Kousek Šťastného ostrova
Balení už mi jde taky dost rychle a ani na to nepotřebuju hejno muchniček.
Hejno muchniček nepotřebuje nikdo na nic, aby bylo jasno!
Dole u moře jsem kolem sedmé ranní. Mraky jsou nízko, trochu prší a moře... moře je naprosto nádherné.
Tahle pláž je na rozdíl od té ve Wicklow ohromná, velmi dlouhá a napůl písečná, zatím si vyberu místo úplně v rohu u skály, kde položím batoh.
Skoro nikdo tam není a už vůbec nikdo se nekoupe, ale já shodím boty, chodím přes oblázky i písek, kopu do vln a máčím si nohy, co mi kraťasy dovolí.
Ukazuje se, že chladná mořská voda je na moje všemi směry zničené nohy mnohem účinější, než jakýkoli sprej z lékárny nebo dezinfekce na puchýře.
Píšu do písku jména různých lidí a pak se dívám, jak to vlny spláchnou a smažou, protože to jsem si vždycky přála udělat.
No a... hledám kameny, ty nejkrásnější. Samozřejmě jsem si to původně zakázala, protože po svém posledním setkání s mořem ve Skotsku jsem si pak klidně mohla doma uspořádat výstavku všech kamenů ostrova Skye.
A navíc tahat si pořád domů kameny je trochu divné.
Ale zkrátka jsem si nakonec nemohla pomoct.
Měla jsem nutkavou potřebu přivézt si kousky tohohle Šťastného ostrova domů a některé rozdat lidem, které mám ráda a na které tady daleko, právě na téhle pláži v Bray, myslím.
Chvíli se mnou dokonce hledá jedna veselá stará dáma, která je na procházce se svým teriérem a pokoušíme se nalézt co nejkrásnější kombinaci oblázků pro mé sestry.
Pak se vždy jen posunu o kus pláže dál, dvakrát se obuju a znovu zuju, protože nemůžu odolat a běhám ve vodě, honím racky, honím psy, psi honí mě, lovím z moře míčky, pro které už se žádnému pejskovi nechce a povídám si s lidmi.
Nakonec ležím opřená o batoh na oblázkové pláži a dívám se na moře, v ruce cappucinno z nedaleké kavárny.
Tahle chvíle je dokonalá.
Dívám se na to moře víc, než hodinu.
Vůbec netuším, kam se ta hodina najednou poděla, v hlavě mám za tu dobu jen velmi málo myšlenek a i ty jsou jen takové lehké, jako motýli a okamžitě mizí.
Je to pro mě zcela neznámý pocit, aspoň na chvíli se nezabývat ničím, dobrým, špatným, zkrátka vůbec ničím. Kéž bych tenhle pocit uměla zakonzervovat a alespoň občas ho prostě nějak spustit.
Nechce se mi nic.
A je to nádhera.
Leprikóni a trojlístky
Nocovat v hostelu nebyl nikdy zážitek, který by mi chyběl ve výčtu, nicméně to shledávám jako vhodnou možnost. Nemám už sílu na žádné courání kdekoliv a navíc nechci riskovat, že mi ráno uletí letadlo.
Nevím o hostelech zhola nic, tak zkrátka vlezu do prvního a nejbližšího u nádraží, který se mi líbí a na všechno se zeptám.
Získám kartičku/klíč a tak si plánuju odložit konečně tu krosnu a projít se po Dublinu jen tak s taštičkou. To je najednou neuvěřitelná změna a já mám podivně paradoxní pocity - že se vznáším a zároveň, že něco strašně důležitého nemám.
Moje velké plány, co všechno v Dublinu uvidím, vezmou za své velmi rychle, jsem ráda, že se doplazím na O´Connol street.
Věnuju se tedy aktivnímu nakupování dárků v obřím obchodě se suvenýry. Ne to není obří obchod, to je supermarket se suvenýry!
Myslím na své nejbližší a v tomto případě i na sebe, přece neodejdu bez trička. Ale vybrat z toho množství motivů a druhů je šílené a tak tam přece jen nějaký čas strávím, rozhodně chci hezké tričko, co nejmíň zatížené lacinými obrázky.
Nesnáším leprikóny!
Pravda, tuhle větu bych neměla odvahu říct před pár dny sama uprostřed pastvin a lesů, protože v Irsku člověk nikdy neví.
Nakonec jsem spokojená se vším, co si odnáším. Obchod se suvenýry je sice to nejkomerčnější a neturističtější, co se dá kdekoli potkat a nemám ráda nakupování, ale na druhou stranu ti irové se umí vypořádat i s tím a udělat i z něčeho takového celkem příjemné místo, v rámci možností.
Whisky in the jar
Z plánovaného courání po Dublinu a parcích není nic, protože jsem ráda, že mi moje kolena blahosklonně dovolí dojít do Temple bar.
Jistě, je to víc, než komerční, jak už jsme probrali s pánem v autobuse, ale nezbývá mi nic jiného, než se s tím smířit, protože i když bych si strašně přála prolézt dublinské uličky a najít ty pravé, zapadlé hospůdky, nejsem toho fyzicky schopná.
Temple bar je čtvrť plná barů.
Přesněji řečeno jsou tam spíš jenom ty bary.
A v každém z nich doopravdy hraje živá hudba! Kytary, housle, bubny, flétny... všechno se line ven a venku se vlastně hraje taky a všichni chodí sem a tam mezi těmi bary a poslouchají, tančí, zpívají a jdou zase dál a někdy se vrátí a kouří se jenom venku a pije se irské pivo a whisky a... nakonec mě to fakt pohltí.
V jednom z těch barů zakotvím, protože muzikanti jsou naprosto strhující – holka s houslemi a kluk s kytarou, kteří hrají cokoli od moderních hitů v irském aranžmá po staré irské lidové, které nakonec zpívá celá hospoda.
Usadím se se svým Guinessem na barovou židli (ano, trvá mi to, než tam vyšplhám a ano, je to příšerně neelegantní) a všechno to nevěřícně vstřebávám, aby mi neunikla žádná hutná vteřina tohohle času.
Všichni jako bychom tam najednou, na tu chvíli, byli jedním živým, šťastným a jednoduchým organismem, oběhovým systémem, kterým koluje jen irská hudba a irské pivo.
Smutek, pivo a pravda nejen na dně
Zpívám písničky, které znám a vlastně i ty, které neznám, opravdu mě mrzí, že nemůžu tancovat (to je tam celkem běžná záležitost, kdo má chuť, tak tančí uprostřed parketu, případně popadne nejbližšího náhodného bližního a tančí s ním) a je mi strašně krásně a strašně smutno zároveň.
Snad poprvé za celou mojí cestu mi to nestačí, mám silnou potřebu tenhle zážitek s někým ze svých blízkých sdílet, teď a nebo alespoň v budoucnu a zároveň vím, že se to nikdy nestane.
A je mi strašně smutno i z toho, že už si to nedokážu ani nalhat, alespoň pro tuhle chvíli.
Otevírání starých emocí je nějakým vedlejším účinkem téhle dokonalé atmosféry.
Dopiju svůj Guiness do dna.
Ne, já si nechci nic nalhávat. Pravda není jenom na dně sklenice, jak se říká, pravda je všude, jenom lidi se jí chtějí vyhýbat.
Dívat se jí do očí je možná nepříjemné a trpké, ale je to rozhodně osvobozující.
Všechno je tak, jak to je.
Belhám se zpátky večerním Dublinem, jdu kolem řeky, poslouchám racky, co létají proti fialovějícímu nebi a je mi zase dobře.
Všechno je tak, jak to je.
Hostel story
Můj hostelový pokoj je v úplně nejvyšším patře (což je asi třetí), není tu výtah a navíc jsem čirou náhodou dostala horní patro postele. No není to ironie? Moje kolena si to rozhodně myslí.
Uvědomuju si, že bych se měla těšit na měkkou postel, polštář pod hlavou a anti-muchničkové prostředí, ale spíš mám pocit, že mě tří patrový výstup a dobrodružné šplhání na palandu vyčerpá tak, že okamžitě usnu.
Opět jsem se spletla.
Postel je měkká příliš, polštář mi překáží a venku, hned vedle otevřeného okna (a i tak mi připadá, že je vzduchu nějak málo) je železniční most, kde celou noc jezdí vlak v pravidelných intervalech.
Trpím upřímným steskem po pastvinách a lesních cestách.
Nakonec do jakéhosi spánku upadnu a zdá se mi půvabný sen o tom, že mojí milovanou poutnickou hůl odnesly ovce a teď s ní pobíhají po White Hillu.