9. Hra na detektivy a zloděje
Na dřevěných bednách sražených k sobě ležela rozložená mapa. Její hnědožlutý papír byl ve světle cestovní petrolejové lampy tmavě zlatavý a padaly na ni podlouhlé stíny, podle toho, jak se k ní čas od času někdo z kolemsedících naklonil.
Anne tu mapu znala dobře, vláčeli ji sebou snad už od samého začátku, kdy banda opustila svou malou skalní osadu. Dívala se teď na spoustu drobných kreseb a šipek, kterými byla mapa přizdobena a které postupně přibývaly. Byla tam tlustá čára trati Central Pacific Railroad, tečky jednotlivých stanic a další čáry a šipky znázorňující místa plánovaných přepadů.
To už je teď minulost, pomyslela si Anne. Annina první vlaková loupež, kterou konečně považovala za plnohodnotnou, byla zároveň její poslední. Nedokázala si upřímně přiznat, jestli jí to mrzí, nebo je vlastně ráda. Vzpomínka na akci, která byla daleko monstróznější, než si všichni představovali, v ní vyvolávala rozporuplné pocity plné krve, strachu, vzrušení a velmi zkratkovitých myšlenek.
Každopádně s vlaky byl konec, bylo to už příliš nebezpečné.
John tvrdil, že svůj účel to již splnilo dostatečně a že by další vlakový teror už nebyl potřeba. Uzavřená kapitola. Když to říká John, tak je to asi pravda, řekla si v duchu a nejspíš to nemyslela ani trochu ironicky. Celé to byl hlavně Johnův plán, tak musel vědět, co dělá, i když ho situace dost často nutila improvizovat. I to dělal výborně.
Většinou.
Zadívala se na jeho pravou paži, pruhy plátna připoutanou k tělu, aby ji nenamáhal zbytečně. Rána se zahojila dobře, ale s pohybem ruky to nebylo nejlepší, John o tom ale moc nemluvil.
Také s indiány se rozloučili. To Anne mrzelo, chyběli jí, měla ráda jejich klidné výrazy, vzletnou mluvu, měkký přízvuk a tu zvláštní, prostou moudrost, kterou měli v očích. Jednou je uvidím znovu, slíbila si.
Putovali sami přes stát Colorado, stále jižním směrem.
Teď se tísnili v opuštěné stodole kolem beden, všichni lehce vzrušení očekáváním té další kapitoly.
"Tady a tady," ukázal Flash do mapy, na dvě drobné důrazné tečky. Označovaly dva stříbrné doly na území Texasu, které patřily Georgi Martenovi. "Začneme u tohohle, druhej je vzdálenej sotva třicet mil."
"Parádní," poznamenal Kit. "Můžeme to udělat hodně rychle za sebou."
John přikývl.
"Už máme toho správnýho člověka?" zeptal se Spencer.
"Davide?" pobídl ho John. David, který seděl nejblíže lampě a proto měl nejozářenější tvář, skoro neznatelně přikývl.
"Můj bratranec. Sejdeme se s ním ve Wichita Falls, bude tam na nás čekat."
"Je spolehlivej? A dobrej?" zabručel Spencer.
"Je nejlepší," poznamenal suše David. “A věřím mu.”
"Tak to rozhodně potřebujeme," pochválil si Shakespeare a vytáhl z kapsy placatku potaženou hladkou kůží. "Dá si někdo?"
Zvedlo se hned několik rukou a Shakespeare svou placatku položil do těch nejbližších.
"Že jsem se ptal," vzdychl si.
Když placatka doputovala k Ellen, otřela dlaní hrdlo a opatrně se taky napila. Vždy měla pocit, že whisky jí propaluje díru až do žaludku, nicméně i coloradské jarní noci venku (a profukující stará stodola jí rozhodně neskýtala pocit, že je uvnitř) stále považovala za chladné a i ten jeden lok whisky jí vlil teplo až do těch nejmenších žil v konečcích prstů. Bohužel to nevydrželo dlouho.
"Pojďme spát,” prohlásil John a rázným pohybem sbalil mapu. “Máme před sebou dlouhou cestu a budeme vyjíždět brzy.”
Rozhodně to nebyla věta, kterou by Ellen toužila slyšet před spaním a proto se také na Flashe důkladně zamračila, ačkoliv si toho vůbec nevšiml.
“Nechci se dělit,” přitiskla se k Dannymu, když se chystali ke spánku. Nikdy by neřekla, že jí jednou balíky staré slámy budou připadat jako ta lepší varianta lůžka a to se přesně dělo.
Ještě byla na výběr vylomená vrata a podlaha.
“Ani já ne,” upravil jí hrubou deku přes ramena. “Ale nedá se nic dělat, rozkazy jsou rozkazy,” dodal s úsměvem, který už neviděla, stodolu ovládla noční tma.
“To je jak v nějaké hloupé parodii na armádu,” ušklíbla se.
“To je,” souhlasil pobaveně. “A my jsme jen pěšáci, takže nám nezbývá než po sobě těch pět dlouhých dní toužit.”
“Ani mě nenapadne, Danny Larabi, budu mít postel, teplou vodu, čisté šaty a civilizované lidi kolem sebe. Pravděpodobně si na tebe ani nevzpomenu,” uvelebila se v ohbí jeho paže a zabalila se do deky co nejvíc to šlo.
“Přesně to jsem si myslel.”
“Kdo měl naposled mojí whisky??” ozval se rozhořčený Shakespearův hlas. “Okamžitě mi to vraťte. A ne prázdný!”
Následoval dutý zvuk, jak malá láhev obalená kůží dopadla na udusanou hlínu stodoly, někam k Shakespearovým nohám.
Prázdná.
“Přesně to jsem si myslel,” dodal Shakespeare trpce.
* * *
Henry Jacobs nemohl usnout a převaloval se na posteli. Nejspíš to bylo změtí myšlenek, které se mu honily v hlavě, poslední dobu se neustále něco dělo a málokdy to bylo pozitivní.
Vše kolem Pacific Railroad, včetně toho nepovedeného velkého zásahu armádní jednotky spolu s detektivy, například.
Tedy nepovedený nebylo to správné slovo, protože faktem bylo, že ačkoliv to byla dramatická událost za smutnou cenu několika obětí, k žádnému dalšímu přepadení už nedošlo, alespoň prozatím. Henry to viděl optimisticky, ale George evidentně jeho názor nesdílel.
Henry nevěděl proč.
Pak odstoupili od případu Morganovi detektivové a i když se George snažil je přesvědčit a jistě i nemalým příplatkem, neuspěl. Odstoupili ale dokonce i od toho pokusit se najít Ellen Sinclairovou, zkrátka už nechtěli mít s Georgem Martenem nic společného, alespoň to tak vypadalo.
Nespokojeně odkopl deky a zahleděl se do stropu.
Sám si přál, aby se Ellen našla, skutečně si to přál. Chtěl ji poznat, možná by jí směl říct, kým je, že jsou příbuzní, byť ne pokrevní.
Ale stejně jsme rodina.
Znělo mu to trochu divně, dokonce i v duchu. Snad to bylo tím, že o věcech, jako je rodina, se v jeho životě málokdy mluvilo nahlas. Měl to tak odjakživa a nikdy neměl pocit, že by mu to vadilo, nebo dokonce nějak ubližovalo, měl hezký, poklidný život a měl ho rád.
Chtěl Ellen najít a pomoci jí, postarat se o ní, stejně jako jeho otec. Kam jinam by měla jít, když je teď úplně sama? A co se děje tak strašného, že se nemůže sama vrátit nebo alespoň ozvat?
Otřásl se a posadil se na posteli. Vždycky když na to začal myslet, ovládl ho silný soucit a navíc věděl, že to i otce velmi trápí.
Bylo mu jasné, že takhle neusne už vůbec a probdít celou noc rozhodně nebyl ten nejlepší nápad, v tomhle domě se od časného rána pracovalo, tak to bylo vždy. Znal to lépe, než cokoli jiného, vyrostl tu.
Vstal, obul se a oblékl se do tmavě vínového županu z jemné kašmírové vlny. Na chodbách už panovala tma, ale žádné světlo nepotřeboval, vyznal se tu i poslepu a tak zamířil ke schodišti.
Všude bylo ticho, slyšel jen vzdálenou kakofonii zvuků z chicagských nočních ulic. V kuchyni samozřejmě v tuhle dobu už nikdo nebyl a také byla temná a tichá.
Uvědomil si, že tu nebyl velmi dlouhou dobu, neměl důvod sem chodit, ale jako malého kluka ho tu často krmily kuchařky různými dobrotami, co zbyly.
Za pomoci matného pouličního světla, které sem pronikalo, si vyndal z komory chladné mléko a zamíchal do něj pořádnou dávku kakaového prášku a cukru.
Posadil se zamyšleně na velkou pracovní kuchyňskou desku ze starého dřeva, na stejné místo, jako když mu bylo pět, jenom tentokrát nepotřeboval, aby ho tam někdo vysadil.
Musel se tomu zasmát.
Nápoj byl sladký a lahodný, skoro takový, jaký mu vždy připravovala babička, když nemohl usnout.
Tedy přesněji řečeno madam Priscilla Martenová.
Už je to přes čtyři roky, co odešla poklidně ve spánku.
Chyběla mu.
Napil se znovu zhluboka a uvažoval, že si dopřeje ještě jeden šálek, když zaslech ten zvuk.
Zprvu si myslel, že je to jeden z těch obvyklých nespočetných nočních zvuků, které ztichlý dům vydává, ale tohle bylo něco jiného, něco, co tam nepatřilo.
Odložil prázdný hrnek vedle sebe a zaposlouchal se.
Byly to kroky? Vrznutí dveří někde poblíž?
Na tom přece není nic divného, třeba někdo další také nemůže spát, říkal si, ale nějaký šestý smysl mu napovídal, že něco není v pořádku. Tiše seskočil na zem a pootevřel kuchyňské dveře, aby mohl vyhlédnout na chodbu a znovu poslouchal.
Žádné kroky ani nic podobného už neslyšel, ale něco přece.
Zní to jako kdyby někdo nemohl dýchat nebo jako kdyby někdo... plakal.
“Haló?” zavolal tlumeně, i když si nebyl jistý, jestli je to nejlepší nápad. Samozřejmě mu nikdo neodpověděl.
Chvíli se pohyboval po úzkých chodbách kolem kuchyně a snažil se nadělat co nejméně hluku a vlastně si dost připadal jako blázen.
Měl bych odejít zpátky do svého pokoje a pokusit se konečně usnout.
Ale myšlenka, že tu někdo třeba doopravdy potřebuje pomoc a nemůže si o ni zavolat, ho vůbec nenechávala klidným. Tušil, že tu jsou pokoje pro služebnictvo a různé skladovací místnosti, ale nevyznal se tu, takže v té tmě tápal trochu zmateně a bezcílně.
Měl jsem si v kuchyni vzít alespoň svíčku, vyčítal si, ale už se mu nechtělo vracet.
A pak to uslyšel znovu, o něco hlasitěji, tentokrát to byl jednoznačně potlačovaný vzlykot.
Ženský.
“Potřebujete pomoc?” zaklepal na dveře.
Zvuk okamžitě ustal.
“Slyšíte?” zkusil to znovu, zaváhal jen chvilku a pak otevřel dveře. V místnůstce panovala také tma, i když měla malé okénko, ale podle vůně vznášející se ve vzduchu poznal, že ještě před nedávnem někdo sfoukl svíčku.
Přece jen sem ale nějaké zbytky světla pronikaly z ulice a tak rozpoznal, že na podlaze sedí schoulená drobná postavička v bílé košili.
Pokusila se postavit na nohy, když vešel, ale jako by jí to šlo nějak ztěžka.
“To jsem já, Henry Jacobs,” řekl rychle, aby ho mohla rozpoznat. “Slyšel jsem...”
Nějak nedovedl definovat, co to vlastně slyšel.
“Pane Henry?” ozvalo se slabým hlasem.
“Patsy,” poznal ji, což nebylo tak složité, byla jedinou takhle mladou dívkou, která sloužila v domě a která tu žila a navíc si uvědomil její drobnou postavu i rusé rozcuchané vlasy splývající přes košili. “Stalo se ti něco?”
“Musíte hned odejít, pane Henry!” řekla vyděšeně a konečně vstala. Zvedala se pokřiveně, divně, jako by byla raněná.
Zapomněl na to, že si připadá hloupě a pokusil se najít svíčku a něco, čím by ji zapálil, naštěstí to v tak malém pokoji nebyl problém. Patsy se přitiskla na stěnu mezi stolkem a úzkou postelí, ruce zkřížené před tělem, když jí ozářilo světlo, připomínal její výraz k smrti vyděšené zvíře.
Uvědomil si, že je to celé opravdu nevhodné, on v pokojíčku se služebnou, která má na sobě jen košili dlouhou sotva pod kolena a... všiml si, že je u výstřihu roztržená a dívka si ji přidržuje silně rozechvělýma rukama.
“Patsy, co se tu stalo?” zopakoval naprosto nechápavě, ale nic mu neřekla, jen na něj zírala, za sevřenými rty potlačovaný pláč. Rozhlédl se po pokoji, kde ale neshledával nic neobvyklého, rozestlaná postel, stolek trochu odsunutý od zdi, pootevřená bible, ve které si možná četla před spaním.
“Musíte hned odejít, pane Henry,” zopakovala podivně dutým hlasem.
“Neodejdu, dokud se nedozvím, co se tu stalo,” zamračil se a zavřel dveře.
Na zemi se cosi zalesklo, tak to zvedl. Byl to malý křížek ze zašlého bezcenného stříbra, který nosívala na krku, kožený řemínek přetržený.
Vzal svíčku ukotvenou v malém hliněném svícnu a zvedl jí, aby mu světlo trochu pomohlo, uhnula hlavou a vlasy jí zakryly tvář, ale i tak si všiml čerstvého rudého otisku na krku.
Začínal tušit, co se tady asi dělo a zvedla se v něm náhlá vlna odporu, nesouhlasu a soucitu zároveň. Chtěl použít více autoritativní tón, aby mu dívka konečně něco řekla, ale dokázal jen bezmocně sledovat, jak se jí chvějí ramena.
Určitě to není jediné zranění, které má na sobě, pomyslel si a oči mu sjely k jejím bledým nohám, křečovitě semknutým v kolenou v jakémsi podivném úhlu. Nejspíš bych měl někoho zavolat nebo-
Celá situace jako by byla nad jeho síly, jak byl zahlcen jejím němým, oslňujícím zoufalstvím.
“Patsy,” řekl jen opatrně, jako by byl nejistější, než ona.
Zlomila se náhle jako tenká větvička v lese pod těžkou podrážkou boty, jako by jí někdo podrazil nohy.
Zareagoval instinktivně a rychle, odložil svícen na nejbližší místo, chytil ji za ramena a přitiskl k sobě.
Plakala s obličejem zabořeným do jeho ramene, jako by snad nikdy v životě nemohla přestat.
* * *
Ellen měla dobrou náladu, možná by se dokonce dalo říct skvělou. Vyspala se v čisté posteli, večer předtím se vykoupala v teplé vodě s voňavou pěnou a na sobě měla úplně nové, světle zelené šaty s drobnými bílými kvítky.
Jak správně všem vysvětlila, bylo nutné, aby při svých důležitých pochůzkách vypadala adekvátně, slušně a tudíž nenápadně a k tomu rozhodně nové šaty potřebovala. S Angličanem, který ji do banky vyprovázel, se naobědvali ve výborném hostinci a tak jí náladu kazil jenom příliš těsně zašněrovaný korzet, který měla na svědomí Anne, když jí ho ráno energicky šněrovala se slovy nejsem žádná zatracená komorná.
Ellen s ní musela souhlasit, jako komornou by jí nikdo zaměstnat nechtěl.
V návalu krásného jarního dne a nadšení z města právě vycházela z obchodu a v rukou si nesla velmi pěknou mosaznou přezku na opasek, zabalenou v hedvábném papíře, dárek pro Dannyho.
“Slečno?” zatahal ji kdosi za rukáv.
“Ano,” obrátila se po dětském hlase a věnovala tmavovlasému chlapci úsměv, přestože jí předtím sáhl na rukáv zcela nových šatů špinavou rukou. Taková drobnost ji dnes absolutně nerozhodila.
“Mám vám předat tohle.”
“Co prosím?” nechápala Ellen, přestože jí sotva osmiletý hoch jednoznačně ukazoval malou bílou obálku, kterou držel v natažené dlani.
“Mám vám předat tohle,” zopakoval trpělivě.
“To bude asi omyl,” usmála se ještě o něco přívětivěji, ačkoliv to už postrádalo upřímnost, jako by tušila, že to omyl není.
“Ne,” potvrdil jí to chlapec důrazným zavrtěním hlavy. “Ten pán mi vás ukázal přes sklo,” trhl bradou směrem k výkladní skříni obchodu, odkud právě vyšla. “A řekl mi, že vám to mám předat.”
“Pán?”
Rozhlédla se, jako by někde hledala odpověď. Měla chuť říct, že to nechce, ať si to pěkně odnese zpátky. Kamkoliv. Nejlépe do pekla.
Jenže chlapec se nehnul ani o píď.
“Nedává to smysl,” řekla mu, ačkoliv jí na to pochopitelně nemohl nic odpovědět a ani nechtěl. Chvíli čekal na zpropitné, které nedostal, protože Ellen tam jen stála a zírala na ten bílý obdélník ve svých dlaních, na kterém se modrým inkoustem skvělo její jméno.
Ellen Sinclairová.
Aniž se vůbec nadechla, rozlepila papír a otevřela přeloženou stránku.
Dobrá nálada se rozplynula během jednoho jediného okamžiku.
* * *
Patsy zabalená do jeho velkého tlustého županu vypadala snad ještě menší, skoro jako dítě.
“Měl byste odejít,” řekla mu znovu, tiše. Ignoroval to.
Seděli na posteli, ale každý na jiném konci, ačkoliv se ještě před chvíli nechala objímat, teď se cítila lépe, když byl dál od ní a on to respektoval.
I tak to byla dost intimní a nevhodná záležitost, ale na to momentálně nemyslel a Patsy nejspíš taky ne.
Mihotavé světlo svíčky vytvářelo dojem, že má kolem očí ještě mnohem hlubší stíny, když se tak na ní díval.
“Musíš mi to říct,” zopakoval zase on svou větu.
“Ne.”
“Patsy,” pohnul se a dívka se napjala, takže se zase vrátil do původní polohy, opřený o pelest. “Mám v tomhle domě určité slovo, to jistě víš, ale nemůžu s tím nic udělat, když nebudu znát jeho jméno.”
To se také opakoval.
“Nebudete mi věřit,” pronesla strnule, jako by bez zájmu.
Stále ta samá, ohraná písnička.
“Motáme se v kruhu,” vzdychl unaveně.
“Proto byste měl jít,” zašeptala. “Děkuju, že jste na mě tak... hodný,” dodala ještě tišším hlasem.
“Nejsem hodný,” opravil ji. “Jsem odhodlaný. Takže tady na tom místě budu sedět tak dlouho, dokud mi neodpovíš,” založil si ruce. “Pravděpodobně mě tu ráno najde Doris, až tě půjde vzbudit do kuchyně a řekl bych, že to nebude ideální situace. Je dost možné, že si bude myslet, že to já jsem způsobil to, co máš na krku. A... a jinde.”
“Prosím, nechte toho, pane Henry,” hlesla zoufale.
“Tak mi to řekni.”
“Pan Marten.”
Několik vteřin se na ní díval neschopen jakékoli myšlenky, která by dávala smysl. Nezvedla oči, jen tupě zírala kamsi do zdi.
Musel jsem se přeslechnout.
“Patsy, myslím to vážně, neodejdu, dokud-”
“Je to pan Marten,” zazněl její hlas sice stále tiše, ale mnohem zřetelněji. Tentokrát se na něj podívala, vědoucně, s určitou unavenou výzvou v očích.
Pokoušel si to nějak srovnat v hlavě.
Nešlo to.
“Patsy, tohle není dobrý nápad,” začal, ale nevěděl, jak pokračovat. Hleděla na něj pořád stejně.
“Chtěl jste to vědět.”
“Chtěl jsem vědět pravdu!” ani si neuvědomil, že vstal.
“Tohle je pravda.”
“Pan Marten je dobrý člověk a ke služebnictvu se chová velkoryse, nezaslouží si, abys mu oplácela nějakým... hloupým výmyslem!”
Mlčela, jen se na něj dívala, jako by najednou ona měla navrch, ale jako by jí to vůbec netěšilo. Jeho reakcí překvapena nebyla.
“Chtělas docílit, abych odešel, dobrá tedy!” rozhodil ruce a cítil se jako nějaké rozvzteklené, hloupé dítě. “Jdu! Protože takové lži opravdu nebudu poslouchat.”
Nepokoušela se ho zastavit, ani se neotočila, když kráčel ke dveřím a otevřel je. Chvíli tam stál a díval se na ni, na způsobu sklonu její hlavy bylo něco nevyslovitelně křehkého.
“Chtěl jsem ti doopravdy pomoci,” prohlásil zklamaně.
“Jenže nemůžete, že?”
Na ten hořký, smířený tón neměl sílu vůbec nic říct.
Zavřel dveře a odešel.
* * *
Ellen vešla do svého pokoje tiše jako duch a stejně tak byla bledá.
“Co se stalo, zase sis prohlížela plakáty s vypsanými odměnami?” zavtipkovala Anne. “Člověk by řekl, že už tě to tolik nesebere.”
Ellen neřekla ani slovo, jen se prkenně posadila na svou ustlanou postel.
“Tak co je?” zpozornila Anne. “Je vypsaná odměna… na mě?”
“Ne,” hlesla Ellen.
“Tak na tebe?” nechápala Anne, i když tahle varianta už jí připadala absurdní.
“Ale ne, vůbec nejde o tohle.”
“Tak o co, sakra?” vyjela na ni Anne. “Tváříš se jak na pohřbu, tak bys mi aspoň mohla říct proč!”
Ellen přesto nic neřekla, jenom natáhla ruku, ve které celou dobu křečovitě svírala bílý přeložený papír.
Drahá Ellen,
snad mi odpustíte to troufalé oslovení, ale kdysi jste mi dovolila, abych Vám tak směl říkat. Jistě jste znepokojená ne zcela obvyklým způsobem naší komunikace a já tomu naprosto rozumím, proto bych Vás rád upozornil, že tento dopis je zcela soukromý a nemá nic společného s pátráním po Vaší osobě. Když už jsme u toho, měla byste vědět, že jsme od toho případu plně odstoupili a pro Vašeho strýce v současné době nikdo z naší agentury nepracuje.
Moje přítomnost v tomto městě je tedy pouhou soukromou záležitostí, stejně jako tento dopis, který píši z jediného důvodu - chci, abyste se se mnou setkala.
Chci s vámi mluvit bez utíkání, obelhávání a mezi čtyřma očima.
Domyslel jsem si, že nechcete být nalezena a pokud byste se rozhodla za mnou nepřijít, byl bych nucen s tím, k mé velké lítosti, něco udělat.
Budu vás čekat dnes ve čtyři hodiny odpoledne v hotelu Loch Morar, na recepci se ohlaste svým skutečným jménem. Přijďte sama.
Dávám Vám své slovo, že Vám nikdo neublíží a že nepodniknu sebemenší čin proti Vaší vůli, když vy dodržíte mé skromné podmínky. Nemusím zdůrazňovat, že by bylo pro všechny lepší, kdyby nikdo další o tomto dopise nevěděl.
Těším se, až se setkáme,
s úctou Váš
Elijah Woodward
“Ten zatracenej, šmíráckej parchant!” zvolala Anne zuřivě a mrštila dopisem na podlahu a ještě na něj dupla. Bohužel se jí ale ani trochu neulevilo.
Ellen stále seděla bez pohnutí.
"Neřekly jsme jim to."
Anne měla problém obrátit pozornost na cokoliv jiného, než na svůj vlastní oslnivý vztek.
"Co?"
"Johnovi a ostatním, neřekly jsme jim o detektivech... o tom, co se mi stalo ve vlaku."
Anne si uvědomila, že Ellen má pravdu a že na celou událost odsunula z mysli jako nedůležitou.
"To neřekly," musela uznat neochotně.
"Je to moje chyba," upadala Ellen do stále většího zoufalství.
"To je," přisvědčila Anne tvrdě.
"Prosím?" zvedla Ellen hlavu. "Annie, máš se mě alespoň pokusit utěšit! A navíc... není to tak úplně moje vina, já nevím-
"Zřejmě je ten chlap tebou nějak posedlej, nebo co!" sebrala Anne ze země zmuchlaný list papíru a hodila ho po Ellen. Neškodně proletěl kolem její hlavy a snesl se na postel.
Ellen se zhluboka nadechla a zvedla se na nohy.
"Půjdu tam a ty to zatím povíš Angličanovi a Davidovi," řekla rozhodně a cítila se, jako když pronáší proslov na svém vlastním popravišti.
"Ne," prohlásila Anne.
"Jak to myslíš, že ne? Je to detektiv! Když nesplním, co po mě chce, ohrozím tím nás všechny, tebe, Johna, Dannyho s Wesleym!"
"Přestaň hysterčit."
"No dovol! Já samozřejmě nehysterčím, jsem jen trochu rozrušená... taky nemile překvapená... mám obavy a navíc cítím určitý druh viny-"
"El, máš nějaký vhodný zavazadlo?"
Ellen se na ni podívala, vyvedená z míry. Anne měla jednu nohu položenou na pelesti postele, sukni vysoko vyhrnutou a kolem stehna si upínala kožený řemínek s nožem v pouzdře.
"Vhodné k čemu?"
"Aby se tam vešlo tohle," sáhla Anne pod slamník a vytáhla svůj Peacemaker.
Ellen zbledla natolik, že se její pleť skoro podobala dopisnímu papíru, který stále ležel na její posteli jako němý vyčítavý vykřičník.
"Annie, snad si nemyslíš, že bych mohla mít sebou... mohla použít... že bych snad dokázala-!"
"To si fakt nemyslím," ujistila ji Anne. "A ty si nemysli, že bych tě tam nechala jít samotnou, ty huso hloupá."
Ellen překvapeně zamrkala a dokonce se zapomněla ohradit proti té nespravedlivé urážce.
“Annie, tohle je vážné,” řekla důrazně. “Tohle není žádná dětská hra na detektivy a zloděje.”
“Prosím tě, netvrď mi, že ty sis někdy hrála na detektivy a zloděje!” odfrkla si Anne pohrdavě.
“Ne, ale ty jistě ano. Nebudu se raději ptát, na které straně jsi nejčastěji stála.”
“Zmlkni a zvedej se.”
“Jednoznačně psal, abych přišla sama.”
"Já vím, co psal," ušklíbla se Anne. "Neboj se, uděláme to tak, jak by to udělal John," hmátla po svém druhém revolveru, který měla i s pouzdrem zavěšený přes opěradlo židle. "Vejdou se tam oba?"
"Kam??"
"Do toho zavazadla!"
"Já-" rozhlédla se Ellen zmateně po místnosti. "Nevím, myslím, že... vyzkoušej to," podala jí kabelku z tmavě zelené látky. "Co chceš dělat?" upřela na Anne hnědé oči rozšířené obavami.
"Mám plán," řekla Anne a vložila do útrob kabelky nejprve Peacemaker, protože měl delší hlaveň a poté tam nacpala i druhou zbraň. "Řeknu ti ho cestou. A dělej!" pobídla ji netrpělivým šťouchnutím do zad.
Ellen se nemohla rozhodnout, jestli ji víc děsí rozhovor s Elijahem Woodwardem, nebo to, že Anne má nějaký svůj plán.
* * *
Na rohu lékárenského obchodu postávali dva muži. Jeden z nich, vyšší v tmavé buřince, byl opřený o bíle omítnutou dřevěnou stěnu a kouřil už druhou cigaretu. Ten druhý upíral každou chvíli své neobvykle velké modré oči na protější stranu ulice.
“Nezírej tam neustále, Elijahu,” řekl Matthew a vyfoukl kouř.
Elijah po něm loupl očima, ale nic neřekl.
“Máme ideální pozici, pokud bude přicházet, nemůžeme si jí nevšimnout,” ujistil ho Matthew. “Zatím se neobjevila.”
“Má ještě pět minut čas,” vytáhl Elijah z vesty své kapesní hodinky, aby překontroloval čas. Již po několikáté.
“Spíš dvě minuty,” nakoukl mu Matthew přes rameno.
“Kdy jsi začal být tak ironický?” zamračil se Elijah.
“Měl by ses začít smiřovat s tím, že nepřijde. Nejspíš se okamžitě sbalili a už jsou pryč z města. My půjdeme zase po jejich stopách a pak… sakra, co vlastně pak, pane detektive?”
“Přestaň s tím jízlivým tónem.”
“Rozkaz.”
“Ona nechce být chycena, bude mít strach, že ji budu pronásledovat. Přijde, jsem si jistý.”
“No tak to pak jo.”
O deset minut později neměla už Elijahova jistota tak pevné obrysy, začal přecházet sem a tam a vrhal k působivé budově hotelu Loch Morar čím dál nápadnější pohledy. Matthew si zapálil třetí cigaretu.
“Můžeš přestat kouřit?”
“Ne.”
“Nejspíš jsme si jí jen nevšimli.”
“Ten hotel má jen jeden, hlavní vchod. Máme ho jako na dlani. Nemohli jsme si nevšimnout, nesnaž se obelhat sám sebe,” řekl Matthew.
“Počkáme ještě pět minut,” rozhodl Elijah.
“A pak?”
“Nevím, pak půjdeme dovnitř!” odsekl Elijah, který cítil, že začíná ztrácet trpělivost. “Matte, mám pocit, že ty se tím vším jen zvráceně bavíš.”
“A co jiného mi zbývá?” posunul si Matthew buřinku z čela. “Jasona zastřelil nějaký bandita do zad, Jim nám bez vysvětlení sebral případ a ty ses rozhodl krátit si volný čas pronásledováním ztracené dědičky, která učarovala tvému srdci. No řekni mi, má tu ještě někdo rozum?”
“Tys něco pil?” zadíval se na něj Elijah podezřívavě.
“Ne, ale až vypadneme z téhle pozorovatelny, rozhodně si dám panáka whisky. Protože to je to jediné rozumné.”
Elijah se opřel o zeď vedle svého bratrance. “A moje srdce s tímhle nemá co dělat, kdyby tě to zajímalo.”
“Nezajímalo.”
“Chováš se poslední dobou jako ignorantský tupec, víš o tom?”
“Jo,” přisvědčil Matthew a zhluboka si potáhl z cigarety, až se její špička žhavě rozzářila. “Vím.”
Na dřevěných bednách sražených k sobě ležela rozložená mapa. Její hnědožlutý papír byl ve světle cestovní petrolejové lampy tmavě zlatavý a padaly na ni podlouhlé stíny, podle toho, jak se k ní čas od času někdo z kolemsedících naklonil.
Anne tu mapu znala dobře, vláčeli ji sebou snad už od samého začátku, kdy banda opustila svou malou skalní osadu. Dívala se teď na spoustu drobných kreseb a šipek, kterými byla mapa přizdobena a které postupně přibývaly. Byla tam tlustá čára trati Central Pacific Railroad, tečky jednotlivých stanic a další čáry a šipky znázorňující místa plánovaných přepadů.
To už je teď minulost, pomyslela si Anne. Annina první vlaková loupež, kterou konečně považovala za plnohodnotnou, byla zároveň její poslední. Nedokázala si upřímně přiznat, jestli jí to mrzí, nebo je vlastně ráda. Vzpomínka na akci, která byla daleko monstróznější, než si všichni představovali, v ní vyvolávala rozporuplné pocity plné krve, strachu, vzrušení a velmi zkratkovitých myšlenek.
Každopádně s vlaky byl konec, bylo to už příliš nebezpečné.
John tvrdil, že svůj účel to již splnilo dostatečně a že by další vlakový teror už nebyl potřeba. Uzavřená kapitola. Když to říká John, tak je to asi pravda, řekla si v duchu a nejspíš to nemyslela ani trochu ironicky. Celé to byl hlavně Johnův plán, tak musel vědět, co dělá, i když ho situace dost často nutila improvizovat. I to dělal výborně.
Většinou.
Zadívala se na jeho pravou paži, pruhy plátna připoutanou k tělu, aby ji nenamáhal zbytečně. Rána se zahojila dobře, ale s pohybem ruky to nebylo nejlepší, John o tom ale moc nemluvil.
Také s indiány se rozloučili. To Anne mrzelo, chyběli jí, měla ráda jejich klidné výrazy, vzletnou mluvu, měkký přízvuk a tu zvláštní, prostou moudrost, kterou měli v očích. Jednou je uvidím znovu, slíbila si.
Putovali sami přes stát Colorado, stále jižním směrem.
Teď se tísnili v opuštěné stodole kolem beden, všichni lehce vzrušení očekáváním té další kapitoly.
"Tady a tady," ukázal Flash do mapy, na dvě drobné důrazné tečky. Označovaly dva stříbrné doly na území Texasu, které patřily Georgi Martenovi. "Začneme u tohohle, druhej je vzdálenej sotva třicet mil."
"Parádní," poznamenal Kit. "Můžeme to udělat hodně rychle za sebou."
John přikývl.
"Už máme toho správnýho člověka?" zeptal se Spencer.
"Davide?" pobídl ho John. David, který seděl nejblíže lampě a proto měl nejozářenější tvář, skoro neznatelně přikývl.
"Můj bratranec. Sejdeme se s ním ve Wichita Falls, bude tam na nás čekat."
"Je spolehlivej? A dobrej?" zabručel Spencer.
"Je nejlepší," poznamenal suše David. “A věřím mu.”
"Tak to rozhodně potřebujeme," pochválil si Shakespeare a vytáhl z kapsy placatku potaženou hladkou kůží. "Dá si někdo?"
Zvedlo se hned několik rukou a Shakespeare svou placatku položil do těch nejbližších.
"Že jsem se ptal," vzdychl si.
Když placatka doputovala k Ellen, otřela dlaní hrdlo a opatrně se taky napila. Vždy měla pocit, že whisky jí propaluje díru až do žaludku, nicméně i coloradské jarní noci venku (a profukující stará stodola jí rozhodně neskýtala pocit, že je uvnitř) stále považovala za chladné a i ten jeden lok whisky jí vlil teplo až do těch nejmenších žil v konečcích prstů. Bohužel to nevydrželo dlouho.
"Pojďme spát,” prohlásil John a rázným pohybem sbalil mapu. “Máme před sebou dlouhou cestu a budeme vyjíždět brzy.”
Rozhodně to nebyla věta, kterou by Ellen toužila slyšet před spaním a proto se také na Flashe důkladně zamračila, ačkoliv si toho vůbec nevšiml.
“Nechci se dělit,” přitiskla se k Dannymu, když se chystali ke spánku. Nikdy by neřekla, že jí jednou balíky staré slámy budou připadat jako ta lepší varianta lůžka a to se přesně dělo.
Ještě byla na výběr vylomená vrata a podlaha.
“Ani já ne,” upravil jí hrubou deku přes ramena. “Ale nedá se nic dělat, rozkazy jsou rozkazy,” dodal s úsměvem, který už neviděla, stodolu ovládla noční tma.
“To je jak v nějaké hloupé parodii na armádu,” ušklíbla se.
“To je,” souhlasil pobaveně. “A my jsme jen pěšáci, takže nám nezbývá než po sobě těch pět dlouhých dní toužit.”
“Ani mě nenapadne, Danny Larabi, budu mít postel, teplou vodu, čisté šaty a civilizované lidi kolem sebe. Pravděpodobně si na tebe ani nevzpomenu,” uvelebila se v ohbí jeho paže a zabalila se do deky co nejvíc to šlo.
“Přesně to jsem si myslel.”
“Kdo měl naposled mojí whisky??” ozval se rozhořčený Shakespearův hlas. “Okamžitě mi to vraťte. A ne prázdný!”
Následoval dutý zvuk, jak malá láhev obalená kůží dopadla na udusanou hlínu stodoly, někam k Shakespearovým nohám.
Prázdná.
“Přesně to jsem si myslel,” dodal Shakespeare trpce.
* * *
Henry Jacobs nemohl usnout a převaloval se na posteli. Nejspíš to bylo změtí myšlenek, které se mu honily v hlavě, poslední dobu se neustále něco dělo a málokdy to bylo pozitivní.
Vše kolem Pacific Railroad, včetně toho nepovedeného velkého zásahu armádní jednotky spolu s detektivy, například.
Tedy nepovedený nebylo to správné slovo, protože faktem bylo, že ačkoliv to byla dramatická událost za smutnou cenu několika obětí, k žádnému dalšímu přepadení už nedošlo, alespoň prozatím. Henry to viděl optimisticky, ale George evidentně jeho názor nesdílel.
Henry nevěděl proč.
Pak odstoupili od případu Morganovi detektivové a i když se George snažil je přesvědčit a jistě i nemalým příplatkem, neuspěl. Odstoupili ale dokonce i od toho pokusit se najít Ellen Sinclairovou, zkrátka už nechtěli mít s Georgem Martenem nic společného, alespoň to tak vypadalo.
Nespokojeně odkopl deky a zahleděl se do stropu.
Sám si přál, aby se Ellen našla, skutečně si to přál. Chtěl ji poznat, možná by jí směl říct, kým je, že jsou příbuzní, byť ne pokrevní.
Ale stejně jsme rodina.
Znělo mu to trochu divně, dokonce i v duchu. Snad to bylo tím, že o věcech, jako je rodina, se v jeho životě málokdy mluvilo nahlas. Měl to tak odjakživa a nikdy neměl pocit, že by mu to vadilo, nebo dokonce nějak ubližovalo, měl hezký, poklidný život a měl ho rád.
Chtěl Ellen najít a pomoci jí, postarat se o ní, stejně jako jeho otec. Kam jinam by měla jít, když je teď úplně sama? A co se děje tak strašného, že se nemůže sama vrátit nebo alespoň ozvat?
Otřásl se a posadil se na posteli. Vždycky když na to začal myslet, ovládl ho silný soucit a navíc věděl, že to i otce velmi trápí.
Bylo mu jasné, že takhle neusne už vůbec a probdít celou noc rozhodně nebyl ten nejlepší nápad, v tomhle domě se od časného rána pracovalo, tak to bylo vždy. Znal to lépe, než cokoli jiného, vyrostl tu.
Vstal, obul se a oblékl se do tmavě vínového županu z jemné kašmírové vlny. Na chodbách už panovala tma, ale žádné světlo nepotřeboval, vyznal se tu i poslepu a tak zamířil ke schodišti.
Všude bylo ticho, slyšel jen vzdálenou kakofonii zvuků z chicagských nočních ulic. V kuchyni samozřejmě v tuhle dobu už nikdo nebyl a také byla temná a tichá.
Uvědomil si, že tu nebyl velmi dlouhou dobu, neměl důvod sem chodit, ale jako malého kluka ho tu často krmily kuchařky různými dobrotami, co zbyly.
Za pomoci matného pouličního světla, které sem pronikalo, si vyndal z komory chladné mléko a zamíchal do něj pořádnou dávku kakaového prášku a cukru.
Posadil se zamyšleně na velkou pracovní kuchyňskou desku ze starého dřeva, na stejné místo, jako když mu bylo pět, jenom tentokrát nepotřeboval, aby ho tam někdo vysadil.
Musel se tomu zasmát.
Nápoj byl sladký a lahodný, skoro takový, jaký mu vždy připravovala babička, když nemohl usnout.
Tedy přesněji řečeno madam Priscilla Martenová.
Už je to přes čtyři roky, co odešla poklidně ve spánku.
Chyběla mu.
Napil se znovu zhluboka a uvažoval, že si dopřeje ještě jeden šálek, když zaslech ten zvuk.
Zprvu si myslel, že je to jeden z těch obvyklých nespočetných nočních zvuků, které ztichlý dům vydává, ale tohle bylo něco jiného, něco, co tam nepatřilo.
Odložil prázdný hrnek vedle sebe a zaposlouchal se.
Byly to kroky? Vrznutí dveří někde poblíž?
Na tom přece není nic divného, třeba někdo další také nemůže spát, říkal si, ale nějaký šestý smysl mu napovídal, že něco není v pořádku. Tiše seskočil na zem a pootevřel kuchyňské dveře, aby mohl vyhlédnout na chodbu a znovu poslouchal.
Žádné kroky ani nic podobného už neslyšel, ale něco přece.
Zní to jako kdyby někdo nemohl dýchat nebo jako kdyby někdo... plakal.
“Haló?” zavolal tlumeně, i když si nebyl jistý, jestli je to nejlepší nápad. Samozřejmě mu nikdo neodpověděl.
Chvíli se pohyboval po úzkých chodbách kolem kuchyně a snažil se nadělat co nejméně hluku a vlastně si dost připadal jako blázen.
Měl bych odejít zpátky do svého pokoje a pokusit se konečně usnout.
Ale myšlenka, že tu někdo třeba doopravdy potřebuje pomoc a nemůže si o ni zavolat, ho vůbec nenechávala klidným. Tušil, že tu jsou pokoje pro služebnictvo a různé skladovací místnosti, ale nevyznal se tu, takže v té tmě tápal trochu zmateně a bezcílně.
Měl jsem si v kuchyni vzít alespoň svíčku, vyčítal si, ale už se mu nechtělo vracet.
A pak to uslyšel znovu, o něco hlasitěji, tentokrát to byl jednoznačně potlačovaný vzlykot.
Ženský.
“Potřebujete pomoc?” zaklepal na dveře.
Zvuk okamžitě ustal.
“Slyšíte?” zkusil to znovu, zaváhal jen chvilku a pak otevřel dveře. V místnůstce panovala také tma, i když měla malé okénko, ale podle vůně vznášející se ve vzduchu poznal, že ještě před nedávnem někdo sfoukl svíčku.
Přece jen sem ale nějaké zbytky světla pronikaly z ulice a tak rozpoznal, že na podlaze sedí schoulená drobná postavička v bílé košili.
Pokusila se postavit na nohy, když vešel, ale jako by jí to šlo nějak ztěžka.
“To jsem já, Henry Jacobs,” řekl rychle, aby ho mohla rozpoznat. “Slyšel jsem...”
Nějak nedovedl definovat, co to vlastně slyšel.
“Pane Henry?” ozvalo se slabým hlasem.
“Patsy,” poznal ji, což nebylo tak složité, byla jedinou takhle mladou dívkou, která sloužila v domě a která tu žila a navíc si uvědomil její drobnou postavu i rusé rozcuchané vlasy splývající přes košili. “Stalo se ti něco?”
“Musíte hned odejít, pane Henry!” řekla vyděšeně a konečně vstala. Zvedala se pokřiveně, divně, jako by byla raněná.
Zapomněl na to, že si připadá hloupě a pokusil se najít svíčku a něco, čím by ji zapálil, naštěstí to v tak malém pokoji nebyl problém. Patsy se přitiskla na stěnu mezi stolkem a úzkou postelí, ruce zkřížené před tělem, když jí ozářilo světlo, připomínal její výraz k smrti vyděšené zvíře.
Uvědomil si, že je to celé opravdu nevhodné, on v pokojíčku se služebnou, která má na sobě jen košili dlouhou sotva pod kolena a... všiml si, že je u výstřihu roztržená a dívka si ji přidržuje silně rozechvělýma rukama.
“Patsy, co se tu stalo?” zopakoval naprosto nechápavě, ale nic mu neřekla, jen na něj zírala, za sevřenými rty potlačovaný pláč. Rozhlédl se po pokoji, kde ale neshledával nic neobvyklého, rozestlaná postel, stolek trochu odsunutý od zdi, pootevřená bible, ve které si možná četla před spaním.
“Musíte hned odejít, pane Henry,” zopakovala podivně dutým hlasem.
“Neodejdu, dokud se nedozvím, co se tu stalo,” zamračil se a zavřel dveře.
Na zemi se cosi zalesklo, tak to zvedl. Byl to malý křížek ze zašlého bezcenného stříbra, který nosívala na krku, kožený řemínek přetržený.
Vzal svíčku ukotvenou v malém hliněném svícnu a zvedl jí, aby mu světlo trochu pomohlo, uhnula hlavou a vlasy jí zakryly tvář, ale i tak si všiml čerstvého rudého otisku na krku.
Začínal tušit, co se tady asi dělo a zvedla se v něm náhlá vlna odporu, nesouhlasu a soucitu zároveň. Chtěl použít více autoritativní tón, aby mu dívka konečně něco řekla, ale dokázal jen bezmocně sledovat, jak se jí chvějí ramena.
Určitě to není jediné zranění, které má na sobě, pomyslel si a oči mu sjely k jejím bledým nohám, křečovitě semknutým v kolenou v jakémsi podivném úhlu. Nejspíš bych měl někoho zavolat nebo-
Celá situace jako by byla nad jeho síly, jak byl zahlcen jejím němým, oslňujícím zoufalstvím.
“Patsy,” řekl jen opatrně, jako by byl nejistější, než ona.
Zlomila se náhle jako tenká větvička v lese pod těžkou podrážkou boty, jako by jí někdo podrazil nohy.
Zareagoval instinktivně a rychle, odložil svícen na nejbližší místo, chytil ji za ramena a přitiskl k sobě.
Plakala s obličejem zabořeným do jeho ramene, jako by snad nikdy v životě nemohla přestat.
* * *
Ellen měla dobrou náladu, možná by se dokonce dalo říct skvělou. Vyspala se v čisté posteli, večer předtím se vykoupala v teplé vodě s voňavou pěnou a na sobě měla úplně nové, světle zelené šaty s drobnými bílými kvítky.
Jak správně všem vysvětlila, bylo nutné, aby při svých důležitých pochůzkách vypadala adekvátně, slušně a tudíž nenápadně a k tomu rozhodně nové šaty potřebovala. S Angličanem, který ji do banky vyprovázel, se naobědvali ve výborném hostinci a tak jí náladu kazil jenom příliš těsně zašněrovaný korzet, který měla na svědomí Anne, když jí ho ráno energicky šněrovala se slovy nejsem žádná zatracená komorná.
Ellen s ní musela souhlasit, jako komornou by jí nikdo zaměstnat nechtěl.
V návalu krásného jarního dne a nadšení z města právě vycházela z obchodu a v rukou si nesla velmi pěknou mosaznou přezku na opasek, zabalenou v hedvábném papíře, dárek pro Dannyho.
“Slečno?” zatahal ji kdosi za rukáv.
“Ano,” obrátila se po dětském hlase a věnovala tmavovlasému chlapci úsměv, přestože jí předtím sáhl na rukáv zcela nových šatů špinavou rukou. Taková drobnost ji dnes absolutně nerozhodila.
“Mám vám předat tohle.”
“Co prosím?” nechápala Ellen, přestože jí sotva osmiletý hoch jednoznačně ukazoval malou bílou obálku, kterou držel v natažené dlani.
“Mám vám předat tohle,” zopakoval trpělivě.
“To bude asi omyl,” usmála se ještě o něco přívětivěji, ačkoliv to už postrádalo upřímnost, jako by tušila, že to omyl není.
“Ne,” potvrdil jí to chlapec důrazným zavrtěním hlavy. “Ten pán mi vás ukázal přes sklo,” trhl bradou směrem k výkladní skříni obchodu, odkud právě vyšla. “A řekl mi, že vám to mám předat.”
“Pán?”
Rozhlédla se, jako by někde hledala odpověď. Měla chuť říct, že to nechce, ať si to pěkně odnese zpátky. Kamkoliv. Nejlépe do pekla.
Jenže chlapec se nehnul ani o píď.
“Nedává to smysl,” řekla mu, ačkoliv jí na to pochopitelně nemohl nic odpovědět a ani nechtěl. Chvíli čekal na zpropitné, které nedostal, protože Ellen tam jen stála a zírala na ten bílý obdélník ve svých dlaních, na kterém se modrým inkoustem skvělo její jméno.
Ellen Sinclairová.
Aniž se vůbec nadechla, rozlepila papír a otevřela přeloženou stránku.
Dobrá nálada se rozplynula během jednoho jediného okamžiku.
* * *
Patsy zabalená do jeho velkého tlustého županu vypadala snad ještě menší, skoro jako dítě.
“Měl byste odejít,” řekla mu znovu, tiše. Ignoroval to.
Seděli na posteli, ale každý na jiném konci, ačkoliv se ještě před chvíli nechala objímat, teď se cítila lépe, když byl dál od ní a on to respektoval.
I tak to byla dost intimní a nevhodná záležitost, ale na to momentálně nemyslel a Patsy nejspíš taky ne.
Mihotavé světlo svíčky vytvářelo dojem, že má kolem očí ještě mnohem hlubší stíny, když se tak na ní díval.
“Musíš mi to říct,” zopakoval zase on svou větu.
“Ne.”
“Patsy,” pohnul se a dívka se napjala, takže se zase vrátil do původní polohy, opřený o pelest. “Mám v tomhle domě určité slovo, to jistě víš, ale nemůžu s tím nic udělat, když nebudu znát jeho jméno.”
To se také opakoval.
“Nebudete mi věřit,” pronesla strnule, jako by bez zájmu.
Stále ta samá, ohraná písnička.
“Motáme se v kruhu,” vzdychl unaveně.
“Proto byste měl jít,” zašeptala. “Děkuju, že jste na mě tak... hodný,” dodala ještě tišším hlasem.
“Nejsem hodný,” opravil ji. “Jsem odhodlaný. Takže tady na tom místě budu sedět tak dlouho, dokud mi neodpovíš,” založil si ruce. “Pravděpodobně mě tu ráno najde Doris, až tě půjde vzbudit do kuchyně a řekl bych, že to nebude ideální situace. Je dost možné, že si bude myslet, že to já jsem způsobil to, co máš na krku. A... a jinde.”
“Prosím, nechte toho, pane Henry,” hlesla zoufale.
“Tak mi to řekni.”
“Pan Marten.”
Několik vteřin se na ní díval neschopen jakékoli myšlenky, která by dávala smysl. Nezvedla oči, jen tupě zírala kamsi do zdi.
Musel jsem se přeslechnout.
“Patsy, myslím to vážně, neodejdu, dokud-”
“Je to pan Marten,” zazněl její hlas sice stále tiše, ale mnohem zřetelněji. Tentokrát se na něj podívala, vědoucně, s určitou unavenou výzvou v očích.
Pokoušel si to nějak srovnat v hlavě.
Nešlo to.
“Patsy, tohle není dobrý nápad,” začal, ale nevěděl, jak pokračovat. Hleděla na něj pořád stejně.
“Chtěl jste to vědět.”
“Chtěl jsem vědět pravdu!” ani si neuvědomil, že vstal.
“Tohle je pravda.”
“Pan Marten je dobrý člověk a ke služebnictvu se chová velkoryse, nezaslouží si, abys mu oplácela nějakým... hloupým výmyslem!”
Mlčela, jen se na něj dívala, jako by najednou ona měla navrch, ale jako by jí to vůbec netěšilo. Jeho reakcí překvapena nebyla.
“Chtělas docílit, abych odešel, dobrá tedy!” rozhodil ruce a cítil se jako nějaké rozvzteklené, hloupé dítě. “Jdu! Protože takové lži opravdu nebudu poslouchat.”
Nepokoušela se ho zastavit, ani se neotočila, když kráčel ke dveřím a otevřel je. Chvíli tam stál a díval se na ni, na způsobu sklonu její hlavy bylo něco nevyslovitelně křehkého.
“Chtěl jsem ti doopravdy pomoci,” prohlásil zklamaně.
“Jenže nemůžete, že?”
Na ten hořký, smířený tón neměl sílu vůbec nic říct.
Zavřel dveře a odešel.
* * *
Ellen vešla do svého pokoje tiše jako duch a stejně tak byla bledá.
“Co se stalo, zase sis prohlížela plakáty s vypsanými odměnami?” zavtipkovala Anne. “Člověk by řekl, že už tě to tolik nesebere.”
Ellen neřekla ani slovo, jen se prkenně posadila na svou ustlanou postel.
“Tak co je?” zpozornila Anne. “Je vypsaná odměna… na mě?”
“Ne,” hlesla Ellen.
“Tak na tebe?” nechápala Anne, i když tahle varianta už jí připadala absurdní.
“Ale ne, vůbec nejde o tohle.”
“Tak o co, sakra?” vyjela na ni Anne. “Tváříš se jak na pohřbu, tak bys mi aspoň mohla říct proč!”
Ellen přesto nic neřekla, jenom natáhla ruku, ve které celou dobu křečovitě svírala bílý přeložený papír.
Drahá Ellen,
snad mi odpustíte to troufalé oslovení, ale kdysi jste mi dovolila, abych Vám tak směl říkat. Jistě jste znepokojená ne zcela obvyklým způsobem naší komunikace a já tomu naprosto rozumím, proto bych Vás rád upozornil, že tento dopis je zcela soukromý a nemá nic společného s pátráním po Vaší osobě. Když už jsme u toho, měla byste vědět, že jsme od toho případu plně odstoupili a pro Vašeho strýce v současné době nikdo z naší agentury nepracuje.
Moje přítomnost v tomto městě je tedy pouhou soukromou záležitostí, stejně jako tento dopis, který píši z jediného důvodu - chci, abyste se se mnou setkala.
Chci s vámi mluvit bez utíkání, obelhávání a mezi čtyřma očima.
Domyslel jsem si, že nechcete být nalezena a pokud byste se rozhodla za mnou nepřijít, byl bych nucen s tím, k mé velké lítosti, něco udělat.
Budu vás čekat dnes ve čtyři hodiny odpoledne v hotelu Loch Morar, na recepci se ohlaste svým skutečným jménem. Přijďte sama.
Dávám Vám své slovo, že Vám nikdo neublíží a že nepodniknu sebemenší čin proti Vaší vůli, když vy dodržíte mé skromné podmínky. Nemusím zdůrazňovat, že by bylo pro všechny lepší, kdyby nikdo další o tomto dopise nevěděl.
Těším se, až se setkáme,
s úctou Váš
Elijah Woodward
“Ten zatracenej, šmíráckej parchant!” zvolala Anne zuřivě a mrštila dopisem na podlahu a ještě na něj dupla. Bohužel se jí ale ani trochu neulevilo.
Ellen stále seděla bez pohnutí.
"Neřekly jsme jim to."
Anne měla problém obrátit pozornost na cokoliv jiného, než na svůj vlastní oslnivý vztek.
"Co?"
"Johnovi a ostatním, neřekly jsme jim o detektivech... o tom, co se mi stalo ve vlaku."
Anne si uvědomila, že Ellen má pravdu a že na celou událost odsunula z mysli jako nedůležitou.
"To neřekly," musela uznat neochotně.
"Je to moje chyba," upadala Ellen do stále většího zoufalství.
"To je," přisvědčila Anne tvrdě.
"Prosím?" zvedla Ellen hlavu. "Annie, máš se mě alespoň pokusit utěšit! A navíc... není to tak úplně moje vina, já nevím-
"Zřejmě je ten chlap tebou nějak posedlej, nebo co!" sebrala Anne ze země zmuchlaný list papíru a hodila ho po Ellen. Neškodně proletěl kolem její hlavy a snesl se na postel.
Ellen se zhluboka nadechla a zvedla se na nohy.
"Půjdu tam a ty to zatím povíš Angličanovi a Davidovi," řekla rozhodně a cítila se, jako když pronáší proslov na svém vlastním popravišti.
"Ne," prohlásila Anne.
"Jak to myslíš, že ne? Je to detektiv! Když nesplním, co po mě chce, ohrozím tím nás všechny, tebe, Johna, Dannyho s Wesleym!"
"Přestaň hysterčit."
"No dovol! Já samozřejmě nehysterčím, jsem jen trochu rozrušená... taky nemile překvapená... mám obavy a navíc cítím určitý druh viny-"
"El, máš nějaký vhodný zavazadlo?"
Ellen se na ni podívala, vyvedená z míry. Anne měla jednu nohu položenou na pelesti postele, sukni vysoko vyhrnutou a kolem stehna si upínala kožený řemínek s nožem v pouzdře.
"Vhodné k čemu?"
"Aby se tam vešlo tohle," sáhla Anne pod slamník a vytáhla svůj Peacemaker.
Ellen zbledla natolik, že se její pleť skoro podobala dopisnímu papíru, který stále ležel na její posteli jako němý vyčítavý vykřičník.
"Annie, snad si nemyslíš, že bych mohla mít sebou... mohla použít... že bych snad dokázala-!"
"To si fakt nemyslím," ujistila ji Anne. "A ty si nemysli, že bych tě tam nechala jít samotnou, ty huso hloupá."
Ellen překvapeně zamrkala a dokonce se zapomněla ohradit proti té nespravedlivé urážce.
“Annie, tohle je vážné,” řekla důrazně. “Tohle není žádná dětská hra na detektivy a zloděje.”
“Prosím tě, netvrď mi, že ty sis někdy hrála na detektivy a zloděje!” odfrkla si Anne pohrdavě.
“Ne, ale ty jistě ano. Nebudu se raději ptát, na které straně jsi nejčastěji stála.”
“Zmlkni a zvedej se.”
“Jednoznačně psal, abych přišla sama.”
"Já vím, co psal," ušklíbla se Anne. "Neboj se, uděláme to tak, jak by to udělal John," hmátla po svém druhém revolveru, který měla i s pouzdrem zavěšený přes opěradlo židle. "Vejdou se tam oba?"
"Kam??"
"Do toho zavazadla!"
"Já-" rozhlédla se Ellen zmateně po místnosti. "Nevím, myslím, že... vyzkoušej to," podala jí kabelku z tmavě zelené látky. "Co chceš dělat?" upřela na Anne hnědé oči rozšířené obavami.
"Mám plán," řekla Anne a vložila do útrob kabelky nejprve Peacemaker, protože měl delší hlaveň a poté tam nacpala i druhou zbraň. "Řeknu ti ho cestou. A dělej!" pobídla ji netrpělivým šťouchnutím do zad.
Ellen se nemohla rozhodnout, jestli ji víc děsí rozhovor s Elijahem Woodwardem, nebo to, že Anne má nějaký svůj plán.
* * *
Na rohu lékárenského obchodu postávali dva muži. Jeden z nich, vyšší v tmavé buřince, byl opřený o bíle omítnutou dřevěnou stěnu a kouřil už druhou cigaretu. Ten druhý upíral každou chvíli své neobvykle velké modré oči na protější stranu ulice.
“Nezírej tam neustále, Elijahu,” řekl Matthew a vyfoukl kouř.
Elijah po něm loupl očima, ale nic neřekl.
“Máme ideální pozici, pokud bude přicházet, nemůžeme si jí nevšimnout,” ujistil ho Matthew. “Zatím se neobjevila.”
“Má ještě pět minut čas,” vytáhl Elijah z vesty své kapesní hodinky, aby překontroloval čas. Již po několikáté.
“Spíš dvě minuty,” nakoukl mu Matthew přes rameno.
“Kdy jsi začal být tak ironický?” zamračil se Elijah.
“Měl by ses začít smiřovat s tím, že nepřijde. Nejspíš se okamžitě sbalili a už jsou pryč z města. My půjdeme zase po jejich stopách a pak… sakra, co vlastně pak, pane detektive?”
“Přestaň s tím jízlivým tónem.”
“Rozkaz.”
“Ona nechce být chycena, bude mít strach, že ji budu pronásledovat. Přijde, jsem si jistý.”
“No tak to pak jo.”
O deset minut později neměla už Elijahova jistota tak pevné obrysy, začal přecházet sem a tam a vrhal k působivé budově hotelu Loch Morar čím dál nápadnější pohledy. Matthew si zapálil třetí cigaretu.
“Můžeš přestat kouřit?”
“Ne.”
“Nejspíš jsme si jí jen nevšimli.”
“Ten hotel má jen jeden, hlavní vchod. Máme ho jako na dlani. Nemohli jsme si nevšimnout, nesnaž se obelhat sám sebe,” řekl Matthew.
“Počkáme ještě pět minut,” rozhodl Elijah.
“A pak?”
“Nevím, pak půjdeme dovnitř!” odsekl Elijah, který cítil, že začíná ztrácet trpělivost. “Matte, mám pocit, že ty se tím vším jen zvráceně bavíš.”
“A co jiného mi zbývá?” posunul si Matthew buřinku z čela. “Jasona zastřelil nějaký bandita do zad, Jim nám bez vysvětlení sebral případ a ty ses rozhodl krátit si volný čas pronásledováním ztracené dědičky, která učarovala tvému srdci. No řekni mi, má tu ještě někdo rozum?”
“Tys něco pil?” zadíval se na něj Elijah podezřívavě.
“Ne, ale až vypadneme z téhle pozorovatelny, rozhodně si dám panáka whisky. Protože to je to jediné rozumné.”
Elijah se opřel o zeď vedle svého bratrance. “A moje srdce s tímhle nemá co dělat, kdyby tě to zajímalo.”
“Nezajímalo.”
“Chováš se poslední dobou jako ignorantský tupec, víš o tom?”
“Jo,” přisvědčil Matthew a zhluboka si potáhl z cigarety, až se její špička žhavě rozzářila. “Vím.”