannah věděla, že tentokrát trefila správný pokoj. Udělala pár kroků blíž a protože byla jen v punčochách, nebyly na tkaném koberci skoro slyšet.
Světlo padalo jen na zdravou polovinu Beryliny tváře a tvořilo tak milosrdný optický klam, jako by ani nebyla zohavená.
Stejně bys nepřežila. Já ti jenom ukrátím to tvoje utrpení, pomyslela si Hannah a samým soustředěním se jí zkřivily rty. Udělala další a další krok, nevědomky v rytmu dechu zraněné ženy a rukou sáhla po polštáři.
Naklonila se.
Beryl spala.
Je to tvoje vlastní hloupost, holka, zvedla polštář a položila ho spící ženě na obličej.
Za zápěstí jí uchopila čísi ruka, silně a bolestivě, ale daleko horší bylo leknutí, které pocítila.
„Myslím, že to stačilo, slečno Curwigenová!“ řekl Jim Morgan ledovým hlasem.
„Pu-pusťte mě, nemáte právo… já jsem jenom…“
Otočil ji k sobě hrubě a zápěstí jí zabolelo. Nabodla se na jeho tmavé, ostré oči a v tu chvíli věděla, že došla někam, odkud se jen těžko dostane.
Že udělala velkou chybu.
Z vedlejší místnosti, kterou odděloval jen těžký závěs vyšel Jason Brewster a přistoupil k nim.
Byla vyděšená.
Na chvíli byla vyděšená, jako ještě nikdy a na nehezkém obličeji se jí usadil plačtivý výraz. Skoro by mohl budit lítost, ale nebudil.
„Tak půjdeme,“ pravil Jason.
„Nikam nepůjdu!“ vzepřela se a když se jí nepovedlo vykroutit ruku z Jimova sevření, zvedla druhou, aby ho udeřila do tváře. Nečinilo mu potíže úder zachytit, aniž ho jakkoliv rozrušil.
„Nebojujte s námi, jen si to ztěžujete. Nemám problém vás spoutat,“ řekl jí. „Půjdeme. Šerif možná nebude rád, že ho budíme v tuto hodinu.“
„Ale bude,“ pousmál se Jason a položil svou velkou ruku na rameno Hannah Curwigenové.
„Jime,“ ozvalo se slabě z lůžka, těsně předtím, než odešel z pokoje.
„Ano?“ vrátil se.
„Bude viset?“
Pokýval hlavou.
„To bude.“
Na zdravé tváři Beryl Linsdayové se zaleskla stružka čerstvých slz.
Byly to slzy radosti.
* * *
Wesleyho oslava neproběhla podle Ellenina plánu, protože spousta věcí byla poněkud jinak, ale dalo by se říct, že byla podařená. Slunce barvilo oblohu do neskutečných tónů od zlaté, přes oranžovou, červnou až do fialova, vzduch voněl a Spencer hrál na housle.
Shakespearův koláč byl sice nevábného vzhledu (podle Ellen vypadal naprosto příšerně), protože nebyla bílá mouka ani vejce, ale alespoň chutnal sladce. Vína od Spencera byla polovina, ale naštěstí se nad tím nikdo nepozastavil, stejně, jako si nikdo nevšiml, že má Ellen jiné šaty, než jaké tu obvykle nosí.
Angličan věnoval Wesleymu mosazné pouzdro na cigarety a Danny svůj nejlepší tmavomodrý šátek s drobným bílým vzorem, na jehož cíp vyšila Ellen smetanově bílou bavlnkou ozdobně propletená písmena W a S. Píchla se u toho do prstu tolikrát, že by to ani nešlo spočítat, ještě teď ji to bolelo.
Wesley všechno přijímal s rozpačitým úsměvem, který se občas podobal spíš úšklebku, ale jinak neprotestoval, nikoho neurážel, ani nedělal nic z toho, čeho se Ellen obávala.
Občas se neudržel a pokradmu se podíval na Anne, která s ním aspoň na tu vteřinu, kdy její pohled zachytil, sdílela určitý náznak spiklenectví.
Byla docela ráda, že ji neprozradil a dokonce si s ním vyměnila docela malý, nenápadný úsměv.
Netradiční hluk přilákal i Flashe, přibližoval se k ostatním s rukama v kapsách a klidným úsměvem.
Annin obličej se okamžitě zachmuřil.
„Slyšel jsem, že máš narozeniny,“ pravil směrem k Wesleymu. „To jsem netušil.“
„Já skoro taky ne,“ trhl Wesley rameny a pousmál se.
„Tak tedy všechno nejlepší,“ řekl Flash. Ruku mu nepodal, zato mu podal placatku obalenou tmavou kůží. „Tohle je tady někdy potřeba víc, než cokoliv jinýho.“
Wesley otevřel uzávěr a do nosu ho udeřila kořeněná vůně pálenky.
„Děkuju.“
Spencer pak zahrál rozvernou melodii a Wesley, Anne, Ellen a Angličan si zatančili čtverylku, samozřejmě pod vedením právě Angličana.
I když Anne Flashe ignorovala, nepřimělo ho to opustit vcelku veselou společnost. Soumrak je všechny zahalil do tmavě fialového šera a vzduch voněl tak, že by člověk uvěřil, že ho může čekat všechno.
To nejlepší i to nejhorší.