Dračí nevěsta
V místě, kde ležel Moshus, nebylo už Nyrské údolí příliš údolím, přesto sem toto město ještě patřilo. Moshus bylo poslední městečko pod Modrými kopci, výš už byly jen srubové osady nebo osamělé sruby, ale mnoho jich nebylo. Silberlína tu tekla divoká a ledová, přeskakovala oblé lesklé kameny a kroutila stříbřitými perlivými boky ze strany na stranu. Nad městem vytvořila chladně stříbrný vodopád, ve kterém zněla líbezná zvonkohra.
Měnila se s počasím, tak jako se mění nálady. Když pršelo a voda stoupla, bušily kapky do kamenů jako zručné prsty do natažené kůže bubínku. Za vlahých letních nocí zněla jako vítr, co se prohání mezi strunami harf a když přišla zima a Silberlína se oblékla do ledově průhledného hávu, skrývala křišťálová voda zpěv vznešených elfů. To byl snad důvod toho, že se skutečně jmenoval elfsky: Lindelëy. Lindelëyský vodopád.
Kdekdo měl u toho nevelkého vodopádu divný pocit a cítil mrazení v zádech, proto to nebylo příliš oblíbené místo. Moshuští nebyli vyznavači neznámého nebo nevysvětlitelného a snad v tom vodopádu bylo opravdu cosi elfského.
Dívka s dlouhými tenkými copy klečela na travnatém břehu a nabrala do mističky dlaní trochu chladné vody. Sepraná zeleň jejích šatů skoro splývala v ranní mlze s kobercem hebké vlhké trávy. Měla to zvláštní mrazení ráda a poslední dobou skoro každé její ráno patřilo tomuto místu.
Zavřela oči a zpívala. Písně beze slov, s melodiemi, které měla ve své hlavě, ale které byly možná starší, než svět, ve kterém žila. Tóny se splétaly a tančily v souladném tanci s proudy a kapkami Silberlínské vody.
Moshus bylo velmi hrdé město. Mělo být také na co hrdé, zásobená moshuská knihovna, pěkný kamenný kostel, velké náměstí. Ovšem asi největší chloubou byly moshuské stáje. Moshuští hřebci byli vyhledávaní po celém Nyrském údolí i za jeho hranicemi, chovní i tažní, zřídka i jako váleční.
Zaera hrdá nebyla. Rozhodně ne na své město. Viděla pod jeho masku a nebyl to příjemný pohled. Vlastně byl pro ni dost děsivý. Ale mlčela. Mlčela skoro pořád, možná také proto, že nebyl nikdo, s kým by chtěla mluvit. A musela si přiznat, že také nikdo, kdo by chtěl mluvit s ní.
Pracovala ve stájích, jako většina mladých lidí z města. Koně milovala. Jezdit neuměla, ale tahle zvířata pro ni byla nejlepšími přáteli, nejraději pracovala u březích klisen nebo u hříbátek.
Proč lidé nejsou tak prostí a nefalešní jako ta zvířata. Oč by bylo jednodušší žít.
Sypala do žlabu pravidelnou dávku ovsa a tichým hlasem promlouvala ke kobylce. V chodbičce se mihl blesk světlých vlasů a Zaera ztuhla. Když jí byla na blízku ta samozvaná krasavice Tairena, nečekalo ji vůbec nic dobrého. Její tušení bylo správné, sotva vyšla a zavřela za sebou, zastoupil jí cestu houf dívek. Jejich zlomyslné úsměvy už znala.
"Ale, kdopak nám tu chce projít?" ušklíbla se Tairena a její hlas zněl jako med dobře promíchaný s něčím prudce jedovatým. Zaera se ještě pokusila obejít je, ale byl to jen bezvýsledný pokus. Trpně očekávala, co bude následovat. Sprcha jedovatých a zraňujících řečí, bolestivé šťouchance a jistě jí rozsypou celý oves všude po zemi. Ještě zahlédla chlapce, kteří se sice málokdy zapojovali, ale málokdy si také nechali tuto podívanou ujít.
"Podívejte se na ty její šaty!" šklebila se tlustá Marja a zatahala jí za jeden dlouhý tenký cop. Tentokrát to však bylo horší než jindy. Chlapci jí čmárali po obličeji prsty namočenými v sazích a foukali jí je do očí. V takových chvílích jí ponížení tlačilo jako obrovský balvan na hrudi a udělala by cokoliv, aby se ho zbavila. Udělala by cokoliv, aby se jí nechtělo brečet.
"Tak to stačí!" ozvalo se nečekaně pevně. Ale nebyl to nikdo z dospělých, jak se zdálo v prvním okamžiku.
"Neblbni Rinne, vždyť je to sranda!" řehtal se zrzavý Larik.
"Mě se to už jako legrace nezdá."
Rinn budil respekt. Byl dost vysoký a taky dost silný. Nikdo ho nikdy neviděl rozzlobeného, spíš si ničeho moc nevšímal, ale člověk nikdy neví... proč si ho znepřátelit kvůli něčemu takovému.
Skupinka trapičů se pomalu neochotně rozcházela po své práci, někdo ještě stačil Zaeře vyrazit z rukou nádobu s ovsem, který se okamžitě rozsypal po podlaze. Tairena se prosmekla kolem Rinna jak nejblížeji to šlo a věnovala mu jeden zářivý úsměv.
"Snad ti jí není líto!"
Díval se na ni, jak se snaží sebrat rozsypaná zrnka a přitom si po tváři rozmazává saze smíchané se slzami. Přistoupil k ní. Nevěděl, co by řekl, a tak jen sbíral s ní.
Zvedla k němu oči a bylo v nich nekonečné moře vděčnosti.
Jednou za čas rozbíjeli trhovci své stánky na moshuském náměstí. Jezdili sem rádi, vždy toho prodali dost. Drobný stařík v potrhané šedé kutně tu byl poprvé. Vykládal omšelé cínové figurky na neohoblované prkno svého rozhrkaného vozíku a hlavu měl skloněnou tak, že mu nikdo neviděl do obličeje.
Tlustý mohutný muž se postavil vedle něj a založil si ruce k tučným bokům.
"Vypadni, dědku, tohle je odjakživa moje místo!" zařval na něj výrazným hlasem trhovců. Stařík však nejspíš neslyšel. Vzal ho tedy za rameno a pořádně s ním zatřástl.
"Slyšíš, ty chodící zdechlino, tady prodávám vždycky já!"
Tentokrát stařík zvedl hlavu a podíval se muži přímo do očí. Mužova ústa zůstala otevřená, ale slova mu uvízla kdesi v hrdle. Hleděl do očí starého muže a cítil, jak ho hrůza začíná omotávat jako velký tlustý had. Jeho oči měly nepopsatelnou barvu a sílu, jakou má nebe těsně před bouří. Viděl v nich náznak světů, které neznal a které v žádném případě znát nechtěl.
Stařík zase hlavu sklopil o obličej se mu zastřel obnošenou kutnou. Ten tlustý muž, co prodával perníkové výtvory všeho druhu, dnes neprodával na svém obvyklém místě. Dokonce dnes prodával velmi, velmi daleko od svého místa.
Viděl před sebou tvář mladičké dívky. Možná vypadala mladší než ve skutečnosti byla. Vyloupla se tu tak náhle z té změti nakupujících a okounějících lidí. Zvedl k ní oči a jejich pohled se střetl. Objevila se jí ve tváři hrůza, jakou jeho oči v lidech probouzely, stála tu jako vrostlá do země a strach jí rozevřel oči, až byly jako dvě malé studánky. Její tvář nebyla hezká, ale ani ošklivá. Taková obyčejná.
Neobyčejnost v ní ale poznal. Neutekla. Skoro se roztřásla, ale také jí ve tváři blýsklo cosi, o čem ani sama nevěděla. Že snad kdysi strašně dávno... za oponou mnoha věků... si tihle dva velmi rozdílní nebyli tolik cizí.
"Copak sháníš, děvče? Dárek pro milého?"
Hlas měl naprosto neúměrný ke své podobě, stejně jako oči.
"Ne... ano..." zčervenala a ještě více stiskla mince ve zpocené dlani. Aniž se podíval, věděl, že to není příliš mnoho.
"A co peníze, máš?"
Přikývla a nastavila mu rozpačitě otevřenou dlaň. Nemýlil se, nebylo to mnoho.
"Je to všechno, co jsem měla," odvážila se rozpačitě.
"Dát všechno znamená dát opravdu mnoho, víš to?"
Dívala se na něj trochu nechápavě. Pousmál se. Teď více než kdy jindy měla pocit, že je ve skutečnosti úplně "jiný" než vypadá. Že to není žádný vetchý stařík s cínovými figurkami. Sáhl do hluboké kapsy a cosi odtud vytáhl.
"Snad to bude stačit," usmál se na ní a vložil jí to do dlaně. Nevěděla, co má říct. Nevěděla, co by měla udělat. Otočila se a utekla. Na zemi tu zůstaly rozházené mince, které tu upustila, ale stařík si jich vůbec nevšímal. Díval se za ní, i když už zmizela v davu lidí. Nemohla slyšet, co říkala jeho ústa a kdyby to slyšela, nerozuměla by tomu, neboť to bylo v jakémsi podivném, starém jazyce.
"Spravedlnost nakonec dojde svého naplnění a přijde čas, kdy bude stačit jen jediná hořká slza plná bolesti, za kterou je vinen člověk."
Jeho hlas zněl smutně a on v tu chvíli věděl s jistotou, že se do Moshusu už nikdy nevrátí.
Rinn něměl tenhle vodopád rád. Ale přišel, když už to jednou slíbil. Navíc měl jistotu, že ho tady se Zaerou neuvidí nikdo jiný, to by mu nebylo moc příjemné. Jednou té chudince sice pomohl, ale že by se toužil stát terčem pomluv, že s ní má cosi společného, to opravdu ne.
Seděla tam na břehu a vypadala z té dálky jako malý lesní skřítek.
"Ahoj," pozdravil ji, když k ní došel.
"Ahoj. Chtěla jsem ti poděkovat, Rinne," promluvila tiše a usmála se na něj.
"Není za co," ošil se.
Usmívala se pořád, protože sama věděla, že je důvod poděkovat mu za mnoho. Za to, že je tu pořád někdo, kdo je opravdový a čestný. Mrzelo ji, že mu to nedokáže říct.
"Něco... pro tebe mám. Snad se ti to bude líbit," řekla. Díval se na svou dlaň, kam mu dárek položila. V očích jí četl, že jí samotné se líbí opravdu moc a nedivil se tomu. Tak krásnou práci dlouho neviděl. Z neznámého, zlatavě stříbrného kovu vyrobené drobné dračí tělo se všemi těmi detaily jako byly dračí šupiny, hřbetní trny a zuby v dračí tlamě. Tak krásného draka neviděl nikdy ani na kresbě.
"Jmenuje se... Jaderic," řekla potichu.
"Tys mu dala to jméno?"
Do tváří jí vběhla červeň, což bylo samotným přiznáním.
"Je opravdu krásný, ale-"
Podíval se na ní a nedovedl žádné ale vyslovit nahlas. Tolik jí záleželo na tom, aby si ho vzal. Býval občas slabý tak, jak by právě nechtěl být. Vzal draka za koženou šňůrku a uvázal si ji vzadu na krku.
"Musím už jít," řekl a vstal. "Děkuji ti, Zaero."
Sklonil se a vtiskl sedící dívce polibek na tvář. Seděla tam ještě dlouho, i když už se Rinn ztratil mezi domky ve městě, seděla a držela si dlaň na tváři. Bylo jí u srdce tak krásně lehko, že se bála i pohnout.
Snažila se si ten pocit udržet co nejdéle. Tak trochu se jí to dařilo, najednou si připadala silnější, než kdykoliv předtím. Zametala ve stájích a chtělo se jí alespoň tiše si zpívat. Kdykoliv viděla Rinna, musela se na něj vroucně usmát, protože jí něco pohladilo po duši.
Rinn se necítil ve své kůži. Nikdy nebyl žádným zachráncem utlačovaných, prostě mu jí jednou bylo líto. Ale lítost rychle pominula a teď mu byla povinnost hrát si na nějakého jejího zachránce spíš přítěží. Tížil ho i ten krásný dračí výtvor na krku. Nebylo správné, že ho nosil.
Neměl rád složitosti. Nechtěl se zaplétat do ničeho komplikovaného a nepohodlného. Ale na to, aby jí dárek vrátil, také neměl odhodlání. Těm neobvykle čistým a upřímným očím čelit nechtěl.
A tak se stalo, že když jednou Zaera urovnávala starou slámu, která už byla plesnivá a bylo třeba ji odtud odvést, uviděla ho tam. Zaleskl se v odpoledním slunci jako diamant.
"Chudáčku, takhle tady ležet!" zvedla ho ze země a očišťovala o své vlastní šaty. Pokochala se pohledem na krásného malého Jaderica a utíkala hned za Rinnem.
"Rinne, asi jsi ho ztratil, podívej!"
Vypadal velmi překvapeně a také byl.
"Ach, ano asi jsem ho... někde..."
"Ještě že jsem ho našla," usmála se bezelstně. Rinn ovšem vypadal, že by nejraději zmizel.
"Víš, Zaero, asi není spravedlivé, abych... něco takového... nosil, víš," odkašlal si rozpačitě.
Zaeřin úsměv se pomalu vytrácel z její tváře. Pochopila. Vždyť bylo nesmyslné, aby jej ztratil právě tam, nikdo tam nikdy nechodil, ani to nikdo nechtěl uklízet. Neztratil ho. Zahodil ho tam.
ZAHODIL HO.
Sevřela draka v pěsti a cítila slzy. Ne, nesmí plakat. Je to jen hloupost, takových už ji přece potkalo.
Prudce se otočila, vyběhla ze stájí a ve dveřích skoro srazila Tairenu. Vůbec si jí nevšimla.
Vodopád zpíval konejšivě, ale Zaeru neutěšil. Plakala, jako by se měla uplakat k smrti. Tolik doufala, že ještě nejsou všichni tak zlí. Že ještě stojí za to být šťastná a veselá. Byla tak směšná, opravdu tak směšná, aby se jí mohlo vysmívat celé městečko. Proto, že věřila. Proto, že doufala.
Ztráta naděje a iluzí ji teď bolela moc, a ještě víc, kdykoliv se jí připoměl ten úžasný pocit lehkosti. Ležela na břehu Silberlíny schoulená do klubíčka a její tělo se otřásalo vzlyky. Snad proto vůbec neslyšela plíživé kroky mnohých nohou, které pomohla ztišit tráva.
Tairena považovala za ohromně zábavné, jít se podívat, kam asi Zaera běžela, když ještě neměla hotovou práci. A tak ji našli právě tady.
Zvedla oči a hleděla do šklebících se tváří moshuských chlapců a dívek.
"Copak, snad nepláčeš, ty chudinko?" protáhla Tairena posměšně a provokativně se opřela o nejblíže stojícího Berka. "Kdopak ti co udělal zlého?"
"Nechte mě být," zašeptala jako v tranzu. Její přání nebo snad prosba se ale nesplnilo. Za zlomyslného smíchu ji popadli a strkali si s ní jako s hadrovou panenkou. To, že oproti jiným podobným situacím křičela, chvíli nešťastně a chvíli se zlobou, na ně působilo jako červená barva na rozzuřeného býka. V očích měli zvláštní surovost a zvrhlé potěšení, když jí roztrhli šaty skoro až do pasu, i když to bylo jen náhodou.
"Hoďte ji do řeky, třeba umí plavat!" smála se Tairena
Voda byla velmi chladná, skoro až ledová, bodla ji jako šíp až do morku kostí. Vynořila se nad hladinu a lapala po dechu, čímž vyvolala další salvu smíchu. Voda nebyla hluboká, sahala jí někam po ramena. Věděla, že je zklamala, těšili se, jak se bude plácat ve vodě. Nechali ji tak a pomalu se obraceli k odchodu. Viděla Rinna, který přiběhl před chvílí, akorát aby viděl to neslavné zakončení.
Snažil se vyhnout jejímu pohledu a kvapně odcházel s ostatními. Stála tam dlouho a třásla se zimou, i když už jí dávno zmizeli z dohledu někam do města, i když už na ni dávno přestali myslet. Nevěděla, kdy a jak vylezla na břeh a lehla si na trávu. Už se šeřilo.
Ležela tam tak dlouho celá prokřehlá a mokrá, tiskla k sobě dračí figurku, stejně odhozenou jako se cítila ona sama.
"Zůstali jsme sami, jen my dva, Jadericu," šeptala pořád dokola. "Neboj se, budeme spolu. Budeme spolu... Jadericu, můj dráčku..."
A plakala hořce a bez ustání s Jadericem přitisknutým k tváři. Nevšimla si, že už slzy nekloužou po hladkém povrchu, ale vpíjejí se do něj. Ne jedna slza, ale desítky, stovky slz.
Tóny vodopádu se snažily, až ji spolu s pláčem ukolébaly k milordnému spánku.
Spala dlouho, celou noc, až hvězdy začaly blednout a slunce stoupat po obloze, zatím jen nesmělé a něžně růžové. Zaera se zhluboka nadechla a pomalu otevřela oči. Nejprve vůbec nevěla, kde je, oči ji pálily a hlava bolela. Měla hrozně podivný pocit, ale nevěděla, kam si ho zařadit. Šaty měla ještě mokré a třásl s ní ranní chlad. Pak si všimla roztržených šatů a na všechno si vzpomněla. Sáhla ke krku, ale nenahmatala nic.
Hledala ho všude kolem sebe, v trávě a doufala, že jí nespadl do řeky, protože by ho jistě odnesl proud.
"Ne!" zašeptala. Sedla si a položila si hlavu na skrčená kolena. Myslela, že do rána po tom všem nemůže zůstat naživu. Ale dýchala stejně, jako vždycky a slunce bylo taky stejné jako každé ráno.
Pak si náhle všimla čehosi podivného.
Blízko místa, kde ležela, byla docela velká část trávy uválená tak, jako by tam leželo něco velkého. Zvědavě se zvedla, aby to prozkoumala, ale čím víc se tím zabývala, tím to bylo divnější. Tráva tu sice byla podupaná od moshuských, ale tohle bylo jiné. Na docela jiném místě. A byla si čím dál jistější, že včera tu nic takového nebylo. Navíc ji vůbec nenapadalo, od čeho by to mohlo být.
Pohlédla vzhůru na stráň nad vodopádem. Tam nikdy nechodila, neměla důvod. Byly tam kamenité skalky a snad i pár jeskyní. Zvedla se na nohy a nejistým krokem se vydala právě tam nahoru. Kdyby se jí někdo zeptal proč, asi by nedokázala odpovědět. Něco jí prostě říkalo, kam má jít.
Vyškrábat se do stráně jí dalo zabrat, cítila se hrozně zesláblá, ale nakonec stanula nahoře. Odtud měla Moshus jako na dlani ještě více, než od vodopádu. Rozhlížela se. Něco jí svíralo, něco jako nervozita nebo napětí, nedovedla to pojmenovat. Krok za krokem se pohybovala po rovné kamenité plošince a pořád slyšela ten zvuk.
Zvuk. Jako když něco velkého... dýchá.
"Co se to stalo?" šeptala vyděšeně. "Co se to stalo?"
Zastavila se, skoro nedýchala a pak ho uviděla. Z temnoty jedné jeskyně se vyhoupl nejdřív nejasný obrys něčeho velkého. Přestala dýchat úplně.
Nic tak ohromného a majestátného v životě neviděla. Jeho šupiny se zaleskly v ranním slunci jako pravé zlato a stříbro zároveň, narudlé trny na jeho hřbetě zazářily také, pohnul velkou hlavou a upřel přímo na Zaeru své smaragdově zelené oči.
Byl živý. A ona ho poznala. Nedokázala však vyslovit ani slabiku, zakryla si ústa dlaní a věděla, že se něco musí stát. Že omdlí nebo zemře na místě, že spadne dolů nebo začne opravdu hrozně křičet. Nestalo se však ani jedno z toho.
Sklonil se k ní trochu blíž a dýchl. Cítila příjemné teplo dračího dechu. Stáli tam tak proti sobě, dívka a drak a nespustili ze sebe oči. Zaera si neuvědomila, že už má šaty úplně suché.
Neublíží jí.
Pomalu natáhla třesoucí se dlaň a dotkla se jemných šupinek mezi dračími nozdrami. Neměla tušení, jak se to stalo. Možná, že je to všechno jen strašně živý sen. Ale vlastně to byl moc krásný sen.
"Jadericu?" oslovila ho nejistě. Podívala se do jeho očí a věděla, že podobné už někde spatřila. Jejich barva byla sice jiná, ale ta jejich zvláštní síla ne. Ne světy, které v sobě skrývaly.
Sklonil se ještě blíž, až byla jeho velká podlouhlá hlava těsně u dívky. Nadechla se a objala ji. Položila si tvář na stříbrnou dračí kůži jakoby posypanou zlatým prachem. Na okamžik se zdálo, že drak i dívka dýchají jedněmi plícemi, že jim srdce tluče ve stejném rytmu.
Do stájí přišla až druhý den ráno. Ani si nevzpomínala, jak matce vysvětlila svoji dlouhou nepřítomnost. Tady se o to nějak nikdo nezajímal. Ostatní ji nenápadně sledovali. Nikdo si k ní však nedovolil dnes vůbec nic. Snad je malinko hryzalo svědomí kvůli tomu, co jí provedli předevčírem, snad je odrazovalo něco jiného. Jisté je, že její nepřítomný výraz byl dnes jiný než obvykle býval.
Co v něm bylo jiné, nešlo přesně vyjádřit, ale způsobilo to, že se k ní dnes nikdo nepřiblížil. Dokonce i Tairena se vzdala pokusů opět pobavit sebe i ostatní.
Od toho dne Zaera doma nespávala. Její místo bylo v jeskyni, spala přitisknutá k velkému dračímu tělu a zdávaly se jí podivné sny, kterým nerozumněla, ale přesto jí byly neuvěřitelné blízké.
Cítila, že v ní roste síla.
Gawin studoval snad všechno. Vše, co moshuská knihovna poskytovala, jej zajímalo. Zvykli si na něj tak. Když nebyl v knihovně a pokud zrovna nepracoval, vídali jej s nosem zabořeným do nějaké knihy kdekoliv v tu chvíli zrovna byl. Vlastně si ho spíš nevšímali. Byl to drobný černovlasý chlapec s brýlemi, ve stájích byl ze všech nejmladší a tak dělal to, co na něj zbylo a to, co mu jeho tělesná konstrukce dovolovala. Práce to byla otravná, ale nutno říci, že se nenadřel. Rozhodně mu to nevadilo, svou budoucnost neviděl ve fyzické práci.
Jeho nynějším studijním zájmem byly zapomenuté legendy o Lindelëyském vodopádu. A i když se ven často nevypravoval, usoudil, že by bylo škoda nevyužít toho, že se studovaný materiál nachází tak blízko. Podvečerní hodina se mu k tomu hodila nejlépe a tak se s knihami pod paží vypravil za město.
Jeho samotu narušila dívčí silueta, která se neustále míhala před ním. Byl daleko za ní, takže si ho nevšimla. Neměl radost, že míří stejným směrem a dokonce zvažoval, zda svou procházku nemá odložit. Dokud ho ale nezaujalo, že se nezastavila u vodopádu, ale vylézala na stráň nad ním, do skal. To mu připadalo přinejmenším zvláštní, co tam může hledat?
Jestli něco opravdu byl, tak zvědavý a tentokrát se zdálo, že zvědavost dokonce přemůže jeho pohodlnost a neochotu se do čehokoliv míchat. Pomalu a obezřetně se vydal ve stopách dívky v zelených šatech. Pod vodopádem se zarazil. Nechtělo se mu někam šplhat. Naslouchal, ale její kroky nikde neslyšel. Položil tedy knížky na plochý kámen a povzdechl si sám nad sebou. Posunul si brýle na nose a pomalu vylézal vysokou stráň.
Když už byl skoro nahoře, téměř si lehl do trávy na břicho a odpočíval, výstup nebyl až tak jednoduchý. V příští chvíli byl však zatraceně rád, že se nepostavil na nohy. Co uviděl mu vyrazilo dech. Slunce ještě nezapadalo, ale bylo už trochu oranžové. Odrážené od zlatavých šupin jej skoro oslnilo. Dračí kolos, který měl před očima, však nebyl vidinou, na to působil až příliš skutečně. V tu chvíli v Gawinovi přestala snad proudit i krev.
Poznal i tu dívku. Byla to Zaera. Díval se jak se vyhoupla na dračí hřbet, tak samozřejmě, jako by to nedělala poprvé. Objala dračí krk, kam až její paže dosáhly a drak roztáhl křídla. Nic děsivějšího a přitom krásnějšího nikdy neviděl. Blanitá kůže na okamžik zastřela slunce, ale ne úplně, protože jí mírně prosvítalo a vrhalo na skrytého Gawina temně ponurý svit.
S mocným plesknutím velkých křídel se drak pomalu vznesl k nebi s dívkou na hřbetě. Na okamžik se Gawinovi zdálo, že jej snad mohl zahlédnout. Zpanikařil a nohy mu po nerovném terénu ujely. Slabě vykřikl, ale pádu zabránit nedokázal. Žádný z těch křečovitých pokusů zastavit pád a ustat s tím hlukem, který způsoboval, se mu nedařil.
Pořádně natlučený a k smrti vyděšený se přitiskl dole ke kamenům a přál si aby nebyl vidět a aby nemusel slyšet to dračí zavrčení odkudsi z oblohy. Seděl tam tak ještě dlouho bez hnutí a téměř bez dechu, necítil pálící odřeniny, které si způsobil a bál se přesvědčit, jestli už je drak z dohledu. Pak sebral zbytek své odvahy, popadl do jedné ruky své knížky a do druhé zkřivené brýle a utíkal směrem k městu.
Byl to jeho nejrychlejší běh v životě.
Moshuská letní slavnost. Zahajování léta. Slavnostní trhy, spousta zpěvu a slavnostní průvod plný květin a symbolů léta. A večer ohňostroj, pití, jídlo a nekonečně dlouhá noc plná hudby, tance a veselí. Těšilo se celé město. Marně však Zaera procházela mezi trhovci, aby našla toho, kterého hledala. Nebyl tu. Nemohl jí dát odpovědi na její otázky.
Změnila se. Ona sama to na sobě nepozorovala, ale ostatní si nemohli nevšimnout. Její shrbený a ustrašený způsob chůze zmizel, když kráčela, nesla se měkce a hrdě. Pleť jí zhebkla, vlasy ztmavly a leskly se jako právě vyleštěný eben. A i ti nejdivočejší hřebci, kteří k sobě málokoho pustili, se v její přítomnosti stávali krotkými beránky.
Tairena den ode dne zuřila víc. Ona byla naopak velmi všímavá. Velmi dobře začínala chápat, že takhle si místo nejkrásnější dívky z města dlouho nezachová, co na tom, že se na ni vlastně pasovala sama. Že za chvilku nebude už nikdo zvědavý na její zlaté vlasy, ke kterým si pomáhala silným heřmánkovým balzámem. Povedlo se jí omotat si kolem prstu Rinna, jednoho z nejhezčích v Moshusu, což nebylo vůbec těžké, stačilo dělat trochu bezbrannou, ochotnou a nekomplikovanou a byl její.
Jenže teď měla v živé paměti večer, kdy se dole v řece plavily koně. Zaera jen v té své košilce na tom černém hřebci. Jaktože byly její vlasy bez těch hrozných copů tak husté a vlnité? Jaktože měla v tenké košilce měkká a oblá ňadra a přitahovala fascinované pohledy všech přítomných chlapců? A Rinn? Vypadal jako slintající pes!
Rozhodla se, že se své pozice rozhodně nevzdá a vrátí vše do starých kolejí. Ve chvíli, kdy Zaera zdobila koně k odpolednímu průvodu a byla jako vždy samotná, zastoupila jí spolu s ostatními dívkami cestu.
"Copak, Zaero, maminka už ti neplete copánky?" řekla posměšně. Dívky se ochotně zasmály. Zaera ovšem vypadala, jako by si jich vůbec nevšimla. Tairena ji hrubě popadla za paži a otočila k sobě.
"Na co si to vůbec hraješ s těma vlasama, hm? Jsi ještě směšnější, než předtím, ty chudinko!" vmetla jí do tváře. Ovšem zarazilo ji, že se Zaera nebojí. Postrádala její obvyklé zděšení a marně pátrala alespoň po jeho náznaku.
Dívky ji popadly pevně za ruce, aby se nemohla bránit, ale velkou obranu stejně neočekávaly. Tairena vytáhla nůžky, do té doby schované za zády.
"Nechceme přece, abys byla tolik směšná, že ne? Chceme ti pomoct, víš? Tak buď hezky hodná holčička."
S ošklivým úšklebkem popadla silný hustý pramen Zaeřiných vlasů a chystala se jej odstřihnout. Pak se však stalo něco zvláštního. Žádná z nich si vlastně nepamatovala, jak k tomu došlo, žádná z nich nepostřehla ten rychlý pohyb. Ale najednou dívky, co ji držely, byly odmrštěny do stran a Zaeřina ruka svírala Tairenu pod krkem.
"Poslouchej, Taireno, nezahrávej si!" řekla. Mluvila potichu, ale její hlas, který už dlouho nikdo z nich neslyšel, jiskřil energií. "Budeš jen litovat!"
Tairena cítila sílu v ruce, která ji svírala. Ale ta ji tolik neděsila. Dokonce ani ta slova ji neděsila. Ne tolik, jako ty oči, co se na ní tak zblízka dívaly. Ty ji děsily k smrti.
Sotva ji Zaera pustila, tiše a rychle se s ostatními vytratila. Nemohla tak vidět, jak tam Zaera chvíli stála bez hnutí, zmatená a nejistá stejně jako dřív, sama trochu zděšená z toho, co právě řekla a udělala. Pak se ale vzpamatovala, uklidnila poplašenou kobylku a pokračovala v práci.
Chvíli ji jen tak pozoroval. Neodvažoval se promluvit. Ale věděl, že musí, že je to víc než nutné. Už nějakou dobu ji sledoval ve stájích jako němý svědek, tajný pozorovatel. Teď anebo nikdy.
Lidé kolem něj tančili, jedli, pili, zpívali a objímali se. Hlučná slavnost, tak jak se patří. Stála na okraji toho všeho veselí, nepřítomně vše pozorovala a snad se i zvláštně usmívala. Bál se jí a zároveň ho fascinovala. Snad, že věděl víc, než by možná vědět chtěl.
Přistoupil k ní blíž, ale nevšimla si ho, nebo to alespoň nedala najevo.
"Zaero...?"
Obrátila se k němu. Viděla před sebou toho podivínského Gawina a nenapadlo ji, co by od ní mohl chtít. Vlastně spolu nikdy nemluvili.
"Gawine? Chceš něco?"
"Ne... vlastně ano," posunul si po nose opravené brýle.
"No tak se neboj a mluv," pobídla ho.
Několikrát se jenom tak nadechl a nevydal ze sebe ani zvuk. Vlastně si dlouho připravoval jak a co řekne, ale jako by tušil, že mu to stejně nevyjde. Nakonec dokázal říct jenom dvě slova:
"Vím to."
Knihy byly vždycky to první i to poslední, čeho se držel a od jeho hrůzostrašného i fascinujícího objevu to platilo dvojnásob. V noci skoro nespal a jen četl. Jenže na co by dřív pohlížel jako na pradávnou legendu a báj se proměnilo ve velmi blízkou a možnou pravdu. Z legend a bájí může leckomu běhat mráz po zádech, ale pokud se to najednou podobá skutečnosti, není možné vyjádřit, co potom probíhá celým tělem.
Příliš se nevyptávala a odešla s ním stranou od ostatních. Usedla na dřevěnou ohradu a mlčela.
"Četl jsem... všechno, co jsem mohl... našel... já jsem..."
"Jak to víš?" zeptala se tiše.
"Viděl jsem ho," přiznal mlčky.
Seskočila z ohrady prudčeji, než čekal.
"Kde?"
"U... vodopádu..." zajíkl se.
"Nesmíš nikomu říct ani slovo! Rozumíš mi?"
Ustoupil o krok. "Neřeknu, neboj se!" ujišťoval ji.
Mlčeli. Zaera nevěděla, co říct, spousta protichůdných pocitů se v ní střetávala v tichých soubojích. A Gawin se bál začít s tím, co ho tížilo na srdci. Bylo však třeba ukončit odhodlávání.
"Jsi Dračí nevěsta, že?" řekl. Nepoznával svůj vlastní hlas.
Překvapeně se na něj podívala. "Kdo?"
"Dračí nevěsta," odkašlal si. "Věřil jsem tomu jako legendě. Ale není to legenda, že ne? Zajímalo by mě, kolik pravd se vlastně přetvařuje jako legenda. Jestli si jen nežijeme zdánlivě ukryti před věcmi, které tu byly před námi, s námi a budou zase po nás-"
"Dračí nevěsta...?" opakovala tázavým šeptem.
Probral se ze svého filozofování a podíval se na ní.
"Dračí nevěsty. Družky vyšších bytostí... družky draků. Dívky s prastarou duší, co se rodí jako lidé. Žijí jako lidé. Dokud... se jejich srdce... nezaplní bolestí... způsobenou krutostí a omezeností lidského srdce. Dokud se pro ně nevrátí... drak."
"Cituješ legendu?" zeptala se neslyšně.
"Ano."
"Máš strach?"
Polkl a sevřel knihy v ruce. "Ano."
Zvedla oči vysoko k hvězdné obloze a tichounce si vzdychla.
"Já také," řekla dívka a pomalu se vydala pryč. Gawin za ní chvíli nechápavě zíral.
"Zaero! Zaero počkej!" vzpamatoval se. Běžel za ní. "Zaero! Ještě... ještě je čas! Ještě se můžeš zachránit! Ještě můžeš- "
Zastavila a obrátila se k němu.
"...zůstat... člověkem," dodal tiše.
Dívala se mu do očí. "Nepleť se do věcí, do kterých ti nic není, Gawine!"
"Chci ti přece pomoct!" osmělil se.
"Já nepotřebuju ničí pomoc! Teď už ne."
"Zaero, vím jak-"
Popadla ho pevně za ramena. Stiskl ho bolel. Cítil, že tady je strach opravdu na místě.
"Varuji tě, Gawine! Vrať se ke svým knížkám. A začni číst něco jiného."
Pustila ho a ztratila se ve tmě. Kolem se válely rozházené knihy. Nepronásledoval ji.
Začal je sbírat.
Razila si cestu mezi lidmi. Zmatenou myslí jí vířila Gawinova slova. Minula opilého Rinna, který se na ni díval dlouhým zvláštním pohledem a do kohosi nenadále vrazila. Zvedla hlavu. Byl to cizinec, nikdy ho neviděla. Přesto když světlo z barevného ohňostroje osvítilo jeho dokonalou krásnou tvář, zajíkla se překvapením. Díval se na ni a usmíval se.
"Neubliž si," řekl. Ten hlas neznala a přesto jí byl tolik známý, tak důvěrně. Celý ten vysoký cizinec s výrazně světlými vlasy, jako by smíchali zlato a stříbro v jedno.
Stačilo však podívat se mu do očí.
"Jadericu...?"
"Poznala jsi mě," zdál se být potěšen. "Nemusíš se bát, Zaero. No tak," konejšil ji hlubokým, sametovým hlasem.
"Jak... jak je to vůbec možné... přece jsi..."
Vzal její malou ruku do dlaní. Měl je velké a silné.
"Je to jen má lidská podoba."
"Co? Ale jak to že-" zmlkla v polovině své věty a dotkla se konečky prstů Jadericovy tváře. Byl stejně krásný v podobě lidské, jako v té dračí. Nebylo důležité, která je ta pravá. Nebo zdali jsou pravé obě dvě.
"A teď pojď tančit, krásko. Ať je tahle noc tvá," řekl Jaderic a uchopil ji pevně kolem štíhlého pasu. Nechala se vést. Tančila s ním i pro něho a vůbec si nevšimla, že na ni hledí celé město. Chtěla být jen s ním, dotýkat se ho a dívat se mu do očí. A když ji k sobě přitiskl a dlouze ji políbil, bylo to nejnádhernější a nejpřirozenější, co zažila. Jako by se znali už dávno a ona si na to vzpoměla až teď.
"Jsem Dračí nevěsta?" zeptala se ho u vodopádu. Bylo po půlnoci, ve městě taneční i jiné veselí právě vrcholilo. Měsíc osvětloval jejich tváře.
"Ano," odpověděl jí pomalu Jaderic. "Jsi má nevěsta. Naše duše patří k sobě. Rozumíš tomu?"
"Ano," zašeptala a zavřela oči. "Ano, rozumím. Legenda je tedy... pravdou?"
"Nikdy to nebylo nic než pravda," řekl. "To jen čas z toho udělal legendu. Nebo lidé ze strachu, kdoví? Cítíš se snad jako legenda?"
"Ne, to ne."
Naklonil se k ní a pohladil ji po vlasech. Cítila to gesto jako důvěrně známé.
"Spravedlnost ani láska nejsou jen pouhou legendou."
Vodopád zpíval své písně jako ještě nikdy, jako by se rozpoměl na staré, dávno zapomenuté časy. A ti dva se milovali na břehu řeky ve žhavém splynutí dvou těl a jedné duše, která opět našla svou ztracenou polovinu.
Po nekonečně dlouhém čase.
Ve stejné chvíli, kdy nad Moshusem vybuchl poslední, nejkrásnější a nejbarevnější ohňostroj, stala se Zaera tím, čím měla být.
Gawin opět nespal další noc. Strávil ji s jednou svíčkou a hromadou knih zavřený ve své komoře. Zdálo se, že nalezl, co hledal. Zmínky o dracích v lidské podobě ho znepokojily, s tím nepočítal. Co když byl prostě tady ve městě? Co když se s ním setkal on sám? A Zaera? Věděla to?
Sestavil však řešení, které legendy o Dračích nevěstách obsahovaly. Logické uvažování mu nikdy nečinilo problém. Znělo to jednoduše. Pokud té dívce ublíží lidská hloupost a zloba opravdu hodně, její druh se pro ni vrátí. Vrátí se, aby spravedlivě trestal.
Tušil, že krutá dračí spravedlnost postihne celé město. Nevěděl jak, ale byl by raději, kdyby se to nedozvěděl.
Existovalo však řešení, které by tuto spravedlnost odvrátilo a mohlo vrátit Zaeru k lidské rase. Pokud ještě není pozdě. Jen jedno řešení, zdánlivě docela jednoduché.
"Ale to by ho musel provést někdo jiný, ne já," zoufal si Gawin. "Kdokoliv jiný, jen ne já!"
Věděl, že musí jednat rychle. A zoufale si přál, aby se byl do ničeho nezapletl.
Obloha se připravovala k dalšímu svítání. Město unavené po oslavách hluboce spalo, ale ne úplně všichni.
Za městem se vyloupla skupinka lidí. Už si nějak nevzpomínali, kdo navrhl první tu bláznivou věc, jít se podívat k Lindelëyskému vodopádu. Byli ještě opilí, hulákali vyzpívanými hlasy a tlustá Marja každou chvíli skučela, ať na ni počkají.
"Určitě šli k tomu jejímu vodopádu a tam si to spolu rozdali!" řehtal se Larik. "Když jsem se včera díval, jak tančí, rozdal bych si to s ní taky klidně hned na náměstí!"
"Jsi nechutný, Lariku!" prohlásila Tairena s odporem.
Larik zašeptal cosi o tom tajemném krasavci, kterým by Tairena rozhodně také nepohrdla a dál se bavil s ostatními mladíky, kterak cizince vykážou pryč, pokud tam ještě bude. Pevně v to doufali, neboť jim stále ještě působící alkohol a jejich početní převaha dodávali sílu a kuráž.
Hlučně a neotesaně rozráželi mlhu kolem Silberlíny. Rinn, který byl úplně vpředu se náhle zarazil.
"Zmlkněte!" zašeptal ostře. "Zmlkněte! Podívejte se."
Pod ledovou vodou padající shora se rýsovala lidská silueta. Působila však spíše nadlidsky. Všichni se zastavili na místě a nedokázali se pohnout, ani promluvit. Pomalu vystoupila z vodopádu, kapky chladné vody jí stékaly po krásném těle i po černých vlasech, které jí v mokrých pramenech splývaly až pod pas.
"To je Zaera," vyšlo nevědomky z Rinnových úst. Usmála se. Oranžové slunce, tak stejně krásné jako každé ráno, jí sklouzlo po obličeji a něžně ho zbarvilo.
"To není ona...!" vydechla Tairena. "Pojďte odtud!"
Nikdo se však ani nepohnul. Zaera vykročila ven z vody a stanula na břehu, tak blízko nich, že všichni přestali dýchat. Cítili strach, který k nim plíživě a rychle přicházel, všichni tak náhle vystřízlivělí a probuzení. Ale zároveň byli připoutáni na místě, fascinováni dokonalou bytostí, dokonalou ženou tak blízko před sebou.
"Přišli jste za mnou?" promluvila. Hluboké tóny jejího hlasu rozechvívaly nitro, ty vyšší zase hladily jako matčina dlaň. Nikdo jí však neodpověděl. Pohlédla jim postupně do očí a pak... začala zpívat. Docela tichounce.
Na stráni nad vodopádem se objevila postava mladého vysokého muže. Měl světlé krátké vlasy a oči zelené jasněji, než byla tráva na moshuských stráních.
Ranní chlad mu zalezl až na kůži a tím ho probudil. Vylekal se. Neměl přece usnout! Prudce zamrkal a uviděl ho. Přímo pod sebou na srázu nad vodopádem.
"Panebože, to je ON!"
Gawin se podíval na velký trochu zrezlý meč, který ještě za tmy zabodl do mechu mezi křovinami. Vlastně vždy na rytíře pomýšlel jako na pohádku o hrdinech. Za svůj krátký život nikdy žádného neviděl. Ani nevěděl, že je jejich zbroj těžká, až se člověku chce plakat, když v ní v noci leze vysoko na stráně. Ani nevěděl, jak správně se drží meč, tenhle, který kdysi svírala pravá ruka hrdiny.
Z obtížemi v nepohyblivé zbroji poklekl před mečem, srdce mu bušilo jako na poplach. Sepjal roztřesené ruce.
" Prosím, opatruj mě. Veď... veď mou ruku. Veď můj... můj meč."
Oči všech se obrátili vzhůru. Muž se také usmál. Pomalu rozpřáhl ruce a kolem jeho těla se ovíjela bílá třpytivá mlha.
"Vypadneme odtud!" řekl Larik, bledý jako smrt. Jeho vyděšený hlas probral všechny ostatní, kteří neváhali a začali utíkat zpět k městu. Zaera lehce vystoupala k velkému štíhlému draku nad vodopád a jemně ukončila svůj zpěv. K jejím uším dolehl vyděšený křik utíkajících, který budou brzy odrážet zdi moshuských domů. Jaderic zvedl hlavu k obloze a vydal ze sebe hlasité hrdelní zavrčení. Předzvěst.
Náhle se však stalo cosi neočekávaného. Ze stráně se sem spíše skutálela než seběhla postava v omšelé a zprohýbané nepadnoucí zbroji. Svírala jednoruční meč v obou rukou. Helma mu sklouzávala do očí.
Postavil se přímo před Jaderica. Smrtelným strachem sevřené hrdlo nedospělého chlapce se sebe vydalo bojový křik.
„ZEMŘI!“
Drak se zastavil a zaměřil na něj svůj zrak. Z nozder vypustil tenké proudy horké páry a poodhalil dlouhé, špičaté zuby. Jakoby zvažoval, co s ním má vlastně udělat a nikam přitom nespěchal. Zaera však tragikomickou postavu poznala.
"GAWINE!" vykřikla docela lidským hlasem. Najednou stála mezi drakem a chlapcem. "Gawine, co to děláš?"
V hledí jeho neforemné helmy se rýsovaly obroučky brýlí. "Uhni, Zaero, on musí zemřít!"
Jak tam tak stál, před drakem, který jej mohl zabít jediným pohybem a před docela nahou dívkou, v jejíchž očích bylo už lidského jen málo, nevěděl vůbec, co chce vlastně zachraňovat. Celé město, svou rodinu v něm, sám sebe nebo ji...
Přesto sevřel rukojeť meče pevně oběma rukama a napřáhl ho nad hlavou. A rozběhl se.
Zemři!
Co následovalo si příliš nepamatoval. Drak se mu rychlým ladným pohybem uhnul a zasáhl jej.
Letěl.
Padal.
Cítil nárazy tvrdých kamenů, jak ještě více ničí starou zbroj. Slyšel slabé výkřiky ze svých vlastních úst. Náhle ho ve spárech sevřela tma. Bezvládné tělo dopadlo do řeky s mocným šplouchnutím.
Zaera hleděla k městu. Moshus se vzbouzel, neochotně po svých včerejších oslavách, nepříjemně křikem těch, kteří spatřili u vodopádu to, co neměli.
"Musí to opravdu být?" zeptala se.
"Ano, musí, má paní," řekl drak. "Sami si zvolili. A ty je nesmíš litovat. Ty nemáš důvod je litovat."
Zaera se přitiskla k velkému dračímu tělu.
"Ale... přece ne všichni. Přece ne stejně," šeptala.
"Stane se jen to, co se stát má. Věř mi."
Zhluboka se nadechla a zavřela oči. Vyhoupla se Jadericovi na hřbet a on se vznesl k obloze, kde je oba ozářilo slunce. Letěli městu vstříc.
"Zpívej, Zaero, má paní. Jen zazpívej."
Usmála se a zpívala. Svému městu jeho poslední píseň, píseň na rozloučenou. Drak táhle zařval a z jeho tlamy vyšlehl ničivý, jasně rudý plamen.
Zachvátil vše, co bylo v jeho dosahu.
Voda jej vyhoupla na zuhelnatělý břeh, kde brzy vyroste úplně nová tráva. Zvědavé slunce opět měnilo barvu a sílilo, jako by se nestalo vůbec nic. Zvědavě se sklouzlo po mokré plechové zbroji.
U helmy, která už těžko prozrazovala svůj původní tvar, se ale jeho svit na okamžik zarazil. Jako by se rozhodlo, ještě ho neprobírat ze slastného, nevědomého bezvědomí.
Ať ještě chvilku spí.
Nečeká ho dobré probuzení.
Měnila se s počasím, tak jako se mění nálady. Když pršelo a voda stoupla, bušily kapky do kamenů jako zručné prsty do natažené kůže bubínku. Za vlahých letních nocí zněla jako vítr, co se prohání mezi strunami harf a když přišla zima a Silberlína se oblékla do ledově průhledného hávu, skrývala křišťálová voda zpěv vznešených elfů. To byl snad důvod toho, že se skutečně jmenoval elfsky: Lindelëy. Lindelëyský vodopád.
Kdekdo měl u toho nevelkého vodopádu divný pocit a cítil mrazení v zádech, proto to nebylo příliš oblíbené místo. Moshuští nebyli vyznavači neznámého nebo nevysvětlitelného a snad v tom vodopádu bylo opravdu cosi elfského.
Dívka s dlouhými tenkými copy klečela na travnatém břehu a nabrala do mističky dlaní trochu chladné vody. Sepraná zeleň jejích šatů skoro splývala v ranní mlze s kobercem hebké vlhké trávy. Měla to zvláštní mrazení ráda a poslední dobou skoro každé její ráno patřilo tomuto místu.
Zavřela oči a zpívala. Písně beze slov, s melodiemi, které měla ve své hlavě, ale které byly možná starší, než svět, ve kterém žila. Tóny se splétaly a tančily v souladném tanci s proudy a kapkami Silberlínské vody.
Moshus bylo velmi hrdé město. Mělo být také na co hrdé, zásobená moshuská knihovna, pěkný kamenný kostel, velké náměstí. Ovšem asi největší chloubou byly moshuské stáje. Moshuští hřebci byli vyhledávaní po celém Nyrském údolí i za jeho hranicemi, chovní i tažní, zřídka i jako váleční.
Zaera hrdá nebyla. Rozhodně ne na své město. Viděla pod jeho masku a nebyl to příjemný pohled. Vlastně byl pro ni dost děsivý. Ale mlčela. Mlčela skoro pořád, možná také proto, že nebyl nikdo, s kým by chtěla mluvit. A musela si přiznat, že také nikdo, kdo by chtěl mluvit s ní.
Pracovala ve stájích, jako většina mladých lidí z města. Koně milovala. Jezdit neuměla, ale tahle zvířata pro ni byla nejlepšími přáteli, nejraději pracovala u březích klisen nebo u hříbátek.
Proč lidé nejsou tak prostí a nefalešní jako ta zvířata. Oč by bylo jednodušší žít.
Sypala do žlabu pravidelnou dávku ovsa a tichým hlasem promlouvala ke kobylce. V chodbičce se mihl blesk světlých vlasů a Zaera ztuhla. Když jí byla na blízku ta samozvaná krasavice Tairena, nečekalo ji vůbec nic dobrého. Její tušení bylo správné, sotva vyšla a zavřela za sebou, zastoupil jí cestu houf dívek. Jejich zlomyslné úsměvy už znala.
"Ale, kdopak nám tu chce projít?" ušklíbla se Tairena a její hlas zněl jako med dobře promíchaný s něčím prudce jedovatým. Zaera se ještě pokusila obejít je, ale byl to jen bezvýsledný pokus. Trpně očekávala, co bude následovat. Sprcha jedovatých a zraňujících řečí, bolestivé šťouchance a jistě jí rozsypou celý oves všude po zemi. Ještě zahlédla chlapce, kteří se sice málokdy zapojovali, ale málokdy si také nechali tuto podívanou ujít.
"Podívejte se na ty její šaty!" šklebila se tlustá Marja a zatahala jí za jeden dlouhý tenký cop. Tentokrát to však bylo horší než jindy. Chlapci jí čmárali po obličeji prsty namočenými v sazích a foukali jí je do očí. V takových chvílích jí ponížení tlačilo jako obrovský balvan na hrudi a udělala by cokoliv, aby se ho zbavila. Udělala by cokoliv, aby se jí nechtělo brečet.
"Tak to stačí!" ozvalo se nečekaně pevně. Ale nebyl to nikdo z dospělých, jak se zdálo v prvním okamžiku.
"Neblbni Rinne, vždyť je to sranda!" řehtal se zrzavý Larik.
"Mě se to už jako legrace nezdá."
Rinn budil respekt. Byl dost vysoký a taky dost silný. Nikdo ho nikdy neviděl rozzlobeného, spíš si ničeho moc nevšímal, ale člověk nikdy neví... proč si ho znepřátelit kvůli něčemu takovému.
Skupinka trapičů se pomalu neochotně rozcházela po své práci, někdo ještě stačil Zaeře vyrazit z rukou nádobu s ovsem, který se okamžitě rozsypal po podlaze. Tairena se prosmekla kolem Rinna jak nejblížeji to šlo a věnovala mu jeden zářivý úsměv.
"Snad ti jí není líto!"
Díval se na ni, jak se snaží sebrat rozsypaná zrnka a přitom si po tváři rozmazává saze smíchané se slzami. Přistoupil k ní. Nevěděl, co by řekl, a tak jen sbíral s ní.
Zvedla k němu oči a bylo v nich nekonečné moře vděčnosti.
Jednou za čas rozbíjeli trhovci své stánky na moshuském náměstí. Jezdili sem rádi, vždy toho prodali dost. Drobný stařík v potrhané šedé kutně tu byl poprvé. Vykládal omšelé cínové figurky na neohoblované prkno svého rozhrkaného vozíku a hlavu měl skloněnou tak, že mu nikdo neviděl do obličeje.
Tlustý mohutný muž se postavil vedle něj a založil si ruce k tučným bokům.
"Vypadni, dědku, tohle je odjakživa moje místo!" zařval na něj výrazným hlasem trhovců. Stařík však nejspíš neslyšel. Vzal ho tedy za rameno a pořádně s ním zatřástl.
"Slyšíš, ty chodící zdechlino, tady prodávám vždycky já!"
Tentokrát stařík zvedl hlavu a podíval se muži přímo do očí. Mužova ústa zůstala otevřená, ale slova mu uvízla kdesi v hrdle. Hleděl do očí starého muže a cítil, jak ho hrůza začíná omotávat jako velký tlustý had. Jeho oči měly nepopsatelnou barvu a sílu, jakou má nebe těsně před bouří. Viděl v nich náznak světů, které neznal a které v žádném případě znát nechtěl.
Stařík zase hlavu sklopil o obličej se mu zastřel obnošenou kutnou. Ten tlustý muž, co prodával perníkové výtvory všeho druhu, dnes neprodával na svém obvyklém místě. Dokonce dnes prodával velmi, velmi daleko od svého místa.
Viděl před sebou tvář mladičké dívky. Možná vypadala mladší než ve skutečnosti byla. Vyloupla se tu tak náhle z té změti nakupujících a okounějících lidí. Zvedl k ní oči a jejich pohled se střetl. Objevila se jí ve tváři hrůza, jakou jeho oči v lidech probouzely, stála tu jako vrostlá do země a strach jí rozevřel oči, až byly jako dvě malé studánky. Její tvář nebyla hezká, ale ani ošklivá. Taková obyčejná.
Neobyčejnost v ní ale poznal. Neutekla. Skoro se roztřásla, ale také jí ve tváři blýsklo cosi, o čem ani sama nevěděla. Že snad kdysi strašně dávno... za oponou mnoha věků... si tihle dva velmi rozdílní nebyli tolik cizí.
"Copak sháníš, děvče? Dárek pro milého?"
Hlas měl naprosto neúměrný ke své podobě, stejně jako oči.
"Ne... ano..." zčervenala a ještě více stiskla mince ve zpocené dlani. Aniž se podíval, věděl, že to není příliš mnoho.
"A co peníze, máš?"
Přikývla a nastavila mu rozpačitě otevřenou dlaň. Nemýlil se, nebylo to mnoho.
"Je to všechno, co jsem měla," odvážila se rozpačitě.
"Dát všechno znamená dát opravdu mnoho, víš to?"
Dívala se na něj trochu nechápavě. Pousmál se. Teď více než kdy jindy měla pocit, že je ve skutečnosti úplně "jiný" než vypadá. Že to není žádný vetchý stařík s cínovými figurkami. Sáhl do hluboké kapsy a cosi odtud vytáhl.
"Snad to bude stačit," usmál se na ní a vložil jí to do dlaně. Nevěděla, co má říct. Nevěděla, co by měla udělat. Otočila se a utekla. Na zemi tu zůstaly rozházené mince, které tu upustila, ale stařík si jich vůbec nevšímal. Díval se za ní, i když už zmizela v davu lidí. Nemohla slyšet, co říkala jeho ústa a kdyby to slyšela, nerozuměla by tomu, neboť to bylo v jakémsi podivném, starém jazyce.
"Spravedlnost nakonec dojde svého naplnění a přijde čas, kdy bude stačit jen jediná hořká slza plná bolesti, za kterou je vinen člověk."
Jeho hlas zněl smutně a on v tu chvíli věděl s jistotou, že se do Moshusu už nikdy nevrátí.
Rinn něměl tenhle vodopád rád. Ale přišel, když už to jednou slíbil. Navíc měl jistotu, že ho tady se Zaerou neuvidí nikdo jiný, to by mu nebylo moc příjemné. Jednou té chudince sice pomohl, ale že by se toužil stát terčem pomluv, že s ní má cosi společného, to opravdu ne.
Seděla tam na břehu a vypadala z té dálky jako malý lesní skřítek.
"Ahoj," pozdravil ji, když k ní došel.
"Ahoj. Chtěla jsem ti poděkovat, Rinne," promluvila tiše a usmála se na něj.
"Není za co," ošil se.
Usmívala se pořád, protože sama věděla, že je důvod poděkovat mu za mnoho. Za to, že je tu pořád někdo, kdo je opravdový a čestný. Mrzelo ji, že mu to nedokáže říct.
"Něco... pro tebe mám. Snad se ti to bude líbit," řekla. Díval se na svou dlaň, kam mu dárek položila. V očích jí četl, že jí samotné se líbí opravdu moc a nedivil se tomu. Tak krásnou práci dlouho neviděl. Z neznámého, zlatavě stříbrného kovu vyrobené drobné dračí tělo se všemi těmi detaily jako byly dračí šupiny, hřbetní trny a zuby v dračí tlamě. Tak krásného draka neviděl nikdy ani na kresbě.
"Jmenuje se... Jaderic," řekla potichu.
"Tys mu dala to jméno?"
Do tváří jí vběhla červeň, což bylo samotným přiznáním.
"Je opravdu krásný, ale-"
Podíval se na ní a nedovedl žádné ale vyslovit nahlas. Tolik jí záleželo na tom, aby si ho vzal. Býval občas slabý tak, jak by právě nechtěl být. Vzal draka za koženou šňůrku a uvázal si ji vzadu na krku.
"Musím už jít," řekl a vstal. "Děkuji ti, Zaero."
Sklonil se a vtiskl sedící dívce polibek na tvář. Seděla tam ještě dlouho, i když už se Rinn ztratil mezi domky ve městě, seděla a držela si dlaň na tváři. Bylo jí u srdce tak krásně lehko, že se bála i pohnout.
Snažila se si ten pocit udržet co nejdéle. Tak trochu se jí to dařilo, najednou si připadala silnější, než kdykoliv předtím. Zametala ve stájích a chtělo se jí alespoň tiše si zpívat. Kdykoliv viděla Rinna, musela se na něj vroucně usmát, protože jí něco pohladilo po duši.
Rinn se necítil ve své kůži. Nikdy nebyl žádným zachráncem utlačovaných, prostě mu jí jednou bylo líto. Ale lítost rychle pominula a teď mu byla povinnost hrát si na nějakého jejího zachránce spíš přítěží. Tížil ho i ten krásný dračí výtvor na krku. Nebylo správné, že ho nosil.
Neměl rád složitosti. Nechtěl se zaplétat do ničeho komplikovaného a nepohodlného. Ale na to, aby jí dárek vrátil, také neměl odhodlání. Těm neobvykle čistým a upřímným očím čelit nechtěl.
A tak se stalo, že když jednou Zaera urovnávala starou slámu, která už byla plesnivá a bylo třeba ji odtud odvést, uviděla ho tam. Zaleskl se v odpoledním slunci jako diamant.
"Chudáčku, takhle tady ležet!" zvedla ho ze země a očišťovala o své vlastní šaty. Pokochala se pohledem na krásného malého Jaderica a utíkala hned za Rinnem.
"Rinne, asi jsi ho ztratil, podívej!"
Vypadal velmi překvapeně a také byl.
"Ach, ano asi jsem ho... někde..."
"Ještě že jsem ho našla," usmála se bezelstně. Rinn ovšem vypadal, že by nejraději zmizel.
"Víš, Zaero, asi není spravedlivé, abych... něco takového... nosil, víš," odkašlal si rozpačitě.
Zaeřin úsměv se pomalu vytrácel z její tváře. Pochopila. Vždyť bylo nesmyslné, aby jej ztratil právě tam, nikdo tam nikdy nechodil, ani to nikdo nechtěl uklízet. Neztratil ho. Zahodil ho tam.
ZAHODIL HO.
Sevřela draka v pěsti a cítila slzy. Ne, nesmí plakat. Je to jen hloupost, takových už ji přece potkalo.
Prudce se otočila, vyběhla ze stájí a ve dveřích skoro srazila Tairenu. Vůbec si jí nevšimla.
Vodopád zpíval konejšivě, ale Zaeru neutěšil. Plakala, jako by se měla uplakat k smrti. Tolik doufala, že ještě nejsou všichni tak zlí. Že ještě stojí za to být šťastná a veselá. Byla tak směšná, opravdu tak směšná, aby se jí mohlo vysmívat celé městečko. Proto, že věřila. Proto, že doufala.
Ztráta naděje a iluzí ji teď bolela moc, a ještě víc, kdykoliv se jí připoměl ten úžasný pocit lehkosti. Ležela na břehu Silberlíny schoulená do klubíčka a její tělo se otřásalo vzlyky. Snad proto vůbec neslyšela plíživé kroky mnohých nohou, které pomohla ztišit tráva.
Tairena považovala za ohromně zábavné, jít se podívat, kam asi Zaera běžela, když ještě neměla hotovou práci. A tak ji našli právě tady.
Zvedla oči a hleděla do šklebících se tváří moshuských chlapců a dívek.
"Copak, snad nepláčeš, ty chudinko?" protáhla Tairena posměšně a provokativně se opřela o nejblíže stojícího Berka. "Kdopak ti co udělal zlého?"
"Nechte mě být," zašeptala jako v tranzu. Její přání nebo snad prosba se ale nesplnilo. Za zlomyslného smíchu ji popadli a strkali si s ní jako s hadrovou panenkou. To, že oproti jiným podobným situacím křičela, chvíli nešťastně a chvíli se zlobou, na ně působilo jako červená barva na rozzuřeného býka. V očích měli zvláštní surovost a zvrhlé potěšení, když jí roztrhli šaty skoro až do pasu, i když to bylo jen náhodou.
"Hoďte ji do řeky, třeba umí plavat!" smála se Tairena
Voda byla velmi chladná, skoro až ledová, bodla ji jako šíp až do morku kostí. Vynořila se nad hladinu a lapala po dechu, čímž vyvolala další salvu smíchu. Voda nebyla hluboká, sahala jí někam po ramena. Věděla, že je zklamala, těšili se, jak se bude plácat ve vodě. Nechali ji tak a pomalu se obraceli k odchodu. Viděla Rinna, který přiběhl před chvílí, akorát aby viděl to neslavné zakončení.
Snažil se vyhnout jejímu pohledu a kvapně odcházel s ostatními. Stála tam dlouho a třásla se zimou, i když už jí dávno zmizeli z dohledu někam do města, i když už na ni dávno přestali myslet. Nevěděla, kdy a jak vylezla na břeh a lehla si na trávu. Už se šeřilo.
Ležela tam tak dlouho celá prokřehlá a mokrá, tiskla k sobě dračí figurku, stejně odhozenou jako se cítila ona sama.
"Zůstali jsme sami, jen my dva, Jadericu," šeptala pořád dokola. "Neboj se, budeme spolu. Budeme spolu... Jadericu, můj dráčku..."
A plakala hořce a bez ustání s Jadericem přitisknutým k tváři. Nevšimla si, že už slzy nekloužou po hladkém povrchu, ale vpíjejí se do něj. Ne jedna slza, ale desítky, stovky slz.
Tóny vodopádu se snažily, až ji spolu s pláčem ukolébaly k milordnému spánku.
Spala dlouho, celou noc, až hvězdy začaly blednout a slunce stoupat po obloze, zatím jen nesmělé a něžně růžové. Zaera se zhluboka nadechla a pomalu otevřela oči. Nejprve vůbec nevěla, kde je, oči ji pálily a hlava bolela. Měla hrozně podivný pocit, ale nevěděla, kam si ho zařadit. Šaty měla ještě mokré a třásl s ní ranní chlad. Pak si všimla roztržených šatů a na všechno si vzpomněla. Sáhla ke krku, ale nenahmatala nic.
Hledala ho všude kolem sebe, v trávě a doufala, že jí nespadl do řeky, protože by ho jistě odnesl proud.
"Ne!" zašeptala. Sedla si a položila si hlavu na skrčená kolena. Myslela, že do rána po tom všem nemůže zůstat naživu. Ale dýchala stejně, jako vždycky a slunce bylo taky stejné jako každé ráno.
Pak si náhle všimla čehosi podivného.
Blízko místa, kde ležela, byla docela velká část trávy uválená tak, jako by tam leželo něco velkého. Zvědavě se zvedla, aby to prozkoumala, ale čím víc se tím zabývala, tím to bylo divnější. Tráva tu sice byla podupaná od moshuských, ale tohle bylo jiné. Na docela jiném místě. A byla si čím dál jistější, že včera tu nic takového nebylo. Navíc ji vůbec nenapadalo, od čeho by to mohlo být.
Pohlédla vzhůru na stráň nad vodopádem. Tam nikdy nechodila, neměla důvod. Byly tam kamenité skalky a snad i pár jeskyní. Zvedla se na nohy a nejistým krokem se vydala právě tam nahoru. Kdyby se jí někdo zeptal proč, asi by nedokázala odpovědět. Něco jí prostě říkalo, kam má jít.
Vyškrábat se do stráně jí dalo zabrat, cítila se hrozně zesláblá, ale nakonec stanula nahoře. Odtud měla Moshus jako na dlani ještě více, než od vodopádu. Rozhlížela se. Něco jí svíralo, něco jako nervozita nebo napětí, nedovedla to pojmenovat. Krok za krokem se pohybovala po rovné kamenité plošince a pořád slyšela ten zvuk.
Zvuk. Jako když něco velkého... dýchá.
"Co se to stalo?" šeptala vyděšeně. "Co se to stalo?"
Zastavila se, skoro nedýchala a pak ho uviděla. Z temnoty jedné jeskyně se vyhoupl nejdřív nejasný obrys něčeho velkého. Přestala dýchat úplně.
Nic tak ohromného a majestátného v životě neviděla. Jeho šupiny se zaleskly v ranním slunci jako pravé zlato a stříbro zároveň, narudlé trny na jeho hřbetě zazářily také, pohnul velkou hlavou a upřel přímo na Zaeru své smaragdově zelené oči.
Byl živý. A ona ho poznala. Nedokázala však vyslovit ani slabiku, zakryla si ústa dlaní a věděla, že se něco musí stát. Že omdlí nebo zemře na místě, že spadne dolů nebo začne opravdu hrozně křičet. Nestalo se však ani jedno z toho.
Sklonil se k ní trochu blíž a dýchl. Cítila příjemné teplo dračího dechu. Stáli tam tak proti sobě, dívka a drak a nespustili ze sebe oči. Zaera si neuvědomila, že už má šaty úplně suché.
Neublíží jí.
Pomalu natáhla třesoucí se dlaň a dotkla se jemných šupinek mezi dračími nozdrami. Neměla tušení, jak se to stalo. Možná, že je to všechno jen strašně živý sen. Ale vlastně to byl moc krásný sen.
"Jadericu?" oslovila ho nejistě. Podívala se do jeho očí a věděla, že podobné už někde spatřila. Jejich barva byla sice jiná, ale ta jejich zvláštní síla ne. Ne světy, které v sobě skrývaly.
Sklonil se ještě blíž, až byla jeho velká podlouhlá hlava těsně u dívky. Nadechla se a objala ji. Položila si tvář na stříbrnou dračí kůži jakoby posypanou zlatým prachem. Na okamžik se zdálo, že drak i dívka dýchají jedněmi plícemi, že jim srdce tluče ve stejném rytmu.
Do stájí přišla až druhý den ráno. Ani si nevzpomínala, jak matce vysvětlila svoji dlouhou nepřítomnost. Tady se o to nějak nikdo nezajímal. Ostatní ji nenápadně sledovali. Nikdo si k ní však nedovolil dnes vůbec nic. Snad je malinko hryzalo svědomí kvůli tomu, co jí provedli předevčírem, snad je odrazovalo něco jiného. Jisté je, že její nepřítomný výraz byl dnes jiný než obvykle býval.
Co v něm bylo jiné, nešlo přesně vyjádřit, ale způsobilo to, že se k ní dnes nikdo nepřiblížil. Dokonce i Tairena se vzdala pokusů opět pobavit sebe i ostatní.
Od toho dne Zaera doma nespávala. Její místo bylo v jeskyni, spala přitisknutá k velkému dračímu tělu a zdávaly se jí podivné sny, kterým nerozumněla, ale přesto jí byly neuvěřitelné blízké.
Cítila, že v ní roste síla.
Gawin studoval snad všechno. Vše, co moshuská knihovna poskytovala, jej zajímalo. Zvykli si na něj tak. Když nebyl v knihovně a pokud zrovna nepracoval, vídali jej s nosem zabořeným do nějaké knihy kdekoliv v tu chvíli zrovna byl. Vlastně si ho spíš nevšímali. Byl to drobný černovlasý chlapec s brýlemi, ve stájích byl ze všech nejmladší a tak dělal to, co na něj zbylo a to, co mu jeho tělesná konstrukce dovolovala. Práce to byla otravná, ale nutno říci, že se nenadřel. Rozhodně mu to nevadilo, svou budoucnost neviděl ve fyzické práci.
Jeho nynějším studijním zájmem byly zapomenuté legendy o Lindelëyském vodopádu. A i když se ven často nevypravoval, usoudil, že by bylo škoda nevyužít toho, že se studovaný materiál nachází tak blízko. Podvečerní hodina se mu k tomu hodila nejlépe a tak se s knihami pod paží vypravil za město.
Jeho samotu narušila dívčí silueta, která se neustále míhala před ním. Byl daleko za ní, takže si ho nevšimla. Neměl radost, že míří stejným směrem a dokonce zvažoval, zda svou procházku nemá odložit. Dokud ho ale nezaujalo, že se nezastavila u vodopádu, ale vylézala na stráň nad ním, do skal. To mu připadalo přinejmenším zvláštní, co tam může hledat?
Jestli něco opravdu byl, tak zvědavý a tentokrát se zdálo, že zvědavost dokonce přemůže jeho pohodlnost a neochotu se do čehokoliv míchat. Pomalu a obezřetně se vydal ve stopách dívky v zelených šatech. Pod vodopádem se zarazil. Nechtělo se mu někam šplhat. Naslouchal, ale její kroky nikde neslyšel. Položil tedy knížky na plochý kámen a povzdechl si sám nad sebou. Posunul si brýle na nose a pomalu vylézal vysokou stráň.
Když už byl skoro nahoře, téměř si lehl do trávy na břicho a odpočíval, výstup nebyl až tak jednoduchý. V příští chvíli byl však zatraceně rád, že se nepostavil na nohy. Co uviděl mu vyrazilo dech. Slunce ještě nezapadalo, ale bylo už trochu oranžové. Odrážené od zlatavých šupin jej skoro oslnilo. Dračí kolos, který měl před očima, však nebyl vidinou, na to působil až příliš skutečně. V tu chvíli v Gawinovi přestala snad proudit i krev.
Poznal i tu dívku. Byla to Zaera. Díval se jak se vyhoupla na dračí hřbet, tak samozřejmě, jako by to nedělala poprvé. Objala dračí krk, kam až její paže dosáhly a drak roztáhl křídla. Nic děsivějšího a přitom krásnějšího nikdy neviděl. Blanitá kůže na okamžik zastřela slunce, ale ne úplně, protože jí mírně prosvítalo a vrhalo na skrytého Gawina temně ponurý svit.
S mocným plesknutím velkých křídel se drak pomalu vznesl k nebi s dívkou na hřbetě. Na okamžik se Gawinovi zdálo, že jej snad mohl zahlédnout. Zpanikařil a nohy mu po nerovném terénu ujely. Slabě vykřikl, ale pádu zabránit nedokázal. Žádný z těch křečovitých pokusů zastavit pád a ustat s tím hlukem, který způsoboval, se mu nedařil.
Pořádně natlučený a k smrti vyděšený se přitiskl dole ke kamenům a přál si aby nebyl vidět a aby nemusel slyšet to dračí zavrčení odkudsi z oblohy. Seděl tam tak ještě dlouho bez hnutí a téměř bez dechu, necítil pálící odřeniny, které si způsobil a bál se přesvědčit, jestli už je drak z dohledu. Pak sebral zbytek své odvahy, popadl do jedné ruky své knížky a do druhé zkřivené brýle a utíkal směrem k městu.
Byl to jeho nejrychlejší běh v životě.
Moshuská letní slavnost. Zahajování léta. Slavnostní trhy, spousta zpěvu a slavnostní průvod plný květin a symbolů léta. A večer ohňostroj, pití, jídlo a nekonečně dlouhá noc plná hudby, tance a veselí. Těšilo se celé město. Marně však Zaera procházela mezi trhovci, aby našla toho, kterého hledala. Nebyl tu. Nemohl jí dát odpovědi na její otázky.
Změnila se. Ona sama to na sobě nepozorovala, ale ostatní si nemohli nevšimnout. Její shrbený a ustrašený způsob chůze zmizel, když kráčela, nesla se měkce a hrdě. Pleť jí zhebkla, vlasy ztmavly a leskly se jako právě vyleštěný eben. A i ti nejdivočejší hřebci, kteří k sobě málokoho pustili, se v její přítomnosti stávali krotkými beránky.
Tairena den ode dne zuřila víc. Ona byla naopak velmi všímavá. Velmi dobře začínala chápat, že takhle si místo nejkrásnější dívky z města dlouho nezachová, co na tom, že se na ni vlastně pasovala sama. Že za chvilku nebude už nikdo zvědavý na její zlaté vlasy, ke kterým si pomáhala silným heřmánkovým balzámem. Povedlo se jí omotat si kolem prstu Rinna, jednoho z nejhezčích v Moshusu, což nebylo vůbec těžké, stačilo dělat trochu bezbrannou, ochotnou a nekomplikovanou a byl její.
Jenže teď měla v živé paměti večer, kdy se dole v řece plavily koně. Zaera jen v té své košilce na tom černém hřebci. Jaktože byly její vlasy bez těch hrozných copů tak husté a vlnité? Jaktože měla v tenké košilce měkká a oblá ňadra a přitahovala fascinované pohledy všech přítomných chlapců? A Rinn? Vypadal jako slintající pes!
Rozhodla se, že se své pozice rozhodně nevzdá a vrátí vše do starých kolejí. Ve chvíli, kdy Zaera zdobila koně k odpolednímu průvodu a byla jako vždy samotná, zastoupila jí spolu s ostatními dívkami cestu.
"Copak, Zaero, maminka už ti neplete copánky?" řekla posměšně. Dívky se ochotně zasmály. Zaera ovšem vypadala, jako by si jich vůbec nevšimla. Tairena ji hrubě popadla za paži a otočila k sobě.
"Na co si to vůbec hraješ s těma vlasama, hm? Jsi ještě směšnější, než předtím, ty chudinko!" vmetla jí do tváře. Ovšem zarazilo ji, že se Zaera nebojí. Postrádala její obvyklé zděšení a marně pátrala alespoň po jeho náznaku.
Dívky ji popadly pevně za ruce, aby se nemohla bránit, ale velkou obranu stejně neočekávaly. Tairena vytáhla nůžky, do té doby schované za zády.
"Nechceme přece, abys byla tolik směšná, že ne? Chceme ti pomoct, víš? Tak buď hezky hodná holčička."
S ošklivým úšklebkem popadla silný hustý pramen Zaeřiných vlasů a chystala se jej odstřihnout. Pak se však stalo něco zvláštního. Žádná z nich si vlastně nepamatovala, jak k tomu došlo, žádná z nich nepostřehla ten rychlý pohyb. Ale najednou dívky, co ji držely, byly odmrštěny do stran a Zaeřina ruka svírala Tairenu pod krkem.
"Poslouchej, Taireno, nezahrávej si!" řekla. Mluvila potichu, ale její hlas, který už dlouho nikdo z nich neslyšel, jiskřil energií. "Budeš jen litovat!"
Tairena cítila sílu v ruce, která ji svírala. Ale ta ji tolik neděsila. Dokonce ani ta slova ji neděsila. Ne tolik, jako ty oči, co se na ní tak zblízka dívaly. Ty ji děsily k smrti.
Sotva ji Zaera pustila, tiše a rychle se s ostatními vytratila. Nemohla tak vidět, jak tam Zaera chvíli stála bez hnutí, zmatená a nejistá stejně jako dřív, sama trochu zděšená z toho, co právě řekla a udělala. Pak se ale vzpamatovala, uklidnila poplašenou kobylku a pokračovala v práci.
Chvíli ji jen tak pozoroval. Neodvažoval se promluvit. Ale věděl, že musí, že je to víc než nutné. Už nějakou dobu ji sledoval ve stájích jako němý svědek, tajný pozorovatel. Teď anebo nikdy.
Lidé kolem něj tančili, jedli, pili, zpívali a objímali se. Hlučná slavnost, tak jak se patří. Stála na okraji toho všeho veselí, nepřítomně vše pozorovala a snad se i zvláštně usmívala. Bál se jí a zároveň ho fascinovala. Snad, že věděl víc, než by možná vědět chtěl.
Přistoupil k ní blíž, ale nevšimla si ho, nebo to alespoň nedala najevo.
"Zaero...?"
Obrátila se k němu. Viděla před sebou toho podivínského Gawina a nenapadlo ji, co by od ní mohl chtít. Vlastně spolu nikdy nemluvili.
"Gawine? Chceš něco?"
"Ne... vlastně ano," posunul si po nose opravené brýle.
"No tak se neboj a mluv," pobídla ho.
Několikrát se jenom tak nadechl a nevydal ze sebe ani zvuk. Vlastně si dlouho připravoval jak a co řekne, ale jako by tušil, že mu to stejně nevyjde. Nakonec dokázal říct jenom dvě slova:
"Vím to."
Knihy byly vždycky to první i to poslední, čeho se držel a od jeho hrůzostrašného i fascinujícího objevu to platilo dvojnásob. V noci skoro nespal a jen četl. Jenže na co by dřív pohlížel jako na pradávnou legendu a báj se proměnilo ve velmi blízkou a možnou pravdu. Z legend a bájí může leckomu běhat mráz po zádech, ale pokud se to najednou podobá skutečnosti, není možné vyjádřit, co potom probíhá celým tělem.
Příliš se nevyptávala a odešla s ním stranou od ostatních. Usedla na dřevěnou ohradu a mlčela.
"Četl jsem... všechno, co jsem mohl... našel... já jsem..."
"Jak to víš?" zeptala se tiše.
"Viděl jsem ho," přiznal mlčky.
Seskočila z ohrady prudčeji, než čekal.
"Kde?"
"U... vodopádu..." zajíkl se.
"Nesmíš nikomu říct ani slovo! Rozumíš mi?"
Ustoupil o krok. "Neřeknu, neboj se!" ujišťoval ji.
Mlčeli. Zaera nevěděla, co říct, spousta protichůdných pocitů se v ní střetávala v tichých soubojích. A Gawin se bál začít s tím, co ho tížilo na srdci. Bylo však třeba ukončit odhodlávání.
"Jsi Dračí nevěsta, že?" řekl. Nepoznával svůj vlastní hlas.
Překvapeně se na něj podívala. "Kdo?"
"Dračí nevěsta," odkašlal si. "Věřil jsem tomu jako legendě. Ale není to legenda, že ne? Zajímalo by mě, kolik pravd se vlastně přetvařuje jako legenda. Jestli si jen nežijeme zdánlivě ukryti před věcmi, které tu byly před námi, s námi a budou zase po nás-"
"Dračí nevěsta...?" opakovala tázavým šeptem.
Probral se ze svého filozofování a podíval se na ní.
"Dračí nevěsty. Družky vyšších bytostí... družky draků. Dívky s prastarou duší, co se rodí jako lidé. Žijí jako lidé. Dokud... se jejich srdce... nezaplní bolestí... způsobenou krutostí a omezeností lidského srdce. Dokud se pro ně nevrátí... drak."
"Cituješ legendu?" zeptala se neslyšně.
"Ano."
"Máš strach?"
Polkl a sevřel knihy v ruce. "Ano."
Zvedla oči vysoko k hvězdné obloze a tichounce si vzdychla.
"Já také," řekla dívka a pomalu se vydala pryč. Gawin za ní chvíli nechápavě zíral.
"Zaero! Zaero počkej!" vzpamatoval se. Běžel za ní. "Zaero! Ještě... ještě je čas! Ještě se můžeš zachránit! Ještě můžeš- "
Zastavila a obrátila se k němu.
"...zůstat... člověkem," dodal tiše.
Dívala se mu do očí. "Nepleť se do věcí, do kterých ti nic není, Gawine!"
"Chci ti přece pomoct!" osmělil se.
"Já nepotřebuju ničí pomoc! Teď už ne."
"Zaero, vím jak-"
Popadla ho pevně za ramena. Stiskl ho bolel. Cítil, že tady je strach opravdu na místě.
"Varuji tě, Gawine! Vrať se ke svým knížkám. A začni číst něco jiného."
Pustila ho a ztratila se ve tmě. Kolem se válely rozházené knihy. Nepronásledoval ji.
Začal je sbírat.
Razila si cestu mezi lidmi. Zmatenou myslí jí vířila Gawinova slova. Minula opilého Rinna, který se na ni díval dlouhým zvláštním pohledem a do kohosi nenadále vrazila. Zvedla hlavu. Byl to cizinec, nikdy ho neviděla. Přesto když světlo z barevného ohňostroje osvítilo jeho dokonalou krásnou tvář, zajíkla se překvapením. Díval se na ni a usmíval se.
"Neubliž si," řekl. Ten hlas neznala a přesto jí byl tolik známý, tak důvěrně. Celý ten vysoký cizinec s výrazně světlými vlasy, jako by smíchali zlato a stříbro v jedno.
Stačilo však podívat se mu do očí.
"Jadericu...?"
"Poznala jsi mě," zdál se být potěšen. "Nemusíš se bát, Zaero. No tak," konejšil ji hlubokým, sametovým hlasem.
"Jak... jak je to vůbec možné... přece jsi..."
Vzal její malou ruku do dlaní. Měl je velké a silné.
"Je to jen má lidská podoba."
"Co? Ale jak to že-" zmlkla v polovině své věty a dotkla se konečky prstů Jadericovy tváře. Byl stejně krásný v podobě lidské, jako v té dračí. Nebylo důležité, která je ta pravá. Nebo zdali jsou pravé obě dvě.
"A teď pojď tančit, krásko. Ať je tahle noc tvá," řekl Jaderic a uchopil ji pevně kolem štíhlého pasu. Nechala se vést. Tančila s ním i pro něho a vůbec si nevšimla, že na ni hledí celé město. Chtěla být jen s ním, dotýkat se ho a dívat se mu do očí. A když ji k sobě přitiskl a dlouze ji políbil, bylo to nejnádhernější a nejpřirozenější, co zažila. Jako by se znali už dávno a ona si na to vzpoměla až teď.
"Jsem Dračí nevěsta?" zeptala se ho u vodopádu. Bylo po půlnoci, ve městě taneční i jiné veselí právě vrcholilo. Měsíc osvětloval jejich tváře.
"Ano," odpověděl jí pomalu Jaderic. "Jsi má nevěsta. Naše duše patří k sobě. Rozumíš tomu?"
"Ano," zašeptala a zavřela oči. "Ano, rozumím. Legenda je tedy... pravdou?"
"Nikdy to nebylo nic než pravda," řekl. "To jen čas z toho udělal legendu. Nebo lidé ze strachu, kdoví? Cítíš se snad jako legenda?"
"Ne, to ne."
Naklonil se k ní a pohladil ji po vlasech. Cítila to gesto jako důvěrně známé.
"Spravedlnost ani láska nejsou jen pouhou legendou."
Vodopád zpíval své písně jako ještě nikdy, jako by se rozpoměl na staré, dávno zapomenuté časy. A ti dva se milovali na břehu řeky ve žhavém splynutí dvou těl a jedné duše, která opět našla svou ztracenou polovinu.
Po nekonečně dlouhém čase.
Ve stejné chvíli, kdy nad Moshusem vybuchl poslední, nejkrásnější a nejbarevnější ohňostroj, stala se Zaera tím, čím měla být.
Gawin opět nespal další noc. Strávil ji s jednou svíčkou a hromadou knih zavřený ve své komoře. Zdálo se, že nalezl, co hledal. Zmínky o dracích v lidské podobě ho znepokojily, s tím nepočítal. Co když byl prostě tady ve městě? Co když se s ním setkal on sám? A Zaera? Věděla to?
Sestavil však řešení, které legendy o Dračích nevěstách obsahovaly. Logické uvažování mu nikdy nečinilo problém. Znělo to jednoduše. Pokud té dívce ublíží lidská hloupost a zloba opravdu hodně, její druh se pro ni vrátí. Vrátí se, aby spravedlivě trestal.
Tušil, že krutá dračí spravedlnost postihne celé město. Nevěděl jak, ale byl by raději, kdyby se to nedozvěděl.
Existovalo však řešení, které by tuto spravedlnost odvrátilo a mohlo vrátit Zaeru k lidské rase. Pokud ještě není pozdě. Jen jedno řešení, zdánlivě docela jednoduché.
"Ale to by ho musel provést někdo jiný, ne já," zoufal si Gawin. "Kdokoliv jiný, jen ne já!"
Věděl, že musí jednat rychle. A zoufale si přál, aby se byl do ničeho nezapletl.
Obloha se připravovala k dalšímu svítání. Město unavené po oslavách hluboce spalo, ale ne úplně všichni.
Za městem se vyloupla skupinka lidí. Už si nějak nevzpomínali, kdo navrhl první tu bláznivou věc, jít se podívat k Lindelëyskému vodopádu. Byli ještě opilí, hulákali vyzpívanými hlasy a tlustá Marja každou chvíli skučela, ať na ni počkají.
"Určitě šli k tomu jejímu vodopádu a tam si to spolu rozdali!" řehtal se Larik. "Když jsem se včera díval, jak tančí, rozdal bych si to s ní taky klidně hned na náměstí!"
"Jsi nechutný, Lariku!" prohlásila Tairena s odporem.
Larik zašeptal cosi o tom tajemném krasavci, kterým by Tairena rozhodně také nepohrdla a dál se bavil s ostatními mladíky, kterak cizince vykážou pryč, pokud tam ještě bude. Pevně v to doufali, neboť jim stále ještě působící alkohol a jejich početní převaha dodávali sílu a kuráž.
Hlučně a neotesaně rozráželi mlhu kolem Silberlíny. Rinn, který byl úplně vpředu se náhle zarazil.
"Zmlkněte!" zašeptal ostře. "Zmlkněte! Podívejte se."
Pod ledovou vodou padající shora se rýsovala lidská silueta. Působila však spíše nadlidsky. Všichni se zastavili na místě a nedokázali se pohnout, ani promluvit. Pomalu vystoupila z vodopádu, kapky chladné vody jí stékaly po krásném těle i po černých vlasech, které jí v mokrých pramenech splývaly až pod pas.
"To je Zaera," vyšlo nevědomky z Rinnových úst. Usmála se. Oranžové slunce, tak stejně krásné jako každé ráno, jí sklouzlo po obličeji a něžně ho zbarvilo.
"To není ona...!" vydechla Tairena. "Pojďte odtud!"
Nikdo se však ani nepohnul. Zaera vykročila ven z vody a stanula na břehu, tak blízko nich, že všichni přestali dýchat. Cítili strach, který k nim plíživě a rychle přicházel, všichni tak náhle vystřízlivělí a probuzení. Ale zároveň byli připoutáni na místě, fascinováni dokonalou bytostí, dokonalou ženou tak blízko před sebou.
"Přišli jste za mnou?" promluvila. Hluboké tóny jejího hlasu rozechvívaly nitro, ty vyšší zase hladily jako matčina dlaň. Nikdo jí však neodpověděl. Pohlédla jim postupně do očí a pak... začala zpívat. Docela tichounce.
Na stráni nad vodopádem se objevila postava mladého vysokého muže. Měl světlé krátké vlasy a oči zelené jasněji, než byla tráva na moshuských stráních.
Ranní chlad mu zalezl až na kůži a tím ho probudil. Vylekal se. Neměl přece usnout! Prudce zamrkal a uviděl ho. Přímo pod sebou na srázu nad vodopádem.
"Panebože, to je ON!"
Gawin se podíval na velký trochu zrezlý meč, který ještě za tmy zabodl do mechu mezi křovinami. Vlastně vždy na rytíře pomýšlel jako na pohádku o hrdinech. Za svůj krátký život nikdy žádného neviděl. Ani nevěděl, že je jejich zbroj těžká, až se člověku chce plakat, když v ní v noci leze vysoko na stráně. Ani nevěděl, jak správně se drží meč, tenhle, který kdysi svírala pravá ruka hrdiny.
Z obtížemi v nepohyblivé zbroji poklekl před mečem, srdce mu bušilo jako na poplach. Sepjal roztřesené ruce.
" Prosím, opatruj mě. Veď... veď mou ruku. Veď můj... můj meč."
Oči všech se obrátili vzhůru. Muž se také usmál. Pomalu rozpřáhl ruce a kolem jeho těla se ovíjela bílá třpytivá mlha.
"Vypadneme odtud!" řekl Larik, bledý jako smrt. Jeho vyděšený hlas probral všechny ostatní, kteří neváhali a začali utíkat zpět k městu. Zaera lehce vystoupala k velkému štíhlému draku nad vodopád a jemně ukončila svůj zpěv. K jejím uším dolehl vyděšený křik utíkajících, který budou brzy odrážet zdi moshuských domů. Jaderic zvedl hlavu k obloze a vydal ze sebe hlasité hrdelní zavrčení. Předzvěst.
Náhle se však stalo cosi neočekávaného. Ze stráně se sem spíše skutálela než seběhla postava v omšelé a zprohýbané nepadnoucí zbroji. Svírala jednoruční meč v obou rukou. Helma mu sklouzávala do očí.
Postavil se přímo před Jaderica. Smrtelným strachem sevřené hrdlo nedospělého chlapce se sebe vydalo bojový křik.
„ZEMŘI!“
Drak se zastavil a zaměřil na něj svůj zrak. Z nozder vypustil tenké proudy horké páry a poodhalil dlouhé, špičaté zuby. Jakoby zvažoval, co s ním má vlastně udělat a nikam přitom nespěchal. Zaera však tragikomickou postavu poznala.
"GAWINE!" vykřikla docela lidským hlasem. Najednou stála mezi drakem a chlapcem. "Gawine, co to děláš?"
V hledí jeho neforemné helmy se rýsovaly obroučky brýlí. "Uhni, Zaero, on musí zemřít!"
Jak tam tak stál, před drakem, který jej mohl zabít jediným pohybem a před docela nahou dívkou, v jejíchž očích bylo už lidského jen málo, nevěděl vůbec, co chce vlastně zachraňovat. Celé město, svou rodinu v něm, sám sebe nebo ji...
Přesto sevřel rukojeť meče pevně oběma rukama a napřáhl ho nad hlavou. A rozběhl se.
Zemři!
Co následovalo si příliš nepamatoval. Drak se mu rychlým ladným pohybem uhnul a zasáhl jej.
Letěl.
Padal.
Cítil nárazy tvrdých kamenů, jak ještě více ničí starou zbroj. Slyšel slabé výkřiky ze svých vlastních úst. Náhle ho ve spárech sevřela tma. Bezvládné tělo dopadlo do řeky s mocným šplouchnutím.
Zaera hleděla k městu. Moshus se vzbouzel, neochotně po svých včerejších oslavách, nepříjemně křikem těch, kteří spatřili u vodopádu to, co neměli.
"Musí to opravdu být?" zeptala se.
"Ano, musí, má paní," řekl drak. "Sami si zvolili. A ty je nesmíš litovat. Ty nemáš důvod je litovat."
Zaera se přitiskla k velkému dračímu tělu.
"Ale... přece ne všichni. Přece ne stejně," šeptala.
"Stane se jen to, co se stát má. Věř mi."
Zhluboka se nadechla a zavřela oči. Vyhoupla se Jadericovi na hřbet a on se vznesl k obloze, kde je oba ozářilo slunce. Letěli městu vstříc.
"Zpívej, Zaero, má paní. Jen zazpívej."
Usmála se a zpívala. Svému městu jeho poslední píseň, píseň na rozloučenou. Drak táhle zařval a z jeho tlamy vyšlehl ničivý, jasně rudý plamen.
Zachvátil vše, co bylo v jeho dosahu.
Voda jej vyhoupla na zuhelnatělý břeh, kde brzy vyroste úplně nová tráva. Zvědavé slunce opět měnilo barvu a sílilo, jako by se nestalo vůbec nic. Zvědavě se sklouzlo po mokré plechové zbroji.
U helmy, která už těžko prozrazovala svůj původní tvar, se ale jeho svit na okamžik zarazil. Jako by se rozhodlo, ještě ho neprobírat ze slastného, nevědomého bezvědomí.
Ať ještě chvilku spí.
Nečeká ho dobré probuzení.