12. Slušně vychovaný mladý muž
Zvonek nade dveřmi se hlasitě rozcinkal, když Margot Glaserová vešla do obchodu. Bylo jí teplo a stuha, pevně uvázaná pod krkem, aby držela klobouk na svém místě, ji nepříjemně škrtila.
Hospoda zrovna nebylo místo pro slušné, úctyhodné ženy, ale alespoň mimo ni se snažila tak působit, obzvlášť poslední dobou.
„Dobrý den, paní Glaserová,“ pozdravil ji starý muž, který ji míjel skoro ve dveřích. Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, kdo to je.
„Dobrý den... Tony,“ odpověděla a nedokázala skrýt údiv v hlase. Někdejší majordomus Domu splněných přání a osobní sluha Harryho Sinclaira se vždycky nosil i přes svůj věk vzpřímeně a hrdě, oblečený v saku z kvalitní vlny a střihu, o kterém se jiným mužům v Sugarhillu mohlo jen zdát.
Vždycky měla za to, že je to vcelku vysoký muž, ale ten, který teď stál před ní hrbil ramena, bílé vlasy měl trochu rozježené a zdál se mnohem hubenější.
A starší.
„Jak se máte?“ zeptal se s úsměvem. „Moc vám to sluší.“
„Děkuji, mám se dobře. A vy? Ani nevím, kde teď...“ odmlčela se, protože si nebyla jistá, jak to říct, aby se ho nedotkla.
„Kde teď bydlím?“ dokončil za ni klidně, stále s úsměvem. „Na faře. Otec Sullivan mi poskytl volný pokoj a já mu na oplátku uklízím v kostele a víte, trochu jsem se mu snažil pomoci se tu zabydlet a poznat ostatní, když nastoupil po otci Wilcanovi.“
Margot mlčela, jen pokývala hlavou.
„Je to hodný člověk. A také Sofie mi pomáhá. Mám se dobře.“
Znovu se na ni usmál a jí ho bylo líto, protože viděla za tím úsměvem smutek, který už nejspíš nikdy nic nepřehluší. Neznala ho dobře a nechtěla ho litovat, protože málokdo ve skutečnosti stojí o soucit. Ale nemohla si pomoci.
„To... to jsem ráda,“ řekla, protože nevěděla, co jiného by k tomu měla dodat.
Tony si nasadil třesoucí se rukou klobouk a s pozdravem odešel z obchodu, pomalou, nemocnou chůzí, ramena stále přihrbená.
„Margot, dobré ráno!“ pozdravil ji hlučně Osmond Fletcher, baculatý muž s mohutným knírem, který vypadal, že má neustále dobrou náladu, až to někdy bylo nesnesitelné.
Jako třeba teď.
„Dobré ráno, Osmonde,“ odpověděla mu Margot bezvýrazně a přistoupila blíž k pultu. Do nosu jí udeřila vůně mleté kávy, dnes obzvláště silná a Margot se mírně zhoupl žaludek.
„Tak to tady máme,“ sáhl Osmond pod pult pro hnědé kožené desky. „Všechny vaše objednávky.“
Venku na ulici svítilo jarní slunce, sušilo bláto po včerejším dešti a Margot za sklem výlohy kohosi zahlédla. Kráčel svižně a vlastně se za okny jen mihl a tak v náhlém popudu, aniž by cokoliv vysvětlila Osmondovi skloněnému nad jejími objednávkami, vyběhla z obchodu.
Zvonek nade dveřmi ještě splašeně cinkal, když seběhla dva schody.
„Martine!“ zavolala hlasitě. „Martine Duffere!“
Zastavil se a otočil, slunce mu svítilo přímo do obličeje a tak si musel zpola zaclonit oči, aby viděl, kdo na něj volá.
„Margot,“ řekl jen. Nepředstíral nadšení, dokonce ani zdvořilost.
Došla tedy k němu, když se nepohnul z místa.
„Potřebuju s tebou mluvit,“ sdělila mu bez okolků.
„Nemám čas, musím se vrátit do stájí.“
„Nemyslím teď!“ odsekla. Dokázal jí rozčílit už jenom tím svým postojem, rukama založenýma na hrudi.
Byl zrovna v tom věku, kdy mladíci rostou před očima, ale i tak se jí zdálo neuvěřitelné, jak mu najednou ramena napínají obnošenou košili a z příliš krátkých, vyhrnutých rukávů koukají opálená, docela svalnatá předloktí a velké ruce. Bylo to divné, příliš živě si ho pamatovala jako malého, hubeného kluka.
„Potřebuju s tebou mluvit někde v klidu a v soukromí,“ doplnila.
Přešlápl z nohy na nohu a jednou rukou si prohrábl střapaté, slámově světlé vlasy.
„Jde o další dopis?“ zeptal se s pohledem kamsi přes její rameno.
„Ano.“
Přešlápl znovu, otřel si dlaně o zaprášené kalhoty, kousl se do rtu.
„Fajn. Žádnej další dopis nechci.“
„Cože??“
Nic jiného k tomu říct nedokázala, jen na něj udiveně zírala.
„Že už o žádný další dopisy nestojím,“ zopakoval pevněji. „Leda, že by v nich bylo něco fakt hodně zajímavýho,“ naklonil hlavu na stranu a upřel na ní pohled hnědozelených očí, které měly všechny Dufferovy děti. „Bylo? Protože nepochybuju, že je čteš.“
„Jak se opovažuješ se mnou takhle mluvit?“ zvýšila hlas plný rozhořčení.
„Lžu?“ ušklíbl se vyzývavě.
„Nemám důvod se tu před tebou hájit ty... ty...“
„Spratku? Parchante? Zmetku?“ napověděl jí, ale víc než jízlivě to znělo zlostně. A výhružně. To ji rozčilovalo ještě víc, až se svým vlastním vztekem skoro zalykala.
„Říkám, že se ke mě budeš chovat slušně!“ vyjekla.
„Já nejsem žádnej malej kluk, na kterýho budeš ječet,“ řekl tichým, překvapivě hlubokým hlasem. „Ani tvůj manžel, kterej skáče, jak ty pískáš. Mám dost svých věcí, musím jít pracovat,“ ukončil nepovedený rozhovor o obrátil se k odchodu.
Měla chuť mu vrazit pár facek, ale to by rozhodně nebyl dobrý nápad.
„Martine, stůj!“
Poslechl, zastavil se, ale neotočil.
„Jde o to, že jsem tentokrát dostala dopis i já. Musím s tebou mluvit někde jinde, než tady. A je to dost důležitý!“
Příčilo se jí mluvit mu do zad a zuřila.
„Dobře. Kdy mám přijít?“
Stále se neotočil.
„Přijď zítra ráno do hospody, než půjdeš do stájí.“
„To je hodně brzo,“ upozornil ji a přece jen se obrátil.
„Já vím, že je to hodně brzo!“ odsekla. „Budu tě čekat.“
„Jak chceš,“ překřížil znovu ruce přes hruď, když se tak na ní díval, odmítavě a přezíravě zároveň.
„Právě teď se podobáš Anne víc, než si myslíš, Martine Duffere,“ vzdychla si Margot a nevěřícně zakroutila hlavou.
„To asi těžko,“ odtušil z úšklebkem a obrátil se k odchodu podruhé, tentokrát nadobro.
* * *
John Flash stál opřený o strom a díval se na cestu, po které se krokem přibližovali dva jezdci. Levou rukou sáhl do kožené brašny u pasu a vytáhl placatku, ze které se napil.
„Whisky?“ zjevil se vedle něj Angličan.
„Jo.“
„Máš bolesti?“
John zvedl tázavě obočí.
„Proto piješ během dne, ne? Máš bolesti,“ ukázal Angličan na jeho levé rameno a paži, kterou pečlivě držel v ustrnulé pozici.
„Neřeš nesmysly,“ zakroutil hlavou John.
„No já nevím, ruka nejlepšího střelce západu se mi nezdá jako nesmysl.“
„To už dávno není pravda. Navíc mám ještě druhou.“
„To je on?“ pokývl Angličan směrem k cestě.
„Očividně.“
„Vypadá jako dobře vychovaný mladý muž.“
„Zrovna od tebe ta ironie vůbec nesedí,“ pousmál se John a schoval placatku zpátky do brašny. „Pojďme ho přivítat,“ odlepil se od stromu.
„Myslíš, že je tak dobrý, jak David tvrdí?“ následoval ho Angličan v těsném závěsu.
„Je.“
„Nepochybuju, že sis ho prověřil,“ poznamenal Angličan.
„Nebylo to tak těžký, jeho jméno má celkem zvuk. V jeho oboru.“
„Hm.“
Jezdec vedle Davida byl přibližně jeho věku, oblečený do jednoduchého, praktického oblečení, ale při bližším pohledu bylo vidět, že ho má šité z kvalitních látek a rozhodně na míru.
A čistě, zatím.
Svižně seskočil z koně a usmál se.
„Tak se setkávám s legendou osobně,“ pravil vesele a prohlédl si Johna. „Je mi nesmírným potěšením. Jsem Thorstein Jakobson,“ napřáhl pravou ruku.
„John Flash.“
„Vím,“ usmál se Thorstein a s neskrývanou zvědavostí si prohlížel Johnovu tvář.
„Zklamal jsem snad vaše očekávání, pane Jakobsone?“ zeptal se John a trpělivě, snad i pobaveně ten pohled snášel.
„Říkejte mi Thorsteine, prosím. A ne, nezklamal.“
„Tak to mám štěstí.“
„Hm, tábor,“ přejel Thorstein pohledem špičaté přístřešky mezi stromy. „Roztomilé.“
„Postarám se o koně,“ řekl David.
„Počkej chvilku,“ zastavil ho Thorstein, odepnul od svého sedla koženou brašnu s vypalovaným zdobením a pak si sňal klobouk, aby si otřel zpocené čelo. „To texaské vedro je vražedné a to ještě není nejhůř,“ usmál se. „Nejsem zrovna jižanský typ.“
„Možná to tu pro tebe bude trochu nepohodlný,“ poznamenal John.
„Bez obav,“ zasmál se Thorstein. „Nejsem až takový floutek, na jakého vypadám.“
„Rozhodně toho namluvíš víc, než David.“
„Tak to asi každý.“
Odmlčeli se a ušli pár kroků směrem ke stanům, pokračovali ale kolem nich dál, jako by se chystali na procházku lesem.
„Nebudeme chodit kolem horké kaše, pane Flashi.“
„Johne.“
„Tohle není zrovna neutrální půda, Johne,“ pokračoval Thorstein. „Nemám ani zavázané oči nebo něco podobného. Žádná opatření?“
„Zdá se, že máš zkušenosti.“
„Pracoval jsem s různými lidmi,“ pokrčil rameny Thorstein. „Ale to určitě víš. Dost možná bys dokázal všechny ty lidi vyjmenovat, protože sis o mě všechno zjistil. Nebo ne?“ věnoval Johnovi tázavý, dlouhý pohled.
„Já hlavně dost věřím svým chlapům,“ odpověděl John. „A v tom jsem se nikdy nezklamal.“
Thorstein se tvářil zamyšleně, jako by musel chvíli jeho zvláštní, nepřímou odpověď zpracovávat.
„Takže nehrozí, že potom najdou moje tělo na dně jezera rozřezané na šest kusů?“
„Myslím, že ne. Leda bys po tom vyloženě zatoužil.“
Thorstein se upřímně rozesmál.
„Nu, než k tomu dojde, nepřijel jsem s prázdnou,“ rozepnul přezku brašny a vytáhl na světlo láhev plnou načervenalé tekutiny. „Pravý Elijah Craig!“
„Večer, jako když ji najdeme,“ zvedl John uznale obočí.
„Taky si myslím,“ přikývl Thorstein. „Proto jsem vzal tři.“
* * *
Margot nespala.
Bobby ji poslal nahoru už víc než před dvěma hodinami, aby ji ušetřil uklízení toho nejhoršího nepořádku a vyhazování posledních opilců z hospody, ale k ničemu to nebylo. Zírala do tmy a poslouchala každý zvuk, který k ní dolehl ze spodního patra nebo z ulice a spánek se k ní ani nepřiblížil.
Nakonec vzdala marnou snahu, odhodila deku a vstala z postele. Bosá přešla přes koberec u postele, dál po prkenné podlaze až k sekretáři, kde zapálila lampu a pak otevřela horní šuplík.
Ve skutečnosti nebylo potřeba světlo, dokonce bylo zbytečné, aby znovu otevírala jakoukoli z těch dvou obálek, které držela na klíně, znala už každé slovo nazpaměť.
„Proč nespíš?“
Málem nadskočila leknutím, vůbec ho neslyšela vejít.
„Bobby! Musíš mě tak děsit?“ osočila ho.
„Promiň,“ vešel dovnitř. „Viděl jsem světlo pod dveřmi. Tak co se děje?“
„Ale nic,“ vzdychla hlasitě a položila obálky na sekretář.
„Zase to čteš?“ všiml si. „Margot, nic novýho se z toho už nedozvíš,“ přistoupil k ní a položil jí ruce na ramena.
„Já vím, jen... uvědomila jsem si, že vůbec nevím, co zítra Martinovi řeknu.“
„Aha.“
„Aha?? To je všechno, co řekneš?“ vstala rozhořčeně ze židle.
„A co mám říct? Myslel jsem, že je všechno celkem jasný.“
„Opravdu? To sis myslel? Vždyť ses k tomu vůbec nevyjádřil od tý doby, co ty věci přišly!“ odsekla.
„Protože to adresovala tobě, ne mě.“
„Ale týká se to nás obou úplně stejně!“
„Nemusíš se rozčilovat, Margot,“ pohladil ji po zádech.
„Já se nerozčiluju, kdybych se rozčilovala, tak to vypadá úplně jinak!“
Neodpověděl, tahle věta mu byla z jejích úst velmi známá.
„Vždycky jsem jim pomáhala, Dolores i Anne a dělala jsem to ráda, Bůh ví, že ano! Ale jak si to ta zatracená holka představuje, že jen tak nakráčím k Billu Dufferovi? A kde sakra vzala tolik peněz??“
„To nemám tušení,“ přiznal Bobby.
„Víš, předtím bych asi ani neváhala, ale teď... čekáme dítě. Celou dobu jsme se za to modlili, Bobby, a stalo se to. Možná to je ten pravý důvod, proč bychom se měli starat spíš o sebe a o něj a prostě to nechat být!“
„Možná,“ objal ji zezadu, políbil ji na vršek hlavy a položil obě dlaně na její břicho, na dotek už znatelně zakulacené. „Ale možná bychom to právě proto udělat měli.“
* * *
Nijak se neskrýval, když se k ní blížil, ale přesto jeho přítomnost vůbec nezaznamenala. Měla soustředěný, rovný postoj s lehce pokrčenými koleny a natočená bokem házela nožem proti stromu.
Vždycky správně vydechla, když hodila a čepel se pokaždé zakousla do kmene, přesto byla s výsledkem nespokojená, nemusel jí vidět do tváře, poznal to z napětí jejích ramen a prudkostí jejích pohybů, když nože vytrhávala ze dřeva.
„Annie,“ oslovil ji, sám slyšel, jak nepříjemně to zní.
Otočila se.
Bylo jí horko, takže si svlékla vestu i košili a cvičila jen v plátěné košilce zastrkané do kalhot.
„Ahoj, Kite,“ pozdravila ho, ale také skoro bez úsměvu.
„David ti půjčil svoje nože?“ podivil se.
„Jo, už ráno.“
„A proč si nesundáš i tohle?“ ukázal na její opasek s oběma zbraněmi, který měla připnutý na bocích.
„Mám s nimi jinou rovnováhu, je lepší si na to zvykat už při cvičení,“ vysvětlila. „Chceš se přidat?“
„Ne, vlastně ne,“ řekl, zkřížil ruce na hrudi a podíval se jí do očí. „Annie, můžeš mi vysvětlit, co jsi to v tom Yotentownu sakra vyváděla?“
Bylo na ní poznat, že ji nepříjemně zaskočil, zamračila se a hodila poslední nůž, který měla v ruce.
Zabodl se.
„Nebudu se s tebou o tom bavit, Kite,“ řekla odměřeně.
„Jo, to teda budeš, Annie,“ vzal ji za rameno, aby ji obrátil zpátky k sobě. „Sama proti dvěma detektivům? Vážně?“
Modrýma očima probodávala ty jeho, rty stisknuté do tenké čárky, ale zarytě mlčela.
To ho trochu mátlo.
„To, že máš zbraň z tebe nedělá neporazitelnou,“ pokračoval tedy. „Úplně klidně ti ji můžou sebrat, obzvlášť, když jsou dva a obzvlášť, když jsou na to vycvičený!“
„Kite, fakt sklapni,“ odvrátila se, ale pořád jí držel za rameno.
Uvědomil si, že na ni opravdu nechce křičet, jenom jí potřebuje říct... všechno, co má na srdci.
„Annie,“ přestal ji tak pevně svírat a téměř něžně jí narovnal spadlé ramínko od košilky. „Annie, tohle už není hra, chápeš? To není předvádění se před chlapama v hospodě, to není střílení na plechovky, to dokonce sakra ani není skákání na vlak!“
Odmlčel se, protože se mu zase začal rozhořčením zvyšovat hlas. Očekával prudkou odezvu, ale ona pořád mlčela a dívala se na něj přimhouřenýma očima.
„Slyšíš, co říkám??“
V jednu chvíli se nehýbala, skoro jako by nedýchala a vzápětí odrazila jeho ruku ze svého ramene bleskovým, prudkým pohybem.
„Annie.“
Vytahala všechny Davidovy vrhací nože ze stromu a obrátila se k němu s takovou vervou, že měl pár vteřin dojem, že je teď všechny nahází do něj. A zcela určitě by se trefila.
Teď už čekal, že se hlasitě ohradí, že se pohádají a připravoval se na to, jak zůstat víc v klidu, ale zase se spletl. Otočila se a odkráčela lesem pryč, ne stezkou, ale přímo, přes pařezy a křoviny a úplně klidně tam nechala ležet svou košili, vestu i klobouk.
„Annie!“ volal za ní rozhořčeně a možná trochu dotčeně, ale ignorovala ho. Chvíli uvažoval, že ji bude následovat, ale nakonec to vzdal a s povzdechem posbíral její věci.
Donesl je do jejího stanu, kde je složené položil na zem a pak se ve špatné náladě přiloudal k vyhaslému ohništi, kde posedávali ostatní – Angličan, Shakespeare, Spencer, Wesley a David spolu s tím svým bratrancem.
Kit se k nim mlčky posadil.
Thorstein Jakobson měl před sebou rozložený velký zažloutlý papír, který držel v oběma rukama a soustředěně do něj díval, záda opřená o sedlo a deky. Kit si nejdřív myslel, že je to mapa, ale pak si uvědomil, že to nejspíš bude plánek dolu.
„Ty, Thorsteine,“ nevydržel Shakespeare delší ticho. „Zaslechl jsem, že jsi nějaká studovaná kapacita.“
Thorstein se pousmál. „Jsem inženýr chemie.“
„A to znamená co?“ zajímalo Spencera.
„Že můžu vyhodit do povětří cokoli budu chtít.“
„Takže jsi pomáhal stavět tunely?“ zajímal se Shakespeare.
„Často,“ přikývl Thorstein. „Tunely, želenice, mosty. I když já jsem spíš pomáhal odstranit to, co tam bylo navíc,“ upřesnil. „Jsem spíš destruktivní typ.“
„Jasně,“ zasmál se Spencer.
„Nevěděl jsem, že odpálit dynamit je taková věda,“ ušklíbl se Wesley.
„Není,“ řekl Thorstein a položil si rozevřený plánek na klín. „Odpálit tenhle důl by nejspíš dokázal kdokoliv z vás. Ale já to udělám naprosto excelentně!“
„Tak na to se rád podívám, věř mi,“ prohlásil Spencer a myslel to vážně.
„Bude mi potěšením,“ řekl Thorstein a znovu zvedl plánek, i když už do něj koukal jenom tak zběžně. „Bůh ví, že bude.“
Anne, která měla nejdřív namířeno k jezeru, ale nakonec skončila usazená na prvním pařezu, který potkala, se zjevila na stezce mezi stany. Ano, nechtěla poslouchat Kita a už vůbec s ním nechtěla o ničem mluvit, to byl její původní plán, ale po chvíli vstřebávání vlastního vzteku a pocitu nespravedlnosti změnila názor.
Jen ať si vyslechne, co si o tom myslím doopravdy!
Proto když Thorstein zvedl hlavu od črtů znázorňujících důlní chodby, uviděl vysokou štíhlou dívku s ledabyle zapletenými copy a evidentně naštvaným výrazem.
„Kite, chci s tebou mluvit!“ řekla. „Hned!“
Kit vstal s trochu zmateným výrazem. „Dobře, Annie, uklidni se,“ řekl.
„Nebudu se uklidňovat!“ popadla ho za ruku a zatáhla o dva metry dál, jako by to znamenalo, že budou mít soukromí, což byl nesmysl, všichni ostatní u ohniště je s neskrývanou zvědavostí sledovali. „Dobře mě poslouchej, Kite, mám už toho úplně po krk, abys věděl! Takže oni byli v přesile a vycvičení? Oni mi mohli sebrat zbraň? Jo, ale hádej co – nesebrali! A proč ne? Protože jsem věděla, co dělám! Mohli byste si to už konečně, vy chlapi mizerný, uvědomit?? Já nejsem dítě, ani žádná neschopná slečinka! Umím se o sebe postarat stejně jako každej z vás a víš, co už nejsem a nikdy nebudu? Bezbranná!“ šťouchla ho do hrudi zaťatou pěstí.
Věděla, že to Kitovi dává sežrat i za Johna, ale bylo jí to v tuhle chvíli jedno.
Kit se nadechl.
„A mimochodem!“ nedovolila mu nic říct. „John mi vytkl, že jsem je při odchodu zapomněla zabít a ty zas, že jsem neschopná, takže se příště zkuste vy Retlowové aspoň shodnout!“ obrátila se prudce k odchodu.
Nadechl se podruhé.
„A doufám, že jsem to řekla jasně!“ zavolala na něj.
„Jo!“ zamumlal si vztekle pro sebe a zamračeně se díval za odcházející dívkou, i proto, že se mu nechtělo obrátit se k ostatním, před kterými si trochu připadal jako blbec.
„Tedy, pánové,“ ozval se Thorstein s ohromeným úsměvem. „Tohle jste mi neřekli! Netušil jsem, že je mezi vámi taky někdo, kdo nenosí kalhoty.“
„Ale ona nosí kalhoty,“ upozornil ho Shakespeare.
Thorstein složil plánek, aniž se na něj znovu podíval a pohledem stále sledoval vzdalující se Anne.
„To je tedy krásná nálož energie,“ konstatoval obdivně. „Jako mořská bouře, která naráží na útesy. V posteli musí být úžasná! Pánové,“ podíval se po ostatních. „Dělá si tady na ni někdo nějaký nárok v tomhle směru? Protože jestli ne, rozhodně zkusím štěstí.“
Chvíli čelil všeobecnému upřímnému údivu a několika zvednutým obočím. Wesley vypadal, že se o něj pokouší srdeční kolaps, prudce sebou trhl, jak chtěl vyskočit na nohy a vrhnout se na toho floutka, aby mu velmi jednoduše vysvětlil, jak se věci mají.
V tom mu ale zabránila Spencerova velká tlapa, která mu dopadla na rameno a donutila ho zůstat na místě.
„Klid, hochu,“ zabručel Spencer.
Wesley chtěl něco aspoň říct, ale zuřil tak, že nebyl schopen najít smysluplná slova.
„Je to Johnova dcera, možná bys to měl vědět,“ řekl Shakespeare, který se opravdu bavil.
„Nepovídej!“ pronesl Thorstein s ještě větším zájmem.
„A tady Wesley by se k tomu možná rád vyjádřil, kdyby mu nezaskočilo, nebo co se mu to stalo,“ dodal Shakespeare vesele a poplácal Wesleyho silně po zádech.
„Aha,“ pochopil Thorstein a změřil si Wesleho hodnotícím pohledem. „Tak to samozřejmě respektuji,“ ujistil ho. „Ale škoda, opravdu,“ pousmál se zamyšleně.
David obrátil oči v sloup. „Prosím tě, mlč už.“
* * *
Seděli proti sobě, každý na jedné straně stolu. Martin odmítl čaj, který mu Margot nabízela a oči mu ujížděly z Margotina obličeje k dvěma papírovým obálkám, které měla v rukou. Neustále je obracela a otáčela, rozčilovalo ho to.
„Ta je tvoje,“ řekla pak, jednu z nich položila na desku stolu a posunula až k němu. Bylo na ní jeho jméno napsané Anniným neumělým rukopisem.
Ovládl se, ani se jí nedotkl a věnoval Margot nepříjemný pohled.
„Říkal jsem, že jí nechci.“
„To není všechno,“ řekla Margot a vstala, aby se vzápětí vrátila s krabicí, kterou položila na stůl.
„Co to má bejt?“ nechápal Martin.
„To patří k tomu dopisu.“
Předstírat přezíravý nezájem bylo najednou nad jeho síly, prudce vstal a sáhl po krabici, ale ve chvíli, kdy měl obě ruce položené na víku, ztratil odvahu.
„Co je v ní?“ zeptal se tiše.
Vypadal najednou trochu poplašeně a Margot se nad ním nakonec přece jen slitovala, ačkoliv by si zasloužil trochu vydusit.
„Dárky pro vás,“ řekla. „Od Anne.“
„Co...?“ hlesl a pomalu otevřel krabici, jako by se bál, že tam najde něco děsivého.
Stál nad stolem a pomalu bral do rukou každou věc, kterou našel uvnitř, trvalo to snad celou věčnost.
Malé šněrovací botky nad kotníky, z pevné kůže, pro Mary.
Tři nože v pouzdrech z vypalované kůže, každý jinak velký.
Růžový šátek z jemné látky.
Pásek s mosaznou přezkou, chlapecké košile z bílého plátna, vesta z látky tak jemné na dotek.
Dřevěný kartáč s rukojetí a štětinami na jemné, světlé dívčí vlasy.
Zůstal sedět skoro nehybně, v rukou největší z nožů.
Věděl, že je pro něj.
Měl široké, lesklé ostří, na konci zesílené a lehce zahnuté a střenku z tmavého dřeva. Byla vykládaná něčím bílým, snad leštěnou kostí, do tvaru krásné vlčí hlavy.
Věděl, že by měl konečně něco říct, nebo že by si měl přece jen přečíst Annin dopis, ale bál se, že by jeho hlas zněl jako uskřípnutý hlas malého kluka, kterým už nebyl a nemohl být.
Byl na ni tolik naštvaný a tolik mu chyběla.
Hladil palcem obrázek vlka a byl upřímně vděčný Margot, že mlčí a vyčkává, což u ní bylo silně neobvyklé chování.
Tohle nemohl odmítnout, ignorovat, jak si slíbil, nemohl by o to připravit ostatní.
„Kde-“ promluvil pak, ale stále ještě si nebyl jistý svým vlastním hlasem. „Kde všechny ty věci vzala?“
Věděl, že je to naprosto zbytečná otázka a ani nechtěl po Margot odpověď, prostě to jen potřeboval vyslovit nahlas.
„Koupila, řekla bych,“ odtušila Margot suše. „To totiž není všechno.“
Podíval se na ní tázavě a poněkud obezřetně.
„Víš co? Když nechceš číst svůj dopis, přečti si můj,“ rozhodla a položila před něj obálku se svým vlastním jménem, napsanou stejným rukopisem.
„Proč?“ zamračil se na ni.
„No jen do toho.“
Nechtělo se mu, ale tohle všechno příliš pokoušelo jeho zvědavost a taky obavy, takže neodolal.
Milá Margot,
vím, že nemám právo po tobě cokoli žádat, protože si dobře uvědomuju, co všechno si pro mě a mojí rodinu už udělala. Ale nemám v Sugarhillu nikoho, komu bych věřila víc.
Nemůžu říct, kdy se do města vrátím, může to ještě nějakou dobu trvat.
Chci tě požádat, aby ses postarala o moje bratry a sestru, abys je vzala k sobě a nemuseli už žít pod jednou střechou s otčímem a s Guyem. Až se vrátím, všechno napravím, slibuju.
Ty peníze jsou pro tebe, nalož s nimi jak jen budeš potřebovat, později pošlu další.
Postarej se mi o ně, prosím tě.
Anne
Martin dočetl, položil papír na desku stolu a nechal na něm roztažené dlaně.
„To snad nemyslí vážně!“ řekl.
„Řekla bych, že myslí,“ poznamenala Margot a položila na stůl vedle jeho ruky ještě něco dalšího.
„Co je to?“ nechápal.
„To jsou šeky, Martine. Za ně si můžu vybrat v bance hotovost, jsou na moje jméno, ale nejspíš budu muset použít víc bank a zajet do jinýho města, protože bych s touhle částkou mohla bejt podezřelá,“ ušklíbla se nevesele. „Proto mi poslala víc šeků. Kdo jí vůbec naučil vypsat šeky??“
Otázka kde vzala tolik peněz visela ve vzduchu téměř hmatatelně.
„Ne,“ řekl Martin tvrdě.
„Co – ne?“
„Já tohle nechci. O nás se nikdo cizí nemusí starat, postarám se sám! A ty šeky si klidně můžeš nechat,“ odsunul je stranou, až dva papírky spadly ze stolu a třepotavě se snesly na podlahu.
„To jsi velkej frajer, když tu jen tak pohazuješ se stovkami dolarů!“
„Jsou napsaný na tvoje jméno, ne na moje,“ odsekl.
„Protože tobě by peníze nikdo nevydal, chlapče!“
„Neříkej mi chlapče!“ vztyčil se hrozivě.
„Aby ses nezbláznil!“ začínala ji docházet trpělivost.
„Kdybych stál o milosrdnou pomoc, tak bych si spíš zkusil kleknout před kostel a žebral bych! Viděla jsi mě tam snad někdy? Hádám, že ne!“
„Mluvíš o něčem úplně jiným!“ ohradila se. „Anne se to prostě jen snaží vymyslet-“
„Ale Anne nemá co vymejšlet!“ skočil jí do řeči. „Ona tu není! Když může posílat dárky a... a prachy, tak může nasednout na dostavník, nebo na vlak, nebo na koně a vrátit se, do hajzlu, sem!“ křičel. „Protože jinak mě to nezajímá!“
Vyrazil ke dveřím tak prudce, že porazil židli. Margot byla rychlejší než on a opřela se o dveře zády dřív, než stihl sáhnout na kliku. Překvapení bylo oboustranné, chvíli na sebe zírali a přesto, že byl Martin doslova zmítaný všemi těmi emocemi, neopovážil se žádným násilím odstrčit tu malou, byť statnou ženu.
Velmi litoval, že všechno tohle vyslovil nahlas, neměl to v plánu říkat před nikým, natož před všetečnou Margot Glaserovou, možná ani sám nevěděl, že to cítí právě takhle.
„Vy Retlowové-Dufferové si vůbec nemáte co vyčítat!“ odfrkla si Margot. „Kolikrát jsem tohle viděla, co myslíš? Tenhle pohled, křik, kopání kolem sebe!“
„Uhni, Margot,“ řekl unaveně a rezignovaně.
„Ne, neuhnu! Nikoho nepotřebuješ, nic nechceš, nic tě nezajímá – chováš se jako sobec, takže přestaň fňukat a začni laskavě používat mozek!“ zaječela na něj.
A v tu chvíli, kdy se mu dívala do tváře, na napjatá ramena a pěsti sevřené podél boků jí opanoval skutečný strach, že by ji právě teď a tady mohl doopravdy uhodit. Nemohla by se tomu divit vzhledem k tomu s kým vyrůstal a kdo je jeho otec.
„A dost!“ procedil skrz zuby, ale jinak se ani nepohnul. „Nenechám do sebe už nikoho kopat, ani slovně. Už nikdy.“
Skoro proti své vůli jí zalila velká vlna soucitu. Jak tam tak stál, byť naštvaný a ublížený, bylo vidět, že z něj za pár let bude velmi pohledný chlap a kdyby se narodil jinde, kdyby mohl vyrůstat jinak, byl by z něj nějaký dobře vychovaný mladý muž.
A zatím je jen krok od toho, udeřit do tváře ženu.
Vzdala to a pomalu, rezignovaně se odsunula z dveří. I on vypadal, jako by mu došly síly, když sáhl na kliku a tiše se vytratil na chodbu.
* * *
„El, chytej!“
Anne hodila další košili nasáklou vodou ve stejnou chvíli, kdy zavolala, takže se Ellen nestihla připravit.
„Annie! Tohle děláš schválně, jsem si jistá,“ rozhořčila se Ellen.
„Nekecej a ždímej,“ mávla rukou Anne, ale usmívala se.
„Jsem úplně celá mokrá a ta voda je studená,“ pokračovala Ellen, ale látku v rukou srovnala, sevřela a zakroutila. Voda z ní začala crčet, ale Ellen dávala dobrý pozor, aby se už žádná další nedostala na její sukni ani boty.
Anne stála s vyhrnutými nohavicemi po kolena v jezeře a kolem ní plavaly další kusy světlého prádla, které se právě chystala pomocí kusu mýdla ještě pořádně drhnout.
„Ellen, máš to ždímat, ne se s tím mazlit.“
„Věř mi, že poslední, s čím bych se chtěla mazlit, je Spencerova špinavá košile!“ odsekla Ellen, ale pokusila se o ždímání ještě jednou, o něco silněji. Stále z toho teklo dost vody.
„Už je právě čistá,“ opravila ji Anne.
„No jistě, čistá,“ zamumlala si Ellen ironicky.
„A navíc není Spencerova, patří Angličanovi.“
„Na tom nesejde,“ roztáhla Ellen košili, ale dávala pozor, aby ji držela v natažených pažích před sebou. Teprve potom ji šla položit na trávu k ostatnímu vypranému prádlu. „A žádám tě, abys mi to přestala házet, jako bych byla nějaký pes, neubyde tě, když mi to na břeh doneseš a normálně podáš.“
Nemělo by ji až tak překvapovat, že jako odpověď okamžitě letěl další kus otřesně mokrého oděvu. Tentokrát to byly čísi spodky, připlácly se jí na obličej a už tak dost mokrý živůtek a zmáčely jí i vlasy kolem tváře.
„Annie, jsi nemožná! Podívej se, jak vypadám!“ odfrkla si zlostně, ale věděla, že Anne je to ve skutečnosti úplně jedno.
„Aspoň má Danny na co zírat,“ odtušila Anne a kývla bradou směrem za sebe.
„Já jsem to slyšel,“ smál se Danny na velkém hnědákovi, který byl po mohutný hrudník ponořený do jezera. Danny ho obrátil a pobídl a kůň poslušně vykráčel z vody. „A je to přesně tak,“ potvrdil. „Vypadáš naprosto rozkošně, Ellen.“
„Ne, to opravdu nevypadám,“ ohradila se, ale přes rty jí přece jenom přelétl úsměv a zrudly jí tváře.
Danny seskočil z koňského hřbetu a políbil ji.
„Ellen!“ ozvalo se z vody a letěla další košile. Tentokrát ji chytila.
„No paráda!“ pochválila ji Anne. „Ona přece jenom nakonec přestane mít reflexy jako dvouletý dítě.“
„Nemá smysl, abych tohle vůbec komentovala.“
„Danny, drž ho dál!“ ukázala Anne na koňská kopyta, která jen o kousek minula rozložené mokré prádlo.
„A drž ho dál ode mě,“ dodala Ellen.
Anne vzala poslední kus prádla, vydala se taky na břeh, aby Ellen pomohla a ve žlutém podvečerním světle se objevil Wesley, který přišel směrem od tábora. Anne právě ukazovala Ellen, že na ždímání nevidí nic složitého, takže si ho všimly až když byl u nich.
„Annie, tady jsi,“ konstatoval.
Něco zvláštního v jeho hlase ji donutilo se mu pátravě zadívat do tváře.
„Jo, tady jsem...?“
Mělo to zvláštní, tázavý konec. Wesley to ale dál nijak nerozváděl, nepřítomně poplácal koně po krku a usadil se na zem vedle prádla, aniž by z ní spustil oči. Vypadal, jako by jí chtěl něco říct a Anne se přistihla, že doufá, že to neřekne. Neměla už sílu na další diskuze o Yotentownu, takže velmi pečlivě ždímala poslední kus prádla, Elleninu světle žlutou spodničku s bílou krajkou.
Neřekl nic.
Usmála se na něj a pocítila nečekanou vlnu vděčnosti, tak silnou, že udělala těch pár kroků k němu a vtiskla mu krátký polibek.
„Setkala jsi se už s tím Davidovým bratrancem?“ prohlásila Ellen konverzačně, jako by se jí ticho zdálo příliš dlouhé.
„Ne,“ řekla Anne.
„Já ano. Překvapivě vypadá jako slušně vychovaný mladý muž. Navíc je z Evropy a vystudoval univerzitu a ještě ke všemu je dost pohledný. Velmi neobvyklá kombinace, obzvláště v této společnosti.“
„Hele, já jsem pořád tady a všechno to slyším!“ ozval se Danny dotčeně.
„A co má být?“ nechápala Ellen. „Já přece jen konstatuji zjevnou skutečnost.“
„Jo, vypadá celkem sympaticky,“ uznal Danny opatrně. „Ale zase bych to nepřeháněl.“
„Asi jsem jediná, kdo se s ním ještě nepotkal,“ vyklepala Anne spodničku a pomalu ji roztáhla na volné místo na slehlém trávníku.
„To jsi o nic nepřišla,“ zabručel Wesley. „Je to totální kretén!“
„Hm,“ ušklíbla se Anne. „A teď co si mám vybrat, že jo.“
„Budeš si muset udělat názor sama,“ probodla Ellen Wesleyho nehezkým pohledem.
„Pokud možno se mu ale vyhni,“ dodal Wesley.
„To asi těžko půjde,“ usoudila Anne.
„Hele, hlavní je, aby pro nás udělal svou práci tak, jak je potřeba, ne? Není důležitý, jak u toho bude vypadat,“ snažil se to uzavřít Danny. „Nebo jestli je to kretén.“
„Je to kretén,“ neodpustil si Wesley
* * *
Margot se cítila unavená. Každé ohnutí se pod bar pro sklenice ji stálo víc sil a to věděla, že ji čeká ještě několik hodin na nohou. I když jí Bobby pomáhal víc, než předtím, nejraději by se viděla v posteli a ne v zakouřené místnosti plné pachu piva a nemytých těl.
Neuměla si představit, že její únava a nemohoucnost se bude ještě zvyšovat, ale věděla, že ano.
Popadla další dvě plné sklenice piva a naučeným pohybem se hbitě propletla mezi lidmi, aby je donesla na správné místo.
Všimla si ho teprve ve chvíli, kdy se vracela, ale kdoví jak dlouho tam vlastně seděl, u stolu úplně v rohu, opřený o stěnu a se založenýma rukama. Pozoroval ji a tak mohla těžko předstírat, že ho neviděla a vlastně na nějaké předstírání neměla ani náladu.
Přešla rovnou k jeho stolu.
„Co tady děláš?“ zeptala se zamračeně.
„Sem se snad nesmí chodit? Dal bych si whisky.“
Otřela ruce do zástěry a raději se obrátila, aby mu nemusela vynadat. Měla největší chuť nalít mu do sklenice na whisky mléko a postavit ho před něj, ale nakonec upustila i od toho. Přinesla mu ale jenom pivo.
Neprotestoval, i když se sklenice ani nedotkl.
„Margot, sedni si na chvíli,“ řekl.
„Mám spoustu práce, pokud sis neráčil všimnout!“
„Nebude to na dlouho.“
„Martine, myslím, že toho bylo řečeno už dost,“ vzdychla si. Natáhl ruku, sevřel její zápěstí a donutil ji posadit se na židli.
Nebránila se.
„Jo, to bylo,“ souhlasil s ní.
„Takže co?“ dívala se na něj tázavě. „Chceš k tomu ještě něco dodat?“
„Tak trochu.“
Najednou nepůsobil tak sebejistě a arogantně, jako když tu před chvílí seděl.
„A co?“
„Některý věci jsem možná neměl říkat.“
„To má bejt omluva?“ ušklíbla se.
„Tak něco.“
„Omlouvání není tvoje silná stránka, že jo?“
Zhluboka se napil toho piva a Margot byla ráda, že mu nepřinesla whisky.
„Proč by ses měla chtít starat o cizí děti? Jenom kvůli těm penězům?“
Margot zprudka vstala ze židle.
„Jsi sprosťák, Martine Duffere a nebudu poslouchat už ani slovo!“ rozčílila se.
„Počkej,“ chytil ji znovu za zápěstí. „Budou ti pomáhat, dost toho zastanou a já nechci, aby to brali jako nějakou milost. Dokážou si to odpracovat. A bude jim rozhodně líp, než doma.“
„To znamená, že-?“
„Vůbec ale netuším, co na to otec, to si s ním budeš muset vyřídit sama.“
„Proč si to najednou-“
„Mě se to ale týkat nebude, já budu bydlet u Stadmanových, kde pracuju, nabízejí mi to už dlouho. Přijmu to.“
„Nemůžu říct, že bych pro to truchlila,“ poznamenala Margot ironicky.
„Jo, já vím.“
Dopil pivo, na stůl hodil pár mincí a zvedl se. „Zejtra jim to řeknu.“
„Bůh ví, že ti fakt nerozumím,“ zavrtěla Margot nevěřícně hlavou.
„No, od toho tu nejsi, ne?“
„Ne, to opravdu nejsem.“
Stál k ní zády, váhu na přední noze, jako by už dávno chtěl odejít skrz mlhu z cigaret a zápach alkoholových výparů, ale něco mu v tom bránilo.
Ohlédl se přes rameno, ale jen tak napůl, jako by se spíš díval do zdi, než na ni.
„Děkuju, Margot,“ dostal ze sebe a pak se konečně rozpohyboval směrem k východu. Dívala se za ním a pak z povzdechem shrábla peníze ze stolu. Nebyla si vůbec jistá, že se všechno děje tím správným způsobem.
Zvonek nade dveřmi se hlasitě rozcinkal, když Margot Glaserová vešla do obchodu. Bylo jí teplo a stuha, pevně uvázaná pod krkem, aby držela klobouk na svém místě, ji nepříjemně škrtila.
Hospoda zrovna nebylo místo pro slušné, úctyhodné ženy, ale alespoň mimo ni se snažila tak působit, obzvlášť poslední dobou.
„Dobrý den, paní Glaserová,“ pozdravil ji starý muž, který ji míjel skoro ve dveřích. Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, kdo to je.
„Dobrý den... Tony,“ odpověděla a nedokázala skrýt údiv v hlase. Někdejší majordomus Domu splněných přání a osobní sluha Harryho Sinclaira se vždycky nosil i přes svůj věk vzpřímeně a hrdě, oblečený v saku z kvalitní vlny a střihu, o kterém se jiným mužům v Sugarhillu mohlo jen zdát.
Vždycky měla za to, že je to vcelku vysoký muž, ale ten, který teď stál před ní hrbil ramena, bílé vlasy měl trochu rozježené a zdál se mnohem hubenější.
A starší.
„Jak se máte?“ zeptal se s úsměvem. „Moc vám to sluší.“
„Děkuji, mám se dobře. A vy? Ani nevím, kde teď...“ odmlčela se, protože si nebyla jistá, jak to říct, aby se ho nedotkla.
„Kde teď bydlím?“ dokončil za ni klidně, stále s úsměvem. „Na faře. Otec Sullivan mi poskytl volný pokoj a já mu na oplátku uklízím v kostele a víte, trochu jsem se mu snažil pomoci se tu zabydlet a poznat ostatní, když nastoupil po otci Wilcanovi.“
Margot mlčela, jen pokývala hlavou.
„Je to hodný člověk. A také Sofie mi pomáhá. Mám se dobře.“
Znovu se na ni usmál a jí ho bylo líto, protože viděla za tím úsměvem smutek, který už nejspíš nikdy nic nepřehluší. Neznala ho dobře a nechtěla ho litovat, protože málokdo ve skutečnosti stojí o soucit. Ale nemohla si pomoci.
„To... to jsem ráda,“ řekla, protože nevěděla, co jiného by k tomu měla dodat.
Tony si nasadil třesoucí se rukou klobouk a s pozdravem odešel z obchodu, pomalou, nemocnou chůzí, ramena stále přihrbená.
„Margot, dobré ráno!“ pozdravil ji hlučně Osmond Fletcher, baculatý muž s mohutným knírem, který vypadal, že má neustále dobrou náladu, až to někdy bylo nesnesitelné.
Jako třeba teď.
„Dobré ráno, Osmonde,“ odpověděla mu Margot bezvýrazně a přistoupila blíž k pultu. Do nosu jí udeřila vůně mleté kávy, dnes obzvláště silná a Margot se mírně zhoupl žaludek.
„Tak to tady máme,“ sáhl Osmond pod pult pro hnědé kožené desky. „Všechny vaše objednávky.“
Venku na ulici svítilo jarní slunce, sušilo bláto po včerejším dešti a Margot za sklem výlohy kohosi zahlédla. Kráčel svižně a vlastně se za okny jen mihl a tak v náhlém popudu, aniž by cokoliv vysvětlila Osmondovi skloněnému nad jejími objednávkami, vyběhla z obchodu.
Zvonek nade dveřmi ještě splašeně cinkal, když seběhla dva schody.
„Martine!“ zavolala hlasitě. „Martine Duffere!“
Zastavil se a otočil, slunce mu svítilo přímo do obličeje a tak si musel zpola zaclonit oči, aby viděl, kdo na něj volá.
„Margot,“ řekl jen. Nepředstíral nadšení, dokonce ani zdvořilost.
Došla tedy k němu, když se nepohnul z místa.
„Potřebuju s tebou mluvit,“ sdělila mu bez okolků.
„Nemám čas, musím se vrátit do stájí.“
„Nemyslím teď!“ odsekla. Dokázal jí rozčílit už jenom tím svým postojem, rukama založenýma na hrudi.
Byl zrovna v tom věku, kdy mladíci rostou před očima, ale i tak se jí zdálo neuvěřitelné, jak mu najednou ramena napínají obnošenou košili a z příliš krátkých, vyhrnutých rukávů koukají opálená, docela svalnatá předloktí a velké ruce. Bylo to divné, příliš živě si ho pamatovala jako malého, hubeného kluka.
„Potřebuju s tebou mluvit někde v klidu a v soukromí,“ doplnila.
Přešlápl z nohy na nohu a jednou rukou si prohrábl střapaté, slámově světlé vlasy.
„Jde o další dopis?“ zeptal se s pohledem kamsi přes její rameno.
„Ano.“
Přešlápl znovu, otřel si dlaně o zaprášené kalhoty, kousl se do rtu.
„Fajn. Žádnej další dopis nechci.“
„Cože??“
Nic jiného k tomu říct nedokázala, jen na něj udiveně zírala.
„Že už o žádný další dopisy nestojím,“ zopakoval pevněji. „Leda, že by v nich bylo něco fakt hodně zajímavýho,“ naklonil hlavu na stranu a upřel na ní pohled hnědozelených očí, které měly všechny Dufferovy děti. „Bylo? Protože nepochybuju, že je čteš.“
„Jak se opovažuješ se mnou takhle mluvit?“ zvýšila hlas plný rozhořčení.
„Lžu?“ ušklíbl se vyzývavě.
„Nemám důvod se tu před tebou hájit ty... ty...“
„Spratku? Parchante? Zmetku?“ napověděl jí, ale víc než jízlivě to znělo zlostně. A výhružně. To ji rozčilovalo ještě víc, až se svým vlastním vztekem skoro zalykala.
„Říkám, že se ke mě budeš chovat slušně!“ vyjekla.
„Já nejsem žádnej malej kluk, na kterýho budeš ječet,“ řekl tichým, překvapivě hlubokým hlasem. „Ani tvůj manžel, kterej skáče, jak ty pískáš. Mám dost svých věcí, musím jít pracovat,“ ukončil nepovedený rozhovor o obrátil se k odchodu.
Měla chuť mu vrazit pár facek, ale to by rozhodně nebyl dobrý nápad.
„Martine, stůj!“
Poslechl, zastavil se, ale neotočil.
„Jde o to, že jsem tentokrát dostala dopis i já. Musím s tebou mluvit někde jinde, než tady. A je to dost důležitý!“
Příčilo se jí mluvit mu do zad a zuřila.
„Dobře. Kdy mám přijít?“
Stále se neotočil.
„Přijď zítra ráno do hospody, než půjdeš do stájí.“
„To je hodně brzo,“ upozornil ji a přece jen se obrátil.
„Já vím, že je to hodně brzo!“ odsekla. „Budu tě čekat.“
„Jak chceš,“ překřížil znovu ruce přes hruď, když se tak na ní díval, odmítavě a přezíravě zároveň.
„Právě teď se podobáš Anne víc, než si myslíš, Martine Duffere,“ vzdychla si Margot a nevěřícně zakroutila hlavou.
„To asi těžko,“ odtušil z úšklebkem a obrátil se k odchodu podruhé, tentokrát nadobro.
* * *
John Flash stál opřený o strom a díval se na cestu, po které se krokem přibližovali dva jezdci. Levou rukou sáhl do kožené brašny u pasu a vytáhl placatku, ze které se napil.
„Whisky?“ zjevil se vedle něj Angličan.
„Jo.“
„Máš bolesti?“
John zvedl tázavě obočí.
„Proto piješ během dne, ne? Máš bolesti,“ ukázal Angličan na jeho levé rameno a paži, kterou pečlivě držel v ustrnulé pozici.
„Neřeš nesmysly,“ zakroutil hlavou John.
„No já nevím, ruka nejlepšího střelce západu se mi nezdá jako nesmysl.“
„To už dávno není pravda. Navíc mám ještě druhou.“
„To je on?“ pokývl Angličan směrem k cestě.
„Očividně.“
„Vypadá jako dobře vychovaný mladý muž.“
„Zrovna od tebe ta ironie vůbec nesedí,“ pousmál se John a schoval placatku zpátky do brašny. „Pojďme ho přivítat,“ odlepil se od stromu.
„Myslíš, že je tak dobrý, jak David tvrdí?“ následoval ho Angličan v těsném závěsu.
„Je.“
„Nepochybuju, že sis ho prověřil,“ poznamenal Angličan.
„Nebylo to tak těžký, jeho jméno má celkem zvuk. V jeho oboru.“
„Hm.“
Jezdec vedle Davida byl přibližně jeho věku, oblečený do jednoduchého, praktického oblečení, ale při bližším pohledu bylo vidět, že ho má šité z kvalitních látek a rozhodně na míru.
A čistě, zatím.
Svižně seskočil z koně a usmál se.
„Tak se setkávám s legendou osobně,“ pravil vesele a prohlédl si Johna. „Je mi nesmírným potěšením. Jsem Thorstein Jakobson,“ napřáhl pravou ruku.
„John Flash.“
„Vím,“ usmál se Thorstein a s neskrývanou zvědavostí si prohlížel Johnovu tvář.
„Zklamal jsem snad vaše očekávání, pane Jakobsone?“ zeptal se John a trpělivě, snad i pobaveně ten pohled snášel.
„Říkejte mi Thorsteine, prosím. A ne, nezklamal.“
„Tak to mám štěstí.“
„Hm, tábor,“ přejel Thorstein pohledem špičaté přístřešky mezi stromy. „Roztomilé.“
„Postarám se o koně,“ řekl David.
„Počkej chvilku,“ zastavil ho Thorstein, odepnul od svého sedla koženou brašnu s vypalovaným zdobením a pak si sňal klobouk, aby si otřel zpocené čelo. „To texaské vedro je vražedné a to ještě není nejhůř,“ usmál se. „Nejsem zrovna jižanský typ.“
„Možná to tu pro tebe bude trochu nepohodlný,“ poznamenal John.
„Bez obav,“ zasmál se Thorstein. „Nejsem až takový floutek, na jakého vypadám.“
„Rozhodně toho namluvíš víc, než David.“
„Tak to asi každý.“
Odmlčeli se a ušli pár kroků směrem ke stanům, pokračovali ale kolem nich dál, jako by se chystali na procházku lesem.
„Nebudeme chodit kolem horké kaše, pane Flashi.“
„Johne.“
„Tohle není zrovna neutrální půda, Johne,“ pokračoval Thorstein. „Nemám ani zavázané oči nebo něco podobného. Žádná opatření?“
„Zdá se, že máš zkušenosti.“
„Pracoval jsem s různými lidmi,“ pokrčil rameny Thorstein. „Ale to určitě víš. Dost možná bys dokázal všechny ty lidi vyjmenovat, protože sis o mě všechno zjistil. Nebo ne?“ věnoval Johnovi tázavý, dlouhý pohled.
„Já hlavně dost věřím svým chlapům,“ odpověděl John. „A v tom jsem se nikdy nezklamal.“
Thorstein se tvářil zamyšleně, jako by musel chvíli jeho zvláštní, nepřímou odpověď zpracovávat.
„Takže nehrozí, že potom najdou moje tělo na dně jezera rozřezané na šest kusů?“
„Myslím, že ne. Leda bys po tom vyloženě zatoužil.“
Thorstein se upřímně rozesmál.
„Nu, než k tomu dojde, nepřijel jsem s prázdnou,“ rozepnul přezku brašny a vytáhl na světlo láhev plnou načervenalé tekutiny. „Pravý Elijah Craig!“
„Večer, jako když ji najdeme,“ zvedl John uznale obočí.
„Taky si myslím,“ přikývl Thorstein. „Proto jsem vzal tři.“
* * *
Margot nespala.
Bobby ji poslal nahoru už víc než před dvěma hodinami, aby ji ušetřil uklízení toho nejhoršího nepořádku a vyhazování posledních opilců z hospody, ale k ničemu to nebylo. Zírala do tmy a poslouchala každý zvuk, který k ní dolehl ze spodního patra nebo z ulice a spánek se k ní ani nepřiblížil.
Nakonec vzdala marnou snahu, odhodila deku a vstala z postele. Bosá přešla přes koberec u postele, dál po prkenné podlaze až k sekretáři, kde zapálila lampu a pak otevřela horní šuplík.
Ve skutečnosti nebylo potřeba světlo, dokonce bylo zbytečné, aby znovu otevírala jakoukoli z těch dvou obálek, které držela na klíně, znala už každé slovo nazpaměť.
„Proč nespíš?“
Málem nadskočila leknutím, vůbec ho neslyšela vejít.
„Bobby! Musíš mě tak děsit?“ osočila ho.
„Promiň,“ vešel dovnitř. „Viděl jsem světlo pod dveřmi. Tak co se děje?“
„Ale nic,“ vzdychla hlasitě a položila obálky na sekretář.
„Zase to čteš?“ všiml si. „Margot, nic novýho se z toho už nedozvíš,“ přistoupil k ní a položil jí ruce na ramena.
„Já vím, jen... uvědomila jsem si, že vůbec nevím, co zítra Martinovi řeknu.“
„Aha.“
„Aha?? To je všechno, co řekneš?“ vstala rozhořčeně ze židle.
„A co mám říct? Myslel jsem, že je všechno celkem jasný.“
„Opravdu? To sis myslel? Vždyť ses k tomu vůbec nevyjádřil od tý doby, co ty věci přišly!“ odsekla.
„Protože to adresovala tobě, ne mě.“
„Ale týká se to nás obou úplně stejně!“
„Nemusíš se rozčilovat, Margot,“ pohladil ji po zádech.
„Já se nerozčiluju, kdybych se rozčilovala, tak to vypadá úplně jinak!“
Neodpověděl, tahle věta mu byla z jejích úst velmi známá.
„Vždycky jsem jim pomáhala, Dolores i Anne a dělala jsem to ráda, Bůh ví, že ano! Ale jak si to ta zatracená holka představuje, že jen tak nakráčím k Billu Dufferovi? A kde sakra vzala tolik peněz??“
„To nemám tušení,“ přiznal Bobby.
„Víš, předtím bych asi ani neváhala, ale teď... čekáme dítě. Celou dobu jsme se za to modlili, Bobby, a stalo se to. Možná to je ten pravý důvod, proč bychom se měli starat spíš o sebe a o něj a prostě to nechat být!“
„Možná,“ objal ji zezadu, políbil ji na vršek hlavy a položil obě dlaně na její břicho, na dotek už znatelně zakulacené. „Ale možná bychom to právě proto udělat měli.“
* * *
Nijak se neskrýval, když se k ní blížil, ale přesto jeho přítomnost vůbec nezaznamenala. Měla soustředěný, rovný postoj s lehce pokrčenými koleny a natočená bokem házela nožem proti stromu.
Vždycky správně vydechla, když hodila a čepel se pokaždé zakousla do kmene, přesto byla s výsledkem nespokojená, nemusel jí vidět do tváře, poznal to z napětí jejích ramen a prudkostí jejích pohybů, když nože vytrhávala ze dřeva.
„Annie,“ oslovil ji, sám slyšel, jak nepříjemně to zní.
Otočila se.
Bylo jí horko, takže si svlékla vestu i košili a cvičila jen v plátěné košilce zastrkané do kalhot.
„Ahoj, Kite,“ pozdravila ho, ale také skoro bez úsměvu.
„David ti půjčil svoje nože?“ podivil se.
„Jo, už ráno.“
„A proč si nesundáš i tohle?“ ukázal na její opasek s oběma zbraněmi, který měla připnutý na bocích.
„Mám s nimi jinou rovnováhu, je lepší si na to zvykat už při cvičení,“ vysvětlila. „Chceš se přidat?“
„Ne, vlastně ne,“ řekl, zkřížil ruce na hrudi a podíval se jí do očí. „Annie, můžeš mi vysvětlit, co jsi to v tom Yotentownu sakra vyváděla?“
Bylo na ní poznat, že ji nepříjemně zaskočil, zamračila se a hodila poslední nůž, který měla v ruce.
Zabodl se.
„Nebudu se s tebou o tom bavit, Kite,“ řekla odměřeně.
„Jo, to teda budeš, Annie,“ vzal ji za rameno, aby ji obrátil zpátky k sobě. „Sama proti dvěma detektivům? Vážně?“
Modrýma očima probodávala ty jeho, rty stisknuté do tenké čárky, ale zarytě mlčela.
To ho trochu mátlo.
„To, že máš zbraň z tebe nedělá neporazitelnou,“ pokračoval tedy. „Úplně klidně ti ji můžou sebrat, obzvlášť, když jsou dva a obzvlášť, když jsou na to vycvičený!“
„Kite, fakt sklapni,“ odvrátila se, ale pořád jí držel za rameno.
Uvědomil si, že na ni opravdu nechce křičet, jenom jí potřebuje říct... všechno, co má na srdci.
„Annie,“ přestal ji tak pevně svírat a téměř něžně jí narovnal spadlé ramínko od košilky. „Annie, tohle už není hra, chápeš? To není předvádění se před chlapama v hospodě, to není střílení na plechovky, to dokonce sakra ani není skákání na vlak!“
Odmlčel se, protože se mu zase začal rozhořčením zvyšovat hlas. Očekával prudkou odezvu, ale ona pořád mlčela a dívala se na něj přimhouřenýma očima.
„Slyšíš, co říkám??“
V jednu chvíli se nehýbala, skoro jako by nedýchala a vzápětí odrazila jeho ruku ze svého ramene bleskovým, prudkým pohybem.
„Annie.“
Vytahala všechny Davidovy vrhací nože ze stromu a obrátila se k němu s takovou vervou, že měl pár vteřin dojem, že je teď všechny nahází do něj. A zcela určitě by se trefila.
Teď už čekal, že se hlasitě ohradí, že se pohádají a připravoval se na to, jak zůstat víc v klidu, ale zase se spletl. Otočila se a odkráčela lesem pryč, ne stezkou, ale přímo, přes pařezy a křoviny a úplně klidně tam nechala ležet svou košili, vestu i klobouk.
„Annie!“ volal za ní rozhořčeně a možná trochu dotčeně, ale ignorovala ho. Chvíli uvažoval, že ji bude následovat, ale nakonec to vzdal a s povzdechem posbíral její věci.
Donesl je do jejího stanu, kde je složené položil na zem a pak se ve špatné náladě přiloudal k vyhaslému ohništi, kde posedávali ostatní – Angličan, Shakespeare, Spencer, Wesley a David spolu s tím svým bratrancem.
Kit se k nim mlčky posadil.
Thorstein Jakobson měl před sebou rozložený velký zažloutlý papír, který držel v oběma rukama a soustředěně do něj díval, záda opřená o sedlo a deky. Kit si nejdřív myslel, že je to mapa, ale pak si uvědomil, že to nejspíš bude plánek dolu.
„Ty, Thorsteine,“ nevydržel Shakespeare delší ticho. „Zaslechl jsem, že jsi nějaká studovaná kapacita.“
Thorstein se pousmál. „Jsem inženýr chemie.“
„A to znamená co?“ zajímalo Spencera.
„Že můžu vyhodit do povětří cokoli budu chtít.“
„Takže jsi pomáhal stavět tunely?“ zajímal se Shakespeare.
„Často,“ přikývl Thorstein. „Tunely, želenice, mosty. I když já jsem spíš pomáhal odstranit to, co tam bylo navíc,“ upřesnil. „Jsem spíš destruktivní typ.“
„Jasně,“ zasmál se Spencer.
„Nevěděl jsem, že odpálit dynamit je taková věda,“ ušklíbl se Wesley.
„Není,“ řekl Thorstein a položil si rozevřený plánek na klín. „Odpálit tenhle důl by nejspíš dokázal kdokoliv z vás. Ale já to udělám naprosto excelentně!“
„Tak na to se rád podívám, věř mi,“ prohlásil Spencer a myslel to vážně.
„Bude mi potěšením,“ řekl Thorstein a znovu zvedl plánek, i když už do něj koukal jenom tak zběžně. „Bůh ví, že bude.“
Anne, která měla nejdřív namířeno k jezeru, ale nakonec skončila usazená na prvním pařezu, který potkala, se zjevila na stezce mezi stany. Ano, nechtěla poslouchat Kita a už vůbec s ním nechtěla o ničem mluvit, to byl její původní plán, ale po chvíli vstřebávání vlastního vzteku a pocitu nespravedlnosti změnila názor.
Jen ať si vyslechne, co si o tom myslím doopravdy!
Proto když Thorstein zvedl hlavu od črtů znázorňujících důlní chodby, uviděl vysokou štíhlou dívku s ledabyle zapletenými copy a evidentně naštvaným výrazem.
„Kite, chci s tebou mluvit!“ řekla. „Hned!“
Kit vstal s trochu zmateným výrazem. „Dobře, Annie, uklidni se,“ řekl.
„Nebudu se uklidňovat!“ popadla ho za ruku a zatáhla o dva metry dál, jako by to znamenalo, že budou mít soukromí, což byl nesmysl, všichni ostatní u ohniště je s neskrývanou zvědavostí sledovali. „Dobře mě poslouchej, Kite, mám už toho úplně po krk, abys věděl! Takže oni byli v přesile a vycvičení? Oni mi mohli sebrat zbraň? Jo, ale hádej co – nesebrali! A proč ne? Protože jsem věděla, co dělám! Mohli byste si to už konečně, vy chlapi mizerný, uvědomit?? Já nejsem dítě, ani žádná neschopná slečinka! Umím se o sebe postarat stejně jako každej z vás a víš, co už nejsem a nikdy nebudu? Bezbranná!“ šťouchla ho do hrudi zaťatou pěstí.
Věděla, že to Kitovi dává sežrat i za Johna, ale bylo jí to v tuhle chvíli jedno.
Kit se nadechl.
„A mimochodem!“ nedovolila mu nic říct. „John mi vytkl, že jsem je při odchodu zapomněla zabít a ty zas, že jsem neschopná, takže se příště zkuste vy Retlowové aspoň shodnout!“ obrátila se prudce k odchodu.
Nadechl se podruhé.
„A doufám, že jsem to řekla jasně!“ zavolala na něj.
„Jo!“ zamumlal si vztekle pro sebe a zamračeně se díval za odcházející dívkou, i proto, že se mu nechtělo obrátit se k ostatním, před kterými si trochu připadal jako blbec.
„Tedy, pánové,“ ozval se Thorstein s ohromeným úsměvem. „Tohle jste mi neřekli! Netušil jsem, že je mezi vámi taky někdo, kdo nenosí kalhoty.“
„Ale ona nosí kalhoty,“ upozornil ho Shakespeare.
Thorstein složil plánek, aniž se na něj znovu podíval a pohledem stále sledoval vzdalující se Anne.
„To je tedy krásná nálož energie,“ konstatoval obdivně. „Jako mořská bouře, která naráží na útesy. V posteli musí být úžasná! Pánové,“ podíval se po ostatních. „Dělá si tady na ni někdo nějaký nárok v tomhle směru? Protože jestli ne, rozhodně zkusím štěstí.“
Chvíli čelil všeobecnému upřímnému údivu a několika zvednutým obočím. Wesley vypadal, že se o něj pokouší srdeční kolaps, prudce sebou trhl, jak chtěl vyskočit na nohy a vrhnout se na toho floutka, aby mu velmi jednoduše vysvětlil, jak se věci mají.
V tom mu ale zabránila Spencerova velká tlapa, která mu dopadla na rameno a donutila ho zůstat na místě.
„Klid, hochu,“ zabručel Spencer.
Wesley chtěl něco aspoň říct, ale zuřil tak, že nebyl schopen najít smysluplná slova.
„Je to Johnova dcera, možná bys to měl vědět,“ řekl Shakespeare, který se opravdu bavil.
„Nepovídej!“ pronesl Thorstein s ještě větším zájmem.
„A tady Wesley by se k tomu možná rád vyjádřil, kdyby mu nezaskočilo, nebo co se mu to stalo,“ dodal Shakespeare vesele a poplácal Wesleyho silně po zádech.
„Aha,“ pochopil Thorstein a změřil si Wesleho hodnotícím pohledem. „Tak to samozřejmě respektuji,“ ujistil ho. „Ale škoda, opravdu,“ pousmál se zamyšleně.
David obrátil oči v sloup. „Prosím tě, mlč už.“
* * *
Seděli proti sobě, každý na jedné straně stolu. Martin odmítl čaj, který mu Margot nabízela a oči mu ujížděly z Margotina obličeje k dvěma papírovým obálkám, které měla v rukou. Neustále je obracela a otáčela, rozčilovalo ho to.
„Ta je tvoje,“ řekla pak, jednu z nich položila na desku stolu a posunula až k němu. Bylo na ní jeho jméno napsané Anniným neumělým rukopisem.
Ovládl se, ani se jí nedotkl a věnoval Margot nepříjemný pohled.
„Říkal jsem, že jí nechci.“
„To není všechno,“ řekla Margot a vstala, aby se vzápětí vrátila s krabicí, kterou položila na stůl.
„Co to má bejt?“ nechápal Martin.
„To patří k tomu dopisu.“
Předstírat přezíravý nezájem bylo najednou nad jeho síly, prudce vstal a sáhl po krabici, ale ve chvíli, kdy měl obě ruce položené na víku, ztratil odvahu.
„Co je v ní?“ zeptal se tiše.
Vypadal najednou trochu poplašeně a Margot se nad ním nakonec přece jen slitovala, ačkoliv by si zasloužil trochu vydusit.
„Dárky pro vás,“ řekla. „Od Anne.“
„Co...?“ hlesl a pomalu otevřel krabici, jako by se bál, že tam najde něco děsivého.
Stál nad stolem a pomalu bral do rukou každou věc, kterou našel uvnitř, trvalo to snad celou věčnost.
Malé šněrovací botky nad kotníky, z pevné kůže, pro Mary.
Tři nože v pouzdrech z vypalované kůže, každý jinak velký.
Růžový šátek z jemné látky.
Pásek s mosaznou přezkou, chlapecké košile z bílého plátna, vesta z látky tak jemné na dotek.
Dřevěný kartáč s rukojetí a štětinami na jemné, světlé dívčí vlasy.
Zůstal sedět skoro nehybně, v rukou největší z nožů.
Věděl, že je pro něj.
Měl široké, lesklé ostří, na konci zesílené a lehce zahnuté a střenku z tmavého dřeva. Byla vykládaná něčím bílým, snad leštěnou kostí, do tvaru krásné vlčí hlavy.
Věděl, že by měl konečně něco říct, nebo že by si měl přece jen přečíst Annin dopis, ale bál se, že by jeho hlas zněl jako uskřípnutý hlas malého kluka, kterým už nebyl a nemohl být.
Byl na ni tolik naštvaný a tolik mu chyběla.
Hladil palcem obrázek vlka a byl upřímně vděčný Margot, že mlčí a vyčkává, což u ní bylo silně neobvyklé chování.
Tohle nemohl odmítnout, ignorovat, jak si slíbil, nemohl by o to připravit ostatní.
„Kde-“ promluvil pak, ale stále ještě si nebyl jistý svým vlastním hlasem. „Kde všechny ty věci vzala?“
Věděl, že je to naprosto zbytečná otázka a ani nechtěl po Margot odpověď, prostě to jen potřeboval vyslovit nahlas.
„Koupila, řekla bych,“ odtušila Margot suše. „To totiž není všechno.“
Podíval se na ní tázavě a poněkud obezřetně.
„Víš co? Když nechceš číst svůj dopis, přečti si můj,“ rozhodla a položila před něj obálku se svým vlastním jménem, napsanou stejným rukopisem.
„Proč?“ zamračil se na ni.
„No jen do toho.“
Nechtělo se mu, ale tohle všechno příliš pokoušelo jeho zvědavost a taky obavy, takže neodolal.
Milá Margot,
vím, že nemám právo po tobě cokoli žádat, protože si dobře uvědomuju, co všechno si pro mě a mojí rodinu už udělala. Ale nemám v Sugarhillu nikoho, komu bych věřila víc.
Nemůžu říct, kdy se do města vrátím, může to ještě nějakou dobu trvat.
Chci tě požádat, aby ses postarala o moje bratry a sestru, abys je vzala k sobě a nemuseli už žít pod jednou střechou s otčímem a s Guyem. Až se vrátím, všechno napravím, slibuju.
Ty peníze jsou pro tebe, nalož s nimi jak jen budeš potřebovat, později pošlu další.
Postarej se mi o ně, prosím tě.
Anne
Martin dočetl, položil papír na desku stolu a nechal na něm roztažené dlaně.
„To snad nemyslí vážně!“ řekl.
„Řekla bych, že myslí,“ poznamenala Margot a položila na stůl vedle jeho ruky ještě něco dalšího.
„Co je to?“ nechápal.
„To jsou šeky, Martine. Za ně si můžu vybrat v bance hotovost, jsou na moje jméno, ale nejspíš budu muset použít víc bank a zajet do jinýho města, protože bych s touhle částkou mohla bejt podezřelá,“ ušklíbla se nevesele. „Proto mi poslala víc šeků. Kdo jí vůbec naučil vypsat šeky??“
Otázka kde vzala tolik peněz visela ve vzduchu téměř hmatatelně.
„Ne,“ řekl Martin tvrdě.
„Co – ne?“
„Já tohle nechci. O nás se nikdo cizí nemusí starat, postarám se sám! A ty šeky si klidně můžeš nechat,“ odsunul je stranou, až dva papírky spadly ze stolu a třepotavě se snesly na podlahu.
„To jsi velkej frajer, když tu jen tak pohazuješ se stovkami dolarů!“
„Jsou napsaný na tvoje jméno, ne na moje,“ odsekl.
„Protože tobě by peníze nikdo nevydal, chlapče!“
„Neříkej mi chlapče!“ vztyčil se hrozivě.
„Aby ses nezbláznil!“ začínala ji docházet trpělivost.
„Kdybych stál o milosrdnou pomoc, tak bych si spíš zkusil kleknout před kostel a žebral bych! Viděla jsi mě tam snad někdy? Hádám, že ne!“
„Mluvíš o něčem úplně jiným!“ ohradila se. „Anne se to prostě jen snaží vymyslet-“
„Ale Anne nemá co vymejšlet!“ skočil jí do řeči. „Ona tu není! Když může posílat dárky a... a prachy, tak může nasednout na dostavník, nebo na vlak, nebo na koně a vrátit se, do hajzlu, sem!“ křičel. „Protože jinak mě to nezajímá!“
Vyrazil ke dveřím tak prudce, že porazil židli. Margot byla rychlejší než on a opřela se o dveře zády dřív, než stihl sáhnout na kliku. Překvapení bylo oboustranné, chvíli na sebe zírali a přesto, že byl Martin doslova zmítaný všemi těmi emocemi, neopovážil se žádným násilím odstrčit tu malou, byť statnou ženu.
Velmi litoval, že všechno tohle vyslovil nahlas, neměl to v plánu říkat před nikým, natož před všetečnou Margot Glaserovou, možná ani sám nevěděl, že to cítí právě takhle.
„Vy Retlowové-Dufferové si vůbec nemáte co vyčítat!“ odfrkla si Margot. „Kolikrát jsem tohle viděla, co myslíš? Tenhle pohled, křik, kopání kolem sebe!“
„Uhni, Margot,“ řekl unaveně a rezignovaně.
„Ne, neuhnu! Nikoho nepotřebuješ, nic nechceš, nic tě nezajímá – chováš se jako sobec, takže přestaň fňukat a začni laskavě používat mozek!“ zaječela na něj.
A v tu chvíli, kdy se mu dívala do tváře, na napjatá ramena a pěsti sevřené podél boků jí opanoval skutečný strach, že by ji právě teď a tady mohl doopravdy uhodit. Nemohla by se tomu divit vzhledem k tomu s kým vyrůstal a kdo je jeho otec.
„A dost!“ procedil skrz zuby, ale jinak se ani nepohnul. „Nenechám do sebe už nikoho kopat, ani slovně. Už nikdy.“
Skoro proti své vůli jí zalila velká vlna soucitu. Jak tam tak stál, byť naštvaný a ublížený, bylo vidět, že z něj za pár let bude velmi pohledný chlap a kdyby se narodil jinde, kdyby mohl vyrůstat jinak, byl by z něj nějaký dobře vychovaný mladý muž.
A zatím je jen krok od toho, udeřit do tváře ženu.
Vzdala to a pomalu, rezignovaně se odsunula z dveří. I on vypadal, jako by mu došly síly, když sáhl na kliku a tiše se vytratil na chodbu.
* * *
„El, chytej!“
Anne hodila další košili nasáklou vodou ve stejnou chvíli, kdy zavolala, takže se Ellen nestihla připravit.
„Annie! Tohle děláš schválně, jsem si jistá,“ rozhořčila se Ellen.
„Nekecej a ždímej,“ mávla rukou Anne, ale usmívala se.
„Jsem úplně celá mokrá a ta voda je studená,“ pokračovala Ellen, ale látku v rukou srovnala, sevřela a zakroutila. Voda z ní začala crčet, ale Ellen dávala dobrý pozor, aby se už žádná další nedostala na její sukni ani boty.
Anne stála s vyhrnutými nohavicemi po kolena v jezeře a kolem ní plavaly další kusy světlého prádla, které se právě chystala pomocí kusu mýdla ještě pořádně drhnout.
„Ellen, máš to ždímat, ne se s tím mazlit.“
„Věř mi, že poslední, s čím bych se chtěla mazlit, je Spencerova špinavá košile!“ odsekla Ellen, ale pokusila se o ždímání ještě jednou, o něco silněji. Stále z toho teklo dost vody.
„Už je právě čistá,“ opravila ji Anne.
„No jistě, čistá,“ zamumlala si Ellen ironicky.
„A navíc není Spencerova, patří Angličanovi.“
„Na tom nesejde,“ roztáhla Ellen košili, ale dávala pozor, aby ji držela v natažených pažích před sebou. Teprve potom ji šla položit na trávu k ostatnímu vypranému prádlu. „A žádám tě, abys mi to přestala házet, jako bych byla nějaký pes, neubyde tě, když mi to na břeh doneseš a normálně podáš.“
Nemělo by ji až tak překvapovat, že jako odpověď okamžitě letěl další kus otřesně mokrého oděvu. Tentokrát to byly čísi spodky, připlácly se jí na obličej a už tak dost mokrý živůtek a zmáčely jí i vlasy kolem tváře.
„Annie, jsi nemožná! Podívej se, jak vypadám!“ odfrkla si zlostně, ale věděla, že Anne je to ve skutečnosti úplně jedno.
„Aspoň má Danny na co zírat,“ odtušila Anne a kývla bradou směrem za sebe.
„Já jsem to slyšel,“ smál se Danny na velkém hnědákovi, který byl po mohutný hrudník ponořený do jezera. Danny ho obrátil a pobídl a kůň poslušně vykráčel z vody. „A je to přesně tak,“ potvrdil. „Vypadáš naprosto rozkošně, Ellen.“
„Ne, to opravdu nevypadám,“ ohradila se, ale přes rty jí přece jenom přelétl úsměv a zrudly jí tváře.
Danny seskočil z koňského hřbetu a políbil ji.
„Ellen!“ ozvalo se z vody a letěla další košile. Tentokrát ji chytila.
„No paráda!“ pochválila ji Anne. „Ona přece jenom nakonec přestane mít reflexy jako dvouletý dítě.“
„Nemá smysl, abych tohle vůbec komentovala.“
„Danny, drž ho dál!“ ukázala Anne na koňská kopyta, která jen o kousek minula rozložené mokré prádlo.
„A drž ho dál ode mě,“ dodala Ellen.
Anne vzala poslední kus prádla, vydala se taky na břeh, aby Ellen pomohla a ve žlutém podvečerním světle se objevil Wesley, který přišel směrem od tábora. Anne právě ukazovala Ellen, že na ždímání nevidí nic složitého, takže si ho všimly až když byl u nich.
„Annie, tady jsi,“ konstatoval.
Něco zvláštního v jeho hlase ji donutilo se mu pátravě zadívat do tváře.
„Jo, tady jsem...?“
Mělo to zvláštní, tázavý konec. Wesley to ale dál nijak nerozváděl, nepřítomně poplácal koně po krku a usadil se na zem vedle prádla, aniž by z ní spustil oči. Vypadal, jako by jí chtěl něco říct a Anne se přistihla, že doufá, že to neřekne. Neměla už sílu na další diskuze o Yotentownu, takže velmi pečlivě ždímala poslední kus prádla, Elleninu světle žlutou spodničku s bílou krajkou.
Neřekl nic.
Usmála se na něj a pocítila nečekanou vlnu vděčnosti, tak silnou, že udělala těch pár kroků k němu a vtiskla mu krátký polibek.
„Setkala jsi se už s tím Davidovým bratrancem?“ prohlásila Ellen konverzačně, jako by se jí ticho zdálo příliš dlouhé.
„Ne,“ řekla Anne.
„Já ano. Překvapivě vypadá jako slušně vychovaný mladý muž. Navíc je z Evropy a vystudoval univerzitu a ještě ke všemu je dost pohledný. Velmi neobvyklá kombinace, obzvláště v této společnosti.“
„Hele, já jsem pořád tady a všechno to slyším!“ ozval se Danny dotčeně.
„A co má být?“ nechápala Ellen. „Já přece jen konstatuji zjevnou skutečnost.“
„Jo, vypadá celkem sympaticky,“ uznal Danny opatrně. „Ale zase bych to nepřeháněl.“
„Asi jsem jediná, kdo se s ním ještě nepotkal,“ vyklepala Anne spodničku a pomalu ji roztáhla na volné místo na slehlém trávníku.
„To jsi o nic nepřišla,“ zabručel Wesley. „Je to totální kretén!“
„Hm,“ ušklíbla se Anne. „A teď co si mám vybrat, že jo.“
„Budeš si muset udělat názor sama,“ probodla Ellen Wesleyho nehezkým pohledem.
„Pokud možno se mu ale vyhni,“ dodal Wesley.
„To asi těžko půjde,“ usoudila Anne.
„Hele, hlavní je, aby pro nás udělal svou práci tak, jak je potřeba, ne? Není důležitý, jak u toho bude vypadat,“ snažil se to uzavřít Danny. „Nebo jestli je to kretén.“
„Je to kretén,“ neodpustil si Wesley
* * *
Margot se cítila unavená. Každé ohnutí se pod bar pro sklenice ji stálo víc sil a to věděla, že ji čeká ještě několik hodin na nohou. I když jí Bobby pomáhal víc, než předtím, nejraději by se viděla v posteli a ne v zakouřené místnosti plné pachu piva a nemytých těl.
Neuměla si představit, že její únava a nemohoucnost se bude ještě zvyšovat, ale věděla, že ano.
Popadla další dvě plné sklenice piva a naučeným pohybem se hbitě propletla mezi lidmi, aby je donesla na správné místo.
Všimla si ho teprve ve chvíli, kdy se vracela, ale kdoví jak dlouho tam vlastně seděl, u stolu úplně v rohu, opřený o stěnu a se založenýma rukama. Pozoroval ji a tak mohla těžko předstírat, že ho neviděla a vlastně na nějaké předstírání neměla ani náladu.
Přešla rovnou k jeho stolu.
„Co tady děláš?“ zeptala se zamračeně.
„Sem se snad nesmí chodit? Dal bych si whisky.“
Otřela ruce do zástěry a raději se obrátila, aby mu nemusela vynadat. Měla největší chuť nalít mu do sklenice na whisky mléko a postavit ho před něj, ale nakonec upustila i od toho. Přinesla mu ale jenom pivo.
Neprotestoval, i když se sklenice ani nedotkl.
„Margot, sedni si na chvíli,“ řekl.
„Mám spoustu práce, pokud sis neráčil všimnout!“
„Nebude to na dlouho.“
„Martine, myslím, že toho bylo řečeno už dost,“ vzdychla si. Natáhl ruku, sevřel její zápěstí a donutil ji posadit se na židli.
Nebránila se.
„Jo, to bylo,“ souhlasil s ní.
„Takže co?“ dívala se na něj tázavě. „Chceš k tomu ještě něco dodat?“
„Tak trochu.“
Najednou nepůsobil tak sebejistě a arogantně, jako když tu před chvílí seděl.
„A co?“
„Některý věci jsem možná neměl říkat.“
„To má bejt omluva?“ ušklíbla se.
„Tak něco.“
„Omlouvání není tvoje silná stránka, že jo?“
Zhluboka se napil toho piva a Margot byla ráda, že mu nepřinesla whisky.
„Proč by ses měla chtít starat o cizí děti? Jenom kvůli těm penězům?“
Margot zprudka vstala ze židle.
„Jsi sprosťák, Martine Duffere a nebudu poslouchat už ani slovo!“ rozčílila se.
„Počkej,“ chytil ji znovu za zápěstí. „Budou ti pomáhat, dost toho zastanou a já nechci, aby to brali jako nějakou milost. Dokážou si to odpracovat. A bude jim rozhodně líp, než doma.“
„To znamená, že-?“
„Vůbec ale netuším, co na to otec, to si s ním budeš muset vyřídit sama.“
„Proč si to najednou-“
„Mě se to ale týkat nebude, já budu bydlet u Stadmanových, kde pracuju, nabízejí mi to už dlouho. Přijmu to.“
„Nemůžu říct, že bych pro to truchlila,“ poznamenala Margot ironicky.
„Jo, já vím.“
Dopil pivo, na stůl hodil pár mincí a zvedl se. „Zejtra jim to řeknu.“
„Bůh ví, že ti fakt nerozumím,“ zavrtěla Margot nevěřícně hlavou.
„No, od toho tu nejsi, ne?“
„Ne, to opravdu nejsem.“
Stál k ní zády, váhu na přední noze, jako by už dávno chtěl odejít skrz mlhu z cigaret a zápach alkoholových výparů, ale něco mu v tom bránilo.
Ohlédl se přes rameno, ale jen tak napůl, jako by se spíš díval do zdi, než na ni.
„Děkuju, Margot,“ dostal ze sebe a pak se konečně rozpohyboval směrem k východu. Dívala se za ním a pak z povzdechem shrábla peníze ze stolu. Nebyla si vůbec jistá, že se všechno děje tím správným způsobem.